Holubí křídla

Napsal: Chozito03

11

Ashley mi vystřelila mozek z hlavy. A to doslova. No dobrá, doslova zrovna ne. Ale cítila jsem se tak, když jsem měla její hlavu mezi svýma nohama a její hebký jazýček kmital po mém poštěváčku jak o život. To se prostě nedalo vydržet. Trhala jsem v křečích nohama a moje ústa vyzkoušela dříve neznámé oktávy. Možná bych mohla být operní pěvkyně, ale to bych musela na každé své vystoupení brát Ashley sebou a mít ji pod sukní. Rozprostřel se ve mně pocit dokonalého štěstí a blaha. Tak to je vážně ono? Toto je ten orgasmus? Ten skutečný nepopsatelný pocit dokonalého vyvrcholení? No teda páni. Tak to je fakt síla. To je prostě bomba. Pane vibrátore sbohem, na tohle s prominutím nemáte. To je unikátní moment historie. Tedy aspoň mé historie.

Ostatním na světě je asi putna, co jsem zrovna zažila se svou milovanou Ashley. Všichni ostatní si asi řeší teď ty svoje problémy a nějaká Spencer Carlinová a její první velký orgasmus je jim úplně u zadnice. Chtěla bych to vykřičet do světa, jak moc jsem teď šťastná. Na druhou stranu, co je komu do toho. Toto je moje štěstí. Tedy naše štěstí. Moje a Ashley.

Jenže to jsem teď tak trochu předběhla událostem. K tomuto okamžiku jsme se dopracovaly po jednom ploužáku, po jednom panáku, a po snad milionu něžných polibků.

Tak u čeho jsme vlastně skončili? Ano, už vím, Ashleyina spálená záda. A ta překrásná mušle, která mi visí na krku. To bylo odpoledne a já byla v očekávání večera. K večeru se nachýlilo poměrně brzy, ještě jsme s Ashley jednou hupsly do vody a honily se pak po pláži jak dva truhlíci. No jo dětské radovánky, z těch asi nikdy nevyrostu. Navzájem jsme si dávaly "babu" a nakonec skončily v propletenci na písku na zemi, jako dva hadi, kteří se nemohou ani za boha ze sebe vymotat.

"Jsi celá od písku," oznámila mi Ashley tu zásadní novinu. Mám ráda ty její oznamovací věty, které nepřináší vůbec žádné nové informace, ale přesto jsou tak sladké. To bude asi tím jejím medovým zastřeným sexy hlasem.

V tu chvíli, když jste takhle šťastní, máte prostě pocit, že si musíte říkat úplně všechno, i to, co je naprosto zřejmé a očividné.

"Za to ty jsi neskonale čistá," odpověděla jsem Ashley svým typickým dvojsmyslem.

Ona to chápe. Nakrčí nos a pak se mírně ušklíbne. Říká mi tím něco v tom smyslu, ano, zase si mě dostala. Jak se to mohlo stát, že stačily pouhopouhé tři dny k tomu, že spolu můžeme takhle neverbálně komunikovat? No, vlastně to už začalo dřív. Ještě ve fázi, kdy jsme spolu nerandily, ale jen kamarádily. No není to ten nejlepší způsob na světě jak někoho dokonale poznat? Kamarádit s ním a sdílet s ním všechny své všední starosti a radosti. A bez přetvářky, dokud to nesměřuje k sexu, proč se vůbec přetvařovat. I když u nás to k sexu začalo směřovat poměrně brzy.

Odhalíte své nitro někomu, komu důvěřujete a před kým si na nic nehrajete. A pak se zamilujete. A pak jste ten nejšťastnější pár na světě. A to jsme my dvě. Já a Ashley.

Jenže já své brouky "pochybovače" z hlavy jen tak jednoduše nejsem schopná vyhnat. Pořád mám tam ty potvůrky rozlezlé, děs a hrůza. Takže zatímco jsme s Ashley zavěšeny ploužily na hudbu Tori Amos, já pouze v halence a kalhotkách a ona pouze ve spodním prádle, pořád se mi honila hlavou jedna věc. Ano ta věc z rána. Moje nulové zkušenosti se sexem. Pokud tedy nepočítám to kabinkové vyjmenovávání částí mého těla, které bohužel nemělo moc dlouhé trvání.

Ashley jakoby to při tanci vycítila. Naklonila se ke mně a lehce mi do ucha špitla: "Ničeho se neboj Spencer."

Mohla bych předstírat, že se mě ta věta dotkla. Mohla bych jí vzdorovitě odpovědět, já se přece nebojím. Jenže její empatie si zasloužila upřímnou odpověď.

"Víš, že to bude moje poprvé," zašeptala jsem jí v odpověď do ucha. "A nechci, abys byla snad zklamaná," dodala jsem ještě.

Ashley mě objala a pohladila po zádech.

"Zklamaná? Z tebe Spencer? Jak tohle vůbec můžeš vyslovit?"

Tančíme dál a Tori Amos zpívá něco o svém potratu. To je prostě neuvěřitelné. Ta žena zažila toho tolik bolestného a přitom to dokáže převtělit v něco tak krásného a povznášejícího.

"Jenže já…" začínám opět svůj kolovrátek.

"Ano, jsi tak nezkušená, to už si mi říkala Spence, co ti na to mám říct jiného, než že žádný učený z nebe nespadl. Cvičení dělá mistra."

"S tebou bych cvičila do aleluja," odpovím jí popravdě. Ashley se usměje. Opět jen tak lehce. Tak to je ovšem výzva! Ty se budeš holka usmívat od ucha k uchu, o to se postarám, ať jsem nezkušená sebevíc.

"Možná by to chtělo něco na uvolnění," říká Ashley, pouští mě a míří k baru. Bere od tam velkou tlustou lahev a nalévá z ní do dvou skleniček sytý světlehnědý nápoj.

"Víš, že nepiju," říkám jí vzdorovitě.

"Protože se pak nekontroluješ, to jsi mi stihla sdělit již na našem prvním rande."

"To bylo rande?" To je vážně překvapující zjištění, že ten první večer v klubu bylo nějaký rande.

"Rande-nerande, jeden panák ti nic neudělá, jen tě uvolní, nechci tě opít Spencer Carlinová, protože pak bych si s tebou nic neužila. A to bych byla sama proti sobě, nemyslíš?"

Ano, to zní logicky. Beru do ruky nabízenou sklenici. Opět to lehké přejetí její ruky po mé, jako už tolikrát. A tolikrát předtím zůstalo jen u toho, to už tentokrát prostě nepřipustím.

"Na naši první noc Spence a do dna," ťuká si se mnou Ashley.

Netuším, jak je ten nápoj silný, takže Ashleiynu výzvu bleskově splním a sklenici do sebe bez rozpaků obrátím. A pak se rozkašlu. Protože je to zatraceně silný. Asi nějaká whiskey nebo podobná nechutnost. Jak to proboha lidi můžou pít, když je to tak nechutný? Ano, už si vzpomínám na ten důvod, odpadají zábrany.

"To teda pěkně děkuju," vysoukám ze sebe, sotva ukončím svou kašlací etudu.

"To teda pěkně nemáš zač," usměje se na mě Ashley. Trochu širší úsměv, to ano, přesto, přesto mu ještě pár centimetrů chybí. Posilněná panákem se rozhodnu s tím něco udělat.

Vrhnu se na Ashley a dychtivě ji políbím. Cítím chuť alkoholu v její puse jak se mísí ve slinách s tou mou. Za normálních okolností bych z toho měla chuť na zvracení, jenže toto nejsou zdaleka normální okolnosti.

"Ty jsi teda nějaká hrr na tak nezkušenou, jak tvrdíš," odlepí se ode mě Ashley.

Zase ty její hrátky. Už zase mě provokuje. Ona je ta zkušená a já ji mám stále dobývat? Vážně je na hlavu nebo jen zkouší, jak velké mé odhodlání vlastně je? Tak to holka teprve zjistí. Já ji políbila poprvé v našem obyváku a já jí políbila uprostřed hodiny na ruku před zraky čumilů typu děvky Madison. Jestli je třeba do třetice ji dokázat, jak moc po ní toužím, tak s ní tu její podprdu a kalhotky třeba servu zubama.

Silně Ashley obejmu, až sykne. Ano, ta její spálená záda. Na druhou stranu trochu bolesti ještě nikoho nezabilo. Co člověka nezabije, to ho posílí.

"Ashleyino, teď už se mi nevykroutíš," říkám jí opravdu výhružným hlasem. Tedy spíše se o to snažím, protože ve skutečnosti něco jako výhružný hlas vůbec nevlastním.

"To ani nemám v úmyslu," zazní z jejích úst. Zas přeladila tu svou frekvenci. Zase má ten jiný hlas. V pořádku, teď už jen ten úsměv od ucha k uchu a budu spokojená.

Políbím ji lehce, pak znova a mnohem vášnivěji. Ona mi můj polibek vzdorovitě vrací se stejnou intenzitou.

Objímá mě. Její ruce sjíždí z mých zad směrem dolů až na můj zadeček. Něžně mě políbí.

Usměje se na mě. Hladí mě po zádech a současně cítím její jazyk na své šíji.

Stále mě hladí po celém těle, následkem čehož mi naskakuje husí kůže.

Pak mě překvapivě plácne lehce po zadku, vzruší mě to ještě víc, hraje si s mou halenkou, zajíždí rukou pod ni a dotýká se mých ňader, po tom halenku rozepne a políbí mě na pravé ňadro, lehce mě tře prsty bradavky.

Smyslně se na mě podívá a olízne mě prst, pak mě opět políbí.

Její jazyk se opět věnuje mým ňadrům, všechno co dělá, tak dělá tak smyslně a rajcovně, zkouší, co všechno jsem schopná vydržet. Samotnou mě to zajímá. Brzy to zřejmě zjistíme.

Hladím ji taky po jejích prsou, ale ne nadlouho, bere mi své ruce a směřuje na svůj zadek. Stisknu ji za půlky a pak ji vášnivě políbím a ona mi polibek vrací.

Vezme si mezi rty můj jazyk a saje jej do svých úst a přitom mě drží za tváře.

Potom to samé dělá s mým dolním rtem, je vážně jako vysavač.

Zlehka mě pohladí po vlasech.

Potom si mě překvapivě otočí a jsem k ní zády. Líbá mě z boku na krk za uchem a svýma rukama mezitím stále pátrá po mém zadečku a po mých nohách. Zlehka si mě předkloní a jde na kolena. Cítím, že mi stahuje dolů kalhotky. Teď už to nejsou ruce, co cítím na své prdélce, je to její jazyk. Zlehka mě jím líže po půlkách a občas mě po nich plácne rukou. Je to rajcovní.

Vrátí se ke mně nahoru, cítím její dech na svém uchu. Horký dech plný roztoužení.

Její ruka je na mé lasturce. A její jazyk je opět na mé šíji. Líže mě po ní odshora až dolů, konejšivě zasypává mou šíji a můj krk roztouženými polibky. Následkem toho cítím ještě více šimrání od mravenců než včera. Zřejmě si přes noc sehnali nějaké další kamarády. Opět se mi rozlezli po celém mém těle, potvůrky běhavý.

Ashley mě zlehka políbí na tvář. Strčí mi prst do pusy a já jej saju.

Stále má svou ruku na mé jeskyňce, dvěma prsty ji tře krouživými pohyby, moc mě to vzrušuje.

Mezitím mou hlavu nakloní na stranu a opět mě líbá do úst.

Naše jazyky jsou propleteny v divokém zápalu boje. Její ruka mě dole intenzivně zpracovává. Cítím, jak mě polévá horkost.

To co dělá, je opravdu moc příjemné. Sakra se slovem příjemné, je to přímo k zbláznění.

Její druhou ruku mám na ňadru.

Pak se opět zaměří na moji lasturku strká mi do ní jeden prst a posléze druhý, dělá mi to doopravdy moc pěkně a přitom stále stojí ke mě zezadu a líbá mě na tvář.

Začínám hlasitě sténat do rytmu jejích přírazů.

A ona zrychluje své tempo a spolu s tím tempem se zrychluje intenzita a hlasitost mých vzdechů.

Má tam dva prsty a rejdí jimi vevnitř jako o život.

Nemůžu skoro dýchat, ale musím, musím řvát.

