Spencer Carlinová: Řada šťastných příhod

Napsala: DRCA9, Přeložil: petrSF

1 - Úvod: Spencer a pes

Pitomej kámen. Pitomej zmuchlanej papír. Pitomá plechovka. Pitomá plechovka. Pitomá plechovka.

Ano, kopu do věcí. Ale nemůžu za to. Den začal docela normálně. Byla jsem ve svým pokoji. To teď dělám. Všichni ostatní si hledají svý místo ve světě, zatímco já jsem radši zalezlá ve svý malý jeskyni, jediným známým místě v cizím prostředí. Bylo mi fajn, dokud do pokoje nevpadnul táta.

"Mazej ven," řekl, když bez varování otevřel mý dveře.

"Co?"

"Slyšelas. Mazej ven." Hlas má trochu přísnej.

"Nic jsem neprovedla," zamumlám v mírný panice. Mám nějakej průšvih?

"Přesně. Musíš z tohohle pokoje vypadnout. Zažij dobrodružství, seznam se s novými lidmi. Život nabízí víc než jen tyhle čtyři stěny," prohlásí už s jemnějším výrazem. Přísnost není jeho silná stránka. Na to je moc velkej měkkota.

Ale byl neoblomnej, a proto jsem tady a kopu do plechovky. Kopu do plechovky na udržovaným trávníku. Kopu do plechovky na udržovaným trávníku, kterej patří k obřímu domu. Kopu do plechovky na udržovaným trávníku, kterej patří k obřímu domu s luxusním autem na příjezdový cestě. Kopu do plechovky... no, představu už máte.

Na okamžik se na ten dům zahledím a přemýšlím, jak a proč se proboha vzal v týhle čtvrti. Ne, že by to byla špatná čtvrť, jenže ten barák je v podstatě panský sídlo a kolem jsou malý rodinný domy. To je minimálně neobvyklý. Když se vytrhnu ze zamyšlení, rozhodnu se sebrat plechovku, kterou jsem před sebou kopala, když vtom jsem napadena.

Dobrá, možná ne napadena, ale spíš dotírána. Německým trpasličím špicem.

Běhá kolem mě, štěká, no, ňafá, a vím, co si myslíte. Ten pes není víc než 30 cm dlouhej, seber tu plechovku a odejdi. Jo, zní to jednoduše, ale ne když se psů k smrti bojíte.

Pak to uslyším. Řezavej smích zleva a spatřím ji. Vítej v prvním dnu zbytku svýho života, Spencer Carlinová.

Kdyby mě neobtěžoval ten pes, prohlídla bych si ji víc hned. A viděla bych, že na mě hledí ne s právě přátelským výrazem. Ale jak jsem říkala, na to jsem neměla myšlenky.

"Slečno, mohla byste si toho psa k sobě zavolat, prosím?" zaječím a zvednu jednu nohu a pak druhou, protože ten pes se ke mně přibližuje. Ale ne doopravdy, to mě jenom šálila mysl.

"Proč?" zeptá se. "Mnohem víc mě baví sledovat, jak tu poskakuješ."

Otočím se, abych jejím směrem vyslala vražednej pohled, a ona se na mě ušklíbne. Grr, blbka jedna.

"Slečno, přísahám, že jestli si toho psa nezavoláte, tak..."

Tak s křikem uteču jako malá holka.

Komu co nalhávám? Jsem příliš vyděšená se k tomu tvorovi přiblížit, než abych mu mohla tělesně ublížit. Všechny vyhrůžky budou planý.

"Prosím," uchýlím se ke škemrání a vykouzlím ten nejzoufalejší výraz, co dokážu, a ona hned změkne. Jo jo, tohle je má parketa.

"Blesku, k noze."

Blesku? To jméno k němu sedí. Pes k ní dojde.

"Blesku, sedni," přikáže a on to udělá. "Zůstaň." Jednoslovnej příkaz a teď ke mně jde. Pes pořád sedí na místě, kde ho nechala.

Udělalo to na mě dojem. Kdyby takhle poslouchala i jeho majitelka.

"Děkuju," řeknu, když ke mně dojde.

"Ještě mi neděkuj. Co děláš na mým pozemku?" zazubí se.

"Snažila jsem se sebrat tohle," sehnu se pro nezbednou plechovku na kraji jejího trávníku. Cítím na sobě pohled a je to buď ona nebo ten pes, možná oba.

"Aha, chápu" odvětí a otočí se k svýmu psovi. "Odpadky. Na ni, Blesku."

"Ne," vyhrknu a vidím, jak se ten malej ďábel pohnul dopředu. "Ta ani není moje."

"A to se jí dotýkáš?" znechuceně zkřiví obličej. "Nejspíš je samej bacil a tak."

"Existuje antibakteriální mýdlo."

"Existuje tetanus."

"Každopádně," obrátím oči v sloup. "To jsem dělala, než jsi na mě poštvala svýho psa."

Dívá se na mě neurčitě dlouhou dobu a pak se široce usměje. "Fajn, věřím ti. Jak se jmenuješ?"

"Co?"

"Jméno? Máš nějaký, ne? Nebo patříš k těm lidem v L.A., co používají místo jména iniciály? Měla bych se radši ptát na pseudonym?"

"Spencer. Spencer Carlinová."

"Spencer," zkusí si to. "To je neobvyklý," poznamená a ne tónem, kterým mi to říká většina lidí. Většina lidí si totiž z mýho jména dělá srandu. Její zaujetí se ale zdá být upřímný. Z nějakýho důvodu mi žaludek udělá kotrmelec.

"No, Spencer, Spencer Carlinová, já jsem Ashley Daviesová," natáhne ke mně ruku a já ji za ni vezmu. Je to jenom okamžik, možný dýl, ale přeskočí jiskra. Události se daly do pohybu.

A tak to ten den začalo, má řada šťastných příhod, nebo nešťastných, záleží na tom, koho se ptáte.

Mě se neptejte, já se ještě nerozhodla.

2 - Spencer a samoobsluha

Samoobshluhy jsem měla vždycky ráda.

Tak jo. Můžete se přestat smát. Prostě se mi líbí pohled na všechny ty výrobky a všeobecnou různorodost.

Připomínaná mi to lidi. Jak jsou různých tvarů a velikostí, různých barev a pórovosti, různých náplní...

Počkat. To mluvím o plněných taštičkách. Když už je o nich řeč...

"Mami, chci plněný taštičky," škemrám a tahám ji za ruku jako ufňukaný tříletý děcko. Musí se na mě usmát. Jsem roztomilost sama.

"A jaké?"

"Čokoládový, samozřejmě," podívám se na ni, jako by spadla z Marsu. A to si říká má matka.

Pfft.

"Tak se sejdeme u nich, zlatíčko," řekne a pokračuje s vozíkem dál uličkou.

Na patách se otočím, vyrazím směrem k snídaňový uličce a nadšeně zahnu za roh.

Jo, spěchám.

Nejspíš moc, protože se srazím s někým s plně naloženým vozíkem.

"Au!" vykřiknu a odletím dozadu. Stará paní přede mnou se tváří omluvně.

Já jenom přemýšlím, jak mě proboha dokázala 80letá paní, který vypadá, že má oba kyčle umělý, přejet nákupním vozíkem.

Pak na sobě zezadu ucítím dvě ruce, který mě chytnou. Ne, že bych přímo padala, ale chystala jsem se narazit do police se švestkovými kompoty.

Tam nejspíš mířila babča.

"Jé... už mi padáš k nohám."

Hele, ten hlas znám...

Prudce otočím hlavu a uvidím ji... jak se na mě usmívá.

Má instinktivní reakce je jí jednu vrazit. Nebo ji kopnout. Nebo obojí.

Fajn. Přestávka.

Měla bych pár věcí vysvětlit, než budu v příběhu pokračovat.

Naše prvním setkání, však víte, to s démonickým psem, pokračovalo docela fajn. Vysvětlila mi, že patří k místním, já jí vysvětlila, že jsem nová ze Squaresville (Čtvercova) v Ohiu. Vážně, tak se to město jmenuje. Neobešlo se to bez jejího smíchu. Vyprávěla jsem jí o svý dokonalý rodině. Tátovi doktorovi, mámě právničce, milý, nevinný dceři, a nesnesitelně otravným (slabý slovo) pitomci synovi. Poznamenala, že se jí na tom něco nezdá. Pak mi pověděla o svých rodičích. Její máma umřela na rakovinu prsu, když byla Ashley hodně malá, a od tý doby ji vychovává její táta ROCKOVÁ HVĚZDA.

Jo, taky jsem kulila oči.

Říkala, že je skvělej táta, když je doma, což není často. Pracoval jako blázen, aby je zajistil, ale nedávala mu tu za vinu. Nic moc jinýho neuměl. Ale to odbočuju. Musím vám říct, proč ji chci praštit.

"Jak to, že nemáš ráda psy?" zeptá se mě a bosýma nohama se hraje se stébly trávy. Pořád sedíme na trávníku před jejím domem a z nějakýho důvodu mi to nevadí.

"No... ehm, mám s nima špatný zkušenosti."

"Co se stalo?" zeptám se mě a vypadá upřímně zaujatě. Víc zaujatě, než bych byla já.

"No...ehm...," zadrhnu se. Nechci jí to vyprávět. Je to trochu trapný.

"Co?" zeptá se znova jemnějším hlasem. Ten hlas se mnou něco… dělá.

"Bylo mi asi dvanáct a zrovna jsem dostala měsíčky...," u toho se odmlčím a sleduju, jestli jí to není nepříjemný. Sice je to holka a tak, ale sotva mě zná. Ale nevypadá nesvá. Znova se na mě zadívá.

"No, a byl tam jeden kluk, Cody Jensen, a byl úplně k sežrání. Každá holka do něj byla tak či onak blázen, ale já ne. Přišel mi hezkej, ale v hlavě měl vymeteno, takže u mě měl smůlu..."

Zahihňala se a pak mě pobídla k pokračování.

"Jasně. Takže jelikož jsem byla jediná holka, která z něj nebyla paf, tak samozřejmě soustředil všechny svý dvořící pokusy na mě. Všude za mnou chodil, kupoval mi nesmyslný dárečky a dokonče mě pozval na rodinnou sešlost. Ale protože jsem hodná holka, jednou jsem souhlasila, že k nim přijdu na večeři. A bylo to docela v pohodě, dokud se na nečekanou návštěvu nedostavil jeho starší bratr s na první pohled zuřivým rottweilerem. Ze psů jsem byla nesvá vždycky, ale když na mě začal štěkat tenhle, chtělo se mi vzít nohy na ramena. Tak jsem to udělala."

"Utíkalas?" uchechtne se. Jenom přikývnu.

"Velká chyba," prohlásí a sotva potlačuje smích. Asi uhodla, kvůli čemu jsem byla traumatizovaná.

"Jo, to už teď vím taky. Ale v tý chvíli mi to moc nemyslelo. Ten pes byl ale rychlejší než já," zamumlám. Tohle se neříkalo lehko. "Kousnul mě... když jsem přelézala plot."

"Panebože. Kam?" zeptá se a trochu zalapá po dechu. Její starost bude mít krátkýho trvání, to bylo jistý.

"Do levý půlky zadku, zvedla jsem pravou nohu, abych..." Nedostanu se dál, protože Ashley se nekontrolovatelně rozesměje. Někdo jinej by už teď čichal ke kytičkám, ale příliš se bavila, než abych se na ni zlobila. Tak jsem se na ni nezlobila... teda dokud k sobě nezavolala svýho psího démona.

Proč ho nenechala na pokoji? Na opačný straně trávníku mu bylo fajn.

"Slibuju, že Blesk tě nekousne," pořád se ještě trochu hihňá. Slyším ji, čistě a jasně. Úplně ty slova chápu.

Teď se zeptejte, jestli si z nich něco dělám.

Vyskočím na nohy rychlejš než... nevím co, ale bylo to sakra rychle.

"Spencer," řekne a hihňavě se směje, zatímco jí Blesk oblizuje obličej a zase ňafá.

O pár kroků ustoupím a Ashley vstane, Blesk v jejím náručí a hltá mě očima, jako bych byla hlavní chod.

Ne ona. Ten pes. Ona mě nehltá očima. To by bylo směšný.

"Nechoď ke mně, prosím," škemrám a ještě víc ustoupím.

"Je to přátelskej pes, Spencer," udělá ke mně pár kroků . "Pojď sem a já ti to dokážu."

Pomátla se.

"Ashley, jestli ty a tvůj... pes chcete dál dýchat, přestaň se hýbat. HNED."

Zastaví se.

Oddechnu si.

Zvedne jedno obočí.

Já svá zmateně svraštím.

Položí Bleska na zem.

To by neudělala.

"Trhej, Blesku," řekne a ukáže na mě. Aspoň myslím, že na mě ukázala.

Mám příliš práce s útěkem.

Ta mrcha.

Každopádně to je důvod, proč ji chci praštit.

"Hele, opatrně, nechci, aby sis hnula krkem," žertuje a já se narovnám.

"Pusť mě," naštvaně ji od sebe odstrčím. Otočím se čelem k ní a zároveň se rychle rozhlédnu po tý malý chlupatý kouli.

"Je doma, bloncko. Můžeš být v klidu," zazubí se na mě.

Probodnu ji pohledem.

"Nezájem. Nesnáším tě," prohlásím a až pak mi dojde, jak dětinsky to znělo. Nebudu tam stát a čekat, až se do mě začne navážet. Zase se otočím a rychle jdu pryč.

Hele, kam zmizela ta stará paní? Ani se neomluvila.

Přidávám si ji na seznam.

"To je ti pět?" zeptá se mě Ashley, a než stihnu odejít, chytne mě za zápěstí

Žaludek mi zase udělá kotrmelec. Nevím, proč se to pořád děje.

Vytrhnu ruku z jejího sevření.

"Neslyším omluvu," zase se bleskurychle otočím, takže to nečeká. Musí se zastavit, abysme se nesrazily hlavama.

"Proč bych se ti měla omlouvat? Vyhrožovala si mi a Bleskovi."

"Říkala jsme ti, abys ho držela dál ode mě."

"Jo, a pak jsi mi vyhrožovala."

"A pak mě tvůj pes napadnul."

Odfrkne si. "Kdybys ses tak nevěnovala ječení, všimla by sis, že k tobě udělal dva kroky, než ho tvůj křik zaplašil."

To jako fakt?

"Kecáš."

"Volala jsem na tebe, ale už jsi byla skoro na konci ulice."

Vybavuju si, že volala mý jméno, ale jenom matně.

"Každopádně pokud by se měl někdo omlouvat, tak ty."

"Zapomeň. To se nestane," zavrtím hlavou a založím si ruce.

"Tak to asi budu muset skočit pro Bleska..."

"Fajn. Omlouvám se," vyhrknu rychle. "Teď ty," dodám se a samolibě se na ni zadívám.

"Omlouvám se, Spencer. Příměří," řekne sladce a natáhne ruku.

"Příměří," přijmu její ruku a jednou s ní potřesu.

Překvapí mě, když za ni zatáhne, dá kolem mě ruce a přitiskne tvář k mý.

Je to zvláštní.

"Spence, tady jsi," uslyším svou mámu, která chvátá uličkou směrem ke mně... ehm, nám.

Odstrčím ze sebe Ashley a trapně zamávám na matku, která vypadá starostí bez sebe.

Bože, co to do ní vjelo?

"Co ti trvalo tak dlouho?" ptá se a zvláštně si Ashley prohlíží. Myslím, že se jí nezdá její oděv. Vlastně to vím. Máma neschvaluje hodně věcí.

"Narazila jsem na kamarádku," řeknu a strčím bokem do Ashleyina.

Mámě se okamžitě rozzáří oči. Bezva, taky si myslí, že jsem úplná nula.

"Kamarádku?" ptá se nadšeně s pohledem na Ashley.

"Ashley Daviesová," řekne Ashley a zářivě se na mámu usměje.

"Těší mě, Ashley."

"No, vezmu ty taštičky a můžeme jít," popadnu tu čokoládovou dobrotu a vyrazím ke kasám.

"Počkej chvilku," zase mě chytne Ashley za ruku. "Máš mobil?"

"Možná," odvětím a nedívám se na ni... z nějakýho důvodu. Co to má být?

"Můžu ho vidět?" zeptá se znova velmi pomalu, jako bych měla dlouhý vedení.

Vytáhnu mobil, Ashley si ho ode mě vezme, zmáčkne pár tlačítek a pak mi ho podá zpátky. "Tumáš," řekne mi a snaží se mi podívat do očí. Neúspěšně. Pak se otočí k mojí mámě.

"Ráda jsem vás poznala."

"Já tebe taky, Ashley."

A pak zmizí, ale ještě předtím na mě mrkne, z čeho mám tváře v jednom ohni.

Celý to začíná být divný.

"Zdá se to být milá dívka," poznamená máma a roztlačí vozík směrem ke kasám, zatímco do něj hodím svý plněný taštičky.

"Jo, zdá se, co?"

3 - Spencer a přespání

Vyhodím ho z okna.

Myslím to vážně.

Zrovna jsem si udělala pohodlí ve svý nový posteli – což se v tý chvíli zdálo jako bezva nápad. Ale pak jsem si vzpomněla, že všechny nový věci se mají zajet - když vtom mi zazvonil pitomej mobil.

Toho, kdo volá, roztrhnu vejpůl. Kdo volá lidem v půl desátý ve... fajn, to je k pláči. Už si nestěžuju.

"Mluvte."

"Haló?"

Je to ona. Kde vzala moje číslo?

"Kdes vzala moje číslo?"

"Ehm... dalas mi ho... v supermarketu..."

V sámošce.

"V sámošce a ne... nedala. Pokud něco, tak jsi mi ho ukradla."

"Uložila jsem ti svý číslo do mobilu."

"Vážně?"

"Co sis myslela, že dělám, když jsem si ho půjčila?"

"Nevím... prohlížíš si ho?"

"Páni, ehm... tak jo." Snaží se mi nesmát. "Jak jste si vyměňovali čísla v Ohiu?"

"Obvykle ho napíšeme na papírek a ten dotyčnýmu dáme. Tak nehrozí žádná krádež nebo podvod."

"Hrozně přeháníš."

Odfrknu si. "To teda ne." Nepřeháním.

"To teda jo. Ale to je dobrý... líbí se mi to," prakticky zavrní. Je to blázen a já vím, že se usmívá.

"Nezájem. Má tenhle nečekanej telefonát nějakej účel nebo..."

"Vlastně má. Říkala jsem si, jestli bys se mnou nechtěla na mejdan."

"S tebou?"

"No, ne se mnou jako se mnou, ale... no, šly bysme spolu. Ehm, ne spolu jako spolu." Zasměju se tomu, jak se do toho zamotává. To se jí nikdy za těch 72 hodin, co ji znám, nestalo.

"Chápu to, Ashley. Ehm... zeptám se táty a pak ti zavolám zpátky?"

"Tak jo, Spencer," zdůrazní druhou půlku mýho jména. Stane se z toho zvyk.

"Dobře," zasměju se a ukončím hovor.

Teď se zeptat táty.

Tak jo, zřejmě jsem se táty ani ptát nemusela. Řekla jsem slovo mejdan a už mi podával klíčky, i když ví, že neumím řídit.

No, umím řídit. Jenom neumím řídit dobře.

Takže k Ashley jsem šla sama pěšky. Obvykle z toho mívám strach, ale v týhle čtvrti se každej dům, kterej míjíte, rozsvítí.

Je to tak. Mají tu sousedskou hlídku.

Rozhodla jsem se Ashley nevolat, prostě k ní rovnou přijdu. Samozřejmě jsem se předtím osprchovala a tak, vzala si svý oblíbený džíny a hezkou modrou upnutou halenku.

Ale když se blížím k tomu obřímu domu, mám z něj trochu nahnáno. Je větší než... nemyslí mi to natolik, abych vymyslela patřičnej příměr, tak jsem v úžasu.

Vyjdu tři kamenný schody, zazvoním na zvonek a... okamžitě uslyším nepolevující ňafání.

Trvá dobrou minutu nebo dvě, než přijde otevřít, Bleskosvoda drží z dosahu bosou nohou. A dívám se jí na nohu, protože bych okamžitě vzala do zaječích, kdyby se ke mně ten pes přiblížil.

Pak si všimnu, že Ashley je v osušce.

"Páni... tak jo, budu hádat, v Ohiu lidi dávají přednost překvapivým návštěvám před telefonáty."

"Eh... ehm... hmm, jo. Jsme, ehm... divný," řeknu a nervózně si přešlápnu. Z... lidí v osuškách bývám nesvá.

Ušklíbne se na mě, myslím. Pak vezme ručník, kterým si, předpokládám, sušila vlasy, přehodí si ho přes holý ramena a vezme mě za ruku.

"Pojď," přitáhne si mě přes práh a zamumlá krátký 'zůstaň' na Bleska. Rychle vyjdeme nekonečný schodiště a vejdeme do jejího pokoje, nebo bych spíš měla říct bytu. Mohla by v něm žít celá rodina.

"Rozhodovala jsem se, co si vzít na sebe, a zdá se, že pro tebe musím udělat to samý," přehlédne mě od hlavy k patě.

"Co je špatnýho na tom, co mám na sobě?" bráním se, zatímco Ashley zajde do svýho druhýho pokoje, tím myslím do šatníku.

"Dvě věci," řekne a já se musím snažit, abych ji slyšela. "Zaprvý: Je to plážovej mejdan. Máš toho na sobě moc. A zadruhý: potřebuješ něco šmrcovnějšího."

"Proč mám pocit, že se má začít bát?"

Dolehne ke mně její srdečnej smích. "Jen neboj, Spence, jen neboj."

Pořád trochu nesvá stojím uprostřed jejího pokoje. Neřekla mi, že se můžu posadit. A nevím, jestli by jí vadilo, kdybych se posadila na postel, nebo gauč, nebo třeba k jejím parádním bicím.

"Co děláš?" zeptám se mě, když vyjde ze šatníku.

"Nic."

"Posaď se, trubko. Mi casa es su casa."

"Nejsem trubka a děkuju," odvětím a nakonec si vyberu pohovku. Bicí se nechám na jindy.

"Fajn, snažila jsem se najít něco do modra, aby ti v tom vynikly oči..."

"Počkat. Ehm, co je to?" ukážu na látku visící na ramínku, který drží.

"Co?"

"To, co máš v ruce."

"To jsou bikiny, Spencer. Určitě jsi o nich slyšela."

"To nejsou bikiny. To je zubní nit. To si na sebe v žádným případě nevezmu."

Přeskočilo jí?

"Spencer, no tak. Na tebe jsou jako dělaný. Budeš v nich vypadat žhavě."

"Ne. Určitě v nich nebudu vypadat žhavě, protože v nich umrznu."

Zírá na mě. "Ty jsi ta nejdivnější puberťačka, kterou jsem v životě potkala."

"Proč? Protože na sobě mám ráda oblečení?"

"Co kbybych ti dala sukni, hm? Najdeme ti přes ně sukni a kabátek?"

To zní... rozumně.

"Dobře," podvolím se.

"Bezva," řekne a znova zmizí v šatníku.

Když zase vyjde, má na sobě taky bikiny. Jsou černý, a kdybyste je složili, nespíš by se vám vešly tak akorát do dlaně.

Vypadá dobře.

Ne, že bych si ji prohlížela.

"Tumáš. Takže," dá mi ruce na boky a odvede ke koupelně, "jdi tam a převleč se, a až vyjdeš, budu připravená k odchodu."

Měla jsem vědět, že když Ashley říkala, že mi najde "sukni", ve skutečnosti tím myslela "oblečení, který bývalo sukní, ale je tak zkrácený, že kdybyste si v něm zkusili sednout, všichni by všechno viděli."

Díkybohu za ten kabátek.

"Tak jo," podívá se na mě, když z koupelny vyjdu, asi kontroluje svý dílo. Trochu upraví sukni, asi byla pomačkaná, ale jinak je to...

"Dokonalý," dokončí mou myšlenku s úsměvem. V těch titěrných bikinách a sarongu taky nevypadá špatně. Přes ramena si hodí kabátek a pak zase natáhne ruku pro mnou a vede nás po schodech dolů a do noci.

Počkat, bylo tam ještě to s Bleskem.

Byly jsme skoro ze dveří, když jsem uslyšela, jak cupitá po podlaze ve vstupní hale. V tichým domě se odrážel zvuk jeho dechu.

"Pojď sem, čumáčku," sehne se Ashley a zvedne ho. "Panička půjde na chvilku ven, ale brzy se vrátím, ano, Blesku?"

Zaštěká 'ano', asi. Pak ho Ashley otočí ke mně.

"Rozluč se se Spencer, Blesku."

Ta ochlupená krysa se na mě podívá a štěkne... jednou. Možná není zase tak hroznej. Ale zřejmě jsem se taky musím rozloučit, protože Ashley ho pořád drží.

"Čau," řeknu mu. Ashley se na mě usměje, Bleska postaví zpátky na podlahu a řekne mu, ať je hodnej.

Ale předtím mu ještě dala pusinku.

Fuj.

Plážovej mejdan byl spíš divoká pařba nebo tak něco, masa polonahých těl kroužících okolo (nebo někdy na) jiných polonahých těl. Je to přesně ten druh zábavy, kterýmu nám s bratrem matka nakázala se vyhýbat, než jsme se sem rozhodli přestěhovat.

Díkybohu jsem aspoň trochu rebelka.

Pořád se ale cítím nesvá a Ashley to podle mě cítí. Vezme mě za ruku, asi aby mě uklidnila, a odvede nás do davu, kde se na ni vrhne nějakej lidoop ve žlutých kraťasech.

Vykřiknu. Úplně bezděčně, můžu dodat.

"Nemůžu uvěřit, že jsi fakt přišla, ty čarodějnice," říká ten opičák a houpe s Ashley jako s hračkou. Byla bych pořád vyděšená, kdyby se Ashley neusmívala.

"Sakra, Lucky, polož mě na zem. Vypadnu kvůli tobě z bikin," dokáže ze sebe sotva vymáčknout a on ji s uchechtnutím rychle vyhoví.

"Fajn, protože nechceme nikoho oslnit tvými přednostmi," konstatuje ten kluk. Pak si všimne mě. "A přivedla sis společnost...," dodá pomalu. Něco na způsobu, jakým to řekne, mě vede k názoru, že o mě nemá zájem. Nejspíš to byly ty okázalý gesta rukama.

"Ehm... ne. Spencer je ve městě nová a jenom jsem chtěla, aby se pobavila," chvatně řekne Ashley a věnuje Luckymu zvláštní pohled.

Vedou tichou konverzaci očima, který si zřejmě nemám všimnout, ale protože jim to chvíli trvá, asi bych vám měla říct, jak ten kluk vypadá.

Je vyšší než my obě, což není zase takovej zázrak. Řekla bych nanejvýš 175 cm. I při slabým osvětlení, pod kterým jsme, je poznat, že je celej pěkně opálenej a nejspíš žije na pláži, jasným důkazem tý teorie jsou jeho slunce vyšisovaný blond vlasy. Má neuvěřitelnou figuru, ale nejzajímavější jsou jeho oči. Jsou šedý se zelenými skvrnkami a v měsíčním světle úplně září. Přiznávám. Je atraktivní. Škoda že na mě nebere.

Jejich hovor očima skončil. Teď oba zírají na mě.

"Ahoj, Spencer. Já jsem Lucky," natáhne ke mně ruku. "A já jsem okouzlená," řeknu s jemným úšklebkem.

Jo, to nebylo trapný.

"Ha, moc pěkný," jednou tleskne rukama a pak mi hodí ruku kolem ramen. "Líbíš se mi. Tak co podniknem? Ulovíme si v davu nějaký sexy koč... lidi?"

"Já mám docela žízeň," odpovíma on tu nevyslovenou prosbu přijme za svou.

"Pojď, Ashley," zavěsí volnou ruku za její. "Musíme tvý slečně sehnat něco k pití."

Byli jsme tam něco přes hodinu a já se natancovala víc než za celej život.

Zdá se, že lidi v LA vás nemusejí znát, aby vás požádali o tanec. Trsala jsem s pěti klukama, všema hezkýma, Luckyho nepočítám.

Tancovala jsem s ním jako s prvním a ten kluk je prostě úžasnej... a sráží vám ego, ty dvě písničky, co jsme spolu tancovali, jsem kvůli němu vypadala, jako bych měla dvě levý opičí nohy.

Nevím, co mám dneska s těma opičíma příměrama.

Vím ale, že po pár kelímkách punče jsem se hodně uvolnila, dost na to, abych přestala odmítat lidi, který se mnou chtěli trsat.

Ani jsem nemrkla, když mi Ashley řekla, že poslední tanec si musím schovat pro ni.

Když je řeč o Ashley, pořád ode mě odchází. Naštvalo by mě to, kdyby se pokaždý nevrátila... a kdybych pořád nenacházela někoho novýho s kým tančit. Jde jenom o to, že ona nabídky pořád odmítá, a pokaždý, když já něčí přijmu, Ashley zmizí. Právě teď tančím s fakt sexy klukem, myslím, že se jmenuje Adrian.

Není špatnej a dá se s ním i docela povídat. Akorát mluví trochu víc nahlas, než je na takovou pomalou hudbu třeba. Asi těch ran do hlavy schytal trochu moc. Řekl mi, že boxuje.

"...a tak jsem vyhrál svůj první zápas. Totální knokaut. Vlastně jsem pořád neporaženej."

"To je, ehm... super."

"Tebe box nebere, co?" Nic mu neujde.

"Nikdy jsem se o něj moc nezajímala."

"No, možná bys někdy mohla přijít do komunitního centra. Můžu ti ukázat pár triků a můžeme si... zaboxovat," nepatrně zvedne jedno obočí.

"Možná přijdu," taky zvednu jedno obočí. Mám trochu špičku. Zvedá mi sebevědomí.

"S kým jsi sem přišla?" zeptá se s uchechtnutím a zavrtí hlavou.

"S Ashley. S Ashley Daviesovou," odpovím a dál tančím.

Zastaví se.

"Tys přišla s Daviesovou?" zeptá se mě a dívá se na mě, jako bych řekla něco, co ho naštvalo.

"Jo," odpovím pomalu, jeho chování mě trochu rozhodilo, a korunu tomu nasadí, když řekne, že je unavenej a zmizí. Předtím mi ještě dal svý číslo (kalifornským způsobem), ale stejně. Musím se zeptat Ashley, co to mělo znamenat.

Skoro jsem na našem místě, který jsme si pro sebe vyhradili, když je uslyším mluvit tlumeným šeptem. Zatím si asi nevšimli, že tam jsem, ale ráda bych věděla, co to mají mezi sebou za tajnosti, tak co nejvíc splynu s okolím a poslouchám.

Ano, jsem zlobivá holka.

Naplácejte mi pak.

"...a víš, jestli je..."

"Ne, a vážně bych ocenila, kdybysme si to tohle nechali chvíli pro sebe."

Hrozně tajemný. Potřebuju něco konkrétnějšího, lidi.

"Proč? Tos mi předtím lhala?"

"Tak to není, Lucky, hele... je fakt bezva. A zatím přede mnou neutíká a víme, jak je to tady vzácný. Nechci ji vyděsit."

Počkat. To mluví o mně?

"Proč seš si tak jistá, že by vyšilovala?"

"Kdo by ne?"

Už jsem poslouchala dost dlouho.

"Čau, lidi," řeknu a Ashley nadskočí třicet cenťáků do vzduchu. Zasmála bych se, ale pořád si v hlavě přemílám to, co jsem právě slyšela.

"Čau, Spence."

"Jak je, dámo? Bavíš se?" zeptá se mě Lucky a se šibalským úsměvem mě šťouchne loktem do ruky.

"Bylo to... fajn," přiznám a nedokážu skrýt úsměv. "Ale ten poslední kluk... Adrian? Stalo se něco divnýho. Zmínila jsem Ash a on začal bejt odměřenej a z trapnou výmluvou odešel."

"To mluvíš o Aidenovi," mírně zúží oči Lucky a pak jeho výraz zase zjemní. "Jo, Aiden není zrovna fanoušek le... lepé Ashley."

Koutkem oka si při jeho zadrhnutí všimnu Ashleyiných rozšířených očí.

"Jo, a to jenom kvůli tomu, že s ním nechci chodit," dodá Ashley.

"To je dost pitomý," je všechno, co mě napadne říct. Z nějakýho důvodu mě přepadne nervozita. Ale Ashley mě jí v nanosekundě zbaví.

"Dneska ti to prominu, Carlinová. Nebudu ti mít bratříčkování s nepřítelem za zlý... pro tentokrát."

"Rozumím."

"Chceš už jít?" zeptá se mě a rozhlédne se po zmenšujícím se davu. Je tu mnohem míň lidí a já si toho všimla až teď. Šla bych, ale mám něco nedokončenýho. Kromě toho mám pocit, že musím odčinit to s Aidenem.

"Myslím, že někomu dlužím tanec," usměju se a nakloním hlavu na stranu. To naklonění se s postupující dobou zvětšuje.

Taky je přímo úměrný úrovní mýho škemrání.

Ashley mi úsměv oplatí, vezme mě za ruku a odvede mě na taneční parket.

Byl to krátkej ploužák a nevím, jestli to bylo horkem, pokročilou hodinou, nebo možná kombinací obojího, ale byla jsem hrozně unavená. Ashley byla v podstatě stojan v lidský podobě, dovolila mi na ní viset, zatímco jsme se pohupovaly do rytmu.

Na konci písničky už jsem napůl spala, hlavu jsem měla opřenou o její rameno, oči pevně zavřený.

Myslím, že mě do jejího auta odnesli.

Vzbudili mě ale kvůli telefonátu domů, abych zjistila, jestli můžu přespat u Ashley nebo ne.

Máma a táta byli nadšením bez sebe a to je ještě slabý slovo.

Teď jsem ale v nejměkčí posteli, ve který jsem kdy byla, na sobě mám volný triko a nějaký šortky. Kolem břicha mám něčí ruku a nevím čí.

Ale popravdě je mi to fuk.

Je to vlastně docela fajn.

4 - Spencer a kocovina

Domů jsem se vrátila před pár hodinami. V kuchyni to vonělo po lívancích s kousky čokolády a kanadský slanině. To mám nejradši. Ash mě ale musela dovnitř doprovodit. Trochu mě bolela hlava.

Z uplynulý noci si toho moc nepamatuju, ale ráno si pamatuju dokonale.

Nikdy jsem se neprobudila s bolestí.

Nikdy v životě.

Bůh zřejmě usoudil, že potřebuju změnu.

Sotva pootevřu oči, ucítím bušení mezi ušima. Mám bolest hlavy jako hrom. Chce se mi vzít kladivo a praštit se s ním do spánků. Snad dostatečnou silou, abych omráčila ty trpaslíky, co mi v hlavě buší do mozku.

Při otočení zasténám, chytnu se za hlavu a pevně zavřu oči před světlem, který mi chce rozpůlit lebku. Ale na někoho narazím a okamžitě oči zase otevřu. Při tom zjistím, že jsem v hodně choulostivý pozici.

V šoku vykulím oči, zatímco Ashley hledí dolů, kde přistála má ruka. Trošku se zaculí a pak se podívá zpátky na mě a já cítím, že celá rychle rudnu. Hanbou jsem dočasně paralyzovaná, dokud se zase neozve bušící hlava, což nejspíš způsobilo otevření očí a náhlej pohyb. Okamžitě zkřivím obličej a zase padnu na postel, aniž bych se z Ashley obtěžovala slézt. Na rozpaky bude čas pozdějc. (No, ruku jsem sundat musela. To by byl jinak trapas.) Čelem cítím, že se Ashley uchetne, hlavu mám totiž na jejím břiše.

