Nemyslitelné

Napsala: ilovemyself26, Překlad: Daevin

1

Co víte o Řecku? Co jste slyšeli o té zemi? S její antickou historií, velkými filozofy, demokracií, lidmi usměvavými, i když jsou bez peněz… Co víte o Řecku?

Já ho znám srdcem. Je to místo, ke kterému se váží mé nejlepší vzpomínky. Narodila jsem se tu. Ptáte se proč? Zajímá vás, jak k tomu došlo? No, na to je velmi jednoduchá odpověď. Moji rodiče jsou Američané.

Před 22 lety sem přijeli na své líbánky. Milovali Řecko hned od začátku. Můj otec vzal mou matku na Santorini. Slyšeli jste někdy o ostrově s úžasnými západy slunce? O ostrově, který se svažuje dolů z útesů do okolního Egejského moře. No…To je Santorini.

Moje matka byla unešená. Dodnes vypráví o té první návštěvě a každý rok ji můj táta bere na jejich výročí na Santorini. Jednou mě vzali sebou. Řekněme jen, že je to i můj oblíbený ostrov. Těžké ho nemilovat. Pokud bych měla peníze, koupila bych si dům na Thiře a každé ráno bych si dávala kávu s výhledem na Egejské moře. Prostě dokonalé.

Když se moji rodiče vrátili zpět do států, jejich srdce zůstalo v Řecku. Diskutovali o prodeji všeho a koupi domu v Řecku. Čekali několik měsíců a pak ten den nastal. Prodali všechno a koupili dům blízko moře. Je to náš dům i v současnosti. Já tak miluji moře. A Řecko má ty nejkrásnější pláže. I když jsem nikdy nebyla na jiné pláži než těch našich. Ale Řecko má ty nejkrásnější. Jen si zkuste najít Navagio, pláž v Zainthu a pochopíte, co mám na mysli.

O dva roky později jsem se narodila. Spencer Marie Carlinová. Moji rodiče jsou katolíci. Moje matka je konzervativní katolička. Musíme se modlit, než začneme večeřet, každou neděli do kostela. Jo. Já vím.

Moje máma byla ve státech doktorkou a můj táta sociálním pracovníkem. Samozřejmě pro ně nebylo snadné naučit se řecky, stejně jako najít práci, když neznáte jazyk. A mohu vám říct, že řečtina není jednoduchá. Stále neumí mluvit úplně dobře. Na druhou stranu já nemám problém. Do deseti jsem chodila do soukromé řecké školy a pak jsem chtěla pokračovat na veřejné. Prostě jsem se chtěla socializovat a s holkama a kluky na soukromé škole to bylo naopak. Byly to děti velice bohatých rodičů, snobové a já mezi ně nezapadala.

Po tom, co se naučili řecky, dokázali moji rodiče najít práci ve svých oborech. Měli dost štěstí, protože to není tak snadné. Takže moje máma teď pracuje jako chirurg v nejznámější nemocnici na srdeční nemoci a můj otec jako sociální pracovník pomáhající dětem, které opustili jejich rodiče.

A já. Je mi 17 a tohle léto dokončuji střední školu. Mám toho dost k oslavě. Zkoušky, moje narozeniny a to, že mi bude 18. Možná si myslíte, že umím jenom řecky. Ne. Hovořím i anglicky. Ale tady v Řecku, musíme mít diplom, který říká, jak umíme mluvit anglicky. No, já získala své osvědčení v patnácti. Nejvyšší možné osvědčení o tom, jak umím mluvit a rozumět angličtině. A umím mluvit i dalším jazykem. Španělsky. Můj oblíbený jazyk. Já se prostě ráda učím jazyky. Je to vlastnost nás Blíženců. Nepřestávat se učit nové věci. Jsem prostě od přírody zvědavá.

Asi chcete vědět, jestli jsem někdy byla ve Státech. Ne. Nikdy. I když tam mám příbuzné. Oboje moje prarodiče tam žijí. Za všechny ty roky jsme se tam nedostali na návštěvu. Vím, že moje mamka chtěla, ale není to snadné. Práce, já a můj malý bráška. Ach ano. Mám mladšího brášku. Je mu 14. Je to milý kluk. Velice společenský a atletický. Hraje basketbal a je hvězdou v jejich týmu. Občas je otravný, ale i tak ho mám ráda.

Jsme šťastná rodina. Miluji svoje rodiče. A mám to tu ráda. Ale chci víc. Přemýšlela jsem o studiu v zahraničí, až tu dokončím školu. Máme tu skvělé univerzity a se známkami, které mám, bych mohla studovat na doktorku. A měla bych vám říct, že není snadné studovat na řeckých univerzitách. Musela jsem dělat zkoušky Panelinies. To jsou testy, které musí všichni mého věku dělat, aby se mohli dostat na univerzitu, kam chtějí. Nejsou jednoduché, lidi. Každá země má svůj systém. A náš není snadný.

Jak jsem říkala, přemýšlela jsem, že pojedu zpátky do Států. Mám tam příbuzné a neměla bych problém, kde bydlet nebo tak. Ačkoli bych si musela najít práci, abych měla na své další výdaje. Ještě jsem nemluvila se svými rodiči. Nevědí, o čem všechen tenhle čas přemýšlím. A nevím, jak na to budou reagovat.

Moje máma omdlí. Můj táta se ji bude snažit křísit a můj bratr se bude smát. Jo. Úplně to vidím. Hmm. Bude to sranda.

Zbývá jeden týden do mých narozenin a dva, než dokončím střední školu. Myslím, že je čas probrat nějaké záležitosti s mými rodiči. Musím počkat, než přijdou domů. Do té doby se budu učit na moji poslední zkoušku. I když jsem dobrá, chci být lepší.

Když jsem skončila se čtením, byla jsem tak ospalá. Potřebovala jsem si tak zdřímnout, že jsem na hodinu usnula. Když jsem se probudila, zjistila jsem, že jsem přikryta dekou. Hmm. Někdo je doma. Nebo možná oba, protože z kuchyně slyším dva hlasy.

„Ahoj všichni.“

„Spence. Už si se vzbudila,“ řekla máma a táta ke mně přišel a objal mě. „Učila si se, zlatíčko?“

„Jo mami. Už jen tahle poslední a mám konečně klid.“

„Už si se rozhodla, kam půjdeš dál?“

„No, vím, co chci.“

„To je dobře, zlato. Zvolila sis univerzitu?“

Uvažuji. Je načase probrat tuhle záležitost nebo bych měla ještě chvíli počkat? No, máma mě učila, že co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítra. Takže teď nebo nikdy.

„No…mami…tati. Mohli byste se na chvíli posadit? Chtěla bych vám něco říct.“ Vidím okamžitou reakci mých rodičů. Uvažují o tom, co jim hodlám povědět.

„Spence…Neříkej mi, že ses ještě nerozhodla.“

„Ale ne mami. Jsem si velice jistá tím, co chci.“

„Takže, co to je?“

„No, zvažovala jsem o studiu v zahraničí.“ Rodiče si vyměnili pohledy, než je vrátili ke mně. A pak to udělali ještě jednou.

„V zahraničí? Jako kde například?“

„Přemýšlela jsem o Spojených státech. Kalifornii.“

„Ale…jsi ještě mladá Spencer. Je ti 17.“

„18 mami. Za týden mi bude 18. Dívala jsem se na tamní univerzity a chci tam jít mami.“

„Já nevím Spence.“

„Ale mami nebudu tam sama. Tátovy rodiče žijí v Kalifornii. Budu jim poblíž. Pokud budu s něčím chtít pomoct, děda s babičkou tam budou. Nebudu tam sama.“

„A co náklady Spence. Víš, že je drahé studovat na amerických univerzitách.“

„UCLA dává stipendia a já mám dobré známky.“

„Promyslela jsi všechno, co?“

„Nebuď taková. Prostě chci změnit prostředí. A opravdu tam chci.“

„Spence, budeme to muset probrat.“

„Tati, nemám moc času. Pokud tam chci jít, musím kontaktovat UCLA brzy.“

„Spence, musíme to s tvou matkou probrat. Není to snadné rozhodnutí.“

„Ale tati.“

„Probereme to s tvou matkou, Spence.“

„Jak myslíte.“

‚Probereme to s tvou matkou, Spence.‘ Jo jasně. Pokud mi nedovolí jet, už s nimi nikdy nepromluvím. A to myslím vážně.

Šla jsem zpět do svého pokoje a jen si sedla na svou verandu a dívala se na moře. Řecko mi bude hrozně chybět, pokud odjedu. Bude mi chybět moře…Lidé…Moji přátelé…Náš dům…Moji rodiče…Bude mi chybět všechno. Ale je to něco, co potřebuji udělat. Potřebuji tam jet. Je to pocit, který nedokáži vysvětlit. A nebudu se o to pokoušet.

Byla jsem ztracena ve svých myšlenkách, když jsem ucítila ruku na rameni. Byl to můj táta. Byla jsem stále naštvaná, i když bych neměla, vzhledem k tomu, že jsou rodiče a já jejich dítě.

„Můžu s tebou mluvit?“

„O čem?“

„Spence, nelíbí se mi tvůj tón.“

„Omlouvám se. Prosím tati. Co pro tebe můžu udělat?“ To byla ironie mimochodem.

„Spence, jsi moje dcera. Myslím, že poznám, když jsi sarkastická.“

„Jak myslíš tati,“ řeknu a stočím pohled zpátky k moři.

„Spence, podívej se na mne. Chci s tebou mluvit.“

„Dobrá, máš moji pozornost.“

„Probral jsem to s tvojí matkou.“

„A?“

„Necháš mě to doříct?“

„Promiň, prosím pokračuj.“

„Věříme, že by bylo lepší, kdybys zůstala a studovala tady.“

„COŽE? Tati, to myslíš vážně? Je to můj život a já chci…“

„Necháš mě to pro jednou doříct?“

„Myslela jsem…“

„Jasně. Myslela jsi. Nikdy neposloucháš.“ Má pravdu. Vždycky jsem byla jedna z těch, co si dělají předčasné závěry a neposlouchají.

„Promiň tati.“

„Myslíme si, že by bylo lepší pro tebe i pro nás, abys studovala tady. Ale už nejsi malá. Jsi dospělá žena a musíme tak s tebou jednat. Takže jsme si mysleli, že by pro tebe byla výzva, odjet tam a žít sama. Budeme tu, abychom ti se vším pomohli.“

„Ach tati, díky, díky, díky. Jsi ten nejlepší táta na světě.“

„Jen mi slib, že na sebe budeš dávat pozor a pokud budeš cokoliv potřebovat, půjdeš za svými prarodiči. Zítra jim zavolám, abych jim dal vědět. Kdy musíš dát vědět UCLA?“

„Do pátku. Jdu tam napsat hned. Ještě jednou díky tati. Ani nevíš, jakou radost jsi mi udělal.“

„Je to vidět. Neponocuj dlouho, ano?“

„Jaaasný, slibuji.“

„Zatím princezno. Dobrou noc.“

„Dobrou noc tati.“

Pojedu studovat do Kalifornie. Pojedu studovat do Kalifornie. Odjedu. Jupí. Myslím, že dneska nepůjdu spát. Chci si promluvit se svou nejlepší kamarádkou, abych jí sdělila ty novinky.

„Ahoj“

„Spence, je půlnoc. Někteří lidé v tuhle dobu spí.“

„Aaale sklapni. Vždyť víš, že mě máš ráda.“

Georgia je moje nejlepší kámoška už od základky. Přátelíme se už od 5 let. Byla tu vždycky pro mě a já pro ni. Myslela jsem, že když jsem přestoupila z naší soukromé školy, tak naše přátelství skončí, ale jsem ráda, že jsem se zmýlila. Naše přátelství je pevné a je jako sestra, kterou jsem nikdy neměla.

„Jo jasně. Takže, z jakého důvodu mě budíš?“

„Jsem šťastná.“

„A já ospalá.“

„No tak G. Jsem šťastná.“

„Dobrá, proč jsi šťastná Spencie?“

„Odjíždím.“

„Kam se chystáš?“

„Do Kalifornie.“

„Na léto?“

„Ne. Ve skutečnosti ne. Jedu tam studovat.“ Nastane pauza a mě napadne, že vypadl signál. „G? Jsi tam ještě?“

„Jo.“

„Nic mi na to neřekneš?“

„Mám radost za tebe Spence.“

„Nezníš moc přesvědčivě.“

„Co chceš, abych ti řekla Spence?“

„Že z toho máš radost.“

„Já mám. Ale je mi to líto, protože si myslím, že ztratím svou nejlepší kamarádku.“

„Áááá. G. Ty mě neztratíš. Budu ti volat každý den a budu ti psát maily a existuje taková věc, jako videohovory.“

„Stejně. Nebudeš tu.“

„Budeš mi chybět.“

„I ty mi budeš chybět blázínku. S kým si teď budu dělat z lidí srandu?“

„Vždyť víš, jak moc tě mám ráda, že jo?“

„Já tebe taky a ty to víš.“

„Nikdo tě nenahradí. Vždycky budeš moje nejlepší kámoška.“

„To bych ti radila, protože jinak budu muset nakopat nějakou americkou prdel.“

„Tak rozvášněná, i když ospalá?“

„To je tvoje chyba. Teď nemůžu spát.“

„Chceš zůstat vzhůru a povídat si?“

„Vždyť mě znáš.“

Ponocovaly jsme a povídaly si po telefonu celou noc. Moje nejlepší kamarádka mi bude tak moc chybět. Chtěla jsem si to rozmyslet? Ne. A to proto, že mi možná dlouho trvá o něčem se rozhodnout, ale když tak učiním, je to konečné. Když učiním rozhodnutí, už není cesty zpět. A teď odjíždím. Tak jsem se rozhodla.

2

Je těžké se pro něco rozhodnout? Pro některé lidi je. Já jsem obvykle nerozhodná. Chci černou. Pak chci bílou. Chci těstoviny. Pak chci rýži. Moje rodina si na to už zvykla. I mí přátelé.

Ale co způsobí, že se pro něco rozhodnete nadobro? Že si jste naprosto jistí? Cítíte to tak? Je to něco, o čem víte, že to musíte udělat? A co když je to rozhodnutí, které změní celý váš život?

Můj život se změní. K lepšímu? K horšímu? Doufám, že k lepšímu. Není to moc snadné pro osmnáctiletou holku opustit své rodiče, svůj domov, svoje všechno a odejít někam, kde to nezná. Dokonce na jiný kontinent. Není to Paříž. Není to Itálie. Není to ani země. Je to celý kontinent. Dobrá. Ano. Kalifornie je stát. No a? Celé Řecko je jeden stát.

Bojím se tam jet? Neříkejte to mým rodičům, ale ano. Jsem k smrti vyděšená. Asi se ptáte proč, když tam budou moji prarodiče. Ano. Ale pro mě to jsou dva lidi, se kterými jsem se nikdy nesetkala. Jen jsem s nimi mluvila po telefonu. Viděla jsem fotky a tak. Takže budu sama na místě, které jsem viděla jen ve filmech nebo o něm četla v knihách. Hodlám studovat na jedné z nejproslulejších univerzit a i když jsem velice společenská, stejně to nebude jednoduché.

Chci si to rozmyslet? Ne. Žádné rozmýšlení. Už jsem se rozhodla. A odjíždím. A je to konečné. Prostě se jen zhluboka nadechnu a vydechnu, až budu nastupovat do letadla. 15. července. Cílová stanice. Kalifornie

O čem teď přemýšlím? Že chci strávit mé zbývající dny se svou nejlepší kamarádkou a svou rodinou. Jít k moři tolikrát, co to jen půjde. Jen tam sedět a jíst zmrzlinu. Užívat si sluníčka a lidí. Užívat si domova. Dávat si kávu v mé oblíbené kavárně, která je hned vedle moře a tančit v mém oblíbeném klubu. Dobrá. Pokud budu pokračovat, možná se rozbrečím a to nechci. Nejsem žádné uplakané děcko. Jsem dospělá žena. Takhle jsem se rozhodla. A nehodlám se k tomu vracet. Řecko tu zůstane. Já se vrátím. Mám tu rodiče. Mám tu celý svůj život. Odjedu jen na čtyři roky. Jo. Tak je to. Můžu přijet v létě. Jo. Naplánovala jsem všechno. Všechno bude dobré.

„Mami, jdu ven.“

„Kam jdeš Spence?“

„Mám sraz s G.“

„Ach. Pozdravuj ji. Řekni jí, ať se někdy staví.“

„Vyřídím. Měj se mami.“

„Ahoj zlato.“

Moje nejlepší kamarádka mi bude tolik chybět. Když si vyrazíme, je to něco úplně jiného. Dělám si srandu z lidí a pak se směje a my se smějeme. Jo. Včera byla smutná. Vím, že má ze mě radost, ale dovedu říct, kdy je smutná a kdy ne. Není důležité, jestli ji vidím. Poznám to prostě z jejího hlasu. Není snadné ji opustit. Ale nezůstanu tu.

„Hej G, jsem tu. Pojď dolů.“

„Dobrá, už jdu.“

Její dům byl patnáct minut od mého. Takže jsme se navštěvovaly velice často.

„Dobrá, jsem připravena. Kam jdeme?“

„Co třeba BLE?“

„Ach, miluji BLE. Pojďme tam.“

BLE byla moje oblíbená kavárna a v noci bar. Nacházela se vedle moře. Mohli jsme tam pít kávu a cítit písek na chodidlech. Co může být lepšího?

Když jsme se usadily, dokázala jsem v ní dobře číst. Snažila se usmívat a vypadat šťastně, ale hluboko v sobě jsem věděla, že uvnitř pláče. A to mě též bolelo.

„Jsi v pořádku G?“

„Jo, je mi dobře. Proč?“

„Přede mnou si nemusíš na nic hrát.“

„Jsem v pořádku. Neměj starost.“

„Ale já ji mám G. Pokud je to kvůli mému odjezdu…“

„Mám z tebe radost Spencie, to víš.“

„Vím.“

„A pokud jsi šťastná, tak já taky. Jasný? Jen mi prostě budeš chybět. To je všechno.“

„Taky mi budeš chybět.“

„Takže…Kalifornie?“

„Jo, Kalifornie. Slunce a pláže.“

„Nedokázala bys být bez slunce, co?“

„Ne. Jsem tak zvyklá na naše počasí, že věřím, že pokud bych jela do New Yorku, tak bych umřela z deprese. V Kalifornii je alespoň podobné počasí jako v Řecku.“

„A na jakou univerzitu jdeš?“

„UCLA.“

„Hmm…dobrá volba Spencie.“

„Já vím.“

„A co hodláš studovat?“

„Co když ti řeknu, že ještě nevím?“

„Spence. Ach můj Bože. Vážně? Ty jsi neuvěřitelná.“

„Já vím, já vím. Prostě chci tolik věcí.“

„Jako vždycky. Prostě si jednu vyber.“

„No, přemýšlela jsem o fotografování. Víš, že je to moje vášeň.“

„Dobrá. Tak jdi na fotografování.“

„Ale mám ráda také antropologii.“

„Můžeš dělat obojí?“

„Nevím. Ale chtěla bych se soustředit jen na jednu věc.“

„Jsem si jistá, že se nakonec rozhodneš.“

„Jako vždy, ne?“

„To ano.“

Seděly jsme tam několik hodin. Když si spolu vyrazíme, dokážeme si povídat deset hodin a stále si máme co říct. Je prostě skvělá.

Moje narozeniny se blíží. Ve skutečnosti jsou tuhle sobotu a my jsme plánovaly, co podnikneme. Přemýšlela jsem, že požádám všechny své přátele, aby přišli k nám domů a užili si to. Jíst pizzu a pít. Prostě se bavit.

Po svých narozeninách mám poslední zkoušku, kterou musím složit a pak mám volno. Chci chodit každý den ven, až do mého odjezdu. Nyní už rozumím své nejlepší kamarádce. Je těžké odjet. I když víte, že se vrátíte. Ale nechci se k tomu znovu vracet.

„Ahoj zlatíčko. Bavila ses?“

„Ach ano. Vždyť víš mami, že se s G vždycky bavím.“

„Jak se jí vede?“

„No. Je trochu smutná. Ale chápu to.“

„Bude postrádat svou nejlepší kamarádku.“

„Já vím. Taky mi bude chybět. Ale k tomu máme techniku.“

„Jedla jsi něco?“

„Ne.“

„A chceš něco k snědku?“

„Ani ne. Možná sklenku mléka, ale později. Jen chci na chvíli odpočívat. V pořádku?“

„Jasně zlato.“

No, moji rodiče jsou Američané. Víte to, protože jsem vám to řekla. Takže máme tak trochu americko-řecké zvyky. Moji rodiče strávili půlku života ve Státech a druhou půlku v Řecku. Ale myslím, že jsme přivykli spíš řeckým zvykům. Nevečeříme v noci, jako Američané a nemáme obvyklé americké snídaně. Já si dávám jen misku cereálií a moji rodiče kávu. Pak obědváme kolem třetí nebo čtvrté odpoledne. Naprosto neamerické. Jsem zvědavá, na co narazím, až tam budu. Nemám v plánu pořád jíst.

Jakmile jsem byla ve svém pokoji, neodpočívala jsem. Hledala jsem na internetu informace o svém novém domově. Jsem zvědavá a chci vědět všechno. Žalujte mě. Není špatné připravit se a já chci být připravená. Budu ryba mezi žraloky. Pořádnými žraloky. Ale jsem silná holka. Budu v pořádku. Prostě v pohodě. Skvělé.

Víte, čas ubíhá hrozně rychle. Chci říct opravdu hrozně rychle. V jednu chvíli si povídám se svou nejlepší kamarádkou a zařizuji svou narozeninovou oslavu a najednou si balím. Jo, je tu 15. července. Celý měsíc uběhl a připadá mi to jako včera, když jsem zvažovala odjezd. Slzy mi skanuly, když jsem zavírala svůj kufr. Sbalila jsem si svých 18 let do kufru. Bože, není to jako bych se stěhovala napořád. Jsem někdy hrozný uplakánek. Ale nikomu to neříkejte. Předpokládá se, že jsem tvrdá jako skála a skály nepláčou. Ale další slzy padají a já zjistím, že brečím na své posteli. Jo, takhle tvrdá jsem.

„Spence, jsi připravená, zlato?“ Neeee, nejsem. Nemyslím si, že jsem připravena jet.

Já nevím.

„Spence.“

„V pořádku tati. Jsem v pohodě. Jsem připravená.“

„Máma je dole a stejně tak tvůj bratr a Georgia.“

„Děláš to těžší než je třeba tati. Jak se mám s vámi všemi rozloučit? Říkala jsem ti, že bych měla jet na letiště sama.“

„Jako bychom tě tam nechali jet samotnou.“

„Ale jen to ztěžujete.“

„No tak Spence. Nech mě vzít ti kufr.“

Můj otec se velice, ale velice snažil neplakat. Mohla jsem to slyšet v jeho hlase. Byl sklíčený, ale snažil se kvůli mně. Když jsem sešla dolů, všichni se usmívali, ale věřím, že plakali, protože jakmile mě spatřili, začali mluvit a usmívat se. Zatímco si osušovali slzy z očí.

„Dobrá, jsem připravena. Pojďme.

Nebudu brečet. Ne, nerozbrečím se. Ach. Doprdele. Rozhodně se rozbrečím.

Hodinová jízda z našeho domu na letiště proběhla v naprostém tichu. Moje nejlepší kamarádka a bratr seděli se mnou vzadu, moje matka se zdála ztracena v myšlenkách s pohledem upřeným ven z auta a můj otec řídil.

Můj let odlétal v 18:00. Byly jsme tam o dvě hodiny dříve. Vím, že nebylo třeba být tu tak brzy, ale byla jsem kvůli celé té záležitosti paranoidní. Vím, že jsem říkala svému tátovi, že bych dala přednost tomu jet na letiště sama, ale mít je tu sebou je lepší.

Seděli jsme v kavárně, takže jsme mohli něco pojíst a popít. Vtipkovali jsme. Snažila jsem se je rozesmát a nenechat motýli ve svém břiše, aby mě přemohli. Znala jsem je stejně, jako znali oni mě.

Čas opravdu ubíhá rychle. Protože půl druhé hodiny uběhlo a já musím jít ke své odletové bráně. Musím se rozloučit a nechci. Nemůžu. Je to těžké.

„Měla bych jít lidi. Ehm.“

Moje mamka plakala, můj otec plakal, moje nejlepší kamarádka plakala a brácha se snažil nebrečet. Ach, ano. Já jsem brečela taky.