Musím sténat do rytmu jejích přírazů, pak zvolní a vydělá prsty ven.

Ale to není zdaleka vše.

Teď cítím, jak mě jedním prstem přejíždí přímo po poštěváčku.

Její ruce jsou u mé halenky.

Odepne zbylé knoflíky a halenku hází dolů na zem, teď už jsem úplně nahá.

Otočím se k ní. Intenzivně mě líbá a hladí po ňadrech, po mých ztuhlých bradavkách.

Musím ji obejmout, musím cítit její tělo na svém.

Obejmu ji a líbám na krku a ramenou. Přitom ji rozepnu její podprsenku a konečně ochutnám její prsa. Jak dlouho jsem se na tuto chvíli těšila. Sací reflex z dětství se hlásí o slovo. Když ji jemně hryznu do bradavky, zasténá. Není opravdu co se učit, povědomě vím, co mám dělat.

Pak si mě vezme. Nohami ji obepínám pevně kolem jejího pasu a ona mě drží ve vzduchu.

Ne však na dlouho, přenese mě na postel a tam mě lehce položí.

Musím uznat, že je Ashley opravdu silná, asi jako mladá nosila tátovi na koncertech kytaru.

Ashley zůstává na zemi, klečí na koberci a má tak nádherný výhled na mou lasturku, která je tak přímo před ní.

Teď už konečně dojde i na její jazyk.

Nejdříve mě po ní přejíždí prsty a pak si mě bere jazykem.

Přejíždí jím po mých pyscích a pak mi saje poštěváček.

Tvrdošíjně pokračuje ve své aktivitě a její jazyk kmitá jak o život.

Musím opět řvát, z úst mi při tom vychází neartikulované zvuky.

Líže mě opravdu intenzivně a já jí přitom přirážím pánví na její rty.

Na chvilku přestane, protože si musí urovnat vlasy, jelikož se jí neposlušně svezly do tváře a ona se tak nemohla soustředit na to, co dělá.

Ale nebylo to naštěstí na dlouho.

Opět mě líže a saje rychle a neústupně jakoby to byla ta poslední zmrzlina na světě, která zbyla. Už aby byla přímo v kornoutku.

Stane se. Strčí mi tam dva prsty a rejdí jimi vevnitř

Šuká mě prsty jak o život a cítím opět, jak na mě jde horkost.

Opět přiráží rychleji a rychleji jako smyslů zbavená.

Vím, že už to moc dlouhou nemůžu vydržet.

Ashley se zase na mě tázavě dívá, kývám hlavou, že líp už to dělat nemůže.

Pak její prsty opustí mou kundičku, ale jen na chvíli jim dá oraz.

Aby prodloužila mou rozkoš a znovu už je ve mně Ashley pokušitelka.

Musím se hryznout do kolene, abych to vydržela, ale jak dlouho je to ještě možné?

Ashley se na mě směje, vážně nevím, co je zrovna teď k smíchu. Ano, vidím ten její úsměv od ucha k uchu. Sice jsem ho chtěla vidět za trochu jiné situace než je tato, ale nevadí, došlo na něj a to je to hlavní. Ještě budeme mít dost času, abych jí její více než milou pozornost oplatila.

Když to zase rozjede, narůstá mé vzrušení každým jejím přírazem. Stoupá mi něco do hlavy a hučí mi v ní jako v úlu k tomu ještě zblázněný tlukot mého srdce, které chce zřejmě vypochodovat z hrudníku. Ještě dřív než dostanu infarkt mě zřejmě pukne hlava. Cítím pocit vřelé lávy, jak se mi vlévá do každého záhybu mého těla. Chudáčci moje mravenečci malí, tohle přeci nemůžou přežít. Spálí je to zaživa. Propnu nohy, jednou, dvakrát, třikrát; škubu celým tělem v záchvěvu přicházejícího orgasmu. A je to tady. Zaplavuje mě to celou od prstů na noze až po konečky vlasů. A pak se to najednou stalo. Něco co jsem ještě nikdy předtím nezažila. Ashley mi právě "vystřelila" mozek z hlavy. Budiž mu země lehká.

12

'Zamlžené myšlenky

Napsala: Ashley Daviesová

Věnováno Spencer Carlinové

Strhává mě vodopád pocitů, gejzír emocí. Choulím se v klubku a ty mě chybíš, právě teď tě postrádám nejvíce, má lásko, moje světlo, moje sluneční odpoledne, má pláži plná mořských pokladů, které na ni vyplavilo moře.

Vím, že tam někde jsi, v tom obrovském světě, nejsi tak daleko ode mě, přesto teď tak vzdálená a nedostupná.Patříš mi a přesto tě teď nemám.

Já však vím, že se mi vrátíš, že zase příjdeš zpátky za mnou, a až ten den přijde, zaplaví mě opět ten pocit nevýslovného štěstí a radosti z našeho shledání.

Nebude to tak dlouho trvat. Přesto každá vteřina, kdy tě postrádám, se protahuje a vleče se nekonečně dlouho jako by to byla celá věčnost. Celá věčnost strádání tvé přítomnosti.

A už tě vidím, jak mi jdeš vstříc, bosa a plná radostných myšlenek. Cítím je, jak z tebe tryskají a zaplavují mé tělo pocitem souladu a harmonie.

Jsme si ještě blíž než tomu bylo dříve. Jsi teď mou součástí. Jsi nepostradatelnou částí mého života.

Tvé ctnosti jsou teď ctnostmi mými, povznáším se na tobě, splýváme v jedno tělo a jednu duši, jsme spojeny pupeční šňůrou vědění, že ty jsi já a já jsem ty, to platí a bude platit nadále.

Mé myšlenky jsou teď zamlžené, vnímám jen tvé teplo, tvou sladkou pokožku a přerývaný dech, slib mi, že mě nikdy neopustíš, že mi nikdy nedáš sbohem, protože to je to jediné, co bych nemohla přestát – ztratit tě.

S láskou tvá Ashley'

Jsou to jen slova, nic víc. Slova, která odvál už čas. Kde je jim dnes konec?

"Kdo to je ta Ashley?" vytrhne mne ze zamyšlení moje společnice v utrpení.

Je večer a jsme na břehu jezera. Naše obvyklá procházka před večeří. Ani nevím, proč jsem se vlastně rozhodla podělit o toto vyznání lásky právě s ní. Snad kvůli tomu pocitu osamělosti.

"Ale jedna holka, kterou jsem moc milovala," mávnu rukou a snažím se zaplašit ty zvířené vzpomínky, které se mi při mých slovech derou z podvědomí.

"To napsala tobě?" vyzvídá Daphne dál. Je zřejmé, že ji to zajímá.

"Ano, věnovala to přímo mě," odpovím tiše, jako bych se bála, že lehký vítr, který sem fouká směrem od jezera, odvane má slova pryč a už to nebude pravda.

„Tak to je vážně úchvatný.“

Nesdílím ten pocit, aspoň ne po tom, co se následně stalo.

"Když myslíš." řeknu jen. Toto je snad definitivní tečka za tímto zčásti příjemným, ale z větší části současně i nepříjemným vzpomínáním.

V očích Daphne se však objeví ohníčky poznání.

"Už to chápu, to bude ta stejná, co ti napsala ten dopis, kvůli kterému jsi tak moc brečela."

Ošiju se. Nechce se mi o tom s Daphne dál mluvit. Stále mě to bolí, i když jsem si už myslela, že to mám za sebou. Ne, není to tak jednoduché, zdaleka jsem se z toho ještě nedostala.

"Myslela jsem si to stejné, že jsme jedno tělo a jedna duše. Jenže to tak není. Očividně jsem si něco jen nalhávala."

Daphne poposedne blíž a vezme mě lehce za paži. V jejích očích vidím starost. Jako by neměla svých starostí dost, ostatně jako každý, kdo zkejsnul právě tady na tomto místě.

"Pořád to bolí, co?" konejšivě mě pohladí po rameni.

"Bolí a bolet nepřestane," odpovídám jí a dívám se přitom vzdorovitě do země.

Daphne nesouhlasně zavrtí hlavou.

"Ne, každý smutek nakonec odezní, někdy to ovšem trvá tak dlouho, že má člověk pocit, že dřív se spíš zblázní."

"Ano, ty pocity dobře znám."

"Taky si to zažila?" dívám se na ni a přemýšlím, kolik toho máme vlastně my dvě společného.

Na hladině se objeví drobný pohyb. To nějaká ryba připlula blíže k hladině si prohlédnout, kdo že tu v podvečer takhle kafrá a narušuje jinak to ticho a klid, které tu obvykle panují.

"No, to víš, tímhle si snad musí projít každý, žádná láska není bez chyb, a ta první většinou nevydrží," říká Daphne.

Právě toto jsem teď nepotřebovala slyšet.

Nad hladinou jezera záhlednu koutkem oka stín, to zrovna nějaký dravý pták se snesl k hladině, když zahlédl svou kořist. Drobný rychlý trhaný pohyb a letí i se svým úlovkem v pařátech pryč. Jak výstižné pro naši současnou situaci. Taky jsme kořistí a to kořistí lidí, kterým toto místo patří. Ulovili nás a teď nás tu drží proti naší vůli. O čem že jsme to vlastně mluvily?

"Myslela jsem, že bude moje první a současně i mou poslední" vzpomenu si opět na svou první a dosud jedinou lásku, Ashley Daviesovou.

"Příliš dokonalé na to, aby to mohla být skutečnost," namítá Daphne.

"Jo, to už teď vím taky."

Stejně tomu nerozumím, co se to proboha stalo. Nedává to žádný smysl. Jak by mě mohla Ashley opustit kvůli Aidenovi, kvůli klukovi? Vždycky jsem na něj sice tak trochu žárlila, přesto jsem v koutku duše stále cítila tu jistotu, že Ashley je jen moje. A vždy jen moje bude. Jenže v tom jsem se mýlila.

Daphne na to nic neříká. Čekala bych nějaká slova útěchy, ale když nepřicházejí, zkusím se ještě jednou ujistit o tom, že si myslí úplně to stejné co já.

"Tenhle příběh nebude mít happy end, co myslíš?" otočím k ní hlavu.

Daphne se na mě zamyšleně podívá. Pak vezme jeden plochý kamen a hodí ho po hladině jezera. Tři žabky za sebou. Podívám se zpátky na Daphne. Její úsměv, který mi věnuje, se snaží být povzbudivý. Snaha se cení, ale je mi jasné, co se mi chystá říct.

"Myslím, že ještě není všem dnům konec Spencer. A pokud už Ashley nepatří do tvého světa, pořád máš celý svět a celý svůj život na to, abys zjistila, kdo do něj skutečně patří."

I tak se dá na to dívat. Jenže to je právě to, co já v tuto chvíli stále ještě nedokážu.

Probouzím se v neděli ráno celá zlámaná. Těch čísel jsme nakonec s Ashley zvládly více než dost. Teď už vím, že moje starosti kvůli sexu byly naprosto zbytečné, věděla jsem, co mám dělat a když ne, stačilo se podívat na Ashley a vše mi bylo jasné. Takže teď už je více než zřejmé, že víkend v Malibu se více než vydařil. A to ještě není všem dnům konec.

Nadzvednu se, popotáhnu svůj polštář a pak ho lehce položím Ashley přes hlavu. Chvíli je naprosté ticho. Pak se začíná ozývat dusivý zvuk. Panebože, co jsem to zase měla za stupidní nápad?

Než po něm stihnu šáhnout, přistane mi polštář přímo na hlavě. Vidím rozcuchanou a vyculenou Ashley, tak to mě zase dostala.

"Chceš mě zabít Spencer, po jediné společně strávené noci? Tak to je nový rekord, to tě můžu ujistit."

Koutky mých úst mi trochu poklesnou, když mi dojde, že mě zrovna Ashley srovnává s jinými svými milenkami.

"Dneska nemusíme vůbec vylézt z postele," pokračuje Ashley se širokým úsměvem.

Opravdu zajímavý nápad. Více než zajímavý. Jenže mě kručí v břiše.

"Co tak snídani do postele?" navrhnu Ashley.

"Hned tu bude Spence," Ashley se bleskově zvedá z postele.

"Já myslela...," snažím se ji zastavit.

"Já vím, nech to na mě, hned to tu bude!" pusa na tvář a Ashley mizí z ložnice.

