Nenávist vs. láska

Napsala: fandapcd

1

Ashley Carter

Zase ten sen, sen, kterého se nemůžu zbavit už několik let. Ten sen, který mě pronásleduje den za dnem, noc za nocí a nedá mi spát.. Moje myšlenky, můj život jsou někde úplně mimo. Necítím nic jiného než zlost, pomstu a nenávist. Vůči sobě, ale i ostatním. Nemám nic a nikoho, jednám sama za sebe a řídím se pravidlem: Nevěřit nikomu, aspoň se o to snažím.

Slyším otravný zvuk budíku, který mi oznamuje čas vstát a jít do práce. Zase práce, ale je to jediná věc která mě ještě drží tady na tom světě, vlastně pomsta je jedna z těch dvou věcí, co mě drží tady. Hodím na sebe oblečení a chystám se k autu. Cestou do práce přemýšlím nad vším možným a nevnímám okolí.

Ve svý kanceláři mám konečně klid, bohužel ne dlouho, přiřítil se ke mně šéf se slovy, že mi byl přiřazen parták.

"Nestojím o nikoho, vždyť to víte, vyhovuje mi to tak, jak to je." Cejtím v sobě opět vztek, nejraději bych něco rozmlátila, ale snažim se zklidnit.

"Já vím, Carterová, ale co nadělám, byla vám přidělena, tak se s tím smiřte."

Nevěřim vlastnim uším. "Přidělena? To jako budu dělat s ženskou? To nemyslíte vážně?!" To snad není možný.

"Uklidněte se, Carterová, byl vám přidělen případ Drogového Dealera, budete na tom makat spolu do té doby, než to vyřešíte."

Zastavím se. "Je tu ještě něco, co bych se měla dozvědět o něco dřív než jako poslední?"

Šéf se na mě nepodívá zrovna mile, ale pokyne hlavou, vím, co to znamená, podrobnosti se dovím, až potkám onu partačku. No, popravdě řečeno nejsem nadšená. Od smrti mého kolegy pracuju sama, zvykla jsem si na to a vyhovuje mi to. Má to dost plusů.

V zasedačce čeká vyšší hnědovláska. Otočí se a podívá se na mě zvláštním pohledem. Nevím, co si o ní mám myslet, ale jedno vím jistě, žádnou partačku nechci.

"Tohle je Lara Travisová," ukáže na ni, "a tohle je Ashley Carterová."

Natáhnu ruku a potřeseme si na pozdrav.

"Tak, dámy, posaďte se a pozorně poslouchejte. Musíte dostat tohoto člověka Petera Denta, je to pěknej šmejd, má za sebou pár přepadení a vražd. Máme informace, že by se měl objevit tady v LA. A pro začátek tady na Laru nehodíme nic extra těžkýho, berte to jako uvítání."

Tohle tlachání mě vždycky nudilo. "Můžu jít? Nebo se do toho máme pustit jako teď hned?." Nemám náladu na šéfa ani na tu novou, nemám náladu už pár let na nic.

"Carterová, to byla otázka? Samozřejmě, že se do toho máte pustit hned."

Kývnu a zabouchnu za sebou dveře. Jdu do auta a čekám na novou parťačku. Bohužel musím to přežít.

"Tak mi řekni o tom případu, ať se taky něco dovím." Vždycky se všechno dovím až poslední.

"Dobře," souhlasí Lara, ono jí nic jiného ani nezbývá. "Takže náš případ zní jednoduše. Máme za úkol vystopovat jeden kubánskej gang jménem San Venganza, který produkuje, předává a vyváží drogy za hranice. Máme informaci, že určitej mexickej gang, pojmenovali jsme ho ''Mexikáni'', tyhle drogy od nich kupuje a skladuje je tady v LA v části Santa Monica. Náš kontakt viděl Mexikány poblíž Joslyn parku s velkým nákladním vozem. Samozřejme si nemůžeme být jistý, jestli jsou to právě oni, ale musíme využít každou šanci chytit je. Takže teď se tam půjdeme podívat a pokecat si s tím chlápkem, který je údajně viděl."

Pozorně jsem poslouchala, což nebejvá tak častý. "Hmm, tak to zní zajímavě. Takže jedem do Santa Monici."

Cestou do Santa Monici v autě vládne ticho, přemýšlím úplně nad vším, zase. Nedělám nic jiného, než že přemejšlím. Mlčím už dlouhou dobu, s lidmi moc přátelsky nemluvím. Nechci, nemám tu potřebu, už ne. Nejsem zrovna ten otevřený typ. Časem, okolnostmi a zkušenostmi se člověk změní, ať chce, nebo ne, tohle neovládnete.

Lara Travis

Sedím v autě Ashley Carterové. Necejtim zrovna, že by byla nadšená mojí přítomností a spolupráci. Zdá se mi, že Ashley není moc ukecaná, když mám říct pravdu, mě taky moc není do řeči. Do Santa Monici nám trvala cesta kolem jedné hodiny. Po více než hodinové odmlce, Ashley promluvila.

"Nevíš náhodou, kde se nachází ten Joslyn park?" Řekla to trochu zmateně. Shodou náhod jsem se tak i cítila.

"No, myslela jsem, že to víš. Já tady v LA nebydlím dlouho, ale můžeme se někoho zeptat."

Spatřily jsme jednoho chodce na Bay Street. Ashley na něj zavolala, chodec se na nás podíval a v mžiku zmizel. "Zvláštní," pomyslela jsem si a jely jsme hledat další obět. Teď jsme spatřily starou dámu, která se tvářila nóbl. Musím uznat, že se jí to docela dařilo. Ashley se hned chopila příležitosti a zavolala na ní.

"Madam, prosím vás, nevíte, kde je tady Joslyn park?" Ashley byla vykloněná z okýnka a přitom jsem viděla její dlouhé nohy. Jedna z těch nohou drží spojku a druhá brzdu. V pořádku, budu se dívat někam jinam.

"Samozřejmě vím, kde je Joslyn park," procedila mezi zuby, které se tvářily nóbl, jako stará dáma. Chvíli bylo ticho, protože jsme čekaly, než nám prozradí tajemství, odhalující polohu Joslyn parku. Už jsem to nevydržela a zařvala jsem.

"A byla byste tak laskavá a řekla nám, kde se nachází?" Měla jsem trochu podrážděný tón hlasu. Kdo by neměl.

"Jo ták, no, když pomalu o okousíček otočíte hlavu, ten nádherný park spatříte." Obě jsme teda pootočily hlavou a uviděly jsme ho. No co, jak jsme to měly vědět. Poděkovaly jsme staré dámě a popojely o tři metry na parkoviště. Teď ještě scházelo najít toho našeho svědka.

"Tak kde je?" řekla nedočkavě Ashley. Zdála se mi nedostupná a bála jsem se vyslovit i malou hlásku. Mé očí spatřily poblíž stromu nějakého chlápka, přešlapujícího z jedné nohy na druhou.

"Hele, tam stojí nějakej chlápek, možná je to on." ukázala jsem na něho prstem.

"Je to možný." Ashley se k němu rozběhla. Nebyl to přímo běh, ale její chůze byla něco podobnýho. Určitě měla u policie skvělý výcvik.

"Pane Carlosi?" oslovila ho Ashley a já jsem si ho zatím od hlavy po paty prohlídla.

"Ano, to jsem já, vy jste od policie?" Proč vypadal tak vystrašeně? Bylo možný, že ho ten celej případ vylekal. Ashley ho začala vyslýchat.

"Jsme od policie, pane. Prosím, mohl byste mi sdělit vše, co jste tady viděl? Je to moc důležité." Byla přesvědčivá. To se mi líbilo.

"Jasný, slečno. No takže, stál jsem přesně tady, kde teď. Víte, mám tady stánek s rybami. Náhle jsem spatřil velkej náklaďák. Hned jsem si pomyslel, že přišel náklad do jednoho z obchodů tady na Bay Street, ale hned, jak jsem uviděl potetovaný chlápky s naušnicema a všema těma ozdobama dnešní doby, něco se mi nezdálo. Vzpomněl jsem si ranní zprávy, kde říkali, že v Santa Monice se vyskytuje nějakej gang, kterej obchoduje s drogama. Přišlo mi, že jsou to oni. Hned jsem zavolal na policii. Všechno jsme jim pověděl a oni mi řekli, že sem někoho pošlou, a teď jste tady." Carlos byl udýchanej. Vypadal, jako kdyby měl chytit infarkt. Teď jsem se slova chytla já.

"Takže, pane Carlosi, mohl byste nám dát nějaký popis těch chlápku? Třeba kolik jich bylo, jak vypadali, popřípadě značku vozu?" Naslouchání mi šlo, vždy jsem se dozvěděla něco nového.

"Samozřejmě, že si pamatuju, a to všechno. Víte, jsem starej, ale zrak mám ještě skvělej. No vím, že chlápků bylo pět. Tři nakládali náklad a dva byli vepředu vozu. Zvláštní bylo, že všichni měli na hlavě čepici, aby jim nikdo neviděl tvář, ale všimnul jsem si, že jeden měl velmi dlouhou bradku, až po břicho. Dál měli všichni tetování. Každej měl stejný, to tetování bylo, jako kdyby označovalo, kam patří."

"Myslíte jako symbol gangu?" ozvala se Ashley.

"Ano, přesně tak. Ale nedokážu vám říct, co tam bylo. Myslím, že nějaký abstraktní věci."

"Dobře. A co tak auto, pane? Pamatujete si jak vypadalo? Jakej to byl typ?" Pochybuju, že tohle bude vědět.

"No, byl to takovej ten vůz, kde se na zadní část dává náklad a vepředu jsou dvě místa na sezení. Ti chlápci dali krabice na nakládací plochu a potom si na ty krabice sedli." Říkala jsem to. Nezná typ.

"Myslíte Pick-up?" Opět jsem mohla dokázat, že něco umím. Ashley se na mě podívala. Byl to pohled, který by nikdo neposoudil. Nevěděli byste, jestli se tváří mile, nebo nasraně. Bylo mi to jedno.

"Ano, byl to Pick-up. A nevím, jestli vám to k něčemu je, ale vím i poznávací značku." On si snad dělá srandu. Nejdůležitější informace a on se ptá, jestli nám k něčemu bude. Hodila jsem pohledem na Ashley, jestli se tváři zaskočeně jako já. Tvářila se stejně jako na začátku.

"Víte. pane, tohle je docela důležitá informace, tak mi ji prosím sdělte." Proč jsem tak milá?

"Dobře, poznávací značka byla F27-DVS. Jsem rád, že jsem vám mohl pomoct." Carlos se tvářil důležitě, jako kdyby zachránil celej svět. Tenhle pocit mu brát nebudu. Na konec našeho setkání jsem mu chtěla podat ruku. Všimla jsem si, že byla od ryb tak jsem to zamaskovala tím, že jsem se prohrábla ve vlasech. Ashley asi spatřila moje znechucení a znova si vzala slovo. Tentokrát jsem jí byla vděčná.

"Děkujeme za spolupráci, pane Carlosi. Nevíte náhodou, jestli ještě někdo něco neviděl?"

"Určitě ne. Když jsem to viděl, na ulici jsem byl jenom já se svýma rybama." Ty si možná něčeho všimli. V pořádku, znova jsem ironická. Ale nejradši bych vypadla už z týhle ulice páchnoucí rybami.

"Dobře, ještě jednou děkujeme. Nashledanou." Ashley se s ním rozloučila, já jsem mávla rukou a nastoupily jsem znova do auta. Carlos nám ušetřil asi hodinovou práci, co by jsme tu strávily vyslýcháním svědků, kteří by nic nevěděly. Za to mu děkuju.

"Tak, tohle by jsme měly, Laro." Co to? Řekla moje jméno? Asi bych měla zareagovat.

"Jo, řekl nám toho dost. Měly bychom všechny informace zpracovat a hlavně najít ten vůz." Ashley už nic neřekla, odtáhla ruční brzdu a vyrazily jsme zpět na policejní stanici v centru. Hádejte, koho jsem viděla na cestě? Tu starou nóbl paničku, jak nám mává. Ashley se na ni usmála. Nevím stoprocentně, jestli na ni, ale něco mi říkalo, že tohle bude velmi zajímavej případ.

Ashley Carter

Po příjezdu na policejní stanici jsme se pustily do sepisování informací a dalších nudných procedůr, který na týhle práci nesnášim, ale co nadělám, udělat se to musí. Šéf přišel zkontrolovat složku a kupodivu byl spokojenej, aspoň mě ušetřil řvaní, na který jsem opravdu neměla po dnešku náladu. Popravdě na jeho řvaní nemám nervy nikdy. Jakmile začne řvát, nejradši bych mu jednu natáhla, ale je to můj šéf, tak bohužel nemůžu.

Moje nová partačka. Já nevím, něco mi na ní nesedí, netuším co a proč, ale mám pocit, že mě bere spíš za nějakýho psychopata nebo něco takovýho, někdy mi přijde, jako by se mě bála, což není nejhorší, aspoň budu mít klid.

Šichta mi končí, a když mi šichta končí, během pár minut jsem pryč, a chystám se na cestu do baru, když mě zastaví Lara, asi mě chce zabít.

"Máš teď k večeru něco v plánu? Nechceš si zajít třeba na panáka?"

Vyvalím trochu oči, když se mě zeptá, protože tohle bych fakt nečekala. Nevím, jak se vymluvit, tak to risknu. Snad si dá panáka a za pár minut půjde, nebo půjdu já.

"Na panáka jdu zrovna teď, ale jestli fakt chceš, tak se přidej, mně je to jedno," pronesu laxně. No jo, co mám dělat, bejt celá natěšená, že se mnou chce jít někdo na panáka? Díky, nebere mě to.

Nasednu do svýho auta, když v tu chvíli, kdy se chystám k odjezdu, mi na okýnko spolujezdce zaťuká Lara. Stáhnu okýnko.

"No?" musim bejt protivná, patří to ke mně. "Nemohla bys mi ještě říct, kde ten bar je?"

Bože, překonám se. "Jeď za mnou." Stáhnu okýnko nejspíš myslela že jí řeknu: "Fajn, nastup si, miluju společnost." Bohužel se mýlí, ve volnej čas společnost nějak nezbožňuju. Samozřejmě, že o pracovní dobu bych jí musela říct: "Nastup si jedem", ale má auto, tak co.

"Ok," odpověďěla mi. Pustim si rádio, což dělávám cestou domů, nebo spíš do baru a z baru domů. Většinou se ňák extra neopíjím, dám si pár panáků, nad kterýma sedím třeba i hodinu, a rovnám si myšlenky v hlavě. Ale určitě bych se několikrát zlila do němoty, ale riskovat vyhazov nehodlám, to je to jediný, co mě dostane k člověku, kterýho hledám, a jediná věc, která mě nenechá se zničit.

Před barem se potkávám s Larou a mlčky jdeme dovnitř. Mířim si to k baru a to už se zdravím s barmanem. "Ahoj, Danny, jak je?" Podívám se na Laru, kouká na mě spíš překvapeně, nevím proč a je mi to jedno.

"Ale furt stejně skvěle, Ashley, a co ty, lepší? Co v práci?" zahrnuje mě otázkama.

"Ale znáš to, furt ty stejní parchanti, toho se nezbavíme." usměju se na něj, zatímco si sedám. Všimla jsem si, že Lara je spíš nesvá. "Sedni si," pokynu hlavou. Sedne si na židli ode mě, díky, prokazuje mi službu. "Danny ? Tohle je Lara, moje chvilková partačka, makáme spolu na případu," seznámím je, jsem sice bručoun a kdo ví, co všechno, ale vím, co se sluší a patří, samozřejmě ve společnosti.

"Těší mě," natáhne Danny k Laře ruku a potřesou si. "Tak, Ashley, jako vždy? A vy Laro?"

To jsou otázky, chodím sem už slušnou dobu, myslím, že je zbytečný se na tohle ptát zrovna mě, ale Danny je bezva, beru ho jako kamaráda, už několikrát mi pomohl a já jemu, takže je jedinej z mála lidí, komu svým způsobem můžu věřit. "To víš, že jo, jak dlouho mě už znáš?" usměju se.

Danny pokyne hlavou a směje se a nalívá mi panáka Whiskey, mojí oblíbený.

"Dám si to samý," ozve se Lara.

Podívám se na ní a vrátím pohled ke svý skleničce, míchám si se skleničkou s whiskey a ledem občas se podívám na Dannyho, vyměňujem si úsměvy, oba dva víme, co tím myslíme, on se tim snaží mi zlepšit náladu, protože ví, na co myslím. V mých asi nejhorších chvílích jsem potkala jeho a jsem za to ráda.

"Ashley," vyruší mě Danny z přemýšlení. "Už konečně pracuješ na svým partnerským vztahu?" ýekne tišeji, ale myslím, že to Lara zaslechla.

"Ale víš jak, není čas, nálada nic moc a přijde mi, že už ani nevím, co je partnerskej vztah, kdo by to se mnou taky vydržel, viď?" Trochu se zasměju. Přijde mi že Lara, nevím, je někde jinde, jak to dělávám já, mimo realitu nebo nevím. "Laro je ti něco?" zeptám se, aby to nebylo tak hloupý.

Asi jsem ji vytrhla ze zamyšlení, jako Danny mě, usuzuju to z jejího trhnutí, jako by se lekla. "Ne, nic mi není, je mi fajn, přemýšlim." vTakovou odpověď jsem čekala. "Tak to já taky."

Napiju se a zase si hraju se skleničkou, uklidňuje mě to. Ale Laru nejspíš znervózňuje, nevšímám si toho kvedlání skleničkou, je to, dá se říct, můj rituál, dělám to vždycky.

"Tak jak dlouho jsi u policie?" zeptá se mě Lara, nejspíš se snaží nahodit řeč, no co, přemůžu se.

