Poznámka: Doplněk k povídce Deka z hvězd, pět jejích kapitol napsaných z pohledu Ashley. Jde konkrétně o následující:

1) Ashley poprvé spatří Spencer.
2) Jejich první polibek.
3) Návštěva hřbitova.
4) Spencer zmizí.
5) Spencer je sražena autem.

Pod povrchem

Napsala: WaveGoodbye, Překlad: petrSF (1), Eva (2-5)

1 - Důkaz

Existují dva typy smrti. První: Zemře vaše srdce. Druhý: Zemře vaše tělo. Při obou vám jako první zemřou oči.

Mnoho mužů i žen po celém světě má dojem, že život člověka končí s jeho posledním dechem, i když ve skutečnosti je přesná definice slova "život" tato: "Časový interval mezi narozením a přítomností."

Než jsem se přistěhovala do tohoto malého města, nevěřila jsem, že tu lidi po smrti zůstávají, a měla jsem za to, že věřit znamená vidět.

Po přistěhování do tohoto malého města jsem začala věřit, že tu lidi po smrti zůstávají, a naučila jsem se, že věřit vždycky neznamená vidět.

Vím, že většina lidí, které den co den potkávám, jsou pouze chodící mrtvoly.

Vím to, protože konec konců jednu takovou vídám každý den už tak dlouho, jak si jenom pamatuju. Nikdy se neusměje, když ji vidím v zrcadle, pokud se neusměju první, a i potom je její úsměv stejně falešný jako můj. Oči má otupělé víc, než bych si své kdy mít přála, a slova, která jí vycházejí z úst, jsou tak prázdná, že mi téměř vyvolávají na rukách husí kůži.

A pokaždé, když si uvědomím, že ta dívka, která na mě zírá, jsem já, mi od temene hlavy po paty nohou projede tělem ledově studené zachvění.

"Chceš kafe?" jsem nečekaně dotázána, což přeruší proud mých myšlenek a já se zakuckám vločkami, o kterých jsem ani nevěděla, že jsem je začala jíst.

Ještě než můžu něco říct, ze Spencer vyjde nesmělá omluva.

"Bože," zamumlám. To nebylo poprvé, co to udělala, ale tentokrát se mi alespoň dostalo omluvy, místo nekontrolovatelného smíchu, který mě vždycky přinutí se usmát, i když to nechci. Je vražedná.

"Ustlala jsem ti postel," slyším ji říct, nejspíš v nabídce smíru. Od stolu se odsune židle.

To je celá ona. "Ale neustala."

"Jdi a přesvědč se. Já tu zatím počkám na tvou omluvu," zní její skoro škodolibá odpověď.

Snažím se neusmát. Miluju tyhle slovní přestřelky. "Kdybych vstala od stolu, vyletěla bys nahoru a rychle ji ustlala. Jsi až tak prohnaná," řeknu jí a doufám, že se usměje.

"Já nelítám. Kolikrát jsem ti to říkala?"

Její hlas mi říká, že mockrát.

"Jo, jo," odbydu to hravě, než mi k uším dolehne zvuk otáčených stránek novin. Vím, na kterou stránku se dívá. Podívám se do misky a naberu si lžíci vloček. "Vlastně bych si kafe docela dala."

"Víš, kde je," zamumlá Spencer.

Zavrtím hlavou, zatímco vstávám od stolu, abych si udělala konvice kafe, a odnáším s sebou prázdnou misku od vloček. Jsem si moc dobře vědomá, že se mi bez mého souhlasu zvedly koutky úst.

"Kdy se mě zeptáš, Ashley?"

Neotočím se. Nemůžu. Viděla by, jak mi s váhou její otázky najednou poklesla tvář. "Zeptám na co?" pronesu záměrně vyhýbavě.

"Ty víš co."

Mám tichý hlas, když odvětím: "Nechci to vědět. Říkala jsem ti to."

"Proč to nechceš vědět? Nerozumím tomu."

"Protože," skoro šeptám.

"Protože proč?" zeptá se.

Slyším zaskřípání židle po podlaze. Musí jít sem. "Protože kdybych to věděla, bylo by to skutečné." Sklopím zrak na kafe a zavřu oči. Zavrtím hlavou na tím, že mi jedna prostá otázka dokáže takhle změnit náladu. Nemůžu tu dál být. "Už se o tom nechci bavit. Půjdu se obléct."

A odejdu. Odkráčím od očí, které cítím, že jsou na mě přilepené, zatímco odcházím z kuchyně a mizím nahoře.

Zavřu za sebou dveře od pokoje a se zavřenýma očima se po nich svezu na podlahu.

Jak má člověk položit druhému otázku, jejíž odpověď odhalí, jak dotyčný zemřel? Jak si to má člověk vyslechnout a taky nezemřít? Jak si to mám vyslechnout od Spenceřina vřelého hlasu a nezhroutit se na podlahu vedle ní?

Spencer se postarala o to, abych věděla, že tu pořád je. Hodiny vzdychala. Taky na mě hodiny hleděla. Cítila jsem to. Cítila jsem, jak má oči téměř přilepené na mé tváři, a není to vůbec nepříjemný pocit, jen bych si přála, aby to právě teď nedělala. Je příliš všímavá pro vlastní dobro a to, co uvidí, pokud se bude dál dívat, ji jedině zmate. Konec konců to mate i mě.

"Zůstaň večer doma," řekne. Nevím jistě, jestli to byla žádost nebo pokyn.

Tak i tak je to příliš. Náhle si vzpomenu na plány, co jsem si domluvila včera, a snažím se nevzdychnout. Zapomněla jsem, že jsem souhlasila jít na rande s nějakým klukem. Na okamžik si nemůžu vzpomenout na jeho jméno. "Mám rande, to víš."

"Je mi to fuk. Musíme si promluvit, Ashley."

Mluvení už mě unavuje. Unavuje mě hádat, kde je. Unavuje mě hádat, jaký odstín modré mají její oči. Unavuje mě hádat, jestli je její úsměv stejně krásný jako její smích.

"Promluvit? Vždyť v jednom kuse jenom mluvíme. Nevím, jestli sis toho všimla."

"Neuniklo to mojí pozornosti."

Hlas má napjatý. Je frustrovaná, vím to, ale já jsem frustrovaná víc. "Tak přestaň mluvit a něco udělej."

"A co mám jako udělat?"

"Nevím! Bože, prostě... něco. Něco, co by mi připomnělo, že jsi tu."

"Ash-" začne, zní více poraženecky, než chci, aby kdy zněla. To ještě zvýší mou frustraci.

"Zapomeň na to," přeruším ji, vstanu a otočím se k odchodu z pokoje.

Ucítím, jak mě něco praští zezadu do hlavy, a za vteřinu slyším: "Jsem tady! Pokud chceš, abych tě každý den něčím praštila, stačí říct. Nemluvíš se mnou. Nečtu myšlenky, Ashley. Musíš se mnou mluvit."

Třu si temeno hlavy. "To bolelo, Spencer."

Tohle mě bolí víc.

"Fajn. Zůstaň večer doma," žádá.

Tón jejího hlasu mě nutí okamžitě souhlasit; cokoli, aby se z jejího hlasu vytratil ten smutek, ale neudělám to. Nemůžu. "Nemůžu," dostanu ze sebe.

"Prosím," žádá.

S náhlým sevřením svalu v hrudi zavřu oči. "Nemůžu, Spencer. Už mě o to prosím nežádej."

Hlavní dveře se rychle otevřou a zabouchnou a mě okamžitě zachvátí panika a zvýší se na desetinásobek. Nemůže takhle odejít. Nemůže odejít do studené, tmavé noci a brečet kvůli mně. To už nemůžu znova dovolit.

Trhnutím otevřu hlavní dveře, než vůbec zaznamenám, že se moje nohy pohnuly. Očima naivně prozkoumávám ulici. Zakřičím její jméno, než se můžu zamyslet nad tím, kdo další by mě mohl slyšet, a zakřičím ho znovu, nedovolím si myslet na to, kdo další by mě mohl slyšet.

Pokud to není Spencer, co by mi na tom mělo sejít?

V poslední době byl pobyt v domě, který mám nazývat domovem, stejně jako pobyt v psychiatrické léčebně. Všechno a nic nedává smysl. Bylo to tak od chvíle, co jsem uslyšela v mém pokoji Spencer říct ta dvě děsivá slova a přivolala kvůli tomu křikem otce.

To jsem neudělala, co jsem byla malá holka.

Drsně zabouchnu dveře a na autopilota se vrátím do obýváku a posadím se na kraj gauče. Rychle si frustrovaně poklepávám prsty na kolenou a nechci nic víc než mrštit nejbližší vázou s hnusnými kytkami o protější zeď. Neudělám to. Jenom proto, že by si moji rodiče všimli spíš rozbité vázy než ztrápeného výrazu.

Vstanu a vezmu si kabát. Musím odsud vypadnout.

Kabát vůbec nechrání mé už takhle se třesoucí tělo před studeným nočním vzduchem, tak se obejmu rukama a zbytečně si je třu, protože je to především moje nitro, které trpí chladem. To mé útroby se chvějí mrazem, který vždycky prosakuje na povrch, když se blíží rozhovor, kterého se bojíte.

Přemýšlím, kde je. Přemýšlím, jestli brečí.

Doufám, že je v bezpečí. Doufám, že se usmívá.

Ze šesti bloků, kterými jsem prošla, mělo pět vadné pouliční lampy. Všechny strašně blikaly, až se začínám ptát, jestli nejsem na place nějaké hororové vyvražďovačky a nejsem další na řadě s vykucháním.

Zajímalo by mě, jestli jsem jedna z těch, které už vykuchali a kteří si drží ruce na ráně v marné snaze zastavit proud krve.

Přemýšlela jsem, kde je její rodina. Nesčíslněkrát jsem přemýšlela, proč se o nich nezmiňuje nebo proč není s nimi. Důvod, proč jsem se jí na to nezeptala, je, že odpověď je potenciálně více zdrcující, než bych dokázala zvládnout, více zdrcující, než bych jí kdy chtěla připomínat, a více zdrcující, než bych si dokázala vyslechnout od jejího andělského hlasu.

Zhluboka vydechnu a všímám si obláčku, který se mi vytvoří před obličejem.

Zatímco se v temné, tiché ulici odráží zvuk mých podpatků, ucítím, jak se mi zježily chloupky vzadu na krku, jako by mě někdo sledoval. Protože za sebou neslyším kroky, otočím se na druhou stranu ulice.

Někdo tam sedí na obrubníku. Někdo tam vážně sedí na zmrzlé zemi uprostřed listopadu.

Cítím, že se mi čelo svraští zamračením, a pokouším se zařadit dívku, kterou vidím. Přemýšlím, jestli bydlí v sousedství, protože mám pocit, jako bych ji viděl už stokrát a ani neznám její jméno. Nedokážu říct, jestli vypadá rozrušeně, nebo jestli vypadá jenom zaskočeně. Možná obojí.

Než se dokážu zastavit, kráčím k ní. Posadím se vedle ní a otočím k ní hlavu. "Znám tě?"

Vykulí oči, jako bych právě vytáhla samurajský meč a přiložila jí ho na krk.

Z nějakého zvláštního důvodu se slabě usměju. Kdybych dokázala přestat myslet na Spencer, možná by byl ten úsměv širší a opravdovější. Pravděpodobně si myslí, že jsem blázen, nebo se ji trapně snažím sbalit. "Jo, tebe. Promiň, ale mám pocit, jako bych tě..." Odmlčím se. Něco nedává smysl.

Zaklopýtá, zatímco se snaží vstát, a já ji následuju, chci se omluvit, že jsem ji vyděsila.

A pak to vidím.

Vidím blonďaté vlasy.

Vidím nejmodřejší oči, jaké jsem kdy viděla, a tvář, která je tak neuvěřitelně nádherná, že může patřit jenom jednomu člověku.

"Panebože," vyhrknu. To je...

Souhlasně přikývne.

"Řekni něco," žádám. Musím to vědět.

Vypadá skoro ostýchavě, když si strká ruce do kapes džín. "Ahoj," unikne jí ze rtů.

S jedním jemně vysloveným slovem se celá moje existence zhroutí a znovu povstane. "Panebože." Přes srdce, které nikdy předtím nebilo takhle rychle a pomalu, sotva slyším vyjít mi to opakované slovo z úst.

"To už jsi říkala," řekne s úsměvem.

Spencer se na mě usmívá.

Spencer se na mě usmívá.

Už nemusím hádat: její úsměv je stejně krásný jako její hlas.

Její úsměv je tak krásný, že přemýšlím, jestli jsem najednou neztratila hlas. Prozkoumávám jí očima tvář a skutečnost, že ji vidím, spolu s doprovodnou skutečností, že je to ta nejkrásnější dívka, kterou jsem kdy viděla, ve mně vyvolání touhu si lehnout. Skoro jako by mě mělo lehnutí si na studenou zem probrat zpátky do reality a zpomalit mé splašené myšlenky.

V úžasu zavrtím hlavou. Můžou být oči opravdu takhle modré? "Ty jsi, ehm..."

"Jo," odpoví a stále se mi dívá do oněmělých očí.

"Chci říct, že jsi... panebože," zakoktám se jako hlupačka.

Znovu se usměje. "Ne tak docela."

"Proč tě teď vidím?"

"Nevím," odpoví upřímně.

A pak udělá něco, z čeho mi srdce vyskočí do krku.

Odvrátí ode mě zrak.

"Ne. Dívej se na mě," naléhám zoufale.

Bože... já ji vidím.

Oči barvy oceánu pohlédnou do mých. "Neplač," řekne tiše s jemně svraštěným čelem, skoro jako by nemohla vystát, že jsem rozrušená.

Z toho, že slyším zvuk jejího hlasu a dívám se na ní zamlženýma očima - díky čemuž vypadají její ještě modřejší - mi po celém těle naskákala husí kůže. "Panebože," zašeptám. To je tak neskutečné.

"Chceš se vrátit do domu?"

"Nevím. Co když se pohneme a já tě už neuvidím?"

"Půjdeme pomalu. Jakmile se něco změní, zastavíme se. Ano?"

Přemýšlím, že odmítnu Spenceřin návrh, když vtom si uvědomím, že nemá zakryté ruce. Dneska večer venku mrzne. Měla bych ji dostat zpátky do teplého domu. V odpověď přikývnu, svému hlasu nevěřím. Mám nohy přilepené k zemi, když udělá krok směrem ke mně.

"Pojď." Nakloní hlavu opačným směrem, než kam jsem původně šla. "Pojďme domů."

Spencer se nezasměje, když po cestě domů málem vrazím do pouliční lampy. Sotva z ní dokážu odvrátit zrak.

Je nádherná.

