Oslepená

Napsala: Sfinxis

1

Sluneční paprsky svítící skrz žaluzie mi naznačují, že jsem si dnes přispala. Kouknu jedním okem na budík na stolku, ukazuje 11 hod. Takhle pozdě jsem naposledy vstávala na líbánkách před 4 lety. Uvědomím si, jak ten čas letí, zvlášť s milovanou osobou.

Líně se otočím na druhý bok a rukou přejedu prázdné místo vedle mě. Dnes večer tu už nebudu jako sirotek. Moje žena se konečně po 3 týdnech vrátí ze služební cesty z Dubaje. Od naší svatby jsme od sebe nikdy nebyly odloučené tak dlouho. Už aby tu byla, jinak se ustýskám a mé tělo už také volá po ukončení sexuálního půstu.

Slastně se protáhnu a s povzdechem nevole vylezu z postele, přehodím přes sebe župan a zamířím do koupelny. Ranní sprcha mě moc neprobere.

Udělám si kafe a pak v kuchyni jen zírám do prázdna. Co to se mnou je? Obvykle nebývám tak lenivá.Dneska nemám chuť se ani hýbat, natož pak pracovat. Jenže tu od nakladatelství mám na překlad román z finštiny a termín odevzdání se neúprosně blíží. S hrnkem v ruce se přesunu do pracovny, zapnu počítač a dám se do díla.

Po čtyřech hodinách , 2 přeložených stránkách a 5 kafích to vzdávám. Prostě nemám den.

Abych opět jen nekoukala do prázdna, roztřídím alespoň papíry, Spenceřiny bytové návrhy srovnám do jejích pracovních desek a své materiály vložím do šuplíku.

Dole v hale zvoní telefon. Seběhnu po schodech a popadnu sluchátko.

"Ashley Davies-Carlin, prosím?"

"Ahoj lásko, zrovna jsme přistáli, takže počítám, že přibližně za dvě hoďky, pokud odbavení proběhne v pořádku, se uvidíme doma."

"SPENCER," vypísknu jako mutující puberťák, "tak ráda tě slyším. Proč si mi nenapsala, vyzvedla bych tě na letišti."

"Nevěděla jsem přesně, kdy budu odlétat. Nehledě na to, že mi firma přistavila na letiště auto k osobní potřebě."

"Fííha, tak to budeš asi zaměstnanec měsíce co?" popíchnu Spencer s úsměvem.

"Dráždíš hada bosou nohou a moc dobře to víš, viď?" odpoví mi s laškovným tónem hlasu.

"Vždyť mě znáš, Spence. Strašně ráda si tě dobírám." V tu chvíli mi probleskne hlavou nápad. "Tak mě napadá, co kdybych pozvala tvé rodiče dneska na večeři, pokud tedy nejsi moc unavená. Aspoň by sis odbyla uvítací ceremoniál a vyprávění dojmů z cesty."

"To by šlo. A co bude dobrého? Z těch arabských specialit jsem nebyla zrovna nadšená."

"Nech se překvapit a věř své manželce.Takže tak za 2 hodiny doma se budu těšit.Zatím pa, já jdu kuchtit." Udělám do telefonu zvuk posílaného polibku.

"Pa a nepodpal byt zlato." Zasměje se Spencer a zavěsí.

Obratem ruky vytáčím číslo k Paule a Arthurovi. Po třetím zazvonění se ozve Arthurův hluboce modulovaný hlas.

"Arthur Carlin u telefonu."

"Ahoj Arthure, tady tvá milovaná snacha, mohl bys vytáhnout Paulu na procházku a tak za 2 hodinky přijít k nám na večeři? Spencer dorazí z letiště, tak mě napadlo uspořádat takové malé posezení."

"Ahoj Ashley, vydrž chvilku," Slyším, jak se ptá Pauly a její následné více než nadšené souhlasné přitakání. "Tak s námi můžeš počítat. Přijde i Christine?"

"Máma je momentálně na konferenci v nějaké evropské tramtárii, takže bohužel."

"To jsem netušil, no co se dá dělat, vystačíme si s váma dvěma. Hm a co bude na jídelním lístku?"

"Překvapení šéfkuchařky. Takže kolem šesté u nás. A Arthure můžu mít prosbu?"

"Jasně je předem splněna."

"Řekni Paule, že na uvítací řeč budeme mít maximálně 30 vteřin."

"Vyřídím jí to." Úplně vidím, jak se kření do telefonu.

"Díky a zatím ahoj." Položím sluchátko a zamířím do kuchyně

V obýváku vložím do přehrávače CD Lary Fabian a vyrazím do kuchyně.

Přesně vím, co uvařím a nezabere to ani moc času. Spencer miluje špagety Al Forno, takže se pustím do díla. Naštěstí jsem předevčírem nakoupila všechny potřebné ingredience. Ještě než si uvážu zástěru, dám chladit víno.

Carlinovi dorazili asi před 10 minutami a teď je čtvrt na sedm. Momentálně sedíme v obýváku a probíráme novinky za poslední týden, co jsme se neviděli.

Po další půlhodině začínám být nervózní. Spencer nepatří k lidem, kteří by přijížděli pozdě aniž by zavolali a nevysvětlili zpoždění. Prozvoním ji na mobil, ale nikdo se neozve. Arthur nás uklidňuje, že může být někde zácpa nebo že se protáhlo odbavení.

V půl osmé zazvoní telefon. Letím k němu a doslova vytrhnu sluchátko z vidlice.

"Spencer, kde prosím tě jsi. Tos nemohla zavolat, že budeš mít takové zpoždění?!"

"Dobrý den tady nemocnice Sv. Bartoloměje u aparátu doktor Aslan Macumba. Mohu vědět s kým hovořím."

Polil mě studený pot a začaly se mi třást ruce.

"Tady Ashley Davies-Carlin."

"Dle jména usuzuji, že jste manželka paní Spencer Carlin-Davies. Bohužel vám musím oznámit, že se vaše žena stala obětí dopravní nehody a my bych……"

Víc jsem neslyšela. Sluchátko mi vypadlo z ruky a já se propadla do temnoty.

2

Je mi zima a jako bych se vznášela ve vzduchoprázdnu. Odněkud z dálky slyším hlas volající mé jméno. Agonicky pomalu otevřu oči a dívám se přímo do Arthurovy pobledlé tváře.

"Ashley, konečně ses probrala," v jeho hlase slyším úlevu.

Ležím na gauči v obýváku. Nohy položené na opěradle, na čele, na zápěstích a přes kotníky studené obklady. Odtud ten pocit chladu.

V zápětí si uvědomím události předcházejí ztrátě vědomí. Do očí se mi nahrnou slzy a hrudník se sevře nepředstavitelnou bolestí, mé srdce se musí pod tím tlakem zákonitě roztrhnout.

V mém zorném poli se vedle Arthurova obličeje objeví i Paulin.

"Spenc…" zajíknu se.