"Šest let zatím a ty? Mimochodem, odkud že jsi to vůbec přišla?" To mě celkem zajímalo, šéf mi o ní nic neřek, nejspíš ví, že by mě to stejně nezajímalo.

"Z Oregonu, přesněji řečeno z Portlandu."

Rozhlídnu se po baru. sedí tu pár lidí, vrátím pohled k Laře. "Aha, no já jsem tady z LA." Nejspíš jí přišlo divný to, že jsem si nemohla vybavit, kde je Joslyn Park. Ale v tu chvíli jsem na tím ňák neuvažovala, byla jsem mimo dění.

"Tak jakto, že jsi nevěděla, kde je Joslyn Park?" zeptá se mě a nedočkavě čeká na odpověď, nespouští mě z očí.

"No, myslela jsem na něco jinýho, tak mi to nějak nedošlo," odpovim. No, nějak jsem to okecat musela, ale zas taková lež to nebyla.

"Aha," odpoví mi a dál mlčíme.

Občas prohodim pár slov s Dannym, on ví, že mi dneska není extra do řeči. Rozhodnu se, že půjdu domů taky se jednou za čas pořádně vyspat. Spánek je slovo, který posledních pár let v mém slovníku moc není, sotva dokážu usnou, natož spát v kuse dýl jak dvě hodiny, nejde to. Jakmile zavřu oči okamžitě vidim všechno, co mě užírá uvnitř. Vstávám, Lara se na mě podívá.

"Danny, měj se, zejtra se zas uvidíme," mrknu na něj.

"Měj se, Ashley, a těším se zejtra."

Mrknu na něj "Já taky" a usměju se. "Měj se Laro" a mířim si to k východu.

"Ty taky a zejtra na stanici," odpoví mi.

"Jasný."

Jdu k autu, rozhlídnu se okolo a nasednu do auta, opět si pustím rádio a mířim domů. Doma na ně nikdo nečeká. Svlíknu se, dám si sprchu a jdu si lehnout pokusit se aspoň trochu vyspat, zejtra bude nejspíš zajímavej den.

2

Lara Travis

Po tom, co jsem pozvala Ashley Carterovou na skleničku, jsem se cítila trochu lépe, že jsem konečně vylezla z bytu. Už jsem totiž vylézala z bytu, jenom když jsem jela do práce. A práce je to jediné, co mě drží při životě. Mám takovej pocit, že můj život je jeden velkej stereotyp. Vstanu, pak do práce a pak domů. Takto se to opakuje už pět let a mě to už pomalu začíná štvát. Chtělo by to aspoň nějakej ten životní cíl, ale ani ten nemám. Může někdo žít, když nemá pro co? Asi ne. Ale nemám odvahu to ukončit. Po té, co jsem přijela domů z baru, jsem začala pracovat na případu. Dá se říct, že pro něco přece jenom žiju. Pro moji práci. Otevřela jsem skřínku, kde jsou všechny případy, které jsem kdy řešila. Pohled mi sklouznul na jeden, v kterém se vyskytoval jistej Roy Low, kterej by mohl patřit do gangu Mexikánů. Byl párkrát ve vězení a mám i jeho adresu. Nebylo by zlé se tam zejtra jet podívat a najít si ho. Určitě si mě bude pamatovat, přece nezapomene někoho, kdo ho zatýkal. Po více než hodinovém prohlížení složek mi zazvonil mobil, kdo to může bejt tak pozdě.

"Prosím tady Lara." Ať je to, kdo chce, zabiju ho.

"Dobrý večer, Laro, tady Cleaver, promiňte, že volám tak pozdě, ale volal nám jeden muž, že našel ten pick-up v San Pedru. Mohli byste to zítra ráno omrknout?" No, šéfa zabít nemůžu, ale dočasnýho jo.

"Jasný, ráno to s Ashley omrknem. Dobrou noc." Nestihla jsem ho nechat ani odpovědět a položila jsem to. Doufám, že tenhle případ bude lehkej. Už se nemůžu dočkat, jak se vrátím zpátky do Portlandu na moje oddělení mezi lidi, které znám.

Když jsem skončila s prohlížením složek, nalila jsem si skotskou a lehla do křesla a začala přemýšlet o životě. Znova ta stejná otázka. "K čemu jsem tady?". Je to otázka, kterou si pokládám každej večer, ale v živote si na ní neodpovím. Já určitě ne. Když jsem dopila, šla jsem si konečně lehnout, když mi pohled spadl na Prozac. Mám si dát jednu tabletu? Cítim se po něm blbě, ale aspoň mi zažene chuť skoncovat to tady. Vzala jsem si jednu tabletu, zapila ji a lehla si. Doufám, že zaspím. Nespavost je svině.

Ráno jsem se vzbudila celá zlámaná, ale s dobrým pocitem, že jsem spala jako dítě. To mě potěšilo a doufám, že dnešní den bude taky fajn. Podívám se na hodiny a vidím, že přijdu pozdě. Rychle se obléknu, vezmu klíče od auta a letím na policejní stanici. Jak si tak jezdím, projíždím okolo La Miranda golf club a vidím, jak důchodci odpalujou míček do jamky. Některým se daří, jiným ne, ale nevzdávají to. Měla bych si od nich vzít ponaučení. Ale na to není teďka čas. Přeřadím na pětku a letím na stanici.

Nacházím se před policejní stanicí a ještě nevidím na parkovišti Ashleyino auto. Nejsem jediná, která jede pozdě. Postupně vylezu schody, jelikož výtah jako obvykle nefunguje, sednu si do židle, zavřu oči a ponořím se ještě na chvíli do říše snů. Když mě vyruší náš milej šéf, jako včera v noci. On mi to snad dělá naschvál.

"Zdravím, Laro, pojďte se mnou, za chvíli přijde Ashley a vrhneme se na případ." No jo, co mám dělat, je to můj šéf, zatím..

Ashley Carter

Zase ten otravnej zvuk budíku, budu ho muset asi vyhodit. Ploužím se po bytě, nespěchám, mám čas, obvykle letím do práce, jakmile otevřu oči, abych nakonec nepřišla pozdě, ale dneska je to jiný. Hodím sprchu a další ranní procedury. Nevím čím, ale přijde mi, že dneska bude náročnej den, ač jindy nesnídám, dneska udělám výjimku, dám si kafe a z lednice vytáhnu kousek zákusku, co jsem tam měla. Dnešní výjimečný ráno ukončeno a vyrážím k autu.

V autě opět pustím rádio, cestou je menší kolona, což mě slušně vytočí a začínám mít agresivní pohled, hlas a sklony. Po pár nadávkách se kolona konečně hne a já můžu jet do práce. Na centrálu je pohled jako vždy, na lavicích čeká pár těch mladých hajzlíků, co se baví tím, že rozbíjej nebo kradou auta nebo čmáraj, na co můžou, zkrátka vandalové všeho druhu.

Cestou do svý kanceláře potkám šéfa, je celkem milej, sděluje mi, že si přečet slošku a je spokojenej, odvedly jsme prej dobrou práci. Ještě aby ne, když jsem trpěla.

Ve svý kanceláři na mě, jak koukám, čeká Lara, bože, ona snad chodí naprosto přesně nebo co. "Co tady děláš?" ptám se.

"Taky tě zdravim" odpoví.

"No jo, zdravím." Jsem mírně protivná, jestli se tomu dá říct mírně.

"Tak abychom se pustily do práce, ne?"

Zdá se mi moc optimistická a to mi drásá nervy. "Víš další podrobnosti o případu?" zeptám se a ignoruju předchozí otázku.

"Jasně, tak teda začneme. Ráno zavolal na centrálu další svědek, který říkal, že viděl auto poznávací značky, kterou uvedl Carlos. Bylo odstaveno na pobřeží San Pedra. V autě nikdo nebyl a nákladní prostor byl taky prázdnej. Poslali tam už chlápky z protidrogovýho, ať to tam zkontrolujou a najdou případně další důkazy. V noci jsem ještě pracovala na případu a našla jsem jednoho chlápka, kterej by mohl bejt jeden z těch gangsterů. Jeho jméno je Roy Low, je z Mexika a náhodou, když jsem se dívala na jeho fotky, spatřila jsem tetování na pravé ruce. Nebylo to nic konkrétního a tak mě hned napadlo, jak Carlos říkal, že každej měl stejný tetování obsahující abstraktní věci. Mohlo by to bejt ono. Jednou vyloupil trafiku a měla jsem ho ve spisu, tak jsem si na něj vzpomněla. Vím taky, že pašoval drogy, je veliká pravděpodobnost, že je to on. Takže teď se půjdem podívat na pobřeží San Pedra a pak si najdeme toho Roye," odpoví.

"Aha, fajn, fajn, jedem do San Pedra." Jenom doufám, že to tam nebude taky tak smrdět jako včera.

Cestou sem tam prohodíme slovo týkající se případu a tak podobně, ale většinu času mlčíme, až Lara prolomí ticho zajímavejma otázkama.

Lara Travis

"Tak, Ashley, co tě přinutilo stát se policistou?" nevím proč, ale už mě nebaví jen tu tak sedět a koukat na cestu. Její odpověď mě nezaskočí.

"To bys nepochopila, Laro." No, když to říkáš, tak asi ne. Znovu vládne ticho. Už se jí radši na nic nezeptám.

"Tady to je, zastav." Nacházely jsme se v části San Pedro kousek od Long Beach. Před náma bylo spousta policejních aut a ještě jedno auto. Pick-up. Jsem zvědavá, co našli kolegové.

"Zdravím, slečny, jsem Mark, vedouci této protidrogové skupiny, pojďte k vozu, řeknu vám, co jsme objevili." Byl celej spocenej a hrozně na mě při rozhovoru prskal. Šla jsem teda k pick-upu, ale Ashley zůstala v aute. Co jí je?

"Ashley? Pojď jsem." Křičela jsem na ní a ona se pohnula ke mně. Moc se jí teda nechtělo. Mark na nás křičel taky, nebylo tam moc slyšet, byly tam kamióny a dělníci.

"Takže můžu začít, jo? Našli jsme tady v nákladním prostoru drobnej prášek. Vzali jsme vzorky a pošleme je do laboratoře, ale už s jistotou víme, že je to heroin." Furt křičel, Ashley pozorně naslouchala a mě bolely uši.

"A našli jste ještě něco?" zeptala se Ashley.

"Jasně, vepředu na místě spolujezdce byly vlasy, nevíme koho, ale i to je na cestě do laboratoře. Náš hlavní bod byl ale volant, ze kterého jsme sejmuli otisky a poslali do laboratoře. Jakmile budou výsledky, brnknou vám. A to je vše."

"Děkujeme Marku, pomohli jste nám." Ještě vlastně ani ne, ale to přijde i s výsledkama z laboratoře, na které se těším jak malé dítě na novou hračku.

"Tak, kam jdeme teď?" zeptala se Ashley.

"Jdeme navštívit mého starého kámoše." Jo, jdeme za Royem. Má se na co těšit

"Jsi si jistá, že je to tady, Laro?" ptala se Ashley se znechuceným výrazem na tváři. Ani si jí nedivím, nacházely jsem se totiž v jedné uličce poblíž Garden Grove.

"Jo, mělo by to bejt tady. Teď hledej modrej dům." Hledaly jsme a za deset minut jsme i našly. Tak a teď doufám, že bude doma.

Zaklepala jsem a nic. No, to sem si mohla myslet. Po asi stém zaklepání se přeci jenom otevřely dveře. Byl tam vysokej černoch s abstraktním tetováním na ruce.

"Ahoj, Royi," řekla jsem a usmála se na něho. Ashley stála při mně s nabitou zbraní, kdyby se něco podělalo.

"Travisová? Co tady děláš, rád tě vidím." I on se usmál. Vypadali jsme jak staří přátele.

"No to jistě. Chtěla jsem se tě na něco zeptat, Royi." Ashley začal zvonit mobil. Odešla a zvedla to.

"A co bys chtěla vědět, Laro? Víš, že pro tebe udělám všechno, hlavně od té doby, co jsi mě postřelila a zatkla, že jo?" Stále se usmíval. Nebyl sjetej?

"Víš, potřebovala bych vědět několik věcí. Začnu tou první. Chci vědět, kam jste převezli ty drogy na tom pick-upu, kterej jsme náhodou našli na cestě v San Pedru." Mluvila sem klidně a vím, že to ho vytáčelo.

"Ale já o tom nic nevím, Laro. O žádným pick-upu ani drogách. No co takhle mi jednou věřit, hm?" ten si snad ze mě dělá prdel. Ashley se řítila k nám i s mobilem.

"Laro, volal jeden laborant, že ty otisky z volantu patří Royi Lowovi, kterej, jak se zdá, je před námi, viď?" I ona se usmála. Tady je nějakej sraz usmívání nebo co?

"Royi, no co mi k tomu řekneš? Máme důkazy, tak to vyklop." Už jsem se raději neusmála, měl by mě brát vážně.

"No, víte já... byl jsem v tom autu, ale nic sem neproved, jasný? Nechci zpátky do basy." Byl vystrašenej a tak jsem ho chtěla mít.

"No, do basy nemusíš, pokud budeš mluvit. Ashley? Chceš mu něco říct?" mrkla jsem na ni. Tenhle případ se mi začíná líbit. A Ashley taky, vypadá to, že je výborná policistka.

"Když nám vyklopíš, kde se nachází Peter Dent, zapomeneme na tebe a ty si tady můžeš dál žít. Tak co, promluvíš?" Taky byla v klidu. Věděla, jak na zločince.

"Dobře, dobře, vím, že bych to i tak musel prozradit. Nachází se poblíž hor v Yorba Linde na ulici Blue Gum dům číslo 3602. Je to takovej ten viktoriánskej styl a má před domem fontánu. Ale prosím neříkejte od koho to víte, byl bych mrtvej."

"Ani nevíš jak si nám pomohl. Díky, Royi, měj se." Teď jsem se usmála a stálo to za to. Viděla jsem, že Ashley byla taky spokojená.

"Tak. Laro, jdeme tam?"

"Samozřejmě, nemůžu se dočkat." Nasedly jsme do auta a jely jsme za Petrem Dentem na "přátelskou" návštěvu.

Ashley znala cestu absolutně na jedničku. Našly jsme dům, kterej seděl podle popisu Roye, teď jen zbývalo zazvonit a chytit Petera. Když se nám tohle povede, případ je u konce a já můžu jet domů do Portlandu.

Přijely jsme ke dveřím a Ashley zazvonila. Nikdo se neozval. Všimla jsem si, že dveře jsou pootevřený. Výborně. Tohle nebude dobré znamení.

"Laro, měly bychom to omrknout, já půjdu zadním vchodem a ty to vezmeš tady, okey? Zbraň měj připravenou, jasně? Toho šmejda musíme dostat." Byla do toho hrozně vžitá, jako kdyby se ji to týkalo.

"Dobře, jdeme. Hodně štěstí." Jo, řekla jsem jí to, myslela jsem to upřímně, i když jsem si nesedly.

Otevřela jsem pomalu dveře, které i tak vrzly. Úžasný, takhle se fakt nedá pracovat. Šla jsem do kuchyně a byla jsem stále přilepená u zdi. Zaslechla jsem nějakej zvuk v obýváku, tak jsem se tam šla mrknout, nikdo tam nebyl. Kde je Ashley? Přízemí vypadá čistě. Vezmu to nahoru. Šla jsem po schodech jak dneska ráno na stanici s tím rozdílem, že tady jsem se snažila být potichu. Přišla jsem do malé chodbičky, kde cesty vedly do tří místností. Vzala jsem tu první, byla to ložnice a byla čistá, tady taky nikdo není. Nacházela jsem se znova na chodbě a couvala jsem do další místnosti, když v tom jsem se s někým srazila a prudce jsem se otočila.

"Ashley, vylekala jsi mě." Málem jsem dostala infarkt.

"No, mně si taky moc nepotěšila. Málem jsem tě zabila." Obě dvě jsme byly vyvedeny z míry.

"Našla jsi něco?"

"Ne, ješte jsem nebyla v tamté místnosti. Nevím, co tam je."

"Já sem tam taky nebyla." Pomalu jsme se vkradly do místnosti, byla to nejspíš pracovna. Tady taky nikdo není.

"Vzduch čistej."

"Laro, pojď sem, tady je něco na stole."

"To jsou papíry, které potvrzují dodávku drog z Kuby, přesněji z Havany." Vzala sem do rukou hromadu papíru. I účetní by s tím měl problém.

"Je tu toho dost. S tímhle bysme ho mohly poslat za katr na hodně dlouho. Zbejvá nám ho jenom najit. Ale kde k čertu je, když ne ve svým domě." Vypadala hodně naštvaně. Aby ne, když jediné vodítko směrovalo jsem.

"Podívej je tu nějaký odkaz." zahlédla jsem pootvořenej šuplík s odkazem, který psal Peter Dent. Ashley ho vzala a četla.

"Antonio, odletím na krátkou dobu za hranice LA. Do našeho Ráje Pýchy. Kdyby něco, víš, kde mě teda najdeš." Další hádanka, výborně.

"Ráj Pýchy. Co to znamená?" Byla jsem mimo, nevěděla jsem, jakej stát myslí a hlavně jaké konkrétní místo.

"Je na čase to zjistit, Laro." Vzala sebou papíry i odkaz. Zavolala jsem na policii, ať to tu hlídaj, kdyby náhodou někdo přišel, a my dvě jsme se ocitly znova na stanici s šéfem, kterej mi nedá spát. A to doslovně.

Ashley Carter

Ježíši, co to je za otázku. Prej co mě přimělo stát se poldou. Chce mě snad unudit k smrti? Tohle by nepochopila nehodlám jí vyprávět svůj příběh, aby mě někdo litoval, díky nechci.

