Povídka na přání

Napsala: Eva

1

Je krásně.

A navzdory faktu, že je teprve duben, je i docela příjemné teplo.

Samantha, která právě vychází ze dveří svého domu, si toho ihned všimá. Zhluboka se nadechne a s mírným úsměvem se rozhlédne po ulici.

Bydlí na předměstí teprve chvíli, ale téměř ihned si to tady oblíbila. Sousedi jsou příjemní a milí, je zde spousta zeleně a na zahrádce za domem má to nejlepší posezení s grilem a velkou houpací sedačkou, kterou si většina jejich návštěv ihned oblíbí.

Vytáhne z kapsy svých džín telefon a zapojí do něj sluchátka, dneska si pustí něco veselého. Z nějakého důvodu má hned od rána výbornou náladu.

V uších se jí rozezní dynamická hudba a telefon schová zpět do kapsy. Zamkne za sebou vstupní dveře a sejde tři schůdky z verandy na úzkou cestičku vedoucí na chodník.

Obloha je modrá bez jediného mráčku a ve vzduchu jde znatelně cítit jaro. Sam zaboří dlaně do kapes a vydá se na cestu.

Svou obvyklou chůzí tam bude tak za dvacet minut.

Cink.

Klasický zvuk, který upozorňuje na nově příchozího zákazníka, vytrhne Alex ze zamyšlení.

Vzhlédne, a když spatří Sam, usměje se.

„Fouká tam vítr co?“ zazubí se a pokračuje v mytí několika kávových hrníčků.

Sam chvíli trvá, než ji dojde, na co naráží a pak si rukou v rychlosti upraví své rozcuchané krátké vlasy. „Taky ti přeju dobré ráno,“ ušklíbne se a přejde ke svému pracovnímu stolu v rohu místnosti, kde na ni trpělivě čeká její notebook.

„V kolik to dneska začíná?“ Sam pohlédne na Alex, zatímco si sundává bundu a přehazuje ji přes opěradlo svého velkého koženého křesla.

„V deset,“ Alex pohlédne na hodinky na svém zápěstí a její výraz značí, že je už více hodin, než se ji zamlouvá.

Sam se zaboří do svého křesla a zapne notebook, zatímco pozoruje Alex, která si právě utírá ruce do papírové utěrky. „Co je?“ tázavě zdvihne obočí, když si všimne, že ji Sam pozoruje.

„Nic, jen je docela nezvyk tě vidět v takových hadrech,“ významně zdvihne obočí a s pobaveným úsměvem se opře do křesla.

„Jo, mi povídej. Ta halenka mě kouše a z té sukně jsem celá nesvá,“ bručí nespokojeně Alex, zatímco vyleze zpoza pultu a začne sundávat z okolních stolů židličky a pokládat je na zem.

Sam si nemůže nevšimnout, že k její hedvábné bílé halence a delší černé sukni se ne úplně hodí její oblíbené sportovní bílé tenisky.

„Nezapomněla ses doma přezout?“ nemůže si Sam nerýpnout.

Alex si odfrkne, dojde ke své tašce u stěny místnosti a z nich vytáhne černé boty s relativně dlouhým podpatkem. „Myslíš, že bych v tomhle byla snad schopná řídit? Přezuju se až na místě,“ obrátí oči v sloup a Sam se musí pousmát. Úplně ji chápe, ona by se v něčem takovém zabila už jen při chůzi natož při řízení.

„Jo, a abych nezapomněla,“ Alex pokračuje v sundávání zbylých židlí a podezřele se při tom usmívá. Sam se zamračí. „Co je?“

„Volala Molly, ujel ji autobus a další ji jede až za hodinu. A já musím tak za patnáct minut vyrazit. Nemůžu dorazit pozdě,“ Alex na zem položí poslední židli a významně na Sam pohlédne.

„Ne,“ Sam si hlasitě oddechne a zatváří se téměř nešťastně.