"Šššš, uklidni se Ashley," Paula mi vymění obklad na čele. "Doktor zvolil nevhodné slovní spojení. Potom, co jsi omdlela, jsem s ním mluvila. Mám ti vyřídit jeho omluvu, že tě tak vyděsil. Spencer je sice v nemocnici, ale živá, její stav je stabilizovaný a je mimo ohrožení života, i když její zranění je vážné. Má zlomená žebra, jedno z nich bohužel propíchlo plíci, a silný otřes mozku. Momentálně je napojena na dýchací přístroj a udržována v umělém spánku," vychrlí na mě všechno jedním dechem.

Vyletím z gauče jako střela, obklady s mokrým žuchnutím přistanou na podlaze, a mířím ke vchodovým dveřím.

"Jedu za ní."

"V tvém momentálním rozpoložení to absolutně nepřichází v úvahu," vloží se do hovoru Arthur a chytne mě za předloktí.

"Arthure, varuju tě, nezastavíš mě ani párem volů," v hlase mám ostřejší tón než bych měla, ale je mi to jedno. Panebože, jak můžou být tak klidní?

"Pojedeme do nemocnice všichni společně. Za těchto okolností nenechám řídit ani jednu z vás." I v jeho hlase je znát rezolutnost a odhodlanost. "Jdi se převléknout a vyrazíme, ano?" vrátí se ke svému chlácholivému naturelu. "Paula už všechno ostatní potřebné sbalila."

Rychlostí světla se převléknu, neboť oblečení jsem měla od obkladů mokré.

Za minutu už nasedáme do jejich SUV a vyrážíme k nemocnici. Cesta mi přijde nekonečně dlouhá i když na parkoviště před Sv. Bartoloměje dorazíme za necelých 10 minut.

Vstupní dveře se přede mnou málem nestačí ani otevřít, sprintuji k přepážce příjmu pacientů, Carlinovi v těsném závěsu za mnou.

"Dobrý den, jmenuji se Ashley Davies-Carlin, hledám doktora Macumbu."

"Moment, prosím." Sestra vytočí číslo a poprosí osobu na druhém konci linky, aby k ní poslala Aslana dolu na příjem.

"Vteřinku vydržte paní, doktor Macumba je u pacientky. Za okamžik dorazí," vzhlédne ke mně od papírů, které leží před ní a které během hovoru vyplňovala.

Netrpělivě poklepávám nohou a očima těkám z Arthura na Paulu a zpět. Oba jsou pobledlí a nervózní jako já. Přesto se usilovně snaží ovládat.

"Paní Davies-Carlin?" zahřmí hlas za mými zády.

Polekaně se otočím a instinktivně udělám krok vzad. Doktor Aslan Macumba je člověk opravdu impozantního vzezření. Jeho určitě více než dvoumetrová postava s proporcemi Muhammada Alího Vás donutí polknout naprázdno. Krátké kudrnaté vlasy, čokoládové oči a hladce oholená tvář naproti tomu působí až dětským dojmem.

"Doktor Macumba, těší mě." Když k nám napřáhl ruku velikosti medvědí tlapy, ta má se v ní úplně ztratila.

Po představovacích formalitách jej následujeme do klidnějšího prostředí jakési ordinace.

Usadíme se do křesel a lékař na mě upře pronikavý pohled.

"Paní Davies-Carlin omlouvám se za tu nevhodnou formulaci v telefonu."

"To je v pořádku, Paula mi tlumočila Vaši omluvu. Ale nepopírám, že mě ta slova nevyděsila."

"Opravdu mě to mrzí." Pak se poškrábe na tváři a očividně znejistí.

"Jak jsem již řekl paní Carlinové, vaše žena potažmo dcera k nám byla přivezena se zlomenými žebry, propíchnutou pravou plící a silným otřesem mozku. Dále měla dislokovaný kyčelní a ramenní kloub. Pochopitelně pohmožděniny a odřeniny po celém těle."

Opět nervózní poškrábání.Přijde mi, že to dělá zcela nevědomky a automaticky.

"Je tu však jedna záležitost, o které jsem se nezmínil a která mi dělá starosti." Odmlčí se a tiše nás pozoruje.

Pozvednu obočí, čímž ho chci vyzvat k pokračování.

Doktor vstane a rozsvítí tabuli visící na zdi. Z obálky ležící na stole vyndá rentgenové snímky a umístí je na panel.

"Abychom zjistili rozsah vnitřních zranění a vyloučili případné krvácení do mozku, provedli jsme kompletní rentgenologické vyšetření. Na snímku hlavy nás překvapili tyto dva malé kovové střepy , které se záhadnou cestou dostali do oblasti očního nervu" ukázal na dvě skvrnky na obrázku.

"Konzultoval jsem to s neurologem a ophtalmologem. Bohužel nedokážeme s jistotou říci, zda je nerv pouze poškozený nebo úplně přerušený.K určení konečné diagnózy budou pochopitelně nutná další vyšetření.Jedno však dokážeme říct zcela 100%. Úlomky se nedají operativně odstranit, poněvadž jejich poloha to absolutně vylučuje"

"Co tím chcete naznačit, doktore?" vyhrkneme s Arthurem společně.

"Že Spencer bude slepá," odtuší Paula tiše.

Ani střet meteoru se Zemí před miliardami let nezpůsobil takovou katastrofu, jakou tahle zpráva vyvolá ve Spenceřině životě, to vím s neochvějnou jistotou, a už teď se bojím dopadu, který to bude mít na naše manželství.

3

Moje myšlenky se točí kolem nastalé situace. Jak to Spencer přijme? Jak jí to mám vůbec oznámit nebo to udělá doktor? Lékař ještě něco vysvětluje, ale absolutně ho nevnímám. Až když uslyším své jméno, obrátím k němu pozornost zpátky.

"Promiňte, co... co jste říkal?" zmateně zakoktám.

"Ptal jsem se, zda chcete zajít za Spencer?"

"Proč tady ještě sedíme?!" vyskočím a už držím kliku od dveří.

Vede nás o patro výš. Odemkne dveře s nápisem JIP a pokyne nám, abychom ho následovali.

Natáhneme si návleky na boty, zelené pláště a na hlavy hučky. Sestry nám uvážou roušky a můžeme vejít do místnosti s pacienty, kde pípá jeden přístroj přes druhý. Spencer leží nalevo u okna, po pravé straně míjíme lůžko s dalším pacientem. Zběžně na něj pohlédnu a šokovaně zůstanu stát.

"Timothy?" dám si ruku před ústa v nevěřícím úžasu.

"Vy toho muže znáte?" otočí se na mně doktor Macumba.

"Ano, je to Spenceřin šéf. Co se mu stalo?"

"Řídil to havarované auto. Bohužel je na tom podstatně hůř než vaše žena. Jeho stav je kritický."

"Ví o tom Melissa? Jeho snoubenka."

"Zatím se nám nepodařilo nikoho kontaktovat."

"Pokud chcete, dám Vám číslo do firmy, případně na mobil. Na jednom z nich ji určitě zastihnete," nabídnu se.

"Pokud by Vás to neobtěžovalo, budeme rádi."

Odtrhnu oči od Timothyho a přejdu ke Spencer. Paula s Arthurem již stojí ze strany od okna. Paula opatrně svírá dceřinu ruku, do níž má zavedenou kapačku, a tiše vzlyká.

