Jsi mé tajemství

Napsala: Julie Anne Peters, Překlad: Ade (1-18), Deavin (19-26), Korekce: Andy (1-18), Iric (19-26)

14. kapitola

Vzbudil mě můj zvonící mobil. Se slepenou pusou jsem ho popadla z komody a zavrčela do něj, " ’H-ló."

"Kdy dorazíš? Myslel jsem, že jsme se domluvili na desátou."

Snažila jsem se posadit a zamžourat na hodiny. "Kolik je?"

"Skoro jedenáct," odpověděl Seth.

"Děláš si srandu?" Shodila jsem ze sebe přikrývku a vykopala se přes zmačkanou deku až k podlaze. Nikdy jsem tak dlouho nespala. Jen jsem snila – Aphrodisium vložily do mého podvědomí jednu nebo dvě myšlenky. "Hned přijdu. Jen se oblíknu." Co bylo dneska za den?

Proč jsem měla jít k Sethovi?

"Zapomeň na to," řekl Seth.

Nezněl zrovna šťastně. "Fakt, můžu dorazit tak za deset minut. Devět."

"Kdes byla včera večer? Volal jsem ti a tvoje máma říkala, že jsi šla ven s Faith. Tomu jako mám věřit?"

O-oh. Zalila mě vlna viny. A potom vinu přemohl vztek. "Musím se ti hlásit každej večer? To mě teď jako budeš kontrolovat?"

"Ne." Odmlčel se. Zmírnil svůj hlas. "Jen jsem chtěl vědět, kdes byla, Holland."

Srdce mi pokleslo. Měl by to vědět? Ano. Stejnak na tom nic není. Nic se nestalo. "Faith a já jsme šly na umělecké představení."

"Proč?"

"Bože, nevím. Protože bylo?" Potřebovala jsem teď jeho povolení, abych se mohla bavit? "Jestli chceš, abych přišla, tak přijdu."

"Musím jít za půl hodiny do práce," odpověděl. Dlouze a hlasitě vydechl.

"Umělecké představení, jo? Proč tě Faith vzala? To neměla nikoho ze svých démonických přátel? Hu, hůů."

Ou, Sethe. Zavřela jsem oči. "Asi ne."

"Zavolám ti později," řekl. "Nebo mi můžeš cinknout ty."

"Jasně. Cinknu." Zavěsili jsme a já secvakla telefon. Měla jsem ho požádat, aby šel se mnou včera večer, když ona si sotva všimla, že tam jsem.

Nebyla to pravda. Nebyla to jen má představivost, že byla ráda, že mě vidí. Cítila jsem tu náhlou jiskru mezi námi, dokonce, i když tam s námi byla Faith. A potom se objevila ta Joanne a všechno uhasila.

Telefon v mé dlani mě pokoušel. Otevřela jsem ho a vymačkala číslo. Číslo, které mám uloženo ve své paměti. Jedno zazvonění, druhé — žaludek se mi stáhnul. Zavěsila jsem. Vyčkávala jsem. Zmáčkla opakovanou volbu. Jedno zazvonění, druhé — už jsem to skoro chtěla zabalit, když se ozval hlas, "Jo, haló?" Zavěsila jsem. Byl to klučičí hlas. Praštila jsem sebou na postel, potom vstala a znovu zmáčkla opakovanou volbu.

"Haló," znovu to zvedl.

"Je tam Cece?" Můj hlas zněl jako hlas malé vystrašené holčičky. Nesnášela jsem to.

"Momentík, Cece!" zařval. Na chvilku nastalo ticho a potom zakřičel, "Cece, zvedej si svůj zatracenej mobil." Nemohl to být její otec, možná brácha? Znovu se ozval a řekl,

"Nee. Není tu. Chceš, abych jí řekl, že ti má zavolat?"

"Ne," rychle jsem odpověděla. "Prostě jí zavolám později."

"’Fajn," řekl a zavěsil. Mé srdce mi lámalo všechny kosti mého hrudního koše. Tak moc jsem ji chtěla vidět, až to bolelo.

Plavu. Nahoru, dolů, počítám tempo. Jedna, dvě, tři, čtyři. Nádech, výdech.

Zaber, uvolni se, ponoř se, vynoř se. Ona.

Všechno to bylo o ní. Světlo, tma, den, noc. Ona. Ona.

Ona byla mou první myšlenkou ráno a večer tou poslední. Posedla celou mou duši. Byla uvnitř mě, požírala mě, přesvědčovala mě, abych –

Co?

Utop to. Bojuj s tím. Dokážeš to, Holland. Jsi silná. Odoláš. Porazíš sílu přírody. Musíš to udělat.

Plav. Ponoř se. Počítej. Počítej.

Nemůžu. Ne. Nemůžu.

Byla opřená o mou skříňku, čekala na mě a usrkávala svou kávu. Když mě viděla přicházet, vydrápala se na nohy a usmála se. Roztála jsem. Dnes měla tričko, na kterém stálo: MÁM TEPLÝ SVĚDOMÍ. A CO TY?

"Čau," pozdravila. "Ještě jednou díky, žes přišla na moje vystoupení."

Udrž to v klidu, Holland, varoval mě můj mozek. "V pohodě. Vyprávěj mi o Jednotě. Jak jste se lidi dali dohromady?" Sáhla jsem vedle ní a otevřela svou skříňku.

"Pár se nás sešlo v divadelním kroužku na Washingtonské Centrální. Napadlo mě, že bychom mohli dát výzvu na nástěnku v Rainbow Alley. Proč?"

"Jen tak." V klidu, prostě ležérně. Vzala jsem si učebnice na dopoledne, snažíc se nevnímat jak dýchá, necítit její krev protékat mými žílami. "Takže, proč jsi přestoupila z Washingtonské Centrální?"

Zeptala jsem se a zavřela svou skříňku.

Neodpověděla.

Přitiskla jsem učebnice ke své hrudi a vydala se dolů chodbou. Šla vedle mě. Blízko, nebezpečně blízko. Na hlavním rozcestí jsme se zastavily. Podívala jsem se na ni, otázka stále visela ve vzduchu. Parta holek prošla kolem nás a já si nemohla nevšimnout, že jedna z nich si změřila Cece pohledem od hlavy až k patě. Prohlédla si její tričko a ušklíbla se. Cece se k nim otočila zády. "Nebylo tam zdravé prostředí," konečně odpověděla.

Zasmála jsem se. "A tady je to lepší?" Těžko bych tomu věřila.

Zadívala se dolů halou směrem k našim skříňkám, oči upřené do dálky. "Možná," řekla. "Uvidím, jak to dopadne."

Na hodině účetnictví jsme měli supla, který snad nedokázal ani vyhláskovat „matematika", takže jsme měli hodinu samostudia. Mohla jsem to využít na dokončení četby Grendela a začít své porovnávání s Beowulfem, které bylo potřeba odevzdat příští týden. Nebo jsem si mohla přečíst kapitolu, co jsme dnes probírali na ekonomii nebo studovat na zítřejší písemku z účetnictví. Místo toho jsem vytáhla svůj skicák. Její oči byly tak nádherné a výrazné.

Barva mechu – hluboké, tmavě zelené, ale s hnědou po okrajích. Jemné blonďaté řasy. Oči bylo těžké nakreslit. Ani ne tak tvar nebo barvu, ale tu hloubku. Toho člověka za nimi.

Byla taková koketa, pomyslela jsem si a usmála jsem se. Opravdu chtěla být? Nemá ráda hry;

to řekla sama. Takže flirtovala? Se mnou? Copak já vím? Tohle všechno, ona, bylo tak nejisté. Záhadné. A i přes to, když se mnou mluvila, když jsme byly spolu, zdála se tak blízká.

Vypadalo to, že ví, kdo jsem, odkud jsem. Znala mě líp, než jsem znala já sebe, aspoň si myslím. Bylo to tak jednoduché být s ní.

A chtěla jsem s ní být, pořád. Vyhnout se překážkám, lidem a věcem, které nás rozdělovaly: Brandi, Seth, Kirsten, společnost, já.

Já? To byla moje obava? Čeho jsem se to vlastně bála? Toho co si ostatní budou myslet? Asi ano, tak trochu. Ale to nebylo to, co mi bránilo jednat podle mých citů. Byla to jejich míra. Touha po ní. Věděla jsem, že když se pro to rozhodnu, vzdám se sama sebe úplně.

Ztratím všechnu kontrolu. Všeho co znám, všeho co jsem, všechny ty zdi, které jsem si postavila za ty roky, aby mě ochránily, se zhroutí. Ztratila bych se v těch troskách. Ale i tak díky ní jsem se cítila naživu tak, jak jsem si předtím jen představovala. Zvony, pískot, hudba.

Mackel nám rozdal zadání z minulého týdne. Nahoře mé malby půlky obličeje bylo na lepíku napsáno: "K-revsky neuvěřitelné. A+." Muselo to ze mě vyzařovat, protože se Cece otočila a usmála se. Brandi upoutala zpět její pozornost svou kresbou chichotajíc se a já jsem si říkala, zda je možné ostrouhat pastelku do takového hrotu, který by jí prorazil lebku.

Jo, tohle není zvrácené, Holland, pomyslela jsem si. Zvažovat vraždu, proč ne? Možná by sis mohla najmout nějakého bouchače, aby odstranil všechny, co ti stojí v cestě.

Dobře, uzavřela jsem dohodu sama se sebou, pokud za mnou Cece přijde po hodině, tak nechám Brandi naživu.

Postávala jako by i mohla, jako by i chtěla. Potom Brandi byla zase všude kolem ní. Kde se vůbec shání takový člověk? Vytočím- B-O-U-C-H-A-C?

Po škole jsem našla v odvětrávání mé skříňky zapíchnutou žlutou růži. Moje nálada poklesla. Seth. Vždycky mi dal růži potom, co jsme se pohádali. Pohádali jsme se? Věděl, že žlutá je má oblíbená barva.

Žlutá. Sranda. Snažila jsem se Sethovi celý den vyhýbat, ale nemohla jsem to dělat do nekonečna.

Co s ním budu dělat? Samozřejmě, že mu to řeknu. Byla by to zrada pokračovat dál v našem vztahu. Právě jsem si uvědomila, že jsem ho vždycky milovala jen jako kamaráda. Protože ta fyzická stránka našeho vztahu se prostě jen vyvinula, protože se to tak očekávalo. Holka potká kluka, zamilují se do sebe, spí spolu, vezmou se, samozřejmě to nemusí nutně být v tomto pořadí.

Očekávání. To řídilo můj život.

Odstřihněte ten konec. Přepište scénář. Klukem jejích snů je holka.

Přivoněla jsem si k růži a přemýšlela jak se jednoduše rozejít se Sethem, když jsem došla ke svému Jeepu.

Cece byla opřená o kapotu, ruce založené a poklepávala nohou. "Holland." Zvedla se z nárazníku. "Mohla bys mě svést?"

Myšlenka do mě udeřila jako blesk. Budu z ní vždycky tak nadšená?

"Samozřejmě." Usmála jsem se na ni. Následovala jsem její oči na vozovku směrem k prázdnému kolu na straně řidiče jejího Neonu. "Oh, ne," zareagovala jsem. "Nesnáším, když se to stane. Chceš, abych ti pomohla nasadit rezervu?"

"Nemám rezervu," odpověděla, její hlas zněl studeně. "Prostě jen potřebuju někam hodit, jasný?"

"Jistě, samozřejmě." Odemkla jsem dveře spolujezdce a ona naskočila dovnitř. Oběhla jsem auto na svou stranu. "Chceš hodit na benzínku nebo někam jinam?" Položila jsem žlutou růži na palubovku. "Kousek odsud je autoservis."

"Ne, jenom později zavolám tátovi. Kdybys mě mohla hodit do Hott ’N Tott tak by to bylo skvělý."

Otočila jsem klíčkem v zapalování. Motor zakašlal. "Och, sakra. Potřebuju natankovat. Musím se zastavit doma, abych si vzala peníze. Bude to pro tebe zpoždění?"

"Ne. Tvůj dům je po cestě." Cece si zapnula svůj pás. "Zaplatím ti to."

"To nemusíš. Stejně potřebuju natankovat." Jak věděla, kde bydlím?

Zeptala se, "A ty kvůli mně nepřijdeš pozdě?"

"Jo." Nebyl důvod jí lhát. "Ale to nevadí." Vycouvala jsem ze svého místa. "Zavolám, že mi není dobře." Cože? Opustila právě tahle slova ústa Holland Jaegerové? Ona se nikdy neulila z práce. Očekávalo se, že přijde a to včas. Nikdy nebyla otrokem očekávání.

Když jsme odjížděli z parkoviště, Cece poznamenala, "Vůbec jsem neměla ponětí, že jste s Faith příbuzné. Ona je opravdu skvělá."

Zírala jsem na ni.

Cece se zasmála. "Ty jsi tak snadno čitelná."

Nahnalo mi to všechnu krev do tváře.

"Takže je tvoje nevlastní sestra, co? Z máminy nebo tátovy strany?"

"Otcovi," řekla jsem. "Od nevlastního otce. Máti mě čekala na střední, když jí bylo patnáct. Ani mě vlastně nechtěla." Zajíkla jsem se. Proč jsem to vykládala Cece? Nikomu jsem to nikdy neřekla, dokonce ani Leah.

Cece se zamračila. "To ti řekla?"

"Ne přímo těmihle slovy." Můj hlas zněl chabě, přesně jak jsem se cítila. "Rodiče jí vykopli a tak neměla na výběr."

Oči Cece se rozšířily. "Wow. Co jsou zač, nějací pánbíčkáři?"

"Nevím," přiznala jsem. "Nikdy mi neřekla proč. Od té doby s nimi nemluvila. Hádám, že její matka během těch pár let psala, aby se usmířila; byla součástí mého života. Ale máti totálně odmítá mít s nimi cokoliv společného."

"A jak to působí na tebe?" zeptala se Cece.

"Na mě?" podívala jsem se na ni. Potom znovu na cestu. Všechny ty roky. "Přála bych si, aby jim odpustila. Nebo aspoň aby mi dovolila se s nimi setkat. Víš co, jsou to mí prarodiče."

Cece přikývla, jako že chápe. Cítila jsem její oči na mě, prohlížela si mě. Co viděla?

Svíjící se uzlíček nervů? Po chvíli řekla, "Vždycky je tu volba. Máma tě nedala k adopci, takže si tě musela chtít nechat."

Na to jsem nikdy nepomyslela. Proč mě tohle nenapadlo? Vždycky jsem si myslela, že si prostě přála potrat. Ukončení problému. Ukončení mě.

"Kde máš tátu?" zeptala se Cece.

"Kdo ví. Máti říkala, že se z něho vyklubala nula a děkuje Bohu, že se nikdy nevzali. Nechtěl se mnou nic mít. A můj nevlastní táta, Neal? Je to dobrý chlápek. Je to opravdu první dobrej chlap, kterého kdy máma potkala. Dělá ji šťastnou. A to je hlavní. Bohužel přišel i se závazky."

Cece po mě střelila pohledem.

"Omlouvám se, ale celá ta Goth věc mě nutí prostě zvracet."

"Proč?" Přesunula se, aby mi viděla do tváře.

"Je to opravdu šílený." Zašklebila jsem se na ni.

"Ne tak úplně." Položila svou ruku dozadu na sedačku. Skoro se dotýkala mého ramene. Necelých pět centimetrů. "Většina Goth lidí co znám jsou docela skvělý. Myslím si, že celé to hnutí získalo špatnou pověst díky Columbine. Vnímám je tak, že jsou proti násilí, podporují mír a oslavují život. A také smrt. Snaží se prostě najít to hezké ve všem. Dokonce i v bolesti.

Pro některé je to jako pátrání po nesmrtelnosti. Po nirváně."

Dívala jsem se přímo na ni a hltala její slova. Zlobila jsem se na sebe za to, že jsem nikdy s Faith o tomhle nemluvila; nezkusila zjistit, co pro ni Goth znamená.

Cece oddálila svou ruku. "Myslím si, že se snaží jen prosadit. Je mi líto Faith, že musí soutěžit s tebou."

Otočila jsem hlavu. "Co tím myslíš? Nesoutěžíme spolu."

"Ale no tak." Znovu se otočila ke mně, jednu nohu přeložila přes druhou, její kolena byla na vlásek od mého. Její ruka spočívala na jejím stehně. "Z ničeho nic je hozena do nové rodiny. Musí se dělit o svého otce." Stálo mě to všechno mé úsilí soustředit se na cestu, na to co říká a nedívat se na její stehno. "Má tuhle novou sestru, která je krásná a chytrá, sportovkyně a populární. Jak se tak asi má cítit?"

Tváře mi plály. Ona si myslí, že jsem krásná? "Nesoutěžíme spolu." Zopakovala jsem.

"Ty možná ne." Zamrkala Cece. "Tys nikdy nemusela."

Místo toho, abych zaparkovala na příjezdovce, zahnula jsem k chodníku a zastavila. Jen jsem tam seděla a zírala na Cece. Cítila jsem se jako by mě právě svlíkla z kůže, jako by se dívala z mého nitra ven.

Vystoupila jsem z Jeepu a Cece mě následovala.

Máma byla v obýváku, sledovala své seriály a krmila Hannah. "Ahoj mami," pozdravila jsem ji. "Tohle je Cece. Cece, máma."

"Ahoj." Natáhla Cece svou ruku.

Protože měla máma obě ruce plné, jediné co, mohla udělat, bylo usmát se. "Ahoj."

"A tohle je Hannah, moje malá sestřička." Polechtala jsem bříško Hannie a ona zabroukala. Máma, jak jsem si všimla, si prohlížela Cece, četla její tričko. Pak se zeptala, "Mohla bys mi podat ručník, Holland? Tenhle je celej mokrej."

"Samo." Šla jsem hodit svoje věci do kuchyně a položila je dozadu. Když jsem se vrátila, Cece seděla vedle mamky na sedačce. "Ne, právě jsem přestoupila na Southglenn tohle pololetí" říkala. "Kolik je Hannah?" polechtala jí Cece na noze.

Máma se postavila. "Neměla bys být v práci?" zeptala se mě a vytrhla mi ručník z ruky.

"Mám dnes volno," zalhala jsem. "Pojď Cece. Provedu tě podzemím.’

Cece vstala a následovala mě dolů. Zatímco jsem vyndala klíč zpod lampičky a otevřela svůj sejf — který jsem si koupila jako preventivní opatření proti Faith a teď jsem se za to cítila mizerně provinile — Cece se procházela po mém pokoji a dotýkala se mých věcí. Ruce pryč, pomyslela jsem si.

Zvedla CD Dixie Chicks a usmála se na mě. Usmála jsem se taky. Dala jsem si do kapsy dvacku a řekla jsem, "Fajn, jsem připravená."

"Na co?" Pozvedla své obočí.

Zakroutila jsem hlavou. "Jsi hrozná."

"Ani nevíš jak."

"Tak proč mi to neukážeš?"

"Proč ty mi to neukážeš?"

Nervozní smích opustil mé rty. "Snažíš se mě dostat?"

Její tvář ztuhla a řekla klidně, "Ani jsem se tě nedotkla."

To byla pravda; nedotkla se mě — fyzicky vůbec. Dokonce se vzdálila tak, aby se mě nedotkla. To napětí mezi námi bylo přímo hmatatelné. Skoro viditelné. A nebezpečné.

"Tak jo, pojďme," vydechla jsem a klopýtala jsem pryč. Ani si nepamatuji, jak jsem ji odvezla k ní do práce, vysadila ji a nebo jak jsem se vrátila domů. Nedotkla se mě, ale Bože, jak moc jsem chtěla, aby ano.

15. kapitola

Byli jsme zahloubáni do cvičení v trojrozměrném kreslení, když se Cece nenuceně prošourala kolem nás a upustila složený papírek na můj skicák. Poskočil a přistál na stole mezi Winslowem a mnou. Natáhl se po něm, ale byla jsem rychlejší. Otevřela jsem ho ve svém klíně. "Máma dělá catering na KBTO Souboji kapel v sobotu večer," stálo na něm. "Říkala, že ti dá patnáct doláčů za hoďku pokud pomůžeš. Chci ti vynahradit to, že jsi prošvihla práci. A taky se zadarmo dostanem na koncert. Budem tam jenom my dvě. Jsi pro?"

Její rukopis byl malý, naškrábaný v drobných písmencích. Připsala jsem svou odpověď dolů, vstala jsem a donesla jí ho. Ani jsem nedošla zpátky na své místo, když vybuchla smíchy. "Jen když mě nebudeš ochmatávat." napsala jsem.

Sobota tu nemohla být dostatečně rychle. Setha jsem se zbavila tím, že jsem mu řekla, že jsem to dostala. To ho vždycky odradilo. Věděla jsem, že to musím ukončit a udělám to, až nastane ten správnej čas.

Kdybych tak mohla vymyslet ta slova. Doteď jsem poskládala jen, "Hádej co, Sethe. Potkala jsem někoho, s kým bych byla raději. Jo a tady je ta skvělá část. Je to holka."

Bože. To mu nikdy nemůžu udělat.

Cece říkala, že mám dorazit k ní domů kolem čtvrté, abych pomohla naložit a uspořádat vše potřebné.

"Co je to za koncert?" zeptala se máma, když jsem se chystala odejít z domu. Přišla dovnitř, když měnila ručníky v koupelně.

"Myslím, že je to rockový koncert. Je to souboj kapel."

"A to jdeš se Sethem?"

Pročesávala jsem si vlasy a přála si, aby byly delší, abych s nima mohla udělat něco zajímavého. Zvlnit, dát do copu, prostě něco. "Ne. S Cece."

"Kde jsi tuhle Cece našla?"

Zvedla jsem hlavu, abych se podívala mámě do očí. Tón jejího hlasu mě naštval. "Mluvíš o ní jako by byla nějaká nakažená."

Máma vzala katalog vysokých škol z mého prádelníku a listovala v něm. "Co na té holce vidíš?"

Kdyby jen věděla. "Je skvělá. Mám ji ráda."

Máma položila katalog a řekla, "Nechci, aby ses stýkala s lidma, jako je ona. Po dnešku jí řekneš, ať se poohlídne po přátelích jinde."

Spadla mi brada.

Máma dodala, "A buď doma do jedenácti."

Odkdy mám večerku? A odkdy mi má matka vybírá přátele? Počkala jsem, až jsem uslyšela její kroky na schodech a potom jsem zamumlala, "Jdi do háje," a ukázala na ni prostředníček.

Dům Cece byl pár bloků od Washington Central, přestavěný ve Victoriánském stylu,

dvoupatrový, s prosklenou verandou. Útulný. Zazvonila jsem na zvonek a klučina kolem šesti, sedmi let se přiřítil ke dveřím.

"Ahojky." Usmála jsem se na něj a pozdravila ho. Měl stejně roztomilý nos jako Cece. "Je Cece doma? Mám jí pomoct s cateringem."

"Má-mí!" zakřičel přes rameno v otevřených dveřích. Potom zmizel uvnitř.

Zachytila jsem dveře předtím, než se zavřely a vešla jsem dovnitř. Nejdříve mě upoutala vůně — mexické jídlo. Zakručelo mi v žaludku. Budu celý den až příliš nervózní na to, abych něco snědla. Hrozně nervózní, vystresovaná.

Cece se vyřítila ze zadu s náručí plnou prádla – ubrusů a ubrousků.

"Holland." Zastavila na místě. "Ahoj." Její oči zamířily směrem k bratrovi, který už seděl před televizí. "Ericu, ty blbe." Zakroutila hlavou. "Nemá prostě vychování. Pojď dál. Máma je v kuchyni."

Následovala jsem ji skrz několik klenutých dveří. Kořeněná vůně byla v kuchyni ještě silnější a ústa se mi zaplnila slinami. "Mami, tohle je Holland."

Ceceina máma se narovnala u trouby a otřela si zpocené čelo chňapkou. "Ahoj, Holland." Usmála se na mě. "Díky za pomoc."

"Díky, že mi tak zaplatíte," řekla jsem. "Je to opravdu velkorysé."

Očima sjela Cece pohledem. "A jak velkorysá vlastně jsem?"

Ou, Bože. Cece –

Cece rychle navrhla, "Můžeš jí dát můj podíl. Jdeme dokončit nakládání do dodávky. Vem tu krabici, Holland." Ukázala svým loktem.

Když jsem procházela kolem Ceceiny mámy, podívala se na mě, zkoumala mě.

Cítila jsem se jako buňka pod mikroskopem. Co dalšího jí Cece ještě řekla?

Dodávka byla zaparkovaná na kruhové příjezdovce vzadu. Na boku měla nápis, "Katering Kate."

Cece si přidržela svůj náklad kolenem a otevřela roletové dveře. Naložily jsme pět nebo šest dlouhých stolů, prádlo, nádobí, příbory, hrníčky, tácy. Nakonec nám Kate – předpokládám, že Ceceina máma byla Kate – podala poslední kovový plech s enchiladas a zkontrolovala seznam.

"Běž vzbudit svého bratra," požádala Cece. "A ujisti se, že ví kolik je hodin. Řekni mu, že odjíždíme."

Cece zmizela, než jsem se stačila pohnout. A nechala mě samotnou se svou matkou. "Nemusíte mi platit," poznamenala jsem a ovívala jsem se okraji své rozepnuté jeanové bundy, protože jsem se potila jako prase. "Nevadí mi, že vám pomůžu."

"Kolik ti vůbec slíbila?" zeptala se Kate, aniž by zvedla oči od seznamu.

Polkla jsem. "Patnáct za hoďku."

Pomalu zvedla hlavu. "Ta potvora." Jeden koutek jejího rtu měla výš než druhý, stejně jak to dělala Cece.

Potom její výraz zvážněl a dodala, "Dávej si na ni pozor."

Co tím myslela? "Dám," odpověděla jsem automaticky.

Z garáže se vyřítil chlapík, měděnou trubku škrábal smirkovým papírem. "To už jste všechno naložily?" zeptal se.

"Super načasování — jako vždycky." Kate se na něj zašklebila. "Holky pomohly."

Sáhla za mě a zavřela roletové dveře.

Natáhla jsem ruku a představila jsem se, "Ahoj, já jsem Holland Jaegerová."

"Holland?" potřásl mi rukou. "Stejně jako ta země?"

"Jo, větrné mlýny a tulipány."

Zachechtal se. Jeho úsměv byl milý a šířil se mu až do očí. "Tak si to holky užijte."

"To si piš," řekla Kate. Políbili se a on jí pak otevřel dveře od auta. Cece zabouchla vchodové dveře, na sobě měla basebalku a přes rameno měla přeloženou deku a mikinu. Kate se podívala přes boční zrcátko na straně řidiče. "To musíš mít zrovna tohle tričko?"

"Ano, je to nutný." Ušklíbla se Cece. Bylo to její VYOUTOVANÁ! A HRDÁ! tričko.

Kate zakoulela očima na svého manžela. "Dobře, tak si naskoč," řekla s povzdechem a sáhla na stranu spolujezdce, aby odemkla dveře.

Cece oznámila, "Pojedem vzadu."

Její matka zaměřila pohled na deku a potom hodila po Cece ten samý pohled co v kuchyni. "Co?" zeptala se Cece. "Nebudem nic dělat." Nedala matce žádnou šanci reagovat, než otevřela boční dveře.

Cece vlezla dovnitř a pokynula směrem ke mě. Bylo tam málo místa, protože všude bylo to jídlo a věci pro catering, ale Cece přemístila pár krabic a rozložila deku. Když se dodávka dala do pohybu, usadily jsme se. Skončily jsme naproti sobě s nohama nataženýma.

"A tvůj brácha nejede?" zeptala jsem se.

"Můj brácha? Oh, ty myslíš Grega? Ne, pojedou později." Musela vidět tu zmatenost v mém obličeji. "Jede se svou kapelou. Budou soutěžit."