2 - Milionkrát výše než nebe

Sedím na houpačce a její řetězy svírám skrze rukávy svého kabátu, abych necítila jejich bodavý a kovový chlad. Rozhlížím se kolem po šedé a zatažené krajině. Mám ho v kapse. Mám ho složeného do čtverečku, jehož ohyby jsou tlustší a mnohem méně ostré, než byly původně. Jsou více pomuchlané a pokrčené z toho neustálého rozevírání a znovu skládání do čtverečku.

Koukala jsem se na něj tak často, že si myslím, že bych tam trefila, i kdybych ten papír ztratila.

Na papíře, potištěném černým písmem, je cesta ke Spenceřině tetě a strýčkovi. Z Lakewoodu do Columbusu, bude to dlouhých pět hodin jízdy autem, které si půjčím od rodičů. Jen já a mé myšlenky.

Ty mrazy na tomhle místě mi asi začaly lézt na mozek, protože se chystám ujet 225 kilometrů, abych se vloupala někomu do domu a ukradla tam předmět, který patřil Spencer, když ji ještě tlouklo srdce.

"Viděla jsi někdy porno?" zeptá se mě náhle Spencer.

Jo, určitě jsem se zbláznila. Spencer by se mě nikdy na něco takového nezeptala. Přesto mi nohy ztěžka dopadnou na zem, jak se prudce zastavím. "Cože?"

"Jenom mě to zajímalo."

To je neuvěřitelný. "Ty jsi neuvěřitelná, Spencer Carlinová, právě ses mě zeptala, jestli jsem někdy viděla porno."

Stále se lehce pohupuje. "Jasně, jasně." Roztomile se uchechtne. "Prostě mi odpověz."

Zajiskří jí v očích a já ztěžka polknu. Cítím, že mám najednou suché rty a tak se raději pomocí nohou začnu znovu houpat místo toho, abych se k ní naklonila a užívala si překvapení v jejích očích, které by jistě následovalo.

"Viděla jsem porno, jo," zasměji se o vteřinu později, když si představím její překvapený výraz, který by jistě vykouzlila, kdybych se k ní opravdu naklonila. "Jsi strašně divná."

Směje se spolu se mnou a neřeší pravý důvod mého smíchu. Vykopne nohy výše, houpe se rychleji. Uprostřed zhoupnutí vyskočí a přistane na nohách v uctivé vzdálenosti.

Tak ráda se předvádí. "Vejtaho," vyslovím nahlas svou myšlenku.

Její náhlý, roztomilý a veselý úsměv ve mně budí nutkání nikdy se nepřestat usmívat. Seberu ze země kabelku a dám si ji přes rameno. Je z většiny prázdná, mám ji jen proto, abych v ní mohla nosit případné dárky pro Spencer. "Musíš, och, jak to říct?" pronesu dramaticky.

Luskne prsty, abych si pospíšila.

"Musíš se dneska držet ode mě."

A opravdu musí, i když se téměř usměju představě, jak se z ničeho nic objeví na sedadle spolujezdce, když v autě uháním po dálnici.

Z legrace ohrne spodní ret. "Proč?"

Pomalu si to namířím k východu z parku. Je už docela pozdě a musím co nejdříve vyrazit do Columbusu.

"Protože," odvětím mírně posměšně, když spolu pomalu kráčíme z parku.

"Dneska ti jdu pro dárek k Vánocům a nechci, abys ho viděla," vysvětluju.

"Vzrušující," protáhne to slovo. "Co to je?"

"To uvidíš za dva dny."

"Jsi na mě strašně zlá. Doufám, že to víš."

Snažím se neusmát. "Nebudeš si to myslet, až uvidíš, co to je." Teda, alespoň doufám. "Posaď se," řeknu a ukážu na lavičku. Nikdy není dost pozdě na to, užít si v její přítomnosti ještě pár minut.

"Promluvila slečna Ashley Lenivá."

Zasměju se a také se posadím. Naše těla jsou od sebe dále, než bych si přála. Přemýšlím o tom, co mám dneska v plánu a modlím se, aby mě nikdo nechytil. Žít se Spencer v cele tři krát čtyři metry se spoustou spoluvězňů mi nepřipadá jako dobrá vyhlídka.

"Ashley, tvoje ruka."

Dala jsem ji tak rychle pryč, že jsem byla ráda, že jsem sama sobě neuštědřila políček. "Promiň. Jsi v pořádku?"

"Jo." Přikývne.

Očima pátrám v jejích po pravdě a uleví se mi, když uvidím, že je v pořádku. "Líbí se mi to." Ukážu na nás obě. "Ráda se s tebou procházím, když je zima. Tenhle rok mám pocit, že jsou opravdu Vánoce. Když jsem byla malá, každý rok jsem si o narozeninách přála bílé Vánoce."

Bílé Vánoce a vyzdobený dům, k čemuž musím prosit rodiče o svolení.

Nikdy se nestalo ani jedno.

"Mně se to taky líbí," souhlasí a vzhlédne k obloze.

Její oči rychle a krátce kmitají po obloze, která se ale ani při nejkrásnějších dnech nemůže rovnat jejich kráse. Její štíhlý krk je odhalený a bylo by tak snadné na něj přitisknout mé rty. Jediný důvod proč to neudělám je, že ji nechci ublížit. Je nádherná tím nejlepším způsobem – nedbale nádherná.

"Myslím, že dneska bude sněžit, možná zítra ráno." Pokračuje Spencer a rychle na mě pohlédne. Nestihnu změnit pohled v mých očích, ani výraz, který určitě zdobí můj obličej, ale je mi to docela jedno.

"Co?" zeptá se s drobným pokrčením rameny a mírným nakloněním hlavy. Vypadá, že se stydí.

Nemůžu rozdýchat, jak jsi nádherná.

"Nic," odvětím jemně.

"Nebuď dneska pryč dlouho," je vše co řekne.

Když jsem zaparkovala o pár domů dál a vylezla z půjčeného auta, cítila jsem v žaludku obavy z toho, co jsem se chystala udělat. Nikdy mě ani z legrace nenapadlo, že bych se k někomu vloupala a s jistotou jsem věděla, že to nikdy znovu ani neuvážím, ale dnes jsem to udělat musela.

Musela jsem dát Spencer zpět její život. I když jde jen o jeho malou součást.

Kdyby to šlo, letěla bych za těmi nejlepšími vědci na celém světě a požadovala bych po nich, aby ji přivedli zpět.

Požadovala bych po nich, aby jí znovu roztloukli srdce.

S očima přilepenýma na domu jsem musela proklouznout (otevřeným zadním oknem) dovnitř. Předtím jsem viděla, jak z domu odchází žena a míří k jedinému autu, které bylo zaparkováno na příjezdové cestě.

Zajímalo by mě, jestli Spencer objala, když ji naposledy viděla. Zajímalo mě, jaký byl poslední dárek, co ji koupila a jestli má na Spencer tak úžasné vzpomínky jaké mám já.

Teď, když jsem uvnitř prázdného domu, mou prioritou je získat to, pro co jsem přišla a zmizet odsud jak nejrychleji to půjde, pokud možno nepovšimnuta.

Očima prohlížím obývací pokoj, když se zarazím při pohledu do modrých očí, které mi pokaždé, ať je den či noc, způsobují šimrání v žaludku. Asi tři metry ode mě, stojí na poličce fotografie v rámečku.

Na rozdíl od mých představ, jak budu asi reagovat, když uvidím její fotografii, přicházím k poličce a váhavě rámeček beru do rukou. Stojí vedle kudrnatého kluka, který má ruku kolem jejích ramen. Oba se srdečně usmívají. Zavřu oči, když prstem přejedu po její tváři.

Musím s tím přestat. Musím se přestat takhle cítit. Musím si z hlavy vymazat skutečnost, že jsem pro ni ochotna udělat naprosto cokoliv.

A když otevřu oči a vidím ji naživu, vím, že toho nebudu nikdy schopna.

Divím se, jak je možné, že jsou její oči pořád tak živé. Přes to všechno čím si prošla. Divím se, proč není tím nejnaštvanějším člověkem pod sluncem. Divím se, že ji její zármutek nesžírá celou zevnitř.

Vím, že tuhle fotografii by Spenceřini příbuzní postrádali, tak ji vracím zpět na místo a začínám procházet dům. Nakonec se ocitám v pokoji z poloviny zaplněném krabicemi.

Nacházím hromadu krabic, na kterých je černým fixem napsáno "Spencer". Přicházím k nim, konečky prstů přejíždím po jejich okrajích, až nakonec zakleknu k jedné z krabic, kterou jsem předtím sundala z horní pozice.

Otevírám ji a v krku se mi vytvoří knedlík, který putuje směrem nahoru. Polknu, abych jej zahnala zpět. Je plná jejího oblečení, které voní přesně jako ona.

Najednou se přistihnu, že mám k obličeji přitisknutou její starou mikinu a vdechuji její vůni, jako by to byl kyslík a já jsem byla příliš dlouho pod vodou.

Rychleji než kdykoliv předtím se mi oči zalijí slzami.

Truchlení nad Spencer, když s ní žiju, se ukázalo být jednou z nejtěžších věcí, kterým jsem kdy musela čelit. Bolestivý knedlík se tvoří znovu a tlačí se směrem nahoru.

Nejsem si schopna pomoci a pokládám oblečení, které voní jako Spencer opatrně na zem, téměř jako by to byla samotná Spencer. Odepnu si kabát a sundám ho. Mikina je v cuku letu přetažená přes mou hlavu a rukama ji uhlazuji na svém těle, aby ke mně byla co nejblíže.

Poté znovu zabořím hlavu do záhybu mikiny, abych se znovu zhluboka nadechla.

I když to zní klišovitě, voněla jako domov.

Nechám si ji na sobě a začínám postupně prohledávat ostatní krabice s jejím jménem. Někdy se nad obsahem usmívám, někdy pláču, ale pokaždé je to velice intenzivní, jako bych právě objevila úplně nový svět.

A svým způsobem jsem jej objevila.

I na první pohled zcela bezvýznamná věc ve mně vyvolává smích a zároveň způsobuje, že se mi do očí dostane rozmazaná řasenka. Její knížka francouzštiny. Nejlepší známku jakou dostala, bylo 4-.

Když neochotně vracím její věci zpět do krabic, neustále vdechuju její vůni, která se drží v jejím oblečení. Prsty přejíždím po jejím jméně, napsaném na jejích školních sešitech.

Nechávám otevřenou jednu krabici, protože vím, že tu mikinu nesundám až do posledního okamžiku.

Na jedné z krabic spatřím nápis "fotografie". Stále na kolenech si ji přitáhnu blíže a otevřu ji. Oči se mi rozšíří okouzlením, když si prohlížím fotky Spencer. Na většině z nich pózuje s veselým a širokým úsměvem, který odsouvá všechny případné lidi na fotce s ní daleko do pozadí.

Na každé fotce, kde je s bratrem, mají oba výraz, který dává najevo, jak moc se mají navzájem rádi, ale nikdy by to neřekli. Alespoň ne nahlas.

Na každé fotce, kde je s rodiči, mají všichni výraz, který křičí, jak moc jsou na sebe navzájem pyšní.

Zírám na fotku, kde jsou pouze její rodiče, a snažím se představit si, jací asi byli. Museli být těmi nejlepšími rodiči pod sluncem, když vychovali někoho jako je Spencer.

Pak spatřím momentku, která mě okamžitě rozesměje. Celá zamračená sedí dole na schodech v našem domě a rukou se snaží zakrýt fotoaparát. Má ten nejroztomilejší "právě jsem vylezla z postele" účes, jaký jsem kdy viděla, a obličej bez make-upu.

Unešeně na ni zírám.

Po pár minutách si všimnu, že její ruka vlastně nezakrývá fotoaparát, ale že jde o něco jiného. Přemýšlím, před čím se chtěla schovat.

Dám si fotku do kabelky, tuhle si nechám.

Pomalu procházím jednotlivá fotoalba a srdce mě tíží při každé fotografii, na které ji vidím s její rodinou. Všichni na nich vypadají, jako by byli nejlepší přátelé.

Chvíli nato nacházím čtyři verze té stejné rodinné fotografie. Jen na jedné z nich se všichni dívají do fotoaparátu a usmívají se. Na všech ostatních se vždy někdo kouká někam jinam. Na jedné se do fotoaparátu, potažmo mých očí, dívá jen Spencer. Na druhé se dívají jen její rodiče a na další jen její bratr. Na poslední fotce se všichni dívají na Spencer a v jejich očích se zrcadlí láska, kterou k ní všichni chovají. Spencer má našpulenou pusu. Vypadá to, že právě řekla něco sarkastického na účet jejich strnulého pózování a snaží se nesmát.

To je ona. To je fotka, kterou musím nechat vytisknout ve větším a dát ji Spencer k Vánocům.

Když vezmu další fotoalbum, vypadne z něj CD. Uchopím jej a rozhlížím se po pokoji po DVD přehrávači, abych si mohla prohlédnout, jaké obrázky na něm jsou.

V rohu místnosti jej zahlédnu a po čtyřech se k němu přesunu. Silně cítím vůni Spencer. Silněji než kdykoliv předtím.

Pustím CD a upřeně sleduji obrazovku. Když uslyším hudbu, pozvednu obočí. Je to trochu jako ve filmech od Hitchcocka - nejisté a strašidelné. Jako by se mé srdce zastavilo, a až když se na obrazovce objeví spící Spencer, začalo teprve znovu tlouci.

Kamera se třepe a pomalu zabírá detail Spenceřina spícího obličeje. Na několik vteřin video pozastavím a usmívám se. Když to opět pustím, slyším, jak mužský hlas zakřičí "Johnny je tady!". Směju se tomu, jak je Spencer během vteřiny vzhůru a úlekem poskočí na posteli a zakřičí.

Slyším hluboký, pobavený smích a Spencer křičící "Glene!". Kamera poté začne snímat podlahu a já slyším jejího bratra, který na ni křičí, ať jej přestane mlátit, že nesmí být taková poseroutka.

Chvíli na to slyším, jak se Spencer směje.

A mě zabolí u srdce.

Když záběry zčernají, chystám se přesunout video zpět na začátek, ale náhle se objeví další obraz.

Její rodiče sedí u stolu a snídají.

"Mělas ji vidět mami. Málem se posrala." Směje se Glen.

Spenceřin otec, Arthur, na něj hodí pobavený úsměv, který zmizí, jakmile si Arthur všimne pohledu své ženy. "Nemluv sprostě, Glene," varuje svého syna, očividně jen kvůli ní.

"Měla celou noc v pokoji rozsvíceno," uchechtne se Glen.

Spenceřina matka, Paula, se snaží neusmívat, ale vidíte ji úsměv v očích. "Dneska z tebe nebude mít radost. Bůh ti pomáhej je všechno co ti k tomu ře-"

"Pšt," přeruší ji Glen. Vteřinu na to vystřelí od stolu. "Je vzhůru. Tati, vezmi foťák."