Vedle postele se rytmicky stlačuje měch dýchacího přístroje, který vhání kyslík do masky na Spenceřině obličeji.

Přes oči má gelovou masku a nad pravým spánkem bouli o velikosti pingpongového míčku. Celá pravá strana je jedna obrovská modřina táhnoucí se od spánku přes lícní kost, tvář až dolu k sanici a dál na krk. Na odhalených předloktích obou rukou má krvavé šrámy a podlitiny. Vypadá tak bezmocně.

Do očí se mi nahrnou slzy a podlomí kolena. Doktor Macumba mě zachytí a odvádí z pokoje.

"Klid, paní …."

"Ash…. Ashley bude jednodušší, " navrhnu mu roztřeseným hlasem, když vyjdeme ven.

"Dobrá, paní… Ashley. Mě bude prosté Aslane také příjemnější," jeho dokonale bílé zuby zazáří v širokém povzbudivém úsměvu.

"Hlavně zachovejte chladnou hlavu. Nelze si nevšimnout Spenceřina vytrénovaného těla a  dokonalé kondice, což urychlí hojení i rekonvalescence."

"Miluje sportování a především bojová umění, na výborné fyzičce si zakládá," pronesu bezbarvým hlasem a s očima přes sklo upřenýma na mou životní lásku .

Mdle se podívám na hodinky, ukazují 23.13. Povzdechnu a rukou začnu si masírovat krční páteř.

"Měla byste jet domů a odpočinout si."

Podívám se na něj, jako by přiletěl z Marsu.

"Absolutně nepřipadá v úvahu. Nehnu se odsud ani na krok. Klidně se vyspím někde opřená o zeď, ale domů mě nikdo nedostane. Zešílela bych tam." Rezolutně gestikuluji volnou rukou.

Paula s Arthurem vyjdou z pokoje. Aslan k nim zamíří a něco jim tiše povídá. Jejich pohledy zabrousí mým směrem. Přimhouřím oči a zavrtím na ně hlavou. Arthur odejde a Paula dál diskutuje s doktorem.

Nesnáším jednání "o vás bez vás" a vykročím směrem k nim.

"Doktore, Ashley má svou hlavu a nikdo s ní nehne, takže …" Paula se odmlčí, když postřehne přítomnost mé maličkosti.

"Paula mě zná už řadu let, takže jí neodporujte," vmísím se do rozhovoru.

"Dobrá, dobrá vzdávám se," zavrtí  lékař s drobným úsměvem hlavou. "Vydržte tedy chvilku, zjistím, jak to vypadá s noclehem."

"Tady máš věci, ty paličáku," podává mi Arthur tašku, kterou mezitím přinesl z auta.

"Zlato, my teď pojedem domů a informujeme Glena a Claye, co se přihodilo." Opět se projevuje Arthurovo pragmatické myšlení. "Ale kdyby se cokoli změnilo, okamžitě volej," dodá spěšně Paula.

"Co bychom si bez vás počali, starouškové," snažím se odlehčit situaci. Vzápětí obdržím políček doprovázený rozhořčenými komentáři.

Paula s Arthurem odjeli asi před půl hodinkou. Stále čekám na doktora Macumbu. Doléhá na mě únava, takže se mi uleví, když se objeví na chodbě a zamává.

"Ashley, pojďte se mnou, prosím."

Popadnu tašku ze země a vykročím. Nastoupíme do výtahu a sjedeme zpět o patro níž.

Vede mě rušnou chodbou. "Dnešní noc strávíte se mnou," prohodí se šibalským mrknutím, když otevře dveře na jejím konci a nechá mě vstoupit do, na nemocniční poměry, celkem útulného pokoje.

Jemně zelenkavý odstín na stěnách působí teplým a uklidňujícím dojmem. Po pravé straně je pohovka, dvě křesla a malý kulatý konferenční stolek. Levá stěna je od shora až dolu zakryta policemi se šanony a skříňkami. Přímo naproti dveřím, souběžně s oknem, stojí psací stůl s počítačem a pořadači na spisy. Na zdech visí zarámované dětské kresby zvířat.

"Udělejte si pohodlí, pohovka je rozkládací pokud se chcete natáhnout. Já jdu ještě něco zařídit." Otočí se k odchodu.

"Je možné sehnat tu kafe?" zastavím ho bezmála zoufalým hlasem. " Nikde jsem nezahlédla automat a můj kofeinový deficit se hlásí o slovo."

"Ale jistě, přinesu Vám čerstvou arabicu a ne tu "umělotinu" z automatu."

"To by bylo skvělé, děkuji moc." Nevím, jak je to možné, ale tenhle člověk si mě získal od prvního okamžiku, jako bych ho znala léta a ne jen pár hodin.

Když doktor odejde, rozhodnu se v rychlosti převléknout do pohodlnějšího oblečení, které mi Paula prozíravě sbalila. Později jí musím za všechno poděkovat.

V okamžiku, kdy si přetahuji lem trička přes hlavu, otevřou se bez zaklepání dveře a kdosi vrazí do pokoje. Rychle dokončím proces svlékání a otočím se vylekaně a jen tak v podprsence k příchozí osobě.

Propalují mě oči patřící brunetě, která při našem příchodu do nemocnice seděla na přepážce příjmu pacientů a sháněla pro nás doktora Macumbu.

"Kdo jste a co ksakru pohledáváte polonahá v pokoji mého manžela?" rozohní se a kdyby pohled vraždil, už bych se hlásila u nebeské brány.

Než stačím zareagovat, ozve se zaklepání a do dveří vstoupí Aslan s kouřícím hrnkem v ruce.

"Ashley nesu tu…" zaraženě zůstane stát, přejede mě očima a pak se otočí k  fúrii stojící vedle něj. "Keri Jo co tu děláš? Stalo se něco?"

"To bys mi měl spíš vysvětlit ty, co se tu děje, ne?" zasyčí na něj vztekle.

Lékař těká pohledem mezi mnou a tou dračicí. Po 10 vteřinách dusivého napjatého ticha mu dojde, co se asi stalo a začne se od srdce smát. Jeho hluboký smích se odráží od stěn pokoje a vyprovokuje brunetku ještě víc.

"Faajn, tak tobě to přijde vtipný, když narazím na napůl nahou cizí ženskou v tvém pokoji?"

"Keri Jo, prosím, uklidni se," chlácholí ji Aslan s doznívajícím smíchem. "Dovol mi představit ti paní Ashley Davies-Carlin, manželku té paní, co leží na JIPce. Tvrdošíjně odmítala jet domů a tak jsem jí dočasně poskytl útočiště než pro ni ráno připravíme pokoj."

"A to omlouvá, že se tu mýrnix týrnix producíruje v podprsence?" uhodí na něj zhurta.

"Ježíš, Keri, nenapadlo tě, že se chtěla třeba jen převléknout? Přestaň bezdůvodně žárlit, za prvé nejsem zrovna gigolo a za druhé mám oči jen pro tebe."

"No, to jsem před chvílí viděla, jak si slintal a kde si měl oči, když si vešel do dveří."