„Budeš mi chybět zlatíčko. Prosím, buď na sebe opatrná. Zavolej nám, až dorazíš, ano? Máš svůj pas?“

„Ano mami. Mám ho tady u letenky.“

Nedokázala jsem se dívat na plačící mámu. Lámalo mi to srdce. Opravdu musím jít, protože pokud tak neučiním, neodletím.

„Mami, prosím nebreč, ano?“

„Dobrá.“

„Teď mě pořádně obejmi.“

Držela jsem ji pevně a vdechovala její jedinečnou vůni. Tu vůni, kterou vydávají pouze mámy. Budou mi všichni chybět. Máma mi bude chybět tak hrozně moc.

„Tati, pojď ke mně.“

Táta také brečel. Jsem jeho dcera. Jeho mála princezna a najednou jsem vylétala z hnízda. Roztahuji vlastní křídla. Uvažovala jsem. Až budu mít svoje děti. Budu na tom stejně? Samozřejmě, že budu.

„Jen buď opatrná. A nemluv s cizinci a kluky. Vím, jací tam jsou.“

„Nedělej si starosti tati.“

Políbila jsem svého bratra, který se opravdu hodně snažil nebrečet. Byly silný a kluk. Kluci nepláčou. Byli jsme vždycky spolu, on a já. A teď část z něj odlétá. Budu svého brášku postrádat.

„Dávej pozor na mámu, ano?“

„Jasně.“

A nakonec, ale rozhodně neméně důležitá, G. Moje G. Moje nejlepší kámoška.

„Neopovažuj se brečet.“

„G.“

„Chci říct, že pokud budeš brečet, nenechám tě odletět. Budu tě tu držet, ať už se ti to bude líbit nebo ne.“

„Ani jednu slzičku?“

„Tak dobře, jednu.“

„Pojď sem blázínku.“

Objala jsem ji a pevně držela. Šeptala jsem jí do ucha, jak ji mám ráda, a že je nejlepší kamarádkou, jakou bych si mohla přát. Když jsem se jí podívala na tvář, byla pokryta slzami. A já jsem nemohla zadržet vlastní.

„Říkal jsem ti, ať nebrečíš blbko.“

„Upss“

„Jdi už. Zavolej mi, ano? Kdykoliv.“

„I když bude půlnoc a budeš spát?“

„I když budou tři ráno a budu spát. Budeš mi chybět Spencie.“

„Ty mě taky G.“

Zanechala jsem je tam. Když jsem dala svůj pas tomu chlápkovi, takže jsem mohla projít branou, zastavila jsem se a ještě jednou se ohlédla. Pořád tam byli. Mávající. Pozorující, jak jdu za svým snem. Dívajíc se jak odcházím. Roztahuji vlastní křídla a odlétám.

3

Let do Los Angeles byl dlouhý. Spala jsem, poslouchala ipod, zkoukla jsem tři filmy. Fakt dlouhá cesta, lidi. Když jsme se odlepili od země, stále jsem myslela na svou rodinu. Mávající, zatímco odcházím. Musím říct, že jsem plakala. Ale let za svým snem mě přivedl zpět do reality.

Můj otec dal vědět mým prarodičům, že tam mířím, takže by mě měli čekat na letišti. Bude to poprvé, co se s nimi setkám osobně. Pokud vím, jsou rodiče mého otce dobří lidé. Pokud jde o rodiče mé matky. Moje babička stále žije. Můj děda zemřel, když jsem byla malá, takže jsem se s ním nikdy nesetkala. Babička je velice věřící a velice přísná. Musím říct, že mě občas napadlo, že se máma chtěla přestěhovat kvůli ní.

Dámy a pánové během 15 minut přistaneme na Losangeleském letišti. Aktuální místní čas je 11 hodin. Děkujeme, že jste cestovali s námi. Přejeme vám příjemný pobyt.

Konečně. Nemohu uvěřit, že už jsem tu. Po tolika hodinách nicnedělání. Je to nejdelší cesta, jakou jsem zažila. 13 hodin je hrozně moc.

Nebojím se létat. Nikdy jsem se nebála. Ale když se letadlo odlepí od země, mám takový pocit v žaludku. Však víte, co myslím. Všechno, po čem teď toužím, je vystoupit a najít své zavazadlo. To je má největší obava. Že ztratím svůj kufr. Pokaždé, když cestuji, se toho bojím. Toho, nebo že si ho někdo splete se svým a vezme si ho. Proto je můj kufr oranžový. Viděli jste někdy někoho s oranžovým kufrem? Ne.

Následuji ostatní. Ne, že bych se neuměla pohybovat po letišti. Byla jsem už na příliš mnoha. Ale tohle je Kalifornie, Spojené státy. Není to Itálie v Evropě. A já už jsem unavená, jak se musím o sebe starat. Chci jen odpočívat. Celý den prospat. Jo.

Dobrá, oranžové zavazadlo dorazilo v pořádku také. Takže teď jsem v pohodě. Teď moji prarodiče, myslím, že je poznám. Viděla jsem je na spoustě fotek.

Zatímco procházím branou připravená hledat své prarodiče, spatřím ceduli s nápisem ‚Spencer Carlinová‘. Ach můj Bože. Vážně? To je tak trapné. Chápala bych, kdyby mě tu někdo vítal, ale aby vaše babička držela tu ceduli, to je tak trapné. Jsem rudá jako rajče. To je všechno, co můžu říct.

„Ahoj babi.“

„Ááách Spencer drahá. Jsi tak rozkošná.“

„Díky babi.“

„Podívej se na ni Anthony. Není to drahoušek?“

„Dej jí pokoj Suzan. Vítej Spence.“

„Díky dědo.“

„Jaká byla cesta dítě?“

„Popravdě nudná. Příliš dlouhá.“

„Jsem si jistý, že si chceš odpočinout.“

„Ano prosím.“

„Ááách Spencer. Jsme tak rádi, že jsi tu. Uvařila jsem tvé oblíbené jídlo. Tvoje máma mi prozradila, že máš ráda těstoviny s krevetami.“

Nerada jím u cizích lidí. Vím, že je to moje babička, ale jsem zvyklá na máminu kuchyni. Obzvláště těstoviny s krevetami.

„Díky babi, ale to jsi nemusela. Můžu si dát i něco jiného.“

„Není to miláček? Zlato, je to poprvé, co vidíme svou vnučku. Chci, aby ses tu cítila jako doma.“

Můj domov. Moje rodina. Chtělo se mi hrozně brečet, ale udržela jsem se. Ne před mými prarodiči.

Hodlám u nich zůstat do konce srpna. Pak budu bydlet na kolejích. Z UCLA mi poslali všechno, co jsem potřebovala vědět. Chci první rok bydlet na kolejích a pak se podívat po jiném bydlení. Mohla bych zůstat u svých prarodičů nebo si najít spolubydlící. Abych vám řekla pravdu, nevím, co by bylo horší. Ale uvidím, jak se to vyvrbí.

„Tak jsme tady.“

Děda zaparkoval před domem, který byl větší než celé náměstí v Aténách. Byla jsem u vytržení. Bylo to jako ve filmech. Páni. Dobrá. Měla bych zavřít pusu nebo spolknu mouchu nebo tak něco.

„Tohle je váš dům?“

„Líbí se ti?“

„Děláš si srandu? Je úžasný.“

„Pojď dovnitř Spencer.“

Jakmile jsem vkročila dovnitř, řekněme jen, že jsem pusu stále ještě nezavřela. Měli dva obýváky, jednu jídelnu, kuchyň jako náš obývák v Řecku a druhé patro.

„To není celé?“

„Nahoře jsou ložnice a dole je suterén.“

„Suterén.“

„Něco jako druhý dům. Považuj to za dům pro hosty.“

„Faaaaajn.“

„Chceš se podívat na svůj pokoj?“

„Jasně.“

Fajn, myslela jsem, že všechno, co ukazují v televizi, jsou výmysly, ale být v tomhle domě není výmysl. Tohle je skutečnost. Velice opravdová.

„Tohle je tvůj pokoj a tvoje koupelna.“

„Moje koupelna?“

„Ano, my máme svou a jsou tu ještě dvě další.“

„Čtyři koupelny? Čtyři?“

Moji prarodiče se rozesmáli nad mým překvapeným pohledem. No, byla jsem překvapená. My jsme v Řecku měli dvě koupelny a tři ložnice. Fajn, potřebuji si sednout.

„Líbí se ti tvůj pokoj Spence?“

„Děláte si srandu? Zbožňuji ho.“

„No myslím, že bychom měli zavolat tvým rodičům. Jaký je tam teď čas?“

„Jedenáct večer. Ještě budou vzhůru. Je brzy.“

Vzala jsem telefon a vytočila číslo k nám domů. Čekala jsem 5 sekund a pak poznala mámin hlas. Už mi chyběla.

„Haló?“

„Ahoj mami. To jsem já.“

„Ááách drahoušku. Jsi v pořádku? Užila sis cestu?“

„No bylo to hezké. Jen trochu nudné. Neměla jsem co dělat.“

„Jsi už doma?“

„Jo, u babičky s dědou. Mami, neřekla jsi mi, že mají takový dům. Je obrovský.“

„Je to jen dům Spence.“

„Jen dům? Mami, je třikrát tak velký jako náš.“

„Takže předpokládám, že se ti líbí.“

„Mám vlastní koupelnu.“

„Je tam Anthony se Suzan?“

„Jo jsou tady. Chceš je pozdravit?“

„Nejdřív si promluv se svým otcem a pak nám je předej.“

„Jasně.“

„Ahoj, jaký byl let?“

„Příjemný, ale nudný, jak jsem říkala mámě.“

„To jsem rád. Neztratila jsi tedy svoje zavazadlo?“

„Ne tati, díky Bohu.“

„Jak se cítíš?“

„No chybíte mi a chybí mi náš dům. A kromě toho se cítím trochu unavená. Jak se má Glen?“

„Je ve svém pokoji a hraje zase na počítači. Mám mu říct, aby přišel?“

„Ne, to je v pohodě. Promluvím si s ním později přes messenger.“

„Promluvíme si zase zítra?“

„Jasně tati, zavolám ti. Teď ti dám babičku.“

Moji rodiče hovořili s prarodiči několik minut. Hádám, že se ptali na můj pobyt tady. Zdají se jako opravdu hodní lidé. Ale jsem tu teprve první den. Uvidím, jaké to bude za měsíc.

Vybalila jsem si věci a odpočívala pár hodin. Stále trpím časovým posunem. Když jsem se probudila, byla venku tma. To jsem spala tak dlouho? Asi ano, protože když jsem se podívala na svoje hodinky, byly dvě ráno. Páni. Alespoň, že mě nevzbudili. Protože nemám ráda, když mi to někdo dělá. Zavřela jsem oči a znovu usnula.

Probudila jsem se ke královské snídani. To nebyla snídaně, to byl oběd. To jedí všechno tohle jídlo hned po ránu? Máme se opravdu co učit.

„Spencer. Dobré ráno zlatíčko. Posaď se. Chceš pomerančový džus nebo mléko?“

„Ehm, mléko prosím.“

Babička přede mě postavila sklenici mléka a talíř s palačinkami, klobásami, vajíčky a nevím čím ještě.

„Babi, já tohle všechno nesním.“

„Vždyť si od včera nic nejedla.“

„To je v pohodě. Nemáš nějaké cereálie?“

„Ne zlato. Nevěděli jsme, co máš ráda.“

„To je dobrý. Dám si mléko.“

„Ne, to nestačí. Sněz si svou snídani.“

„Ale je toho pro mě moc. Dávám si k snídani jen misku cereálií.“

„Proto jsi tak vychrtlá.“

„Babi, já nejsem vychrtlá.“

„Sněz svou snídani Spencer.“

Musím vám říkat, že tu nehodlám zůstat? Rozhodně tu nehodlám zůstat.

Snědla jsem svou snídani, jak mi babička řekla. Teď mě bolí břicho. Neměla jsem ji jíst. A nehodlám ji jíst znovu.

Dívala jsem se po práškách na žaludek ve své koupelně, ale nedokázala jsem žádné najít. Prohledala jsem i koupelnu prarodičů, ale stejně nic. Musím najít něco na svůj žaludek.

„Babi, je tu někde poblíž lékárna?“

„K čemu ji potřebuješ Spence?“

„Bolí mě břicho.“

„No jedna tu je, ale musí tě do ní někdo zavézt. Řeknu dědovi.“

„Fajn.“

Děda mě opravdu dovezl do lékárny, která byla uvnitř obchoďáku. No, my nemáme lékárny uvnitř obchoďáků. Pěkné. Dost odlišné od Řecka.

Děda mi řekl, že jde nakoupit nějaké potraviny a dal mi peníze na mé prášky na žaludek. Když jsem si je koupila, myslela jsem, že půjdu za dědou. Cítila jsem se tu jako děcko.

Zatímco jsem se rozhlížela, na někoho jsem narazila. A tím myslím, jako opravdu narazila. Cítila jsem, jak se má prsa přitiskla na prsa někoho jiného.

„Co to kurva je? Nemůžeš koukat, kam jdeš?“

„Já…já se omlouvám.“

Vrazila jsem do holky, která se zdála být fakt naštvaná a politá pomerančovým džusem. Ach, tak proto jsem cítila vlhkost na hrudi.

„Omlouvám se. Neviděla jsem tě.“

„Očividně. Prostě jsi mi doprdele zničila tričko. Kurva, kurva, kurva.“

„Chceš, abych ti koupila jiné?“

„Ne, na to jsi moc neohrabaná. Díky, ale radši ne.“

„Uklidni se. Je to jenom tričko.“

„Pro mě to není JENOM tričko.“

„Fajn. Dobrá. Jak myslíš. Ještě jednou, je mi to líto,“ prohlásila jsem, zatímco jsem odcházela od té bláznivé holky. Ježiši, není to přeci konec světa, krávo.

„To by mělo,“ bylo poslední, co jsem od ní zaslechla. Proč musí holka jako ona mluvit takhle? A to všechno jenom kvůli tričku? Je to fakt blázen.

Pokusila jsem se najít dědu po tom zapamatováníhodném setkání s tou bláznivou holkou. Dávala jsem si pozor, abych už do nikoho nevrazila. Nechtěla jsem, aby mi ta bláznivá holka začala zase spílat. Díkybohu, že jsem na ni nikde nenarazila.

„Sehnala jsi, cos chtěla Spence?“

„Ano, potřebuješ ještě něco jiného?“

„Ne, mám všechno.“

Když jsme byli u pokladny, spatřila jsem ji znovu. Byla tam a dívala se na mě tím pohledem. Však víte, tím ‚jsi mrtvá‘. A je to škoda. Protože jinak vypadala hezky. Bruneta s hnědýma očima. Ale jakmile otevřela pusu, ach můj Bože. Přestala jsem ji sledovat a následovala dědu k autu. Jsou tu blázniví lidé.

4

Jsem tu už týden. Celý týden v Kalifornii, Spojených státech. Na co jsem dosud přišla? No, nejíst snídaně, nevrážet do bláznivých holek a udělat si duševní poznámku, nezůstávat se svými prarodiči déle než měsíc, protože mě dohánějí k šílenství. Ach můj Bože. Babička mě pořád do něčeho nutí. Sněz tohle, udělej tohle, buď s tamtím opatrná. Ani máma s tátou nejsou takoví. Ježiši. Ještě tři týdny a mizím. Puf. Ani babička ani děda, jen koleje. Studenti jako já. V mém věku.

Co právě teď vážně potřebuji, je najít si práci na částečný úvazek, takže budu mít vlastní peníze a vypadnu z tohohle domu. Což je škoda, protože zbožňuji jejich dům. Ale opravdu se z něj potřebuji dostat.

„Babi, jdu na hodinu ven.“

„Kam jdeš Spence?“

„Jen tak kolem, nadýchat se trochu vzduchu. Vrátím se, až bude čas na oběd.“ Oběd. Obědvají v 6 odpoledne. To není oběd, to je večeře. A řeknu vám, že nevečeřím. Nikdy jsem nevečeřela. Chybí mi Řecko. Vážně.

Když jsem vyšla ven, nasála jsem vzduch. Byl to tak skvělý pocit, být na chvíli sama. Dobrá věc byla, že jejich dům je blízko centra, takže můžu jít pěšky.

Kalifornie je tak hezká. Občas mi připomíná Řecko. Je tu pořád slunečno a poblíž je pláž. Ještě jsem tam nebyla, protože mám velice přehnaně ochranitelskou babičku. Tři týdny. Musím si to neustále říkat, protože z ní blázním.

Hledala jsem práci, ale marně. Nikdo neshání zaměstnance. Opravdu potřebuji najít práci. Starbucks. Miluji Starbucks a právě teď potřebuji jedno frappuccino. Třeba tady potřebují výpomoc. Za zeptání nic nedám.

„Dobrý den.“

„Ehm, dobrý. Velké čokoládové frappuccino.“

„4,50 dolaru, slečno.“

„Mohu se Vás na něco zeptat?“

„Ano, samozřejmě.“

„Nepotřebujete tu výpomoc? Já sháním práci.“

„No, musela bych se zeptat vedoucího. Jsem tu taky nová.“

„Dobrá, díky.“

„Bez problémů.“

Čekala jsem na tu holku a doufala, že pro mě bude mít nějaké dobré zprávy. Popíjela jsem svoje lahodné frappuccino, když jsem se otočila a neúmyslně někoho srazila na zem. Opravdu bych s tím měla přestat.

„Doprdele. A ještě jednou doprdele.“ Ten hlas znám. No to snad ne. Ne znova ta bláznivá holka. „Tyy.“

„Já. Promiň.“

„Proč se mi pořád pleteš do cesty? Proč? Mám snad někde napsáno ‚vraž do mě‘?“

„Vlastně bych mohla říct to samé. Ty mě sleduješ?“

„Tebe? Znám tě snad?“ Zavrtím hlavou. „Tak proč bych tě měla sledovat? Sleduješ ty mě?“

„Znám tě snad?“ řeknu tím stejným tónem. Mohla bych přísahat, že jsem viděla, jak se po tváři té bláznivé holky mihl úsměv. Zbožné přání.

„Přestaň mě sledovat stalkerko.“

„Já nejsem žádná…“ Nestihnu říct víc a už je pryč. Proč? Ach, proč ji pořád potkávám?

Moje myšlenky na bláznivou holku, jo je to její jméno, byly přerušeny tou holkou od pokladny.

„Slečno?“

„Ach ano a jsem Spencer.“

„Dobrá, Spencer. Zeptala jsem se vedoucího a ten mi řekl, že někoho sháníme. Takže pokud máš zájem, můžeš jít dovnitř a promluvit si s ním. Jmenuje se Aiden.“

„Dobrá, díky…“

„Kyla.“

„Díky Kylo, ráda tě poznávám.“

„Já tebe taky. Jsou to ty dveře nalevo, to najdeš. Je to jednoduché.“

„Ještě jednou díky.“

„V pohodě.“

Tahle Kyla se zdála v pohodě. Milá a příjemná. Ne jako ta bláznivá holka. Alespoň jsou tu hodní lidé, kteří jsou zdvořilí. Našla jsem dveře jak mi Kyla řekla a vskutku to bylo jednoduché. Jakmile jsem byla vevnitř, uviděla jsem Aidena. Myslela jsem, že to bude starý chlap, ale byl mladý. Po dvacítce. Tipla bych 24 nebo 25. Pohledný. Svalnatý. Fajn, sklapni. Je to tvůj vedoucí.

„Ehm, zdravím.“

„Ahoj. Pojď, posaď se. Já jsem Aiden a ty?“

„Spencer. Spencer Carlinová.“

„No, rád tě poznávám. Spencer Carlinová.“

„Já Vás taky.“

„Kyla mi říkala, že hledáš práci.“

„Jo, hodlám letos studovat na UCLA.“

„Tak to musíš být vážně dobrá. UCLA je jedna z nejlepších univerzit.“

„Já vím.“

„Takže, odkud jsi?“

„Ve skutečnosti nejsem odtud. Jsem z Řecka.“

„Řecko. Miluji tu zemi. Mluvíš moc dobře anglicky.“

„Moji rodiče jsou Američané. Dlouhý příběh.“

„Fajn. Takže jak už ti Kyla říkala, sháníme někoho. Kyla také studuje a potřebujeme někoho, kdo by se s ní střídal, takže byste si mohly pomáhat.“

„Super.“

„Kdy můžeš začít?“

„Kdykoliv bude potřeba.“

„Co třeba zítra?“

„OK.“

„Promluv si s Kylou a dohodněte si pracovní rozvrh. Rád jsem tě poznal Spencer."

"Já Vás také pane-“

„Žádný pán. Jsem Aiden, ano? Uvidíme se zítra.“

„Jasně zítra.“

Jsem tak šťastná. Sehnala jsem práci a lidi tady se zdají moc milí. Nemohu se dočkat, až začnu a dostanu se z toho vězení. Všechno, co teď musím udělat, je zavolat rodičům a říct jim to. Jsem si jistá, že s tím nebudou mít problém. Babička bude ta, kdo s tím bude mít problém.

S Kylou jsme si vyměnily svá telefonní čísla, abychom si mohly domluvit rozvrh. Takže zítra pracuji od osmi a Kyla mě vystřídá ve tři. Zavolala jsem svým rodičům a řekla jim to. Byli rádi, že začínám brát věci do vlastních rukou. Ujistila jsem se, že zavolají babičce a řeknou jí to. Nebude mě moct držet doma.

Když jsem dorazila domů, byl čas na večeřooběd. Tak tomu tady říkám. Tři týdny Spence. Tři týdny a mizíš.

„Jsem doma.“

„Jsem v kuchyni Spencer.“

Vařila kuře s rýží. Super. Mám ráda kuře s rýží. Aspoň, že mi tu chutná. A mám svoje prášky pro případ, že mě přinutí sníst víc. Je to setsakra děsivá ženská.

„Takže volali mi tvoji rodiče. Zdá se, že jsi našla práci.“

„Jo, ve Starbucks.“

„Nemyslím, že bys tam měla pracovat.“

„A proč přesně?“

„Protože jsi tu nová a nevíš, jak to tu chodí.“

„No babi, rodiče mi to povolili, takže si myslím, že tam můžu pracovat. Jdu do svého pokoje. Zavolej na mě, až bude hotová večeře.“

Nečekala jsem, abych si vyslechla nějaké námitky, které mi chtěla přednést. Dumala jsem nad tím, jak je možné, že je táta takový, jaký je, když má takhle kontrolující matku. A to jsem si myslela, že moje druhá babička není milá.

Byla jsem ve svém pokoji a surfovala na internetu, když jsem uslyšela zvonění svého mobilu. Nečekala jsem to, protože jsem prostě neměla žádné kamarády a rodiče mi volají na pevnou linku. Podívala jsem se na volajícího a byla to Kyla. Zvedla jsem to pro případ, že chtěla změnit náš zítřejší rozvrh.

„Čau Kylo“

„Ach ahoj Spencer. Promiň, že ti volám v tuhle dobu.“

„Ale ne, to je v pohodě. Nic se neděje. Co pro tebe mohu udělat?“

„No, vím, že jsme se potkaly teprve dneska, ale zdáš se jako milá holka a myslím, že bychom mohly být kamarádky.“

„Ty jsi taky milá holka Kylo.“

„Tak mě napadlo, jestli bys dneska nechtěla přijít ke mně domů.“

„Ehm…Já nevím.“

„No tak, sedneme si a zkoukneme nějaký film nebo tak něco. Objednáme si nějaké jídlo.“

„No moje babička už vaří, tak nevím.“

„Najez se a přijeď potom.“

„Já nemám auto Kylo. Jak se mám tedy dostat k tobě domů?“

„Zajedu k vám, a pokud chceš, můžu pozdravit tvoje prarodiče, takže mě poznají.“

„Dobrá, vydrž pět minut, promluvím si s babičkou a zavolám ti nazpátek.“

„Fajn.“

Šla jsem dolů, abych čelila babičce. Pokud by řekla ne, musela bych vytáhnout velké zbraně. A tím myslím své rodiče.

„Babi, moje kamarádka volala a chtěla, abych zašla k ní domů.“

„Kdo je ta kamarádka Spencer?“

„Je z práce, jmenuje se Kyla. Přijede sem, takže se s ní můžeš setkat, pokud budeš chtít.“

„Řekni jí, ať jde dovnitř, až přijede. Chci se s ní seznámit.“

„Je to milá holka babi.“

„Uvidíme.“

„Fajn.“

Běžela jsem nahoru a zavolala zpátky Kyle. Pověděla jsem jí, že může přijet, ale bude se muset seznámit s jedinečnou Suzan Carlinovou.