Ashley je vážně gentlemanka.

Nevím, jak k tomu došlo, čekala jsem po snídani další divoký sex a místo toho si s Ashley jen povídáme. I když jen. Možná je to i lepší než sex, tedy alespoň v tom smyslu, kolik se člověk o tom druhém dozví.

"Moje matka si hraje nevím jak to říct na jakousi mravní podstatu národa," vysvětluju Ashley hierarchii v naší rodině.

"Za co?" směje se Ashley.

Stále ještě ležíme v posteli, opřeny své hlavy o lokty a natočené směrem k sobě.

"Ne vážně, pořád jen každému káže svou pravdu, jak by se měl každý chovat, jak by měl svět správně vypadat, otci, nám, všem. Ale ve skutečnosti nemá srovnaný ani svůj vlastní život, pevně věří, že na veškeré její problémy jí stačí prášky, vezme si prášek a hned je zase vše v pořádku."

"Bere hodně?" vyzvídá Asley.

Polekám se, nerada bych ze své mámy udělala nějakou závislačku.

"Ne to zase ne, není žádná narkomanka, ona je hlavně strašně nenápadná."

"To takový lidi bývají," přikyvuje Ashley.

"Ale ne že by v tom jela, prostě si občas něco vezme, aby jí bylo líp. Ale hlavní je náboženství a církev, každou neděli musíme do kostela, tedy aspoň v Ohiu to bylo každou neděli, jenže teď má furt směny i o víkendu tak už tak často nechodíme. Což mě teda vůbec nemrzí. Každopádně bible je pro ni svatá. Myslí si, že modlením napraví všechny svoje hříchy nebo co."

Otevřeným oknem je slyšet smích racků. Jak jim může být k smíchu můj život? Oni si jen tak bezstarostně poletují a nemusí bydlet v domě s mými rodiči. Jak jsou volní, to jim závidím. Chtěla bych taky být tak volná, jen já a Ashley a celý svět pro sebe.

"Církev zrovna moc nemiluje homosexualitu," navazuje na má slova Ashley.

"To ne," přitakám. "Ale mile mě překvapil včera ráno Glen, ví, že jsme jeli spolu a mamce to neřekl, neprozradil mě."

"Možná tvůj brácha není takový pako, jak vypadá."

Z úst Ashley to zní ještě víc neuvěřitelně, než kdybych to řekla já. Dobře znám její mínění o mém starším bratrovi. Ale lidi se přece můžou změnit, nebo ne?

"Možná ne. A možná za to bude ještě něco po mě chtít."

"A co tvůj táta?"

"Táta? Býval tak senzační, když ještě býval doma. A teď i když náhodou doma je, je stejně duchem nepřítomný. Ale je pravda, tehdy když jsme spolu byly poprvé venku, tak se mě zastal, a vůbec lidí homosexuálů."

"Takže není tak radikální jako tvá mamka."

"Ne, to není, jenže je věčně pryč, někde na služebce a nemá na nás čas, možná to je jeden z důvodů proč je mamka taková jaká je."

A možná taky ne. Do hlavy ji opravdu nevidím.

"To je mi líto," pohladí mě Ashley po ruce.

Jenže táta býval fajn, a to je právě to, co mě teď chybí.

"Stejně za to může ona, kdysi dělal sociálního pracovníka, dělal to, co ho bavilo, ale nenosil domů dost peněz, a tak matka zavelela, ať si najde líp placený místo a on si našel, dělá teď zasranýho právníka velkým mezinárodním firmám, dělá přesně to, co nikdy dělat nechtěl."

Ashley se na chvíli zamyslí, poznám to, vždy u toho tak jemně nakrčí svůj nos a pak z ní většinou vyjde nějaká hlubokomyslná myšlenka. A nebo nějaká totální kravina.

"To není tak jednoduchý Spence, mít doma tři děti, hypotéku na dům, auto, pak musí jít nějaký ideály stranou."

"Že to říkáš zrovna ty Ash? Vy jste nikdy zrovna chudobou netrpěli."

"Já vím, ale můj táta je na tom podobně jako tvůj, vlastně ještě hůř, vidím ho tak dvakrát do roka, o vánocích a když mám narozeniny, když mu to teda zrovna náhodou vyjde."

No jo, to jsem celá já, celou dobu mluvím jen o sobě a nevidím problémy těch druhých.

"To mě mrzí Ash," je teď řada na mě, abych Ashley povzbudivě pohladila.

"Vidíš, kolik toho máme společného, matky negery a tátové věčně pryč," převede Ashley náš rozhovor do žertovnější roviny. Asi už bylo na čase.

"Jo, jediný rozdíl je v tom, že ty máš zlatou kreditku," popichuju ji. Dobře vím, že na jejím bohatství ji ve skutečnosti až tak moc nezáleží.

"Jo, ale věř mi, že bych ji moc ráda vyměnila za normálního tátu, který by tu byl pro mě," potvrzuje Ashley mé myšlenky.

"Já vím, že jo, ty máš totiž nejen zlatou kreditku ale především zlaté srdce."

A jaj! Snad jsem to nepřehnala! Nechci vypadat jako nějaká vlezdoprdelka.

"Spencer! Takový vály na mě tady zkoušíš? Takový klíny do hlavy!" Ashley do mě lehce žduchne.

"Jen si chci pojistit, že z té kreditky taky budu něco mít! Ne, dělám si srandu!" polekám se, aby si Ashley snad nemyslela, že to myslím vážně.

"Já vím, že děláš, znám tě Spencer. Jsi ten nejhodnější člověk na světě!"

Tak teď zas pro změnu přehání Ashley.

"Nepřeceňuj mě Ash!" dloubnu ji do podpaží. Ashley se zachichotá.

"Radši tě budu přeceňovat než nedoceňovat, to si dobře pamatuj! A teď skákni do ledničky pro zmrzlinu!"

Tomu se říká spadnout z výšin zpátky na zem. Někdy mě Ashleyiny myšlenkové pochody vážně překvapují.

"Proč zrovna já. Protože jsem hodná nána?" na oko protestuju.

"Přesně, právě proto. A navíc tvé pohyby jsou tak smyslné a já se jich nedokážu prostě nabažit, prostě tě musím vidět v pohybu."

"To určitě lenochu. Nevidělas moje oblečení?" zvedám se z postele.

"Na co ho potřebuješ, jsme tu sami, jen my dvě."

To je pravda. To bych doma dělat nemohla. Má to něco do sebe mít dům sám pro sebe. To zase bude těžký přechod zpátky do režimu domov. Ale to bude až večer. Do té doby strávím čas v posteli se svou milovanou Ashley. Jen co nám tedy donesu zmrzlinu. Nahá a smyslná.

Když se vrátím zpátky z kuchyně, Ashley něco píše na kus papíru.

"Co to píšeš?" vyzvídám, když jí podávám lžičku a zmrzlinu.

"Nebuď zvědavá Spencer, však se to dozvíš."

Tajemná Ashley, pomyslím si a neřeším to. No stejně mi to nedá a nahlédnu blíže.

"Hej, ještě to není hotové," odhání mě Ashley rukou od svého výtvoru.

Vím, že Ashley něco občas píše, ale zatím mi nikdy nenechala nic ze své tvorby přečíst.

Ani teď jsem si toho přečíst moc nestihla, jen nadpis: 'Zamlžené myšlenky'. Co to asi znamená?

13

Geometrie je věda. Ne, vážně je. Aspoň podle toho co zrovna u tabule předvádí Ashley. V ruce má velký dřevěný úhelník a bezradně jím krouží po tabuli sem a tam. Křídu má v druhé ruce, ale nutno dodat, že zatím ji k ničemu nepoužila. Tak se tu asi schyluje k další kuli. V poslední době mi připadá, že s Ashley ve sbírání kulí soutěžíme. Není to sice oficiálně vyhlášená soutěž, to však nemění nic na tom, že si obě vedeme více než zdatně. Sbíráme je jak o život. Rodiče zřejmě nebudou příliš nadšení, až zjistí jak teď ve škole "válím". Zatím ale mamka ani táta nic netuší.

Já vím, že jsem bývala jedničkářka. No jo, jenže to bylo za časů, kdy jsem žila jen a jen pro školu. To člověka ale nemůže věčně bavit. Když nemáte nic jiného na zábavu, tak se šprtáte. Pak se ovšem stane něco, co vás donutí otevřít oči. Otevřít je a zjistit, že život není jen o učení, že je i o spoustě jiných věcí. Třeba o sexu. No dobře, nejen o něm. O všem dalším co můžete dělat ve dvouch, a že toho je více než dost. Své obzory si rozšiřuju prakticky každý den.

Takže je kule oficiálně na světě. Ashley se vrací za mnou do lavice. Když si sedne, kopnu ji špičkou nohy lehce do kotníku. "Gratuluji ke kuli, Daviesová!"

Ashley se místo odpovědi na mě zatlemí. Líbí se mi, když je takhle zdravě naštvaná. V tu chvíli mě ji opravdu baví hecovat a čekám, jak moc si toho nechá líbit než vybuchne.

Zrovna přemýšlím co jí ještě říct, abych ji ještě víc rozohnila, když mi podá papírek. Miluju naše dopisování po papírcích. Po památné propiskové scéně, od které už mezitím uběhly tři týdny, je to naše pravidelná zábava v hodinách, které máme spolu. To bude asi další důvod těch našich špatných známek.

"Mám plán na víkend," stojí na papírku. Že by Malibu? Když si na něj vzpomenu, rozhoří se mi tváře vzrušením. Od té doby jsme neměli nikdy čas a prostor si to zopakovat, nepočítám-li nějaké to lehké muckání na záchodcích či v parku.

Vezmu tužku a nakreslím na papírek domeček na pobřeží a dvě lehátka a na nich dvě malé postavičky. K tomu připíšu veliký otazník. Podám lístek zpátky Ashley.

Ashley obrátí papír na druhou stranu a začne tam něco škrabat. Když mi ho podá zpátky, vidím na něm jakési stromy a kopec. Sakra, to vypadá skoro jako vysokohorská turistika.

Můj dojem byl správný. Jak mi Ashley o následující přestávce vysvětlila, chtěla by jít se mnou na místo kam ji brával táta. Jmenuje se to tam U tří medvědů. Vrchol tohoto turistického výšlapu je opravdu kopec. Prý to není dlouhá túra, 5 kiláků tam a 5 zase zpátky. Maximálně tři hodinky chůze. Nebyla tam od svých dvanácti let, kdy měl táta naposled čas jí tam vzít. I když nejsem zrovna příznivec turistiky, musíte uznat, že tohle své holce odepřít nemohu. Má k tomu místu krásné vzpomínky a ty teď chce sdílet se mnou.

Teď sedíme v autě. Jsme na výchozím místě našeho výšlapu.

"Co si mám brát sebou?" ptám se Ashley.

"Nic nepotřebuješ, za tři hoďky jsme zpátky u auta," odpovídá mi.

"Ani mikinu? Později bude zima," váhám.

"Později budeme dávno zpátky doma, tam ti zima vážně nebude."

"Ani nemáme sebou žádné jídlo," namítám.

"To taky nebudeš potřebovat, Otesánku!" popichuje mě Ashley.

Pokrčím rameny. Když nic nepotřebujeme, tak nic nepotřebujem. Nu dobrá, budu Ashley věřit.

Stojíme na výchozím bodě naší tůry. Marně očima pátrám po nějakých značkách na stromech.

"Nejsou tady žádné turistické značky," upozorňuji Ashley.

"Žádné nepotřebujem, dokonale tu to znám!" odpovídá mi Ashley rozhodným hlasem.

Její suverenita mě trochu mate. "Je to šest let, co si tu naposledy byla!"

"Žádný strach, mám fotografickou paměť Spencer!"

Toto prohlášení mě tak trochu vyráží dech.

"Tak to ovšem vysvětluje tvůj výborný školní průměr známek 3,6."

"I fotografická paměť má své limity, drahouši!"

Tak drahouši? Všimnu si mikiny, co má Ashley omotanou kolem pasu.

"Proč sis vlastně vzala mikinu Ashley? Mě si jí vymluvila."

"Tahám se s ní jen kvůli tomu, kdyby jsme si chtěly po cestě někde sednout."

"Žes nevzala rovnou nějakou deku, to by jsme si mohli i lehnout."