Cestou k místu, kam nás zavolali, že našli náš pick-up, bylo ticho, konec konců jako vždy. Po příjezdu na místo nás pozdravil polda. Nechtělo se mi lézt ven, v autě mi je dobře, ale Lara si přála, abych s ní sdílela krásnej uřvanej a poprskanej okamžik, kdy Mark, tak se jmenuje ten polda, vyprávěl, co jeho hoši z protidrogovýho zjistili.

Poslouchala jsem ho, ale šel mi na nervy tím, jak řval, bolela mě z něho hlava, což nesnáším. Po přednášce jsme jely za kámošem Lary. No, jsem zvědavá, co to bude za týpka, nějak se mi to nezdá.

Nacházíme se na Garden grove, teda v jedný uličce poblíž tohoto místa. Hledáme modrej dům, jsem zvědavá, co z toho vyleze. Po chvíli ho nacházíme a Lara klepe na dveře, po asi hodinovým klepání se konečně otevřely dveře. Stál tam vysokej černoch s kérkou na ruce, ruku jsem si připravila na zbraň, věděla jsem, že to bude divný, ten chlapík se mi moc nelíbil. Roy jmenuje se Roy, už teď ho nemám ráda. Zdálo se, že se s Larou zná podle přivítání.

V momentě, co začínaj klábosit, mi zvoní mobil, volaj mi z laborky, že otisky z volantu našeho pick-upu patří Royi Lowovi, zdá se mi, že tohle je ten koho hledáme.

Ženu se s tou zprávou k Laře a Roy se netváří zvlášť v klidu, něco tají, vím to. Věděla jsem to už od tý chvíle, co otevřel dveře. Zapíral a zapíral, musela jsem na něj trošku takticky, ale pak to vyklopil, nic jinýho mu nezbejvalo. Vím, jak na tyle hajzlíky, nejsou tak chytrý, jak si myslí. Obě jsme byly celkem rády, že víme něco novýho.

Míříme si to na místo, který nám Roy popsal, a tím je Yorba Linde ulice Blue Gum dům číslo 3602. Doufám, že toho hajzla Petera Denta konečně dostanu.

Zazvoním na domovní dveře, ale jsou pootevřené, tohle se mi už vůbec nelíbí.

"Laro, měly bychom to omrknout, já půjdu zadním vchodem a ty to vezmeš tímhle, okey? Zbraň měj připravenou jasný?" varovala jsem jí.

Vydala jsem se k zadnímu vchodu, dveře byly zavřený, ale naštěstí se mi je podařilo vykopnout. Rozhlížím se po místnosti a nikde nic, jako by tu ňákej den nikdo nebyl. Zadním schodištěm jdu nahoru, nevím, proč tu má dvojí schodiště, přijde mi to zbytečný. Pomalu jdu chodbou, zamířila jsem do ložnice, ale ta byla čistá, jdu do další místnosti.

"Sakra, Laro, málem jsem tě zabila!" No fuj, takovej šok, málem mě kleplo a myslím, že i jí.

"Našla si něco?" "Ne, ještě jsem nebyla v tamté místnosti. Nevím, co tam je."

"Já jsem tam taky nebyla." Pomalu jsme se přesunuly do pracovny. "Vzduch čistej."

"Laro, pojď sem něco tady je na stole." Zavolala jsem na ni.

"To jsou papíry, které potvrzují dodávku drog z Kuby, přesněji z Havany," odpověděla. "Je tu toho dost. S tímhle bysme ho mohly dostat za katr na hodně dlouho. Zůstává nám ho jen najit. Ale kde k čertu je, když ne ve svým domě."

Nějak mi to nesedí, je to divný. "Podívej, je tu ňákej odkaz," upozorní mě Lara.

Na stole jsem zahlídla papír, nejspíš vzkaz. Stálo na něm: "Antonio, odcestuji na krátkou dobu za hranice LA. Do našeho Ráje Pýchy. Kdyby něco, víš, kde mě teda najdeš."

A jsme zas tam, kde jsme byli, tohle fakt miluju!

"Ráj Pýchy. Co to znamená?" zeptala se Lara.

Jak to mám sakra vědět. "Je čas to zjistit, Laro," řekla jsem unaveně, vzala jsem všechno, co jsme potřebovaly s sebou a jely jsme na stanici.

3

Ashley Carter

Hned, jak jsme překročily práh stanice, byly jsme poslány za šéfem.

"Bezva, jsem zvědavá co chce," řeknu otráveně a podívám se na Laru.

"Já jsem taky zvědavá, ale nebude to nic příjemnýho," odpoví mi. Vím, že poznala, že po ní chci taky reakci. "Nechme se překvapit."

Před šéfovo kanceláří se zhluboka nadechnu a vydechnu, jako bych šla na popravu, vždycky, když mám jít k šéfovi, je mi divně, jako bych měla dostat za uši. Lara se na mě jenom tak zvláštně podívala a já zaťukala na dveře.

"Dále," ozve se, z tohohle tónu hlasu nedokážu usoudit, jakou náladu má.

"Dobrej, volal jste nás?" zavřu za náma dveře a připadám si jak na hanbě, doufám, že v tom nejsem sama.

"Sedněte si obě."

Nervózně se posadíme a čekáme, co se bude dít, vím, že to zní, jako bychom byly podělaný strachy, ale u něj člověk nikdy neví. A to na něm nesnáším, je nevyzpytatelnej jako já, nejspíš proto to nesnáším.

Chvíli se na nás dívá a pak prohlásí: "Slečny, jsem potěšen vaší prací, děláte na mě opravdu dojem, a pokud tento případ dotáhnete do konce v pořádku, věřte, že odměna vás rozhodně nemine."

Nevěřím vlastním uším, on nás fakt pochválil?! No to mě podrž, nevím, jak se mám tvářit.

"Ehm děkujeme," odpoví Lara, jenom se na ni podívám a kejvnu hlavou na souhlas. "Ano děkujeme, makáme na tom," vypadne ze mě.

"Sepište hlášení z dnešního dne, chci ho do hodiny mít na stole."

Hmmm už není zas tak milej, ale dalo se čekat, že nebude milej moc dlouho. "Dobře."

Vstanu, Lara po mně a chystáme se odejít z kanceláře, kde se obě cítíme divně, když v momentě, kdy sahám po klice, šéf dodá: "A, Carterová, snažte se do toho moc nevžívat, víte, co tím myslím, víte, jak to dopadlo minule." Podívá se na mě varovnim pohledem.

"Jistě, šéfe, udělám co bude v mých silách," odpovím trošku překvapeně, ale jsem ráda, že to moc nerozebíral.

"Fajn, můžete jít," řekne a je vidět, že se chystá volat, kejvnu hlavou "Nashle."

Vyjdeme ven, a jak za náma zavírám dveře, tak slyšim šéfa, jak říká něco v tom smyslu, že je to v pohodě a domlouval si, že zejtra se na to pude. Asi jsem se zcvokla, ale zajímalo by mě, čeho se to týká, ale nebudu poslouchat za dveřma.

"Co děláš?" vyruší mě Lara.

Škubnu sebou "Pššt" jdu od dveří. "Ale nic, slyšela jsem něco, že je to v pohodě, že se na to zejtra jde, nevím proč, ale myslím si, že se jedná o náš případ.

"Jako, že šéf v tom jede taky?" ptá se mě. "To je asi blbost, co já vím, ale jedno vím, nelíbí se mi to, nevím proč, ale prostě se mi to nelíbí, nemám z toho dobrej pocit," odpovím, vydám se do svý kanceláře, když vtom mě Lara zastaví "Počkej, něco jsem ti zapomněla říct."

Otočím se na ní a čekám, co z ní vyleze "No?" to sem zvědavá.

"No, přehodili mě k tobě do kanceláře, abychom prej byly spolu, když řešíme případ. Že prej je to jediný místo, kam mě můžou dát."

Pane bože, zastřelím se, tohle jako nemyslej vážně, bože, to je už moc. "Cože?? To nemaj jednu podělanou kancelář volnou nebo co?!" Tohle jsem asi neměla "No, nevadí aspoň nebudu muset lítat po celý stanici." Snažím se to zahrát do outu.

"Taky fakt," mrkne na mě a jde za mnou. Přikývnu a v kanceláři jdu hned k počítači, v hlavě mi pořád leží ten Ráj Pýchy, jak stálo v dopise.

Sakra co a kde to může bejt.

"Hele co myslíš, že je ten Ráj Pýchy?" nedalo mi to, musela jsem se zeptat. "Nevím přesně, ale mohlo by to bejt něco s tou krajinou, třeba ta krajina má nějakou pýchu. Co myslíš?" začíná debatu.

"To mi přijde jako blbost, spíš myslím, že to bude ňáký sídlo, lázně nebo něco takovýho." Nedá mi to a otevřu si spisy. Ježiši, tady toho je.

"Tady v těhlech nejnovějších spisech je označená Louisiana jako hlavní místo jejich vývozu. Myslíš, že to má něco s Rájem Pýchy, Ashley?" vyruší mě z čtení, zamyšleně se na ni podívám, ta holka není úplně blbá.

"Možná jo je tam napsáno, kde přesně to jejich místo je? Lousiana je velkej pojem, chvíli by nám trvalo, než bychom ji celou projely, možná i pár let," mrknu.

"Louisiana má pár svejch věcí, které jí dělají výjimečnou. Co je v Louisiane takový zvláštní Ashley?"

Ježíši, to mě snad zkouší nebo co? Copak jsme ve škole? "Že by měli nejdelší most na světě?" odpovím, asi si myslí, že jsem úplně blbá nebo co.

"Jo, ten most. Most přes řeku Pontchartrain. Možná má někde v jeho blízkosti svoji skrýš."

Skrýš blízko mostu? No jasně, po mostě vyvezou svoje zboží, tak ji potřebujou blízko komunikace. "V tom okolí je pár chat, myslíš, že to bude Ráj Pýchy? Ale proč by to nazvali tak blbě?" Asi se tam budem muset mrknout.

"To nemůžeme vědět jistě, ale ty chatky se nacházejí kousek od mostu. Tedy od pýchy a kousek od chatek je ráj sv. Patrika. Když si to spojíme, co dostaneme?"

Vypadá to, že jsme na to káply. "Ráj Pýchy." Vstávám, beru si sako a mířím ke dveřím. "Pojď, jdeme se tam mrknout," čekám, až hejbne svým zadkem.

"Vypadá to , že je to ono. Řekneme to šéfovi a půjdeme se tam mrknout."

Ani náhodou. "Poslouchej, šéfovi nic neřekneme, pojedeme se tam jenom tak mrknout, myslím si, že by nebyl dobrej tah to říkat šéfovi," řeknu odhodlaně.

"Fakt si myslíš, že v tom jede? Když se dozví, že jsme tam byli, aniž by o tom věděl, je po nás."

Nemůže jednoduše vstát a jít? "A kdo mu to jako řekne? Ty? Když nic nenajdeme, tak co, nemusí nic vědět, a jo, myslím si, že v tom jede, mám z něj takovej pocit a já věřím svým pocitům, mám na to šestej smysl. Ale problém je v tom, že jsme jenom dvě, a pokud tam sídlí banda toho gangu, tak my dvě samy to rozhodně nedáme," odpovím.

"No, to je pravda. Když tam bude nějaká banda, budeme potřebovat rovnou děla, abychom je zastavily. Co kdybych zavolala nějakým klukům, ať nám pomužou? Půjdou jenom jako ochranka a nikdo si jich vůbec nevšimne."

  Vyvalím oči, jak jí tohle napadlo. "Jakejm klukům a myslíš, že si jich nikdo nevšimne? O tom pochybuju." Sejmou nás, jakmile se tam objevíme.

"Jsou to agenti, ví, jak zůstat v utajení, je to rekreační oblast, co kdybychom se vydávaly jenom za turisty?"

Za turisty. Nechce, abychom se rovnou vydávaly za páreček? "Hmmm, nechceš rovnou, abychom se vydávali za pár? Jseš si jistá, že to nepraskne, že to nepodělaj? Jestli jo, jsme mrtvý, to mi věř."

"Jestli máš nějakej jinej nápad, dej ho sem, já se nebráním ničemu."

Zamyslím se, sakra, bože, jestli tohle vyjde, tak nevím, ale bude to lepší, než bejt mrtvá. "Fajn, zavolej jim, za jak dlouho tu budou? Jo a velení akce je na mě, okej?" Musí to vyjít, musím ho dostat.

"Budou tu za chvíli, přiletí tak za hodinku, víc ne."

Dojdu si do šuplíku, odemknu ho a vemu si záložní zbraň, zásobník a munici.

"Co to děláš? Chystáš se do války nebo co?" zeptá se mě, jako by to byla hračka jít mezi ně.

"To myslíš vážně? Byla jsi někdy v utajení a prasklo to a ty ses dostala do průseru? Asi ne." Beru si klíčky od auta.

"Nekoukej na mě jako na blázna a dělej, pojedem pro ně na letiště."

Jenom doufám, že jsou fakt dobrý jak říká. "Fajn, fajn."

Míříme si to k autu a směřuje k letišti. Abych pravdu řekla, jsem krapet nervózní, od jednoho průseru jsem takhle v utajení na vlastní pěst nebyla, takže mě chápete, proč jsem nervózní. Letiště není daleko, proto jsem tam za ňákejch 25 minut.

"Tak kde jsou?" Jsem čím dál tím víc nervní, asi se i těšim nebo co.

"Ježíši, uklidni se, let trvá hodinu a my jsme sem přijely za 30 minut."

Jestli se mě snaží uklidnit, moc jí to nejde. "Za 25 minut!" trochu vylítnu, jsem napěchovaná adrenalinem, tak co mám dělat.

"Poslyš, půjdem na kafe, tady je jedna kavárna, okey?"

Na kafe? Hmmm. Což mi připomíná, dneska jsem ho neměla, ale teď na to není čas. "Na to teď není čas." Asi mi klepne.

"Máme čas ještě třicet minut. Co kdyby ses uklidnila, dala si se mnou kafe, a když letadlo přiletí, vylezeme a půjdeme za nima, hm?"

Má pravdu, jinak dostanu asi infarkt. "Asi máš pravdu. Fajn, dám s kafe."

Míříme si to k nedaleký kavárně, uvnitř je pár lidí, sedneme si ke stolu a já si prohlížím místnost a lidi, dělám to pokaždý. Sedíme u okna, takže sleduju přistávací rampu, na kterou je odsud dobře vidět.

Přijde k nám číšnice "Co si dáte?" a mile se usměje, Lara se nadechuje pro odpověd, ale já jsem rychlejší. "Dvě kávy prosím." Usměju se.

"Hned to bude," opět se usměje a odchází, a jak si to míří k pultu, nedá mi a sleduju jí, musím říct, že má hezkej zadek.

"Viděla jsi její zadek, Ashley?" vytrhne mě z pozorování.

"Ehm co cože?? Ne, copak jí koukám na zadek?? Co jí koukáš na zadek?" Mě snad sleduje nebo co? Vždyť jsem koukala nenápadně, ne?

"Vždyť jsem viděla, jak sis málem poslintala sako," uchechtne se.

"Hmmm, děsně vtipný, tak to nebylo. Jenom jsem se rozhlížela, zrovna když odcházela." Hm tak jsem nebyla tak nenápadná, no. "Hele, jedno letadlo právě přiletělo."

"Co je?" zeptá se.

"Jak co je, letadlo je tu." Na stole nechávám peníze za kafe a menší spropitný a míříme si to k letadlu. Z letadla vystupuje sedm chlapíků.

"Zdravím, Joshi, tohle je Ashley, moje kolegyně. Jste připraveni na akci?" mluví hlasitěji, na přistávací ploše je celkem hluk.

"Těší mě," natáhne ke mně ruku a potřeseme si.

Cestou k autu se Lara baví s  kolegama. Mají si nejspíš co říct. Před letištěm na ně čeká auto, ale jelikož jich je sedm, dva chlápci musí jet s náma. No co, aspoň se pohnem z místa a dokončíme případ.

"Hele, máte sebou neprůstřelný vesty? Myslím, že se budou hodit." Koukám do zpětnýho zrcádka.

"Samozřejmě, slečinko."

Jaká slečinko. Bože, to mi chybělo, zavolám Dannymu. Vytáčím číslo a čekám, kdy mi to zvedne. "Danny?? No, zdravím, hele, prosím tě, nemohl bys přijet do Lousiany?? Jsem na cestě, pomůžeš mi?" Vím, že na Dannyho se můžu vždycky spolehnout a jemu jedinýmu můžu věřit. Díkybohu souhlasí. "Tak fajn, my tam budem tak za 2 hodiny, až tam budeš, dej mi vědět, ať se tam najdem, tak díky moc, měj se, zatím." Jsem ráda, že tam budu mít někoho, koho znám. Koho dobře znám.

Lara Travis

Nacházíme se v Lousianě v části Mandeville. Já, Ashley a mí dva kolegové sedíme v autě a čekáme před chatovou oblastí, jestli náhodou nespatříme Petra Denta, drogového dealera a vraha. Sedíme tady už více než dvě hodiny.

"Laro, nepůjdeme se radši ubytovat? Jsme tady už dost dlouho a zatím nikdo nevyšel," po dvouhodinové odmlce se ozval můj kolega Charlie.

"Dobře, půjdeme do hotelu a ubytujeme se." Všichni jsme byli unavení a Ashley taktéž, spala vedle mě na sedadle. Zapla jsem motor, zařadila a pomalu jsem mířila do hotelu Saint Louise, asi tak 5km od chatové oblasti. Po čtyřhodinovém řízení byla Ashley hrozně unavená a tak mi dovolila, abych to za ní vzala. Cesta do hotelu trvala chvíli a všichni zaspali.

"No, tak jsme na místě, vystupujeme." Vzbudila jsem jich trocha svižným tónem a do toho jsem i zatroubila. Její očí měly výraz, kterým by mě nejradši zavraždily, ale bylo mi to jedno, jenom jsem se chtěla konečně vyspat, což se mi od doby, co jsem přijela do LA vůbec nedařilo. Pomalu jsme jeli do hotelu a za námi i další auto s mými kolegy, kteří taky nevypadali moc svěže.