"Fakt? Tos mi neřekla."

"Moc se netěš. Ještě jsi je neslyšela hrát." Trochu se usmála. Pak se na mě podívala a dívala se dál.

Můj žaludek předváděl přímo akrobatické výkony. "Takže, um," Přesunula jsem se tak, že naše nohy už nebyly tak blízko sobě, abych tak mohla mluvit. "Hádám, že tvý rodiče to o tobě vědí?"

"Oh, jo," odpověděla.

"Jak to přijali?"

Pokrčila rameny. "Táta docela v poho. A máma…" Odvrátila své oči. Uhladila deku vedle sebe. "Nelíbí se jí to, ale co s tím může jako dělat? Má ségra je taky lesbička, takže je to taková dvojitá kletba."

Páni. "No to asi jo. Wow. A kdy ses, um, přiznala?"

Znovu se podívala na mě. "Rodině? Asi dva roky dozadu, myslím. Má ségra to neudělala do doby, než jsem to udělala já. Ale stejně už to věděli. Museli; jen tomu prostě nechtěli věřit. Zapírání je někdy hluboko zakořeněné"

"A kde je tvá sestra?"

"V New Yorku. Je starší než já, dvacet tři." Cece vydechla nahlas. "Byla to pro ni brnkačka. Všechno, co musela udělat, bylo odpovědět na e-mail mamce a říct, 'Ou, Cece se přiznala? Tak víš ty co? Já jsem taky lesba.’" Ruka Cece povadla v zápěstí. To mě rozesmálo.

"A vodíš si své přítelkyně domů?"

Zamračila se. "Proč to chceš vědět?"

Zrudla jsem v obličeji. "Já jen…" Proč jsem to chtěla vědět? Protože jsem to musela vědět. "Už jsi přivedla Brandi představit rodičům?"

"Brandi?" zamračila se trochu Cece. "Ne. Proč?" Naklonila hlavu. "Měla bych?"

Můj mozek se roztříštil na kousky. Cítila jsem závrať, šok. Jako bych byla mimo sebe. Těžce jsem polkla a zeptala jsem se, "Nechodíš… snad s ní?"

"S Brandi? Sakra, to ne. Tak tohle sis myslela?"

"No, jo."

"Ne. Jsme jen kámošky. I když by chtěla být něco víc…" Cece si upravila čepici tak, že ji stáhla víc dolů a překryla své oči.

"Ale ty nemáš zájem?" odvážila jsem se zeptat. Doufala jsem.

Cece odpověděla, "Není můj typ."

"A kdo je tvůj typ?"

Vzhlédla z pod kšiltu své čepice. "Tak se na to podívejme…" Cece si mě změřila pohledem od shora až dolů. Sotva jsem mohla dýchat. Prosím, modlila jsem se, udělej to. Dotkni se mě. Jen jednou. Za tohle všechno to stojí.

Na moment se mi podívala do očí a slabě vydechla. "Mám ráda, když jsou hladový. Máš hlad, protože já hlady umírám." Vyškrábala se na nohy. "Celej den jsem nejedla."

Stoupla jsem si na nohy a cítila se zklamaná, odmítnutá. Cece vylovila dvě vidličky a jedly jsme enchiladas přímo z pánve. Prostor mezi námi vyplnily zvuky "mmm" a "mňam."

Cateringová večeře byla pořádána radio stanicí pro DJe a jejich hosty. Postavily jsme švédské stoly v zákulisí pódia a ihned začaly podávat jídlo. Musely jsme si pospíšit, protože technici potřebovali prostor. Poslouchala jsem Cece, podávala a uklízela kovové tácy, zapálila přihřívače, uklízela nabryndané jídlo. Byla to banda prasat. Byla to snad ta nejnáročnější fyzická práce, kterou jsem kdy dělala, kromě plavání. U plavání se aspoň nepotíte.

V době, kdy jsme naložily všechny stoly a věci do dodávky, kapely už začly hrát. Kate řekla, "Poslyšte, já mám migrénu. Ráda bych tu zůstala a slyšela Grega, ale nemůžu. Předpokládám, že vy dvě chcete zůstat."

Cece přikývla a podívala se na mě. Já to potvrdila.

"Pokud tě nebude moct odvézt Greg, zavolej tátovi." Políbila Kate Cece. Stiskla mi ruku a řekla, "Díky moc, Holland. Vypíšu ti šek hned, jak mi zaplatí. Och a Cece," namířila ukazováček na ni, "znáš domácí pravidla."

Cece vyplázla jazyk, když k ní byla máma zády. Když dodávka odjížděla, zeptala jsem se „Jaký jsou domácí pravidla?"

Dívala se dolů ulicí. "Blbý. Pojď, půjdem si poslechnout nějakou hudbu."

Vplížily jsme se do jednoho křídla, kde zrovna jedna kapela, DVOX, chystala jejich vystoupení. V kapele byly dva kluci a dvě holky a bylo hned jasné, kdo z nich jsou hudebníci. Ti kluci spíš tak předstírali hru na kytaru a to ne moc dobře. Holka za bicími byla úžasná. Jako bychom si navzájem četly myšlenky, Cece a já jsme začaly tancovat.

Zapomněla jsem, jak moc jsem milovala tanec. A jediné, kdy jsem tancovala, bylo buďto na srazu absolventů nebo na plese. A to vždycky jen se svými kamarádkami, protože Seth netancoval.

Cece tancovala kolem mě, pohupovala se a moje vyčerpání se vypařilo. Stěny se vypařily a všechno kolem nás, mezi námi, zmizelo. Byla jen ona a já. V našem prostoru, našem čase, naší malé bublině. Nic ji nemohlo protrhnout, nikdo ji nemohl narušit. Představení trvalo asi tak dvacet minut – jedna píseň – a když to skončilo, obě jsme těžce oddechovaly. Když na pódium přišla další kapela, Cece zakňourala, "Och, ne. Tihle jsou další?"

Musela to být kapela jejího bratra. "Jak se jmenují?" zeptala jsem se jí a sledovala je, jak se připojují na zesilovač a dělají zvukovku.

"Hnis," odpověděla.

Podívala jsem se na ni. "Si děláš srandu."

Její výraz se nezměnil. Byli představeni jako – Hnis – jejich první akordy, které zahrály, pokud se to tedy dá nazvat akordy, mě donutily se přikrčit. Cece ukázala na svého bratra, Grega, který byl hlavním zpěvákem. "Je dobrej," musela jsem křičet, aby mě Cece slyšela.

Křikla mi do ucha, "Stojí za prd. Všichni. Jsou hnis."

Zasmála jsem se. Usmála se. "Pojď." Naznačila směrem od opony. "Potřebuju na vzduch."

Dveře únikové cesty byly otevřeny a podepřeny židlí. Vyšly jsme ven za budovu, kde pár kulisáků kouřilo. Ometli si svoje zadky od špíny a odloudali se dovnitř.

Cece se opřela o cihlovou zeď, jedna podrážka její boty se dotýkala zdi, aby udržela balanc.

Svou hlavu zaklonila a oči zavřela. Opřela jsem se vedle ní.

A potom se to stalo. Ten proud elektřiny narostl mezi námi, skrze mě a přímo do mého nitra. Ta síla byla tak velká, že jsem s ní nemohla bojovat. Nechtěla jsem. Byla blízko, tak blízko, její hlava přímo vedle mé. Slyšela jsem jí dýchat, její srdce tlouct. Vzduch okolo byl studený, ale to nebylo to, co způsobovalo mé chvění.

"Cece." Můj hlas zněl tiše.

"Hmm?"

Otočila jsem se, abych byla proti ní, ramenem jsem tlačila do cihlové zdi. "Chtěla bych —" zastavila jsem se. Nemohla jsem to vyslovit. Nemohla jsem ten krok udělat.

Otočila hlavu a otevřela oči. "Co Holland? Co bys chtěla?"

Hrozně jsem se třásla. Udělej to. Udělej to, teď. "Chci tě políbit."

Položila svou nohu, a rychle se narovnala, otočila se na mě. "Nebudu ti bránit." Navlhčila si své rty.

Zavřela jsem oči. Otevřela je, natáhla ruku a dala pryč její čepici. Posunula ji dolů po zádech.

Mou druhou rukou jsem propletla prsty jejími vlasy. Všechno se to dělo jako ve zpomaleném filmu.

Moje ruka hladila její hlavu, přitahovala jsem ji blíž…

Udělala jsem to.

Oh, Bože. Její rty byly tak měkké. Byla teplá, horká. Chtěla jsem ji celou. Padala jsem, klesala, neměla kde přistát. Musela jsem odstoupit.

Stála jako opařená, hlavu nakloněnou, oči zavřené. Viditelný proud vzduchu opustil její rty, jakoby zadržovala dech, stejně jako já. Potom vypadala, že vydechla.

Nelíbilo se jí to. Udělala jsem to špatně. "Cece?" Škrábalo mě v krku. Zpanikařila jsem; snažila se znovu restartovat své srdce. "Řekni něco."

Otevřela oči. Pomalu zakroutila hlavou a pronesla, "Bože, Holland. Co ti tak dlouho trvalo?"

16. kapitola

Telefon třikrát zazvonil. Skoro, když už to mělo spadnout do schránky, to zvedl.

"Haló?"

"Sethe, ahoj. To jsem já. Jak se máš?"

"Pomáhám tátovi s jeho zábavním střediskem. Taky by sis myslela, že parta chytrejch chlápků jako jsme my jednoduše namontuje šroub A do díry A, že jo? Tohle už je potřetí co to musím rozmontovat a začít odznova."

Bože, zněl tak normálně, šťastně. "Potřebuju se s tebou vidět," řekla jsem mu. "Někdy během dne."

"Co třeba teď?"

"Teď?" Srdce se mi zrychlilo. Byla jsem už připravená?

"Cokoliv nač bych se mohl vymluvit, abych nemusel dělat tohle," odpověděl. "Chceš, abych přišel k tobě?"

"Ne. Vyzvednu tě. Za deset minut." Zavěsili jsme. Nahoře jsem sebrala ze stolu muffin, hodila si ho do pusy a vsoukala jsem se do své mikiny s kapucí.

"Budu hned zpátky," Zahuhňala jsem.

"Co?" Zamračila se máma u svého čtení. "Och, Holland. Dívala ses na tuhle brožuru z Michiganské? Campus v Ann Arbor je překrásný. Měly bychom se tam přihlásit. Mají právnickou přípravku. Samozřejmě, Stanfordská právnická škola je mnohem prestižnější a bylo by to skvělé kdyby -"

"Teď ne, mami," přerušila jsem ji a vyndala si muffin z pusy. "Musím jít k Sethovi."

Slabě povzdechla. "Zeptej se ho na Stanfordskou. A nebuď tam celej den. Chybíš mi a chci abys mi pomohla vymalovat ozdůbky na zeď u Hannah."

Neal jen vykoukl zpoza stránky se vtipy nedělního Blesku a mrknul na mě. Oplatila jsem mu mrknutí.

"Brý ráno, Faith," zakřičela jsem směrem do obýváku, kde byla natažená na pohovce a sledovala opakování Buffy. Možná zamručela v odpověď. "Ahojky, Hannie." Políbila jsem ji na líčko, ukradla si další muffin a odešla ven.

Vypadalo to jako by můj Jeep automaticky zpomalil, když jsme přijížděli k Sethovu domu. Seděl na schodech a mazlil se se svým kocourem Tobym. Strakáč Toby. Tulák, kterého Seth zachránil z popelnice, když byl ještě dítě. Celej Seth. Když mě viděl zatočit na příjezdovku, odložil Tobyho dovnitř a běžel přes dvorek za mnou.

Rozhodla jsem se to udělat rychle. "Kam půjdem?" zeptal se Seth, naklánějíc se přes přední sedadlo, aby mě políbil. Otočila jsem se, abych zkontrolovala dopravu, a tak jeho rty políbily mé líce.

"Na projížďku," odpověděla jsem. Kam pojedem? Na dráhu, kde jsme minulé léto proháněli čtyřkolku? Ne, Bože, ne. Žádné z našich oblíbených míst. V mém bočním zrcátku se objevil Craned Park za jeho domem a tak jsem zajela na parkovací místo. Seth položil svou ruku kolem mých ramen. "Co se děje?"

Otevřela jsem dveře. "Pojďme se projít."

Rozpletl své nohy a vysoukal se ven. Přiblížil se ke mně, vzal mě za ruku a zmáčknul. Zmáčkla jsem také. U místa pro grilování jsem se zastavila a usadila jsem se na lavičku. Seth se natáhnul za mě. Pár dětí si hrálo na houpačkách, jejich mámy nebo babičky si četly poblíž.

Nebyl žádný způsob jak to udělat jednoduše. Sáhla jsem do kapsy své mikiny, nasahala jsem studený kov a sevřela ho v dlani. Natáhla jsem se, otevřela Sethovi ruku a položila jeho prsten ročníku do jeho dlaně. "Myslím si, že bychom se měli vídat s jinými lidmi," řekla jsem mu. Jak zbabělé.

Otevřel prsty a zíral na prsten. Prostě zíral. Otřesený. Potom se svaly jeho čelisti sevřely, zamrkal a zeptal se mě, "Jak tě to napadlo?"

"Mě…" Ztěžka jsem polkla. "Mně se líbí někdo jiný. Není to vůči tobě fér –"

"Kdo?" zařval.

Až jsem nadskočila. "Neznáš j — nikdo, koho bys znal." V ústech mi vyschlo jako na poušti.

"Sethe," otočila jsem se, abych ho viděla, "To nemá co dělat s tebu. Miluju tě. Ty to víš. Chci, abychom zůstali přátelé. Jsi jeden z nejlepších přátel, kterého jsem kdy měla." Což byla pravda.

Nikdy to nebyl jen sex, který nás spojoval. Aspoň ne pro mě.

"Přátelé" zopakoval. Pokyvoval hlavou. "Přátelé." Náhle se postavil. Jeho paže vylítly směrem k jeho bokům a prsten přistál na hřišti. "Jdi do prdele, Holland."

Zavrávorala jsem, ne z těch slov samotných, ale z té síly. Ten jed v jeho hlase. Babička opodál horečně posbírala své věci a svolala své ratolesti.

"Sethe, prosím..."

Přitiskl ruce na má ramena, tvrdě. Přišpendlil mě zpět ke stolu a řekl mi přímo do tváře, "Jdi. Do. Hajzlu."

Srdce mi přestalo tlouct.

Narovnal se a jeho oči se zalily slzami.

"Sethe. Ne."

Vyrazil pryč, štěrk mu odletoval od podrážek. Jeho pěst setřela slzu z jeho tváře.

"Ach, Bože." Hlava mi spadla do dlaní. Nemělo to proběhnout takhle.

Cece byla stále v posteli, když jsem dorazila. Její táta zakřičel do schodů, "Cece!", potom se otočil ke mně a řekl, "To chce božskou sílu dostat ji z postele ještě před polednem." Když bylo zřejmé, že nejspíš vůbec neslyšela, zatleskal rukama a zařval, "Cecelia!"

Dveře se otevřely."Co?"

"Máš návštěvu."

Nahlédla dolů ze schodů. Naše oči se setklaly a její obličej se rozzářil. "Minutku," řekla.

Nemusela se bát, nikam bych nešla.

O pár vteřin později, oblečená ve volných džínách a basebalovém dresu, letěla dolů ze schodů. Sevřela mě v pevném objetí a vydechla, "Ach, můj Bože. Myslela jsem si, že je to sen. Je to skutený, že jo? Řekni, že je."

"Je to skutečný," odpověděla jsem usmívajíc se. Cítila jsem úlevu.

Poodstoupila; prohlížela si můj obličej. "Něco je špatně? Co se stalo?"

V mém krku byl stále uvíznutý knedlík, ale podařilo se mi zakuňkat, "Rozešla jsem se se Sethem."

Zavřela oči. Otevřela je a ponořila se do mých. Tázavě. "Lituješ?"

"Ne. Jen to prostě nebylo jednoduché." Viděla jsem rozmazaně.

Podívala jsem se přes její rameno na jejího tátu a malého bráchu, kteří nás sledovali z pohovky v obýváku, Cece mě vzala za ruku a vedla mě ven na verandu.

Seděly jsme na dřevěné houpačce, ruku měla kolem mě. "Řekla jsi mu o nás?" zeptala se.

Sáhla jsem si do kapsy pro kapesníčky a zavrtěla hlavou. "Nemohla jsem. Promiň."

Cece se plácla rukou do hrudi. "Díky Bohu."

Vysmrkala jsem si nos a zamračila se na ni.

"Myslela jsem… no, nevadí. Prostě jsem ráda, že jsi tady." Přitáhla si mě blíž a políbila mě.

Celým mým tělem se rozlilo horko. Vítané ujištění, že jsem udělala správnou věc.

Na chvíli jsme přestaly mluvit. Byl to tak správný pocit být tady s Cece. Tak dlouhou jsem proti tomu bojovala, ale zároveň potom toužila. Chtěla jsem o ní vědět všechno, prozkoumat ji, dostat se jí do hlavy. Zvláštní. Připadala jsem si jako bych ji znala odjakživa, ale zároveň jako bych ji neznala vůbec. A to dobrodružství objevit ji mě vzrušovalo tak, jako nikdy nic nebo nikdo předtím.

Cece se ode mě odtáhla a vyplázla jazyk. Ne na mě, ale na okno za námi.

Otočila jsem se a viděla Erica olizujícího okno. To mě rozesmálo. To donutilo Cece odtáhnout se dál na houpačce ode mě. "Co?" zeptala jsem se.

Podívala se přes mé rameno, její oči se zúžily. "Máma nechce, aby Eric byl přítomen mým zvrhlostem. Mohlo by ho napadnout, že dvě holky, co se líbají, je prostě něco přirozeného nebo tak?" Natáhla si nohy podélně, hlavu opřela o opěradlo a špičky nohou položila na má stehna. Omotala jsem ruce kolem jejích kolen a opřela své tváře o ně, pozorovala jsem ji. Vnímala ji.

Stále se dívala do okna a dodala, "Aspoň, že nemáme dvojí metr, což dost štve Grega."

"Co tím myslíš?"

Pokrčila jedno rameno. "Řekla jsem mámě a tátovi, že když já nemůžu být sama sebou, když tu mám přítelkyně, tak Greg by to neměl mít taky povoleno. Táta souhlasil se mou." Zazubila se.

Usmála jsem se. "Jsi tak úžasná." Zajímalo by mě, o kolika přítelkyních mluvila.

"Kdy jsi to věděla, Cece?" zeptala jsem se.

"O tobě?"

To nebyla přímo má otázka, ale ta odpověď mě zajímala. Přikývla jsem.

"Poprvé, když jsem tě uviděla u tvé skříňky" odpověděla. "Druhého ledna. Šest padesát tři ráno."

"To kecáš." Pokrčila jsem nos.

Zasmála se. "Holka, ty jsi spustila můj gaydar jako siréna."

"To kecáš," zopakovala jsem.

Usmála se. "Ale jo. A můj gaydar nikdy nelže. I když pozdějc jsem si myslela, že bys mohla být bi."

Ne, nebyla jsem bi. Tím jsem si byla teď jistá. Ta hloubka touhy – byla neuvěřitelná. To a také jistota, že tohle je správné. Být sama sebou. Ale jak to mohla vědět dřív než já?

"Jak jsi to mohla vědět dřív než já?"

Znovu se zasmála. "Nevěděla jsem to. Ty ano."

Měla pravdu. Věděla jsem to. Jen jsem nepotkala toho pravého člověka, který by zapálil mou pochodeň a vedl mě tou cestou.

"Proč jsi tak dlouho čekala?" zeptala jsem se jí. "Proč jsi prostě, víš co, nepokusila se o něco první?"

Její obličej zvážněl. "Opravdu jsem nevěděla, co se s tebou děje. Chápeš, dávala jsi smíšené signály. A pak mi to došlo, cvak. Ty ses ještě nepřiznala ani sama sobě. Pomyslela jsem si, že tě nechám rozhodnout se, jak s tím naložíš. Musela sis být jistá. Tys musela udělat ten první krok. A holka," dala si ruku přes své oči, "tys mě mučila."

Usmála jsem se. "Co kdybych ten první krok neudělala?"

Jukla zpod své ruky. "Byla jsem připravená podstoupit změnu pohlaví."

Plácla jsem ji do holeně a obě jsme se rozesmály. Přední dvěře se otevřely a Kate vystrčila hlavu. "Ahoj, Holland," pozdravila.

"Zdravím, paní Goddardová." Posadila jsem se rovněji a vrátila nohy zpět Cece.

"Cece, znáš pravidla," řekla.

"Máti," zamlaskala Cece znechuceně, "Proboha, jen si povídáme. Jsme úplně oblečený.

Můžeš vidět naše ruce. Ukaž jí je, Holland." Cece držela své nahoře pro kontrolu. A já ty svoje spíš omotala kolem svého těla.

Máma Cece propíchla pohledem předtím, než zalezla zpět.

"Zlobíš," řekla jsem.

"Když," zamračila se Cece, "ona mě ztrapňuje."

"Nech mě hádat. Pyžamové párty jsou v domě Goddardů zakázané?"

Tvář Cece se pomalu protáhla do úsměvu. "Ach," její hlava spadla dozadu, "to byly časy.’

Lechala jsem ji, dokud to nepřiznala.

Povídaly jsme si a poštuchovaly se celou dobu. Necítila jsem takovou závrať od té doby, co jsem byla dítětem o Vánocích. S Cece mi prostě bylo úžasně. Byla to sranda. Byla skvělá. Bylo to těžké od ní odejít, ale musela jsem.

Máma mohla zavolat k Sethovi, což by vyvolalo hádku, na kterou jsem zatím nebyla připravená. Tohle bylo všechno tak nové, tak opojné.

"Večer ti zavolám," řekla Cece, konečky jejích prstů lemovaly okraj okna Jeepu, když jsem ho rolovala dolů. Pohladila jsem každičký prsten na obou jejích rukách. Políbily jsme se na rozloučenou a já nemohla přestat; nechtěla jsem, ale nakonec jsem zakřičela, "Dost!"

Nikdy jí nebudu mít dost. Zavřela jsem okno. Když byly naše dlaně přes sklo proti sobě, nastartovala jsem. Nastartovala jsem celý svůj život.

17. kapitola

Vplížila jsem se za Cece do řady při čekání na oběd a zakryla její oči svými dlaněmi. "Dlouho jsem tě neviděla," zamumlala jsem jí do vlasů. Škubla sebou. Zbytek řady se očil, aby se podívali co se děje.

Brandi měla oči navrch hlavy. "Hledala jsem tě celé dopoledne," řekla jsem Cece. "Prošvihla jsem tě u tvé skříňky."

"Um, omluvte nás." Cece se usmála na své přátele a obešla mě, dávala si pozor, aby se mě nedotkla. Proč? Přes rameno dodala, "Potřebuju si vzít od Holland zadání do algebry. Zabavte se." Zamávala jim povadlým zápěstím. "Vím, že to bude těžké."

Pokynula ven z jídelny směrem k výklenku s pitítkem a naléhavě zašeptala, "Co to děláš?"

"Uh, předstírám, že tě miluju?" Zvedla jsem ruku, abych jí dala pryč pramen vlasů z jejích úst.

Poodskočila. Její oči prohledávaly okolí.

Žaludek mi ztěžkl. Co je to za pohled? Odpor? Horor?

Proboha, je to konec? Byl tenhle víkend jen přelud? Jen hra?

Musela vidět, jak jsem pobledla, protože řekla, "Oh, Holland, ne. Tohle si nemysli."

Letmo mi stiskla ruku. "Jen tu," její oči znovu prolétly po okolí, "musíme trochu zvolnit. Tady ve škole. Víš jak to myslím?"

"Ne, nevím, jak to myslíš. Myslela jsem si, že jsme vyoutované a hrdé."

"Já ano. Ale ty ne."

"Já chci taky být. Chci křičet na celé kolo: Miluji Cece Goddardovou!"

"Doprdele." Přikryla mi dlaní pusu. "Promluvíme si o tom později, ano? Ale pro teď to prostě zvolni."

Musela zaznamenat mou bolest v obličeji. "Holland, miluju tě," řekla jemně a pohladila mě podél mé brady. "Jen nechci, aby tě to zranilo."

Zranilo? Jak mě může láska zranit?

Dala mi letmý polibek na líčko a utíkala pryč, zanechala mě v očekávání – roztouženou, ztracenou.

Na výtvarce seděla s Brandi; ani se nepokusila propašovat mi lístek nebo zachytit mě pohledem. Brandi se jednou ohlédla přes rameno, jako by mě studovala, ale Cece jí řekla něco do ucha a obě se rozesmály.

Měla jsem pocit jako bych já byla předmětem toho vtipu.

Nechápala jsem to. Bylo tohle ten nový svět s jinými sociálními mravy? Jinými pravidly? Pokud ano, přála jsem si, aby mi ho vysvětlila.

Odešly spolu, Cece s Brandi. Jako opuštěné štěně jsem je následovala. Jestli se Brandi ještě jednou dotkne její paže, přísahám, že ji srazím na zem. U schodiště se rozdělily, Brandi pokračovala nahoru do výtvarného křídla a Cece šla po schodech dolů. V půlce Cece otočila hlavu směrem k mým očím a usmála se. Neopětovala jsem to.

"Doufám, že budeš pokračovat ve výtvarce i na vysoké."

Nadskočila jsem. Mackel se doloudal za mnou. "Co?" Přehrála jsem si to znovu v hlavě. "Já…

nepřemýšlela jsem o tom." Nepřemýšlela jsem nad ničím jiným než jen nad ní.

"Máš dar," řekl. "Je to vzácné a neměla bys ho zahodit."

Slova narazila na mé částečné vědomí. Vzácný dar. "Děkuju," řekla jsem automaticky.

"Kéž bych měl tvůj pohled. Jak bych si přál mít tvůj pohled." Povzdechl si a odešel dolů po schodech.

Můj pohled? Momentálně jsem byla spíš slepá.

Cece mi zavolala cestou do práce. "Mohla bys později přijít?" zeptala se.

Zvuk jejího hlasu mě vyděsil. "Jasně, samozřejmě," odpověděla jsem.

"Pracuju do jedenácti, ale mohla bys přijet za mnou do obchodu nebo bychom se mohly sejít někde potom? Jít si někam promluvit?"

"Potom," rozhodla jsem. "Vyzvednu tě u Hott ‘N Toot."

"Vzadu," řekla. "V uličce."

"Dobře."Cítila se se mnou trapně na veřejnosti? Bylo to ono? Nejpíš "pyšná" přímo nešlo ruku v ruce s "přiznáním."

Vřítila jsem se po práci do domu a našla Neala v kuchyni, jak plácá Hannah po zádíčkách, zatímco ona naříkala. "Máma šla vyzvednout recepty?" Musel křičet, abych ho slyšela.

"Hannah rostou zoubky."

Upustila jsem tašku a šla k ní. "Ukaž, zkusím to." Neal podal dítě do mých natažených paží. "Ale, sestřičko." Jemně jsem s ní pohupovala. "Je to v pořádku." Strčila jsem jí prst do pusy a masírovala její dásně. Pláč ustanul do vzlyků. Neptejte se, jak jsem věděla co dělat. Že by mateřský instinkt?

"Díky, díky, děkuju." Neal děkovně stisknul své dlaně.

Odnesla jsem Hannah dolů po schodech, kde Faith poslouchala svůj death rock. Když mě zahlídla, uhasila doutnající tyčinku kadidla.

No a co? Celej svět může shořet v plamenech jen když Cece vyběhne ven. Položila jsem Hannah na postel, převlékla jsem se, zhtla jsem Kinder pingui, které mi dala do kapsy paní Ruizová v Children's Cottage. Vyložila jsem knížky na postel, abych začala s učením. Zrovna když jsem končila s posledním úkolem v určení integrálu, objevila se máma. Vešla po špičkách a měla prst přes ústa.