"Á, Šípková Růženka se nám konečně probudila," pošeptá mi do ucha. V jejím hlase slyším pobavení. "Bála jsem se, že jsme tě zabili."

"To by asi bývalo lepší," zabručím a cítím pod sebou jemnej pohyb jejích břišních svalů. Hýbe se.

"Tumáš. Vypij to," přitiskne mi něco chladnýho na ruku.

Dá mi práci se posadit, ale nakonec to dokážu a zamžourám na Ashley, která vypadá s rozcuchanými vlasy moc roztomile.

Co je? Nedívejte se na mě tak. Vypadá.

Vezmu si od ní skleničku a nakouknu dovnitř na načervenalej mírně hrudkovitej obsah. Vypadá to jako rožvýkaný jídlo... vydávený.

"To pít nebudu," vtisknu jí skleničku zpátky do ruky.

"Je to domácí lék na kocovinu. Hoď to do sebe a bude ti mnohem líp." Zní hodně přesvědčivě, tak si nemůžu pomoct a věřím ji, ale...

"Co je…"

"A fakt se mě neptej, co v tom je," dodá. Zřejmě mi čte myšlenky. Udělám chybu a přičichnu si k tomu. Skoro z toho puchu omdlím.

Tak jo. Jak to říkali ve Lvím králi... hakuna matata.

Ucítím mravenčení.

Každopádně, jak jsem říkala, to bylo před pár hodinami. Teď ležím na podlaze svýho pokoje a může prasknout. Po té, co okouzlil moje rodiče, musel Lucky jít, takže jsme tu zůstaly jenom já a Ashley, která, jak teď vím, taky děsně zbožňuje všechno čokoládový. Zvlášť ve snídaňový formě.

"Prasknu," prohlásím a cítím, jak se Ashley vedle mě uchechtne.

"Já taky. Ty lívance byly výborný," souhlasí a spokojeně vzdychne.

"Táta má talent."

"Jo, je super. A tvá máma taky. Zato tvůj brácha..."

"Grr, já vím. Je to debil," zabručím a obrátím oči v sloup. Glen je prokletí mýho života celej můj život. Přísahám, že jedinou náplní jeho života je mě mučit.

"Jo, tak trochu," souhlasí Ashley sklesle a já se jí zasměju. "Pořád mi zíral na prsa."

"Nejspíš mu přijdeš sexy," prohlásím.

"No, v tom má recht. Smůla, že nemá šanci," odvětí tajemně. Skočím jí na návnadu.

"Není tvůj typ?" zeptám se a podívám se na ni. Oplatí mi pohled.

"Něco takovýho," odvětí a položí dlaň na mý břicho.

Zatají se mi dech. To jsou nápady dotýkat se mýho nafouklýho břicha.

A ano, to je jedinej důvod, proč jsem zatajila dech.

"Ash, prasknu, to nedělej."

"Promiň," omlouvá se rychle, chvatně se posadí a ruku ze mě sundá, jako by jí hořela. Ve tváři má výraz, kterej jsem u ní ještě neviděla. Nedokážu říct, co znamená.

"To je dobrý. Jenom... určitě jsi mě nechtěla vidět blinkat," usměju se a taky se posadím. "Zvracení je něco, co by kamarádka měla vidět až tak po týdnu, nanejvýš dvou."

Usměje se na mě, ale pořád vypadá nejistě. "To je podruhý, cos to řekla."

"A co?"

"Že jsme... kamarádky." Zní to, jako by to bylo něco nemožnýho.

"No, to jsme, ne? Teda... ty nechceš být má kamarádka?"

"Samozřejmě že chci být tvá kamarádka, Spencer. Jenže... nenapadlo mě...," vzdychne. "Jenom jsem blbá."

"Souhlasím," přisvědčím roztomile a Ashley se na mě konečně usměje doopravdy a doplní to drobným uchechtnutím. Nakrabatí se jí při tom nos.

"Tak jo, jsme kamarádky," natáhne ke mně ruku pro potřesení. Tentokrát přitáhnu do objetí já ji.

5 - Spencer a zachvění

Zjistila jsem, že s Ash máme stejnej vkus na filmy.

Fajn, kecám. Můj smysl pro dobrodružství stojí za starou belu a nejthrillerovější film, kterej mám, je Osudovej dotek a i z něj mívám husí kůži.

Ten Billy byl magor.

Když je řeč o bláznech, myslím, že Ashley je trochu narušená, a myslím to tím nepřátelštějším způsobem. Kdo při smyslech se proboha směje při Vyvržencích pekla?

Nebo se na mě vůbec dívá?

"Neblbni, Spence, tobě to nepřišlo ani trochu vtipný?"

"Přejel ji náklaďák, Ashley. Udělal z ní placku."

"Já vím. Proto to bylo vtipný."

"Tak jo, jsi psychopat?"

"Pokud řeknu ano, budeš se mnou dál kamarádit?" zeptá se úplně monotónním tónem.

Fajn. Bojím se.

"Nedívej se na mě tak, Spence. Dělala jsem si srandu."

"Víš to jistě?"

"Spencer," zase zdůrazní tu druhou slabiku. Je to docela roztomilý. "Pokud bych byla psychopat, už bych tě zabila."

Uleví se mi jenom trochu.

"Fajn. Budem koukat na něco jinýho," posune se na svý velký posteli, aby vzala jiný DVD, ale ještě předtím naštěstí zastaví tohle. "Na co máš náladu?" zeptá se mě a já se chystám odpovědět, ale přeruší mě. "A neříkej na romantiku," ohlédne se zpátky na můj skleslej obličej. "Jsi tak předvídatelná."

"Nejsem," hodím po ní polštář. Zasáhne ji do zadku.

"Fajn, Carlinová, už jen kvůli tomuhle budem koukat na něco úplně příšernýho."

Vloží disk do přehrávače a uslyším tóny něčeho... něčeho vzdáleně povědomýho. Pak se na obrazovce rozjede film.

"Panebože, Starostliví medvídci!" zajásám, než se dokážu zastavit. Vzápětí zčervenám hanbou.

"A máme vítěze!" zvolá Ashley a směje se mi a mý snaze zase působit nad věcí.

"Já, ehm... je to už dlouho, co jsem je viděla."

"Jasně že jo, Spence. Nejspíš si je pouštíš každej večer před spaním... dvakrát," uvelebí se zpátky na svým místě vedle mě.

"Zapomínáme na to, že to ty ten film vlastníš... pročpak to?" otočím se na ni a dívám se, jak se snaží potlačit úsměv.

"Prostě ho zkouknem."

"To jsem si myslela," řeknu se sebeuspokojivým úšklebkem.

Ty jo, musela jsem být hodně nenáročná holčička, protože Starostliví medvídci jsou děsní.

Jsou roztomilí a všechno, ale, bohajeho, jsou nesnesitelní. 'Můžu být tvůj kamarád', 'Musíš se podělit o své city', 'Staráme se'. Po čtvrt hodině jsem začala být ospalá a po dalších deseti minutách už jsem slintala na Ashleyino rameno, který mi sloužilo jako polštář.

V polospánku ucítím, že se můj polštář trochu pohnul, ne natolik aby narušil mou ošemetnou pozici, ale dost na to, abych věděla, že se natahuje k nočnímu stolku.

"Haló? ...ahoj, Danny... ehm, teď není vhodná doba... ne, že by ti do toho něco bylo, ale ne... hele, na tohle fakt nemám čas.... to jsi věděla předem... víš co? Teď zavěsím... ne, musím, protože když ti dovolím na mě křičet, začnu křičet taky a nechci probudit kamarádku... nezájem, Danny, čau..."

Vzdychne a zaklapne telefon (nebezpečně blízko mýho obličeje, můžu dodat). Pořád napůl spím, ale povzdechnutí nad šíleným bývalým klukem poznám vždycky. Chystám se "probudit" a zkusit ji utěšit, když vtom ucítím na čele její prsty, který mi opatrně odsunou do tváře spadlý kadeře za ucho. Pak mě tytéž prsty začnou hladit po vlasech a ukolébají mě zpátky do hlubokýho spánku.

"I'm bringing sexy back, yeah. Them other boys don't know how to act"

To je první, co uslyším, když se nakonec probudím, a ne, není to Ashley, i když to by bylo K POPUKÁNÍ. Je to jenom můj mobil.

Pod dekou si prošmátrávám kapsy, oči odmítám otevřít, a ten zatracenej krám najdu docela snadno.

Pořád rozespalým hlasem odpovím: ""Haló?"

"No konečně. Přijdeš na večeři domů, nebo přespíš u Ashley?" Je to má máma.

"Neplánovala jsem tu přespat..."

"Ale můžeš, Spence. Žádný problém," řekne a prakticky škemrá, abych souhlasila. Tak tu asi přespím.

"Tak dobře. Přespím tu."

"Dobrá. Měj se, zlatíčko."

"Ty taky, mami," řeknu a zavěsím. "Ty bláho, Ash, myslím, že naši nechtějí..." Musím se zarazit.

Vážně.

Musím.

Ashley spí na boku čelem ke mně. Teprve teď mi došlo, že má ruku kolem mýho pasu. Na rtech má drobnej úsměv a pár hnědých kadeří jí spadlo do tváře, kterou má napůl zabořenou do polštáře. Tiše pochrupuje, ale to jenom zvyšuje roztomilost celý tý scény.

Momentálně vypadá hrozně roztomile... mám chuť-

"Haf! Haf, haf, haf! Haf!"

Ashley se okamžitě pohne, pootevře oči a pohlédne do mých. Drobně se na mě usměje. "Ahoj."

"Ahoj," odvětím tiše, pořád se snažím potlačit, co se mi zrovna snažilo říct mý podvědomí.

"Usnula jsem," zamumlá ospale a já se na ni drobně usměju.

"To vidím," řeknu škádlivě a Ashley se vedle mě protáhne a při tom ze mě ruku nenuceně sundá.

Nedovolím si přemýšlet, proč mě to mrzí.

"A sakra," řekne při pohledu na budík. "Musíme tě dostat domů."

"Vlastně nemusíme," posadím se. "Volala máma a dala mi zelenou tu přespat."

Z tý informace se jí rozzáří obličej. "Ale mám hlad," dodám, a jako na povel mi zakručí v žaludku, díky čemuž se na mě Ashley široce usměje.

"Super. Vím, kam si zajedem."

"Vítejte u Jimmyho Johna. Co si dáte?" řekne monotónní hlas, aniž by se na nás dotyčnej podíval.

Přijde mi, že toho člověka znám, ale nejsem si jistá. Teda dokud mu Ashley nesdělí naši objednávku.

"Dáme si dva červový burgery s mouchama," prohlásí s vážnou tváří a nějakým přízvukem a pak se rozesměje Luckyho šokovanýmu výrazu.

"Co tu proboha děláte? Ne, že by mi vadila společnost, ale vypadám a cítím se děsně," usměje se na nás obě.

"Předpokládám, že to má co dělat s tvými vlasy," řeknu s pohledem na jeho rozcuchanou hřívu, kterou má čepice jeho uniformy problém udržet.

"Panebože, Ashley, zbožňuju ji. Chápe mě," řekne Lucky smrtelně vážným tónem.

"Tak jo, Lucku, přestaň se Spencer flirtovat a dones nám jídlo. Scvrklej žaludek tady tý blondýny potřebuju nakrmit."

"Dobrá. Co to bude? Jako obvykle?"

"Jo, dva šunkový sendviče. Jeden s pálivýma papričkama," řekne Ashley a já do ní šťouchnu. Podívá se na mě a pak se opraví. "Dva s pálivýma papričkama?" požádá a podívá se na mě pro potvrzení, který jí dám v podobě ráznýho přikývnutí.

"Hned to budeee. Najíte se tady, že jo? Protože za deset mi začíná přestávka..."

"Proč myslíš, že jsme sem přijely, Lucky?" zeptá se ho Ashley a s obrácením očí v sloup mu podá platební kartu. "Občas přemýšlím, jestli máš vůbec mozek... Strašáku," zamumlá poslední slovo tý narážky na Čaroděje ze země Oz a Luckymu spadne čelist.

To se ti povedlo, Ash.

"Jenom počkej, Daviesová, a modli se, abych ti neplivnul do sendviče," řekne a odejde pro naši objednávku.

Lovím v kapsách peníze, abych zatáhla svou půlku účtu.

"Ztratilas něco?" zeptá se mě Ashley a otočí se na barový židli.

"Ehm, ne. Vyndavám peníze."

"Na co?"

"Abych zaplatila za jídlo," odvětím a konečně ze zadní kapsy vytáhnu pár zmačkanejch bankovek.

"To je na mě. Nech to."

"Ashley, zvládnu to zaplatit."

"Spencer," dá ruce na mý. "Zvu tě, jasný? Je to odměna za to, že jsi se mnou celej den byla."

"Ale... nebylo to naopak?" zeptám se jí a Ashley ruce stáhne a podrážděně je zvedne mírně do vzduchu.

"Fajn. Tak to považuj za odměnu, že jsi zvládla nejděsivější část Vyvrženců pekla."

To beru.

Ale sakra, proč musela ten film připomínat.

"Chceš vidět zvracet, že jo? Proč jsi mi ten film připomněla?" zabrblám, posadím se ke stolu a opřu si hlavu o provizorní polštář, kterej vytvořili mý složený ruce.

Ashley se tiše uchechtne a jemně mě pohladí po vlasech. "Tak promiň, Spence," řekne jemně, mnohem jemněji, než jsem ji kdy slyšela něco říct.

Musím se na ni podívat.

Zvednu hlavu a mý oči jsou okamžitě přitažený k jejím, který září.

Musím vypadat jako laň lapená ve světle reflektorů auta.

Její prsty v mých vlasech se pohnou a zlehka mi sjedou po tváři a pak se přesunou za ucho. Dává mi spadlý vlasy z obličeje.

Celá se mírně zachvěju.

To je divný. Není zima.

"Hej! Může mi jedna z vás pomoct?" štěkne Lucky a vyrovnává v rukách tři plný tácy.

Okamžitě vyskočím ze židle. "Jasně, promiň," vezmu si od něj nejbližší tác. Je na něm mnohem víc věcí, než jsme si objednaly.

"Na mě," řekne Lucky, asi si všimnul mýho výrazu. "...za to, že mi děláte při přestávce společnost," dodá.

Nedokážu mluvit, tak jenom přikývnu. Bojím se, že bych řekla něco nevhodnýho nebo trapnýho. A usilovně se snažím potlačit zrudnutí, který se mi hrne na celej obličej. A snažím se zapomenout na pocit Ashleyiných prstů na svý tváři.

"Jsi v pohodě, Spence?" zeptá se mě Ashley a vypadá upřímně starostlivě... a pobaveně?

"Jsem, ehm, v poho...," odvětím a zavrtím hlavou, abych si vyčistila myšlenky. "Pusťme se, ehm... do toho."

"Amen, sestro," vrhne se Lucky s chutí do jídla.

Už nemám takovej hlad.

Jedeme zpátky domů.

Pořád jsem se nerozhodla, jestli mám jet k sobě domů nebo k ní domů.

Jsme nenormálně potichu, no, Ashley je. Obvykle je v autě hrozně upovídaná, mluví o všem možným i nemožným.

Dneska ale mlčí a já jsem z toho nervózní.

"Pořád chceš jet zpátky ke mně?" prolomí Ashley ticho jako první.

"Co?" zeptám se jí. Slyšela jsem ji, jenže... ještě jsem se nerozhodla.

"Pořád chceš u mě přespat?" zeptá se a dívá se na silnice před námi. Vypadá, jako by se mý odpovědi bála.

Musím se rozhodnout rychle. Pokud se nechám odvézt domů, budu mít hodně času o samotě, abych tu scénu z restaurace zpracovala. Ale nevýhoda toho by mohla být, že když jsem sama, má představivost má sklon nabrat plný obrátky, teda ještě plnější než obvykle. Kromě toho jsem si to mohla celý jenom představovat a v důsledku ji úplně bezdůvodně ranit.

Pokud přespím u ní, riskuju... no, že má představivost nabere ještě plnější obrátky než obvykle. Tak jako tak nemůžu vyhrát.

"Samozřejmě. Proč bych nechtěla?" Uvidíme, co na to řekne.

"Možná už mě máš dost," pokrčí rameny. Míň sebejistou jsem ji ještě neviděla.

"To je nemožný," odpovím a doufám, že se vrátí stará Ashley. Tahle nová mě nutí přemýšlet o věcech, o kterých přemýšlet nemůžu.

"Fajn. Chápu. Jsem úžasná," zazubí se. Á, tady je.

"Možná trochu," připustím a mezi náma se to zase vrátí do normálu.

6 - Spencer a hihňání

"Nazdar, trapko."

Málem spolknu zubní kartáček.

"Glene!" zaječím a zvednu si zpátky osušku.

"Ježiš, hnus," zakrývá si oči. "Nemohlas mě varovat?"

"Existuje klepání, debile."

"Nezájem, dole máš svý 'kámoše'."

"Ashley?"

"Jo a nějakej kluk."

"Díky za zprávu. Teď vypadni z mýho pokoje."

"Jak myslíš," pokrčí rameny a bez dalšího slova odejde.

Je hodně výřečnej.

Když scházím po schodech dolů, slyším ho s Ashley flirtovat. Vykládá jí všemožný hovadiny. Díky Ashleyině zjevnýmu nezájmu je ale celá ta mučivá scéna zábavná, a když vejdu do obýváku a kouknu na Luckyho výraz, vidím, že z toho má stejnou srandu jako já.

"Tak jo," vstane Luck, "vypadnem odsud."

"Kam pojedem?"

"To, drahá Spencie, záleží na tobě," hodí mi ruku kolem ramen.

"Hele, můžu jet s váma, lidi?" zeptá se můj bratr.

Počkat. Co? Ne.

"Ne."

"Neptal jsem se tebe. Ashley, můžu jet s váma?"

"Promiň, Glene. Dneska je Spenceřin den, a když říká, že ne..."

Při cestě ze dveří se usilovně snažím jeho sklíčenýmu výrazu nerozesmát a myslím tím hodně, ale hodně usilovně.

"Tak dobře. Ale jednoho dne, Ashley... si vyrazíme."

"Jak myslíš," odvětí Ashley a s mrknutím za náma zavře dveře.

"Proč jsi na něj mrkla?"

"Bylo mi ho líto vzhledem k tomu, že nikdy k ničemu nedojde."

"Jasně," je Luckyho stručná odpověď. Už jsem si na jejich 'tajnou řeč' v mý přítomnosti zvykla.

Už dva týdny jsme neustále spolu. Já, Ash a Luck. A kupodivu o nich moc nevím. Vím základní věci o Ashley, ale... v podstatě žije sama.

A u Luckyho ani nevím, kde bydlí.

"Hele, můžem se stavit u mě doma, než podniknem, co bude chtít Spencer? Musím si něco vyzvednout," zeptá se Lucky.

Takže asi zjistím, kde bydlí.

Lucky bydlí o čtyři ulice dál v hezkým malým baráčku a jeho matka je Martha Stewartová.

Fajn. Ne doopravdy, ale skoro. Sledujte.

"Luciane, jsi to ty, srdíčko?" ozve se veselej hlas z vnitřku domu, když vstoupíme dovnitř.

Lucky obrátí oči v sloup a nejdivnějším hlasem, co jsem kdy slyšela, zavolá: "Ano, mami."

"Á," je všechno, co uslyším, a pak ji poprvý spatřím. Znáte ten časák o hospodyňkách? Jako by vypadla přímo z obálky.

Má na sobě žlutý šaty, což by mě nepřekvapilo, až na to, že jsou to šaty, co se nosí na vesnickou tancovačku, a má přes ně zástěru. Má krátký kudrnatý vlasy a na tváři širokej úsměv. Má i kuchyňský chňapky, protože drží tác s... počkejte si... čerstvě upečenýma čokoládovýma sušenkama s kouskama čokolády.

Ano. Na čokoládu mám nos.

"...a máš s sebou společnost. Ahoj, Ashley, drahá," kývne na ni a pak se pobaveně podívá na mě.

Měla bych stejnej pohled.

Slintám nad těma sušenkama.

"...a to je má nová kamarádka Spencer."

"Á, to je báječné. Nedáte si, děvčata? Pekla jsem je na zítřejší snídani v kostele a mám jich moc. Nevím, jak se jich zbavím."

Pro její dobro doufám, že si nedělá srandu.

Já a Ash jsme v Luckyho... chci říct Lucianově (ha ha) kuchyni, kde čekáme, až se vrátí dolů, a hodujeme na nejlepších sušenkách, co byly kdy upečený. Ta ženská je bohyně.

A měla čokoládový mlíko.

Je to můj novej nejoblíbenější člověk.

"Jak jste se seznámily?" zeptá se ta paní, když má nakonec chvilku klidu a přisedne si k nám ke kuchyňskýmu stolu.

Pořád neznám její příjmení. Asi jí prostě budu říkat mamča Kay, jako to dělá Ash.

"Napadnul mě Ashleyin pes."

"Proboha to ne. Ne Blesk. Ten by neublížil ani mouše," hned o tom mamča Kay pochybuje a Ashley se na mě ušklíbne.

"Spencer se psů bojí."

"No, tak to je dobře, že tu nebyla, když byl ještě na světě Tobin," zavrtí hlavou a pak kývne na fotku na kuchyňský zdi, na který je dobrman. "Chybí mi."

Mně. Ne.

"Tak jsme se každopádně seznámily," dokončím. Není toho moc co dalšího vyprávět.

"Mmm, jak je to dlouho?" zeptá se mamča Kay tentokrát Ashley.

"Kolik to je... Spence, asi tři týdny?"

Přikývnu, i když nedávám moc pozor. Mám moc práce s pocíváním sušenky.

"To je hezké. A jak dlouho spolu chodíte?"

Na to nastražím uši. Co to říkala?

"Co prosím?"

"Chodíte spolu, ne?" zeptá se a najednou vypadá ustaraně.

Ashley prudce vstane od stolu a odejde z místnosti.

Mně zaskočí sušenka. (Naštěstí se neudusím.)

Cože?!

"Božínku," řekne Luckyho má... mamča Ka…, jakkoli se jmenuje, a zakryje si rukama obličej. "To jsem neměla říkat, že?"

Dívá se na mě, jako bych to měla vědět.

Já to nevím.

Nevěděla jsem, že je Ashley... že Ashley je...

"Kde je Ash?" zeptá se Lucky, kterej s taškou přes rameno vejde do kuchyně.

Podívá se ze mě na provinilou tvář svý matky.

"Mami, cos provedla?"

"Lucku, už můžem jet?" objeví se znovu Ashley a tváří se... no, vyhýbá se mi pohledem.

"Jo, tašku mám," odvětí Lucky s pohledem do jejích očí. "Co se stalo?"

"Teď ne," odpoví mu a pak se statečně otočí na paní... sakra práce, pořád nevím, jak se jmenuje.

"Zatím, mamčo Kay," řekne a pak vyjde ven, aniž by se na mě byť jednou podívala.

Páni, je dobrá.

Lucky se na mě ohlédne a pokyne mi rukou, abych šla.

"Zatím, mami."

"Děkujeme za... sušenky," vykoktám a pak mě Lucky vyvede z kuchyně.

Je to nejnapjatější atmosféra v autě, kterou jsem kdy zažila, a to ani nejedeme. Pořád stojíme na Luckyho příjezdový cestě. Lucky teď sedí na sedadle spolujezdce a já vzadu, odkud přes zpětný zrcátko pokukuju po Ashley.

Konečně vyhledá očima moje.

"Mám tě odvézt domů?"

Nemám na to čas zareagovat, jak chci, protože mě předběhne Lucky.

"Co?! Tak jo, co se děje? Co se stalo?"

"Tvá máma se stala," utrhne se na něj Ashley a nikdy jsem ji neslyšela použít tenhle tón.

Lucky asi taky ne, protože sebou trochu cukne. Pak jeho výraz zjemní. "Co provedla?"

Ashley vypadá strašně na vážkách, ale pak se na mě přes zpětný zrcátko znova podívá.

"Chceš odvézt domů?

Nevím, jak to přesně vysvětlit, ale mám pocit, že se mě ptá na něco jinýho... něco velkýho. Nemám tušení na co, ale vím, že špatná odpověď by mohla mít dalekosáhlý následky.

Ale nechci jet domů.

"Ne," odvětím prostě s drobným pokrčením ramen.

Ashley se na mě znova s tvrdým výrazem zadívá a já jí pohled bez mrknutí oplácím, neodvažuju se byť na okamžik oči odvrátit.

"Tak dobře," odvrátí Ashley zrak jako první a nastartuje auto. "Nepojedem domů."

S hlubokých oddechnutím se opřu o sedačku, mám pocit, jako bych se vyhnula nášlapný mině.

Lucky se podívá z jedný na druhou, pak mírně rozhodí rukama a opře se. "Ženský."

"Luciane."

"Přestaň mi tak říkat, Spencer," zabrumlá Lucky a Ashley se zase rozhihňá.

Sedíme na trávě, pozorujeme oblohu a popíjíme pivo.

Říkala jsem jim, že jsem nudná, ještě než jsme s tím začali, ale podle všeho jim to nevadilo.

Je úžasný, jakej vliv dokáže mít na člověka alkohol. Můžete být díky němu odvážnější, můžete být otevření, můžete říkat nahlas věci, který byste si jinak ani nedovolili pomyslet. Některý lidi jsou mrzutí a do sebe ponořený, filozofují o životě a lásce. A některý lidi jsou jako já...

Hihňají se.

"Je to hrozně vtipný..." Řekla bych toho víc, ale zase dostanu hihňací záchvat.

Ashley se vzápětí přidá a Lucky se jenom zamračí, založí si ruce na hrudi a lehne si zády na zem.

Ashley se uklidní jako první, lokne si piva, pak ho odloží stranou a taky si lehne na záda. Následuju ji.

"Promiň, že jsem ti to neřekla dřív, Spence," vzdychne.

S alkoholem v žilách se cítím odvážnější, vezmu jí ruku do obou svých a jezdím jí prstem po čárách na dlani. "To je dobrý."

"Nechtěla jsem, abys to zjistila takhle," řekne ještě jemněji než předtím. "Chtěla jsem ti to říct sama."

"Já... rozumím," dostanu ze sebe nakonec. Dolehla na mě závažnost toho hovoru.

Slyším, jak vedle mě polkne. Lucky někdy mezi začátkem týhle konverzace a touhle chvílí usnul a já jsem vděčná za jeho tichej dech v pozadí. Pomáhá mi se uklidnit.

"Jsi z toho... nesvá?" zeptá se mě Ashley a vzápětí zadrží dech. Prsty mám pořád na její dlani a bezděčně cítím její pevný rychlý pulz.

A je to tady... okamžik pravdy. Jedinou otázkou je, čí okamžik pravdy to bude.

"Nejsem z toho nesvá," odpovím tiše a vrátím se k hlazení její dlaně. Ashley konečně vydechne.

Asi to nebude můj. Aspoň ne dnes.

7 - Spencer a Daviesovi

Nevyhýbám se jí.

"I'm bringing sexy back, yeah."

Nevyhýbám se jí.

"Them other fuckers don't know how to act, yeah."

Nevyhýbám se jí.

"Come let me make up for the things you lack."

Fajn, vyhýbám se jí.

Než se naštvete, mám naprosto logický vysvětlení.

Jenže... jenže... jenže vám ho ještě nemůžu říct.

Jde o to, že když mě včera večer dovezli domů, musela jsem o hodně věcech přemýšlet, a pak jsem přemýšlela o dalších věcech a potom došlo na věci za těma věcma a teď už mluvím z cesty. Ale vážně, to můj mozek dělal posledních... nevím, 24 hodin. V podstatě to začalo hned po tom nechtěným odhalení mamči Kay. Od tý doby mi hlava jede na plný obrátky. A teď jsem tam, kde jsem před třemi týdny začala. Zavřená ve svým pokoji, akorát teď mám ty myšlenky... a většina se jich točí kolem jistý brunety.

A překvapivě Bleska.

Počkat, zapípal mi mobil.

Nechala mi hlasovou zprávu. První.

Měla bych si ji poslechnout?

Nevím, proč se obtěžuju s ptaním, když už ji poslouchám.

"Ehm, ahoj, Spence. Já, ehm, nic jsem nepotřebovala. Jenom jsem chtěla vědět, jak se máš..."

Páni, takovou ji neznám.

"...takže, no, zavolej mi, až budeš moct... ehm, pokud chceš. Tak jo, měj se... Nemáte žádné další nové..."

Sklapni, ženská. Já vím.

A už volááám.

"Ano?"

"Promiň, Ash. Byla jsem v... ehm, koupelně," vykoktám.

Měla jsem si to víc promyslet. "Celej den?

Sakra.

"Jak se má Blesk?"

"Blesk se má dobře. Dneska se chová trochu potrhle, ale to není nic novýho." To bych řekla. "Cos celý dopoledne dělala?"

Nenechá to být.

"Nic... ehm, poflakovala se. S rodinou."

"Aha. Ptám se jenom proto, že jsem volala-"

"Jo, já vím. Teda rozumím. Nechala jsem telefon ve svým pokoji. Byli jsme v obýváku-"

"Chápu to... Spence. To je dobrý."

Tak jo, teď se cítím děsně. Musí znít tak sklesle?

Tohohle budu litovat.

"Chceš něco podniknout?"

"Jsi si jistá? Nemusíš, jestli nechceš, Spencer."

"Chci." Fakt chci. "Jsem s tebou ráda, Ashley."

Hrozně dlouho mlčí. Nesnesitelně dlouho. Vlastně jsem se musela podívat, jestli mi pitomej T-Mobile nepřerušil hovor... zase.

"Vyzvednu tě za dvacet minut," vyhrkne a pak se ozve známý kliknutí.

Slyším ho, ale místo odložení mobilu se soustředím na to, abych se široce neusmívala.

Ty jo. Páni. Ashley má nový fáro.

Usmívá se na mě, zatímco k němu jdu a určitě vypadám ohromeně.

"Líbí?" zeptá se mě Ashley a kření se jako idiot, sluneční brýle riskantně zvednutý na vršku hlavy.

"Sexy," je všechno, co dokážu říct, zatímco si prohlížím lesklej kabriolet.

"Mluvila jsem o autě, Spencer," věnuje mi samolibej pohled.

Nemůžu si pomoct a zčervenám, ale mám připravenou odpověď.

"S tím svým egem bys měla něco dělat."

Neříkala jsem, že je to dobrá odpověď.

"Když myslíš. Zbožňuješ ho."

To vlastně jo, ale v žádným případě to nemůže vědět.

Pořád stojím vedle toho auta, trochu omámená. Fajn, hodně omámená. Kromě toho nevím, jestli mi Ashley dovolí...

"Na co čekáš?" zeptám se mě s pohledem do mých očí a vím, že to vidí. "Jen do toho," zamumlá a zavrtí nade mnou hlavou.

Se zazubením přeskočím dveře, aniž bych je otevřela, a snadno zapadnu do koženýho sedadla.

"Super," zapištím a dělám si pohodlí. "Odkdy ho máš?"

"Táta mi ho zrovna koupil," odvětí a vyrazí po příjezdový cestě. "Dneska dopoledne."

"Nechceš si táty vyměnit?"

"S tím radši počkej, až ho poznáš, Spence."

S Ashley sotva vystoupíme z auta, když uslyším to nejhlasitější zahulákání všech dob.

"Jsi zpátky! Jak jede?!"

"Jako sen, tati. Díky, žes mi ho koupil," řekne Ashley a obejme muže s bílými vlasy. Přes její rameno se podívá na mě.

"A už na něj balíš slečny, koukám."

"Tati. Tohle je Spencer Carlinová."

"No to mě podrž!" vykřikne. Je to hodně hlasitej člověk. "Tak tohle je Spencer. No, jak se daří, mladá dámo?" zeptá se mě a rozejde se ke mně.

"Dobře, pane Daviesi," natáhnu ruku, která se mi trochu chvěje. Z hlasitých lidí bývám nervózní.

Podívá se na mou ruku a pak mě za ni chytne a přitáhne si mě do objetí. Tak odtud to Ashley má. Bujaře mě zvedne ze země. Sotva slyším, jak se Ashley směje. Jsem odříznutá od přívodu kyslíku... i krve. Nakonec mě postaví, mávne na nás obě a zakřičí něco o... něco... počkat, říkal něco o čokoládě.

Tak se mi to líbí.

Panebože.

Pan Davies, ale mám mu říkat Raife... to je fuk, přede mě zrovna postavil ten nejúžasnější zmrzlinovej pohár, co kdy spatřil světlo světa.

Měli byste ho vidět, lidi.

Na dně je čerstvě upečená čokoládová buchta. Pak čtyři velký kopečky zmrzliny, čokoládová a vanilková. Ty jsou politý tekutým karamelem. Úplně navrchu jsou čokoládový šupinky, čokoládová šlehačka, třešeň (jak jinak)... jo a oříšky.

"Říkám tomu Daviesovská ďábelská dobrota. Je to hrozně nezdravý, ale stojí to za to," řekne a před Ashley taky postaví jeden.

Jak dlouho musím čekat, než se na to vrhnu, abych nevypadala nezdvořile?

"Na tři," prohlásí pan Davies a zvedne utěrku jako provizorní závodnickou vlajku.

"Lžičky připravit."

Zvednu lžičku a podívám se přes stůl na Ash. Oplácí mi pohled.

"Jedna."

"Dostanu tě, Daviesová," naznačím jí ústy. Ušklíbne se.

"To se teprve uvidí, Carlinová," odpoví mi stejně.

"Dva."

Ušklíbnu se na ni.

Ashley zvedne jedno obočí a ústy naznačí: "Moc ti to sluší."

"Jedna."

Co? Doprčic. Napálila mě. Je to podvodnice!

Pustím se do poháru a z tý úžasný chuti v duchu omdlívám.

Ale hlavou mi běží jediná myšlenka: 'Zajímalo by mě, jestli si vážně myslí, že mi to sluší.'

Zasténání.

Držím se za břicho.

Ashley se drží za svý.

Myslím, že umírám.

"Ash, dá se umřít na otravu čokoládou?" zeptám se jí. Ležíme na její posteli. Obě s roztaženýma nohama a rukama.

Má velkou postel.

"Myslím, že ne. Četla jsem o jednom chlápkovi, co po předávkování čokoládou upadnul do šoku."

"Tím mi nepomáháš."

"Nevěděla jsem, že ti mám pomoct."

"To se od poraženýho čeká."

Jo jo. Mimochodem, Ashley jsem položila na lopatky. Obrazně řečeno, samozřejmě.

"No, tahle poražená se nemůžu hýbat. Vlastně dokáže sotva mluvit, takže... zmlkni."

Chystám se ji poslechnout, když mi dojde, že mi zrovna řekla, abych mlčela.

"Hele-"

"Ticho."

"Ale-"

"Pššt."

"Ty jsi-"

"Spencer, přísahám Bohu, že tě zlechtám, dokud nepraskneš, jestli nesklapneš a to hned."

Proboha to ne. Lechtání ne.

"Fajn. Neřeknu už ani slovo. Budu tu ležet a mlčet. A až upadnu do diabetickýho kómatu, nepoznáš to, protože jsi mi zakázala mluvit, a-" U toho ztratím dech. Ne proto, že by mi došel, ale protože Ashley mi najedou přitiskla na rty prsty.