"Laro, objednej pokoje pro všechny, ať to máme za sebou. A Jimmy chce i nějaký speciální programy, že jo, Jimme?" Ti dva se tam smáli a popichovali a já jsem nasadila usměv, který jim měl říct, ať mě nevytáčí. Kupodivu to nepochopili a smáli se dál. Ashley byla zima, viděla jsem jí to na rukou. Kdyby byla milejší, dala bych jí i svůj kabát. Když jsme vstoupili do hotelu, bylo konečně teploučko a hned jsem se probudila k životu. Hotel byl pětihvězdičkovej a to, co jsem o něm slyšela, byla naprostá pravda. Něco úžasnýho. Přistoupila jsem k recepci a začala objednávat.

"Dobrý den slečno, přejete si?" Recepční překypovala dobrou náladou a to se mi nelíbilo. Už teď ji nemám ráda.

"Zdravím, chtěla bych ubytovat sedm osob. Máte něco volnýho?" Už její výraz mi naznačil, že bude těžké najít nám nocleh.

"No, momentálně máme dost plno, ale tři pokoje máme ještě volný."

"Dobře, kolik lůžek tam je?"

"Máme dva pokoje po třech a další volný je manželské apartmá." No, to bude zajímavej výběr.

"Dobře, tak beru všechno." Recepční se na mně podívala s výrazem, kterej říkal, že neumím napočítat do sedmi.

"Říkala jste ale, že máte..." přerušila jsem ji, nemám jí ráda.

"Áno, sedm osob, bude nějakej problém, když do jednoho pokoje dáme o člověka navíc?" "No, to nebude samozřejmě. Vaše jméno a nějakej doklad totožnosti, prosím." Hodila jsem jí na stůl policejní průkaz a na její pohled nikdy nezapomenu.

"Ach, vy jste policista?"

"Ne, jsem detektiv." Ježíši, vždyť je to tam napsaný.

"Tak, detektive, čím budete platit?"

"Jak čím, penězi, ne? Zlato a šperky tady nemám." Recepční se začala smát, brala to jako vtip a teď jsem neměla ráda ještě víc. Vytáhla jsem tedy šek a dala jí ho. Ona mi na oplátku dala klíče od pokojů. Poděkovala jsem a sjela za parťáky, kteří seděli v hale a popíjeli čaj.

"Tak máme pokoje. Dva pro tři osoby a jeden pro dvě. Musíme se nějak rozdělit." Kolega Bob vstal a začal nás dělit.

"Tak navrhuji, abyste si vy dvě vzaly ten pokoj pro dvě osoby a my se nějak rozdělíme." Viděla jsem, že Ashley se kupodivu netváří znechuceně. To bylo asi tím, že byla unavená.

S odporem jsme přijeli do našeho apartmá a Ashley rázně zavřela dveře.

"Dám si sprchu," prohlásila Ashley.

"Fajn," odpověděla jsem, odložila si a prohlídla si pokoj, zatímco se Ashley sprchovala. Z chvíli Ashley dorazila v županu. Vystřídám jí a jdu do sprchy já.

Potom jsme probraly taktiku zejtřka, zabralo to ňákou dobu. Ale musely jsme to udělat.

Po snídani jsem se konečně rozhejbali, nastoupili do aut, přichystali výzbroj a zkontrolovali zbraně v kufru. Bylo tady vše, co jsme potřebovali na pořádnou přestřelku. Dave, náš odstřelovač, měl tady CheyTac Lon Range, což byla jeho nejoblíbenější zbraň, Jimmy, náš průzkumník, miloval svou odhlučenou zbraň Sterling a my obyčejní "vojáci" jsme tady měli pistole, jako glock, desert eagle a taky útočné pušky a brokovnice. Celkem na spodu ležely neprůstřelné vesty a lékárničky, kdyby se něco zvrtlo. Každý taky měl vysílačku, přes kterou musíme komunikovat, jinak je celá akce v prdeli.

Auto řídila Ashley, která se na tuto akci moc těšila, jako kdyby se jí osobně dotýkala. Cestou tam nám furt vysvětlovala, jak je ta akce důležitá a jak jí nemáme zkazit, protože nám ustřelí palice. Chudák Jimmy byl z ní mimo a bála jsem se, že než tam přijdeme, chytí z ní infarkt. Po deseti minutové cestě jsme se nacházeli před chatovou oblastí. Bylo na pohled jasný, že tam nejsou rodinky, ale banda ozbrojených dealeru a vrahů. Možná taky Peter Dent. Ashley zajela autem za strom, kde nás nikdo neviděl. Všichni jsme se sešli a mohl začít Ashleyin projev.

"Takže, lidi. Teď nás čeká akce, kterou nesmíme pohnojit. Každej má dvě zbraně, vestu a vysílačku. Pamatujte, že tato akce je tajná a neví o ní nikdo kromě nás, co jsme tady. S Larou jsem se včera v noci bavily o taktice tak vám ji teď sdělí a já jdu přichystat zbraně a munici." Ashley odešla a já jsem mohla informovat své kolegy.

"Takže taktika, chlapi. Dave, ty jako hlavní odstřelovač půjdeš na jeden z těch kopců támhle, okey? Nějak se tam zamaskuj, vždyť víš, jako vždycky. Další odstřelovač. Ericu, ty půjdeš na ten kopec naproti a najdeš si tam nějaké místo. Jako první vystartuje do chatový oblasti Jimmy. Jimme, je to hodně duležitý, tak žádný fórky, jak to vždycky děláš, dobře?"

"Jasně, Laro." Vypadal bledě ješte z té cesty autem.

"Vy ostatní čtyři půjdete se mnou a Ashley na akci. Zbraně a vše jsme si už rozdělili a budete se držet takhle. Dva půjdou před náma a dva za náma. Pomaloučku projdeme každou chatku, když najdeme nějaký podezřelý, zatkneme je. Pouta máte taky, doufám. Takže? Nandáme jim to, že?"

"Jasně, jdeme do toho. Tohle bude nářez." Můj nejlepší kámoš Bob. Vždy mě podržel a v každý akci jsme jeli spolu jako skvělej tým. Těším se i na tuhle akci, už jenom kvůli němu.

"Laro, všechno jsem připravila, můžeme začít." Ashley vykoukla zpoza kufru.

"Okey, tak všichni si berte zbraně a najděte si svou pozici." Začíná mě to bavit. Doufám, že se nikomu nic nestane. Dave a Eric se přemístili na kopce, které jsem jim ukázala, Jimmy se připravil na roli průzkumníka a já, Bob, Mark, Ashley, Joe a Billy jsme se připravili na pozici a pečlivě jsme se ukryli za křoví.

"Tady Ashley, Dave a Ericu jste na pozici?" Teď nastal čas na vysílačkovej režim.

"Tady Eric, jsem na pozici."

"Já jsem taky na pozici, vidím celej tábor, venku není ani noha."

"Dobře. Jimmy? Mužeš pomalu jít a omrknout to tam."

"Rozumím, Ashley, jdu na to." Jimmy se pomalu vydal do tábora, kde nebyla ani noha. Čekali jsme na jeho další informace, když vtom se spustila střelba.

"Jimmy volá Laru, opakuji Jimmy volá Laru."

"Tady Lara, co se tam k sakru děje, Jimme?" Proboha, doufám, že je celej. Ta střelba byla z brokovnice. "Někdo mě musel vidět, začali po mně střílet."

"Kde jsi teď? Skryl ses?"

"Jsem za stromem, nikdo mě tady nemůže vidět. Ale všude mě hledají, měli byste zakročit." Chudák měl vylekanej hlas, musíme mu jít pomoct.

"Dobře, Jimme, jdeme za tebou. Ericu, vidíš někoho před náma?"

"Ne, Laro, vzduch je čistej. Mužete jít." Výborně, jdeme na to, musíme se dostat nejprve do první chatky a tam najít podezřelé, takto projdeme všechny chatky.

"Dobře, jdeme, držte pozice, jak jsem řekla," řekla Ashley, která se tulila ke svému samopalu. Bylo to divný, já jsem měla v ruce pouze pistoli a na zádech připevněný samopal. Kdežto u Ashley dobře že neměla raketomet. Tohle bude krutej boj.

Pomalu jsme se přesunuli k první chatce. Nikde nikdo. Všichni jsme byli nervózní, ti muži nás určitě čekali, ale odkud věděli, že přijdeme? Chatová oblast byla dost velká a přejít všechny chatky nebyla žádna sranda a ještě k tomu když po vás střílejí gangsteři. Do první chatky jsme se dostali lehce. V této chatce byli tři pokoje. Kuchyně, obývací pokoj a ložnice. Nacházeli jsme se v obývací místnosti, kde nikdo nebyl. Já a Bob jsme se přesunuli do kuchyně a Mark a Ashley do ložnice. Joe a Billy zůstali kontrolovat vchod. Po prohledání této chatky jsme se spojili s našimi odstřelovači.

"Tady Ashley, Ericu, je někdo poblíž první chatky? Chtěli bychom z ní vyjít."

"Tady Eric, ne, poblíž není nikdo, ale asi tak o dvě chatky dále je jeden gangster, co hledá Jimmyho. Co mám s ním dělat?" Bylo ticho, nikdo nic nenavrhoval.

"Ericu, tady Lara, vzal sis ty uspávací náboje?"

"Jasně, mám je u sebe."

"Dobře, my vyjdem a ty ho sejmeš, a aby ho nikdo nenašel, my ho rychle odklidíme do chatky, půjde to tak?"

"Jasný, Laro, jdeme na to."

Billovi a Markovi dala Ashley pokyn, aby vyšli ven z chatky, a vtom trefil Eric gangstera do krku a vtom momentě odpadl. Billy a Mark ho rychle přenesli do chaty a zavřeli jsme ho do šatny. Bylo to dost komické, taky jsme se tomu i zasmáli. I Ashley, chápete to? Ashley se zasmála. Tak ta lehčí část je za náma.

Vyšli jsme pomalu z chatky a porozhlíželi se. Nikde ani noha. Pomalu jsme se dopracovali k další chatce, otevřeli jsme ji a "bang". Nestihla jsem se vzpamatovat a Ashley střelila nějakého gangstera, kterej byl uvnitř a čekal na nás s nabitou zbraní. Fuj, hrozně sem se lekla. Ashley se k němu přiblížila, odzbrojila ho a konstatovala smrt. Nic jinýho jsme ani nečekali. Takto jsme postupovali, až dokud jsme neprozkoumali přes dvanáct chatek. Byla to dřina, to musím přiznat, a zabili jsme v nich dalších pět gangsterů. Vědela jsem, že tohle není žádná rodinná rekreace. Ale Peterův "Ráj Pýchy". Byli jsme jen na krůček od Jimmiho, kterej se stále kryl v křoví, když Bob za ním vyběhl a vtom "prásk" a z chatek vyběhlo aspoň dvanáct mužů se zbraněmi, myslím, že to není nějaká rodina. Začali po nás střílet a my jsme se všichni skryli, kde se dalo. Byla jsem v ukrytu u Ashley.

"Ashley?" šeptala jsem.

"Co je?"

"Tak co teď, šéfe?" Byla jsem sarkastická i v tuhle chvíli, nemohla jsem si to odpustit.

"Pomalu je začneme odpalovat z naší skrýše, nevědí, kde jsme. Hoď jim tam dýmovnici a kontaktuj Dava a Erica, ať je odklidí." Super plán, jdeme na to. Vzala jsem dýmovnici a hodila před sebe. Po chvilce jsem neviděla vůbec nic.

"Ericu, Dave? Tady Lara. Pomožte nám a odkliďte je."

"Rozkaz, Laro." Nestačila jsem ani odpovědět, když vtom se všude kolem rozléhal zvuk odstřelovačů, kteří neměli slitování.

"Ashley, kde jsi?" Ježíši, kam zmizela teď. Mě z ní asi klepne. Vtom jsem uviděla, jak někdo vstupuje přímo do bitevního pole. Proboha, ta holka šíli. Začala jsem křičet.

"Ashley, vrať se! Vždyť tě zabijou!" Proboha, jdu radši za ní. Viděla jsem, jak Bob a Mark střílí po asi šesti gangsterech a Joe je kryje. Byla jsem přímo za Ashley a opřely jsme se o sebe zádi a střílely po všem, co se hnulo. Ti gangsteři začali vylézat z těch chatek jako mravenci. To se mi snad zdá, tady je jich celá armáda. Házely jsme granáty, Eric s Davem odstřelovali, Billy, Joe a Mark stříleli jak smyslu zbavení, ale nikde jsem neviděla Boba.

"Ashley?? Musím jít najít Boba, dobře?" křičela jsem, jak se jenom dalo.

"Dobře, běž rychle." Prolouskala jsem se dýmem a létajícími kousky půdy. Cítila jsem se, jak ve světové válce. Ashley jsem tam nechala samotnou, teď musím najít Boba.

"Bobééééééé. Kde jsi k sakru," křičela jsem na všechny strany. Nikde jsem ho neviděla.

"Tady Dave, vidím Boba, Laro."

"Kde je? Rychle."

"Je na jedenácti hodinách od tebe asi tak 10 metrů." Rozběhla jsem se za ním, nevšímajíc si střílení. Do cesty mi skočil gangster, kterého jsem bez milosti popravila. Přišla jsem až k Bobovi. O můj bože.

"Bobe, co ti je, povídej."

"Postřelili mě, schytal jsem to do břicha. K čertu."

"Ale vždyť jsi měl neprůstřelnou vestu."

"Laro, ty vesty nebyly neprůstřelný. Někdo je zaměnil."

"Ježíši, co to říkáš, kdo to byl?"

"Od nás nikdo. Bude to někdo od policie v LA. Nemáte tam někoho podezřelého?"

"Bobe, já teď nevím, Ashley možná bude. Přitlač si tu ránu, postarám se o tebe. Neumírej, prosím," plakala jsem, můj nejlepší kámoš umíral, tohle se stát nemělo.

"Tady Lara, volám všechny, poslyšte, ty vesty nejsou neprůstřelný, někdo je vyměnil. Bob je postřelenej, potřebuje ihned do nemocnice. Co mám dělat, no ták?" Věděli, že pláču, bylo to poznat na mém hlasu.

"Laro, tady Ashley, můžu zavolat Dannymu, přijede vrtulníkem a vezme ho."

"Dobře, díky, Ashley. Jdu za tebou. Marku, běž se postarat o Boba." Běžela jsem se za Ashley, abych ji kryla a ona mohla zavolat Dannymu. Cestou jsem sejmula pár chlápku a dostala jsem to do ramene. Tuhle bolest jsem dávno necejtila. Rameno je na postřelení nejlepší.

"Ashley, tady jsem, volej rychle. Kryju tě." Znova jsem se opřely zádama. Náhle byl všude klid. Venku žádní gangsteři. Je možný, že jsme je zabili všechny?

"Danny? Tady Ashley, potřebuji abys..." Ashley dávala pokyny Dannymu, pokuď se nemýlím, byl to ten z Baru. Nevědela jsem, že nám může tak pomoct.

"Okey, je tady za chvíli, přiletí a přistane tady. Musíme to tady udržet čistý." Všichni jsme se skryli a já jsem byla u Boba. Čekali jsme asi tak deset minut a Danny přistál vrtulníkem uprostřed rekreace.

"Dobře, teď to musíme udělat rychle. On přistane a rychle odneseme Boba do vrtulniku, dobře?"

"Jasný, jdeme na to." Čekali jsem, až přistane, a Ashley nám dala pokyn, kdy vystartovat. Hned, jak ho Mark, Joe a Billy nesli z chatek, vystoupili další gangsteři. Ashley ihned zahájila palbu. Opět vylejzali ze všech dveří. Jimmy střílel na východ já na západ a Ashley na sever. Tohle byl ten pravej nářez. Když vrtulník opatrně vzlétnul, Ashley zahájila křížovou palbu a opět jsme stříleli vše, co se hnulo. Docházela nám i munice, tak jsme se rozhodli, že skočíme do nějaké chatky.

"Vstoupíme do té chatky na jedné hodině, okej?" Všichni jsme se sebrali tam a přitom stříleli. Jak to, že ještě nepřijeli policisté, tenhle masakr přece musí být slyšet až v LA. Ocitli jsme se v chatce a tam jsme si konečne vydechli.

"V pořádku, lidi, zvládli jsme to až sem. Jsem na vás hrdá. Teď do toho musíme dát vše. V té poslední chatce by měl být Peter Dent."

"Ashley?" To co jsem uviděla, mi vytrhlo oči.

"Takže pamatujte, tohle je největší akce, jakou jste zažili."

"Ashley!!! Nerada tě přerušuju, ale podívej se za záda."

"O můj bože, to se mi snad jenom zdá." Nevšimli jsme si to, ale za náma bylo přes půl tuny čistého kokainu. Tohle stačilo na zatčení celé této rekreace a jejích obyvatel.

"Co s tím, Ashley? To je pořádnej balík."

"No, já nevím, půjdeme do té poslední chatky za Peterem a potom zavoláme policií a zmizíme. Jste připraveni? Tolik drog jsem ještě ani neviděla."

"Ani já. Tak jdeme na to." Mark, Joe, Billy a Jimmy měli otevřenou pusu, když se na to dívali. Vůbec se jim nedivím.

"Ericu, Dave? Jste tam? Jak to vypadá před chatkou?"

"Před dveřma je jeden černoch. Netipuju, že by tady byl s rodinou."

"Já se o něj postarám. Dejte mi náboje do pistole, nemám už žádné. A tlumič." Když jsem měla všechno, ze vší síly jsem otevřela dveře, gangstera jsem skopla na zem a vystřelila mu mozek z hlavy.

Tak drastický to zas nebylo, ale byl mrtvej. Přesunuli jsme se do poslední chatky.