Zatímco se ti dva hádají, představuji si reakci Spencer, kdyby načapala nějakou polonahou ženštinu u nás doma. Uff to by byl brajgl, který bych hooodně dlouho nerozdýchala.

"Keri Jo, posloucháš mě vůbec? Ashley má MAN-ŽEL-KU!" vrátí mě do reality Aslanův zvýšený hlas.

" No a?! Já mám taky ma….."

CINK.

Úplně slyším, jak ozubená kolečka v jejím mozku konečně zapadla do sebe.

Vykulí na mě oči a její ústa připomínají vjezd to tunelu.

"To jako, že ….že…. vy jste…." Koktá a do tváří jí stoupá ruměnec.

"Jo, jsem lesbička. Máte s tím nějaký problém?" zeptám se naježeně. Nesnáším homofobní předsudky. O své orientaci jsem vždycky mluvila otevřeně a nehodlám to měnit.

"Absolutně žádný!" Vyhrkne rychle. "Uff no…ne…já…. a-asi bych …, asi bych se měla omluvit za své ukvapené jednání. Ale jsem už taková. Promiňte." Rozpačitě uhýbá pohledem. Musím přiznat, že je velmi roztomilá, když se červená.

"To je v pohodě. Reagovala bych naprosto stejně být na vašem místě."

Shlédnu na svou obnaženou horní polovinu těla. "No, jestli dovolíte,tak si konečně obléknu tričko a pak si můžeme na usmířenou vypít kafe, jestli teda máte oba chvilku volna," navrhnu s mrknutím a úsměvem. Oba přikývnou na souhlas.

Keri Jo přinesla kafčo pro sebe a manžela. Je to zajímavý pár. On - mohutný rozvážný černoch, ona - drobná výbušná běloška. Protiklady se asi opravdu přitahují. Sedíme teď okolo stolku s hrnky v rukách, zabráni do  hovoru o všem možném, a já si dovolím odpoutat se v té příjemné společnosti od neradostných myšlenek. Zdá se, že jsem tu našla nové přátele.

Náhle zapípá telefon na stole. Aslan vstane a přejde k aparátu.

"Doktor Macumba." Chvíli poslouchá, jeho pohled se zaryje do mé tváře, pak hodí sluchátko do vidlice a beze slova vystřelí z pokoje jako namydlený blesk.

Zmateně se po sobě s Keri Jo podíváme. Vstanu, abych zavřela dveře.

Z reproduktoru na chodbě se rozléhá výzva: "Doktor Macumba okamžitě na JIPku!"

4

37 minut.

Přesně tak dlouho bezmocně přecházím po pokoji sem a tam jako lvice v kleci. Keri Jo musela také odejít kvůli novému příjmu pacientů z nějaké dopravní nehody autobusu.

Stále se mi vybavuje Aslanův pohled během telefonátu těsně před jeho odchodem. Nevěstil nic dobrého. Ta bezmoc mě zabije. 38 minut.

Postavím se k oknu a pozoruji ruch na parkovišti před nemocnicí. Ze sanitek vykládají raněné a okamžitě odvážejí do útrob budovy.

Za mnou se ozve zaklepání. Aslan vstoupí do místnosti a z jeho výrazu tváře je jasné, že nemá dobré zprávy.

Sklesle se sesune do jednoho z křesel a pokyne mi, abych se také posadila.

"Spencer je v pořádku, neboj se," pronese unaveně. Nikdo si nedokáže představit, jaký balvan spadl z mého srdce. Přesto ho dál napjatě pozoruji

"Jedná se o pana Warda. Postupně kolabují životně důležité orgány. Troufám si odhadnout, že mu zbývá pár hodin života a nám se stále nepodařilo kontaktovat ani snoubenku ani nikoho z příbuzných."

Nastalé ticho přeruší vyzvánění mého mobilu. Popadnu ho ze stolku. Nikdy jsem na telepatii nevěřila, ale když na displeji svítí Melissino jméno, zamrazí mě po těle. Zmáčknu tlačítko pro přijetí hovoru.

"Ahoj Ashley," její hlas zní opravdu rozjařeně. "Není u vás Tim? Vyzvedával Spencer na letišti, tak mě napadlo, jestli se u vás nezakecal, když mě doma přivítal jen řev papouška. Já jsem byla s pár přáteli na oslavě narozenin a trochu jsme to přetáhli. Teď jsem dorazila a Tim nikde. Můžeš mi ho dát, prosím, chvíli na ucho?" Uf, Melissa byla vždy živel.

"Ahoj Mel. Prosím tě, vyskytl se problém, ale dřív než budu pokračovat, tak se posaď, ano?" Když slyším na druhém konci šustění, počkám a po chvíli pokračuji. " Mel, Tim a Spencer měli dopravní nehodu. Jsem teď v nemocnici Sv. Bartoloměje, kam je přivezli." Odmlčím se v očekávání přívalu otázek, ale nic. Nulová reakce.

"Melisso si tam? Slyšíš mě? MEL?!" Žádná odezva. "MELISSO?!"

"Jo, sem tu," sotva ji zaslechnu. Díky Bohu pomyslím si v duchu. "Jak jsou na tom?"

"Mel to já nevím, ještě jsem s doktorem nemluvila," zalžu. Zadívám se na Aslana s prosbou v očích. Ten tiše pokývne v porozumění, že odpovědnost za sdělení Timothyho zdravotního stavu vezme na sebe.

"Můžeš přijet do nemocnice?"

"Opilá sice nejsem, ale pár panáků ve mně zmizelo, takže….."

"Ok, jedu pro tebe, ano? Budu u tebe tak za 20 minut."

"Dobře, čekám."

Zavěsím a začnu hledat po kapsách klíče od auta. "Do prdele, kam jsem ty klíčky dala?!"

"Ashley nepřijela jsi náhodou s Carlinovými?" zeptá se Aslan věcně.

"Kurva." Co teď? Popadnu mobil, že zavolám Arthurovi, aby vyzvedl Melissu místo mě, když v tom mi Aslanova ruka vtiskne klíčky do dlaně.

"Od hlavního vchodu zahni doleva. První řada, třetí parkovací místo."

Nehnu se z místa a dojetím mi vyhrknou slzy. "Ale to…"

"Žádné ale, vezmi si je a jeď, na diskuzi není čas." V návalu dojetí ho chytnu kolem krku a vtisknu mu polibek na tvář.

"Keri Jo o tomhle raději nic neříkej." Spiklenecky na něj mrknu a vyběhnu z pokoje.

První řada. Třetí místo.

Panenko skákavá. Zarazím se uprostřed kroku. Přede mnou stojí v celé své kráse Nissan Skyline GTR-R34 v tmavě modré metalíze se žlutými tuningovými díly.

Ne že bych byla odborník přes auta, ale Spencer o tom voze básnila již několik měsíců. Ani nevím, jak na něj přišla. Vždy jen přiběhla s novým obrázkem designu, který ji ohromil, a nutila mě vyjádřit můj názor.

Setřesu myšlenky na Spencer, odemknu auto a nastoupím. Zapadnu do kožené sedačky a ruce, skoro až posvátně, položím na volant ze stejného materiálu. Interiér vyvedený v kůži a dřevě je dech beroucí.