Je hodně blízko mě. Hodně, ale fakt hodně blízko. Dívá se mi do očí a já nedokážu odvrátit zrak. Mý reakci se široce usmála, má radost, že mě zaskočila. Sjedu očima k jejím rtům a její úsměv zněžní. Podívám se jí zpátky do očí a ona se mě pohledem na něco ptá. Dívá se na mě, jako by chtěla...

Ne.

Její výraz se změní zpátky v rošťáckej. Přitiskne mi prsty na rty silněji, poklepá na ně a pak ruku odtáhne.

"Příště, až ti řeknu, abys zmlkla, tak mě poslechni. Jasný, Spencer?" Zůstane nade mnou, dokud nepřikývnu, pak se odvalí zpátky na záda a upře zrak do stropu, jako by se nic nestalo.

A já?

Mlčím jako zařezaná.

8 - Spencer a pouť

"Co to máš proboha na sobě?" zeptala jsem se Luckyho, zatímco leze na zadní sedadlo. Má na sobě růžový tričko s límečkem, kolem pasu uvázanej svetr, khaki kalhoty, podkolenky a něco, co vypadá jako boty na golf.

"Táta přijel domů," odvětí s obrácením očí v sloup.

"Luckovo tátovi se nelíbí, že je gay," doplní to Ashley.

"Tak nosí růžový trika a podkolenky?" zeptám se zmateně. Lucky a Ash se mi zasmějí.

"Ne. Nutí ho dělat pro něj a jeho golfový kámoše caddyho. Asi si myslí, že čas trávej v přítomnosti plešatějících, pupkatých pánů středního věku udělá z každýho gaye heteráče. Problém je, že dva z jeho golfových kámošů píchaj čističe bazénů."

"Co?!" Oči mi málem doslova vyskočí z důlků.

"Jo jo, Spence. Tady jsou všichni pokrytci," řekne Ashley a zahne doleva. "Všichni."

"Tak co dneska podniknem, dámy?" narovná se Lucky a položí si lokty na Ashinu a mou sedačku.

"Nevím," pokrčí rameny Ashley a já mám nápad, ale nevím, jak na něj zareagujou.

"Četla jsem noviny..."

"A?" pobídne mě Ashley, zatímco zastavíme na červenou. Otočí se na mě a sundá ruce z volantu.

Ne, že bych jí zírala na RUCE nebo tak něco.

"Psali tam o pouti-"

"To ne. Promiň, Spencer, ale to musím vetovat," přeruší mě Lucky a já se na něj otočím.

"Proč?" Protože fakt chci jít.

Zase si s Ashley vymění pohledy. Začínají mě s tím pěkně štvát. Tentokrát mi ale Ashley dá přímou odpověď.

"Neradi chodíme někam, kde víme, že narazíme na lidi ze školy."

Asi znám odpověď, ale stejně se zeptám. "Proč?"

"Protože jsou to omezení fanatici, co jsou neschopný tolerovat věci, co si trochu vymykaj z normálu," zadeklamuje Licky, jako by to četl z kartičky.

"Stručně řečeno si nás dobírej kvůli naší orientaci," shrne mi to Ashley a hledí upřeně před sebe na silnici. To dělá, když ji něco trápí.

Všimla jsem si toho.

"A proto my na pouť nejít."

Nevím, co to bylo, ale něco se ve mně vzedmulo a musela jsem promluvit, pravdivě a s co největším soucitem.

"Fajn, zaprvý: Slovesa se časujou, Lucky. Zadruhý: Nemůžete se před těma idiotama schovávat. Takhle vyhrajou a nestojej za to, a pokud vás bude někdo otravovat, bude se muset zodpovídat mně. Tak sakra pojďme na tu pouť, protože fakt chci jít," dokončím svůj krátkej proslov, opřu se v sedačce a mlčky doufám, že budou souhlasit.

"Fajn," prohlásí Lucky trochu rozhodněji, než jsem čekala. Vlastně zní přímo potěšeně. Netrvá dlouho, než zjistím proč. "Ale zítra musíš jít na oplátku s náma."

"Co? Kam?"

"To je tajemství. Dohodnuto?" zeptá se mě. Krátce mrknu na Ashley, která se neúspěšně snaží skrýt úsměv.

"Máte štěstí, že mám poutě ráda."

Koho by to napadlo?

Má tetování, piercingy, zvládá zuřivý bestie holýma rukama.

Co je?

Blesk se počítá.

Ale všechno to zvládá, že jo? Levou zadní.

Ale zkuste jí požádat, aby vlezla na ruský kolo.

"Na to zapomeň."

"Ashley," vyšpulím smutně dolní ret. Ano, škemrám. Nemá šanci.

"Říkala jsem, že tě sem odvezem, Spencer. Neříkala jsem nic o tom, že s tebou půjdu na atrakci."

"Nechci jít sama. To by bylo divný," nakloním tentokrát hlavu na stranu.

"Půjde Luck," postrčí ke mně Luckyho. Začíná povolovat.

"Žádný takový, slečinko. Já s ní byl na horský dráze. Jsi na řadě," zase poodstoupí Lucky.

"Prosím." To už vytahuju velký zbraně, spodní ret, nakloněná hlava, psí oči.

Mám ji.

"Fajn," dá se konečně obměkčit. Čapnu ji za ruku a rychle ji vedu k frontě na ruský kolo.

Holka, co nás zabezpečovala v kabince, se na nás dívala nějak divně, ale nic jsem si o tom nemyslela, ani o tom, jak Ashley ztuhla, když nás ta holka vítala. Myslela jsem, že byla napjatá z tý atrakce. Ale pravdu zjistím za vzápětí.

"Tak jak tohle funguje?" zeptá se mě Ashley, když se po usazení rozjedeme.

"No, točí se to dokola a čas od času se to zastaví, aby mohli nastoupit další lidi. Až objedeme celý kolo, vystoupíme."

"Ono se to zastavuje?" vykvikne.

Ale no tak.

"Ano, jak by jinak lidi vystoupili?"

"Tak jo. Prostě zavřu oči," odvětí a už se jí špatně dýchá.

Oči nenechala zavřený dlouho. Teď jsme asi v půlce cesty nahoru a půlka cesty nahoru pro Ashley znamená půlka cesty dolů.

"Panebože. Nemůžu uvěřit, že jsem s tím souhlasila, Spencer."

Ha, líbí se mi, když říká moje jméno takhle.

"Neblázni, Ash. Není to tak strašný, ne?"

"Je," bleskurychle odvětí a sevře oči pevněji, protože se naše kabinka bezděčně zatřese.

Přisunu se k ní blíž a sundám jí jednu ruku z bezpečností zábrany. Cítím se trochu provinile. Konec konců jsem ji v podstatě přinutila sem se mnou jít. Propletu naše prsty a jemně jí ruku stisknu.

"Fakt to není tak hrozný, Ashley," řeknu něžně a ona oči otevře a podívá se do mých.

Sklopí zrak na naše spojený ruce, taky mi ruku stiskne a pak se široce usměje. "Ne, asi není."

"Doufám, že sis to užila, Daviesová," utrhne se holka z dřívějška, když jsme konečně zase na zemi.

"Nezačínej, Danni," zabručí Ashley, volnou rukou dá pryč zábranu a druhou mě vytáhne z kabinky.

Neznám to jméno odněkud?

"Hele," chytí mě ta holka za volnou paži, aby přitáhla mou pozornost. "Nevím, kdo jsi, ale na ni si dávej pozor. Je to velká lamačka srdcí."

"Jdi někam, Danni. Tvůj kluk by určitě řekl totéž," usadí ji Lucky.

"Nestojí to za to," zamumlá Ashley a já vytrhnu paži ze sevření tý bláznivky a jdeme pryč.

"O tom jste mluvili?" zeptám se a Lucky zavrtí hlavou.

"To je jenom jedna z Ashleyiných děv- chci říct bejvalek," opraví se, když ho Ashley probodne pohledem.

"Není moc, ehm, milá."

"To je slabý slovo," snaží se Ashley odlehčit situaci, ale ta se měla ještě zhoršit.

"Ale, ale, ale. Podívejme, kdo tu je," řekne nějaká holka s šíleně vymodelovanýma obočíma, která k nám jde se skupinkou... no, klonů.

Připomínají mi mou sbírku Barbín. Moji starou... prastarou sbírku Barbín. Už se mi nelíbí... už je nemám.

"...to je Lesbinátorka Daviesová a její poskok Supergay."

Dobrá, za to jí uznám pár bodů, protože to bylo docela vtipný. Nebo by bylo, kdyby nechtěla být zlá.

"A máte nováčka. Co je zač? Ellenina mladší sestra?"

Tak jo, tohle nebylo vůbec vtipný a počkat. To mluví o mně? Ne, to by si nedo-

"Madison, nemůžu uvěřit, že už jsi venku z domu. Nemyslela jsem, že se afty v puse zhojí tak brzo," řekne Ashley.

"Vím, že na mě nemluvíš," řekne ta druhá holka a udělá výhružnej krok dopředu.

Sotva zaznamenám, že mě Ashley zatáhne za ruku, kterou POŘÁD drží, aby mě přesunula za sebe. Jé, snaží se mě chránit.

Ale nepotřebuju to.

Tohle zvládnu.

"Řekla bych, že mluví, a taky bych řekla, že by sis měla dát odchod, než se doopravdy naštvu," prohlásím svým nejvýhružnějším tónem a pustím Ashleyinu ruku, abych mohla udělala pár kroků dopředu.

Zabere to, protože ty holky o něco ustoupí.

"Nezájem, mrcho," utrhne se na mě Madison a pak se podívá zpátky na Ashley. "Neskončily jsme."

"To my nikdy," zamumlá si Ashley pro sebe, zatímco se Madison a její klony vytratí.

"To byla ale kráva!" ulevím si a je mi fuk, jestli jsou ještě v doslechu. "Jestli ji znova potkáme, dostane nakládačku."

Lucky se rozesměje a Ashley se na mě jenom dívá, ve tváři přihlouplej úsměv.

"Co je?" zeptám se neschopná skrýt vlastní zazubení.

"To jenom, že naštvaná jsi dost k sežrání," přizná a drobně zavrtí hlavou.

Lucky nám zase dá ruce kolem ramen. "Myslím, že bych si dal něco na zub. Co říkáte, holky? Na mě?"

"To zní dobře," odpoví Ashley a kouše si ret, aby potlačila úsměv.

Proč se usmívá?

Ani se nemusíte ptát.

Ale červenám se... zase. Zatracená Ashley.

"Nezapomeň. Zítra večer. Dlužíš nám, Carlinová," řekne Ashley, když vystupuju z auta. Lucky si na zadním sedadle dává dvacet.

"Jasný," odpovím a pořád si zírám na boty. Nevím, proč jsem najednou tak stydlivá. "Díky, že jste se mnou na tu pouť šli," dodám a pomalu zvednu oči k jejím.

"Žádnej problém," prohlásí a pak se poťouchle zazubí. "Ale měla jsem postranní úmysly."

"A jaký?" zeptám se s jedím mírně zvednutým obočím.

Ashley se na chvilku zarazí a já si užívám, že jsem ji konečně dokázala vyvézt z míry. Ale situace se vzápětí obrátí.

"Chtěla jsem tě držet za ruku," odvětí, ne škádlivě, ne žertovně. Je upřímná a teď jsem vevedená z míry já. A žaludek se mi propadne jako předtím ten večer na horský dráze.

Jsem si jistá, že se mi ve tváři zračí nejistota, ale než se můžu ztrapnit a říct něco hloupýho, Ashley se na mě zase usměje. "Dobrou noc, Spencer, Spencer Carlinová."

"Dobrou, Ashley, Ashley Daviesová."

9 - Spencer a fialový slon

Sny.

Vždycky jsem měla strašně divný sny. A minulá noc nebyla výjimka.

Pracovala jsem ve snídaňový restauraci IHOP a dělala lívance s čokoládovýma kouskama, který mi můj pitomej šéf nedovolil jíst.

Debil.

Každopádně se plně soustředím na obracení lívanců, když vtom do kuchyně napochoduje Lucky. Je z něčeho rozčílenej, to je poznat, a když se s ním pokusím promluvit, odbude mě.

Mý snový já se pořád snaží přijít na to, co s ním je, když vtom do kuchyně vejde další kluk. Ten Aiden.

S Luckym se do sebe kvůli něčemu pustí.

"Nemá o tebe zájem. Smiř se s tím," řekne Lucky šeptem, i když byl tak hlasitej, že mi to mohl rovnou zaječet do ucha.

"Nedovolím ti, abys ji měl," křikne Aiden a na krku mu naběhne žíla.

"Je pro tebe moc dobrá."

"Tak by podle tebe měla bejt s tou courou?"

O kom to sakra mluví?

Chystám se zeptat, co se děje, když vtom... "Spencer."

Ten hlas znám.

"Ahoj," řekne mý snový já a nechá lívance lívanci.

"Omlouvám se," řekne Ashley a vypadá, že je jí do pláče.

Mý snový já je stejně zmatený, jako já, a pak BUM!

Objeví se fialovej slon a všechny nás rozšlápne.

Říkala jsem, že to bylo divný.

Každopádně mimo divných snů byl tenhle den příjemně normální.

Bez Ashley a Luckyho. Ale i tak normální.

Když je řeč o těch dvou, kde sakra jsou? Jinej den by mě už desetkrát otravovali.

A tím otravováním myslím, že by volali a mluvili v podstatě o ničem, jen abych se necítila sama, a ačkoli bych si na to stěžovala, určitě by věděli, že jsem za to ve skutečnosti vděčná.

Když na ně obvykle takhle pomyslím, volají.

Dneska ne.

Dneska rovnou přijeli.

"Spencilicious," zazubí se Lucky, když otevře dveře od mýho pokoje, a já nad tou nešťastnou novou zdrobnělinou, která je doprovázená popěvkem, obrátím oči v sloup.

Pokud to musíte vědět, je to úprava Fergieiny "Fergalicious".

"Zrovna jsem na vás myslela," posadím se a udělám pro ně na svý posteli místo.

"Možná jsme ti četli myšlenky," vtipkuje Ashley a posadí se na postel těsně vedle mě.

Nevadí mi to.

"Pokud to tak je, na co myslím právě teď?" zeptám se jí, zavřu oči a soustředím se na vyslání hodně důležitý zprávy.

"To je lehký," odvětí Ashley, zatímco mám pořád zavřený oči, "říkáš si... dala bych Milku."

Páni. Je dobrá.

Otevřu oči a spatřím známej fialovej obal.

Ashleyyy.

"Panebože. Čokoláda," zalapám po dechu, vytrhnu jí Milku z ruky a pak se na ni vrhnu a spontánně ji obejmu. "Miluju tě."

"No, to bylo snadný," uchechtne se a párkrát mě poplácá po zádech, protože na ni v podstatě ležím. Lucky se rozesměje.

"Co ta holka neudělá pro čokoládu," zamumlá a vrtí hlavou.

Má recht.

"Víte jistě, že to na mě vypadá dobře?" Dívám se na sebe do zrcadla.

Ne, že by se mi nelíbilo, co vidím... jenže... vypadám jako blonďatá, trochu vyšší verze Ashley.

Jen míň sexy.

Je to má kamarádka. Můžu říct, že je sexy.

"Vypadáš skvěle, Spence," uklidňuje mě Ashley, která se pořád líčí.

"Vypadáš sexy. Všichni vypadáme sexy," přidá se Lucky.

"Tak... kam že to jdeme?" zeptám se nervóznější, než kdy předtím. Lucky nekecal, když říkal, že vypadají sexy. Vypadají, jako by se chystali jít do nějakýho klubu.

A já?

Já jsem totálně nesvá.

Ashley se musí hodně dobře vyznat v čtení nálad ostatních, protože se na mě v zrcadle podívá. "Užiješ si to, Spence. Slibuju," řekne a věnuje mi povzbudivej úsměv. Nebudu říkat, co to se mnou dělá. "...a nespustím tě z očí."

"To je jistý," zamumlá Lucky, kterej si upravuje dokonalej účes.

Aspoň... si myslím, že to řekl.

"Cos to říkal?"

"To je lepší," odvětí bez hnutí brvou. "Mluvil jsem o svých vlasech. Můžeme jít."

"Jo," hodí si Ash do kabelky řasenku, spolu s telefonem a dalšíma nezbytnostma.

Ashley udělá pár kroků, a když zjistí, že se nehýbám, natáhne se pro mou ruku.

"Jdeš?" zeptá se a za ruku mě zatáhne.

Jen přikývnu.

Asi jdu.

To ne.

Zopakujeme si to, ano?

Nechtěli mi říct, kam jdeme.

Tipla jsem si, že jsme oblečený do klubu.

Vím, že nemají rádi společnost lidí, který si je dobírají kvůli jejich orientaci.

A i přes to všechno mě nějak nenapadlo, že jdeme do gay klubu.

Já hloupá.

"To ne. Tam jít nemůžu," zařadím zpátečku a oba mě chytnou za ruce a postrčí mě dopředu.

Nejdřív si všimnu, jak je to tam zářivý.

Zadruhý, jak to tam hezky voní.

A zatřetí chci- kdo je sakra ta coura, co jde k Ashley?!

"Omluvíte mě na chvilku, lidi?" zakřičí Ashley přes hudbu a pak s tou holkou někam odejde.

Lucky přikývne a já ho dál pevně držím za ruku, zatímco nás vede davem lidí. Najde nám stůl a posadíme se. Mávne na číšníka a objedná nám pití. Pak rychle přejede pohledem dav.

"Jé, ten je hezkej," kývne nenápadně směrem k nějakýmu vazounovi, kterej tancuje sám... nebo s jinýma. To nikdy nepoznáte.

"Ujde," odvětím bez skutečnýho zájmu. "Kdo byla ta holka, s kterou Ashley odešla?"

Lucky na chvilku zatváří pobaveně. "Tina."

"Další bejvalka?"

"Něco takovýho," odpoví, zrovna když nám dorazí pití. Spolu s Ashley a... Tinou.

Lucky vezme dva drinky v odměrným válečku, jeden mi podá a předvede mi, jak ho do sebe hodit.

"Čau, Lucky," řekne ta holka a vklouzne do boxu naproti Luckymu, Ashley si sedne vedle ní.

"Čau, T. Dlouho jsme se neviděli."

"Ne dost dlouho," zabručím a Lucky se uchechtne, zatímco se ta holka otočí na mě.

"A ty jsi?"

Nebudu s ní mluvit. Asi ji předem iracionálně nesnáším.

A Lucky si toho asi všimnul, protože odpoví za mě. "To je Spencer nebo Spencilicious. To je její striptérský jméno."

Po tý poznámce ho bouchnu, ale stejně se směju. Dokud se ta holka nenakloní k Ashley… a to hodně blízko... hodně, ale fakt hodně blízko.

Na to se dívat nedokážu. Potřebuju na záchod.

"Záchod?" zeptám se Luckyho a otočí se v boxu na všechny strany. Dívám se všude, jen ne na ně.

"Jasně. Půjdu s tebou," odpoví Lucky, hodí do sebe další váleček a pak se ke mně přidá.

Jsem v kabince a snažím se přinutit čůrat. Neplánovala jsem mít společnost.

Jo, Lucky je tu taky, protože jsou to společný toalety.

Já vím, že jo?

L.A. je hrozně divný.

Každopádně jsem na záchod ve skutečnosti nepotřebovala. Jenom jsem musela... no, však víte.

"Nějaký trable?"

"Ne. Žádný trable."

Lež číslo jedno.

"Určitě?"

"Ano. Jenom jsem nervózní, když na mě lidi mluví, zatímco se snažím čůrat."

Lež numero dos.

"Fajn. Sklapnu... ale víš jistě, že to nemá nic společnýho se slečnou Tinou?"

Málem jsem se propadla do mísy.

"O čem to mluvíš, Luciane?"

"A jéje. Používáš mý celý jméno. Musel jsem udeřit hřebíček na hlavičku."

Fakt mě začíná štvát.

"Nic jsi neudeřil. Teď sklapni, ať můžu čůrat."

Lež nombre trois.

Jsem bilingvní a konečně se mi chce čůrat.

"Fajn. Sklapnu. Ale teď vím, že jsem měl pravdu."

Kde je Ashley?

"Kde je Ashley?" zeptám se Luckyho cestou k našemu stolu.

"Nejspíš si někde užívá s Tinou... á, vidím něco k nakousnutí, co mě láká k tomu samýmu," prohlásí a neposadí se vedle mě. Ve skutečnosti... odchází.

"Ne, Lucku," chytnu ho za předloktí. "Nemůžeš mě tu nechat samotnou."

"Hned jsem zpátky, Spencer. Deset minut, maximálně, jo?"

"Dobře," podvolím se, ale jenom proto, že škemrá. Zvládnu tu být pár minut sama, ne?

"Ahoj, jak se jmenuješ?"

Zakřikla jsem to.

Podívám se napravo a spatřím... zatracenou modelku!

Fakt, nekecám, přísahám, že jsem ji viděla v Amerika hledá topmodelku nebo něčem takovým, nebo aspoň v časáku.

Už už se jí chystám zeptat, odkud ji znám, když si vzpomenu, že jsem v gay baru a že mě nejspíš balí.

Zachvátí mě panika.

"Co?" dokážu vykviknout.

"Tvý jméno? Máš nějaký, ne?" zeptá se mě s úsměvem.

Jo. Rozhodně mě balí. Co mám dělat? Jo, jasně, mluvit.

"Jo," nervózně se zasměju. "Jsem Spencer."

"Roztomilý jméno," odvětí ta holka a nakloní se ke mně blíž, abych ji slyšela. "Já jsem Terri. Nebude ti vadit, když si k tobě přisednu?"

"Nebude," odvětím, trochu hlasitěji, než bych to řekla normálně. Ty válečkový drinky začínají působit.

"No, mně jo."

Obě vzhlédneme a uvidíme naštvanou Ashley.

Ne, naštvaná je pro to slabý slovo... je nasraná.

Co se stalo?

"Dej si odchod, Terri," zavrčí Ash a založí si ruce na hrudi.

"Co je? Jenom si přátelsky povídám tady se Spencer," odvětí Terri a zvedne ruce v předstíraný obraně.

"Spencer si s tebou nechce povídat."

"Možná chci."

Ty jo. Fakt jsem to řekla?

Ashley vypadá stejně šokovaně, jako se sama cítím.

Terri to vezme jako pobídku, aby se vedle mě posadila, a nezapomene při tom hodit ruku za mě na opěradlo.

S Ashley se propichují očima a Ash vklouzne zpátky na svý místo.

V tý chvíli se objeví Lucky.

"Klukovi k nakousnutí smrdělo z pusy, takže... ehm, kdo je to?"

"Jsem Terri."

"Vážně?" zhodnotí Lucky krátce a nespíš správně situaci. Pak se otravně drobně ušklíbne. Ví, o co tu jde.

"Ashley, kde je Tina?" zeptá se a vmáčkne se vedle ní.

Gayové jsou hrozní pleticháři.

"Se svýma kámošema. Já se vrátila, abych byla se svýma kamarádama a podívej, co jsem našla," nuceně se usměje a pak mě probodne pohledem.

A to jsem přitom nevinnost sama.

Chápete ji?

"Chci pít. Obstarej mi další válečky, Lucky."

"Rozkaz, madam," mávne na obsluhu za Ashleyiných dalších vražedných pohledů.

Tak jo. Tohle by mohla být sranda.

Po dalších pěti válečcích je mi všechno krásně jedno.

Zase jsem tancovala, abych upustila páru. S Terri.

Jenom se bavím. Nic z toho nebude.

Ash se ale chová divně.

Když je o ní řeč, nepřestává na nás zírat. Na mě a Terri. Ter (to je její přezdívka) se mnou flirtuje. Už to vím jistě. Luck mi to řekl.

Lucky toho ví hodně.

Třeba že když smícháte červenej váleček s modrým válečkem, dostanete fialovej váleček.

"A tak uděláš fialovej," zakončí to Lucky a já mu zatleskám.

"To je fakt super, Lucky. Není to super, Ash, co Lucky udělal?"

"Jo. Super," odvětí suše Ashley.

"Co ti přelítlo přes nos, slečno Nabručená? Chceš, aby udělal jinou barvu? Protože umí i zelenou."

"To umím," přidá se Lucky a bouchne se pěstí do hrudi a důrazně přikývne. "Umím udělat spoustu barev."

"Spoustu a spoustu barev," zahihňám se a nakloním se k Terri, který přijdu moc vtipná, mimochodem. Je s ní větší zábava, než si Ashley myslí.

"Dáte si další rundu?" zeptá se obsluhující slečna, ale než můžu nadšeně zvolat 'jo', Ash jí pošle pohledem pryč a řekne mě a Luckovi, že už máme dost.

To nemůže vědět!

"Ash, chci další válečky."

"Ten smutnej výraz na mě tentokrát fungovat nebude, Spencer, jsi opilá."

"Nejsem."

"Trochu jsi... ale je to sexy," poklepe mě Terri prstem na nos.

To u mě vyvolá další hihňací záchvat.

Říkala jsem to. Opilost u mě způsobuje hihňání.

Terri se ke mně nakloní nebezpečně blízko, ale odtáhne mě od ní něčí ruka a vzápětí na to se potácím vedle našeho stolu. "Pojď tancovat, Spence," pošeptá mi Ashley do ucha a její dech mi pošolíchá chloupky na krku.

Neváhám. Jdu za Ash na taneční parket.

Tancujeme mnohem blíž k sobě, než jsme tancovaly posledně.

Taky jsem mnohem opilejší než posledně.

A jestli se nepřestane hýbat, asi ji pozvracím.

"Ash...," zaskřehotám. "Ash, není mi... mmm, zpomal trochu. Není mi moc... dobře."

"Opři se o mě, Spence," řekne. "Budu tě držet."

Poslechnu ji a ona mě drží, jak slíbila. Myslím, že jsem se ještě nezmínila, jak hezky Ashley voní.

Vážně vám nedokážu říct, co mě její vůně připomíná, ale je to rozhodně jedna z mých nejoblíbenějších vůní, nejspíš úplně nejoblíbenější. Položím si hlavu na její rameno, stačí mi se od ní nechat při týhle písni podpírat.

"Ta Terri se mi ve skutečnosti nelíbí, Ash," zamumlám jí na rameni tak tiše, že pochybuju, že mě vůbec slyšela.

Ale samozřejmě že slyšela.

"Já vím."

"Jenom jsem se na tebe zlobila, že jsi mě nechala samotnou," pokračuju, tentokrát ještě tišeji. "Porušila jsi svůj slib."

Nejdřív nic neřekne, jenom zpevní svý objetí, což možná způsobí, že mi zase poklesnou kolena. Pohne hlavou, až má pusu u mýho ucha.

"Omlouvám se," pošeptá mi do ucha a já musím před odpovědí polknout.

"Odpuštěno."

Chvíli mlčíme. Vlastně už ani netancujeme, Ashley s náma jenom pohupuje ze strany na stranu.

"Spence?" ozve se její tichej hlas na hranicích mýho vědomí.

"Mmm hmm?"

"Usínáš?"

"Mmm hmm."

"Spence," to už ji sotva slyším.

"Hmm?"

"Chtěla jsem ti říct... Dneska ti to moc sluší."

Cítím teplo. Teplo po celým těle. A pochybuju, že to má něco společnýho s alkoholem.

"Díky, Ash," zamumlám ospale, na tváři unavenej úsměv.

"Uf," to je zvuk, kterej vydám, když mě Ashley hodí na postel.

"Bože, Spencer. Vážíš tunu."

"To ty válečky," bráním se. Po cestě domů jsem trochu vystřízlivěla.

"Jasně, jasně. Máš s sebou pyžamo?"

"Hmm."

"Chceš si ho oblíct?"

"Ne. Ashwee."

"Jak jsi mi to řekla?"

"Dělej. Lehni si už. Chce se mi spát."

"Tak spi, Spence," zasměje se a skopne si boty. "Já se osprchuju."

Ale co-

"A Blesk už spí a je zamčenej ve svým pokoji. Bože, Spencer, jsi jako malá." Sundá si džíny.

"Ne, tvůj pes je zlej."

"Jo a Lucky je hetero. Kolik lží budeš dneska vykládat?" Odhodí halenku.

"Ještě jednu. Ta Terri mě nepolíbila."

"Co?!" vyhrkne Ashley nevěřícně a otočí se.

Sakra, proč jsem to řekla?

Nezírej na ni.

Nezírej na ni.

Nezírej na ni.

To se snadněji řekne, než udělá, co?

Jsem si jistá, že i ve tmě vidí ruměnec, kterej mi zalije tváře, zatímco se usilovně snažím nezírat na její... na ni. Zůstaňme u ní.

"Dobrej pokus, Carlinová. Ale vím, že tě nepolíbila," řekne a konečně si obleče volný triko na spaní.

"A jak to víš?"

Neodpoví, jenom přistoupí k posteli, na který ležím, a zastaví se přímo nade mnou. Přidřepne si, aby měla obličej přibližně na úrovni mýho. Dívá se mi do očí.

"Snadno. Nemůžeš mi lhát, Spencer. V očích ti dokážu číst všechno, co si myslíš."

Fajn, předtím to fungovalo. Ale teď rozhodně ne.

"Tak to udělej. Hned teď..." Na chvíli zaváhá. "Do toho."

Snažím se jí všechno říct. Všechno, na co myslím. Všechno, co držím pod zámkem, ale vím, že to vidí.

Nedokážu to vysvětlit.

Prostě to vím.

Pak se začne její obličej zvětšovat, protože ho přibližuje k mýmu, a já bezděčně zalapám po dechu, dost na to, aby ji to vylekalo a zapomněla na cokoliv, co viděla.

"Ještě ne, Spence," zašeptá k nějaký mý osamělý části. Mý části, která je pořád se vším o dvě sekundy pozadu.

Pak se atmosféra změní, nálada překlopí a vážnej výraz, kterej měla, nahradí na její tváři hravej úsměv. "Už žádnou čokoládu nemám, Spencer," prohlásí s předstíraně skleslým výrazem.

Přistoupím na její hru. "Sakra. Fakt jsem hrozně průhledná," řeknu s úsměvem.

"Hned jsem zpátky," vstane a odejde do koupelny.

Přemýšlím, jak brzy je hned.

10 - Spencer a výřečné filmy

Hádejte co?

Máma a táta mi zase dali zelenou u Ashley přespat. Už mě začínají vážně děsit.

Doufám, že se nesnaží o další dítě.

Každopádně s Ash máme lenošivej den, zvlášť vzhledem k tomu, že Lucky musel kvůli zazdění práce včera, aby s námi mohl do toho gay klubu, vzít dvojitou směnu.

Většinu ze včerejšího večera si skoro nepamatuju. Ty válečkový pití způsobujou ztrátu paměti.

Samozřejmě mi vždycky říkali, že mívám ztrátu paměti, jenom když se mi to hodí.

Takže máme filmovej den.

Já vím. Říkala jsem Ash, že to bude nuda, ale když si něco usmyslí, je těžký změnit její názor. (Mrk, mrk.)

V každým případě byl výběr prvního filmu na mně a rozhodla jsem se pro Zápisník jedné lásky, i když jsem věděla, že mě rozbrečí. Je jedno, kolikrát jsem ten film viděla, pokaždý brečím.

Ležím na břiše posteli a nohy mám ve vzduchu. Ashley sedí se skříženýma nohama u čelo postele a opírá se o něj zády. Bleska má na klíně.

Pro dnešek jsme s Bleskem vyhlásili příměří.

Jsem jako vždycky ponořená do filmu a dialogu, kterej zná i Ashley nazpaměť.

"Obvykle se tak nechovám. Omlouvám se." To byla Ash. Mluví za Noaha.

"Ale chováš."

"Já umím být i zábavnej. Přemýšlivej, chytrej... a pověrčivej. Statečnej. A, ehm, můžu být mrštný. A umím tančit. Budu, co chceš. Jen si řekni a já takovej budu."

Pořád mluvíme o tom filmu?

"...Jsi cvok."

"I to bych svedl."

Je to jedna z mých nejoblíbenějších scén a Ashleyiných asi taky. Zrovna si lehla do nohou postele vedle mě. Je to scéna na loďce v dešti.

Pokaždý mě dostane.

Ale myslím, že dodívat se do konce nezvládnu. Na konci filmu budu bulet jako malá holka.

"Nechceš pustit jinej film?" zeptám s popotáhnutí nosem a Ashley se krátce zasměje a pak řekne 'Jistě'. Zůstaneme u klasiky: Malá mořská víla.

Ten film zbožňuju. Je hrozně milej a odlehčenej a... počkat chvíli. Ten film se mi snaží něco říct. A to formou Disneyovskýho muzikálu.

Vidíš ji.
Sedící tam naproti.
Mnoho toho nepoví ale je tu něco na ní.
A ty nevíš proč, ale chce se ti zemřít tužbou.
Chceš to děvče políbit.

Podívám se na Ashley, která upřeně hledí na obrazovku před sebou, ale ve skutečnosti se na film nedívá. Jenom ze mě právě odvrátila zrak.

Ano, chceš ji.
Podívej na ni, víš, že chceš.
Možné ona tě chce také. Je jeden způsob jak se zeptat.
Netřeba na to slova. Ani slovíčko.
Jdi na to a polib to děvče.

Sakra. Jsem nahraná.

Znova se na ni podívám a těsně prošvihnu její pohled. Hlavu má mírně skloněnou k posteli a snaží se potlačit úsměv. Já si skousnu spodní ret, abych potlačila svůj.

Zajímalo by mě, jestli myslí na...

"Chceš zase přeřadit?"

Yo no comprendo.

"Co?"

"Film. Chceš koukat na jinej? Arielina veselost je dost otravná."

"Ehm, jasně. Dobře. Na co chceš koukat?"

"No, něco mě napadlo. Je to novej pohled na otřepanej, ale i tak zajímavej milostnej příběh..."

Zatím to zní dobře...

"Hrají tam Piper Perabo a Lena Headyová…"

Ty neznám, ale asi budou dobrý.

"Je to anglickej film..."

Bez titulků. Víc říkat netřeba.

"Dej ho tam," řeknu a Ashley vloží do přehrávače stříbrnej disk.

Objeví se nezbytná úvodní znělka: Fox Searchligh. Ash zvedne slabou deku a přehodí ji přes nás. Posuneme se na posteli dozadu a Sparky leží v nohách postele, na mojí straně.

Nevím, proč si vybral mou.

Vždycky se musím hrozně přemáhat, abych ho nenakopla, až by přeletěl pokoj.

Zatracenej pes.

Fajn, zpátky k filmu. Svatba ve třech... hm, pořád mi to nic neříká. Jé, tu holku znám. Hrála v...

"Divoký kočky."

"Jo. V tom Piper hrála," řekne Ashley nepřítomně, už ji pohltil film.

"Ten film byl dobrej," prohlásím, ještě víc se uvelebím a hodlám udržet otevřený oči.

Netrvalo to dlouho a ten film mě taky pohltil.

Došlo mi, o čem to bude, když se na sebe na svatbě přes místnost podívaly. Pak se pořád potkávaly, trávily spolu čas, skamarádily se... počkat, ta Luce je...

"Jsem lesba."

"Prima, to je fajn..."

Páni, ten chlap. To je ale idiot. Ale asi... chci říct, co na to má člověk odpovědět?