Když to zkrátím, Kyla přijela, mojí babičce se líbila a bylo mi povoleno s ní jet, ale s návratem do půlnoci. Proběhlo to lépe, než jsem mohla doufat.

Když jsme přišly do Kylina střešního apartmá, byla jsem opět v úžasu. Co to je se zdejšími lidmi? To mají tolik peněz? A pokud má Kyla peníze, proč potřebuje pracovat?

„Domov sladký domov.“

„Kylo tohle je super. Je to obrovské.“

„Já vím, ale nebydlím tu sama.“

„Bydlíš se svým přítelem?“

„Hůř. Se svojí sestrou.“

„S tvou sestrou? Nevěděla jsem, že nějakou máš.“

„Jo, jako bych se to občas snažila popřít.“

„Kde teď je?“

„Asi někde paří. Netuším.“

„Dobře.“

„Jo. No, Ashley je sebestředná. Nenechá si od nikoho říkat, co nebo jak má dělat. A je to mrcha.“

„Koukám, že ji máš ráda.“

„Moc, ale někdy mě dohání k šílenství.“

„Chápu, čím si procházíš. Mám mladšího bratra.“

„Ano? Kolik mu je?“

„Táhne mu na patnáct.“

„Je mladý.“

„Ale je to hodný kluk. Jak stará je tvoje sestra?“

„Je jí 25. Je mezi námi tříletý rozdíl. Mě je 22.“

„Hezké.“

„Jo. Tak na co bys chtěla koukat. Mám sbírku filmů.“

„To je jedno. Zkouknu cokoliv.“

„Drama, komedii, akčňák nebo thriller?“

„No, asi bych zvolila komedii.“

„Co bys řekla na Prostě sexy?“

„Děláš si srandu? Ten film miluji.“ Podívaly jsme se na sebe a začaly zpívat písničku. Víte kterou, pokud jste ten film viděli.

„Jsi moc velký, aby ses vešel sem, moc velký, aby ses vešel sem, moc velký, aby ses vešel sem.“

Zhroutily jsme se smíchy. Obě jsme znaly celý text té písničky a vytvořily jsme si vlastní choreografii. Kyla je opravdu milá osoba a jak řekla, mohou z nás být skvělé kamarádky. Občas někoho potkáte a hned víte, že si budete sedět. A my si s Kylou sedneme.

Uprostřed filmu se Kyla omluvila, že si musí odskočit a já zůstala v obýváku a jedla poslední kousek pizzy. Miluji místní pizzu. Mohla bych ji jíst denně, ale pak bych ztloustla. Takže žádná každodenní pizza.

Byla jsem v kuchyni a brala si láhev vody, když jsem uslyšela zavření vchodových dveří. Předpokládala jsem, že to bude její sestra. Jako dobře vychovaná dívka, jsem se chtěla představit Kylině sestře, Ashley. Když jsem uviděla, kdo je Ashley, vypadla mi láhev z ruky a kutálela se k Ashley, k té bláznivé holce. Vypadala stejně překvapeně jako já. Tak to kurva ani náhodou.

„Tak to kurva ani náhodou. To si ze mě musíš dělat prdel. Ty mě pronásleduješ? Vážně zavolám policii. Tohle je už potřetí.“

„To se mi musí zdát. Ne tohle se přeci znovu neděje. Bláznivá holka je Kylina sestra?“ Musela jsem přemýšlet nahlas, protože bláznivá holka, pardon, Ashley se mě začala vyptávat na svou sestru.

„Kde je moje sestra a odkud ji znáš? Co tu děláš a jak ses dostala dovnitř? Začínáš mě vytáčet trdlo.“

Před tím, než stačím něco říct, mě Kyla zachrání před svou sestrou.

„Čau Ashley. Co se tu děje?“

„Odkud ji znáš?“

„Ode dneška spolu pracujeme.“

„Vy spolu děláte?“

„Jo, byla dneska v práci.“

„Tomu nemůžu uvěřit. Ne. Někdo se mi musí vážně vysmívat.“

„O čem to doprdele mluvíš Ashley?“

„O ničem. Pokračujte v tom, co jste vy dvě dělaly. Dej si na ní pozor ségra. Je nebezpečná.“

Tak ta je fakt něco. Ach ona je. Je to mrcha. Jo je. Kyla měla pravdu.

„Spencer, omlouvám se za ni. Je problematická. Ale co myslela tím, že jsi nebezpečná?“

5

Skvělé věci se stávají Spence. Jako přestěhovat se na neznámé místo, být připravena studovat na jedné z nejlepších univerzit, potkat nové lidi, ze kterých se stanou dobří kamarádi, najít práci a mít peníze pro sebe. Špatné věci se také stávají. Jako bydlet se svou přehnaně ochranitelskou babičkou, která vám způsobí bolení břicha při prvním setkání a potkávat znovu a znovu bláznivou holku, která vás z duše nenávidí. Takže skvělé i ne tak skvělé, to je život.

Celý ten měsíc, který jsem musela strávit u babičky s dědou, byl…třemi slovy, ne moc dobrý. Děda je hodný. No moje babička taky, ale přivádí mě k šílenství.

Každé ráno mě krmí, jako bych byla dítě. Teď jsem ji už znala. Takže co jsem dělala? Jedla jsem svou snídani jak jinak, misku cereálií, ale chtěla, abych toho jedla víc. Takže jsem měla malý pytlík mezi nohama, a když se nedívala, tak jsem do něj házela jídlo. Já vím, že různě na světě je spousta hladovějících lidí a není to správné, ale lidi…moje břicho by prasklo. Díky bohu, že je tenhle měsíc pekla u konce.

Pokud jde o mou práci, tak tu jsem milovala. Pracovala jsem na svém oblíbeném místě. Vůně čerstvé kávy každý den byla úžasná. Měla jsem skvělé spolupracovníky i vedoucího. Aiden… Aiden je milý kluk. Mám ho ráda.

S Kylou jsme velmi dobré kamarádky. Snažila jsem se vyhýbat její sestře Ashley, jinak známé jako bláznivá holka. Po každé, když jsem měla jít k nim domů, jsem se ujistila, že tam není. Nechtěla jsem ji znovu vidět, aby mě nemohla obviňovat z věcí, které nejsou pravda.

Nařkla mě, že jsem bláznivá stalkerka. Já? A co ona? Bylo to skutečně bláznivé. Jak potkáváte tu stejnou osobu pořád dokola na tak velkém místě, jako je tohle. A pak se z té osoby vyklube sestra vaší kolegyně? Ujetý. Fakt ji už nechci vidět. Ani se o ni nestarám. Vůbec. Ačkoliv chci říct, že pokaždé, když jsme se potkaly, tak to byla sranda. Ne, nechci ji znovu vidět. Žádné bláznivé holky.

„Spencer máš sbaleno?

„Ano babi. Jsem připravená.“

„Dobrá, pojďme. Děda čeká dole s nastartovaným motorem.“

„OK“

Ještě jednou jsem pohlédla na svůj pokoj. Vážně mi bude chybět jejich dům a můj pokoj. Kdo ví, jaká bude moje spolubydlící? Doufejme, že ne tak bláznivá jako Ashley.

Hleděla jsem z okna. Ráda se dívám na kráčející lidi a čtu si cedule. Geek? Ano, jsem geek. Máte s tím problém? Ale když pohlédnu z okna, moje mysl se vydá na cestu a to mám ráda. Nemyslím na nic.

Dům mých prarodičů nebyl moc daleko od UCLA. Byla jsem nervózní. Budu tu studovat. Malá ryba mezi žraloky. Ale byla jsem připravena začít svůj nový život. A už jsem se rozhodla, co budu studovat. Kinematografii. No kromě fotografování dělám ráda i vlastní videa. Popravdě spoustu věcí dělám moc ráda. Nemohu se dočkat začátku svého prvního roku tady.

„Tak jsem tady Spencer. Áááách. Nechci tě tu nechat.“

„Babi budu v pořádku.“

„Ale měla bys radši zůstat u nás.“

„Babi, já si potřebuji vyzkoušet vysokoškolský život. Kdybych cokoliv potřebovala, mám to k vám blízko.“

„Bude v pořádku zlato. Pojď sem a obejmi mě.“ Děda nebyl mnohomluvný. Rád mluvil, jen když měl něco důležitého na srdci.

„Fajn, díky za všechno. Zavolám vám a přijdu vás navštívit, až se tu zabydlím.“ Babička začala plakat a ostatní studenti, kteří šli kolem, se na nás dívali.

„Suzan, zahanbuješ naši vnučku. Pojď. Měj se Spencer. Kdybys cokoliv potřebovala, víš, kde nás najdeš.“

„Díky dědo.“

A s tím jsem tu stála. UCLA. Moje současnost a budoucnost.

Měla jsem mapu a snažila se najít svou budovu. Tohle místo je obrovské. Myslím, že kdokoliv se na mě podíval, musel poznat, že jsem prvák. Kufr, mapa a obličej překypující emocemi.

„Nazdar“

„Ehm ahoj.“

„Vypadáš, že si se ztratila.“

„Je to tak očividné.“

„Celkem jo. Potřebuješ pomoct?“

„Ano prosím. Hledám svoji kolej.“

„Dobrá. Ale nejdřív, já jsem Sarah. Jsem tu ve třeťáku.“

„Spencer. Očividně prvák.“

„Ráda tě poznávám, Spencer.“

„Já tebe taky.“

„Tak se na to podívejme. Bydlíš v budově A, první patro, pokoj 13b. Tak to je snadné. Jsi přímo před svou budovou.“

„Až tak jednoduché?“

„To je v pohodě. Každý se tu první den ztratí. Nedělej si starosti. Potřebuješ pomoct?“

„Ne, v pořádku. Ale díky.“

„V pohodě. Zas někdy.“

„Jo, měj se.“

No zdá se, že tu jsou dobří lidé. A já si myslela, že tu jsou všichni lidi jako Ashley. Díkybohu, že ne.

Kyla by měla začít třetí ročník státní vysoké školy. Říkala mi, že si udělala GED před dokončením střední. Nebyla zrovna studijní typ. Ale když dospěla, chtěla udělat něco se svým životem. Ráda pomáhala lidem, takže začala studovat na sociální pracovnici, jako můj otec. Mám ji teď ještě radši. Neptala jsem se jí na její sestru a ona mi o Ashley nic neříkala. Nechci to vědět. Jsem si jistá, že se svým životem nic nedělá. Je to rebel, trávící čas v klubech a užíváním si.

Když jsem vešla do budovy, byli všude kolem studenti. Někteří se zavazadly, jiní bez nich. První patro, pokoj 13b. Pro někoho je 13 nešťastné číslo. Ale třináctého jsem se narodila a až doteď jsem neměla problém s pátkem třináctého ani úterým třináctého. Je to prostě jen číslo.

Když jsem otevřela dveře do svého pokoje, zjistila jsem, že je prázdný. Byla tu další postel na druhé straně pokoje. Hudební plakáty a knihy. Fajn, měla jsem spolubydlící.

„Bože prosím, prosím. Ať je jako Sarah nebo Kyla. Žádná bláznivá holka.“

Začala jsem si vybalovat věci a dávat si své oblečení do šatníku. Měly jsme dva. Jeden pro mě a druhý pro ni. Jsem tak zvědavá na svou spolubydlící. Jak vypadá, jestli je přátelská, jestli je milá, jestli se spřátelíme.

První den tady nemám nic na práci. Je to prostě jen první den. Ale chci se projít a rozhlédnout se po kampusu. Budu se snažit neztratit se tu. Mám mapu ve svém batohu.

UCLA je splněným snem. Vždycky jsem se dívala na americké filmy a záviděla studentům na těchhle univerzitách. Ačkoliv jsem se trochu bála, protože jsem viděla i nějaké vyvražďovačky z tohohle prostředí a myslím, že si nebudu číst do noci v knihovně. Alespoň ne sama. Fakt děsivé.

Slunce začalo zapadat, když jsem se rozhodla ukončit svou cestu po kampusu. Zítra je taky den.

Když jsem se dostala zpět do svého pokoje, nebyl tam nikdo další. Kde je moje spolubydlící? Myslela jsem, že by tu už měla být. Dveře se zamykají v devět a bylo půl deváté. A proč si dělám starosti o člověka, kterého neznám?

Každopádně jsem si vzala notebook a připojila se k internetu. Nalogovala jsem se do messengeru a můj bratr tam byl. Bylo trochu pozdě. U něj bylo půl sedmé ráno a on je pořád online?

„Co děláš, takhle pozdě vzhůru?“

„Taky tě zdravím.“

„Glene, je půl sedmé. Co děláš?“

„Ještě nemáme školu, tak hraji World of Warcraft.“

„Už zase?“

„Jak se máš Spencer?“

„Neměníš trochu téma bráško? Jsem v pohodě. Ve svém pokoji.“

„Jaký to tam je?“

„Fajn. Zatím jsem tu sama. Moje spolubydlící tu ještě není. Jak se mají máma s tátou?“

„V pohodě. Chybíš jim.“

„Oni mě taky. Teď jdi do postele.“

„Za chvíli.“

„Hned Glene.“

„Zrovna hraji.“

„Hned nebo zítra zavolám mámě.“

„Tak jo, ježiši.“

„Hodný hoch. Dobrou noc Glene.“

„Chceš říct dobré ráno.“

„Měj se bráško.“

„Čau.“

Chyběl mi. Byl to můj bráška. Samozřejmě, že mě někdy přiváděl k šílenství, ale byl to můj bratr. Celé rodina mi hrozně chyběla.

V deset jsem se rozhodla jít spát. Trochu brzy, ale cítila jsem se unavená. Moje spolubydlící tu stále nebyla. Kde je? Ne, že by mě to zajímalo. Jen aby řeč nestála.

Musela jsem být opravdu unavená, protože jsem se probudila v 8 ráno. Vzbudila jsem se, protáhla a vzala si věci, abych si opláchla obličej a dala si sprchu. Když jsem se vrátila do pokoje, všimla jsem si těla na druhé posteli. Moje spolubydlící dorazila. Zkulturnila jsem se, abych se jí mohla představit, až se vzbudí. Fajn. Jsem na ni zvědavá, přiznávám. Budeme sdílet pokoj celý rok. Potřebuji ji poznat.

Jediné, co z ní mohu vidět, jsou její hnědé vlasy. Tvář má otočenou ke zdi. Zůstala jsem a čekala, až se probudí. Čas ubíhal a ona stále spala. Už dál čekat nedokáži. Podnikla jsem pokus probudit ji. Bylo to ošklivé? Možná, ale bylo poledne a ona stále spala?

„Pardon?“ Nic, ani se nehnula. „Promiň, hej.“ Pořád nic. Je mrtvá nebo co? „Haló?“

„Mmhmm. Neeee.“ Tak jo, má hlas. Trochu nakřáplý, ale je ráno. Všichni mají po ránu nakřáplý hlas.

„Ahoj, hezké ráno.“ Otočila se celým tělem ke zdi. Stále sem jí nemohla vidět do obličeje. „Je poledne. Chtěla jsem…“

„Nech mě být.“ Ten hlas odněkud znám.

„No, jsem tvoje spolubydlící. Jmenuji se…“

„Nezajímá mě to.“ Velice hrubé, pokud mohu říct.

„Budeme rok sdílet tenhle pokoj, tak jsem si myslela, že by bylo hezké se navzájem poznat.“ Pak jsem viděla, jak opět otáčí svým tělem, volné kadeře padající jí do očí.

„Mně je opravdu ukradený, kdo…“ a pak otevřela oči a já ji spatřila. Spatřila jsem ji. NE. Proč? Co jsem provedla, abych si tohle zasloužila? „…jsi.“ Nemůžu uvěřit, že se mi to děje.

„To jako fakt? Nemůžu uvěřit, že se mi to děje.“

„Tak to stačilo. Volám kampusovou bezpečnost. Nezůstanu tu s bláznivou stalkerkou.“

„Posloucháš se vůbec Ashley?“

„Jo. Snažím se neposlouchat tebe.“

„Tak ten byl dobrý.“

Postavila se jen v podprsence a kraťasech. Díkybohu, že nebyla nahá. Zvedla svůj telefon a začala vytáčet číslo.

„Ano, haló? Ano. Chtěla jsem nahlásit, že v mém pokoji je někdo, kdo…“ Věděla jsem, co se chystala říct. Přiblížila jsem se k ní a mobil jí vzala. „Vrať mi můj telefon.“

„Ne, jsi směšná.“

„No dovol? Známe se, abys mě mohla takhle nazývat?“

„To máš za to“

„A tím chceš říct co?“

„Ty mně nazýváš různými výrazy od našeho prvního setkání Ashley. Nemyslím si, že mě znáš.“

„To je fuk,“ otevřela svou skříň a začala se oblékat. Když skončila, přišla blíž a zašeptala mi do ucha ‚Nemám tě ráda‘ a pak odešla.

Tak tohle bude velice zajímavý rok. Velice, velice zajímavý rok.

6

Moiry. Tři řecké bohyně osudu a životního údělu. Klóthó, která načíná nit života, Lachesis, která ji spřádá a Atropos, která ji přestřihuje. Mají jemnou, ale úžasnou sílu rozhodovat o něčím osudu. A myslím, že si se mnou hrají. Ano. Tak je to. Moiry určují mou budoucnost a ta není dobrá.

Jak je ksakru možné, že je Ashley zasraná bláznivá holka Daviesová mojí spolubydlící? To musí být osud. Jo. Nebo možná smůla. Možná jsem v nějakém předchozím životě byla špatný člověk a teď musím v tomhle životě čelit Ashley. Co jsem Bože udělala špatně? Byla jsem hodná dcera, výborná studentka, skvělá kamarádka. Dobrá, možná jsem měla pár ošklivých myšlenek o své babičce, ale tohle si přeci nezasloužím.

Opravdu potřebuji vyměnit pokoj. Ano. Proč mě to nenapadlo dřív? A proč mi Kyla neřekla, že její bláznivá sestra tady studuje? A proč bydlí na koleji? Z toho, co jsem viděla, má obří apartmá. Ááááá. Sama blázním z uvažování o jejím bláznovství. Musím jít a zjistit, jestli si můžu vyměnit pokoj. Teď hned. Čas jsou peníze. Tak se to říká.

Jak jsem kráčela na sekretariát, slyšela jsem, jak mi telefon zvoní v batůžku. Ať to byl kdokoliv, nehodlala jsem mu právě teď odpovídat. Potřebovala jsem si vyměnit pokoj co nejrychleji.

Nedívala jsem se, kam jdu a do někoho jsem vrazila. Zase. Ale nejsem trdlo. Ne, nejsem.

„Nazdárek“ Vrazila jsem do hezkého kluka s pronikavýma zelenýma očima.

„Promiň, nedívala jsem se, kam jdu.“

„Proč ten spěch? Užívej si života a neber ho vážně.“

„Díky za radu.“

„Pokud bys někdy potřebovala další, budu v pokoji 25, čtvrté patro. Jmenuji se Mike.“

„Jasně, díky Miku.“ Teď nebyl čas na klábosení. Měla jsem poslání. Takže jsem se snažila odejít, ale Mike mě chytil za ruku.

„Neřekla jsi mi své jméno krásko. Jak tě mám pak najít?“

„Spencer a nemusíš mě hledat, řekl jsi mi, kde bydlíš.“

„Ach správně. Dobře. Rád jsem tě poznal Spencer.“

„Jo, já tebe taky.“

S kluky je to tak snadné. Jako bych šla a zaklepala na jeho dveře. To si myslí, že jsme takhle prosté? Řeknou ‚čau kotě, chceš se podívat na můj pokoj‘ a mi jim padneme k nohám? Tahle holka tedy ne. Přišla jsem sem z nějakého důvodu a nehodlám padat k ničím nohám.

Konečně jsem dorazila před sekretariát. Zaklepala jsem na dveře a našla starou ženu za stolem. Doufám, že mě uslyší. Jo, jsem vtipná.

„Promiňte. Jsem Spencer Carlinová a studuji tu. Mohu se Vás na něco zeptat?“

„Ano, drahoušku.“

„Víte, mám problém se svou spolubydlící a chtěla bych vědět, jestli bych mohla dostat jiný pokoj.“

„A jaký problém drahoušku?“

„No, máme nějakou minulost a nemyslím si, že s ní můžu zůstat ve stejném pokoji.“

„No slečno Carlinová. Ten problém je mezi Vámi a Vaší přítelkyní. My nemůžeme měnit pokoje z takovýchto důvodů.“

„COŽE? Není to moje přítelkyně. Jak Vás mohlo napadnout něco takového. Vůbec to není moje přítelkyně. Nikdy by nemohla být moje přítelkyně. No, za prvé protože mě nepřitahují holky a za druhé, i kdyby mě přitahovaly holky, Ashley Daviesová by k nim nepatřila.“

„Ashley Daviesová je Vaše spolubydlící?“

„Ano.“

„Tak to hodně štěstí drahoušku.“

„Co tím chcete říct?“ najednou jsem zkoprněla. Ach můj Bože. Chci svoji maminku.

„Budete potřebovat spoustu trpělivosti a štěstí. Cítím s Vámi. Je mi líto, ale nemůžeme s tím nic dělat.“

„Díky.“

Jsem v prdeli. Ano, Jinak se nedá popsat, jak hluboko ve sračkách jsem. Vážně si potřebuji promluvit s Kylou. Pořádně ji seřvu.

Zjistila jsem, že mám zmeškaný hovor a od Kyly. Zajímalo by mě, co chtěla.

„Ahoj Kylo.“

„Čau Spencer, volala jsem ti.“

„Jo, všimla jsem si. Právě jsem ti chtěla volat.“

„Spencer, Ashley mi volala?“

„Ano? A co ti říkala?“

„Ty víš co Spencer.“

„Kylo já nemůžu uvěřit tomu, co se děje. Je to jako by někdo chtěl, abychom se zbláznily. Je mojí zasranou spolubydlící pro Kristovy rány. Proč jsi mi neřekla, že tu studuje?“

„No jednou jsem se o to snažila, ale ty jsi nechtěla vědět nic, co by mělo dočinění s mou sestrou. Takžeee.“

„Já vím. A teď tohle. Ashley je mou spolubydlící. Na rok.“

„Je mi to líto Spencer.“

„Nech to být. Je to v pohodě. Budu se jí snažit vyhýbat. Můžu se tě na něco zeptat? Proč bydlí tady? A je jí 25. Proč je pořád na univerzitě?“

„Hmm. Dobré otázky. Je to dlouhý příběh a nevím. Je na Ashley, aby ti ho řekla.“

„Ale ona mě nemá ráda Kylo. Nemyslím si, že mi to řekne.“

„Proč si myslíš, že tě nemá ráda?“

„Protože mi to řekla. Těsně před tím než zmizela.“

„Dej jí čas. Myslím, že tě má ráda.“

„Jo a já jsem princezna ze Sáby.“

„Každopádně, uvidíme se v práci?“

„Jo, uvidíme se tam.“

Ááááách Bože. Tohle bude velice zajímavý rok. S Ashley jako svou spolubydlící si jsem jistá, že se nebudu nudit.

Doufejme, že mě nebude brát na vědomí a bude pokračovat v tom, co jí jde lépe. Být mrcha a paření.

Když jsem přišla do pokoje, nebyla tam. Bůh vyslyšel mé modlitby. Převlékla jsem se a chytla autobus do práce. Budu tam do půl deváté, protože musím být zpátky na koleji do devíti. A UCLA není moc daleko od Starbucks. Byla jsem šťastná, že mám dobré kolegy.

„Ahoj.“

„Ahoj Kylo.“

„Zdáš se trochu mimo.“

„Musím vymyslet způsob, jak se vyhýbat tvé sestře, ale nemůžu na nic přijít.“

„Spencer, to je v pořádku. Ona přijde k rozumu. Ale věřím, že tě má ráda, i když ti řekla, že ne.“

„Kylo dovol mi být tou, která ti řekne, že mě z duše nenávidí. A já nemohu přijít na to, co jsem udělala špatně. Byla jsem na ni jen milá. Ona ke mně byla hnusná už od začátku.“

„S Ashley to není snadné. Myslím tím, vycházet s ní. Teď když s ní budeš žít v jednom pokoji, možná že přijde k rozumu.“

„Já ti nevím.“

„Dobrá, já mizím. Užij si směnu. Dneska to byla brnkačka.“

„Díky. Promluvíme si později.“

„Čau Spence.“

„Čau Kylo“

Byl to vskutku snadný den. Žádné davy, ačkoliv by se mi hodilo něco, čím bych se zaměstnala, abych neustále nemyslela na Ashley. A ne v dobrém. Aiden tu byl pořád. Ten kluk přicházel ráno a zůstával do zavíračky. To nemá vlastní život nebo tak? Jsem zvědavá, ale nebudu se ho ptát. Ale je to skvělý kluk. Kterákoliv ho má, má velké štěstí.