"Spencer! Ty náruživko náruživá!"

Oslovení bohyně sexu se zřejmě už Ashley omrzelo. Konečně! Oslovolala mě tak poslední tři týdny prakticky neustále.

"Já jen že máme málokdy možnost spolu být ve vertikální poloze," vysvětluji svou motivaci.

"Já myslím že ani deku nebudeme potřebovat, kousek odtud je nádherný zelený palouček s krásnou hebkou trávou."

"Jak moc hebkou?" vyzvídám plná příjemných očekávání.

"Skoro tak hebkou jako je tvá alabastrová pleť!" Ashley mě lehce políbí na krk.

Začíná být více než jisté, že nakonec ten náš výlet bude o něco delší, než jsme původně plánovaly.

Sedíme na paloučku. Tráva je tu opravdu příjemně hebká. Dívám se na Ashley. Jak mohl bůh stvořit tak dokonalou ženu a navíc se rozhodnout, že ji můžu mít právě já? Asi bych se měla dát na modlení, aby tato pohádka vydržela co nejvíce dlouho. Pokud možno na vždycky.

"Nedělej na mě oči Spence!" vytrhne mne Ashley ze zamyšlení a očumování její dokonalé tváře.

"Jaký oči?" nechápu Ashleyinu poznámku.

"No ty tvý lascivní pohledy."

"Jak to myslíš Ashley?"

"Ty pohledy, kterými říkáš, ošukej mě hned teď, protože za chvíli na zem spadne meteor, zvednou se přílivové vlny a smete nás vlna tsunami a budeme všichni mrtvý, takže už k sexu nebude žádná další příležitost!"

Vážně se na ni dívám takhle? Pořád přemýšlím, jak může být Ashley tak dokonale svůdná, ale jak je vidno, funguje to i naopak. I já jsem přitažlivá pro ni.

"To všechno se dá vyjádřit jediným pohledem?" zjihnu a dám Ashley ruku do dlaně.

Ashley mi ruku lehce políbí. "No ty si zjevným důkazem toho, že dá!"

"Ashley, nefantazíruješ příliš?"

"Věř mi, že to ještě držím svou představivost dost na uzdě," ubezpečuje mě Ashley. Ta tráva je vážně hebká. Bylo by škoda neprubnout, jak moc hebká bude pro další části našich těl.

Byla z toho nakonec velmi příjemně strávená hodinka, nebo tak nějak. Teď už jsme ovšem upravené a zpátky na cestě našeho výšlapu. Jenže je to pořád dost daleko, stále jdeme a nějaký vrchol je v nedohlednu. Když už potřetí namítám, že je to daleko, dočkám se konečně Ashleiny reakce.

"Tak na ten vrchol nemusíme Carlinová, stejně už jsme jeden dneska zažily."

Tak toto je typicky rozpustilá Ashley, jak má po koitu tak je rozvernější než Bolek Polévka ve své manéži.

"Ale ty jsi tam tolik chtěla, Daviesová," uvědomuju si, že to Ashley dlužím, zvlášt po tom, co předvedla se svýma šikovnýma prstama na louce. A nemyslím tím sbírání pampelišek.

"Však není všem dnům konec nebo je?" mrká na mě Ashley. Když na mě takhle rajcovně mrká, dostávám neoddolatenou chuť ji ještě jednou stáhnout někam do křoví. Jenže tolik času už nemáme. Slunce se již sklání nad obzorem, tma bude co nevidět.

"Dobře, tak příště až na vrchol, tedy na tu horu myslím," uzavírám naši debatu s erotickým podtextem.

Ashley se usměje od ucha k uchu. "Jak říkáš Carlinová, jak říkáš."

Nemůžu si pomoct, ale přísahala bych, že chodíme v kruzích. I když v lese se to až tak lehce nepozná.

"Tenhle strom je mi nějaký povědomý," říkám Ashley a zastavím se u stromu, který ten den vidím již minimálně potřetí.

"Jsi si jistá?" probodává Ashley pohledem střídavě strom a střídavě mou maličkost.

"Myslím, že už jsme tudma šly," trvám na svém.

"Já nevím Spencer," rozhazuje Ashley rozpačitě rukama.

"No, to je právě to, ty nevíš, Ashley, a výsledek je, že jsme zabloudily, jsme zablouděný."

"No asi máš pravdu, šly jsme tudy," uznává nakonec Ashley očividný fakt.

"No a co ted? Za chvíli bude tma a my nevíme kde jsme."

"Jsme v lese," odtuší Ashley.

Jenže já už na vtípky pomalu ale jistě přestávám mít náladu. Bolí mě nohy a auto je v nedohlednu.

"Ano Ashley, tohle je opravdu konstruktivní přístup k řešení naší situace."

"Promiň Spencer, ale nedělej hned z toho takovou vědu, však když jsme se ztratily tak se zase najdeme."

Jenže už se opravdu začíná pomalu, ale o to jistěji stmívat.

"A co ta tma? Jak se asi najdeme ve tmě, když nebude vidět ani na krok, máš snad baterku?" začínám být nervózní a klid Ashley mě zrovna moc na pohodě nepřidává.

"Nemám."

"Tak to si tak můžeme svítit akorát displejemi od mobilů, je tady vůbec signál?"

"Obávám se...," Ashley zvedá mobil nad hlavu. Už předem je mi známá její odpověď.

"Není, tak to jsme v pytli, co budeme dělat, v noci, po tmě, v lese, ani tu blbou mikinu nemám!"

"Dám ti svou," Ashley si začíná odmotávat svou mikinu od pasu.

"O to tu teď nejde, Ashley, co budeme dělat?" naléhám na ni a čekám konečně nějakou racionální odpověď.

"Co asi? Najdeme co nejrychleji cestu vodsuď pryč."

"A jak? Nejsou tu žádný značky a tvoje fotografická pamět má očividně své limity!" nedokážu si odpustit sarkastický podtón ve svém hlase."

"Tak už netrilkuj Spencer, nemůžu se soustředit," dává si Ashley hlavu mezi dlaně a sedá si na pařez.

"Tak dobře, už jsem zticha," vyhovím Ashley a pozoruju, jak se ji nakrčil nos a objevila se nad ním drobná vráska, jak přemýšlí. Vydržím být ticho opravdu dlouho, asi tak deset sekund.

"Pomáhá to?" ptám se Ashley.

"Co?" dívá se na mě nechápavě.

"No že jsem zticha."

"Dokud bylas tak jo."

Jenže přemýšlení Ashley nás z lesa zavčas nedostalo. Jsme někde bůhvíkde a obklopuje nás černočerná tma. Sotva dohlédnu na Ashley, která stojí jen pár kroků po mé pravici. Navíc už jsme několikrát zaslechly jakési podivné zvuky. Asi nějaká divoká zvěř si ověřuje, co že se jí zatoulalo do jejího rajonu.

"Vidíš něco?" ptám se toho stínu, který zřejmě je Ashley.

"Jenom tmu," slyším její odpověď.

"Takže nic."

"Máme i jiné smysly vnímání Spencer!"

Pomalu ale jistě mě její zlehčování naší situace přestává bavit.

"To jistě, například sluch, slyšíme nějaký divný zvuky z lesa, který nahánějí hrůzu, pak máme hmat, takže můžeme nahmatat strom a pak další a pak dalších tisíc a stejně nám to nijak nepomůže, když nevíme kam jdeme, pak máme chuť, ale nic sebou na jídlo, jelikož jsme šly na malou procházku, pak cítím chlad a nemám mikinu, protože jsme šly na malou procházku, ale to už jsem říkala, a taky máme..."

"Dobrá Spencer, to už stačí, tím nám nepomáháš!" Zrovna vod ní to teda sedí!

"A jak nám pomáháš ty Ashley? Byla bys tak hodná a vysvětlila mi to? Za celou dobu co jsme se do týto šlamastiky dostaly, jsem od tebe nezaslechla jedinou rozumnou věc, která by nám nějak pomohla."

"Vím, že je to moje chyba že jsme zabloudily Spencer, na druhou stranu co se nám může stát horšího než že strávíme jednu noc v lese, na to se neumírá!"

Nemůžu uvěřit tomu, co slyším.

"Jenže ty si bohém Ashley, na tebe doma nikdo nečeká, zato já mám doma matku furii, která mě sleduje na každém mém kroku a kvůli komu asi, kvůli tobě, protože nás podezřívá, že spolu něco máme, a kvůli čemu asi, kvůli té tvé pověsti!"

"Takže je to nakonec všechno moje chyba, tvůj neuspořádaný život, to že nedokážeš své matce říct pravdu o nás, to je taky zřejmě moje chyba, ale co jiného taky čekáš, na mě nikdo doma nečeká, nikdo na mě výchovně nepůsobí, pak je jasné, že jsem takový vyvrhel společnosti a nedůstojná partie pro takového nevinného andílka jako jsi ty!"

Uvědomuji si, že jsem to přehnala.

"Ashley, tak jsem to nemyslela!" natahuju konejšivě ruku jejím směrem.

"Pak si zřejmě stojím na uších," moje ruka byla její kategoricky odražena zpátky.

Slyším kroky, Ashley jde pryč! Proboha, jen ať mě tu nenechá samotnou, umřu strachy!

"Ashley promiň, Ashley počkej, kam jdeš, počkej, omlouvám se, slyšíš?! Já vím, že jsem srab, já to mamce řeknu, ted ještě ne ale brzo ano, Ashley, kde jseš?"

Chvíli je naprosté ticho. To člověku na klidu zrovna nepřidá.

"Tady," ozve se přímo za mnou a mých zad se dotkne ruka. Není to naštěstí žádný uchylák, ale Ashley. Nějak až podezřele potichu se ke mně přikradla zezadu. Jak se to naučila?

"Fuj, tos mě vylekala" chytnu se za hrudník, abych uklidnila své splašené srdce.

"Promiň" hladí mě Ashley po rameni. Stisknu její ruku.

"Ne ty promiň, nechci se s tebou hádat a omlouvám se, máš pravdu, vím, že jsem srab a že už s tím musím něco udělat, jen potřebuju trochu víc času, protože nejsem tak statečná jako jsi statečná ty!"

"Myslíš si, že jsem statečná?" slyším Ashleyin udivený hlas.

"Co myslím, já to vím, nestydíš se za to co jsi a není to pro tebe lehké, kolik lidí ti kvůli tomu stěžuje život, ať už Madison nebo kdokoliv jiný, ale ty se nebojíš a nestydíš za to co jsi."

"Taky se bojím Spencer, to mi věř, jen to na sobě nedám najevo, aspoň tedy ne před takovýma lidma, kteří by mi to nechali vyžrat."

"Jsi moc statečná a já chci být taky jednou taková."

"Jsi taky statečná Spencer, kdybys nebyla, nebyly by jsme tady teď spolu, to mi věř!"

"Nevěděli jsme, že tu zatmíme," namítám potichu.

"Ne tak jsem to nemyslela, nebyly by jsme vůbec spolu a to že jsme, i když si to zatím rodičům neřekla, ukazuje, že statečná jsi!"

Najednou se znovu ozve ten zvuk, co už jsme slyšely jednou předtím. Zní to jako divoké prase či něco takového a tentokrát je to mnohem blíže než prve.

Najednou jsem v náručí Ashley a pevně ji objímám.

"Co to je?" ptám se jí vystrašeným hlasem.

"To nevím Spencer a ani si nejsem jistá, zda to toužím zjistit."

"Bylo to blízko."

"Hodně blízko," říká Ashley poměrně klidným tónem.

"Ty se nebojíš?"

"Bojím se, že mi vyklouzneš z mého náručí, to je to, čeho se bojím."

Její slova mě zahřívají u srdce, víc než nějaká mikina.

"Jenže toho se hned tak nedočkáš...ty hádky stejně mají své kouzlo."

"Proč myslíš Spencer?"

"Tedy pak to udobřování po nich, to má své kouzlo!"

"Jo, to má, Spencer je naprosto normální, že dva lidi co se milují se občas hádají, na tom není nic neobvyklého."

"Milují!" skáči Ashley do řeči. Skutečně to řekla? Zřejmě jí to ani nedošlo!

"Ano, milují a....."

Ona to pořád nechápe!

"Řeklas milují!" říkám jí jako by to vysvětlovalo naprosto vše.

"No..."

Zřejmě nevysvětluje.