Všichni spěchají od stolu a na roztřesených záběrech během chůze vidím, jak Arthur zvedá do vzduchu ruce, ve kterých drží digitální fotoaparát.

Záhy vidím šmouhu blonďatých, rozcuchaných vlasů a ihned se mi zvednou koutky úst k úsměvu.

Chvíli na to uslyším, "Johnny je tady!" zatímco se kamera rychle přibližuje k unavené, nádherné Spencer.

Rukou si před kamerou zakrývá obličej, ale slyším ostré cvaknutí a mužské zahihňání.

Obrazovka zčerná.

Nikdy jsem po ničem tak netoužila, jako po tom, abych ji právě teď mohla políbit.

Dnes večer je ten Vánoční večírek, na který musím s rodiči jít a je myslím pochopitelné, když řeknu, že se na něj netěším. Chodím na ně déle, než si pamatuju.

Kdyby se mnou šla Spencer, vydržela bych to tam.

Ale ona nejde. Trvá na tom, že dneska zůstane doma a bude dělat bůh ví co. Kdyby mi dělala dnes večer společnost, bolelo by mě všechno na konci večera více než ji. Já budu ta, co bude celý večer v deseticentimetrových podpatcích a kterou budou mí rodiče představovat jako "malou Ashley".

Se všemi mými narozeninami co zmeškali, mám pořád jen devět let.

"Stejně řekneš na poslední chvíli ano," snažím se znít přesvědčivě.

"Musím večer pár věcí udělat a jít na ten večírek mezi ně nepatří."

"Budu ti chybět," varuju ji.

Ona mě ale více.

"Ten čas od sebe nám prospěje."

Odfrknu si. "Říká kdo?"

"Říkám já."

Nepřesvědčila mě. Mé ruce vystřelí z matrace, na které sedíme. "Spence! Přestaň být tak tvrdohlavá. Je Štědrý večer, budu se tam nudit, když se mnou nepůjdeš. Tyhle večírky trvají tak pět hodin. Minimálně."

Pět hodin bez ní na Štědrý den. To bude "zážitek".

"Budu tady, až se vrátíš," ujistí mě.

Nechci, aby byla v takový večer sama. Večer, kdy jí bude chybět její rodina více, než kdy jindy. Snažím se ji rozptýlit pomocí chytře maskovaných poznámek, abych skryla, co se ve skutečnosti snažím říct.

Ale poznám, že jí těch pár hodin o samotě nevadí, tak kolem toho nechci dělat další povyk. Ví, že kdyby se něco dělo, jsem v cuku letu zase u ní.

Poté, co odejde z pokoje, sáhnu pod povlečení na polštář a vytáhnu fotku, kterou vím, že nesmí vidět. Když si prohlížím její pyžamo a utahanou, nenalíčenou a nádhernou tvář, usměju se.

Nevypadá mladší. Museli to vyfotit jen chvíli předtím, než ke mně přišla.

Schovám ji zpět do skrýše a přejdu ke skříni, abych našla oblečení, které jsem si vybrala již před týdnem. Oblečení, které jsem si vybrala podle toho, jak moc si myslím, že se bude Spencer líbit.

A dávám si neobyčejně záležet, když si češu vlasy a maluju se pro ni.

Když scházím ze schodů, mé srdce v očekávání buší jako o život. Doufám, že si nebude myslet, že jsem to přehnala. Sejdu až dolů a vidím Spencer s otevřenou pusou a očima plnýma údivu. V tu chvíli vím, že každá vteřina, kterou jsem přípravě věnovala, rozhodně stála za to.

"Jak vypadám?" zeptám se a hledím jí přímo do očí.

Můj otec mi řekne, že vypadám kouzelně – něco takového neřekl už léta – a má matka jen zkonstatuje, že pokud hned nevyrazíme, nenajdeme dobré parkovací místo. Celou tu dobu nemůžu ani promluvit. Ne, když se na mě tak dívá.

Připadá mi to jako věčnost, než konečně můžu promluvit, "Hned tam přijdu, jenom si musím skočit pro kabelku," a ukážu směrem ke kuchyni.

Dříve ten den jsem ji tam nechala schválně, protože jsem věděla, že mi tahle záminka dá alespoň několik vteřin se Spencer o samotě, kdyby náhodou na poslední chvíli změnila svůj názor ohledně účasti na večírku.

"Vypadáš...," Spencer se odmlčí a zavrtí hlavou.

Mé tělo je teplejší než obvykle. Podvědomě si hraju s vlasy. "Jo, no, jsou Vánoce. To by se člověk měl snažit, no ne?"

Doufám, že ví, že to celé bylo jen a jen pro ni.

"Úžasně, nádherně, úchvatně, ohromně, mohla bych pokračovat."

V těch džínech a tom obyčejném šedém tričku vypadáš taky tak. "To mi jenom lichotíš, protože mi nebudeš večer dělat společnost."

Usměje se a zavrtí hlavou. "Ne, vypadáš neuvěřitelně. Vážně."

Doufám, že ti mé oči říkají, že ty taky. Vždycky. "Děkuju."

"Nemáš zač."

Slabě zaslechnu troubení auta a spěchám do kuchyně, abych z kuchyňské linky sebrala svou kabelku. Za chvíli stojím zpět vedle ní.

"Později se uvidíme?" musím se zeptat.

"Uvidíme," potvrdí.

"Slibuješ?"

"Slibuju."

Lehčeji se mi dýchá. "Telefon mám u sebe." Ukážu na kabelku a vím, že musím na chvíli upřít zrak jinam, jinak nedonutím své nohy k pohybu ke dveřím a pryč z domu.

Přikývne. "Zavolám ti, když nás přijdou vykrást."

Uslyším znovu zatroubení a neochotně odcházím.

Jakmile vejdeme do velké místnosti naplněné muži a ženami nejrůznějších tvarů, velikostí a etnických původů, obrátím oči v sloup. Jiný večírek, jiný stát, jiná výzdoba, jiné oblečení, stejní lidé.

Dnes večer je na mých zádech neustále položena matčina ruka a jde o jedinou příležitost, kdy se tak děje. Vede mě ke skupině lidí, jako bych byla nějaká hlavní atrakce večera. Jako bych byla roztomilé malé dítě, na které lidi nemůžou přestat cukrovat.

Můj úsměv je stejně falešný, jako u všech ostatních, když mě představí jako "malou Ashley".

Když mi nabídnou skleničku vína, je již o něco méně falešný.

Řekla bych, že je čas raději posedět s mrtvými.

Odpočítávám minuty do chvíle, než zase uvidím Spencer.

"Mohla bys být více upovídaná, Ashley."

V autě po cestě domů matce neodpovím. Mám úplně jiné myšlenky.

"Nemusela jsi být tak hrubá," pokračuje.

"Co jsem měla říct šedesátiletému účetnímu?" Zamračím se. "Zeptala jsem se ho, jaký byl ten plesnivý sýr."

"Ach, tohle vymyslet ti muselo dát opravdu zabrat," vysmívá se.

Ten účetní mi nevadil. Ve skutečnosti byl docela vtipný, když vyjednával cenu za jedinou růži. Ale to jsem matce nikdy nepřiznala. "Ať drží hubu," řeknu otci.

Nemusela jsem se toho debilního večírku vůbec účastnit. Nemusela jsem nasadit ten falešný úsměv, když mě představovala. Nemusela jsem lhát a tvrdit "nejlepší", když se mně zeptala jaká je matka. Nemusela jsem brát na vědomí ten prosebný pohled v jejích očích, když mi řekli, ať ji dám pusu na tvář. A když jsem to udělala, dostalo se mi falešného úsměvu a hlášky "Ach, to je roztomilé!" od neznámé ženy.

"Nemluv tak se svou matkou," odpoví mi pevně a hlasitě.

Je to ubohé. Oba dva spí s jinými lidmi.

Neodpovím jim. Zastavujeme na příjezdové cestě a dveře mám otevřené daleko dříve, než si stihnu vůbec odepnout pás. Měla bych požádat Spencer, aby dneska v noci naběhla do jejich ložnice s prostěradlem přehozeným přes hlavu a pořádně je vyděsila.

Když ji o to požádám, udělá to.

Jsem si absolutně jistá, že by pro mě udělala naprosto všechno, stejně jako já pro ni.

Ještě než rodiče dojdou ke dveřím, vytáhnu z kabelky klíč, odemykám dveře a jakmile jsem uvnitř, rychle si ze svých bolavých nohou sundávám boty. Levou ruku mám schovanou za zády, pro případ, že by tady byla Spencer. Přicházím ke dveřím do obýváku a otevírám je.

Téměř mi na zem upadne láhev vody, ve které je nevkusně zastrčená jediná bílá růže.

V rohu místnosti se nachází velký, ozdobený Vánoční stromeček. Zajíknu se a cítím, jak mi srdce silně buší v hrudi.

"Panebože," řeknou rodiče téměř současně. "Kdo to udělal?"

Můj anděl samozřejmě. Kdo jiný?

"Ashley, jsi v pořádku?" zeptá se mě otec poté, co jsem si téměř jistá, že slyší tlukot mého srdce.

Nemůžu mluvit.

"Ashley," zopakuje.

Usměju se.

Spencer.

Proběhnu kolem nich. Běžím po schodech do pokoje, kde bude Spencer určitě čekat. Jsem překvapená, že jsem v té rychlosti na schodech neupadla. Na prahu mého pokoje se prudce zastavím.

Je také vyzdobený.

Všimnu si, že jsou všechny krabice pryč. Vybalila.

Udělala z něj můj pokoj.

Nikdo pro mě nikdy neudělal něco takového. Nikdo mi nikdy takovým způsobem neukradl srdce.

A nikomu jinému se to už nikdy nepodaří.

"Spence," téměř šeptám, když se mé oči střetnou s jejími. Hlasitěji mluvit nedokážu.

"Líbí se ti to?" zeptá se nejistě.

Jak by nemohlo? Jak bych se mohla ovládnout zatnutím palců do podlahy, abych se nerozeběhla, neskočila ji do náruče a nechtěla tam zůstat navždy? Jak bych ji nemohla chtít políbit více, než kdy předtím?

"Netušíš, co to pro mě znamená," říkám ji, když vcházím dále do pokoje.

Nevšimla si lahve vody s růží uvnitř, tak se bez přerušení očního kontaktu nakloním k prádelníku a schovám tuto část vánočního dárku za velkou lampu.

Spencer se zhluboka nadechne a vstává z postele. "Řekla jsem ti, jak nádherně dneska vypadáš?" zeptá se.

Při té vzpomínce se lehce usměji. "Řekla jsi mi to. Já řekla, že děkuju."

Usměje se a já bojuji s nutkáním zavřít oči. To co pro mě dneska udělala.... "Bože, ani nevím, co ti říct," pokračuju.

Je to lež.

Vím, že když jí začnu děkovat za to, co pro mě udělala, řeknu něco stupidního. Požádám ji o něco ještě více stupidního.

Požádám ji, aby si ublížila tím, že mě políbí.

Spencer se znovu usměje. "Může se to stát jen jednou, dobře?"

"Co?"

Poté se ke mně přiblíží a vstoupí do mého osobního prostoru, načež zareaguji já ústupem. "Co to děláš? Ublížíš si."

"Zůstaň na místě," požaduje a dívá se mi do očí.

Když přistoupí ještě blíže, cítím jak mi srdce hlasitě buší v uších.

Přestane bušit, když se její dokonalé ruce omotají kolem mého rozechvělého těla a přitáhnou si mě k sobě. Chvíli na to, co obě zalapáme po dechu, cítím přeskakující a intenzivně bušící srdce. V okamžiku kdy hluboce vdechnu její vůni, hlouběji, než když jsem na sobě měla její mikinu, konečně ucítím pořádný tlukot.

Ten tlukot, který cítím, musí být její.

Musí být její.

Musí, alespoň pro dnešní večer. Nikdo mi nesmí tvrdit opak.

Mé paže jsou omotány kolem jejího pasu ve snaze přitisknout se k ní ještě více. Položím jí hlavu na rameno. Nejsem schopna, nebo možná nechci přestat. Vdechuju její vůni, která je tak jedinečná a snažím se si ji zapamatovat. Vím, že si ji nezapamatuji, alespoň do té doby, než ji příště ucítím znovu. A pak nebudu schopná pochopit, jak jsem na něco takového mohla vůbec zapomenout.

S nikým mi mé nešikovné objetí nikdy nepřipadalo tak úžasné jako s ní. Objetí s ní je více opravdové. A jak tady tak stojím, cítím se poprvé v životě opravdu naživu a vím, že se třesu.

"Spencer," zašeptám, snažíc se spolknout knedlík v krku a zatlačit zpět pálivé slzy v očích.

"Jo?" zašeptá nazpět.

"Políbila bys mě?" nemůžu si pomoci nepoložit tuto otázku. Nemůžu si pomoci si nepřát, aby udělala více, než mě jen políbila. "Prosím, jen jednou," téměř žádám.

Nemá tušení, jak moc to od ní potřebuju.

Odtáhne se. Její útlé prsty setřou slzy z mé tváře, a když mi sevře obličej do svých dlaní a dá mi pramen vlasů za ucho, odolávám nutkání schoulit se ji v náručí.

Nejsem si jistá, jak je možné, že ze sebe nevydám patetický vzlyk, když vidím, jak se ke mně přibližuje. A taky si nejsem jistá, jak je možné, že se neporoučím k zemi, když se její jemné rty přitisknou na mé.

Vše, na co se zmůžu, je jemná odpověď. Po chvíli se opatrně odtáhne a poté přejede palcem po mých rtech, aby tak svůj polibek zpečetila.

Otevřu oči a pohlédnu do jejích. Málem to se mnou praští.

Její tvář je zkroucená bolestí.

Nemůžu dýchat.

"Jsi v pořádku? Ublížila jsem ti?" naivně se ptám.

Vím, jak moc ji to muselo bolet a vím, jak moc si přeju, abych mohla udělat něco, co by tu bolest zastavilo.

"Pojďme do postele, promluvíme si zítra."

Zavrtím hlavou. "Neusnu, dokud nebudu vědět, že jsi v pořádku."

Nikdy neusnu, pokud nebudu vědět, že je v pořádku.

Vypadá to, že bolest polevila. Dle její tváře, se jí očividně ulevilo. "Budu v pořádku." Ukáže směrem k chodbě. "Počkám venku, aby ses mohla převléknout."

Když odchází, následuju ji a jakmile za sebou zavře dveře, sesunu se podél nich a přitisknu čelo na jejich studený povrch.

Políbila mě.

Nechala mě, ať ji políbím nazpět.

Tentokrát své oči neochotně neodtrhnu od jejích rtů po vteřině, co na ně zírám.

Lidé obvykle spojují nebe s oblohou.

Obloha vede sto kilometrů nahoru, než se ocitnete ve vesmíru.