"Co? Jo, tak." Nevšimla jsem si, že Hannah usnula v ohybu mé paže. Pasovala tam úplně přirozeně. "Seth se tu předtím zastavil," zašeptala máma, když si brala Hannah.

Odložila jsem svou učebnici počtů. "Co chtěl?"

"Hádám, že vidět tebe."

Co? Neviděla jsem Setha celý den. Zjevně se vyhýbal mě stejně jako já jemu.

"Faith, mohla bys přestat tady dole zapalovat svíčky?" slyšela jsem říkat mámu. "Trvalo mi celou věčnost, než jsem dneska ráno seškrábala vosk z tvého šatníku."

Faith zfoukla svíčku — hlasitě. A když máma odcházela, Faith se zeptala, "Když jsi tu byla, neviděla jsi náhodou mého hada? Nemůžu ho najít."

"Tvého co?!"

Ale, máti. Zakroutila jsem hlavou. Musela si uvědomit, nebo doufat, že Faith si dělala jen srandu, protože si povzdechla a oddupala po schodech nahoru. "Zásah," zavolala jsem přes zástěnu.

Představila jsem si jak se Faith zaculila. A potom se zeptala, "A tys viděla mého hada? Je to ještě mládě asi tak půl metrů dlouhý. Zelený."

Dělala si srandu, že jo? "Jasně, viděla jsem ji zalést pod tvou deku a nechala ti tam malý dáreček," odpověděla jsem.

Faith zachrochtala.

Zalezla jsem si pod svou deku. Všechno co jsem chtěla udělat, bylo zavřít oči a znovu si přehrát sobotní noc. Ten polibek.

Vylekal mě telefon.

"Ahoj," řekla Cece. "Přijedeš?"

Proboha. Usnula jsem. Zamrkala jsem na hodiny. Bylo za deset půl dvanácté. "Hned jsem tam. Promiň. Bude mi to trvat tak půl hoďky."

"Počkám," řekla. "Pospěš si."

Choulila se u dveří obchodu, bezpečnostní halogenové světlo vytvářelo ostré stíny na jejím obličeji. "Omlouvám se," řekly jsme obě unisono, když jsem vystoupila z Jeepu a třískla dveřmi. Obě nás to rozesmálo, tím nervozním způsobem.

"Za co se omlouváš?" zeptala se.

"Že jsem přijela pozdě. Nezapoměla jsem. Usnula jsem."

Natáhla se přes sedadlo a políbila mě. Oplatila jsem jí polibek. Nechtěla jsem jí opustit.

"Kousek odsud je non-stop kavárna," řekla Cece. "Můžem si promluvit tam."

Neochotně jsem ji uvolnila. Za co se omlouváš ty?" zeptala jsem se, zařadila zpátečku a vycouvala z uličky.

"Za dnešek," odpověděla. "Nemůžu uvěřit, že jsem se k tobě chovala takhle." Natáhla se po mé ruce a držela ji v mém klíně. "Odpouštíš mi?"

"Určitě." Jak bych nemohla?

"Ve škole to bude těžké," řekla. "Tady zatoč doleva."

Jela jsem podle jejích instrukcí do restarurace Blue Onion. Když jsme dorazily, vypnula jsem motor a seděly jsme na parkovišti, držela jsem její ruku na své noze a cítila, jak se její teplo vpíjí do mého těla. Zvedla mou ruku a políbila mé klouby. "Pojďme, promluvíme si." Otevřela se zaskřípěním dveře.

Byl obsazen jen jeden stůl. Tři ženy v nemocničním mundůru, které vypadaly, že zrovna skončily v práci, snídaly. Cece se zeptala číšnice, jestli si můžeme zalézt do boxu vzadu a sedly jsme si naproti sobě. Cece položila své lokty na stůl a natáhla své ruce. Propletla jsem své prsty s jejími. Zbožňovala jsem její ruce. Tak pevné. Jemné. Zbožňovala jsem všechny její prsteny.

"Co vám dámy můžu přinést?" optala se číšnice.

"Černou kávu," odpověděla Cece, své oči stále upřené na mě. "Raději bez kofeinu."

"Já si dám horkou čokoládu." Usmála jsem se na číšnici.

"Hned to bude."

Odešla a Cece řekla, "Miluju tě."

"Opravdu?" Po dnešku jsem si tím nebyla zrovna jistá.

"Ne." Zakroutila hlavou. "Ne, vstávám ještě za rozbřesku, jen abych mohla předstírat, že spolu můžem posnídat u našich skříněk. Já ani nemám hodinu v sedm ráno, abys věděla. Nechala jsem toho hned první den."

"Co!"

"Potom vleču svůj zadek tři patra dolů, abych tě zahlídla v hale mezi třetí a čtvrtou hodinou. A postávám před záchodky u výtvarky, jen abych tě viděla procházet halou. Každý den chodím pozdě na matiku. Mimochodem, miluju to, jak se pohybuješ."

Prohlídla si mě od hlavy k patě. Potom její oči ztmavly a dodala, "Snažila jsem se podplatit toho idiota Winslowa, aby si se mnou vyměnil místo, ale on tě totálně žere."

"Podplatit Winslowa?" krátce jsem se zasmála. "Jak?"

Vyfoukla. "Dvackou. Řekla jsem mu, že pokud to není dost, tak se s ním i vyspím. Ale i tak se nechtěl hnout."

Vyprskla jsem smíchy. Vymanila své ruce a začala počítat na prstech.

"Takže si to shrneme; jezdím kolem Children’s Cottage po škole, abych zjistila, jestli tam jsi a mohla zahlídnout aspoň kousek tebe za oknem. Chodím kolem vašeho domu do školy. Někdy vás z knihovny pozoruju, jak jedete na oběd. Dokonce jsem párkrát jela za vámi, abych zjistila, co máš ráda. Abych to věděla, když bych tě pozvala na rande…"

Zastavila se a podívala se jinam. "Ale bylo to hodně těžké vidět tě s ním."

"Dobře, přestaň." V krku jsem měla knedlík velikosti melounu. Naštěstí číšnice přinesla naše pití a tak jsem měla pár vteřin na to, abych se vzpamatovala. Můj Bože, cítila to stejně jako já. Úplně a nestydatě zamilovaná. Naráz jsme pozvedly své hrnky, napily se a dívaly se jedna na druhou. Cece položila svůj jako první. "Nemůžeme být spolu ve škole, Holland. Nebo někde, kde by nás mohli lidi poznat. Chápeš?"

Foukla jsem do své čokolády a zamračila se na ni. "Proč?"

"Protože nechci, aby sis procházela tím svinstvem."

"Ale –"

Pozvedla ruku. "Nevíš jaké to je. Ty skřínky byly jen maličkost. Jasně, možná se to dá hodnotit jako plnohodnotný čin nenávisti, ale nic to nestálo. Nebylo to, jako když mi propíchli kola."

Poklesla mi brada. "Někdo ti propíchl kola? Kdo? Tohle se stalo na školním parkovišti?"

"Ve škole. V obchoďáku. Kdekoliv si vzpomeneš. Ale můžeš nějak opravit. Jenže jsou další věci, jako je šepot za tvými zády, když se ti smějou do obličeje, jako bys ani neměla pocity.

Chceš vědět, kolikrát za den mi nadávají do leseb? Bože, ani nevím," naklonila hlavu, "už to ani nepočítám. A pak jsou ti, co se na tebe dívají, když…" Zakoutila hlavou. "V lidech je tolik nenávisti. A to mě děsí, chápeš? Opravdu se bojím fyzického násilí. Ten den u toho automatu na džus? Bože, to mě totálně vyděsilo. Ne, že bych nechala, aby mě strach ovládal nebo způsobil, abych se bála toho, kdo jsem. Jsem hrdá na to, že jsem lesba. Ale trvalo mi dlouho, než jsem se tam dostala. Musela jsem se strávit hodně svinstva. A nemůžu vystát myšlenku, že by sis tím měla projít taky, ničím z toho všeho." Její hlas utichl.

Natáhla jsem se a pohladila prsten na jejím ukazováčku. Stříbrný, ozdobený cik – cak vzorem.

"Zvládnu to, Cece."

"Jasně, ale já ne," odsekla. "Podívej." Přetočila ruce a vzala mé do svých.

"Máš už jen pár měsíců, než odmaturuješ, ne? Potom budeš pryč od všech, které znáš. Ne, že by společnost byla o něco lepší, ale je jednodušší poslat do háje někoho úplně cizího. Navíc," pohladila mě palcem, "Nemyslím si, že chápeš všechny důsledky svého rozhodnutí."

"To nebylo rozhodnutí. Taková jsem."

"Jasně. Ale ještě jsi nepřišla na to, co to znamená být lesbička."

Lesbička? Tohle teda jsem? Nepřemýšlela jsem nad svou novou identitou. Nálepkou. Všechno, co jsem věděla, bylo to, že ji miluji.

Zkoumala můj obličej, moje oči. "Je tam spousta věcí, které si musíš uvědomit, Holland. Věř mi. Tohle tě semele."

Semele? Představila jsem si, jak přijímám všechny ty nechutné hovory a uvědomila jsem si její pravdu a všechno co prožila. Cece i já jsme se obě zhluboka nadechly a vydechly. Vytáhla své ruce a svým ukazováčkem objížděla okraj svého hrnku. "Sice se mi to nechce ani říkat, ale mysli na to, co se stane, až vyjdeš najevo veřejně, co to udělá Sethovi?"

Seth. Jak jsem mohla být tak necitlivá? Lidi dovedou být zlí. Jeho rodina, přátelé, Coop.

"Máš pravdu." Přikývla jsem. "Máš pravdu." Opřela jsem se a založila si ruce na hrudi. To si nezasloužil. Moje láska vůči ní s ním neměla nic společného.

"Slib, že to nikomu neřekneš?" řekla Cece. "Aspoň ne teď?"

Mé oči se setkaly s jejíma — jejíma ustaranýma, vyděšenýma očima. A pochopila jsem úplně její vůli mě ochránit. Nikdy za nic jsem ji nechtěla vidět znovu zraněnou. "Slibuji."

"Dobře." Vydechla úlevou. Pozvedla svůj hrnek, chystala se napít a usmála se na mě. "Do té doby," řekla, "do té doby budeš mým tajemstvím."

18. kapitola

Snažily jsme se napasovat do našich nabitých rozvrhů čas, který bychom chtěly trávit spolu. Cece pomáhala mámě o víkendech cateringem na párty a občas měla umělecké vystoupení.

Southglennská se neúčastnila národního plaveckého závodu — k velkému překvapení — takže tahle překážka mi brzo vypadne z rozvrhu. Během týdne jediná doby, kdy měla Cece volno bylo po práci v jedenáct večer. Navrhla jsem, že bychom se mohly scházet ještě před školou.

"Bazén je otevřen od šesti a nikdo tam nebývá až do třičtvrtě na sedm nebo sedmi," vysvětlila jsem jí. "Je tam sice třikrát týdně cvičení pro členy fakulty, ale většinou začínají až po sedmé hodině."

Cece zaúpěla.

"Hej." Stáhla jsem jí dolů basebalku. "Všichni musíme přinášet oběti."

Bylo to těžké držet se od ní ve škole. Musela mě stále vyhledávat mezi hodinami, protože jsme se potkávaly třikrát nebo čtyřikrát za den. Kdykoliv jsme se potkaly, setkaly jsme se pohledem a bez toho, aby změnila svůj výraz, přitiskla svou sevřenou pěst na své srdce. Pokaždé mnou projela elektrická vlna.

Následující dva týdny jsem se každou noc vytratila, abych se s ní setkala na naše tajné rendezvous – v Blue Onion. Potom mi Cece zavolala, aby mi přes telefon popřála dobrou noc a mohly jsme tak usnout s telefonem u ucha. Bylo to vzrušující jako bych měla tajnou milenku. Ona byla vzrušující. Můj život nabíral obrátky.

Jednou večer jsem vlítla po práci domů a máma stála u sporáku a grilovala hamburgery. "Jé, mňam." Objala jsem ji v pase. "Mám takovej hlad."

"Něco ti dnes přišlo," oznámila.

"Co?" Opřela jsem si hlavu o její.

"Je to v obýváku."

Odešla jsem pryč, cestou jsem polechtala na bříšku Hannah, kterou měl na klíně Neal. "Ó, můj Bože." Mé nohy zastavily na místě. "Tyhle jsou pro mě?"

Máma stála za mnou a utírala si ruce do utěrky."Na kartičce je tvoje jméno."

Nikdy jsem neviděla tolik růží. Muselo jich být dva tucty, byly v krásné křišťálové váze.

Žluté růže, mé oblíbené. Píchlo mě u srdce. Ne Sethe. Oh, ne. Ne on. Jen párkrát se naše cesty zkřížily, jinak mě přehlížel.

Z vázy postavené na televizi jsem vytáhla z obálky kartičku z květinářství a přečetla si vzkaz pro sebe: Pro mou lásku. Navždy spolu. Miluji tě C.

"Ukaž mi to." Nátáhla máma ruku.

Přitiskla jsem kartičku na svou hruď. "Je to osobní."

Máma se usmála. "Začíná to být mezi vámi vážné. Všimla jsem si, jak jsi poslední dobou šťastná. Měla bych začít počítat svatební výdaje?"

Neal zakřičel, "Uh-oh."

Obličej mi vzplál. Srdcem mi projel záblesk bolesti. Nikdy nebudou žádné svatební výdaje.

Nikdy nebude žádná svatba.

Když jsem uchopila vázu, máma zakňourala, "Ou, nemohla bys je tu nechat pro potěšení všech?"

"Možná později." Usmála jsem se na ni a potom na Neala. "Trochu bych si je chtěla nejdřív užít sama."

Máma mě chytila za paži, když jsem šla okolo ní. "Holland, mám tak trochu obavy." Přidržela mě. "Tohle to každonoční potulování s ním — ještě pořád máš školu, víš."

Sakra. Všimla si. "Zvládám to," zalhala jsem. Poprvé jsem zvorala test. A měla jsem napsat deseti stránkovou esej do dějepisu do zítřka a ještě jsem ani nezačala. Škola mi teď připadala tak nepodstatná. Všechno mi tak přišlo. "Netrávím s ním celý čas. Někdy jdu do Starbucks, abych si odpočinula od —" nedokončila jsem to, protože Neal natahoval uši.

Máma se na mě zarputila podívala, ale pustila mě a já jsem odešla.

Faith se zvedla ze své postele, když mě viděla procházet s kyticí. Zdálo se, že je tu poslední dobou pořád. Samozřejmě můj přehled o čase byl zkreslený. Žila jsem na jiné planetě v jiné dimenzi. "Waw," Faith řekla za mými zády. "Ta tě musí hodně milovat."

Zastavilo se mi srdce. Postavila jsem vázu a pomalu jsem se otočila na místě. "Co jsi to říkala?"

Faith se ušklíbla. "Nejsem blbá. Tahle zástěna není zrovna zvukotěsná."

Každý sval v mém těle se napnul. Poslouchala naše rozhovory. Faith se zasmála, ďábelsky a vrátila se zpět do své kobky. Jako závoj mě zahalil pocit neblahého tušení.

V pátek po škole jsem třískla dveřmi od skřínky a vyjekla. Seth tam stál se skříženýma rukama. "Ahoj," řekla jsem a ukročila o krok zpět. Sálal z něho hněv. Viděla jsem ho už předtím na schůzi studentské rady, kde teď seděl ode mě, co nejdál mohl. Kirsten mě odchytila po schůzi, aby se zeptala co se mezi námi děje. Řekla jsem jí, "Rozešli jsme se."

"Cože?" Myslela jsem, že jí oči vypadnou z důlků a budou se kutálet dolů halou. "Ó můj Bože,

Holland. Kdy?"

"Před pár týdny."

Kirsten se zamračila. "Leah jsi to řekla?"

"Ne." Kdy že mi to Leah volala? Minulý víkend? Ale já jsem jí nevolala zpět. Byla jsem trochu rozptýlená.

"Co se sakra stalo?" zeptala se Kirsten. "On tě –"

"Jo," nenechala jsem ji to dokončit. "Víš co, fakt se o tom nechci bavit." Vyrazila jsem a nechala ji tam se spadlou bradou. Ať si myslí, že on to udělal. Dopřeju mu tak aspoň trochu důstojnosti.

"Chci svoje věci z tvého Jeepu," zavrčel Seth a vrátil mě zpět do reality.

"Jasně. Omlouvám se, zapomněla jsem, že tam jsou."

Otočil se a vydal se k východu. Cece právě dorazila ke své skříňce a buďto to slyšela nebo cítila, že se zem otřásá. Vyměnily jsme si pohledy.

Utílala jsem za Sethem. Když došel k Jeepu, zastavil se strnule a rozhlížel se po prázdném parkovišti. Odemkla jsem dveře u řidiče a popadla jeho spacák, Coleman kamínka, hokejku a puk. Podala jsem mu to. Odešel beze slova. Ušel jen pár kroků, než se otočil a zeptal se, "Co mezi námi bylo, Holland? Řekni mi. Jen si to předstírala?"

Och, Bože. Nechtěla jsem tuhle konfrontaci. Ne teď ani nikdy jindy. Co jsem mu mohla říct?

Náš vztah byla lež, Sethe. Lhala jsem sama sobě. Ale nehrála jsem to. Ne úplně.

Na co se ptal … na to předstírání. Znal pravdu? Podezříval mě? Srdce mi ztěžklo. Otevřela jsem ústa, abych řekla… řekla co? Nebylo nic, co bych mohla říct.

Předtím než odkráčel, probodl mě pohledem při kterém mi ztuhla krev v žilách.

Vycítila jsem ji za sebou. "Myslím si, že to ví," řekla.

"Jak by mohl?"

Zakroutila jsem hlavou. "Já nevím —" Odpověď se nabízela sama. "Faith."

"S Faith bych si nedělala starost," odpověděla Cece. "Ta by to neřekla."

Podívala jsem se na Cece. Neznala Faith tak jako já.

Cece a já jsme strávily sobotu společně. Celý úžasný den. Šly jsme do IHOP na pozdní snídani, potom jsme jely do hor a zaparkovaly. Otevřená stezka vedla do Národního parku Arapaho, tak jsme šly po ní, držely se za ruce a povídaly si, svěřovaly si své nejtajnější intimní myšlenky a sny, svěřovaly samy sebe. Ani jsme si nevšimly, že začal padat sníh.

Když jsme se dostaly zpět k Jeepu, zapnula jsem topení a začaly jsme se líbat. Skončilo to jako vždycky.

"Cece," zašeptala jsem chraptivě v mém autě, když jsme byly obě schoulené pod dekou vzadu, natěsnané na sobě a mrzly jsme do morku kosti, "Tohle nesnáším. Musíme si najít místo."

"Já vím," řekla, stále těžce oddechujíc. "Pracuju na tom."

"Tak pracuj rychleji." Namítla jsem.

V pondělí byl na mé skřínce přilepen růžový lepík s čokoládovým bombónem nalepeným uprostřed. Nechávala mi bombóny už od Valentýna. V kapse mého kabátu, v mé tašce na plavání.

Znovu, se šípem, který byl nakreslený zepředu u srdce. Otočila jsem ho.

Dnes večer má lásko, napsala. Počkej mě po práci. MÁME MÍSTO.

Žaludek se mi třikrát přetočil. Nevím, jak to dnes přes den přežiju.

Leah a Kirsten mě odchytily před tiskovým centrem těsně před obědem. Zůstávala jsem tam a doufala, že se tak vyhnu Sethovi. Že se tak vyhnu všem. "Unášíme tě," řekla Kirsten a zachytila se za jednu z mých paží. Leah se chytila pod tou druhou.

"Kam to jdeme?" Podívala jsem se z Kirsten na Leah když mě táhly dolů halou.

"Na ostrov Bulimie," odpověděla Kirsten. "Také známý jako můj dům. Kašleme na zbytek dne a jdeme upéct čokoládové cookies. Potom sníme všechno těsto a strčíme si prsty do krku."

"Ne, to neuděláme." Zamlaskala Leah. "Budeme pečovat o pleť a prodloužíme si nehty. Možná si nabarvíme vlasy. Prostě uděláme kompletní změnu."

Moje nohy se zabořily do koberce na konci haly a zastavily jsme. "Nemůžu. Mám dnes test z ekonomie."

Obě zaúpěly.

"Omlouvám se," řekla jsem a vyvlékla své paže.

"Tak dnes večer," řekla Kirsten. "Vím, že se nikdy neuliješ z práce, paní Dokonalá a Zodpovědná, ale vyzvedneme tě potom."

"Ne." Zakoutila jsem hlavou. "Mám toho moc." Měla jsem dnes večer dokončit kresbu.

Musím ji dokončit dnes večer.

"Vidíš?" Kirsten se otočila na Leah, ruce měla v bok. "Říkala jsem ti, že už nejsme její přátelé."

"Není to tak," zaprotestovala jsem. Proč si to jen myslí? Protože jsem absolutně nekomunikativní poslední týdny? Hmm.

"Kirs mi řekla o Sethovi," pronesla Leah. "Ani jsi mi nezavolala."

Zněla zraněně. Srdce mi povadlo. Měla jsem jí to říct. Vymyslet si historku nebo tak něco, i když nesnáším lhaní. Možná proto jsem v tom byla tak špatná. A můj plán jak zlepšit sama sebe nezahrnoval zlepšení v tomhle.

"Proč se s tebou rozešel?" zeptala se. "Co se stalo, Holland?"

Co jsem jí mohla říct? Stala jsem se lebičkou? Vždycky jsem jí byla, jen jsem si to neuvědomovala. Všechno co jsem jí mohla říct bylo …… nic.

"Nechce se s náma o tom bavit." Pokrčila Kirsten rameny. "Říkala jsem ti to. Už nás jako kamarádky nepotřebuje."

"To není pravda." Potřebovala jsem je. Ale ne teď.

Leah mě vzala za ruku. "Je mi to tak líto, Holl. Vím jak to bolí."

Kirsten luskla prsty. "Mám nápad. Pojďmě založit klub. Klub – Navždy-se-vzdávám-chlapů."

Zasmála jsem se. Bylo to vtipnější než by mohly vědět.

"To se mi líbí," přidala se Leah. "Zapiš si mě."

"A co ty?" vystřila na mě Kirsten bradu a pak hledala ve své kabelce pero a notýsek.

"Jsem pro." Usmála jsem se na ně. Přála jsem si, abych jim to mohla říct. Tak moc jsem s nimi o tom chtěla mluvit. Mluvit o Cece. O nás.

Leah prohlásila, "Musíme se sejít, my tři. Vážně začínám mít abstinenční příznaky po přátelství. Pojďme naplánovat přespání na sobotní večer."

"Já jsem pro," dodala Kirsten.

Zazvonil zvonek a dveře podél celé haly se začaly otevírat. Lidé začali vycházet z učeben.

"Řekněme v sedm?" přimáčkla nás Leah na stěnu. "Vyzvedneš mě cestou, Holland?"

"Nemůžu," odpověděla jsem jí. "Nemůžu přijít. Myslím, že už něco mám."

Obě na mě zíraly.

Co jsem řekla? "Myslím tím, že vím, že už něco mám."

Vzduch náhle mezi námi zhoustl a teplota se propadla.

"Pojď, Leah." Kirsten hodila bloček zpátky do své kabelky a chytila Leah za rukáv svetru. "Předtím jsme měly pravdu."

Když ji Kirsten táhla davem, Leah se ohlídla přes rameno a našla mé oči. Zavolej mi, naznačila ústy a přiložila gestem neviditelný telefon na ucho.

Dělala jsem, že jsem to neviděla.

Cece čekala, jako vždy, u zadních dveří Hott ‘N Tott. Přijela jsem a zůstala v autě, ale pokynula mi, abych šla dovnitř. To bylo jinak než normálně. Zaparkovala jsem v uličce vedle jejího Neonu a zamkla Jeep. Potom jsem si vzpomněla na svoji plaveckou tašku a vzala si ji zezadu.

Objala mě pod bezpečnostním světlem. Pozpátku nahmatala a otevřela dveře a vtáhla mě dovnitř. "Máme čas do půl páté," řekla. "V tu dobu chodí ranní směna a začínají smažit. Nevím, proč mě tohle nenapadlo dřív."

Dala si záležet. Blízko pece připravila Cece malý stůl s různými svíčkami. Přenosný CD přehrávač hrál a do místnosti se z něj linula zasněná instrumentální hudba. Vonělo to tu po skořici, muškátovém oříšku a vanilce. Stejně jako ona. Blízko stolu Cece připravila dva spacáky sepnuté dohromady a přidala polštáře.

Podívala jsem se na ni a usmála se. Vzala mě za ruku a stáhla mě dolů. "Mám pro tebe dárek," řekla a klekla si na spacák.

"Ještě další?" Poklekla jsem před ní. "Už jsi mi dala květiny. Teď je řada na mě."

"Tady." Podala mi obdélníkový předmět. Moje oči se přizpůsobily blikajícímu světlu svíček.

"Co to je?" otočila jsem to. Žádný obal.

"Je to demo Hnisu. Když se ti tak líbili."

Zasmála jsem se.

"Ráda tě rozesmívám." Její rty se uculily. "Tady je ten pravý dárek." Sáhla za sebe pod polštář a vytáhla malou krabičku. Byla zabalena v červené fólii s připíchnutou malou stříbrnou stuhou.

"Cece —"

"Otevři to," naléhala.

Když jsem odbalila papír, dodala, "Vím, že nenosíš šperky, ale myslela jsem si …" Přestala a zkousla si ret. Otevřela jsem víčko krabičky a našla jsem tam tenký zlatý řetízek. Visel z něho přívěšek. "Je to řetízek na nohu," řekla Cece a vzala si ho ode mě. "Je to symbol Venuše, dvě ženy propojené do sebe na věčnost."

Prohlídla jsem si ho blíž. "Je nádherný."

"Nemusíš to nosit."

"Samozřejmě to budu nosit. Tady, připni mi ho."

Pokynula mi, abych jí dala kotník, tak jsem se posadila a natáhla nohy. Vyzula mi boty a sundala ponožky. Kolem levého kotníku mi připnula řetízek. Nikdy si ho nesundám.

Nikdy. Vyskočila jsem na kolena. "Mám pro tebe taky dárek."

Její oči se rozzářily. Zašmátrala jsem po svém batohu, otevřela ho a vytáhla stránku. "Musela jsem to dělat z paměti, protože nemám fotku. Není to úplně přesný." Podala jsem jí to.

Její ústa se otevřela. Zamrkala a zeptala se, "To jsem já?"

"Ne, je to cizí holka, která se mi pořád zjevuje ve snech." Zírala jsem na ni s vykulenýma očima.

Její výraz se nezměnil, když si prohlížela kresbu. "Takhle mě vidíš? Myslím tím, jsem tady krásná."

Natáhla jsem se dopředu a jemně uchopila do dlaní její obličej. "Ano, jsi."

Objala mě, svírala portrét za mými zády. "Oh, Holland. Tak moc tě miluju," řekla.

"Taky tě miluju," odpověděla jsem. "Celým svým srdcem."

19. kapitola

Při pohledu na mě do zrcadla byste si mysleli, že jsem tou samou Holland Jadgerovou jako vždycky. Ale já nebyla stejná. Objevila jsem tuhle část sebe v centru svého bytí, díky které se cítím víc naživu. Více vědoma si, kde stojím ve vztahu k ostatním. K Cece samozřejmě, ale stejně tak ke zbytku světa. Vědoma si, co si o mně svět myslí, co mi mohou udělat.

Cece měla pravdu - náhle mě zasáhlo, jak jsem zranitelná. Protože záleží na tom, co si lidé myslí.