"Nikdy jsme si to neřekly," vysvětluju Ashley to, co stále ještě nepochopila.

"Aha," zní její odpověď. Pak je chvíli naprosté ticho. Možná i pan divočák už si dává voraz a bourání stromů odložil až na zítra, až se na to pořádně vyspí.

"Spencer Carlinová, miluji tě," zazní do toho ticha. Čekala jsem celý svůj život na to, až mi někdo něco takového řekne. Právě se to stalo. V noci, v lese. Koho by to kdy napadlo. A já tomu pořád nedokážu uvěřit.

"Já tebe taky miluju, Asley Daviesová," odpovídám roztřešeným hlasem mé lásce. Zlehka se políbíme.

"To je dokonalá chvíle, tedy skoro dokonalá," olíznu si zlehka své rty.

"Co tím myslíš Spencer?"

"Pořád jsme zablouděný a teď už zřejmě i zakufrovaný, navíc bez kufrů!"

Ashley se zasměje. "No to jsme!"

"Co budeme dělat?"

"Asi si najdeme nějaký strom, kde přečkáme noc!"

Ještě před chvílí taková romantika, a teď drsná realita. Strávíme noc v lese! Společně s divočáky!

14

Noc v lese se neskutečně vleče. Polosedíme, pololežíme v koruně starého rozvětveného stromu kousek od sebe. Slyším, jak Ashley zlehka oddychuje. To je bezpochyby její výhoda, že dokáže v tomto prostředí a v naší situaci tak klidně spát. Já to nedokážu. Hlavou se mi honí černé myšlenky.

Divočáka už jsme neslyšeli, což je bezpochyby dobře. Tím ovšem světlé stránky naší současné situace jsou vyčerpány. Je pozdě v noci a ani si nechci umět dokázat představit, co se děje u nás doma. Jaké pozdvižení musel způsobit fakt, že jsem nepřišla domů a nejsem ani k dosažení na mobilu. Matka musí být celá bez sebe. Ještě nikdy se nestalo, že bych nestrávila noc doma, aniž by to matka dopředu věděla a neznala místo mého pobytu. Vždycky je hold něco poprvé. Stejně jako bylo dnes poprvé to, že jsme si vyznaly s Ashley lásku. To bylo nádherné. Ale na jak dlouho to nádherné vydrží? Nemusím mít nějakou přebujelou představivost, abych si dokázala představit, co bude zítra po mém příchodu domů následovat. Matka mě prostě a jednoduše zabije. A pokud ne, tak dostanu zaracha na zbytek svého života a na vídání s Ashley můžu rovnou zapomenout. Maximálně si tak o tom nechat zdát.

Opravdu růžová budoucnost mě očekává. Podívám se směrem tam, kde ve tmě kousek ode mě lehce oddychuje Ashley. Je to její vina, co se stalo, ale už se za to na ni prostě nedokážu zlobit. Na to ji mám příliš ráda. Myslela to dobře, jen chtěla se mnou strávit čas. A za to, že má orientační nesmysl, taky nemůže. Kéž by tato noc trvala navždy, a já už ji nikdy nemusela opustit. Kéž bychom mohly být navždy spolu, bez ohledu na mou matku či kohokoliv jiného na této planetě. Jenže tak to v životě nefunguje. Alespoň ne v tom mém.

"No tak Spence, vstávej už!"

Otvírám oči. A sakryš. Slunce už je vysoko na obloze. Tak to jsem celá já, v noci nespím a pak, když už je ráno, tak vytuhnu. Jako by ten průser nebyl už tak dost velký. Dívám se vpravo od sebe na Ashley, která na mě před chvílí hodila šišku, která mě probudila. Jako vždy vypadá úchvatně, a to k tomu nepotřebuje ani sprchu, ani make-up. Okamžitě mě obdaruje svým nejširším úsměvem. Jak ráda bych ji takhle vídala každé ráno po probuzení. Člověku je hnedka líp, i když v mém případě vzhledem k dané situaci to netrvá příliš dlouho.

"Ashley, kolik je už proboha hodin?" zakňourám v odpověď.

"To nevím Spence, mám od včerejška vybitý mobil, ale počítám, že bude tak sedm nebo osm."

"Musím se co nejrychleji dostat domů," říkám rozhodným hlasem a začínám se pomalu škrábat směrem dolů.

"Nemyslíš si, že v tuto chvíli už to je stejně jedno?" odpovídá mi Ashley. Má bohužel naprostou pravdu, hodina sem či tam už nemůže hrát žádnou významnou roli v očekávaných událostech.

Skáču ze stromu dolů a až si teprve uvědomím, jaká to byla celkem výška. Normálně bych se bála takhle skočit, ale v tuto chvíli mě trápí úplně jiné věci. Především to, kdy zase vůbec uvidím Ashley.

"Tak pojď," říkám k ní směrem vzhůru do koruny stromu. Během chvilky přistává Ashley na zemi malý kousek ode mě. Bere mě za ramena.

"Půjdu k vám domů s tebou Spence."

Vrtím odmítavě hlavou. To by bylo to poslední, co by Paula uvítala, vidět Ashley za těchto okolností.

"Jsi moc hodná Ash, ale toto musím udělat sama, nedá se nic dělat."

Ash se jemně nakrčí nos.

"Kde se v tobě vzala ta odvaha?"

"Nu což, přespala jsem v lese, takže už mě hned nic tak nerozháže."

Samozřejmě že lžu, snažím se přesvědčit samu sebe, že se nebojím. Ve skrytu duše ovšem vím, že to je vše jen lež.

"Ty jsi statečná Spencer, ať si myslíš třeba něco jiného, jsi!"

Její slova mě hřejí u srdce. Snad tam ten příjemný pocit dokážu udržet, jak nejdéle to bude možné.

"Pojď Ashley a pomoz mi najít cestu z tohoto zatraceného lesa!"

Ashley jen kývne hlavou a vezme mě za ruku.

Za denního světla to netrvalo dlouho a my nakonec našly cestu z lesa ven zpátky k autu. Stálo přesně tam, kde jsme ho včera zanechaly. Ashley odemkla a já pohladila svou mikinu ležící na zadním sedadle.

"Stýskalo se ti?" zeptala jsem se jí.

Ashley se zasmála. "No vidíš, nakonec jste se přece jen shledaly."

Naposled obejmu Ashley. Jen bůh ví, jak dlouho bude trvat, než se mi to zase poštěstí. Když se od sebe oddělíme, podívám se jí do očí.

"Byl to krásný výlet, Ash. Ať bude mít jakékoliv následky, tak toho nelituju, že jsme jely, stálo to za to."

Ashley mě pohladí po vlasech.

"Neboj se Spence, nic se nakonec nejí tak horké, jak se to uvaří."

Odmlčíme se.

"Co řekneš mamce?" uhladí mi Ashley pramínek neposlušných vlasů za ucho.

"Co bych jí říkala, pravdu, je úplně jedno co jí řeknu, nemá smysl si nic vymýšlet."

Našlapuju tak opatrně, jako kdybych šla bosá po ostrých střepech. Klíč strkám do zámku zub po zubu. Jsem tichá jako myš, stejně ale vím, že mi to nebude nic platné. Matka určitě spát nebude, natolik ji znám že vím, že bude určitě vzhůru a bude na mě čekat.

Otvírám dveře a jsem v hale. Nikde nikdo, je naprosté ticho. Došourám se pomalu do kuchyně, ani tam nikdo není, nástěnné hodiny ukazují půl desáté. Že by přece jen mamka spala, takhle pozdě? Tomu se mi stěží chce věřit. Je to ranní ptáče, přímý opak mě. Vrátím se do haly a lehce našlapuju do schodů do patra.

Dveře mého pokoje jsou přivřené, s napětím je pootevírám. Ani tady nikdo není. V prvotním nápadu chci skočit do postele a předstírat, že nic z toho se nestalo. Ale to by bylo jen oddalování nevyhnutelného. Jdu se podívat do Glenova pokoje. Ani tady nikdo není. Co se to tady děje? O co jsem to přišla? Nastal konec světa, když ještě není rok 2012!

Nakonec se odhodlám a zamířím si to do ložnice rodičů. Stále je všude ticho, až hrůzostrašné. Tomu se říká ticho před bouří. Jdu tam celou věčnost, krok po krůčku, pomalu a naprosto bezhlučně. Dveře jsou zavřené! Beru pomalu za kliku. Klika jde dolů a já milimetr po milimetru otvírám dveře. Škvíra mého pohledu se tak postupně otvírá víc a víc. Nejdříve vidím jen obraz na stěně, čelo postele a pak…zachumlanou postavu přikrytou dekou. Bože, matka opravdu spí, snad se nepředávkovala nějakýma práškama, jak měla o mě strach! To by ještě scházelo!

Otvírám ještě víc, v posteli spí dva lidi! Jak je to možné, otec se neměl ještě vrátit celý týden. Přece by matka… to určitě ne. Jenže ta barva vlasů, co vykukují z pod deky mi nějak nesedí. V posteli nespí blondýna. Postava se najednou otočí na druhou stranu a já se dívám z očí do očí Madison. Má vytřeštěné oči, když mě vidí a zatahá za přikrývku vedle sebe. Vedle ní se ztyčí Glen a je bledý jako stěna, když mě spatří.

"Proboha Spencer, kde jsi byla? A co jsi dělala?"

Až teď si uvědomím, že lezení po stromě zanechalo následky na mém oblečení. Přesto mi koutek úst jde na horu. Když jsou tu tito dva v této posteli, znamená to jedinou věc – matka doma rozhodně není. Cítím, jak se mi z hrudi odsouvá velká žulová deska, která mě tlačila na prsou. Ani jsem si neuvědomila, že ji tam mám, až do této chvíle.

"Mohla bych se vás zeptat na to samé," odpovídám Glenovi a nazdvihnu přitom pobaveně obočí.

"Sejdeme se v kuchyni," odpovídá mi Glen. To mi stačí. Zavírám dveře a jen zaslechnu, jak Madison říká: "Vypadá jako hastroš." To se teda ozvala ta pravá.

"Kde je mamka?" ptám se Glena okamžitě, jakmile se objeví v kuchyni, teď již oblečený. Já mezitím dala postavit vodu na kafe a stále se modlím, že to co jsem viděla znamená opravdu to, co jsem si myslela, že to znamená.

"Nějaká havárka, musela do nemocnice, byla tam celou noc."

To vysvětluje ty žádné zmeškané hovory na mém mobilu, který jsem před chvílí dala na nabíječku. Teď již to do sebe všechno pěkně zapadalo a já si mohla hluboce oddychnout, matka nevěděla, že jsem nebyla v noci doma. Pokud jí to Glen tedy nevyžvanil, nebo nevyžvaní, ale toho bych se za dané situace vážně nebála.

"Dáš si kafe?" ptám se Glena a do ruky beru konvici.

"Jo, udělej i Madison" odpovídá mi. Ušklíbnu se, ale jeho přání vyhovím. Beru z poličky ještě jeden hrnek.

"Takže jste s Madison využili situace, jak vidím," nalívám vodu do hrníčků.

"Já jsem byl alespoň doma, kde jsi byla ty, v pralese?"

Můj drahocenný bratr ani netuší, jak blízko je pravdě.

"Jo, tak nějak" odpovídám mu.

"To si nemohla aspoň dát vědět, nebo něco?" říká dotčeně.

Pokud jsem si dobře na svém mobilu všimnula, ani on mě nikterak nesháněl, takže nechápu, o co mu teď jde.

"Nezdá se, že byste mě nějak postrádali," odpovídám mu.

Glen se ošije a sedne si k hrnku. "Myslím, že pokud ty nic neřekneš matce, o tom co jsi viděla v ložnici, tak ani já jí nic nemusím říkat o tvém nočním dobrodružství."

No vida, dohoda je na světě. Ani to moc nebolelo. Právě naopak. Balvan z prsou je definitivně pryč. Prošlo mi to. Žádné domácí vězení ani nic podobného mě nečeká. Což znamená jedno jediné, že Ashley zase uvidím co nevidět. A to je to nejdůležitější. Má nálada se tak během chvilky z bodu mrazu dostala až na vrchol euforie. Otevírám ledničku a ptám se mého milovaného bratra.

"Co si dáš k snídani?"

