Jsi mé tajemství

Napsala: Julie Anne Peters, Překlad: Ade (1-18), Deavin (19-26), Korekce: Andy (1-18), Iric (19-26)

1. kapitola

Poprvé jsem ji uviděla v zrcadle mé skříňky. Hodila jsem svou tašku s plavkama na spodní polici a natahovala se na horní pro svou učebnici do účetnictví, když otevřela svou skříňku oproti v hale. Z její basebalové čepice jí visel blonďatý melírovaný culík.

Skvělý. Tak, teď jí budu muset vynadat za porušení pravidel oblíkání. Zapomeňte na to, rozhodla jsem se.

Moje volba – jediná co nesouhlasí z celé studentské rady – ale i tak to platí. Každopádně je to můj hlas. Lidi by mohli přijít do školy klidně úplně nazí a mě by to bylo fuk. Nebylo to o oblečení.

Zabouchly jsme dvířka skříněk současně a otočily se. Její oči se setkaly s mými.

"Ahoj," řekla a usmála se. Žaludek mi udělal kotrmelec.

"Ahoj," odpověděla jsem automaticky. Byla tu nová. Musela tu být nová. Všimla bych si jí.

Odšourala se pryč, ale ještě předtím jsem zahlédla její tričko. Měla tam nápis: Já jsem a ty? Já jsem co?

Ohlídla se přes rameno, přesně tak jako když máte pocit, že vás někdo sleduje. A v tom jsem to uviděla – byla tam duha nad tím nápisem. Sklopila jsem oči. Ale i tak jsem ji pozorovala, jak se ztratila za rohem.

Přesunula jsem svou pozornost ke svému rozvrhu. Britská literatura, účetnictví, Americký dějepis, potom výtvarka a po obědě ekonomie. Zešílela jsem snad? Proč jsem si toho v posledním semestru střední školy tolik naložila? Neměli bychom si užívat tenhle čas se svými přáteli, poflakovat se až do matury?

V nějakém klíčovém bodě se samozřejmě rozhodneme, kudy se budou naše životy ubírat. Dovolte, abych se tomu zasmála. Jako bych mohla o svém životě nějak rozhodovat. Vydala jsem se opuštěnou halou a učenice jsem svírala pevně na své hrudi. Tohle je bláznivé, pomyslela jsem si. Ani nepotřebuju žádné kredity. Mohla jsem si vybrat dřívější rozvrh – první hodinu v sedm, poslední v jednu – ale potom jsem na poslední chvíli přidala ekonomii, abych mohla končit den se všemi ostatními. Zhluboka jsem se nadechla – a začala kašlat. Kdo by se tu potřeboval zhulit ještě před školou, když se mu to dostane zadarmo z toho smradu, co čpí z čističe na koberce?

Dopoledne si pamatuju mlhavě. Jak jsem šla na oběd, hlava mi třeštila z toho kvanta domácích úkolů, které jsem už nashromáždila, a moje úzkost narostla. Jednoduše budu vzhůru až do půlnoci.

"Kotě!" zavolal na mě Seth přes narvanou jídelnu. Přiběhl ke dveřím, aby mi šel naproti. Políbil mě.

"Tady jsme." Ukázal směrem k automatům, omotal svou ruku kolem mého pasu a manévroval mě tím směrem.

"Ahoj, Holland. Ahoj, Sethe," pozdravilo nás pár lidí, když jsme se proplétali mezi stoly. Nasadila jsem svůj taky-vás-ráda-vidím výraz. Umělý úsměv. Co to se mnou je? Miluju školu. Nemohla jsem se dočkat, až se vrátím po zimních prázdninách.

"Holland, viděla ses s paní Lucasovou? Hledala tě," řekla Leah a poodsedla si, aby mi udělala místo.

"Říkala, že se máš zastavit do centra pro povolání někdy během dne."

Dnes, zítra, nikdy. Zatímco otevírám plechovku Pepsi Twist, co přede mě postavil Seth, zeptám se Kirsten přes stůl: "Jaké byly Vánoce v Texasu?"

Leah mě kopne do holeně. Uh-oh zavzdychá Kirsten dramaticky.

"Prostě ses musela zeptat." Spustila o tom, jaké to bylo psycho s její nepříčetnou matkou celé dva týdny a jediné, co dělaly, bylo, že po sobě řvaly.

Seth se se mnou podělil o své hranolky a já se vytratila. Řekl mi do ucha, "Chceš kečup?" Musela jsem přikývnout, protože vstal a odešel.

Leah a Kirsten začaly mluvit o vysoké – zase. Mohly bychom prostě strávit jeden den bez toho, aby tohle téma vytahovaly? Kirsten řekla: "Máma chce, abych chodila na Metro Urban a bydlela doma. No to určitě." Zakoulela očima. "Jediné, co chci, je odmaturovat a vypadnout z téhle díry."

Znovu jsem se vytratila. Seth se vrátil s kečupem a já si omočila olejem nacucanou hranolku v té vodnaté břečce. Dokolečka dokola; kdy to skončí, nikdo neví.

Seth do mě šťouchnul. "Jsi v poho?"

Zvedla jsem oči, abych zjistila, že na mě všichni hledí. Zpívala jsem si to nahlas? Pustila jsem hnusnou hranolku, prohlídla si letmo všechny a řekla: "Na Britskou mám Arbuthnotovou."

A všichni udělali: "Eeooh." Leah dodala: "Nikdy nechoď pozdě. Pěkně ti vydržkuje před všema."

Udělala jsem obličej. Nesnášela jsem, když to učitelé dělali. "Víte co," řekla jsem a zvedla jsem svůj cheeseburger, "všechny tyhle opatření proti šikaně by se taky měly vztahovat i na učitele. Myslím tím, že tělesné tresty jsou nezákonné." Zakousla jsem se do svého burgeru a začala žvýkat. "Veřejné ponižovaní," řekla jsem s plnou pusou, "je forma psychického ubližování."

Podle toho, jak se jim kývaly hlavy, soudím, že všichni souhlasili. A co s tím hodláme dělat?

Nic. I když jsem byla předsedkyní studentské rady, cítila jsem se bezmocná na to, abych ovlivnila jakoukoliv změnu ve společenství na naší škole.

To beru zpět. Teď tu máme v hale automat.

Výtvarka I. stupeň byla, jak to Seth nazval, šiťácká hodina. Ale potřebovala jsem zabít čas mezi obědem a ekonomií. A jak jsem tak bloudila po uměleckém křídle, cítící se absolutně mimo mísu, divila jsem se sama sobě, v jakém mentálním rozpoložení jsem se to ocitla, když jsem si vybrala umění jako volitelný předmět. Výtvarka navíc, bez pochyby, vyžaduje talent. Větší než jen obyčejné čmárání ve skicáku.

Přidělený ateliér, 212A, měl čtyři řady stolů uspořádaných napříč místností s židlemi postavenými nahodile. Ani náznak pořádku. Vklouzla jsem na jedno místo vzadu. Mé obavy začaly narůstat, když jsem si prohlížela dav valící se dovnitř dveřmi a zdržující se poblíž vitrín. Ne zrovna typ lidí, se kterými bych se normálně scházela – což bylo v pohodě. Neměla jsem problém s různorodostí.

Jen to bylo… já nevím. Bylo to divné. Rozhodla jsem se tuhle třídu vzdát. Možná by měli přidat další učebnu. Potřebovala bych ji.

Mužský hlas znějící z chodby nahnal všechny dovnitř. Jak lidé přešlapovali přes práh, zahlédla jsem ji. Basebalová čepice byla pryč; teď její vlasy padaly volně na její ramena.

Její oči prolétly přes ateliér a zastavily se na mě. Chtěla jsem se podívat jinam, ale nemohla jsem.

Nějak mě zadržela, okouzlila.

Učitel vlítl dovnitř a přerušil tak naše spojení. Ó Bože. Vypadal jako Einstein na extázi. "Prostě si najděte místo kdekoliv," řekl opozdilcům. Když se otočil, aby napsal své jméno na tabuli, otevřela jsem si svůj notes. Když jsem se nenápadně podívala, viděla jsem ji vklouznout na jedno místo vepředu. Jiná holka si sedla vedle ní. Tu holku jsem znala - Randi nebo Brandi.

Byla v našem plaveckém družstvu minulý rok asi tak týden. Zrovna v době co jsem se dala dohromady se Sethem. Brandi.

"Je mi jasný, že to nemůžete přečíst," řekl učitel a dlaní si projel své vlasy připomínající cukrovou vatu, "ale stojí tam 'Jonathan McElwain." Měl pravdu. Jeho rukopis byl nádhernej, celej klikatej a zvýrazněnej, ale potřebovali byste jasnější pohled, abyste ho rozluštili. Zaostřila jsem přes své kontaktní čočky – tohle bylo M? Otřel si křídu ze svých dlaní a dodal: "Můžete mi říkat Mackal."

Napsala jsem si. Mr. McElwain. Potom jsem to přeškrtla a tiskacím napsala, Mackel.

"Pokud chci dostat zaplaceno, tak vám tohle musím rozdat," podal nám vytištěné papíry. Vyskočil si nahoru na stůl a překřížil své nohy. "Andersonová, Michaela."

"Tady." Dívka na konci mé řady zvedla svou ruku a Mackel si ji odfajfknul.

Několik lidí jsem dokonce i znala. Nevyhnete se tomu, když celý svůj život žijete na stejném místě. Kluk s vyčesaným oranžovým kohoutem a s piercingovým kroužkem v nose chodil se mnou na účetnictví. Winslow Demming. Pamatuju si ho z informatiky ve druhém ročníku, ale tehdy byl Winslow ještě šprt. Ale výbornej. A taky sladkej. Další připomínka toho proč by lidi neměli být souzeni dle vzhledu.

Mr. McElwain – Mackel – pokračoval dál v seznamu. Z nějakého důvodu jsem se soustředila na zadní část hlavy té blonďaté holky a jen tak napůl poslouchala v očekávání mého jména. "Cecelia Goddardová," přečetl Mackel. Její ruka vystřelila a ona řekla, "Jsem Cece."

Napsala jsem si to. Cecelia Goddardová. CC? Cece?

Rozhodla jsem se pro Cece a nakreslila kolem jména čtvereček.

"Holland Jaegerová?"

Pár hlav se otočilo. "Co?" zamrkala jsem.

"Holland Jaegerová?"

"Oh, tady." Zvedla jsem ruku. A dodala šeptem: "Ale duchem nepřítomna."

Otočila se a usmála. Žaludek se mi přetočil. Dlaněmi jsem si zakryla obličej a předstírala jsem, že si píšu poznámky.

Mackel nám rozdal seznam pomůcek. Byl dlouhej. Byly tam tužky, inkoust, křídy, gumy, zvýrazňovače, pera a dvě velikosti skicáků. Bože, budu muset dělat měsíc přesčas, abych si to všechno mohla dovolit. Mackel řekl: "Vím, že na to nemáte celý týden, ale ocenil bych, kdybyste mohly sehnat pomůcky během příštích pár dnů. Jděte do Hobby Lobby nebo Wal-Martu, tam jsou nejlepší ceny. Pokud má někdo vážný nedostatek peněz, přijďte po hodině za mnou. Ale to neznamená, že byste raději prachy utratili za bečku." Prolítl ostrým pohledem místnost. "Mám nějakej uměleckej fond, takže se nestyďte."

To se mi líbilo. Měl pochopení. Možná počkám, než to nadobro vzdám.

Ve dvě patnáct zazvonil zvonek a já si posbírala učebnice a poznámky z ekonomie a cítila se jako po lobotomii.

Skříňky se střídavě otevíraly a zavíraly, zatímco jsem se plazila halou. "Ahoj, Holland. Užij si přestávku?" někdo zavolal.

"Jasně, díky." Zamávala jsem a  vymodelovala Ten úsměv. Dostaňte mě odsud, pomyslela jsem si. Čísla mi lítala v hlavě tak rychle, jako když automaticky ladíte rádio. Hala se začala vyprazdňovat a moje skříňka se začala zhmotňovat - konečně. Když jsem vytáčela kombinaci svého zámku, zaslechla jsem přes uličku: "Takže, ty jsi právě přestoupila? Kam jsi chodila předtím?"

Otevřela jsem dvířka a zachytila Brandi a Cece ve svém zrcadle.

Cece řekla: "Washington Central."

Brandi poznamenala: "Ach, tak? Znáš Joanie? Je jedna z nás. Joanie Fowlerová."

"Nepřipadá mi to jméno povědomé."

"Musíš ji znát."

"Řekla jsem, že neznám." Ostrý tón v hlase Cece mě donutil se otočit. Brandi zachytila můj pohled a já se otočila zpět. V zrcadle jsem pozorovala, jak Cece hodila knihu do svého batohu a sundala fleecovou vestu z háčku. Dlouze vydechla a řekla "Sorry" směrem k Brandi. "Byl to namáhavej den."

"To si dovedu představit," usmála se Brandi chápavě. Zajímalo by mě, co ví. Brandi jí podržela batoh, zatímco si Cece oblékla svou vestu. Jejich rozhovor utichl, když kolem nich prošla banda lidí. Zaslechla jsem už jen konec Brandiny věty "… jít na kolu nebo tak něco?"

"Nemůžu," řekla Cece. "Musím do práce." Vzala si batoh od Brandi a přehodila si ho přes rameno. Uvědomila jsem si, že je nestydatě odposlouchávám a přidřepla jsem si, abych rozepla svou tašku na plavání.

"Jakto, žes přestoupila?" zeptala se Brandi.

"Ze zdravotních důvodů," třískla Cece dvířky své skříňky. "Dnes mi ráno nechtělo nastartovat auto a opravdu se mi nechce čekat na bráchu, až mě vyzvedne. Myslíš, že bys mě mohla hodit do práce?"

"Jasan," zašvitořila Brandi. "Žádnej problém." A odcházely spolu.

Brandi řekla "Jedna z nás." Myslela tím, že by byla gay?

Huh. Nemyslela jsem si, že máme nějaké gay lidi u nás ve škole. Až do teď.

Napěchovala jsem svůj batoh, vzala tašku na plavání, a pomyslela si, že by to stálo za zveřejnění.

2. kapitola

Hned jak jsem prošla zadními dveřmi, máma zavolala, "Holl, jsi to ty? Potřebuju tě." Shodila jsem všechno na zem a následovala její hlas do obýváku. "Oh, dobře," řekla máma.

"Můžeš za mě dokrmit Hannah? Musím jít čůrat."

Osvobodila jsem ji od dítěte a lahve. "Ahojky, Hannie," zašvitořila jsem a zvedla ji do výšky, když se na mě culila s rozkošnými ďolíčky. Tak mile. Uložila jsem ji do své náruče, do jejích uleptaných úst jsem vložila cumlík z lahve a potom jsem přešla místnost a rozložila se na pohovce. Opřela jsem si Hannah oproti svým kolenům. Sála a přitom mávala svými baculatými ručkami, což mě rozesmálo. Bože, byla prostě miláček. Někdy mi to připadalo jako by byla moje.

Když se máma vrátila, uvolněně si vydechla a upravila si sponu ve svých vlasech. Sesunula se do křesla a zeptala se, "Jak ses dneska měla?"

"Dobře." Nechala jsem Hannah omotat její drobné prstíky okolo mého palce. "A co ty?"

"Vyčerpaně. Stavila ses u Bonnie Lucasové? Prosila jsem ji, aby ti dala další prospekty a přihlášky – kdyby byly potřeba."

"Oh, sakra." Zaklonila jsem hlavu dozadu. "Promiň, zapoměla jsem." Kdyby byly potřeba znamenalo, kdyby mě náhodou Vassar a Brown odmítli stejně, jako to udělal Harvard. Ty školy prostě byly mimo můj dosah, ale zkuste to vysvětlit mé matce. Donutila mě se co nejdřív přihlásit i když jsem jí říkala, že nikdy na to není nikdy dost brzo.

"Holland, lhůta pro vyplnění přihlášek na většině škol je prvního února," řekla. "To už moc času nezbývá. A ty by ses nechtěla zahrabat na nějaké státní škole jako je třeba Metro Urban." Pokrčila svůj nos.

"Stavím se tam zítra. Podala bys mi ten ručník?" Sliny se Hannah vpíjely do její hrudi.

Máma vstala a podala mi ručník ze svého ramene. "Faith přijede tenhle víkend."

"Už zase? Zrovna jsme se jí zbavily."

"Holland," řekla máma varovně.

"Dobře, omlouvám se, ale –" přestala jsem. Už to všechno slyšela dřív.

Faith byla má divná nevlastní sestra, pokud bych jí měla označit jako příbuznou. Byla něco jako chodící podivná show. Zrovna teď, byla zblblá do Goth, což je stejně tak vzrácený jako Columbine. Snášíme se jako magnetické protipóly. Neal, můj nevlastní otec, nás seznámil jen pár týdnů předtím než on a máma měli svatbu, a já od začátku věděla, že si nepadnem přímo kolem krku. Mohla jsem Faith prostě tolerovat, sice stěží, každej druhej víkend, ale potom co se narodila Hannah a máma změnila můj pokoj na dětský, Faith a já se dělíme o pokoj v suterénu. Kdyby mě soudili za vraždu, porota by jistě uznala, že já jako obžalovaná jsem měla právo na spáchání vraždy.

Ne zrovna moc lidí se mi dokázalo dostat pod kůži, ale Faith se to povedlo a ona to věděla. Věděla to a využívala toho.

Přeběhla jsem klouby prstů přes jemné líčko Hannah a přemýšlela jsem, jestli jsem kdy měla tak dokonalou pokožku.

Máma si sedla na opěradlo pohovky a snažila se mě uchlácholit. "Vím, co si myslíš o Faith, ale ona je prostě mladá."

"Je jí patnáct." A pod vousy jsem zamumlala, "skoro šestnáct."

Máma si povzdechla. "Oceňuji tvoji trpělivost."

Jako bych nějakou měla.

"Už to nebude dlouho trvat. Už brzo odejdeš na kolej. Až moc brzo." Zmáčkla mi nos. Natáhla se, aby mi vzala Hannah z mého břicha a zeptala se, "A kam jde Seth? Už se rozhodl?"

"Stanford, co jsem posledně zaslechla." Tomuhle tématu jsme se snažili vyhnout jako čert kříži. Seth chtěl, abychom šli na stejnou vejšku, což byla nulová pravděpodobnost, protože on si mohl prostě vybrat. Seth měl eso v rukávu. Chtěl být mikrobiolog. Až mu bude dvacet pět, bude šťastně ženat a bude mít dvě a půl dětí, psa a garáž pro tři auta – prostě takový dárkový balení. Říkal, že nesnese myšlenku, že bychom byli čtyři roky od sebe, že i kdybychom se nedostali na stejnou školu tak bychom měli zůstat co nejblíž k sobě. Jako těsně u sebe. Bude mě tlačit do závazku. Nějakého, jakéhokoliv.

Převalila jsem se přes pohovku a postavila na nohy. Protáhla si záda a zívla.

Máma řekla, "Už máš nový rozpis služeb v práci?"

"Ještě ne. Musím nejdřív zjistit, jak mám tréninky v plavání. To udělám taky zítra." Následujíc mámu a Hannah do kuchyně povzdechla jsem si nahlas, "Bože, mám tři prdele domácích úkolů."

Máma se otočila a zamračila se na mě.

"Sorry, Hannie." Zakryla jsem jí její ouška svými dlaněmi. "Neměla bys poslouchat nevymáchanou hubu své ségry."

Máma mě změřila pohledem, ale neubránila se pousmání.

"Ještě jednou mi řekni důvod, proč mám tolik volovin tenhle semestr?" Přes jedno ztuhlé rameno jsem si přehodila tašku s plaváním a přes druhé batoh s učením.

"Protože potřebuješ stípko. A není fér očekávat, že ti Neal zaplatí tvé vysokoškolské vzdělání a to co jsem našetřila já, by nepokrylo ani jeden semestr na Harvardu."

Ale z tohohle rozhodně nemusela mít strach, protože odmítli mou nabídku zaneřádit jim jejich chodby za pouhých čtyřicet klacků ročně.

"Ty hodiny budou vypadat dobře na tvém doporučení," řekla máma. "Ukáže to tvůj opravdový zájem."

"V oboru masochismu?"

Ignorovala mou poznámku, "Pomůže ti to dostat se před ostatní. Jo a zeptej se Bonnie, zda ti znova půjčí tu knihu o soukromých stipendiích, jo? Jen kdyby bylo potřeba."

Jen kdyby bylo potřeba, protože budu všeobecně odmítnuta.

"Holland?" zavolala za mnou máma, když jsem byla na odchodu. "Byla jsem v lékárně vyzvednout si recept a dali mi tvůj místo mého."

Můj obličej ztuhnul.

"Máš to na stole. Zaplatíš mi to, až dostaneš příští výplatu."

Zamumlala jsem, "Fajn, díky," a letěla dolů po schodech. Pokud předtím měla nějaké podezření ohledně mě a Setha tak teď se jí to potvrdilo. Kobka, známá také jako moje sklepní ložnice, byla tmavá i když tam svítila světla. Máma a Neal se snažili přeměnit to v útulný pokojíček se záclonkami, knihovničkou a předělem mezi našimi pokoji. Ale pro mě to bude prostě navždy nedokončený suterén.

Není to o tom, že bych nechtěla dát svůj starý pokoj Hannah; je to o tom, že se musím dělit o své soukromí s bohyní Goth. "Každej druhej víkend," připoměla jsem prázdným zdím. Pokud sem bude Faith jezdit tak často tak si mě moji přátelé opravdu užijí.

Vzdychajíc jsem hodila své tašky na postel a začala se vysvlékat. Bílý sáček z lékárny mě žádal o mou pozornost, tak jsem ho popadla a nesla do koupelny a otevřela ho. Wow, já jsem se dokonce zapomněla stavit po škole v lékárně, abych si vyzvedla své prášky. Ani si nepamatuju, že bych volala o nový recept a můj cyklus mi skončil už před dvěma dny. Byla jsem mimo.

Vymáčkla jsem si pondělí a úterý. Abych to dohnala. Nejspíš by mámu trefil šlak, kdybych taky otěhotněla ještě na střední, co? Zabila by mě. Měla už plány pro Holland Jaegerovou. A neobsahovali nic z toho, co by Holland Jaegerová chtěla. I kdyby to bylo cokoliv. Převlíkla jsem se do domácího a jala se celou věčnost odpočívat.

Zvonící mobil mě vytrhnul ze čtení knihy Beowulf. Zahnula jsem růžek stránky a začala hrabat ve svém batohu, abych zvedla telefon na čtvrté zazvonění, "Haló?"

"Kotě, potřebuješ studijní přestávku?" řekl Seth svým nejsvůdnějším hlasem.

"Jasně, ale pokud to udělám, už se k tomu nevrátím."

Zasmál se. "Můžu přijít?"

Podívala jsem se na hodiny. Za pět minut tři čtvrtě na jedenáct. "Jen na chvilku. Ještě jsem ani nesáhla na úkol z účetnictví."

"Uvidíme se za deset minut," řekl a zavěsil.

Zavřela jsem telefon a začala znovu číst. Pár minu na to jsem uslyšela škrabání na okno v suterénu. Vstala jsem z postele a vyběhla schody k oknu ve dveřích, kde se objevil Sethův obličej.

Popošel o krok dovnitř a nahlédl do kuchyně. "Je tu Neal?" zašeptal.

"Ne, je na služebce v Baltimoru," zašeptala jsem svou odpověď.

"A saň spí?"

Přikývla jsem.

Seth pozvedl své obočí.

"Myslím to vážně, Sethe. Ne na dlouho, jasný?"

Šel za mnou po schodech po špičkách.

Dost jsme se zlepšili v rychlém a tichém sexu. Možná po roce to tak mělo být. Jednoduché. Nacvičené. Odešel krátce po půlnoci a nechal mě tam s dalšími dvěma hodinami strávených nad domácími úkoly. Rozhodla jsem se pro nové pravidlo. Žádný sex během školního týdne. A to včetně nedělí. Nebyla by na mě máma pyšná?

3. kapitola

Někdo mi vstříkl do očí kyselinu – aspoň tak mi to připadalo. Prohledala jsem tašku na plavky, abych našla pouzdro a vyndala si své čočky. Jasně, můžete plavat s čočkama, pokud vám nevadí, že tak oslepnete. Sakra. Teď budu muset mít brýle celý den. Měla jsem ráno věnovat víc času tomu, abych našla svoje plavecké brýle.

Skříňka naproti se se zadrnčením otevřela a já zamrkala do svého zrcadla. Stála tam, v levé ruce držela obrovskej kelímek kávy a zubama svírala koblihu. Když se sehla pro něco dolů tak mi zmizela z dohledu.

"Au, au, sakra!"

Otočila jsem se. Plastové víčko na jejím kelímku spadlo a horká káva se jí vylila na ruku. Poskakovala okolo a držela si ruku. Rozepla jsem svou tašku na plavání a vytáhla první mokrou věc, co ležela nahoře, přeběhla k ní a přiložila jí to na ruku. "Na, použij tohle."

"Auuu," vřískala.

Trhla jsem sebou, protože jsem věděla, jak to může bolet. "Ukaž mi to. Mohla bys mít popáleniny třetího stupně."

Uvolnila provizorní obklad a nahlídla pod něj na svou ruku. Fajn, žádnej puchýř. Ale je to hodně rudý. Voněla jako koření, jako skořice.

Pohlédla jsem vzhůru a uviděla, že na mě upřeně hledí. "Vždycky sebou nosíš mokrý plavky?" zeptala se. Ukázala svou ruku, kde byly omotané mé Speeda.