Alex pokrčí rameny a povzbudivě se usměje. „Budeš to tady muset chvíli zvládnout sama. Když si to Molly uvědomila, sama od sebe mi odpřísáhla, že sem z autobusové zastávky poběží,“ ušklíbne se a dojde k židli na druhé straně Samanthina stolu, kam se posadí.

Výraz Sam se mění téměř v zoufalství.

„Budu spěchat, ale znáš mou sestru. Navíc, jsem kmotrou, tak přece nemůžu z křtin své vlastní neteře utéct po prvním otčenáši.“

Sam se chtě nechtě musí pousmát. „Jess tě nepustí dřív jak v pět odpoledne.“

„Jo, to je bohužel dost možné,“ povzdychne si s úsměvem Alex a opět se postaví.

„Víš, že jsem hrozná. Co jde, tak zkazím, rozbiju nebo rozliju,“ Sam frustrovaně také vstane a doprovází Alex zpět k pultu, kde stojí kasa a relativně velký přístroj na dělání asi šesti druhů kávy.

„Vím, nezapomeň, že jsem tě viděla v akci,“ ironický tón v hlase Alex nelze přeslechnout a Sam se nevzmůže na nic jiného než hlasitý povzdech. „Pokud to tady nezapálíš, nebo si neublížíš víc, než je pro tebe běžné, tak budu spokojená,“ Alex se povzbudivě usměje a pokyne ke kase. „Peníze tam jsou, všechno je připraveno. A prosím tě, nedovol si lidem brát ke čtení jiné knihy, než které jsou k tomu určeny jasné? Ne jak naposled, kdy jsem musela vyřadit z prodeje několik pocintaných, nebo dokonce politých knih,“ Alex se zamračí a významně na ni pohlédne. „Nesmíš být tak moc hodná.“

Sam jen mlčky pokrčí rameny.

To samo.

Cink.

Obě zároveň pohlédnou ke dveřím, kde se objeví vysoký plešatějící muž nesoucí v náručí velkou kytici rudých růží.

Sam a Alex na sebe tázavě pohlédnou.

„Můžu sem?“ zafuní poslíček, a aniž by dostal svolení, položí kytici na Samanthin pracovní stůl.

„Pro koho jsou?“ přistoupí k němu Alex a vezme do ruky předávací protokol, který ji muž podal.

„Píše se tady jen ‚Blízká setkání‘. Nemám tady konkrétní jméno,“ pokrčí muž rameny, a jakmile se mu Alex podepíše, vydá se ke dveřím. „Nashle.“

Než se nadějou, jsou zase o samotě a obě nechápavě zírají na kytici růží před sebou. „Něco o čem nevím?“ zazubí se Alex a pohlédne na Sam. „Ne,“ ta zavrtí hlavou. „A u tebe?“

„Asi máme tajnou ctitelku,“ zazubí se Alex a sehne se, aby si ke kytici přičichla. „Obě? Najednou? Při našem štěstí to bude ctitel,“ odfrkne si Sam a vezme růže, aby je dala do vázy.

„Jo, to máš asi pravdu,“ Alex si vezme tašku a klíče a vydá se ke dveřím. „Musím už letět, tak se drž, a kdyby něco, tak zavolej. Pa,“ poslední slovo zanikne ve zvuku zvonku nad dveřmi.

Sam si opět zhluboka povzdechne a rozhlédne se po jejich útulném knihkupectví spojeném s malou kavárničkou.

Cink.

Tohle bude katastrofa.

2

„Miláčku, to jsem já. Joe,“ Joe se nepohodlně zavrtil na židli a prsty odhrnul vlasy, které jeho ženě padaly do očí.

Anne tiše seděla a nepřítomně hleděla někam před sebe.

Joe sklopil hlavu, zavřel oči a tiše si povzdychl.

Jeho žena v posledním stádiu Alzheimera měla dobré dny jen zřídkakdy. Už si ani nepamatoval, kdy jej poznala naposledy. Přesto za ní chodil každý den. Sám se o ni již nebyl schopný postarat, přece jen měl již skoro osmdesát, i když na svůj věk byl ještě ve výborné kondici.