Můžu vás ubezpečit, že normálně se ho na takové věci neptám. Což se taky zračí v jeho pohledu, když se na mě překvapivě dívá.

"Bože, zas tak těžká otázka to nebyla," popíchnu ho lehce.

"Vážně by mě zajímalo, kdes byla a cos tam dělala," dívá se na mě pátravým pohledem.

Nemám jediný důvod mu na jeho otázku odpovídat. A ani na ni nebudu muset odpovídat nikomu jinému. A to je ta nejlepší zpráva dnešního dne.

15

V poslední době lítám pár kilometrů nad zemí. To Ashley mi dala křídla. To v jaké jsem pohodě nemohlo neuniknout mé matce.

"Co se stalo Spencer?" vybafne na mě, když seběhnu dolů ráno ze schodů.

Dost dobře nechápu co tím má na mysli. A navíc spěchám, abych byla u školy dřív než Ashley a překvapila jí ranní milou pozorností.

"V poslední době celá záříš, máš snad nějakýho kluka?" neignoruje mě bohužel má drahocenná matka.

Jo, kluka. Fajn nápad. Ale ne pro mě. Já mám holku, drahá mamčo.

"Ne, nemám," odvětím jenom vesele a už chvátám pryč. Čas výslechů skončil. Nemám náladu si jimi nechat kazit náladu. Aspoň ne hned tak po ránu. Matka chtěla zřejmě ještě něco říct, ale to už jsem ze dveří venku.

Stepuju před školou. Čekám na Ashley s dvěma kafi v ruce. Ta si teda dneska dává na čas.

"Ahoj," to není Ashley, to je Madison. A baví se s mnou, což je krajně podezřelé. Nebavila se s mnou od té doby, co jsem ji načapala u nás doma s Glenem v posteli, a to už je nějaký ten pátek.

"Ahoj," řeknu jen a sleduju, co se bude dít dál.

Madison se opře vedle mě o zábradlí. Nejspíš čeká na Ashley, aby jí dala pár do zubů. Oprava, aby ji Ashley mohla dát do zubů. Dobře znám náturu Ashley. A navíc pevně věřím tomu, že u Ashley zrovna přísloví pes, který štěká, nekouše, neplatí. Už i mě párkrát pokousala. Tedy v tom dobrém slova smyslu. No jo, přiznávám se, už zase myslím na čuňačiňky.

"Čekáš na Ashley, že?" zdá se, že zrovna Madison objevila Ameriku. Nejspíše i holubi na střeše tuší, na koho tu každý den ráno takhle čekám. Zdá se ale, že zrovna dnes se nedočkám. Kde sakra může být?

"Vypadá to, že se opozdila," pokračuje Madison ve svém monologu. Proč tu pořád ještě zaclání? Na co tady čeká? To nemá nic lepšího na práci?

"Už bude zvonit," má opravdu velmi dobrý postřeh, to se jí musí nechat.

"Potřebuješ něco Madison?" nevydržím to a zeptám se jí přímo. Možná jsem bývala o něco slušnější, ale to bylo ještě v jiné době. No spíše v jiném století.

"Vlastně něco potřebuju od Ashley," nemohu uvěřit vlastním uším. Jak zrovna Madison může potřebovat něco od svého úhlavního nepřítele? Já vím, bývaly nejlepší kamarádky, ale to už je přece hodně dávná minulost, pokud vím.

"Ale zdá se, že dneska se jí nedočká ani jedna z nás, tak zatím," uzavírá Madison své malé vystoupení a odchází.

Vážně nechápu, co se dnes děje. Nejdříve ten výslech mamky, pak podivná společnost Madison a nakonec se nedočkám své životní lásky. Je na čase jít do třídy. Zavibruje mi v kapse mobil. Vydělám ho a vidím, že mi píše Ashley. No sláva, tak nezvěstná není. Dívám se na zprávu.

"Přijď prosím hned teď ke mně domů, Ash."

A co zas do všech hrnků v kredenci znamená tohle? Povzdechnu si.

Ash si zřejmě dnes hodlá hrát na slečnu záhadnou. K ní domů jsou to asi dva kiláky. Tak tomu říkám po ránu opravdu pěkná procházka. To, že zmeškám školu, je teď asi ta poslední starost, kterou mám. Jdu navštívit slečnu záhadnou.

Zvoním na zvonek a Daviesovic vily. Chvíli se nic neděje. Pak se z interkomu u dveří ozve Ashleyin hlas.

"Ahoj Spencer, jsi sama?"

Co zase proboha znamená toto? Myslela snad, že sem dovedu celý dívčí softbalový tým?

"Ahoj Ash, jsem tu sama. Co se děje?"

"Pojď dál!"

Ano, děkuji za opravdu vyčerpávající odpověď. Zabzučí dveře a já beru za kliku. Tak co se dnes ještě bude všechno dít?

Vcházím do vstupní haly. Je tu ticho. Hrobové ticho. Pak uslyším Ashleyino zavolání zezhora – jsem v pokoji!

Vyjdu tedy nahoru po schodech a po další menší procházce dojdu konečně k Ashleyinu pokoji.

Nahlédnu dovnitř, ale nikde ji nevidím. Pak se za postelí vymrští Ashleiyna hlava. Vážně se schovává za svou postelí? Očekává snad nálet mimozemšťanů?

"Tak jsi tady," říká mi. Nejspíše bych na to přišla sama i bez jejího upozornění.

"Tak co se děje Ash?" nevydržím to, toto ráno se mi přestává líbit čím dál tím víc.

"Viděla jsi Madison?" ptá se Ashley.

Takže se to zřejmě hned tak nedozvím. Rezignuju na snahu zjistit hned teď, co se děje. Všechny ti divný události přeci musí mít nějaké logické vysvětlení. A já tomu přijdu na kloub.

"Viděla jsem ji před školou, vlastně se po tobě sháněla," sedám si na její postel.

"Sháněla se po mně?" Ashley je stále na zemi za postelí.

"Máte opravu velkej barák, je tu slušná ozvěna," no asi nebudu tak trpělivá, jak jsem si předsevzala.

"Něco se stalo," oznamuje mi Ashley. Že by první náznak něčeho, co by se vzdáleně dalo považovat za informaci?

Dobře, zkusím tedy být trpělivá: "A co se stalo Ashley?"

Ashley nic neříká. Pak mi mlčky podává jakýsi list papíru. Je to dopis. Dopis psaný rukou, to už se dnes hned tak nevidí. Beru jej do ruky. Zřejmě si ho mám přečíst.

Drahá Ashley,
Ráda bych zakopala válečnou sekeru, která mezi námi je. Já vím, že to zní asi dost neuvěřitelně. Přesto mi věř, že to myslím smrtelně vážně. Vím, že jsem se k tobě nechovala vůbec hezky. Právě naopak. Bylo to hnusný, ty věci co jsem o tobě říkala. Hlavně ty o tvé sexuální orientaci, za to stydím nejvíc. Všechno mě to mrzí a já věřím, že to stále můžu napravit. Když mi to dovolíš. Chci být zase tvoje kamarádka. Prosím dej mi šanci dokázat, že to myslím upřímně. Už nikdy nezradím naše přátelství. Ať se rozhodneš jakkoliv, nebudu se na tebe zlobit. A vždy tu budu pro tebe. Tvá doufám že stále kamarádka Madison

Tak to je opravdu divný dopis. Skoro tak divný jako Ashleyino chování. Ovšem jen skoro.

"Dobře, Madison se chce s tebou usmířit," rekapituluju nahlas obsah dopisu.

"Není to divný?" odpovídá Ashley. Dnes je tu divných o mnoho více věcí.

"No, trochu divný to je," přitakám.

"Trochu Spencer? Vážně trochu? Mě to připadá jako naprostá šílenost, jeden den po mě prakticky plive a další den mi napíše něco takovýho. Vážně mám věřit tomu, že se takhle změnila přes noc?"

Ashley má naprostou pravdu, nezní to moc věrohodně ani pravděpodobně.

"Co tím chceš říct Ashley?"

"Co tím chci říct? Tohle je nějaká past, habaďůra, chce se pobavit na můj účet, něco na mě chystá!"

Konečně mi začíná svítat.

"Tak proto jsi nepřišla do školy a místo toho ses tu takhle zabarikádovala!"

Zdá se, že mému milovanému bojovému psovi někdo přes noc vytrhal všechny zuby.

"Spencer, tohle je vážná věc! Ty neznáš Madison! Ty nevíš čeho je schopná! Dělá mi ze života peklo už dobrých šest let a najednou mi napíše toto, vždyť to je jak z nějakýho špatnýho románu!"

"Takže čekáš co? Že tě ve škole přepadne? Pomluví? Udělá něco nového, co ti ještě neudělala? Ne, hlavně mi neříkej, že ty zbraně co zmizely z Iráku má Madison doma pod postelí!"

Už zase jsem jízlivá, ty dvě kafe co jsem cestou sem vypila, byly zřejmě na mě příliš.

"Ha, ha, Spencer, radši mi přesně zopakuj, co ti Madison říkala!"

"Jen, že od tebe něco potřebuje! Možná tvou krev, možná se živí lidskou krví!" vycením na Ashley své zuby.

"Opravdu jsem ráda, že se tím tak dobře bavíš, Spencer!"

"Ať je to jak chce, nemůžeš se Madison vyhýbat po zbytek svého života. Budeš se s ní muset o tom promluvit. Zjistit, co to doopravdy znamená!"

Ashley si povzdechne. A pak konečně vyleze zpoza své postele a sedne si na postel vedle mě.

"Máš pravdu Spencer."

No sláva! Odmlčíme se. Po chvíli se na mě Ashley podívá svým něžným pohledem.

"To si sem vážně šla až od školy pěšky?"

A nebylo to náhodou přesně to, co po mně Ashley chtěla?

"Chudinky tvé nožičky," pohladí mě zlehka Ashley po noze.

Najednou tolik pozornosti vůči mým nohám? Kdo by se toho býval nadál.

"Udělám ti masáž nohou" dává mi nabídku, jaká se neodmítá. Tak toto je moje stará dobrá Ash.

Takže plán zní takto. Ashley se sejde dnes odpoledne před školou s Madison. A bude napíchnutá. Tedy bude mít u sebe mobil a já budu na druhé straně otevřené linky. Takže pokud se něco začne dít, tedy vůbec nemám představu co, ale prostě něco co by Ashley nějak ohrožovalo, tak tam budu v cuku letu na pomoc. Tolik tedy k plánu.

Ashley se dnes vážně chová divně. Chápu, že má obavy z Madison a jejích bůhvíjakých záměrů. Ale přesto. Ať má Madison za lubem cokoliv, není to něco, co by mělo Ashley takhle rozhodit, takhle zahnat do kouta. Ona je přece ten typ, který se ničeho ani nikoho nebojí. Aspoň dodnes jsem si to myslela.

Dívám se na ty dvě zpoza rohu budovy, jsem od nich asi 50 metrů. Dalekohled by se možná hodil. Měla jsem říct Glenovi, určitě nějaký má.

Ashley přichází ke stolu, kde už čeká Madison. Jde velmi, velmi pomalu. Chvílemi si říkám, zda tam vůbec ještě dneska dojde. Řekla jsem jí, ať se hlavně chová sebejistě. Už to, že já něco takovýho musím vykládat Ashley Daviesové, naznačuje, že není něco v pořádku.

"Ahoj," slyším poněkud roztřesený hlas Madison.

"Ahoj," slyším Ashley.

Tak vážně nevím, která z nich je vyplašená víc. Ashley si sedá na lavičku naproti Madison.

"Jsem ráda, že jsi přišla," to je opět Madison.

"Prý něco ode mě potřebuješ," broukne Ashley.

"To je pravda, potřebovala bych od tebe zpátky ten dopis."

Zpátky dopis? Co to znamená? Nejdříve ji napíše, že se chce udobřit a teď chce ten dopis zpátky? No to je vážně divné.

"Myslíš ten tvůj dopis, co jsi mi nechala zastrčený ve skříňce," ujišťuje se celkem zbytečně Ashley o původu dopisu, jakoby jí někdo posílal stohy dopisů každý den.

"Ano ten."

"Myslíš ten dopis, ve kterém píšeš, že chceš se mnou kamarádit?" pokládá Ashley další ujišťovací otázku.

"Ano, přesně ten."