"Vážně dneska vypadáš jako anděl," řeknu Spencer upřímně a cítím, že mi těžknou víčka a už je neudržím otevřené.

Ona je milionkrát výše než nebe.

3 - Žije na ulici Deziluze

Spenceřina slova mě pronásledují tak jak můžou jen ty její. Jemně se celý den opakují a s každým opakováním tohohle pětislovného prohlášení ztrácím víc a víc apetit.

"Zítra musíme jít na hřbitov."

Její žádost je absurdní. Nemusím jít. Nemusím dokazovat ta slova, která jsem myslela smrtelně vážně. Nemusím dokazovat, jak moc ji potřebuju.

Hluboko uvnitř vím, že musím jít. Vím, že ta slova musím dokázat. A vím, že nejde o to, abych dokázala, jak moc ji potřebuju, ale o to, že to roztrhá mé deziluze na kusy.

Jde o strhnutí náplasti z rány, o které nevíte, jestli je už zahojená. Jde o první zkušební našlápnutí na čerstvě zahojený kotník, při kterém čekáte, jestli se po náhlém tlaku nezhroutíte na zem.

Po našem vzájemném přiznání jsem s ní příliš nemluvila. Nemohla jsem. Mám pocit, že se to stále snažím zpracovat.

Rodiče mi dali klasický balíček peněz a řekli mi, ať si koupím cokoliv chci, protože nevěděli, co mám ráda. Od doby co jsem byla malá, jsem dostávala na každé Vánoce čtyřista dolarů. Místo toho, abych na ně zmateně a zklamaně zírala jako předchozí dvoje Vánoce v řadě, jsem se na ně sotva podívala a přemýšlela jsem, co koupím Spencer.

První věc, co mě napadla, byl kabát.

Tvrdí mi, že cítí lehký vánek na jaře a chladný vzduch v zimě, ale že je to jiný pocit než dříve. A i když vím, že by mi nikdy nelhala, moje malá část veří, že tomu tak není.

Ta moje malá část, která věří, že mírumilovně spí v nemocniční posteli a je jen otázkou času, než otevře své krásné oči.

A mám od matky číslo na toho šedesátiletého účetního, takže se ho můžu zeptat, od kterého květináře byla ta bílá růže.

Ať už je tohle tělo dost silné na to, aby zítra vůbec odešlo předními dveřmi, nebo ne, chci, aby u ní byly květiny. Chci, aby byly také u její rodiny.

Neusmála jsem se, když jsem ucítila, jak mi Spencer rychle natahuje na hlavu santovskou čepici, protože jsem věděla, že by se na mě usmála nazpět.

Vím, že jsem nikdy necítila větší úlevu, než když mi bylo nalito šampaňské. Neodolala jsem možnosti pozorovat, jak ve sklenici lítají bublinky ode dna vzhůru, kde zanikají při kontaktu s hladinou. Poté jsem sklenici pomalu nadzvedla, zamumlala jsem, "Šťastné a veselé" a hodila do sebe celý obsah sklenice, který mi rozlil pálivý pocit v žaludku.

To, co se má stát zítra, mi žaludek spaluje více.

Byla jsem zklamaná, ale ne překvapená, když mi otec řekl, že s matkou někam jdou a přirozeně jsem nebyla zvaná. Každý rok si přeju, aby se mnou prostě strávili odpoledne. Nebo aby se mě zeptali, která je má oblíbená kapela, jaké mám sny, ale nikdy to neudělají.

Spencer se mnou očividně souhlasila, protože došla zezadu k mé matce a zatahala ji za vlasy. Nemyslím si, že by někdy dříve má matka měla tak rozšířené oči.

Nikdy jsem nebyla tak otevřená. Nikdy jsem si nebyla tak akutně vědoma hrozící možnosti, že budu mít zlomené srdce, ale nemůžu si pomoct. Téměř slyším varovné troubení auta, které míří směrem ke mně.

Téměř slyším, jak na mě publikum křičí, abych rychle utekla, než se na druhé straně silnice objeví Michael.

Objednání těch květin a zaplacení jejich doručení na Štědrý den mě stálo více než polovinu těch peněz, co jsem dostala.

Ani trochu mi to nevadí.

Stejně jako mi nevadí vedle ní ležet v téhle posteli, která je vždycky příliš velká a pozorovat ji. Stejně jako mým očím nevadí jejich nespočetné cesty po obrysech jejího obličeje. A stejně jako mému srdci nevadí, že na chvíli netluče.

Vím, že zítřejší návštěva hřbitova mě bude bolet více než cokoliv jiného. Bude mě to bolet, protože to bude bolet Spencer. Spatří hroby své rodiny.

Nevím, jestli zvládnu ten ohromný smutek, který jí jistě v očích zastíní tu jiskru, kterou tam obvykle má.

"Nechci tam zítra jít," opustí mé rty, téměř neslyšitelně.

Spenceřiny oči jsou upřímné, když odpoví: "Já vím."

"Nemyslím, že to zvládnu," přiznám se, když mé rozumné části mysli dojde pravý důvod mých obav ze zítřejšího dne.

Dusí mě to.

"Budu stát vedle tebe, přísahám," odpoví při snaze potlačit hrozný strach, který jde najednou poprvé za ty hodiny, co se snažím jej skrýt, vidět.

Zítra, až do sebe násilím nacpu aspoň sousto snídaně, kterou pro mě Spencer jistě udělá, budu stát nad místem, kde před více než rokem uložili její studené, zlomené tělo a bude se ode mě očekávat, že nezemřu také.

A najednou je to pryč. Už se nebojím. Bojím se jen o Spencer.

Nemusím se ničeho bát.

Až na tuto chvíli, protože zhasla světla a já ji téměř nevidím.

"Co to děláš?" ptám se jí. "Skoro tě nevidím."

Cítím, že se nadzvedla na jednu ruku a pohlédla na mě. "Měla jsi zavřené oči."

"Nemůžu spát, dokud nebudu vědět, že tě uvidím, až se vzbudím."

"Jsi unavená?" zeptá se mě, ale zní, jako by odpověď už znala.

"Jsem vyčerpaná," přiznám se.

"Budu tě držet, dokud neusneš." Jemně promluví.

I když to moc potřebuju, více mě znepokojuje, jak moc jí tím ublížím. "Ne, znova už ti neublížím."

Cítím, jak se v posteli přisunula blíže. "Nechci, abys byla takhle smutná, Ashley. A chci tě znovu cítit, potřebuju to."

"Spence, nevím, jestli bys měla."

"Otoč se," zašeptá mi.

Mé oči v temnotě nacházejí její a netrvá ani vteřinu, abych v nich poznala, že mě potřebuje mít blízko tak moc, jak to potřebuji i já.

Otáčím se a nedýchám. Nemůžu. Ne, když cítím, že se pod přikrývkou přibližuje. Dost blízko na to, abych se otočila, těsně přitiskla naše těla k sobě a políbila ji, přesně tak jak po tom toužím.

A jakmile se její tělo přitiskne k tomu mému, slabě vzdychnu. Nevěřícně vydechuji, že něčí blízkost může být tak úžasná a že mě i ona potřebuje objímat.

Nikdy jsem nikomu jinému nedovolila mě objímat, ale nemůžu si pomoct a posouvám se dozadu hlouběji do jejího náručí. Nemůžu zastavit slzy, které se mi tvoří v mých unavených očích.

Její ruka po sobě zanechává rozžhavenou stopu, když ji přesouvala z mého boku na břicho. Mé břicho, jehož svaly reagují stahováním a zároveň i uvolňováním pod každým i nepatrným pohybem, který udělá.

Nevím, co budu zítra dělat.

V okamžiku, kdy mě opustí veškerý tíživý pocit na hrudi, cítím, jak si mě Spencer přitahuje blíže. Nemůžu si to ale plně užít, protože vím, jak moc jí to musí bolet a to mě bolí nazpět. Jen jiným způsobem.

Přisune se blíže a položí hlavu na můj polštář. Cítím, jak mě její dech lehce lechtá na ramenech a krku. Cítím, jak voní, ale co je nedůležitější, cítím ji u sebe.

Jak může být pryč, když je pro mě opravdová více než cokoliv jiného?

Když je tak blízko, vím, že mi buší srdce. Vím, že když se její rty dotkly mého krku, zastavilo se.

Spencer je první věc, kterou ráno po otevření očí uvidím, a to je vždycky dobře. Se stále unavenýma očima se na ní podívám. Pořád miluju, jak vypadá, když je v mé posteli.

"No, dobré ráno," uvítá mě a vesele protáhne poslední slovo.

Koutky mých úst se na vteřinu lehce zvednou a zvažuju, že bych ještě zavřela oči a prospala celý den. V tu chvíli mi to náhle dojde.

Není to, jako když si někdy myslíte, že je neděle ráno, ale ve skutečnosti je pondělí. Je to jako když vím, že se dnes musím jít podívat na Spenceřin hrob.

Vím, že můj úsměv je ta tam.

"Udělám ti snídani, jo? Osprchuj se a budeš ji mít na stole."

Posadím se v posteli a projedu si rukou vlasy. "Dobře," odvětím netypicky tiše.

Když odcházím z pokoje do sprchy, ani se neopovážím podívat se na svůj odraz do zrcadla.

Udělala mi palačinky, které obvykle miluju, ale dneska mi tohle lehké jídlo těžce leži v žaludku.

Uvidím dnes Spenceřin hrob.

Jak vteřiny utíkají, cítím, jak mi těžknou nohy. Cítím potřebu zůstat bezpečně uvnitř tohoto domu. Cítím potřebu obejmout Spencer a už ji nikdy nepustit.

Uvidím dnes Spenceřin hrob.

Z myšlenek mě vytrhne mé jméno, které tímto tónem umí vyslovit jen jedna osoba. "Hmm?"

"Měly bychom jít."

Cítím jak mi buší srdce. "Ještě jsem nedojedla snídani." Zkouším to.

"Řekla bych, že jsi ji rozmašírovala."

Myslí si, že návštěva hřbitova se mnou neudělá to samé?

Najednou se cítím rozzlobeně, obrátím oči v sloup a odložím vidličku.

"Teď už jsi připravená?" zopakuje a rozčiluje mě tím ještě více.

Zabije mě to.

"A co ty?" udeřím na ni, vědoma si toho, že se mračím. "Jsi připravená spatřit svůj hrob?"

Jsi připravená vidět mě, jak klesnu k zemi?

"Ne," odpoví a zní upřímně. "Ale myslím, že je čas. Myslím, že existuje spousta věcí, které lidé nejsou připravení udělat, ale stejně je musí udělat."

Od ní vše vyzní tak jednoduše. V jejím podání to vypadá, že jdeme prostě do kina na film, který nechci vidět. Zakroutím hlavou a odvrátím od ní zrak.

"Dokaž, co jsi včera říkala, Ashley. Dokaž, že dokážeš zvládnout, cokoli tohle je, opravdu to zvládnout."

"Netušíš, co po mně právě žádáš."

"Tuším," odpoví jemně.

Vstanu, překvapená, že nemám chodidla doslova přilepená k podlaze. "Jednou. Udělám to jen jednou, ano?"

"Jednou bude úplně stačit."

"Promiň, že jsem na tebe vyjela," zamumlám, ale myslím to upřímně.

"Odpuštěno."

Když míříme na hřbitov, nedokážu z ní spustit oči, ostatně jako pokaždé, když se na ni podívám. Potřebuji se na ni dívat a vidět, že je tady pořád se mnou. Minimálně v okamžiku, kdy nevyhnutelně spatřím její hrob.

Není to skutečné, není to skutečné, není to skutečné.

Jakmile mi řekne, že jsme skoro tam, ztěžknou mi nohy a je pro mě těžší dýchat tak, aby to neznělo, že se třesu zimou.

Když dojdeme k bráně hřbitova, musím zastavit. Musím se připravit na to, že uvidím její hrob. Nejde tady o mě.

"Čím dříve to uděláme," začne Spencer a zní opatrně, jako by mě nechtěla rozrušit.

Nerozrušila. Budu kvůli ní silná. "Já vím," odpovím a dívám se jí přímo do očí.

Když sleduju Spencer, jak otevírá tu na pohled velice bytelnou bránu a sotva slyším jak mi říká "Pojď," pomyslím na to, jak vyděšená musí být. Bojuju s tím, abych ji zcela instinktivně nechytla za ruku a pevně ji nestiskla, jen abych ji ujistila, že vše bude v pořádku, že se o to postarám. Nechytla ji za ruku a pevně ji nestiskla, abych ji ujistila, že je v bezpečí, že se nemusí bát.

A když ji pohlédnu do tváře, vím, že je vyděšená.

"Neboj se, ano? Jsem tu s tebou," řeknu ji jemně.

Její výraz je vděčný, když letmě pohlédne na zeď přímo před námi, ve které je dále po levé straně průchod. "Jsou hned za rohem."

Myslí tím, že její rodina je hned za rohem. Ona ne. Ona stojí přímo přede mnou.

Dýchám přerývaně. "Dobře." Odhodlaně se dívám do jediné tváře, do které potřebuji. Všimnu si, že kouká stranou a mračí se. "Na co se díváš?" otočím se a koukám stejným směrem, abych spatřila to co ona.

Asi jde o jen o hroby. Ví, že bude více než obtížné, vidět ty od své rodiny.

"To je jedno, pojď."

Dáme se do chůze, jdeme velice blízko zdi, a když vejdeme do průchodu, mé srdce začne bušit. Buší tak silně a tak rychle, že mám téměř zavřené oči, když míjíme řadu hrobů a blížíme se k těm čtyřem, kvůli kterým jsme tady. Tři skutečné hroby a jeden iluzivní.

Její chůze zpomaluje a já cítím nával paniky, který exponenciálně roste v mé hrudi.

Není to skutečné, není to skutečné, není to skutečné.

Každým krokem upírám oči na Spencer, dokonce i když se zastaví.

Myslím na chvíli, kdy na mě poprvé promluvila. Na chvíli, kdy mě poprvé zachránila, kdy mě poprvé svými hloupými otázkami rozesmála, když jsem se snažila usnout. Když jsem měla možnost poprvé vidět, jak moc jsou její oči modré. Poprvé, když se na mě usmála, poprvé, když se mi kvůli jejímu plachému pohledu stáhla hruď. Poprvé, když mě políbila.

A jak, díky tomu všemu, přiváděla pomalu mé mrtvé tělo zpět do života.

"Jsme tady," oznámí zbytečně.

Zavřu oči.

Není to skutečné, není to skutečné, není to skutečné.

Cítím, jak mě její jemná ruka chytá za mou a proplétá naše prsty. Nechci nic jiného, než křičet, abych se pokusila uvolnit tu bolest, co se mi shromažďuje v hrudi. Nechci nic jiného, než konečně slyšet ten hrubý zvuk, který pravděpodobně ani neidentifikuju jako můj vlastní hlas. Když ho uslyším, možná to bude lepší. Když jej Spencer uslyší, možná mi bude lhát. Možná bude lhát tak přesvědčivě, že ji uvěřím, když řekne, že všechno bude zase v pořádku.