Zasunu klíček do zapalování a otočím. Motor okamžitě zabublá. Zařadím zpátečku a vycouvám z parkingu. Na jedničku pomalu vyjedu z parkoviště. Jen co se dostanu na normální silnici, roztančím nohy po pedálech a nechám se unést pocitem nespoutanosti.

Po cestě poruším alespoň stovku pravidel. Ještě že je noc a silnice skoro prázdné.

Cesta mi trvala 11 minut. Uff, když vystupuji, ještě se mi klepou kolena.

Mel už musela stát za dveřmi, protože ani nestačím sáhnout na zvonek a ona otevře.

"Ashley co se stalo? Jak jsou na tom? Proč mi nikdo nezavolal?" sype otázku za otázkou.

"Mel uklidni se. Pojď, v autě ti řeknu, co vím."

Nasedneme a vyrazíme na cestu zpět. Musím přiznat, že s Melissou v autě jedu mnohem opatrněji. Povím jí obecné informace o tom, co se našim milovaným přihodilo. O jejich zdravotním stavu nepadne ani zmínka.

"Zkontroluj si mobil, určitě se tě pokoušeli kontaktovat." Takticky zamlčím, že jsem poskytla její číslo.

"Do hajzlu. Určitě jsem zapomněla po schůzce s klientem přenastavit tichý mód." Vytáhne telefon z kabelky. "No jo, 17 nepřijatých hovorů."

Cesta zabrala původně odhadovaných 20 minut. Zaparkuji Nissan zpět na místo a vedu Melissu k přepážce příjmu.

Keri Jo nikde nevidím a tak poprosím jinou sestru, zda nám sežene doktora Macumbu.

"Doktor Macumba je na jednotce intenzivní péče. Posaďte se prosím tady, jakmile bude moci, přijde za vámi."

Vzhledem k Timovu stavu mě polije studený pot. Před Mel však nedám nic najevo a odvedu ji k blízkým židlím, kde se posadíme. Možná je tam kvůli někomu ze zraněných v autobusu.

"Ashley jak to, že jsi tak klidná? To mi u tebe nesedí. Ty mi lžeš, co? Víš určitě víc, než jsi mi řekla." Mellisin náhlý výpad mě odzbrojí. Jen mě překvapí, jak klidně zní ona.

Sklopím oči. "Jo, no… popravdě, lhala jsem, že jsem nemluvila s doktorem. Vím, jak je na tom Spence, ale o Timovi mi opravdu nechtěli nic sdělit." Vytloukám lež lží.

"A?" pobídne mě.

"Spence má otřes mozku, zlomená žebra a propíchnutou plíci. Nějakou dobu ji budou udržovat v umělém spánku, kvůli rychlejšímu hojení."

Položí ruku na mou a společně mlčíme.

Náhle uslyším známý hlas. Aslan se objeví v doprovodu  Keri. Sestra u příjmu jim pokyne, oni se otočí a zamíří k nám.

"Dobrý den, jmenuji se Aslan Macumba. Jsem ošetřující lékař Vašeho manžela." Nastaví Melisse ruku k pozdravu. Za Melissinými zády na něj mrknu jako díky za nevyzrazení.

"Snoubence." Opraví ho Melissa. " Melissa Chapman, těší mě."

"Pojďte prosím se mnou." Aslan odvádí Melissu směrem k JIPce.

"Ashley…," Keri Jo hlavou pokyne směrem k jejich pokoji. Ohlédnu se za dvojicí směřující na opačnou stranu a pak Keri beze slova následuji.

Sotva za námi zaklapnou dveře mého dočasného útočiště, uhodím na ni.

"Proč vzal Aslan Mel jinam a ne sem? Co je s Timem, že jsem to nemohla slyšet?"

"To není o tom, že bys to nemohla slyšet, i když nejsi nebližší příbuzná. Dřív nebo později se to stejně dozvíš. Spíš jí chtěl tu zprávu říct šetrně a v soukromí."

"Jakou zprávu?!" …….. "Ale to ne, já…já nechci….nechci to slyšet." Zakryju si rukama obličej, jako bych se tím snad mohla schovat před realitou.

"Ashley, je mi líto, ale pan Ward zemřel."

A zase temnota kolem mě…

5

Podruhé v rozmezí několika hodin se probudím na gauči s nohama zvednutýma na opěradle a s obkladem na čele. Tentokrát ještě přibyl pásek tlakoměru kolem mé paže. Místo Pauly klečí vedle pohovky Keri a starostlivě mě pozoruje.

"Ashley, konečně ses probrala," vydechne úlevou. "Vyděsila jsi mě. Omdléváš často a na tak dlouhou dobu?"

"Popravdě, nikdy jsem s tím neměla problém. Ať se dělo cokoli, ustála jsem to. Nevím, proč jsem se teď poroučela k zemi. Možná přílišné nervové vypětí.A jak dlouho jsem vlastně byla mimo?" Cítím, jak se mi po tvářích kutálí horké slzy, jen co pomyslím na Tima.

"Hmmm, dobrých 10-12 minut ," Keri se mračí na tlakoměr. "Ale ten extrémně nízký tlak, to je divné. Při takovém nervovém vypětí bys ho měla mít naopak vyšší. A já už potřetí naměřila stěží 90/60."

"Kde je Melissa?" zeptám se mimo kontext. Můj tlak mě momentálně zajímá ze všeho nejméně.

"Slečna Chapman reagovala úplně stejně jako ty. Zavolali jsme jejího bratra a ten ji odvezl domů, poté co dostala prášky na uklidnění. Kéž by ti dala alespoň třetinu tlaku, se kterým jsme ji propouštěli." Stále se mračí na přístroj. "Tohle je vážně divné."

"To ji nechal doma samotnou?!" pokusím se vstát a dosáhnout na mobil.

"Odvezl ji k sobě. Prý u něj bude nějakou dobu bydlet." Keri mě zatlačí zpět a donutí mě opět se položit.

"Aha, tak to je jiná. Jeho dva malí ďáblíci ji jistě odvedou od chmurných myšlenek."

"Tím myslíš, že by si mohla sáhnout na život?" vzhlédne ke mně.

"To asi ne, ale být sama v takové chvíli,… člověka může napadnout něco, co by jinak neudělal."

"S tím souhlasím. Později jí můžeš brknout, nechal nám tady kontakt, ale teď raději zavolám Aslana a podíváme se na tebe."

"Keri to je zbytečné. Vážně. Cítím se dobře, jen jsem vynervovaná, to je snad jasný."

"Jasný to sice je, přesto to s ním zkonzultuju." Vstane. "A běda, jestli tě nenajdu ve stejné pozici, až se vrátíme." Zahrozí už mezi dveřmi.

Jen co dveře zaklapnou, rozpláču se v plné síle. Ani se to nesnažím potlačit. Proč taky? Timothy byl skvělý chlap. Občas sice tvrdohlavý jako mezek, ale jinak, kdybych nebyla na holky, byl by to v mých očích ideální manžel.

Posadím se a pokusím se vstát. Bohužel moje tělo má jiný názor, a poté, co se mi zatočí hlava a před očima naskáčou barevné mžitky, si raději lehnu. Manželé Macumbovi mě tedy objeví v původní poloze ležmo.