"Tak na tři vykopneme dveře. 1-2-3!!!" Nikdo tam nebyl, ale tahle chatka byla poschoďová.

"Jedu se kouknout nahoru," ozvala se Ash a my jsme zatím prohrabávali dokumenty. Když v tom. "Nikdo ani hnout. Ruce nahoru, ať je vidím." Nevěděla jsem, kdo to byl. Byl k nám všem zády.

"Jak to chceš udělat. Je nás tady šest a ty jsi pouze jedinej. Jak náš asi tak zabiješ?"

"Omyl, je vás jenom pět." Proboha, to ne. Otočila jsem se a uviděla to. Měl Ashley. Byla jeho rukojmí. Ten muž byl pravá ruka Petera. Co teď, k sakru.

"Víte, myslel jsem si, že uděláte chybu. A když jsem ji uviděl nahoře, neodolal jsem a musel jsem toho využít. Tak odhoďte zbraně a já odejdu a vy mě necháte jít."

"Dobře, dobře. Ale nechte ji tady. Slibujeme, že vám nic neuděláme."

"No jasný, to říkejte někomu jinýmu." Vtom zamával zbraní, Ashley se chytila příležitosti a začala se s ním prát. "Prááásk". Ashley padla na kolena, podívala se na mě a padla k zemi. Střelil ji do břicha. Tohle neměl. Sebrala jsem svou zbraň a střelila ho do nohy.

"Ty svině, co jsi jí to udělal? Odhoď tu zbraň, slyšíš mě?!?! Hned!!!" Mark ihned běžel za Ashley pomoct jí a Joe volal Dannymu, jestli muže přiletět znova.

"Tak a teď pěkně řekni, kde je Peter. Dělej!!!" Mířila jsem mu na hlavu. Asi tušil, že ho nezastřelím, protože neřekl vůbec nic. Praštila jsem ho pažbou zbraně. Nic nepomohlo.

"Dobře, jako chceš. Nějaké poslední slova před smrtí?"

"Peter je tam, kde "Ráj Pýchy", nezasahuje do jeho dílny." Tohle je jako další hádanka, jo? Radši si ji zapamatuju. Zpoza nohy vytáhnul nůž a chtěl na mě zaútočit. Jimmy ho ihned zastřelil. Možná, že jsme přišli o informátora. Ale on by nám už asi stejně nic neřekl. Pohled mi sklouzl na Ashley. Klekla jsem si k ní. Z pusy jí teče krev, jestli tu Danny nebude co nejdřív, nebude to dobrý.

"Ashley bude to v pohodě, budeš v pohodě, v nemocnici tě daj dokupy."

"Kde je Dent," zašeptala.

"Nebyl tady. Vykašli se teď na něj a šetři se." Po chvilce přístál znova Danny. Naložili jsme Ashley a zavolala jsem policii jako anonym, který objevil skrýš drog. Všichni jsme nasedli do aut, kde jsme zkonzultovali misi, pochválila jsem odstřelovače a taky ostatní a odjeli do nemocnice, kde byl Bob a o chvíli tam měla přiletět i Ashley. Doufám, že to oba dva přežijou, musí.

Ashley Carter

Po příjezdu do Lousiany jsem byla totálně vyčerpaná, ale museli jsme sledovat, jestli nespatříme Denta, po dvouhodinovým čekání se nic nedělo, tak Lara navrhla, abychom se šli ubytovat. Já souhlasila, a jelikož jsem byla vyčerpaná, nechala jsem ji, ať řídí, což obvykle nedělám, ale co, pro jednou jsem udělala výjimku.

Po nepříjemným probuzení bych nejradši Laru zabila, ale neměla jsem na to dost síly, vydali jsme se ubytovat, Lara se toho ujala, my jsme si zatím šli dát dolů čaj, bylo celkem chladno. Když přišla s tím, že má pokoje a Bob se ujal rozdělování, dostala jsem s Larou manželský apartmá. Jak sem řekla, jsem unavená na to jít to recepční vysvětlit po svým, tak to přijímám.

Pokoj byl fajn, ještě aby ne, když to byl pětihvězdičkovej hotel, hodila jsem sprchu, Lara poté taky a pak jsme rozebíraly taktiku zítřejší mise, to nám zabralo ňákou tu hodinu a uteklo to, když najednou bylo deset večer. Obě jsme byly unavené, tak jsme šly spát. Ať jsme ráno fit.

Ráno jsme si dali snídani, byla fakt dobrá. Šli jsme k autu, zkontrolovali kufr, jestli máme potřebný zbraně, vesty a munici. Každej jsme měli svoji zbraň, popravdě řečeno mám radši svýho Eagla, ale Glock je spolehlivej a to potřebuju, jako útočnou pušku jsem si vybrala M16, mám s ní dobrý zkušenosti a je moje oblíbená.

Cestou na místo jsem si nemohla odpustit všechny ještě jednou pořádně informovat o tom, jak důležitá ta akce je. Snad se to nepodělá.

Jsme na místě, auto je skrytý, ujala jsem se popisu akce. Znáte to, taktika atd., jistota je jistota, zvlášť když jde o život. Rozdělili jsme si zbraně, vesty a vysílačky. Byli jsme připravený na akci, všichni víme, že to nebude nic lehkýho, ale šli jsme do toho s vědomím, že se může stát cokoliv.

Lara kolegům vysvětlila, co maj dělat, a sdělila jim jejich pozice a úkoly, přece jenom je zná líp a ví, jací jsou. Já, Bob, Mark, Joe, Billy a Lara jsme zaujmuli svý pozice.

"Tady Ashley, Dave a Ericu, jste na pozici?" je načase zkontrolovat signál.

"Tady Eric, jsem na pozici."

"Já jsem taky na pozici, vidím celej tábor, venku není ani noha."

"Dobře. Jimmy? Můžeš pomalu jít a omrknout to tam."

"Rozumím, Ashley, jdu na to."

Jimmy se do toho pustil se vší vervou, to se mi líbí. Po Jimmyho přesunu se spustila střelba. Nikdo jsme nevěděl, jak ho mohli vidět a odkud ta střelba je. Lara se s nim spojila. Ukryl se a poté, co jsme dostali povolení vydat se za nim, jsem se s Larou vydala mu na pomoc, jedno vám povím, nechápu, proč Lara používala spíš pistoli než automatickou pušku, ale to je nejspíš jedno, snad ví, co dělá. Přesunuli jsme se do první chatky, nikde nikdo, byla čistá.

"Tady Ashley, Ericu, je někdo poblíž první chatky? Chtěli bychom z ní vyjít."

"Tady Eric, ne poblíž není nikdo, ale asi tak o dvě chatky dále je jeden gangster, kterej hledá Jimmyho. Co mám s ním dělat?" Nikoho nic nenapadalo, až Laru napad dobrej plán toho krypla uspat uspávacíma nábojema, co měl Eric pro každej případ. Bill a Mark mi dali vědět, kdy můžeme jít z chatky, Eric splnil svůj úkol a ostatní toho krypla hodili do šatny, bylo to vtipný, musela jsem se smát i v týhle situaci, prostě to nešlo.

V další chatce už tak prázdno nebylo, po otevření jsem bleskově sejmula chlapíka, co byl v pohotovosti. Odkopla jsem mu zbraň, ale byl mrtvej, ale znáte to, policejní postup, co kdyby, že? Postupně jsme prohledali dalších dvanáct chatek, zabralo to dost času a mezi tím jsme sejmuli dalších pět grázlů.

Když se Bob chystal jít k Jimmimu, z chatek se vyrojilo plno těch šmejdů, teď to teprve začne.

"Ashley?" zašeptala Lara.

"Co je?"

"Tak co teď, šéfe?" Byla sarkastická, asi si to užívala..

"Pomalu je začneme odpalovat z naší skrýše, nevědí, kde jsme. Hoď jim tam dýmovnici a kontaktuj Dava a Erica, ať je odklidí," nahodila jsem. Když se kluci na kopcích ujali svý práce, nemohla jsem jenom čekat, vydala jsem se mezi ty šmejdy, všude byl kouř, takže oni neviděli mě a já je moc taky ne. Lara na mě mezitím řvala, kde jsem, a přidala se ke mně. Kryla mě.

Ale musela najít Boba, tak jsem tam zůstala sama. Nevěřím svým uším, ty vesty, co máme na sobě, totiž údajně nejsou neprůstřelný, Bob to schytal a Lara nám to oznamuje, sakra, kdo je mohl vyměnit za tyhle atrapy. To není dobrý, to se mi vůbec nelíbí. Brní mě ruka a to nevěstí nic dobrýho, při tomhle brnění si vždycky něco podělalo.Vždycky.

Teď přišel na řadu Danny. Věděla jsem, že ho budem potřebovat. Je to pilot, kdysi lítal s vrtulníkem u nás. Teď se to hodí, zavolala jsem mu, aby přiletěl pro Boba, je to nejrychlejší způsob dopravy do nemocnice, nemůžeme zavolat sanitku. Lara mě zase kryla. Abych mohla zavolat Dannyho.

Po Dannyho přistání a následném odletu se spustila další přestřelka. Zahájila jsem palbu, docházela munice, tak jsme se museli přesunout do jedný z chatek, tam jsme si konečně oddychli.

"V pořádku lidi, zvládli jsem to až sem. Jsem na vás hrdá. Teď do toho musíme dát vše. V té poslední chatce by měl být Peter Dent," sdělila nám Lara.

"Ashley?"

"Takže pamatujte, tohle je největší akce jakou jste zažili," pokračovala jsem.

"Ashley!!! Nerada tě přerušuji, ale podívej se za záda."

"O můj bože, mně se to zdá." Za mnou bylo pár metráků kokainu, nevěřila jsem svým očím. "Co s tím, Ashley? To je pořádnej balík," zeptala se.

"No, já nevím, půjdeme do té poslední chatky za Peterem a potom zavoláme policií a zmizíme. Jste připraveni? Tolik drog jsem ještě ani neviděla."

"Ani já," souhlasila.

Hoši odstřelovači nám sdělili, že před chatkou je jeden černoch, Lara se o to postarala, vykopla dveře a pěkně ho sejmula. Překvapilo mě to, není tak špatná.

Šla jsem se kouknout nahoru, ale narazila jsem na... "Nikdo ani hnout. Ruce nahoru, ať je vidím." Nevím, jak se to stalo, ale odzbrojil mě a během sekundy jsem byla jeho rukojmí, sešli jsme dolů, Lara vyjednávala. A já se chopila příležitosti a snažila jsem se ho dozbrojit, když jsem ucítila bolest. Moje břicho jako by hořelo. Padla jsem na kolena, podívala jsem se na ruce, kterýma jsem si chytla břicho, byly od krve, podívala se na Laru a sesunula se k zemi. Jenom jsem slyšela, jak Lara šílí a někdo střílel.

Klekla si ke mně a řikala, že budu v pohodě, chtěla jsem vědět, kde je Dent, ale Lara mě umlčela slovy, ať se šetřim. Cejtila jsem, jak mi teče krev z pusy a upřímně jsem se bála, poprvé jsem se opravdu bála smrti, protože tu jsem neplánovala já, přišla nečekaně. To nebylo jako tenkrát, kdy jsem chtěla svojí hlavou prohnat kulku, tohle bylo jiný.

Zavolali Dannyho a naložili mě do vrtulníku, moc jsem dění okolo sebe nevnímala, pořád jsem viděla ten pohled. A cestou do nemocnice se mi před očima ocitl celej můj život, ale něco mi říkalo, že není čas umřít, ještě nechci. Musím dostat toho hajzla Denta.

Chyběl kousek a upadla bych bezvědomí, ztratila jsem dost krve. Ale pořád mě drželi.

Z nemocnice si pamatuju jenom světla na stropě, který se rychle míhaly. A operační sál, světla a pak už nic, přišlo mi to jako spánek beze snu, klidnej, čistej spánek. Nevěděla jsem, že narkóza umí tohle.

Po několika hodinový operaci mě převezli na pokoj. Probudili mě a já se začala dusit, měla jsem v krku trubici na podporu dýchání, kterou mi museli vyndat. Doktoři mi řekli, že kulka minula životně důležité orgány a že se z toho dostanu. Musela jsem je přinutit, aby mi řekli, co se mnou je. Pekelně to bolí, ale jsem ráda, že žiju a to jsem si před ňákým časem chtěla proděravět lebku.

Znamení… musím ho dostat.

4

Ashley Carter

K ránu jsem se probudila, spíš bolestí, ale to se dalo čekat. Sestřičky se o mě pořád staraly. Když přišla jedna sestřička, aby mě kontrolovala, tak naznačila hlavou, ať se podívám na druhou stranu. Pomalu jsem se tam podívala a to, co jsem viděla, mě překvapilo, musim říct, že mile překvapilo. Na křesle pospávala Lara přikrytá kabátem.

Otočila jsem se zpět na sestřičku a tiše se zeptala. "Jak dlouho tu je?"

Na to sestřička s mírným úsměvem: "Přišla kolem půlnoci a nedala se odbít, chtěla tu prostě bít, řekla, že je vaše kolegyně od policie."

"Ano, to je, díky, že jste ji tu nechali," odpověděla jsem s pokynutím hlavy a mírným úsměvem.

"V pořádku, potřebujete něco?" Zavrtěla jsem hlavou, že nepotřebuji. "Dobře" a odešla.

Zpátky jsem se podívala na Laru, pořád spala. Když v tu chvíli mi začal pípat přístroj, co mi měřil tlak. Byla jsem zahadičkovaná, všude ňáký dráty, všude přístroje.

Bleskurychle se probudila a podívala se na mě.

Chvíli jsme na sebe tak koukaly a já prolomila ticho. "Co tu děláš? Sestra říkala, že tu seš od půlnoci, a jak je Bobovi?" pronesla jsem tichým chraplavým hlasem. Bolí to, i když mluvím.

"Nemohla jsem jít domu, když mám tady kolegy. Bob je na tom stále špatně. Nevědí, jestli to přežije."

A sakra. "Neboj, on to zvládne, je to tvrďák, dostane se z toho." Je smutná, ty oči jsou smutný, a není se čemu divit, její kamarád na tom není nejlíp. "Co ostatní, jsou v pohodě? A kde je Danny?"

"Ostatní jsou v pořádku a Danny přijde za chvíli.

Než to dořekla, ve dveřích se objevil Danny. Na rtech se mi objevil úsměv, je jako můj brácha.

Hrnul si to ke mně. "Jak ti je, seš v pořádku? Co si nám to proboha udělala?" zahrnul mě starostlivejma otázkama.

"Jsem v pohodě, nešil a obejmi mě." Podíval se na mě pohledem, jako by mi nejradši něco řekl, ale neřekl. Naklonil se ke mně, dal mi na tvář pusu a objal mě v rámci možností. Neřekla jsem mu, že mě to bolí, na co, chtěla jsem, aby mě můj nejlepší přítel, bratr objal.

"Sakra, to byla akce, nevím, jak tohle vysvětlím šéfovi. To bude průser, už to vidím, sakra."

"S tím si nelam hlavu, řekla jsem mu, že ti není dobře."

Ozvala se Lara. "Myslíš, že tohle projde? On se to doví, stejně by mě zajímalo, kdo měl prsty v těch vestách."

Začínal se mě zmocňovat vztek na tu krysu, která to udělala.

"Uklidni se, musíš teď bejt v klidu, šetři se. Já s Larou se o to postaráme, pořád mám kontakty," ujistil mě Danny a Lara přikývla na souhlas. "Ashley, musím už jít, musím něco zařídit, jsem rád, že je ti líp a brzo se tu objevím, ano?" řekl Danny.

"Už? No tak fajn a brzy se to zastav." Mrkly jsme na sebe, dali si pusu na tvář, rozloučili se a Danny odešel. Mně se chtělo zase spát, ale nebylo to vhodný, když tam byla Lara. Trochu jsem zasyčela bolestí, už to začínalo bejt neúnosný. "Co se děje? Mám zavolat sestru?"

"Ne, v pohodě, já si ji přivolám, mám tady na to věcičku," ukázala jsem jí ovladač na sestry, jak tomu říkám, a mrkla jsem. Lara se usmála a opět si sedla, tentokrát si židli dala blízko k posteli.

Za okamžik přišla sestra a dala mi lék proti bolesti. Po chvíli zabral a bylo mi líp. Ale bylo mi zvláštně, v pokoji byla zvláštní atmosféra. Koukala jsem na Laru, dívala jsem se jí do očí, v těch očích byla bolest a smutek. A pak… mě chytla za ruku a já ji stiskla a překvapně jsem se na ni podívala, nečekala jsem to. Ale byla jsem za to ráda, cejtila jsem zvláštní pocit. Drželi jsme se a jak jsem se tak dívala do jejich očí a ní. Je krásná, má krásný hnědý oči, kterých jsem si předtím nevšimla, vlastně vůbec jsem si před tím nevšimla, jak je krásná.

"Můžu tě o něco požádat?" Musela jsem to udělat. "Jistě, copak?" usmála se. "Mohla bys mi prosím tě upravit ten polštář?"

"Jasně." Pustila jsem jí ruku, aby mi mohla upravit polštář. Byla ke mně nakloněná. Položila jsem jí svou dlaň na tvář. Zase ten pohled, ty oči. Věděla, co chci udělat, a pomalinku se nakláněla k mojí tváři, přístroj ukázal, že se moje srdce zrychlilo, přibližovala se a asi centimetr ode mě se zastavila a pohlédla mi do očí. Nedokážu popsat přesně, co ten pohled ve mně vyvolával, ale vím, že to bylo krásný. Podívala jsem se jí na rty a opět do očí. Pochopila, co tim myslim.