Každopádně bych řekla, že si ten film asi hodně oblíbím.

"Ty jsi ubožák, devítko!"

Jé, to je super. Slyšela ji.

Jsem typická holka, co se těhlech filmů týče. Nemůžu si pomoct a uroním pár slz.

Nakonec odtrhnu oči od obrazovky a otočím se na Ashley. Dívá se na mě.

"Tak jak se ti to líbilo?"

"Bylo to moc dobrý," odvětím a zvednu ruku, abych si utřela slzu, která mi právě sjela po tváři. Ashley mě ale předběhne.

"Mám ráda filmy se šťastnýma koncema," zašeptám a přivřu oči, zatímco mě Ashley přejíždí palcem po tváři.

"Já taky," odtuší. Díky dechu na svý tváři vím, že je Ashley mnohem blíž, než byla před chviličkou.

"Otevři oči, Spencer."

"Nemůžu," prohlásím a pevně sevřu víčka. A vážně myslím, že nemůžu. Ještě ne. Myslím, že nejsem připravená.

"Můžeš, Spence. Uvolni se. Věř. Musíš se naučit věřit."

Ty slova znám. Slyšela jsem je předtím v Zápisníku jedné lásky. Věděla jsem, že Ashley mluví ke mně.

"Prosím," zašeptá a zní hrozně zranitelně, ale zároveň dost povzbudivě na to, abych její žádosti vyhověla. Otevřu oči a potvrdím si podezření, že je Ashley hodně blízko mě. Naše tváře jsou jen kousíček od sebe.

"Řekni mi...," zašeptá a navlhčí si jazykem rty. "...řekni mi, jestli mám přestat."

Nedokážu nic říct. Nedokážu ani myslet. Jenom na ni hledím, dívám se jí do očí, nechávám se jimi přikovat na místě, nechávám si od nich dodat dost síly, nejen abych se s ní setkala na okraji propasti, ale abych skočila na druhou stranu... spolu s ní.

"Stačí říct," znova zašeptá a tentokrát se nakloní a smaže vzdálenost mezi našimi rty.

Je to... je to... hrozně něžný. Neuvěřitelně něžný a je to čím dál tím lepší, až mi začíná docházet dech. Naše rty se nejdřív o sebe jenom třou, oči jsem zavřela, jakmile se dotkly.

Odtáhne se od toho něžného polibku, ale zůstane tak blízko, že se dotýkáme nosy.

Ale nechci čekat. Chci to zase cítit.

Cítím na rtech její úsměv, když se nakloním zpátky a spojím naše rty naléhavěji. Pohybujeme se spolu dokonale, pořád jde o něžnej polibek, ale každou uplynulou vteřinou je vášnivější.

Nepřestanu, dokud neucítím na horním rtu její jazyk.

To byl můj budíček.

Proboha, co jsme to udělaly?

Prudce se od ní odtáhnu a ona na mě hledí. Ve tváři má patrnou starost, ale teď se s tím vypořádat nemůžu. Musím zmizet.

Daleko, daleko odsud.

Odvalím se... oprava, spadnu z postele a pak žuchnu na podlahu, protože deka, kterou jsme byly přikrytý, se mi zamotá do nohou a pošle mě směrem k parketám.

Uhodím se dost tvrdě, ale to je fuk. Musím odsud zmizet.

Popadnu svý boty a běžím po schodech dolů.

Ashley je mi v patách a volá na mě. Ona a Blesk.

Sakra, ten pes mi bude chybět.

Vím, že tvrdím, že ho nesnáším, ale umí být roztomilej pejsánek, když se mu chce.

"Spencer! Prosím?! Nechoď, ano? Omlouvám se!"

To je ona. Ne pes.

Teď to fakt, ale fakt nemůžu řešit. Možná jí to dokážu vysvětlit později.

Běžím ulicí ke svýmu domu.

Tentokrát mě žádnej pes nepronásleduje.

Tentokrát slyším, že na mě Ashley volá jménem.

11 - Spencer a zlomené srdce

Zlomila jsem si prst na noze.

Nevím jak. Nevím kdy. Prostě jsem se ráno vzbudila a byl nateklej a fialovej.

Jo a bolel jako ČERT.

Každopádně mě táta odvezl do nemocnice a dali mi na něj dlahu.

Dobrá zpráva: Zahojí se cobydup.

Špatná zpráva: Mám dlahu... na prstu na noze.

"Jak máš chodit se zlomeným prstem? Potřebuješ invalidní vozík nebo tak něco?"

To je Ashley.

"Ne. Nesmím nosit boty. Dva týdny, nebo dokud se nezahojí."

"Bolí to?" zeptá se a soucitně zkřiví obličej.

"Teď to tak hrozný není, ale ráno to bylo šílený," odpovím a Ashley se posadí do křesla vedle nemocniční postele.

"Mrzí mě, že máš zlomenej prst, Spence," poví mi a neodtrhává od toho znehybnělýho prstu zrak.

"To je dobrý, Ash. Fakt. Pořád jsem plně funkční," řeknu jí a zavrtím ostatníma prstama. "Kde je Blesk?"

Podívá se na mě a oči jí ožijou. "Samozřejmě je doma. Ale dneska ráno udělal hrozně roztomilou věc..."

Nechávám ji mluvit o psu, přesvědčuju sama sebe, že to pomůže zabít čas. Kdybych k sobě byla opravdu upřímná, tak to ten důvod vůbec nebyl.

Po tom našem incidentu ten večer u filmů jsem se jí vyhýbala.

Nebudu to teď rozebírat, protože... mi není úplně příjemný o tom mluvit, ale po tom, co jsem zpanikařila a vyběhla z jejího domu, když jsem předtím ještě zakopla na schodech (možná jsem si zlomila ten prst takhle), a po tom, co se důkladně a několikrát omluvila (i když jsem jí říkala, že nemusí), jsem to nakonec vzdala.

Stejně jsem se na ni nemohla zlobit věčně. Spíš jsem naštvaná na sebe. Za to, že jsem takovej srab.

Asi bych to měla vysvětlit.

Na základce jsem hrávala softball. Byla jsem dost dobrá. Allison hrála na druhý metě. Taky byla hodně dobrá.

A taky dobře vypadala.

Celej život jsme byly nejlepší kamarádky. Na důkaz existujou fotky. Naši rodiče se seznámili na porodním sále. Narodily jsme se minuty od sebe.

Já pár minut po ní.

Z toho se u nás stal takovej zvyk.

Allie pořád dospívala o nanosekundu přede mnou.

Políbila prvního kluka přede mnou, přišla o panenství, poprvý se zakoukala a přišla jako první o zub.

Ne v tomhle pořadí, samozřejmě.

Ale chápete mě, vždycky jsem byla o krok pozadu.

Takže když mi řekla, že mě má ráda víc než jen jako kamarádku, nebyla jsem na to připravená.

Zpanikařila jsem. Totálně.

Ukončila jsem naše přátelství. Nikdo se mě nikdy nezeptal proč, ale myslím, že moje máma to věděla. Hodně věcí dokáže vytušit.

Nedošlo mi, že Allie taky miluju, dokud se neodstěhovala. Ne, že bych s tím jinak něco udělala.

Takže poslední rok v Ohiu mi došlo, jaká jsem, pak jsem to v sobě popřela a následně upadla do deprese.

Možná, že to dalo popud k tomu přestěhování.

Bez ohledu na to, proč k tomu došlo, jsem si říkala, že po přestěhování sem začnu znova... nový místo, nový lidi. Budu moc být sama sebou a nikdo mě za to nebude soudit... nikdo nebude vědět, že je to pro mě nový, protože nebudou znát moje starý já.

Budu úplně nová Spencer, takovej byl aspoň plán.

Ten plán vyletěl z okna, jakmile naše letadlo sedlo na zem.

"Přestaň vejrat jak vyoraná myš, blbko," praští mě Glen do hlavy srolovaným časopisem.

Než ho můžu nakopnout, zastane se mě táta: "Neříkej své sestře blbko, blbče."

"Hele!" zakňourá Glen a my s tátou se společně uchechtneme. "Zásah, tati."

"Snažím se," odvětí táta a rozhlédne se kolem.

Vím, že je to jenom letiště, ale už jen lidi tady početně převyšujou všechny obyvatele našeho starýho města.

"Tamhle... konečně výdej zavazadel," vzdychne máma a ukáže na dav u pásu.

Následující asi tři čtvrtě hodiny čekáme na dva kufry, který máme s sebou Glen a já. Bydleli jsme u babičky s dědou, dokud máma a táta všechno nezařídili. Všechno důležitý už máme tady.

"Myslím, že to je můj kufr," prohlásí Glen a natáhne se pro černej kufr s červenou stuhou uvázanou kolem držadla.

Sleduju ho a zahlédnu pár dlaní s propletenými prsty. Nevím proč, ale zrychlí se mi dech a pomalu zvednu oči nahoru. Teď vidím ruce příslušející těm dlaním, chlupatý ruce. V tý chvíli skoro odvrátím zrak, ale musím to vědět... možná, možná mě tohle konečně nakopne, abych byla sama sebou.

Seberu veškerou odvahu, co v sobě mám, a pokračuju v cestě zrakem nahoru. Uvidím vysokýho muže, kterej něco šeptá jinýmu muži do ucha. Je to evidentně intimní chvilka a skoro se cítím provinile, že je sleduju, ale když je vidím takhle neskrytě spolu, očividně zamilovaný a nestarající se o to, kdo je vidí, zahřeje mě to u srdce. Cítím, jak se začínám usmívat, ale než se usměju úplně...

"To je nechutný," slyším říct svou matku, oči namířený stejným směrem jako mý. "Nemůžu uvěřit, že to dělají na veřejnosti," sykne tentokrát do mýho ucha. "To prostě není správný."

Nikdy mě nenapadlo, že je opravdu možný ucítit, když se vám zlomí srdce. Ale já to cítím.

"Kam ses podělala?" zeptá se mě Ashley a zahledí se mi do očí. Usilovně se snažím skrýt všechno, co mi v jejich hlubinách určitě musí kroužit.

"Nikam," zamumlám a doufám, že mi uvěří.

Samozřejmě že nevěří.

"Vypadáš smutně, Spence," zašeptá a dá ruku na mou.

"Hele, Spence, myslím- jé, ahoj, Ashley," vejde do 'mýho' nemocničního pokoje táta.

"Zdravím, pane C," odvětí Ashley a ruku okamžitě stáhne.

"Zrovna jsem chtěl Spencer říct, že to bude ještě hodinu nebo dvě trvat, než ji budu moct odvézt domů, ale jelikož jsi tady, tak možná..."

"Samozřejmě," dokončí za něj Ash. "Já Spencer odvezu."

"Bezva, díky Ashley," odvětí táta a krátce ji obejme. Nakloní se ke mně a dá mi letmou pusu na čelo. "Ať je ti líp, zlatíčko."

"Díky, tati," věnuju mu svůj nejlepší úsměv, i když se mi z vyhlídky, že budu s Ashley sama, sevřel žaludek.

"Chceš vzít rovnou do tepla domova nebo máš hlad nebo tak?"

Zírám na ni.

Slyšela jsem akorát slovo 'teplý'.

"Spence?"

"Hm?"

"Máš hlad?"

"Ne."

"Určitě? Je akorát čas oběda," řekne a píchne mě prstem do břicha.

Před týdnem by mi to nevadilo. Teď jí ruku odstrčím.

"Určitě."

Vzdychne a já cítím, že schyluje k něčemu velkýmu. Něčemu, co nevím, jestli chci, aby se stalo.

"Pořád se na mě zlobíš, Spence?"

Co? Ne, tak to vůbec není.

"Nikdy jsem se na tebe nezlobila, Ashley."

"Tak, co se děje... nemluvily jsme... nemluvily jsme spolu několik dní a nechci znít jako superposedlá neodbytná kamarádka, ale co jsme se potkaly, tak je to nejdýl, co jsme spolu nemluvily."

"Já vím."

"Tak co se děje? Je to kvůli... kvůli tomu, že jsem tě políbila?"

Páni, když se to řekne nahlas-

"Je, že jo? Omlouvám se, že jsem tě vyděsila... jenže... no, to nic. Já... můžeme zapomenout, že se to stalo, ano? Budeme zase jenom kamarádky..."

"Přestaň-"

"Přísahám, Spence. Nic to neznamenalo."

"Ne, to neříkej," řeknu, než máš šanci se zastavit.

Nastane významná pauza, a ačkoli obě upíráme zrak na silnici, cítím, že si mě Ashley prohlíží, odhaduje, jestli se mě má zeptat...

"Proč ne?"

Zavřu oči. Na tenhle rozhovor nejsem ani náhodou připravená.

"Spence?" zeptá se mě jemným hlasem a myslím, že odpověď zná.

"Něco... něco to znamenalo, Ashley. Neměly bychom předstírat, že ne," řeknu a vydechnu veškerej vzduch, co v sobě mám.

Nikdy jsem si nevšimla, jak tiše její auto jede. Se zablokovanými ostatními smysly, buď dobrovolně nebo nedobrovolně, slyším všechno, včetně Ashleyina dýchání.

Zrychlilo se.

Jako můj tep.

Auto sjede doprava a Ashley zastaví u krajnice a vypne motor.

"Co se mi snažíš říct, Spence?"

Myslím, že jí to můžu říct.

Přece pokud to může někdo na světě pochopit, musí to být Ashley, ne?

Měla bych jí to říct.

Nejistě se zhluboka nedechnu, naplním plíce vzduchem a kuráží a pomalu otevřu oči.

Ashley natáhne přes konzoli ruku k mý levý, vezme mě za ni a jemně ji stiskne, beze slov mě povzbuzuje.

Teď, nebo nikdy.

"Jsem lesba."

Ta slova mi zní v hlavě. Nikdy jsem je nikomu neřekla, ani sobě. Ale když jsem to teď udělala, cítím krátkej nával paniky.

Je to venku.

Nemůžu to vzít zpátky.

Ale pokud bych mohla, chtěla bych?

"To je pořádku, Spence," šeptá Ashley, než si vůbec stačím uvědomit, že brečím.

Přitáhne mě k sobě, zaboří mi tvář do ramene a konejšivě mě hladí po zádech. Je to celkem trapas. Už jsem to nějakou dobu věděla, tak proč má přiznání toho nahlas na mě takovej velkej dopad.

"Když to vyslovíš, stane se to o něco reálnější, Spence. Jenom je to na tebe teď trochu moc, ale věř mi, bude to dobrý."

Nevím, jak vždycky pozná, co si myslím. Ale teď to řešit nebudu.

"Jak to víš?"

Trochu se odtáhne, aby mi mohla pohlédnout do uslzených očí, a drobně se na mě usměje. "Protože máš mě."

Nemůžu si pomoct a usměju se tomu, dokonce se dokážu uchechtnout.

"Líbí se mi, jak to zní," odvětím a dívám se přímo na ni. Tentokrát vím, že nemám co skrývat.

"Mně taky."

12 - Spencer a vřešťan

Ráda bych řekla, že hned po tom jsme se daly s Ashley dohromady.

Že jsme si po mým prohlášení navzájem vyznaly lásku a pak odjely do západu slunce.

Přece jsme se už políbily. Byl to další logickej krok, že?

Omyl.

Tohle je skutečnej svět, vážení. A ve skutečným světě mně, Spencer Carlinový, ještě ani nedošlo, že se mi Ashley tímhle způsobem líbí, nebo že mě vůbec přitahuje.

Fajn, věděla jsem, že mě přitahuje.

Stručně řečeno jsem měla emoční kapacitu... něčeho s malou emoční kapacitou.

A nezapomínejme, že mám homofobní matku, na který jsem finančně závislá. Teprve se chystám začít třeťák na střední.

Každopádně bez ohledu na to, co se stalo nebo nestalo, ten večer s Ash patří k mým nejoblíbenějším. Povídaly jsme si, no, já mluvila a ona poslouchala, o všem možným i nemožným.

"Tak už chceš jet domů?" zeptá se Ashley po dlouhý, ale ne nepříjemný chvilce ticha.

"Tos uhodla," odvětím s pohledem na hvězdy. Pořád jsme byly na kapotě jejího auta, který bylo pořád zaparkovaný na opuštěným parkovišti, a pořád jsme ležely pod tenkou dekou, kterou vozí v kufru.

A já pořád nechtěla jet domů.

"Nemáš se čeho bát, Spence. Nemusíš jim nic říkat."

Jo, mimochodem, pověděla jsem Ash o tom incidentu s mámou na letišti.

"Ale já nechci lhát."

"Proč bys musela lhát?" zeptá se mě s úsměvem. "To se tě máma zeptá, jestli jsi na holky, sotva vejdeš do dveří?"

Hele, nepřivolávej to.

"Co?!" vykviknu nepobaveně. "Ne."

"Klídek, dělala jsem si srandu," chytne mě zezadu za tričko a stáhne mě zpátky na kapotu. "Necháváš se snadno rozhodit, Spencer."

To sice jo, ale není to má vina.

"Nezájem," zvednu její ruku a hraju si s ní. Má ztvrdlý bříška prstů z hraní na kytaru. Říkala, že mě to naučí. "Můžu jet k tobě?"

"Nemusíš se ani ptát, Spencer."

Nikdy jsem neměla v obzvláštní oblibě dlouhý sprchy, ale dneska večer si dávám na čas. Cítila jsem se tak zatraceně... nevím, svobodná. Jako by mi z ramen spadnul obří stokilovej šimpanz, ale vzápětí ho nahradila o něco menší, ale stejně otravná opice.

Vřešťan.

KLEP KLEP

"Ježiš," ulevím si a upustím kvůli tomu náhlýmu zvuku šampon na dlaždičky.

"Všechno v pořádku?" slyším Ashley se zeptat.

"Jo... dobrý. Upadnul mi šampon."

"Aha. No, já jdu dolů pro něco k pití. Chceš něco?"

Jsem příliš rozhozená, abych něco vypila, pokud ovšem...

"Máte čoko-"

"Jasně. Chápu. Bože, jsi tak předvídatelná, Spencer," řekne a já prakticky slyším, jak obrátí oči v sloup.

"Děkuju," zavolám, ale odpovědi se nedočkám. Předpokládám, že odešla, a pokračuju v mytí vlasů.

A vrátím se k myšlenkám o tý opici.

Zmínila jsem se o vřešťanovi, že jo?

Jo, ta nová opice nekontrolovatelně vřeští, kdykoliv pomyslím na Ashley, což je, no, často.

Zdá se, že uvědomění si, že se mi líbí holky, a přiznání si to, byl krok číslo jedno. Teď jde o to, jestli mám Ashley ráda jako kamarádku, nebo jestli ji mám ráda víc než jako kamarádku. To je, oč tu běží.

Zná někdo odpověď?

Ne?

No, přijdu na to sama.

"Trvalo ti to dost dlouho," prohlásí Ashley, když konečně vejdu do jejího pokoje, jsem v pyžamu a připravená zalést do peřin.

"Jo, no, musela jsem uvolnit hodně napětí," odvětím a vzápětí mi dojde, že jsem si nejspíš řekla o-

"Takže jsi použila tu odnímací sprchovou hlavici?"

Vtip.

Nemůžu uvěřit, že to řekla.

"Blbko!" zvednu a hodím po ní polštář. Minu ji o kilometr, ale jenom proto, že sedí vedle mýho pití a půlnoční svačiny.

Velký balení sušenek Oreo a čokoládový mlíko.

Ashley je na mě moc hodná.

"Pohni zadkem do postele a přestaň zdržovat. Chci s tebou mluvit," vezme mě za ruku a škubne za ni, až málem spadnu na postel.

Na ni.

"Fajn, ale jenom proto, že jsi hezky požádala," dobírám si ji, posadím se na kraj postele a zároveň si během toho vezmu tác se sušenkama a sklenici s mlíkem.

"Ne, abys do postele nadrobila, Spencer."

To určitě.

Nezbude z nich ani drobeček.

"Znáš mě dost dobře na to, aby tě ani na okamžik nenapadlo, že bych nechala ze svý pusy uniknout kousky čokolády. Takový rouhání."

"S tím napodobováním Hoovera si můžeš dát dneska oraz. Není to moc přitažlivý," odvětí, lehne si na bok, podepře si hlavu na levým lokti a zadívá se na mě. "Mám otázku."

"Možná budu mít odpověď," odvětím a zvednu další sušenku. Už jsem snědla dvě.

"Kdo byla ta holka?"

"Co prosím?"

"Ta holka. První holka?" objasní a já vykulím oči. Allie.

Jo, o ní nejsem připravená mluvit.

Mírně zavrtím hlavou. "O tom se mi těžko mluví, Ash."

"Tak dobře," rozhodne se přeřadit, je dost chytrá, aby věděla, že tohle téma je pro mě nepříjemný. "Mám jinej nápad. Pravda nebo úkol?"

Obrátím oči v sloup. "Zkus to znova."

"Neblbni. Bude to sranda," prosí a já jí nedokážu odmítnout, ne s tímhle výrazem.

"Fajn, kdo začne?"

"Ty, když to byl můj nápad," odpoví a čeká, až si udělám větší pohodlí. "Pravda nebo úkol?"

Dám průchod svý vnitřní rebelce.

"Pravda."

Ale no tak. Neříkejte, že jste zklamaní. Dobře víte, že jsem posera.

"Trapný," řekne Ashley a já znova obrátím oči v sloup a pak se napiju mlíka. Sušenky už jsou dávno pryč, děkuju za optání.

"Fajn, začnem něčím relativně snadným. Jaký svý první narozky si pamatuješ?"

To je lehký.

"Byly mi tři. Byl tam poník. Málem mě pokadil. A zlomila jsem si ruku."

Nebyly to dobrý narozeniny.

"Panebože, to je hrůza," prohlásí Ashley šokovaně, ale je poznat, že se snaží skrýt pobavení. Zvlášť kvůli tomu, že se uchechtla.

"Jo, zníš fakt soucitně," odvětím a podívám se na ni, zatímco si udělám v posteli ještě větší pohodlí, hlavu podepřenou pravou rukou. "Teď ty, pravda nebo úkol?"

Prosím neříkej úkol.

"Ú- ehm, pravda," opraví se a drobně se na mě usměje, protože jí neuniklo, jak jsem zkřivila obličej, když se chystala odpovědět, že úkol.

Hmm... tolik otázek. Tak málo času.

Á, už vím.

"Jaký bylo tvý poprvý?"

Vykolejila jsem ji.

Rozhodně jsem ji vykolejila.

Tohle vůbec nečekala.

Měli byste vidět, jak se tváří. Oči má, jako by jí někdo vložil pod víčka párátka, aby je co nejvíc otevřela, má mírně spadlou bradu a jsem si docela jistá, že nedýchá.

Ano, už to dokážu říct... je to hrozně roztomilý.

"Já... eh... ehm."

"Spolkla jsi jazyk, Ash?" dobírám si ji a křením se na ni. Ona se na mě slabě usměje, zavrtí hlavou a pořád vypadá nesvá.

Není to zase tak hrozná otázka, ne?

"Byla jsem jenom s holkama," odpoví mi a obličej má úplně rudej. Vidím to i v tý tmě.

Nevím, jestli vypadám tak šokovaně, jako se cítím, ale zatáhne mě za ruku, která se podpírám a já spadnu na postel, obličej napůl zabořenej v polštáři, a ona si taky položí hlavu na polštář.

Pořád se na sebe díváme.

"Moje poprvý s holkou... bylo úžasný... Moje rande, kluk... (u toho obrátí oči v sloup a já potlačím uchechtnutí) odešel a odjel s nějakou jinou holkou, (debil), a nechal mě tam úplně napospas (debil na kvadrát). A holka, co tam pracovala, mi nabídla odvoz... Maggie (Zase mě přepadne nesmyslná žárlivost) Skončily jsme u ní v Beachwood Canyon. Myslela jsem, že to bude jenom takovej experiment... Šlo o to si uvědomit, co chce, a cítit se dostatečně bezpečně, abych do toho šla... Bylo to s ní něžný... sladký, žhavý, zábavný a... prostě smyslný. (Bez komentáře). Doufám, že to jednou taky budu moct pro někoho udělat..."

Když Ash skončí s tím monologem, odmlčí se a jenom se na mě dívá. Ta poslední velká věta mi běží v hlavě a něco v ní vyvolá.

"Já jsem panna," vyhrknu.

To se ti povedlo, Spence. Fakt hezký.

"Ehm... aha," odvětí Ashley, určitě rozhozená.

"Jo, promiň. Nechtěla jsem to takhle vyhrknout," řeknu zahanbeně a dívám se mimo ni.

"To ne," řekne jemně a přitáhne mý oči zpátky k sobě. "To je dobrý. Nestyď se."

"Tobě se to snadno řekne," zamumlám a cítím se z nejasných důvodů hodně nezletile a všelijak divně.

Sex je velkej předěl. Mezi lidma, který ho provozovali, a lidma, který ještě ne, je vždycky takový divný napětí... je kvůli němu těžký o tom mluvit. Jako právě teď, já se cítím jako malá holka a Ashley v mých očích během pár okamžiků zestárla o deset let.

Což samozřejmě není pravda. Ale tak to cítím.

"Zmlkla jsi. Začni myslet nahlas," dobírá si mě Ashley s úsměvem.

Představuju si to, nebo je o kousek blíž než předtím?

"Myslela jsem, že mi dokážeš číst myšlenky."

"No... dokážu, ale myslím, že nechceš nahlas slyšet, na co myslíš."

Ty jo, je až moc dobrá.

Trochu na ni zamrkám, uhodila hřebíček na hlavičku... zase a pak svěsím hlavu k dece a rukou objíždím její vzory. Dělávám to, když jsem nervózní.

Ví to.

Vezme mě za ty prsty, proplete naše ruce a položí je mezi nás.

Jak to dělají kamarádky.

"Pořád jsem to já. Tvá kamarádku, geniální skladatelka, začínající filmařka a nejvíc sexy holka v Los Angeles," řekne hravě a pak na mě úkosem pohlédne. "No, druhá nejvíc sexy."

Jo, zrudnu jako malina.

Tváře mi doslova pálí a Ashley se uchechtne, zatáhne mě za ruku a začně si s ní hrát.

Rozhodnu se pustit do vlastního dlouhýho monologu.

"Jmenovala se Allie. Byla má nejlepší kamarádka, hrála na druhý metě a byla to nejnádhernější holka, co jsem kdy viděla. Když se na to teď ohlédnu, znamení byly všude. Přes mý Barbíny, co celý mý dětství žily na spokojený hromádce bez Kena, po to, že když mě můj kluk poprvý políbil, dala jsem mu ránu do břicha," řeknu a cítím, jak se postel třese, zatímco se Ashley vedle mě tiše směje. "Byly jsme pořád spolu, nerozlučný. Dokud mi neřekla, že je to mě zamilovaná a já totálně zpanikařila... Bože, pamatuju si na to, jako by to bylo včera..."

"Pošli mi ještě jeden, tati," řeknu a táta odpálí další přízemní míček na levou stranu hřiště trochu napravo od třetí mety.

Přikrčím se pro něj, přikryju ho rukavicí a pak ji otočím, aby mi do ní zapadl. Zvednu se na kolena, chytnu míček házecí rukou a hodím ho Allie, která ho chytne, stoupne si na druhou metu a pak pošle míček na první metu.

"Dobrá práce, holky," řekne táta a začne balit náčiní.

Já s Allie se jako vždycky loudáme.

"Dokonalej dvojaut," řeknu jí a šoupu podrážkou o zem.

"To proto, že jsme dokonalej tým," zavtipkuje a práskne přímo přede mnou velkou žvýkačkovou bublinu. Ví, že tenhle zlozvyk nesnáším.

Ale ve skutečnosti miluju.

Dělám to pokaždý.

"Chceš si ještě zaházet?" zeptá se mě, jako by musela. Směšný.

"Jo, Al. Jdem na to," řeknu.

Věnuje mi slabej úsměv, zrazuje ji nervozita. "Miluju tě, Spence. Jsem... jsem lesba."

To slovo na L. Změnilo všechno a nic. V jednom okamžiku se všechno, co jsem cítila, co jsem v sobě potlačovala, vyhrnulo na povrch.

Mít nálepku mě osvobodilo.

Ale s ním přišlo i všechno ostatní: urážky, předsudky, divný pohledy a šeptaný slova.

S tím jedním slovo se z Allie, která pro mě znamenala všechno, stala holka, na kterou jsem musela zapomenout.

Nezapomenout znamenalo jít do toho spolu s ní a to pro mě bylo příliš těžký.

Aspoň tehdy.

Zbytek znáte. Zpanikařila jsem a vykašla jsem se na nejlepší kamarádku, když mě potřebovala nejvíc.

Nejsem na to hrdá.

"Mluvila jsi s ní od tý doby?" zeptá se mě Ashley. Jsme teď mnohem blíž k sobě, rameno na rameni, bok na boku.

"Ne. Ale vyhledala jsem si ji na Facebooku. Zdá se, že se jí daří dobře. Na profilovce měla fotku sebe a další holky."

"To je dobře... pro ni."

Nemyslím, že to Ashley řekla nějakým tónem, ale nejsem si jistá.

"Hele, Ashley, nejsem hrdá na to, jak jsem se zachovala."

"Já vím-"

"Cítila jsem se strašně, ale prostě jsem byla hrozně zmatená."

"Spence-"

"A moc jsem se bála."

"Pšš, Spence, mluvíš z cesty," přeruší mě a přitáhne si mě do objetí. Je jiný, než na který jsem mezi náma zvyklá, hlavně proto, že ležíme v posteli. Trochu se odtáhne a otře tvář o mou. Zase se mi zamlží oči a ztěžknou víčka. Sklopí oči z mých k mým rtům a mírně si kouše spodní ret.

Vím, na co myslí.

Vím to, protože myslím na to samý.

Ale zrovna když se chystám předklonit-

"HAF! HAF! HAF!"

"Au!" vykřiknu a okamžitě si zvednu ruku k obličeji.

Co to-

"Blesku!" okřikne ho Ashley a oběma rukama ho zvedne, zatímco já vyskočím z postele. "Zlobivej pes," kárá ho. "Zlobivej pes. Teď jdi do svýho pokoje."

Trochu zakňučí, ale pak ji poslechne a dá se před mýma očima na odchod. Celou dobu ho sleduju a neodvažuju se dýchat, dokud není ze dveří.

Ashley mi položí ruku na bok a já ji leknutím málem knokautuju loktem.

"Promiň. Když vyskočil na postel, musel tě škrábnout drápkem nebo tak něco," prohlásí a násilím mi dává ruku pryč z obličeje, a zalapá po dechu, když ji konečně odtáhnu.

Cítím krev.

Zmínila jsem se, že krev mi nedělá vůbec dobře?

Než mě může Ashley zastavit, podívám se na svou ruku a pak se mi podlomí kolena a všechno zčerná.

Zpátky k sobě přijdu na Ashleyině posteli, kde se nade mou Ash sklání a dává mi něco mokrýho na obličej.

"Tvůj pes je magor."

"Sotva tě škrábnul. Jenom hodně krvácíš."

Při tom slově na K se mi stáhne žaludek.

"To tě složila ta trocha krve?"

"Nemám ji ráda... ten puch," zkřivím obličej, když si můj nos ten pach okamžitě znova vybaví.

"Už to bude," řekne, a jak se soustředí, tiskne si jazyk ke koutku úst. Vyndá malou náplast s obrázkem Scooby Dooa a přelepí s ní mou ránu. Pak se nakloní a završí svý dílo pusou na náplast.

Nedokážu potlačit zrudnutí.

"Jak se cítíš?" zeptá se a v tý otázce cítím dvojí význam.

"Mnohem líp," odpovím a vím, že vnímá dvojmyslnost mý odpovědi.

"Tak jak, Carlinová? Jsi připravená jít na kutě?" zeptá se mě a bez čekání na odpověď mě zatlačí na postel.

Jsem docela ospalá.

"Zamkla jsi dveře od pokoje?"

"Ano, Blesk se sem nedostane," odpoví a dělá si pohodlí.

"Tak dobře," odvětím a taky se uvelebím.

Nebo se o to snažím.

Ale moc to nefunguje. Otočím se na bok čelem k oknu a zády k ní.

Takhle tu spím pokaždý, ale dneska to nefunguje, něco je špatně.

Pak ucítím, jak mi dá ruku kolem pasu, a okamžitě se uklidním.

'Jo,' pomyslím si a dám svou pravou ruku na její, kterou má na mým břiše. 'Mnohem lepší.'

13 - Spencer a učitelka

"JÉÉÉÉÉ!"

Ten křik vysoký hlasem není můj.

Není to ani Ash, ani moje máma.

Není to ani mamča Kay.

Je to Lucky.

Právě jsme mu řekly, že jsem na holky.

Vlastně to proběhlo takhle:

"Zatím mu to neříkej, Spence. Nejdřív mu budem chvíli motat hlavu," řekne Ash, zatímco zastavíme na jeho příjezdový cestě.

"Jak je, krásní lidičkové?" zeptá se Luck a pokusí se skočit na zadní sedačku. Říkám pokusí, protože zakopne o dvířka a skončí s obličejem zabořeným do sedačky.

Ashley si odfrkne. "Moc hezký, Lucku."

"Já vím," odvětí Lucky a opět se narovná. "Takže... co jsem včera večer prošvihnul? Stalo se něco zajímavýho?"

"Ehm, dalo by se to tak říct," odpoví Ashley a úkosem na mě pohlédne.

No, to jo. Dalo by se to tak říct.

"Ježiš, já o něco přišel?" zaskuhrá Lucky a víc se na sedačce narovná. "Co se stalo? Koukej to vyklopit, holka."

"Všimnul sis, jak to dneska Spencer sluší?" zeptá se Ash a já se snažím nezčervenat.

Neúspěšně.

"Pche, holka. I když jsem tak homo jako Rosie O'Donnellová tulící se v posteli k Ellen, tak ani já nedokážu přehlédnout rajcovnost slečny Carlinový. Ale přestaň odvádět řeč a sem s těma drbama."

"Taky si myslím, že to Ashley moc sluší," vložím se do toho (ne skutečnýho) škádlení.

Ashley se na mě se zazubením podívá a já nedokážu potlačit uchechtnutí.

"Jo, Ashley to slučí," prohlásí Lucky lhostejně. "To není nic novýho. Cože jste tak rozněžněl-," odmlčí se a zalapá po dechu. "Panebože, vy jste na to huply?"

Cože?!

"Cože?!" proneseme s Ashley zároveň.

"Užily jste si spolu?" zeptá se znova a prakticky skáče na sedadle. "Dělaly jste prasečinky? Horizontální polku? Pohnuly si navzájem zemí? Viděly se, jak vás Pánbůh-"

"Lucku," přeruší ho Ashley napůl pobaveně a napůl káravě.

Já se smíchy popadám za břicho.

"Co je? Tak pardon," obrátí oči v sloup. "Chci říct: 'Milovaly jste se?'“

Ha.

"Bože, Lucky, vrať se zpátky na planetu Zemi. Ježiš," usadí ho Ashley.

"Ne, planeta Spashley se mi líbí mnohem víc," odvětí Lucky s drobným samolibým úšklebkem a vyslouží si od nás obou obrácení očí v sloup.

Je hrozně směšnej.

"Řekne mi už někdo, co se stalo?" zeptá se a to už kňourá. Nesnáší, když je mimo dění, tak ho zbavím trápení a vyjdu s pravdou ven.

"Jsem lesba."