"Tak co, Ashley. Jak se cítíš?" zeptá se Aslan váhavě.

"A jak bych se podle tebe měla cítit? Spencer na JIPce, Tim zemřel, Mel se rozpadl život. Nemůže to být lepší." Nadechnu se. "Ksakru, jsem úplně v hajzlu. Stačí?" Přes slzy ho skoro nevidím.

Přejde ke mně a položí mi ruku na rameno.

"Promiň, omlouvám se." Zajíknu se.

"To nic. Čekal jsem něco podobného. Už si měla nejvyšší čas uvolnit ventil." Jemně se usměje.

"Mám pro tebe novinku. Vzhledem k návalu raněných, přeložíme dneska během dne Spencer na normální pokoj. Předpokládám, že tam budete chtít být jen vy dvě, co?"

Němě přikývnu a vděčně mu stisknu ruku, stále spočívající na mém rameni.

"Ale nejdřív se postaráme ještě o tebe." Nechápavě na něj koukám.

"Keri ti teď odebere krev a pošle ji do laborky na rozbor."

"Aslane, to je vážně zbytečný, až se trochu uklidním, bude zase fajn. Dvě omdlení přece nejsou nic extra. Určitě se s tím setkáváte denně."

"To nebyla omdlení, ale téměř bezvědomí, a ten tlak mě také zaráží. Ber to třeba jako starost přítele a současně nařízení ošetřujícího lékaře zároveň."

Co na to říct? Rezignovaně nastavím ruku.

Za minutku je po všem. Před odběrem mi nebylo do skoku, ale teď jsem opravdu ráda, že ležím. Ale všechna čest, Keri byla skvělá. Ani jsem necítila vpich.

"Zlato, pošli to, prosím, statim. Za 15 minut tu chci mít výsledky."

Neunikne mi její tázavý pohled.

"No co každému opilci a feťákovi to jde fofrem a v případě Ashley je to urgentní. Dřív než se nám tu zase složí, chci mít rozbor na stole."

Čtvrthodinka a rozbor leží před Aslanem.

Jeho žena přinesla desky s výsledky jako horké zboží. Od té doby sedí naproti mně v křesle a stále mě s nečitelným výrazem pozoruje.

Doktor pročítá list papíru již pár minut. Vždy na mě pohlédne a pak se ponoří zpět.

"Keri nespletli se nahoře nebo nezaměnili vzorky?"

"Nee, záměna je vyloučena, osobně jsem si tam počkala. A testy prováděli 2x."

Vyděšeně je poslouchám. Nervy napnuté k prasknutí.

"A řeknete mi, co se děje?"

"Než ti něco řeknu na jisto, chci si to ověřit ještě z jiného zdroje." Zvedne sluchátko a vyťuká číslo. " Ahoj Grace, tady Aslan. Měla bys minutku, mám tu jednu pacientku a potřebuju ji prosvítit. Můžeme za tebou zajít? Fajn a kdy? Ok, už jsme na cestě." Zavěsí, odsune židli a vstane.

"Tak jo s někým tě seznámím. Jen musíme na jiné oddělení. Keri máš chvilku, můžeš nás doprovodit?"

"Jo jasně. Jen řeknu Jill, ať to vezme za mě."

Za pět minutek je zpátky. Vedou mě bludišťěm chodeb do jiného křídla budovy.

SONOGRAFIE.

Potřebuju ji prosvítit.

Žaludek se mi zhoupne. Co když …. Nechci to ani domyslet.

Přesto se té hrozivé prvotní myšlenky už nedokážu zbavit. Jakoby nestačily dosavadní patálie. Život přece nemůže být taková svině.

Aslan zaťuká na jedny z dveří.

Ven vyjde vysoká štíhlá rusovláska s typickými pihami v obličeji. Bohaté dlouhé zvlněné vlasy ,v půlce délky sepnuté černou sponou, sahají až po zadek. Ocelově šedé oči sice působí chladným dojmem, ale jakmile se na mě zadívá, okamžitě se v nich odrazí úsměv, který se jí rozehrál na rtech.

"Ashley, tohle je doktorka Grace Williams."

"Ashley Davies-Carlin, ráda vás poznávám." Opětuje stisk mé podané pravice.

"Moc mě těší. Tak s čím vám mohu pomoci?"

Aslan jí podá desky.

"Pojďme na vyšetřovnu." Po cestě důkladněji pročítá výsledky a jemně pokyvuje hlavou.

Otevře mi dveře od kabinky.

"Odložte si prosím boty a kalhoty. Spodní prádlo a tričko si můžete ponechat. Až budete připravena, projděte do ordinace."

Svléknu se, a než přejdu do ordinace, zhluboka se nadechnu.

Tam nad rozloženými deskami sedí tři sudičky. Když vstoupím, Aslan vstane.

"Ashley musím se vrátit na oddělení, ale Keri Jo tady na tebe počká a potom tě zavede zpátky." Povzbudivě se usměje.

"Budu na chodbě." Hlesne Keri a společně opustí místnost.

Doktorka Williams se přesune k sonu a lehátku.

"Paní Carlin, položte se prosím na záda ,vyhrňte si tričko a spodní prádlo stáhněte trošku níž."

Mezitím, co následuji její pokyny, si připravuje vyšetřovací hlavici.

"Trochu to teď zastudí." Opatrně mi aplikuje gel na břicho.

"Tak se na to podíváme." Posadí se, namočí hlavici do gelu a vyjede s ní pod žebra. Zároveň levou rukou zapne monitor vedle mé hlavy, zadá do přístroje mé jméno a nějaké údaje z papírů.

Pomalu přejíždí v malých kroužcích všemi směry a bedlivě sleduje obrazovku.

Jsem napnutá jako struna a bojím se. Nikdy jsem takový strach nezažila.

"Měla jste někdy nějaké větší problémy s ledvinami, močovými cestami, vaječníky? Nepodstoupila jste v poslední době nějaký zákrok?"

"Asi jako každý. Pár zánětů močového měchýře a cest. Nic vážného." Odpovím popravdě.

Hlavice dál prozkoumává břicho. Momentálně krouží pod pupíkem a v podbřišku.

"Aha, tady je to."

Doslova jí teď visím na rtech.

Natočí monitor tak, abych na něj také viděla.

"Doktor Macumba si chtěl být nejdříve 100% jistý diagnózou, proto vám zatím nic neřekl. Výsledky krve naznačily, že se ve vašem těle něco děje. No a tohle je příčina vašich potíží."

Zastaví obraz a levým ukazováčkem objíždí konturu oválného tvaru.

6

Doktorka pověsí hlavici na háček. Prsty hbitě kmitají po klávesnici a na obrazovce skáče údaj za údajem.

"Velikost odpovídá tak 8 týdnům plus mínus týden."

???

"Gratuluji, paní Carlin. Jste ve druhém měsíci. Chcete fotku?" Doktorka se zubí od ucha k ucha.

"Prosím? To- to bude asi omyl. Nic proti Vám doktorko, ale já jaksi nemůžu být těhotná."

"A to proč?"