"Nikdy nevíš, kdy je můžeš potřebovat."

Zasmála se. Nakažlivě.

"Díky, Holland." Sundala mé plavky. Zkusila to. Mé ruce jí svíraly ruku tak pevně, že by si ji musela vypáčit.

"Omlouvám se." Rychle jsem ji pustila. Přetočila jsem si ty slova zpět. Znovu přehrála. Zná moje jméno.

"Nemůžu tomu uvěřit, že se mi to stalo." Hladila si svou ruku. "Jak přežiju ráno bez ranní kávy?" Držela teď už prázdný kelímek, posbírala zbytky kávou nasáklé koblihy a hodila tu nacucanou hmotu do kelímku.

"V jídelně je automat na kávu," řekla jsem jí.

"Jo?" Zasvítila jí očka. "Díky. Zachránilas mi život." Zvedla mé plavky ze země a držela je přesně v rozkroku. "Obrazně."

Popadla jsem je a ona se ušklíbla. Vrátila jsem se ke své skříňce, nacpala plavky zpět do tašky a zapla ji.

"Kde plaveš?"

Vyskočila jsem nahoru. Následovala mě a teď se opírala o skříňku vedle té mé.

"V bazénu." No jasně, Holland. Oslnilas jí svou skvělou pohotovou odpovědí. "Školním bazénu. Dole. Veřejné hodiny začínají v šest a tak si můžu udělat pár temp ještě před první hodinou. To je moje ranní káva."

Pozvedla své obočí. "Jsi vážně praštěná.“

Žaludek mi udělal kotrmelec. Přála jsem si, aby to nedělal.

"Jsem Cece Goddardová." Natáhla svou ruku.

"Já vím. Holland –"

"Jaegerová. Já vím." Obě jsme se trochu zasmály, takovým nervózním způsobem a potom si potřásly rukou. Řekla, "Jsi předsedkyně studentské rady."

"Jak to víš?"

Pokrčila rameny. "Poptala jsem se na tebe."

"Kotě, čau." Halou se rozléhal Sethův hlas. Uvědomila jsem si, že stále držím ruku Cece a tak jsem ji rychle pustila. Proč? Jen jsme se seznamovaly. Loudal se chodbou, pod paží měl stoh knížek. Jeho volná ruka se omotala kolem mého pasu a přitáhl si mě s ní k sobě.

"Dlouho jsme se neviděli." Sehnul se a políbil mě.

Koutkem oka jsem zahlédla, že Cece zmizela.

Když Seth skončil, řekl, "Tak pojď. Doprovodím tě do třídy."

Vytáhla jsem své knihy do literatury a účetnictví, které mi Seth vzal a přidal je k těm svým. Na konci chodby jsem se podívala přes rameno a zahlédla ji, jak jde opačným směrem.

Poptala se na mě. Pfff. Proč by to dělala?

Zamířili jsme na parkoviště k mému Jeepu, protože jsme se měli setkat s ostatními během oběda. Rozhodli jsme se jíst mimo školu aspoň pár dní v týdnu. Cestou jsem informovala Setha o mém pravidle žádný-sex-během-školního-týdne. Nebyl nadšený. "Uvidím, jestli si budu moct půjčit Regal na páteční noc," řekl.

"Ne, Sethe. Víš, že nesnáším, když to děláme v autě tvýho táty."

"Fajn, tak zjistím jestli je volná chata."

Byl naštvanej. Skvělý. "Je mi líto, ale to je divný."

"Tak teda u tebe."

"Neal se vrací zítra," řekla jsem mu.

Seth trucoval celou cestu až do Taco Bell. Nevadilo mu, když jsme to dělali mámě přímo pod nosem, ale byl posranej z toho, že by nás chytil můj nevlastní otec. Co to mělo být, nějaká chlapská záležitost? Řekněme, že Neal byl megaobr, ale pod tou skořápkou se skrývala povaha plyšového méďi. A Seth to věděl.

Byl mrzutý ještě i půl hodiny potom co jsme se vrátili zpět do školy. "Nesnáším to," řekl a zablokoval mi cestu ve dveřích potom, co ostatní odešli.

"Jo, já taky."

Zvednul mi prstem bradu. "Prostě se vezmem."

"Fajn. Až po ekonomii, jo, protože mám úkol, co musím odevzdat. A nebudeme pečetit náš svazek v Regalu tvýho táty."

Seth mrknul. "Takže připouštíš, že si to rozdáme už v kostele."

Nakopla jsem ho a on mě přitáhl do svého náručí.

Ve výtvarce jsem si sedla na to samé místo. Vždycky to tak dělám, vyberu si místo hned první den a pak se z něj nehnu.

Co to o mně vypovídá? Nudná a předvídatelná. Ostatní se promíchali.

Winslow, šprt s vizáží punkera, se sesunul vedle mě. "Čus," řekl.

"Tobě taky," odpověděla jsem mu.

Nebyla na svém místě. Prohlédla jsem si ateliér a našla ji o několik míst dál u okna. Byla ode mě otočená a čučela ven.

Podívej se na mě, pomyslela jsem si. Podívej se na mě, na mě, PODÍVEJ SE NA MĚ.

Bože, Holland. Přestaň s tím. Co to jako děláš? Soustředila jsem se na čmárání ve svém bloku.

Soustředila jsem se, abych se na ni nedívala.

Mackel vlétl dovnitř vyvažujíc hromadu videokazet narovnaných na promítačce. "Omlouvám se, že jdu pozdě." Položil vše na svůj stůl. "Docházka. Jsou tu všichni? Fajn." Otevřel šuplík a vytáhl hromadu prázdných papírů. "Rozdejte si je," řekl a rozdělil tu hromadu mezi první dva stoly. "Moje zásoba tužek se někam poděla, takže použijte co máte po ruce. Tužku, pero, rtěnku."

Když mi Winslow podal list papíru, viděla jsem jak Mackel přitáhl dopředu vysokou židličku a na její sedadlo položil jablko. "Nakreslete tohle," řekl a významně rozprostřel své paže před židlí.

Zpanikařila jsem. Pokud je tohle test, pomyslela jsem si, jsem v háji. Chvíli mi to trvalo než jsem se začala soustředit na zadaný úkol, protože jsem byla vyrušena tím, jak Brandi podala Cece tužku a Cece se s díky usmála.

Měla pěkný úsměv. Přemýšlela jsem, jak je na tom její ruka, jestli se jí mám zeptat. Zeptat se jí proč se na mě vyptávala. Studovala jsem zadání. Jablko Granny Smith. Kyselé. V ústech se mi sbíhaly sliny.

Nicméně, ty nejlepší na koláče, podle toho co říkala máma.

Pár minut na to mi zazvonil mobil. "Kurva," zasyčela jsem potichu. Musela jsem zapomenout si ho vypnout. Přirozeně mi telefon zapadl na spodek mého batohu pod všechno, co tam bylo. Zvonil a zvonil. Konečně jsem ho vylovila. "Co?"

"Ahoj, kotě."

"Sethe, mám hodinu," zašeptala jsem a sklonila jsem hlavu jako bych tak tím pádem měla být neviditelná.

"To já taky," zašeptal nazpět. "Jen jsem ti chtěl říct, že se omlouvám za to předtím. Za to jakej jsem byl mrzout."

"To je v pohodě."

"Miluju tě."

"Jo, já taky. Zavěs, moulo." Zaklapla jsem telefon. "Omlouvám se," řekla jsem Mackelovi a všem lidem okolo, kteří na mě zírali. Včetně Cece. Zakoulela jsem očima a ona se zazubila.

Trvalo mi to tak minutu než jsem si vzpomněla na úkol. Zpět k tomu. Jakmile jsem se zkoncentrovala, čas neúprosně běžel. Mackel povstal. "Fajn," řekl a mě tak překvapil. "Někde ten svůj mistrovskej kousek podepište, nejlépe na přední straně a nejlépe vlastním jménem a odevzdejte mi ho. Nebudete známkováni. Chci si jen udělat obrázek, zda se nám tu neklube další nadějný Picasso."

Prohlédla jsem si svůj výtvor. Nebylo to špatný. Každopádně jsem zachytila podstatu tvaru. Dívala jsem se jak její postava mizí ve dveřích s Brandi.

Po škole jsme měli schůzku školní rady. Schůzku jsem svolala já a pak předala slovo našemu novému školnímu poradci panu Olanderovi. Požádal nás abychom se představili, řekli ve kterém ročníku jsme a jakou funkci zastáváme. Seth už to znal. Asi z biologie nebo podobného předmětu, protože pan Olander byl novým vedoucím vědecké katedry.

Seth ukočil svou řeč větou, "A jsem Hollandina jednička," což ostatní odbrouralo. Nejsem si ale jistá jestli to Olanderovi došlo. Bude s ním asi taková zábava jako s hroudou hlíny.

Rada byla složená z šesti zástupců tříd a referentů. Kirsten byla zapisovatelkou.

Olander ji požádal, aby přečetla jen poslední minuty naší poslední schůzky, kterou jsme měli před přestávkou.

Udělala to a potom otočila svůj stenografický blok a dodada, "Jo a potom jsme hlasovali. Jednohlasně. Náš nový zástupce fakulty se musí vysvléct do svých bílých slipáčů a zatancovat slepičí tanec na shromáždění před celou školou."

Všichni jsme se dusili smíchem.

Olanderovi oči málem vysklily jeho brýle.

Kirsten mu řekla, "Vtip."

"Oh." Zasmál se. "Ha. Jo, dobrej."

Hej. Vzala jsem si zpět své slovo od toho Bezradného hocha. "Týden veřejně prospěšných prací bude v únoru," oznámila jsem. "Co byste chtěli dělat letos?"

Kirsten se ozvala. "Zdemolovat jídelnu? To by byla služba společnosti."

Všichni se zasmáli. Kirsten se rozzlobila. "Hej, myslím to vážně."

Jasně. Navrhli jsme nápady, co byly uskutečnitelné a domluvili se na darování krve, sbírce konzerv pro útulek pro bezdomovce a čtení v pečovatelských domech.

To samé jako minulý rok. Jak nudné a předvídatelné?

Cestou ven mě Kirsten popadla a řekla, "Leah mi řekla, abych ti řekla, že tě stále shání paní Lucasová."

"Sakra." Plácla jsem se do čela. Kirsten dodala, "Jestli půjdeš do centra pro povolání, můžeš mi vyzvednout katalog na Westernskou státní? Díkes." Odhopsala za Trevorem, který na ni čekal u kanceláře. Trevor. Musel být její třetí nebo čtvrtý přítel v tomto roce. Viděla jsem ji jak ho prakticky přišpendlila na skříňku s trofejemi. Vypadal tak mladě. A to by i měl, když bereme v potaz, že to byl prvňák. Říkala jsem si jestli bych jí měla říct co lidé říkají. Navrhnout třeba aby to ve škole omezila.

Seth přišel zezadu a dloubl mě do žeber. Vyjekla jsem a plácla ho. "Nech si pátek volnej," zamumlal mi do ucha. "Mám řešení pro náš problém." Odkráčel si to sebejistě k chemické laboratoři.

Dívala jsem se za jeho dlouhou a štíhlou postavu a hlasitě si povzdechla. Jedna věc ohledně Setha - on má řešení na cokoliv.

4

Na školním parkovišti se sníh začal pomalu lepit na asfalt. Můj Jeep byl už pokryt vrstvou ledu. Máma řekla, že musím být blázen, když jsem si koupila takovou šunku a když jsem se teď klepala pod děravou plachtou, musím s ní jen souhlasit. Ale bylo to skvělé jezdit s tímto miláčkem na čtyřech kolech celé léto.

Byla jsem skoro promrzlá na kost, když jsem dorazila do Children's Cottage. "Holland, díky Bohu."

Judy Arndtová mi běžela naproti ke dveřím. "Mohla bys dohlídnout na tu tlupu, zatímco si zaběhnu uložit peníze do banky dřív, než zavřou?"

"Jasně."

"Jsi poklad." Proklouzla za mými zády a klouzala se dolů zmrzlou rampou pro vozíčkáře.

Rozepínajíc si svůj svetr s kapucí jsem spěchala dolů chodbou směrem ke třídě s předškoláky, a jak jsem šla, obdivovala jsem malé kresbičky na zdi. "Slečno Holland! Slečno Holland!" pár dětí zapištělo, když mě uviděly u dveří.

"Ahoj, Courtney. Stef." Běžely ke mně a objaly mě svými ručkami. "Oou, Steffi, líbí se mi tvoje princeznovské šatičky." Dmula se pýchou a točila se kolem mě. Ostatní děti si zkoušely kostýmy z kouzelné truhly, stavěly si z LEGA nebo tancovaly v karaoke centru. V místnosti byla další vychovatelka, paní Ruizová, babička Courtney, která zde vypomáhala zadarmo několik dnů v týdnu. Pozdravili jsme se úsměvem a ona připravovala Brumíky na svačinku. Courtney a Stef odběhly zpět k zrcadlu.

"Pojďte si s námi hrát, slečno Holland," hulákal Kyle přes celou místnost. Ostatní vypadali zaneprázděně a tak jsem se přidala k němu a jeho bratrovi Kevinovi – dvojčatům rošťákům.

Tohle musí být ta nejlepší práce na světě. Jo, je to za minimální plat, a je to pro mě těžké napasovat těch deset hodin do mého týdenního rozvrhu, ale raději bych obětovala plavání, než sekla s tímhle. Milovala jsem tyhle prcky. Jsou tak zábavní, tak přirození. Ten způsob, jakým se ti vecpou do klína nebo jak se ti zavěsí na krk. Někdy se pěkně předvádí, jako by se jim doma nedostávalo dost pozornosti. Mně to vůbec nevadilo. Já měla dost lásky na rozdávání.

Courtney se připlížila zezadu a svými ulepenými prstíky mi zakryla mé oči. "Kdo je to?" řekla.

"Barney?"

"Ne."

"Scooby Doo?"

Zasmála se. "Nee."

"Tři malá prasátka?"

"To jsem já!"

Chytila jsem ji a zlechtala ji ve svém klíně. Chtěla bych aspoň sto dětí.

Máma právě zavěsila hovor, když jsem vlítla zadními dveřmi dovnitř krátce po šesté.

"To byla Bonnie Lucasová."

Zašklebila jsem se. "Mami –"

"Žádné výmluvy," řekla. "Zítra tam zajdeš. Už se dostala do dost problémů tím, že poslal ty katalogy a přihlášky. Pustila jsem se do toho a vyplnila jsem ty zdravotní formuláře, co jsi nechala na šatníku."

"Máti." Pěsti se mi nedobrovolně zatnuly. Přála bych si, aby mi nelezla do pokoje. A co víc, aby mi nelezla do života vůbec. Hluboko jsem se nadechla, abych se uklidnila předtím, než jsem políbila Hannah v její dětské židličce. Máma mě odstrčila a pozvedla Hannah a dodala, "Chováš se jako by ti to bylo úplně jedno."

"Není mi to jedno," řekla jsem naježeně. Proč se sama nepřihlásí na vyšku, když kvůli tomu tak vyšiluje?

Trhla jsem dveřmi od lednice a popadla misku s kuřetem, co zůstalo. Vybrala jsem si sáček chipsů ze spíže jako desert. Dole v kobce jsem si pustila svůj CD přehrávač a převlékla jsem se do domácího, potom jsem vyndala knihy a poznámkový blok na postel. Ten ohavný pocit strachu se postupně dostával na povrch. Už mě to nějakou dobu tížilo. Proč bych vůbec měla jít na vyšku? Milovala jsem školu, ale spíš kvůli společenskému životu. Nedovedla jsem si představit další čtyři roky strávené nad učebnicemi a psaním referátů, odevzdáváním prezentací a šprtáním se po nocích.

Odstrčila jsem knihu stranou, překulila se a objala svůj polštář. Co je to se mnou?

Od té doby co začal můj poslední ročník, prostě jsem nemohla najít žádnou motivaci. Nemohla jsem se do toho dostat. Vypadalo to, že čas letí někam beze mě. Nebo se úplně zastavil. Tenhle pocit setrvačnosti mě tak nějak uvěznil na křižovatce. Někdy se přistihnu, že se dívám na svůj obraz do zrcadla a přemýšlím, kdo vlastně jsem. Kam to směřuju. A potom se ten obraz změní a nejsem to já, jen mlhavý stín nějaké osoby. Prázdný, bezcharakterní měňavec.

Ve svém starém pokoji nahoře slyším máminy kroky. Pocit viny mě bodá uvnitř. Vím proč je tak posedlá vysokou. Šla by taky studovat, kdyby mohla, ale odešla ze střední, protože čekala mě. Musela to udělat. Její rodiče ji vyhodily. Nikdy o těch letech moc nemluvila. Chvíli jsme žily v útulku, aspoň myslím. Časem se máma dostala do programu pro svobodné matky a udělala si maturitu. Chodila do obchodní školy a pracovala jako koncipientka.

Obdivovala jsem ji opravdu. Prošla hodně věcmi. Byla silná a nezávislá, mnohem víc než já. Jednou, když čekala Hannah, šla jsem s ní na ultrazvuk a vzpomínám si, jak jsme seděli u doktora v čekárně, máma listovala časopisem pro rodiče a obě jsme se rozplývaly nad rozkošným dětským oblečením. Řekla mi, že toho lituje, že mě měla tak mladá, že by byla lepší rodič, kdyby počkala a naplánovala to. Snažila jsem se jí říct, že je skvělá máma, ale myslím si, že mě neposlouchala. Nebo mi nevěřila. Řekla, že kdyby byla starší, víc dospělá chtěla by mě mnohem víc.

Pevně jsem přivřela oči, abych vypudila tu vzpomínku, to uvědomění. Hannah byla chtěná. Já ne.

Měla bych být na Hannah rozzlobená, a možná jsem zpočátku byla. Ale máma se o ni se mou podělila. Bylo to jako bychom Hannah vychovávaly spolu. A to se mi líbilo, ta spolupráce. A nikdo by nemohl cítit zášť vůči dítěti, obzvlášť vůči takovému sladkému zlatíčku jakým byla Hannah.

Zazvonil mi telefon a vrátil mě tak zpět do reality.

"Ahoj, Holl," řekl Seth. "Máš toho hodně?"

"Neskutečně," odpověděla jsem mu. "Ani na to nemysli. Potřebuju se vyspat."

"Hmmm. Já vždycky spím líp po tom."

"Jasně, no, většinou už spíš při tom."

"Hej!"

"Sranduju." Řekla jsem.

"Poslyš, ohledně pátečního večera. Nevyšlo to. Můj brácha a jeho spolubydlící měli jet lyžovat na celý víkend a říkal, že můžem použít jejich byt, ale teď jeden z nich musí do práce." Povzdechl si nahlas. "Promiň."

"To je v pohodě." Z nějakého důvodu se mi ulevilo.

"Ale přesunuli to na ten další víkend a tak budeme mít ten byt pro sebe potom. Mezitím hádám, že budem dělat prasárničky ve tvým doupěti."

"Neal bude doma do konce měsíce,“ řekla jsem mu. "A Faith tu bude tenhle víkend."

Seth tiše zaklel.

"Jsi prostě rozmrzelý kvůli prázdninám."

"Ne, doprdele," odpověděl. "Myslím si, že jsem závislý. Závislý na tobě."

"Už na to mají léky."

Zasmál se. "Hej, v sobotu je otevíračka Echo Lake. Chceš jít bruslit?"

"Jasně." Ožila jsem. "Zavolám Leah a Kirsten. Byli jsme spolu všichni venku naposledy v létě."

"Jo, jasně," řekl Seth tlumeně.

"Pokud nechceš abych –"

"Ne, to je v pohodě. Jen už prostě neděláme nikdy nic sami."

To nebyla pravda. Měl mě jen pro sebe celou tu dobu.

Dodal, "A přemýšlela jsi potom ještě o," jeho hlas se ztišil, "o velkém V?"

Zatnula jsem zuby. "Myslím, že slyším neodbytnou mámu."

"Holl –"

"Sethe, až to budu vědět, budeš ten první, co se to dozví. Slibuju."

A to by mělo být kdy? Zeptala jsem se sama sebe. Ta odpověď byla jasná: Hned jak zjistím, kde život mé matky skončil a můj začal.

5. kapitola

Musím se těch kontaktních čoček zbavit. Proč jsem je vlastně vůbec kdy chtěla – jo, jasně. Abych zdůraznila svou neskonalou krásu. Koho chci oblbnout?

Mé vlasy byly ještě vlhké, když jsem strčila do dveří od dívčích šaten. Ovanul mě proud studeného vzduchu, když se trenér Chiang objevil ve dveřích vedoucích na školní parkoviště.

"Holland," zakřičel. " Přesně ta, kterou hledám."

Počkala jsem na něj, než mě dohnal. "Mohla bys zaplavat dvoustovku polohovačky?" zeptal se.

"Claire si zlomila ruku při snowboardingu během víkendu a my máme první trénink už v pátek. Nerad bych tým odhlašoval."

"Ouu." Cítila jsem s Claire. A potom sama se sebou. "Trenére, viděl jste mého motýlka. To jste vážně tak zoufalej?"

"Obávám se, že jo."

Obrátila jsem oči v sloup. "Dobrá, ale jen pro slávu Southglennské střední."

Šťouchl mě do ramene a ztratil se v chlapeckých šatnách. Já vyběhla nahoru po schodech.

Už byla u své skříňky, její maxi šálek kávy se jí vyjímal na krabici s koblihami položené u jejích nohou. Měla v uších sluchátka, a když vytáhla knihu z police, začala se pohybovat v rytmu.

Přesně tak to děláte, když není nikdo v dohledu.

To mě přimělo se smát.

Její oči se otevřely, usmála se a zatočila se kolem dokola.

Naznačila jsem ústy, Co to posloucháš?, ukazujíc na sluchátka. Položila jsem svou plaveckou tašku ke své skříňce.

Cece se protančila přes chodbu směrem ke mně a vyndala jedno sluchátko, abych si to mohla poslechnout. Musela jsem se nahnout, abych slyšela a naše obličeje se náhodou dotkly. Obě jsme ucukly, jako by námi projel proud. Sundala si sluchátka a dala mi je na hlavu.

Neznala jsem tu písničku. Přimáčkla jsem si ruce na uši, abych eliminovala okolní zvuky a Cece tam stála se svým CD přehrávačem, kývala hlavou do předstíraného rytmu. Výborná kapela – holčičí. Rytmus byl nakažlivý a nutil mě tancovat. A tak jsem tancovala. Zatočila jsem zámkem u své skříňky a otevřela její dveře. Když píseň skončila, podala jsem sluchátka zpět Cece. "Jsou dobrý," řekla jsem. "Znějí mi nějak povědomě. Co jsou zač?"

"Dixie Chicks. Na, poslechni si tuhle." Šoupla mi zpátky do uší sluchátka a dala do svého přehrávače jiné CD s podomácku vyrobeným přebalem. Byla to jiná kapela, heavy metal. Něco takového jako má rád Seth. Musela jsem se zašklebit, protože se Cece začala smát.

Vyndala jsem si sluchátka. "Co?"

"To je kapela mýho bráchy," řekla. "Docela mizerní, co?"

"Ne zas tak moc."

"Lhářko."

Podala jsem jí zpět sluchátka a ona se vrátila zpět ke své skříňce. Křikla na mě přes chodbu "Chceš koblihu? Mám jich hodně."

Pohled mi skouzl na krabici na zemi. "Hot' N Tott Donuts," bylo napsáno na boku.

"Ne, díky." Zazněl zvonek a já jsem spěchala, abych shromáždila své knihy. Krátký pohled do zrcadla mi prozradil, že Cece na mě hledí zatímco srká svou kávu. Můj žaludek to zase udělal.

Zabouchla jsem svou skříňku a otočila se a srazila se s masou těl. Z ruky mi vylétly všechny knížky. Ty těla byly atleti oblečení v šortkách a nejspíš mířili ven na dráhu. Pár se jich zastavilo, omluvilo se a pomohlo mi posbírat mé věci. Cece, jak jsem si všimla, tam jen stála a pozorovala to.

K sakru, pomyslela jsem si, tohle je tvoje chyba. Koukni hejbnout zadkem a pojď mi pomoct.

Musela mi to vyčíst z výrazu, protože přešla blíž a řekla, "Kluci, dá si někdo z vás koblihu?"

Jako supi se vrhli na krabici s koblihama potom, co mi vrazili knihy do náruče. Střelila jsem po Cece pohledem a ona se zasmála.

Mackel nám vrátil naše kresby. Na mé byla přilepena poznámka, která říkala, "Stav se za mnou po hodině." Zrychlil se mi puls. Bude chtít, abych přestala docházet? Měla bych přestat. Jistě mu bylo jasné, že jen vyplňuji mezeru mezi hodinama.

Navíc mé úzkosti nijak nepomohlo, že se Brandi usadila znovu vedle Cece. Nebo jí Cece držela místo? Cece ukázala Brandi svou kresbu a chichotala se.

Obě se chichotaly. A co? Proč mě to vytáčelo? Winslow se chechtal a ukazoval mi svou kresbu, která vypadala jako od dvouletého dítěte. Na horní straně Winslowova papíru Mackel napsal, "Zajímavé minimalistické pojetí." Nebylo to tak, že bych žárlila nebo tak něco. Proč bych taky měla?

Cece měla právo vybírat si své kamarády. Jen jsem si přála, aby si vybrala mě.

Zlapni už, mozku.

Mackel začal vysvětlovat všechny možné použit tužek, kříd a zvýrazňovačů a pak nám ukázal, jakých efektů s jednotlivými můžeme dosáhnout. Snažila jsem se udělat si poznámky, ale nebyla jsem si zcela jistá, co si mám zapsat. Řekl nám, že hned jak si koupíme naše pomůcky, máme si s nimi jen tak hrát, abychom je cítili.