Políbily jsme se, její jemné rty byly na mých a mým tělem proudila horkost, srdce mi rychle bušilo a já přitiskla své rty na její ještě víc. Po chvíli jsme se pomalu odtáhly, musela jsem se z toho vzpamatovat, podívala se na mě, a jako by zpanikařila, vzala si sako a mířila si to pryč z pokoje. "Počkej kam jdeš?" podívala se na mě a zavřela za sebou dveře. Sakra, to jsem asi dělat neměla, ale nemohla jsem si pomoct, nevím, co se to se mnou děje.

Pořád si to přehrávám, na ten pocit nezapomenu, a taky vidím pořád ten pohled, než odešla. Nevím, co mám dělat. Po zbytek dne jsem byla sama, sestra mi pustila televizi a já koukala na zprávy. Mluvilo se tam o včerejšku, ale o nás díkybohu ani slovo.

Chci jí mít u sebe, Kdybych aspoň věděla, proč tak zpanikařila.

Lara Travis

Po naložení Ashley do vrtulníku Dannyho jsme jeli do nemocnice autem. Nemocnice byla dost luxusní a měla nejlepší prestiž, tak jsem si myslela, že bude ta nejlepší pro Boba a Ashley. Na recepci jsem se hned zeptala na Ashley a Boba. O Bobovi mi řekli, že jeho zranění je moc zlé a jen čas ukáže, co se s tím dá dělat, byla jsem z toho zničená. Teď byl čas kouknout se na Ashley. Jela jsem do výtahu na páté poschodí a hledala jsem Ashleyin pokoj. Když jsem otevřela, byla jsem zaskočená. Všechno v pokoji bylo bílé a Ashley tam ležela jak zraněný anděl. Byla tak krásná. Přistoupila jsem k ní a chytla ji za ruku. Byly studené a bledé, jistě ztratila moc krve. Porozhlédla jsem se po místnosti a uviděla jsem židli. Konečně si odpočinu. Po chvilce jsem hned zaspala a vzbudily mě až přístroje, které držely Ashley při životě. Zeptala se mě, co tu dělám, a taky se zeptala na Boba. Po chvilce přišel Danny a já jsem si sedla zpátky na židli. Když odešel, Ashley znova začaly trápit bolesti a zavolala sestřičku s léky. Když odešla, dala jsem si židli blíže k posteli a chytla jsem Ashley za ruku, opět. Dívala se mi do očí a já jí taky. Byly nádherný a taky vyjadřovaly jistou nepřístupnost.

"Můžu tě o něco požádat?" Ashley řekla a dívala se mi do očí.

"Jistě, copak?" usmála jsem se.

"Mohla bys mi prosím tě upravit ten polštář?"

"Jasně." Naklonila jsem se a upravila jí polštář. Pak mě chytla za tvář, ty ruce se mi už nezdály tak studené. Tentokrát jsme se dívaly do očí intenzivněji a cítila jsem, že mi začíná být teplo a zrychlil se mi dech, ale nedala jsem na sobě nic znát. Viděla jsem její rty, které mi říkaly, abych je ochutnala. Bála jsem se toho, ale nemohla jsem odolat a rozhodla jsem se je spojit s mými. Naklonila jsem se pomalu k ní a s veškerou jemností jsem ji políbila. Cítila jsem, že se mi točí hlava. Myslela jsem, že odpadnu. Bylo to tak nádherný. Nevím, co mě to chytlo, ale z ničeho nic jsem odešla pryč, a nechala tam Ashley jenom tak. Když jsem zavřela dveře, slyšela jsem, jak na mě volá, kam jdu. Neodpověděla jsem, nemohla jsem a taky to nešlo.

Vyběhla jsem z nemocnice a mířila si to rovnou k autu. Nevěděla jsem, kam pojedu, ale musela jsem na chvíli zmizet do svého vlastního světa a přemejšlet o událostech, které se staly. Tak ráda bych myslela na Ashley a na její krásnej pohled a její rty, které jsem měla možnost poznat, které chutnaly jako med, ale nemůžu. Nemůžu udělat stejnou chybu jak v minulosti. Když jsem stála na semaforu, přemejšlela jsem o všech těhlech věcech a slíbila jsem si, že o nich dneska už přemejšlet nebudu.

Po třiceti minutové cestě jsem byla konečně na stanici, kde jsem si sedla do svého křesla a koukala na Ashleyinu prázdnou židli. Chybí mi tady a jediné, co mi v této chvilce nechybělo, byl šéf, kterej určitě zanedlouho přijde za mnou. V hlavě mi vrtalo to, co řekl ten padouch, kterej málem zabil Ashley. "Peter je tam, kde "Ráj Pýchy" nezasahuje do jeho dílny." Co to bylo, ti drogoví dealeři mají snad tak zdrogovanej mozek, že neumí mluvit jinak než v hádankách? Tohle mě štvalo. Tolik jsme pátrali, co je to "Ráj Pýchy", a nakonec se dozvíme další hádanku. Sama to určitě nevypátrám, budu úpěnlivě čekat na Ashley a spolu to dotáhneme do konce. Přeju si jen, aby se tahle přestřelka už neopakovala. Kdybych aspoň věděla kdo byl ten šmejd, kterej nám vyměnil vesty.

"Laro?" To je šéf. Co teď? Doufám, že o ničem neví.

"Zdravím, šéfe. Potřebujete něco?"

"Kde je Ashley?" Nesnáším, když mi někdo odpoví na otázku další otázkou.

"No, nebylo jí dobře, tak zůstala doma. Zejtra nejspíš přijede."

"Máte nějaké novinky o případu?"

"No, něco by tu bylo, máme tu jednoho svědka, kterého můžu jít vyslechnout."

"Dobře, tak nemarněte čas a jeďte za ním. Můžu vědět, jak se jmenuje?"

"Steve McKlain." Mám ještě jednoho svědka, ale o něm nic nepovím, je moc důležitej.

"Dobře, běžte."

Steve bydlel v Culver City, což jsem neměla tak daleko od stanice. Tenhle chlápek byl v přestřelce v Louisiane. Viděla jsem ho, jak utekl spolu ještě z jedním mužem a shodou náhod jsem byla na soudu, kde byl rozebíranej jejich případ. Nebyli ale zatčeni za drogy, ale za vandalství. Ihned jsem zavolala do Portlandu a vyžebrala jsem od nich adresu tohohle Steva. Když jsem přijela před dům, ve kterém údajně bydleli, dveře byly otevřené. To nevěstilo nic dobrého. Vytáhla jsem svůj revolver a rychle jsem prohledala dům. Uviděla jsem ho na zemi v kuchyni. Všude byla krev a on v ní jen tak ležel. Zkusila jsem, jestli žije, ale neměl šanci. Bylo to rovnou do hlavy. Ten, kdo ho zabil, měl k tomu důvod. Na dřezu byl vzkaz. "Kdyby ses do toho nepletla, ještě by žil." Panebože. Ten, kdo ho zabil, věděl, že jedu za ním. Okamžitě jsem zavolala sanitku a běžela za tím druhým mužem. Ten musí bejt ještě naživu, prosím.

Bydlel od něho nějak přes deset kilometrů, tak jsem tam byla za chvíli. Jeho dům byl zavřenej, takže je šance, že žije. Zazvonila jsem.

"Kdo to je?" ozvalo se za dveřmi.

"Tady detektivka Travisová, můžeme si pokecat?" Otevřel dveře a měl vystrašenej výraz, proč se nás každej bojí?

"Jste José, že jo?"

"Jo to jsem, Laro." Jak ví mé jméno.

"Jak víte jak se jmenuju?"

"Pamatuji si vás. Byla jste na soudu, když jsem byl odsouzen se Stevem. Měla jste tam pak příhovor."

"Jo, to jsem já. Měla bych pár otázek. Ale ne o tom případu, co byl."

"Dobře, ptejte se."

"Zúčastnil jste se včera jisté přestřelky, je tomu tak?"

"No, je. Proč?"

"Víte, byla jsem tam. A taky vím, že máte něco dočinění s Peterem Dentem. Kdo jste? Další poskok?"

"Vy jste byla mezi těmi policisty že? Já s Dentem děláme spolu se Stevem mým bráchou." On a Steve jou bratři, to vím, ale jak mu oznámit, že je mrtvej?

"Musíte nám říct, kde se ukrývá Dent."

"No, tak to vám teda neřeknu. Nevím, kde je. A nehodlám ho zradit." Teď je ten čas.

"Hmm. Fajn. Víte, že vás bratr je mrtvej?" Sakra, byla jsem moc krutá. To jsem neměla.

"C-c-co to říkáte?" Byl bledej a chystal se odpadnout.

"No, já jsem ho před chvílí našla v jeho domě. Někdo ho zabil. Je mi líto. Měl v tom prsty určitě Dent. Věděl, že jste ujeli z místa činu, protože vás tam pak nikdo nenašel, a nechtěl, abyste něco vyzradili policii."

"Tak za tohle mi ten parchant ještě zaplatí. Co chcete vědět?" Brečel, ale chtěl se pomstít a mně se to hodilo.

"V první řade chci vědět, kde se ukrývá."

"To přesně nevím, ale jedno vím. Když jsem byl s ním, volal, že mají nějaké obchody na Floridě. A vím, že tam vycestuje zítra a ubytuje se v jednom hotelu. Název vám však nemůžu říct. A bohužel nic jinýho ani nevím. Lituji."

Řekla jsem mu, kam jeho bratra odvezli. Ještě mi poděkoval. To jsem nepochopila, hned jsem zdrhla pryč.

V autě mi začal zvonit služební mobil.

"Laro, jste tam?" Byl to šéf. Co zas chce?!

"Jo tady Lara."

"Policisté v Louisiane dostali zprávu, spíš informaci, že v chatové oblasti poblíž mostu našli přes půl tuny kokainu."

"Vážně? Nemám to tam omrknout nebo něco?" Musela jsem hrát, jako kdybych o ničem nevěděla.

"Ne, to nemusíte. Jen jsem vám to chtěl říct. A nabídnout vám pár dní volna." Volno, to by se hodilo a pojedu se podívat na Floridu.

"No, nevím šéfe. Ale abych pravdu řekla, bodlo by to."

"Dobře, oficiálně máte volno. Kdyby bylo něco nového, ozvu se vám." Složila jsem a hned na to mi začal vyzvánět mobil. Tenhle byl osobní.

"Ano, tady Lara Travisová."

"Dobrý den, jsem z nemocnice, kde je Bob Renaz a Ashley Carterová."

"Stalo se někomu něco???" Bože, doufám, že se nic nestalo, jinak umřu.

"Ne. Vše je v pořádku. Panu Renazovi je už lépe a je stabilizovaný. A Ashley Carterovou můžeme zítra propustit."

"Jak propustit? Vždyť málem umřela."

"Ano, to je pravda, ale ona sama chce jít domu a my nemáme právo tady držet lidi. Je to její rozhodnutí a nehrozí jí žádné riziko."

"Dobře, hned se tam zajedu podívat. Děkuji, nashle."

Ihned jsem vystartovala a plnou rychlosti jela do nemocnice. Těším se, že opět uvidím Boba a taky Ashley.

"Ahoj, Bobe," usmála jsem se a klekla při něho k posteli.

"Ahoj, Laro tak jak je?"

"Výborně, jsem ráda, žes to přežil."

"To já taky. Co ostatní, jsou v pořádku?"

"No Ashley byla postřelena, ale je stabilizovaná a zítra jde domů."

"To je dobře a tvoje rameno? Jak je na tom?"

"Rameno v pohodě, to nic nebylo." Rozhovor jsme vedli tak ještě hodinu, když se otevřeli dveře na pokoji a přistoupili Mark, Jimmy, Billy, Dave, Eric a Joe. Tolik lidí.

"Dobře, já se půjdu podívat na Ashley. Ahoj, Bobe, a drž se." Políbila jsem ho, pozdravila jsem kolegy a odešla. Teď jsem mířila k Ashleyinu pokoji. Chytila jsem kliku od dveří a otevřela jsem.

5

Lara Travis

Ashley si balila věci do tašky, ale bylo vidět, že má celkem bolesti. "Ahoj, počkej pomůžu ti." Šla jsem k ní.

"Ahoj…. Co tady děláš? Nemáš bejt v kanceláři? A to je dobrý já to zvládnu."

"No, to je mi teda uvítání, mám volno a pomůžu ti, vidím, že tě to bolí."

"Ježiši, nech mě bejt! Řekla jsem, že to sama zvládnu!" vyjekla na mě, pak si sedla unaveně na postel, jednou rukou si držela bolavé místo a druhou se držela za spánky.

"Fajn jak chceš, ale nemusíš na mě řvát."

Podívala se na mě… "Promiň, ehm, bolí mě hlava a jsem ňáká unavená, těším se, až si na chvíli lehnu a pak pudu do práce."

"Ty chceš jít opravdu do práce? Kašli na to, případ chvíli počká."

Podívala se na mě zvláštnim pohledem. "Ten případ nepočká, čekala jsem na to už dost dlouho. A prosím tě, nevíš, kde mám klíčky od auta, nemáš je u sebe ty?"

"Náhodou mám, tady jsou, ale nemyslim si, že bys měla řídit." Podala jsem jí je.

"Díky." Vzala si tašku a šly jsme.

Ashley Carter

Vyšly jsme z nemocnice a já se fakt těším, až si sednu. Nebudete mi věřit, ale to postřelení ze mě vycucalo šťávu a jsem celkem unavená. Jenže případ nepočká, musím se do toho zas pustit, doma mě stejně nic nečeká, tak se musíme zase začlenit. Jenom mě zajímá, jak to postoupilo, nebo co se dělo, zatímco jsem byla v nemocnici.

Nastupujeme s Larou do auta, těším se, až budu doma, hodím sprchu a lehnu si a konečně se pohodlně vyspím ve SVOJÍ posteli. V autě mezitim pustim rádio, ale nedám ho moc nahlas, jen jako tišší zvukovou kulisu, aby nenastalo trapný ticho.

"Laro, jak to vůbec jde s případem a co šéf?" zeptala jsem se.

"Po tom, jak tě postřelili a převezli do nemocnice. jsem byla navštívit jednoho muže, který se zúčastnil naší přestřelky. Ptala jsem se ho na Denta, nic mi ale nechtěl říct, tak jsem na něho trochu zatlačila a řekl mi, že se děje něco zajímavého na Floridě. Takže myslím, že naše cesta povede právě tam. Bob mi slíbil, že mi zjistí další informace, kde bychom mohli Denta najít. Co mě ale znepokojilo, je náš šéf. Už ví o tom kokainu, co jsme našli v chatkách. Snažila jsem se tvářit, že o ničem nevím, doufám, že mi to sežral."

"Sakra, tohle se mi nelíbí. A ví o tom, že mě postřelili? Doufám, že ne, protože to bude teprv průser. Zejtra musím do práce, nebo se to celý podělá, a to nemůžu dopustit."

"Neboj se, řekla jsem jenom, že ti je zle, a i tak nám dal pár dní volna. Což se nám teď moc hodí."

"Díky bohu… No, zejtra se tam mrknem a pustíme se zas do toho. Co kluci? Pudou do toho s náma, nebo jsme samy?"

"Kluci musejí pomáhat na jiným případe na stanici, z který mě poslali. Ale pořád nám mohou pomoct ve formě informací."

Ta odpověď mě moc neuklidňuje, ale co nadělám. "Hmmm, aspoň informace. No, ale s Dennym můžem počítat."

Soustředím se na řízení, i když popravdě moc to nejde, mám celkem bolesti, ale nechci, aby byla Lara přehnaně opatrovatelská, nevydržela bych s ní. Pořád by mě kontrolovala a ptala se mě, jak mi je, a momentálně by mě to dost vytáčelo, ostatně jako vždy.

"Dobře," odpověděla Lara a dál se už moc nekecalo. V pozadí hrálo rádio a já se snažila zakrejt bolesti. Naštěstí za chvíli budem u mě.

Sláva…. Jsem konečně doma, v nemocnici jsem se pořádně nevyspala, všude hadičky atd…. Znáte to, teda možná neznáte, ale věřte, že člověka to dost štve.

"Tak konečně doma." Vylezla jsem z auta, Lara vylezla hned po mě a šla jsem domů. "Ehm nechceš jít na chvíli dovnitř?" podívám se na ni.

" Jo jasně ráda."

" Fajn, jdeme." Lehce se usměju.

Jsme u mě doma, odložím si tašku… "Půjdu se osprchovat, nebude ti to vadit? Bude to chvilka."

"Ne v pohodě."

"Kdyžtak si něco děj."

Potřebuju trošku čas, dost mě to bolí.

"Fajn díky," odpověděla….

Šla jsem do koupelny, mám na břiše jizvu, není ňák extra velká, ale zrovna miniaturní taky ne, něco jako po slepáku, akorát na jiným místě. Pustím na sebe teplou sprchu, na tohle jsem se těšila. Snažím se sebou hejbnout, aby Lara nemusela dlouho čekat. Zabalím se do ručníku a přemejšlím, jeslti si mám vzít prášek na bolest... Ale kašlu na to, když to bude horší, vemu si ho. Oblíknu se a jdu do obýváku, kde sedí Lara. Vzala si jenom vodu a čekala.

"Proč jsi si nezapla televizi nebo rádio? Nemusela jsi tu sedět v tichu."

"To je v pohodě, přemejšlela jsem."

"Aha."

Zapnu rádio a sednu si k Laře. "Hele, co Bob? Ta akce se neměla zvrtnout, jenže kdo čekal, že nám ňákej hajzl vymění vesty. Ani by mě nenapadlo, že to jde."

"To by nenapadlo nikoho, ale určitě ho najdem a Bob bude v pořádku." Mrkla...

Podívala jsem se jí do očí a pohladila jsem jí po tváři. "Já vím, že jo." A usmála se.