"Za prvé jsem lesbička, za druhé mám pravidelný menstruační cyklus a konečně za třetí umělé oplodnění bych si určitě pamatovala."

" No v tom případě tu máme zázračné početí, poněvadž já si za svou diagnózou skálopevně stojím. A vám vytisknu důkazní materiál. Jen na vysvětlenou, menstruační cyklus na počátku těhotenství není zase až tak neobvyklý, setkávám se s tímto jevem opravdu poměrně často. Jedna z pacientek měla cyklus až dokonce těhotentsví." Nevím, ale ten široký úsměv jí snad zůstane navždy.

Podá mi papírové utěrky, abych si mohla setřít zbylý gel z těla, a odejde k tiskárně.

Ležím bez hnutí a v šoku. To je přeci blbost. Nemůžu být v tom.

Lékařka se vrátí s černobílým obrázkem, který mi podává.

"Paní Carlin, výraz ve vaší tváři je opravdu k nezaplacení. Vy vážně netušíte, jak k tomu mohlo dojít?" kroutí pobaveně hlavou a sama mi začne odstraňovat gel z břicha, když já si prohlížím snímek.

"Je to děsivé, ale já opravdu nemám vůbec ponětí kdy a kde. A hlavně KDO."

"A-OU, mno jestli chcete, tak spolu zkusíme v rámci vyšetření zapátrat v paměti, jo?" Musí ze mě mít fakt srandu. Myslím, že takového exota tu ještě nezažila.

"Nechápejte mě špatně, ale popravdě nikdy jsem se s něčím takovým nesetkala."

"To věřím, aspoň máte historku k vyprávění." Chabě se usměju.

"Tak vzpomínejte, co se stalo asi tak před 2 měsíci. Nějaká párty, oslava narozenin, rodinná sešlost?" Zvědavě si mě prohlíží.

Proháním mozkové závity. Máminy narozeniny, výročí Carlinových, narozeninové oslavy několika přátel, Kylina sva…

"Pane Bože."

"Aha, zdá se, že už víte kdy přesně a kde," povytáhne doktorka obočí.

"A taky kdo," dodám s vytřeštěnýma očima.

"No, tak to je to nejdůležitější. Fajn moje práce tím kompletně skončila. Můžete se jít obléknout, pak sem ještě zajděte, napíšu vám zprávu pro gynekologa."

Vstanu a jako ve snách přejdu do kabinky. Obuju se a vrátím se zpět.

Lékařka se otočí od rozepsané zprávy a dá se do smíchu, až jí vytrysknou slzy.

Podívám se na sebe a zjistím, že jsem si v tom rozrušení zapomněla obléct kalhoty. S idiotským výrazem se otočím na patě a vrátím se do kabinky. Na druhý pokus už to vyjde.

Doktorka mi s úsměvem podává desky.

"Paní Carlin, moc ráda jsem vás poznala a doufám, že se nevidíme naposledy. Takové milé pacientky tu mám málokdy."

Potřesu jí rukou a vyjdu na chodbu.

"Všechno v pořádku?" zeptá se mě okamžitě Keri, která opravdu trpělivě čekala až budu hotová.

"Jak se to vezme," odpovím a vydáme se zpáteční cestu.

"Keri, můžu se do tebe zavěsit, prosím? Nějak se mi podlamují kolena." Požádám jí nesměle.

"Nechceš se chvilku posadit. Není ti špatně? Jsi bledá jako stěna."

"Nene, jen už chci být v pokoji a srovnat si myšlenky."

"No, to se nedivím." Mrkne na mě.

"Tys to věděla, že jo? Už z laborky."

"Rozbor krve byl jasný. Aslan si chtěl být jistý jen kvůli tvé….." Sklopí pohled.

"Proč vždycky uhneš pohledem při zmínce o mé sexuální orientaci?"

Kdyby byl poblíž hasič, začal by na Keri stříkat vodu, jak jí hoří tváře.

"Já, ehm….no …a necháš si to pro sebe?" hodí na mě štěněčí pohled.

"Máš mé slovo." Dám si ruku na srdce.

"Uf , mno …víš…, chtěla bych to taky zažít." Vyhrkne náhle.

Zůstanu překvapeně stát. "Co zažít?"

"Mno milování se ženou. Už několikrát jsem chtěla Aslanovi navrhnout, že bychom přizvali nějakou dívku. Ale strašně se bojím jeho reakce. No a taky se stydím. Ale už dlouho tu myšlenku nemůžu vyhnat z hlavy. Já Aslana miluju, ale v některých věcech je strašně konzervativní a já se bojím, abych ho svými hloupými nápady neztratila. "

Se zájmem ji pozoruji.

"Je to uhozený, viď? Ale já si prostě nemůžu pomoct." Opět stočí zrak stranou.

Vezmu ji za bradu a donutím ji podívat se na mě.

"Ani netušíš, kolik lidí má stejné tužby jako ty. Jen doufám, že jednou najdeš odvahu o tom svému muži říct, protože jinak to udusí nejen tebe, ale i vaše manželství."

Pomalu se zase vydáme spletí chodeb.

"Vím, o čem mluvím, byly jsme na tom se Spencer stejně. Také nás zajímalo, jaké je to s chlapem."

Pravou ruku si položím na břicho a shlédnu dolů.

"Jen se zdá, že se nám ten experiment vymkl kontrole."

Sedím v pokoji a pročítám zprávu doktorky Williams. Předpokládaný termín porodu 25.12.

No o první vánoční dárek mám postaráno. Levou ruku mám položenou na břiše. Zaťukám si na něj.

"Haló, ufíku, ty sis teda uměl vybrat datum."

"Á tady už se projevuje nastávající maminka." Aslan se zubí od dveří.

Vůbec jsem nepostřehla, že vešel.

"Ashley, za 2,5 hodiny nám s Keri končí služba. Chtěl jsem ale ještě zařídit Spenceřino přeložení na normální pokoj a před odchodem ji zkontrolovat."

Nadšeně vstanu.

"Asi by bylo dobré, kdybys zavolala Carlinovým, sbalila si doma, co potřebuješ a až se vrátíš, budeš už na pokoji se Spencer. Hlavně prosím tě všechno v klidu. S tím tvým tlakem se bohužel nedá nic dělat, tak se budeš muset hlídat. Maximálně ti jako lékař mohu povolit skleničku vína denně."

"Ano, pane doktore," zasalutuji a Aslan se smíchem odejde.

Vytočím číslo ke Carlinovým. Po prvním zazvonění se ozve Paula.

"Paulo, tady Ashley. Mohla bys mě, prosím, vyzvednout a hodit domů? Potřebuju si do nemocnice sbalit nějaké věci."

"Už jsme na cestě, drahoušku."

Paula s Arthurem na mě čekají v obýváku. Já házím v ložnici věci do velké cestovní tašky a zároveň zvažuju, jestli jim mám oznámit mé těhotenství, když já sama jsem ještě tu novinku nevstřebala. Nakonec usoudím, že by to k nim bylo fér.

Dobalím věci, v pracovně ještě popadnu notebook a podklady pro překlad. Musím to prostě dokončit v nemocnici. Zároveň pak v nakladatelství oznámím, že si beru "dovolenou".