Předtím než jsem zašla za Mackelem, počkala jsem, až se místnost vyprázdní. Zvednul oči od svého stolu, kde si odškrtával jména na docházce. Usmál se, nepřítomně.

"Chtěl jste mě vidět?" Ukázala jsem mu svou kresbu. v"Ach, ano. Skoro bych zapomněl." Pár sekund studoval můj papír předtím, než se podíval na mě. Naklonil hlavu na stranu.

Och, Bože, pomyslela jsem si. Jen se nenaštvi. Prosím, nerozčiluj se. Nesnáším, když se na mě lidi naštvou.

"Co tady vlastně děláš?" zeptal se.

Obličej mi ztuhnul. "Já, hm, jen jsem potřebovala ještě jeden volitelný předmět před maturou a –"

"Neměla bys být v pokročilém kreslení?"

"Ccco?"

Vyskočil na nohy – což mi málem přivodilo infarkt – posadil se na stůl a chytil se za jednu svou nohu. "No tak," řekl. "Koho chceš obalamutit?"

Polkla jsem knedlík. "No vás zřejmě ne," dodala jsem rychle, "Nevím, co máte na mysli."

"Tohle jablko." Ukázal na mou kresbu.

"A?"

Na jeho tváři se zjevil úsměv. Seskočil dolů, což mi znovu málem přivodilo další infarkt a prohrabal se složkou na svém stole, našel, co hledal a vyprázdnil svůj stůl. Vedle mé kresby položil tři nebo čtyři další. "Všimla sis toho?"

Přelétla jsem pohledem kresby "Ani ne."

Trochu se zamračil. "Ty ten rozdíl nevidíš?"

Asi bych měla. Myslím tím, že můj byl … obsáhlejší. Tak jako všichni jsem nakreslila jablko. A pak mi to došlo. "Och, vy jste chtěl jen to jablko?"

Mackel zaklonil svou hlavu a zasmál se.

To není fér. "Myslela jsem, že jste chtěl i židli, stůl a i ten stojan za tím …"

Mackel se plácl do čela. "Pane Bože, ona si ani neuvědomuje, že je geniální."

Sklopila jsem zrak. "Děláte si srandu?." Myslel to vážně? Porovnala jsem znovu svou kresbu s ostatními. Byla lepší. Vypadala víc realisticky. Za ta léta jsem si kreslila něco jen tak pro sebe, jen tak si pohrávala, čmárala zvířata a lidi. Nikdy jsem o sobě neuvažovala jako o umělkyni.

Mackel se mrknul na jméno na mém papíru a řekl, "Holland." Zvednul svou košatou hlavu.

"Opravdu bys měla zvážit přestup do vyšší třídy. Stupeň II nebo III."

"A musím?"

"Ne, ale nevím kolik toho můžeš získat z Kreslení I. Kromě základů."

Přemýšlela jsem o tom. Ale ne dlouho. "Zůstanu. Potřebuju základy. Jsem si jistá, že se tu něco naučím," natáhla jsem se pro svou kresbu.

Shrábnul ji ze stolu. "Prosím," řekl tisknoucí mou kresbu ke své hrudi. "Mohu si tohle nechat? Jako tvé první velkolepé mistrovské dílo?"

Byl tak divnej. "Hej," mávla jsem rukou, "třeba si ji vylepte na záchod."

Zalapal po dechu. "Vždy to budu střežit jako poklad."

Cvok, řekla jsem si, když jsem od tamtud odcházela. Úplně mimo mísu.

Máma mi volala kolem oběda, aby mi připomněla, že se mám stavit v centru pro povolání. Proč mi prostě nekoupila rovnou pípák, nebo jeden z těch elektronických náramků co nosí odsouzení na kotníku? Taky mi řekla, že na mě doma čeká obálka. Podle jejího neskrývaného nadšení bych řekla, že buďto už ji otevřela, anebo věděla co je uvnitř. Zavěsila dřív, než jsem se mohla zeptat.

Paní Lucasová měla schůzku, když jsem dorazila do centra pro povolání. Její dveře byly pootevřené a já jsem slyšela ředitele, pana Reynardiho, brblat, "Ten kluk je nebezpečný. Já ho na téhle škole nechci. Pokud to neuděláš ty, Bonnie, zavolám poldy já." Vypochodoval ven, skoro mě převálcoval.

"Omlouvám se," zamumlal.

Byla jsem ráda, že předmětem jejich rozhovoru jsem nebyla já.

"Holland, tady jsi," vyběhla ze své kanceláře paní Lucasová. Vypadala vyčerpaně, jako obvykle.

"Mám pro tebe krabici s věcma, které by ti mohly pomoct. Katalogy a přihlášky, formuláře pro finanční podporu a příručky. Dostala jsi svou pozvánku?"

"Mou co?"

Dlaní si zakryla ústa. "Tohle jsem neřekla."

Změřila jsem očima krabici na skládací židli vedle jejich dveří a hlasitě si povzdechla. Víc než bych chtěla.

Paní Lucasová pozvedla své obočí. "Jsi v pohodě? Vypadáš unaveně." Natáhla svou ruku k mé tváři.

Ucukla jsem a nuceně se usmála. "Jsem v pohodě. Jen si prostě vezmu tyhle věci. Ou, máte i katalog na Westernskou státní?"

"Neuvažuješ, že bys tam šla?" Vypadala vyděšeně.

"To není pro mě. Je to pro Kirsten."

"Och. Tak." Prošla kolem mě ke dveřím, kde jsou katalogy státních škol naskládány podél zdi. Jak mě tak doprovázela chodbou, paní Lucasová se pustila do dlouhého výkladu o všech vysokoškolských stipendiích nebo státních grantech, o které bych se měla přihlásit. Jak výsledky mých SAT a ACT zkoušek jsou dost vysoké na to, aby mě dostaly na co nejvíc ústavů. Ústav, uvažovala jsem, zněl víc lákavě než vysoká. Došly jsme až na hlavní rozcestí a ona dodala, "Nahoře jsou informace škol, které nabízejí program právní přípravky."

"Právní přípravky? Kdo řekl, že bych tohle chtěla?"

"Oh." paní Lucasová ustoupila před mým ostrým tónem v hlase. "Myslela jsem si, že tohle je tvým cílem, návštěva právnické školy. Tvoje máma říkala –"

To bylo vše, co jsem slyšela. Zamumlala jsem rychle díky a upalovala jsem směrem ke svému Jeepu. Do svého vlastního světa, mého vlastního času.

"Holland, máš chvilku? zakřičel někdo za mými zády.

Měla jsem východ na dosah a musela jsem se zastavit na místě.

Mrkla jsem se na své hodinky přes tu dvoutunovou krabici. Do hazlu, už jsem měla deset minut zpoždění do práce "Jasně," odpověděla jsem a vydechla své zklamání.

"Jsi špatná lhářka," řekla. "Měla bys na tom zapracovat."

Ušklíbla jsem se na ni.

Nasadila si svůj batoh na záda. "Co je to za věci?" Ukázala na krabici.

"Krámy ohledně vysoké. Chceš je?"

"Jasan." Nemyslela jsem to vážně, ale i tak mi tu krabici vzala. Možná zapomenu, že ji má.

"Kam jdeš na výšku?" zeptala se, když jsme šly spolu.

"Nevím. Ani nevím, jestli vůbec tam chci jít. Ty jdeš kam?"

"Nejsem si jistá. Metro Urban, nejspíš. Ještě jsem o tom moc nepřemýšlela, jsem přece jen jen v prváku."

"Jsi v prváku?" To mě překvapilo. Vypadala mnohem starší. Celkově starší..

Druhá vlna vánice, kterou předpovídali, se sice nakonec neukázala, ale studený vichr rozmetával zbytky z jídelny po parkovišti. Cece se skloněnou hlavou spěchala k mému Jeepu. "Když už jsi tou předsedkyní studentské rady, můžeš mi říct, proč nemáte na Southglennu lesbigay klub?" Musela zvýšit svůj hlas, aby byla přes ten vítr slyšet.

"Cooo?" řvala jsem.

"Lesbigay," zakřičela znovu.

"C co –" Oh. Došlo mi to. "Asi proto … že se nikdo nikdy nepřihlásil."

"Jo, no tak já se chci přihlásit," řekla. "Jak to mám udělat?"

Došly jsme k Jeepu a Cece vyvažovala krabici pomocí kliky a volnou rukou si přidržovala basebalovu čepici na hlavě. "Nastup si," řekla jsem. "Nemůžem to probrat tady." Odemkla jsem dveře a vzala jí krabici. Zalezla si dovnitř a natáhla se přes sedadlo, aby odemkla mé dveře.

Obešla jsem předek a hodila krabici dozadu a potom naskočila dovnitř a třískla dveřmi. "Bože, nesnáším vítr. Nevadí mi zima, ale nesnáším vítr."

"Jo, já taky." Cece si prohlídla vnitřek auta, oči se jí zastavily na Sethově vybavení pro stanování vzadu za mým sedadlem. "Je to tvoje nebo jeho?"

"Ten Jeep? Je můj," řekla jsem. "Vlastně, patří spíš bance, ale já jim dovolím, aby mě zdírali o peníze celých devět nebo deset let."

Usmála se. "Ohledně toho LBGT klubu?" Její oči se zvedly z pod okraje její čepice a potkaly moje.

"No." Posunula jsem se, abych jí viděla do tváře. LBGT. "Na co je tam to T?"

"Transgender," řekla. "Možná by měli přidat ještě Q jako Queer nebo N jako Nejistí. A I pro Intersexuály."

Intersexuál? Tohle si budu muset vyhledat. "Dobře, takže, musíš vyplnit přihlášku, pokud chceš vytvořit oficiální školní klub, což je asi to na co se ptáš, předpokládám. Musíš sepsat poslání …" Proč mé srdce bušilo jako zvon? Zima. To bylo ono. Otočila jsem klíčkem v zapalování a dala topení naplno. "A budeš potřebovat poradce fakulty."

"Koho třeba?"

"Kohokoliv. Kohokoliv kdo bude souhlasit."

"Proč by neměli souhlasit?" ohradila se.

"Neřekla jsem, že nebudou," taky jsem se ohradila. Nechtěla jsem, byl to reflex. "Jen ti říkám, jak to chodí, jasný?"

Přikývla a otočila se ven z okna. "Myslíš si, že to schválí?" zeptala se.

"Nevím, proč by ne."

Vyprskla smíchy.

"Co?"

Otočila se zpět na mě a zavrtěla hlavou. "Kde můžu dostat přihlášku?"

"Jednu ti donesu. Proč si myslíš, že to neschválí?"

Její hlava se naklonila na jednu stranu. "Oh, nevím. Šestý smysl?"

Byla sarkastická. Proč? Vlastně, nikdy jsme nedostali žádost o gay klub. Možná proto, že tu tolik gayů zase není na naší škole. Teď dva, když počítám i ji. "Vyzvednu ti ten formulář zítra."

Jedna strana jejich úst se uculila. "Skvělý."

"Můžu tě někam odvézt?" zkontrolovala jsem své hodinky. Už mám dvacet minut zpoždění. Nesnáším, když si Judy myslí, že jsem nezodpovědná.

"To je v pohodě," řekla Cece, "mám svoje auto."

"Který to je? Dovezu tě k němu."

Cece sáhla po klice na dveřích. "Je to ten modrý Neon. Zaparkovaný hned vedle tebe." Uculila se na mě a vyskočila ven. Zůstala jsem ještě, dokud nenastartovala svůj motor a nevyjela ze svého místa. Její zadní nárazník byl celý oblepený nálepkami: NENÁVIST NENÍ RODINNÁ HODNOTA A HOLKY NEJSOU HŘÍCH. Na její SPZ bylo uvedeno: 2QT2BSTR8 (Too cute to be straight - příliš krásná na to, abych byla hetero). Popadla mě silná touha ji následovat. Víc než touha. Potřeba.

"Potřeba?" zeptala jsem se sama sebe nahlas. "Holka, jediná věc co teď potřebuješ udělat je dostat svůj zadek do práce."

6. kapitola

Ten dopis co přišel poštou, byla pozvánka k účasti na večeři v guvernérově domě. Vypadá to, že jsem byla vybrána do Guvernérova Zlatého Klubu, který zahrnoval ty nejlepší školáky ze středních škol ve státě.

"Páni," zvolal Neal u večeře, když podával pozvánku zpět mámě. "Jak sis to zasloužila?"

"Přesně na to jsem se taky ptala."

"Neale," pokárala ho máma. "Jestli sis toho ještě nevšiml, moje dcera je prostě skvělá."

"Probuď se, mami. Nemám ani zdaleka všechno za jedna."

"Ne všechno závisí na průměru," řekla. "Musíš ukázat svůj zájem o veřejně prospěšné práce a vůdčí schopnosti. Tvůj zájem o sport je jen další bonus. Nemluvě o tom, že Bonnie byla ve výběrové komisi."

"Máti! Proboha. Ty jsi do toho uvrtala paní Lucasovou?"

"Samozřejmě, že ne." Máma vypadala dotčeně. "To byl její nápad."

To se vsadím, pomyslela jsem si skřípajíc zubama.

Máma vrátila pozvánku zpět do její obálky a ukazováčkem přejela po vygravírované pečeti guvernéra. "Budeš potřebovat něco nového na sebe," řekla. "Šaty. Ne kalhoty." Podala mi ten dopis.

Vzala jsem ho od ní a hodila ho do skříňky za mnou. "Ještě jsem se nerozhodla, zda půjdu. Navíc, do března času dost."

"Samozřejmě že půjdeš."

Hannah zaprskala a máma jí nacpala do pusy další lžičku mixované šlichty krůtího.

"Mám lepší nápad." Odsunula jsem židli a postavila se. "Ty půjdeš. Určitě by ses guvernérovi líbila víc, jsem si jistá."

"Holland –" Bolest v hlase mámy mě zastavila. Aniž bych se otočila, řekla jsem, "Mami, jen mě prostě nech udělat má vlastní rozhodnutí, dobře? Myslím si, že už jsem na to dost stará." Otočila jsem se a setkala s ní pohledem. "Nemyslíš si?"

"Vyznělo to jako bych byla nějaká strašná matka, co se do všeho plete" řekla s kamennou tváří.

Neal si odfrknul. Souhlasil se mnou, ale rozhodil rukama a řekl, "Do toho se míchat nebudu."

Máma šoupla Hannah do pusy další lžičku krocana. "Věřím ti, co se týče tvých rozhodnutí, zlato. Rozhodneš se správně. Vždycky na tebe budu pyšná."

Oči se mi zaplnily slzami. Letěla jsem dolu po schodech a uvnitř jsem křičela, Kdy? Kdy mami?

Kdy jsi na mě mohla být pyšná? Nikdy. I když makám a dostávám jen jedničky i tak mám stále rezervy. I když zaplavu osobák, i tak jsem si měla vybrat jiný sport, kde by můj osobák znamenal vítězství. Měla bych si najít lepší práci, lepší auto, lépe zvládat svůj život.

Máma vypadala šokovaně, když jsem jí řekla, že mě vybrali za předsedkyni studentské rady jako bych nikdy nemohla ničeho působivého dosáhnout svým zapříčiněním. Jedinou volbou, kterou jsem ve svém životě udělala a kterou mi schvalovala, byl Seth. Byla do Setha blázen.

Sakra. Půjdu na tu blbou večeři. Ale nejdřív by muselo peklo zamrznout, než bych si vzala šaty.

Stála jsem u své skříňky, čekala na Cece a kontrolovala hodinky. Zkrátila jsem si trénink, abych mohla zaběhnout do kanceláře a vyzvednout jí tu přihlášku. Bylo už pozdě. Neodvažovala jsem se přeslechnout varovný zvonek ze strachu z Arbuthnotové. Zatraceného hněvu Arbuthnotové. Začátkem týdne seřvala jednu holku kvůli dvouminutovému zpoždění tak, že ji donutila až k slzám. Stále dokola opakovala to, že máme být zodpovědní, máme prokazovat úctu jí, svým spolužákům a všem co si dali práci přijít včas. Nemusím ani podotknout, že ta holka tu třídu vzdala. Hodně lidí to vzdalo. Taky bych to udělala, kdybych nepotřebovala další zápočet k maturitě.

Zvonek zazvonil. Cece nikde.

Po obědě jsem letěla po schodech nahoru do výtvarky. Seděla u krajního stolu u okna a mluvila s Brandi. Nějaké nutkání mě přimělo přerušit jejich štěbetání. "Cece?"

Zamrkala na mě. "Jo?"

"Mám pro tebe tu přihlášku." Prohledala jsem notes, abych ji našla. Brandi, která mě ignorovala, pokračovala, "Takže, prostě, pokud bys chtěla dneska večer přijít mohla bych tě po práci vyzvednout."

"Tady." Podala jsem přihlášku Cece.

"Jo, díky." Usmála se a položila si ji nahoru na své knížky. Řekla Brandi, "Zavolám ti."

Mackel vlétl do dveří. "Hlavy vzhůru," zašvitořil. "Všichni už máte vaše pomůcky?"

Dorazila jsem ke svému stolu. Winslow už tam byl a čmáral na desku. "Čus," řekl.

"Tobě taky." Zhluboka jsem se nadechla a snažila se vyčistit si hlavu. Co to se mnou je? Celé ráno ve mně vzrůstal podivný druh hněvu, dokonce dřív než začala škola. Začalo to s mámou, která na mě narazila v kuchyni a připomněla mi, že Faith tu bude přes víkend a jestli by mi nevadilo, abych se víc účastnila? Ano, vadilo by mi to. To byl hlavní plán. Na konci dnešní ranní hodiny nám Arbuthnotová přidala Grendela na seznam povinné četby, jako bych měla moře času. Nechápala jsem, proč jsme se v matice učili o přímočarém pohybu a pokud by nám Mackel dal domácí úkol, asi bych mu vyrvala vlasy.

Musel můj hněv vycítit. "Dnes si uděláme cvičení ve tříde," řekl. "Měli byste ho tu dokončit. Chci, abyste vytvořili úplně jiný předmět od toho, co znáte. Změnili své uvažování. Rozšířili si své obzory."

Neměla jsem ponětí, o čem mluví. Od toho co známe? Rozhlédla jsem se po místnosti. Všechno tady bylo neznámé, znepokojující. Ona, šeptajíc si s Brandi. Přestaň se na ni dívat.

Donutila jsem své oči podívat se na svůj stůl, na svou desku. Moje levá ruka byla rozprostřena na papíru.

Dobře. Toho co známe. Obkreslila jsem své prsty. Prohlížela si ten obrys.

Krocan. To je všechno co jsem v tom viděla. Winslow se natáhnul a nakreslil vole pod můj palec. Oba jsme se rozesmáli. Museli jsme sklonit hlavy na desky stolu, abychom uklidnili smích.

Winslow si ponechal toho krocana. Já jsem tužkou obkreslila klíček od mého Jeepu a nadepsala, "Není to klíč. Rozšiř si svůj pohled."

Po škole cestou k mé skříňce mi zazvonil mobil. Byl to Seth, aby mi připomněl zítřejší bruslení, kdybych náhodou zapomněla. A já zapomněla. Řekl, že mě vyzvedne v deset a potom dodal,

"Hodně štěstí zítra na závodech. Přál bych si, abych tam mohl být a podpořit tě."

"Ani teď ani nikdy jindy." Už jsme o tom mluvili. Dobře věděl, jak jsem nesnášela lidi v publiku, jak mě vyděsilo, když se přišel podívat někdo z mých známých a čekal na můj výkon. Plavání nebylo o soupeření. Bylo to o … já nevím. Týmu. Mě. Holkách.

Když jsem strkala klíč do dveří Jeepu, všimla jsem si něčeho pod stěračem. Bylo to pevné, do čtverce a zabalené v červeném sáčku. Hodila jsem věci dozadu, vylezla si na sedadlo a zavřela dveře. Prstem jsem odlepila lepicí pásku, rozbalila obal a vyndala to.

Bylo to CD. Dixie Chicks. Uvnitř těla se mi rozlila vlna příjemného tepla.

Ucítila jsem to, ještě než jsem došla dolů do suterénu. "Faith, neprosila jsem tě, abys tady dole nezapalovala to kadidlo?" Tyčinka doutnala na jejím šatníku. Spíš svatyni, řekla bych. Byla plná těch okřídlených démonů, divných náboženských symbolů a krucifixů. A kadidlo bylo namířeno jejich směrem.

Faith ponořila tyčinku do sklenice vody a mračila se na mě přes zrcadlo. Dala si extra záležet, když si nanášela svůj bílý make up. Tohle mi až tak nevadilo, spíš mi vadily ruce pořád v její puse. Okusovala si je tak dlouho, než jí začaly krvácet. Goth nejspíš taky zahrnovalo sebepoškozování.

"Kam se chystáš?" Vyplivla kus kůže a následovala mě až k okraji, který rozděloval naše pokoje.

"Plavecké závody," zamumlala jsem.

"Můžu jít taky?"

Jak jsem rozepínala svou tašku, odpověděla jsem, "Věř mi, není o co stát." Vyměnila jsem své mokré Speeda za suché a zkontrolovala, zda mám pouzdro na čočky a brýle. "Vždycky mě zajímalo, proč se jmenujeme Southglennské Hvězdice? Když Hvězdice neumí ani plavat." Upřela jsem oči na Faith.

Neusmála se. Nikdy se nesmála. Zabručela, "Tak to raději zůstanu tady s rodinkou Úžasňákových ."

Zasmála jsem se. Pane Bože. Opravdu má Faith smysl pro humor? "Myslela jsem, že si užíváš mučení a obětování"

Otočila se a odešla. Chybička se vloudila. Pravda není zrovna vtipná. Nahlédla jsem za zástěnu, abych jí řekla, že to byl vtip, ale už měla v uších sluchátka a pohrávala si se svým CD přehrávačem.

Poslouchala takové hovadiny: Flesh eaters. Tapping the Vein.

Vlezla jsem pod svou postel, abych vytáhla svůj CD přehrávač. Chvíli jsem ho už nepoužívala. Byl zaprášenej. Zkontrolovala jsem baterie. Když jsem došla dole ke schodům, uslyšela jsem škrtnutí zápalky. Zatracená holka.

Můj nejlepší výkon byla na padesátce volným stylem, ale i tak jsem stejně skončila poslední. Tak jo. Nebylo to o tom, že bych tak potápěla celý tým – všichni jsme stály za houby. Naším cílem, podle kouče Chianga, bylo skončit aspoň jednou předposlední.

Byl to nesplnitelný sen.

Bohužel, polohovačka byla naplánována hned po sprintu a já jsem byla tak vyčerpaná, že jsem se skoro neodlepila od startu předtím, než vůbec závod skončil. Jak jsem tak tahala své mrtvé tělo z vody, lapala po dechu a cítila, jak se mi točí hlava, mé oči letěly po publiku.

Byla tam Cece, stála na straně tribuny s partou dívek. Žádnou z nich jsem neznala.

Měla vojenské khaki kalhoty a triko s fajfkou. Nápis říkal, JUST DO IT (Prostě to dělej) a pod ním v závorce S HOLKAMA. Uviděla mě a trochu nazvedla bradu na pozdrav.

Kdyby mé svaly fungovaly tak bych se i usmála. Co tady dělá? Přemýšlela jsem. Co asi. Přišla se podívat na někoho, jak plave. Koho? Brandi v týmu nebyla. Nějaká jiná holka?

Sundala jsem si plavací čepici a vytřepala z ní své vlasy. Cítila jsem se mokrá a rozpačitá.

Kouč mi podal ručník. "Dobrá práce," zalhal.

"Ani mě neměřili, že ne?"

Rozpačitě se zasmál. "Obávám se, že ne. Díky, že jsi zaskočila, Holland. Je dobré vědět, ž mám někoho, na koho se můžu spolehnout."

"Aby zaplaval svůj nejhorší osobák," zamumlala jsem a přetáhla si ručník přes hlavu. Jeho tenisky vrzaly o kachličky jak odcházel s dalším trenérem.

"Už jsem se chystala volat pobřežní hlídku."

Strhla jsem ručník z hlavy.

Cece se zazubila.

"Sklapni," řekla jsem jí a plácla jí ručníkem.

Chytila jeho konec a držela ho. "Jdeme tancovat do Rainbow Alley jestli chceš jít taky."

"Co je Rainbow Alley?" Obhlídla jsem přes její rameno holky.

"Je to gay centrum pro mládež," odpověděla.

Ze strachu mě bodlo u srdce. Proč? Chtěla jsem s ní strávit nějaký čas, abych jí poznala.

Ale v gay centru pro mládež? Co když si myslela, že … ? Co když to znamenalo … ? Závity v mé hlavě se roztáčely. "Um, díky, nemůžu. Musím jet zpátky autobusem společně s týmem." Oči jsem měla upřené na mokré kachličky pod nohama Cece. Nezavázané kotníkáče. Fakt cool.

"Můžu jet za autobusem a vyzvednout tě u školy." řekla.

"Musím domů."

Podívala se na mě. Viděla do mě. Věděla, že lžu a vykrucuju se.

"Cece." Chytila jsem ji za ruku. A potom hned pustila, když mou rukou projel oheň. "Díky za to CD. Celou cestu sem jsem ho poslouchala. Je skvělý."

Znovu se usmála, pomalu, smyslným úsměvem. Potom mrkla a popoběhla, aby dohnala své přátele.

Byla taková koketa. Vždycky mě to vytáčelo, když se holky takhle chovaly. Kupříkladu Kirsten.