A to nás vrací k týhle chvíli.

Pořád nadšeně křičí a teď leze na přední sedadlo, aby mě obejmul.

"Věděl jsem, že patříš k nám," křičí, hodí mi svý mohutný paže kolem krku a vymačkává ze mě život.

"Ubližuješ jí, Lucky," uchechtne se Ash, šťouchá ho do zadku a zároveň se dokáže smát.

"Promiň, holka," omlouvá se Lucky a odtáhne se. "Ty jo, to je tak skvělý. Musíme to oslavit. Uspořádáme Spence vyautovací oslavu," řekne směrem k Ashley a já vykulím oči.

"Já nechci-"

"Můžeme ji udělat v klubu. Pozveme lidi..."

Polknu. Lidi?

"...a možná zvládneme přihrát Spence nějakou holku."

To mám... záchvat paniky?

"Lucku, hoď se do klidu. Pro Spence je to pořád trochu nový," řekne Ash a opět přesně odhadne, co cítím.

Je skvělý mít ji nablízku, no ne?

"Pardon. No, pořád můžeme něco podniknout. Jenom my tři."

"To zní dobře," souhlasí Ashley a zatímco zatáčí, zazubí se na mě.

"Souhlasím," nemůžu si pomoct a přikývnu.

Dnešní aktivity byly nic moc. Nevím, ale to, co bývalo zábavný, už tak zábavný není, a začínám si myslet, že je za tím jeden společnej činitel.

Lucky.

Musí odejít.

"Takže mě napadlo, že bych si mohl obarvit vlasy na černo. Blonďáků je v dnešní době moc," říká. Věnuju mu jenom částečnou pozornost, za to čím dál tím víc sleduju všechno, co dělá Ashley.

Každej sněděnej hranolek, každý usrknutí z pití, každý natažení ruky, aby se poškrábala za uchem, nebo dotkla tváře. Dokonce si všímám i jejího mrkání.

Párkrát mě přistihla, jak na ni zírám, a pokaždý se mi povedlo odvrátit zrak půl sekundy předtím, než se naše oči setkaly. Ale když se odvrátím, Ashley má na rtech drobnej úsměv.

Její rty-

"Spence? Spence, posloucháš mě vůbec?"

"Co?"

"Takže ne. Ptal jsem se, co uděláš s Dennisonem? Je do tebe blázen," říká mi Lucky.

O kom to sakra mluví?

"S kým že?"

"S Aidenem."

Áha.

Ať si trhne.

"Přejde ho to," odvětím rychle a ani o tý otázce moc nepřemýšlím.

"Já ti nevím. Ten kluk bere odmítnutí dost těžce," řekne tajemně a nenápadně (ale ne doopravdy, když jsem si toho všimla) se podívá na Ash.

Ashley jenom mírně pokrčí rameny a rozhodne se změnit téma. "Nechcete jít na pláž?"

"Čteš mi myšlenky, Ash. Umírám touhou nachytat nějakej bronz," odvětí Lucky a okamžitě vyskočí na nohy a odnese naše tácy. Je na nás hodnej.

Mně se na pláž moc nechce.

"Pojď, Spence," řekne Ashley a s úsměvem ke mně natáhne ruku.

Připrav se, pláži! Jsme na cestě!

Neumím plavat.

Asi jsem se o tom ještě nezmínila.

Vím, že jsem to neřekla Ashley a důkazem je, když se mě pokusí zatáhnout ještě dál do zpěněnýho oceánu.

"Co je? Je voda moc studená?"

Zavrtím hlavou.

"Bojíš se... mořských příšer?"

Doteď jsem se nebála. Díky moc, Ashley.

"Zaženu všechno, co se tě pokusí sežrat," prohlásí sladce a žaludek mi z toho dělá šílený kotrmelce. "Pojď," znova mě pobídne, a když se pořád nehnu, zkoumavě se mi zahledí do očí.

"Ty neumíš-"

"Ne," přeruším ji zahanbeně.

"Tak dobře. Prostě tě to naučím," ušklíbne se a dá mi ruce na boky.

A potopí mě pod vodu.

Ashleyyy.

Prskající se vynořím a chci jí to oplatit, ale vzhledem k tomu, jak se tváří, nemůžu.

"Lekce číslo jedna: splývání," prohlásí a pokusí se mě zase položit na záda.

To ani náhodou.

"Musíš uvolnit tělo, Spencer," říká mi, když ztuhnu jako prkno.

"Nemůžu. Bojím se," zašeptám a ona za mě sundá ruce.

"Tak se prostě polož na mě, Spence. Nedovolím, aby se ti něco stalo," řekne jemným hlasem, postaví se přímo za mě a já si dovolím pomalu padnout dozadu, Ashleyiny ruce mě drží za bedra.

"Jenom se uvolni," zopakuje. "Zavři oči."

Poslechnu ji a uvádí mě v úžas, jak její ruce dokážou udržet na hladině celý mý tělo. Vlastně je skoro necítím.

"Ash?" zaskřehotám.

"Hmm?"

"Ty už mě nedržíš, že ne?"

Její mlčení je dostatečná odpověď.

Hlavou napřed zahučím pod hladinu a spolknu při tom lok slaný vody. Pak mě Ash vytáhne nahoru a opakovaně mě buší rukou mezi lopatky ve snaze, abys vodu rychle vykašlala.

"Ty... (zakašlání)... jsi (dvojitý zakašlání)... tvrdila (zakašlání)... že se mi nic... (trojitý zakašlání)... nestane (zakašlání)."

"To jsem tvrdila. A nestalo. Jsi v pořádku," řekne mi.

Jo, to určitě. Má průdušnice má jinej názor.

Začnu naštvaně kráčet ke břehu, vodu mě ale hodně zpomaluje.

Asi proto mě dožene.

No, a proto, že umí plavat.

Vmžiku plave vedle mě a snaží se mě přemluvit, aby se tam s ní vrátila. Nakonec musí mít mý tvrdohlavosti dost, protože přestane plavat, postaví se přede mě a kopající a křičící mě odtáhne zpátky do oceánu.

"Pusť mě!" ječím a mlátím kolem sebe rukama a nohama, ale ona jen zpevní svý sevření, abych jí nevypadla z náručí.

"Slyšela jsi mě? Ashley, pusť mě, nebo jinak uvi-"

Nedokončila jsem to.

Ashley mě pustí.

A já plavu. Pustila mě do vody uprostřed máchání rukama, což vyústila v další máchání. Tolik máchání, že se držím na hladině. Kopu a mávám rukama ve vodě dost na to, abych udržela hlavu na hladinou.

"Dívej, Ash. Neumírám," ječím víc než radostně.

Jenom se na mě zazubí a srdečně se zasměje. "Neumíráš, Spence, ale vypadáš směšně."

Zbytek času jsme pilovaly mou techniku. Dokonce jsem se naučila plavat čubičku. Ale teď ležíme na písku, všichni tři, a sledujeme, jak slunce splývá s horizontem.

Lucky odpadnul. Vždycky když jsme spolu celej den, usne, zvlášť když moc nejedl.

Já a Ashley jsme na jedný dece, sedím za ní a ona se u mě opírá. Hlavu mám na jejím rameni, abych dobře viděla.

"Byl to fajn den, že jo?" zeptá se mě.

"Ten nejlepší," řeknu prostě a vzápětí mi dojde, jak to muselo znít. Ale jsem příliš unavená na to, abych to uvedla na pravou míru, a kromě toho je to pravda.

"Dneska mám narozeniny," dodám a Ashley na mě otočí hlavu. No, nevidí na mě úplně, ale dívá se za sebe, co nejvíc to v její pozici jde.

"Proč jsi nic neřekla?"

"O nic nejde. Prostě jsem zas o rok starší."

"To teda jde, Spencer. Zítra podniknem, co jen budeš chtít. Peníze nejsou problém."

"Můžeme letět na Měsíc?" zeptám se jí škádlivě a cítím, jak se uchechtne.

"Klidně dvakrát," odvětí.

"Můžu... sníst tolik čokolády, až mi bude špatně?"

"Až budeš zvracet, budu ti držet vlasy," odpoví a ještě víc se ke mně přitiskne, z čeho se zachvěju.

"Můžu..."

...tě políbit?

"Co jestli můžeš?" zeptá se mě tichým hlasem plným naděje. Myslím, že ví, na co myslím.

Pitomý zákeřný podvědomí.

"Ale nic."

Já vím, jsem srab.

Zeptám se jí zítra.

14 - Spencer a baseballový zápas

"Takže tvý mámě bylo fuk, že jsi včera na svý narozky nepřišla domů?"

Než odpovím, přehodím si telefon k druhýmu uchu, zvednu svůj baseballovej dres a obleču si ho. "Říkala jsem ti, že z toho neděláme vědu."

"Jste cáklí," odvětí Ashley a na hlase je jí poznat, že se usmívá.

"Jo, jo. Jsi na cestě?"

"Proč? Někdo se nemůže dočkat?"

"Na baseballu jsem nebyla věčnost. Dej mě k soudu."

Jo. Řekla jsem Ash, že chci jít na zápas. Zavolala taťkovi Daviesovi, kterej se postaral o zbytek.

"To, co od tebe chci, se nedá vysoudit. Kromě toho pokud bys přišla na buben, nebyl by nikdo, kdo by mě zasvětil do tý věci, který říkáš baseball," řekne a já obrátím oči v sloup.

"Bude to jenom fér. Tys mě naučila plavat. Já tě zasvětím do jedný ze svých lásek."

"No, když to podáš takhle...," odvětí a zní stydlivě.

Jak se vám to líbí?

Stydí se a já zčervenám.

"Už jsi tu?" zaskuhrám, jsem víc než připravená.

"Podívej se z okna," odvětí a vzápětí zavěsí.

Poslechnu ji a nemůžu si pomoct a při tom pohledu vyprsknu smíchy.

"Totálně jsi to přepískla!" zakřičím na ni dolů.

"Říkala jsi, ať se hodím do sportovního!" zakřičí zpátky a upraví si čepici.

Je od hlavy k patě v baseballovým. Kalhoty, ponožky, dres a čepice.

Všechno v barvách Clevelandských Indiánů.

Jdeme na zápas Los Angelských Andělů.

Zabijou ji.

"Tak jo, kdo je to?"

"To je nadhazovač."

"A tamten?"

"Ten hraje na první metě."

"Aha. A tamhleten?"

"Pořád nadhazovač, Ashley."

Je úplně k sežrání.

Jejda. Pomyslela jsem si to nahlas?

"Ne, řekla jsi to," odvětí a drobně se uchechtne.

Panebože! Vážně?!

Zachytí můj panickej výraz a rychle mě uklidní. "To je v poho. Nic se nestalo. Jenom jsi řekla pravdu, to je celý," ušklíbne se na mě.

A je čas na další z mých náhlých změn tématu.

"Chceš kousek mý čokolády?" zeptám se jí a zamávám před ní tabulkou čokoládou.

Vytrhne mi ji z ruky.

Ty bláho.

"Vrať mi ji," zaskuhrám.

"Tak hezky popros."

Pche. To uhodla.

Stisknu rty k sobě, dám si ruce pod zadek a nervózně klepu nohama. Budu se prostě dívat na zápas.

Uslyším zašustění a prudce otočím hlavu a sleduju, jak ohrnuje horní část obalu.

Zvedne na mě jedno obočí a nevědomky posílí mý odhodlání. Pokud ovšem nemá v úmyslu mi tu čokoládu sníst. V tom případě je úspěšná.

Nebudu se dívat.

Slyším ji se do něčeho zakousnout a krátce na ni mrknu.

Jí mou čokoládu.

"Tak jo, vrať mi ji prosím? Prosím, prosím?" škemrám co nejmileji, ale Ashley stejně vrtí hlavou.

Proč je tak zlá?

"Hele," ukáže na hřiště a já spatřím, jak k nám pomalu běží nějakej chlap s taškou.

Je to zatracenej Nomar Garciaparra!

Jasně, hraje na první metě. Není to má pozice a tak, ale jde sem.

"Nazdárek," usměje se na nás a pak se nakloní přes zábradlí a krátce obejme Ashley.

"Ahoj, strejdo Nomare," řekne Ashley, objetí mu oplatí a uchechtne se na můj účet.

Chápu proč. Jsem si poměrně jistá, že mi budou muset sbírat bradu ze země.

"A tohle je...?" řekne Nomar s pohledem na mě, když se od Ashley odtáhne.

Jo, nedokážu ani doplnit svý jméno.

"To je Spencer, strejdo. Momentálně je trochu v šoku."

"No, ahoj, Spencer. Já jsem Nomar, ale vsadím se, že to už jsi věděla."

Zkusím přikývnout.

"Podle Ashley jsi zrovna měla narozeniny."

Má hlava se znova pohne dost na to, aby to vypadalo jako přikývnutí.

"Dneska náhodou nemáme nikoho na čestnej nadhoz a napadlo mě..."

To nemůže být pravda.

"...jestli bys nám nepomohla?"

S Ash stojíme na hřišti a obě máme dresy se svým jménem. Na mým je dokonce mý starý číslo.

Jsem z toho nadhozu strašně nervózní a jsem v šoku z toho, že Ashley zařídila něco takovýho... pro mě.

Je nejlepšejší.

"A dnešní čestnou nadhazovačkou je... oslavenkyně 17. narozenin... Spencer Carlinová ze slunného Los Angeles v Kalifornii..."

To je má narážka.

Zaujmu postoj, mrštím rukou a hodím dobrej nadhoz přímo na chytače (nevím, jak se jmenuje) a diváci propuknou v jásot.

Dokázala jsem to!

Nomar a pár dalších hráčů mi přijdou pogratulovat, dají mi podepsanej míček a rukavici, čepici a další věci. Ale rychle ztracím přehled.

A to kvůli tomu, jak se na mě Ashley dívá.

"Všechno nejlepší, Spence," naznačí ze svýho místa pusou, jsme trochu od sebe kvůli všem těm hráčům.

"Děkuju," odvětím jí stejně.

"Nemůžu uvěřit, žes to zařídila, Ashley!" křičím pořád nadšeně. "Jsi úplně nejlepšejší kamarádka, jakou by se mohl člověk přát. Musím ti to nějak oplatit."

"To nemusíš," trvá si na svým, ale to říká už od chvíle, co jsme se vrátily na svý místa, a to už je nějaká doba.

Už se hraje šestá směna.

A hádejte co?

Ta taška, kterou měl Nomar...

...je plná čokolád.

"Musím," jsem neústupná. A oplatím jí to. Luck mi s tím pomůže.

"Nemusíš. Jé, hele. To byl touchdown?" zeptá se mě Ashley, zatímco vysoko odpálenej míček mine pravý pole.

"Říká se homerun a ne, to byl špatnej míček."

"A to znamená co?"

"No, když hráč odpálí míček mimo výseč, počítá se mu tu jako špatnej odpal."

"Aha, takže když někdo odpálí míček na nás?"

"Je to špatnej míček. Bude muset-"

"Skrč se!"

"Co?"

BUCH!

A je tma.

Vidím světlo.

"Spencer. Spencer."

Bůh zní hrozně povědomě.

"Spencer, slyšíš mě?"

Á, to není Bůh. To je...

"Ashley?" zamumlám a z toho ostrýho světla mhouřím oči.

"Kolik prstů ukazuju?"

Snažím se soustředit na to, co jsou předpokládám její prsty, ale má jich asi milion.

"27?" hádám a Ashley se krátce uchechtne.

"Skoro, Spence," odvětí a já konečně otevřu oči úplně.

Ležím na lehátku, který musí být nejnepohodlnější lehátko v historii výroby lehátek. Ale sotva ho vnímám. Tak nějak se dokážu soustředit jenom na to, jak se nade mnou Ashley sklání.

"Je ti dobře?" zvedne ruku a dotkne se mý tváře.

Vřešťan je zpátky.

Spolu s šílenou bolestí hlavy.

Nedokážu potlačit zkřivení obličeje a Ashley ruku rychle stáhne. "Promiň."

"To není tebou," dokážu vyslovit přes bolest. "Má hlava. Můžeš mi říct, co se stalo?"

"Nějakej blbec z druhýho týmu na nás odpálil špatnej míček, kterej tě trefil do hlavy," řekne a zní víc než rozčíleně.

"To vysvětluje tu bolest," odvětím a pokusím se posadit.

Říkala jsem pokusím.

K tupý bolesti se přidalo ostrý bodání mezi očima.

"Můžu dostat nějaký prášky nebo něco?"

"Chtěli ti něco dát, ale nevěděla jsem, jestli nejsi na něco alergická," vysvětluje nesměle.

Chápu.

"Ashley?" zaskuhrám a zase zavřu oči.

"Hmm?"

"Až mě příště uzemní baseballovej míček, klidně mě nadopuj. Kdykoliv dám přednost vyrážce před třeštící hlavou," zabručím a Ashley se zasměje, čemuž se musím drobně usmát.

"Něco ti teda přinesu," řekne a slyším ji odejít.

Má ruka je o něco studenější než před chvilkou a tehdy mi to dojde.

Celou dobu mě držela za ruku.

Jé, Ashley je tak-

Sakra práce. Umlčte někdo tu opici!

"Nemůžu uvěřit, žes jim řekla, že spolu chodíme," řeknu jí úplně nevěřícně.

"Jedině tak mi dovolili zůstat u tebe," brání se Ashley.

Jedeme zpátky ke mně domů.

Řekla jsem si, že se musím doma aspoň ukázat.

Konec konců tam bydlím.

"...chtěla jsi mě u sebe, že jo?" zeptá se a vypadá posmutněle.

A já roztávám.

"Ehm...," odvětím zaskočeně a zrudnou mi uši.

"Zapomeň na to," mávne nad tím rychle rukou a vypadá trochu zahanbeně.

"Samozřejmě že jsem tě chtěla u sebe, Ash," řeknu. Nechci, aby se cítila špatně, protože bych se sama cítila špatně a pak bych si to vylila na Bleskovi nebo Luckym.

Nejspíš Bleskovi.

"...jenom se mi nelíbilo, jak chlípně po mně ten chlap koukal," dodám ve snaze ten rozhovor zase trochu odlehčit.

"Jo, očividně chtěl, abysme se líbaly," odtuší s pohledem pořád před sebe na silnici a evidentně ode mě očekává nějakou reakci.

No, to má smůlu. Budu tu hezky sedět a zírat z okýnka a občas nenápadně mrknu na její... zlatohnědý oči, roztomilej nos a ty hebký, vlhký rty-

"Spence?"

"Jo?" vytrhnu se z toho a zase dávám pozor.

"Užila sis ty ponarozeninový narozeniny?"

Dělá si srandu?

"Ehm, jo. Poprvý jsem nadhazovala v profesionální lize, snědla jsem plnou tašku čokolád a strávila jsem je s tebou," odvětím.

Vážně jsem řekla i to poslední? Je to pravda a vůbec, ale je to 'freudovský přeřeknutí'.

"Jsem ráda, že ses bavila," řekne Ashley a pomalu zahne na mou ulici. "A jsem ráda, že ses o svý narozky podělila se mnou."

Najednou se nechci loučit. Ne takhle brzy.

"Nechceš u mě dneska přespat? Máma je v kanceláři a táta má dvojitou směnu," zeptám se jí s pohledem na svý ruce a kousám si u toho spodní ret.

"To by asi šlo," zazubí se na mě.

"Super," odvětím s vlastním širokým úsměvem.

"Jo, super," přisvědčí Ashley.

15 - Spencer a rozhodování

Nevím, jak jsme se tu ocitly, ale v nejbližší době se nehodlám hnout. S Ashley jsme na podlaze v mým pokoji a procházíme si moje rodinný fotoalba. Obě ležíme na břiše a hlavy si podpíráme dlaněmi. Nohy, kterýma kýváme ve vzduchu, se nám občas dotknou.

Ale nevadí mi to a jí asi taky ne.

Blesk se seznamuje s mou starou botou. Po té, co jsme se u Ash stavěly pro věci, jsme se rozhodly jít k nám pěšky. Blesk stejně potřeboval vyvenčit.

"Tohle jsem já ve třetí třídě," otočím stránku fotoalba a ukážu na svou fotku, na který nesvá stojím vedle nějakýho malýho kluka.

Nějakýho brečícího kluka.

Na tý fotce se toho dělo docela dost. Ten kluk se jmenoval Joey s už nevím jakým příjmením a právě mi dal sušenku. Vysloužil si za to ode mě ránu a ta sušenka následně skončila rozšlápnutá na zemi.

Byla arašídová.

Blbec jeden.

Ashley se tomu srdečně směje.

"Už jsi lámala srdce, koukám," poznamená a zvedne na mě jedno obočí.

"To sotva," odfrknu si. "Nejsem lamačka srdcí."

"Zlomila jsi jeho," ukáže na Joeyiho.

"Fajn, možná, ale-"

"A jeho," ukáže na dalšího schlíplýho kluka na jiný fotce.

"Ale to byl-"

"Jeho taky," otočí tentokrát stránku. Jasně, je tam zrzavej kluk s pihama, kterej bulí, protože mi chtěl dát kornout zmrzliny... kterej mu skončil na hlavě.

Ten hajzlík mi nabízel vanilkovou. Zasloužil si to.

"Hm," dumám. "Asi jsem fakt lamačka srdcí."

Zažili jste někdy takovej ten okamžik, kdy se spontánně rozezpíváte?

Ne?

No, já taky ne, nebo ne dokud...

"Nelámej mi srdce..."

Ashley se na mě usměje a čeká, až se přidám. Určitě jsme se musely znát v minulým životě nebo tak něco, protože ani nezaváhám.

"Nemohla bych, i kdybych se snažila," přidám se a Ashley vstane a natáhne ke mně ruku.

Vezmu ji za ni.

"Zlato, jestli budu neklidná," pokračuje a přitáhne si mě k sobě.

"Bejby, ty nejsi taková," pokračuju a nechávám se vést, kamkoli Ashley chce.

Brzy se točíme po mým pokoji, zpíváme z plných plic a Blesk nám radostně poskakuje pod nohama.

Když se dostaneme k druhý sloce, Ash mě otočí a přitáhne si mě zpátky pro dramatický ohnutí v pase.

Páni, to trochu bolí.

Zvednu hlavu se a podívám se na ni: "Ash, to-"

Zase má ten pohled. Ten pohled, kterej vím, co znamená, a stačí, abych o kousíček zvedla hlavu a Ashley to udělá.

My to uděláme.

V pozadí zaznamenám nadšenýho Bleska, kterej sedí stranou od nás a šťastně vrtí ocáskem. Vypadá, že na tu čeká tak dlouho jako já.

Nevím. Vím, že Ashley to asi chce. Ale jedna má velká část si myslí, že když ji políbím, roztaje, nebo s křikem uteče, nebo jí upadne jazyk, nebo- Ježiš, magořím ze sebe.

Prostě to udělej.

"Ash?"

"Jo?" ozve se tiše.

"Můžu...?"

Sklopí oči k mým rtům a navlhčí si jazykem vlastní. "Co?"

"Políbit-"

"CO TO KURVA JE?!"

V tý chvíli se stane spousta věcí najednou.

Ashleyiny chvějící se ruce mě nakonec už neudrží a upustí mě na podlahu.

Srdce mi vyskočí do krku.

Blesk nadskočí metr do vzduchu.

A v pokoji rezonuje strašně hlasitá rána.

I v tom stavu absolutního šoku jsem dost příčetná, abych se podívala ke dveřím a zasmála se Bleskovi, protože to bylo K POPUKÁNÍ.

Ve dveřích nikdo nebyl.

Pak se ozvalo...

"Madison, sklapni. Vzbudíš všechny sousedy," říká někde Glen.

S Ashley rychle přilezeme k otevřenýmu oknu a vykoukneme ven. A tam na příjezdový cestě pořád v jeho džípu jsou Madison a můj brácha Glen.

Bože, má příšernej vkus na ženy.

Jeho poslední holka byla dvojník... Michaela Jacksona, po plastikách.

"Co tady dělá Madison?" zašeptá ke mně Ashley a díkybohu přeruší mý vzpomínání.

"Zdá se, že se chystá udělat mýho bráchu," zamumlám nepřítomně a pak mě osvítí blesk a dostanu nápad.

Uličnickej nápad.

Právě jsem dostala krásně uličnickej nápad.

"Pojď se mnou," řeknu jí, vezmu ji za ruku a vedu ji pryč.

"Kam jdeme?" ptá se, ale stejně jde za mnou.

"Uvidíš," odvětím sladce a ona jenom mírně zvedne oči v sloup, ale usmívá se u toho.

Bylo to těžký rozhodování.

Studená voda?

Horká voda?

Rozhodla jsem se pro studenou.

Madison je v bílým, takže studená voda poskytne menší bonus.

Vím, že jste si nemysleli, že jsem zapomněla na naše střetnutí na pouti. Dobírání si mojí Ashley jí jen tak neprojde.

A ta kráva mě nazvala Elleninou mladší sestrou. To si vypije.

Ano, je to tak. Pomsta bude sladká.

A ponese jméno Spencer Carlinová.

"Je dost těžkej," řekne Ashley, která mi pomáhá odnést kýbl do ložnice mých rodičů. Okno ložnice je přímo nad příjezdovou cestou.

"Pššt, lenochu, nebo nás uslyší."

"Tohle je tak krásně ďábelský. Úplně to ničí představu hodný holky, co jsem o tobě měla."

"Pššt. Ta kráva má štěstí, že jsem nezapnula rozstřikovače."

"Není tohle v podstatě to samý?" zeptá se mě Ashley, zatímco upravujeme kýbl na okně, aby měl dokonalej úhel.

"Pravda," přisvědčím a držím kýbl na místě. Podívám se na ni. "Chcete mít tu čest, slečno?"

"Společně," vřele se na mě usměje a dá svý ruce na moje.

Okenní rám není pro obě dost velkej, ale poradíme si. Ash stojí za mou, ruce má podél mě a hrudí se mi tiskne k zádům. Zatímco mi položí hlavu na rameno, cítím její šampón a na krku mě šimrá její dech.

"Na tři, jo?" zašeptá a přitiskne tvář k mý.

Přikývnu, i když ji sotva vnímám.

"Raz," vydechne a zpevní sevření kýble... přes mý ruce.

"Dva," zašeptá tentokrát a přitiskne tělo ještě víc k mýmu a otře se rty o mou tvář.

Myslím, že kvůli tomu jsem ten kýbl vyklopila předčasně.

S Ashley se v okně skrčíme a sedneme si pod parapet zády ke zdi. Kýbl od nás odstrčím do bezpečí stínů.

Křik z venku je čím dál tím hlasitější a já to držím v sobě, ale Ashley... se chystá vybuchnout.

NE!

Vrhnu se na ni a zakryju ji pusu dlaní, než se rozchechtá.

"Musíš být potichu, Ash," s vykulenýma očima chvatně šeptám.

Nechci, aby nás chytili.

Pobaveně si odfrkne a oči jí ve tmě jiskří.

"Myslím to vážně. Jestli tě uslyší, budou vědět, že jsme to byly my," varuju ji a pomalu dlaň odtáhnu, ale rozmyslím si to, když jí unikne uchechtnutí. Blesk má větší rozum a tiše sedí na mým klíně.

Proč se vybral můj klín, netuším, ale mám moc nahnáno, aby nás neodhalily, než abych ho ze sebe shodila, jak chci.

"Nepřestaneš se smát, že ne?" zeptám se Ashley se zdviženými obočími, i když na mě vřešťan křičí, jak roztomile vypadá.

Ash pod mou rukou důrazně vrtí hlavou a já se z toho málem rozesměju. Nakonec to už nevydržím a rozesměju se spolu s ní jako idiot. Nejsme hlasitý, jenom se pod oknem přátelsky chechtáme.

"Panebože, Spence, to bylo-"

Proč přestala mluvit?

Políbila jsem ji.

No, ehm, pořád ji líbám.

Já vím, že to ode mě bylo hrozně spontánní, ale, PANEBOŽE, ten její smích ve mě vyvolával strašně věcí.

Dobrých věcí.

Skvělých věcí.

Ale zpátky k tomu polibku, je cudnej, je krátkej, ale je to to nejlepší, co jsem zažila za... CELEJ ŽIVOT.

Je to lepší než dvouaut v baseballovým finále.

Je to lepší než vyhrát díky poslednímu dolaru loterii.

Je to lepší než čokoláda.

Počkat. To beru zpátky.

Nic není lepší než čokoláda.

Možná kromě Ashley a čokolády.

Odtáhne se ode mě a rychle mrká, jako by nemohla uvěřit tomu, co jsem právě udělala.

Sama nemůžu uvěřit tomu, co jsem právě udělala.

Sklopím oči, najednou se cítím hrozně nesměle. "Jo, ehm, promiň mi t-"

Přeruší mě svými rty.

Dneska se asi budeme navzájem přerušovat.

Zvedne ruce a vezme mě s nimi za tváře a můj žaludek z toho, nevím. Neposkakuje, nedělá kotrmelce, ale... víte co? Myslím, že tančí.

Ruce se mi samovolně pohnou, chytnou ji za pas a přitáhnou ji blíž ke mně.

Hodně blízko.

S jemných bouchnutím padneme na koberec, aniž bychom se oddělily.

Zatím je trpělivá, stačí jí tisknou rty na mý, nechávat je si na ten pocit zvyknout, ale sakra práce, pasivita k ní nesedí.

Nebo ke mně, když na to přijde.

Tak se ujmu iniciativy, vystrčím jazyk a přejedu s ním přes její rty. Nadšeně je rozevře a JÁ. Z. TOHO. ASI. OMDLÍM.

Naše jazyky se setkají a navzájem se seznamují a hltají.

Její tělo pevně leží na mým a já ji zoufale škrábu na zádech a snažím se ji k sobě víc přitisknout, i když už se ke mně těsněji tisknout nemůže. Nakonec se odtáhneme, protože nám docházel dech. Ashley oddechuje a lapá po dechu, jako by právě zaběhla sprint.

Pokud to tak je, tak já zaběhla maraton.

Ultramaraton.

Jednu ruku mi dá kolem ramen, druhou kolem pasu a přetočí nás, až ležím já na ní.

Tohle je lepší.

Mnohem lepší.

Její ruce mi pomalu sjíždějí z ramen dolů, až se zastaví těsně nad mým-

PRÁSK!

"SPENCER!"

A kurva!

"Glen!" zašeptáme obě hlasitě. Ashley zvedne něco chlupatýho, rychle vstane a v panice se rozhlíží kolem sebe.

Já... jsem pořád na podlaze.

Co je? Mý nohy jsou momentálně k ničemu.

Právě mě líbala Ashley Daviesová.

"Spencer. Musíme se schovat," šeptá a káravě se na mě divá.

"Schovat?"

To je kódový označení pro líbání? Protože jestli jo, souhlasím.

Rozhodně souhlasím.

"Panebože," zašeptá Ash, padne zpátky na podlahu a vklouzne pod postel mých rodičů. Mě při tom vezme s sebou.

"ŇAF!"

Á, ta chlupatá věc byla Blesk.

"Pššt, Blesku," řeknu mu a dám mu ruku přes tlamičku pro případ, že by 'nerozuměl'.

Mozek se mi zkratuje za 5-4-3-2-1...

"Myslíš, že nás slyšel?" zeptá se mě Ashley a otočí ke mně hlavu.

Její otázku sotva vnímám. Zmínila jsem se, jak blízko sebe jsme? No, pokud ne, jsme hodně, ale fakt hodně blízko sebe. Je mezi náma tak dvoumilimetrová mezírka.

Takže když ke mně otočí hlavu, naše obličeje jsou v podstatě na sobě.

Nevím, jestli mě políbila první, nebo jestli jsem to začala já, vím akorát, že je mi to ÚPLNĚ fuk.

Glen nás nikdy nenašel.

16 - Spencer a následující ráno

Otázka: Měli jste někdy pocit, že vás někdo sleduje?

Já jo.

A mám ho právě teď.

Na tváři cítím přibližující se rychlý dechy a mimovolně se usměju.

Ashley se zřejmě ráda líbá hned ráno.

To se mi to líbí.

Ucítím, jak se mi nosu dotkne něco měkkýho a mokrýho a z nějakýho důvodu to šimrá. Zkrabatím obličej a pootevřu oči... a Bůh je mi svědkem, že tu věc málem vyhodím oknem.

"Blesku!" zaječím a utírám si tvář, zatímco Blesk chytře peláší pryč.

Na to zapomeň, kámo. Tentokrát tě dostanu.

Vmžiku jsem z postele a vyrazím za ním, abych ho... no, nevím, co s ním provedu, jestli ho chytím.

Ale boj se, psisko. Moc se boj.

Ten hajzlík zaběhne pod postel, do mýho šatníku, pod židli a nakonec pod stůl. Tam ho momentálně hledám.

"Co to vyvádíš?"

Praštím se hlavou o desku stolu, protože Ashley mě vylekala. Ostýchavě se otočím a poroztaju. Právě se vzbudila a roztomile si mne oči, vlasy má dokonale rozcuchaný, pokud je to vůbec možný, a má na sobě svý tričko s nápisem "Hetero jenom vypadám".

Vypadá úžasně.

A moc ji chci políbit.

"Ehm...," zakoktám se, na okamžik jsem vyvedená z míry. To se mi občas stává, když se na mě dívá jako teď. "Hledala jsem, ehm, Bleska."

"A pročkak?" zeptá se, ví moc dobře, že bych jejího psa nehledala jen tak. Ta zoufalá akce vyžaduje nějakou provokaci.

"Chtěl mi ukousnout nos," řeknu naprosto vážně.

Co je?

Nepřeháním.

Je to pravda.

Ashley mi taky nevěří, tak na mě hledí, dokud to nevzdám.

"Fajn. Olíznul mi nos," zamumlám a vrátím se ke svý misi, zatímco je mi jasný, že se mi bude smát.

Jako na povel se Ash krátce zasměje. "Aha..."

"...takže... kdo líp líbá?" Zase se praštím hlavou o stůl, ne kvůli tomu že by mě svým hlasem vylekala. Bylo to z náhlýho pocitu jejích rukou na mě, v mým pase, za kterej mě opatrně vytahujou z pod stolu.

Jsem si jistá, že se mi zrychlí dech, zatímco si mě přitáhne blíž k sobě. Společně sedíme na koberci na podlaze. Přejede mi prsty po rozcuchaných vlasech a dá mi je z tváře.

Cítím, jak se mi rozhoří tváře, zatímco mi očima bloudí po obličeji, až je nakonec zastaví na mých. "Jsi tak nádherná, Spencer."

"Já..." ...nemůžu mluvit. Přísahám, lidi. Musíme mít jinou definici krásy, protože podle mě je nejnádhernější Ashley.

"Ehm...," začne Ashley a pak odvrátí zrak. "Mohla bych... můžu...," koktá a vrátí oči zpátky k mým.

Nakonec se usměju, vím moc dobře, na co se ptá, ale sotva se k ní nakloním, zase se odtáhnu.

"Co je?" zeptá se mě v obavách.

Ještě jsem si nevyčistila zuby.

"Mám... zuby... dech," dokážu říct.

Říkám vám, že když je takhle blízko mě, považuju za úžasný, že dokážu vyslovit vůbec něco.

"To je fuk," odvětí a nakloní se zpátky ke mně. "Polib mě."

"Když na tom trváš," zamumlám s úsměvem a těsně předtím, než přitiskne rty na mý, cítím, jak se usměje.

Polibek se rychle stane vášnivějším, jazyky se nám střetnou v tom novým úžasným prostoru, kterej jsme pojmenovaly náš.