"A teď ho chceš zpátky?"

"Snad sis nemyslela..."

"Ne, nemyslela...tím spíš nechápu, proč si to napsala? Kdybych tě tak dobře neznala, působilo by to na mě celkem přesvědčivě," zní nahněvaně Ashleyin hlas. Možná snad více zklamaně než nahněvaně, alespoň mi to tak připadá.

"Jenže mě znáš," dokončuje její myšlenku Madison.

"No právě, takže naprosto nechápu, co si tím sledovala, Madison!"

"Nesledovala jsem tím nic," chabě se brání Madison. Ještě nikdy jsem ji neviděla v tak hluboké defenzívě, v jaké je právě teď.

"Nic? To je důvod k napsání dopisu, nic?" ocitá se Ashley v čím dál tím větší ráži. Její prvotní nejistota je ta tam.

"Prostě mi ten dopis Ashley vrať a zapomeneme na to," pokouší se Madison o co nejsmířlivější tón.

Zní to jednoduše. Pro Ashley zřejmě až moc jednoduše.

"Nevrátím ti ho, dokud mi neřekneš, proč si ho napsala, a vůbec, nejen že nevrátím, okopíruju ho a rozvěsím po škole, uvidíme, co to udělá s tvou pověstí!"

Je více než zřejmé, že Ashley je opět pevně ve svých kramflecích. Bylo vážně na čase.

"Tak dobře....já.....jsem..," koktá Madison "jsem....prostě jsem........hulila jsem trávu!"

"To je celé? Hulila si trávu?" opakuje nevěřícně Ashley její slova.

"Jo, prostě jsem hulila a pak jsem to napsala v krátkém pominutí smyslů, to je celé."

"Takže ses zhulila a pak si dostala neodolatelnou chuť mi to všechno napsat, chápu to dobře?"

"Jo, tak nějak."

Ashley měla pravdu, někteří lidi se nezmění, ani přes noc ani třeba za celý život. I když to, že to Madison napsala i ne zcela při smyslech, naznačovalo, že možná někde uvnitř v ní dřímá hluboko schovaný slušný člověk. Člověk, který si uvědomuje své chyby a chtěl by je napravit. Jenže to je něco, co očividně Madison její hrdost nedovolí.

"Tak vrátíš mi ho...prosím?"

Z úst Madison opravdu nevídané slůvko. Skoro by mi jí bylo líto. Kdybych neznala i její druhou tvář. Stejně tak ji zná i Ashley. Vlastně mnohem líp. A teď nastala její chvíle. Ona je teď pánem situace. Určitě v tom teď nechá Madison pořádně vykoupat. Dá jí to sežrat.

"Teď ho nemám u sebe, ale jo, vrátím ti ho."

Nevěřím vlastním uším. To je celé? To je vše co Ashley udělá? Vrátí Madison dopis? Celou dobu jsem si myslela, že to já budu muset Ashley umravňovat, aby to Madison přežila ve zdraví a zatím je to právě naopak a Ashley je na ni hodná jak beránek. Dnes už nerozumím vážně ničemu.

"A neokopíruješ ho?" vyzvídá Madison. Očividně je příjemně překvapena, až zaskočena. Stejně jako já.

"Ne, vážně na tom dopise nevidím nic, co by za to stálo. Je tvůj, zítra ti ho donesu do školy. A pak už mi laskavě nelez na oči," uzavírá Ashley tuto debatu a s pohrdavým pohledem věnovaným Madison odchází od stolu.

Tak už je to vážně více než jisté, dnešní události ovlivňují erupce na slunci či nějaký jiný vesmírný úkaz. Pánbůh s námi.

Když jdeme odpoledne ze školy, nemůžu si pomoct a musím se na to Ashley zeptat.

"Co je ti Ash? Vypadáš nějak přepadle, to je kvůli tomu dopisu?"

Ashley jen pokývne souhlasně hlavou.

"Co tě trápí? Pochopila jsem to tak, že je to vyřešená záležitost."

"Na vteřinku jsem si připustila myšlenku, že by to ta namyšlená kráva opravdu myslela vážně!"

"Říkala jsi přece, že tomu nevěříš!"

"Já vím."

"A přála sis, aby to myslela vážně."

"Já nevím, snad, možná…"

Tak přece jenom. Ashley to bylo očividně líto. Nakonec jí mrzelo, že ten dopis nebyl myšlený vážně. Na chvíli si asi vážně připustila, že by s ní chtěla Madison opravdu zase kamarádit. Asi jí přece jen její dlouholetá kamarádka chyběla. Jenže tomu tak nebylo, Madison se chovala jako člověk jen v krátkém pominutí smyslů po požití omamných látek.

"Mohla bys ten dopis použít proti ní, ne že bych si myslela, že to máš udělat, ale třeba mít nějakou pojistku pro případ, až se zas k tobě bude chovat hnusně."

"Já na to kašlu Spencer, na tyto pubertální hry, už mě to nebaví, ať si Madison myslí či dělá, co chce, mě to nezajímá."

"Jsi v pořádku Ashley?" ptám se s upřímnou obavou.

"Od té doby co znám tebe jsem tak v pořádku jako nikdy předtím. Nebýt tebe, tak bych teď možná měla neodolatelnou chuť Madison vláčet a využít ten dopis proti ní, jenže to už je minulost. Ted to už jen považuju za totální mrhání času, kterého můžu využít daleko lepším způsobem, s tebou.

"Chceš říct, že jsi díky mě lepším člověkem?"

"A to ti došlo až dneska, truhlíku?"

Nevěřím vlastním uším. Vážně umím takhle působit na lidi? Tak proč se ze mě samotné stává v poslední době takový hulvát a necita?

Měla bych se stydět. Zatímco Ashley se díky našemu vztahu stává lepším člověkem, o mě platí pravý opak. Asi bych se nad sebou vážně měla zamyslet.

Jakmile za sebou doma zavírám dveře, je tu opět matka. Ranní konverzace zřejmě bude mít pokračování. Ne, že bych o to stála. Ale zřejmě nebudu mít na vybranou.

"Spencer, k tomu ránu…," začne mamka.

"Říkala jsem ti, že nemám kluka," snažím se o co nejrychlejší konec diskuse a zamířím na schodiště.

"Spencer, počkej přece. V poslední době se chováš strašně!"

Zarazím se v půlce schodů.

"O to, či máš či nemáš kluka, teď nejde Spencer, volal výchovný poradce ze školy, je velmi znepokojen nenadálým zhoršením tvého prospěchu."

Takže mamku ve skutečnosti nezajímalo, zda někoho mám nebo ne, jen hledala důvod mých špatných známek

"Co se s tebou děje Spencer? Příští rok maturuješ, právě přichází období, které rozhodne o tvé budoucnosti a ty místo abys zapnula tak děláš úplný opak, bereš snad nějaké drogy?"

"Ale mami!"

"Ale mami není odpověď!"

"Nic neberu!"

"Tak potom proč?"

Rozhodně teď nejsem připravená říct mamce cokoliv o tom, co se odehrává v mém životě! Zvlášť za této situace a v souvislostech, kdy by to otočila proti mně!

"Prostě jsem měla takový období, kdy jsem se soustředila více na jiné věci," odpovídám jí vyhýbavě.

"Já to věděla, věděla jsem, že LA tě bude rozptylovat, nový kamarádi, nové prostředí, ale pořád jsem si myslela, že jsi dost chytrá na to, aby sis ujasnila priority!"

Jako bychom se sem nepřestěhovali jen a jen kvůli ní. Ne, že bych jí to chtěla vyčítat. Právě naopak, díky tomu jsem poznala Ashley. A to je právě ten důvod proč teď tak kašlu na školu. Sama vím, že to není správné. Vím, že učení zas budu muset věnovat více času, jenže to bude na úkor času strávenýmu s Ashley, proto to tak oddaluju. I když vím, že to není správné.

"Já se zlepším, mami," říkám prosebným hlasem.

"To doufám, nerada bych přistoupila k opatřením, na které ovšem dojde, pokud své známky nezlepšíš! Za půl hodiny bude večeře."

Mamka odchází. Takže to je prozatím vše.

Znáte to určitě sami. Hrozby typu pokud se nezlepšíš, tak se stane to a to. Jak rychle prolezou uchem dovnitř, o to rychleji zase vyjdou ven tím druhým. Dokud člověk nemá nůž na krku, neřeší to. V tu chvíli vás zajímá jen jediné, že jste unikli trestu. Alespoň prozatím.

16

Mám za sebou další den ve škole, který probíhal stejně jako všechny ty předchozí, neustále cicmání s Ashley o přestávkách a o polední pauze na dámských toaletách. Dá se takhle žít věčně? Zatím se zdá, že ano.

Když zavírám vchodové dveře našeho domu, zaslechnu z prvního patra nějaký bzučivý zvuk. Zní to jako vysavač. Že by si Glen vysával? Tato divoká teorie mi na tváři vyloudí mírně pobavený úsměv. Jdu po schodech nahoru.

Zvuk vysavače ale vychází přímo z mého pokoje! Co se to proboha děje? Vždyť už si nějaký ten rok přece uklízím sama a vcelku pravidelně, co to mou drahocennou matinku zase popadlo?

Zvuk vysavače ustává přesně ve chvíli, když vcházím do svého pokoje.

Matka má hlavu pod mou postelí. To snad přece není pravda! Vytahuje ven krabici, na kterou už jsem úplně zapomněla, že ji tam mám. Od toho osudného večera tam zůstala zapomenuta až do dnešního dne. Tak takhle se to nakonec provalí? Kvůli krabici pitomých filmů?

Jakoby matka zaslechla mé myšlenky, otáčí se směrem ke mně. Čekám, co řekne, co z ní vyjde za větu. Připadá mi to jako celá věčnost, než konečně promluví.

"Co to je Spencer?"

"To jsou dvdčka mami," odpovídám jí popravdě, aspoň zatím.

"To vidím, ale co to je?"

"Takový ty stříbrný kotoučky co se strkají do přehrávače."

Ani nevím, kde se ve mně tato troufalá odpověď vzala. Pusa zřejmě opět předběhla mou hlavu, jak je jejím dobrým ale ne příliš vhodným zvykem.

"Děláš si ze mě srandu?" měří si mě matka ne zrovna moc přátelským pohledem.

"Ne mami, vážně se tam strkají!" Když už, tak do úplného konce.

"To já vím! Ale co na nich je?"

Panika, naprostá panika, to je to, co mě pohlcuje. Co mám říct, že mi to tu nechala moje přítelkyně, která mě při jednom z těchto filmů svedla? Či já jí? To je jedno kdo koho, aspoň v tuto chvíli určitě.

"To je vlastně moje mami," objevuje se ve dveřích mého pokoje můj starší bratr Glen.

Tentokrát mu nemám ani trochu za zlé, že nezaklepal. Jen nerozumím tomu, co zrovna říká. A proč to vůbec říká. Ani nemůže vědět, o čem že je tady řeč.

"To je tvoje Glene?" mává mu matka před očima nějakým obalem, kde se dvě holky bez obalu navzájem oždibují.

"Ano," odpovídá jí Glen a bere ji obal z ruky a s očividným zalíbením se na něj dívá, na což mu ho matka vytrhává z ruky a bere ho zpátky do své.

"Můžeš mě Glene vysvětlit, proč jsem to našla pod Spenceřinou postelí?"

Jsem opravdu napjatá, co můj bratr odpoví. Tolik zvratů během pár minut, skoro jako Castle. Akorát místo otázky kdo je vrahem teď visí ve vzduchu otázka, kdo je majitelem této úctyhodně rozsáhlé sbírky lesbických filmů. Snad matka nebude pořizovat otisků prstů či vzorky DNA.

"Protože jsem to tam schoval," odpovídá jí Glen s neprůstřelnou logikou, i když oba víme, že právě v tuto chvíli jí lže. Ale proč to vůbec dělá?

"Ale proč?"

"Abys to nenašla pod mou postelí."

Musím uznat, že i logika Glenových odpovědí je naprosto neprůstřelná.

"A co to je?" nevzdává se mamka tak snadno.

Tuto otázku už jsem to dnes stoprocentně zaslechla, akorát zatím nebyla tak docela zodpovězena.

"Dvdčka mami," odpovídá ji Glen a snad mi i připadá, že si to celé užívá.