Ten způsob jakým vyjížděla po klukách. Tak očividně. Ale s Cece to bylo jiné. S ní to bylo… sexy.

7

Echo Lake bylo narvané k prasknutí, když jsem tam se Sethem dorazila. Díky Bohu Faith nešla taky. Řekla, že už něco má; Představila jsem si, jak spaluje mou fotku. Přišla zrovna do slovní přestřelky mezi mnou a mámou kvůli tomu, proč nechci pozvat Faith. Sorry, jen si nedovedu představit Goth na bruslích. Zahlédla jsem Leah a Kirsten kroužící po obvodu jezera, hlavy nakloněné k sobě a mluvící. Seth řekl, "Půjdu se mrknout na hokej, jestli máme šanci se připojit." Pelášil k jižnímu břehu, kde byla hra v plném proudu.

Zkrátila jsem si to přes jezero a zastavila se vedle Leah. "Ahoj, Holl," pozdravila mě. "Jak šly závody?"

"Nikdo se neutopil," řekla jsem.

"Jak bys to řekla kdyby jo?" zavtipkovala Kirsten.

Leah po ní střelila pohledem.

"Něměla jsem nic říkat" Kirsten si upravila zip na svých lyžařských rukavicích. "Nemáš dost peněž na to abych se navlíkla do plavek na veřejnosti." Její obličej se najednou rozzářil. "Tam je. Uvidíme se děcka později." Odjela.

Leah a já jsme ji sledovaly jet ke břehu kde Trevor vyvalil z pánských záchodů. Všima jsem si, že má pohorky. Zvedla jsem obočí směrem k Leah.

"On nebruslí," vysvětlila.

"Díky Bohu, že už umí aspoň na nočník."

Plácla mě. Kirsten zahranila, aby zastavila blízko cesty a ohodila Trevora sněhovýma vločkama.

Vrhla se na něj a vlepila mu smrtící polibek.

"Kde našla tohle batole?" zeptala jsem se Leah. "V hračkářství Bambule?"

"Holland, to je ošklivý."

Zbledla jsem. "Omlouvám se. Jen, že –" Nic mi do toho není, o tom to je. Takže je jedno, že Kirsten se propracovala přes starší a mladší a teď si začínala s batolatama?

Nejsem kos, abych do toho strkala nos..

"Ona ho opravdu miluje," řekla Leah. "Myslí si, že si konečně našla ten správnej protějšek."

"Zákon průměru," řekla jsem, "když tolikrát zaboduješ."

"Holland." Leah vypadala šokovaně.

Trhla jsem sebou. "Omlouvám se. Jen si dělám srandu. Doufám, že je ten pravej." Myslím si, že bychom si všechny měly najít svého vysněného chlapa.

Klouzaly jsme se k hokejovému zápasu a Seth zavolal, "Holland. Leah. Budou potřebovat za pár minut vystřídat. Řekněte i Kirsten ať jde. Otevřená hra."

Zastavila jsem u brány. Leah řekla, "Půjdu říct Kirs. Dneska se mi opravdu nechce hrát."

"Si děláš srandu." Zamračila jsem se na ni.

Odjela. Divný. Leah se na to přímo třásla, až se otevře jezero, abychom si každej víkend mohli zahrát hokej, tak jako vždycky. Byla na mě naštvaná, že jsem shazovala přítele Kirsten? Jen jsem si dělala tak trochu srandu. Safra.

Utáhla jsem si tkaničky a udělala pár dřepů, abych se rozhýbala. Když jsem si oblékala své rukavice, Kirsten prolétla branou a zabrzdila vedle mě. "Co je s Leah?" zeptala se. "Nějak se vzdaluje. Už od Vánoc, vlastně. Všimla sis toho?"

"Um, jo." Vlastně ani nevšimla. Že bych byla tak sebestředná? Až tak moc? Leah byla mou nejlepší kamarádkou. Měla bych si všimnout.

Kirsten dodala, "Bojím se o ni. Stěží mi tento týden řekla sotva tři slova." Dívaly jsme se po jezeře kde Leah sama bruslila. "Mluvila s tebou?"

"Ne," přiznala jsem.

"Pokud ti řekne co s ní je, tak mi to řekneš, že jo?"

"Jasně, samozřejmě." Wow. Leah opravdu nesršela svým obvyklým šarmem. "Doufám, že to není kvůli Connerovi,"

Pomyslela jsem si nahlas.

Kirsten vyvalila oči, "V žádném případě. Jsou stálí jako skála."

Conner byl přítel Leah. Nebo spíš snoubenec. Nebyli oficiálně zasnoubeni, ale to jen proto, že se rozhodli počkat. Conner byl o rok starší než Leah. Loni po maturitě vstoupil do Americorps a odstěhoval se do Atlanty. Plán Leah byl takový, že ho bude následovat na jaře.

Měla jsem Connera ráda i když to byl snob. Nebo jsem jen prostě záviděla. Ten kluk byl v balíku. Brával Leah ven do takových romantických restaurací během víkendu, když přijel do města a klidně za ni utratil sto babek. Taková noc se Sethem znamenala box ve Wendy's místo drive-inu.

Já jsem s Leah nemluvila už vůbec kromě našeho štěbetání u oběda. Neomluvitelné. Slíbila jsem si, že to brzo doženu.

Ve srubu na Echo Lake byly hokejky a helmy, pokud jste si nepřinesl svou.

Brankář v modré helmě pozvedl svou ruku a zvolal, "Náhradníci." Tři nebo čtyři hráči jeli směrem k lavičce, aby popadli dech.

Sundali si helmy a podali je okolo ostatním. Kirsten se zeptala, "Za jakou barvu hraješ, Sethe?"

"Za modré," odpověděl. "Budu brankář, leda že bys jím chtěla být ty."

Ptal se mě, ale Kirsten se ozvala, "Klidně." Sebrala mi poslední modrou helmu z ruky. "Budu tvůj ochránce, Sethe." Mrkla na něj a hodila mi červenou přilbu.

Dělala mi to naschvál, aby mě vytočila? Někdy…

Seth ukázal prstem na mě.

"Co?" Vybrala jsem si hokejku z půjčovny.

"Pojď sem."

Poslechla jsem. Vzal mi mou tvář do svých lyžařských rukavic. "Hodně štěstí," řekl. "Budeš ho potřebovat."

Políbila jsem ho a potom jsem zapíchla ostří do jeho boty.

Vhazování vyhráli červení a postupovali s pukem po ledu. Dalších pět hráčů v mém týmu bylo slušnými bruslaři; většinu z nich jsem tu už viděla nebo s nima hrála. Coop, jeden ze Sethových kamarádů, byl křídlem v mém týmu. Pozdravil mě zamručením. Jediná další holka s červenou přilbou dojela ke mně, otočila se, bruslila pozadu a řekla, "Čau. Jsem Dayna."

"Holland." Přiťukly jsme si rukavicemi.

Otočila směr a odjela směrem k síti. Wow. S takovýma stehnama by měla být rychlobruslařka.

Pokazili jsme šanci skórovat, ale to jenom proto, že Coop a ten druhý kluk v našem týmu si přivlastnili puk. "Hej, tady," slyšela jsem Daynu křičet víc než jednou, ale nechtěli se vzdát kontroly nad pukem.

Kirsten zachytila přihrávku mezi Coopem a jeho kámošem a pelášila si to směrem na našeho brankáře. Doprčic.

Dohnala jsem ji v našem pásmu a ukradla jí puk. Udělala jsem široký oblouk a přidržela si puk na hraně hokejky, potom jsem uviděla volnou Daynu a odehrála jsem puk vzduchem na ni.

Coop ho ve vzduchu zachytil a rukou ho přihrál svému kámošovi.

"Sakra," Dayna zavrčela potichu, když vedle mě zabrzdila. "Mohla jsem to tam přímo šoupnout."

"Já vím." Zakoulely jsme očima.

Dalších dvacet minut nebo tak nějak se hra přelévala nahoru a dolů až když jsme všichni byli docela zničení. Skóre byly pět ku čtyřem ve prospěch modrého týmu. "Time out," zakřičel Seth. Ze srubu poslali varnici s horkým jablečným moštem a hráči ji obklopili. Potřebovala jsem si upravit ponožku, která se mi srolovala na patu. Dayna se svalila na lavičku vedle mě.

"Vyloučíme Beavise a Buttheada," řekla. "Vedli bychom už o nejméně tři branky, kdyby nebylo těch dvou hokejových troubů."

"Přesně," řekla jsem. Prostě totálně ovládli hru.

"Kdybych se tak dostala k puku, jsme si jistá, že bych zatopila té zrzce."

To byla Kirsten. "Okay. Udělám, co budu moct, abych jí zdržela. Má špatné levé koleno," řekla jsem Dayně. "Když jí nabereš na té straně tak se z toho tak rychle nevzpamatuje."

"Jo?" zazářily oči Dayně. "Supr." Přehodila si nohu přes nohu a očistila si ostří brusle. "Hraješ dobře," řekla. "Jsi někde v týmu?"

"Ne. Hraju pro zábavu už od šesti. Ty hraješ taky dobře. Kde bruslíš?"

"Andersen Rink, na 104-té a Sheridanské?"

Věděla jsem to. Přikývla jsem.

"Chodíš sem často?" Dayna se na mě dívala přes svou hokejku.

Předtím než jsem stačila odpovědět, Seth přibruslil se dvěma kelímky horkého jabléčného moštu. "Tady, kotě."

Jeden podal mě. Všimnul si Dayny a nabídnul jí ten druhý. Kavalír.

"Ne, díky," řekla a usmála se. "Ty si dej."

Z moštu stoupala pára a byl kořeněný a já si ho držela u tváře, abych si ohřála nos a nasála ho do nosu.

Dayna se postavila, zarazila své brusle do ledu a odjela.

Přemýšlela jsem o ní. Ne, nepřemýšlela. Věděla jsem to.

V druhém poločase se Dayna dočkala. Nejen, že ti vrtáci nepřihráli, ale hákovali a sekali hokejkou všechny okolo. A v takové hře se nehákuje.

To ví každý.

Na okraji se shromáždil dav a někdo zakřičel, "Už jste lidi skončili? Chceme taky hrát."

Coop zařval, "Ještě minutu!" Prosvištěl kolem mě. Pořád jsme prohrávali o gól. Dayna se mihla, když vystřelila zpoza modrého hráče a předělila lajnu uprostřed. Jela přímo na Coopa a body-checkovala ho tak silně, že odletěl. Dayna mu ukradla puk a sprintovala po straně.

Šněrovala jsem si to za ní. Kirsten projela kolem mě, mířila za Daynou, ale Dayna jí překřížila cestu a skoro Kirsten podkopla. Dayna vzala puk hluboko za bránu. Její oči bloudily po okolí, než našla mě.

Zastavila jsem v mezeře před Sethem. Byl opatrný. Seth měl skvělý instikt a znal moje nejlepší tahy. Když jela Dayna do středního pásma, nahrála mi.

Seth se přikrčil. Strčila jsem do něj a vypálila backhandem. Seth se po tom vrhl, obličejem napřed, ale puk projel pod ním a přímo do sítě.

Červený tým se radoval, jako by vyhrál Stanley Cup.

Dayna přibruslila ke mně pro plácnutí. Když jsem proklouzla kolem Setha, který ležel stále rozplácnutý na ledě, slyšela jsem ho mumlat, "Do piče" Sklonila jsem se, sebrala puk a upustila ho na jeho záda. "Myslím, že jsi chtěl říct do tyče.'"

Chytil mě za kotník a snažil se mě strhnout dolů, ale utekla jsem. Vyškrábal se zpět na nohy a honil mě po ledě, strčil mě do kopy sněhu na druhém konci. Vmetli jsme si sníh navzájem do tváře, smějíc se a zápasíc spolu. Seth mi přidržel ruce a překulil se nade mě. Líbal mě. Udržoval tlak, až jsem se snažila nadechnout. "Slez ze mě," poručila jsem mu.

"Co?" řekl s udiveným výrazem. Klekl si. "Ublížil jsem ti?"

"Ne." Ano. Stoupla jsem si. Vždycky to musel pokazit, pomyslela jsem si. Nikdy jsme se prostě jen tak nemohly bavit.

Coop přibruslil k nám a řekl Sethovi, "Budem začínat novou hru. Červeným jeden chybí. Chceš ty nebo Holland hrát?"

Seth se mě zeptal. "Holl?"

"Já už ne," řekla jsem, vytřepávala jsem si sníh z límce své bundy. "Ty běž. Já potřebuju být nějaký čas s Leah."

Otřepal mi sníh vzadu z mé hlavy a potom odešel.

Našla jsem Leah u venkovního ohniště kde si ona a Kirsten ohřívaly své ruce.

Leah řekla, "Dobrej zápas. Viděla jsem jen konec, když jsi bodovala."

Kirsten zamumlala, "Vyhrály bychom, kdyby tam nebyla ta lesba."

Pomalu jsem se otočila tváří v tvář Kirsten. "Prosím?"

Podívala se mi do očí a zkřivila rty.

"Pokud máš na mysli Daynu, tak ta je dobrá sportovkyně."

Kirsten odfrkla. "Jasně, všechny jsou."

"Co to mělo znamenat?"

"Hej." Leah mi dala ruku na mé rameno. "Začíná být zima. Pojďme dovnitř, Trevor říkal, že nám bude držet místo v bufetu."

"Když mluvíme o Trevorovi," řekla jsem, sundávajíc své zmrzlé rukavice. "Lidi se o vás začínají bavit."

Hlava Kirsten vystřelila nahoru. "O čem?"

"Hádej."

Její oči se zúžily. Nahla svůj obličej ke mně a řekla, "Proč jsi mi to neřekla?"

Doprdele. Neměla jsem s tím začínat. Ale i tak by měla znát pravdu. "Říkají, že jsi běhna."

Kirsten vydala krátký výdech. "Opravdu." Měla zaťaté zuby. "No tak, ať jsou oni kdokoliv, můžou se jít bodnout." Bruslila ode mě směrem k východu.

Leah zavzdychala. "Holland –"

"Já vím" Zaklonila jsem hlavu. "Já vím, zastřel mě."

Leah šoupala bruslema dopředu a dozadu po ledě. "Myslí si, že ji soudíš."

"Nesoudím." Krev se mi hrnula do obličeje. Nebo ano? Možná soudím. "Jsem její kamarádka, Leah. Myslím si, že by to měla vědět. Jen se ji snažím ochránit." Jasně, Holland. Jsi tak ušlechtilá. Měla bys pravdou častovat své přátele častěji. Vydechla jsem dlouho a zřetelně. "Zavolám jí večer a omluvím se jí."

"Díky," řekla Leah. Nesnášela to, když mezi mnou a Kirsten šlehaly plameny.

Díky Bohu tu vždycky byla, aby ty plameny mohla uhasit. Vždycky mě zajímalo, jak jsme já a Kirsten mohly zůstat tak dlouho kamarádkami. Známe se už od osmičky, když se ona a její máma přestěhovaly z Texasu potom, co se její rodiče poprvé rozešli. Kirs z toho byla dost hotová. Opravdu chtěla žít se svým tátou, ale on se sestěhoval se svou přítelkyní a mít doma dítě by mu příliš narušilo jeho životní styl. Nikdy jí nezavolal; ani na její narozeniny.

Daly jsme se do řeči a zjistily jsme, že mám společnou věc v podobě „chybějícího otce".

S Kirsten byla sranda. Divoká a bláznivá, trochu lehkomyslná. Na rozdíl ode mě, slečny Nudné a Předvídatelné.

Leah začala odcházet a já ji dohnala. "Jsi v pohodě?" Šťouchla jsem do ní svým ramenem. "Nějak se vzdaluješ, když bych citovala Kirs."

Leah se usmála. "Jsem v poho."

"Určitě?"

Otevřela pusu a pak ji zase zavřela. Dívala se toužebně po ledě a řekla, "Chybí mi starý dobrý časy."

Zamračila jsem se. "Jaký starý časy?"

Podívala se na mě. "Když jsme byly děti. Chodily sem. Bruslily hodiny. Hráli na babu. Bude mi to všechno chybět." Rozpažila, aby zahrnula víc než jen jezero.

Vyhnuly jsme se bandě hlučných kluků, kteří pronásledovali holky před námi. Hihňaly se a pištěly. Hádám, že jsem věděla co tím Leah myslí. Život byl jednodušší, když jsme byly děti. Nebylo to o změnách, možnosti výběru nebo žití. Žily jsme pro chvíli.

Čas byl nekonečný.

Zahákla jsem svou ruku do Leah. "Víš co?. Koupím ti banana split s extra porcí šlehačky a dvěma třešničkama nahoře. Na znamení starých časů."

"Leda tak ve snu," řekla. "Musela bych pak držet dietu nejmíň týden."

Zrovna jsem pomalu usínala nedělním spánkem, když Seth zavolal. Má oční víčka byla jako olověná závaží, potom co jsem hloubala nad jednou a tou samou stránkou Beowulfa asi tak ticíc krát. Ani jedno slovo si nepamatuju.

"Je Faith pryč?" zeptal se.

"Jo." Zívla jsem. "Ale je tu Neal."

"Nezájem," řekl Seth. "Jdu k tobě."

Zavěsil dřív, než jsem mohla protestovat. Ne, že bych ho nechtěla vidět; ale byla neděle. Školní noc.

První co udělal, potom co jsem ho zatáhla dolů po schodech do svého pokoje, bylo rozepnutí svých jeansů.

"Ježíši, Sethe. Ty se ani nezeptáš."

Zastavil se se svými jeansy kolem svých boků. "Ty nechceš?" řekl.

Povzdechla jsem si a svalila se na postel. Opřela jsem se o čelo postele, objala svoje kolena a odpověděla, "Tak to není. Já jen…" zastavila jsem se.

"Co?" Seth si prohlížel můj obličej. "Co, Holl?"

"Pokaždé když jsme sami tak tohle je jediné co děláme."

Zapnul si své kalhoty. Posadil se na matraci vedle mě a řekl, "Nejsme spolu zas tak moc sami, kotě. A když to nechceš dělat v autě a nemůžem být spolu, když je tu Faith. A teď i školní noci jsou mimo hru."

Chápala jsem, co chce říct. "Pamatuješ, jak jsme si povídali? Třeba hodiny a hodiny, jen prostě povídali. Už si vůbec nepovídáme."

"Povídáme si každý den," odpověděl. "Vídám tě na obědě, skoro každou noc ti volám. Jsme spolu o víkendech, jak to jen jde."

Zavřela jsem oči a položila si hlavu na svá kolena. Seth se natáhnul vedle mě, propletl svou ruku kolem mého pasu a přitiskl si mě blíž. "Můžeme mluvit," řekl. "O čem chceš mluvit?"

"Nevím," zamumlala jsem.

"Miluju tě," zašeptal mi do ucha. "Vím, že to často neříkám. Miluju tě, miluju tě, miluju tě. To chceš slyšet?"

To nebylo ono. To už jsem věděla. "Kdy jsme přestali být přáteli?" pozvedla jsem hlavu.

Trochu se odsunul. "Stále jsme přátelé. Jsi ten nejlepší přítel, jakého jsem kdy měl." Prohlížel si mě. "Vím, že s holkama je to jiné. Ty o mně neuvažuješ jako o svém příteli?"

"Jasně, že jo. Samozřejmě, že jo. Jen, že…" Jen co, Holland? Řekni mu to.

Řekni mu, že se chceš vrátit do těch dob, jako to bylo dřív. Před sexem, z povinnosti.

Ach, jo. Z toho bude nadšený.

Seth líbal mé ucho, potom můj krk, mou klíční kost. Jakkoliv jsem se snažila, nemohla jsem mu to oplatit. Co je to se mnou? Byl skvělej, úžasnej perfektní. Byl vším, co kdy holka mohla jen chtít.

Tak proč, i dávno potom co už byl pryč, jsem ležela vzhůru a bolestí se užírala po něčem, co mi dá víc?

8. kapitola

Nejdřív zima. Otok plic. Potom síla. Bojuji s ní, namáhavě proti ní. Obtížněji, silněji. Skluz. Kopanec. Nádech.

Rychleji a rychleji. Pohybuju se, pohybuju. Pryč od toho. K tomu. Jdi tam.

Můj vnitřní hlas skandoval, "Pojď, tam, pojď."

Kam mám jít? Zeptala jsem se.

Nedostala jsem žádnou odpověď.

Konečky prstů nahmatají beton ve stejném okamžiku, kdy má hlava prorazí hladinu bazénu. Bolí mě hruď. Každý sval v mém těle hoří. Jak dlouho už plavu? Příliš dlouho touto rychlostí. Oči mě pálí. Zavřu je, visím přes okraj, dokud závrať nevyprchá.

Pak vylezu z bazénu a šlapu si to do šaten pod horkou sprchu.

"Ahoj, Holland."

Nadskočila jsem. Většinou jsem touhle dobou sama.

"Kdybych měla tvou sebekázeň, mohla bych vypadat jako tvoje matka. Bohužel, ale moje tukové buňky se bouří pro smršťování."

Usměju se na paní Lucasovou. "Co tu děláte?" Můj hlas zněl krutě, vyčítavě.

Přesně jak jsem se cítila – vyrušena.

Bohužel si toho nevšimla. Nasadila si čelenku na svou hlavu a odpověděla, "Začali jsme na fakultě s brzkým ranním kondičním programem. Pracuju na těhle bicepsech." Zvedla imaginární činky.

Mlčky jsem ji proklela. Můj jediný soukromý čas. Opravdu jsem potřebovala být zrovna teď sama. Abych mohla přemýšlet.

Nebo nepřemýšlet. Vzala jsem si pár ručníků z vozíku na prádlo u dveří a směřovala ke sprchám. Paní Lucasová mě následovala. "Prošla sis všechny ty katalogy? Už ses rozhodla, kam se přihlásíš?"

"Ještě ne," řekla jsem jí a otočila kohoutkem horké vody. "Byla jsem zavalená přes víkend domácími úkoly." Což byla pravda. Byli jsme tak týden nebo dva od pololetí a já už stěží držela krok. Nulová motivace taky zrovna nepomáhala.

"Dobře, ale neotálej dlouho. Většina těch přihlášek by měla být odeslána do prvního února."

"Já vím," Utnula jsem ji. Zklidni se, Holland. Bože. "Udělám to dnes večer." Otočila jsem hlavu a usmála se na ni. Přála jsem si, aby odešla.

"Dostala jsi své pozvání?"

Neodpověděla jsem; jen jsem zapadla do sprchy a vytratila se.

Cece seděla na zemi u své skříňky a hloubala nad komiksem X-Men. Vedle sebe na koberci měla svůj kelímek s kávou, krabice s koblihami byla otevřená dokořán.

"Ztloustneš," řekla jsem, než jsem vytočila kombinaci na svém zámku. Mohla bych být ještě víc protivná? Otočila jsem se, abych se omluvila.

Cece mě neslyšela nebo mě ignorovala. Otevřela jsem svou skříňku a podívala se do zrcadla. Musela jsem se postavit na špičky, abych na ni viděla. Ukousla si kousek čokoládové koblihy a mávala s ní ve vzduchu, aby mě nalákala.

Usmála jsem se pro sebe. Ne jen pro sebe. Nechala jsem svou skříňku dokořán, došourala se přes chodbu a zkoumala obsah krabice. Většina těch koblih byla pomačkaná nebo podivného tvaru.

"Tohle jsou snad ty nejhorší koblihy, jaké jsem kdy viděla." Dřepla jsem si a vybrala si kousek s kokosovou polevou.

"Ať už jsi za ně zaplatila cokoliv, tak tě slušně natáhli."

Zavřela komiks. "Jelikož jsem nezaplatila ani ň, tak si myslím, že to byl dobrej kšeft."

"Koblihy zadarmo?" Obočí mi vystřelilo nahoru. "Kde?"

"Hott ’N Tott," řekla. "Obchod mého strýce. Nebo jak tomu láskyplně říkáme – a taky jemu – Hop nebo trop."

Zasmála jsem se.

Taky se usmála. "Dostávám je zadarmo jen proto, že tam pracuju."

Moje stehna ztuhla a já se nedovedla rozhodnout. Nahoru nebo dolů? Moje kolena rozhodla. Sesunula jsem se s nohama zkříženýma na druhou stranu krabice s koblihama a zeptala se, "Kde je ten obchod? Hop nebo trop koblihy?"

Ušklíbla se. "Směrem na Speer a Colfax. U Wash Central."

Přikývla jsem. Pořád jsem nevěděla kde to je. Washington Central bylo něco jako podsvětí, druhá strana města. Zvonek zazvonil nad našimi hlavami a já si nacpala koblihu do pusy. Vyškrábala jsem se na nohy a vyrazila přes chodbu.

"Tady je ta přihláška," řekla z ničeho nic vedle mě.

"Co? Jo." "Lesbický Bisexuální Gay" název na mě vyskočil z nadpisu. Vzala jsem si od ní přihlášku do klubu a prolétla ji, když jsem zavírala svou skříňku.

"Kdy máte další schůzku?" zeptala se.

"Vlastně dnes." Strčila jsem přihlášku do složky. "Během oběda."

"Fajn." Chvíli jsme tam stály, tak trochu rozpačitě. Srdce mi tlouklo jako o závod. Nevím, kdo se pohnul jako první, ale šly jsme dolů chodbou společně. Těsně vedle sebe. Zastavila se na rozcestí. Nebo možná já. "Dej mi vědět, co na to říkali," pronesla Cece. "Uvidíme se na výtvarce." Zadívala se mi do očí a držela mě v tranzu. Když jsem nabyla vědomí, ustoupila. Zmizela v oparu. Zhluboka jsem se nadechla a pomalu vydechla. Proč ve mně vyvolávala pocit jako bych balancovala nad okrajem srázu? Jeden špatný krok a spadla bych do propasti.