Vážně moc dobře líbá. Instinktivně ví, kam posunout rty a jak moc přitlačit a prostě... všechno. Mám z ní v tom nejlepším smyslu plnou hlavu.

Když mi vklouzne rukama za záda a přitáhne se mě ještě blíž k sobě, zasténám, protože se dotýkáme hrudníky. Cítím, jak jí buší srdce... nebo je to mý?

Nejspíš mý.

Zvednu ruce k jejím tvářím, něžně ji za ně vezmu a pak je přesunu výš a vpletu jí je do vlasů. Nehty jí zlehka jezdím po hlavě, zatímco mi Ashley jemně kouše spodní ret.

Nakonec se odtáhneme, Ash mi sjede rty po čelisti ke krku, kde rty a jazykem zaútočí na mou pokožku.

Nevadí mi to, jenom zakloním hlavu a poskytnu jí lepší přístup. Nějak jsem skončila v jejím klíně a tisknu se k ní ještě víc než předtím. Přesunu prsty z jejích vlasů na zátylek a masíruju ji tam. Snad jí tak dám vědět, jak moc si úžívám, co dělá.

Přesune se k vytvoření dalšího cucfleku a já už to nevydržím, musím ji políbit. Tak jí něžně zvednu obličej zpátky k mýmu, naše naběhlý rty se naslepo střetnou, nejdřív cudně, ale za pouhej okamžik...

Najednou odtrhne rty z mých a trochu mě odstrčí a já netuším proč. Spadnu na zadek a opřu se o zrosovatělý ruce.

Co to mělo bejt?

"Dále," hlesne Ashley nahlas a věnuje mi omluvnej pohled, zatímco se dveře od pokoje doširoka otevřou.

Je to máma.

MÁMA?!

"Ahoj, děvčata," vejde do pokoje a pořád zápasí s náušnicemi, který si snaží nasadit. "Jen jsem vám chtěla říct, že snídaně je na stole. Spencer, dnes mám schůzku v 11, ale pak tě můžu vzít nakupovat?"

Nakupovat?

Asi si všimla mýho výrazu naprostýho zmatení, protože to upřesní. "Chtěla sis koupit nějaké nové oblečení do školy, ne?"

Aha, jasně.

"Jasně. Jo, samozřejmě," řeknu a vyměním si pohled s Ashley. Nakupovat oblečení pro návrat do školy jsme měly jít spolu.

"Ashley, klidně se k nám připoj, jestli chceš," řekne máma, skloní se, dá mi pusu na čelo a pak zopakuje totéž u Ashley.

"Díky, paní C," zareaguje Ashley a máma se vypaří z pokoje stejně rychle, jako se v něm objevila.

"To bylo těsný," vydechnu a konečně uvolním zatnutou čelist.

"Jo," přisvědčí Ash a otočí se ke mně. "Promiň, že jsem tě tak odstrčila."

"To nic," mávnu nad tím rukou a znova se podívám k otevřeným dveřích, zachránilo nás, že byly předtím zavřený. "Možná bychom mohly jít někam, kde budem samy a nebude hrozit, že budem 'odhalený'."

"Ke mně?" zeptá se Ash se zazubením.

"Čteš mi myšlenky," taky se zazubím.

"Pojď, Blesku," zavolá a ta chlupatá kulička se vynoří zpod mý postele a chvíli mě probodává očima.

Netvařte se tak, lidi.

Fakt to dělal.

Jednou uvidíš, psisko, až spolu budeme sami. Jen ty a já.

Blesk vyjde z mýho pokoje na chodbu a Ashley ho následuje. Ona si není naší oční výměny vědomá, on šíleně vrtí ocáskem.

Měla by toho vořecha nakop-

Pak mi oči padnou na Ashleyino... ehm, pozadí.

Ehm.

Jakej Blesk?

Lucky potřebuje nový jméno.

Napadlo mě NALEČ.

Je to zkratka pro "Narušitel lesbickýho času".

Zkráceně mu můžu říkat Nal.

Prostě musel být u Ashley doma, když jsme tam konečně došly. Cestou z mýho domu jsme si udělaly pár přestávek, především ve formě líbaček.

Hodně žhavých a vášnivých líbaček.

A pak tam byla ta nešťastná událost s Bleskem.

Nějak skončil zamčenej ve sklepě.

Nemám tušení, jak k tomu došlo.

Fakt nemám.

…

Neumím vůbec lhát.

"Takže jmenuje se Steven a je úplně k sežrání. Opálenej, štíhlej a má strašně pronikavý hnědý oči. Ty jo, úplně slintám," brebentí o bůh ví čem.

Tak trochu jsem ho vypnula.

Ne schválně, ale Ashley mě drží za ruku a hraje si s ní, jezdí mi prsty po čáře života a tak. A, jo, uhodli jste.

Chci se na ni vrhnout.

Začínám si myslet, že jsem na líbání s ní závislá.

Nevím, jestli je to možný, ale, no, schválně...

1. Nedokážu se bez ní soustředit.

2. Když jsem blízko ní, nedokážu ji odmítnout.

3. A netrpělivě čekám na příště, až budu v její náručí a budu tisknout rty na její.

Mně to zní jako závislost.

Vím, co si myslíte. 'Proč se na ni nevhrneš? Luckymu to přece bude fuk.'

Pravda. Ale rozhodly jsme se to, ať je to cokoliv, nechat si zatím pro sebe.

První důvod byla bezpečnost. Čím míň lidí bude o nás vědět, tím míň pravděpodobný je, že se o nás moje matka dozví, protože, přiznejme si to, kdyby moje máma věděla, že jsem se s Ashley líbala, poslala by mě do kláštera.

Druhej důvod je, že nevím, co přesně jsme. Ashley je má kamarádka, to je jistý. Kamarádka, kterou mě babí líbat. A je na holky, jako já. Takže jsme dvě lesbičky, co se spolu rády líbají. Na tom jsme se shodly. Víc jsme to neprobíraly, takže nevím, jestli jsme jenom to nebo něco víc.

Prosím, prosím, ať je to víc.

"...a v sobotu máme rande," dokončí Lucky a podívá se na nás ze svý houpačky. "Vy jste mě vůbec neposlouchaly," prohlásí sklesle.

Ashley se okamžitě narovná. "Ale poslouchaly."

"Tak jak se ten kluk jmenuje?" seskočí Luck z houpačky a dá si ruce v bok.

Jindy bych se zasmála, ale vypadá fakt raněně, takže to v sobě potlačím.

Prozatím.

Ale odpověď na jeho otázku neznám a z Ashleyina výrazu usoudím, že ona taky ne.

Jsme kamarádky na baterky.

"Fajn. Půjdu teda obtěžovat někoho, kdo mě bude fakt poslouchat," řekne Lucky a naštvaně pochoduje pískem pryč, což je, pokud jste to někdy zkusili, docela těžký a tak každých pár kroků klopýtne.

Opět se snažím nerozesmát.

Ashley v nanosekundě seskočí z houpačky a vezme mě s sebou.

"Lucku, počkej," volá za ním a snaží se ho dohnat, ale on jen zrychlí tempo, přičemž ale ztratí rovnováhu a přímo před náma žuchne zadkem do písku.

Ashley přes něj zakopne jako první a nějak se jí povede přistát na zádech obličejem nahoru, já přepadnu na ni.

Ležím v písku na Ashley.

Myslím, že se mi o tom jednou zdálo.

Než se dokážu zastavit, skloním se a líbám ji, líbám ji tvrdě. Ashley mi dá ruce na záda a tiskne mě k sobě.

Já zabořím ruce do písku vedle její hlavy a svírám volný, chladný zrnka v dlaních a nechávám je protýkat prsty.

"PANE. BOŽE."

Jejda. Tolik k držení 'tohohle' v tajnosti.

Neochotně se od Ashley odtáhnu. Hledí na mě trochu šokovaně, ale ten výraz rychle zmizí a nahradí ho hravej doprovozenej mrknutím.

Trochu se zahihňám.

"To jako fakt?" zeptá se nás Lucky, zatímco se vedle sebe posadíme. "Fakt jsem viděl, co jsme právě viděl?" šťouchne mě prstem do břicha a málem si za to vykoleduje facku.

Ví, že jsem lechtivá.

"Já... ehm, ještě si nejsme jistý," odpoví za nás Ashley.

"Co to znamená?"

"Znamená to, že si nejsme jistý, jestli jsme jenom kamarádky nebo jestli jsme... však víš," doplním to.

"...přítelkyně?" dokončí za mě to prohlášení Luck.

Příkývneme, já s rudýma tvářema a Ashley růžovýma.

"Chápu," řekne Lucky s úsměvem od ucha k uchu.

"Ale nesmíš to nikomu říct, Lucku, její máma je děsně... nechtěj to vědět," řekne Ashley a její výraz zdůrazňuje důležitost tý žádosti.

"Bez obav," odvětí Luck a divně se na nás dívá.

"Co je?" kroutím se pod jeho pohledem.

"Nemůžu uvěřit, že jste do toho konečně praštily," vrhne se na nás a povalí nás zpátky do písku.

Jestli to bude takhle pokračovat, budu zítra samá modřina.

"Měj se," řekne mu Ashley a odemkne dveře od auta.

Luckster nás opouští. Vlastně na tom po tom, co s náma strávil další půl hodinu, trval. Zřejmě jsme ze sebe nedokázaly odtrhnout oči.

Říkal to, jako by to bylo něco novýho.

"Jo, nápodobně. A příště se zkus trochu ovládat, Ash, ty Spenceřiny cucfleky vypadají jako leopardí skvrny," dodá a já zčervenám.

"Zatím, Luciane," řeknu mu a vyjedeme z jeho příjezdový cesty.

"Kam to bude, krásko?" zeptá se mě Ashley, když jsme na konci ulice.

Někam do soukromí.

Rychle.

"K tobě?"

"Výborná volba," zazubí se na mě. Natáhnu ruku přes řadící páku a propletu prsty s jejíma.

Myslím, že dneska toho moc nenaspím.

Měla jsem pravdu.

Dneska žádný spaní.

Ale ne kvůli tomu, co si myslíte.

Teda jasně, samozřejmě jsme se muchlovaly, a to HODNĚ.

Na to si nestěžuju, mimochodem, ale taky jsme si povídaly.

Hlavně jsme se vyhýbaly jistýmu tématu, ale... no, bojím se.

"...a tak jsem si zlomila první kost," zakončím svou historku a pohlédnu na ni.

Ležíme na její posteli, docela daleko od sebe, protože kdybychom byly o ždibec blíž, určitě bych se na ni vrhla.

"Přitahuješ katastrofy. Vědělas to?" řekni mi a já na ni jenom hledím.

"Jak dlouho mě znáš? To ti to došlo teprve teď?"

"Máš pravdu. Co jsem si myslela?" usměje se trochu.

"To netuším," oplatím jí úsměv a mírně obrátím oči v sloup.

Pak zase zmlkneme.

Tenhle večer už poněkolikátý.

Myslím, že si o tom musíme promluvit.

"Spencer, musíme si promluvit," začne Ash, posadí se a zkříží po sebou nohy.

Napodobím ji a nakonec se usadím naproti ní. "Já vím."

Zhluboka se nadechne a vrhne se do toho tématu po hlavě. "My... ehm, líbaly jsme se."

"Já vím."

"Líbaly jsme se hodně."

"To taky vím."

"Já.., ehm, líbilo se mi to," přizná ostýchavě a potlačuje úsměv.

"Nic lepšího jsem nezažila," vyhrknu, než se můžu zastavit. Když mi dojde, co jsem řekla, vykulím oči, ale pak si jenom zevnitř skousnu tvář a snažím se potlačit zrudnutí.

Ashley se nakonec usměje. "No, nebo tak."

"Jo," sklopím zrak na prostěradlo a uždibuju z něj žmolky.

"Hej," vezme mě Ashley za ruku a přitáhne mý oči zpátky ke svým. "Cítím to stejně."

"To ráda slyším."

"Skvěle líbáš."

Rozhodně chce, abych zůstala rudá. "Já... ehm, díky. Ty taky," prohlásím a na okamžik odvrátím zrak.

"Děkuju," řekne a teď si hraje s mými nehty. To dělá, když je nervózní. "Tak co teď?"

To se ptá mě?

Upřímně nevím. Od včerejšího večera jedu na autopilota. Vůbec nic není naplánovaný.

"Chci říct, že tě mám ráda Spencer. Mám tě hodně ráda a... já... asi se snažím říct, nechceš se mnou třeba zkusit chodit?"

To, jak tu otázku položila, jak zněla tak nejistě, oči na mých rukou, bylo hrozně roztomilý.

Vlastně tak hrozně roztomilý, že ani nevím, na co se sakra ptala.

"Můžeš to zopakovat?" zeptám se rozpačitě s drobným úsměvem, aby věděla, že jsem zase měla výpadek.

Chápe to.

Ví, že na mě má tenhle vliv.

Usměje se a zopakuje otázku. "Ptala jsem se, jestli bys nechtěla, ehm, se mnou chodit?"

"Myslíš jako chodit na rande a tak? Jako-"

"Mohla bych tě brát ven a tak a bylo by to jako předtím, jenom-"

"By to byly rande a-"

"Můžeme se líbat a tak," dokončí a sama trochu zčervená.

"Jo, ráda se s tebou líbám... a tak," řeknu nepřítomně, a když si to uvědomím, celá zrudnu.

Ashley se jenom usměje.

"Tak co říkáš?" zeptá se mě s nadějí v hlase.

Hmmm... chodit s Ashley?

To by šlo.

Komu co nalhávám? Chystám se vybuchnout štěstím.

"Moc ráda bych s vámi chodila, slečno Ashley Daviesová," prohlásím s širokým úsměvem.

"Fajn," odvětí rovněž s úsměvem, zvedne si mou ruku ke rtům a dá mi pusu na hřbet dlaně.

No, to by nešlo.

"Pojď sem," zamumlám a přitáhnu si ji za ruku k sobě, až máme obličeje kousek od sebe. Pomalu zavřu oči, Ashley mě následuje a pak se setkáme ústy.

"Moc fajn," slyším ji zamumlat, čemuž se usměju a víc se k ní přitisknu, až padne zády na postele a já jemně padnu na ní.

Má pravdu.

Je to moc fajn. Moc, moc fajn.

A, ano, jsem rozhodně závislá.

Rozhodnopádně.

17 - Spencer a obchoďák

"Zdravím, paní C," pozdraví Ashley se zazubením, zatímco si vleze do auta a posadí se vedle mě. Chtěla jsem sedět na zadním sedadle právě z toho důvodu.

"Ahoj, Ashley. Jsem ráda, že ses k nám mohla dnes přidat."

Já taky.

"Já taky," odvětí Ashley a vyšle ke mně další pobavenej pohled a obě vyprskneme smíchy.

"Puberťačky," zamumlá máma a vyrazí na silnici.

Využiju toho a podívám se na Ashley... znovu.

Vypadá skvěle, což je směšný, protože má na sobě jenom džíny a tričko. Ale nějak v tom dokáže vypadat, jako by měla být na obálce časáku.

Páni, o tomhle bych měla přestat přemýšlet.

Chce se mi kvůli tomu na ni vrhnout a to dost dobře udělat nemůžu, když máma řídí.

Nebo můžu...?

Ne-e.

"Tak kam chceš jet?" zeptá se máma a podívá se na mě přes zpětný zrcátko.

"Do obchoďáku?" navrhnu a podívám se na Ashley.

Ta jen pokrčí rameny.

"Tak asi pojedeme do obchoďáku," potvrdím a máma se zase naplno věnuje řízení. Chystám se vrátit k myšlenkám o Ashley, když vtom mi její prsty vklouznou do dlaně, kterou jsem měla vedle sebe na sedadle. Lehce obejme prsty mý a nechá je tam. Sotva se držíme za ruce, ale cítím se k ní blíž než kdy předtím.

Fajn, možná ne úplně, protože minulej večer, když jsme se muchlovaly, řeknu vám, že jsme si byly zatraceně hodně blízko.

Ale to je fuk, cítím se trochu divně. Ne špatně divně, ale dobře divně. To, že bychom mohly být přistižený, u mě nevyvolává ani tak nervozitu jako spíš... nadrženost.

Koutkem oka se na ni podívám a Ash se dívá z okýnka a snaží se neusmívat. Tím by se prozradila.

"Spence?"

Sakra.

"Jo?" zaskřehotám a ruku stáhnu tak rychle, až dostanu křeč.

Hmm, netušila jsem, že se dá rukou trhnout příliš prudce.

"Přemýšlela jsem."

Bože. Bezva, mami.

"A o čem?"

"Že by sis mohla udělat řidičák."

Jo! Super.

"Vážně?" zeptám se najednou nadšená. Teď budu moct já vozit Ashley.

Máma si ale odfrkne a trochu se uchechtne. "Ne, dělala jsem si srandu. Ale vážně musíš začít přemýšlet o možných vysokých školách."

Jak starej musí člověk být, aby se mohl osamostatnit od rodičů?

"Mami," zaskuhrám. Nesnáším hovory o budoucnosti a tak. Ne, že bych budoucnost neplánovala, ale přemýšlením tak dopředu si předem říkáte o nezdar.

Můj dlouhodobej cíl je zůstat naživu.

A možná... možná bydlet s Ashley.

Ale to je velký možná.

Fajn, komu co nalhávám? Už jsem nám vybrala pár bytů.

"Spencer, chystáš se do třeťáku. Letošní prospěch určí, jestli se dostaneš nebo nedostaneš na dobrou školu," pokračuje máma a já obrátím oči v sloup.

Vážně, napálí mě s řidičákem a teď tohle. Někdo. Kdokoliv. Pomoc prosím.

"Tvá máma má pravdu, Spencer. Vážně bys měla začít přemýšlet o svých možnostech," řekne jediná další osoba v autě, které mi nešla na nervy.

Všimli jste si, že jsem řekla nešla, že jo?

Teď už jde.

"Co prosím?"

"Měla by ses rozhodnout, jestli chceš jít někam blízko, nebo někam hodně daleko odsud. Jako třeba tři hodiny letadlem daleko," prohlásí Ash a skrytej význam za jejími slovy by odhalil i úplně blbej.

Ach, Ashley. Líbí se mi, jak přemýšlíš.

"Kam plánuješ jít ty, Ashley?" zeptá se jí máma a já se poškrábu na ruce. Taky mě zajímá, jak odpoví.

"Vlastně nevím. Přemýšlela jsem o východním pobřeží, ale středozápad taky nezní špatně," odpoví Ashley.

"Zdá se, že máš spoustu možností."

"Jo, no, známky mám slušný a stipendium nepotřebuju." Po tom se odmlčí, asi se cítí trochu nesvá.

Já rozhodně jo.

Ale pak se Ash otočí a usměje se na mě.

Trapná chvilka je pryč.

Už je po nákupech?

Má matka je přesvědčená, že je mi dvanáct.

To je jediný vysvětlení toho, že se mi snaží koupit kostkovanou školní uniformu.

Hodila by se tak pro Britney Spearsovou. Nezletilou Britney Spearsovou, co nenosí spodní prádlo a muchluje se s Madonnou.

Vidíte, co se stane, když dáte průchod svý vnitřní lesbičce?

"Mami, to si na sebe nevezmu, to radši umřu," řeknu co nejjasněji.

"Ale vypadala bys v tom roztomile," trochu vyšpulí máma spodní ret. Nepomáhá, že Ashley stojí těsně za ní a dělá obličeje.

"Jé, mami, právě jsem si vzpomněla, že v knihkupectví je výprodej. Všechny kuchařky mají s 30% slevou."

"Panebože," zalapá máma až příliš dramaticky po dechu. "Doopravdy?"

"Jo, ve výloze mají ceduli," ujistím ji a čekám odhadovaný tři sekundy, než odhodí ty šaty a vystřelí odsud.

Raz... dvě... tři... VŽUM.

Říkala jsem to.

"Co to bylo?" zeptá se Ashley pobaveně při pohledu na mou mámu, která se jako blázen prodírá davy nakupujících.

"Je posedlá kuchařkama. Fakticky, vařit moc neumí, ale ráda se dívá na obrázky," vysvětlím a usměju se, když Ashley vyprskne smíchy. "Přísahám Bohu, že usíná s hromádkou kuchařek vedle sebe," pokračuju a vím, že se Ashley bude dál smát.

S tím nemám vůbec žádnej problém, protože je to ten nejlepší zvuk na světě.

"To je tak divný," dokáže Ashley říct, když ji smích trochu přejde, a dojde blíž ke mně. Otočím se a dám tu uniformu zpátky na ramínko pro nějakou dvanáctku, nebo nějakej starší pár, co má rád zvrhlý hrátky. Nebudu o tom moc přemýšlet.

"Jak dlouho myslíš, že bude pryč?" zeptá se mě Ashley, zahákne prsty za ouška mých džín a přitáhne si mě trochu k sobě.

"Já-já nevím," vykoktám a vím, že slyší zrychlenej tlukot mýho srdce.

"Nevíš?" zopakuje a přisune se ještě blíž, tak blízko, že vidím jiskřičku v jejích očích. Tu, co zesvětluje i ztmavuje jejich barvu.

Je neskutečná.

V odpověď jenom zavrtím hlavou a polknu, abych přinutila hlasivky fungovat, ale kdybych se pokusila promluvit, jenom bych vykvikla. Tím jsem si jistá.

"No, vím o něčem, co bysme mohly dělat," zašeptá, sklopí oči k mým rtům a pak je zvedne zpátky k mým očím.

"A co?" stěží se sebe dokážu nějak dostat.

"Pojď," odvětí s úsměvem, mrkne na mě a pak mě vede pryč.

Bláznivka.

Ashleyyy.

Ashley je ta nejdokonalejší osoba na světě, tečka. Jinak se to říct nedá.

Takže jsem jenom trochu hnula brvou ohledně mámy a celý tý její pasti s řidičákem, do který jsem se předtím chytila, ale nic jsem o tom neřekla a nebyla jsem ani moc sklíčená, ale hádejte, co Ashley udělala?

Schválně hádejte.

Vzala mě do herny s hracíma automatama!

Pořád nechápete souvislost?

Jsme na automatu se závodníma autama. Já řídím!

"Přestaň ječet a zůstaň na silnici, ženská," říká mi Ashley a pomáhá mi točit volantem.

"Snažím se. Jedu moc rychle," odvětím a stěží se dokážu nesmát. Je to hrozná prča a mít Ashley usazenou za sebou taky není špatný.

"Nemačkej tolik pravej pedál."

"Cože to?"

"Plyn."

"Á," odvětím a sundám z pedálu nohu úplně a náš červenej kabriolet zpomalí do plíživýho tempa, až se zastaví úplně.

"Teď," začne Ashley a nakloní se dopředu, takže má pusu přímo u mýho ucha, "plyn jemně sešlápni."

Poslechnu ji, ale ne proto, že bych se snažila. Můj mozek jede na automat kvůli pocitu jejího dechu na mým uchu.

"Teď zatoč s autem, abys byla uprostřed silnice," znova zašeptá a dá ruce na mý na volantu videohry.

"Teď zmáčkni pedál víc, ale pořád sleduj silnici. Snaž se zůstat pořád uprostřed," pokračuje a tiskne svou hruď k mým zádům.

Mám oči přelepený na obrazovce a čas od času pohnu volantem, abychom jely rovně. Brzy Ashley sundá ruce z mých, a i když mi pocit jejích rukou na mých okamžitě chybí, jsem nadšená z toho, že doopravdy řídím.

Jasně, je to virtuální řízení, ale pořád řídím.

"Já řídím, Ash," prohlásím v úžasu a pořád se neodvažuju odtrhnout oči od obrazovky.

"To vidím."

Nakonec projedu cílovou čárou a dokončím kolo. Ale místo toho, abych se zvedla, se opřu zády o Ashley, vezmu ji za ruce, dám si je do klína a svý položím na ně.

"Není to fér," zamumlám, když si něco náhle uvědomím.

"A co?"

"Naučila jsi mě dvě věci a já tě nenaučila nic," prohlásím trochu zasmušile.

Cítím, jak se za mnou zhluboka nadechne. S nádechem a výdechem se jí zvedne a klesne hruď. "Nemáš tušení, jak se mýlíš."

Teď se musím narovnat. Co to znamená?

"Co to znamená?" zeptám se a otočím se na ni. Dlouho mi pohled oplácí.

"Znamená to...," začne říkat, ale pak zavrtí hlavou, jako by tu myšlenku chtěla zahnat pryč. Daleko pryč. "Mám hlad. Pojďme najít tvou mámu a dáme si něco na zub."

"Tak dobře," odvětím trochu rozhozená, ale nechám to plavat. "Hele, Ash?" zeptám se jí a pomůžu jí vstát.

"Jo?" řekne a trochu si zvedá džíny. V tý nepřirozený sedící poloze jí sjely dolů a jo, snažím se na ni nezírat.

"Až se vrátíme k tobě...," začnu, a než to vůbec dořeknu, usmívám se.

"Svoje auto tě řídit nenechám, Spencer," prohlásí s drobným uchechtnutím, ale naprosto vážně.

"Ale já jsem dobrá. Fakticky."

Našly jsme mámu s třema taškama plnýma kuchařek a zašly si na jídlo.

Teď si dopřáváme zákusek, zmrzlinu.

A velký překvapení, mám čokoládovou.

Měla jsem co dělat, abych si nepodala prodávajícího kluka, kterej mi nabízel, že mi zadarmo přidá kopeček vanilkový.

Naštěstí tam byly Ashley a máma a zadržely mě.

Pak mi prodávající holka chtěla zadarmo přidat čokoládovou polevu.

Ashley ji za to probodla pohledem.

"Spencer, pořád jsme ti nekoupily žádné oblečení," prohlásí máma a líže svou jahodovou zmrzlinu.

Já bych růžovou zmrzlinu nepozřela.

"Ještě máme čas," kouknu na hodinky a málem vyskočím z židle, když na stehně ucítím Ashleyinu ruku.

"Je ti něco, Spence?" zeptá se mě máma se znepokojeným výrazem.

"Ne, nic. Jenom... studí. Ta zmrzlina," rychle odvětím a krátce pohlédnu na Ashley, která pořád jí zmrzlinu, jako by se nic nedělo.

"Tak ona na mě takhle, jo?"

"Kdo na tebe jak?" zeptá se mě máma.

Sakra práce. Zase přemýšlím nahlas. S tím musím přestat.

"To nic. Jenom jsem... hele, mami, co kdybychom šly nakupovat jindy?" zeptám se jí, sáhnu pod stůl a chytnu Ashleyinu ruku, ale Ashley jenom proplete prsty s mýma.

"Tak... dobře," souhlasí máma zdráhavě a divně se na mě dívá. "Co jste dělaly celou tu dobu, co jsem byla v knihkupectví, děvčata?"

"My jsem se, ehm, jen tak poflakovaly," vykoktám a trochu zčervenám, přestože naše videoherní dobrodružství bylo úplně nevinný.

Z větší části.

Když si odmyslíte to osahávání.

To jsem předtím vynechala, co?

No, určitě umíte používat vlastní představivost.

"Aha," odvětí máma a s přihloupým úsměvem na tváři pomalu přikývne. "Potkaly jste nějaké hezké kluky?"

"Pche. Ne."

Fajn, to jsem určitě řekla nahlas.

Poznám to podle toho, jak Ashley ztuhla.

"Chci říct, mami, jsem teď mladá dáma. Byli by to mladí pánové," hezky to zachráním. "A než se zeptáš, ne, s Ashley jsme dneska žádné mladé pány nepotkaly."

"Byly jsme jenom ve videoherně, paní C, Spencer měla nostalgickou chvilku," odvětí Ashley a zní hrozně retardovaně, nebo ne, to není politicky korektní. Zní vývojově zaostale.

Jemně jí pod stolem stisknu ruku a ona mi stisknutí oplatí.

Rozhodně jsem připravená odsud vypadnout.

"Mami, můžeme už jít?"

Potřebuju se líbat s Ashley.

Dala jsem si pozor, abych si tuhle poznámku nechala pro sebe.

"Dobrou noc, paní C," řekne Ashley při vylézání z auta, ale trvá jí to dlouho, tak ji popostrčím.

"Dobrou, mami," zavolám a ženu se za Ashley po chodníku, zlomenej prst mě pořád trochu zpomaluje.

"A nezlobte, děvčata," varuju nás máma a já se otočím.

"Nebudeme," ujistím ji a zároveň za zády zkřížím prsty.

Pak máma vystřelí pryč, nespíš spěchá, aby si zalezla do postele s těma kuchařkama.

Ashley mě vezme za ruku a zbytek cesty k jejímu domu jdeme společně. Jakmile jsme za dveřmi, otočí mě zády ke zdi a pomalu ke mně přistoupí, ale dost rychle na to, abych přemýšlela, jak se tak rychle ocitla tak blízko.

"Tohle jsem chtěla udělat celej den," zašeptá a pak přitiskne rty k mým a já okamžitě zareaguju.

Vrhla bych se na ni první, ale předběhla mě.

Cítím, jak mě její jemnější než jemný ruce vezmou za tváře, a svý jí dám kolem pasu, než nás vyleká něčí odkašlání.

"Panebo... co se stalo?" zeptám se Luckyho a na líbačku okamžitě zapomínám. Nechápejte mě špatně, líbání s Ashley je skvělý, ale Lucky vypadá hrozně.

"Řekl jsem špatný věci špatným lidem," odvětí Lucky s bolestivou grimasou. Při mluvení ho nespíš bolí rozbitej ret. "Můžu jít, jestli chcete. Ani bych sem nešel, ale nechci, aby to zjistil táta."

"Ne," prohlásí Ashley a odvede ho do obýváku, já jsem jim v patách.

"Tak co se stalo?" zeptá se ho, jakmile se všichni usadíme. Na světle vypadá jeho obličej ještě hůř. Ten, kdo mu to udělal, ho fakt zřídil.

"Byl jsem s Ernestem," řekne a od nás obou si vyslouží obrácení očí v sloup. "Já vím, já vím. Říkaly jste mi, že to špatně skončí. Každopádně jsme byli spolu a objevili se nějací kluci a víte, jak zženštilej Ernesto je. Okamžitě to poznali. Takže na nás začali dorážet a přísahám, že jsem to chtěl nechat být, ale Ernie se rozbrečel." U toho vzdychne a unaveně se podívá na Ashley. "Víš, jak nesnáším, když lidi brečí. Takže jsem poznamenal něco o penisech velikosti malíčků a tehdy si ze mě udělali boxovací pytel. Já to jenom pár škrábanců a modřin."

"Jedl jsi něco?" zeptá se ho Ashley a on zavrtí hlavou.

"Tak pojď. Udělám ti sendvič," řekne Ashley a zvedne ho na nohy. "Chceš taky jeden, Spence?"

"Jasně," odvětím a cítím se trochu divně. "Počkám tady."

"Dobře," řekne Ashley a odejdou.

Snažím se nemyslet na to, co jsem slyšela. Fakt se snažím. Ale to to bude takový? To budou lidi vyvádět kvůli tomu, s kým jsem se rozhod- musím být?

Chtěla jsem říct rozhodla, ale není to volba. Ne doopravdy.

Ashley mi přinese sendvič a řekne mi, že se vrátí dolů, až Luckyho uloží. Je hezký, jak se o sebe starají.

Mají jenom jeden druhýho.

No, měli.

"Jeden krůtí sendvič s žitným chlebem, slečno Carlinové," roztomile mi Ashley nabídne sendvič. "Přesně jak ho máte ráda."

"Ó, děkuji, slečno Daviesová," řeknu a přijmu od ní letmej polibek.

Trvá nanosekundu a srdce mi stejně chce vyskočit z hrudi.

"Hned jsem zpátky."

"Budu tady," odvětím, opřu se na gauči a chystám se zapnout televizi, abych vypnula tu věc, který se říká mozek.

Nechce přestat přemýšlet.

Zabořím ruku pod polštář pohovky a hledám dálkový ovládání.

Není tam.

Sáhnu pod polštářek.

Ani tam není.

Odložím sendvič na opěradlo křesla, obrátím se na břicho, kouknu pod pohovku a ovladač spatřím blízko pravý nohy pohovky. Narovnám se a náhodou mrknu na opěradlo křesla a... panebože.

Kde je můj sendvič?

Talíř tam je, ale sendvič je fuč.

A pak to uslyším. Vzdalující se klapání drobných drápků na italských dlaždičkách.

Zpropadenej PES!

18 - Spencer a správná a špatná odpověď

Vzbudím se jako první, ani si nepamatuju, kdy jsme usnuli. Já, Luck a Ash jsme v Ashleyině velký posteli, včera večer jsme si donekonečna povídali o ničem.

Byla jsem ráda, že se nám povedlo zvednout Luckymu náladu.

Z ničeho nemá větší radost než básnění o Chadovi Michaelovi Murraym.

Fakt netuším, co na tom klukovi vidí, ale já jsem na holky.

A musím čůrat.

Zkopnu z nohou lehkou přikrývku a dávám si pozor, abych nedělala prudký pohyby z obavy, abych je neprobudila. Lucky si zaslouží pospat a Ashley vypadá příliš pokojně, aby byla rušená, přestože na mě vřešťan křičí, abych ji políbila, až by ztratila dech.

Místo toho jí co nejjemněji přitisknu rty na čelo a usměju se, když se její rty nepatrně zvednout v úsměvu.

Když vyjdu z ložnice na chodbu, spatřím ho.

Toho zákeřnýho podvraťáka.

Je na druhý straně chodby, asi se taky zrovna vzbudil.

Víte, co to znamená.

Musí čůrat.

A nějakým šíleným zázrakem je cvičenej chodit na záchod.

Přísahám na všechno, co je mi drahý, že mě přejede pohledem. Varuje mě, abych se neopovažovala použít koupelnu pro hosty.

To. Se. Ještě. Uvidí.

Vystřelím ke dveřím ve stejnou chvíli jako on, stihnu to půl sekundy před ním a zabouchnu dveře.

PRÁSK!

BUCH!

Ha ha.

Vsadím se, že teď už mi sendvič neukradneš, co?

Všechen ten rozruch zřejmě probudil spící dvojku, která se po mým návratu do pokoje protahuje a mohutně zívá.

Byla to dlouhá noc.

"Dobrý ráno," usměje se na mě Ashley a probudí v mým žaludku asi milion motýlků.

Nebo draků. Vyberte si.

"Dobrý," odvětím, plácnu sebou vedle ní a posunu se, abych se opírala o čelo postele.

Lucky se na nás zubí a mírně vrtí hlavou.

"Co je?" zeptám se ho, zajímá mě, co je na tom tak vtipnýho.

"To jenom," začne s pokrčením rameny, projede si prsty vlasy a sklopí zrak na prostěradlo. "To jenom, že jste mi spolu vždycky přišly hrozně roztomilý. Teď budete k nepřežití," vysvětlí a já z toho zčervenám.

"Sklapni, Lucku," hodí po něm Ashley polštář, ale usmívá se u toho.

"Proboha," hlesne Lucky najednou a zastaví tak improvizovanou polštářovou bitvu, ke který se schylovalo.

"Co je?" zeptá se Ashley v obavách, jestli si třeba něco neudělal.

"Zrovna mi něco došlo. Jsem třetí do počtu," řekne naprosto vážně a vypadá hodně smutně.

Ano, Lucky. Ano, to jsi.

Ale to je dobrý. Pořád tě mám ráda.