Právě před koncem mé směny mi osud zase jednou zaklepal na dveře. Ano dámy a pánové. Byla tu Ashley Daviesová. A já tu byla. A obě jsme tu byly. A co tady k čertu pohledává?

„Cože? Teď mě sleduješ?“

„Ale no tak. To by se ti líbilo bloncko. Tohle je kavárna. Takže tu jsem kvůli kávě.“

„Nepodáváme kávu. Zavíráme.“ No ve skutečnosti ne. Já byla na odchodu.

„Myslím, že zavíráte v deset a je čtvrt na devět. Macchiato prosím pěkně a rychle.“ Áááá. Vytáčí mě. Je špatné, že mě právě napadají nepěkné myšlenky?

Vrátila jsem se, abych jí udělala její macchiato. Macchiato v 8:15. A já musím odejít během pěti minut, pokud mám stihnout autobus. Jdi k čertu Ashley Daviesová i se svým zasraným macchiatem.

„Tady. 4 dolary.“

„Díky trdlo.“

Pořád je tady, dívá se na mě a nemá se k odchodu. Proč neodejde?

„Jasně, chceš ještě něco?“

„Ani ne. Jen je zábava tě pozorovat.“

„Jak myslíš. Aidene odcházím,“ řekla jsem a Aiden vyšel ze své kanceláře, aby mě zastoupil.

„Ach čau Ashley. Nevěděl jsem, že tu jsi.“

„Ahoj Aidene. Chtěla jsem své macchiato. Hmmm. Lahodné.“ Pozorovala jsem Aidena a výraz jeho tváře. Díval se na Ashley s chtíčem. Jako by si přál být tím kelímkem. A nezačínejte s Ashley. Je bláznivá. V jednu chvíli se mnou nechce mluvit a najednou je tady.

„Ahoj Aidene, uvidíme se zítra.“

„Ehm, jo. Ahoj Spencer,“ řekl, zatímco očima visel na Ashley.

Čekala jsem venku na autobus, když hádejte kdo, přišel ke mně. Ano, byla to Ashley.

„Kdo je teď stalkerkou? Můžeš mě prosím nechat na pokoji?“

„Já tě neobtěžuji.“

„Ale ano. Dělej, co je ti libo, ale někde pryč ode mě prosím.“

Neodpověděla mi. Proč tu pořád stojí?

„Na něco čekáš?“

„Ne.“

„Tak si dej odchod.“

„Ne.“

„Přivádíš mě k šílenství.“

„Ty mě taky. Jelikož se mnou bydlíš, naneštěstí, mám támhle auto. A jelikož mířím na to stejné místo, tak tě mohu svézt.“

Dobrá, někdo jí posedl tělo. Tohle není ta stará Ashley. Teď jsem vážně vyděšená. Nejsem zvyklá na tuhle Ashley.

„Cítíš se dobře? Nemáš horečku nebo tak něco?“

„Jsem v pohodě.“

„Jsi si jistá?“

„Přestaň být směšná trdlo. Já jdu. Jestli chceš, následuj mě.“

Musím si vybrat mezi tím, jestli tu sama počkám na autobus nebo mě Ashley v bezpečí sveze na kolej. Autobus nebo Ashley? Ashley nebo Autobus? Autobus, Ashley. Ashley.

„Počkej, už jdu.“

7

Fajn, tak si to zrekapitulujme. Bláznivá holka mě nazývá nejrůznějšími jmény, z té samé bláznivé holky se vyklube Kylina sestra a ta samá bláznivá holka se stane mou spolubydlící. Bláznivé? To mi povídejte. Už jsem se setkala z Ashleyiným bláznovstvím. Několikrát. Občas mám pocit, jako bych také začínala bláznit. Nakonec zapomenu svoje jméno, a co tu dělám.

Nejdřív mi říká trdlo, pak mi říká stalkerko. Vyhrožuje, že zavolá policii a skoro to udělá a teď se chová úplně opačně. Řekněte mi, co byste dělali, pokud byste byli na mém místě? Měla bych se bát jejího chování? Měla bych si pořádně rozmyslet, než k ní nastoupím do auta? Kdo ví? Možná mě najdou v nějaké uličce nebo tak nějak. Fajn, jen žertuji. Není až tak bláznivá, ale mohlo by se to stát. Viděla jsem to ve filmech.

Nepřestávám přemýšlet o tom, co ji přimělo nabídnout mi, že mě sveze. Nebyla na mě milá už od začátku. Tak proč teď? A obávám se skutečně zeptat. Občas je tak trochu děsivá. Ačkoliv jsem jí řekla, ať počká, šla jsem opravdu pomalu, než jsem se dostala k jejímu autu. Možná bych měla počkat na autobus.

„Tak jedeš? Dej si na čas. Oni počkají na nás a na tvoji hlemýždí chůzi.“ Ježiš, že by sarkasmus?

„Jsi hrozně vtipná. Hahaha.“

„Já vím. Nastup si.“

No, chcete vědět, co má za auto? Je to černé Porsche. Musím říct, že bych od ní nic menšího nečekala. Z toho, co o ní vím, ráda se dává na odiv. A co je lepšího než Porsche.

„Ty víš, že nemáme celou noc. Za patnáct minut se koleje zavírají.“

„Já vím chytrolínko.“

„Nastup si.“

A já to udělala. Kožená sedadla. Pohodlné. Tohle auto se mi moc líbí. A je to kabriolet. Mám to auto ještě radši.

„Zdáš se být velice zaujatá mým autem.“

„Dávej pozor na cestu a nech si své chytrácké poznámky.“

Jako bych byla Ashleyina přítelkyně. Jak tu ženskou mohlo napadnout něco takového? Že by mě přitahovala Ashley? Cože? Zaprvé je to holka, pak je arogantní, chytrácká, mrcha, pohledná. Nemůžu najít nic, co by mě mělo přitahovat. Nikdy bych nemohla být Ashleyina přítelkyně. Nemyslím si, že bych mohla být třeba jen její kamarádka. Řekla jsem pohledná? Ano, to je. A je to škoda, protože i když je překrásná navenek, což musím říct, když otevře pusu, její krása zmizí. Škoda, škoda. Nikdy bych nemohla být Ashleyina přítelkyně.

Dorazily jsme na koleje přesně v devět. Byla jsem naštvaná a plná obav, co když se nedostaneme dovnitř. A ona se zdála tak v klidu. Jak to kurva dělá?

„Ashley, jsme venku. Je devět. Co budeme dělat? Ach můj Bože. Budu muset přespat venku a pak nějaký skutečný úchyl přijde a unese mě a znásilní mě a …“ Nedokončím to, protože mi přitiskne ruku na pusu, umlčujíc můj výlev. Byla jsem skutečně vyděšená. A ona měla svou ruku na mých ústech. A já na ni hleděla. A ona hleděla na mne. A ona se nehýbala. A hleděly jsme na sebe navzájem. A já se teď opravdu musím pohnout.

„Sklapla bys? Nebudeme spát venku.“ A pak se odtáhla. Ne já. Odtáhla se přede mnou.

„A co tedy vymyslíš ó moudrá.“

„Jsi tak mladá. Pojď za mnou.“

Já jsem tak mladá? Já nejsem mladá. Jsem úplně dospělá žena. Je mi 18, jen abys věděla ó moudrá Ashley. 18. Můžu volit. Ale stejně jsem za ní šla.

Následovala jsem ji za kolej. Byl tam průchod za nějakým křovím a pak dveře, které se zdály rozbité. Zajímalo by mě, jestli rozbila zámek, jen aby se mohla dostat do budovy i po večerce. Tak proto byla ráno v posteli a já ji neslyšela přijít. Ta je prohnaná.

„Tak jdeš bloncko?“

„Přestala bys mi dávat tyhle jména?“

„Ne. Následuj mě trdlo. Zkus nikam nespadnout.“

„Jsi hrozně vtipná.“

„Já vím“

Přiváděla mě k šílenství. Rok? Celý rok s ní? Nemyslím, že bych to zvládla. Ale byla vskutku prohnaná. Dostaly jsme se do našeho pokoje, aniž by si toho někdo všiml. Nechtěla jsem se jí ptát, jak to věděla.

„Jak jsi věděla o těch dveřích?“ Fajn, jsem zvědavá. Žalujte mě.

„Dobrou.“

„Takže mi to neřekneš?“

„Jsem utahaná. Běž spát holčičko.“

„Nejsem holčička.“

Nejsem holčička. Ta drzost. Sundala si oblečení a vlezla si do postele bez jediného pohledu na mě, nebo aniž by mi cokoliv řekla. Jen ‚dobrou‘ a ‚spi holčičko‘. Holčičko? HOLČIČKO?

„Slyším tě a nemůžu spát. Přestaň přemýšlet holčičko.“

„Grrrrr.“

Spala jsem jako děcko. Asi jsem to potřebovala po tom dnu, který jsem měla. Když jsem se probudila, bylo už devět. Protáhla jsem se jako každé ráno a Ashley tam nebyla. Její postel byla prázdná. Kde proboha je tahle holka tak brzy ráno? Ne že by pracovala nebo tak.

A proč pořád dumám nad tím, co dělá? Je mi to úplně jedno. Dám si sprchu a začnu svůj den. Bez Ashley samozřejmě.

V koupelně jsem nebyla sama. Ještě jiná holka se tam sprchovala. A vím to, protože když jsem chtěla vejít do sprchy, ta holka vylezla jen v ručníku. Nedívala bych se, ale byla přímo přede mnou. A pak. Osud. Znovu. A znovu. Ashley v ručníku. Otevřela ho a přitáhla si ho pevněji k tělu. Viděla, jak se na ni dívám a mrkla na mě. Nedívala jsem se jí pod ručník, jen abyste věděli. Možná jsem něco zahlédla. Ale jen trošku.

„Líbí se ti, co vidíš?“

„Nebuď si tak jistá.“

„Nevšímej si mě. Pokračuj se svou sprchou bloncko.“

Chtěla, abych se před ní svlékla a vysprchovala se? Tak to nemyslím Ashley Daviesová.

„Ne díky. Počkám, až odejdeš.“

„Obvykle tu zůstávám dlouho.“ Do hajzlu s tebou Ashley zasraná bláznivá holko Daviesová.

„Fajn. Já mizím. Dneska holt bez sprchy. Vždycky se můžu osprchovat později. Nespěchej Ashley.“

Než stačila něco říct, byla jsem fuč. Tuhle hru mohou hrát dvě.

Vrátila jsem se do pokoje a oblékla si něco pohodlného. Bylo stále léto, takže jsem nosila pořád krátké šortky a sandály. Když vešla ona, stále ve svém ručníku, měla jsem na sobě své černé šortky, oblíbené sandály a fialové tričko bez ramínek. Vlasy jsem měla volně a byla připravená vyrazit. Nepodívala jsem se na ni, ani jí nic neřekla. Jen jsem si vzala batůžek a otevřela dveře.

„I tobě dobré ráno.“

„Dobré Ashley,“ prohodila jsem, aniž bych se na ní ohlédla a zavřela za sebou dveře. Co je? Nezačnu k ní být zdvořilá jen proto, že mě svezla. Chovala se ke mně jako mrcha celou dobu. Taky umím být mrcha, když chci.

Dnešek byl další poklidný den. Přednášky začnou až příští týden, takže jsem měla volno, abych to tady prozkoumala. Později půjdu do Starbucks, abych se podívala na Kylu a pak budu mít směnu.

UCLA je obrovská univerzita. Potřebuji čas na její prozkoumání. Dívala jsem se do mapy, když do mě někdo vrazil. Alespoň, že jsem to tentokrát nebyla já.

„Promiň, nedávala jsem pozor na cestu.“

„To je dobrý.“

„Spencer.“

„Ach, ahoj Sarah.“ Obrovské místo a přitom malé. Jaká je šance, že narazíte na někoho, koho jste potkali včera?

„Takže, jaký je život na koleji? Líbí se ti? Udělala sis už nějaké přátele?“

„No líbí se mi tu. Ne, bohužel jsem se ještě s nikým nespřátelila. Ale na to je čas.“

„To ano. Jakmile začnou přednášky, začneš potkávat nové lidi. Tak jaké je tvá spolubydlící? Pamatuji si, jak jsem byla vynervovaná, že budu mít někoho trhlého nebo ujetého.“

„Jo. Moje spolubydlící. To je dlouhý příběh.“

„To zní zajímavě.“

„Velice.“

„Fajn. Moc ráda bych si s tebou dál povídala, ale mám spicha s přáteli. Chceš mi dát svoje číslo, že bychom si někdy někam vyrazily?“

„Jo, jasně.“ Vyměnily jsme si čísla a rozloučily se. Sarah je milá holka. Ne jako Ashley.

Rozhodla jsem se, že potřebuji frappuccino a zašla jsem do svého oblíbeného podniku s kávou.

„Čau“

„Ahoj Spence. Jak se máš tohle příjemné ráno?“

„Pokud bych se vysprchovala, měla bych se lépe.“

„Proč si se nevysprchovala?“

„Neptej se. Všechno, co bych ti na to řekla, by bylo ‚Ashley‘.“

„Co udělala tentokrát?“

„Nemusí dělat nic. Její přítomnost je obtěžující sama o sobě.“

„Myslím, že i ty ji máš ráda.“

„Já? Ashley? Tvoji sestru? Zbláznila ses? Je to dědičné nebo tak?“

„A ona má ráda tebe. Tak proč nepřestanete ukazovat, jak se nemáte rády a nezačnete mluvit?“

„Fajn, je to definitivní. Jsi nemocná nebo ses zbláznila. Potřebuješ doktora nebo něco?“

„Jsem v pořádku. Dívám se na to z odstupu Spence. Můžu číst ve vás obou. A Ashley je moje sestra. Takže si myslím, že o tom mám lepší přehled.“

„Ona mě nemá ráda. A jsem si jistá, že já nemám ráda ji.“

„Nepřestávej si to říkat. Jednoho dne přijdeš a řekneš mi, že jste s Ashley kamarádky.“

„Sni dál.“

„Ty jsi ta, co sní. A myslím, že tvoje předpokládaná noční můra támhle přichází.“

To snad není možné. Ne. Ona mě pronásleduje. Tak je to. Vešla a byla jako ty holky ve filmech, kterým při vstupu někam vítr vlní vlasy a zdá se jako by šly zpomaleně. Ashley byla přesně taková. Říkala jsem vám, že je krásná, ale to naznamená, že se s ní chci kamarádit.

„Ahoj.“

„Ach čau ségra. Jak se máš tohle příjemné ráno.“

„Skvěle,“ odvětila, zatímco se na mě usmívala. Proč se na mě usmívá?

„Co tě sem přivádí?“

„Hmm, jakou máte dnešní specialitu?“

„Ledovou kávu s mlékem.“

„Tak mi jednu dej.“

„Ledová kávu s mlékem tu bude do pěti minut.“

Nedívala jsem se na ni. Ale cítila jsem, že ona se dívá na mě. Čeká, že s ní budu mluvit nebo co?

„Jak ses dnes měla?“

„Proč se ptáš?“

„To je špatné, že chci vědět, jaký den měla moje spolubydlící?“

„Ashley, mluvíš se mnou, tak přestaň s těmi kecy. Já vím, že mě nemáš ráda, tak se nesnaž.“

„A co když se chci snažit?“ Dobrá, o co tu teď jde? Je to nějaká hra? Hraje si se mnou? Protože nevím, co by bylo horší. Ashley, která si se mnou zahrává nebo Ashley, která je upřímná a chce mě poznat.

„Tady je tvoje ledová káva ségra.“

„Díky.“

„Jasný.“

„Uvidíme se později,“ pronesla a znovu se na mě dívala. A teď jsem jí nemohla pohled opětovat. Měla Kyla pravdu? Měla mě ráda?

„Fajn, co se mezi vámi dvěma stalo?“

„Popravdě? Nemám potuchy.“

8

Co víte o bolesti? Co víte o lidské zradě? Co víte? Pro některé lidi jsem mrcha. Jo, já vím, slyšela jsem, jak mě nazývají různými výrazy. Nejsem moc otevřená osoba. Ačkoliv jsem před pár lety bývala, ale pak jsem byla zrazena. Od lidí, od kterých jsem to nečekala. Tehdy jsem se rozhodla, že si k sobě další lidi nepustím, aby mě poznali, aby mě chápali.

Víte, existují důvody, proč jsou někteří lidé takoví. Nevzbudíte se jednoho dne a prostě se nerozhodnete uzavřít světu. Já jsem byla šťastné dítě až do toho dne. Je to devět let a já mám stále pocit, jako by to bylo včera. Toho dne jsem ze svého života ztratila dva lidi. A tehdy jsem si řekla, že jen já se mohu mít ráda a nikdo jiný. Když váš otec zradí vaší důvěru a když vás vaše matka vystrčí ze svého života, když vás nejdůležitější lidé vašeho života takhle zradí, jak můžete očekávat, že by vás mohl mít ještě někdo jiný rád? Že vás úplně stejně nezradí?

Asi se divíte, o čem to mluvím a proč se vám tu vylévám. Jen se to snažím vysvětlit. Můj otec mě zradil. Jak? Protože jsem celou dobu myslela, že jsem jeho jediná dcera. Dcera Raifeho Daviese, slavné rockové hvězdy. Zradil mě tu noc, kdy jsem se dozvěděla o jeho smrti. Nebyla jsem jeho jedinou dcerou, měla jsem sestru. To byla první zrada. Byla jsem na něj tak naštvaná. Jak mi to mohl udělat? Já vím, že nebyl dokonalý, ale pro mě byl. Druhá zrada, to byla moje máma! Věděla jsem, že jsem na holky už od třinácti. Tehdy jsem to nemohla říct mámě. Rozhodla jsem se jí to říct v patnácti. Řekněme jenom, že jsem potom přišla o mámu. Už nebyla stejná. Bylo to, jako bych se vypařila, jako bych nikdy neexistovala.

Takže, když vás vaši rodiče takhle zradí, jak se od vás může čekat, že budete něco cítit k jiným lidem? Od té doby jsem byla sarkastická mrcha. Pohrávala jsem si s každým, nechtěla jsem žádné přátele, měla jsem každou noc jinou holku. Zlomila jsem spoustu srdcí, ale byl to jen můj způsob jak se chránit, aby mi už nikdo neublížil.

Moje sestra Kyla. Ze začátku jsem nechtěla znát ani její jméno. Kdo nebo odkud byla? Vůbec mě to nezajímalo. Mohla jsem v její tváři vidět tátovu zradu a to mě nepřestávalo zraňovat. Měla se mnou spoustu trpělivosti. Velice tvrdě se snažila, abychom měly opravdové sesterské pouto. A teď jsem šťastná, že to zkusila. Kyla je jedinou osobou, které teď věřím. Někdy jsem na ní hnusná, ale ví, že ji mám ráda.

Můj otec mě nicméně překvapil na mé osmnácté narozeniny. Zanechal svým dvěma dcerám svěřenecký fond s 25 miliony dolarů. Představte si, že je vám 18, můžete dělat, cokoliv chcete a máte kurevskou hromadu peněz. Kyla, která byla mladší než já, nechtěla dokončit střední. Udělala si svůj GED a našly jsme si vlastní byt daleko od mé matky.

Asi si myslíte, že jsem prostě ubožačka. Bohatá mrcha, která se o nic nestará. Je to pravda, ale vždycky jsem měla ráda školu. A chtěla jsem mít diplom z univerzity. Měla jsem dobré známky, mohla jsem studovat na jakékoliv univerzitě, na které bych chtěla a měla jsem i peníze. Ale UCLA byla moje láska.

Jakmile jsem se tam dostala, zjistila jsem, že mě nikdo nezná. Neznala jsem nikoho a mohla jsem dělat, co se mi zlíbilo. Byla jsem ta stejná stará mrcha, jako jsem byla na střední, ale tady jsem byla univerzitní mrcha. Ojížděla jsem holky a opouštěla je zlomené noc za nocí. Byli tu kluci, kteří mě chtěli, ale mě se jen líbilo si s nimi hrát. Však víte, líbat se s nimi, přivést je k šílenství a pak je odkopnout. Drsné, já vím, ale prostě se mi líbil takový život, jaký jsem měla.

A říkám, že se mi líbil takový život, jaký jsem měla, protože posledních pár měsíců se mi nelíbí, kdo jsem tehdy byla. Proč? Před dvěma měsíci jsem viděla svůj život změnit se. Spatřila jsem, kým jsem byla, v modrých očích dívky, kterou jsem neznala. Vrazila do mě, když nedávala pozor na cestu. Opravdu jsem se snažila být na ní sarkastická mrcha, zahrnula jsem ji nejrůznějšími výrazy a přitom jsem byla všechno jen ne naštvaná. Měla andělský hlas. Pravděpodobně nebyla Američanka, protože její přízvuk tak nezněl. Modré oči, blond vlasy, neměla bych na ní takhle myslet. Byla někdo, koho jsem neznala, už ji neuvidím a přesto ve mně vyvolávala zvláštní pocit. A všechno, na co jsem měla myslet, je, jak být dál mrcha.

Když jsem ten den přišla domů, byla Kyla zrovna na odchodu. Studovala na sociální pracovnici. Chtěla udělat něco se svým životem a jen s nedokončenou střední školou by to nešlo. Jsem na ni moc hrdá.

Když jsem byla uvnitř, spatřila mě. Byla jediná, která ve mně uměl číst. Nebyla jsem naštvaná a protivná jako obvykle. Usmívala jsem se a to bylo pro ni nové.

„Co to s tebou je?“

„Nevím, o čem mluvíš?“

„Ashley, mluvíš se mnou.“

„I tak nevím, o čem to kurva mluvíš Ky.“

„Vždyť se doprdele usmíváš. Ty se nikdy neusmíváš, tak proč teď?“

„Jen tak.“ Nebyla jsem si jistá, co jí říct. Že do mě nějaká holka vrazila a já se cítila zvláštně?

„Pokud mi to neřekneš, budu ti muset nakopat zadek.“

„Chci vidět, jak se o to snažíš.“

„Sklapni! A teď se svěř svojí sestřičce.“

„Dobrá. Je to kvůli jedné holce.“

„Fajn, pokračuj.“

„Vrazila do mě.“

„Dobrá, opravdu se snažím pochopit, kam tím míříš.“

„Vrazila do mě a jakmile jsem jí pohlédla do očí, spatřila jsem sebe samu Kylo. A nelíbilo se mi to. Uviděla jsem její oči a ztratila jsem se.“

„Takže chceš říct, že se ti líbila.“

„Já nevím Ky. Jen jsem se cítila zvláštně a byla jsem k ní protivná. Myslím, že jsem ji vystrašila.“

„Fakt super Ashley, pro jednou se ti někdo líbí a ty ji vystrašíš.“

„Na tom nesejde. Už ji znovu neuvidím.“

„Škoda. Jak vypadala?“

„Měla modré oči, blond vlasy a takový roztomilý přízvuk. Určitě nebyla odtud. Takže jsem si teď jistá, že už ji znovu neuvidím.“

„A pokud bys ji Ashley znovu viděla, co bys dělala?“

„Já nevím Ky. Jen bych si přála, abych ji mohla znovu vidět.“

„Ach můj Bože, holka, musíš ji rozhodně najít, promluvit si s ní a pak ji přivést, abych se s ní mohla seznámit a poděkovat jí.“

„Poděkovat jí? Za co?“

„Že přiměla mou sestru myslet.“

„Ha ha. Ale už jí znovu neuvidím.“

Vůbec jsem nečekala, že ji nejenže znovu uvidím, ale že s ní budu sdílet pokoj. Že z ní bude kamarádka mojí sestry a má spolubydlící. Nevěřím v osud. Domnívám se, že si svůj osud vytváříme sami. Ale myslím, že bylo mým osudem ji znovu potkat.

Podruhé, kdy jsem ji spatřila, bylo ve Starbucks. Znovu do mě vrazila. Osud? Pravděpodobně ano. Nevěděla jsem, co mám dělat, tak jsem prostě nechala znovu zaúřadovat mrchu Ashley. Mrcha Ashley se mnou byla už tak dlouho. Byla mou součástí a nemohla jsem se jí tak snadno zbavit. Obzvláště při setkání s osobou, která mě přinutila zamyslet se nad sebou. Náhle jsem necítila nic jiného než obavy. Všechny ty roky, kdy jsem se snažila držet si od všech odstup, začínaly mizet. Bála jsem se, protože se mi tahle holka dostala pod kůži. Nedokázala jsem udělat nic jiného, než okamžitě utéct a nazvat ji stalkerkou.