Místo toho sevřu její ruku. Sevřu ji tak moc, že mě bolí zápěstí.

Není to skutečné, není to skutečné, není to skutečné.

Se zavřenýma očima pláču a ze rtů mi unikne tichý, napjatý vzlyk, který ani vzdáleně nezmírní tu dusivou tíži v mé hrudi. A já vím, že to skutečné je. Vím, že je to tak skutečné, jako pocit, který mám, když mě Spencer drží za ruku.

Když donutím své oči, aby se otevřely, otočím hlavu, krátce pohlédnu na mramorový kámen a přečtu jméno, které je vyryto na jeho povrchu.

A země pode mnou se někam propadá.

Tentokrát slyším to pozdní varovné zatroubení auta, které mě roztříští. Tentokrát, když hluboko do mé hrudi zajede Michaelův nůž, slyším publikum příliš pozdě křičet, ať rychle utíkám.

Mé oči se pevně zavřely a cítím jak se naplňují tekutinou.

Je mi zima.

Je mi větší zima než kdykoliv předtím a mám pocit, že mé tělo váží tunu.

Bolí mě čelist, mé srdce se rozpíná více než kdy předtím a až ohlušující rána rezonující v mých uších mi dává najevo, že jsem stále naživu.

Jak sakra můžu být naživu?

Spencer mi sevře ruku. "Dokázala jsi to."

Soustředím se na její hlas. Je pořád tady. Pořád mě drží za ruku. Není pryč. Když otevřu oči, pořád ji tady uvidím.

Po pár vteřinách slyším její ostré nadechnutí. Zatnu zuby, když cítím, že se mi stahuje žaludek, protože se snažím potlačit vzlyk, který se mi dere do úst.

Viděla jsem Spenceřin hrob.

Spencer vidí hrob každého člena své rodiny.

Mé oči se otevřou a dívám se všude možně, jen ne nikam poblíž místa, kde stojím. Nechci ani koutkem oka vidět to, co je vedle mě. Sevřu pevně její ruku. "Dokázala jsi to," řeknu a jsem si vědoma, že šeptám.

Pustí mou ruku, aby mohla přistoupit blíže. A i když bych chtěla naléhat, aby mě za ni znovu chytila, neudělám to. Vím, že je asi ztracená ve vzpomínkách a musí jít blíže a přijmout to, co ji její oči tak jasně říkají. To, co mé řekli mě.

Když se Spencer vrátí zpět ke mně, mé tělo je téměr nehybné.

Její zlomené, studené tělo je jen dva metry pode mnou.

Vyděšený a cizí zvuk mi unikne ze rtů. Dám se na odchod, mé nohy se s každým krokem zrychlují, až běžím pryč od té jediné věci, která mě zabíjí.

Nezastavím se, dokud nejsem venku u brány, podél které se svezu na zem. Ztěžka oddechuju s rukou na ústech a snažím se zatlačit zpět výkřik, který se chce rozléhat po celém městě.

"Ash," osloví mě Spencer hlasem plným slz.

Bolí mě to víc.

Jako když se snažíte nerozbrečet a někdo vás utěšuje hlazením po zádech, tak to pohlazení naopak zafunguje jako spouštěč nezadržitelného pláče.

"Ashley, jsem tady." Položí mi ruku na zápěstí. "Jsem tady."

A tvé zlomené, studené tělo leží v zemi za mnou.

Otevřu oči a vidím Spencer. Vidím ji přímo před sebou a vypadá stejně živě, jako vždycky.

Až na to, že není. Zachvěju se, je mi taková zima.

A když pustí mé zápěstí se slovy, "Pojďme domů, Ashley." Je mi ještě větší zima.

Jakmile vejdeme do domu, mé nohy mají vlastní hlavu a odchází od ní pryč. Cítím se izolovaně takovým způsobem, jakým jsem nevěděla, že to vůbec jde.

Sedám si na zem zády k jednomu z kredenců. Vidím vše, jen ne to co jsem viděla dnes.

Slyším, jak tiše vchází do místnosti. "Proč tady sedíš?"

"Nevím," vyjde z mých úst, zcela bez emocí.

A opravdu to nevím. Nevím, proč jsem se rozhodla sednout si na studenou a tvrdou podlahu, místo pohodlného gauče. Nevím, jak může tělo cítit tolik bolesti bez toho, aby bylo smrtelně zraněno. Nevím, jak je možné, že stále cítím, jak mi bije srdce, když si víc než kdy jindy připadám jako mrtvola.

"Jsem tady," naléhá Spencer. "Jsem přímo před tebou."

Bolestně zatnu zuby. Její hlas mě bolí ještě více. Nemůžu ani otevřít oči.

"Nic se nezměnilo, Ashley."

Sotva tyto slova vypustí z úst, obě víme, že je to lež. Vše se změnilo.

Zírám na svůj odraz a ani nijak nereaguji na fakt, že mé oči nikdy nevypadaly tak bez života. Nedívám se do tváře, kterou můžu sotva snést. Sklopím zrak na vodu, která mi stéká po dlaních, a vidím stoupající mrak páry.

Vypnu vodu a vidím páru, která stoupá od mých rukou.

Je to srandovní. Ani to necítím.

Poté, co si je vysuším, zhasnou všechny vypínače po cestě v koupelně a na chodbě. Vejdu do pokoje a zavřu za sebou dveře.

Vlezu do postele a dám si pozor, abych nebyla ke Spencer otočená čelem. Nechci, aby mě takhle viděla. Nechci, aby viděla, jak jsem momentálně sobecká. Viděla toho dnes více než já a nechová se takhle.

Zajímalo by mě, jakto, že se tak nechová. Jak je možné, že je tak silná.

Naše těla zaujmou stejnou pozici jako předchozí noc. Zaboří hlavu do záhybů mého krku a její ruka spočine na mém břiše.

A já pláču.

Je tady. Cítím ji, jako jsem ji cítila minulou noc.

Než se naděju, Spencer přitiskne své rty na můj krk a můj dech se zadrhne. Cítím, jak mi buší srdce, cítím její ústa na mém krku a cítím, jak se na něj lehce přitiskne její jazyk.

Protože mé tělo prudce reaguje na blízkost toho jejího a na její polibky, nepodaří se mi zastavit malý sten, který mi unikne skrz rty.

Musím se jí omluvit, než ji ublížím. Musím se jí omluvit, než se stanu tím nejsobečtějším člověkem, kterým jsem kdy byla.

"Omlouvám se," zašeptám stěží. Tak moc ji chci, že se celá třesu.

"Proč se omlouváš?"

"Protože nedokážu přestat."

Nemůžu zastavit své ruce, které vyhledají její a položí se na ně. Lehce ji přejíždím prsty po kůži, až se otočím a přitisknu své tělo pevně k jejímu. Tam, kam patří.

Když se natáhnu k jejímu čelu a dám ji z očí pramen vlasů, Spencer zavře oči. Mé prsty jemně spočinou na jejích neuvěřitelně hebkých tvářích. Cestují, hladí obrysy její nádherné tváře a opakovaně přejíždějí po jejích plných, růžových rtech.

Cítím, jak mi buší srdce.

Hrozně moc ji chci políbit, ale nechci ji ublížit více, než bylo ublíženo mě.

A poté jemně přitiskne své rty na mé. Vychutnáváme si ten kontakt.

Mé dlaně instinktivně spočinou po stranách jejího obličeje, když polibek nabývá na naléhavosti a odvážnosti. Obě se k sobě přisuneme ještě blíže, naše pohyby jsou každou vteřinou méně váhavé. Polibek se stává hlubším a vlhčím.

A já jsem v jednom ohni.

Nedržím se zpět, líbám ji tak, jak jsem strašně dlouho potřebovala a ona mi polibek oplácí tak, jak jsem potřebovala rovněž tak dlouho.

Spencer mě líbá tak, jak jsem vždy snila, že mě bude někdo líbat.

A pak pomyslím na to, co jsem dneska viděla.

Měním náš polibek s nesmírně jemného na tvrdší a její odpověď mi dává najevo, že tady pořád je.

Uchopím vzadu na zádech její tričko a snažím se do ní nezabořit nehty, když se ji snažím přisunout ještě blíže i když vím, že blíže už to nejde. I teď je ode mě příliš daleko.

Líbám ji tvrději a ona lehce zasténá do mých úst, čímž mě rozpálí. Mé tělo reaguje rychleji než kdy jindy. Při naléhavé snaze mě mít ještě blíže, jí sklouzne jedna její noha mezi mé a já krátce zalapu po dechu. Spodní část mého těla se instinktivně vzedme směrem k jejímu a já zabořím hlavu do jejího krku, abych utlumila zasténání.

Bože, její blízkost je tak úžasná.

Těžce dýchám proti její kůži, dokud mi nezdvihne hlavu a znovu nespojí naše rty. Je to jemný a vlhký polibek a já slyším její steny, stejně jako ona jistě slyší ty mé.

Líbám ji, dokud nemám pocit, že mé plíce vybuchnou. Poté ji ještě jednou políbím a odtáhnu se, abych popadla dech, který mi v plicích tak chyběl.

Dříve, než se mi podaří dech popadnout, mé rty opět spočinou na jejích a já okamžitě cítím, jak se třesou.

Odtáhnu se a cítím, jak mi opět začíná tlouct srdce. Vím, že nechce přestat, ale že musí. A doufám, že mé oči ji říkají, že je to v pořádku, že to chápu.

Chvíli na to, kdy mi stále přeskakuje srdce a je mi neuvěřitelné vedro, se otočím na druhou stranu a pokouším se usnout.

4 - Spálená na popel

Když otevřu oči, jsem čelem k oknu a cítím, že mé tělo je v jednom ohni, skoro jako by mě Spencer před chvílí celou zulíbala. Připadá mi to, jako by bylo celé spálené a zničené. Ve snaze se trochu schladit, ze sebe zkopnu přikrývku.

To jak jsme se k sobě tiskly, to, že jsme se líbaly tak jak jsem vždy potřebovala a že mě líbala zpět. Něco to ve mně zažehlo. Připadám si doslova v jednom ohni.

Žíznivá a jen napůl vzhůru se natáhnu pro láhev vody, kterou mi tam Spencer vždy láskyplně připraví. Vypiju na jeden zátah více než polovinu a pomáhá to. Trochu mě to schladilo.

A poté zaregistruju, že na sobě necítím její oči. Necítím ten jemný pokles matrace na místě, kde odpočívá. Otáčím hlavu a vidím jen povlečení.

Teď jsem už úplně vzhůru.

"Spencer."

Ticho.

Čekám dlouhé vteřiny, snažím se být trpělivá.

"Spence, jestli si ze mě děláš jen opravdu, opravdu blbou srandu, řekni mi to."

Ohlušující ticho.

Úpěnlivě se snažím zaslechnout jakýkoliv zvuk, který by znamenal, že tam je, ale po pár vteřinách, když neslyším vůbec nic, se mi zastaví srdce. Přemístím se ke dveřím tak rychle, že do nich narazím. Když zjistím, že jimi neprojdu, neochotně o krok ustoupím, abych je mohla otevřít. V mžiku jsem z pokoje pryč.

Běžím po schodech tak rychle, že mám skoro pocit, že letím.

Vím, že jí to hrozně bolí, když se mě dotýká a líbá mě. Cítím to pokaždé, když se naše těla střetnou. Vidím to pokaždé, když se na ní podívám.

Vím, jak moc mě chce také políbit a zajímalo by mě, jestli ví, jak moc ji to vracím, desetinásobně. Zajímalo by mě, jestli ví, jak moc musím být opatrná, abych ji každou noc nepovalila na postel, nepřikryla svým tělem to její a nepřála si, aby byly její vzdechy způsobeny rozkoší a ne bolestí.

Zajímalo by mě, jestli ví, jak velký mám teď strach.

Dveře do obýváku jsem málem vyhodila z pantů, jak rychle jsem je otevřela. Bohužel, mé oči pátrají po těch jejích nádherných marně.

To je vše co jsem pořebovala vědět, abych se přesunula jinam. Někde být musí. Musím ji najít. Musím ji najít a pak se překonat a nepolíbit ji.

Mířím ke kuchyni a pouhé vzpomínky na polibky, které jsme před pár hodinami se Spencer sdílely, ve mně vyvolávají pocit, jako bych měla tekuté vnitřnosti. Jako by každá kost v mém těle byla křehká. I jemné pošťouchnutí do žeber a praskly by.

Otevřu dveře a vidím, jak se Spencer třese na podlaze. Zvuky, které vydává, ukazují, že trpí mnohem většími bolestmi, než jakými jsem si mohla kdy představit. A mé tělo je v tu chvíli spáleno na popel.

Srdce, které bylo po měsíce mučeno, avšak nakonec vyléčeno, se obrátilo v prach. Mysl, která je naplněna převážně úžasnými obrazy Spencer z posledních několika měsíců, se obrátila v prach. Orgány, které mě posledních několik měsíců udržovaly při životě, protože mé srdce bylo příliš plné, aby tlouklo, se obrátily v prach.

Kosti, které jako zázrakem držely mé tělo pohromadě pokaždé, když jsem Spencer políbila a které by určitě vydžely i to nejdivočejší tornádo, se obrátily v prach.

Vše proto, že vidět Spencer v takových bolestech je víc zničující pohled, než s jakým se toto tělo dokáže vyrovnat.

Padnu na kolena, tentokrát nejde o metaforu, ale o fakt a jemně Spencer natočím hlavu, aby se na mě podívala. Snažím se ignorovat, že její vlasy a spánky jsou vlhké od slz a že jsou její záda prohnutá od bolesti.

"Spencer," slyším, jak vypouštím z úst slova, když se ji dotknu. Nepoznávám jejich zvuk. Nepoznávám jakýkoliv jiný zvuk, než ty, které patří Spenceřině bolesti.

Vidím, jak rychle ucukla, jako bych ji přes obličej praštila skleněnou lahví. Zaskřípu zuby a hluboce se zamračím.

"Ash, bolí to," přizná se.

A já pláču.

Jsem bezmocná.

"Řekni mi, co mám dělat. Já... já to nevím," ptám se jí zoufale a chytám ji za ruku, která se nepřestává třást. Musím jí pomoct. Musím to zastavit. Když ji budu držet za ruku a dostatečně se soustředit, donutím tu bolest zmizet.

Celé její tělo se napne pod návalem bolesti, jakou si ani neumím představit a můj pláč se prohlubuje. Je to má chyba. Kdybych se více ovládala, nemuselo se to stát. Netrpěla by kvůli mě takovou bolestí. "Omlouvám se," zašeptám, ale přeju si, abych to mohla ze všech sil zakřičet. "Bože, je mi to tak líto."

Nemyslím si, že mě vůbec slyšela.