Od svého stolu v mediálním centru jsem z okna pozorovala auto naložené lidmi, jak zahýbá za roh a rychle odjíždí. Pravděpodobně do McDonalds’s nebo Taco Bell. Zavřela jsem oči a povzdechla si. Moje dobrovolná izolace mě začala tížit.

Chyběli mi kamarádi. Leah, Kirsten, dokonce i Seth. Toužila jsem po klábosení, smíchu. Chybělo mi zajít si na oběd, vyrazit bruslit, jít kamkoliv pohromadě. Ne, že by Cece nenaplňovala mé potřeby. To dělala. Ale měla jsem vždycky ve svém životě víc lidí.

„Máš tu volno?“

Prudce jsem otočila hlavou. „Leah, ahoj.“ Rozzářila jsem se. „Jasně, sedni si.“ Obrátila jsem se a pokynula k vedlejší židli.

Vklouzla na ni. „Co se s tebou děje?“ zeptala se.

Do tváře se mi nahrnula krev. „Co tím myslíš?“

Sklonila jsem hlavu, předstírajíc snahu najít místo, kde jsem skončila ve své knize.

„Volala jsem ti tenhle týden čtyřikrát a tys mi nikdy nezavolala zpátky. Proč to děláš? Proč jsi na mě naštvaná?“

„Nejsem.“

Zachytila můj pohled. V očích měla bolest.

„Leah, nic jsi neprovedla. Nezlobím se na tebe. Přísahám.“ Dvakrát jsem udělala kříž na srdci, tak jak jsme to dělaly, když jsme byly děti.

Leah na mě zkoumavě delší dobu hleděla. „Už tě vůbec nevídáme. Já tě nevídám. Je to, jako by ses propadla do země. Přestala jsi s námi obědvat a nikdy nezajdeš ke mně domů, ani nezavoláš.“

„Mám jen moc práce,“ řekla jsem jí. „Až příliš.“ Na důkaz jsem vysypala svůj batoh na stůl. „Jsem tenhle semestr zahlcená, je to šílené.“

Leah zkoumala mou tvář. Nemohla jsem vydržet její pohled. Tišším hlasem se zeptala, „Chceš o tom mluvit, Holland? Protože vždyť víš, že jsem tvoje kamarádka bez ohledu na cokoliv. Můžeš mi říct všechno.“

Osten strachu se mi usadil v páteři. Nenarážela na Setha. Ona to věděla. Pověděl jí to? Nebo Faith? Byla to jen moje zjitřená představivost? Proč mě tak moc děsilo, že by to Leah mohla vědět?

Víc než cokoliv jsem to chtěla Leah povědět. Mé srdce bylo připravené vybuchnout láskou, kterou jsme cítila k Cece. Ale nemohla jsem. Neudělala jsem to. „Není o čem mluvit.“ Předstírala jsem veselý úsměv a pokrčila rameny.

„Tak fajn.“ Leah se zvedla k odchodu.

„Leah —“

Přehodila si kabelku přes rameno.

„Omlouvám se,“ pronesla jsem k jejím zádům, sundala jsem si brýle a promnula si oči. „Není to kvůli tobě. Je to mnou. Já… prostě nemůžu.“

Otočila se. „Jsme nejlepší kamarádky, Holland. Můžeš mi říct cokoliv, úplně cokoliv a pořád tě budu mít ráda.“

Slzy mi zalily oči. Tím to nebylo. Stočila jsem se k oknu. Nebylo to tím, že bych jí nevěřila.

„Holl?“

Zabránila jsem svému hrozícímu zhroucení. „Zavolám ti večer. Ano?“ Otočila jsem se zpátky a usmála se. „Slibuji. Hned jakmile se dostanu domů.“

Její oči byly vřelé. „Dobře. Budu tam. Budu čekat.“

Jak jsem se dívala, jak odchází dvojitými dveřmi z mediálního centra, uvědomila jsem si, že jsem lhala. Nezavolám Leah. Nemohla jsem. Protože pokud bychom se začaly bavit, nemohla bych si věřit, že dokáži dodržet slib, který jsem dala Cece.

Počasí bylo netradičně teplé na první březnový týden. Judy otevřela venkovní hřiště v Children's Cottage a když jsem dorazila, všechny děti mě obklopily. „Slečno Holland, pojďte se dívat, jak se kloužu na skluzavce,“ řekla Courtney tahajíc mě za ruku. „Ne,“ brečel Kevin škubaje mě za druhou ruku. „Jde si se mnou hrát na pískovišti.“

„No tak, klídek. Budu si hrát se všemi.“ Obrátila jsem oči v sloup k Judy a ta se uchechtla.

Po tom, co jsem absolvovala kolečko, jsem se usadila na okraj želvového pískoviště, vyhřívala se na sluníčku, koupajíc se v životodárné záři. Nervy drásající jekot na skluzavce roztříštil mé snění. Proč malé děti musí pořád ječet? Dumala jsem a usmívala se pro sebe. Protože milují zvuk vlastních hlasů. Já milovala zvuk jejich hlasů. Zasáhl mě náhlý příval smutku. Možná nikdy nebudu mít děti.

Bolest trhala mé nitro. Děti. Jak s dětmi?

Hádám, že jsou způsoby. Ne snad? Adopce. Mohly bychom adoptovat? Vůbec nevím. Umělé oplodnění. Vložit do svého těla sperma nějakého chlápka, kterého ani neznám? Fuj. Skoro mě to nutilo přát si, abych otěhotněla se Sethem. Byl by skvělým tátou.

Možná bych mohla Setha požádat, aby…

Ne. O čem to přemýšlím? Využila bych ho. Jakmile bych otěhotněla, vrátila bych se k Cece. Chci, abychom společně vychovávaly naše děti.

Co když nikdy nebudu mít děti?

„Slečno Holland, mačkáte mě.“

Vrátila jsem se do reality, uvědomujíc si svého svírání Courtney. Nebyla jsem si vůbec vědoma, že ji držím. Neochotně jsem ji nechala běžet.

Jelikož je noční tvor, nezvládala to moc často, ale jednoho rána se Cece ukázala v bazénu. Právě jsem dokončovala svou porci znaku, když jsem ucítila její přítomnost. Seděla na kraji, lokty na kolenou, svírajíc kafe v obou rukou. „Co všechno neudělám kvůli lásce.“ Pronesla, když jsem dohmátla.

Postříkala jsem ji. Položila svůj hrnek a potopila mě. Honička pokračovala do šaten, kde jsem ji chytila a přitiskla na zeď. Vybírala jsem si odměnu za své vítězství.

Popadla jsem ručník a švihla ji s ním, než jsem zamířila do sprch. Když jsem si mydlila vlasy, ucítila jsem chladný dotek na kůži. Otevřela jsem oči.

Cece tam stála, nahá.

Ztratila jsem dech. „Co to děláš?“

„Myju ti vlasy.“ Odvětila.

Začaly jsme se hihňat a mydlit jedna druhou, pak už jsme se tolik nehihňaly, když jsem zaslechla, „To jsi ty, Holland?“

Zakryla jsem rukou Ceceinu pusu. „Ehm, jo.“ Zvolala jsem.

„To jsem já, Bonnie Lucasová,“ řekla, s hlasem rezonujícím z prostoru od umyvadel.

„Ach, zdravím paní Lucasová.“ Dělala jsem obličej na Cece, která si odstrčila mé prsty z tváře.

„Tvoje máma mi pověděla, že Vassar a Brown tě odmítli. Je mi to vážně líto.“

„O nic nejde,“ pronesla jsem. Byla to vlastně úleva, protože mám od mámy na chvíli pokoj.

„Je těžké se na jejich školu dostat. Každopádně jejich chyba.“

„To je pravda. Díky.“ Jdi pryč, modlila jsem se. Prosím odejdi.

„Vždyť víš, vždycky můžeš zkusit přestoupit příští rok.“

„To je dobrý nápad.“ Zavřela jsem oči. Cece mi s kostkou mýdla dělala věci, které činily nemožným vést dál rozhovor.

Paní Lucasová řekla, „Chceš, abych tě vyzvedla v sobotu na tu večeři u guvernéra?“

To už je tuhle sobotu? Rozhodla jsem se na to vykašlat a předstírat smrtelnou nemoc, kdyby se mamka ptala. „Ne,“ odpověděla jsem, můj nedostatek dechu mě zrazoval. „Potkáme se tam.“ Kolena se mi začala podlamovat.

„Takže na jaké další univerzity ses hlásila?“

Bože. Popadla jsem Ceceino zápěstí. „Nevzpomínám si.“ Voda náhle tryskala ledově studená. Zavřela jsem kohoutky, stále těžce oddechujíc a opřela jsem se o Cece. Zašeptala jsem jí do ucha, „Zůstaň tady.“ Vzala jsem svůj ručník a omotala ho kolem sebe. Vyšla jsem ven.

Jak jsem procházela za ní, paní Lucasová mě pozorovala v zrcadle. Nanášejíc si rtěnku, pronesla, „Dáš mi vědět, jakmile se rozhodneš, kam půjdeš, že jo?“

„Rozhodně.“ Přinutila jsem se k úsměvu a zašla do šaten.

Paní Lucasová mě následovala. Její kabelka byla položená na lavici a ona upustila svou rtěnku dovnitř. „Včera jsem se stavovala u vás doma,“ řekla. „Hannah už je tak velká.“

„Já vím.“ Znovu jsem se usmála.

Nemluvily jsme, zatímco si paní Lucasová skládala a balila své propocené věci do své tašky. To byla chyba; měla jsem pokračovat v klábosení. Cece se vynořila ze sprch, zabalená do sarongu z ručníku. Zastavila smykem na dlaždicích, když si všimla paní Lucasové. Ceceiny panikařící oči létaly tam a zpět, snažíc se přijít na to, co dělat. Co by mohla dělat? Hodila sebou a vyškubla svou podprsenku, džíny a tričko z vršku hromady našich propletených šatů, mumlajíc „Promiňte.“ Její oči se vyhnuly mým, jak obkroužila řadu skříněk na druhou stranu.

I bez svých brýlí jsem zachytila plný dopad reakce paní Lucasové. Neřekla ani slovo, jen zavřela tašku a odešla. Cecein tenký hlásek se rozlehl po šatně, „Sakra.“

Celý den jsem si kvůli tomu dělala starosti. Byla právě paní Lucasová ve své kanceláři a volala mámě? Co jí poví? Co na to řekne máma?

Měla jsem to mámě říct. Neměla se to dozvědět od Bonnie Lucasové; neměla se to dozvědět od nikoho jiného než ode mne.

Po škole jsem narazila na Kirsten, když vycházela ze záchodů, na které jsem mířila. „Čau Kirs,“ řekla jsem.

Propátrala nejbližší okolí. Její oči se zastavily na mně. „Ach, to mluvíš na mě?“ Položila si ruku na hruď. „Myslela jsem, že jsem zaslechla své jméno, ale ty by sis ho nepamatovala.“

Trochu jsem se naštvala. „Omlouvám se, že jsem nezavolala.“

„Hádám, že jsi byla zaneprázdněná. Užívala sis tepla, jak jsem slyšela.“

Moje srdce se zastavilo. I kdybych dokázala najít hlas, nejsem si jistá, co bych řekla. Mé oči sklouzly z její tváře a zabodly se do země. Ne! Tak bych přiznávala vinu a já se ničím neprovinila. Zvedla jsem hlavu, abych promluvila, ale Kirsten mě předběhla. „Ty jsi neuvěřitelná,“ pronesla. „Hádám, že teď už víme, proč ses tak zasazovala o ten klub.“

Cítila jsem, jako bych se měla propadnout do země. Proč? Neudělala jsem nic špatného. „Nech to být, Kirsten“ dokázala jsem zaskřehotat. „Nic ti do toho není.“

Přehnaně se usmála. „No, tak z toho prostě budu muset udělat svou záležitost.“ Otočila se a odkráčela.

Co tím chtěla říct? Byla to výhružka? Co by mohla udělat? Děsila mě.

Zdržela jsem se v Children's Cottage tak dlouho, jak jen to šlo, rovnala jsem poličky a stavěla židličky na sebe. Co na mě čeká doma? To by mě zajímalo. Představovala jsem si, jak mě vítá mámin musíme-si-vážně-promluvit tón.

Co mě opravdu přivítalo, byl prázdný dům. Na ledničce byl vzkaz:

Jsem u Nealovy rodiny. Chtěli mít všechna vnoučata pohromadě kvůli rodinné fotce.

Vnoučata. Což, samozřejmě, nezahrnuje mne. Nakreslila srdce a vedle něj: Máma. Pod tím:

P. S. Nechala jsem ti uvnitř smažené kuře.

To neznělo zlověstně.

Když o hodinu později přišla domů, zastavila se, aby se zeptala, jak jsem se dnes měla. „Dobře,“ řekla jsem jí. Políbila mě do vlasů a odešla.

Možná si paní Lucasová nevyložila to, čeho byla svědkem tak, jak jsem se obávala. Možná Kirsten jen hrozila. Dělala jsem si kvůli tomu pár dní starosti a když se nic nestalo, došla jsem k názoru, že jsem byla ušetřena.

A pak to náhle každý ve škole věděl. Nikdo mě ve skutečnosti nekonfrontoval nebo mi něco řekl. Ale když jsem šla halou, cítila jsem, jak to na mě můžou vidět - cejch nebo znamení nebo svítící rudé „L“ na mé hrudi. Jejich oči na mě spočívaly trochu moc dlouho a já mohla cítit, jak mě soudí. Vylučují mě. A nejhorší na tom bylo, že jsem se nemohla bránit. Chtěla jsem křičet, „Nechte toho! Přestaňte se na mě dívat. Jsem pořád ten stejný člověk. Znáte mě, volili jste mě. Jsem to já, Holland. Nezměnila jsem se.“

Cítila jsem za tím Kirsten. Splnila, čím mi hrozila. K čertu s ní. Proč by mi to dělala?

Kdybych se jen mohla vyoutovat a měla to za sebou. Milovala jsem Cece. Nestyděla jsem se za to. Chtěla jsem, aby to svět věděl. Chtěla jsem, aby to věděla hlavně jedna osoba. Máma.

Zabíjelo mě, že mámě tajím pravdu. Pokaždé, když se mě ptala na Setha, ten pocit zrady hryzal mé svědomí. Chtěla jsem, aby znala pravdu. Byla to má matka. Dlužila jsem jí to.

Ale pomyšlení na to, že bych to mamce řekla, mě děsilo víc než cokoliv. Proč? Vždycky jsme spolu mohly mluvit. Když to srovnám s jinými, měly jsme skvělý vztah. Jen jsem nevěděla jak nadhodit to téma obzvláště po tom, co mi nakázala nekamarádit se s Cece. Nikdy jsme se samy od sebe nebavily o homosexualitě. Chci říct, nikdy se to téma neobjevilo.

Můj slib Cece mě pro teď chránil. Až nastane správná chvíle, povím to mámě. Povím to světu. Miluji Cece. Mamka to pochopí. Jak říkala, chápala lásku. Až pozná Cece, také si ji zamiluje.

Bezesné noci si vybíraly svou daň. Zdálo se, jako by můj život plynul v jednom neustálém proudu — a já ani nechtěla veslovat ke břehu. I když člověk může žít dlouho jen z adrenalinu. Sotva jsem zvládla sledovat dny. Jednou v úterý nebo ve středu, když jsem se dopachtila domů z práce, unavená ke zhroucení, ale s vědomím, že se musím ještě několik hodin učit, než se setkám s Cece, jsem našla mámu v kuchyni, jak nanáší na dort čokoládovou polevu.

Propásla jsem nějaké narozeniny? Nebyly moje, že ne? Ne, tak špatně jsem na tom nebyla. Máminy nebo Hannah? Ne. Faithiny? Nealovy? „K čemu to je?“ ponořila jsem prst do polevy.

Máma odhodila nůž do mísy a otočila se ke mně. Strčila do mě, až jsem málem spadla a řekla, „Je to pravda? Vídáš se s tou holkou?“

Můj pohled střelil po Faith, která strnula na prahu mezi kuchyní a jídelnou.

Mohla jsem mámě lhát.

Ne, nemohla. „Ano,“ pronesla jsem.

Její oči vzplály. „Spíš s ní?“

Ach Bože. Musíme to řešit tady? Teď? „No popravdě,“ mrkla jsem, „moc toho nenaspíme.“

Pocit pálení explodoval v mé hlavě dřív, než jsem si uvědomila, že mě praštila. Slzy mi vhrkly do očí — spíš šokem než bolestí, „Mami, ty to nechápeš?“ Pohnula jsem se směrem k ní. „Miluju Cece.“

Uhodila mě znovu, tvrději a já vklopýtala do jídelny a bokem prudce vrazila do kredence. Neal krmil Hannah u stolu, kde Faith vklouzla zpátky na své místo. Máma na mě útočila, bušíc do mých zad.

„Mami,“ snažila jsem se ji zastavit, ale nedokázala jsem to. Byla šílená.

Neal se do toho vložil. Chytil mámu zezadu a řekl, „To stačí. Nechceme tu žádné násilí.“

Máma na mě ječela, „Nevychovala jsem tě, abys byla lesba!“ Dokázala, že to znělo jako to nejsprostší slovo. „Je to zvrácené. Úchylné. Jsi úchylná.“ Neal ji držel v pevném objetí.

„Takhle to není.“ Natáhla jsem se k mámě, snažíc se ji uklidnit, vysvětlit jí to. „Je to nádherné. Navzájem se milujeme.“

Vytrhla se Nealovi a zaútočila na mě. Znovu mě uhodila; začala prostě fackovat a mlátit mou tvář, paži a jakékoliv místo, na které dosáhla svýma rukama. Neal se mezi nás vklínil a mírnil její rány. Snažil se o to. „Hnusíš se mi!“ křičela.

Slyšela jsem, jak Hannah začala plakat. Mé oči spočinuly na Faith na druhé straně stolu, kde byla jako zkamenělá. Skoro. Usmála se? Máma říkala Nealovi, „Chci, aby odtud vypadla.“

Neal ke mně pronesl, „Měla bys jít.“

„Jít? Jít kam?“ ptala jsem se.

„Táhni do pekla,“ odpověděla máma.

„Mami —“

„Běž,“ zavřískla. „Táhni, Táhni. Táhni. Pryč!“

„Fajn. Bože. Můžu si alespoň sbalit nějaké věci?“

Její tvář byla tak rudá, že jsem myslela, že by mohla vybuchnout. „Dvě minuty.“ K Nealovi pronesla, „Chci, aby byla pryč z tohohle domu do dvou minut.“

Rozšířil na mě své oči. Hannah kvílela a škytala. „Ach, Hannie.“ Zastavila jsem se, abych ji utěšila. Máma mě odhodila stranou a zavřeštěla, „Nedotýkej se mého dítěte! Už nikdy se nedotýkej mého dítěte.“

Můj žaludek se sevřel, když jsem seběhla schody. Bože, panebože. Co budu dělat?

Balit si. Co si sbalit? Dvě minuty? Rozepla jsem si svou sportovní tašku a začala do ní strkat věci. Všechno ze svého věšáku s oblečením jedním vrzem. Co dalšího? Šuplíky byly nacpané; nikdy nebudu schopná to všechno sbalit. Moje skříň, to samé. Boty. Na boty nebylo místo.

„Máš minutu,“ zakřičela máma ze schodů.

Růže? Ne, musejí tu zůstat. Stejně už zvadly. Nech je, ať si je teď užijí. I Faith. Může sníst moje zvadlé růže.

Popadla jsem toho tolik, co jsem mohla pobrat; slyšela jsem, jak věci padají na podlahu, jak jsem se vláčela do schodů. Cítila jsem se ponížená a bezmocná a otřesená. Faith právě scházela po schodech a srazily jsme se. Odstrčila jsem ji stranou, běsníc, „Doufám, že jsi šťastná. Máš to teď všechno pro sebe.“

Otevřela pusu, aby něco řekla, ale strčila jsem do ní loktem a protáhla se kolem ní. Nemohla jsem věřit, že mi tohle udělala. To mě tolik nenáviděla?

Máma zamračeně otevřela dveře. Pak je za mnou zabouchla.

Dopotácela jsem se do Jeepu. Jela jsem. Prostě jen jela. Třásla jsem se zimou a moje ruce nepřestávaly klouzat z volantu. V hrudi mě bolelo. Tvář mě pálila. V boku mě pulzovala, kde se do mě zabořil roh kredence. Telefon vespod mé tašky zvonil, myslím. Všechno zvonilo. V mých uších ještě z jejího křiku. Nemohla jsem dýchat. Zatmívalo se mi před očima. Všechno se stávalo rozmazaným. Všechno zčernalo.

20. kapitola

„Ano, haló?“ pronesl, štěkavě.

Těžce jsem polkla. „Omlouvám se, že jsem vás vzbudila. Můžu mluvit s Cece?“ Můj hlas zněl prázdně, nezúčastněně.

„Kdo je to?“ dožadoval se.

„Tady Holland. Omlouvám se, pane Goddarde. Musím mluvit s Cece.“

Vydechl očividně podrážděně. „Vydrž chvilku.“

Moje čelo spočívalo na volantu.

„H‘ló“ vydala za sebe nezřetelně. Pročistila si hrdlo. „Kdo je to?“ Přípojka v přízemí zavěsila.

„To jsem já.“

„Holl? “ Cecein hlas zesílil. „Volala jsem ti několik hodin. Kde jsi?“

V hrdle jsem cítila sucho. Narovnala jsem se a řekla, „Sedím před vaším domem. Potřebuji tě.“

Záclona v okně v horním patře se odhrnula. „Hned jsem tam,“ řekla. „Nikam nechoď.“

Hořce jsem se zasmála.

O pár sekund později Cece vyklopýtala z předních dveří, se svým basebalovým dresem visícím na nohách, jednou botou na noze a druhou v ruce. Přesprintovala po chodníku a přes ulici. Dlaň přitiskla na zavřené okénko a nahlédla dovnitř, než si pospíšila kolem na stranu spolujezdce.

„Holland? Zlato?“ Zavřela dveře a otočila se ke mně. Já pokračovala v upřeném pohledu vpřed. Nevidomě, otupěle. „Co se stalo?“ zeptala se.

Střelila jsem po ní pohledem. „Moje máma mě vykopla z domu.“

„Ne.“ Cece se vrhla přes sedadlo a obtočila své paže kolem mě. „Holland, ne.“ Držela mne, s hlavou zavrtanou do mého krku. „Ach, kotě, ne.“

„Ach, kotě, ano.“

Cece se odtáhla. „Tys jí to řekla? O nás?“

„Ne.“ Můj hlas zněl trpce, tak jak jsem se cítila, „Nemusela jsem.“

Cece se zamračila. „Někdo to prozradil? Kdo?“

„Zkus hádat.“

„Nevím.“

„Někdo, koho obě známe.“

Cece vypadala zmateně.

„Faith,“ pravila jsem.

Cece zavrtěla hlavou „Tomu nevěřím. Jsi si jistá?“

Přikývla jsem. Byla jsem si jistá.

„Třeseš se. Mrzne tu. Kde máš kabát?“

Musela jsem se zase zasmát. „Hádám, že jsem ho musela zapomenout v těch dvou minutách, co jsem měla na sbalení si.“ Slzy mě pálily v očích. „Co si počnu, Cece?“

Znovu mě sevřela. „Zůstaneš tady samozřejmě, se mnou.“

„Nemůžu.“

„Ano, můžeš. Pojď.“ Vyrazila ze svého místa a běžela kolem, aby mi otevřela dveře. Dotáhla mě přes ulici do domu.

Oba Ceceini rodiče teď byly na nohou. Pan Goddard stál u schodů, zatímco Kate přicházela z kuchyně a zavazovala si pásek na županu. „Hollandina máma ji vykopla,“ informovala je Cece.

„Ach, zlatíčko.“ Kate si pospíšila a objala mne. Nemyslela jsem, že mi mohly zbýt ještě nějaké slzy, ale jejich záplava protrhla přehradu v mých očích.

„Může tady zůstat, že jo?“ řekla Cece. Její hlas byl vyzývavý.

Když ani jeden z jejích rodičů hned nesouhlasil, řekla jsem. „To je dobrý. Prostě půjdu do motelu.“

„Může spát na roztahovacím gauči,“ pravil Cecein táta. Viděla jsem, jak se podíval na Kate. „Promluvíme si o tom ráno. Teď se vraťme všichni do postele a trochu se prospěme.“

Mé oči zabloudily ke krbové římse, kde hodiny ukazovaly 2:35. Jak dlouho jsem se projížděla? Jak dlouho jsem seděla před Ceceiným domem? Co bylo za den?

Věci se hýbaly a gauč v obýváku byl nějak přeměněn na postel. „To je nesmysl, táto,“ slyšela jsem říkat Cece přes mlhu v mé mysli. „Proč nemůže spát u mě v pokoji?“

„Cece,“ varoval ji.

Zamumlala si něco sprostého pod vousy. Další věc, kterou jsem si uvědomovala, bylo vklouznutí pod přikrývku. Odstrojila jsem se sama? Pak mě Kate hladila po vlasech — nebo to byla Cece? A můj mobil zvonil.

Někdo mi sevřel telefon do dlaně. „Haló?“ odpověděla jsem tiše.

„Ahoj, miláčku. Jsi v pořádku? To byla pitomá otázka, samozřejmě že nejsi v pořádku. Chceš o tom mluvit?“

„Ani ne.“ Přetočila jsem se a přitáhla si kolena k hrudi. Opět jsem se třásla, ale ne zimou.

„Přála bych si, abys byla tady nahoře v posteli se mnou. Přála bych si, abych tě mohla držet.“

„Říkej mi něco, Cece,“ pronesla jsem. „Mluv na mě, dokud neusnu.“

„Vyprávěla jsem ti už o tom, jak mě táta přistihl líbat tu malou sousedovic holku za naší garáží?“ Jemně se uchechtla. Moje první láska. V šesti letech.“

Usmála jsem se, visela na telefonu, u jejího hlasu, dokud se všechny zvuky v mé hlavě neztlumily a nevybledly a nerozplynuly se v noci.

Snídaně u Goddardových byla davová scéna. Všichni se v kuchyni seběhli v ten samý čas, vzali si misku a krabici svých oblíbených cereálií z pultu. Lžičky rachotily a zvonily, jak kolem kolovala krabice s mlékem. Cece mě usadila na židli vedle sebe. Na druhé straně pronesl Greg, „Ahoj,“ a svěsil bradu, vypadal účastně. Cece ho musela zasvětit. Erik na mě ukázal svou lžící, s pusou plnou Froot Loops a zeptal se, „Co tu dělá?“

Cece odvětila, „Teď tu bydlí.“

„Ne, nebydlím.“ Zadívala jsem se přísně na Cece. Slzy hrozily, že se zase spustí, tak jsem se rychle zvedla. Když jsem začala skládat deku na gauči, uslyšela jsem pana Goddarda říct, „No tak lidi. Hejbněte sebou.“ Ucítila jsem, jak přistoupil za mě a na chvíli se tam zastavil. „Drž se, dítě.“ Poklepal mě po rameni. „Není to konec světa.“

To se mu snadno řekne; on si žije svůj Americký sen. Hodiny na římse odbily osm hodin a já se doplahočila zpět do kuchyně. „Zapomněla jsem si peníze. Mohl by mi někdo půjčit pět dolarů na benzín, abych se mohla dostat do školy?“ Nemohla jsem si pomoct; propukla jsem v pláč.

Cece kolem mne obtočila ruce. Od pultu, kde si nalévala kávu, Kate pronesla, „Proč nezůstaneš dnes doma? Nejsi ve stavu, abys šla do školy. Cece, vezmi Holland nahoru do svého pokoje, aby si mohla zalézt zpátky do postele.“

„Vážně?“ Ceceiny oči se rozšířily.