"Lucky, nejsi třetí do počtu," uklidňuje ho Ashley.

"To teda jsem. Jsem jako Kimmy Gibblerová v Plným domě, když D.J. randila se Stevem. Běhala za nima jako ztracený štěně a to jsem teď já. Ztracený štěně," řekne a roztomile vyšpulí spodní ret.

Jindy bych se zasmála, ale vypadá, že ho to fakt trápí, tak si skoro veškerý pobavení nechám pro sebe.

"Nejsi Kimmy Gibblerová," snažím se zachovat vážněj výraz. "Jsi Lucian."

"Spencer," hodí po mně polštář. "Přestaň mi tak říkat."

"Tak se jmenuješ, trdlo," usměju se a pořádně ho praštím polštářem.

Následně se rozhoří pravá polštářová válka, ale náhle skončí, když zakopnu, ztratím rovnováhu a přistanu na Ashley.

"Máš v plánu vstát?" zeptá se mě roztomile, zatímco mi dává vlasy z tváře za ucho. Ruce mi pak nechá na tvářích.

"Nemám, ne," odvětím a snadno se ztratím v jejích očích a zapomínám, kde jsme a s kým jsme.

"Co máš teda v plánu?" zeptá se mě a ukloní hlavu na stranu, z čehož se zahihňám.

"Můžu ti to ukázat?" zeptám se a odpověď jí vidím v očích. Pomalu se skloním a přitisknu rty na její. Málem při tom omdlím, což se v podobný situaci děje pokaždý. Posune se do pohodlnější pozice, nohy mám podél ní a ruce dám po stranách její hlavy. V nepravidelných intervalech svírám a mačkám polštář, na kterej jsem je položila.

Propadneme tomu, polibek přejde ve vášnivější, zatímco Ashley přesune ruce na mý ramena a pak mi s nima sjede dolů po zádech a tiskne mě blíž k sobě.

Přejíždím jazykem po jejích zubech a znovu si ukládám do paměti jejich obrysy, když vtom si uvědomím někoho v těsný blízkosti a není to Ashley.

Ashley to zřejmě vycítila taky, protože mě přestane líbat a otevře oči.

Vedle nás leží Lucky a hledí na nás.

Ty jo, fakt dokazuje, že není třetí do počtu.

NE!

"Ehm, stalo se něco?" zeptá se ho Ash a tváří se trochu zneklidněně.

Lucky na nás dlouho hledí a pak se zazubí. "Dole je Spenceřina máma."

Chvilku mi trvá, než to prohlášení zpracuju, ale když k tomu dojde...

"Uf." To je zvuk, kterej Lucky vydá, když ho shodím z postele. Následně se odvalím z Ashley, vyskočím na nohy a, no, panikařím.

"Cože?" vydechnu, zatímco přecházím sem a tam.

"Klídek," řekne Lucky, posadí se a mne si bedra. "Myslel jsem, že jste slyšely zvonek, ale byly jste ztracený v jiným světě."

Zastavím se před zrcadlem a všimnu si svýho zarudlýho obličeje. "Pozná to."

"Nic nepozná, Spence," snaží se mě Ashley uklidnit. Ale na to je už pozdě.

"Panebože," vyhrknu, otočím se k ní, chytnu ji za ruce a snažím se jí přesvědčit o vážnosti situace. "Panebože. Zjistí to o nás a pak mě pošle do kláštera na druhým konci světě a už tě nikdy neuvidím."

"To se nestane," ujistí mě Ashley a vezme mě za tváře.

"Jak to víš?"

"Šla bych za tebou kamkoliv, Spencer. Kamkoliv půjdeš."

To bylo zřejmě přesně to, co jsem potřebovala slyšet.

Panika odvrácena.

Jde se zjistit, co máma chce.

"Á, výborně. Tady jsi, Spence. Chtěla jsem... To je cucflek?" zeptá se mě máma a podezřívavě si prohlíží můj krk.

S Ashley si vyměníme pohled, ale rychle se vzpamatuju... tak trochu.

"Ne," popřu to.

"Tak co to je?" zeptá se máma a přistoupí trochu blíž.

"No... ehm... no..."

"Byli jsme na minigolfu," přispěchal Lucky zachránit situaci. "A nedávali jsme pozor, trochu jsme blbli. A jeden z míčků trefil Spencer do krku."

Zasmála bych se absurditě tý historky, kdyby mi život nevisel na vlásku.

"Golfový míček?" zeptá se máma a skepticky zvedne jedno obočí.

"Jo," přisvědčí Lucky a Ash a já na potvrzení přikývneme.

"Aha," řekne máma a na tváři má drobnej úsměv. Evidentně nám nevěří, ale v hlavě jí šrotujou kolečka a mám pocit, že bude trvat jenom krátkou chvilku, než zjistím, k čemu došly.

"Takže jak dlouho s Luckym chodíte?" zeptá se mě se samolibým úsměvem.

Sakra, to byla kratší než krátká chvíle.

"Co?" vykviknu a skoro se pitomě rozesměju, dokud nezachytím Ashleyin a Luckyho pohled.

"Jé, vám nic neunikne, paní C," zubí se Lucky. "Přistiženi."

"Vypadá to, že vás tvá máma odhalila, Spencer," přidá se Ashley.

Co?

Co se děje? Unikla mi nějaká telepatický zpráva nebo tak něco?

"O čem to mluvíte?" zeptám se jich.

"Ale, Spence," hodí kolem mě Lucky ruku a přátelsky mě sevře. "To je dobrý. Tvá máma už ví, že spolu chodíme. Už to nemusíme skrývat," mrkne na mě a mě to konečně dojde.

"Aha, jasně. Jasně. Ty jo, mami, jsi dobrá," přidám se k tý šarádě.

"No, co můžu říct? Jsem právnička. Odhalím díry v jakémkoli příběhu."

Tím bych se nebyla tak jistá, mami, protože ty kecy, kterýma tě krmíme, mají víc děr než ementál.

"To máš svatou pravdu," řeknu a koušu si ret, abych se nerozesmála.

"Přijď k nám někdy na večeři, Lucky," prohlásí máma a věnuje mu širokej úsměv. Pak obrátí pozornost ke mně. "Takže důvod, proč jsem přišla, je, že tě nebudu moct vzít nakupovat, ale dám ti svou kreditku a můžeš si koupit, co do školy potřebuješ. Nevadí?"

Dělá si srandu? To si pište, že nevadí.

Budu svý nadšení ale krotit.

"To je dobrý, mami."

"Tak dobrá. Pojedu. My se ještě uvidíme, mladíku," řekne Luckymu a pak natáhne ruce a obejme Ashley.

Jé, máma Ash taky miluje.

Jakmile odejde, tak-

Počkat. Taky?

Zapomeňte na to, vracím to rychle zpátky do podvědomí.

Kde jsem to byla? Á, ano.

Jakmile odejde, tak se rozesměju a odstrčím Luckyho od sebe. "Věříte, že na to skočila?"

"Já vím," přisvědčí Lucky. "Holka, nikdo mě neměl za heteráče, co mi bylo pět a škemral jsem o CD Barbary Streisandový."

Tomu se směju ještě víc, zvlášť když si si to dokážu živě představit.

A jak z plných plic zpívá "Over the Rainbow".

"Tak proč jsme ji u toho nechali?" zeptám se jich, zajímá mě přesnej motiv, proč nechali mámu věřit tomuhle.

"Je to dokonalá zástěrka," pokrčí Ashley rameny a smaže krátkou tu vzdálenost k mýmu smějícímu se já. "Teď si bude myslet, že kdykoliv jsi se mnou, jsme s Luckym, a nebude mít tolik otázek. Zvlášť o cucflecích."

"Jednodušší řešení by bylo mi je přestat dělat," řeknu jí s úšklebkem.

"Jednodušší pro koho?" zeptá se mě a přistoupí těsně ke mně. Dá mi rty k uchu a zašeptá tak, abych to slyšela pouze já: "Kromě toho zbožňuju, jak sténáš, když ti líbám krk. Nemáš tušení, co to se mnou dělá."

Pokud půlku toho, co to dělá se mnou, tak Ashley za posledních pár dní přestála pár studených sprch.

"Myslím, že tuším," zašeptám, letmo ji políbím a pak se odtáhnu.

"Co se děje?" zeptá se mě.

"Lucky musí domů," prohlásím.

"Ano, odvezte mě, prosím," souhlasí Lucky. "Dívání se, jak si okusujete obličeje, nebyla má představa, jak strávit den volna."

"Fajn, trapáku. Mazej do auta," přikážu mu Ashley a obrátí nad jeho poslední poznámkou oči v sloup. "Hned jsem zpátky," řekne mi, a než rychle zmizí, ještě jednou mě políbí.

"Budu čekat," zavolám za ní a zasměju se, když uslyším, jak Lucky předstíraně dáví.

A budu čekat, ale nejdřív si musím ještě něco vyřídit.

Mám schůzku s ďáblem.

"Jen počkej, Blesku."

18B

Jsem uvězněná v komoře.

A ne, nedělám si srandu.

Bohužel.

Samozřejmě tu nejsem uvězněná schválně.

To mi udělal on. Ten ďábelskej ratlík.

Jak, ptáte se?

No, není to zajímavá otázečka, protože nevím přesně, jak to udělal. Vím akorát, že to udělal. Jako netuším, jak ta potvora snědla sendvič, co byl dvakrát větší než on.

Ale udělal to.

Vím, že to udělal.

Zatracenej čokl.

Každopádně se stalo tohle. Když byla Ashley pryč, byla dokonalá příležitost pro vykonání mý pomsty za všechny to hrozný věci, co mi od doby, co ho znám, udělal.

Ten seznam je dlouhej a není třeba ho znova procházet, protože určitě moc dobře víte, o čem mluvím.

Takže plán byl ho zamknout v komoře. Nachystala jsem dveře, odemkla je a nechala je otevřený. Pak jsem vzala psí pamlsky a udělala z nich cestičku z vrchu schodů ke dveřím komory. Potom už jsem jenom čekala.

Nahoře na schodech jsem uslyšela klepat jeho drápky a dokonce jsem ho slyšela chroupat ty psí pamlsky. Když jsem si byla jistá, že je v komoře, zabouchla jsem dveře a vítězoslavně se o ně opřela zády.

Krátký vítězství.

Nekňučel ani neštěkal, jako když když jsem ho tenkrát zamkla ve sklepě. Dokonce ani neškrabal na dveře.

V obavách, že jsem mu třeba ublížila, jsem malinko pootevřela dveře. Než jsem je otevřela úplně, ujistila se, že se za mnou nezabouchnou, to pro případ, že by se mě snažil vlákat do pasti. Nakoukla jsem dovnitř a nebylo tam nic. Teda Blesk tam nebyl. Jenom drobky, kde zřejmě zblajznul suchary a zmizel.

Nevěřícně jsem otevřela dveře dokořán a nakoukla dovnitř, protože přece nebylo možný, aby mě ten vořech tentokrát převez.

Chyba byla vstoupit dovnitř.

Jakmile jsem do komory vešla, dveře se nějak zavřely a uvěznily mě uvnitř.

A teď jsme zpátky v současnosti.

Nevím, jak dlouho tu jsem, ale je to dost dlouho, abych se začala nudit a pravá noha mi zdřevěněla, jak jsem na ní seděla.

Blbá já nechala mobil v Ashleyině pokoji a jak znám to zatracený psisko, nejspíš mi likviduje kredit vytáčením spřízněných špiclů v Německu a chrtího kámoše v Egyptě.

Jednou jsem musela psát seminárku o psech a jejich původu.

Slyším, jak se zavřou dveře od domu, a vmžiku jsem na nohách a buším na dveře a křičím z plných plic.

"Spencer, kde jsi?" volá Ashley a zní mi to, jako by byla na chodbě.

"Ashley!" zavolám už zoufale. Bojím se, že se mu nějak povedlo zvukově odizolovat dveře, abych tu zůstala navěky a umřela hlady, zatímco on bude dál jíst mý krůtí sendviče a-

"Proč jsi tady?" zeptá se mě Ashley, když otevře dveře.

Rychle na ni padnu a dám kolem ní ruce. Dramatizuju to, ale je mi to fuk. Myslela jsem, že umřu.

"To mi udělal tvůj šílenej, vražednej a sendviče kradoucí pes," vyhrknu jedním dechem a cítím, jak se jí tělo třese.

"To není vtip, Ashley," odstrčím ji od sebe a zkřížím si ruce na hrudi. "Myslím to vážně. Tvůj pes má zlý úmysly. Nenávidí mě."

Ash ubere na smíchu, chytne mě za ruku a zatáhne za ni. "To není pravda," řekne jemně a vede mě zpátky do svýho pokoje.

"Ukradnul mi ten krůtí sendvič," trvám si na svým a pořád za ní jdu. Šla bych za ní kamkoliv, protože je skvělá průvodkyně.

"Udělala jsem ti další," řekne sladce, posadí se na postel a stáhne si mě na klín, takže ji obepínám nohama.

"O to nejde," zamumlám a trochu vyšpulím spodní ret, jen aby se neřeklo. Ve skutečnosti jsem úplně zapomněla na Bleska a komoru a ten sendvič a... svět.

To se mnou Ash dělává.

"Chybělas mi. Byla to jenom chvilka, ale chybělas mi," řekne mi a dívá se mi do očí, abych věděla, jak vážně to myslí.

Taky mi chyběla.

"Takys mi chyběla," řeknu vážným tónem a upírám zrak do jejích očí, ale pak ho sklopím k jejím rtům. Teď už je to akorát otázka času.

"Jo?" zeptá se mě se zářivým úsměvem a rukama mě jemně chytne v pase.

"Jo," odvětím s nepatrně stydlivějším úsměvem a trochu váhavý ruce jí položím na ramena.

"Bezva," zašeptá a pak přiblíží pusu k mý, aby se zmocnila mých rtů, a rty se nám se střetnou v nejsladší bitvě známý člověku.

Nebo v tomhle případě konkrétně ženě.

Nemusím zacházet do detailů. Po chvíli muchlování si Ashley vzpomněla, že musím jít nakupovat oblečení.

Je dobře, že si vzpomněla, protože můj mozek měl dovolenou.

"Tak mě napadlo," řekne, zatímco zastavíme na červenou, "nevyšla by sis se mnou někdy?"

Nevím, proč reaguju takhle. Můj žaludek udělal kotrmelec a pak se sevřel s třepotáním motýlů nervozity. Věděla jsem, že to přijde. Mluvily jsme o tom a všechno. Ale stejně, slyšet ji mě pozvat na rande....

"Já... eh... ehm..."

"Spence?" ptá se v obavách. Nechci, aby se bála.

"Páni, jenom mi dej chvilku," chvatně řeknu. "Jsem prostě... divná," pokračuju a ani se to nesnažím skrýt a Ash se uchechtne.

"Já vím. To je jedna z věcí, co se mi na tobě líbí," dobírá si mě.

"Hele," ozvu se předstíraně uraženě, má skutečná emoce je od uraženosti hodně vzdálená.

"Dělám si srandu," ujistí mě.

"Já vím a ráda si s tebou vyjdu... kdykoliv," řeknu jí, a když spatřím, že se jí úsměv pokouší rozpůlit obličej na dvě půlky, taky se usměju.

"Fajn, takže zítra? Přijedu pro tebe a všechno," žertuje s vědomím, že mě vozí pořád.

"Dobře, ale jen abys věděla, nejsem holka, co se líbá na prvním rande," škádlím ji a se zazubením na ni pohlédnu, abych věděla, jak zareaguje na tohle.

"Zajímavý," protáhne to slovo a předstírá hluboký zamyšlení. "Ještěže já taková holka jsem."

Musím se zasmát.

To je dobře. To je moc dobře.

Jsme zpátky... v obchoďáku.

Akorát tentokrát si něco koupit musím, jinak budu chodit do školy nahá.

Ale kdo ví, možná by se to chytlo. Brzy to bude novej trend a všichni budou chodit do školy nazí.

Hele, všichni zahrnuje i Ashley.

Hezký.

Ale... fuj, Lucky.

Mám ho ráda a vůbec, ale vidět ho nahýho nepotřebuju.

"Spencer," ozve se Ashley a vytrhne mě z neúmyslně dlouhýho zamyšlení. "Soustřeď se," pokračuje a vypadá, že ji něco pobavilo.

Myslím, že mi zase četla myšlenky.

"Dobře, fajn," odvětím a naberu si hromádku triček s nápisama, tílek a pár džín a džínových sukní. "Hotovo. Pojďme se muchlovat."

Zasměje se mi a prohlíží si oblečení, co jsem vybrala. "I když je ta nabídka lákavá, fakt ti musíme vybrat oblečení do školy. Jinak tě bude chtít vzít znova na nákup máma. Nechceš, aby tě oblíkla jako panenku, že ne?"

Sakra práce. Má pravdu.

"Muchlování pak?" zeptám se hravě a snažím se neodtáhnout, když nenuceně, ale ne doopravdy, přejede prsty po mý čelisti.

"Rozhodně," zašeptá a nejednou je blíž, než byla před chvilkou.

"Nechutný," uslyším někoho zamumlat a vytrhnu se z koncentrace.

Obě se otočíme a stojí tam Madison s Aidenem v závěsu, zřejmě ji dneska nosí tašky.

Obrátím oči v sloup.

Ne tihle blbci.

"Slyšela jsem, že si vašeho kamaráda včera někdo podal," prohlásí Madison ležérně, jako by to byla ta nejnormálnější věc na světě.

Já zuřím, protože to může vědět, jenom pokud-

"Jestli je to tvá práce," výhružně postoupím o krok dopředu, Ashleyina ruka na mý je jediná věc, co mi brání, abych se na tu holku jednoduše vrhla.

"Klídek, bláznivko. Já s tím nemám nic společenýho. Ale víš, co se říká o dobrých zprávách... šíří se rychle," nechutně se ušklíbne a ten úšklebek jí nesmažu z tváře jenom proto, že mě Ashley chytne za loket.

"Ve vlastním zájmu by sis měla dát odchod, Madison," varuje ji Ashley a hlas si jí třese vzteky.

Madison se rychle přestane ušklíbat a obě nás probodává pohledem. "Ty," řekne s pohledem na mě, "si musíš uvědomit, s kým mluvíš. A ty," podívá se na Ashley, "bys měla říct svý kámošce, aby přestala balit hetero kluky."

A s tím Madison odejde a její nosič ji poslušně následuje.

Ty jo, co jsem na tom trapákovi kdy viděla?

Nervy mám pořád napnutý, dýchání pořád zrychlený a srdce mi splašeně uhání jako o závod.

Pořád mi v žilách koluje adrenalin a to, že jsem ho nemohla vybít, nutí mý tělo reagovat divně, myslím... myslím, že budu brečet.

Ashley si okamžitě všimne změny mýho dýchání a bez otálení mě otočí čelem k sobě. "Spencer," zašeptá něžně a obejme mě.

Nevím jistě, jestli jsem to potřebovala, ale vzhledem k těm všem různým emocích, co ve mě bojujou, si nejsem jistá ničím.

"Mrzí mě to, Spence. To bude dobrý," šeptá mi do ucha a víc mě sevře. Já jsem zamrzlá. Ruce mám úplně nehybný. Jsem ztuhlá... šokem? Ne, to není ono.

Jsem ztuhlá strachy.

Bojím se.

"Takový to bude, Ash?" zeptám se jí... zeptám se jí tak tiše, že si nejsem jistá, jestli mě slyšela.

Ale když kolem mě její ruce zpevní sevření, vím, že slyšela. "Je to blblka, Spencer," ujišťuje mě a odtáhne se, aby se na mě podívala. Konečně se uvolním a opět ovládám ruce. Zase cítím slzy, který mi sjíždějí po tvářích.

"Takový to je? Takový lidi budou?" ptám se. Odpověď znám, ale potřebuju ji od ní slyšet.

Nevím proč, ale potřebuju to od ní slyšet.

"Některý," připustí a sklopí zrak z mých očí k zemi.

Nechává mě zpracovat tu novou, ale ve skutečnosti starou informaci samotnou. Protože jedině tak to pro mě bude skutečný.

Jsem na rozcestí. Ashley to ví a já to vím. Ale jenom já vím, kterým směrem se vydám.

"Budeš mě držet za ruku?" zeptám se jí bázlivě a připomene mi to okamžik, který se udál ne tak dávno, a otázku, která byla na povrchu nevinná, ale ve skutečnosti byla pravý opak.

"Jsem lesba."

Hodně dlouho mlčím.

Příliš dlouho a ona se na mě dívá, mlčky mě prosí, abych něco řekla, ale žádný slova nepřicházejí.

A nepřijdou.

Aspoň ne správný slova.

"Spencer, slyšelas mě?" zeptá se mě Allie s očima upřenýma na mě, na mým obličeji, všude.

Bojím se na ni podívat. Protože když se na ni podívám, pozná to.

"Miluju tě, Spence. Jsem lesba a miluju tě."

"Slyšela jsem tě," zašeptám a rychle vstanu. Potřebuju trochu prostoru.

Ale nedopřeje mi ho, vstane spolu se mnou. "A?"

"A co? Co chceš, abych řekla?" prakticky na ni křičím a ona to už vidí.

Pozná to z mých naštvaných očí. Pro mě je to moc brzy. Nejsem připravená. A nepokoušej se mě nutit být, Allie.

"Řekni mi...," začne nejistě. Bojí se, aby to nezvorala. Bojí se, aby nás úplně nezničila. "Řekni mi, že pořád budeš má kamarádka, Spence. Řekni mi, že mi pořád dovolíš, abych tě držela za ruku."

V tý chvíli to málem nedám. Ten pohled, kterej mi věnuje, to jak zranitelná a otevřená je, mě téměř přimějou vzít okamžitě nohy na ramena.

"Budeš mě držet za ruku?"

Měla jsem odpovědět hned, ale místo toho jsem zaváhala a v tý chvíli na parkovišti zastavilo auto mý mámy, která na nás zatroubila, abychom šly. Trénink skončil. Doba hraní skončila.

Skutečnost skončila.

"Nemůžu," řeknu jí a mý srdce se zlomí ve stejným okamžiku jako její.

To byla špatná odpověď.

Nevím, co dodat. Víte, jak to bylo dál.

Teď jsou role obrácený, ale situace, i když je jiná, je svým způsobem stejná.

Potřebuju Ashley na svý straně, jako jsem měla být na Allieině. Potřebuju vědět, že bez ohledu na to, co bude s mou mámou, s jinýma lidma, se světem, bude mě Ashley pořád držet za ruku.

Vím, že si to nezasloužím, ale... nejsem dost silná, abych to zvládla sama.

"Vždycky tě budu držet za ruku," ujistí mě Ashley, vezme mě za ruku a dá si ji na srdce. "Vždycky," zašeptá tentokrát a ta slova mají z nějakýho důvodu větší dopad než měla ta tehdy.

To je správná odpověď.

19 - Spencer a první rande

Konečně se karta obrátila.

Dnes jdeme s Ashley na naše první rande, ale než se k tomu dostanu...

Lucky se stavil hodně brzo ráno s Bleskem, venčil ho místo Ashley.

"Hoj, Spencer. Jsi oblečená?" zaklepe a zároveň otevře dveře.

To jsem, ale o to nejde. Ve skutečnosti jde o to, že vyšiluju.

"Co si vezmu na sebe, Lucky?" skuhrám, odhodím další oblečení na podlahu a zase zapadnu do šatníku.

"Obvykle si lidi berou oblečení," vtipkuje, zatímco se posadí na mou postel, nebo spíš horu oblečení.

"Vypadá to tu, jako by ti vybouchnul šatník, Spencer," zvedne tričko nebo dvě a já ho probodnu pohledem. "Co je?"

"K čemu jsi dobrej? Nemáš mít cit pro módu nebo tak něco?" utrhnu se na něj, ve skutečnosti se nezlobím, jenom jsem hrozně frustrovaná. Kdy se vyražení si s Ashley tak zkomplikovalo?

"To mám, ale v tomhle panickým módu ti rozhodně pomáhat nebudu. Jsi schopná trhat hlavy."

Zamračím se na Bleska, kterej mi okusuje botu, a s vyšpuleným spodním rtem se posadím na postel. "Fajn. Dám ti volnou ruku, akorát... nechci vypadat příliš mladě, příliš staře, příliš nestoudně, příliš prudérně... a žádnej flanel," varuju ho a zúžím na něj oči.

"Ale Britney-"

"Žádnej flanel," zopakuju tentokrát s drobným úsměvem. Tenhle kluk má zvláštní posedlost Britney Spearsovou.

"S tebou není sranda. S tebou ani s Ashley. Právě jsem od ní odešel, protože vyšilovala a málem mě přizabila botou," zamručí a zamíří do mýho šatníku, aby se pustil do práce.

Tomu se usměju. Aspoň je na tom Ashley stejně jako já.

"Vážně?" zeptám se ho a zvednu svýho Lechtivýho Ernieho (Elma už neměli) a přitisknu ho k sobě.

"Si piš, holka. Pak mi řekla, abych se ztratil, protože ji akorát znervózňuju. Věřila bys tomu? Já?"

Zní trochu přešle, ale myslím, že ho to přejde.

"Z toho prvního rande chci znát ty nejmenší podrobnosti, rozumíš, Spencer Carlinová? Detailní detaily. Nebo ještě líp, chci z něj přepis."

Jsem ráda, že je v šatníku a nevidí mě, protože by si mě určitě dobíral ohledně rudých tváří.

V tý chvíli se Blesk rozhodne vyskočit na postel a k smrti mě vyděsit. V šoku zmáčknu Lechtivýho Ernieho, kterej se rozchechtá.

V tý chvíli se obrátí karta.

A to nás přivádí do přítomnosti.

Blesk se bojí Lechtivýho Ernieho.

Děsí ho jeho smích.

A já jako hodná, soucitná a úplně dospělá osoba, kterou jsem, Ernieho odložím, aby se náš pejsánek přestal bát.

…

…

… Ha ha ha. Ty bláho. Nedokázala jsem u toho udržet kamennou tvář.

Tuhle příležitost jsem si rozhodně nemohla nechat ujít. Ten čokl si to zaslouží.

Blesk znova zakňučí a zaběhne pod postel, zatímco ho honím s Erniem, ten Ernieho syčivej smích mu musel zabránit v štěkání nebo tak něco.

Lucky má moc práce s děláním módního poradce, aby si toho všimnul.

A já mám zase plný ruce práce s pomstou, abych si všimla jeho.

"Spencer, co vyvádíš?" zeptá se mě Lucky a zarazí se, když mě uvidí viset z postele a ďábelsky se smát.

"Nic," odvětím provinile a Blesk s ocasem mezi nohama vysprintuje z pod postele.

Ha ha.

Schová se za Luckym.

Posera.

"Tys děsila psa?"

"Možná," odvětím a vím, že si Lucky a Ashley myslí, že jsem ohledně Bleska trochu na hlavu, ale vy znáte pravdu, že jo?

Že jo?

"Spencer, fakt si musíš najít novýho koníčka. Blesk po tobě nejde."

Co je to s nima?

Ten vořech je ztělesnění ďábla.

"Ten démonickej pes má na mě od prvního dne spadeno. Ale já se nedám. Říkej si co chceš," povím Luckymu a pak se na to ďábelský stvoření podívám a přísahám při Ježíši, Josefovi a Marii, že na mě mrkne.

Mrknul.

"Viděls to?" zeptám se Luckyho, pohled pořád na psisku.

"Co?"

"On... on na mě, ehm, mrknul."

Lucky na mě zírá, jako bych spadla z Marsu a pořádně si u toho natloukla hlavu.

"Jsi blázen."

"Přísahám, že mrknul."

"Jdi se vysprchovat. Rozložím tu oblečení a počkám na tvý schválení," řekne Lucky, asi se mu momentálně do debaty o Bleskovi nechce.

Jdu ke dveřím do koupelny, ale oči mám pořád na něm.

"Neskončili jsme," zamumlám na něj.

"Jen se ukaž, mrcho," zamumlá v odpověď a mě spadne čelist.

Fajn, tak ne. Doopravdy to neřekl. To fakt byla jenom má představivost, ale zívnul.

Parchant.

"MÁM VÁS!" vpadne do mýho pokoje Glen.

Lucky při otočení na něj sotva hne brvou a pak pokračuje v mým líčení. "Potřebuješ něco?"

"Myslel jsem, že tu... no, ehm..." Vím, co chce říct. Nejspíš by ho ani za milion let nenapadlo, že přistihne sestru a jejího 'přítele', jak ta sestra před tím přítelem sedí, zatímco jí líčí.

Zapomněl započítat homo faktor.

"Máma nechce, abys měla zavřený dveře," řekne Glen pořád rozhozeně.

"Proč ne?"

Uchechtne se. "Protože jsi holka. A on je kluk. Spočítej si to, Spencer."

"Aha," pronesu dramaticky a snažím se nedat znát v hlase pobavení. "Bojí se, že se budeme muchlovat a tak," řeknu Luckymu, kterej teatrálně vykulí oči a hraje se mnou.

"To bych nikdy neudělal," odvětí pomalu a předstírá, že je dotčenej, i když je to svatá pravda.

"Jo, jo, jo. Prostě nechte ty dveře otevřený, jasný?" vyhrožuje Glen napůl lhostejně a pak odejde. Ne, protože věděl, co se děje, ale protože Lucky by z něj nejspíš udělal dva malý... no, nebyl by to hezkej pohled.

"Tvůj brácha začíná něco tušit."

"Nevšimla jsem si."

"To kvůli tomu, že jsi příliš zaslepená jistou slečnou Daviesovou, abys vnímala, že na týhle planetě jsou i jiný lidi," dobírá si mě a já zrudnu jako malina.

Není to pooprvý, co to řekl.

"Ježiš, Spence, ty jsi k sežrání," prohlásí a znova mi přejede tím velkým štětečkem tváře. V zrcadle jsem se zahlídla jen letmo, ale podle toho, co jsem viděla, odvádí dost dobrou práci.

Líčení jsem nikdy moc nemusela, ale když to bude moct dělat Lucky, možná změním názor.

"Už ti prozradila, co podniknete?" zeptá se mě a já v odpověď jednou mrknu. Řekl mi, ať se nehýbám.

"Mně to taky nechtěla říct. Tuším, že to bude něco velkýho, protože ještě nikdy nebyla-," zarazí se. "Nikdy nebyla tak tajnůstkářská a tak," pokračuje a věnuje mi pohled, z kterýho poznám, že původně chtěl říct něco jinýho.

"Už to bude," dokončí práci s řasenkou. "A je to. Finito."

Postaví se přímo přede mě před zrcadlo, takže se nevidím. Z toho, jak na mě Lucky zírá, jsem trochu nesvá.

"Jak vypadám?"

"Líp než Rachael Leigh Cooková v Takový normální holce po nalíčení a před pádem ze schodů," řekne a pak si to rozmyslí. "Možná po pádu ze schodů."

Obrátím oči v sloup. Lucky je hrozná holka.

"Zavři oči," řekne mi. Poslechnu ho a on mě zvedne. "Nechej je zavřený."

"Dobře, ale opovaž se udělat něco nechutnýho."

Lucky se odfrkne. "To nemám v povaze." Ruce má na mých ramenou a nastavuje mě. "Fajn, a teď... je otevři."

Udělám to.

Kdo to proboha je?

"To jsem já?" zeptám se a zírám na svůj odraz, což budu evidentně já, protože se ptá na to samý.

Ty bláho!

Vypadám nádherně.

"Páni!"

"Já vím. Spenceřička se nám úplně vyloupla," usměje se na mě Lucky v zrcadle. Pak pro něco sáhne dolů. "Nemyslíš, Blesku?"

V zrcadle probodnu to ďábelský psisko pohledem a on se na můj odraz dlouho dívá a pak jednou štěkne a zavrtí ocasem.

"To je rozhodně ano," prohlásí Lucky a já se na toho malýho psa usměju. Mívá dobrý chvíle.

Už jsem oblečená a nachystaná, zbývá jen počkat na Ashley.

19B

Čekání skončilo.

Běžím... ne, to si škrtněte.

Když zazvoní domovní zvonek, nějak si dokážu nezlomit vaz při hodně opatrným scházení schodů na vysokých podpatcích a s čerstvě uzdraveným zlomeným prstem u nohy.

"Jdu tam," houkne na mě Glen a u dveří je (jak jinak) přede mnou. Vlastně on i Lucky.

A i ten trochu roztomilej pes.

Co je?

Můžu změnit názor.

"Je, ehm... Spencer doma?" slyším se někoho zeptat.

Někoho, kdo není moje Ashley.

"Kdo jseš?" zeptá se můj brácha, můžu dodat, že trochu nezaujatě.

"Aiden Dennison."

"To je nechutný," slyším říct Luckyho, kterej se vrátí do předsíně, kde se schovávám.

"Spencer, máš tu nějakýho kluka," řekne mi Glen a zmateně se na mě podívá. "On... tě bere na rande?"

"Ne, mám jiný plány," řeknu mu a příhodně nezmíním s kým.

"No, chce s tebou mluvit," pokračuje Glen.

"Já s ním mluvit nechci," odvětím očima mu vysílám zprávu. Nejenže nechci být obtěžovaná. Nechci, aby mě Aiden viděl dřív než Ashley.

Při tý představě se mi zvedá žaludek.

"No, a co s tím mám jako dělat?"

Bože, kluci jsou takoví zabedněnci.

"Řekni mu, ať odejde, ne?" vysloví Lucky očividný.

Tak jo. Zabedněnci jsou jenom hetero kluci.

"Ty jsi její kluk. Neměl bys ho poslat pryč ty?" brání se Glen a pak naštvaně zapadne do kuchyně.

Taky pravda.

"Má recht," prohlásí Lucky a zatímco jde ke dveřím, trochu si povytáhne džíny a svraští obličej v předstíraně naštvaným výrazu. "Tak podívej, Dennisone, už mám těch tvých šaškáren až sem," zvedne ruku nad hlavu. "Kdy ti dojde, že se Spencer nelíbíš a nikdy nebudeš. Teď budu počítat do deseti," změní hlas. "Ty odpornej," zní jako newyorskej ganster, "zbabělej," to mi přijde povědomý, "všivej skunku, koukej odtud mazat," už jsem si vzpomněla, je to ze Sám doma, "než z tebe udělám cedník."

"Co?" nechápe Aiden.

"Jedna," začne Lucky počítat a sáhne za sebe pro imaginární zbraň.

"Ne, Lucky, nedělej to!" přidám se k jeho hraní předstíraně zhrozeně.

Tohle je sranda.

"Dva."

"Luciane, NE!"

"Deset!" Vidím, jak po Aidenovi vystartuje, ale nedostane se daleko, Aiden totiž vzal podle všeho nohy na ramena.

Nemůžu se přestat smát.

"Ty jo, ha ha ha. Bože, ha ha." Nemůžu dýchat.

"A drobný si nech, prolhanej skunku," dokončí to Lucky a já mám taky dost. Směju se tak moc, že se buď počůrám nebo rozbrečím.

V každým případě to zničí jeho práci.

"Spencer, no tak," napomíná mě a sám se snaží tolik nesmát. "Zničíš si makeup. Přestaň."

"On fakt utekl?" Potřebuju jen tuhle malou informaci.

Lucky přikývne. "A málem se u toho přerazil na schodech k domu."

Pohrdavě si odfrknu a zase se rozhihňám. Ne tolik jako předtím, ale... ty bláho, to bylo boží.