Pověděla jsem Kyle, že jsem tu holku znovu viděla a měla z toho radost. Když jsem jí nicméně řekla, že jsem se chovala jako stará Ashley, tak mi doslova nakopala zadek.

Opravdu hodně jsem se snažila nemyslet na ni. Nevěděla jsem o ní nic. Kdo je, jestli je na holky nebo na kluky? Neznala jsem ani její jméno, ale pořád byla se mnou. Se mnou, s Ashley "pomiluj je a odkopni". Nemohla jsem ji dostat z hlavy. Pokaždé, když jsem byla s nějakou holkou, v duchu jsem viděla její tvář. Ty modré oči a blonďaté vlasy. Celá ta situace mě doháněla k šílenství.

Přesvědčila jsem se, že byla někým, koho už nikdy neuvidím a koho nikdy nezískám, takže bych mohla pokračovat ve své životě. Ale osud měl jiné plány, protože ta holka byla všude. Pamatuji si na tu noc, kdy jsem zjistila její jméno. Byla jsem na mejdanu a bavila se, však víte, co tím myslím a když jsem se vrátila domů, spatřila jsem ji. Znovu na mě hleděla a byla v našem bytě. Zpanikařila jsem a nazvala ji stalkerkou, ve skutečnosti bláznivou stalkerkou. Byla zaskočená a myslím, že mě neměla ráda. A proč by měla? Byla jsem na ni celou dobu hnusná. Pak přišla Kyla a vysvětlila mi, kdo to je. A já se dozvěděla její jméno. Spencer.

Spencer, opakovala jsem si její jméno pořád dokola. Po té noci jsem jí už neviděla. Pořád jsem se na ni vyptávala Kyly. Věděla, že se mi líbí. Ale řekla mi, že Spencer o mně nechce nic vědět. Myslím, že jsem ji vyděsila. Vyděsila jsem někoho, koho jsem chtěla blíž poznat. Někoho, kdo by mě mohl přimět vidět dobrou stránku věci i když se nedaří. Vystrašila jsem někoho, s kým bych si dokázala představit, že bych mohla být. Neviděla jsem ji až do toho dne na kolejích. Kdy jsem byla někým probuzena, což není dobrý nápad, to vám mohu říct. Okamžitě jsem ten andělský hlas poznala. Jak bych na něj mohla zapomenout? Takže, jak jsem ho poslouchala, snažila jsem si namluvit, že si se mnou zahrává moje mysl. Ale když jsem vstala a spatřila ji, začala jsem věřit v osud. Někdo nahoře na mě dával pozor a poslal mi tohohle anděla. Usmívala jsem se a v duchu děkovala Bohu, ale zvnějšku jsem musela vypadat jako ta samá mrcha, kterou znala. Nechala jsem ji tam s ‚Nemám tě ráda‘, a přitom jediné, co jsem chtěla říct, že ji mám moc ráda.

Žadonila jsem na Kyle, aby mi prozradila jejich rozvrhy v práci, protože jsem už věděla, že spolu pracují a že jsou kamarádky. Žadonila jsem a žadonila, dokud to Kyla už nemohla vydržet. Zjistila jsem, že obvykle dělá odpolední směny. A chtěla jsem vědět, že se dostane bezpečně zpátky na koleje. Jo! Koho by napadlo, že se budu takhle starat. Mne určitě ne. Byla tak mladá a v zemi s tolika úchyláky. Nenechala bych ji jet autobusem, když jsem teď věděla, že spolu žijeme ve stejném pokoji. Den za dnem, se budu snažit, aby mě měla ráda. Nejprve jako kamarádku, pak kdoví. Možná i víc. Vím jen to, že je Spencer teď tady.

9

Fajn, nejsem dokonalá. Vím, že jsem nerozhodná ve dvou ze třech případů. Ale to jsou ti Blíženci ve mně. Není to, jako bych měla bipolární poruchu jako někdo, koho všichni známe. Jo, myslím Ashley. Není přeci normální, aby někdo byl taková mrcha a pak se najednou choval ohleduplně. Dobrá,neřekla, že mě má ráda, ale pořád se nechová jako ona. Je to divné.

Když jsme byly v našem pokoji, chtěla jsem se jí zeptat, proč na mě byla milá. Proč by to vůbec chtěla zkoušet? Řekla, že chtěla zkusit být milá. Proč jí stále nemůžu věřit? Ale přála bych si, aby Ashley byla jako Kyla, milá a ne bláznivá.

Je jí 25, stále tu studuje a nebydlí ve svém bytě. Otázky a další otázky, ale dostanu na ně někdy odpovědi? A nevím, co by se stalo, pokud bych se jí zeptala.

Vysvlékla se ze svého oblečení bez jakéhokoliv studu, že tam stojím a dívám se na ni. Měla na sobě to samé co včera, podprsenku a kalhotky. A ačkoliv se mi nelíbí holky, ne nelíbí se mi holky, musím říct, že má Ashley skvělé tělo. Je tak v kondici a..., fajn Spencer přestaň s tím. Přísahám, že jsem ji přistihla, jak se usmívá, když jsem si ji prohlížela. To se mi schválně předváděla? Vzala jsem si své věci na spaní, což byly moje oblíbené šortky od Victoria’s secret a tričko. Odmítla jsem se převléct před Ashley.

Když jsem se převlékla a vrátila do pokoje, Ashley byla pod peřinou, měla nasazené brýle a četla knihu. Knihu! Páni. Nikdy bych nečekala, že Ashley bude číst knihu a mít brýle. Pohlédla na mě, nic neřekla a pokračovala ve čtení.

„Co to čteš?“ Pohlédla na mě, pozvedla své brýle a zavřela knihu s prstem na místě, kde skončila.

„Jsi mé tajemství.“

„O tom jsem nikdy neslyšela. O čem to je?“

„Nemyslím, že jsi na to zralá bloncko. Jsi moc mladá a naivní.“ Jak se opovažuje vytahovat zase můj věk. Co má ve skutečnosti za problém? Budu pro ni vždycky děcko? A co že je starší? O sedm let starší Ashley.

„Je mi 18. 18 říkám. Jsem vysokoškolačka, abys věděla. A nejsem nějaká naivní slečinka.“

„Dobrá tahle knížka je o dvou holkách, které se do sebe zamilují.“ Fajn čte knížku o dvou zamilovaných holkách. Znamená to, že ona je? Však víte.

„Ehm dobrá.“

„Vyvádí tě to z míry trdlo?“

„Polib mi.“ Nehodlala jsem pokračovat v tomhle rozhovoru. Akorát mě vytáčela. A to jsem si myslela, že by bylo lepší, kdybych k ní byla milá. To zrovna. Musí být pořád sarkastická. Dneska jí dobrou noc nepopřeji.

„Děkuji ti, ale na to už je moc hodin. Třeba zítra.“ Neodpověděla jsem jí. Ani trochu mě nezajímá, co bude dělat zítra nebo pozítří. Může si dělat, co se jí líbí. Není to můj problém. „Dobrou noc Spence.“

Ona mi řekla Spence. Spence mi mohou říkat jen blízcí přátelé a rodina. Ona na to nemá právo.

„Pro tebe jsem Spencer.“ Byla to poslední věc, co jsem jí řekla a ani nevím proč. Nevím jak, ale dostala se mi pod kůži. Můj tón byl tvrdý a chladný.

Ráno jsem se vzbudila a provedla svůj rituál, protáhla jsem se a zůstala pár minut v posteli. Pohlédla jsem na Ashleyinu postel a ona tam nebyla. Nevím, kdy opustila pokoj. A to nejsem tvrdý spáč. Měla bych ji slyšet, když odcházela. Hádám, že je v koupelně nebo tak. Byla jsem včera trochu drsná. Ale, do hajzlu není žádné ale. To, že se tak chová ona, neznamená, že se musím chovat stejně. Nejsem žádná mrcha ani špatný člověk. Čekala jsem hodinu v pokoji pro případ, že by se vrátila, ale nestalo se tak. Vstala jsem a došla k jejímu nočnímu stolku. Chtěla jsem se podívat na tu knihu, kterou četla. Říkala, že je to o dvou holkách, které se zamilují. Ale co se za tím skrývá?

Tato novela je o mladé dívce Holland, objevující svou sexualitu a jaké je to mít zkušenost s homofobií. Co začalo jako matoucí vzplanutí k dívce, přerostlo v objevování Hollandiných skutečných citů a vyrovnávání se s přitažlivostí k členkám vlastního pohlaví.

Zní to zajímavě, ale co to znamená? Že je Ashley teplá? A pokud ano, ví to Kyla?

Oblékla jsem se a rozhodla se jít na své oblíbené místo. Ano, do Starbucks. Když jsem byla skoro tam, spatřila jsem Ashley mluvit venku s Kylou. Zdálo se to vážné, protože Kyla utěšovala Ashley. Objímala ji a zdálo se, že Ashley pláče. Z jakého důvodu pláče? Nechtěla jsem jim narušit hovor, ale chtěla jsem se to dozvědět, takže jsem přišla blíž a ony mě uviděly. Ashley skutečně plakala. Obě se na mě podívaly. Kyla se usmála, ale Ashley odvrátila zrak. Rozloučila se s Kylou a odešla.

„Je v pořádku?“

„Teď zrovna ne.“

„Co se stalo?“

„No má s někým trápení.“

„Ach! Ona s někým chodí?“

„Ne, Ashley s nikým nikdy neměla vztah. Nikdo pro ni nebyl dost dobrý.“

„Tak proč plakala?“

„Promiň Spencer, ale to není na mně, abych ti to řekla. Je to Ashley, koho by ses měla zeptat.“

„Kylo, ehm, včera jsem na ni byla tak trochu zlá a-“

„To je v pohodě Spencer.“

Nevěřila jsem jí. Nevím, jestli je to v pořádku. Já nejsem taková. A jakmile budu mít příležitost, tak se Ashley omluvím. I kdyby se ona nikdy neomluvila za to, jakými výrazy mě nazývá. Já se k ní tak chovat nebudu.

Celý den jsem myslela na Ashley. Cítila jsem, že je tu toho víc než vím. Ashley možná není taková, jaká si myslím. Nebo jaká chce, abychom si myslely, že je. Ano je bláznivá a ano je to mrcha, ale občas mohu zahlédnout laskavost v jejích očích. Vidím, jak se dívá na Kylu. Takže nemůže být tak špatná.

Blížil se konec mojí směny. Ashley doteď nepřišla a pro jednou jsem čekala, že přijde. Rozloučila jsem se s Aidenem a šla na zastávku, abych počkala na autobus. Zastavila jsem se, když jsem si všimla Ashley hledící na mne. Stála tam se zkříženými pažemi a pozorovala mě.

„Ashley, já-“

„Pohni. Přijedeme pozdě.“ Čekala tu na mě? Potom jak jsem se k ní včera chovala, tu stejně byla. Její hlas zněl jinak. Nebyl to ten stejný tón, na jaký jsem byla doteď zvyklá. Nebyla sarkastická, nenazývala mě žádnými výrazy. Ne, její hlas zněl ublíženě. Chtěla jsem se jí zeptat, co se stalo. A chtěla jsem říct, že je mi to líto.

Ale neřekla jsem nic. Vlezla jsem k ní do auta a ona nás odvezla na koleje. Celou cestu nic neřekla. Jednou nebo dvakrát jsem se na ni podívala, ale zůstala potichu.

Přijely jsme před zavřením. Šla přede mnou a já ji následovala. Byly jsme zticha, dokud jsme nedorazily do našeho pokoje. Ashley se začala odstrojovat zády ke mně. Celou dobu jsem říkala, že nemám ráda protivnou Ashley, ale teď mi chybí. Jsem masochistka?

„Ashley?“ Neohlédla se. Pokračovala ve své činnosti a ignorovala moje zavolání. „Ashley?“

Tentokrát se pootočila a já ji mohla spatřit. Přísahám, že jsem opět mohla vidět slzy. To jí vůbec nebylo podobné. Ne, že bych ji tak dobře znala. Ale stejně jsem na tohle u ní nebyla zvyklá. Přistoupila jsem k ní blíž a udělala něco, co bych nikdy nečekala. Objala jsem ji, objala jsem Ashley Daviesovou. A Ashley Daviesová mi objetí vracela.

„Ashley, chtěla jsem jen říct, že mě mrzí včerejšek. To jsem nebyla já.“

„To je dobrý. Taky jsem k tobě nebyla moc milá.“

„To je fakt, ale já taková nejsem. Takže se ti omlouvám. Můžeš mi říkat Spence, pokud chceš.“

„To je dobrý. Nejsme nijak blízké kamarádky.“

„Ale jsi moje spolubydlící. Můžeš mi říkat Spence, pokud slíbíš, že mi přestaneš říkat trdlo, bloncko a tak.“ Usmála se. To bylo dobré.

„Fajn, taky se omlouvám.“

„Dobrá a teď už jsi v pořádku? Ráno jsem tě viděla a nevypadala jsi dobře.“

„O nic nešlo.“

„Jsi si jistá.“

„Jo, mám jen svoje dny. Nic víc.“

„Fajn, jdu do koupelny a převléknu se.“

„Jasně.“

Převlékla jsem se a vrátila se do pokoje. Ashley už byla pod peřinou a četla tu samou knihu co včera.

„Zdá se to být zajímavé.“

„Myslíš tu knihu?“

„Jo, přečetla jsem si anotaci.“

„Jo, je vážně dobrá.“

„Můžu si ji někdy půjčit?“

„Jasně, klidně hned, jestli chceš. Já ji četla už čtyřikrát. Je má oblíbená.“

„Fajn díky Ashley.“

„V pohodě.“

„Dobrou noc Ashley“

„Dobrou noc Spence.“

10

Dobrá, myslíte si, že je možné mít rád někoho, i když jste ho od začátku neměli rádi ani trochu? No, pro mě to možné je. Proč? Protože jsem začala mít ráda Ashley. Ano Ashley, tu bláznivou holku, moji bipolární spolubydlící. Ona opravdu není špatný člověk. Hádám, že bych ji neměla soudit podle toho, co jsem viděla. Ale přesto, jak bych nemohla? Byla mrcha a fajn, pořád je, ale ne ke mně.

Po té noci, co jsme přišly do našeho pokoje a já se jí omluvila a ona se mi taky skutečně omluvila, jsme byly v pohodě. Přestala mi říkat různými jmény, i když mi to občas chybí. Neříkejte jí to. Vyzvedávala mě každý den na konci mojí směny a vozila mě na koleje.

Zjistila jsem, že Ashley chodila na všechny předměty na UCLA a teď studuje hudbu. Byla na stejné fakultě jako já, ale na jiné katedře. A tím se vysvětlují ty hudební plakáty na její zdi. Mohu říct, že jsme se s Ashley Daviesovou stávaly kamarádkami. A jsem ráda, ale neříkejte jí to.

Když nás Kyla vidí spolu, vždycky má na tváři obrovský úsměv. Nevím proč. Hádám, že se jí budu muset zeptat. A Ashley se hodně usmívá. Co je to s těmi Daviesovic sestrami?

Zrovna jsme všechny tři šly po kampusu, když jsme potkaly toho kluka, co jsem na něj narazila před měsícem. Myslím, že se jmenoval Mike. Zastavil mě a dal se se mnou do řeči. Musím říct, že nevypadal špatně. Byl milý a teď, když jsem nevyšilovala, jsem si s ním mohla promluvit.

„Čau, krásko, nepřišla jsi do mého pokoje. Čekal jsem na tebe.“

„Promiň, ale my se známe?“ rozhodla jsem se hrát hloupou. Jako bych mu snad poskytla zadostiučinění, že si ho pamatuji.

„No tak kotě, jsem Mike! Nepamatuješ se na mě?“ Ashley s Kylou mě pozorovaly. Obě se tvářily divně. Kyla přelétala pohledem mezi mnou a Ashley a na té, i když měla sluneční brýle, bylo patrné, že se jí Mike ani trošku nelíbí.

„No Miku promiň, ale potkala jsem spoustu lidí.“

„To je v pohodě kotě. Tak co říkáš, chceš si někdy vyjít?“ Teď jsem nevěděla co dělat. Ano, Mike byl milý kluk. Vypadal v pohodě a myslím si, že by bylo dobré začít zase randit. Nerandila jsem od odjezdu z Řecka. Což byla už dlouhá doba. Ale nechtěla jsem vypadat, jako lehce k mání nebo tak.

„Uvidíme.“

„Můžu dostat tvoje číslo?“ Ashley s Kylou mi doslova visely na rtech. Vzala jsem z kabelky pero a napsala mu číslo na ruku. Nevím proč, ale Ashley se zdála naštvaná a Kyla byla prostě Kyla.

„Tady.“

„Zavolám ti kočko.“

„Měj se Miku.“

„Měj se Spencer.“ Zapamatoval si moje jméno? To bych od něj nečekala. A to platí i o tom zavolání. No, uvidíme.

Když Mike odešel, zůstala jsem opět s Ashley a Kylou. Nic neříkaly a navzájem jsme na sebe hleděly. A proč najednou všechny mlčíme?

„Viděla jsi to Kylo? Zval mě na rande!“

„Jo, hmm viděla jsem.“

„Vypadal mile.“

„Jo, hmm to jo.“

„Ashley?“ Ashley stále nepromluvila. Proč je taková? Co má za problém? Myslela jsem si, že jsme kamarádky.

„Ano Spencer?“

„Co si myslíš?“

„Záleží na tom? Stejně si mu už svoje číslo dala.“

„Myslím, že to se tak nějak očekává. Aby tě někdo mohl pozvat na rande, musíš mu dát svoje číslo.“

„Znáš ho vůbec? Víš, kdo to je? Co je zač, jestli to není nějaký blázen?“

„Myslela jsem si, že jsi taky blázen a teď jsme kamarádky.“ Myslím, že to nebylo to nejlepší, co jsem mohla říct, protože se na mě Ashley podívala, prohlásila ‚jak myslíš‘ a nechala nás s Kylou hledíc jedna na druhou.

„Co se to teď do hajzlu stalo?“

„Hmm, to fakt nevím.“

„Proč se chová jako kráva, Kylo?“

„Ashley…no v Ashley se dá těžko vyznat. Na to postupně přijdeš. Je jako cibule. Lépe ji neumím popsat. U cibule také musíš odstraňovat jednu vrstvu po druhé, než se dostaneš k jejímu středu. Víc ti říct neumím.“

„Moc mi nepomáháš Kylo.“

„Promiň.“

Nechtěla jsem slyšet, že ji to mrzí. Chtěla jsem slyšet nějaké odpovědi. A chtěla jsem je slyšet od jediné osoby, která mi je mohla dát. Od Ashley.

Nevěděla jsem, kam šla. Samozřejmě nehodlám prohledávat celou univerzitu, abych ji našla. Mohla by být kdekoliv, uvnitř nebo i mimo kampus. Ale mohla by eventuálně přijít do našeho pokoje a pak bych se jí zeptala, co má za problém. Ne s Mikem, ale se vším. Proč na mě byla taková? Proč se zase chovala jako mrcha, když došlo na tu záležitost s Mikem? Prostě proč?

Tenhle den jsem měla volno, takže jsem nemusela do práce. Byla jsem v našem pokoji a čekala na ni. Bylo 21:30 a ona tu pořád nebyla. Kde kurva byla? Co když se jí něco stalo? Ještě jednou jsem zkontrolovala svoje hodinky. Bylo 21:35, když se dveře otevřely a v nich byla Ashley s další osobou. Byla to holka, která ji líbala a prakticky ji stahovala na zem hihňajíc se. Zdálo se, že je jim jedno, že tam jsem. Rozbalily to přímo přede mnou. Ashley líbala jinou holku na podlaze našeho pokoje. Ashley líbala holku.

„Co to má do hajzlu znamenat Ashley?“

„Ach, čau Spencer.“

„Co to kurva děláš?“ Nepodívala se na mě. Pokračovala v ohmatávání a líbání té neznámé holky.

„Hmm, myslím, že víš co.“ Ach můj Bože? To myslí vážně? Nemohla jsem vydržet dívat se na ně.

„Kdo to je Ashley?“ zeptala se ta holka, zatímco líbala Ashleyin krk.

„Nikdo, je to jen moje spolubydlící.“

Nikdo! Jen její spolubydlící! Fajn, hlavně, že vím, jak to Ashley vidí. Popadla jsem svoji kabelku a vypadla z toho zkurveného pokoje a pryč od Ashley. Teď už chápu, že se lidé nemohou změnit. A Ashley by se nezměnila ani kdyby se milionkrát omluvila za své chování.

Nevěděla jsem kam jít. Bylo deset večer a bylo to poprvé, co jsem byla venku sama. Nechtěla jsem jít na autobus. Nechtěla jsem jít k dědovi s babičkou.

Vracela jsem se, když jsem ucítila, že za mnou někdo jde. Slyšela jsem kroky a prostě šla dál. Ani za nic bych se nezastavila. Když jsem zrychlila, mohla jsem slyšet, jak ty kroky zrychlily úplně stejně. Byla jsem vyděšená. Nedokázala jsem se ohlédnout. Kdybych to udělala, ztratila bych koncentraci. Kde je nějaká zasraná kampusová policie?

Jelikož jsem trdlo, tak jsem zakopla o kámen a natáhla se jak široká tak dlouhá. Po muži za mnou nebylo ani stopy. Ještě před chvilkou byl za mnou, tak kde teď je? Zvedla jsem se a chystala jsem se k odchodu, když jsem znovu spadla na zem. Ale tentokrát jsem za to nemohla. Někdo mě zezadu držel. Chtěla jsem křičet, ale nemohla jsem. Jeho ruka byla na mých ústech. Snažila jsem se osvobodit, ale jen mě svíral pevněji. Tak moc jsem se bála. Zavřela jsem oči, protože jsem věděla, co přijde dál. Viděla jsem to ve filmech. Myslela jsem na své rodiče, domov a moře. Je pravda, co se říká. Pokud jste blízko smrti, vidíte před očima proběhnout váš život.

„Co to tam děláš? Hej ty. Mluvím na tebe. Nech ji být.“ Bůh mě miluje. Bůh mi poslal někoho na pomoc. Musím najít kostel a zapálit tam svíčku. Útočník se vyděsil a pustil mě. Rozplakala jsem se. Potřebovala jsem brečet. Tahle noc mohla být nejhorší nocí celého mého života.

„Hej, jsi v pořádku?“ Jen jsem přikývla. Nedokázala jsem přes pláč mluvit. Třásla jsem se. Bylo léto a stejně jsem měla pocit, jako by bylo deset stupňů pod nulou.

„Jsi si jistá, že jsi v pořádku? Ublížil ti?“ Pořád jsem nemohla mluvit. Jen jsem znovu přikývla a pokusila se postavit, ale nohy mě neunesly. Musela jsem poděkovat tomu klukovi, který mi pomohl. Potřebovala jsem promluvit, jen abych mohla říct ‚děkuji‘ svému zachránci.

„Ehm, chtěla jsem ti poděkovat.“ Jakmile jsem se otočila, abych si prohlédla svého zachránce, zjistila jsem, že tu tvář znám. To Mike byl tím, kdo mě dnes zachránil. „Miku?“

„Spencer? Jsi v pořádku? Chceš, abych tě vzal do nemocnice nebo něco?“

„NE, jsem v pořádku. Jen mi pomoz do mého pokoje prosím.“

„Jo, samozřejmě.“

Po cestě do mého pokoje jsem myslela na ruku toho chlapa na mých ústech. Přemýšlela jsem, co by se stalo, pokud by tam Mike nebyl a nevyplašil ho.

„Tak jsme tady. Díky Miku.“

„Nech mne pomoct ti dovnitř.“

„Díky.“

Když otevřel dveře, spatřila jsem Ashley a tu holku na Ashleyině posteli. Ashley nespala. Uviděla mě a Mika a snažila se vstát a mluvit. Já v téhle chvíli ale nechtěla mluvit, obzvláště ne s Ashley.

„Jsi si jistá, že jsi v pořádku Spencer? Mám o tebe opravdu strach.“

„To je dobrý Miku. Děkuji ti.“

„Dobrá, zavolám ti zítra, abych se ujistil, že jsi v pohodě.“

„OK.“

„Dobrou noc.“

„Dobrou noc Miku.“

Pomalu jsem kráčela k posteli. Neměla jsem sílu sundat si šaty, ale musela jsem se jich zbavit. Musela jsem je zahodit, protože mi připomínaly tuhle příšernou noc. Bylo to poprvé, co jsem se svlékala před Ashley a bylo mi to fuk.