Aby byla změna, rozhodla jsem se, že se schůzka studentské rady sejde během oběda v Pizza Hut přes ulici. Pan Olander odstartoval schůzku tím, že nám oznámil, že byl požádán, aby pomohl zorganizovat konferenci vedení na Southglennu v květnu. Probírali jsme, kolik bude potřeba místností a jaká témata by byla zajímavá. Detaily narůstaly geometrickou řadou, jak jsme to probírali, takže jsem navrhla, že ustanovíme užší výbor. Seth se nabídnul dobrovolně a mě navrhnul k sobě.

Tím si vysloužil můj vražedný – kéž bys to neudělal - pohled. Věděl, že můj rozvrh je už tak přecpaný.

Také jsme si rozdělili úkoly pro obecně prospěšné projekty předtím, než Olander pronesl, "Dobře, pokud už není nic dalšího, navrhuji odročení –"

"Počkejte," vstoupila jsem do toho. "Je tu ještě něco." Prohrabala jsem svůj batoh kvůli přihlášce.

"Dostala jsem novou žádost o klub." Strčila jsem ji do své složky s Britskou literaturou, která byla naspodu hromady.

"Jen to najdu."

"Co je to tentokrát?" zeptal se Seth. "Anonymní požírači mrtvol?"

Několik lidí se zasmálo. Gothové byli ti poslední, kteří by chtěli zakládat klub – a být zamítnuti –, protože nemohli najít poradce. "Je to Lesbigay skupina," řekla jsem.

Všechen vzduch v místnosti zmizel.

"Homouši chtějí klub? Na to zapomeňte."

Kdo to řekl? Otočila jsem hlavu. Kirsten?

"Můžu se podívat." Vytrhla mi přihlášku z ruky. "Slečna Markenko souhlasila s tím, že bude jejich poradce?" Mlaskla. "Vždycky jsem ji považovala za velkou lesbu."

"Kirsten! Proboha." Vytrhla jsem jí formulář zpět.

"Omlouvám se," řekla, ale neznělo to tak.

"Měli jsme takovou žádost pořád dokola na Mitchellské, mé poslední škole," poznamenal Olander.

"A co se stalo?" zeptala jsem se ho.

"Nic. Moc kontroverzní."

Krev mi vřela. "Takže kluby jen tak potopíme, protože jsou moc kontroverzní?"

Vypadal trochu dotčeně. "No…"

"Není to protiústavní?" řekla jsem. "A co první dodatek? Co svoboda projevu, svoboda sdružení?"

Kirsten odpověděla, "První dodatek se nevztahuje na státní školy, ne?" Vyzvídala u Olandera, který vypadal, že by raději pitval žábu, než aby se musel potýkat s tímto.

"Počkejte –" zvedla jsem hlas.

Seth se natáhnul přes stůl a chytnul mě za zápěstí. "Nebudeme vypadat jako banda netolerantních bigotů pokud je takhle odmítneme?"

"Díky," řekla jsem mu.

Kirsten zavtipkovala, "A co si myslíš, že znamená nulová tolerance?"

Pár lidí se zahihňalo.

Střelila jsem po Kirsten pohledem. "Opravdu vtipný."

"Cece Goddard." Kirsten si narovnala přihlášku, aby si ji mohla přečíst vzhůru nohama. "Kdo to je?"

"Je nová," řekla jsem. "Zrovna přestoupila z Washingtonské Centralní." Pro ostatní jsem dodala,

"Očividně jsou tam mnohem pokrokovější než my tady."

Všichni sklopili svůj zrak a vypadali zahanbeně. Měli by být. Měli bychom být. Oči mi padly na jméno Cece a potom na otázku pod ním: Předpokládaný počet členů.

Patnáct, napsala. Patnáct? Měli jsme na naší škole tolik homosexuálů?

Kirsten pronesla, "Nejsme pozadu a nemyslím si, že bychom potřebovali gay klub na Southglennu. Jen proto, že nějaká radikální lesbička chce vést svou vlastní agendu, nevidím důvod, proč bychom museli souhlasit."

Nesouhlasně jsem zamlaskala. "Tak to není. Nemá žádnou agendu. Není to žádná militantní feministka, nebo co si o ní myslíš. Je v pohodě. Je skvělá." Raději zmlkni, pomyslela jsem si, když jsem začala rudnout v obličeji.

Kirsten pokřivila rty.

"Co?" naše oči se setkaly. Prostřelily mezi námi blesky předtím, než Kirsten zakroutila hlavou a odvrátila pohled.

Pan Olander si povzdechl a podíval se na své hodinky. "Máme pár minut. Holland, přečti tu přihlášku."

Četla jsem nahlas, "Jejich cílem je setkávání se a probírání problémů a otázek, které jsou společné gay komunitě. Socializace. Uspořádání sbírky proti AIDS a další –’"

Někdo zamumlal, "A další věcí bude, že budou požadovat kondomy zdarma na záchodech."

Ruka Kirsten vystřelila vzhůru. "Pro tohle bych hlasovala."

Všichni zahýkali. Olander řekl, "Podívám se na školní řád, ale pokud tam není něco, jako bylo na Mitchellské, budeme tu žádost muset zamítnout."

"Proč?" zařvala jsem. Trochu moc hlasitě i pro moje uši.

Odpověděl, "Je to moc uzavřené. Pokud chtějí školou schválený klub, musí nechat své členství otevřené všem, kdo se budou chtít přihlásit. Ne jen vybraným skupinám, které jsou tam popsány. Navíc, pokud nebudou schválení, nemůžou ve školních prostorách pořádat žádné sbírky."

Doprdele. Nacpala jsem přihlášku zpět do svého sešitu. Když jsme se postavili k odchodu, Kirsten se zeptala, "Ale stále bychom mohli dostávat ty kondomy zdarma, že?"

Když jsme čekali na zelenou na semaforu na kraji chodníku, předstoupila jsem před ni.

"Proč jsi tak moc proti tomu klubu?"

Kirsten pokrčila rameny. "A proč ty jsi tak moc za?"

Barva se změnila a Kirsten odešla, aniž by čekala na mou odpověď. Vlastně dobře, že tak, protože jsem ani žádnou neměla.

"Necháte si svůj skicák, abyste zaznamenávali, co jste za den viděli," řekl nám Mackel a přehodil si nohu přes přední část židle. "Nebojte se přesnosti nebo realismu. Chci, abyste se soustředily na každodenní věci, viděli je v novém světle. Chci, abyste si vytvořili svůj vlastní přístup k umění jako své osobní vyjádření."

Osobní jak? Jak osobní?

Mé oči zamířily na Cece, která si četla komiks na svém klíně. Jak jí to jen ohledně klubu řeknu? Možná se zapomene zeptat. Možná mě na Harvard přijmou díky vzhledu.

Mackel pokračoval, "Dnes budeme dělat cvičení jak vidět detaily v tom světle, jak je může vidět umělec." Požádal někoho v přední řadě, aby zhasnul světlo a stáhnul projekční plátno. Mackel našel ovladač promítačky, zmáčkl tlačítko a rozsvítil se první obrázek. "Co vidíte?" zeptal se.

Někdo zvolal, "Plot."

"Fakt jo?," zavtipkoval Winslow vedle mě.

Mackel se zeptal, "Co dál?"

"Sníh."

"A?"

"Zcela prázdné pustiny naší mysli," ozval se Winslow.

Mackel se uchechtl. "Lepší. Ale nedělejme hodnotové soudy nad ostatními. Soustřeďme se na to, co můžeme vidět. Opravdu se podívejte. Zašilhejte, pokud budete muset."

Stíny, napadlo mě. Někdo zakřičel, "Stíny."

"Dobře."

Linie, mezery, tvary, kontrast, hrubý povrch, jemný povrch, zima. "Holland," vyzval mě Mackel mým jménem.

Trhla jsem sebou.

"Co vidíš?"

"Um…" spolkla jsem knedlík a potom vyřkla mé představy. Překlikl na další obrázek.

Měla jsem pravdu? Viděla jsem Cece jak se na mě dívá a usmívá se. Asi ano.

Pokračovali jsme v tomto cvičení dalších patnáct minut dokud Mackelovi nedošly obrázky nebo nám nedošlo nadšení. Když se znovu rozsvítila světla, řekl, "Zopakujeme si zadání z minulého týdne. Je to má chyba, že jsem vám nedal více nápověd. Neučil jsem výtvarku pro I. stupeň dobrých pár let, jak jste si určitě již všimli. Znovu tedy, vyberte si jeden objekt v této místnosti a nakreslete ho. Zaměřte se na jeho tvar. Prozkoumejte ten objekt pečlivě, víc než kdy předtím jste se na cokoliv dívali. Můžete se volně procházet po místnosti a hledat inspiraci. Pustím vám k tomu nějakou hudbu. Doufám, že tak naladím vaši inspiraci." Položil na židli kazeťák, zmáčkl tlačítko a začala se linout klasická hudba.

Bylo to uklidňující. Nikdy jsem neposlouchala klasiku. Seth tomu říkal uspavač hadů. Nesnášel i country.

Fajn, něco si vyber. Židli, dveře, hliněnou vázu na poličce. Nic moc zajímavého. Znovu jsem se několikrát rozhlédla po místnosti. Jediné, co znovu a znovu poutalo mou pozornost, byla zadní část její hlavy. Byla tam struktura. Tvar, pohyb, zajímavost. Rozevřela jsem svůj skicák a začala kreslit.

Čekala na mě po hodině na chodbě. Skvělý. Vedla jsem ji k pitítku a řekla jsem, "Zamítli to."

"Ne." Plácla se do hrudi. "Jaké překvapení." Zadívala se do dálky, přimhouřila oči a pronesla, "Dělá se mi z tohoto místa zle. Opravdu to tady nesnáším. Vypadá to, jako by všichni homofobové byli vyhoštěni do této školy."

"Ne, nebyli." Možná jich tu je pár.

"Tady není nikdo ani řádně vyoutovaný. Nikdy tě nezajímalo proč?" oči Cece se setkaly s mými.

"Já, hádám, že jsem si myslela, že tu ani gaye nemáme."

Krátce se zasmála. "Holland, otevři oči."

Udělala jsem to a viděla jsem jen ji.

Zakroutila hlavou. "Jaké měli důvody, aby nás zamítli?"

"Nezamítli tě. Pan Olander řekl, že to nebylo dost otevřené. Oficiální klub potřebuje být víc otevřený všem studentům." Vytáhla jsem přihlášku. "Možná bys mohla přidat –"

"Heteráky." Ceceina hlava se zvedla. "Gay/Hetero koalice, že by? Bože, budu muset zvednout členství na šestnáct lidí." Vytrhla mi přihlášku z ruky. "Sorry. Nechceme GHK.

Tedy já nechci. Heteráci nás nechápou, neví čím si procházíme. Nemůžeme se spolu bavit o věcech, na kterých záleží, jako třeba vyoutování. O vyrovnání se s ponižováním. O sexu."

Najednou mi vyschlo v ústech. "Jasně. To dává smysl. Zkusím to znovu." Natáhla jsem se pro přihlášku.

"Nechci tě tím zatěžovat," řekla.

"Cece, nedělej to."

Roztrhla přihlášku v půli. Zazvonil zvonek a ona odešla.

"Cece," volala jsem za ní. Začala běžet. Pronásledovala jsem ji ke schodišti a potom se mi ztratila.

Sesunula jsem se po zábradlí, zavřela oči a bojovala proti prázdnu v mé mysli. "Nezatěžuješ," zamumlala jsem přes vnitřní vřavu. "Bojovala bych za tebe."

To odpoledne bylo ve vzduchu napětí, lidé si šeptali. Podařilo se mi zachytit část rozhovoru předtím, než mi začala hodina ekonomie, mé uši zaslechly ta slova, "Gay klub."

Otočila jsem hlavu a viděla jednu holku, jak si cpe prst do krku.

Tak a bylo to tu. Novinky se šíří rychle, pomyslela jsem si. A vsadím se, že vím, kdo přidával polínka do ohně drbárny.

"Holland. Oh, počkej." Kirsten za mnou spěchala po škole. Mířila jsem si to na plavecký trénink. "Potřebuji s tebou mluvit," řekla.

Osočila jsem se na ni. "Proč vykládáš lidem o lesbigay klubu? O čem se bavíme na školní radě je soukromé."

Odtáhla se. "To vím. Nic jsem neřekla."

Vypadala uraženě a taky tak zněla. "Poslouchej, Trevor a já jsme si říkali, jestli byste ty a Seth nechtěli s námi jít v pátek ven. Tedy já jsem si říkala." Polkla Kirsten těžce. "Vždycky jdeme ven s Trevorovými kamarády a oni jsou… nevím jak to říct. Nudní. Rodiče Haley Ackersonové budou pryč a ona pořádá párty tenhle pátek. Půjdete s námi?"

"Um, jasně. Dobře." Cítila jsem se vykolejená. Vinná za to, že jsem ji obvinila. "V pátek? Ou, počkej. Mám tento pátek plavecké závody."

Obličej Kirsten poklesl, jakoby si myslela, že lžu.

"Opravdu mám," řekla jsem.

"Fajn, když myslíš. Jen jsem chtěla, abys strávila víc čau s Trevorem. Lépe ho poznala. On je opravdu sladkej, Holland. Vím, že by sis ho oblíbila jen, kdybys mu dala šanci."

"Mám ho ráda." To nebylo fér. To nebyl ten problém.

Oči Kirsten bloudily po podlaze. "Myslíš si, že je na mě moc mladej. Vím to. Ale není to tak.

On je na svůj věk opravdu vyzrálej. On je první kluk, kterého jsem potkala a kterej nechce jen skočit rovnou do postelel, chápeš? Záleží mu na mě. Miluje mě. Opravdu." Kirsten zněla ustaraně. V hlavě mi zněly slova Leah: Myslí si, že jí soudíš.

"Možná bychom si mohli vyjít v sobotu večer," řekla jsem jí. "Do kina nebo tak něco." Každopádně jsem nesnášela párty. Byla to jen příležitost jak se nadrat a pomuchlovat.

Kirsten se rozzářila. "Supr. Fajn. Nejdřív bychom mohli zajít na večeři." Objala mě. "Díky, Holland. Omlouvám se za to předtím," řekla. "Na schůzce. Víš jaká jsem, ráda si hraju na ďáblova advokáta." Její oči zářily.

Dívala jsem se na její záda, když odcházela. Odkdy? Jedinou pravdu, kterou kdy Kirsten hájila v diskuzi, byla ta její. Byly časy, kdy jsem jí nechápala. Vůbec jsem ji nechápala.

Když jsem vrazila do dveří dole u schodů, zahlídla jsem Cece blízko automatu na džus před šatnami. Myslím, že tam stála s několika klukama z gymnastického týmu. Dveře do posilovny byly otevřené. Výraz v jejím obličeji mě donutil zrychlit můj krok.

Když jsem došla blíž, jeden z těch kluků položil svou ruku nad Cece na automat a řekl, "No tak, jednu pusu. Zkus to, bude se ti to líbit." Našpulil své rty a udělal cucavý zvuk.

Cece ztuhla. "Padej ode mě," řekla. "Co máš za problém?"

"To není můj problém."

Další kluk chytnul Cece za paži a přimáčkl ji na automat. "Cítíš to? Heh?"

"Hej," zařvala jsem a zbytek cesty utíkala. Oba kluci otočili své hlavy.

"Nechte ji na pokoji!" Vklínila jsem se mezi ně. "Co to sakra děláte?"

Kluci couvli. "Nic. Jen tak blbnem."

Cece vyrazila ke schodům.

"Cece, počkej." Nechala jsem ty dva bezmozky za sebou.

Byla už v půlce schodů, když jsem ji zachytila za paži. Otočila jsem jí a zeptala se, "Jsi v pohodě?" Třásla se. Bože.

"Zrůdy, Holland," řekla. "Máte tady zrůdy."

"Všichni nejsou. Jen pár kluků." Podívala jsem se jejich směrem. "Debilové."

Zavrtěla hlavou a pokračovala znovu po schodech vzhůru.

"Cece." Nemohla jsem ji zastavit. "Nahlásíme je za sexuální obtěžování."

Zastavila se na konci schodů a otočila se. "Ne," pronesla. "Ne. To by to jen zhoršilo."

"Nemůžeme jim to nechat projít."

"Ano, můžem." Těžce polkla. "Šli by po mně." Její tvář zbledla a zatřásla se. "Zapomeň na to." Přikrčeně prošla kolem mě a vyrazila východními dveřmi ven.

"Čau, Holl." Několik holek z plaveckého týmu přicházelo. "Měly bychom hejbnout zadkem nebo nás Chiang donutí udělat zase sprinty."

"Jasně." Její strach mnou stále koloval. Naslepo jsem vyrazila dolů po schodech.

9

V úterý jsem ji neviděla. Vůbec se neobjevila u své skříňky a nebyla ani na výtvarce. Kreténi. Měla jsem je sama nahlásit. Strachovala jsem se z její nepřítomnosti. Co když už nikdy nepřijde?

Co když už ji nikdy neuvidím? Ten večer jsem projížděla telefonní seznam a hledala "Goddardovi."

Byly jich tucty. Spousta na to, abych je obvolávala. A stejně, co bych řekla? "Bydlí u vás Cece?"

A kdyby bydlela? Co kdyby to zvedla ona?

"Prosím," řekla bych. "Neodcházej. Vrať se a staň se předmětem dalšího násilí a sexuálního napadení."

Proboha, co když se tak cítila? Co když se cítila ohrožená? Byla jsem celou noc vzhůru a přemýšlela o tom. O ní. Musela jsem nakonec přece je vytuhnout, protože jsem se probudila na to, jak mi máma třese ramenem. "Holl? Přijdeš pozdě," řekla. "Nezvonil ti budík?"

Do prdele. Zapomněla jsem ho nastavit.

Arbuthnotová přestala mluvit v půli věty, když jsem se vkradla do třídy patnáct minut po zvonění. Musela jsem si sednout dozadu, samozřejmě, abych nebyla až tak nápadná.

"Jdeš pozdě, Holland." Zastavila mě v mém počínání.

Postav se k tomu čelem. Otočila jsem se v uličce, usmála se a řekla, "Omlouvám se, paní Arbuthnotová. Měli jsme dnes ráno neodkladnou rodinnou záležitost. Můj táta to nakonec přežije. Záchranka včas zachytila jeho infarkt."

To ji umlčelo. Všechny. Na lidi kolem kterých jsem prošla ke svému stolu, jsem ústy naznačila Neee. Zavrtěla jsem hlavou. Dusili svůj smích.

Arbuthnotová zamumlala svou omluvu. Když jsem vklouzla na své místo, všimla jsem si, že vypadala trochu rozhozená. Dobře. Jen dělám svou část v zamezování obtěžování přímo u zdroje. "Každý, um, si připraví popis postavy z Beowulfa," řela Arbuthnotová prohrabávajíc se hromadou knížek na svém stole.

Jednu shodila. "Zaměřte se na to, co si myslíte, že jsou její nejcharakterističtější povahové vlastnosti. Rozeberte jak a proč je každá z nich důležitá k jeho vývoji ve válečníka."

Kluk přede mnou zvedl svou ruku.

"Ano, Marcusi," oslovila ho Arbuthnotová a nabyla opět svůj klid.

"Můžeme vybrat i to, že Wulfie je gay?"

Přeběhl mi mráz po zádech. Ostatní se otočili a civěli na Marcuse. Pak se otočili zpět, aby zachytili reakci Arbuthnotové. Pronesla, "A k tomu názoru jsi došel jak?"

"Ta scéna, kdy on a jeho stateční muži po sobě cákají tu vodu. Připadá mi to trochu přiteplené." Teatrálně mávnul rukou

Všichni se zasmáli.

Obličej Arbuthnotové zfialověl. "Okamžitě opusť třídu," zavrčela a ukázala na dveře.

"Proč? Jen říkám…"

"Ven!" zařvala.

Marcus zaklel pod vousy, potom odsunul židli a naházel si své knihy do náruče. Odkráčel ven a vlnil se přitom celou cestu v bocích. Pískání ho doprovodilo až skrz dveře.

Kdykoliv jindy by mi přišel mírně zábavný. Dnes jsem ale chtěla vstát a zakřičet, "Co to je? Národní týden napadání gayů?" Ale nemohla jsem. Nemohla jsem poručit svým svalům se pohnout. Nemohla jsem se pohnout ze židle. Nemohla jsem se donutit udělat to, co jsem věděla, že je správné.

Nebyla na výtvarce. Byla pryč jednou pro vždy, věděla jsem to. Když jsem přišla po práci domů, bylo mi zle.

Fyzicky vyčerpaná. Mamka se mě u večeře ptala, jestli jsem v pořádku a já jí zalhala; řekla jsem, "Jsem v pohodě." Byla tak zaneprázdněná s rozčilováním se nad Hannah, která dostala rýmu a chovala se nezvykle mrzutě, že se víc nezajímala. Netlačila na mě. Neal byl na telefonu od doby, kdy jsme zasedli k večeři, hulákal na svého špatně slyšícího otce, což mi způsobovalo bolest hlavy, která se přidala k bolesti břicha. Posouvala jsem jídlem po talíři, potom se omluvila a odvlekla jsem se dolů do svého pokoje.

Kolik jich tam je? Přemýšlela jsem. Čtyři, tucet, celá škola? Kdy to začalo?

Bylo to tak na Southglennu vždycky? Tak nepřátelské? Měli jsme silnou politiku proti šikaně, ale jak se to lišilo od obtěžování nebo diskriminace? Tohle bylo všechno o nenávisti.

Měly by být zákony. Byly tam zákony? Může být zákon proti nenávisti? Proč jsme tohle neprobírali na žádné z mých hodin o zákonodárství?

Otázka Cece mi vypalovala díru do mozku: Proč nebylo více gayů vyoutovaných? Naznačovala nebo určitě věděla, že máme více gayů nebo leseb na naší škole. Kdo byli? Kde se skrývali? Chodili po chodbách v obavě o své životy? Bože, to jsem si neuměla představit. Každý den, chovat se neviditelně, chránit sama sebe. Snášet blbce a bigoty.

"Holland," zakřičela dolů máma. "Máš návštěvu."

Cece? Mohla by to být ona?

Brala jsem schody po dvou a vlétla do obýváku. "Leah. Ahoj." Samozřejmě, že to nebyla Cece. Neví, kde bydlím. Leah seděla na kraji křesla a houpala na klíně Hannah.

"Nemůžu uvěřit, že už je tak velká." Leah roztáhla ručky Hannah od sebe a začala odříkávat paci paci pacičky.

"Je to jen pár týdnů co jsem ji viděla naposledy, že jo?" zeptala se mámy, která skládala vedle Neala na pohovce dětské oblečení. V telce běžela nějaké blbá reality show, kde si tlusťoch připínal kolem pasu opasek na bungee. "Byla jsem tu o Vánocích," řekla Leah.

"Rostou rychle." Usmála se na mě máma. "Až moc rychle."

"Bez legrace," řekla Leah. "Ztmavly jí vlasy. Navíc, přibrala tak deset kilo."

"Pět z toho je v jejích plínách." Ovívala jsem vzduch. "Fuj, Hannie. Asi moc rozmačkaného banánu."

Máma po mě hodila Huggiesku.

"Udělám to." Leah nastavila ruku a já ji podala plínu. Znala jsem Leah prakticky celý svůj život a věděla jsem, že se něco děje. Nebyla blázen do dětí, od doby co měla tři rozmazlené mladší bratry. Skoro nechodila na návštěvu večer, když jsme měly školu. Pracovala a já jsem pracovala nebo jsem měla trénink nebo jsem byla se Sethem. Zalila mě vlna viny. Nikdy jsem si nenašla čas na pořádnej pokec s Leah.

Chtěla jsem jí navrhnout, aby vzala Hannah do mého pokoje, ale Leah ji položila na koberec, aby ji přebalila. Dole zabzučela sušička. Máma plácla Neala po noze a řekla, "Pojď, zlato. Buď vzornej manžel a pomoz mi s prádlem."

"Teď?" zakňučel Neal. "Ale on bude skákat z převisu."

"Holland ti řekne, jestli to přežil." Máma zvedla Hannah ze země.

Díky, naznačila jsem ústy, když procházela kolem mě. Neal se loudal za ní, brblal.

Posadila jsem se vedle Leah s překříženýma noha. "Co se děje?"

Dlouze vydechla. "Conner se se mnou rozešel."

"Ó, můj Bože," zalapala jsem po dechu. Přehoupla jsem se na kolena a objala pažemi Leah, v očekávání, že propukne v slzy, citově se zhroutí, exploduje. Neudělala to. Vůbec nijak nereagovala. Odtáhla jsem se.

"Ne, že bych to nečekala," řekla.

"Čekalas to?" To pro mě byla novinka. "Myslela jsem si, že jsi bláznivě šťastná." Tohle vždycky říkala komukoliv, kdo se ptal. " ‘Jsme bláznivě šťastní. Nemůžeme být šťastnější.’"

Pohladila si prsteníček, který byl teď prázdný. "O Vánocích to bylo takové divné. A i předtím už mi tak moc nemailoval. Nebo nevolal. Myslím si, že se nejspíš chtěl rozejít už před Vánocema, ale neměl na to žaludek."

"Spíš koule, nemyslíš?" Zakroutila jsem hlavou. "Bože, Leah. Nikdy ses nezmínila, že něco není v pořádku."