"To už jsem slyšela od Spencer, ale co to je?"

"Dvd neboli data versatile disk, optický nosič dat, který může obsahovat data, hudbu, film."

"Děláte si ze mě oba dva srandu? To je lesbické porno Glene?"

Konečně našla matka odvahu pojmenovat věci pravými jmény, tedy skoro, jelikož jde o erotiku nikoliv o porno. Každopádně je to snad poprvé v životě, co jsem jí zaslechla říci toto slovo.

"To není porno," míchám se do toho já.

Proč jsem sakra nedržela hubu? Proč už jednou tu pusa žvatlavá nepočká na můj šnečí mozek, proboha?!

"Jak ty to víš Spencer?" obrací se mamka ke mně.

"Spencer má náhodou pravdu," svádí ze mě Glen opět pozornost, "to jsou filmy pojednávající o problematice homosexuality u žen, je to velmi poučné a pokud tam občas jsou nějaké erotické scény, tak jejich účelem je spíše přiblížení meritu věci než ryzí pornografie."

Kde se naučil takhle chytře kecat?

"Proč to máš Glene?"

"Po nedávných snídaňových rozpravách u nás doma na toto téma mě došlo, že o této problematice toho příliš nevím, tak jsem si pár filmů opatřil, abych se poněkud dovzdělal."

"Pár? Je toho celá krabice!"

"O to komplexněji jsem se s tou tématikou mohl seznámit."

Chvíli se zdá, že tím výslech skončí. Ale opravdu jen chvíli.

"Ale proč tě tak zajímá, Glene?" pokračuje mamka ve výslechu.

"Musím přiznat, že můj počáteční zájem byl čistě sexuální, jenže později mi došlo, že jde o mnohem hlubší a komplexnější problém, než jsou dvě nahý ženský, co se spolu cicmají."

"Pozor na pusu Glene!"

"Časem můj zájem ovšem poněkud opadl, když jsem pochopil, že tento styl života je v rozporu s tradičními křesťanskými hodnotami, tak jsem celou záležitost odložil a tuto krabici odložil pod Spenceřinu postel, protože…protože pod mou už je tolik haraburdí, že už tam na další prostě není místo."

Nemůžu si pomoci, ale tohle mi zní jako čisto čistá provokace. A stejně tak to musí znít i naší mamce.

"Myslíš si, že když tu není otec, že se mě můžeš vysmívat?"

Mamce zřejmě až v tuto chvíli dochází, že si z ní Glen dělá celou dobu tak trochu srandu.

"To ani v nejmenším mami, teď když dámy dovolíte, rád bych si tu krabici vzal zpátky, jelikož nemám dokoukanou šestou sezonu L Wordu a zajímá mě, kdo zabil tu hysterku Jenny, je to opravdu napínavé, jelikož ta fronta potencionálních pachatelů je opravdu více než velmi dlouhá."

"Tomu nerozumím Glene."

"Kdyby jsi znala Jenny mami, tak bys tomu rozuměla víc než dobře, dost možná bys v té frontě stála sama."

Glen bere mou krabici, mrká na mě a odchází z pokoje. Stále si nejsem tak docela jistá, zda sním či bdím.

Matka se za ním dívá s nevěřícím pohledem, očividně neví, jak má reagovat. Poprvé v životě si pomyslím, že miluju svého bratra. Pak po chvíli ticha si mamka vzpomene na mou přítomnost.

"Řekni mi pravdu Spencer, je to tvoje?"

"Slyšela jsi Glena, ne?" rozhazuju rukama.

Právě teď nevidím sebemenší důvod, proč se k čemukoliv přiznávat.

"Já to myslím vážně!"

"To já taky!"

"Už aby byl táta doma!" konečně odchází z mého pokoje. Ten vysavač si ovšem mohla vzít sebou!

"Takže abych to správně pochopila, tvá matinka našla moji sbírku filmů pod tvou postelí a když tě vyslýchala, tak se přiřítil tvůj bratr Glen a přiznal se k jejímu vlastnictví."

Stále to zní neuvěřitelně, a kdybych to neviděla na vlastní oči, neuvěřila bych, takže se Ashley nemůžu divit, že s tím má taky docela problém.

"Přesně tak se to stalo," ujišťuji ji snad už podesáté.

Sedíme spolu v jejím oblíbeném baru a po té, co jsem se svěřila Ashley s dnešními událostmi u nás doma, objednala nám dokonce panáky. Normálně alkohol nepiju, ale vzhledem k dnešním vyhroceným okolnostem…

"Já tomu prostě nerozumím."

"To ani já," souhlasně přitakám.

"To se teda dějí dnes věci."

Kdyby dnes, spíše v poslední době. Když jsme přes noc zabloudily pouští a pralesem, zrovna mou matku odvolali kvůli hromadné bouračce do nemocnice. A teď, když už má všechno přímo před očima, objeví se Glen a opět je situace zachráněna. Aspoň pro tuto chvíli. Mám opravdu více štěstí než rozumu. Ale jak ještě dlouho?

"Asi to je stejně jen otázkou času, než na to přijde," říkám Ashley.

"To asi jo."

"Ale do té doby," zvedám skleničku, "se chci opít."

"Ty se přece neopíjíš Spencer!"

"Po tom dnešním zážitku to opravdu potřebuju Ash, už jsem zase utekla hrobníkovi z lopaty."

"Tak na tvé rychlé nohy, Spencer!"

Přiťukneme si. A panák mizí v mých hladových ústech. První, ale tento večer ne zdaleka poslední. Nechci vidět ty následky, nebo vlastně chci! Dnes budu moc moc zlobivá holčička!

"Jo, později přijde Aiden, nevadí ti to?" ptá se mě Ashley.

Zrovna dnes bych chtěla mít Ashley jen samotnou pro sebe, ale nechci to hrotit.

"Proč by mi to mělo vadit."

Vracím se ze záchodu. Mám malý měchýř, takže tam v poslední hodinu chodím více než často. Ash sedí stále u baru, ale kdo že to sedí vedle ní? To je přece Aiden. A má svou ruku na jejím rameni. Co tam ta ruka sakra dělá? Na mém území! Jako by toho už dnes nebylo dost!

Dojdu k nim a vcelku drsně strkám Aidenovi do jeho ruky.

"Nesahat!" řeknu mu zostra, ani nevím, kdy jsem byla naposled na někoho tak nezdvořilá.

"Cože?" nechápe Aiden.

"Nešahej mi na mou holku," opakuju tentokrát poněkud rozvinutějším způsobem.

Aiden se na mě dívá s nepochopením. Ashley se taky na mě dívám divným způsobem, ale jakým, to nedokážu v tuto chvíli poznat.

"Nesahat, neklopit, Ash není věc Spence! Je to člověk!" oponuje mi Aiden. Jako by to, co zrovna říká, mohlo nějak vysvětlit jeho ruku na rameni mé přítelkyně.

"Žádný člověk, je to má otrokyně Aidene!" Vážně jsem to řekla?

"Slyšíš ji Ashley?" otočí se Aiden k Ashley.

"Náhodou je to milý Aidene!" zastává se mě Ashley, ona se mě skutečně zastává!

"To se ti líbí? Že si tě přivlastňuje?" nevzdává se tak snadno Aiden.

"Nechte toho oba dva, buďte od té lásky." říká nám Ashley smířlivým tónem.

"Drž hubu otroku!" Proč jsem to Ashley řekla, když se mě tak hezky zastává? Já jsem vážně mišuge!

"Fakt se k tobě moc hezky chová, Ash!" rýpne si do mě opět Aiden.

"Je opilá, varovala mě, že málo vydrží. Půjdeme domů Spence! Vezmu tě k nám, tahle tě vaši nemůžou vidět."

"Do pelíšku," mumlám a přemýšlím, jak jí nahradit to nadávání do otroků.

"Ano, do pelíšku."

Beru Ashley za rameno. Tam, kde se jí před chvílí dotýkal Aiden. Jako bych se chtěla ujistit, zda je na svém místě a takové, jaké má být.

"Jsi ten nejnádhernější člověk na světě Ash!" Konečně jsem přišla na to, jak Ashley složit kompliment.

"Vidíš Aidene, jak je sladká?" mrká Ashley na Aidena.

"A jsi můj otrok!" Už zase?! Proč jsem to už zas řekla?

"Nebuď panovačná Spencer!" napomíná mě snad poprvé trochu přísněji Ashley.

"Opravdu ta nejsladší Ashley!" To je rozhodně lepší, hlavně už žádné otroky proboha!

"Dostaneš na holou Ash, až, až…" nevím, co dalšího ještě říct, možná snad už nic.

"To zní slibně Spence! Tak jdeme, musíš se z toho vyspat!"

Ashley mě bere za ruku a chystá se k odchodu. Ale ten nával žárlivosti, který toto celé vystoupení začal, ještě ve mně zdaleka neustoupil. Nakloním se zlověstně k Aidenovi, tedy spíše k jeho hrudi, proč jsou proboha ti kluci tak moc vysocí?

"Varuju tě Aidene, Ashley je jen moje. Šáhneš mi na ni, a…a…" A nic.

"Tolik na téma žárlivosti, prý ta nejhodnější a nejsprávnější holka na světě," utahuje si ze mě Aiden.

Ashley dochází trpělivost.

"Už toho nechte oba dva! Spence, buď jdeš hned teď se mnou nebo tě tu nechávám a dělej si co chceš!"

"Omlouvám se Ash," pípnu tak potichu, že ta sama sotva slyším.

"Hlavně se už neomlouvej se a pojď."

Ash mě tahá za ruku pryč. Nějak hodně daleko vzadu podvědomí cítím, že se nechovám zrovna nejlíp. Ale je mi to jedno, alespoň v tuto chvíli. Aiden mi mou Ashley nesebere, to prostě nedovolím!

Další den ráno se probouzím vedle Ashley v její posteli. Ona je už vzhůru a dívá se na mě zkoumavým pohledem.

"Dobré ráno," zadrmolím.

Samozřejmě, že k ničemu v noci nedošlo, kromě toho, že jsem se naprosto a totálně znemožnila svým odporným chováním. Chci se Ashley za ten včerejšek omluvit, ale ona mě předběhne.

"Nelíbíš se mi, když jsi žárlivá Spencer!"

"Byla jsem opilá," chabě namítám.

"Opilí lidé ztrácí zábrany a bývají upřímní, jen si vzpomeň na ten dopis Madison."

"Ale ta byla zhulená."

"To je jedno, ta podstata je pořád stejná."

Ashley má pravdu, můj včerejší žárlivý výstup byl přehnaný a s odstupem času se za sebe stydím.

"No dobře, možná tak trochu, trošičku žárlím na Aidena, jak si vy dva rozumíte, jak jste spolu propojeni a tak vůbec," vysvětluju Ashley to, co stejně určitě musí sama dobře vědět. Stejně tak od ní potřebuju slyšet ujištění, že má žárlivost není na místě.

"Nemáš sebemenší důvod na něj žárlit, miluju jen tebe a chci jen tebe, a navíc je to kluk jestli sis ještě nestačila všimnout!" pohladí mě jemně po mých rozcuchaných vlasech.

"Já vím, promiň mi to."

"Copak to tvoje hlava nechápe?"

"Hlava možná, ale srdce ne."

"Dobře řeknu to tvému srdci," zaboří Ashley svůj obličej do mé hrudi a navíc mě k tomu lechtá rukama po bocích.

"Ashley co to děláš, to lechtá!" snažím se jí marně vykroutit.

"Říkám to tvému srdci, nebo to můžu říct tvým bradavkám, ty mu to vyřídí!" nevzdává se Asley své rozpustilé aktivity.

"Ashley přestaň!" umírám v záchvatech smíchu.

Ashley mě překvapivě poslechne a zanechá lechtání. Dívá se na mě tím svým intenzivním pohledem ze vzdálenosti pár centimetrů. Bože, umřela bych pro každou takovou chvíli!

"Spence jsi jen moje, stejně jako já jsem jenom tvoje, rozumíš tomu?"

Ano, to je přesně to, co jsem potřebovala slyšet.

"Jo, rozumím, snad jen ty moje bradavky to ještě úplně nepochopily!"

"Bože ty máš tak natvrdlý bradavky! Já jim to budu muset vysvětlit znova!"

Ashley má hlavu opět na mém hrudníku a lechtá mě.