„Spencer, co se stalo?“

Neměla jsem sílu dostat se ze svých šatů, natož s ní mluvit. Prostě neměla.

„SPENCE, co se stalo?“

„Teď ne.“

„Prosím.“ Mohla jsem slyšet naléhavost v jejím hlase.

„Teď ne.“

Spala jsem jen ve spodním prádle. Otočila jsem se tváří ke zdi a rozplakala se. Cítila jsem, jak se na mě Ashley dívá. Pořád tam stála, ale nezajímalo mě to.

Pro ni jsem nebyla víc, než jen spolubydlící.

11

Váš život se může opravdu ve chvilce změnit. Ve chvíli kdy umřete, zamilujete se, zabloudíte, nestihnete autobus, nebo když vás někdo znásilní. Což se mi díky Bohu nestalo. Kdyby Mike přišel o něco později, byla bych znásilněna a pravděpodobně zmlácena. V ten moment mi Mike zachránil život.

Po té noci se mi špatně spalo. Každou noc jsem měla noční můry, že se mě někdo snaží zabít, škrtit a znásilnit. Každou noc jsem se zpocená probudila a Ashley byla u mě. I když jsem ji tam nechtěla. Pokaždé se mě ptala, jestli jsem v pořádku a já pokaždé přikývla. Není to tak, že bych ji obviňovala za to, co se mi stalo. Nebyla to její chyba, ale hluboko uvnitř jsem na ni byla naštvaná. Neptejte se proč, ale prostě to tak cítím.

Kyla věděla, že se něco stalo, ale neřekla jsem jí co. Věděla jsem, že by to hned prozradila Ashley a já nechtěla, aby to věděla. Myslela jsem, že jsme kamarádky, ale byla to asi jen moje představa, protože Ashley mě představila své přítelkyni jako svou spolubydlící. Takže jako má spolubydlící si Ashley nezaslouží nic vědět. Hnusné? Možná.

Mike se ukázal jako hodný kluk, i když si Ashley myslela, že není. Zavolal mi, aby zjistil, jestli něco nepotřebuji a občas se zastavil v našem pokoji, aby se přesvědčil, že jsem v pořádku.

Někdy soudíme lidi podle toho, jak vystupují nebo jak mluví a vypadají. Mike byl pohledný kluk. Když jsem ho poprvé potkala, myslela jsem si, že je to další machírek. Ale dokázal mi, že se pletu. Choval se ke mně s respektem a ničím jiným.

Ashley byla neustále poblíž. Pokoušela se několikrát si se mnou promluvit, ale já jí řekla, že nemám čas a musím jít. Pokaždé řekla jenom ‚dobře Spence‘ a to bylo celé.

Nešla jsem do práce čtyři dny po té události. Nebyla jsem připravená jít ven a vědomí, že teď budu muset jet na koleje autobusem, mě děsilo víc než kdykoliv dřív. Nevěděla jsem ale, co dělat. Musím být na kolejích v devět večer. Nemohla jsem čekat na Aidena, Kyla měla ranní směnu a s Ashley, která mě každou noc vyzvedávala, jsem teď nemluvila.

Vím, že si s ní dřív nebo později budu muset promluvit. Takhle to nemůže vydržet, protože žijeme ve stejném pokoji. Je to moje spolubydlící.

Každou noc byla tady. Neviděla jsem, že by chodila ven nebo tak. Nemluvila jsem s ní, ale přesto byla každou noc tady. I když jsem se na ni zlobila, cítila jsem se lépe pří vědomí, že tam je. Občas jsem se na ni podívala a viděla, že ona hledí na mě. Nic neříkala. Věděla jsem, že si s ní musím promluvit.

Pátý den jsem byla připravená jít do práce. Stále jsem byla vyděšená, protože jsem nevěděla, co budu dělat po práci. Ale i tak jsem byla připravená jít.

Jakmile jsem byla ve Starbucks, Kyla s Aidenem mě přivítali. Chyběli mi, to je pravda. Kyla se mě ptala, jestli jsem v pořádku a co se stalo. Aiden udělal to stejné. Nebyl to vhodný čas ani místo, abych jim to řekla.

Každý den jsem teď ve svém pokoji mluvila s Mikem. Řekla jsem mu, že pracuji ve Starbucks a přemýšlím, že se vrátím do práce. Pokaždé, když přišel Mike do našeho pokoje, tam Ashley byla. Jakmile ho uviděla, vstala, pohlédla na mě a odešla pryč.

Věděla, že Mike ví, co se stalo a ona ne. Pokud bych ji neznala lépe, řekla bych, že se chovala jako žárlivá přítelkyně. Ale tak to nebylo.

Mike věděl, který den jsem se rozhodla jít do práce. Stejně tak Ashley, protože tam byla, když jsem se převlékala.

„Spencer?“

„Jo?“

„Vracíš se do práce?“

„Jo.“

To byl celý náš rozhovor. Nezůstala jsem s ní na pokec. Nezůstala jsem, abych si poslechla, co mi chtěla říct. Jen jsem si vzala batůžek a šla do práce.

Patnáct minut před koncem mojí směny se objevil Mike. Myslela jsem, že si přišel dát něco k pití, ale znovu mě vyvedl z omylu.

„Spencer? Ahoj, jak se máš?“

„Ahoj, mám se fajn. Chceš si něco dát?“

„Ne díky. Kdy končíš?“

„Za deset minut.“

„Já tu na tebe počkám, ano?“

„Dobře.“

Za deset minut jsem se opravdu rozloučila s Aidenem a Mike mě následoval ven. Co jsem ale nečekala, že venku najdu Ashley, čekající na stejném místě jako vždy. Dívala se mi přímo do očí.

„Ashley? Co tu děláš?“

„Čekala jsem na tebe, abychom se mohly vrátit spolu.“

„To jsi nemusela. Mám doprovod.“

„To vidím.“

„Můžeš jet, budu s Mikem.“

Když jsem jí to řekla, pohlédla na mě. Opravdu silně se snažila odolat pokušení vzít Mika po hlavě, protože i když jsem ji znala jen trochu, bylo mi jasné, že ho nemá vůbec ráda.

„Myslím, že když už tu jsem a bydlíme ve stejném pokoji, bylo by lepší, kdybys jela se mnou.“

„Ashley to není potřeba. Neměla bys tu být. Jsem si jistá, že máš na práci jiné věci nebo jiné lidi.“

„Ne nemám.“

„Promiň, neznám tě, ale Spencer ti řekla, že tě tu nechce a jelikož jsem tu já, tak ji můžu vzít zpátky k ní.“

„Bez urážky hošánku, ale opravdu mě neznáš, tak na mě laskavě nemluv. Jasné? Vyjádřila jsem se jasně? Spencer pojď, přijedeme pozdě.“

Ashley se pokusila vzít mě za ruku, ale Mike se mezi nás postavil. Dva lidé se přede mnou hádali o to, kdo mě odveze domů.

„NECHTE TOHO! Oba dva. Ashley odejdi. Nechci, abys mě vozila domů. Pojedu s Mikem. Takže jdi.“

„Ale Spencer.“

„Žádná ale, prostě jdi.“

Nezůstala jsem déle, abych poslouchala, co mi chce říct. Vzala jsem Mika za ruku a nechala ji na parkovišti, kde na mě každou noc čekala. Jak se opovažuje, žádat něco takového?

„Spencer? Jsi v pořádku? Mrzí mě, co se tam stalo.“

„Jo, jsem v pohodě. Díky.“

„Bez problémů.“

Když jsme dorazili na koleje, Mike se se mnou rozloučil. Nepolíbil mě ani nic takového. A abych řekla pravdu, ani jsem nechtěla. Ano, Mike byl milý kluk. Pohledný a vůbec, ale zrovna teď jsem nebyla připravená s někým randit. Obzvláště po tom, co se stalo tehdy večer.

Oblékla jsem si věci na spaní a lehla si. Četla jsem si Ashleyinu knihu ‚Jsi mé tajemství‘. Musím říct, že se mi moc líbila. Ty holky musely čelit tolika problémům. Byla to velice dobře napsaná kniha a někdy jsem si představovala, že jsem některou z postav. Jedna ze studentek, holka v kavárně, to je prostě kouzlo knížek. Vyvolávat pocity, že jste uvnitř a můžete cítit bolest, štěstí a všechny emoce těch dívek.

Ashley se nevrátila do doby, než jsem se rozhodla zhasnout. Myslím, že jsem na ni byla velice drsná, ale někdy nedokáži krotit svoje pocity. Je to velká holka a může si dělat, co chce. Nejsem její máma.

Mohlo být kolem třetí ráno, když jsem uslyšela, jak se otevřely dveře a na zem spadly klíče. Uslyšela jsem jak Ashley tišší něco nebo někoho.

„Pšššt! Spencer spí.“ Bylo to něco mezi šepotem a normální hlasitostí. Zdálo se, že je opilá.

Otevřela jsem oči a otočila se, abych na ni viděla. Byla sama, tak na koho to šeptala?

Zavřela dveře, a jakmile se pokusila vykročit dopředu, tak o něco zakopla.

„Kurva, kurva, kurva“ teď už nešeptala, nadávala nahlas.

„Co to do hajzlu vyvádíš?“ řekla jsem, zatímco jsem rozsvěcela.

„Speeencer.“ Jo, byla opilá. Táhly z ní cigarety a chlast.

„Ashley, jsi opilá.“

„Neeeee, to teda nejsem.“

„Jo, jasně.“

„Nejsem, koukni.“ Pokusila se postavit, jít po neviditelné čáře, dotýkajíc se vlastního nosu, jako by ji kontroloval policista, jestli není opilá. Řekněme jen, že by teď už byla zatčená a mě by zajímalo, jak se dostala na koleje.

„Jo, to vidím.“

„Omlooouvám se Sppeeencer.“

„Ashley jdi spát.“

„NEEE, nech mě mluvit.“

„Fajn, mluv.“

„Omloooouvám se. Ano? Moc se omlouvám.“

„Za co Ashley? Víš, proč se omlouváš?“ Mluvila jsem s opilou osobou a chtěla po ní vysvětlení. Jsem taky opilá?

„Spencer, já, já, neměla bys chodit ven s Mikem.

„A to proč?“

„Není pro tebe dost dobrý.“ Ach můj Bože, já vážně vedu rozhovor s opilou osobou.

„Ashley prosím, jdi spát. Nevíš, co říkáš.“

„Ale vím, Vím. Spencer já vím, co říkám. Ty nevíš co, co.“

„Co co, Ashley?“ Začala jsem být iritovaná a neměla bych být, protože Ashley nebyla ve střízlivém stavu.

„Ty nevíš, co k tobě cítím.“

„Co ke mně cítíš? Ashley jsi očividně opilá.“

Pokusila se říct něco dalšího, ale nemohla. Vyběhla z pokoje a zamířila do koupelny. Nevím, jestli byla dostatečně rychlá. Šla jsem za ní, protože i když jsem na ni byla naštvaná, nebyla jsem špatný člověk a Ashley teď potřebovala pomoct.

Našla jsem ji v koupelně, jak zvrací. Popravdě se nedokáži dívat na někoho zvracejícího, protože pak se mi také zvedá žaludek, ale když mě někdo potřebuje, tak se holt zkusím nepozvracet. Pomohla jsem jí vstát a napít se trochu vody.

Když se jí ulevilo, pomohla jsem jí dojít zpátky do pokoje. Byla bílá jako stěna. Pomohla jsem jí dostat se z oblečení. Zdála se mimo, ale snad ještě vnímala.

„Teď spi.“

„Spencer?“

„Ano?“

„Děkuji.“

„Nemáš zač.“

„Myslela jsem to vážně. Přála bych si, abys věděla.“

„Abych věděla co Ashley?“

Nic dalšího nedodala. Měla zavřené oči a spala.

Šla jsem spát s více nezodpovězenými otázkami než kdy dřív. Ashley mi řekla, že nevím, co ke mně cítí. Co ke mně cítí? Co tím myslela? Myslím, že si s ní budu muset zítra promluvit, pokud jí bude lépe.

12

Všichni chybujeme, to nás činí lidmi. Pokud bychom to nedělali, byli bychom Bohy. Ale to naneštěstí nejsme. Někteří lidé udělají ve svém životě spoustu chyb a jiní méně. To důležité je uvědomit si, když se jich dopouštíte. Umět si říct ‚teď jsem chybovala‘. Tomu se říká sebepoznání. A jí vím, že jsem úplně pitomá. Vím to a stejně dělám pořád jednu chybu za druhou. A teď vypadám blbě před osobou, před kterou bych nechtěla.

Pokud cítíte k někomu přitažlivost, je to jen přitažlivost. Ale když někoho potkáte a hluboko v sobě ucítíte, že by ta osoba mohla nějak změnit váš život k lepšímu v tolika ohledech, pak jste ztraceni, protože nevíte, co dělat a jak se chovat. Je to pro vás něco nového, něco, co jste nečekali. A já tohle ucítila se Spencer. Francouzi tomu říkají ‚Le Flash‘ nebo láska na první pohled. To je to, co jsem cítila, když jsem ji spatřila. A od toho dne jsem ztracená a dělám jednu chybu za druhou.

Někdo by mohl říct, že jsem blbá a já jsem. Já to vím, pamatujete? Sebepoznání! Někdo by mohl říct ‚proč jí to neřekneš?‘ Odpověď je snadná. Bojím se. Ano, Ashley Daviesová se bojí osmnáctileté studentky. Bojím se, protože vím, že moje srdce už nevydrží další bolest. To je důvod, proč jsem se celý život vyhýbala lásce. Proto jsem se vyhýbala jakémukoliv poutu s kýmkoliv. Někdo by řekl, že pokud si nenecháte ublížit, tak neriskujete. Nemůžete pořád chránit své srdce od bolesti. Moje bylo zlomeno dvakrát a já nechci, aby se to stalo znovu.

Jen jsem jim pozorovala, dávala pozor na to, abych jí byla blíž, ale přitom dostatečně daleko. Byla sama sebou, ale zároveň někým, kým jsem chtěla být pro ni. Ale život není vždycky jednoduchý. Pokud by byl, pak bych už byla se Spencer. Přiznala bych jí své city a ona by mě objala a políbila. Ale ne! Život takhle nefunguje, protože Spencer není teplá. Spencer na mě nikdy takhle hledět nebude, protože se mnou nemluví. Protože jsem zase jednou udělala chybu a teď za ni pykám.

Nikdy za celý život jsem necítila žárlivost. Ani v jednom svém vztahu, ne k mým údajným přátelům. Prostě jsem nikdy nic takového necítila. Když jsem ale uviděla Spencer bavit se s tím blbečkem, hrozně jsem žárlila. Když jsem viděla, že mu dává svoje číslo, tak jsem se neovládla. Nedokázala jsem přemýšlet rozumně. Vím, že není moje, ale i tak je někým, koho chci. Je někým, o kom bych si přála, aby byla mou. A teď ji má někdo jiný a ne já.

Nejsem vůbec dobrá ve vyjadřování svých citů. Nikdy jsem nebyla, prostě jsem to dusila v sobě. Zvenčí jsem vypadala jako sarkastická mrcha, ale uvnitř jsem trpěla a plakala a byla prostě sebou. Jsem prostě Ashley, to bylo vždycky mou obranou.

Co jsem ten den udělala, byla chyba. Tak moc jsem žárlila ohledně toho Mika, že jsem šla do místního baru a začala se opíjet. Chtěla jsem zapomenout na to, co jsem viděla. Chtěla jsem zapomenout, že Mike by mohl být blízký Spencer. Jo, já vím, že jsem blbá, bláznivá a neměla bych to tak cítit. Ale srdce a mysl jsou dvě rozdílné věci. Udělala jsem chybu. Zatímco jsem se té noci opíjela, začala se mnou flirtovat holka. Vypadala jako Spencer, ale nebyla to ona. Měla ty stejné blonďaté vlasy a modré oči.

V tomhle stavu jsem nedokázala uvažovat. Oplácela jsem jí flirtování a jedna věc vedla k druhé. Najednou jsme byly před naším pokojem a líbaly se. Vešly jsme dovnitř a obě jsme o něco zakoply a spadly. Ona byla na mě. Obě jsme se hihňaly, protož jsme byly opilé. Věděla jsem, že je Spencer uvnitř. Natolik jsem nebyla opilá a chtěla jsem, aby věděla. Aby věděla, kdo jsem a že mám ráda holky. Takže jsem líbala tu holku přímo před ní. Neviděla jsem její tvář, ale její hlas zněl rozzlobeně. Pak jsem udělala třetí chybu. Když se mě ta holka zeptala, kdo je Spencer, odpověděla jsem ‚jen spolubydlící‘. Spencer byla víc než jen spolubydlící, ale chtěla jsem jí ublížit stejně, jako ublížila ona mně. Rozdíl mezi námi byl v tom, že já věděla, že jí ubližuji.

Vstala a odešla z pokoje. Nechtěla jsem, aby odešla, ale nehonila jsem ji. Co bych jí řekla? ‚Spencer vrať se, protože tě miluji?‘ Takže jsem zůstala a pokračovala v tom, co jsem začala s tou bezejmennou holkou. Na jméno jsem se jí neptala, protože mě nezajímalo. Pro mě to byla prostě jen holka k ojetí. Ale nakonec jsem ji nedokázala ojet. Nemohla jsem, protože ona nebyla Spencer. Pak odpadla a já ji nechala spát na své posteli.

Čekala jsem, až Spencer přijde. Měla jsem trochu obavy, protože byla nezkušená. Všechno tady pro ni bylo nové a já jsem na sebe byla naštvaná, že jsem za ní nešla, když odešla z pokoje. Když už jsem se chystala zvednout a jít ji hledat, vrátila se s Mikem. Vypadala vyděšeně. Nevypadala ve své kůži a Mike se jí ptal, jestli je v pořádku. Co se stalo a proč tu byl Mike?

Jakmile opustil pokoj, zeptala jsem se Spencer, ale neodpověděla mi. Ptala jsem se dál, ale nedostala jsem odpověď. Spencer se mnou nechtěla mluvit a to vím, protože se mnou nemluví několik dní. Každou noc měla noční můry a já byla každou noc u ní, ale ona mě tam nechtěla. Všechno, co jsem chtěla já, bylo vzít ji do náručí a políbit ji. Zahnat její noční můry. Ale ona mě každou noc odháněla a pokaždé to bolelo.

Proč lidé chybují? Proč ze sebe pořád děláme blbce? Protože nás to činí lidmi.

Vím jen, že si potřebuji promluvit se Spencer. Potřebuji jí říct, co cítím. A pak mě může odmítnout, ale já budu vědět, že jsem to zkusila. Pak přestanu dělat chyby a doufám, že pokud jí to řeknu, moje srdce se opět uzdraví. Alespoň budu vědět, že jsem to zkusila.

Co jsem ale nevěděla, bylo, že Mike bude neustále přítomen. Pořád byl na blízku mojí Spencer a to mě dohánělo k šílenství. Měla jsem takovou chuť praštit ho po hlavě. A pokaždé, když jsem měla tyhle pocity, jsem odešla z pokoje. Nemohla jsem ho tam vystát.

Poslední kapkou bylo, když jsem čekala na Spencer po práci. Přestože jsme spolu nemluvily, nenechala bych ji jet autobusem. Ale Mike tam byl také. Ptala se mě, co tam dělám. Co tam dělám? Každou noc tu jsem a čekám na ni až skončí. Každou noc se vracíme na koleje spolu. A co mě rozesmutnilo ještě víc, bylo, že si vybrala Mika místo mě. Vybrala si odejít s ním a ne se mnou. Věděla jsem, že Spencer nebude mou. Nikdy! Řekla mi, abych odešla a já to udělala, aniž bych se ohlédla.

Pití nebylo řešením, ale já jsem prostě chtěla jen pít a zapomenout. Vypila jsem toho tolik, že jsem se divila, že jsem dokázala dojít zpátky do našeho pokoje. Viděla jsem lidi, kteří byli velice otevření, když pili a dneska jsem se cítila také velice otevřená. Když jsem se dostala dovnitř, zakopla jsem o něco. Spencer byla okamžitě vzhůru.

Byla jsem ve stavu, kdy mé vědomí zápasilo s mým podvědomím. Byla jsem ve stavu, kdy jsem věděla, co chci říct, ale zároveň se toho bála. Omlouvala jsem se pořád dokola, ale ona nevěděla za co. Já jsem jí to nemohla říct. Byla jsem opilá, a pokud bych to udělala, myslela by si, že prostě jen plácám nesmysly. Udělalo se mi špatně a zjistila jsem, že zvracím a Spencer mi drží vlasy. Pěkné Ashley, moc pěkné.

Říká se, že pokud se chcete dozvědět pravdu, zeptejte se dětí a bláznů. Zkuste děti a opilé lidi, protože jsem Spencer něco řekla. Řekla jsem jí, že neví, co k ní cítím. A pokud bych nevytuhla, řekla bych jí víc. Byla jsem připravená na to, říct jí víc. A než jsem zavřela oči, jen jsem zašeptala ‚Přála bych si, abys věděla‘.

Nastalo ráno a já měla tu nejhorší kocovinu ze všech. Na mém stolku byla sklenice vody, aspirin a vzkaz od Spencer.

‚Vezmi si aspirin, protože budeš mít příšernou kocovinu. Ráno mám školu. Večer si musíme promluvit. Vyzvedni mě po práci. S‘

Měla bych se bát? Měla bych být šťastná, že se mnou Spencer bude zase mluvit? Co bych měla vlastně cítit? Já prostě nevím. Strašně mě bolela hlava a já děkovala Spencer za ten aspirin. Nikam jsem nešla. Jen jsem se osprchovala a zalezla zpátky do postele, dokud nebyl čas vyrazit a vyzvednout ji, jak mě o to požádala. Někdo by namítl ‚zbláznila ses? Nebyla na tebe nic než hnusná a ty ji teď pojedeš vyzvednout?‘ Už jsem vám to řekla předtím. Vaše srdce a vaše mysl jsou dvě rozdílné věci. A teď naslouchám svému srdci. Když jsem poslouchala mysl, dělala jsem jednu chybu za druhou.

Ve čtvrt na devět jsem byla venku a čekala na ni na tom samém místě jako každou noc. Uviděla mě a nic neřekla. Jen otevřela dveře a nastoupila. Promluvila, když jsem nastartovala.

„Je ti líp?“ Její tón byl chladný, ale mohla jsem tam vycítit i starostlivost. Proč by se jinak ptala?

„Jo, díky za ten aspirin.“

„Není za co.“

„Tak, jak bylo v práci?“ Nemohla jsem si pomoct, chtěla jsem s ní mluvit. Žalujte mě.

„Dobře. Ashley ty víš, že toho musíme spoustu probrat.“

„Já vím.“

„A já mám otázky, na které potřebuji odpovědi.“

„Já vím.“

Byla jsem připravená na ně odpovídat? Možná ano, možná ne. Ale musela jsem to risknout. Dnes to bude teď anebo nikdy. A já byla připravená na to, že se mi zase jednou zlomí srdce.

Jakmile jsme byly v našem pokoji, začala Spencer znovu.

„Ashley opravdu si potřebujeme promluvit. Ty to víš.“

„Fajn.“

„Včera v noci jsi byla opilá a nevím, co si pamatuješ.“

„Pamatuji si všechno Spencer.“

„Co jsi myslela tím, že nevím, co ke mně cítíš?“ Přímo k věci Spencer. Hezké. A teď jak mám říct to, co musím?

„Spencer, já nevím, jestli to chceš vědět.“

„Neptám se tě snad? Ptám, takže mi řekni, co jsi tím myslela.“

„Spencer“

„Ashley, povídej. Řekni mi to, ano? Protože tohle nahoru a dolu musí skončit. Obě dvě jsme dospělé.“

„No ty nejsi. Je ti 18.“

„Do hajzlu s mým zasraným věkem Ashley. Přestaň to pořád dokola omílat.“

„Chceš vědět, co jsem tím myslela?“ Obě jsme na sebe křičely.

„Ano.“

„Chceš to vědět?“

„Kurva ano Ashley!“

Udělala jsem něco, co jsem nečekala.

Ona na mě ječela a já ji ukázala, co cítím. Neřekla jsem jí to. Přiblížila jsem se k ní a prostě ji políbila. Spojila jsem naše rty. Líbala jsem ji. Líbala jsem Spencer.