Její oči se střetly s mými. "Doufala jsem, že je to prostě mnou. Víš, tím jaká jsem. I když měl někdy špatnou náladu, myslela jsem si, že je to něčím, co jsem udělala nebo řekla."

Pohladila jsem ji po ruce. "Co přesně ti řekl?"

"Přesně?" Naklonila hlavu v nezvyklém úhlu. "Jeho přesná slova byla, ‘Dávám ti svobodu.’"

Oh, ne. To mohlo znamenat jen…

"Zřejmě potkal někoho jiného." Hlava Leah poklesla.

"Bastard. Nikdy jsem ho neměla ráda."

Leah se tak trochu zasmála. "Tohle řekla i má máma. Ne, že bych jí to řekla; jen tam stála, když dnes večer zavolal. Jsi první, komu jsem to řekla."

Jestli v tom byl nějaký rozdíl. "Tvá máma má pravdu. Ten kluk je zmetek."

"Včera byl zlatíčko. Dnes je to zmetek."

"Leah –"

"To je v pohodě. Chápu to." Sebrala z podlahy gumovou kachničku a zmáčkla ji.

"Je to tak nejlepší, opravdu. Nikdy by to nevydrželo. Nemáme to, co máš ty se Sethem. Ten žár, víš? Tu vášeň." Usmála se na mě.

Tu vášeň. Jistě. Z TV se řinul křik a tak jsem ji vypnula.

"Takže, co budeš dělat? Myslím příští rok. Byla jsi zblázněná do AmeriCorps."

"Jenom kvůli němu." Leah položila kachničku na vršek krabice s plínama.

"Já nevím. Vzpomínáš si, jak jsme vždycky ty, já a Kirsten mluvily o tom, že si po střední pronajmem spolu byt? Půjdem na stejnou vysokou? To byl náš sen."

Jasně, tak před sto lety. Ale ten byt zněl stejně stále jako zábava.

"Kirs stále mluví o Westernské státní. Její bratranec tam chodí a opravdu se mu tam líbí.

Možná se přihlásím s ní." Leah vyskočila na nohy a přešla k oknu.

Rozhrnula závěsy, zadívala se do noci a dodala, "Kirsten se z toho posere, až uslyší o Connorovi." Leah otočila hlavu a podívala se na mě. "Možná ne. Myslím si, že do něj byla víc zamilovaná než já."

"Kirsten byla zamilovaná do jeho peněz," zamumlala jsem. "Ale to jsem byla i já."

"Já taky," řekla Leah. Obě jsme se rozesmály. Pustila závěsy a otočila se, paže si omotala kolem svého těla. "Bylo to hezký pěkně se obléknout a vyjít si ven. Všechny ty nadační plesy a benefice, ve kterých byla jeho matka zainteresovaná…"

"Nezapomeň na kytky, bonbóny a další blbosti."

"To taky." Její oči zářily. Záře pohasla, když dodala, "Ale někdy jsem se cítila jako by si mě chtěl koupit. Jako třeba, když mi vždycky řekl, kolik za mě utratil, abych mu byla vděčná a –" Odmlčela se.

Spadla mi brada. "A spala jsi s ním?"

"Ne," řekla rychle. "Ne, tak to nebylo. Nikdy mě nenutil nebo tak. Možná jsem si to jen vsugerovala." Zakroutila hlavou. "Jsem na něj prostě naštvaná, to je všechno."

"Leah, pokud ses tak cítila, tak to byla pravda. Máš právo být nasraná. No tak."

Obličej se jí změnil. "Máš pravdu. Navíc jestli mě i podváděl."

"Oh, Leah." Chtěla jsem ji podržet. Uklidnit. Znala jsem ji dobře a věděla jsem, že je zničená. Měla všechny ty plány; přeorganizovala si kvůli němu svůj život. Než jsem mohla vstát a přejít k ní, naklonila se z pohovky, lokty na kolenou. "Co budeš dělat potom?" zeptala se. "Půjdeš nejspíš na školu se Sethem, že? Nepřemluvila´s ho jít s tebou na Westernskou státní, že ne?"

Máma vlítla do pokoje. "To nemyslíte vážně," řekla.

Jak dlouho tam stála a poslouchala? Nesnášela jsem, když to dělala.

Když pokládala Hannah do její dětské sedačky za mnou, pravila, "Děvčata, potřebujete větší sny. Holland v žádném případě nepůjde na státní školu. Vím, že Seth o tomhle nesnil. A ty bys taky neměla, Leah. Bylo by to mrhání tvým talentem."

"Pokud ovšem nemáš talent na mrhání sama sebou," zamumlala jsem.

Máma se na mě podívala. Oplatila jsem jí pohled. Jak mohla vědět, co byly Sethovi sny?

Leah ze mě zeptala, "Už ses rozhodla? Seth se mě včera ptal, jestli už jsi něco řekla."

"Ježíši." Vystřelila jsem na nohy. "Proč mi prostě všichni nedáte svátek." Vletěla jsem do kuchyně a skoro se srazila s Nealem. Obešli jsme se a dali si pozor, abychom se navzájem nedotkli. Trhla jsem dvířky od lednice a vytáhla krabici s mlékem, když jsem za sebou ucítila Leah. Řekla, "Omlouvám se, Holland. Nevěděla jsem, že je to tak citlivé téma."

Lokla jsem si mléka, vrátila krabici zpět do lednice a nasadila svůj nedělej-si-s-tím-starost úsměv. "Nejsem rozhodnutá, jasný? Seth předpokládá, že chci jít s ním, ale já ještě nevím, co vlastně chci."

"Fajn," řekla Leah. "Nebudu na tebe tlačit."

Žádný tlak. Jasně. Tak proč jsem byla na pokraji exploze?

"Chceš jít se mnou za Kirsten, abych jí řekla o Connorovi?" zeptala se Leah. "Neměly bychom ji z toho vynechat. Víš, jak to bere."

Popravdě se mi nechtělo. Bylo pozdě a necítila jsem se dobře. "Jasně. Vezmu si boty." Přešla jsem k Leah a objala ji. Od čeho jsou přátelé?

Cece se znovu objevila ve čtvrtek schoulená před svou skříňkou se svou kávou, koblihami, sluchátky a basebalkou na hlavě. Měla na sobě tričko, které přímo křičelo: VYOUTOVANÁ! A HRDÁ!

Tak ráda jsem ji zase viděla, že i světla v hale se zdála jasnější.

Její oči byly přivřené, ale mrkla, když jsem přicházela. Ahoj, naznačila jsem ústy.

Vyndala si sluchátka. Trochu se nahnula dopředu, natáhla se a zavřela dvířka své skřínky.

Upustila jsem svou tašku. "Oh, můj Bože." Oběma dlaněma jsem si zakryla ústa. "Proboha."

Někdo nastříkal přes celou její skříňku nápis: CHCÍPNI LESBO.

"Nic moc umění, že?" Cece zvedla hlavu nahoru. "Myslím tím, že písmena jsou splácána dohromady. Nemá to styl. Opravdu amatéři. A navíc to vůbec není originální."

Nemohla jsem dýchat. Nemohla jsem mluvit. Ani jsem si neuvědomila, že mi po tvářích stékají slzy dokud Cece nezakřičela, "Ne!" Přeběhla přes chodbu a přišpendlila mě na mou skříňku. "Nebreč. Nenech je nás vidět plakat." Její oči se zalily slzami. Vrátila se a posbírala si věci.

Stála jsem na místě, jako opařená. V uších mi zněla její slova: Nás? Co myslela tím nás?

Prchala dolů chodbou.

Zírala jsem na její skříňku. Jak jen mohli? Z nitra se mi dral vztek. Jak jen mohli?

Brzy jsem zjistila, že nebyla jediná, na koho se zaměřili. Brandi měla na skříňce ten samý vzkaz a tři kluci měli ještě oplzlejší TEPLOUŠI JDĚTE DO HAJZLU.

To vyvolalo urychlené shromáždění. Pan Reynardi pohrozil celému studentskému sboru právními kroky za to, co nazval "tím úmyslným aktem vandalství, ničením školního majetku, tím hanebným uličnictvím."

Hanebné uličnictví? Vyznělo to jako hloupý žert. A co zničení lidských životů? Co zničení jejich důvěry v ostatní?

Reynardi řečnil dál a dál o stíhání v plném rozsahu zákona, bla, bla, bla. Chtěl jména a chtěl je hned.

Vzpamatuj se. Jako by se chtěl někdo postavit a přiznat se. Prásknout své kamarády?

Po shromáždění jsem byla tak rozčílená, že jsem vyrazila ke své skříňce. Cece tam byla. Ostatní, kteří byli napadení, byli také u její skříňky. Jeden z těch kluků měl videokameru a nahrával Cece, jako by hrála v němém filmu - objevila ten nenávistný vzkaz a trhala si vlasy. Byla legrační. Nutilo mě to smát se. Nemohla jsem se smát. Cítila jsem se příliš nazlobená, příliš ochromená. Slyšela jsem ji, jak si řekla o kopii, protože to bude skvělé PA.

Co je to PA? Podivila jsem se.

Byla jsem příliš zaujatá pozorováním jí – jich – že jsem si nevšimla, že se schází dav. Tucet lidí nebo tak nějak se sešli kolem Cece a těch dalších. Ten kluk tu videokameru dal pomalu dolů. Nastal takový delší moment ticha, napětí se dalo krájet. Ó, můj Bože, pomyslela jsem si. To je lynčovací dav. Přišli dokončit svou práci. Řekni něco, přikazoval mi můj mozek. Promluv.

"Chtěla bych říct, že je mi líto, že se vám to stalo," ozval se zezadu hlas. Poznala jsem ho. "Doufám, že víte, nejsme všichni takoví," řekla Leah.

Zašuměl obecný souhlas. Cece a ti ostatní nereagovali. Většina z nich se přikrčila u svých skříněk, vypadali vyděšeně. Podívali se na Cece, aby je nasměrovala. Jednou zatleskala a řekla, "Fajn, tak to natočíme. Lidi, vy budete křoví. Chci tu vidět morální rozhořčení a vztek. Jako takhle." Zvedla pěst směrem k davu, aby to předvedla.

"Má někdo pivo? Můžeme tak udělat pěnu u huby."

Davem zašuměl smích.

Cece nasměrovala kameru a komparz se do toho opravdu vložil, přeháněl a přehrával.

Přes halu oči Cece vyhledaly ty moje. Říkaly pravdu; neužívala si to. Byla ponížená. Zraněná. Bála se. Její strach byl tak zřetelný, že to ve mně vařilo krev. Chtěla jsem najít ty, co jí to udělali a zabít je.

10

"Dopsala jsi své eseje k oběma těm přihláškám?" zeptala se máma u večeře. "Musíš je poslat příští týden."

"Ano," odpověděla jsem.

Máma mě změřila pohledem. Cece měla pravdu, byla jsem špatná lhářka. "Napíšu je zítra."

"To říkáš pořád." Máma podala misku kukuřice s máslem Nealovi. "Už ti pomalu zítřky dochází."

Už ti zítřky dochází, zopakovala jsem si pro sebe ve svém pokoji, když jsem se rozvalila na postel, abych začala s dalším půlnočním maratonem domácích úkolů. Někdy jsem se cítila tak, že už nebudou žádné zítřky, že všechno, celý můj život, byl vmáčknut do jednoho dlouhého dne. Nepřetržitý pás bezvýznamného času. Někdy jsem si dokonce přála, aby nebyly žádné zítřky, pokud tohle bylo to, na co bych se měla těšit.

Otevřela jsem učebnici ekonomie a opět ji zavřela. Místo toho jsem prohrabala batoh, abych našla svůj skicák. Zatím tam byla jen celostránková šrafovaná kresba hlavy Cece, pohled z boku na její ucho a kresba její pravé ruky položené na stole s jejími prsteny, které vždycky nosila. Nebyla jsem tak blízko, abych mohla vidět detailně vzor prstenů.

Na další straně byl obrázek vypínače – wow, to bylo vzrůšo. Nalistovala jsem prázdnou stránku. Stín, který vrhala má lampa na sklepní trámy, nabízel úžasné zátiší. Ach. Potřebovala jsem inspiraci. Co to Mackel říkal? "Nechte, ať se dostaví. Netlačte na ni. Jen tak volně kreslete." Což, pro mě, znamenalo volnou mysl. Tohle byly ty časy, kdy jsem si přála, abych jela v drogách.

Okay. Vstala jsem a prohrabala se mými cédéčky. Daleko jsem nedošla. Nastavila jsem hlasitost u Dixie Chicks a lehla si zpět, zavřela oči a "nechala ji, ať se dostaví."

A ona přišla. To jak má jednu stranu úst o trochu výš, když se smála. Ta piha nebo znamínko přímo nad jejím rtem. Ty jiskry v jejích očích, ta vřelost. Také ten žár, když byla naštvaná. Její pokožka jakoby zářila. Nasměrovala jsem svou tužku a začala přenášet své představy ze své mysli na papír.

CD skončilo a já se zaměřila na to, co jsem nakreslila. Její hlava, sportovní basebalová čepice, docela se to podobalo. Její obličej byl ale špatně. Nebyl symetrický. Ve své mysli jsem ji viděla tak jasně, slyšela ji se smát. Ten zvuk, tu hudbu v jejím hlase.

Ten pocit by strhující. Vzbuzovalo to ve mně ….. skoro jako bych…

Jako bych se do ní zamilovávala.

Fajn, tohle mě až tak nešokovalo. I předtím jsem se už zabouchla do holek. Myslím tím, kdo ne? Vidím holku v obchodě nebo na plaveckých závodech a pomyslím si, Páni, jak bych se s ní chtěla seznámit. Ale nejednám impulsivně nebo tak něco. Zastavím se.

A to samé bylo i s Cece. Nevinné zabouchnutí. Obdivovala jsem ji. Byla silná, sebevědomá.

Tak neskutečně skvělá. Atraktivní v tom smyslu jak mohla jen jiná holka vidět.

Co jsem viděla? Nevím přesně. Nemohla jsem to zachytit na papír. To – ji – nešlo zastavit.

Odložila jsem skicák bokem a vyškrábala jsem se na nohy, vybrala CD a hodila ho do svého batohu. Nahoře na schodech jsem přistihla mámu a Neala jak se líbají. "Ooh, načapala jsem vás," řekla jsem a zakývala na ně vyčítavě prstem.

Máma se dokonce začervenala. Vzala jsem si kabát z věšáku a informovala je, "Jdu na chvíli ven."

"V tomhle počasí?" Máma vypadala vyděšeně.

"Mám čisté spodní prádlo. Kdyby náhodou něco."

Washington Central byl dál než se zdálo. Vytiskla jsem si dnes mapu z internetu v počítačové učebně během vyučování. Legenda byla ale zavádějící; muselo to být dál, než čtyřicet kilometrů a ulice byly jeden led. Červená na semaforu nečekaně zasvítila a já dupla na brzdy a smykem jsem projela křižovatkou. Zazněly klaksony a těsně mě minulo SUV.

Do prdele. Srdce mi bušilo do žeber. Co to dělám?

Musím ji vidět. Musím s ní mluvit. Omluvit se jí za ten incident se skříňkou. Za ty debily na naší škole. Zkusit to napravit. I když školníci přetřeli skříňky barvou na konci dne – zakryli ten zločin, abychom mohli všichni předstírat, že se to nikdy nestalo – musela být vystrašená. Chtěla jsem utišit její obavy.

Mírně sešlápnu plynový pedál a pomalu se odkláním od obrubníku směrem do města. Chvilku potom, co jsem kroužila kolem dokola bloku, jsem to uviděla: Hott ’N Tott Koblihy.

O deset minut později jsem byla stále schoulená na parkovišti a třásla se zimou. A nejenom zimou. "Tohle je blbost," mumlala jsem. "Tak už běž." Čeho jsem se bála?

Jí, ano jí. Tohle nemělo nic společného s tím incidentem se skříňkou. Chtěla jsem, aby mě měla ráda.

Chtěla jsem zjistit, jestli mě má ráda. Bylo to tak důležité, abych kvůli tomu riskovala můj život? Nejspíš.

Taková zima. Nastartovala jsem znovu motor a zvýšila topení.

Ani tady třeba nebyla. Nezahlédla jsem ji přes skleněnou výlohu celou tu věčnost, co jsem tu stála, a mrznul mi zadek. Byla jsem v suchu. Prostě jsem přišla omrknout tohle místo a koupit si kafe. Přiměřené, rozumné. Jenom jeden zákazník překonal počasí – taxikář, který se hrbil u jednoho ze stolků, držel si kelímek s kávou, zatímco si pročítal noviny.

"Prostě si jdi pro koblihu. Co je na tom?"

Fajn. Sebrala jsem odvahu. Otevřela jsem dveře od Jeepu a vylezla ven.

"Brej večír, můžu pomoct?" zeptal se starší muž za pultem. Laskavě se usmál. Byl tohle strýc Cece?

Taky jsem se usmála. "Dám si, hm, jeden z tamtěch." Ukázala jsem na skořicový copánek. "A… máte horkou čokoládu?"

"Samozřejmě, že ano. Jak velkou?"

Omrkla jsem vystavené kelímky. "Střední, nejspíš."

"Tady nebo sebou?" Nastavil stroj na čokoládu.

Oči přeběhly po místnosti. Nebylo po ní ani stopy. "Sebou," odpověděla jsem.

Dokončil mou objednávku a vyjel účet. "Je tu Cece?" zeptala jsem se, když jsem mu podávala bůra.

"Cecile!" zavolal směrem k zadním dveřím.

"Co?" ozvala se.

Srdce mi tlouklo o život. Vybouchlo.

"Máš návštěvu."

Cece se zjevila zničehonic a otírala si ruce od mouky o zástěru. Vršek hlavy měla zakrytý modrým šátkem, který byl uvázaný dozadu. Když mě uviděla, zastavila se na místě ve dveřích.

Tak, konečně se mi podařilo ji překvapit. "Hoj." Pokynula jsem bradou. "Byla jsem tu poblíž."

Náznak úsměvu prolomil její rty. "Strýčku, je to v pohodě když půjde dozadu?"

Změřil mě pohledem od shora dolů. "Hádám, že jo." Otevřel pult, který byl na jedné straně zavěšený. "Žádné vylomeniny." Ukázal na Cece.

Vyfoukla jeho směrem.

Co tím myslel? Žádné vylomeniny.

Cece prošla skrz místnost k dlouhému stolu. Šla jsem za ní. "Můžeš si přišoupnout židličku, jestli chceš," řekla přes rameno.

Položila jsem si čokoládu a copánek na stůl, přitáhla si židli s vysokým opěradlem a vylezla si na ni.

Cece zvedla váleček a přejela s ním po kruhu těsta. "Co tady opravdu děláš?" Zeptala se.

"Jak jsem řekla –"

"Bylas poblíž." Střihla po mě pohledem a zazubila se. "Jen dám tyhle dokynout. Bude to chvilička." Posypala těsto skořicí a cukrem, smotala je to šulku a rozkrájela je na stejně velké kousky, jako by to dělala odjakživa.

"Je mi líto toho co se dneska stalo," řekla jsem.

"Zapomeň na to. Není to tvoje chyba. Podej mi ten pekáč." Ukázala.

Trhla jsem sebou díky jejímu náhlému pohybu. Vyndala jsem velký hliníkový pekáč, co byl za mou a podala jí ho. Špachtlí přenesla kousky na pekáč, a pak ho odnesla do proskleného zásobníku, kde odpočívaly ostatní pekáče. Kynuly, předpokládala jsem. Nikdy jsem neviděla výrobnu obchodu s koblihami. Všechno bylo z lesklého kovu a vonělo kořením. Třpytilo se, bylo sladké a teplé. Tak proč jsem se třásla?

Cece se vrátila, unaveně si oddechla a opřela se o krájecí stůl s překříženýma rukama.

"Co?" zeptala jsem se.

Usmála se a zakroutila hlavou s pohledem upřeným na zem. "Nic."

"Děláš tu každou noc?" Usrkla jsem si z čokolády.

"Proč se nezastavíš, abys to zjistila?" Zvedla oči a upřela je na mě.

Tuhle hru můžou hrát dvě. "To by se ti líbilo, že jo?"

Odložila špachtli. "Co myslíš?" zeptala se.

Myslím, že nemůžu dýchat.

"Cecile, až budeš mít rohlíčky, můžeš udělat dávku těsta z vajec na ráno?" zavolal její strýc skrz dveře.

"Otrokáři," zavolala na něj.

Líbilo se mi její žertování. Líbilo se mi na ní všechno.

"Co?" Zaostřila znovu na mě.

Uhnula jsem pohledem uvědomujíc si, že jsem na ni zírala. "Nevím." Mé oči studovali kachličky na podlaze. Šachovnice.

"Jestli nevíš tak ti s tím nemůžu pomoct." Cece prošla kolem mě, skoro se otřela o mou ruku.

Skoro.

"Fajn, pomůžu si sama," Zavtipkovala jsem, zvedla svůj skořicový copánek ze stolu a ulomila jeho konec.

Ztratila se do zadní místnosti. Pár vteřin nato se vrátila zpět a nesla pytel s moukou. "Hele," řekla, když položila pytel na stůl. "Mám opravdu hodně práce, víš? A nerada hraju hry."

Obličej mi zalilo horko. "Omlouvám se." Slezla jsem ze židle; klopýtla. Copánek mi upadl na zem.

"Já půjdu." Zvedla jsem ho. Odpotácela jsem se ze dveří, ale ještě než jsem ve spěchu utekla , zaslechla jsem ji zaklít a bouchnout pěstí do stolu.

Nenáviděla mě, pomyslela jsem si. Co jsem to provedla? Ó, Bože. Nenáviděla mě.

Poprvé v mém životě jsem nedokončila svůj domácí úkol. Nastavila jsem budíka na pět ráno, ale místo toho, abych se vrhla na knihy, šla jsem plavat.

Světla nad bazénem byla ještě zhasnutá, když jsem tam přišla a bylo tam takové ticho, že kroky, které vydávaly mé bosé nohy, byly slyšet. Ponořila jsem se.

Chlad prostoupil mé tepny – vítané uvolnění. Soustředila jsem se na své stahující se svaly, mé ruce procházející vodou. Brzo mé rytmické dýchání a pohyby rukou vyplavily všechny mé myšlenky. Vyhnala jsem své pocity do temnoty ve své mysli tam, kam měly být vyhnány.

Zapomenout na ni. Dostat ji ze své mysli, dostat ji pryč.

Nevím, jak dlouho jsem plavala, kolečko za kolečkem a dalším otupujícím kolečkem. Mé plíce a svaly zkolabovaly v momentě, kdy jsem se díky poslednímu kopnutí dostala k okraji.

Tam kde seděla ona s lokty na kolenou. Podívala se mi do očí a řekla, "Byla jsem poblíž."

11

Zavřela jsem kohoutky od sprchy, ale nehodlala jsem se šourat přes celou šatnu polonahá. Ačkoli…

Líbím se jí. Usmála jsem se sama pro sebe. Přemýšlím, co by udělala, kdybych –

Zazvonil mi telefon. Než jsem mohla zapřemýšlet, Cece zavolala, "Vezmu to."

Zamotala jsem si hlavu do ručníku a slyšela jsem ji ptát se, "Kdo? Ne, omlouvám se. Jaké číslo voláte?"

Omotala jsem své rozbolavěné tělo druhým ručníkem. Trochu níž než obvykle. Sebrala jsem své mokré plavky ze země, vydala se k lavičce a zeptala jsem se, "Kdo to byl? Má máti?"

"Špatný číslo." Cece mě přejela pohledem odshora až dolů a pak vydechla. Rychle se postavila a řekla, "Potřebuju kafe. Musím letět."

Sedla jsem si na lavičku, cítila jsem se trapně, odhaleně. Hloupě. Rychle jsem se oblékla.

Cestou k mému Jeepu, když jsme chtěli odjet na oběd do McDonalda, Kirsten oznámila, "Jo, mimochodem, Holland, Sethe. Sobotní večer padá. Trevor se na mě vybodl."

Zastavila jsem smykem na zmrzlém parkovišti. "Kirsten, to ne. Co se stalo?"

"Je to fakt sranda. Jeho matka mě neschvaluje. Říká, že jsem moc strará pro jejího malého Trevieho. Hádám, že tím chtěla říct, že jsem běhna." Její pohled byl upřený skrz mě.

Cože? Nikdy bych – "Ne, omlouvám se," dodala. "Herečka."

"Kirsten," zaprotestovala jsem a potom řekla trochu jemněji, "Je mi to opravdu líto." Opravdu bylo. Vypadala hrozně.

Neměla dneska ani make up, její obličej byl celej bledej a flekatej.

Zadívala se do dálky. "Nikdy mi nic nevyjde." Oči se jí zalily slzami. Natáhla jsem se, abych ji objala, ale vlezla si do Jeepu dozadu, zavrtala se do vzdálenější části a zírala upřeně před sebe.

Leah a já jsme si vyměnily pohled. Myslím si, že Leah už to věděla. Vlezla si vedle Kirsten a poplácala ji po koleně. Cítila její bolest, odhaduju, že líp než já.

"Sobotní večer?" zeptal se Seth vedle mě. "Co mělo být v sobotu večer?"

Oops. Nejspíš jsem mu to zapomněla říct. "Nic. Teď už je to jedno." Chtěl ještě něco dalšího říct, ale utla jsem ho tím, že jsem mu podala klíče. "Řídíš." Normálně Seth jezdil vedle mě, ale dnes sebou přivedl Coopa, tak jsem si myslela, že by ocenil možnost trochu se blýsknout.

Mekáč byl narvanej malými ječícími dětmi, které se honily mezi sebou v dětském koutku. Když si nás všech pět sedlo vzadu do boxu, zeptala jsem se Kristen, "Chceš, abych dnes večer přišla? Promluvíme si o tom?"