Je mi zvláštně, opravdu je to divnej pocit, není to ani nervozita ani strach, prostě to nejde popsat. A ona mě pohladila taky, vzala mojí tvář do dlaní a věnovala mi pohled, na kterej asi nikdy nezapomenu. Políbily jsme se něžně a dlouze. V břiše mě šimrá. Líbaly jsme se, pomalu jsem jí pokládala na záda a dál jí něžně líbala, sjela jsem na krk cítila jsem její horkou kůži a zběsilý tep. Vrátila jsem se k jejím rtům, byly jemné, hebké a krásné. Pomalu jsem se odtáhla. Bolest se stupňovala… bylo to nesnesitelný… už to nešlo zamaskovat.

"Co ti je, jsi v pořádku?" okamžitě se zeptala… " Jo jo, šíleně mě bolí ta rána," mrkla jsem se, ale díky bohu stehy neprskly, to by se mi teď moc nehodilo. "Mohla bys mi prosím podat támhlety prášky na skříni?"

"Jistě," vyskočila a běžela mi je podat.

"Díky." Vzala sem si hned dva, aby to zabralo co nejrychlejš.

"Doktor ti řikal, že to nemáš namáhat."

"Já vím, nejspíš jsem si jen natáhla ten sval, je to zesláblý," řekla jsem potichu, je to, jako bych měla křeč.

"Už je to lepší, uvolni se, pojď si lehnout." Vstala, natáhla ke mně ruku a já se chytla a pomalu jsem se s její pomocí zvedla.

Došly jsme k posteli a Lara mě uložila, popravdě kdyby tu nebyla, tak nevím, asi bych do postele nedolezla. "Děkuju, bez tvý pomoci bych sem asi nedolezla." Usměju se…

"Prosim tě, není za co," usměje se "Budu muset jít."

"Můžeš spát tady, místo tu je, buď tady vedle mě, nebo na gauči… je to blbý, na gauči bych spíš měla spát já, takže lepší pro tebe bude spát tady vedle mě, neboj, nekopu, ani se nerozvaluju a nechrápu, teda aspoň doufám." To jí rozesmálo.

"Dobře, dobře, zůstanu tady, aspoň nad tebou budu mít konrolu, kdyby tě to zas bolelo." Mrkne.

"Jo, jasně, jasně." Ví, že to nemyslím zle. Odkreju deku na druhý straně. Svlíkne si sako a kalhoty, nechá si tričko a lehne si ke mně. Trošku jsem se k ní přitáhla, doufám, že nenápadně. Ale co, ať je to klidně nápadný, nemůžu odolat položit jí ruku kolem pasu, a taky to udělám, a co mě překvapí, ona mi jí chytí a drží mě.

Otočí se, dá mi pusu na čelo "Dobrou" a vrátí se zpět do předešlý pozice…

"Dobrou" a únavou usnu.

Nesnáším zvuk budíku. "Bože!" zaklapnu ho, lépe řečeno do něj vztekle třísknu. A vrátím se do předešlý pozice, po levý ruce hmatám prázdnou postel, podívám se, ale Lara nikde. Ale má tu věci. "Laro??" pomalu se zvednu z postele a projdu byt a slyším sprchu. Tak už vím, kde je, musím se probrat. Uvařím kafe a sednu si ke stolu, počkám, až Lara přijde. Zaberu se do pozorování kafe. "Dobrý ráno"…. trhnu sebou.

"Eh, dobrý," usměju se, ale dost jsem se lekla, chce mě snad zabít? "Tohle mi nedělej, takhle na mě bafat, chceš aby mi kleplo?" Zřejmě jí to pobavilo. Slušně ji pozoruju a povím vám, po ránu vypadá stejně skvěle jako odpoledne i večer. Tenhle pocit jsem dlouho neměla od tý doby, co...

"V kolik jsi vstávala? A proč jsi mě nevzbudila?" ...posadí se a dá si kafe, co jsem uvařila.

"No, vstávala jsem v 5:00 a nechtěla jsem tě budit, roztomile jsi spala." Usměje se a já jsem nervozní. "Snad se nebudeš červenat," pobaveně se směje a taky roztomile...

"To si piš, že nebudu." Mrknu na ni...

Vypily jsme kafe a já se musím obléknout, jde to pomalu, ale přece jenom to jde. Beru si odznak a zbraň. Zajímá mě, co se dozvím, celou cestu autem nad tím přemejšlím. Mezitím se s Larou bavíme o případu a tak… zastavíme u letiště.

Lara Travis

Když jsme vystoupily na letišti, vzpomněla jsem si, že nevím, kdy nám jde let. To bude z toho stresu. Hned jsem jela do letištní haly. Chtěla jsem jít hned koupit letenky, ale nevěděla jsem, kam to vlastně letíme. Jasně, vím, na Floridu, ale Florida je širokej pojem. S Bobem jsem se dohodla, že mi zavolá ještě ráno a řekne mi, ve kterém městě může Dent být. Bob měl informátory a kámoše po celý Floridě. Musí zavolat, jinak jsme v hajzlu.

"Ještě se neozval?" zeptala se Ashley.

"Ne, dělá mi to starosti. Potřebujeme se tam dostat co nejrychleji." Chvíli jsme stály a pozorovaly jsme letiště. Byly tady samé rodiny s dětmi, které jely na dovolenou. Když to tak vezmu, i my jedeme na dovolenou.

"Laro, sedneme si, támhle se uvolnilo místo." Sedly jsme si a po chvilce se ozval ten nádhernej zvuk, na kterej jsem čekala od rána.

"Zvedni to, to je Bob."

"Jasně, vím." zvedla jsem. "Tady Lara."

"Ahoj Laro. Jste v pořádku?" Lekla jsem se.

"Jasně, proč? Něco se děje?"

"Ne, ne. Já se jenom bál. Nemohl jsem se vám dovolat. A vy jste vždycky v nějakým průšvihu," zasmál se.

"Promiň, Bobe, já jsem si neuvědomila, že jsem neměla signál. Tak máš něco?"

"To víš, že jo. Mám dobré, ale i zlé správy." To je v pohodě, věděla jsem, že se něco musí stát a nepůjde to tak hladce.

"Ty víš, kterou začít," řekla jsem.

Vím, kde má Dent tu svojí ''základnu'', ale..."

"Ale je tam plno jeho lidí."

"Přesně tak. Tohle není jako v Mendvillu v chatkách. Tam jsou legie jeho mužů."

"No to mě po... . Dobře, Bobe, co nám doporučuješ?"

"No, spíše vám můžu říct, co vám nedoporučuju. Nedoporučuju vám vrhnout se tam a střílet hlava-nehlava."

"Jsem ráda, že jsi mi to řekl, protože právě tohle jsme měly s Ashley v plánu." Ashley slyšela celej náš rozhovor, protože měla své ucho přitisknuté na mém. Ta ale dobře voní.

"Laro?"

"Jsem tady, jenom přemýšlím. Hele, tak mi řekni, kde je, a pak, když tam budeme, něco vymyslíme a zavoláme ti, okej?"

"Jasný, takže raději si to piš."

"Ashley, dej mi něco, pero."

"Tady máš pero." Neměli jsme papír a tak mi Ashley půjčila svoji ruku.

"Florida, Miami, 32. Avenue..." Přerušila jsem ho.

"Hele není to při Coral Gate parku?"

"Věděl jsem, že si to budeš pamatovat."

"Děkuju, Bobe. Už jsem to pochopila." Položila jsem.

"Co, proč? Co tam je?" zeptala se Ashley.

"Pod Coral Gate parkem...," nadechla jsem se, "je největší drogový centrum na světě."

Viděla jsem, že to Ashley nechápe. Čekala jsem, až se zeptá.

"Proč o tom nic nevím?" byla zmatená.

"Víš, nebyla jsem vždycky detektiv. S Bobem jsem asi před čtyřma rokama pracovala jako tajnej agent."

"CIA?"

"Jo. Poslali nás do Miami přešetřit jeden tip od informátora. Dostali jsem se až k nim. Až do jejich základny. Předstírali jsem, že si jdeme koupit nějaký zboží." Ashley se na mně podívala.

"Ne, Ashley, Denta jsme tam nepotkali. Když jsme si to koupili, odjeli jsem jako normálni zákazníci. O několik dnů později je přepadlo naše komando. Nikdo z nich se nevrátil. Nevíme, co se jim stalo." Sklonila jsem hlavu. Nerada na tohle vzpomínám, protože jsem tam měla kámoše. Ashley mě chytila jemně za bradu a podívala se mi do očí. Pokračovala jsem.

"Od tý doby se CIA k tomu případu nevracela. Nikdo o tom nechtěl slyšet."

"Vy jste to teda dál nevyšetřovali?"

"Ne. Tohle bylo tajné. Vědělo to jenom několik lidí. Chtěli jsme se s Bobem do toho pustit na vlastní pěst, ale bylo příliš mnoho rizik."

"Tak co teď?" Ashley to taky vzalo.

"Dostat se dovnitř bude lehký. Ale vrátit se, to už ne."

Vůbec jsme nevěděly, co se bude dít. Neměly jsme zdání. Postavila jsem se a šla koupit letenky. Naštěstí bylo ještě volno v druhé tříde. Letělo nám to za hodinu. Sedla jsem si zpátky k Ashley, zavřela oči a usnula jsem. Ashley měla na mně položenou ruku. Přála jsem si, aby se zastavil čas.

Ashley mě vzbudila a postupně jsem si sedly do letadla. Milovala jsem cestování letadlem, i když mi vždycky bylo špatně.

"Tak? Proberem si, co se bude dít?" zeptala se Ashley. Seděla u okna.

"Teď to raději nechme. V Miami se někde ubytujeme a probereme to tam. Teď se mi nechce myslet." Ashley přikývla a bylo ticho. Myslela jsem na tu včerejší noc, co jsme zažily. Chtěla jsem se s ní o tom bavit, ale nějak jsem nemohla začít. Chtěla jsem to vyřešit a slyšet od ní, že mě má ráda, ale nešlo to. Podívala jsem se na Ashley. Usnula. Opět tak sladce jako večer. Zapnula jsem si letadlová sluchátka nebo co to bylo a snažila jsem se usnout taky. Cesta bude ještě dlouhá.

6

Ashley Carter

Cesta letadlem trvala podle mě celou věčnost. Sice jsem brzo usla, ale bohužel jenom na chvíli potom jsem nemohla absolutně zabrat. V hlavě jsem si přemítala vše o případu a najednou jsem si tak říkala, co kdybychom toho nechaly. Ne vážně, přemýšlela jsem o tom, nevim proč, ale něco ve mně se zablokovalo, nedokážu to popsat, ale je to zvláštní.

Právě budeme přistávat. Super, nesnášim turbulence. Lara roztomile podřimuje, rozhodnu se ji probudit, ať pak nevylítne a nepraští mě nebo tak něco.

"Laro," šeptám a jemně hejbu s ramenem. "Zlato, probuď se, budeme přistávat."

Opravdu jsem řekla Laře zlato? No, to je jedno. Zabralo to a pomalu se ke mně otočila. "Ahoj" a usmála se. Sakryš, já snad vyměkla, nebo je fakt tak sladká.

"Ahoj," odpovím a taky se usměju. "Jak se ti spalo?" zeptala se mě. "Fajn, fajn," mírně se pousměju, vím, že když jí řeknu, že jsem nemohla spát, bude se vyptávat a já vlastně ani neví, co bych na to řekla.

Vystoupily jsme z letadla, popadly zavazadla a mířily si to do hotelu. Snažily jsme se najít hotel poblíž Coral Gate parku a měly jsme štěstí. No zas jak se to vezme, měli opět volný pouze jeden dvoulůžkový pokoj. Po hádce, kterou jsem ztropila, že jsme si zarezervovaly pokoje a oni nám je klidně obsadili, jsem tedy šly do pokoje. Je to snad zákon schválnosti nebo já nevim, protože máme štěstí pouze na jednolůžkový pokoje s manželskou postelí. Jo, slyšíte dobře, s manželskou postelí, teda popravdě nejspíš mi to nevadí tak moc, nakolik jsem se rozčílila, ale šlo o princip a mimochodem nespala jsem, a když nespim, nejsem milá, opravdu nejsem.

Pokojová služba nám donesla naše kufry, aspoň že tak. Lara si dala sprchu, já šla po ní.

Mám divnou náladu a divnej pocit. Večer budeme sledovat okolí Coral Gate parku a vyhodnotíme situaci nakolik se změnila od doby, kdy Lara pracovala u CIA.

"Ashley, proč ses tak rozčilovala s tim pokojem?" dívá se na mě.

"No tak, tebe to nenaštvalo? Něco si zarezervujeme a oni to klidně obydlí někým jiným," odpověděla jsem.

"Jasně, že mě to naštvalo, ale opravdu jsi musela tomu recepčnímu vysvětlovat, jak je neschopnej, infantilní mešuge? Jo a proč zrovna infantilní?" celkem pobaveně se usmála.

"No, nevim proč, prostě v tu chvíli to ze mě vypadlo, no." Musim se tomu zasmát, infantilní mešuge? To můžu říct opravdu jenom já. Obě jsme se nad tím pousmály. Je něco kolem šestý hodiny večer a já začínám bejt opravdu unavená. "Na chvíli si lehnu, jo? Kdyby něco, vzbuď mě, jo?"

"Jistě neboj" ujistila mě.

Konečně postel, hezky jsem se uvelebila, našla pohodlnou polohu a zvoní mi telefon. "Sakraa!" zvednu to. "Co je?!"

"Ashley to je milé uvítání." Je to Bob. "Promiň, Bobe, co se děje, jaktože nevoláš Laře?"

Lara zaregistrovala, co se děje, přisedla si ke mně a sleduje mě.

"No, Ashley, jak to mám říct, noo, na ten zátah se vykašlete."

Nechápu. "Cože, proč?"

"Ashley, Denta našli mrtvýho v jeho vile. Prostě kašlete na to, je mi to líto, ale radši se vraťte do starých kolejí." Mobil jsem dala na repre a Lara to slyší. "Lara ví, co tim myslim," řekl a Lara odpověděla: "Jo vím, Bobe, díky, že jsi nám to řek."

"Jé, Laro, ahoj, no, je mi to líto, ale asi je to tak lepší. Tak se mějte, holky, a uvidíme se doma."

"Ahoj", "Ahoj," řekly jsme ve stejnej čas a zavěsily jsme.

Překvapeně jsem se na Laru podívala a urovnávala si myšlenky v hlavě. Jak jsem v letadle přemýšlela o tom, že by jsme to měly zabalit. Je to zvláštní, chtěla jsem ho dostat za každou cenu, chtěla jsem ho vidět za mřížema do konce jeho mizernýho života. A on je teď mrtvej, někdo nám usnadnil práci a pro teď je mi jedno, kdo to byl a asi mu i děkuju. Ale nezasloužil si jen tak lehce se zbavit svých hříchů. Bylo to moc jednoduchý a já momentálně vůbec netuším, jak s tím naložit. Dost mě to vzalo, ještě nevím, jakým způsobem, to se dovím brzo, ale teďd jsem mimo.

"Ashley. Ashley?"

"Hmm?" cukla jsem sebou, vytrhla mě z přemýšlení.

"Bude to v pořádku, dostal, co si zasloužil, a ty máš aspoň klid."

Vstanu. "Ne! Nedostal, co si zasloužil! Měl to až moc jednoduchý, on sledoval, jak můj táta umíral, koukal mu do očí, když umíral, chápeš to?!" vybuchla jsem a Lara na mě překvapeně kouká, nečekala že vybuchnu. "Já ho chtěla dostat, chtěla jsem vidět, jak hnije v base, chtěla jsem sledovat, jak trpí tak, jak trpěl můj táta."

Posadim se, promnu si obličej a koukám do zdi. Lara si ke mně přisedne blíž a obejme mě kolem ramen. Já se snažim vymanit, ale obejmě mě pevněji. Ví, že ji teď potřebuju, snaží se mě uklidnit a já jí obejmu taky; její parfém, její krásná vůně, to všechno mě uklidňuje. Vdechnu vůni jejich vlasů, zabořim jí do nich obličej a zavřu oči. Vychnutnávám si objetí a tu vůni.


 

Držela mě pevně celkem dlouhou dobu a mně bylo dobře. Odtáhly jsme se pomalu od sebe, podívala se na mě zvláštním pohledem, její oči probodávaly moje a pohladila mě po tváři. Vzala jsem si její ruku a políbila jsem ji. Uchopila mi obličej do dlaní a něžně mě políbila na rty. Jenom něžný polibek, ale řekl mi to, co jsem potřebovala vědět.

7

Ashley Carter 

Zatímco jsme s Larou jen tak ležely, začalo venku hřmít, blesky a pořádnej déšť. Vždycky jsem milovala blesky. Většina lidí se jich bojí, ale já nevim proč jsem je vždycky měla ráda. Lara spala a klidně oddychovala, je krásná. Já seděla v křesle u okna a sledovala jsem ten liják. Ta žena je úžasná stála při mně, když já už sama neměla sílu, což se tak často nestává.

Vydržela bych sedět a sledovat ty blesky a déšť celou věčnost. Ale Lara se probouzela, když necejtila moje tělo vedle sebe. Pomalu se rozhlídla po pokoji. "Ashley?"

"Jsem tu," vstala jsem a šla si k ní lehnout. Lehla jsem si k ní a pořádně se k ní přitulila. "Jsi v pořádku?" zeptala se ustaraně. " Jo, jo, jsem v pohodě, jenom ráda pozoruju déšť a blesky."

"Dobře" položila si hlavu na můj hrudník a já jí hladila po vlasech. Myslím, že ji to uklidnovalo. Po chvíli opět usla, ale tentokrát se od ní nehnu.  

Déšt neustával, byl to jeden z těch dní, kdy se nehnete z domu. A to se mi celkem hodilo.

"Hmmmm spala jsi vůbec?" zavrněla, protáhla se a hned mě musí bombardovat otázkama, to je prostě ona.

Musím se usmát. "To víš, že spala," usměju se na ní, popravdě jsem spát nemohla, neustále jsem byla v myšlenkách okolo toho všeho.