13

Všechno se seběhlo tak rychle. Mluvila jsem s ní, říkala jí, že potřebuji nějaké odpovědi. Navzájem jsme na sebe křičely a pak udělala něco, co jsem nečekala. Ucítila jsem její rty na svých. Ashley mě líbala a já se snažila pochopit, co se to děje. Ashleyiny rty byly přilepené na mých. A nejdivnější věcí bylo, že jsem jí ten polibek vracela. Nikdy bych si nepomyslela, že bych mohla líbat Ashley nebo více méně jakoukoliv ženu. Ale její rty byly tak měkké. Chutnaly po třešních z jejího lesku na rty a bylo to tak odlišné od všech těch kluků, které jsem kdy líbala.

Líbaly jsme se několik vteřin předtím, než jsem pochopila, co to dělám. O krok jsem ustoupila a dala jí facku. Dívala se na mě a držela si tvář. Ashley Daviesová mě líbala. A teď jsem už věděla, co tím myslela. Ashley mě měla ráda víc než jako kamarádku. Všechno, čeho jsem byla schopna, bylo dotknout se svých rtů. Chtěla jsem pochopit, co se právě stalo. Líbaly jsme se. U ní bylo zřejmé, že se jí líbí holky, ale abych já líbala ji? Pořád jsem to nemohla pochopit. Ale byl to hezký pocit.

Ještě jednou se na mě podívala, stále se držící za tvář, pronesla ‚promiň‘ a pokusila se odejít. Ale já ji nemohla nechat tak rychle odejít.

„Ashley vrať se. Neopovažuj se odejít z tohohle pokoje!“ Otočila se zpátky ke mně a pohlédla na mne.

„Spencer, nemyslím, že to má smysl.“

„Co to bylo? Proč jsi mě políbila?“

„Protože jsem chtěla, abys věděla, co k tobě cítím. Mám tě ráda. Více než jako kamarádku.“

„Proč všechny ty hrátky Ashley? Pokud mě máš ráda, jak říkáš, proš ses ke mně takhle chovala? Proč jsi té holce říkala, že jsem jenom tvoje spolubydlící?“

„Spencer, omlouvám se. Jasné? A věř mi, že pro mě není snadné říct, že se omlouvám.“

„Už se zase vyhýbáš mé otázce. Proč?“

„Protože jsem se nedokázala vyrovnat s tím, co k tobě cítím, jasné? Celé mě to dohánělo k šílenství. Chtěla jsem tě a nemohla jsem tě mít.“

„Takže sis myslela, že když ojedeš nějakou holku, kterou ani neznáš, tak to věci vylepší?“

„Ano. Nejsem dokonalá Spence.“

„A kdo říká, že já ano? Ale nevyspím se s někým jen, abych zapomněla, že mám ráda někoho jiného.“

„Tak to jsi lepší než já.“

Opět se pohnula k odchodu, ale já ji nenechala. Ne teď, když mi ukazovala pro jednou své pravé já. Nenechala jsem ji opustit pokoj. Nechtěla jsem ji nechat jít. Zatímco se otočila k odchodu, já se natáhla, chytila ji za ruku a otočila její tvář k sobě. Udělala jsem něco, co bych nikdy nevěřila, že znovu udělám. Políbila jsem ji.

Tentokrát to byla Ashley, kdo přerušil náš polibek a já už postrádala její měkké rty na svých. Proč z toho mám takový divný pocit a přitom tak dobrý?

„Spencer. Co to děláš?“

„Co bys tak tipla?“

„Spencer, ty víš, co k tobě cítím, ale ty mě nemáš ráda. Tak proč mi vracíš ten polibek?“

„Přestaň všechno rozebírat a prostě mě líbej.“

Vím, že tohle všechno bylo surrealistické. Nikdy jsem nepomyslela na líbání jiné holky. Nikdy jsem se takhle na holky nedívala. Jediné, co jsem teď věděla, bylo, že chci znovu cítit Ashleyiny rty na svých. Líbání Ashley mi připadalo tak dobré a tak divné, ale pořád tak dobré.

Přistoupila blíž a opět mě políbila. Bylo to, jako by to byl můj první polibek. No byl to můj první polibek od holky, ale i tak jsem měla pocit, jako bych byla nepolíbená a ona byla mou první. Byl to polibek plný emocí. Ashley mě měla ráda víc než jako kamarádku. Takže její polibek byl laskavý, něžný ale s vášní. Mohla jsem cítit chuť jejího třešňového lesku na rty. Líbala mě na rty, nesnažila se proniknout jazykem do mých úst. Líbilo se mi to, protože každý kluk, se kterým jsem se líbala, se mi snažil strčit jazyk až do krku. Mohla jsem cítit, jak mi svým jazykem přejíždí po spodním rtu. Saje ho a olizuje. Byl to dokonalý polibek. Takový, který si pamatujete ještě po letech.

Věděla jsem, že Ashley bude mít otázky, až skončíme s líbáním. Já ji políbila, ona políbila mě, tak co to pro mě znamená? Prozradím vám něco, co jsem vám neřekla. Ashley je člověk, který vás může vyvádět z míry tolika různými způsoby. Ode dne, co jsem ji potkala v tom supermarketu, byla Ashley neustále v mojí mysli. Nemyslela jsem, že bych ji chtěla políbit. Věděla jsem, že Ashley pro mě znamená něco víc, když jsem ji uviděla s tou holkou. Žárlila jsem a to mě vyvádělo z míry, protože jsem se na ni nikdy takhle nedívala. Snažila jsem se pochopit, co to znamená, ale pak se stalo tamto a já pak na ni byla naštvaná. Ne protože, mě nešla hledat, ale protože byla s tou holkou, v našem pokoji, ve své posteli.

Tu noc, kdy přišla opilá a řekla mi, že nevím, co ke mně cítí, jsem dostala vodítko. Chtěla jsem odpovědi a ona mi je dala. A právě teď mě líbá a já jí to oplácím. A Ashley pro jednou říká, co chce.

„Ani nevíš, jak dlouho jsem tohle chtěla udělat.“

„Jak dlouho Ash?“

„Řekla jsi mi Ash.“

„Ano, vadí ti to?“

„Ne, zní to moc hezky, když to říkáš ty.“

„Tak jak dlouho jsi mě chtěla políbit?“

„Dlouho,“ pronesla a dívala se kamkoliv, jen ne na mne. Ashley byla stydlivá?

„Proč jsi nic neřekla?“

„Já jsem nemohla. Byla jsi na kluky Spencer.“

„A kdo ti řekl, že teď už nejsem?“

„Myslela jsem, že jsme se líbaly…Před chviličkou.“

„To ano a líbilo se mi to..“

„Takže, co se mi snažíš říct? Že jsem pro tebe jen nějaký vysokoškolský experiment?“

Fajn, myslím, že náš rozhovor se stává vyhrocenějším než by měl být. Věděla jsem, že Ashley bude mít otázky, ale já nevěděla, jak jí mám odpovědět.

„Ash, zrovna jsem tě políbila. Poprvé jsem políbila nějakou holku. Mohla bys mě alespoň nechat pochopit, co to pro mě znamená, než si začneš dělat vlastní závěry?“

„Promiň, máš pravdu.“

„Děkuji.“

„Takže jak je to s tím Mikem?“ Věděla jsem, že ho nemá ráda a potom, co řekla, že mě má ráda, jsem si tím jistá, to na něj žárlila?

„Nic s ním není. Je to jen kamarád. Ve skutečnosti mě zachránil tenkrát v noci. Někdo se mě pokusil znásilnit a Mike tam byl a zahnal ho.“

Ashley vyskočila z postele a pohlédla na mě s emocemi, které jsem nedokázala rozeznat.

„COŽE! Spencer proč jsi mi to neřekla?“

„Byla jsi tu noc zaměstnána někým jiným.

„Ale když jsi přišla s Mikem, tak jsem byla pořád vzhůru a čekala na tebe. Ptala jsem se tě a nic jsi mi neřekla.“

„Nechtěla jsem. Jasné?“

„Byla to moje chyba. Šla jsi ven kvůli mně.“

„Byla to jenom moje chyba. Neměla jsem chodit ven tak pozdě.“

„Měla bych tedy poděkovat Mikovi, že tě zachránil.“

„Jo! Díkybohu, že tam byl.“

„Ty víš, že od tebe chce něco víc a já ho nemám ráda. I když tě zachránil.“

„Já vím Ash. Ale já ho nemám ráda tímhle způsobem. A proč ho nemáš ráda?“

„Mám jen takový pocit. Třeba se pletu, ale nemám ho ráda.“

„A co tamta holka? Možná bude naštvaná, že jsi mě políbila.“

„Spencer, já o ni nemám zájem. Popravdě jsme spolu ani nic neměly. Já jsem nemohla, protože jsem musela myslet na tebe.“

„Dobře.“

„Takže, co tohle všechno mezi námi znamená?“

„Já jen vím, že tě chci znovu políbit a i když je to pro mě divné, zároveň mi to připadá dobré. Takže odpověď na tvou otázku je, že jsem ráda, že jsi mě políbila.“

„A já jsem ráda, že jsi mi to líbání oplatila.“

„Ale nech mě prosím pochopit to všechno. Nech mě zjistit, co to pro mě znamená. Mohla bys počkat?“

„Čekala jsem na tebe dlouhou dobu, takže ano, počkám klidně ještě déle.“

„Díky, hodně to pro mě znamená.“

„Takže, myslím, že je čas jít spát. Dobrou noc Spence.“

„Ash můžu tě o něco požádat?“

„Samozřejmě.

„Mohla bys spát dneska se mnou? Pořád mám každou noc noční můry.“

„Ach Spence jistě že můžu. Každou noc, když ses probouzela, jsem chtěla být u tebe, ale tys mě nenechala.“

„Já vím. Promiň. Můžeš u mě zůstat dneska?“

„Samozřejmě, jen mě nech se převléci.“

Postavila se a převlékla se jako každou noc přímo přede mnou. A podruhé jsem se i já převlékla před ní. Pak jsme si zalezly pod deku. Ashley mě objala a já se hned cítila lépe než v předchozích nocích. Otočila jsem se, abych na ni viděla a ona mi pohled vracela. Políbila jsem ji a usnula v jejím náručí. Tuto noc jsem neměla žádné noční můry, jen hezké sny. Pro teď jsem nepřemýšlela, co to všechno pro nás znamená, jen jsem prostě spala v bezpečí jejího náručí.

14

Co vás vede k tomu, abyste dělali iracionální věci? Co vás třeba přiměje skočit z útesu? Nebo co vás přiměje chtít někoho políbit? A co vás přiměje chtít políbit někoho, kdo je holka? Jaké emoce vás v tu chvíli ovládají?

Udělala jsem něco, o čem jsem netušila, že bych mohla. Udělala jsem něco, o čem si nejsem jistá, že jsem chtěla. Udělala jsem něco, co se mi líbilo a měla jsem z toho dobrý pocit. Ashley je někdo, v kom se dá těžko vyznat. Někdy mě to mate. Někdy mě to dohání k šílenství. Pro jednou Ashley vyjádřila svoje city. City, o kterých jsem nevěděla, že je má. Nemyslela jsem si, že je Ashley na holky, ale vyvedla mě z omylu s tou bezejmennou holkou a tím, že řekla, že mě má ráda.

Co cítím já? Moje emoce přecházejí z jedné do druhé. Ano, políbila jsem ji. Ano, líbilo se mi to. A pokud byste se ptali, tak mám Ashley ráda. Jo, jsem masochistka, už jsem vám to říkala. Měla jsem ji ráda už od začátku? Neřekla bych, že ano. Řekla bych, že mě potkávání se s ní pořád dokola dohánělo k šílenství, ale Ashley má něco, co vás k ní táhne blíž. A popravdě, když jsem se k ní dostala blíž, začala jsem ji mít ráda.

Tak a teď spolu spíme v jedné posteli. Ne takhle, styďte se. Prostě jsem potřebovala někoho, kdo by mě držel. A Ashley byla někdo, koho jsem právě teď potřebovala. Cítila jsem se dobře v jejím náručí. Jak se vlastně stalo, že jsem políbila Ashley? Jak a proč se cítím takhle, se všemi těmi emocemi, které jsem nikdy dřív neměla. Ale zatím s ní cítím tolik věcí, které jsem nikdy s žádným klukem necítila.

Pokud byste se mě ptali, tak ano byla jsem drsná. Někdy zraňuji city ostatních, abych se chránila. Je to moje obrana. Ublížila mi, ale teď jsem šťastná, že jsme se přes to dostaly. Teď už znám její city. Ještě musím přijít na ty svoje. Teď jen vím, že se mi líbí být v jejím objetí.

Následující ráno nás zastihlo v propletenci našich těl. Moje tvář byla vedle Ashleyiny. Otevřela jsem oči a necítila se divně, že jsem s ní. Otevřela jsem oči a zjistila jsem, že ji chci políbit, odhrnout jí kadeře z očí, dotknout se jí a cítit ji. Nechtěla jsem ji budit, tak jsem ji jen pozorovala. Co jsou tyhle pocity zač?

„Nazdárek.“

„Dobré ráno.“

„Spala jsi dobře? Žádné noční můry?“

„Žádné noční můry. Díky.“

„Nic jsem neudělala.“

„Udělala jsi víc, než myslíš. Takže díky Ash.“ Mohla jsem vidět, jak se na mě dívá. Myslím, že jsem se na ni dívala stejně. Chtěla mě znovu políbit. A já to chtěla také.

„Ehm, Spence?“

„Aaano?“

„Můžu tě políbit?“

„Ano.“

Nemusela jsem říkat nic víc. Její rty byly na mých. Byl to nejlepší ranní polibek. Položila jsem jí ruce na záda a přitáhla si ji blíž k sobě. Mohla jsem cítit, jak se její prsa dotýkají mých. Pocítila jsem něco tam dole. Však víte kde. Cítila jsem, jak se mi její ruce snaží povytáhnout tričko a moje srdce se prudce rozbušilo. Ashley se mě dotýkala pod mým tričkem. Pod tričkem, pod kterým jsem neměla podprsenku. Zavřela jsem oči v očekávání, že ucítím její ruce na mých prsou, když tu náhle přestala. Proč přestala?

„Promiň, to jsem neměla. Moc se omlouvám.“

„Ash, to je v pořádku.“

„Ne není. Je to na tebe moc rychlé. Požádala jsi mě, abych počkala a já bych měla čekat.“

Líbilo se mi, když se chovala takhle. Doteď jsem byla zvyklá na Ashley, která na všechny kašle. Byla to mrcha, která se nestará. Se mnou byla ale jiným člověkem. Byla plachá, laskavá a otevřená. Líbilo se mi to. Měla jsem ráda tuhle Ashley. Ale musím přiznat, že to byla ta druhá Ashley, která získala mou pozornost.

„Ash, to je v pohodě. Neudělala jsi nic špatného, ale asi máš pravdu. Je to moc rychlé. Nejdřív si to celé musím srovnat v hlavě. Udělala jsem něco, co bych nikdy nečekala a nemohu říct, že by mě to nemátlo.“

„Já vím. Promiň. Neměla jsem…“

„Cos neměla? Říct mi o svých citech? Ashley pokud bys mi to neřekla, byly bychom na tom pravděpodobně jako před tím. Možná ne, protože jsem potřebovala odpovědi a jsem ráda, žes mi je poskytla.“

„Spence nečekala jsem, že bys zareagovala, tak jak jsi to udělala, ale jsem šťastná.“

„Ani já jsem to nečekala, ale…“ Dívala jsem se všude možně, jen ne na ni. Červenala jsem se.

„Ale?“ hladila mě po paži a z jejího doteku mi naskakovala husí kůže.

„Ale líbilo se mi to. Líbilo se mi, když jsme se líbaly včera a líbilo se mi, když jsme se líbaly dnes. Políbila jsem holku a líbilo se mi to.“

„Fanynka Kate Perry?“

„Má jednu dobrou písničku. Ostatní se mi nelíbí.“

„Musím tě naučit poslouchat dobrou rockovou muziku.“

„Ha ha, chci vidět, jak se o to snažíš.“

„Nepokoušej mě, protože já to udělám a ty si budeš přát, abys nic neříkala.“

„Jo jasně slečno Daviesová.“

„Řekla sis o to. Nechť hudební výuka započne.“

„Ash?“

„Ano?“

„Mohla bych tě požádat, abys Kyle nic neříkala?“

„Spence ona už ví, co k tobě cítím. Pověděla jsem jí to hned na začátku.“

„Ach, tak proto mi říkala, že má pocit, že mě máš ráda.“

„Cože udělala?“

„Ále buď v klidu. Ani na chvilku jsem jí nevěřila.“

„A proč?“

„Protože jsi byla hrozná mrcha Ash.“

„Ach ano, omlouvám se za to. Fakt hodně jsem se snažila nedávat najevo, co cítím.“

„A dařilo se ti to.“

„Dobrá, nic Kyle neřeknu. Ale co když nás uvidí spolu?“

„Řekneme jí, že už jsme v pohodě. Že jsme si promluvily a všechno je v pořádku.“

„Dobrá.“ Věděla jsem, že chtěla říct víc. Věděla jsem, že mě má ráda a že by ji zajímalo co to, že jsme se líbaly, znamenalo. A co to doopravdy znamenalo? Chtěla jsem něco víc? Byla jsem opravdu připravená být pro Ashley něčím víc? Teď zrovna jsem nedokázala přijít na odpovědi na tyhle otázky. Nedokázala. Prostě se mi líbilo líbat se s Ashley, to je všechno.

„Jen počkej, až si to srovnám v hlavě, ano? Promiň, že ti teď nemůžu říct víc. Mám tě ráda Ash a líbí se mi líbání s tebou. Jen ti teď nedokáži dát odpovědi, které potřebuješ.“

„To je dobrý. Chápu to. Takže budeme kamarádky, které se líbají?“ řekla s obrovským zakřeněním. Líbílo se mi to. Kamarádky, které se líbají…

„Ano, kamarádky, které se líbají, a doufejme, že později i víc.“

„Já počkám Spence.“

„Díky.“

Samozřejmě jsme někdy musely vstát a obléknout se, protože byla středa a měly jsme přednášky. Ashley měla odpolední a já dopolední a pak budu muset znovu do práce.

Ashley mě doprovodila na moji přednášku. Držela mě za ruku, dokud jsme tam nebyly a musím říct, že její ruka pasuje do té mé. Cítila jsem vřelost jejího doteku a pokaždé, když jsem na ni pohlédla, měla na tváři široký úsměv. Jsem ráda, že si se mnou promluvila. Jsem ráda, že mi vyjevila své city a jsem ráda, že jsme v pohodě.

„Tak jsme tady. Užij si přednášku. Nemysli na mě příliš moc.“

„To by se ti líbilo. Vyzvedneš mě po práci?“

„Jako každou noc.“

„Takže se uvidíme pak?“

„Přesně tak.“

„Dobrá, ahoj Ash…“

„Pusa nebude?“

„Běž už,“ řekla jsem jí s úsměvem. Chtěla jsem ji políbit, opravdu. Ale nebyla jsem ještě připravená. Nejdřív se musím vyznat v sobě a pak se budu moct zabývat Ashley. Ona do té doby bude čekat.

Učení v prváku nebylo ani lehké ani těžkě. Našla jsem si pár přátel, ale abych řekla pravdu, připadali mi trochu moc geekovsky. Však víte, jako by neměli žádný osobní život nebo tak. Nesoudím, jen konstatuji. Všichni takoví nebyli. Někteří ano, ale byli tam i jiní jako já.

Bavila jsem se se dvěma lidmi, Samanthou a Garym. Od chvíle, kdy jsem přišla do téhle třídy, to byli tihle dva, kteří mě vzali mezi sebe. Byli to dlouholetí nejlepší kamarádi a chtěli to samé. Tak trochu mi přopomínali Dawsonův svět. Joey a toho kluka, který se jí líbil, Dawsona. Byl to filmový maniak a chtěl režírovat. No Samantha s Garym byli taky takoví. Gary se chtěl stát filmovým režisérem a Samantha chtěla dělat dokumenty. Vídala jsem je každý den, a i když to nepřiznali, viděla jsem jejich vzájemnou přitažlivost. Říká se, že přátelství mezi mužem a ženou nemůže existovat. Někdy tomu věřím a někdy ne.

Takže další vyučovací den je u konce a já mohu jít do práce. Slyšela jsem zapípat svůj mobil, takže jsem ho vytáhla, abych zjistila, o co jde. Usmála jsem se, když jsem zjistila, že mi píše Ashley.

‚Myslím na tebe, A‘

Obratem jsem jí odpověděla. Taky jsem na ni myslela. Na její polibky, její dotyky, její úsměv a její hlas.

‚Také na tebe myslím, S‘

‚Jdeš do práce? A‘

‚Jo, právě tam mířím, S‘

‚Uvidíme se za 5 hodin, xx A‘

‚Jj, uvidíme, xxx S‘

Usmívala jsem se, když jsem si s ní psala a i po tom, co jsem zaklapla svůj telefon. Těch pět hodin mi bude připadat jako roky. Vážně nedokaži pochopit ty pocity, které ve mně vyvolává. Pořád jim nemůžu přijít na kloub. Ale to mě neodradí od toho, abych ji měla ráda. Neodradí mě to od toho, abych ji líbala. A já budu čekat, abych zase viděla její úsměv.

Když jsem dorazila do Starbucks, Kyla byla právě na odchodu. Bavila se s Aidenem a nevšimli si, že jsem vešla. Nechtěla jsem poslouchat, o čem mluví, ale stalo se.

„Kylo, prosím řekní jí něco. Mohli bychom si někdy vyjít.“

„Já nevím Aidene.“

„Prosím, aspoň na skleničku. Já si nemůžu pomoct Kylo. Od chvíle, kdy sem s tebou vešla, ji nemohu dostat z hlavy.“

Nevěděla jsem, o kom to mluví. Předpokládám, že o nějaké Kylině kamarádce?

„Aidene můžu si s ní promluvit. Ale je na ní, jestli si s tebou bude chtít vyjít nebo ne.“

„Vídám ji každou noc, jak čeká venku. Ale nikdy nepřijde dovnitř. Čeká na Spencer a pak odjedou.“

Ach, mluví o Ashley? Ona se mu líbí? Měla jsem to vědět. Vzpomínám si, jak vypadal, když tenkrát přišla. Slintal. On neví, že je Ashley teplá? A schválně hádej Aidene co. Jí se líbím já. Ashley má ráda mě, takže s tebou nikam nepůjde.

Usoudila jsem, že je vhodný čas, abych na sebe upozornila.

„Čau lidi.“

„Ach, ahoj Spencer.“

„Čau Spencer, jak se máš?“

„Dobře díky. A co ty Aidene?“

„Dobře, ehm, nechám vás o samotě. Kylo prosím popřemýšlej o tom. Ano?“

„Aidene…“

„Jen o tom popřemýšlej,“ řekl a zamířil rovnou do své kanceláře. A tak jsem tu zbyla s Kylou.

„Copak chtěl?“

„Ale nic. Líbí se mu Ashley, to je všechno.“ Rozhodla jsem se dělat hloupou. Věděla jsem, že Kyla ví, ale ona nevěděla, že já vím. Dobrá, zním jako Monika z Přátel.

„A co Ashley? Taky se jí líbí?“

„Ehm ne, tedy aspoň pokud vím. Líbí se jí někdo jiný.“

„Ach vážně? A znám ho?“ Sakra jsem dobrá. Jsem zatraceně dobrá.

„Ehm Spencer, měla bych jít. Přijdu pozdě na přednášku. Promluvíme si později?“

„Jasně, jen běž. Pokecáme pak Kylo.“

„Čau Spence“

„Čau Ky.“

Věděla jsem, kdo se Ashley líbí. A byla jsem to já. Psala mi dál, zatímco jsem pracovala a pokaždé mi to vyvolalo široký úsměv na tváři. Až do čtvrt na devět, kdy na mě bude čekat venku.

A čtvrt na devět tu po pěti hodinách práce bylo. Byla jsem připravená, abych ji znovu viděla a políbila. Chyběly mi její rty na mých. Rozloučila jsem se s Aidenem a našla jsem ji na stejném místě jako každou noc.

„Ahoj. Potřebuješ svézt?“

„Ano prosím, Nevíš o někom?“

„Možná bych o někom věděla,“ řekla s úsměvem. Líbil se mi její úsměv.

„A teď jeď blázínku.“

„Žádná pusa na přivítanou?“

Jakmile jsem byla v autě, naklonila jsem se k ní a zmocnila se jejích rtů. Políbila jsem ji tak, jak jsem po tom celý den toužila. Žádný jazyk, jen cítit její lahodné rty na mých. Bylo to tak dobré.

„Hmmm, teď už můžu řídit.“

„Tak jeď, protože chci pokračovat v tom, co jsme začaly.“

Pohlédla na mě a já zjistila, že se ztrácím v jejích hnědých očích. Začínala jsem vědět, co chci. A byla to ona.