"Ne. Jsem v poho. Je to maminčin mazánek. Takže co? Už mi beztak lezl na nervy."

Strčila brčko přes víčko své dietní Coly. "Tak co, bude tvá teploušská kámoška znovu přihlašovat Gay Hetero Koalici?" zeptala se.

"Ne," odpověděla jsem, žár se pomalu šířil mými vnitřnostmi. "A neříkej jí tak, jo? Jmenuje se Cece." Zvedla jsem svůj Big Mac ke svým ústům. "Nechce GHK. Jen gay klub." Kousla jsem si.

"Vidíš?" Kirsten se nahnula, aby si usrkla své sodovky. "Agenda."

Dožvýkala jsem a rychle polkla. "Není to žádná gay agenda." Snažila jsem se kontrolovat svůj hlas, svůj vztek.

"Můžu dostat kečup?" přerušila nás Leah.

Seth jí podal lahev přímo přede mnou.

Kirsten pokračovala, "Viděli jste to tričko, co měla včera na sobě? To VYOUTOVANÁ! A HRDÁ!?" Zkroutila své rty.

"Co je na tom špatného?" zeptala jsem se.

Kirsten zakroutila hlavou. "Je prostě tak jasná. Podívejte se na mě, jsem gay. Jsem vyjímečná," posmívala se.

Zaťala jsem zuby. Schválně jsem položila svůj burger.

Leah se ozvala, "Nemyslím si, že tohle by zrovna dělala. Jen je prostě sama sebou."

Poslala jsem Leah tiché děkuji.

Leah dodala, "Předpokládám, že se musí cítit docela sama jako jediná vyoutovaná na celé škole. Myslím si, že je neskutečně odvážná. Nevím, jak by se jinak seznamovali, kdyby nebyli vyoutovaní."

Coop pronesl, "Píšou svoje čísla do inzerátu. ‘Chcete si užít, zavolejte Bruce. 1-800-222 –’" Kirsten odfrkla. Coop se ušklíbl. Zeptal se, "Víte co zamená gay, že jo? Got AIDS Yet (už mám AIDS)?"

Seth vytušil můj výbuch. "Zklapni Coope. To není vtipný. Budeš to ještě jíst?"

Ukázal na můj Big Mac.

Posunula jsem ho k němu.

Kirsten omočila kuřecí McNugget do misky s barbecue omáčkou a hodila si ho do pusy. "Prostě loví oběť," řekla s plnou pusou. Otočila se na Coopa a dodala, "Ale ne na párky Oscara Mayera."

Začal se dusit hranolkou.

Tohle stačilo. Šťouchla jsem do Setha. "Pusť mě."

"Co? Ještě jsme neskončili."

"Ale já jo."

Dál tam jen tak seděl.

"Uhni!"

Seth se odsunul na konec lavice. Prolezla jsem kolem něj a vylétla směrem k východu.

Nesnášela jsem, jak o nich mluvili. O ní. Kirsten, Coop, všichni. Hlavně Kirsten. Chápala jsem, že je zraněná, že se potřebuje uvolnit a zaměřit svou bolest někam jinam. Ale i tak by měla raději držet klapačku.

Zpátky jsme jeli potichu. Teda spíš já byla zticha. Coop se omluvil, jako by to mělo něco změnit. Seth se mě jednou snažil polechtat a já ho praštila. Ještě pořád jsem zuřila, když jsem došla na výtvarku. Odkopla jsem židli a ta narazila do stupínku vepředu.

Mozek mi zapnul. Zklidni se, Holland. Proboha.

Impulzivně jsem si vybrala židli blízko okna a čekala na příchod Cece. Potřebovala jsem cítit její přítomnost, její sílu. Potřebovala jsem ji ochránit od všeho zla světa. Když jsem lovila v batohu svůj skicák, zastavila se vedle mě postava. Pohlédla jsem vzhůru.

"To je moje místo," řekla Brandi.

"Nebude ti vadit, když se vyměníme? Mám problém zezadu vidět diapozitivy." Posunula jsem si brýle nahoru nosem.

Na chvíli zaváhala a pak odešla pryč. Pár sekund na to vešla dovnitř Cece.

Zahlédla mě a držela na mě pohled, když přecházela přes místnost. Vznášela se. Židle vedle mě zakřípala a záblesk oranžových vlasů upoutal mé oči. "Čus," řekl mi Winslow do ucha.

"Winslowe, držím místo –"

"Promiňte, že jdu pozdě." Vlétl Mackel do místnosti. "Začneme. Musíme toho dnes hodně udělat. Pro tohle cvičení budete potřebovat váš větší skicák. A taky vaše zvýrazňovače."

Cece zmizela. Otočila jsem se a viděla, že obsadila prázdné místo vedle Brandi.

Do prdele.

Když jsem dorazila ze školy, Faith se vybalovala ve svém pokoji. Co tady dělala? Podivila jsem se. Byla tu minulý víkend. Co se stalo s tím každý druhý víkend?

Dole u schodů jsem zaslechla mámu vrčet, "Je to rouhání a nechci to ve svém domě. Dospěj, Faith."

"Ty dospěj!" Řvala Faith na mámu. "Nech mé věci na pokoji. Zmiz z mého života. Nejsi má matka a nikdy jí nebudeš."

Naschvál jsem zakopla o koš s prádlem.

"Počkej, až o tomhle uslyší tvůj otec," řekla máma tlumeným hlasem.

Faith namítla, "Bude mu to jedno a ty to víš."

Máma prolétla suterénem, hněv v očích. "Ahoj zlato," pronesla přes zaťaté zuby. "A jak ses dnes měla?"

"Asi jako ty."

Vydupala po schodech nahoru. Když jsem vyšla zpoza předělu, Faith zařvala, "Krávo."

"Nápodobně," odpověděla jsem.

"Ne ty. Ona." Pozvedla svou bradu směrem ke stropu. Převalila se na posteli, stočila se do klubíčka a přitáhla si polštář k obličeji. Pak jsem si všimla proč máma tak vybuchla. Uprostřed Faithyna prádelníku stála soška Panny Marie chovající malého Ježíška bez hlavy. Zvrácené.

Díky Bohu jsem měla plavecký závod a nemusela jsem se tak protrpět u večeře přednáškou o Anti-Kristu a rodince Úžasňákových. Nacpala jsem čistá Speeda do své tašky, když mi zazvonil telefon.

"Kdy sem asi tak příjdeš?" zeptal se Seth.

"Kam příjdu?"

Dlouhou chvilku nepromluvil. "Do bytu? Je pátek večer."

Úplně se mi to vykouřilo z hlavy "Sethe, mám dneska plavecké závody."

"Já vím," řekl. "A kdy se vrátíš?"

Podrážděně jsem vydechla. "Vydrž moment." Vzala jsem rozpis, který byl připíchnutý na předěIu. "Je to v Eagle Ridge, takže nejspíš v deset, půl jedenáctý."

"Fajn. A co jsi řekla mámě ohledně dnešní noci?"

Mámě? Kurva. "Ještě nic."

"Holland," Seth zvýšil hlas, "pošle celou pátračku, aby tě našla, pokud nepřijdeš domů."

"Neměj péči," odsekla jsem. "Postarám se o to."

Sethův hlas se zmírnil. "Omlouvám se. A taky za dnešek. Coop je někdy jako idiot. Vím, že jsi rozrušená tím, co se tento týden dělo. Já taky. Můžem to dneska večer probrat."

Probrat to? Jak Sethe? Jak by to probrat něco mohlo změnit? Svět byl plnej nenávisti.

"Miluju tě," řekl. A čekal.

Přemýšlela jsem, jak dlouho by čekal. Nejspíš věčnost. Má mysl se úplně zastavila. Už jsem to ticho nemohla vydržet. "Taky tě miluju."

Nahoře jsem našla mámu, jak sedí u linky v jídelně, platí účty a na jejím malém rádiu má naladěnou talk show. S rukou už na klice jsem na ni zavolala, "Jdu na závody. Uvidíme se zítra."

Natáhla hlavu přes zeď a podívala se na mě. "Zítra?"

Otevřela jsem dveře. "Zůstanu dnes na noc u Leah, vzpomínáš? Určitě jsem ti o tom říkala."

"Vím jistě, že neříkala."

Sakra. "Ale nevadí to, že ne?"

"U Leah, jo?" Máma olízla obálku a zalepila ji. "Předpokládám, že tam nebudeš, až později zavolám, je tak?"

Zbledla jsem. "Ne."

"Bereš ale prášky, že ano?"

Otočila jsem svůj červenající obličej pryč.

"Holland?"

Co se starala do toho –

"Podívej, nevozím se po tobě. Chápu, že jste mladí, zamilovaní. Já taky byla, pamatuješ? Jen chci, abys byla opatrná. Jen neudělej něco hloupého, co by ti mohlo zkazit tvou budoucnost."

Jako třeba mít dítě, které jsi nikdy nechtěla? Přeložila jsem si pro sebe. "Jsem opatrná," zamumlala jsem.

Máma mi popřála, "Hodně štěstí na závodech."

Zamumlala jsem děkuji a vyklouzla pryč.

Celou cestu do Eagle Ridge jsem poslouchala Dixie Chicks. Pořád dokola a dokola. Už jsem si zapamatovala i text. A taky ji. Její obličej, její manýry, její úsměv. Bože, milovala jsem její úsměv. Zavřela jsem oči a nechala se chytit a unášet hudbou pryč. Někam jinam, do jiného časoprostoru.

Jak jsme se shromažďovali v okolí bazénu, abychom začali závody, mé oči pročesávaly diváky. Doufala jsem, doufala… Tam. Basebalová čepice. Byla to ona opřená o zeď, co zírala na mě? Byla příliš daleko na to, abych ji identifikovala bez svých kontaktních čoček, které jsem si zapomněla ve spěchu svého útěku z domova.

Trenér Chiang nás shromáždil kolem sebe na povzbuzující řeč. Do toho, Hvězdice.

Podívala jsem se znovu nahoru, ale byla pryč. Jestli to byla ona, už se zpátky nevrátila.

Seth se se mnou střetl u dveří bytu, v jedné ruce třetinku Budvaru a přes druhou ruku měl přehozenou utěrku. "Entréz, mademoiselle." Pokynul mi vstoupit. V krbu v obýváku rozdělal oheň, všechno špinavé oblečení bylo na jedné hromadě a uklidil i konferenční stolek. Prostřel ubrousky a příbory pro dva. "Wow," bylo, na co jsem se zmohla. Seth většinou nebodoval na stupnici romantiky. "To je pro mě?"

"Ne, pro Kirsten. Dorazí později."

Plácla jsem ho do prsou.

"Mohu vám odložit kabát, Mademoiselle?" Natáhl svou ruku.

Naložila jsem mu svou tašku s plavkami, kabát a batoh, a on všechno přihodil na hromadu.

"Večeře je v troubě," oznámil a podal mi lahev s pivem. "Máš tu čest?"

"Odzátkovat to?"

Znovu se uklonil. "S’il vous plait."

Ty kráso.

"Navrátím se hned," řekl, otočil se a odcupital do kuchyně jako krab.

Moula jeden. Lokla jsem si Budvaru a rozhlédla se po obýváku. Sethův brácha a jeho spolubydlící byli pěkní bordeláři. Sundala jsem zmačkaný obal od Twinkies z gauče a posadila jsem se.

Dopila jsem pivo. O chvilku později se Seth vrátil se dvěma talíři číny. Vonělo to skvěle. Měla jsem hlad. Vytáhl ze zadních kapes dvě sklenice na víno a postavil je na stůl. Oops. Hádám, že měl s tím pivem větší plány.

Rozdělili jsme si porci kuře s kešu oříšky a vepřového se sladkokyselou omáčkou, plus čtyři vaječné rolky a misku rýže. Utřela jsem si mastné prsty do ubrousku a zeptala se, "Co slavíme?"

"Nic neslavíme." Seth pozvedl svou orosenou sklenici s pivem k přípitku. "Na nás."

Cinkla jsem svou sklenicí o jeho. Když jsme pili, studovala jsem Sethovu tvář. Byla mi tak známá, každá nedokonalost, každá vráska. Ta jizva nad jeho pravým obočím, kde ho praštili hokejkou. Cítila jsem se jako bych ho znala celý svůj život, což byla prakticky pravda. Chodili jsme spolu do školy už od základky. Byla to Kirsten, která nás dala dohromady. Chodila v té době s jeho bratrem během svého období "starších kluků", což byl protiklad jejího současného období "puberťáků".

Já jsem nikdy ani nepomyslela na to vyjít si se Sethem. Ale fungovalo to. Bylo to mezi náma v pohodě. Bezpečné.

Možná to byl ten problém. Tahle přitažlivost k Cece, to zabouchnutí se nebo co to vůbec bylo, bylo vzrušující, nové, neočekávané. Nevěděla jsem, kam to bude směřovat, nebo kam bych chtěla, aby to směřovalo. Myslím, že vím, kam to mohlo směřovat.

A pokud by to…

"Jsi tu?" Sethův hlas mě vrátil zpět do reality.

"Jsem tu." Usmála jsem se na něj. "S tebou."

Hodil pár polštářů k ohništi a ukázal na mě prstem. Sesunula jsem se z gauče. Tiskli jsme se k sobě u ohně. Seth mě začal líbat. Po chvilce mi pošeptal, "Přesunem se do ložnice."

"Víš co? Jsem opravdu unavená." Zívla jsem a protáhla se.

"Cože?" Odtáhl se ode mě. "Všechno tohle jsem připravil pro tebe. Pro nás. Co se děje?"

To jak se na mě díval – tak naštvaně, zraněně. Nemohla jsem mu ublížit. "Nic." Zakroutila jsem hlavou s upřeným pohledem do podlahy. "Pojďme."

Vylezla jsem zpod přikrývky a snažila se nedýchat.

"Holl?" otočil se Seth. "Kam jdeš?"

"Domů. Promiň. Jdi ještě spát." Natáhla jsem si tepláky.

"Ale máme celou noc." Opřel se o lokty.

"Já vím. Nemůžu." Můj hlas zněl ochraptěle, prázdně. "Není mi dobře. Omlouvám se." Odvrávorala jsem se ke dveřím. Musela jsem se dostat ven, pryč odsud. Co nejdál odsud to jen šlo.

Byla ve mně, v mém krevním oběhu, napadala každou buňku mého těla. Ona byla ta, co jsem chtěla.

Ona byla ta, co jsem viděla, cítila, žádala. Tohle bylo správné. On nebyl správný. Celý to nebylo vůbec správný.

12

V sobotu ráno jsem se vzbudila díky ráně víka od pračky. Dopotácela jsem se do prádelny, kde jsem našla mámu, jak třídí prádlo na hromádky. "Mami?"

Nadskočila. "Holland, ty jsi doma? Čekala jsem tě až později." Hodila Nealovi trenky na hromádku se spodním prádlem. "Co se stalo? Vy jste se se Sethem pohádali?"

"Ne." Přála bych si, kdyby ano. Bylo by to jednodušší. "Jen jsem prostě chtěla přijít domů."

Náhle mi přeběhl mráz po zádech a tak jsem se schoulila do svého náručí. Máma přišla ke mně a uhladila mi mé rozcuchané vlasy. Byla to rušná noc. "To jsem ráda." Usmála se. "Jsi si jistá, že jsi v pořádku? Vypadáš unaveně."

"Jsem v pohodě."

Šla za mnou do mého pokoje. Faith, jak jsme si všimla, byla schoulená pod svou přikrývkou. Našla jsem své brýle a nasadila si je. "Kolik je hodin?" Mrkla jsem na hodiny. "Půl sedmý?" Jako ráno?

Není divu, že jsem se cítila jako omámená. Proč začíná s prádlem o půl sedmé? Mluvíme tu o Supermámě.

Supermáma pronesla, "Když už jsi doma, co takhle udělat ty přihlášky na vysokou?"

Plácla do hromádky zapomenutých přihlášek na mém prádelníku.

Vyčerpaně jsem si povzdechla. "Ach. Dobře." I tak bych už znovu neusnula.

"Mohla jsi je vyplnit místo tamtoho, ať už je to cokoliv." Ukázala na můj skicák, který ležel otevřený na konci mé postele. Nechala jsem ho otevřený? "Proč proboha chodíš na výtvarku? To je ztráta času."

Naježila jsem se. Přála jsem si, aby odešla a přání se mi splnilo, když zapípala sušička.

Probírala jsem se všemi těmi přihláškami jen s poloviční snahou a zalepila je do příslušných obálek. Cornell, Stanford, Antioch. Pojďme si promluvit o ztrátě času. I kdyby mě přijaly, nebyla jsem si jistá, jestli tam půjdu. Kde je vůbec takovej Antioch? Slyšela jsem Faith vylézt z postele a odšourat se do koupelny. Když vyšla ven, naše oči se krátce setkaly. Možná zabručela. Její černá maskara se jí roztekla až na bradu. Děsivé.

Přešla přes suterén a vydupala schody nahoru. Většinou sobotní rána čučela do blba na kreslené seriály v televizi. To tak odpovídalo jejímu tempu.

Osprchovala jsem se, do pusy hodila pár lupínků a vrátila jsem se zpět do svého pokoje odpočívat. Přemýšlet. O něm – ne o něm. O ní. O mě. O ní a o mě.

Přestaň. Přestaň přemýšlet. Mé oči se zatoulaly k prádelníku, kde ležel Beowulf. Vzala jsem knihu a prolistovala ji, abych našla část o koupání s jeho statečnými muži.

Znovu jsem ji přečetla. Dobře, docela podnětné. Připomnělo mi to všechny ty časy na plaveckém tréninku s holkama, když jsme blbly, potápěly se navzájem, hrály vadí nevadí. Časy, kdy jsem se musela držet na uzdě, protože už to začínalo být moc intenzivní.

Položila jsem si knihu do klína. A byly i jiné časy. Slečna Fieldingová, na hodinách němčiny. Byla jsem do ní tak zamilovaná. Předstírávala jsem, že potřebuji pomoct jen proto, abych mohla zůstat po škole. Nebyla gay, nemyslím si. Jen nádherná. A Leah. Bože. Byla jsem vášnivě zabouchnutá do Leah v šestém ročníku. Sedmém. Osmém…

Puls se mi zrychlil. Byla jsem taky? Myslím tím, gay? Pokud ano, proč jsem se Sethem?

Možná jsem bi. To by to vysvětlovalo. Otevřené srdce, které hodlá dát a přijmout lásku, která přijde odkudkoli. Ty pocity, to vzrušení, ty probuzené smysly s Cece, které jsem nikdy nezažila se Sethem. S žádným klukem.

Rána do zdi mě donutila vstát z postele. Oběhla jsem zástěnu mezi Faithyným a mým prostorem. Nejdříve jsem zaměřila svůj pohled na panenku Marii, která ležela rozbitá na střepy v prádelně a potom na doutnající pohled Faith. Máma křičela z vrchu schodiště, "Tohle je můj dům a ty budeš poslouchat má pravidla."

Faith se na mě upřeně podívala. Otevřela pusu, pak si to asi rozmyslela, nejspíš, spadla zpět na postel a zkřížila ruce na prsou. Projela mnou vlna soucitu.

Faith na matky neměla dvakrát štěstí. Její pravou matku jsem viděla jen jednou, když přivezla Faith na víkend, ale zaslechla jsem soukromý rozhovor mezi mámou a Nealem. Říkal, že jeho bejvalka byla workoholik a nechávala Faith až moc často samotnou. Bál se, že byla bez dozoru. Chtěl, aby se sem přestěhovala napořád.

Díky Bohu ten nápad máma zavrhla. Měla bych se Faith zeptat na její mámu, pomyslela jsem si. Zjevně potlačovala spoustu hněvu. Jasně, měla bych si dát jako hlavní obor psychologii na Antioch.

Možná kdybychom si promluvily, i když…

Faith si zapnula svůj death rock a nandala si sluchátka. Možná ne. Zazvonil mi telefon.

Vrátila jsem se zpět do svého pokoje a zvedla ho, "Jo?"

"Ahoj kotě."

Srdce mi pokleslo. "Ahoj."

Seth se zeptal, "Můžu přijít?"

"Ne. Máma je doma." Přiložila jsem si na pusu ruku, abych utlumila zvuk. "A má divná nevlastní sestra je tady taky."

Mlasknul. "Nemyslel jsem kvůli tomu. Myslíš jen na jedno. Jsi v pohodě?"

"Jo," zalhala jsem.

"Čínu už si nedáme. To jídlo je nebezpečný; Já ještě pořád krkám ze zelí. Měli bychom se co nejdřív sejít kvůli konferenci vedení. Doufal jsem, že bychom mohli začít dnes."

"Proč jsi mě do toho vůbec zatáhl? Víš, že jsem až po uši zavalená prací."

"Pokud to nechceš dělat, najdu si někoho jiného."

"Dobře," odpověděla jsem. "Udělej to."

Zaváhal. "Špatná odpověď."

Zavřela jsem oči. Tohle nebyla jeho chyba. Nebylo to ani o té konferenci.

"Jen jsem si myslel, že bychom si mohli užít srandu, když spolu budem dělat," řekl. "Dělat něco kromě … víš čeho. Není to to, co jsi chtěla?"

Dlouze jsem vydechla. "Možná si najdu čas zítra."

"Najdeš čas? To myslíš jako na mě?"

Neodpověděla jsem.

Zavěsil.

Skvělý. Zvažovala jsem, že mu zavolám zpět, ale ta myšlenka vyprchala. Neměla jsem na to ani energii ani motivaci. Možná jsem chtěla, aby na mě byl naštvaný.

Otevřela jsem knihu do účetnictví a nalistovala kapitolu šest – zadání na pondělí. Čísla se vytrácela ze stránky. Já jsem se vytrácela ze stránky. Potřebovala jsem se odsud na chvíli dostat pryč. Převlékla jsem se do čistého trička s dlouhým rukávem a tepláků a dala si do kapsy peněženku. Jela jsem přes půl města, než jsem si uvědomila kam to jedu. Jo, kobliha by bodla a na mé straně města byl tucet obchodů Dunkin’ Donuts.

Koho jsem chtěla ošálit? Potřebovala jsem ji vidět. Ani jsem nevěděla, jestli pracovala o sobotách.

Neměla jsem plán.

U Hott ’N Tott jsem přemohla svůj strach á la Beowulf a směle šla kupředu. Když jsem vyskočila na obrubník mé oči přelétly přes výlohu po vnitřku obchodu, kde jsem uviděla Cece s jednou nohou nataženou na plastové lavičce a druhou skrčenou u hrudi. Mé srdce vynechalo úder. Znovu měla svůj cikánský šátek a smála se něčemu, co jí říkala osoba přes stůl naproti ní. Ta osoba divoce rozhazovala rukama a Cece zaklonila hlavu a zavyla.

Zacouvala jsem pryč od dveří. Můj zadek narazil do kapoty mého Jeepu a táhnul zbytky mé tělesné schránky dokola na místo řidiče. Vzala jsem za kliku, doufala a přáli si, aby mě neviděla. Když jsem se odpíchla, gumy odhrabávaly sůl a písek, osoba s Cece otočila hlavu, aby se podívala z okna. Nemusela jsem jí vidět do obličeje, abych věděla, že to byla Brandi.

Tu noc jsem měla sen. Erotický. Byla jsem v bazénu, nahá a přede mnou z mého dosahu plavala další osoba. Prodloužila jsem svůj záběr, abych ji dohnala. Chytla ji za kotník a zatáhla k sobě na bok. Otočila se a usmála. Cece. Byla také nahá a naše těla se instinktivně setkala. Naše nohy se propletly.

Leknutím jsem se probudila, těžce oddechovala a přála si, aby se sen vrátil. Ona se vrátila. Abych dokončila ten sen. Zjistila, jak daleko by to zašlo a co na mě čekalo na té druhé straně.

Cece se v pondělí u bazénu neukázala. Ne, že bych ji čekala, že by – k čertu, nevím, co jsem čekala. Když jsem stála nahoře, otevřela jsem skříňku a uviděla ji v zrcadle zrovna přicházet. Odkládala si svou snídani dolů před svou skříňku. Zachytila můj pohled a usmála se.

Ten úsměv.

"Holl!" otočila jsem svou hlavu ve směru Sethova hlasu. "Omlouvám se, že jsem to včera nestihl. Táta potřeboval pomoct s opravením garážových vrat potom, co do nich máma nacouvala - znovu. A potom se Coop zastavil a dělali jsme na jeho projektu do fyziky." Přiklusal ke mně. "Už je ti líp?"

Vzpomněla jsem si, se zoufalým povzdechem, že Seth nikdy nezůstal naštvaný.

"Co kdybychom to udělali dnes přes oběd, když tu není Olander a nebude ani žádné setkání studenské rady tento týden?"

"Udělali co?" zeptala jsem se.

"Tu konferenci vedení?" Poklepal mi na hlavu. "Příští pondělí bude Olander chtít vědět jestli jsme na tom trochu dělali." Zachytil kapku vody z mých promočených vlasů. Hádám, že jsem si je zapomněla vysušit.

Shromáždila jsem učebnice. "Jo, dobře."

Seth mi zvedl bradu a naklonil svou hlavu. "Miluju tě," řekl.

Nemiluj, pomyslela jsem si. Přestaň. Prostě mě přestaň milovat.

"Holland?" Jeho oči se ponořily do mých.

Nemohla jsem to udělat. Nemohla. "Jo. Já taky." Nuceně jsem se usmála.

Nechala jsem ho, aby mě políbil, čehož on využil a dal mi francouzáka. Odstrčila jsem ho od sebe. "Sethe."