"Bolí mě uši."

Ach, bože.

Vystřelím na druhou stranu místnosti pro telefon a jsem zpět u Spencer dříve, než řeknete švec. Zírám na něj a nemůžu si vzpomenout na číslo, které potřebuju vytočit. "Jak je to zatracené číslo?!" křičím, jako by stál někdo poblíž a mohl mi pomoci.

"Nemůžou mi pomoct, vzpomínáš?" vyjde ji ze rtů a zní tak cize, že kdybych na vlastní oči neviděla, jak se jí hýbou rty a formují ta slova, nevěřila bych, že jsou od ní.

Odhodím telefon na podlahu a vidím, jak se Spencer opět prohýbá pod nátlakem bolesti. Z úst ji vyjde přiškrcený, bolestivý vzlyk. Trochu se mi zaostří zrak, protože mi z očí vytekly nahromaděné slzy. Dříve než mi ale stečou po mé rozrušené tváři, opět vidím rozmazaně.

Spencer a já jsme ztraceny v cizí zemi a bez ohledu na to, jak nahlas budu kříčet, či jak rychle mi budou kanout slzy, nikdo mi nemůže rozumět. Nikdo nemůže rozumět tomu, jak hrozná a bezvýchodná je tahle situace.

Jemně přiložím ruce na její tvář a snažím se z ní odstranit důkaz její bolesti. Dříve, než mě to zabije. "Prosím tě, řekni mi, co mám dělat, Spence. Nevím, jak ti mám pomoct," zoufale ji chytnu za ramena a přitáhnu si jí do klína.

Nedovolím jim mi ji vzít pryč. Je moje.

Nechápu, jak může být její tělo tak napnuté a tak ochablé zároveň. Opět se objeví bolestivý záchvat a já ji pevněji obejmu. Když ji budu objímat dost pevně, její bolest ji opustí a přejde do mě. Políbím ji do vlasů, jako by její vědomost toho, jak moc mi na ní zaleží, byla protilátkou na ten jed, nebo co to je, který má ve svém těle.

Nemyslím si, že si toho vůbec všimne.

"Přestaň na mě sahat," zašeptá.

Nemůžu. Když to udělám, někdo by to mohl vzít jako znamení, že je vše v pořádku. Někdo by to mohl vzít jako znamení, že se dobrovolně vzdávám toho nejlepšího, co mě v životě kdy potkalo. Přesto ale vím, jak moc jí mé ruce na ní musí ubližovat.

Jsem rozpolcená.

"Nemůžu," odpovím napjatě.

"Ashley, prosím," prosí mě.

"Spencer...." Prosím, neopouštěj mě.

Její hlas je téměř neslyšitelný, když říká, "Musíš odejít."

Jak bych tě kdy mohla opustit?

"Ne." Přisunu se k ní blíž a svírám ji pevněji. "Ne, neopustím tě."

Nepustím ji a nenechám si ji vzít. Opět ji po tváři stékají slzy a já je utírám. Pořád nechcu vidět, jak moc ji to bolí. Políbím ji na tvář. Můžu ji takhle udržet v bezpečí.

Trhne sebou, ucukne směrem ode mě a mě dochází ta krutá realita.

"Zhoršuješ to," přiznává a po tváři ji kanou další slzy.

Po mé kanou také. Přemáhám se a dávám ruce pryč z její tváře do svého klína. Připravena vyrazit a sevřít ji u sebe, pokud se mi ji pokusí něco vzít.

"Odejdi,“ trvá na svém.

"Ne."

Zatraceně, ne. Nevezmou mi tě.

"Vypadni ode mě!" zakřičí.

Její oči na mě křičí ještě hlasitěji. Křičí, abych od ní aspoň trochu odstoupila. Signál z mého mozku mým rtům a jazyku se slovem "ne" se po cestě někde ztrácí. Místo toho se od ní odsunu.

A nemůžu se k ní již přiblížit.

Připadám si jako v jedné z těch nočních můr, kdy na mě míří auto, ale já jsem jako by přilepená k zemi. A bez ohledu na to, jak moc se snažím pohnout, nikdy se mi nepodaří uhnout autu z cesty.

Z nějakého důvodu si nemyslím, že se tentokrát stihnu probrat, než mě to auto srazí.

Spenceřino strnulé tělo se uvolní, třes ustane a její záda již nejsou tak prohnutá, jak byly před chvílí. Její dech již není tak proměnlivý, ale spíše neslyšný. Její ruce leží sklesle vedle jejího těla dlaněmi vzhůru a upřeně se na mě dívá. Její oči jsou tak prázdné, že si nejsem jistá, jestli mě vůbec vidí.

Vůbec poprvé vypadá skoro jako...

"Jsi v pořádku?" zeptám se ji vyděšeně.

Jsem zpátky v té noční můře. S tím rozdílem, že tentokrát jde o vlakové koleje a je na nich Spencer.

Vlak ji srazí, já slyším její výkřik, ale stále se k ní nemůžu přiblížit. Vše co můžu je zavřít oči tak pevně, až to bolí a přikrýt si rukama uši, abych neslyšela ten strašný zvuk. Cítím, jak se mi skrze víčka tlačí slzy.

"Ashley," slyším Spencer o pár vteřin později zašeptat. Zní více vyděšeně, než můžu snést.

Jsem zpět v téhle kruté realitě, která je stejně strašná jako ta noční můra.

Otevřu oči, připravena ji utišit a ujistit, že vše bude v pořádku. Že udělám všechno, abych se ujistila, že zůstane v pořádku, ale ta slova se mi rozplynou na jazyku.

Selhala jsem.

Na místě, kde ještě před pár okamžiky leželo její tělo, nevidím nic, než studené dlaždice kuchyňské podlahy. Chci odejít na to nejmrtvější místo v tomto městě a lehnout si tam s ní do malé bedny. Spočinout hlavou na její hrudi a plakat jako ta malá, ztracená holka, kterou vím, že teď připomínám.

Na chvíli po tom tak moc toužím, že mám pocit, že cítím dřevo.

A když uslyším Spenceřin dech, jsem zase zpátky.

To se nemůže dít. "Ne, prosím, už ne."

"Myslím... myslím, že to ustalo," zašeptá.

Fakt, že je velká pravděpodobnost, že už ji nikdy nepohlédnu do očí, mě rozpláče ještě více. "Miláčku, já tě nevidím," přiznám se jí.

"Ne, vidíš."

"Nevidím," zopakuji neochotně.

"Ne, vidíš," odpoví jemně.

"Ne, nevidím!" Vykřiknu. "Bože." Mé napnuté tělo se instinktivně uvolní. Ví, že to musí udělat dřív, než opravdu vstanu a půjdu na to nejmrtvější místo ve městě. Mrtvější než jak se teď cítím uvnitř této kuchyně. "Já tě nevidím."

"Jsem pořád tady. Nikam neodcházím," trvá na svém Spencer. Vím, že se jen snaží mě uchlácholit.

Nefunguje to. "Odcházíš."

"Neodcházím."

Zavřu oči a lehce zakroutím hlavou, protože tomu pořád nemůžu uvěřit. Nechci tomu uvěřit. "Zhoršuje se to, Spencer. Když se tě dotknu... sotva se dokážu odtáhnout. A je to čím dál tím těžší. Nedokážu se tě přestat dotýkat a ty se mi ztrácíš před očima."

"To neříkej."

"Proč ne?" Pokrčím rameny. "Je to pravda, ne?"

"Ne," zakoktá se nad jednoslovnou odpovědí.

"Jsme zpátky na začátku. Ráda tě poznávám, Caspere," řeknu cynicky. Je to jediný způsob, jak se s tím teď můžu poprat. Zhroutím se, když se budu pokoušet o jiný způsob.

"Tak mi neříkej. Prostě mlč. Musím přemýšlet." Odmlčí se. "Řekla jsi mi miláčku."

Jsi můj miláček, jsi mé zlatíčko, jsi prostě... má.

"Vzpomínám si."

Hluboce povzdechne, ale vím, že to nemá nic společného s mou odpovědí. Za to to má vše společné s momentální situací.

"Kde jsi?" zeptám se tiše. Musím jí být nablízku.

"Jsem tam, kam sis sedla, když jsme včera přišly domů. V rohu."

Posadím se od ní v bezpečné vzdálenosti a také si povzdechnu. "Co budeme dělat?"

"Ještě nevím."

"Musí se dát něco dělat. Tohle se nemůže dít... ne nám."

Ne lidem v téhle situaci. Ne, když mi na ní tak moc záleží. Ne, když vím, že stejně tak jí záleží na mě.

"Musí existovat nějaký způsob."

Když neuvidím její oči, nebo její roztomilé manýry, které k ní tak neomylně patří, nevím, co si počnu. "Nevím, co dělat, Spence. Fakt už nevím, co si počít."

"Minulá noc znamenala hodně, Ash. Jenom musíme být trpělivé, jak jsi mi říkala."

Pomyšlení na včerejší noc a na to, jak moc bych si přála si ji prostě odvést nahoru a zopakovat těch pár minut, kdy jsem se cítila poprvé opravdu naživu, mě rozzlobí. Jen proto, že vím, že nedokážu jednat podle toho pocitu, který se stal téměř instinktem. Skoro zvýším hlas, když řeknu, "Minulá noc tohle způsobila, Spencer. Když jsme byly hloupé a nechaly se unést."

Když jsem udělala tu nejlepší věc v životě.

"Nebyly jsme hloupé."

"Nebyly? Nevidím tě a nebyly jsme hloupé?"

Z toho všeho co se stalo, nemůžu skoro dýchat a nebyly jsme hloupé?

"Stejně bych to nevzala zpátky."

"To je přesně důvod, proč jsme hloupé. Protože já taky ne a protože, i když jsem tě slyšela křičet bolestí, stejně jsem tě chtěla dál líbat. Pořád tě chci líbat."

Spenceřin hlas je jemný, když říká, "Vrať se do postele, Ashley."

Stejně tak mi mohla uštědřit políček. "Děláš si srandu?"

"Musím přemýšlet. Nepomáháš."

"Vážně si myslíš, že bych teď dokázala usnout?" Vážně si myslíš, že když teď zavřu oči, neuvidím obrazy, vedle kterých budou i ty nejhorší noční můry vypadat jako něžné sny?

"Jsi unavená. Nesnaž se mi tvrdit opak."

"Nic mi není, Spencer." Na trávení chvil v její společnosti nejsem nikdy dost unavená.

"Jdi do postele. Prosím."

"Ne!" Vykřiknu. Když odejdu, mohlo by se stát ještě něco horšího. Ne, musím ji ochránit. "Řekla jsem ti, že tě neopustím. Nemůžu."

"Ashley," začne.

Zavrtím hlavou. "Pokud budeš dál říkat mé jméno, přísahám Bohu, že tě zase políbím."

Když neuslyším odpověď, svraštím obočí. Jestli vstala a odešla z místnosti, "A přísahám Bohu, že pokud jsi odešla z místnosti, když s tebou pořád mluvím, tak...," utrousím dostatečně nahlas, kdyby opravdu byla pryč.

"Hoď tam zpátečku. Jsem pořád tady." Odpoví Spencer.

Úlevně vydechnu. "Spence?" začnu jemně.

"Co?" zeptá se úplně stejně jemně.

"Co budeme dělat?"

Co budu dělat, když tě už znovu nikdy neuvidím?

"Budeme potichu a přestaneme klást otázky, na které zatím neznám odpověď," odpoví.

To mi nijak nepomůže.

"Zavři oči," požádá mě.

Ihned je zavřu. Nemohla jsem ji předtím pomoct, ani ji udržet v bezpečí, tak poslechnout její prosbu je to nejmenší co můžu udělat.

"Mysli na mě."

Myslím na to, když jsem ji viděla na videu těch několik minut naživu. Viděla jsem ji dýchat, protože to prostě potřebovala k životu. Viděla jsem, jaká je, když je unavená. Slyšela jsem její radostný smích. Viděla jsem ji snít.

Přikývnu, abych ji dala najevo, že dělám, o co mě požádala a znovu jsem unešena myšlenkami.

"Vidíš mě? Pamatuješ si, jak vypadám?"

Prozatím.

Přikývnu.

Pořád mám v polštáři její fotku a jinde v pokoji schovanou také tu s celou její rodinou, ale není to to samé. Vidět Spencer mýma vlastníma očima se s fotografií nemůže srovnávat.

"Jestli uvidíš světlo, neopovažuj se k němu jít." Řeknu jí v pokusu o vtip, který ale není vůbec vtipný.

"Pokud nesklapneš, půjdu k němu."

Vím, že ví, že si dělám legraci. "Zmaluju ti zadek, jestli k němu půjdeš. Dotáhnu tě zpátky," říkám, ale myslím tím "Budu hned za tebou."

"Ashley. Vstávej."

"Proč?"

Jestli mi ještě jednou řekne, abych šla do postele, budu křičet.

"Obleč si kabát."

Podívám se na místo, kde říkala, že sedí a zvednu obočí. "Vždyť je tu teplo."

Opravdu si myslí, že kabát zažene tuhle zimu?

"Půjdeme ven."

"Ty máš chuť se teď projít?"

Vidím, jak se ke mně vzduchem blíží můj kabát. Má tvář sotva zareaguje.

"Obleč si ho a pospěš si." Požaduje Spencer.

Nemám sílu jí odporovat. Strčím jednu ruku do kabátu a za chvíli se ke mně vzduchem blíží šála, kterou na mě hodí.

"Je zima." vysvětlí.

Venku je určitě větší teplo než tady.

Příliš zaměstnána vlastními myšlenkami, jak vypadala na Štědrý den ráno, obklopená sněhem, sotva slyším, jak se ptám, "Spence, fakt to chci vyřešit. Nemohla by procházka počkat?"

Slyším, jak říká, "Ne." Jasně jako den.

Spencer mě pobízí, abych si pospíšila, když už tak jdu nejrychleji, jak umím. Jediné co se mi teď chce dělat, je nehnutě stát a křičet tak dlouho, dokud mi bude stačit hlas.

Když zajdeme za roh, prudce se zastavím. "Panebože," unikne mi ze rtů, jako když jsme tady byly poprvé. "Proč mě to nenapadlo?"

Kdybych měla více času po tom šíleném šoku, vím, že by mě to nakonec napadlo.

"Počkej tady a zavři oči. Za minutu je zase otevři, ano? Podívej se přímo před sebe."

Už jsou dávno zavřené. "Dobře."

Modlím se k jakékoliv vyšší síle, aby to fungovalo. Modlím se, abych zase mohla vidět ten plachý pohled v jejích očích, který umí tak dobře nosit.

Říká mi, abych otevřela oči.

A já mám hrozný strach.

"Co když to nevyjde?"

"Otevři oči," opakuje.