Promnula si oči a já neodolala, musela jsem ji políbit, nutně jsem potřebovala kontak s jejímy rty. Byl to jemný a později vášnivý polibek. Nechtěla jsem ji pustit. Ale Lara mě už tak ňák jaksi zná a poznala, že jí potřebuju víc než dřív. Odtáhla se.

"Zlato copak se děje?"

Dlouze jsem se jí podívala do očí musela jsem si znova přehrát, co mi řekla. "Opravdu jsi mi právě řekla zlato?" Nahodím šibalskej úsměv.

Usměje se na mě krásným úsměvem. "Ano, slyšela jsi dobře, zlato" a taky na mě šibalsky mrknu. " Tak to potom jo… miláčku" a opět ji políbim.

Cítím její kůži, její dlaně na svý tváři. Jsem nad ní a moje ruka jí krouží po bříšku. Levou nohu mám uvelebenou mezi jejíma. Najednou se Lara převalí nade mě. Sednu si a koukám do těch krásnejch očí. Zvedne ruce a já jí sundám triko, líbám ji na krku, za což dostanu krásný vrnění do ucha. Pohladim jí po zádech, naznačuje mi, abych zvedla ruce, a svlíkne mi tričko. Obě těžce dýcháme. No, nedivte se, taky by jste těžce dejchali, kdybyste ji viděli.

Položí mě na záda a lehne si jemně na mě. Líbáme se tak dlouze a tak vášnivě, že se potřebuju nadechnout. Vdechnu její vůni a snažím se popadnout dech. Usmívá se na mě, můžu na ní oči nechat. Všechny ty emoce a všechno, co nám teď proudí tělem, je něco neuvěřitelnýho. Nemůžu tomu uvěřit, neví, co se se mnou děje, ale ňák tu situaci nezvládám a dost mě bolí na hrudi. Posadím se a snažím se to rozdejchat.

"Co se děje, co je ti?" je rozrušená. "Já, já nevím, ňák mě bolí na prsou."

"Zavolám sanitku."

"Ne,ne, nic nevolej, bude to v pořádku. Pojď sem."

Rukou jí zajedu do vlasů, který krásně voní, a drsně spojím naše rty, ale během chvilky je to jemnej a hlubokej polibek. Položím ji na záda a prolíbávám si cestičku od jejích rtů až ke krku, potom na hrudník, kde se zastavim, poté pokračuju na bříško, kde mě zastaví a přitáhne si mě k polibku. Hladím ji po noze a cítim, že je napjatá. Podívá se na mě a já pochopím, že je připravená. Nakloním se k jejímu uchu a pošeptám jí "Miluju tě" a zpečetim to polibkem. Pomalu do ní vniknu a nasadim tempo, při kterém mi krásně vrní do ucha.

Nehty mi jezdí po zádech a já jí líbám na krku. Pánví naráží proti mým prstům, čímž zrychlím tempo a cítím, jak mi její pánev svírá prsty. Pevně přitiskne rty na mé a políbí mě tvrdě, vášnivě a nakonec se naše jazyky jemně dotýkají, zuby mi chytí spodní ret, což mě absolutně dostane. A zrychleně oddechuje. "Taky tě miluju," zašeptá mi do ucha a mně je nádherně. Přitulí se ke mně, obejmě mě a vyčerpáním usne. A já usínám s pocitem, který nedokážu popsat, ale je krásný.

Miluju ji a nechci o ni přijít.

8

Ashley Carter

Tu bolest na prsou jsem ignovala. Za prvý jsem ji nechtěla vyděsit a za druhý nechtěla jsem vyděsit sama sebe. Takže jsem to prostě ignorovala, že to bolelo slušně. Nakonec po tom všem jsme usly a bolest přešla, díky bohu.

Cejtim, že začínám postupně panikařit kvůli tomu, co se děje, asi mám hrůzu ze vztahu, nebo se spíš bojím zamilovat, protože vím, že zlomený srdce nehorázně bolí, zvlášt když jste v tom až po uši. A toho se asi trochu bojím, ehm, trochu? No možná trochu víc, no. Nechci do toto spadnout znova. To by mě asi… zabilo, zase.
 
 

Lara Travis

V uplynulých dnech se toho přihodilo spousta, sama tomu nemůžu uvěřit, ale stalo se toho opravdu hodně, za tu chvíli, co s Ashley sloužim, jsem ji neviděla tak zranitelnou. Je ten typ člověka, co vás k sobě nepustí, a když už jo, tak nevíte, na čem jste, takovej ten nevyzpytatelnej člověk. To je to, co mě na ní děsí a zárověn mě to k ní přitahuje. Asi je to divný, nedivte se mi, její vášeň a nadšení pro to, co dělá, je úžasná, ať je to práce nebo sex.

Ano sex, vyspaly jsme se spolu, bylo to ……. No, nepopsatelný. Překvapila mě, nečekala jsem, že dokáže bejt tak něžná, ale umí to bejt i „dračice“ a to je ta chemie, co mě k ní táhne.

Když se jí udělalo nevolno, měla jsem o ní celkem strach a stejně si myslím, že jí to bolelo, ale nedala na sobě potom už nic znát. A toho se celkem bojím, já vlastně ani nevím, jak to s náma je, a to je přesně ta nepředvídatelnost, nevím, na čem jsem, ale asi není dobrej nápad na ni teď tlačit, prožívá složitý a těžký dny nemůžete se jí divit.

Líbí se mi usínat po jejím boku a stejně se probouzet po jejím boku, doufám, že to nějak takhle dopadne.

Co se týče případu, volal mi šéf a ptal se, jak na tom je, protože sám dobře věděl jak jí záleží na tom ho dostat. Řekl mi, že nemá žádný nový zprávy a stopy, takže až se dáme dohromady, máme se na to trochu mrknout, ale podle šéfa je to slepá ulička, no, uvidíme.

"Zlato?" Neozývá se.

"Ashley?" Po probuzení šmátrám po posteli a nikde nikdo. Otevřu pořádně oči a Ashley nikde, vylítnu z postele. "Ashley?!"

Hodím na sebe župan a rozhlídnu se po pokoji, věci má pryč a na stolku stojí vzkaz: „Promiň za zbabělej úprk, ale potřebuju si vše nechat projít hlavou, neměj strach, vrátím se. Ashley.“

"Sakra." Snad se jí nic nestane a opravdu se vrátí. Zkouším ji zavolat, ale má vyplej mobil, a co teď.

Vzala jsem auto a šla jí hledat, cestou jsem přemýšlela, kde by mohla bejt, a pak mě to trklo.

Vidím ji, sedí na lavičce a dívá se před sebe.

Dojdu k ní, posadím se vedle, ale nechám mezi námi trochu místa.

Nepohne se ani se na mě nepodívá, dívá se stále před sebe neznámo kam, tedy alespoň pro mě neznámo kam. Sedím tam s Ashley a mlčíme, ale to ticho mě znervozňuje, a proto ho prolomím.

"Zlato, copak se děje?"

Mlčí. Vyhledá moji ruku a položí na ni svou. Podívá se na mě zvláštnim pohledem, který neumím správně popsat.

"Miluju tě a doufám, že to víš. Jen teď je to pro mě trochu složitější, měj prosím trochu trpělivosti."

Je to upřímné a já jí samozřejmě plně chápu a podpořim ji.

"Ashley, já vím a budu trpělivá, jak jen to bude třeba, jen chci, abys věděla, že tu jsem."

Letmo se usměje "Děkuju."

Pevně mi tiskne ruku, ale ne nijak bolestivě, spíš mi tim dává najevo, že ví, že tu jsem, a pečetí tím slova, které jsme si řekly.

Ashley Carter

Zvoní mi budík a já do měj mrzutě praštím, abych ho umlčela. "Božeee."

Lara včera spala u sebe doma, myslím, že nám to oboum prospělo. A do práce, tak do tý se mi vážně nechce, jako by mě dneska čekal ňákej průser, cejtim to v kostech, takže nezbejvá nic jinýho než vyčkávat, co se stane.

Jelikož mi probírání se zabralo trochu víc času, nestíhám si dát kafe a razím do práce.

Cestou do svý kanceláře potkám Laru.

"Ahoj zlato," usměje se na mě a dá mi jemnej polibek.

"Ahoj," nemůžu skrýt úsměv, protože to přivítání hned takhle po ránu bylo milý.

"Jak se ti spalo samotný," nahodí smutnej výraz. "Neměla jsem se ke komu přitulit, ale víš proč jsme to udělaly, měly jsme čas přemýšlet." Ví, že to nemyslim nijak zle. "Já vím," mrkne na mě a dá mi ještě malou pusu.

Právě mi zazvonil telefon a byla jsem zavolána do kanclu šéfa, popravdě to, co na mě čekalo, se mi moc nelíbilo.

"Dobrej, šéfe, co…"

"Dobrej, Carterová, sedněte si, měli bychom si promluvit."

A je to tady …. průser.

"Nic novýho k případu zatím nemáme a …"

"O případ nejde, jde o vás a váš stav." Nechápavě se na něj podívám.

"Šéfe, teď vám moc nerozumím, jak o můj stav?"

Zhluboka vydechne podívá se na mě, zvedne telefon a někomu zavolá, upřímně nevím komu, vůbec jsem to nevnímala.

Do dveří vejde muž kolem třicítky vyšší postavy upraven…….. sakra eěco mi nesedí, je až moc upravenej.

Oba se postavíme a šéf mi představí Marka Johnsona, policejního psychologa.

Podám mu ruku a už vím, o co tu jde.

"Těší mě, Mark Johnson"

"Ashley Carter," otočím se na šéfa. "Šéfe, je tohle opravdu nutný? Nejsem cvok ani psychopat."

"Carterová, to o vás nikdo netvrdí, jenom to musíte podstoupit vzhledem k vašemu případu, a jelikož budete podstupovat tohle sezení, dočasně budete mimo tento případ, mimo to stejně nemáme žádný nový stopy a všechno bedlivě sledujeme, nasadili jsme na to další lidi pro jistotu, kdyby se našlo něco novýho."

Musím to trochu vstřebat, ale abych pravdu řekla za dočasný odvolání z případu jsem na půl i docela ráda a na druhou stranu chci toho šmejda dostat, ale cejtím, že mě to vycucává a asi potřebuju pauzu, aspoň s Larou budeme mít čas na náš vztah.

"Okej, dobře dobře." Šéf je očividně překvapen mojí reakcí, ale víc to nekomentuje.

"Takže, detektive Carterová, zítra si s vámi domluvím naše sezení a domluvíme si co a jak co vás bude čekat atd., ano?" sděluje mi psychouš.

"Fajn, zejtra," otáčím se. "Můžu už jít?" Šéf pokyne hlavou, já kývnu na něj i na psychouše (já vím, neměla bych mu tak řikat, ale však víte je to lákavý).

Každopádně následující dny budou hodně zajímavý, chtěla bych vědět, co mě čeká.

9

Ashley Carter

Poslední týdny byly tak trochu chaotické, takže je shrnu. Absolvovala jsem zatím několik povinných sezení s psychoušem, tedy chci říci s doktorem Johnsonem. Ze začátku jsme spolu celkem bojovali, ale teď už to dávám k ledu prozatím.

Dneska je sobota a mám volno, Lara bohužel ne, ale nějak to přežiju a zabavím se.

A zabavím se tím, že se za ní zastavim aspoň na chvíli, mám to cestou k Dennymu, skočím za ním pokecat.

Vidím Laru, odchází od šéfa a nevypadá zrovna nijak nadšeně. "Ahoj zlato," dám jí pusu a nesu jí něco k jídlu, když už jsem tu. To jsem ale hodná, co?

"Ashley, co tu děláš? Nemáš mít volno?"

"Však ho taky mám," usměju se na ni. "Jenom jsem jela kolem, tak jsem ti jsem hodila něco k jídlu a stavím se za Dennym."

"Aha, ehm, poslyš, Ashley, až přijdu domů, tak si promluvíme, jo?"

To se mi moc nelíbí. "Co se děje? Klidně mi to řekni hned."

"Ne, ne, zlato, to je v pohodě, večer se stavím a proberem to, ano? A děkuju za to jídlo."

Dá mi letmý polibek, ale v tu chvíli mi to nestačí a přitáhnu si ji k sobě blíž a prohloubím ho.

Lara se odtrhne, usměje se, zhluboka se nadechne a řekne: "No, tak mazej, už musim taky něco dělat, víš, jak by to mohlo dopadnout." A šibalsky na mě mrkne, čemuž se musím zasmát.

"Dobře, dobře, už mizím, takže večer, ano?"

"Jo, jo, večer jsem u tebe," přikývnu. "Dobře, tak pa."

U Dennyho čas letěl a to bylo to, co jsem potřebovala, povídali jsme si o starých časech, ale i o aktuálích věcech, co jsme nestihli jaksi probrat.

Lara mi volala, že už je na cestě a já začínám být malinko nervozní z toho, co mi chce říct, protože to, jak se tvářila, nevypadalo šťastně. Zvonek. A už je tady.

"No konečně, kde se loudáš?" Tomu se usměje. "No trošku zácpa, ale jsem tu."

Nedá mi to a musím to na ní vybailt hned. "Tak copak jsi mi to chtěla říct?" Asi ji to trošku zaskočilo, možná jsem se neměla ptát hned, ale pozdě, musím to vědět, hryže mě to.

"No, ehm víš, Ashley…"

"Chceš se se mnou rozejít?" Tohle ji hodně zaskočí. "Ne, ježiši ne, jak tě to napadlo?" Fajn mám chuť si dát facku, že jsem radši nemlčela. "Ehm, no, tak tyhle věty typu víš, Ashley nezní nijak optimisticky." Na což přikývne.

Sedne si, já vedle ní a pokynu jí, aby mohla v klidu pokračovat.

"Víš, dneska jsem mluvila se šéfem a on mě dočasně posílá do Chicaga, jelikož se jim tam zranil jeden detektiv, tak než se dá dokupy, tak mě tam posílá jako posilu." Nevěřim vlastním uším, zírám na ni jak opařená a nejsem schopna nic moc říct.

"Ehm…….. hmm na jak dlouho?"

"Měsíc maximálně dva." A je to tu, zmocnňje se mě vztek.

"Cože? Měsíc nebo dva? To jako vážně?" vystřelim z pohovky. "Ashley, já za to nemůžu, poslal mě tam, musím tam jít." Myslí to vážně? "Ne, to teda nemusíš, dobře, tejden fajn, to ještě beru, ale možná dva měsíce? A co když se něco zvrtne a budeš tam muset bejt dýl, co pak?"

Vstane a jde ke mně, vezme mě za ruce. "Zlato, no tak, je to práce, pokusíme se s tím pohnout jak nejrychleji to půjde, abych byla co nejdřív u tebe. To zvládneme. Nemůžu o tu práci přijít. Víš, že jsem tu jenom na tenhle případ a chci tu zůstat s tebou, musím s tim souhlasit."

Má pravdu, nechci, aby jí převeleli někam bůhví kam. Chci ji mít u sebe.

"Asi máš pravdu, zlato, jenom, vždyť víš, budeš mi chybět."

"Ty mě taky," pevně mě obejme. "Za tři hodiny mi to letí."

"Cože?? Letíš už dneska?? To ti to ten blb nemohl říct dřív sakra?!"

"Já vím, brouku, taky mě to štve, ale uvidíš, uteče to, budeme si volat, jo?" No, to mi tě určitě nahradí, bože, já mám vztek. "Odvezeš mě potom na letiště?"

"To víš, že jo." Jak já nesnášim loučení, nenávidim to. Co tu budu měsíc nebo dokonce dva dělat bez ní? Když se nad tím zamyslím, tak ještě donedávna to bylo naprosto normální, ale teď si neumim představit bejt bez ní.

Jen tak spolu ležíme v posteli v objetí, tulíme se k sobě a nepřestáváme se líbat. Dál nezacházíme. Obě víme, že by to pro nás bylo mnohem horší. Jak jsme spolu, čas rychle letí a blíží se doba, kdy ji budu muset odvézt na letiště.

Zajely jsme k ní domů, kde měla už připravený kufry a vydaly jsme se k letišti. Cestou jsme spíš mlčely a poslouchaly rádio, ale v noci to bylo spíš o nervy a Lara bylo hodně nervozní, tak povídala, potřebovala si se mnou povídat, vědět, že jsme v pohodě. Když už jsme byly u letiště, už to bylo pro mě celkem těžký, možná si řeknete, co bláznín, měsíc nebo dva to nic není, ale je, a věřte, byli byste na tom stejně.

Laře se tam vůbec nechtělo a už v autě jsme si řekly, že nahoru půjde sama, že nemůžu, a ona to pochopila. Svým způsobem mi to sama řekla.

Z kufru auta jsem jí vytáhla kufry, pomohla jí s nima na vozejk a nastávala ta chvíle, kdy se vám svírá žaludek. Znáte to. Leskly se jí oči a mě potom už taky, silně mě objala a držela mě až to trošku i bolelo, ale nešlo jí to říct. Nechtěla jsem jí pustit a ona se taky nechtěla pustit. Vzala jsem její tvář do svých rukou a políbila jsem ji hluboce a dlouze, opětovala mi polibek a nemohly jsme se přestat líbat. Jenže nám jaksi docházel kyslík. Zrychleně jsme oddechovaly a já věděla, že tohle musíme urychlit, jinak tu začnem brečet obě.

"Zlato, musíme přestat, nebo ti to uletí. Neboj se, zvládneme to, až dorazíš, zavolej mi, jasný?"

"Neboj, zavolám ti"

"Zavolej mi kdykoliv bez ohledu, jestli je den nebo noc."

"Dobře." Ještě jí dám jemnej polibek na rty. "Miluju tě."

"Já tebe taky," naposledy mě políbí a odchází směr Chicago a opravdu doufám, že se to neprotáhne.