15

Já už nevím. Nevím, co bych měla dělat. Nevím, kdo jsem a co chci. Zpět. Vím, co chci. Chci Ashley. Ale tohle všechno mě dohání k šílenství. Miluji být s ní. Miluji líbání s ní. Miluji spát s ní v jedné posteli každou noc. A miluji, když mě drží v náručí, než usnu.

Jsem holka, která něco cítí k jiné holce. Jsem holka, která se líbá s jinou holkou. A jsem holka, která se začíná zamilovávat do jiné holky. Nikdy dřív jsem takové pocity neměla. Nikdy jsem se takhle na dívky nedívala. Ne. Ale s Ashley je to tak moc jiné. Přitahovala mou pozornost už od začátku, i když to byla mrcha. Ale stejně pokaždé, když jsem ji viděla, vyvolávala ve mně pocity. I když na začátku nebyly nijak dobré, to připouštím. A teď, teď mi řekla, že mě má ráda. Teď se se mnou líbá. A mně se to líbí. Ale bude na mě Ashley čekat napořád? Bude čekat, až si tohle všechno srovnám? Protože já opravdu potřebuji její pomoc. Potřebuji, aby byla u mě a držela mě za ruku.

Každou noc spíme spolu. Každou noc usínáme bez nějakých intimností, pokud víte, co tím myslím. Ano, ve skutečnosti se muchlujeme, ale Ashley nechce nic mezi námi uspěchat.

Respektuje mě, a že je tohle moje poprvé s holkou. Co ale neví je, že by to bylo moje vůbec poprvé. Neřekla jsem jí to.

Ano, jsem stále panna. Nedotknutá mužskou rukou. Ne, že bych neměla příležitosti, ale já to tak nikdy necítila. S každým klukem, se kterým jsem byla, jsme se líbali a to bylo všechno. Někteří z nich chtěli víc, ale já jsem nemohla. Nebyla jsem na to ještě připravená. Nebo jak jsem říkala, nebyli to ti praví. Ale právě teď přemýšlím o Ashley. Že by Ashley byla mou úplně první. Dotýkala by se mě na místech, kde nikdo před ní. Místa, která čekají pro toho pravého. A mám pocit, že Ashley je tou pravou. A já se nemohu dočkat toho dne. Ale překvapuje mě, proč se takhle cítím. Že bych celou tu dobu čekala na někoho jako Ashley? Byla jsem teplá a popírala to? Ale já nemám ráda nálepky. Hetero, bi, homo, pro mě to nemá význam, pro vás možná ano. Ale smutné je, že pro většinu lidí se musíte nějak označit. Takže co bych měla být? Hetero holka, která je teplá? Nebo hetero holka, která propadá jiné holce? Možná jsem přitahována jen Ashley a tak to je. Nemám ráda jiné dívky takhle. Takže chtěli byste, abych se nějak označila? Já nemůžu, protože jsem, kdo jsem a právě teď vím, co chci. Nesnažit se přiřadit sama sobě nějakou nálepku, protože to nemůžu.

Moje dny na univerzitě byly dlouhé a vyčerpávající. Zdejší vysoká není jednoduchá a já teď přemýšlím o univerzitách doma v Řecku. Né že by byly jednoduché. Ne nejsou, ale aspoň se za ně nemusí platit. Tady musím platit a musím být na každé přednášce nebo budu mít problém.

Právě teď bych si přála, abych byla tam. Zrovna bych byla na kávě s Georgií. Smály bychom se s dalšími lidmi. V říjnu je v Athénách ještě léto. Seděly bychom vedle moře a popíjely svoje kafe. Přišla bych domů a rodiče by mě objali. Sedli bychom si v obýváku a probírali, jak blbej den jsme měli. Můj bratr by fňukal, protože by nechtěl jít brzy spát. Je to noční pták jako já. Chybí mi moje rodina. Chybí mi mluvit řecky. Chybí mi kamarádi. Chybí mi Athény. Ale bylo to moje rozhodnutí jet sem studovat. Chtěla jsem nové dobrodružství a nové dobrodružství si našlo mě. Ashley. Koho by napadlo, že tu najdu někoho, jako je ona?

Den za dnem, noc za nocí byly stále stejné, nedělo se nic vzrušujícího. Mohli byste se ptát, proč nechodím na nějaké mejdany nebo tak. Haló? Neviděli jste filmy? Jo, to jsem si myslela. Na tohle nejsem. Nebo jsem, ale já měla ráda mejdany u nás v Řecku. Tady je to divoké a já rozhodně nehodlám chodit sama na takové párty. Nehodlám se vzbudit nahá, aniž bych si pamatovala, co se v noci dělo. Možná přeháním, ale neplánuji se nechat znásilnit. Děkuji ne. A taky nejsem typ do vysokoškolských spolků. Nic proti jejich členům, ale radši bych byla členkou nějakého sportovního družstva než sesterstva. Možná půjdu omrknout vysokoškolský ženský sport. Mohla bych hrát volejbal. Hrávala jsem ho na střední a byla jsem dobrá.

„Spencer? Spencer? Hej… Spencer.“ Byla jsem ztracena hluboko ve svých myšlenkách a nedávala jsem pozornost na přednášce. Díkybohu, že do mě Samantha strčila, protože náš profesor se na mě díval nebo se mě možná ptal na něco, co jsem očividně neslyšela.

„Ano?“

„Ehm…Slečno Carlinová vítejte zpátky mezi námi. Byla byste teď tak laskavá a odpověděla na to, na co jsem se ptal?“

„Ehm…Omlouvám se. Mohl byste to prosím zopakovat?

„Slečno Carlinová počkejte tu po přednášce. Chci s Vámi mluvit.“

„Ano pane Smithi.“ Samantě jsem pošeptala, že jsem nahraná. Obvykle jsem ta, která přichází první do třídy a odchází poslední. Jsem první, kdo odpovídá na otázky a ta poslední, na koho by profesoři měli potřebu řvát. Ale ne dnes…

Když bylo po přednášce a všichni vyšli ven, čekala jsem, jak mi pan Smith řekl. Samantha mi řekla, že na mě počká, dokud tu neskončím a že doufá, že všechno bude v pořádku.

„Slečno Carlinová posaďte se tady prosím.“ Učinila jsem, jak mi bylo řečeno. Nebyl to starý profesor. Popravdě myslím, že mu mohlo být kolem třiceti nebo tak. Pohledný a mladý. Většina holek do něj byla zabouchlá, ale pro mě byl jen můj profesor a nikdy bych se na něj takhle nedívala.

„Spencer, to Vám není podobné, abyste se zasnila na přednášce. Obvykle taková nejste. Je všechno v pořádku?“ Pan Smith nás byl ochoten vyslechnout, pokud jsme si s někým potřebovali promluvit. Byl tu pro nás vždycky, když jsme ho potřebovali. Ale já mu teď nemohla říct o Ashley.

„Ano, všechno je skvělé. Jen se mi stýská po mé rodině. To je všechno.“

„Spencer vím, jak se cítíte. Být pryč od své rodiny není snadné. Jen se snažte, aby Vás to nebrzdilo. Jste tu z nějakého důvodu, a pokud mohu posoudit, tak máte velký potenciál.“

„Ano pane Smithi. Omlouvám se.“

„V pořádku, pokud si budete potřebovat promluvit, budu tady,“ řekl a já mu věřila. Byl to dobrý člověk. Profesor jakého byste si přáli.

„Díky. Mohu teď jít?“

„Jistě. Uvidíme se zítra.“

Přikývla jsem a pak našla Samanthu čekající před třídou. Zdálo se, že má obavy, protože jsem zřejmě nejásala radostí. Ale to nemělo nic společného s profesorem. Pořád jsem se zabývala tím, čím ve třídě. Ashley, mojí rodinou, mnou.

„Takže je všechno v pořádku?“

„Jo, všechno je fajn.“

„Ale netváříš se tak.“

„Jsem jen unavená Sammy. Necítím se na to jít dnes do práce. Asi si vezmu volno. Uvidíme se zítra?“

„Jo, jdi a odpočiň si. Ano?“

„Ano.“

Po tom, co jsme se rozloučily, jsem zvažovala, jestli mám zavolat Aidenovi a říct mu, že se necítím na to, abych šla dnes do práce. Už jsem tam nebyla čtyři dny po tom, co mě někdo napadl, ale necítila jsem se dnes ve své kůži a chtěla jsem být při práci soustředěná. Musím ten telefonát udělat.

„Aidene to jsem já Spencer.“

„Ach ahoj Spencer, jak se máš?“

„Nic moc. Přemýšlela jsem, že bych si vzala dnes volno.“

„Stalo se něco?“

„Popravdě mi není moc dobře.“

„No nevím, co říct. Tady to nebude snadné, protože je středa a ty víš, jaké to tu ve středu bývá, ale pokud ti není dobře, pak nechoď. Je to v pořádku.“

„Díky Aidene. Děkuji mnohokrát.“

„Jen se snaž dát do kupy a přijď zítra, ano?“

„Ano, ještě jednou díky.“

Aiden byl hodný kluk. Vlastně byl dobrá partie. Však víte, pohledný, měl práci a dobrý charakter. Měl jedinou chybu. Chtěl Ashley. Uvidíme, co s tím provedeme.

Ashley měla vždycky pozdní přednášky. Začínala ve dvě odpoledne a končila v osm. Pak pro mě vždycky přijela a pak jsme se vrátily do našeho pokoje, tam jsme se mazlily a usnuly si v náručí.

Nenapsala jsem jí, abych jí sdělila, že dnes nejdu do práce. Né, že bych nechtěla, ale asi jsem zapomněla telefon ve třídě. Vzpomínám si, že jsem ho držela v rukou, když jsem mluvila s panem Smithem a asi jsem ho tam nechala. Takže se s ní nemůžu spojit, protože si z hlavy nepamatuji její číslo. Aidenovi jsem zavolala, protože číslo do práce si pamatuji a vždycky sebou nosím telefoní kartu pro takové případy.

Vrátila jsem se do pokoje a doufala, že Ashley nebude naštvaná, že jsem jí to neřekla a že se o mě nebude bát. Když bylo půl deváté, vzbudilo mě otevření dveří. Ashley dorazila. Měla jsem zhasnutá světla a nemohla jsem jí vidět do tváře.

„Ash?“

Rozsvítila, a když to udělala, mohla jsem spatřit její obličej. Nezdála se naštvaná ani rozčílená. Zdála se ustaraná.

„Spence jsi v pořádku? Čekala jsem na tebe, a když jsem viděla, že tam nejsi, obávala jsem se nejhoršího. Proč jsi mi nenapsala?“

„Promiň, neměla jsem svůj mobil. Musela jsem ho zapomenout ve třídě.“

„Proč jsi nešla do práce? Aiden mi povídal, že ti není dobře.“ Přišla blíž, sedla si vedle mě a dala mi ruku na čelo, aby zkontrolovala, že nemám teplotu.

„Jsem v pohodě zlato. Ačkoliv jsem se necítila na to, abych šla do práce.“ Jakmile jsem si uvědomila, jak jsem jí oslovila, pohlédla jsem na ni. Její oči se smály stejně jako rty.

„Řekla jsi mi zlato“ pronesla usmívajíc se.

„Ano, řekla. Promiň, že…“

„Neopovažuj se říct, že se omlouváš, žes mi tak řekla. Já jsem z toho nadšená Spence.“

Chtěla jsem jí tak říct už dlouho, ale nebyla jsem si jistá. Jsem ráda, že jsem to udělala, když teď vím, že se jí to líbí.

„Jsem ráda.“

„Proč se necítíš dobře? Měla bych si dělat starosti?“

„Ne, to je dobrý. Jen jsem se cítila trochu mimo. To je všechno. Mohla by sis teď zalézt ke mně?“

„O to nemusíš žádat.“

Potom, co se odstrojila, se vrátila k mé posteli a obtočila své paže kolem mého pasu. Cítila jsem její dech na svém krku a milovala jsem to. Natočila jsem se tak, abych jí byla tváří v tvář. Chtěla jsem hledět do jejích očí a políbit ji. A tak jsem to udělala. Zmocnila jsem se jejích rtů svými a pak usnula v jejím náručí.

Vím, co chci. A je to Ashley.

16

Čas ubíhá tak rychle. Ale existuje čas opravdu? Nebo je to jen něco, co si vymysleli lidé? Já nevím. Vím jen to, že ten čas uplynul, aniž bych si všimla. Roční období se střídají, stejně jako roky. V jednu chvíli je léto a ve druhé je tu zima. V jednu chvíli si myslíte, že máte rádi kluky a ve druhé začnete něco cítit k holce. Čas ubíhá tak rychle.

Už je listopad a blíží se Vánoce. Až doteď jsme s Ashley byly kamarádky, které se líbají. Neupřesnily jsme víc náš vztah. Ale myslím, že obě už víme. Jsme spolu. Ale proč jsme ještě nic neřekly? Vím, že Ashley čeká na mne a to pro mě moc znamená. Ashley je starší, déle vyoutovaná a řekla mi, že na mě počká. Každý den jí za to děkuji. Ale chtěla bych být schopná, nazvat ji svou. Svou dívkou, svou přítelkyní. Ne že by nebyla. Jak já to vidím, tak jsme spolu. Ale je to něco jiného, když požádáte někoho, aby byl váš. A já bych milovala být její.

Ashley je laskavá, milující a úžasná osoba. Nevím, proč se musí chovat jako mrcha. Chápu, že je to její obrana a jsem ráda, že se mnou taková není. Tedy teď už ne.

V ničem na mě netlačí. Nechává mě, abych si to srovnávala den za dnem. A já ji za to miluji. Miluji? Ano, miluji. Zamilovávám se do ní každým dnem, každou minutou. Jak bych nemohla? To je to, co se mnou dělá. Někdy se mnou jedná jako s děckem a to mě vytáčí, ale pak se usměje a já na všechno zapomenu. Vím, že mě škádlí, protože ví, že to s tím věkem takhle mám. Pro mě není důležité, jak je kdo starý. Ale jinak si s Ashley užíváme srandu.

„O čem zase přemýšlíš?“

„O ničem, jen jsem se zasnila.“

„Hmm…oplzlé sny?“

„To by se ti líbilo.“

„Ale no tak Spence.“

„Ne, žádné oplzlé sny.“

„A co když udělám tohle?“

Přišla tam, kde jsem seděla. Byla jsem u počítače a snažila se upravovat video. Přišla ke mně zezadu a začala mě líbat na krku. Odhrnula mi vlasy a svými polibky mi způsobovala husí kůži. Zavřela jsem oči a kousala si ret. Ashleyiny polibky byly úžasné. Kdykoliv mě líbala, cítila jsem v žaludku motýlky. Zasténala jsem z jejích polibků. Její ruce se přesunuly dopředu. Měla jsem na sobě věci na spaní. Šortky od Victoria’s secret a tričko. Její ruce byly pod mým tričkem, hladily mou kůži a já slyšela, jak mi šeptá do ucha. Moje slabina.

„A co teď? Máš nějaké živé sny?“

Její hlas byl tak chraplavý. Milovala jsem její hlas. Její hlas mi dělal věci tam dole. Vlhla jsem, když na mě takhle mluvila. Kdykoliv se mě takhle dotýkala.

„Mmhmm Assshhh.“

Její ruce se dotýkaly mých prsou. Říkala jsem vám to. Hodně jsme se mazlily, ale dál jsme nezašly. Já jsem chtěla. Chtěla jsem to tak moc. A zrovna teď jsem ji potřebovala. Otočila jsem se a stoupla si, abych jí viděla do tváře. Měla na sobě podprsenku a klučičí kraťasy. Měla úžasné tělo. Tělo, ze kterého jsem šílela. A byla moje. Dnes večer jsem byla připravena. Dnes večer jsem chtěla být její.

Její oči měnily barvu. Byly hnědé, ale kdykoliv jsme si byly blízké, tak ztmavly. Věděla jsem tak, že mě chce. A milovala jsem ji, že na mě celou dobu brala ohledy.

„Jsi tak překrásná Spence,“ pronesla a políbila mě na krk. Její polibky byly tak něžné, tak krásné. Nikdy jsem se takhle necítila. Splývaly jsme spolu v jedno. Pasovaly jsme k sobě dokonale.

„Ash?“ zasténala jsem její jméno. Chtěla jsem ji. Potřebovala jsem ji.

„Ano zlato?“ Milovala jsem, když mi tak říkala. Byla jsem její zlato a ona byla moje.

„Ash, chci tohle. Chci nás.“

„Spence já tě chci, to víš, ale pokud nejsi připravená, já můžu počkat…“ Utišila jsem ji svými prsty. Byla jsem připravená, byla jsem připravená na nás.

„Jsem připravená Ash. Chci tě. A chci, abys byla moje první.“ Až doteď to nevěděla. Neptala se mě na moje předchozí vztahy a já jí to neřekla. Nevěděla jsem, jak by na to reagovala.

„Spence ty jsi ještě…?“

„Jo, jsem.“

„Spence jsi si tímhle vším jistá? Chtěla jsem, aby ses cítila připravená na nás a teď když vím, že budu tvou první, obávám se, že nesplním tvoje očekávání a …“

„Ash jsi tak roztomilá, když blábolíš. Já jsem připravená a chci to, ano? Jsem si jistá. Teď mě polib.“

Moje tělo ji potřebovalo. Moje tělo ji chtělo. A věděla jsem, že ona chce mě. Čekaly jsme dva měsíce. Pro někoho je to možná rychlé, ale nejste já. Chtěla jsem ji už předtím, ale jak řekla, nebyla jsem připravená. Teď jsem.

Vzala jsem ji za ruku a přitáhla si ji blíž k sobě. Posadila jsem se na svou postel, zatímco ona stála a hleděla na mne. Naklonila se ke mně, sevřela mi tváře do dlaní a hluboce mě políbila. Přejížděla jsem jí po zádech, své prsty v jejích šortkách, ale dál jsem nezacházela. Líbala jsem její břišní svaly, zanechávajíc ze sebou vlhké stopy. Voněla po vanilce a chutnala ještě lépe.

Položila mě na postel a zůstala na mně. Mohla jsem cítit její prsa dotýkající se mých. Mohla jsem cítit její stehna dotýkající se mých. Seděla rozkročmo na mě a já to milovala. Mohla jsem cítit její žhavý střed dotýkající se mého stehna a to mě přivádělo k šílenství. Tak moc jsem ji chtěla. Chtěla jsem ji cítit v sobě.

„Spence, jsi si jistá?“

„Ano prosím. Buď mou první Ash.“

S tímhle začala noc, kterou si budu navěky pamatovat.

Ashley mi vyhrnula tričko a svlékla ho ze mne. Ležela jsem tam na půl svlečená jen ve svých šortkách. Prolíbávala se každým centimetrem mého těla. Přes má prsa, můj krk a pak na klíční kost. Každou minutou mě přiváděla k většímu vzrušení. Doufám, že jste také zažili něco takového. Mít své poprvé s někým, ke kterému máte takhle silné city. S někým koho milujete. Měla jsem štěstí, že jsem počkala a měla jsem štěstí, že jsem našla ji.

Položila jsem jí ruce na záda a rozepnula její podprsenku. Nechala jsem jí sklouznout ramínka z ramen a pomalu ji stáhla. Byla tak nádherná. Byla dokonalá. Pozvedla jsem se, takže jsem mohla líbat její prsa. Něco, o čem jsem nevěděla, že bych kdy mohla udělat. Ale všechno, co jsem dělala s ní, bylo, jako bych to v hloubi duše znala. Věděla jsem, jak se jí dotknout a co dělat. A to bylo zvláštní. Možná ne, jelikož jsme byly obě ženy.

Vzala jsem do dlaně její pravé ňadro a políbila ho. Lízala jsem bradavku a nechal rty cítit, jak tvrdne. Sténala s každým mým dotykem. Přesunula jsem se k levému a udělala to stejné, zatímco jsem hnětla to pravé. Mohla bych líbat její prsa navěky. Cítila jsem její kůži na své. Měkkou. Dokonalou. Nádhernou.

Moje ruce byly v jejích kalhotkách. Mačkala jsem jí zadek a přitahovala si ji blíž. Třela se svým rozkrokem o moje stehno. Mohla jsem cítit její vlhkost a chtěla jsem ji cítit. Chtěla jsem se jí dotýkat. A chtěla jsem, aby se dotýkala ona mě. Toužila jsem po ní.

Podívala jsem se jí do očí a ona udělala to samé. Věděla jsem, na co myslí. A i ona věděla, na co myslím já. Přikývla jsem a ucítila jak její prsty jedou po mých šortkách. Vzala je a pomalu mi je stáhla. Políbila mě na rty a stáhla mi kalhotky. Teď jsem byla před Ashley nahá. Byla první, kdo mě takhle mohl spatřit. Necítila jsem se zahanbeně. Cítila jsem se bezpečně, protože to byla ona.

Dotýkala se mě, mazlila se s mým tělem, dokud jsem neucítila její ruce na stehnech. Třásla jsem se z jejích dotyků. Potřebovala jsem ji. Tak moc.

„Asshh…Chci tě…Prosím…“

S tímhle žadonícím tónem jsem ucítila Ashley v sobě. Cítila jsem, jak její prst zajíždí do mne a zase ven. Nikdy dřv jsem nikoho nenechala, aby se mě tak dotýkal.

„Spence, nebolí tě to zlato?“ Bolelo, ale byla to sladká bolest.

„Bolí to moc hezky Ash… Mmhmm…zlato“

„Jsi tak těsná,“ pokračovala v práci svým prstem a pak jsem ucítila její jazyk olizující můj klitoris. Ach můj Bože.

„Ach Bože.“

„Jsi v pořádku?“ zeptala se hledíc na mě. Byla jsem víc než v pořádku. Byla jsem v nebi.

„Nepřestávej. Prosím nepřestávej.“

Byla ve mně a olizovala můj klitoris krouživými pohyby svého jazyka. Cítila jsem, jak se mi stahují stěny kolem jejího prstu. Už jsem skoro byla.

„Áách…Assshh… Mmhmm…Božeee.“ Přirážela jsem boky a cítila, jak se moje tělo napíná.

„Spence, dej tomu průchod. Chci slyšet, jak ti to přijde. Udělej se pro mě zlato.“

Všechno, co dělala, jsem vnímala zpomaleně. Mohla jsem cítit, jak mi tuhne tělo. Začala jsem cítit stahy svalů. Jaký překrásný pocit.

„Asshh…Už budu zlato…Já… Mmhmm…Assshh.“ Udělala jsem se tak silně. A byl to tak skvělý pocit. Ashley mi způsobila ten skvělý pocit. Vytáhla svůj prst, který byl ještě před chvilkou ve mně a otřela ho o můj klitoris. Bylo to kurevsky úžasné.

Políbila moje stehna, moje břicho a má prsa až skočila na mých rtech. Mohla jsem v tom polibku ochutnat sama sebe. Tohle byla nejerotičtější noc celého mého života a jsem šťastná, že to bylo s Ashley.

„Jsi v pořádku zlato? Neublížila jsem ti?“

„Byla jsi úžasná Ash. Byla jsi úžasná.“

„Jsi tak nádherná. Nemohu z tebe spustit oči.“

„A ty jsi překrásná zlato. Díky.“

„Za co?“

„Za to, že ses o mě tak starala.“

Nic na to neřekla. Zmocnila se mých rtů svými a lehla si vedle mne. Tak moc jsem se jí chtěla dotýkat, ale věděla jsem, že by mě Ashley nenechala. Alespoň dnes ne. Dnešek byl o mně. Ale vždycky je tu zítřek. Dnes jsem se stala její. Ale ještě tu bylo něco, na co jsem se jí chtěla zeptat. Něco, co jsem chtěla už dlouho.

„Ash?“

„Hmm?“

„Chtěla jsem se tě na něco zeptat.“

Zvedla hlavu ze záhybu mého krku a pohlédla na mě. Mohla jsem vidět, že má obavy, ale nebylo čeho se bát.

„Ano?“

„Ash? Byla bys mou přítelkyní?“ Viděla jsem jak se usmívá a zbožňovala jsem její úsměv. Políbila mě na krk a já se bála její odpovědi. Říkejte si, že jsem blbá, ale bála.

„Proč jsi čekala tak dlouho?“

„Znamená to ano?“

„Ano. Ano. Ano. Budu tvou přítelkyní Spence.“ Obě jsem se usmívaly. Ashley Daviesová byla moje přítelkyně. A já byla přítelkyní Ashley Daviesové.

Nejlepší noc ze všech.