Poté, co se zhluboka nadechnu a ujistím se, že budu koukat níže, než jsou její oči, otevřu ty své. Otevřu je a bojuju s nutkáním zalapat po dechu, doširoka se usmát, běžet k ní a líbat ji v úlevě, že ji znovu vidím. Místo toho, soustředím svůj pohled na její hruď, na kterou jsem před několika hodinami vydržela nesáhnout.

"Zvětšila se ti prsa?" zeptám se jí s vážným zájmem.

"Jak by mohla?" odpoví Spencer.

Pohlédnu do jejích modře modrých očí. "Nevím."

A pak jí to dojde. "Ty blázne! Myslela jsem, že to nevyšlo."

Nemohla jsem si pomoct. Usměju se a už nikdy nespustím oči z těch jejích. Už nikdy nechci. Vše zase dává smysl. "Nemáš představu, co se mou tvé oči dělají, Spencer."

"Nejspíš něco takového jako ty tvé se mnou," odpoví.

Bože, v to doufám.

Spencer přistoupí blíže a pokračuje, "Pojďme domů. Můžeme to probrat zítra."

Natahuju se na horní polici v šatníku pro polštář a deku, na které mám v plánu dneska spát. Cítím, jak se Spencer upřeně dívá na mou kůži, kterou odhalilo mé zvednuté tílko. Rychle popadnu to, co hledám a vytáhnu to. Nedá se mi věřit, že se budu ovládat, když se na mě takhle dívá. Alespoň ne teď.

"Dneska budu spát na podlaze," prohlásím.

"Je to tvoje postel."

"Já vím."

Zatřpytí se jí v očích, když řekne, "Nepolíbím tě, Ashley, pokud se bojíš toho. Chceš, abych ti to odpřísáhla?"

Zavrtím hlavou. O to nejde. Jde o to, že já bych neodolala pokušení ji políbit na dobrou noc. Jde o to, že bych nedokázala přestat. "Ale já ti to odpřísáhnout nemůžu. A vím, že žertuješ, když to říkáš, ale z tohohle si nemůžeš dělat legraci. To, co se dneska v noci stalo... neviděla jsem tě, Spencer. Trvalo to ani ne třicet minut a já myslela, že se zblázním."

"Vyhrožovala jsi mi."

"Šílela jsem," trvám na svém.

Roztomile a odhodlaně našpulí rty. "Já budu spát na podlaze."

"Hezký pokus," odpovím a hodím na podlahu náhradní polštář.

Jediný důvod, proč nechci můj polštář, je že na tomhle naposledy spala Spencer a možná ji z něj ucítím. Možná díky tomu snadněji usnu.

"Ashley," začne jemně.

Jak po ní můžu chtít, aby spala na chladné, tvrdé zemi, když ji pořád slyším křičet bolestí? Jak po ní můžu chtít, aby spala na chladné, tvrdé zemi, když ji pořád vidím křičet bolestí?

Chytnu deku, která mě nikdy tak nezahřeje jako ona a podívám se k zemi, abych se vyhnula jejím očím. Rychle se zaměstnám připravováním své provizorní postele.

"V noci jsi křičela bolestí. V žádném případě nebudeš spát na podlaze. Zalez do postele," poslední tři slova řeknu jemně.

"Poslintám ti polštář," řekne mi.

Vím, že jsem tuhle bitvu vyhrála.

Téměř se usměju, když si lehám na podlahu a nastavuji si polštáře tak, abych ji mohla vidět, když otevřu oči. Vím, že to bude nepohodlná poloha a že mě ráno bude bolet za krkem. "Ne, neposlintáš."

"Mohla bych, kdybych chtěla."

Konečně se usměju. Někdy je opravdu až moc velké zlatíčko.

Nechá rozsvícené světlo a já jsem ji za to moc vděčná. Vím, že vše co musím udělat, abych ji viděla je otevřít oči, a to mě uvolní. Pokud nikam neodejde.

"Spence?" zašeptám a cítím, jak mi těžknou víčka.

"Budu tady," odpoví, jako by mi četla myšlenky.

To je vše co potřebuji k tomu, abych usnula.

"Dobrou."

"Dobrou noc," odpoví a zní, jako by mi taky chtěla říct ještě něco jiného.

5 - Otevři okenice

"Opovaž se," varuju ji, jen částečně v žertu. Těšila jsem se na to celý den a teď mi to nemůže vzít.

"Co?" zeptá se Spencer se škádlivým zábleskem v očích.

Vím, že mě neposlechne. Bez ohledu na mě to udělá. Dříve, než ji stihnu rukou zastavit, popadne z mého talíře plnou hrst hranolek. Nacpe si ji urychleně do pusy, že na ni ani nestihnu zaječet, ať to nedělá.

Se žvýkáním si dá na čas a nakonec to spláchne více než polovinou mé Coly.

Otevřu v šoku ústa a vydám z nich nerozeznatelný zvuk, zatímco se dává na odchod.

Rozesměje se, jako bych zrovna řekla něco strašně vtipného.

Zcela nepřipravenou k ní přiběhnu, omotám ji ruce kolem jejího stále se smějícího těla a obě nás shodím do bazénu. Jakmile skončíme nohama na dně bazénu, cítím, jak se ode mě odstrkuje a snaží se dostat zpátky na hladinu. Slyším pod vodou tlumený zvuk, které vydávají naše plavoucí těla.

Spencer se vynoří o vteřinu dříve než já a zhluboka se nadechuje, aby zahnala překvapení a nenadálý nedostatek kyslíku.

Má na obličeji výraz, který mi napovídá, že se velice přemáhá, aby se neusmívala.

Rukama si utře obličej a shrne mokré vlasy dozadu. "Tohle, Ashley Daviesová, bylo nemístné."

"Ukradla jsi mi večeři!" odpovím pobouřeně.

"Nechala jsi mě vyhladovět! Jsem takovýhle—" Spencer na mě šplouchne vodu. "kousek od podvyživenosti."

"Ukousni si jazyk."

Našpulí ret a odplave na mělkou stranu bazénu. Zapomínáme se osušit ručníky, které leží u bazénu a místo toho se vrátíme ke stolu, kde se na mě otočí s tím úsměvem na tváři a přitáhne si mě do náruče.

Nemusím se ptát, co dělá. Mé ruce se omotají kolem jejího krku a přitáhnou si její tělo k tomu mému. Srdce ji v hrudi vytrvale tluče a já se usměju. Povolíme naše pevné objetí a začneme pomalu tancovat.

Neustále udržuje oční kontakt a pak si toho všimnu.

Její oči nemají správný odstín.

Pomalu otevřu oči a místo toho, aby mě na zádech hřál sluneční svit, cítím tvrdou podlahu mého pokoje. Místo toho, abych rukou zastínila slunce, se rozhlédnu po pokoji, který je téměř celý ponořený do tmy. Jen malá část pokoje je osvětlena stříbrným svitem měsíce v úplňku.

Je mi tepleji, než si myslím, že by mi při spaní u okna v lednu mělo být. Otočím hlavu a nad tím co uvidím, se mi zatají dech.

Spencer leží vedle mě a má zavřené oči. Vypadá, jako by spala.

Když nepočítám to video, nikdy jsem ji neviděla se ani pokoušet spát.

Posunu se na druhou, studenou stranu polštáře, abych na ni měla lepší výhled. Vypadá jako... vypadá prostě jako Spencer. Vypadá jako jediný člověk, který mi dokáže zastavit srdce. Vypadá jako jediný člověk, který mi kdy dokáže zastavit srdce.

Rychle otevře oči a já si nemůžu pomoct se neusmát. Vypadá, jako by ji někdo přistihl při něčem, co nemůže dělat. Je roztomilá.

"Chybělo mi to," řeknu tiše. "spát a probouzet se vedle tebe."

"Vždycky jsem tady, to víš."

"Vážně bych se teď mohla posunout a usnout na tobě," přiznám se. Její tělo vypadá v měsíčním svitu víc než pohodlně. V očích jí svítí.

"Já vím."

"Ne, vážně," trvám na svém.

"Já vím," zopakuje.

Pomyslím na sen, ze kterého jsem se právě probudila a zabořím se ještě hlouběji do polštáře. "Právě se mi o tobě zdálo."

Spencer se tomu usměje. "Jo? A co jsem dělala?"

Vím, že odpovídám spokojeným hlasem, "Tancovala jsi se mnou."

"Jednou si s tebou zatancuju, Ash,"

"Přísaháš?" potřebuju, aby ano.

"Přísahám."

A já ji to věřím. Sotva znatelně pokývám hlavou. Jsem příliš zaměstnaná tím, jak úchvatně vypadala, když přemýšlela se zavřenýma očima. "Usnula bys pro mě?" zeptám se tiše. Spencer se nadechuje pravděpodobně k námitce, když pokračuju, "Mohla bys to předstírat?" Téměř šeptám a upřeně ji hledím do očí. Ví, jak moc to potřebuji.

A tak to udělá. Čelem ke mně se uvelebí na polštáři a zavře oči. Ví, že musí pomalu a pravidelně dýchat, aby mé uši přesvědčila, že skutečně spí.

Chvíli čekám, abych se ujistila, že hned neotevře oči a upřu na ní ty své. Nejdříve si prohlížím její blonďaté vlasy, které často toužím prohrábnout svými prsty. Obočí, které chci přejet palcem pokaždé, když ho svraští. Čelo, které chci políbit pokaždé, když zcela nezáměrně vypadá rozkošněji než obvykle. Nos, který mi příjde roztomilejší, než je asi zdrávo. Brada, kvůli které mi cukají ruce, jak moc se chtějí dotknout toho hebkého povrchu. Krk, který chci jemně brázdit zuby a nedlouho na to také jazykem. A nakonec, její rty. Přeji si... tak moc si přeji, abych se mohla naklonit a přitisknout jí na ně ty své. Jako by to bylo to jediné, co chci kdy udělat.

Přeju si, aby bylo denní světlo. Přeju si, aby slunce svítilo oknem přímo na Spencer, aby se sluneční svit odrážel v jejích vlasech. Přeju si, aby otevřela své modré oči a sluneční svit by je změnil do ještě více dechderoucího odstínu.

Jen na vteřinu zavřu oči, abych si to představila.

A okamžitě vím, že jsem zamilovaná.

Spencer má položenou ruku na stole a já si na nich musím sedět, abych je nepoložila na tu její a nepropletla naše prsty. Prozatím to funguje.

Matka to zkazí, když mě požádá, abych ji podala mléko, které má hned vedle ruky.

"Ashley, můžu se tě na něco zeptat?" zeptá se.

"Neberu drogy, mami."

Lhostejně se na mě podívá. "Zítra večer si vyjdeš se synem potenciálního klienta."

Bojuju s tím, abych se neušklíbla. "To nebyla otázka. A ne, nevyjdu."

Její překvapený pohled spočine na mé tváři. "Proč ne? Neříkala jsi mi o žádných plánech."

"Protože," odpovím, zaneprázdněna žvýkáním toustu. Když budu mít plné ruce, nebudu v takovém pokušení držet Spencer.

"Protože?" zeptá se matka a vypadá netrpělivě.

"S někým se vídám," odpovím, jako by to byla ta nejjednodušší věta, jakou jsem kdy řekla. Když si uvědomím, s kým se vídám, téměř se začervenám. Když vás vaše matka chce v podstatě pronajmout, má to tendenci zahnat veškeré dobré pocity.

"S kým?"

Bez zájmu odpovím, "S nikým, koho znáš."

"Potřebuju, abys s ním šla, Ashley. Je to důležité."

Její naléhání mě bolí. "To není můj problém. Nepůjdu."

Odchází. Mluvila ke mně, když něco potřebovala a když jsem to odmítla, neměla mi víc co říct. Jednou za dva týdny je to naše běžná konverzace. Můj otec ani neřekl ahoj. Jejich neustálá lhostejnost vyvolává otravnou a přesto vytrvalou a tupou bolest v mé hrudi. Vypustím ze sebe frustrovaný zvuk, když vstávám od stolu a oznámím, že jdu do sprchy.

Intenzivně na sebe zírám do zrcadla. Všimnu si, že mám o hodně světlejší oči, ale také si všimnu, jak mrtvě vypadají. Obzvlášť v takovýchto chvílích. Vždy, když ve sprše teče voda a já téměř nevidím skrz páru, pláču.

"Chceš, abych ti udělala oběd?" zeptá se mě Spencer a přeruší tak mé poklepávání na koleno.

Nemám zájem. "Ne."

"Jsou dvě odpoledne, nemyslíš, že bys měla něco sníst?"

"Ne."

Její hlas je něžný, když řekne, "Zapomeň, co ti máma ráno řekla. Řekla jsi ne. Neskončilo to tím?"

"Snažila se mě zaprodat," řeknu mnohem klidněji, než jak se ve skutečnosti cítím. "‘Ó, ano, mám dceru, která by vůbec nic nenamítala, kdyby se váš syn chtěl pobavit, stačí, když podepíšete tady tu smlouvu, díky které budu zase o něco bohatší.’ Je to děs, Spence." Rozmrzele se zamračím. "Fakt mě naštvala."

Mírně řečeno.

"Určitě to tak nemyslela," zkouší.

"Pokud ne, tak potřebuje pořádně zapracovat na svých komunikačních schopnostech, protože vysvětlení jsem neslyšela."

"Možná jenom neví, jak s tebou mluvit," navrhuje.

Vím, že se jen snaží o to, abych se cítila lépe. "Přestaň ji bránit. Vím, že ji nenávidíš."

"Tak to není, Ashley."

Na tváři se mi mihne malý úsměv. "Ale je a to nic. Já ji občas taky nenávidím."

"Připouštím, že ji občas... hodně nemám ráda, ale necítím k ní nenávist. Necítím nenávist k nikomu."

Otočím se čelem k ní a tvářím se vážně. "Vážně? Neexistuje nikdo, koho bys nenáviděla?"

"Nikdo. Přijde mi to jako ztráta času. Všichni to jednou pochopí."

Hledím ji do očí a hledám nějaký náznak neupřímnosti. Žádný tam ale není. Na této zemi neexistuje člověk, kterého by opravdu nenáviděla. Nevím, jestli bych něco takového mohla říct já a opravdu to tak myslet.

Nejsem si jistá, jestli mám nenávidět toho člověka, který tehdy řídil ten náklaďák, nebo mu být vděčná. Většinu dne cítím obojí.

Má špatná nálada je pryč, alespoň prozatím. Téměř plaše se jí podívám do očí. Na chvíli mě napadne, jestli vidí to, co se před ní snažím tak opatrně skrýt. Prozatím nevidí. Je to schováno na jindy. Místo toho se na ni soustředím.

Vidím, že se zase chystá usmát. Úsměv, který mi během vteřin pořád dokola láme srdce a poté jej hojí.

Když Spencer vchází do místnosti, vtipkuju o tom, že bych dala matce do kafe jed.

"Musíme si promluvit, Ashley."