Sejdu dolu. Tašku postavím ke vchodovým dveřím a vstoupím do obývacího pokoje. Paula s Arthurem jsou uprostřed živého hovoru. Sednu si naproti nim do křesla a jen tak je pozoruji.

Po chvíli utichnou a čekají až začnu.

"Spencer momentálně překládají na normální pokoj, protože potřebují lůžka na JIPce." Odmlčím se a cítím slzy tvořící se mi v koutcích očí.

"Timothy bohužel zemřel."

"Ach Bože, to je hrozný. Ví to už Melissa?" optá se Arthur. Kde ten chlap bere ten stoický klid a racionální myšlení?

"Jo, ví. Její bratr ji dočasně vzal k sobě." Opět udělám pauzu.

"No a pak je tu ještě taková drobnost." Oba na mě visí pohledem.

"Jsem těhotná."

7

Čekala jsem úplně opačnou reakci, ale v pokoji zavládlo ohlušující ticho.

Vstanu, v kuchyni naliju do dvou skleniček džus a vrátím se zpět.

Oba sedí v nezměněných pozicích. Postavím před ně sklenice.

"Paulo? Arthure?"

Arthur se vzpamatuje jako první.

"Jak dlouho?"

"Jsem ve 2 měsíci."

"A jak dlouho už to víš?"

"Asi hodinu, dozvěděla jsem se to v nemocnici."

"Proč jste nám o tom se Spencer neřekly? A kdy si podstoupila oplodnění? A jak jste vybíraly dárce? A kdy jste se vůbec rozhodly mít dítě? Už máte vybraná jména? A kdy máš termín porodu?" Paula je k nezastavení.

Teď pro změnu mlčím já. Mám jim něco nalhat nebo jít s pravdou ven?

"Popravdě žádné umělé oplodnění jsem nepodstoupila." Raději koukám na vzor koberce.

Jestli teď nedostanou infarkt nebo mrtvici, tak už nikdy.

Paula náhle vstane a se slzami v očích odejde do kuchyně, kde se opře o linku. Arthur ji následuje. Něco jí šeptá do ucha a Paula skryje obličej v dlaních.

Pak náhle vztyčí hlavu a rázným krokem se vrátí za mnou do obýváku.

"Ashley, jak si jen mohla?!" hlas jí rozčilením přeskakuje.

"Mohla co?"

"Ví o tom Spencer?"

"Paulo dozvěděla jsem se to před hodinou, jak by o tom mohla Spencer vědět?"

"Nemyslím těhotenství. Ví o tom, žes jí podvedla?"

"Podvedla?" Pak mi to dojde.

"Ehm, technicky vzato jsem Spencer nepodvedla. Ona totiž při té akci byla taky." U slova akce naznačím uvozovky.

Jsem v průšvihu.Oprava – jsem v obrovském průseru.

Paula není schopná absolutně ničeho. Natož dýchání. Dokonce i Arthurovi spadla brada.

"Tak jo. Paulo posaď se a ty Ashley začni pěkně od začátku." Arthur stáhne svou ženu na pohovku.

"Huh, Arthure, myslím, že to není dobrý nápad." Pak bych totiž musela vyklopit celou pravdu. A to se mi fakt nechce.

"Tak spusť." Zavelí nekompromisně Paula.

"Následky přičítejte sami sobě."

Musím pečlivě vážit slova.

"Stalo se to při Kylině svatbě. Aidenovo svědek, Jeremy, přespával u nás, no a všichni jsme měli trochu upito už z oslavy a doma jsme to ještě trochu přiživili u Scrabble. Skvěle jsme se bavili a pak ….." Slova mi uvíznou v krku.

Paula si odfrkne.

"Ashley, pokud mě paměť neklame, tak Jeremy tu byl i s manželkou. Pochybuju, že k něčemu došlo, když ona spala ve vedlejší místnosti."

"Ehm já jsem neříkala nic o tom, že Jenny spala ve vedlejší místnosti."

"A kde tedy prosím tě byla?"

Stisknu rty a hraju si s rukama v klíně. Pohledem těkám všude možně.

"Ashley Davies-Carlin!! Styď se!!!" Paula má oči navrch hlavy.

Arthurovi cukají koutky potlačovaným smíchem.

"Já jsem vás varovala."

"A to vás nenapadlo použít ochranu?"

"Arthure, kondom opravdu nepatří ke standartní výbavě lesbické domácnosti. A co si budeme nalhávat, když už jste uprostřed nejlepšího, taky ho nepoletíte shánět po všech čertech. Ale to vy víte asi lépe než já. Pokud si pamatuju, tak jste čekali Glena a nebyli jste svoji, ne? Nebylo to nemravné a nepřípustné?"

"To je něco úplně jiného!" šeptne Paula.

"A v čem Paulo? Podle mého je to naprosto stejné. Podívejte, co se stalo, stalo se. Pokud si pamatuju, Jeremy studoval univerzitu ve Washingtonu, takže to rozhodně není žádný negramotný idiot. A hned na první pohled jsme se se Spencer shodly, že by stál za hřích. Jsem vděčná osudu, že to takhle báječně zařídil a vy byste měli být také."

Paula s Arthurem se na sebe podívají. Pak oba vystřelí z pohovky a se smíchem se na mě vrhnou a začnou mi gratulovat a objímat mě.

"Tak jo, tak jo, pomalu vy dva blázni než mě umačkáte."

"A to bysme teď rozhodně nechtěli." Oba kousek poodstoupí a Paula začne křepčit po obýváku jako malé dítě.

"Já budu babička, já budu babička, tralalá tralalá."

Musím se tomu výjevu smát.

Vstanu a zatočí se mi hlava. Trochu zavrávorám a Arthur mě okamžitě zachytí.

"Jsi v pořádku?" Paula je v mžiku u mě.

"Jo, jen mám prý extrémně nízký tlak, díky čemuž jsem se vlastně o tom všem dozvěděla."

Podívám se na hodinky, nejvyšší čas vrátit se za Spencer.

"Všechno podstatné už jsem vám řekla, tak bych vás poprosila, jestli mě zavezete zpátky do nemocnice. Spence už určitě přendali na normální pokoj."

Ještě jednou překontroluji byt, kromě ledničky všechno vypnu a vytáhnu ze zásuvek a pak se připojím ke Carlinovým, čekajícím u vchodových dveří.

Sehnu se pro tašku, ale Arthur je rychlejší.

"Arthure, já jsem těhotná, ne nemohoucí."

"Já vím, ale jsem galantní chlap, takže neprotestuj a jdi si nastoupit."

Zavrtím s úsměvem hlavou a vydám se k autu, kde už mi Paula drží otevřené přední dveře.

"Paulo, proč mám jít dopředu? Tobě se přeci dělá na zadních sedadlech špatně."

"Vepředu máš víc místa, můžeš si pohodlně natáhnout nohy a já to tu chviličku vzadu vydržím."

Obrátím oči v sloup a bez dalších komentářů si nastoupím a připoutám se.

Arthur mezitím uložil mé věci do kufru a teď už vyrážíme směr Sv. Bartoloměj.