„Sama,“ zdůraznila její matka. „Obě vypadáte vyčerpaně, ale ty do školy jdeš.“ Zle se na Cece podívala.

„Mami —“

„Ne!“

Cece mě popadla za ruku a táhla mě skrz obývák a po schodech nahoru.

Je to jen pověra, že ráno se zdá všechno lepší. Pokaždé, když jsem usnula a zase se vzbudila, ta noční můra byla temnější. Bezútěšnější. Příliš vyčerpaná než abych dál spala, jsem prostě jen ležela v Ceceině posteli, nasávajíc okolí. Její pokoj. Nikdy dřív jsem tady nahoře nebyla. Měla plyšáky schované v síti nad hlavou. Zásobníky s CD u postele. Žádnou šatní skříň, ale prostor napěchovaný oblečením. Její zrcadlo bylo poseté samolepkami; růžové trojúhelníky, duhová srdíčka a blesky. Pár fotek bylo zastrčených pod rám a já se zvedla z postele, abych se na ně podívala.

Byla tam rodinná fotka — Cece, její starší sestra, jak předpokládám, Greg a Eric stojící u Vánočního stromu. Jedna Cece v krátkých červených šatech, pózující jako modelka. Ostatní fotky byly s jejími kamarády, hádám, směs holek a kluků. Pár povědomých tváří, ačkoliv ne z Southglennu. Kde jsem je jenom viděla? Vzala jsem jednu fotku, abych ji blíž prozkoumala.

Byla to skupinová fotka. Duhový nápis za skupinou říkal, „LGBT Zvláštní a Dotazovaní.“ Ten lesbigay klub na Washington Central, musel to být on. Bylo tam šest nebo sedm kluků a stejně tolik holek. Cece seděla na podlaze v přední řadě, objímajíc si kolena. Její vlasy byly delší, tmavší. Všichni se usmívali nebo smáli, s pažemi kolem ramen ostatních. Cece se také usmívala, ale nebyl to šťastný úsměv. Zdála se vzdálená, odloučená od ostatních. Přimělo mě to podivovat se nad tím, proč přestoupila.

Ale jen na chvilku. Díkybohu, že to udělala.

Vrátila jsem fotku zpátky. Všimla jsem si letáku na jejím prádelníku, oznamujícího vystoupení Jednoty minulou sobotu. Minulou sobotu? Zamračila jsem se. Cece mi říkala, že v sobotu pracuje. Proč by mi lhala? Nikdy by mi nelhala. Vystoupení muselo být zrušeno nebo přeloženo na jindy.

Vůně čerstvě upečeného chleba mi zakroužila kolem nosu. Instinkt a hlad mě přemohly. Vklouzla jsem do Ceceiných bot a zamířila dolů.

Kate byla v kuchyni a kontrolovala dva bochníky chleba v troubě. Další dva chladly na pultu. Voněly neuvěřitelně.

„Ahoj drahoušku,“ řekla, když jsem nejistě postávala ve dveřích. „Proč si nesedneš a já tě dám do pořádku miskou polévky. Na duši není nic lepšího než kuřecí polévka.“

Moje hrdlo se sevřelo. To byla kniha, kterou jsem koupila mámě k Vánocům: Kuřecí polévka pro duše matek.

Kate nabrala obrovskou mísu nudlové polévky a naservírovala ji s talířem domácího chleba s máslem. Ukrojila mi také kus cheesecaku, pak vklouzla na židli naproti mně, položila své ruce na stůl a řekla, „Ona se s tím srovná. Jen to chce čas.“

Rychle jsem na ni pohlédla. „To neznáte moji mámu.“

Kate natáhla hlavu. „Chceš, abych jí zavolala? Můžu si s ní promluvit.“

Sklopila jsem zrak. „Ne.“ Bože ne. Nepomohlo by, kdyby máma ječela na Kate. „Já to vyřeším. Ale díky.“ Dala jsem si plnou lžíci polévky. Nechutnala jako kuřecí; neměla vůbec žádnou chuť. Super. Přišla jsem o chuť. „Je to výborné.“ Donutila jsem se k úsměvu.

Kate si tahala za uvolněnou nit na rukávu svetru. „Jen přehnaně reagovala. Může to být drsné zjištění, vždyť víš.“ Časovač na troubě zabzučel a Kate odsunula svou židli. „Musí se s tou představou srovnat, to je vše.“

„Jak dlouho to trvalo vám?“ otázala jsem se.

Buď otázku neslyšela, nebo ji ignorovala. Sledovala jsem, jak vyndává bochníky z trouby a položila je nahoru. „S Cece to nebylo snadné,“ řekla nakonec. „Ne kvůli tomu, že je…lesbička.“ Kate zaváhala, jako by ji bolelo vyslovit pravdu. „Jen že je tak otevřená. Pořád se o ni obávám. Nechci, aby přišla k úrazu.“

Otočila se a pohlédla na mne, do mě. Nevěděla jsem, co čeká, že řeknu. „Jako to, co se stalo u skříněk?“ Nadhodila jsem?

„Co se stalo u skříněk?“ vyštěkla.

„Nic.“ Doprdele. Zacpala jsem svou nevymáchanou pusu chlebem.

„Zatraceně.“

Kate složila své ruce. „Nechápu, proč se musí chlubit svou sexualitou. To je soukromá věc. Měla by ji tak udržovat. Být diskrétní jako její sestra. Ani tebe nevidím, jak se vystavuješ celému světu.“

Ne proto, že bych nechtěla. Chtělo se mi říct. A nebylo to o sexualitě. Ne zcela. Bylo to o identitě. Lásce.

Kate dodala, „Koleduje si jen o potíže.“

Myslím, že žádá o pochopení. Skoro jsem dodala. Ještě že byla moje pusa plná, protože teď nebyl čas probírat otázku ukazování se. Nebyl čas na probírání ničeho.

Sundávajíc si zástěru Kate unaveně vydechla a řekla, „Chci, aby byla šťastná. To je vše, co jsme s Tomem chtěli pro naše děti. Jsem si jistá, že to tvoje máma cítí stejně, Holland. Tak moc chceme, aby naše děti vyrostly a měly všechny ty věci, které jsme nikdy neměli. Máme pro vás velké naděje. Očekávání, sny. Pak, něco jako tohle…“ Hlas se jí vytratil.

Něco jako tohle. Správně. Zničené sny. Když dojde na mou mámu, ničení snů se zdá jako má specialita.

21. kapitola

Dalších pár dní jsem zůstala s Cece. Můj mobil se stal mým neustálým společníkem. Kontrolovala jsem ho každou hodinu – ujišťovala se, že je zapnutý, s baterií nabitou. Máma znala moje číslo. Když se mi do pátku neozvala, rozhodla jsem se stavit po práci v domě. Když kvůli ničemu jinému, tak pro víc oblečení a peníze z mého trezoru. Nemohla jsem si pořád půjčovat peníze na benzín a jídlo od Cece.

Mámino auto bylo zaparkováno na příjezdové cestě. Zrychlil se mi tep. Možná, že když mě uvidí, vzpomene si, kým jsem bývala…

Zadní dveře byly zamčené, tak jsem vytáhla klíče a vložila je do zámku.

Nepasovaly.

Nevím, jak dlouho jsme tam stála a odmítala to přijmout. Byla v kuchyni, za záclonou. Mohla jsem vidět její siluetu. Viděla mě, vím, že ano. Obrys zmizel. Proniklo do mne její poselství. Vyrazila jsem zpátky k Jeepu.

Když jsem se sama vpustila zadními dveřmi Ceceina domu, slyšela jsem, jak se Cece hádá se svou mámou. Cece ječela, „Proč tu nemůže zůstat? Co hodláš dělat, vyhodit ji na ulici?“

Kate pronesla, „Uklidni se. To se nestane a ty to víš. Ale volala jsem její mámě.“

Žaludek se mi sevřel. Trochu jsem zavrávorala; musela jsem se opřít o regály na potraviny.

Katein hlas poklesl. „Vypadá to, že pro ni budeme muset najít něco stálejšího.“

Chtělo se mi zvracet.

Cece řekla, „Mami, musí zůstat tady. Všechno, co se stalo, je jen a jen moje chyba.“

„Ne není,“ vyštěkla Kate. „Na vše musí být dva.“

„Tak jsem to nemyslela.“ Cece mlaskla jazykem. „Chci říct…“ Hlas se jí vytratil. „Je to prostě moje chyba.“

„Ne není.“ Vstoupila jsem dveřmi. „Tvoje máma má pravdu, Cece. Musím si najít bydlení.“

„Ne.“ Cece si pospíšila přes místnost a prudce mě objala. „Chci, abys tu zůstala.“

„Cece, víš, že to nejde. Ne takhle.“ Pohlédla jsem krátce na Kate. „Je to příliš těžké.“

Cece vymizel z tváře jakýkoliv výraz. Věděla, že mám pravdu. Hrozně bolelo, že nemůžeme být spolu. Držet jedna druhou, líbat se a dotýkat se a spát společně. Obrátila se ke své matce, ale já ji vystrkala z kuchyně, než mohla říct něco, čeho by litovala. Nepotřebovaly jsme být na ulici obě.

„Cece,“ její máma nás zastavila na cestě po obýváku. „Vrať se sem na chvilku.“

Cece mi stiskla ruku a vzdálila se. Její máma ji objala a políbila. Zvedl se mi z toho žaludek a uháněla jsem na záchod.

Faith byla příštího rána u mé skříňky. Visela na ní jako hadrová panenka, kývala hlavou a svými černými trčícími vlasy zametala podlahu. Ten atonální zpěv, který vycházel z jejích úst, zněl jako umíráček.

Její vlastní, jak doufám.

„Co chceš?“ řekla jsem.

Prudce se vzpřímila. Její hlava třískla se zařinčením do skříňky.

Auvajs. Jindy bych se možná obávala, že může mít otřes mozku. Ale v tuhle chvíli jsem nemohla sebrat dostatek soucitu.

„Já jen…“ slyšitelně polkla, jako by dokázala vycítit moje vražedné vibrace. „Chtěla jsem s tebou mluvit.“

„Nemám ti co říct, Faith. Dovolila bys?“ Naznačila jsem ke své skříňce, kterou mi blokovala.

Ustoupila stranou. Otevřela jsem skříňku a strčila dovnitř svou tašku. Vzala jsem si do náruče knihy a sešity, a když jsem skříňku zavřela, pořád tam byla. „Co je?“ vyštěkla jsem.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se.

„Jo jasně. Je mi skvěle. Díky, že se staráš.“ Obrátila jsem se.

„Starám,“ pronesla k mým zádům. „Chtěla jsem ti říct, že se omlouvám.“

Omlouvá se? Uvnitř jsem běsnila. Omluva to nespraví, Faith. Omluva to ani nezačne zlepšovat.

Několik dalších večerů jsme s Cece zkoumaly nabídku bytů. Nejlevnější, co jsme našly, bylo za pět set dolarů měsíčně. „Já si nevydělám ani polovinu,“ řekla jsem jí. „Co budu dělat?“ Panika vzrůstala v mé hrudi. „Co když nakonec budu muset bydlet ve svém Jeepu?“

„To by nebylo tak špatný,“ řekla Cece. „Je to tam útulný. Jen tam dej televizi a lampičku.“

Ani jsem se nezmohla na předstírání úšklebku.

„Neboj se, broučku.“ Položila své čelo na mé. „Všechno se vyřeší.“

Jasně, pomyslela jsem si. Jako můj život doteď.

V sobotu ráno mě Cece vzbudila tím, že skočila na mé nehybné tělo. „Vstávej. Dnes se stěhuješ.“

Zaskuhrala jsem. Naše půlnoční hovory po telefonu přenastavily moje vnitřní hodiny.

Cece pronesla, „Nevím, proč mě to nenapadlo dřív.“ Nadzvedla deku a vlezla si ke mně. „Teď už vždycky budeš mít rodinu,“ zamumlala. „Jsi jedna z nás.“ Přejela mi prstem po čelisti.

„Cece, nedělej to.“ Napomenula jsem ji a přikryla její prst svou rukou. „Víš, co to se mnou dělá.“

„Zvedněte se odtamtud!“ Zaječela Kate, z čehož jsem nadskočila. Cece taky.

„Jen si povídáme,“ řekla Cece.

„To mě nezajímá. Zvedněte se.“

Cece odhodila deku a vyškrábala se přese mě z gauče. „Pojď Holland. Vyrážíme do Centra zjistit, jaká je jejich nabídka bydlení. Jak jsem říkala, teď máš opravdovou rodinu.“ Probodla svou mámu pohledem.

Ráda bych věděla, co myslí tou opravdovou.

Zmíněné Centrum bylo GLBT Komunitní Centrum. Byla to nevýrazná cihlová budova v řadě obchodů vedle Kinkovy kopírky. Nikdy bych si jí nevšimla nebýt duhové vlajky. Na dveřích byly dva nápisy: BEZPEČNÉ MÍSTO a TADY MLUVÍ LÁSKA. Zavěsila jsem se do Cece, když jsme vstoupily.

Pár lidí bylo shromážděno kolem televize a sledovalo Ta cena je správná a křičelo, „Vyšší! Vyšší!“ Starší žena nás míjela při cestě ven a s úsměvem nás pozdravila. Možná bych tu mohla žít, pomyslela jsem si. Cítila jsem se vítaná.

Nechala jsem mluvit Cece. Vysvětlila mou situaci recepčnímu, který nepřestával přikyvovat a říkat, jak je mu to líto. Líto, líto, líto. Nepotřebovala jsem soucit; potřebovala jsem domov.

„Počkejte tady,“ řekl. Vystřelil ze své židle. „Ani se nehněte.“ Jako bych mohla.

Spěšně vyrazil za roh a dolů halou. O minutu později se opět objevil. „Jděte dál. Třetí dveře napravo.“ Jeho telefon zazvonil a on ho zadýchaně zvedl, „GLBT Centrum. Jsme rádi, že voláte. Mé jméno je Terry. Jak vám mohu pomoci?“

Žena čekala před kanceláří. „Ahoj, já jsem Syd,“ pronesla a potřásla nám rukou. Já jsem koordinátorka zdrojů. Pojďte dál a posaďte se." Pokynula nám dovnitř. „Terry mi pověděl, co se stalo. Je mi to vážně líto, Holland. Přišla jsi na správné místo.“

Syd obešla svůj stůl a posadila se. „Centrum má ubytovací program pro mladé lidi na ulici.“

Mladí na ulici? Bože. Nikdy jsem si nemyslela, že bych byla jednou z nich.

Syd pilně telefonovala. Chvíli jí trvalo najít místo, kde by měli místo. Všude bylo plno. Měli tam dokonce pořadníky, díky čemuž bych se měla cítit lépe, že v tom nejsem sama. Ale necítila. Jen jsem vyšilovala. Co když skončím na ulici?

Cece se natáhla a vzala mě za ruku. Trochu mě to uklidnilo.

„Máš? Vynikající!“ Syd pozvedla ukazováček. „Skvěle. Díky Williame. Rovnou je posílám.“ Zavěsila. „V Taggert House mají místo. Tady je adresa.“ Naškrábala ji na růžový poznámkový blok.

„Chtěla by sis o tom všem s někým promluvit, Holland?“ zeptala se, podávajíc mi tu stránku. „Máme tu poradce.“

„Jsem v pohodě,“ zamumlala jsem.

„Je v pohodě,“ přizvukovala Cece. „Má mě, aby si promluvila.“

Syd se usmála. Byl to hřejivý, báječný pocit, že věděla, že jsme pár. Popsala nám, jak se dostat autem do Taggert House a my jsme odešly.

Když jsme zastavily před tou budovou, málem jsem vrhla. Byl to starý zablešený hotel v centru u vlakové tratě, který byl přeměněn v útulek. Útulek pro bezdomovce. Cece mě musela prakticky vypáčit z Jeepu a provléct mě skrz dveře.

„Není to Ritz, ale hele. Co tu chybí ve vzhledu, si vynahradíme láskou.“ Chlápek, který vedl to místo, William, měl silný jižanský přízvuk. Fajn, byl sladký. Řekl nám, že on se svým partnerem mají byt v přízemí. „Ale další byty jsou ve druhém patře. Tudyhle.“ Ukázal prstem

Když odemkl můj pokoj na vrcholu vratkého výstupu, dodal, „Máš štěstí. Tenhle byt se uvolnil zrovna včera.“

Nedokázala jsem potlačit zajíknutí se, které mi uniklo z úst. Ten byt byl smetiště. Tapety se všude odchlipovaly a nábytek, pokud byste ho tak označili, byl potrhaný a špinavý. Matrace – panebože – matrace byla flekatá. Celé to místo páchlo plísní a hnilobou a kočičí močí.

Cece vstoupila do pokoje, procházela se po něm a prsty přejížděla po věcech. William mě v hale vytáhl stranou. „Fajn zlato, tady máš klíče. Opravdu tě odrazujeme od toho, abys pořizovala kopii pro svou přítelkyni. Měli jsme tu nějaké problémy s expřáteli, pokud víš, co tím myslím.“

Ne, nevěděla jsem, co tím myslí. Jako co? Vloupání? Domácí násilí?

Vtiskl mi klíč do ruky. „Dovol mi, ať tě tu provedu.“ Překročil práh. „Máš tu veškerý komfort. Salón, hlavní ložnici, luxusní kuchyň, doupě.“ Jeho ruce přejížděla po jednom velkém pokoji. Byla tam postel, rezavý dřez, starobylá lednice, zanešená mikrovlnka a jídelní set z padesátých let. Zkoumala jsem dveře do koupelny po mé pravici a rozhodla jsem se nenahlížet tam. „Není tu moc úložného prostoru,“ podotkl William, „ale pokud bys potřebovala víc, dole v ulici je možné si pronajmout místo. A pokud bys chtěla použít naši kuchyni kvůli párty nebo tak, stačí se zeptat. O nedělích připravujeme brunch pro každého v domě a později se scházíme na naši společnou hodinku. Abychom viděli, jak se všem vede.“

„Tohle je koupelna?“ zeptala se Cece. Strčila hlavu dovnitř a rychle ji zase vytáhla. Zděšení v jejích očích mluvilo jasně.

William odříkal pravidla: Můžete přicházet a odcházet jak je libo, žádné párty o víkendech, buďte ohleduplní s hlasitými zvuky. To nebylo příliš omezující. Položila jsem otázku, které jsem se vyhýbala, protože jsem se děsila odpovědi. „Jaký je nájem?“

„Pro tebe?“ Změřil si mne. „Zadarmo.“

„Zadarmo? To je vtip?“

William mrkl a zazubil se.

Zadarmo to byl Hilton.

„Dokud se nepostavíš znovu na nohy,“ dodal. „Pak je to klouzavý tarif.“

„Co to je?“ zeptaly jsme se s Cece najednou.

„To znamená, že tolik, kolik si budeš moci dovolit. Hlavně se postarej o sebe.“ Stiskl mi paži. „Máme tu filozofii: Přijmi pomoc, kterou potřebuješ; poskytni pomoc, kterou můžeš dát.“

Cece řekla, „Kolik dalších lesbiček tu žije?“

William odvětil, „Žádná – v tuhle chvíli. Abych byl upřímný, moc žen tu nemíváme.“

„To je dobře,“ pronesla Cece.

Co na tom bylo dobrého? Podivovala jsem se. Že jsem byla rarita? Ach ano, cítila jsem se tak výjimečně.

„Počkej,“ zavolala jsem na Williama, který mířil ke schodům. „Tady jsou všichni bez domova?“

Svraštil tvář. „Takže, zlato. Ty nejsi bez domova. Nebo ano? Ramone, je tu někdo bez domova?“ zavolal halou.

Vysoký kluk s dredy, který právě vyšel ze svého bytu, se otočil. „Bez domova?“ zavtipkoval. „My ne.“ Ve tváři se mu udělaly dolíčky.

„Zmiz odsud.“ William ho zahnal dolů po schodech. „Všichni tady jsou, jak mi říkáme, v přechodném stádiu. Mířící na lepší místo.“ Zamával mi prstem před obličejem. „Nejsi bez domova. Teď, pokud se na to cítíš, pojď dolů a vyplníš nějaké papíry. Ach a mám nějaké čisté povlečení a ručníky. A taky uvítací koš plný dobrot z Centra.“

„Není to tak špatné,“ řekla Cece, když jsme zavřela dveře. „Můžeme vymalovat a pověsit záclony. Koupit nějaké koberečky a věci do kuchyně na zahradních výprodejích “ Rukou přejížděla po jídelním stole zanechávajíc stopy ve špíně. Otřela si prsty o kalhoty. „Dnes to tu pořádně vydrhneme –“

„Dnes ne,“ přerušila jsem ji. „Potřebuji být dnes sama.“

Trochu se zamračila. Zatímco šla ke mně, pronesla, „Nechci tě nechávat samotnou.“

„To je dobrý.“

Vzala mé ruce do svých. „Holland…?“

„Prosím, Cece. Prostě jdi.“

Vypadala raněně, zdrceně, ale musela vycítit mou potřebu. Políbila mě a řekla, „Nedělej si starosti, kotě. Všechno se vyřeší. Tvoje máma pravděpodobně příští týden zavolá a bude tě prosit, aby ses vrátila domů.“

Málem jsem se zasmála.

„Promiň,“ řekla. „Může jí to trvat trochu déle. Ale hele, podívej se na to z té lepší stránky.“ Sundala si svou kšiltovku a nasadila mi ji na hlavu, pak si přitáhla mou tvář ke své. „Alespoň teď máme místo.“

Po tom, co jsem si přitáhla svůj skrovný majetek, zavřela a zamkla dveře, jsem se přesunula k tomu omšelému oknu. Měla jsem výhled na kontejner, ve kterém se nějaká stará paní prohrabovala odpadem. Včera, napadlo mě, jsem byla Holland Jadgerová, normální člověk, s normálním životem. Měla jsem domov, rodinu, minulost. Dnes jsem…

Nevím, co jsem, kde jsem, kdo jsem.

Zkontrolovala jsem, že je můj mobil zapnutý s nabitou baterkou. Položila jsem ho na mikrovlnku. Bez varování mě pohltil příval smutku a podlomily se mi nohy. Sklouzla jsem po zdi na podlahu a řvala do dlaní.

22. kapitola

Cece a já jsme v neděli vysmýčily byt od shora dolů. Buď mě výpary z Lysolu omámily, nebo mě zaměstnání se vytrhlo z mé deprese. „Máma posílá další prostěradla a deky a ručníky,“ pronesla Cece. „I vybavení kuchyně. Myslím, že se cítí provinile, že tě nechává na holičkách.“

„Nech toho.“ Přestala jsem škrábat nějaký hnus z mikrovlnky, abych se na ni podívala. „Tvoje máma je skvělá. Máš štěstí a víš to.“

Cece namočila houbu do kbelíku a pokračovala v drhnutí stěny.

„Chtěla jsem se tvojí mámy zeptat…“ těžce jsem polkla. „To je jedno.“

„Zeptat se jí na co?“

Povzdechla jsem si. „Jestli by mě nezaměstnala na částečný úvazek. Potřebuji víc peněz. Budu potřebovat nakoupit jídlo a zubní pastu a šampón, prostě všechno. Moje práce v Childern’s Cottage je mizerně placená.“

„Kéž bys mi řekla, že o tom uvažuješ.“ Cece si smetla pavučinu z hlavy. „Máma právě někoho najala na částečnou výpomoc. Ale,“ luskla prsty, „vsadím se, že strejda tě vezme do Hott’N Tott. Pořád shání lidi pro práci na ranní směně.“

„Ano?“ Moje naděje vzrostla. „To by bylo skvělé.“

„Večer si s ním promluvím.“

Pronesla jsem nahlas svou další myšlenku: „Možná budu muset seknout se školou."

Cece se prudce otočila. „Ne. O čem to mluvíš? Nemůžeš přestat. Musíš odmaturovat. Musíš. Jaký příklad bys dala, kdyby se předsedkyně studentů vykašlala na školu?“

Obrátila jsem oči v sloup. „Komu by na tom záleželo?“

Odhodila houbu do kbelíku a pospíšila si přes místnost. Svírajíc mé paže mě otočila tváří k sobě a řekla, „Mně na tom záleží. Musíš odmaturovat. Musíš jít na vysokou. Musíš myslet na svou budoucnost.“

„Zníš jako moje máma.“

„Ale prosím tě –“ Cece se odmlčela. Skousla si ret. „Nemyslíš to vážně, že ne? Opravdu bys kvůli tomuhle neodešla ze školy. Kvůli…mně?“

„Není to kvůli tobě. Není to tvoje vina.“

„Holland,“ řekla a zatřásla mnou, „nedělej to. Nedělej nic, čeho bys litovala.“

Jako slibu, že nás budu držet jako tajemství? Neřekla jsem to. Její pevné sevření mě bolelo a já se jí vykroutila. „Pravděpodobně neodejdu,“ zamumlala jsem.

„Slib mi to.“

Když jsem to hned neudělala, řekla mi Cece do obličeje, „Slib mi to!“

„Dobře, slibuji.“ Ježíši

Usmívajíc se, mě poplácala po paži a pronesla, „To je moje holka.“

Jak je možné, že mě přiměla se cítit, jako by byla má matka a otec a kamarádka a láska, všechno zabalené do jednoho? Protože byla. Byla mi vším. „Co budeš dělat příští rok ty?“ Zeptala jsem se, když se vrátila ke svému kbelíku. „Zůstaneš na Southglenn nebo se vrátíš na Washington Central?“

„Nikdy se tam nevrátím,“ pronesla. „Nemůžu“

Nemůže. „Co tím myslíš?“

Odvětila, „Zesil rádio. Miluju tuhle písničku.“

Zvedla jsem hlasitost na přenosném rádiu, které Cece přinesla. Začala tančit a pařit, očividně se vyhýbajíc otázce.

Vrátila jsem se ke škrábání. Tohle každopádně vyřešilo jeden problém. Neodjedu na vysokou někam pryč – pokud vůbec na nějakou půjdu. Právě teď byla vysoká tím posledním, na co bych myslela. Přežívání ze dne na den mělo přednost.

Písnička skončila a Ceceina houba žbluňkla do vody. Svalila se po zádech na postel a se zazíváním prohlásila, „Pojďme si dát pizzu nebo něco. Jsem sedřená.“

Položila jsem nůž na mikrovlnku, doplahočila se k posteli a natáhla se vedle ní. Zíraly jsme na popraskaný napuchlý strop. Obrátila jsem se čelem k ní a řekla, „Chceš to vyzkoušet? “

Pomalý úsměv se jí rozlil po tváři. „Myslela jsem, že se už nezeptáš.“

Seknout se školou nikdy nebyla možnost, vážně. No, možná byla, ale zbývá jen osm týdnů. Nemělo by smysl to všechno zahodit, jako to udělala máma. Abych měla stejně zničený život jako ona. Zničenou budoucnost.

Zášť a hněv na ni mě začaly požírat a já to nemohla dovolit. Měla jsem tři zkoušky a prezentaci příští týden, to ani nezmiňuji tu konferenci vedení. Seth s tím pohnul a celé to zorganizoval, kvůli čemuž jsem se cítila hrozně provinile. Chtěla jsem mu poděkovat, říct mu, že odvedl fantastickou práci, ale zkuste s ním promluvit. Choval se, jako bych měla lepru.

Hodiny výtvarky byly mou spásou. Mohla jsem úplně vypnout, zatímco Mackel předpokládal, že si představuji příští Sixtínskou kapli. Tu a tam na mě Cece pohlédla s ustaraným výrazem a přitiskla svou pěst na srdce, z čehož jsme v extázi pištěla. Jen v myšlenkách samozřejmě.