"Jenom jsem si dělala srandu, Spence. Vždyť víš, že prostý jed na krysy by mou mámu nevyřídil."

"Předtím." Ustáluje svůj dech, jako by byla nervózní. "Předtím jsi něco řekla."

Nemůžu si pomoct a usměju se. Je rozkošná, když se snaží být jemná. "Předtím jsem říkala spoustu věcí. Zase toužíš po poklonách?"

"Ne, myslela jsem předtím. Tohle ráno s matkou," objasňuje.

Mé přední zuby se zaboří do mého spodního rtu. Jsem veselá, ale přesto nervózní, že si konečně stanovíme, co jsme a co k sobě cítíme. "Á."

"Takže, ehm," začne.

"Takže co?"

Stále stojí u stolu "Jenom nevím, jestli jsi to měla říkat. Ne, že by se to tak nedalo říct, ale..." s povzdechem ze sebe vysouká.

Jsem víc než zmatená. Vůbec nevím, co tím chce říct. S tím vším adrenalinem, co proudí v mém těle, jsem ji musela špatně slyšet. "Ty si vážně myslíš, že jsem si měla s tím klukem vyjít?"

"Ne s ním, ne." Na chvíli se odmlčí a já si uvědomím, že nevědomky zadržuju dech. Pokračuje, "Ale s jiným klukem... nebo jinou holkou." Pokrčí lehce zameny. "V tomhle u tebe těžko říct."

Mé tělo se téměř roztřáslo tím pohodovým tónem, jakým to řekla. "Ty chceš, abych chodila na rande s jinýma lidma?" ujasňuji si, jakoby mluvila jazykem, který neznám.

Svým způsobem jím mluví.

"Jedna má část ano."

"Nemůžu uvěřit, co jsi právě řekla," téměř se ušklíbnu. Je to maska, za kterou schovám, jak mi začíná bušit srdce. To nemyslí vážně. Nemůže to myslet vážně.

"Jenom se snažím být upřímná, Ashley," jemně odpoví.

To si dělá srandu. "Vážně? No, to je super. Děkuju."

Spencer přijde blíž. "Nebuď sarkastická a nestahuj se. Víš, že se ti nesnažím ublížit. Jenže... nemůžu si pomoct, ale občas si myslí, že pro tebe existuje někdo lepší. Já ti v podstatě nemám co nabídnout."

Dávám ruce v bok. "Už mě unavuje tohle poslouchat. Už jsem ti říkala, že máš."

"Ashley."

"Je to mnou?" Přeruším ji, než stihne říct něco dalšího. "Nesnažím se dost? Neříkám ti každým svým činem, že to, co chci, jsi ty?" zeptám se zoufale.

Můžu to změnit. Přísahám, že můžu dokázat, jak moc ji potřebuju. Přísahám, že můžu dokázat, že jsem byla mrtvá, než jsem ji poznala.

"Ne, říkáš. Vždycky děláš dost. Ale chceš mi tvrdit, že jsi ochotná čekat, jakkoli dlouho to bude trvat, než se budeme moct dotknout?"

Co je to za blbou otázku. "Ano. Bože, ty víš, že si na to počkám."

"Co když to bude trvat třicet let, pak co?"

"Pak nic. Počkám."

"Nechápeš, o čem mluvím, Ashley. Intimnosti stranou, já tě ani nemůžu držet za ruku."

Její pesimistický přístup je jak frustrující tak bolestivý víc, než dokážu snést. Můj jazyk téměř krvácí těmi dvěmi slovy, která ji chci říct. Nechci je ale říct takhle. Nemůžu ji je říct takhle. Vyberu jinou reakci. "Počkám! Proč mi nevěříš?!" Kříčím a přiblížím se k ní.

Vypadá, že uvnitř bojuje. "Věřím! Věřím ti."

Nedává to smysl. Proč to dělá, když ji to bolí? "Tak proč? Proč to pořád děláš? Nemyslíš, že bych k tomu taky měla něco říct, když se mě snažíš odstřelit? Chci tě. Vždycky jsem tě chtěla."

"Protože se musíš zeptat sama sebe, jestli by to byl skutečný vztah. Řekněme, že se objeví někdo jiný, kdo ti bude přinášet radost a z koho se ti bude zastavovat srdce, pak co? Odeženeš ho kvůli mně? Kvůli někomu, koho nikdo jiný nevidí, kvůli někomu, kdo se tě ani nemůže dotknout, kvůli někomu, komu ani netluče srdce?"

Už mi tyhle věci řekla dříve, ale přesto to stále bolí. Celou svou podstatou věřím, že se nikdo ani nepřiblíží ke schopnostem dívky, co stojí přede mnou. Ke schopnostem vyvolávat ve mně všechny ty pocity, které ona umí vyvolat tak elegantně a lehce, až mě to někdy děsí.

Pokračuje, "Kvůli někomu, koho nejspíš museli seškrabávat ze silnice."

Touto jednou větou mě málem zabije. "Drž hubu, Spencer."

"Nebyla jsem připoutaná. Neměla jsem pásy ráda."

Instinktivně a pevně zavřu oči, abych tuto konverzaci zablokovala. Už to nemůžu dál poslouchat. Zabije mě to. "Přestaň."

"Měla jsem stažené okénko. Ruku jsem měla venku, protože jsem měla ráda pocit větru. Ten náklaďák narazil do mé strany auta. Tu ruku mi to nejspíš utrhlo."

Zvuk, který opustí mé rty, je tak cizí, že si nejsem jistá, jestli jsem jej vůbec udělala já. Málem zkontroluju okolí, abych zjistila, jestli to, co právě řekla, opravdu popohání mé tělo k tomu, abych se rozeběhla a vyskočila z nejbližšího okna.

Ale není to mé tělo, co krvácí.

Musím odejít. Už nemůžu poslouchat ty slova. Obzvlášť, když je říká ona. Zabilo by mě to. Udělám to, otočím se ke dveřím a odcházím.

"Ashley, počkej. Neodcházej."

Jdu rychleji, silou otevřu dveře a s ještě větší je za sebou zabouchnu. Bože, proč musela ty věci říkat?

Spěchám pryč z domu a hlavu mám svěšenou, aby mě nikdo takhle neviděl. Skrze horké slzy vidím rozmazaně.

"Kvůli někomu, koho nejspíš museli seškrabávat ze silnice."

Sevřu ruce v pěst tak moc, až to bolí.

"Nebyla jsem připoutaná. Neměla jsem pásy ráda."

Vím, co přijde teď a mučí mě to.

"Měla jsem stažené okénko. Ruku jsem měla venku, protože jsem měla ráda pocit větru. Ten náklaďák narazil do mé strany auta. Tu ruku mi to nejspíš utrhlo."

Nechápu, jakto, že mě ta představa nezabila.

Dříve než to stihla, cítím bolestivý náraz do zad a záhy asfalt drhnoucí mé dlaně.

Slyším hlasitý zvuk, který mi zvedne žaludek a záhy zamíchá jeho obsahem. Zatmí se mi před očima a než úplně oslepnu, je to pryč.

Spencer.

Ach, bože. Prosím, ne.

Můj mozek křičí na mé tělo "dělej!", ale dokážu jen pomalu otočit hlavu směrem k cestě, protože jsem vyděšená z toho, co uvidím.

Pohmožděný sval v mé hrudi buší tak rychle, že na okamžik vidím před očima malé stříbrné světýlka. Mrknu a ony zmizí.

Mrknu a vidím, jak Spencer leží bez pohybu na silnici. Má otevřené oči a dívá se na mě podobně, jako v noc, kdy mě málem opustila.

Nemůžu dýchat. "Panebože." V mžiku klečím u ní a uvažuju, jestli se jí mám dotknout, nebo jestli to tím jen zhorším jako naposledy. Třesou se mi ruce. "Miláčku, jsi v pořádku?"

Po vteřině jemně vzdychne. "Nic mi není, Ashley."

Jak jí nemůže nic být? "Ale... právě tě-"

"Nemám na sobě ani škrábnutí," trvá na svém.

Neulehčí to tomu utrpení, které pořád cítím. Pořád slyším, jak do ní narazilo to auto a uvažuju, jestli se toho zvuku někdy zbavím. "Spence, myslím, že budu zvracet," přiznávám dávivě.

Mám pocit, jako bych bylá celá rozlámaná, jako bych byla já ta, kterou právě srazilo auto. Odklopýtám od ní několik kroků a padnu na kolena. Už v sobě déle neudržím obsah svého žaludku.

Drží mi vlasy a její jemná slova útěchy nepomáhají.

Po hodinách přemýšlení a večeři, kterou jsem mohla sotva pozřít, jsme vešly do pokoje, který jen tak tak nenazývám "naším". Posadíme se každá na opačnou stranu postele.

"Přemýšlela jsem a musíš mě nechat mluvit, nepřerušuj mě, protože to nebude trvat dlouho."

"Dobře," jemně souhlasí.

Sednu si do tureckého sedu a snažím si vzpomenout na řeč, kterou jsem si nesčetněkrát připravovala, než jsem šla dolů na večeři. "Kdo jsi, abys mi říkala, jak mám žít svůj život? Nemyslím to tak, jak to zní. Nesnažím se být hrubá. Ale kdyby mi někdo řekl, ať udělám něco, co vážně nechci udělat, a něco, o čem bych věděla, že není správné, tak vím, že bys mi řekla, abych udělala to, co považuju za správné a že jsem dost stará na to, abych se rozhodovala sama. Vím, že bys to řekla, Spencer."

Vím to. A nepochybuju o tom ani vteřinu.

Přikývne a tak pokračuju. Pečlivě volím úvodní slova. "Chci tě. Je to takhle prosté. Chci to takhle prosté. Ty jsi to, co chci, a pokud ti to budu muset opakovat každý den, tak budu. Ale prosím tě, neříkej mi, jak bych měla žít svůj život. Nemyslíš, že si každý zaslouží žít tak, aby byl co nejšťastnější bez ohledu na to, co si myslí jiní lidé? A to pro mě děláš ty, víš? Nelhala jsem, když jsem říkala, že kromě tebe nevidím nic jiného. Jsi všude, dokonce i v mých snech." Zamyslím se nad snem, co se mi minulou noc zdál a snažím se si nepovzdechnout. "Vím, že to tímhle neskončí. Vím, že to občas budeme obě nenávidět víc, než budeme moct snést, ale budu mít radši tohle než nic."

Spencer ještě jednou jemně přikývne.

Vím, že to ze sebe musím dostat, tak to prostě dělám. "Dneska jsem se snažila představit si, jaké by to bylo, kdybys tu nebyla, a netušíš, jak ošklivá představa to byla. Nevíš, jaká jsem v LA byla. Všechny jsem nesnášela. Byli strašně falešní a hrozně jsem nesnášela chodit s nimi do školy, proto jsem zabrala a skončila o rok dřív. Jsem... jsem lepší člověk, když jsi se mnou, a potřebuju, abys se mnou zůstala. Musíš přestat být tak hrubá a říkat ty věci, kterými se snažíš změnit můj pohled na tohle. Jsem tvrdohlavá, takže to nebude fungovat."

Vše, co to zmůže, je, že mě to zabíjí.

Spencer se neznatelně usměje a po chvíli tento úsměv zmizí. "Stejně jsem myslela vážně všechno, co jsem řekla, Ashley," odpoví jemně.

"Já taky."

Podívá se na zem a pak zpátky na mě. "Musíš vědět, že se mi nelíbí, když mám pocit, že ti bráním žít. Nemám z toho radost, Ash. Cítím se pak jako hrozný člověk."

Myslím si, že nerozumí tomu, že když říká takové věci, ubližuje mi.

"Nejsi hrozná, jsi dokonalá. A co to, co chci já, co to, co dělá mě šťastnou? Vím, že na určité úrovni dělám šťastnou i já tebe. Na nikoho se neusmíváš tak, jako na mě. Dívám se, jak se usmíváš na lidi, když se nedívají, a je to jiné." Vím, že tentokrát to není jen mé přání.

"Děláš mě šťastnou, Ashley. O tom nikdy nepochybuj. Jde o to, že mám spoustu času na přemýšlení a samozřejmě myslím na tebe a na nás a nemůžu přestat myslet na všechny možnosti, jak by to mohlo být dál. Nechci, aby to vypadalo, že na tebe něco zkouším, protože přísahám, že to tak není. Víš, že to bych ti nikdy neudělala."

Jo, to vím. Když slyším její upřímná slova a vidím její srdečnou tvář, musím zavřít oči. Bože, miluju ji.

"Já vím, Spencer."

"Co se děje?" zeptá se mě jemně.

"Jsem strašně unavená," přiznám. Jsem příliš unavená na to, abych se nevzdala, když mě o to požádá.

"Tak jdi spát," navrhne a slézá z postele.

"Ne, ne takhle unavená," zamítnu předchozí tvrzení.

Spencer se vrátí zpět na postel. "Co tím myslíš?"

"Dneska tě srazilo auto. Srazilo tě auto a nemáš na sobě doslova ani škrábnutí."

"Já vím."

"Neviděla jsem to, ale slyšela jsem to." Ta vzpomínka mě zase pronásleduje a já bojuji se slzami, které se mi derou do očí. "Slyšela jsem to. A pořád to slyším," šeptám a krátce zavřu oči. "Ani jsem ti nepoděkovala."

Bože, co to se mnou je? Zachránila mi život.

Znovu.

"To není třeba," ujišťuje mě Spencer. "Udělala bych pro tebe cokoli." Přisune ke mně ruku, ale zůstává opatrná. Mluví tiše, ale pevně. "Znamenáš pro mě všechno, věděla jsi to? Nemusíš mi děkovat."

Mám pocit, jako by měla ruce kolem mého srdce a celou silou jej mačkala. Přikývnu a je mi jasné, že snaha o to, abych neplakala, byla marná. Musím to říct. Musím to říct, aby to napětí v celém mém těle povolilo. Musí.

"Spencer...," vysoukám ze sebe, ale můj hlas odmítá spolupracovat. Mám takový strach to říct. Nikdy jsem to nikomu neřekla.

Cítím to. Když se na ni teď dívám... Bože... cítím to. Cítím to více, než jsem kdy cokoliv cítila.

Její sdílný výraz funguje jako popud k tomu, abych pokračovala. Vryju si do paměti pohled v jejích očích, kterého si všimnu. Přirovnala bych ho k naprostému zbožňování. Nerozhodně se nadechnu, když jsem si teď jistá, že to můžu říct. A když jsem si jistá, že mám sílu to říct.

"Miluju tě," unikne mi přesvědčivě ze rtů.

Nikdy jsem nic nemyslela tak vážně.

Vidím, že se ji rozzářil obličej tak jako ještě nikdy. Nemůžu si pomoct a z očí se mi řinou další slzy. Řekla jsem to. Řekla jsem to a cítím to více než kdy jindy.

Nemusím se jí ptát, jestli mě také miluje.