Zašklebil se a dotkl se špičky mého nosu. "Uvidíme se později?" Pyšně odkráčel.

Nasadila jsem si batoh a zavřela skříňku.

"Miluješ ho?"

Málem jsem vyskočila z kůže. Stála přímo u mě. "Koho?"

Její oči se rozšířily.

"Setha?" Ohlídla jsem se přes rameno za jeho vytrácející se postavou. "Um, už spolu chodíme dlouho. Rok."

"Na to jsem se neptala."

Nemohla jsem se na ni podívat. Nemohla jsem riskovat, že uvidí až do mě, přečte mě.

"Slyšíš zvony?" zeptala se.

Tomu jsem se musela zasmát. "Zvony?"

"Víš, co myslím, zvony. Hudbu, ohňostroj." Zahýbala obočím.

Vydala jsem ze sebe něco jako smích. Znělo to jako by mě někdo škrtil, stejně jako jsem se cítila. "Leda tak ve snu."

"Ach, tak." Vyklenula obočí.

Proč jsem to řekla? Bože.

Cece jemně poznamenala, "Možná bys měla poslouchat své sny."

Můj žaludek prodělal masivní výbuch.

Odrazila se od své skříňky, o kterou se opírala podrážkou své boty a dodala, "Přemýšlej o tom."

Jako bych to nedělala. "Ty o tom přemýšlíš?" Zeptala jsem se jí na oplátku.

Zastavila se a obrátila. "Já nemusím. Já to vím."

Dupání nohou přerušilo naši konverzaci, když se celý běžecký tým řítil dolů halou mezi námi. Než jsem si lokty proklestila cestu mezi těly, byla pryč.

Souhlasila jsem se vším, co Seth navrhl pro konferenci vedení. Jestli uspořádáme stoly do tvaru písmene U nebo otevřeného čtverce pro mě nebyl žádný rozdíl. Bylo to triviální. Už jsem to chtěla mít za sebou.

Už jsem ho chtěla mít za sebou.

"Neprobrali jsme jak rozdělit účastníky do sdružení." Seth mě vlekl ze dveří mediálního centra. "Nebo koho chceme pozvat jako mluvčího poroty."

"Kohokoliv. Rozhodni to." Ztrať se, tiše jsem křičela. Nech mě jít.

"A co takhle po škole? Můžem se sejít –"

"Musím do práce."

"Tak potom večer."

"Leah a Kirsten přijdou k nám. Víš, obě si teď prochází velkými traumaty. Slíbila jsem jim, že se sejdeme." Byla jsem taková lhářka. Díky Bohu, že mě nedokázal přečíst jako Cece.

Zazvonil poslední zvonek. "Ve středu je ředitelské volno," zvolal za mou Seth.

"Máme volno. Chceš se teda sejít?"

"Jasan," Odpověděla jsem přes rameno.

"V deset. Přijď ke mně domů."

Skoro jsem to nezaznamenala. Utíkala jsem dolů směrem k výtvarnému křídlu. Byla tam, ve třídě, mluvila a smála se s Brandi.

Brandi. Přála jsem si, aby se taky ztratila. Cece a já jsme se krátce setkaly pohledem, než jsem doklopýtala na své místo. Omámená, rozhozená. Mé srdce vytesávalo v mé hrudi velkou jeskyni. Celou dlouho hodinu jsem se snažila poslat Cece duševní vzkaz: Podívej se na mě, usměj se na mě, buď se mnou.

Mackel nám dal zadání nakreslit druhou půlku obličeje. Obličej dítěte z obrázku, který předtím roztrhal. Nutilo mě to koncentrovat mou energii. Dobře. Koncentruj se na obličej. Dítě.

Úkol před tebou.

Ten projekt mě pohltil, hodina skončila a židle při odsouvání začaly skřípat. Cece stála s Brandi. Vytrhla jsem stánku ze svého skicáku a spěchala do přední části místnosti, abych odevzdala svůj úkol, dohnala ji a promluvila si s ní.

Mackel vzal moji kresbu z vršku hromady. "Prr, prrrr. Vrať se zpět, dámo."

Ukázal na mě. "Tak se na to podíváme."

Sakra. Cece odešla s Brandi. Pohlédla na mě přes rameno a držela pohled na mě.

"Oou, uooh," vrkal Mackel nad mou kresbou. "Řekni mi, jak jsi k tomu přistupovala."

"Um," otočila jsem se, "S hlavou. Opravdu musím jít." Ustoupila jsem pozadu ke dveřím.

"Ne. Uvěřitelné." Zakroutil Mackel svou hlavou. "Ani nedovedu říct, kterou z těch dvou půlek jsi kreslila ty."

Vyběhla jsem ze dveří, sprintovala ke schodišti a zastavila smykem. Ani známka po ní. Ani v hale ani na schodech. Kde mohla být?

Myslela jsem si, že jsem ji viděla cestou na ekonomii, potom po hodině u pitítka a potom číhat u dveří tělocvičny, ale pokaždé, když jsem udělala pár kroků zpět, zmizela. Jako by byla fata morgána. Nebo iluze. To bylo ono, iluze. Jako můj život – realita mimo dosah.

Cestou do práce mi zazvonil telefon. Hledala jsem ho v batohu vedle na sedadle spolujezdce a klela jsem.

Už tak jsem jela pozdě, když jsem se ještě zastavila u skříňky Cece, abych ji stejně znovu minula.

Kde byla? "Jo, haló?" zavrčela jsem.

"Ahoj. Víš kdo to je?"

Dech se mi zatajil. "Cece, ahoj. Snažila jsem se tě najít celý den. Chtěla jsem dokončit náš rozhovor."

"Jaký rozhovor?" zeptala se.

Ona si to ani nepamatovala? Ten Rozhovor. O snech, zvonech a hudbě.

"Hele, um, volám ohledně toho…" Trochu se zasmála. Tak nervózně. "Um, fajn, pokud zítra večer nic nemáš, což nejspíš máš, se Sethem, ale zajímalo mě …. jestli se ti líbí UP?"

Někdo udělal přede mou myšku a já jsem dupla na brzdy. "Kreténe," zasyčela jsem.

"Fajn, zapomeň na to."

"Cece, ne. Ne ty. Bože. Řídím a nějakej debil mě málem vytlačil ze silnice. Zbožňuju UP."

Zasmála se. "Jsi špatná lhářka i po telefonu."

Musela jsem se zachichotat. "Dobře, co to je?"

"Umělecké představení."

"Oh." Ticho, praskání ve spojení. "Omlouvám se," řekla jsem. "Pořád netuším, o co jde."

"Je to docela těžké vysvětlit," odpověděla. "Každý má své představení a to je to, co je na tom tak skvělé. Většinou je to vyjádření. Fyzické a citové vyjádření, ale s použitím všech smyslů. Je to opravdu smyslové. Líbilo by se ti to."

Projelo mnou vzrušení "Aha, to zní suprově. Takže… zítra večer?"

"V divadle Rogue je představení. Několik UP skupin z celého města.

Dostali jsme se tam na poslední chvíli. Myslím naši skupinu."

"Ty jsi ve skupině? Ty taky vystupuješ?"

"No jo. Chtěla bys přijít? Můžu ti zajistit pár volňásků."

Za mnou se ozval klakson a já si uvědomila, že stojím na zelené a zdržuji provoz. Spálila jsem gumy. "To zní skvěle," řekla jsem jí. "Ráda bych šla. Nelžu, že ne?"

Zasmála se. Zbožňovala jsem její smích. "Jsi na cestě do Children’s Cottage?" zeptal se.

"Jo."

"Baví tě to?"

Už jsem chtěla odpovědět, když někdo v pozadí zakřičel její jméno. Mužský hlas, hluboký. "Musím letět," řekla rychle. "Zítra ti donesu lístky." A spojení mezi námi utichlo.

Jak věděla kde pracuju? A jak se dostala k mému číslu? Zmáčkla jsem *69, abych získala její, prohledávala svůj batoh kvůli peru a papíru a skoro jsem smetla městský autobus, který jel v pruhu vedle mě.

13. kapitola

"Slečno Holland, slečno Holland, teď mě!" Courtney poskakovala a mávala prázdným papírem před mým obličejem.

"Ty jsi na řadě jako další," řekla jsem jí. "nech mě dokončit Kevina." Prohlížela jsem si jeho baculatý obličej přes stůl, vypadal jako andílek, ale s ďábelským zábleskem v jeho očích. Ústa nebyla úplně správně; horní ret byl pokřivený.

"Slečno Holland. Slečno Holland."

Judy mi dala ruku na rameno. "Začíná se ti tu tvořit fronta," informovala mě.

Mrkla jsem na Courtney, a potom za ni, kde pár dětí drželo v ruce prázdné papíry, které paní Ruizová trhala ze skicáku tak rychle jak jen mohla.

"Tohle je opravdu dobré, Holland," poznamenala Judy, prohlížejíc si můj obrázek. "Nevěděla jsem, že umíš kreslit."

"Já taky ne," přiznala jsem.

"Ukaž mi to." Kevin vytrhl stránku zpod mé tužky a podržel ji v úrovni očí. Položil ji. Jeho oči se rozšířili jako koláče. "Ó. Skvělý!" zakřičel.

To mě rozesmálo. Judy taky. "Další oběť," zvolala jsem.

Máma žehlila v suterénu, když jsem seběhla dolů po schodech. Zvedla jsem Hannah z její dětské stoličky a vyhodila ji do vzduchu. Vyjekla. Máma se na mě zamračila. Oh-ho.

"Podívej se na tohle," zavrčela a zvedla jedno z černých triček Faith.

Na přední straně byl vyobrazen DANTE, kterého olizovaly plameny ohně. Ze zadu bylo napsáno:

„A není světla nad to, které splývá
k nám z jasu, jenž se nikdy nezakalí,
vše jiné tma, stín těla a jed bývá.".
(Božská Komedie - Ráj)

Máma se zeptala, "Co to má znamenat?"

"To nemám ponětí," odpověděla jsem.

"Zní to nemravně." Smotala to tričko a vyhodila ho do koše. "Kéž by sis s ní promluvila, Holland. Řekla jí, jak děsně vypadá. Dostala ji z tohodle Goth přešlapu. Není to normální."

"Nemůžu. Nežijem na stejné planetě."

Máma zakroutila hlavou. "Nedovedu si představit, co si o ní lidi myslí. Nedělají si z ní ve škole srandu?"

"Ani ne." Protože máme tu skvělou politiku proti šikaně, která nastoluje mír a lásku v našich srdcích.

Máma pokračovala, "Vypadá jako postava z nějakého béčkového filmu, se vším tím make-upem a oblečením."

Trochu jsem se rozzlobila. "Ne, nevypadá. Jen tak vyjadřuje sama sebe. Tohle je svobodná země." Neptejte se mě, proč jsem hájila Faith.

"Neal se za ni stydí tak, že ji už nechce brávat ani ke svým rodičům. Myslí si, že by táta dostal infarkt, kdyby tam Faith napochodovala takhle oblečená jako zubatá."

Byl čas na změnu tématu. "Můžu si hodit plavky do sušičky?" Položila jsem Hannah dolů do její sedačky a vyndala dvoje vlhká Speeda z mé tašky společně s vlhkými ručníky, ve kterých byly zabalené. Hodila jsem všechno do sušičky, potom zvedla dětskou sedačku a odnesla si ji do svého pokoje.

Máma se objevila pár minutek po mně. Položila hromadu čistého oblečení k nohám mé postele a řekla, "Dovolila jsem si zdvořile odpovědět na pozvání na večeři u guvernéra."

"Mami." Naježila jsem se. "Udělala bych to."

"Kdy? Týden před tou večeří?"

Ne, to odpoledne.

"Doufejme, že v březnu už budeš vědět, kam půjdeš příští rok. Jsem si jistá, že guvernér se zeptá."

On taky? Tak tomu asi neuniknu.

Máma se zastavila mezi dveřmi. "Myslím, že bych tě měla varovat, Faith přijde dneska večer a zůstane do konce týdne. Její matka musí odjet pryč z města za prací." Máma otálela, prohlížela si můj pokoj. "Neal a já jsme uvažovali, že bychom proměnili suterén přes léto v domácí kancelář. Dáme sem stůl a počítač. Budeme potřebovat pokoj Faith a tak ji možná přesuneme sem. Nebo ji zamkneme uvnitř." Usmála se. "Co myslíš?"

Zamrkala jsem na ni. "Myslím, že cestou ven bys neměla zapomenout třísknout mi dveřmi přímo do obličeje."

"Oh, Holland." Zamlaskala. "Bereš si všechno moc osobně."

Nechtěla jsem jít na UP představení Cece sama a nechtěla jsem se ptát Setha. Zavolala jsem Leah.

"Čau, Holland." Zněla vesele. "Jsem ráda, že voláš. Chyběla jsi mi na obědě."

"Jo, Seth a já děláme na té konferenci vedení." Na kterou vůbec nechci myslet. "Jak se máš?"

"Dobře," odpověděla. "Už vůbec nemáme šanci si pokecat. Pamatuješ si, když jsme pořádaly přespávačky každý víkend? Už to vůbec neděláme."

"Já vím," řekla jsem. "Měly bychom."

"Kirsten přijde později, abych jí zastřihla vlasy. Kdybys taky přišla, mohly byste obě přespat, když zítra nemáme školu."

"Nemůžu," odpověděla jsem jí. "Něco… mám." K čertu. Nemůžu pozvat obě. Ani jsem si nebyla jistá, jestli bych Kirsten vůbec pozvala. Zrovna touhle dobou nebyla jedna z mých nejoblíbenějších. "Jen volám, abych tě pozdravila. Zjistila, jak se máš. Uh-oh. Bliká mi baterka. Dochází mi šťáva. Zavolám ti zítra." Zavěsila jsem. Sakra. Teď budu muset jít sama. Padla jsem na postel, a prohlížela si svůj šatník. Co si tak člověk obleče na umělecké představení? Slyšela jsem vejít Faith, její kufr vrzal po podlaze. Otráveně vydechla.

"Čau, Faith." Vyskočila jsem na nohy. "Nechceš jít se mnou dnes večer na umělecké představení?"

Obešla jsem zástěnu.

Vypadala jako by ji škrtil hroznýš, vyvalila svoje oči navrch hlavy. "Děláš si srandu?"

Její hlas se zmírnil. "Nebo tě do tohoto uvrtala tvoje máma?"

"Ne. Nevím o tom. Mám dva lístky a tak jsem si myslela, že bys ty a já…"

"Kde je Seth?" zeptala se.

"Nemá čas," zalhala jsem. "Všichni něco mají." Vyznělo to jako by ona byla moje poslední záchrana? Jo. "Dobře, nechci jít sama," přiznala jsem se. "Myslím tím, že bych mohla, ale…" Usmála jsem se nesměle. "Jsem zbabělec. Nerada dělám něco sama. Jestli nechceš ale jít, tak je to v pohodě." Vracela jsem se zpět a modlila se, prosím, prosím řekni ano.

"Tak jo," řekla.

Vrátila jsem se zpět. "Už jsi na něčem takovém byla?"

"UP?" Okusovala si malíček. "Jasně, hodně krát." Vyplivla kůži.

"Takže, co si mám oblíct?"

Její výraz se nezměnil. "Goth oblečení," odpověděla. "Půjčím ti krucifix."

Zírala jsem na ni. Potom jsem vybuchla smíchem. Buďto byla ta nejvtipnější osoba na Zemi, nebo jsem se zbláznila.

Trvalo mi víc než hodinu, než jsem našla divadlo Rogue. Budova byla zaklíněna mezi dvěma neoznačenými nájemnými domy ve čtvrti centrálních skladů. "Zamkni si dveře," nařídila mi Faith. Zkontroluj slzák.

Venku postávalo několik lidí, kouřilo a pilo víno z jednorázových skleniček.

Nebyli, co byste nazvali "příznivci divadla" ať už to bylo cokoliv. Žádné kožichy nebo společenský oděv.

Spíš jako grunge. Faith se musela cítit jako doma. Žaludek mi poskakoval, jako by každý znal pravidla hry kromě mě. Uvaděč se mile usmál na přivítanou a vyzval nás k zápisu do návštěvní knihy, což mě trochu uklidnilo.

Napravo u dveří byl malý stolek s popcornem, sladkostmi a pitím. Faith už tam chtěla zmizet, ale zachytila jsem ji za její baloňák a řekla jsem, "Pojďme nejdřív najít místa."

Divadlo bylo staré, ošuntělé a za zenitem. Sedáky sametové sedačky už zažily nejspíš století.

Ale i tak byly pohodlné, lidé jemně mluvili a smáli se. Přečetla jsem si obal programu:

Divadlo Rogue uvádí:

Noc smyslového potěšení.

Bože, nebylo to mládeži nepřístupné? Na vnitřní straně bylo vyjmenovaných šest jednání, prolítla jsem je a nažila jsem zahlédnout náznak potěšení, které pro nás měli připravené. "Zpívání s Kočkama" to bylo první představení. Potom "Virtuální Panny," "Synchro Koule," "Aphrodisium," "Jednota," a "Smích v plechovce." Podívala jsem se na Faith. Pozorovala mě. Nesnášela jsem, jak zírala na lidi, na mě.

"Znáš některou z těch skupin?" zeptala jsem se jí.

"Hmm huh," zabručela a dívala se zpět ke stánku s občerstvením.

Zalovila jsem v tašce pro svou peněženku. "Tady." Podala jsem jí pětku. Vyškrábala se ven a já za ní uličkou volala, "Žádnej alkohol." Chlápek s oholenou hlavou za mnou mrknul. Zavrtala jsem se do svého sedadla.

Byla tam stránka s reklamou, žádostí o finanční podporu a poděkováním všem lidem, kteří pomohli představení zrealizovat. Faith se vrátila s pytlíkem popcornu a sklenkou červeného.

Do prdele. "Ty máš falešnou občanku?" zeptala jsem se jí.

"Jasně, ale ani se neptali. Chceš si cucnout?" Nabídla mi skleničku.

"Ne." Vybavila jsem si nás dvě ve vězeňské cele. Shudder City. Na poslední straně byla jména všech vystupujících. Oči mi prolétly seznam odshora dolů a zatavily se. Joanie Fowlerová.

Proč mi to jméno přišlo povědomé? Byla členem Jednoty. Tady, pod Joanie bylo jméno Cece. "Taky je v Jednotě."

"Huh?" řekla Faith.

Řekla jsem to nahlas? "Moje kamarádka. Je v téhle skupině, Jednota."

"Kdo?" nakloní se Faith přes mé rameno.

"Cece. Cece Goddardová." Ukážu na jméno.

"Ach, ta. Znám ji."

"Jak to?"

Faith si usrkla vína. Vychutnávala si ho, jen aby mě podráždila. "Chodí se mnou na hodinu sociální integrace."

"Kolikátou hodinu?"

Faith na mě zamrkala. "Třetí. Proč?"

Světla se ztlumila a já přesunula svou pozornost na pódium. Hodina sociální integrace? Co je to za blbost? Reflektor osvítil přímo prostředek jeviště a žena oblečená v průsvitné látce se vznesla na křídlech. Ozval se tu a tam potlesk. Překřížila své ruce před sebe a čekala. Čekala. Ze skrytých reproduktorů se najednou ozvalo kočičí zamňoukání.

Ten zvuk atakoval mé uši a já je napřímila. Vřískot se trochu zmírnil, žena otevřela svá ústa a mňoukala společně s kočkou. Harmonicky.

Wow, to bylo… zajímavé. Teda, já bych to nedovedla.

Faith mi zamumlala do ucha, "Doma to nezkoušej."

Švihla jsem jí přes koleno.

"Nezkoušej to ani v temné uličce.’

"Přestaň."

"A už vůbec ne pokud jsi nadržená."

Nemohla jsem potlačit své ufrknutí. Virtuální Panny byly hra světla a stínů, která opravdu byla smyslná. Snažila jsem se přijít na to, jestli ty tři ženy v zákulisí byly opravdu nahé.

Synchro Koule byla taková děsivá hudební skupina, která používala elektronické zvuky a digitalizované hlasy.

Aphrodisium byly opravdu mládeži nepřístupní. Faith stále mumlala, "Ooh eee," a pořád lapala po dechu. Neustále jsem jí šťouchala loktem.

Pódiová světla zhasla a v sále se rozhostila tma. Další na řadě byla Jednota. Srdce mi tlouklo jako o závod.

Zasvítila malá podlahová světla a objevil se obličej, následoval další vedle něj a další, až pět obličejů hledělo do publika. Všechny obličeje byly nalíčeny tak, aby vypadaly všechny stejně. Ale Cece jsem poznala. Ta uprostřed. Všichni se začali dohromady pohybovat nebo spíš vlnit, protože jsem si uvědomila, že jsou všichni v jedné sestavě. Jako jedna velká chobotnice uvnitř elastické černé látky.

Taková jakási New Age hudba se jemně linula z reproduktorů, když se Jednota pohybovala v kruhu. Potom se hudba změnila, začala být více pronikavá, nesouladá. Každé chapadlo se oddělilo tím, že odepnulo své spojení od látky a odstoupilo pryč. Měli na sobě různě pastelově zbarvené kombinézy s kapucí. Cece byla žlutá.

Rytmus se zrychloval a jednotlivci, kteří byli ještě před chvílí v klidu, sebou začali trhat a svíjet se v bolesti. Cece otevřela ústa, ale žádný zvuk nevyšel. Cítila jsem, jak mi po zádech přeběhl mráz. Tohle nehrála. Bolelo jí to.

Trvalo to nesnesitelně dlouhé minuty. Nemohla jsem se dívat. Musela jsem se dívat. Uchvátila mě.

Na povel všichni uprostřed spojili své ruce a jejich bolest ochabla. Hudba se začala zpomalovat, zjemňovat a jednotlivci se posunuli do středu směrem k sobě. Blíž a blíž, až byli namačkáni těsně do jedné sestavy, jednoty, jedné pestrobarevné bytosti.

Obecenstvo tleskalo a dupalo a já jsem vydechla vzduch, který jsem zadržovala. Faith pozvedla své obočí a řekla, "Super."

"Fakticky."

Po představení se všichni shromáždili v hale a čekali, aby mohli pogratulovat účinkujícím.

Zahlédla jsem Cece s jejími kamarády z Jednoty, smála se a brebentila, její obličej byl mnohem živější, než jsem kdy viděla.

Proplétala jsem se davem, abych se k ní dostala. Abych byla s ní. Cece očividně znala spoustu těch lidí; oni ji objímali a volali na ni. Zalila mě nečekaná vlna rozpačitosti.

Oči Cece se setkaly s mými a její obličej se rozzářil. Prodírala se lidma, pod jejich rukama a sklenicemi s vínem. "Byli jste úžasní," řekla jsem jí, když jsme se potkaly uprostřed. Měla jsem silnou chuť omotat své paže kolem ní a obejmout ji, ale mé svaly se nepohnuly. Cítila jsem, že mě taky chtěla obejmout. Neudělala to a spontánnost okamžiku jen tak rozpačitě odezněla mezi námi.

Podívala se mi přes rameno a hledala.

"Není tady," oznámila jsem jí.

Usmála se. Široce. "Opravdu se ti to líbilo?" zeptala se.

"Jasně. Bylo to fantastický. Hypnotické. Uchvacující."

Zamrkala na mě. "Pochopila jsi to?"

"Já, myslím, že ano. Bylo to o zrození, odloučení a osamocení. Jak bolestné osamocení může být. A pak to znovu nalezení, shromáždění. Být Jednotný. A užívat si to." Zaváhala jsem.

"Správně? Je to tak?"

Další pomalý úsměv se jí formoval na jejích rtech až do jejích očí. "Je to cokoliv co chceš, aby to bylo." Její pozornost se přesunula na něco, někoho za mnou. "Ahoj, přítelkyně." Cece obtočila své paže kolem Faith. "Jak se máš?"

Proč neobjala mě?

"Dobře," odpověděla Faith. "Byli jste skvělí."

"Díky." Úsměv Cece znovu rozzářil místnost. Objala Faith už podruhé.

"Faith, tohle je Holland," řekla. "Holland, Faith."

Obě jsme si odfrkly.

Cece se podívala z Faith na mě. "Co?"

"Je to má sestra." Faith zvedla palec.

"Nevlastní," Opravila jsem jí.

"Kecáš," vyhrkla Cece.

"Neke," odpověděla Faith.

"Hustý." Zakroutila Cece hlavou. "Svět je malej."

"Až moc," Sebrala mi Faith mou odpověď.

Další dívka z Jednoty se dotkla ramena Cece. "Ceesi, jdeme si ven začudit. Chceš jít taky?"

"Ne," odpověděla Cece. "Přestala jsem."

Obočí té dívky vystřelilo nahoru. "Fakt? Kdy? Tos mi neřekla." Dívka se podívala na mě a usmála se. "Ahoj." Natáhla svou ruku. "Jsem Joanie."

Když jsem se natáhla, abych si s ní potřásla, Cece plácla Joanie po paži.

"Takže, díky lidi, že jste přišli," řekla Cece rychle a směřovala Joanie zpátky do davu, pryč od nás. Ode mě.

Co to mělo znamenat? Doufala jsem, že nás – mě – mohla Cece pozvat, abychom se k nim – jí - přidaly. Nebo něco jiného. Cokoliv. Nechtěla jsem odejít.

"Mám hlad," řekla Faith. "Ty chlápci ze Smíchu v Plechovce se svým vepřovým s fazolemi mě vyhladověli. Můžem se zastavit ve Wendy’s?"

Pozorujíc Cece objímat další dívku jsem se otočila a řekla, "Jasně, jistě, proč ne."