Jedno páteční odpoledne, cítíc se vyčerpaná ze všeho toho stresu a přepracování, jsem vklouzla na své místo na výtvarce a prošla si svou obvyklou rutinou: Zkontrolovat telefon, vytáhnout svůj skicář, zírat na Cecein zátylek. Mackel nám promítal obrázky různých objektů a hovořil o tom, jak kreslit perspektivu. Jak dodat rozměr budovám, pokojům, nábytku.

Dostala jsem vidinu. Mého smetiště. Vytáhla jsem tužku a začala ho kreslit. Bylo to depresivní. Vytrhla jsem tu stránku.

Mackel na mě pohlédl. Nasadila jsem omluvný výraz. Co nakreslit svou vizi toho, jaký by ten pokoj mohl být?

Fajn, to mělo potenciál. Dívejte se pod povrch, říkal Mackel.

Akt tvoření, přenášení své upravené vize na stránku bylo podivně uklidňující. Potenciál. Byl tam.

Seděly jsme v boxu, dělily se o krabici polámaných koblih a doplňovaly držák na ubrousky, když Cece vzhlédla a usmála se. Otočila jsem se. Faith stála u pultu jako spráskaný pes. „Přinesla jsem ti tvoje věci,“ zabručela a přistrčila mi pár pytlů.

Takže na tohle se smrsknul můj život, pomyslela jsem si. Faith dodala, „Hodlala je všechny vyhodit.“

Bolest se zahryzla do mého nitra. „Je tam můj sejf?“ řekla jsem útočně?

„Ne,“ řekla Faith. „Nechala si ho. Říkala…“ Faith se odmlčela.

Oči se mi zúžily. „Co říkala?“

Faith si strčila nehet do pusy a začala si ho okusovat.

„To je jedno. Umím si to představit.“ I přestože to nikdy nevyslovila, věděla jsem, že máma cítí, že za všechno co mám, vděčím jí. „Jak jsi věděla, kde mě najdeš?“ zeptala jsem se Faith.

Ona a Cece si vyměnily pohled. Zadívala jsem se nasupeně na Cece. „Mám dojem, že slyším, že skořicové copánky už budou,“ prohlásila a rychle vyklouzla. „Vy dvě si promluvte. Potřebujete jedna druhou.“ Dotkla se Faithina ramene a dodala, „Pověz jí to.“

Můj spalující pohled se přesunul na Faith. „Co mi máš říct? Proč jsi mě prozradila?“

„Nebyla jsem to já.“ Faith vyplivla kus nehtu. „Nikdy bych to neudělala.“

Hleděla jsem jí do očí.

Spustila ruku a zopakovala. „Neudělala jsem to.“

„Ale omluvila ses.“

„Cože?“ Její obočí zaškubalo. „No jo. Za to, že jsem tě nebránila, nestála na tvé straně. Měla jsem to udělat. Všechno se to prostě seběhlo moc rychle.“

Studovala jsem její tvář, hledajíc pravdu a nenacházejíc nic než prázdný výraz. „Posaď se.“ Pokynula jsem k plastové židli, kterou uvolnila Cece.

Faith do ní vklouzla. Nabídla jsem jí kus koblihy z krabice. Zavrtěla hlavou, pak si strčila palec zpátky do pusy a začala ho zase okusovat.

„Těžko se s tebou mluví, když to děláš,“ pověděla jsem jí.

Spustila ruku. „Nezlob se na Cece,“ řekla. „Přinutila jsem ji říct, kde tě najdu. Měla jsem o tebe strach.“

Strachovala se o mě? Moje ramena poklesla. Alespoň někdo. Cítila jsem se provinile. Že jsem ji obviňovala, za to že jsem ji proklínala pokaždé, když jsem rozmáčkla švába ve své koupelně. „Takže,“ pronesla jsem nutíc se k úsměvu, „jak se máš? Jak se ti vede?“

Pohlédla mi do očí a vyplázla na mě jazyk.

„Víš, kdo jí to o mně řekl?“

Její oči sklouzly ke stolu. „Myslím, že jo.“

Čekala jsem. Dobrovolně mi tu informaci nedala. Chtěla jsem na ní vyjet, popadnout ji kolem krku, donutit ji pohlédnout na mě, mluvit se mnou, povědět mi –

Říct mi co? Že se nic z tohohle nestalo? Že je to všechno její chyba? Chyba někoho jiného? Kohokoliv jiného než mne? Protože byla moje. Stalo se to. Jednání, rozhodnutí, následky, všechno to byla moje zodpovědnost.

Smiř se s tím, Holland, nabádal mě můj vnitřní hlas. Přenes se přes to.

Dohadovala jsem se se sebou. Pořád jsem to musela vědět. „Byla to Bonnie Lucasová?“

Faith svraštila ret. „Kdo?“

„Mámina kamarádka. Kariérní poradkyně ve škole.“

„Tu neznám.“

Další dlouhá nepříjemná pomlka. Budu to muset z Faith vymlátit? Protože to udělám –

„Tvoje máma obvolávala jednu sobotu všechny tvoje kamarády, aby tě našla. Měla jsi nakupovat nějaké šaty nebo co?“

Ale doprdele, ty šaty, jež jsem souhlasila koupit pod falešnou záminkou, že si je vezmu na tu večeři u guvernéra. Které jsem se nikdy nehodlala zúčastnit. Po té, co se ze mě stala bezdomovkyně, se večeře s guvernérem zdála celkem bezvýznamná.

„Kirsten,“ vyštěkla jsem hlasitě. „Měla jsem to vědět.“

„Ne. Kirsten nebyla doma,“ řekla Faith. „Leah ano. Mluvila pár minut s Leah. Pak zavolala někomu dalšímu. Slyšela jsem tvou mámu říct, ‚Jaká přítelkyně?‘ Jsem si celkem jistá, že mluvila se Sethem.“

„Seth?“ Spadla mi čelist. „Ale…“ Ne, on by to mé matce neřekl. Uvažovala jsem o něm. Nikomu by to neřekl. Nebo jo? Byl to on, kdo to řekl Leah a Kirsten? Byl to on, kdo to pustil do světa?

„Po tom, co zavěsila, tvoje máma začala lítat po baráku. Úplně vyšinutá. Pustila se do mě na gauči a ječela na mě, abych jí řekla, co vím. Ale já to neudělala. Přísahám. Tak šla do tvého pokoje a snažila se něco najít. Asi důkaz. Vždycky se ti hrabala ve věcech, vždyť víš. Projížděla ti šuplíky a skříň.“

„To si děláš srandu.“ Věděla jsem, že se dostává dovnitř, aby sebrala špinavé prádlo.

„Ne-e.“ Faith si vzala úlomek koblihy a dodala, „Každopádně, myslím, že našla, co hledala. Kartičku? Něco takového.“ Uždibovala čokoládovou polevu.

„Ten lístek od květin. Ale já si ho uložila do trezoru.“

„No a? Dostala se i do něj. A každý den ti kontroluje prášky.“

„Cože!“ Civěla jsem na Faith. „Moji antikoncepci?“

„Mmm–hmm.“

„Ale to nic nedokazuje –“

Zvenku se ozval klakson a Faith sebou škubla. Nacpala si zbytek koblihy do pusy a zahuhlala, „Musím běžet. Táta čeká.“

Můj pohled následoval její ven z okna na parkoviště, kde seděl Neal ve svém Ford Exploreru, poklepávajíc netrpělivě na volant. Když se naše pohledy střetly, hloupě se na mě usmál. „Faith.“ Chytila jsem ji na odchodu za paži. „Omlouvám se.“ Postavila jsem se a vtáhla ji do obětí. „Vážně se omlouvám.“

„Já taky,“ řekla.

„Přála bych si, aby to mohlo být mezi námi jiné. Přála bych si, abych…“ Slzy se mi vyhrnuly z očí. Přála bych si, abych ti byla lepší sestrou, chtěla jsem říct. I kamarádkou. Přála bych si, abych ti věřila. Ale ne, jeden pohled na tebe a hned jsem si tě zaškatulkovala. Ujetá.

Divná. Nikdy jsem se nepokusila dostat pod povrch. Byla jsem takový pokrytec. Není divu, že se mě nedokázala zastat.

„Jo,“ pronesla. „Přála bych si, abych ti ukradla to CD Dixie Chicks, dokud jsem měla příležitost.“ Faith na mě vyplázla jazyk.

Plácla jsem ji po ruce.

S úsměvem dodala, „Mám vážně ráda Cece. Mám z vás radost.“

Byla jedinou osobou, která to kdy řekla a já to hrozně moc potřebovala slyšet. Znovu jsem ji objala, živelně. „Uděláš pro mě něco?“ zeptala jsem se.

„Cokoliv,“ řekla Faith. „Udělám pro tebe cokoliv.“

Hrdlo se mi stáhlo. „Jen…dej za mě Hannah pusu?

„Ach, už se stalo. Pořád o tobě mluvím, obzvláště před tvou matkou.“ Faith se ušklíbla. „Nenechám Hannah na tebe zapomenout.“

V oparu z mých slz Faith zmizela.

Přišla jsem o velkou hádku. Cece mi řekla, že byla se svými rodiči na ostří nože, když jim oznámila, že chce zůstat u mě v Taggert House. Rozhodně to odmítli. Cece jim vyhrožovala, že zdrhne. Řekla jim, že budou muset zavolat policajty, aby přitáhli její zadek domů a pak ji zamknout na noc v pokoji, aby ji tam udrželi.

Takže udělali kompromis. Měli snad na výběr? Cece tu může přespávat o víkendech, v nocích na sobotu a neděli. Její rodiče mě musejí nenávidět. Musí mi dávat za vinu, že jim bourám rodinu.

Ležím ve své hrbolaté posteli, poslouchám praskající zdi, splachování záchodu dole. Zapískání vlaku zazní truchlivě v dálce. Cece přišla pozdě, vypadala nadšeně a hodinu blábolila, než konečně odpadla. Všechno se s ní zdá normální, dokonalé. Ale věděla jsem, že je dobrá herečka. Chtěla jsem ji konfrontovat s tím, kde dnes večer byla.

Řekla mi, že pracuje. Že ji její strejda zavolal a požádal, aby zaskočila za jednoho pekaře, který onemocněl. Myslela jsem, že ji překvapím. Zastavím se s jejím espressem ze Starbucks. Naprostý smrťák. Na kafe to stojí až moc, ale stálo by to za to, vidět její tvář rozzářit se.

Až na to, že nepracovala. Byli tam všichni obvyklí zaměstnanci. Stopa jevištního líčení u jejích vlasů mi říkala vše.

Přetočila jsem se na záda. Proč mi lhala? Co se dělo? Po tom prvním představení mě Cece nikdy nechtěla poblíž, když Jednota zkoušela nebo vystupovala. Ani jednou mě nepředstavila svým přátelům. Proč? Jaká byla pravděpodobnost, že by se to doneslo na Southglenn? Nebyla na mě hrdá? Bylo to tím? Nebyla jsem dost teplá?

Co když byla radši s „nimi“ než se mnou? Co když mě nechá? Z té myšlenky se mi sevřel žaludek. Cece byla vším, co jsem měla. Bez ní bych byla na světě naprosto sama.

Ach Bože. Zkoumala jsem její něžnou tvář, v jejím snícím stavu. Co bych si bez tebe počala?

Nech toho, ječel můj mozek. Je tu teď s tebou. Na tom záleží.

Zhluboka jsem se nadechla, abych potlačila svou úzkost. Nebo to alespoň zkusila. Potřebovala jsem ji. Cece byla teď mou součástí. Tou mnou, která se cítila celá a jistá a silná. Byla tou jedinou věcí v mém životě, která mě udržovala v chodu, činila mě šťastnou.

A to štěstí nebylo zadarmo. Vzdala jsem se toho hodně, abych byla s Cece: svého domova, přátel, rodiny. Možná i budoucí rodiny. Navíc toho pocitu sounáležitosti, který jsem vždycky měla. Pocit, že někam patřím, uvědomění si, kde stojím. Možná že by nebylo tak špatné, kdybych mohla být jako ona. Vyoutovaná. Hrdá. S novým prostorem pro sounáležitost v gay komunitě. S novými přáteli. Novou rodinou.

Ale co jsem ztratila, bylo nepodstatné v porovnání s tím, co jsem našla. Sebe. Chybějící svou část. A Cece. Poznala jsem, jaké je to milovat. Být milována.

„Prosím Bože,“ zašeptala jsem do noci. „Dej, ať jsem milována.“

Vedle mě Cece lehce zafňukala a přetočila se na bok. Obtočila svou paži kolem mého boku a přitáhla si mě blíž. Cece mi dala život, čerpala jsem z ní sílu a zavrtala jsem se do jejího hřejivého objetí.

Pan Oleander odstartoval jednání studentské rady oznámením: Maturitní ples musel být přesunut o dva týdny dozadu, protože v tanečním sále, který si obvykle pronajímáme v hotelu Oxford, nebyla ještě dokončena rekonstrukce.

Maturitní ples. Pohlédla jsem přes stůl na Setha, který se vyhýbal očnímu kontaktu nejen se mnou, ale i se všemi ostatními. Omlouvám se, posílala jsem k němu duševní poselství. Prosím odpusť mi.

Pokud se z jeho kamenného výrazu dalo něco vyčíst, tak to, že je jeho mysl uzavřená telepatii.

Po jednání jsem si musela před výtvarkou odskočit. Při odchodu z kabinky jsem našla Kirsten u zrcadla, jak si češe vlasy. „Ahoj Holland,“ pronesla. Její tón mě znervózněl. „Vadilo by ti, kdybych šla na ples se Sethem?“

„On tě pozval?“ Můj hlas se o oktávu zvýšil.

Její výraz ztvrdnul.

„Nemyslela jsem to tak, jak to znělo?“ Nebo ano?

„Já pozvu jeho.“ Svázala si vlasy do culíku. „Myslím, že by si měl vyzkoušet, jaké je to s někým, kdo není ujetý.“

Všechna krev se mi nahrnula do tváře. „To není vtipný, Kirsten.“

„Ach, a já se o to snad snažila?“ zeptala se.

Vyrazila jsem ke dveřím.

„Hráči,“ pronesla k mým zádům. „Pojďme si promluvit o hráčích.“

Zavřela jsem oči. „Nech to být, Kirsten.“

„Já alespoň hraji jen za jeden tým.“

Obrátila jsem se k ní. „Drž hubu.“ Můj hněv mě zradil. „Rozešla jsem se se Sethem, jasné? Můžu si dělat, co se mi líbí.“

Naklonila hlavu. „To ano.“ Přehodila si kabelku přes rameno, odstrčila mě ode dveří. Když byla skoro venku, otočila se a dodala, „A teď už všichni víme, co se ti líbí. Teplouško.“

Díky Bohu že jsem byla pořád na záchodech, protože další věc, kterou vím, bylo zvracení do záchodové mísy.

Myslela jsem si, že můj den už nemůže být horší, ale pak mě Winslow pozval na ples. Nejdřív jsem na něj jen zírala, ohromená. Když se mi vrátil hlas, zakoktala jsem, „Páni, jsem ehm, vážně polichocena, Winslowe. Ale já, já…nemůžu.“

Zkrabatilo se mu obočí. „S tím Sethem ses přeci rozešla, ne?

„Jo.

„Ach, chápu.“ Poklesla mu tvář. „Už jdeš s někým jiným. Věděl jsem, že jsem se měl zeptat–“

„Tak to není,“ přerušila jsem ho. „Jen s tebou nemůžu jít.“

Jeho oči mě probodly jako dýky. Příliš pozdě jsem si uvědomila, jak to muselo znít. Než jsem se mohla opravit nebo to vysvětlit, zavrčel, „Myslel jsem si, že jsi jiná. Ale jsi přesně jako ostatní.“ Postavil se a nacpal si všechny svoje potřeby na výtvarku do aktovky. Pak si prorazil cestu řadou volných židlí až dopředu, aby se posadil tak daleko ode mne, jak jen to šlo. Všichni otočili hlavy, aby na mne zírali. Obzvláště Cece. Ústy naznačila otázku, Co to bylo?

Vystřelila jsem na nohy a vypadla odtamtud. Bože! Všechno bylo tak na hovno.

23. kapitola

Potápěla jsem se ke dnu, noříc se vodou dolů.

Nechat to shořet. Vypudit to pryč. Nechat to zmizet.

Skrývání, utajování, uvnitř mne to ničilo. Proč to muselo být takhle? Proč?

Moje plíce už skoro explodovaly, když jsem se odrazila ode dna a prorazila hladinu. Pak jsem plavala, bazén za bazénem se zběsilým tempem, snažíc se zbavit všeho, vymazat to, vypustit to. Osvobodit se.

Pletou se, když tomu říkají „skříň“. Bylo to vězení. Samotka. Byla jsem zamčená uvnitř, sama v sobě, v temnotě, s obavami a sama.

Když jsem se vydrápala po schodech v Taggert House, našla jsem Cece choulit se před mými dveřmi, s miskou na potraviny balancující na kolenou. Vyškrábala se na nohy a usmála se. „Kateina specialita.“ Podala mi misku. „Kuřecí polévka na duši.“

Nemyslím, že by polévka byla balzámem na moji rozervanou duši. Cece si hodila přes rameno svůj batoh a následovala mě dovnitř. Upustila jsem své věci na podlahu a šoupla misku do mikrovlnky. Cece musela vycítit můj hrozící výbuch, protože se na nic neptala.

Polévka byla utěšující nebo to možná bylo klidem, který nacházím s Cece. Jedly jsme rovnou z misky položené na stole. Poslední nudli jsme nasály společně a políbily se uprostřed. Cece opláchla misku a lžíce, pak otevřela svůj sešit sociální integrace – té kraviny, co jsem si taky měla zapsat – skopla si boty a roztáhla si domácí úkoly na posteli.

Teď mě její ticho dráždilo. Zvedla jsem se a zamířila ke skříni. „Neznáš někoho, kdo by potřeboval šaty na ples?“ Vytáhla jsem ze zadu pytel. Vespod byly šaty, které mi máma objednala z katalogu. Byly bezramínkové, barvy mořské pěny a já umírala touhou spálit je. Teď ještě víc. Hodila jsem pytel na postel.

Cece ke mně vzhlédla, hledíc trochu zastrašeně a otevřela ten pytel. Vytáhla šaty a zajíkla se. Roztáhla je přes postel, uhladila živůtek a řekla, „Fajn, řekni mi to. Co se dnes stalo?“

„Dnes, včera, zítra,“ vyštěkla jsem. „Která část mého života nestojí za hovno.“

Její oči se rozšířily.

„Omlouvám se,“ řekla jsem uklidňujíc se. „Jen, že…všechno jde k čertu.“

„Co tím myslíš?“

Pověděla jsem Cece o lhaní Leah, o způsobu, jak se na mě lidé dívají, o jednání studentské rady, o Sethovi jednajícím se mnou jako se špínou, o střetnutí s Kirsten na záchodech. O tom všem. „Nazvala mě…“ můj hlas zakolísal, „teplouškou.“

„Ach,“ zatvářila se Cece. „Radši si na to zvykni. Nejlepší, co můžeš udělat, je nazvat sama sebe teplouškou. Lesbou, úchylačkou. Všemi těmi nenávistnými slovy, použij je v legraci. Seber jim je. Nebudou je moct použít proti tobě.“

Použít proti mně. Nikdy dřív mě nikdo neurážel – alespoň ne přede mnou. Nikdy jsem si neuvědomovala, jak moc mohou ubližovat. Jak osobním se to může stát. „Co jsem jí kdy udělala?“ Divila jsem se nahlas. „Myslela jsem, že je Kirsten moje kamarádka.“

„Lekce číslo jedna:“ pronesla Cece, „nemůžeš vždycky věřit svým přátelům. Lekce číslo dvě: Nemusíš udělat vůbec nic, abys byla nenáviděna, že jsi lesbička.“

To byla pravda, na kterou jsem už přišla.

„Ale to je jejich problém, Holland.“ Pohlédla mi do očí. „Ne tvůj. To si pamatuj.“

Jejich problém. Správně. Tak proč jsem z toho tak znechucená? Se zabouchnutím dveří skříně jsem pronesla, „Vrcholem, tím opravdovým zlatým hřebem mého dne bylo, když mě Winslow pozval na maturitní ples. “

Cece spadla čelist. „Cos mu na to řekla?“

„Řekla jsem, ‚Jistě, moc ráda, Winnie. V kolik pošleš limuzínu?“

Cece si viditelně oddechla.

„Teď si myslí, že mám problém s punkery, jako bych byla nesnášenlivý fanatik nebo tak něco.“ Hrdlo se mi stáhlo. „Horší je, že jsem ho ranila. Winslowa Demminga, nejhodnějšího kluka na světě.“ Objala jsem se rukama kvůli bolestivým vzpomínkám. „Vážně mě to štve, Cece. Ne jen Winslow, nebo Seth, dokonce ani Kirsten. Všechno z toho. Já. Tak moc mě tohle tajemství tíží, že mám chuť prostě umřít.“

„Cože?“ Cece zalapala po dechu. „To neříkej.“

„Mohla jsem tenhle rok dokázat něco fakt důležitého na studentské radě. Podpořit rozmanitost a toleranci, změnit Southglenn. Místo toho, abychom rozhodovali, kolik zasraných balónků vypustíme v tom zkurveným tanečním sále.“ Můj planoucí pohled spočinul na šatech, na Cece, která je hladila. Ze zvyku jsem si zvedla batoh z podlahy, vytáhla svůj mobil a zkontrolovala ho. „Co dělá někdo ‚vyoutovaný a hrdý‘ ohledně maturitního plesu? Nebo oslavy absolventů? Všech těchhle společenských kravin?“

„Obvykle chodíme ve skupině,“ řekla Cece tiše. „Jestli chceš, můžeme jít na maturiťák spolu.“

„Jo jasně.“ Otočila jsem se k ní. „Postávat na opačných koncích tanečního parketu a ignorovat se navzájem?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Měla jsem jí to říct,“ pronesla jsem s upřeným pohledem na telefon ve své ruce. „I Sethovi. Měla jsem to říct všem. Ne že bych se nedočkala stejných reakcí. To jen, že všechen ten strach o tom, kdo to ví, kdo to o mě prozradil, podezírání každého, obviňování jich. Co na tom záleží, kdo mě vyoutoval? Měla jsem to udělat já sama.“ Mé oči zabloudily k oknu, k uličce, kde William pomáhal novému nájemníkovi–v–přechodném–stádiu stěhovat krabice. „Když dělám tohle–to–skrývání, cítím se, jako bych přiznávala, že je to špatné. Jako bych se styděla. Nestydím se. Za sebe nebo tebe nebo to, co k sobě navzájem cítíme. Chci, aby se to svět dozvěděl.“ Otočila jsem se zpátky k ní. „Chci být sama sebou. Ubližuji lidem. Leah, Winslowovi, Sethovi, mámě. Sobě, Ceese. Zraňuje mě to.“ Přitiskla jsem si ruku na srdce. Měla jsem pocit, jako by rána v něm byla tak hluboká, že se možná nikdy nezahojí.

„Ach Bože,“ zanaříkala Cece. „Proč jsi mi to neřekla?“

Proč vlastně? „Protože jsem nechtěla, aby sis myslela, že nejsem šťastná, nebo že lituji toho, že jsem se do tebe zamilovala. Protože to ne. Jsem šťastná – s tebou.“ Ale nemohla jsem v sobě dál zadržovat pravdu. „Bojím se, Cece. Jsem na světě tak sama, že kdybys mě opustila…“ Nemohla jsem dokončit tu větu, nemohla jsem dokončit tu myšlenku.

„Ne,“ řekla Cece naléhavě. Vyskočila z postele a přišla ke mně. „Nehodlám tě opustit. Jak jsi na to přišla?“

„Lžeš mi. Máš tajnosti. Odcházíš k Jednotě, abys byla s nimi. Jediný důvod, který mě napadá, abys mi lhala, je…že je tu někdo jiný.“

„Ne.“ Cece sevřela mé paže. „Nikdy bych ti to neudělala. Nikdy."

Přála bych si, abych jí mohla věřit. Chtěla jsem věřit.

Pustila mě a zakryla si rukama tvář. „Ach Bože.“ Slabým hlasem řekla, „Musím se ti přiznat. Lhala jsem ti. Strašně jsem ti lhala.“

Ne, prosím nenechte ji to říct. Nenechte ji říct, že miluje někoho jiného.

Vše, čeho jsem byla schopna, bylo zkoušet dál dýchat. Zůstat naživu. Cece se ke mně otočila zády, začala chodit a otírat si klouby rukou o sebe. Nervózní, napjatá, jako by vypila příliš kávy. Když mě míjela, pronesla, „Zradila jsem tě.“

Moje srdce se zastavilo. Umírala jsem, umírala.

„Neměla jsem žádné právo ti říct, aby ses nevyoutovávala. Vůbec žádné. Nesnažila jsem se tě ochránit. Celá ta držet–to–v–tajnosti záležitost? Celé to bylo o mně. Mně.“ Uhodila se do hrudi. „Jsem sobecká kráva.“

Jejím slovům se podařilo proniknout do mé hlavy. Sobecká kráva? Co tím myslela? Ne, není. Zatímco se posadila na matraci, tloukla si pěstí do čela a mumlala, „Zničila jsem ti život. Zničila jsem ti život tím, že jsem tě nenechala vyoutovat se. Měla jsem zůstat na Washington Central. Bylo by lepší, kdybys mě nepoznala.“

„To není pravda,“ řekla jsem. „Nech toho.“ Ublíží si, pokud se nepřestane soustavně mlátit do hlavy. Sedla jsem si vedle ní a stáhla její ruku dolů. „Má to něco společného s tím, proč jsi přestoupila? Co se stalo na Washington Central?“

Neodpověděla, jen se trochu schoulila do sebe.

Uplynula dlouhá chvíle. Cece zvedla hlavu a pomalu se mi podívala do očí. Přikývla.

„Můžeš mi to říct?“ zeptala jsem se. „Prosím?“

Přitiskla si ruce mezi kolena. „Nechci. Budeš mě nenávidět.“

„Nikdy bych tě nemohla nenávidět. Prosím,“ prosila jsem ji. Bylo mi špatně ze všech těch lží a skrývání a tajemství. Nebyla to ona, kdo nesnáší hraní si na něco? „Jen mi pověz pravdu, ano? Myslím, že si to zasloužím.“

Rychle na mě pohlédla a těžce polkla. „Máš pravdu. Zasloužíš.“ Vstala a došla ke skříni. Vrátila dveře zpátky po tom, co se po mém zabouchnutí uvolnily a při tom řekla, „Joanie byla…má přítelkyně. Byla to první holka, kterou jsem kdy milovala. Myslím, tím opravdu milovala. Jako ohňostroje, vždyť víš?“ pohlédla na mě přes rameno.

Jo, teď už vím.

Cece rychle dodala, „V porovnání s tebou jen malé ohňostroje.“

Chabě jsem se usmála.

„Ale milovala jsem ji. Nebudu ti lhát, Holland. Byla bych pořád s ní, kdyby…kdyby záleželo na mně.“

Cítila jsem bodnutí, ale mluvila o minulosti. „Pokračuj“, řekla jsem. „Co se stalo?“

Cece začala zase chodit po pokoji a bouchat klouby o sebe. „Potkaly jsme se na festivalu umění v Cherry Creek. Zrovna jsem dala dohromady Jednotu a dostaly jsme pozvání předvést pouliční přestavení. Naše první dílo. Joanie tam byla, pracovala v davu, sháněla podpisy na petici pro kontrolu zbraní nebo tak něco. Byla opravdu aktivní ve svém školním výboru pro politickou činnost. Něco jako ty a studentská rada. Tam jsme se potkaly. Zamilovaly jsme se hrozně rychle. Alespoň já ano.“ Cece vyhledala mé oči. „Neříkám to, abych ti ublížila, Holland.“

„Já vím. To je dobrý. Jen mi pověz všechno.“ Odstrčila jsem šaty na stranu a posunula se k čelu postele.