Jsem tolik ponořená do smíchu, že neslyším přijet její auto, ani ji neslyším přijít k domu a ani ji neslyším šťouchnutím víc otevřít už otevřený dveře.

"Co je tu k smíchu?" zeptá se Ashley a má hlava okamžitě vystřelí nahoru.

Pokud jsem si předtím myslela, že nemůžu dýchat, nevím, co se děje teď. Možná dýchám oxid uhličitej nebo tak něco, protože všechno kolem sebe mám rozmazaný.

Teda všechno kromě Ashley.

Tu vidím naprosto jasně.

Je nádherná.

"Ahoj, Spencer."

"Ahoj, Ashley."

Musíme vypadat jako naprostý trdla, jak tam tak stojíme metr a půl od sebe a jenom si na sebe přihlouple usmíváme.

Sotva si všimnu, že k ní přistoupí Lucky. Trochu do ní šťouchne a Ashley ožije.

"Jo, já, ehm, ta je pro tebe," vykoktá a zvedne květinu: bílej karafiát. "Zatím ti neřeknu, co znamená," zašeptá a já si ji od ni vezmu.

"Děkuju," řeknu a vlastní hlas mi zní zvláštně. Je tak... tichej. Skoro jako kdyby byl hlasitější, ta květina by se rozpadla.

Je to způsobený tím, jak Ashley vypadá, a přála bych si vám ji popsat, ale nemám pro to slova. Aspoň ne žádná vhodný.

"Je nádherná," řeknu jí zbytečně a Ashley se jen usměje.

"Ty jsi nádherná."

Zabijte mě už. Zase se mi rozhoří tváře a očima vypaluju díry do země. Co to se mnou Ash dělá?

"Děkuju," zamumlám, a jak otáčím květinou v prstech, píchnu si o trn.

"Au!" ulevím si a zvednu si poraněnej prst k puse a jako o život saju. Drobný krvácení se mi povede zastavit.

"Ukaž mi to," řekne Ash spěšně, vezme mou ruku do svých a karafiát odloží na stolek v předsíni. "A jéje," mumlá. Myslím, že si vzpomněla, že krev nemusím. "Říkala jsem jim, ať trny odstranění," zlobí se a ve svých nádherných rysech má patrnou starost.

"To je dobrý, Ash," zvednu druhou, nezraněnou ruku k její tváři a pohladím ji palcem. "Je pořád plně funkční, vidíš?" žertuju, zvednu druhou ruku a zamávám s ní před ní. Pořád se na ni nedívám, protože to fakt není žádná sranda.

Krev nemůžu vystát.

Ashley se usměje se, vezmu mě za tu ruku a na prst mi vtiskává ty nejjemnější polibky. Nebojte, krev už dávno zaschla.

Jen jsem až taková trapka.

"Lepší?" zeptá se mě Ashley a v očích má jiskry. Ale to není, proč vím, co řekla.

Vím to jenom proto, že jsem sledovala její rty.

Co je? Jsem závislá.

Přiznávám to.

A nechci být nikdy vyléčená.

"Naprosto."

"Měly bychom jet," řekne mi Ashley, ale nepohne se, pořád mi hledí do očí.

Jo, jasně. To je fakt. Naše rande.

"Jasně. Počkej, kam jedeme?" zeptám se, zatímco mě konečně začne vést z domu.

"Ale no tak, Spencer," mrkne na mě, "nekaž překvapení."

Přestanu se vyptávat, popadnu kabelku a květinu a vyjdeme z domu.

Mám ráda překvapení.

Nevím, kam se poděli Lucky a Blesk.

Přísahám, že byli v předsíni s námi, když se Ashley objevila a pak puf a byli fuč!

Vím, co si myslíte.

Co ty můžeš vědět, Spencer? Oči jsi měla celou dobu přilepený na Ashley.

No, jasně.

Ale viděli jste ji dneska? Vypadá úžasně.

Vlasy má rozpuštěný a rovný a má přesně dokonalý množství makeupu. Už takhle je prakticky bezchybná, ale dneska... dneska vypadá božsky.

A ty šaty, co na sobě má... tý jo.

Lepší slovo mě nenapadá.

Z přemítání mě vytrhne zastavení auta. Jsme... no, jsme u Ashleyina domu.

V mý tváři je určitě patrný zmatení, ale stejně se musím zeptat.

"Proč jsme tady? Zapomněla jsi něco nebo-"

"Vím, že jsi říkala, že se na prvním rande nelíbáš..."

Usměju se. "Mmm hmm."

"Ale, ehm, myslíš, že bys třeba mohla pro jednou udělat výjimku? Vypadáš fakt nádherně, Spence. Moc tě chci políbit."

"Zavři oči," řeknu jí a přeruším její další slova, který by mě určitě přiměly zčervenat. V tom je Ashley mistryně.

Udělá to a moc, moc, moc, ale fakt moc se snažím se na ni nevrhnout, ale políbím ji.

Na tvář.

Rty tam nechám trochu delší dobu, než je nutný, a spíš cítím, než vidím, že se Ashley usměje.

"Ty vypadáš nádherně," řeknu jí nakonec šeptem se rty blízko jejího ucha.

Trochu nakloní hlavu k mý a začíná mi být fuk, že jsme na rande.

Pak někdo zaklepe na dveře a k smrti, spíš teda k trojnásobný smrti mě vyděsí.

Je tu Lucky... v červený vestě.

"Dobrý večer, dámy," usměje se a Ashley stáhne okýnko. "Vítejte v Ristorante de Davies. Já jsem," obrátí oči v sloup, "Lucian a budu tento večer váš portýr, hostitel, číšník a bavič... a nepřijímám menší než padesátidolarové bankovky."

"Drž se scénáře, vtipálku," řekne Ash, vyleze na jeho straně z auta a já ji pořád trochu zmatená následuju.

"Fajn, uvidíme se uvnitř," odvětí Lucky a zaběhne zpátky do domu.

"Ristorante de Davies?" zeptám se jí, zatímco pomalu jdeme ke dveřím.

"Říkala jsem si, že ti bude příjemnější, když budeme samy. A i když bych mohla nechat tátu zavřít pro nás nějakou luxusní restauraci, rozhodla jsem se držet se při zemi a využít Luckyho."

Jé, to je tak sladký.

"Jsi úžasná, Ashley."

Usměje se a rozkošně se jí při tom nakrabatí nos.

"Hnete už kostrama? To převlíkání kostýmů není snadný," ozve se Lucky ze dveří. Teď je ve fraku.

Po "objednání" se posadíme a Blesk vydrobnoklusá (Líbí? Vymyslela jsem to. Na klusání je moc malej, takže drobnoklusá) z kuchyně s košíkem s pečivem, taky v malým fraku.

Přiznávám.

Je roztomilej.

Znova si nervózně usrknu vody.

To, co se chystám udělat, je buď neskutečně sladký nebo úplně pitomý.

Doufám v to první.

"Něco pro tebe mám," vyhrknu zčistajasna a trochu moc hlasitě.

Ashley se na mě jenom usměje, vnímá mou nervozitu. Sevře mi ruku, co už chvíli drží, a pustí ji, abych mohla vytáhnout ten dárek.

Sáhnu do kabelky a vyndám černou krabičku na šperky. Je podlouhlá, tak se hoďte do klidu, lidi.

Tak šílená zase nejsem.

"Pro tebe," řeknu a podám krabičku Ashley. Velmi výřečný, já vím, ale nemám s sebou slovník, pardon.

Otevře krabičku a ve tváři je jí okamžitě patrný poznání.

Pamatuje si na to.

Byla to jenom taková hloupost.

Když jsme tu noc všichni tři leželi na trávníku, dívali se na hvězdy a mluvili o... no, ničem, pamatuju si, že říkala, že nikdy nedostala takový ten náramek z bonbónů.

Holka, která si mohla koupit, co si zamanula, nikdy nejedla jeden z těch hnusných bonbónových náramků.

Přicházím já.

"Líbí se ti?" zeptám se jí teď už spíš nadšeně než nervózně.

"Strašně moc," odvětí upřímně a rozkošně se na mě usmívá. "Děkuju. Nasaď mi ho," zavrtí zápěstím a náramek mi podá zpátky.

Nemůžu si pomoct a nasadím jí ho.

Jsem plná.

K prasknutí.

Přísahám vám, že kdybych byla hetero, nechala bych si změnit pohlaví a byla s Luckym. Ke všemu tomu, v čem je dobrej, je navíc kuchař světový úrovně.

Udělal (a snažte se neslintat): krevety v parmazánovým těstíčku, čerstvou bruschettu, kuřecí směs po italsku, šťouchaný brambory, zapečený těstoviny a ten nejúžasnější čokoládovej dort, do kterýho jsem se skoro nechtěla pustit, jak byl nádhernej.

Skoro.

Každopádně to všechno ukuchtil. Nesnědly jsme toho ani půlku, ale bylo to od něj úžasný.

"Nedokážu se pohnout," prohlásí Ashley a velmi nedámsky se roztáhne na gauči.

Je to zvláštně roztomilý.

"Moje řeč," odvětím, skopnu si boty a dám si nohy pod sebe.

"Nikdy si ho nesundám, Spencer," zvedne Ash ruku s náramkem.

Usměju se. "To nevadí. Tyhle věci mají dobu trvanlivosti deset let. Pak bych si mohla dovolit koupit ti další." O tom nekecám. Loni jsem při přeskupování nábytku našla jeden, kterej jsem ztratila, když mi bylo pět. Pořád vypadal jako novej. Byl kamenně tvrdej a Glen si o něj málem zlomil zub, ale pořád vypadal dobře.

To s Glenem mě nemrzí.

Ukradnul mi ho.

Patřilo mu to.

"To mě za deset let budeš chtít pořád znát?" zeptá se mě, otočí tělo a podívá se na mě. Já jí napodobím.

"Samozřejmě, slečno Daviesová," řeknu jí. "To jste nevěděla? Jste dobrá partie."

Pokud to zní, že začínám být upřímnější, je to vínem.

Usměje se na mě. "Ty taky."

"Už mi řekneš, co ta kytka znamená?" zeptám se jí a opět se ztratím v jejích očích.

"Ještě ne. Všechno má svůj čas, Spencer Carlinová. Pořád máme před sebou spoustu dobrodružství a příhod," natáhne se pro mou ruku a přitáhne se mě blíž k sobě.

"To mám ale štěstí," dobírám si ji a nakloním se k jejím rtům.

Nevím, jak dlouho jsme se líbaly, ani kdy jsme přestaly.

"No," prohlásí Ashley, když před mým domem zastaví auto. "Jsme tu."

"Ano, to jsme," zopakuju, opřu si hlavu o sedačku a dívám se na ni.

Jen se dívám.

Nikdy mě to neomrzí.

"Doprovodím tě ke dveřím," řekne mi a otevře dveře na svý straně. "Vydrž."

Za chvilku je Ashley na mý straně, otevře mi dveře a vezme mě za ruku, aby mi pomohla vystoupit. Ruku v ruce se couráme k domu, jako by to bylo něco, co děláme věky.

Cítím to tak.

A je to tu. Část večera, kdy nás čeká loučení tak sladkobolné.

Pardon, v hlavě mi naskočil Shakespeare.

"Skvěle jsem se bavila, Spence," řekne mi Ash hodně tiše.

"Já taky," odvětím ještě tišeji.

Dívá se na mě, jako by o něčem přemýšlela, a pak ten výraz zmizí.

"Co je?"

Usměje se. "Snažila jsem se přijít na to, co, ehm, je na tobě dneska jinak," odmlčí se a očima mi pomalu přejíždí dolů a nahoru po těle. Takhle se na mě ještě nikdy nedívala. "Ty šaty..."

"Jo?"

"Hodně ti zvýrazňujou oči," zašeptá a pomalu zvedá oči po mým těle nahoru, až pohlédne do mých očí.

"Fakt?" zeptám se jí a nakloním se trochu dopředu.

"Hmm," odpoví a taky se předkloní.

Setkáme se uprostřed a je to asi ten nejsladší polibek, kterej jsme si zatím daly.

Někde uprostřed současnosti a věčnosti se odtáhne a já párkrát zamrkám a znova začnu vnímat okolí.

"Dobrou noc, Spencer Carlinová."

"Tobě taky, Ashley Daviesová."

20 - Spencer a objev

Vsadím se, že si říkáte: 'Na první rande nic moc teda.'

A normálně bych s vámi souhlasila, ale bylo to s Ashley a taky to bylo moje první rande s holkou.

Takže si to nechte, lidi.

Jasně, nelezly jsme po sobě, netancovaly jsme, ani se nedržely za ruce, ani se nemuchlo-

Počkat, to poslední jsme dělaly.

Ale byla jsem hrozně nervózní, jasný? Jsem na sebe HODNĚ pyšná, že jsem nezvracela, ani neomdlela, ani nedala průchod jiným nežádoucím tělesným funkcím.

Takže s dovolením budu mít za to, že moje první rande s Ashley bylo dokonalý a jak by mohlo nebýt?

Byla jsem tam já a Ashley.

Když je řeč o nejdražší Ashley, před pár minutami mi volala a ptala se na "tu sexy kočku, s kterou jsem si včera večer vyrazila".

Řekla jsem jí, že ta holka "se chovala naprosto nepatřičně a furt mě chtěla osahávat".

Zasmála se.

Já taky, protože na tom nebylo ani zrnko pravdy.

Možná až na to osahávání. Z mý strany možná k nějaký neúmyslný osahávačce došlo.

Moje pravá ruka má vlastní rozum, nebo to aspoň hodlám tvrdit.

Líbaly jsme se na gauči (určitě si na to pamatujete) a měla jsem zavřený oči, protože, eh, kdo se líbá s otevřenýma očima, a poslepu jsem natáhla ruku, abych si přitáhla Ashley blíž.... za její bok.

Můj mozek musel mít někde zkrat a řekl mý ruce 'za prso', protože přesně tam skončila. Když mi došlo, co jsem udělala, okamžitě jsem ucukla, ale Ashley mě nenechala odtáhnout se daleko. Vzala mě za obličej, zamumlala "to je v pořádku" a začala mě znova líbat. Tu nenechavou ruku si dala na hruď... přes srdce.

Nevím, proč mě to tolik dojalo.

Napodobila jsem ji a taky jsem jí dala vědět, jak moc naživu se v tý chvíli cítím, jak naživu se cítím díky ní.

Bylo to tak pořád.

Každopádně jsem odbočila... kde jsem to byla?

Aha, jasně, Ashley volala a říkala, že přijde ke mně... se psem.

Po včerejšku mezi námi panuje příměří, ale kdo ví, co se stane.

Ten pes je hrozně nepředvídatelnej.

Jen pro případ jsem dala do Lechtivýho Ernieho nový baterky.

Na Malou Carlinovou si nepřijdete.

Jsem vysprchovaná a oblečená a jenom čekám na Ashley.

Taky si hraju s bílým karafiátem, kterej mi dala, no, tím hraním myslím to, že se na něj dívám a usmívám se.

Jen jsem nechtěla být za trdlo a přiznat to.

Taky zvažuju že si vygooglím jeho význam.

Ale to by zničilo to kouzlo a taky to chci slyšet od Ashley.

"Někdo se nám tu hezky usmívá," vejde do mýho pokoje s Bleskem v závěsu.

Musela chvíli stát ve dveřích.

Zavře je za sebou, dojde k mý postele a připojí se k mýmu lenošení.

"Ahoj, já jsem Ashley," napřáhne ke mně ruku.

Chytnu ji, ale má jiný úmysly. Trhnu s ní dopředu a přitisknu svý rty na její.

Protože to bylo víc než roztomilý.

Nemusím říkat, že ten polibek nezůstal tak nevinnej, jak začal, ale musely jsme se odtáhnout, protože máma byla doma a má sklony vcházet do pokojů bez zaklepání.

Přemýšlím, že bych si kvůli tomu pořídila kamerovej systém a Ashley se tomu ušklíbne.

"Spencer, máma tě sem nenechá dát kamerovej systém," hladí mě po vlasech, zatímco mám hlavu na jejím klíně.

"Nemusí o tom vědět. Prostě ho nainstaluju a pak se budeme moct muchlovat, aniž by nás chytla."

"Ale, Spencer, jak ji uvidíme, když se budeme muchlovat?"

To je fakt.

"Vycvičíme Bleska, aby zaštěkal nebo něco, když uvidí na monitorech někoho přicházet. Je to bezchybnej plán."

"Ne tak bezchybnej jako dál přespávat u mě," prohlásí Ashley nepřítomně a dál mě hladí.

Jasně. Ale abych řekla pravdu, už mě to nebaví.

Už mám po krk strachu, že nás chytí, a skrývání Ashley a mě, ať už jde mezi námi o cokoliv, a to je to teprve pár týdnů. Co bude, až to bude pár měsíců? Myslím, že to nezvládnu.

"Ashley?"

"Hmm?"

"Co bude, až začne škola?"

Ruka na mých vlasech nakrátko zpomalí, ale pak zase zrychlí. "To je na tobě."

To nebyla odpověď, kterou jsem hledala. Vlastně to ani nebyla odpověď.

"Co to znamená?" zeptám se jí a okamžitě se narovnám, musím jí vidět od tváře.

"Znamená to, že jsem ochotná udělat, co budeš chtít. Pokud mě budeš chtít u sebe, budu tam." Než pokračuje, zaváhá a očima se vyhýbá mým. Dívá se mi na tváře. "A pokud budeš chtít, abych předstírala, že se neznáme, zvládnu to."

To ne. To nikdy. Nikdy bych se neotočila k Ashley zády. To si dělá srandu?

"Proč bych proboha chtěla takovou blbost?" zeptá se jí řečnicky a rty se mi zvednou v úsměvu. "Ti ostatní pitomci můžou jít k čertu, Ashley. Myslím to vážně, ať si trhnou. Jsi má nejlepší kamarádka, a i když jsme teď víc než kamarádky, v žádným případě nebudu předstírat, že neznám svou nejlepší kámošku. Ptala jsem se jenom na držení za ruce a tak podobně. Nevěděla jsem, jestli to chceš, nebo-"

"Počkej, ty mě chceš držet za ruku?" zeptá se mě s nevěřícným výrazem.

"Vždycky tě chci držet za ruku," ujistím ji taky se zmateným výrazem. Co se děje?

"I na veřejnosti?"

Aha, na to naráží.

"Už mám dost toho skrývání... skrývání nás," unaveně vzdychnu. Nedošlo mi, jak moc mě to tíží.

"Ale co tvá máma?"

"Jestli to zjistí, tak to zjistí. Neříkám, že chci náš vztah roztrubovat megafonem, říkám jen, že už se nechci stydět tě na veřejnosti držet za ruku."

Ashley se na mě usměje, a je to jeden z těch širokých úsměvů, ale nic neřekne.

"Co je?" zeptám se jí trochu stydlivě.

"Jenom přemýšlím o tom, co jsi řekla," odvětí pomalu.

"Aha," hlesnu, k tomu nemám moc co říct.

"Jo, jak jsi řekla, že máme vztah."

To jsem řekla? Kdy jsem to řekla?

Pořád mi dokáže číst myšlenky. "Řekla jsi 'náš vztah'," vysvětlí.

Aha, jasně. To jsem řekla.

"No, máme, ne?" zeptám se jí najednou plachá.

"A co?" předstírá hloupou.

"Máme vztah?" zeptám se jí a obrátím oči trochu v sloup, abych zakryla svý velký obavy.

"V to pevně doufám. Nerada bych si myslela, že jsi jenom využívala mý tělo," prohlásí a stěží dokáže potlačit smích.

Překvapím sama sebe a přejedu očima po tom těle, který má momentálně na sobě tílko a džíny. Dneska se drží zpátky.

"Hele, Spencer, oči mám nahoře," dobírá si mě Ash a nakloní se pro polibek, ale já se rychle odtáhnu.

Ptáte se proč?

Uviděla jsem pohyb koule na dveřích.

"Hele, Spencer, neviděla jsi..." Máma se odmlčí a dívá se na mý nervózní já a Ashley. "Ahoj, Ashley. Nevěděla jsem, že tu jsi."

"Glen mě pustil dál," odpoví Ashley trochu nakřáplým hlasem, ale máma si toho nevšimne.

"To je v pořádku, drahá," ujistí ji máma. "Jsi tu vždy vítaná. To přece víš."

"Děkuju, paní C," řekne Ashley. Máma postoupí dál do pokoje a připojí se k nám na posteli, na který jsme se právě chystaly muchlovat.

"Tak co mé nejlepší kamarádky dělají?"

"Nic moc," řeknu jí a přisunu se blíž k Ashley. "Jenom jsme si povídaly o škole."

"To je fakt. Třeťák už máte za rohem. Je to nejdůležitější školní rok ve vašem životě," spustí máma a já se usilovně snažím potlačit obrácení očí v sloup. Čehož si Ashley všimne. Pak se na mě usměje a mámina slova se promění v hluk v pozadí. "...hlavně ty známky rozhodnou, jestli se dostanete na dobrou školu."

"Páni, to je super, mami," prohlásím, aniž bych slyšela cokoliv z toho, co říkala. Přisunu ruku k Ashleyině a bez přemýšlení ji za ni vezmu a propletu prsty s jejími.

"Ehm... to jo. Asi jo," odvětí máma, kterou má poznámka úplně vykolejila. Já se snažím nesmát Ashleyině šokovanýmu výrazu.

"Jé, držíte se za ruce. S mými holkami jsme se za ruce držely pořád," pronese máma a teď se šokovaně tvářím já, akorát Ashley nedokáže úspěšně potlačit uchechtnutí.

"Když je o tom řeč, Spencer, mohla bys poznat Luckyho na večeři? Ráda bych ho lépe poznala," řekne mi máma a vstane k odchodu. "Ty jsi rovněž vítaná, Ashley." A s tím máma zmizí.

"Co to sakra bylo?" zeptám se a Ashley se jenom předkloní v záchvatu smíchu.

"Nesměj se, Ashley. Myslela jsem, že to myslí vážně," vykviknu.

"Já vím," směje se. "Proto je to tak vtipný."

"Budeš moct dneska přijít na tu večeři?"

"Hmm, zůstat doma a sledovat s Bleskem reprízy Scooby-Dooa, nebo si dopřát domácí večeři se svou holkou, zatímco budou s mým gay kamarádem předstírat, že jsou pár, aby ji její máma neposlala do nějakýho kláštera. Těžký rozhodování."

"Sarkasmus ti nesluší," řeknu jí víc než pobaveně.

"Ale jinak mi to sluší, že jo?"

"Samozřejmě."

"A-"

Než může říct něco dalšího, povalím Ashley na postel, ale právě když se ji chystám umlčet, mýmu mozku něco dojde.

Nazvala mě svou holkou?

Nazvala, fakt nazvala.

Říkala jsem vám, že mám dlouhý vedení.

"Co se děje?" zeptá se mě a dá mi spadlý vlasy z tváře.

"Nazvala jsi mě svou holkou," dívám se na ni pod sebou.

Na okamžik odvrátí zrak a skousne si ret, aby potlačila úsměv. "Myslela jsem, žes to nepostřehla."

"Skoro ne," zašeptám a posbírám tu trochu kuráž, co ve mně ještě zbyla, a zeptám se: "A jsem?"

"Má holka?" zeptá se Ashley a já přikývnu. "To záleží hlavně na tom, jestli jí chceš být."

"Můžu se tě na něco zeptat?"

"To můžeš," dobírá si mě.

Obrátím oči v sloup. "A odpovíš mi?"

"Odpovím," řekne roztomile a je to neustálej boj ji nepolíbit. Nedělám si srandu.

"Budeš má holka?" zeptám se jí stydlivě, a když se zazubí, tváře se mi rozhoří ještě víc.

"Ano, budu. A budeš ty má?" zeptá se, vezme mě za ruku a políbí mi zápěstí.

"Hmm," zamumlám na souhlas okouzleně.

"Tak to jsme domluvený," vydechne, dá ruce kolem mýho těla a přitiskne nás ještě blíž k sobě. Srdce mi bije jako splašené.

Jednou si na to určitě zvyknu.

Doufám.

Mýmu srdci to nemůže prospívat.

"Takže... políbí mě má holka?" zeptá se Ashley, zatímco si olízne spodní ret a dívá se na mý rty.

To je otázka, na kterou se nikdy nemusí ptát.

20B

Jsme v kuchyni a dopřáváme si malou svačinu. A malou myslím velkou. A svačinou myslim dezert. A dezertem myslím čokoládu.

Má Ashley mi přinesla kus toho čokoládovýho dortu od Luckyho.

Řekněte mi, že není dokonalá.

"Spencer, tvá posedlost vším čokoládovým mě fascinuje," řekne mi a dívá se, jak se pustím do dalšího kousku.

To je už třetí.

"Mulju čoládu," odpovím s plnou pustou.

"Já vím," usměje se, natáhne ruku a otře mi trochu čokolády z tváře. Dá si palec do pusy a slízne z něj tu dobrotu. "Mmm, dobrá."

"Ano, zlodějko, je dobrá," dobírám si ji a prstem z mýho kousku setřu trochu polevy. "Máš nějakou na tváři."

"Vážně?" zazubí se.

Přikývnu.

"Kde?" zeptá se a nastaví mi tvář.

"Tady," odvětím a rozmažu jí čokoládu po tváři a snažím se nesmát moc hlasitě. Nechci, aby sem přišla máma.

"Spencer," zaskuhrá Ashley a drobně se uchechtne. "Dostaň ji ze mě."

Ráda.

S úšklebkem se k ní nakloním a přejedu jí jazykem od čelisti k tváři. Nejdřív kroužím jazykem kolem polevy a pak k ní přitisknu rty a nasaju ji. Tý jo, chutná moc dobře. Když se odtáhnu, zdá se, že Ashleyin mozek odjel na dovolenou a její oči jsou mnohem tmavším. Kdybych nevěděla svý-

"Jé!" napůl vykřiknu, když se na mě vrhne. Jsem jenom překvapená.

Je to naprosto vítanej pocit.

"Jen buď potichu," zašeptá zastřeně na mých rtech a pak mě vášnivě políbí.

Zase se necháváme unést a tady není takový soukromí jako v mým pokoji.

Kdokoliv může přijít.

Nebo přicupitat.

Tím myslím Bleska.

Táta ale právě navoskoval podlahu, takže místo toho, aby se okamžitě zastavil, když vběhne do kuchyně, sklouzne po podlaze a narazí do jedný ze skříněk... a to tvrdě.

"Proboha, Blesku!" vykřikne Ashley a jde ho zkontrolovat, ne počkat...

...to jsem byla já.

"Panebože," zvednu ho a on žalostně zakňučí. "Blesku, jsi celej?" ptám se ho a on jen opět zakňučí.

Ach ne. Můj otravnej, sendviče kradoucí, ďábelskej pes je zraněnej.

"Zavolejte někdo sanitku!" zavolám do domu, ale Ashley mě uklidní.

"Nic mu není, Spence, jenom se praštil do hlavičky."

"Ale co když má ztrátu paměti nebo tak něco, Ashley?" panikařím."Co když zapomněl na naše bitvy? To by bylo hrozný."

"Nemyslím, že je to tak vážný," chlácholí mě Ashley a jemně mu hladí hlavičku. "Nic mu není. Vidíš? Už nekňučí."

Pořád mám pochyby. "Stejně si myslím, že bychom ho měly nechat prohlídnout. Jenom pro jistotu."

"Fajn, povím ti, co uděláme. Pokud se začne chovat divně nebo běhat divně, vezmeme ho na veterinu, jo?" zeptá se mě a já pomalu přikývnu. To by šlo.

"Tak jo," odvětím pořád s tím ďábelským psem v náručí.

"Už ho můžeš položit, Spencer. Nic mi není," řekne mi, a pokud se nepletu, v jejím hlase je stopa pobavení.

"Jenom ho budu ještě chvíli držet," odvětím, a zatímco ho nesu zpátky do svýho pokoje, na čokoládovej dort zapomínám. Ashley (usmívající se) je nám v patách.

Bleskovi nic není.

A já přisuzuju jeho zdraví svý láskyplný péči.

Ashley tvrdí, že jsem chtěla, aby mu bylo líp, jen proto, abychom mohli pokračovat v našich epických bitvách.

To je úplná... pravda.

Ale každopádně je čas večeře.

Lucky přijel před hodinou a teď ho učíme se chovat hetero.

Což zavání katastrofou.

"Hele, předstírám heteráče dýl než vy. To zvládnu levou zadní," prohlásí Lucky, kterej už má dost, jak mu rozcucháváme vlasy.

Jo, jasně.

Viděla jsem jeho 'heteráče' a je to spíš 'antiheteráč', jestli mi rozumíte.

"Lucku," začnu a dívám se mu přímo do očí. "Bez urážky, zlato, ale tvůj 'heteráč' mi pořád připomíná Carsona Kressleyho z Queer Eye."

Je to pravda. Je až tak teplej.

"Kromě toho je Spenceřin brácha typickej hetero kluk. Pokud se mu na tobě nebude něco zdát, byť něco malýho, mohl by to být náš konec," řeknu mu Ashley vážným tónem.

"Ach ne. Konec Spashley. Čím bych se každej týden bavil?" zalapá Lucky teatrálně po dechu.

"Vidíš, tohleto. Tohle nemůžeš dělat," prohlásím s kamennou tváří.

"Proboha," zamručí. "Chcete vidět heteráče? Tohle, vážené, je heteráč." Bez dalšího slova vezme mou židli, obrátí ji, pak na ni kecne, založí si ruce přes opěradlo a tváří se kysele.

Změnil se z teplýho Luckyho na namíchlýho chlápka z baru.

Rozhodně heteráč.

"Ehm... Lucky?" řeknu... teda zeptám se. Prostě něco.

"Co?" odvětí odměřeně a možná i trochu naštvaně.

"Jsi v pohodě, že jo?"

"Jo," odtuší krátce a nehne při tom očima.

Fajn, přesvědčil mě.

Je to celej můj brácha. I s těmi jednoslabičnými zavrčeními.

"Bude to v pohodě," prohlásím.

"Můžu poprosit o brambory?" ozve se máma a já je podám Luckymu, kterej je podá tátovi, kterej je podá mámě.

Takže pokud jste dávali pozor, já sedím vedle Luckyho, kterej sedí vedle táty, kterej sedí vedle mámy.

Ashley je na mý druhý straně a Glen sedí vedle mámy.

A pořád po Ashley kouká.

Já se snažím nezlomit talíř při krájení mimořádně tvrdýho steaku.

"Takže Lucian, že?" zeptá se Luckyho máma.

Cítím, jak Lucky ztuhne, ale pak lehkých tónem odpoví: "Ano."

"Máš nějaké mimoškolní aktivity? Protože tady Glen půjde na výběrovky do basketbalového týmu," prohlásí hrdě a položí Glenovi ruku na záda.

"Doma jsem hrál za státní tým," chlubí se Glen, jako by to mělo být něco působivýho. To vlastně je, ale jde tu o Luckyho.

"To je... hezký," pronese Luck nejistě. Ve skutečnosti to znělo spíš jako otázka. Vrhne po mě tázavej pohled a já nenápadně přikývnu. Pak Lucky pokračuje: "A ne, paní C, nemám žádné mimoškolní aktivity. Jsem spíš samotář."

"Chápu," prohlásí táta vřele a upřímně se na Luckyho usměje. "Já byl v tvém věku stejný."

"Jo, a kromě toho táta chce, abychom s bratrem pokračovali v rodinném podniku."

To, jak to řekl, mi připomnělo Kmotra, když poprvé uváděli Michaela do 'rodinnýho podniku'. Počkat, Lucky je taky Ital.

"A v čem podniká?" zajímá mámu.

Mě taky.

"Soukromé investice."

Zajímavý, třeba... casina?

Au! Právě mě do hlavy praštil bumerang.

Fajn, nebyl to skutečnej bumerang, ale pamatujete, jak jsem vám říkala, že mi vždycky dýl trvá, než mi něco dojde?

No, právě mi došlo, že Lucky říkal, že má bratra.

Možná máma kouřila trávu, když mě čekala.

To by vysvětlovalo to jméno.

"Ty máš bratra?" zeptám se ho nevěřícně.

Otočí se na mě a usmívá se mýmu šokovanýmu výrazu. "Jo, Spence. To jsem ti neřekl?"

Zamyslím se.

Ne, neřekl. To v žádným případě nezmínil.

Psa? Jo.

Že má za matku Marthu Stewartovou? Jasně.

Ale že má bratra? O tom nic neříkal.

"Ne."

"No, Spencer, mám staršího bratra a starší sestru, když už jsme u toho."

"A jmenujou se Sonny a Connie?"

"Cože?"

Ashley vedle mě se tý narážce na Kmotra uchechtne.

"Zapomeň na to," odvětím zahanbeně a skryju úsměv. "Pozdějc si o tom promluvíme."

"Jak se přeješ, mi amor," řekne, vezme mě za ruku a políbí ji.

Usilovně se snažím nerozchechtat a Ashley... Ashley ho probodává pohledem.

Pokusím se ji uklidnit, vezmu ji pod stolem za ruku a palcem ji přejíždím po zápěstí.

Funguje to.

"A co ty, Ashley? Nějaké mimoškolní aktivity?" zeptá se máma.

"Pár. Ale nejsou moc spojený se školou."

"Ale?"

"Jo, občas pomáhám v Domě dětí a mládeže děckám ze základky. Doučování a tak."

"To je úžasné," odvětí máma a prakticky slintá.

"A pak mám kapelu," prohlásí Ashley ležérně, ale já jsem stejně naprosto uchvácená.

Co je?

Ashley mluví. Já poslouchám.

Nebo taju. Co je vám přednější.

Teď začne slintat Glen... spíš víc slintat. "Ty hraješ v kapele?" zeptá se jí a prakticky se naklání přes stůl.

"Jo," odpoví mu a opatrně ho sleduje.

"Na co hraješ?"

"V podstatě na všechno, ale jsem hlavní zpěvačka."

"A je úžasná," dodá Lucky.

A to je. Slyšela jsem pár demo nahrávek.

"To je tak super," zašeptá Glen a pak se s rudýma tvářemi vrátí k svýmu talíři.

Máma, vždycky intuice sama, si toho všimne.

"Snažím se dostat Glena více z domu," prohlásí s pohledem na Ashley. "Kdybys ho třeba provedla po okolí-"

"Mami!" vykřikne Glen úplně zděšeně.

"Jen chci, aby sis nechával možnosti otevřené, místo abys byl pořád s tou Madison. Něco mi na ní nesedí," pokrčí rameny.

To jsme dvě, mamko.

"Kromě toho tu je spousta jiných moc milých mladých dam," dodá a ne moc nenápadně ukáže hlavou Ashleyiným směrem.

Jindy by mě to trochu štvalo, ale celá ta věc mi připomíná...

"Hele, Ash?"

"Hmm?"

"Pamatuješ na ten film, na kterej jsem koukaly, však víš, s tou holkou z Divokých koček?" zeptám se a doufám, že jí to dojde.

Chytne se okamžitě a obě se začneme chechtat.

"Čemu se smějete?" zeptá se táta a při pohledu na naši zjevnou společnou pobavenost se usměje.

"Soukromej vtípek," dokážu se sebe dostat, než se opět rozchechtám.

I Luckyho rameno sebou cukají a není to zase tak vtipný, ale smích je nakažlivej, takže se brzy směje celej stůl.

A to všechno díky tomu, že má matka nevědomky přehrála scénu z jednoho z nejlepších teplých filmů všech dob.

Byla to fajn večeře.