„Joanie chodila na jinou školu, Akademii svaté Marie,“ řekla Cece. „Vynásob si Southglennskou homofobii desetkrát.“

Zděsila jsem se. Nedokázala jsem si to ani představit.

„Joanie nebyla vyoutovaná. Nikdo nebyl. A poslední člověk, který se tam vyoutoval, byl vyloučen.“

„Panebože.“

„Jo, pořád existují místa jako tohle, věř nebo ne. Středověk. Navíc Joanie právě přišla na to, že je na holky. Tak trochu jako ty. Byla to jediná věc, kvůli které to mezi námi bylo napjaté. Nemůžeš mít jednu osobu, která je úplně vyoutovaná a druhou, která je pořád schovaná ve skříni. No, můžeš, ale nebude to fungovat moc dlouho. Nemůžete chodit na veřejnost, nebo být s vašimi kamarády –“ Odmlčela se a pohlédla na mne. „Ale hádám, že to už víš.“

To rozhodně.

Cece zvedla pár džínů z podlahy a přehodila je přes židli, pak si stoupla k oknu a zahleděla se ven. „V lesbigay klubu na Washington Central jsem tak nějak pomáhala lidem s vyoutováním. Protože jsou dobré způsoby a špatné způsoby a vhodnější doba než jiná a věci, jak nahlížet do lidí, abys odhadla jejich postoje a jak tě hodlají přijmout.“ Mluvila tak rychle, že jsem se musela pořádně soustředit, abych všechno zachytila. „Pro každého je to jiné,“ pronesla, otočila se ke mně a opřela se o parapet. „Pro některé je lehčí to říct nejprve svým přátelům, protože nejdůležitější je, cítit se akceptovaná první osobou, které to řekneš. A to nejtěžší pro většinu z nás je říct to svým rodičům. Ale jsou způsoby, jak jim to říct, aby to nebyl takový šok. A vždycky bys jim to měla říct dřív, než to udělá někdo jiný.“ Cece odvrátila oči. Zvedla se a došla k ledničce, otevřela dvířka a prozkoumala obsah. Který byl minimální.

Všechno, co řekla, mi vířilo v hlavě. Nepřestávala jsem přemýšlet o tom, že jsme měly mít tenhle rozhovor o vyoutování už dřív. Možná čekala, až budu připravená. Až na to, že já byla připravená už od prvního dne.

Cece zavřela ledničku a otočila se. Zasněně se usmála a řekla, „Nejlepší věc na vyoutování je, jak je to naprosto osvobozující. Cítíš, jako bys o sobě učinila neskutečný objev a chceš se o něj podělit a být otevřená a upřímná a neztrácet čas úvahami nad tím, jak bude někdo reagovat, nebo jestli by sis poblíž někoho měla dávat pozor nebo co na to řeknou sousedi?“ Její oči teď jiskřily, žhnuly. „A je toho víc. Je to o tom, že se posuneš od otázky, co špatného se mnou je, k poznání, že na tom nic špatného není, že ses takhle narodila. Jsi normální a nádherná osoba a měla bys být hrdá na to, kým jsi. Zasloužíš si důstojný život a možnost ukázat lidem svoji hrdost.“

Uvítám den, kdy budu moci být vyoutovaná a hrdá jako ona. Být silná a jistá si sama sebou. To bylo to, co mě na ní přitahovalo jako první. „Páni, Ceese.“ Objala jsem si kolena. „Vůbec jsem nevěděla o tvé roli v tom lesbigay klubu. Je skvělé pro člověka, který si tímhle vším prochází, mít někoho jako tebe. Něco jako poradce nebo mentora.“

Cecein obličej zbělel. Zavřela oči a napjala se, jako v bolesti. Spojitost – musela tu nějaká být. „Má tohle něco společného s Joanie?“ Zeptala jsem se jemně.

Cece se upřeně zahleděla na zeď nad mou hlavou. Na můj portrét jí, který měla zarámovaný a zavěšený nad postelí. „Pověděla jsem Joanie tohle všechno,“ řekla Cece. „O vyoutování se a být vyoutovaná. Věděla jsem, o kolik šťastnější bude, když bude moci překonat svůj strach. A ona tomu rozuměla. Nesnášela skrývání se. Ale nemohla se vyoutovat ve škole. Přišla by o příliš moc. Byla vážně chytrá, tak jako ty.“ Ceceiny oči sklouzly k mým. „Plánovala jít na vysokou a nemohla si dovolit být vyloučená. Měla tam taky všechny kamarády a nevěděla, jak by se s tím vyrovnali. Jak by se ona vyrovnala, pokud by ji nepodpořili. A její rodiče…“ Cece zavrtěla hlavou. „Většinou si představíme, že se stanou strašlivé věci, když jim to řekneme. A většinou se nestanou.“

Jasně, pomyslela jsem si. A pak jsou tu případy, kdy ano. Mohla jsem si představit Joaniein strach.

„Přes léto jsem přesvědčila Joanie, aby přestoupila na Washington Central, kde byly lidé víc tolerantní,“ pronesla Cece. „Konečně se rozhodla, že to udělá. Ale jen po tom, co se vyoutuje před rodiči.“

Ach ne, napadlo mě. Joanie se stalo to samé? Její rodiče se s tím nedokázali vyrovnat?

„Pomohla jsem Joanie vymyslet co říct, jak jim to předložit. A šlo to lépe, než očekávala. Dala jsem jí brožuru pro její rodiče, kterou máme v lesbigay klubu. Jsou tam odpovědi na základní otázky: Je to moje chyba? Co mohu udělat, abych pomohl? Na jaké otázky bych se měl zeptat svého syna nebo dcery? Byli samozřejmě překvapeni. Ale myslím, že už to očekávali. Myslím, že rodiče to vždycky vědí, jen tomu nechtějí věřit.“ Cecein hlas se změnil, „Chtějí nám to udělat, jak nejtěžší to jen jde. Je to pro ně taková ukázka moci. Každopádně,“ setřásla svůj vzrůstající hněv, „Joanieni rodiče byly fakt bezva. Řekla jsem jí, že budou. Bylo jasné, že ji milují dostatečně.“

Nůž mi projel srdcem.

„Ach Holland.“ Cece si pospíšila k posteli a vylezla na matraci. „Omlouvám se, omlouvám se. Nemyslela jsem tvou mámu. Vím, že tě miluje.“

„To je dobrý.“ Mávla jsem rukou. „Jsem v pořádku.“ Což byla lež a ona to věděla.

Ceceina ramena poklesla a ona se obrátila zády ke mně. „Poradila bych ti udělat to s tvou mámou jinak.“ Pozvedla ty plesové šaty. „Možná napsat jí dopis. Dát jí čas přemýšlet o tom. Z toho, jak se mnou tehdy tvoje máma jednala, jsem poznala, že s tím bude mít problém.“

„Co tím myslíš? Jak s tebou jednala?“

„Ty sis nevšimla?“ Cece otočila hlavou. "Jakmile uviděla moje tričko, vyšilovala. Ani mě nenechala dotknout se Hannah, jako bych byla pedofil nebo tak něco."

„Vážně?“

Cece přikývla.

Nevšimla jsem si. Co to s mojí mámou bylo? Byla zapálený homofob a já o tom nevěděla? „Jen to dokonči, Cece. Co se stalo na Washington Central?“

Cece se přesunula od těch šatů k hlazení mého kotníkového přívěšku. „Joanie byla jako vyměněná po tom, co se vyoutovala svým rodičům. Divoká a bláznivá a šťastná po celou dobu. Protože tohle to dělá, držení to v sobě. Cítíš se kvůli tomu paranoidně a zahanbeně. Ne kvůli tomu, že jsi teplá, ale že jsi takový zbabělec. Nechceš nic než být upřímná, být tím člověkem, jaký jsi.“

Já vím! Skoro jsem vykřikla. Já vím.

„Šla jsem na to na Washington Central nejprve pomalu. Představila jsem Joanie pár kamarádům, aby poznala, jaké je to pohybovat se mezi jinými homosexuály. Protože je to úžasné.“ Usmála se na mě přes rameno. „Můžeš mluvit o věcech, které se ti honí hlavou a dějí se ve tvém životě. Můžete probírat přítelkyně a smát se a vtipkovat o sexu a podobných věcech. Všichni měli Joanie opravdu rádi a ona měla ráda je a všechno bylo prostě parádní.“

Cece se zvedla z postele a vydala se přes pokoj. „Máme nějaké kafe?“

„Ne, došlo nám,“ řekla jsem jí. „Promiň. Chtěla jsem se zastavit v obchodě a sehnat nějaké cestou ze školy.“ Moje myšlenky ale nebyly zrovna u potravin, nedodala jsem.

„Do hajzlu.“ Třískla dveřmi skřínky nad dřezem.

„Je tu čaj –“

„Nesnáším čaj. Ty to víš.“

„Bože.“

Prudce se otočila. Zvrátila hlavu a zamumlala. „Promiň. Omlouvám se. To jen…ta další část je těžká. Nikdy jsem o tom nikomu neříkala, kromě mámy. Nemusela jsem, jelikož všichni moji přátelé viděli, co se stalo.“ Její hlas se chvěl.

„Pojď sem.“ Otevřela jsem jí své náručí.

„Ne. Nech mě se s tím vypořádat.“ Zhluboka se nadechla. „Takže Joanie byla jako ‚Tohle je super. Proč jsem se nevyoutovala už dřív? Ať celý svět ví, že jsem lesbička.‘“

To mi znělo povědomě. Ta ironie mi neunikla – spousta podobností mezi mnou a Joanie.

„Řekla jsem v lesbigay klubu, že budeme pořádat další oslavu vyoutování se. Což bylo to, co jsme dělali, když se k nám připojil další člen. Tak jsme to udělali a bylo to úžasné. Joanie se cítila tak přijímaná a zapojená. A já jsem konečně měla přítelkyni, se kterou jsem mohla obědvat a přivést ji na setkání a držet se s ní za ruku v hale. Joanie se dokonce připojila k Jednotě, takže jsme mohly být pořád spolu. Všichni si Joanie zamilovali a ona si zamilovala všechny.“ Cecein pohled zčernal. „Obzvláště Jennu.“

Ach můj Bože. „Neříkej mi, že.“

„Jak říkám,“ řekla rozhodně. „Zamilovala se do Jenny.“

Ta bolest v Ceceině hlase, v její tváři. „Ach, broučku.“

Slzy zaplnily Ceceiny oči. Sklouzla jsem z postele a šla k ní. „To já Joanie našla,“ fňukala.

Objala jsem Cece.

„Milovala jsem ji. Byla moje.“ Slzy prýštily ze Ceceiných očí. Nikdy jsem ji neviděla brečet. „Joanie a Jenna. Jak dokonalé,“ ušklíbla se.

Musela to v sobě dusit měsíce, slzy prostě padaly a padaly. Vzlykala do mých vlasů se zajíkáváním. Nesnášela jsem, že pláče kvůli Joanie. Ještě víc mě štvalo, jak moc jí Joanie ublížila.

„Jak s ní můžeš vydržet v Jednotě?“ zeptala jsem se. „Vídat ji celou tu dobu?“

Cece si otřela nos o rukáv trička. „To já založila Jednotu. Je to moje skupina. Nenechám ji ukrást mi všechno. Navíc,“ popotáhla, „Joanie pořád chce, abychom byly kamarádky. Dokážu se s tím vyrovnat.“

Cece byla silná, silnější než já. Já bych Joanie zabila.

Cece odešla do koupelny a vrátila se odtamtud s dlouhým kusem toaleťáku. Vysmrkala se a řekla, „Joanie se stala také hrozně aktivní v lesbigay klubu. Zvolili ji předsedkyní a získala všechny ty lidi podílející se na událostech jako pochod proti AIDS a otevření našeho klubu ostatním lidem, zahrnula nás do Genders & Sexualities Aliance. Dokonce ji požádali, aby byla mluvčím Centra. “

„Bože. A tolik ke zradě.“

„Ani náhodu jsem tě nemohla nechat vyoutovat se, Holland. Brandi se už na tebe ptala. A moji ostatní kamarádi, kdyby tě někdy poznali…“ Odmlčela se a trhaně se nadechla. „Nemohla jsem dopustit, aby se to opakovalo. Jsi jí tak podobná. Řekla jsem, že budeš mým tajemstvím? Jo, ale mým tajemstvím před nimi.“

„Ach, Ceese.“

Její oči se opět zaplnily slzami. „Musíš mě nenávidět,“ pronesla. „Vyoutování se je tak soukromé rozhodnutí. Ty jsi ta jediná, kdo ho může udělat. Ta jediná, která ví, kdy je správný čas. Podívej se, co jsem ti provedla. Zničila jsem ti život.“

„Ne.“

„Ano! Copak to nevidíš? Jsem ta, co tě zradila. Měla jsem tě nechat vyoutovat se. Měla jsi to říct svým přátelům. Svojí mámě. Měla se to dozvědět od tebe. Ne od Setha. Ne od Faith. Od nikoho jiného.“

Fajn, v tom měla pravdu. Asi jsem se cítila trochu zrazená, obzvlášť, když Cece věděla, jak sebedestruktivní je zůstávat schovaná ve skříni. Ale nemohla jsem vinit jen ji. Souhlasila jsem s tím, že to budeme držet jako tajemství. Dokonce jsem to používala jako výmluvu, proč to neříct mámě. „Nejsem si jistá, že by záleželo na tom, kdo to mámě řekne,“ upozornila jsem Cece, zatímco jsem jí odhrnovala vlasy z vlhkých tváří.

„Ale mohlo by,“ těžce polkla. „A to je to, co mě v nitru ničí. Udělala jsem z tebe bezdomovkyni.“ Dala se znovu do pláče.

Vzala jsem její tvář do dlaní. „Ach, zlatíčko. Tys to neudělala. To moje máma A nezničila jsi mi život.“ Setřela jsem slzy z jejích tváří. „Jsem pořád tady, jasné? Měla jsem ti říct, jak se cítím, co se děje. Mohly jsme tohle vytáhnout už dřív a probrat to. Nemám ti to za zlé. Popravdě chápu, proč jsi to udělala.“

Střelila po mě pohledem. „Opravdu?“

Přikývla jsem. „I já bych udělala cokoliv, abych si tě udržela.“

Znovu propukla v pláč.

Tak moc se mi ulevilo, že jsem se dozvěděla pravdu. Dostat ze sebe všechny naše pocity a obavy a vyrovnat se s nimi. Nezdálo se, že by Cece sdílela mé ulehčení. I po tom, co přestala plakat, vina v jejích očích byla mučivá. „Řekla jsi, že jsme si podobné, Ceese, ale nejsme,“ řekla jsem jí. „Já a Joanie jsme různí lidé. Vím, že jsem jiná. Proč bych se třeba jen podívala na někoho jiného, když ty jsi vším, co jsem hledala?“

„Ach Bože, Holland.“ Sevřela mě tak pevně, že ze mě vyrazila všechen dech. Rozesmálo mě to. I ji to rozesmálo.

Pak jsme se nemohly přestat smát. Bylo to úžasné, fantastické. Nikdy jsem necítila takovou radost, svobodu a jistotu. Ohledně sebe, jí, nás.

Důvěra. O tom to celé bylo. Pokud nemůžete věřit člověku, kterého milujete, nemáte nic.

24. kapitola

Cece mi koupila tričko. Byl na něm nápis, NIKDO NEVÍ, ŽE JSEM LESBIČKA.

Jo, byla jsem vyoutovaná, ale takovou kuráž jsem neměla. Proč neučinit oznámení přes místní rozhlas? „Pozor, pozor. Právě jsme obdrželi oficiální potvrzení, že Holland Jaegerová je lesba.“ Ne. Chtěla jsem to udělat po svém. Hezky jednomu člověku po druhém. Těm, kteří by to měli vědět a zaslouží si to.

Nejprve jsem zavolala Leah. „Potřebuji s tebou mluvit,“ řekla jsem. „Tedy pokud se mnou pořád mluvíš.“

Neodpověděla.

V nitru jsem umírala. Bylo příliš pozdě.

„Sejdeme se v klubovně.“

„Co – ach, fajn.“ Kdybych si tak dokázala vzpomenout, kde byla. „Kdy?“

„Tenhle týden nemám čas.“

Ou. Zasloužila jsem si to.

„Co v sobotu?“

„Dobře.“ Do soboty se zblázním, ale co jsem mohla dělat? Měla bych být vděčná, že je ochotná mě vůbec vidět. „V kolik?“

„Nevím. Kolem čtvrté?“

„Ráno?“

„Jo jasně. Oblékni si pyžamo a přines baterku.“

Udělala mlaskavý zvuk. Ale v jejím hlase zněl smích.

Moje srdce zpívalo. „Budu tam.“

„Tentokrát slibuješ?“

Pevně jsem zavřela oči. „Slibuji. Budu tam.“

Zavěsily jsme. Sobota byla na věky daleko. Nemůžu odkládat Winslowa celý týden. Nemohla bych žít s vědomím, že jsem ranila jeho city a že mě teď v podstatě nenáviděl. Ne, když jsem to mohla napravit, dát to do pořádku.

Cece mi pomohla dát dohromady dopis. Vysvětlovala jsem Winslowovi, jak jsem přišla na to, že jsem na holky a že jsem se s tím snažila vyrovnat. Že když jsem ho odmítla, nemělo to co dělat s ním ani s tím, jaký je. Že jsem byla vážně poctěna jeho pozváním na maturiťák.

Bála jsem se mu ten dopis dát. Nepomohlo, že mě Cece varovala, „Nikdy nevíš, jak bude kdo reagovat.“ Myslela jsem, že Winslowa znám, ale znáte někdy někoho doopravdy?

Strach byl ochromující. Hodina výtvarky byla skoro u konce a dopis stále ležel pod mým skicářem. Teď nebo nikdy. Předstírajíc, že si musím naostřit tužku, jsem procházela kolem Winslowova stolu dopředu a upustila obálku na jeho sešit, pak jsem odspěchala zpět na své místo.

Cece se otočila a vyhledala mé oči. Přitiskla si pěst na srdce. Můj tep mi bušil v uších. Sledovala jsem, jak Winslow otevřel obálku, vytáhl dopis a rozevřel ho. Přečetl si ho, pak ho zase složil. Zíral před sebe na bílou tabuli. Bylo mu to jedno. Nenáviděl mě. Bez varování se jeho židle převrátila, překvapujíc všechny. Sbalil si všechny věci a razil si cestu dozadu místnosti, přitahujíc Mackelovu pozornost vším tím rámusem. Winslow vklouzl na místo vedle mě a řekl, „Nazdar.“

Bylo to nejhezčí slovo, jaké jsem kdy slyšela. „Nazdar i tobě,“ odvětila jsem se staženým hrdlem. Pak udělal něco vážně zvláštního. Objal mě svou dlouhou paží kolem ramen a přitáhl si mě. Tak nějak bratrsky. Moje oči zabloudily k Cece, která měla hlavu zakrytou svýma rukama a dusila smích.

To bylo vše, co jsem mohla udělat, abych potlačila vlastní hysterii.

Paramount Park se zdával tak temný a hluboký, když jsme byly děti. Vše, co jsem mohla vidět teď, byl plevel, vyzáblé topoly, rozkládající se smetí zachycené v drátěném plotu. Úplně jsem zapomněla na tohle místo, naši klubovnu.

Zářící slunce vrhalo geometrické stíny skrze větve, zatímco jsem se prodírala zarostlou stezkou. Uvědomila jsem si, že stromy začnou brzy rašit. Vždycky jsem milovala jaro. Letos bude tenhle přerod extra výjimečný, jelikož to byl i můj přerod. „Ťuk, ťuk.“ Stála jsem pod naším stromem a vzhlížela k domku na něm.

Seshora se snesl hlas, „Jaké je tajné heslo?“

„Doprdele,“ zamumlala jsem.

„Tak to není.“

Zazubila jsem se a zavrtěla hlavou.

„Nepamatuješ si tajné heslo?“

Popadla jsem větev, vytáhla se nahoru a pravila jsem, „Leah, to bylo před sto lety.“ Jiný život. Protáhla jsem se skrz díru v kmeni, nejasně si vzpomínajíc, že ji dříve zakrývaly dveře.

„Udrží nás ta podlaha?“ Opatrně jsem kráčela přes vratké překližkové desky na druhou stranu, kde Leah seděla opřená o stěnu naší klubovny a četla si v kroužkovém sešitě.

„Vzpomínáš si na tohle?“ zeptala se nepřítomně.

Spustila jsem se vedle ní. Dřevo zapraskalo a já ji popadla za ruku, abych se zachránila – nebo ji vzala sebou. „Co to je?“ Prkno vydrželo a já ji pustila.

Leah položila sešit mezi nás.

„Ach můj Bože. Je to náš tajný špiónský zápisník?“

Usmála se. „Pamatuješ si, jak číst to písmo, co jsme vymyslely?“

„Ani náhodou.“ Byly to pro mě jen klikyháky.

Našpulila na mě rty a vzala si sešit zpátky. „Preston a Ty Mangelovi jsou blbý hnusní idioti. Až nás budou příště otravovat na cestě ze školy domů, zavoláme na ně policajty.“

Rozesmála jsem se.

Pokračovala ve čtení, „Tiffani Enstromová blázní po klucích.“

„Ať už je kdokoliv.“ Moje myšlenky se vydaly nazpět. Jen tři zdi zůstaly v naší klubovně a dvěma z nich hrozilo bezprostřední nebezpečí zřícení. Bylo to už tak dávno, co jsme objevily tohle místo a zamilovaly si ho jako domov? Natáhly jsme staré mámino květované povlečení do oken a sešily je dohromady. Dokonce jsme si tu nasyslily plnou skrýš karamelových bonbonů pro případ nouze. Kdepak byly? Ve štěrbině, kterou jsme vydlabaly v kmeni stromu.

To nebylo vše, co jsme vydlabaly. Vyškrábala jsem se na nohy. Musela jsem se protáhnout pod zlomenou větví, abych se dostala k našemu místu. Moje prsty přejížděly po písmenech v kůře.

„Pořád to tu je,“ řekla Leah, když se objevila po mém boku, „na celou věčnost, přesně jak jsme plánovaly.“ I ona přejížděla po řezech. „Historie našich milostných životů. ‘L.T. + R.R,’“ četla. „Richie Romanovski. Zajímalo by mě, kde teď je.“

„Pravděpodobně ve vězení, jelikož prodával drogy na střední.“

Ignorovala mě. „L.T. + D.F. L.T. + M.Z. L.T. + K.Z…“

„Střídalas je víc než Kirsten,“ pronesla jsem.

Plácla mě po ruce. „Hledala jsem. Pořád hledám.“ Její oči byly upřené na kmen stromu. Pak se pomalu stočily ke mně.

Těžce jsem polkla. V hrdle jsem měla vyschnuto. „Tady je moje.“ Sledovala jsem zářezy. ‘H.J. + …’ “Heh.” Střelila jsem po Leah pohledem. “Je to prázdné.”

„Jen si to představ.“ Leah pozvedla obočí. „O čem jsi to se mnou chtěla mluvit?“

Srdce se mi v hrudi rozskočilo. Už jsem si tímhle nebyla tolik jistá. Myslela jsem, že Leah znám, ale Cece mě varovala, abych neměla velká očekávání. Abych nebyla moc zklamaná, pokud by Leah potřebovala nějaký čas, aby se srovnala s pravdou. Nemyslela jsem, že by…

Zlomila jsem větvičku, pak další. Uzel strachu mi sevřel žaludek.

„Chceš, abych to řekla já, nebo máš připravený proslov, který sis nacvičila?“

Sklopila jsem hlavu a zasmála jsem se sama sobě. Leah mě až příliš znala. „Jsem na holky,“ řekla jsem.

Zalapala po dechu a zakryla si pusu. Ale její oči ji prozradily.

„Jsi mrtvá,“ prohlásila jsem.

Zazubila se. Zatímco odloupla kus kůry, zeptala se, „Je to Cece? Je to ona?“

Moje tvář se rozzářila. „Jo, je to ona.“

Leah se vydala zpátky k místu, kde nechala sešit a znovu se posadila. Já ji následovala. „Vyprávěj, jaké to je,“ pronesla.

Vystřelila jsem až do nebe. Tohle byla slova, která jsem toužila slyšet. Zhluboka jsem se nadechla a naprosto se otevřela. „Miluji ji, Leah. Hrozně moc ji miluji. Nikdy dřív jsem k nikomu nic takového necítila. Cece a já jsme propojené – fyzicky, emocionálně, duševně. Je to, jako by byla ve mně.“ Sevřela jsem pěst na břiše. „Je mou součástí. Nedokáži to vysvětlit. Je mou spřízněnou duší.“

„Nesnáším ji,“ řekla Leah.

„Ne.“ Popadl mě vztek. „Ani ji neznáš.“

Leah zavrtěla hlavou. „Tak jsem to nemyslela. Jen neskutečně žárlím. Ani si neumím představit, jaký by to byl pocit, kdyby mě někdo takhle miloval.“

„Ach, Leah…“

„Jsem, za tebe šťastná, Holland,“ pronesla. „Ale zároveň smutná.“

„Proč?“

Leah přejela nehtem po drátu kroužkového sešitu. „Protože to změní věci mezi námi.“

„Ne, nezmění.“ Posunula jsem se, abych k ní byla čelem. „O čem to mluvíš?“

„Jsi teď jiná. Změnila ses. Měsíce jsi mi nezavolala. Máš nový život. Nové přátele.“

„Ty budeš vždycky mou kamarádkou. Vždycky.“

„Ale ne jako dřív. Nikdy nebudu jednou z vás.“

„Jednou z koho? Bože, od tebe to zní, jako spolek čarodějnic nebo tak něco.“

„A navíc máš teď ji. Nepotřebuješ mě.“ Nečekaně Leah vytryskly slzy.

Brečela opravdu silně. Tohle ji bolelo. Proč? Nezdálo se to fér, když jsem já byla tak šťastná. Sevřela jsem ji do náručí a držela ji. Hladíc její cop jsem pronesla, „Víš, bývala jsem do tebe zabouchlá.“

Pokud bych neměla smysly tak napjaté, možná bych to necítila. Napnutí jejích svalů, lehké odtažení se ode mne. Rychle jsem ji pustila.

Můj mozek na mě ječel. Neměla jsi jí to říkat, ty blbko! Na cos myslela? Odtáhla jsem se o pár centimetrů dál, abych mezi námi udělala víc prostoru.

„Takže, ehm, ty jsi bisexuální?“ otázala se Leah, zatímco si vydolovávala kapesník z kapsy. „Protože…no, Seth a všechno.“ Vysmrkala se.

„Ne. Nejsem. Teď si uvědomuji, že jsem ho vždycky měla ráda jen jako kamaráda.“ Podle výrazu Leahiny tváře jsem si nebyla jistá, že to chápe. Nejsem si jistá, že to úplně chápu sama. „Udělala bys mi laskavost Leah? Předala bys Sethovi zprávu?“

„Jistě,“ řekla.

„Pověz mu, že se omlouvám, že jsme si o tom nemohli promluvit, že jsem mu nemohla říct pravdu. Řekni mu, že si zaslouží někoho, kdo ho bude milovat tak, jak bych já nikdy nemohla.“

Přikývla.

„Myslíš, že to pochopí?“

„Ne,“ připustila. „Zatím ještě ne. Je pěkně naštvaný. A…vždyť víš.“

Moje srdce se sevřelo. Nikdy jsem mu nechtěla ublížit. Nikdy jsem nechtěla ublížit nikomu. „Brzy odjede na vysokou,“ vyslovila jsem svou myšlenku. „To by mohlo pomoct.“

Leah se rychle postavila a přešla přes prkno na druhou stranu klubovny. „Všechno se mění. Všichni odjíždějí.“ Hrozilo, že jí znovu vyhrknou slzy.

Vydala jsem se za ní. „I ty odjedeš.“

„Nevím, co budu dělat. Rozhodně nepůjdu na Western State s Kirsten. Pověděla mi, co ti řekla.“ Leah vyhledala můj pohled. „Nemohla jsem tomu uvěřit. Ano, mohla. Kirsten na tebe vždycky hrozně žárlila.“

„Na mě?“ Zamračila jsem se. „Proč?“

„Proč? Jsi chytřejší než ona, víc oblíbená, máš skvělý vztah se svou mámou, máš Setha. Měla,“ opravila se.

„Měla“ to bylo trefné slovo. Zatlačila jsem na uvolněný hřebík v podlaze. „Lidé nikdy nevidí pod povrch.“

„Obzvláště ona,“ řekla Leah. „Je tak povrchní, všechno, co má pod povrchem ona, je žumpa.“

Vyvalila jsem na Leah oči. Obě jsme se zlomily v pase. Nevím, co bylo tak vtipného. Pravda?

Leah potřásla hlavou. „Kirsten je taková mrcha. Po tom, co jsem jí dala najevo, že jsme spolu oficiálně jako kamarádky skončily, jsem ti strašně moc chtěla zavolat.“

„Ach Leah.“

Rychle dodala, „Jen bych si přála, zůstat napořád stejná. Ty ne?“

Bože ne. Pokud by se vesmír nepohyboval, kdybych neriskovala změnu, možná bych nikdy nenašla Cece. Nenašla sebe. Žila bych ve lži, život stvořený podle očekávání jiných lidí.

„Moje máma mě vykopla z domu,“ pronesla jsem.

„Cože?“ Leah zalapala po dechu. „Ne.“

Pověděla jsem jí všechno, co se událo od chvíle, co jsem se dala dohromady s Cece, záměrně vynechávajíc tu část o Tajemství. To byla soukromá záležitost mezi mnou a Cece, naše vlastní osobní historie. Stavěly jsme na tom a cítila jsem, že je to takové posvátné.

Mé oči sklouzly na moje hodinky. „Do hajzlu. Musím jít.“ Cece mě dnes večer brala na zkoušku Jednoty, aby mě představila přátelům. Byl to pro ni velký krok. Pro nás.

Leah a já jsme slezly ze stromu. Na zemi jsem řekla, „Počkej. Zapomněly jsme náš tajný špiónský zápisník.“ Vyrazila jsem zpátky nahoru.

„Nech to být.“ Chytila mě za ruku. „Možná, že ho najdou nějaké jiné děti a budou pokračovat v naší tradici.“ Zahleděla se na dlouhou chvíli na rozpadající se klubovnu, pak pohlédla na mne. „Tajné heslo bylo stejné halo.“

„Cože?“ zatvářila jsem se nechápavě?

„Je to anagram z tajné heslo?“

„Dost trapný. Kdo s tím přišel?“

„Ty. Vždycky mi to přišlo geniální.“ Leah se usmála, trochu smutně a nostalgicky. Pak zamířila mezi stromy.

Vlna smutku mě zaplavila. Leah bude vždycky mou kamarádkou, ale měla pravdu. Věci se mění. Její svět mi připadal hrozně malý, stísněný a omezený, zatímco můj se rozšiřoval, osvětloval, rostl. Viděla jsem teď všechno jinýma očima. Doširoka otevřenýma a soustředěnýma.

25. kapitola

Bylo třeba učinit rozhodnutí. Moje výplaty z Childern’s Cottage dohromady s Hott’N Tott nepokrývaly moje výdaje: platby za auto, benzín, pojištění, mobil, nemluvě o naprostých nezbytnostech jako jídlo, oblečení, střechu nad hlavou. Měla jsem pocit, že by Taggert House neměl vysávat veškeré mé životní náklady. I přestože mě Cecein strejda najal na ranní směnu čtyři dny v týdnu, potřebovala jsem druhou práci, která bude lépe placená. Takže jsem skončila v Childern’s Cottage. Ubíjelo mě to, ale plat stál za prd a vídat každý den děti bylo jako neustálá připomínka toho, o co jsem v životě přišla.

William navrhl, abych zašla do Centra a mrkla se na jejich nabídku práce. Takže jsem to o jarních prázdninách udělala. Spojili mě s místní stěhovací firmou vlastněnou dvěma gayi. Práce byla fyzicky náročná, ale dobře placená a pracovní doba flexibilní. Mohla jsem pracovat s ohledem na svůj školní rozvrh, k tomu jsem si brala hodiny navíc o víkendech.

Další rok se rýsoval na obzoru. Co si počnu se svým životem? Házet futony do stěhovací dodávky není zrovna jaderná fyzika. Cece měla pravdu, musela jsem myslet na svou budoucnost. Jaké jsem měla možnosti? Mohla bych navěky mít tři nebo čtyři práce za minimální mzdu a jakžtakž vyjít. Ale bylo to to, co jsem chtěla od života, jakžtakž vyjít?

Muselo toho být víc. Něco, co tam venku bylo pro mě. Práce, kariéra, důvod proč jsem byla na Zemi. Nerada jsem to přiznávala, ale máma měla pravdu. Vysoká by mi otevřela spoustu dveří.

Naneštěstí v době, kdy jsem na to přišla, bylo už příliš pozdě na přihlášku. Alespoň na jakoukoliv univerzitu, kterou jsem si mohla dovolit. Navíc se moje známky v tomhle semestru rapidně zhoršily. Budu ráda, když to dotáhnu na průměr 3.

Na našem nedělním setkání William nadhodil téma našich dlouhodobých plánů. Pravil, že je důležité mít věci, ke kterým vzhlížíme, věřit, že dosáhneme velikosti. Musel mi číst myšlenky.

Probírali jsme kolem stolu, jaké máme pro sebe představy. Zmínila jsem se, jak by se mi líbilo jít na vysokou příští rok, ale že to teď nejde. William se zeptal, „Proč ne, zlato?“

„Je příliš pozdě na přihlášku. Budu muset počkat do dalšího semestru.“

„Mohla bys jít na Metro Urban,“ vykřikl Ramon, zatímco přinášel croissanty. „Tam jdu já. Myslím, že se můžeš přihlásit ještě týden před začátkem vyučování.“

„To si děláš srandu. Jaké je školné, jelikož mám asi tak nula peněz?“

„Mají vysokoškolský fond pro gaye a lesbičky,“ pronesl Ramon. „Tak to dělám já.“

Moje naděje vystřelila až do nebe. „Musíš mít nějaký průměr? Protože moje známky stojí tenhle rok za hovno.“

Ramon zavrtěl hlavou. „Průměr známek není tak moc důležitý. Mě vezmou, protože zkrášlím kampus.“

William si odfrkl. Vyhýbajíc se jahodovému croissantu, který po něm hodil přes stůl další kluk, Ramon dodal, „Jestli chceš, můžu ti vyzvednout katalog.“

„Ne, to je v pohodě. Můžu si vzít jeden ve škole. Díky.“

Nedovolila jsem si být nadšená. Co když mě odmítnou? Neměla jsem nic do čeho se vrhnout – co kdyby.

Postávala jsem v pondělí po škole v mediálním centru, dívala se na hodinky a čekala. Když už jsem to nemohla vydržet, řekla jsem si teď nebo nikdy. Katalogy Metro Urban budou mezi státními školami, zastrčené hned vedle dveří kariérního centra. Mohla bych jeden popadnout a dát se s ním na útěk…

Zahnula jsem za roh a tam byla, připichujíc rejstříkovou kartu na oznamovací nástěnku. Doprdele.

„Ehm, zdravím paní Lucasová,“ předstírala jsem radostný pozdrav. „Můžu dostat katalog Metra?

Hned neodpověděla, jen se na mě podívala. Tím upřeným pohledem. Brrr.

„Támhle jsou.“ Ukázala jsem na přihrádku. „Jen si jeden vezmu a půjdu.“

„To nemyslíš vážně,“ řekla.

Postavily se mi vlasy na krku. Rychle jsem popadla katalog. „Co tvoje přijetí na Stanford? To ho jen tak zahodíš?“

Rychle jsem se narovnala. „Vzali mě na Stanford?“

„Všechen ten čas a úsilí, co jsme ti věnovaly, abychom ti nabídly všechny dostupné možnosti.“ Sevřela rty. „Víš, co tohle dělá tvojí mámě?“

Co to dělá jí? Ona je tou – Ale zapomeňte na to. Otočila jsem se a odkráčela pryč. Co se o to stará? Jen mě nechte žít můj život.

Nastavila jsem kombinaci na zámku a otevřela svou skříňku. Moje oči byly přitáhnuty zrcadlem a já zaječela. Osoba za mnou odskočila o kus dozadu. „Ježíši,“ pronesla, držíc se za srdce.

„Faith?“ Prudce jsem se otočila. „Já, ehm, nepoznala jsem tě.“

Přejela si rukou po hlavě – po své oholené hlavě. Nebyla úplně holá, zbývalo jí asi dvoucentimetrové strniště po celé lebce. Nemohla jsem si pomoct, ale vybavoval se mi ježek.

„Zbavuji se ostychu,“ pravila.

Rozesmála jsem se.

„Ne? A co kolik ušetřím za šampón?“

„Moc ne.“ Měla jsem tu nejsilnější potřebu přejet po její oholené hlavě, ale potlačila jsem to. Bylo to příliš důvěrné gesto. Zatímco jsem si plnila batoh, Faith pronesla, „Přinesla jsem ti tvou poštu.“ Podala mi plnou ruku dopisů. Většinou to byly účty. Dopis ze Stanfordu. Obálka byla samozřejmě otevřená. Stanford rozhodně nebyl mou budoucností. Vespod byl jeden dopis, který způsobil, že se mi sevřel žaludek. Zastrčila jsem si celý balík do batohu a řekla jsem Faith, „Jdeš se mnou ven?“

Při naší cestě na parkoviště se mě zeptala, kde bydlím a jak se mi daří. Zasvětila jsem ji do Taggert House a pověděla jsem jí o svých pracích. „Možná bys s námi mohla nějaký víkend zůstat?“

„Ano?“ Faith vyklenula obočí. „Co třeba tenhle víkend? Co třeba každý víkend?“

Usmála jsem se na ni. „Zeptám se Cece a dám ti vědět. Ale…“ Zaváhala jsem. „Co ti řekne tvůj táta?“

„Kdy?“

„Až mu řekneš, kam jdeš.“

„Kdy?“

„Faith.“ Vypoulila jsem na ni oči.

„S tátou se vypořádám. Mám ho omotaného kolem prstu, pokud sis nevšimla. Nedělej si s tím starosti.“

Dělala jsem si starosti. Cítila jsem se ochranitelsky. Faith potřebovala vydržet u své rodiny. Naší rodiny. Pro sebe, pro mne. Když už jsme u toho…

„Jak se všichni mají?“

„Stejně,“ odpověděla. „Opravdový festival smíchu. Ach, Hannah začala lézt.“

„Už.“

Faith přikývla. „Tvoje máma říkala, ‚Holand by tu měla být, aby to viděla.‘“

Moje tělo skleslo. Faith otevřela pusu, aby ještě něco řekla, ale musela si to rozmyslet. Místo toho si strčila malíček do pusy.

Zle jsem se na ni podívala.

Spustila ruku.

„Co?“ Dožadovala jsem se.

Těžce polkla. „Brečí. V noci ji slýchávám.“

Musela jsem uhnout pohledem.

Faith dodala, „Jen jsem myslela, že bys to měla vědět.“

Chtěla jsem Faith obejmout, ale nemohla jsem. Neodvážila jsem se. Budu si teď pořád dávat pozor, koho se dotknu?

Faith nezaváhala. Obtočila svoje ruce kolem mě a přitáhla si mě. Pevně mě držela. Jak mohla vědět, jak moc jsem to potřebovala? Slíbila jsem si, že naplním svůj život lidmi, jako je Faith. Lidmi, kteří jsou k sobě upřímní.

Po jejím odchodu jsem se zavřela v Jeepu. Možná že teď, konečně. Otevřela jsem tu obálku.

Do klína mi vypadla fotka. Hannah v červených sametových šatech, fotka z ateliéru. Tak rozkošná. „Ahoj sestřičko.“ Přejížděla jsem po její tvářičce ukazováčkem. „Tak moc se mi po tobě stýská.“ Dala jsem si fotku na přístrojovou desku a rozevřela dopis.

„Drahá Holland,“ psala na květovaný dopisní papír, která jsem jí dala k narozeninám. „Musíme si promluvit. Proč mi nezavoláš, abychom dohodly vhodný termín.“

Vhodný termín? Popadla jsem svůj mobil a začala tisknout čísla. Zavěsila jsem, než jsem to dokončila. Místo toho jsem zavolala do práce a řekla jim, že přijdu pozdě.

Cítila jsem se divně, když jsem zvonila u dveří našeho domu. V pozadí jsem slyšela jekot televize. Prudké otevření dveří mě polekalo.

Máma stála na prahu, balancujíc Hannah na svém boku. Usmála jsem se. „Ahoj.“ Nepohnula se, aby odemkla ochranné dveře proti počasí. Zajímalo mě, jestli mě hodlá nechat stát na verandě nebo mi praští dveřmi do obličeje.

Odsunula západku a ustoupila zpět.

Sama jsem se vpustila dál. „Dostala jsem tvůj dopis. Měla jsem cestu okolo, tak jsem nejprve nezatelefonovala. Máš čas? Neruším při něčem? Můžu přijít jindy. Zítra. Nebo později dnes večer. V nějaký vhodnější čas.“ Blábolila jsem? Proč neodpovídá? Proč její oči nabíraly do pláče.

Ach mami. Natáhla jsem se k ní.

Strčila mi Hannah do náruče. „Dala by sis něco k jídlu nebo pití? Já se potřebuji napít.“

„Ne, to je dobrý.“

Zamířila do kuchyně.

„Hannie, ahoj sestři.“ Držela jsem pevně svou malou sestřičku a nasávala její vůni. Aroma dětského pudru, šampónu, pracího prášku. Zázvor byl na celém jejím bodýčku. „Bože, chyběla jsi mi.“ Políbila jsem její hebkou hlavičku.

Odnesla jsem Hannah do kuchyně, kde se máma nakláněla nad dřez, nalévajíc si velkou sklenici vody. Chtěla jsem otevřít ledničku a zkontrolovat zbytky, abych zjistila, jestli tam není nějaké smažené kuře. Umírala jsem touhou po mámině smaženém kuřeti.

„Jak se máš?“ zeptala se, zatímco se ke mně otáčela. „Máš delší vlasy.“

„Jo, přemýšlela jsem, že je nechám růst.“ Jelikož si nemohu dovolit nechat se ostříhat, nedodala jsem.

„Vždycky se mi víc líbily dlouhé.“ Postavila svou sklenici do dřezu a vrátila se do obýváku. Následovala jsem ji s Hannah. Máma se uvelebila na gauči a ovladačem zeslabila televizi. Klekla jsem si na koberec a položila jsem Hannah před sebe, doufaje, že bude lézt. Jako na povel vyrazila po podlaze jako droboučký tank.

Máma i já jsme se rozesmály.

Bože, to bylo dobré. Prolomené napětí.

„Kde bydlíš?“ zeptala se. „S tou holkou předpokládám.“

Naježila jsem se. „Jmenuje se Cece Goddardová. A ne, nebydlím s Cece. Mám vlastní bydlení.“

„Jak si ho můžeš dovolit?“ zaútočila máma.

To mě rozzuřilo, jako by si byla jistá, že nemohu. Jako by očekávala, že žiji na ulici, žebrajíc o almužnu, oplakávajíc den, kdy jsem ji zklamala. „Zvládám to,“ pronesla jsem vyrovnaně.

Mámina hlava poklesla. „Omlouvám se. To bylo zbytečné.“

Můj hněv se vytratil.

„Slíbila jsem si, že ti nikdy neudělám to, co mi udělali moji rodiče. Že tě budu milovat bez ohledu na cokoliv. Ale tohle –“ Máma pozvedla hlavu a vyhledala můj pohled. „Nechci tě nechat zahodit svůj život s tou holkou.“

V břichu se mi rozhořel oheň. „Jmenuje se Cece. A co tě vede k domněnce –“

„Nech mě to dokončit,“ přerušila mě máma. „Máš takový talent. Tak ohromný potenciál. Ráda bych věřila, že na tom mám nějaký podíl. Můžeš dělat, cokoliv budeš chtít, Holland. Máš před sebou celý život.“

„Ano, mám,“ řekla jsem. „S Cece v něm.“

Máma frustrovaně vydechla. Postavila se a pospíšila si přes pokoj, aby dostala Hannah z rohu, kde si špinavý dudlík našel cestu do její pusy. „Já tomu nerozumím. Nerozumím tobě. Myslela jsem si, že máš víc rozumu.“

Vřelo to ve mně.

Máma přesunula Hannah a natočila ji jiným směrem. „Předpokládám, že je to nějaké období, kterým procházíš, nebo krize identity. Nevím. Mně se to nikdy nestalo.“

„Protože nejsi já. Není to žádné období.“

Máma se napřímila. „Znám tě, Holland. Nejsi…takováhle.“

Řekni to, pomyslela jsem si. Přestaň popírat pravdu. „Ano, matko, jsem. Jsem teplá.“

„To ti udělala ona!“ Zavřískl mámin hlas. „Nevím, co udělala, ale pověděla jsem její matce, aby držela svou zvrácenou dceru od tebe. Je perverzní a pase se na nevinných dívkách –“

„Tohle jsi řekla Kate?“ Ach můj Bože. „Jak jen jsi mohla?“ Vyškrábala jsem se na nohy. Musela jsem se tam dostat, omluvit se Kate. Ach můj Bože.

„Kam jdeš?“ Pronesla máma k mým zádům. „Holland, chci, aby ses vrátila domů.“

To mě zastavilo. Kolikrát jsem toužila slyšet tahle slova? Kolik nocí jsem usínala s pláčem, držíc telefon na hrudi, modlíc se, aby se rozezvonil?

„Prosím, poslouchej mě.“ Mámin hlas zněžněl. „Nevíš, co děláš, zlato. Nepomyslela jsi na následky, na to, co zahazuješ. Svoji budoucnost. Svou sebeúctu. Jsem tvoje matka. Znám tě lépe než se znáš sama.“

Málem jsem se zasmála. „Vůbec mě neznáš, mami.“ Otočila jsem se. „Nevidíš nic, než osobu, kterou chceš, abych byla. A já jí být nemůžu. Nejsem jí. Nemohu žít svůj život podle tebe.“

Rozpřáhla své ruce. „Prosím, vrať se domů.“

Moje oči se zalily slzami. Chtěla jsem se vrátit domů? Ano, víc než cokoliv. Ne k fyzickým zdem a podlahám a nezamčeným dveřím. Ne, abych se nastěhovala zpátky. Ale k útěše, k bezpečí vědomí, že mám pořád domov. Každý potřebuje domov.

„A Cece?“ Otázala jsem se. „Je tu vítaná?“

Máminy oči se zúžily. „Má svůj domov.

Tak takhle je to, napadlo mě. Rodičovská bezpodmínečná láska – jen mýtus. Hannah se připlazila k mým nohám a držíc se mé nohy svýma silnýma malýma ručkama se napřimovala. Zvedla jsem ji vysoko do vzduchu a ukládala jsem si její podobu do paměti, než jsem ji předala mámě. „Sbohem,“ řekla jsem.

„Nedostaneš ani cent z těch peněz na vysokou. Vůbec nic. Všechny je nechám Hannah.“ Vyštěkla máma. „Popravdě je možná dám Faith.“

Zavrtěla jsem hlavou. Nechápala to. Vůbec tomu nerozuměla. Milovala jsem Hannah. I Faith. Budu ráda, když dostanou moje peníze, cokoliv mého.

Zavřela jsem za sebou dveře, cítíc smutek kvůli mámě. Byli mi jí líto. Ano, učinila jsem oběti; měla jsem zkušenosti se ztrátou. Ale ona neměla představu o tom, co to bude stát ji. Protože ztrácela mne.

26. kapitola

„Kolik by stálo zapůjčení obleku?“ Zeptala jsem se.

Cece po mě střelila pohledem. „To myslíš vážně?“

„Jasně. Myslím, že bychom měly jít na maturiťák.“

Její oči se rozzářily. „Vždycky jsem tam chtěla jít. Snila jsem o tom.“

Honilo se mi to hlavou. Nevěděla jsem, proč bych se měla vzdávat svého maturitního plesu. Nemusela jsem se vzdávat všeho.

Dotkla jsem se její tváře. Její něžné, zářivé tváře. „Co si vezmeš na sebe?“

Cece si skousla ret. „Tamty zelené šaty. Jsou taaak nádherné.“

Usmála jsem se. „Budeš v nich vypadat úžasně.“ A to bude.

Její výraz zvážněl. „Ale Holland, na Southglennu? Já ti nevím. Mohli bychom jít možná jako skupina. Bezpečí v množství. Brandi a takové –“

„Ne,“ prohlásila jsem. „Pokud půjdeme, chci, abychom to byly jen ty a já. Naše společná výjimečná noc.“

Cece chvíli hleděla do mých očí, pak obtočila své ruce kolem mého krku. „Miluji tě,“ řekla.

„Také tě miluji. Tebe a jen tebe.“ Políbila jsem ji.

Naše taneční CD skončilo a my obě zaklely. Začala jsem být trochu vyčerpaná z přílišného řádění. Cece seskočila z postele, aby pustila něco jiného.

„Co je to volnočasové umění?“ zavolala jsem na ni.

„Je to hlavní studijní obor?“ Vyndala CD a vložila tam Norah Jonesovou, co se nám oběma líbila. „Hned mě zapiš.“

Obrátila jsem stranu ve svém katalogu Metra. Byla jsem opřená o stěnu, ke které jsme odšouply Ceceinu postel, abychom měly víc místa k tanci. Jelikož jsem tu v poslední době trávila tolik času, Kate uvolnila trochu domácí pravidla tím, že nám povolila trávit čas v Ceceině pokoji, pokud budou dveře otevřené. Teď probíhala bitva o to, co znamená ‚otevřené‘.

Cece se natáhla na posteli na záda a položila mi znovu svou hlavu do klína. „Páni, mají tu jako hlavní obor technologii letectví,“ pronesla jsem, moje prsty nepřítomně vískaly její vlasy. „Mohla bych se naučit létat.“

Sunula svou ruku nahoru po mém tričku. „To bych tě mohla naučit.“

Odstrčila jsem ji. „To už jsi udělala.“

Cece se zazubila. Natáhla se nahoru, sundala mi brýle a nandala si je, pak si vsunula ruce pod hlavu a pozorovala mě. Měla jsem kvůli tomu extrémní problém soustředit se. Odložila jsem katalog stranou.

„Hodláš mě pozvat na svou maturitní slavnost?“

„Ne, nechám ti to natočit na video.“

Křenily jsme se na sebe. Pokračovala, „Máma to chce vědět, protože Greg bude také dostávat diplom a ona by ráda spojila jeho oslavu s tvou. Zařídit párty pro oba.“

Nakrčila jsem obočí. „To si děláš srandu.“

„Co pak bych ti lhala?“

Jen jsem se na ni dívala.

„Vážně,“ pravila. „Nechce, abys přišla o svůj velký den.“

Proč jsem z toho byla naměkko? „To je tak hezké. Mám opravdu ráda tvoji mámu. Celou tvou rodinu.“

Cece mi pověsila brýle zpátky na nos a odkulila se z postele. „Čekalo se, že počkám s tím, než ti to dám, ale znáš mě. Nemám sebeovládání.“ Spustila se na kolena a zaštrachala pod postelí. „Nedívej se. Narovnala se a otočila se na druhou stranu. „Fajn, tady to je.“ Vrazila mi balíček. „Je to od nás ode všech. Šťastné odmaturování.“

„Cece –“ Byl tak hezký, celý zlatý a modrý. Barvy Southglennu.

„Budeš to muset zase zabalit,“ řekla. „A hrát překvapenou. Jako takhle.“ Chytila svou tvář do dlaní a předstírala pištění.

Rozesmálo mě to. Sundala jsem saténovou stuhu a rozbalila dárek. Bylo to krabička. Na vršku byl vyryt obrázek dvou rytířů na koních při střetu dřevci.. „FABER–CASTELL,“ psalo se pod tím. Co to bylo, doutníky? Odstrčila jsem háček a otevřela víko.

„Ach můj Bože.“ Zalapala jsem po dechu. Uvnitř byla plata s pomůckami na kreslení – tužky, křídy, umělé i přírodní uhly. Tucty a tucty akvarelových pastelek. „Cece, tohle je neskutečné.“ Vytáhla jsem žlutou akvarelovou pastelku a cítila, jak mi ožívá v ruce. Co bych s tím mohla vytvořit: sluneční svit, růže, Cece.

„Musela jsem slíbit mámě a tátovi, že nakreslíš můj akt v životní velikosti, takže si ho budou moci pověsit nad krb,“ pronesla Cece.

Uchechtla jsem se.

„Na můj vlastní a extrémně soukromý dárek, přijde řada později.“ Poslala mi vzdušný polibek. Přimělo mě to přát si, aby už bylo později. „Ach, mám pro tebe ještě něco jiného.“

Cece se otočila a škubnutím otevřela šuplík s oblečením. Hodila mi tričko. „Můžeš ho poslat svojí mámě.“

Zatřásla jsem s ním a otočila ho. „MILUJI SVOU DCERU LESBIČKU,“ psalo se vepředu. Slzy mi vhrkly do očí.

„Ach ne, Holland“ Cece ke mně vyrazila. „To byl vtip.“ Obtočila své ruce kolem mého krku. „Promiň. Omlouvám se.“

„To je dobrý.“ Odstrčila jsem ji. „Je to vtipné. Vážně.“ Samozřejmě, že to nepošlu. Možná jednoho dne. Cece mi řekla, abych se nevzdávala naděje.

Vytrhla mi tričko z rukou a hodila ho do skříně. „Dám ho svojí mámě. Může si ho přidat do sbírky, jelikož jí jedno dávám každé Vánoce. Vezme si je někdy na sebe? Ne.“

„Jednoho dne tě překvapí,“ řekla jsem. „Sama se vyoutuje.“

„Jo jasně. Půjde v Pride průvodu.“ Cece obrátila oči v sloup.

Kate zahulákala zpod schodů, „Co tam vy dvě děláte?“

Cece zakřičela nazpátek, „Děláme tu nemravnosti.“

„Ne neděláme, “ oponovala jsem. „Prostě se jen milujeme.“ Křenily jsme se na sebe.

„Fajn, tak si pospěšte,“ pravila Kate s úsměvem v hlasu. „Obě přijdete pozdě do práce.“

„Nemá ponětí jak pozdě.“ Cece mě vzala za ruku a políbila mi dlaň.

Projelo mnou zachvění. „Radši se převlíkni,“ řekla jsem s povzdechem.

Cece vklouzla do svých pracovních džínů a uvázala si šátek kolem hlavy, zatímco já dokončovala svou přihlášku na Metro Urban. Všechno až na jednu otázku. Páni, mají skvělé oddělení umění. Mohla bych získat diplom v grafickém umění, nebo dokonce v pedagogice umění. Chtěla bych učit? Chci vůbec jít na umění? Bylo tu tolik možností, ze kterých se dalo vybírat. Až moc. A já toho tolik nevěděla o sobě, příliš možností k prozkoumání. Kdo ví, jakým směrem se bude jeho život ubírat? Nemůžete si to plánovat.

Opět jsem projela seznamem hlavních oborů a pak se rozhodla. Nechám to na osudu. Na poslední řádek jsem napsala, „Nestanoveno.“