Narozdíl od Anne.

První příznaky choroby se u ní projevily asi před pěti lety, před dvěma ji byl nucen umístit sem. Do domova, kde se o ní mohli dobře postarat.

Nenáviděl se za to.

„Miláčku, přijdu zase zítra, ano?“ pevně ji stiskl dlaň, kterou měla uloženou v klíně a opět vteřinu, dvě čekal, jestli náhodou neodpoví.

Nic.

Zahnal slzy, které se mu tlačily do očí.

„Miluju tě,“ postavil se a letmo ji políbil do vlasů.

Miloval ji jako první den, kdy ji spatřil, miloval ji tak, jako celých těch neuvěřitelně krásných padesátpět let, co spolu prožili.

Bohužel na jejich vzájemnou lásku byl již sám. Ta veselá, dobrosrdečná a odvážná Anne byla již dávno pryč. Trhalo mu to srdce ji takhle vidět, ale ještě víc by ho bolelo, kdyby za ní každý den nechodil.

Jakmile vyšel z jejího pokoje, prsty si uvolnil kravatu, kterou měl utaženou kolem krku. Nesnášel kravaty, ale Anne se v obleku vždycky hrozně líbil, tak k ní chodil na návštěvy vždycky pořádně vyfiknutý. Kdyby měla dobrý den a poznala jej, určitě by měla radost.

Bude ještě někdy mít dobrý den?

Nesnášel tyhle své myšlenky, ale nemohl si pomoci. Co když už jej nikdy nepozná?

Ta představa mu stáhla hrdlo do úzké trubičky. Tak hrozně rád by ji zase řekl, že jí má rád a jak je pro něj důležitá. Chtěl by ji ještě jednou poděkovat za všechna ta úžasná léta, které strávil po jejím boku.

Pomyšlení, že už nebude mít nikdy tu možnost, jej pomalu ale jistě zabíjelo.

„Joe!“ zvolání jeho jména jej zastavilo s rukou na klice vstupních dveří.

Otočil se a spatřil ošetřovatelku své ženy Kim, která celá udýchaná sbíhala ze schodů. V ruce držela složený list papíru.

„Joe. Málem jsem Vás nestihla,“ doběhla k němu a v ruce stále významně třímala tajemný papír.

Joe, který ji nabídl tykání po prvním roce, se zamračil. Kim byla o několik dekád mladší a pořád se nebyla schopná naučit mu tykat.

„Co se dějě?“ rozhodl se to dnes raději neřešit.

„Dělali jsme včera revizi elektřiny a kontrolovaly se zásuvky…,“ Kim stále přerývaně dýchala, jakoby běžela patnáctistovku.

Joe na ni nechápavě hleděl a čekal, jak bude pokračovat.

„Mno, prostě jsme odtahovali v pokoji Anne nějaký nábytek a tohle jsme našli zapadlé za nočním stolkem,“ Kim mu podává složený papír a s úsměvem dodává: „Je to nadepsáno Vašim jménem.“

Joe téměř cítil jak se mu zastavilo srdce, když od Kim přebíral složený papír, na jehož jedné straně bylo skutečně napsáno jeho jméno.

Bylo to písmo Anne.

„Děkuju,“ sevřel křečovitě papír v dlani, kývl Kim na pozdrav a vkročil ven do jarního slunce.

Od pečovatelského domova mu trvalo skoro dvacet minut, než došel na své obvyklé místo v malém parčíku téměř v centru města. Celou tu dobu muchlal nervózně dopis od Anne v kapse, neschopný si jej přečíst.

Usadil se na svou lavičku a téměř automaticky vytáhl z kapsy tašku, ve které měl dvě staré housky. Jakmile jej spatřili holubi v okolí, okamžitě se kolem něj slétli. Pravidelná denní svačinka je tady.

Vytáhl jednu z housek a začal jí drobit a odhazovat ptákům kolem. Holubi se o kousky prali, mávali křídly, až peří lítalo.

Joe si většinou krmení užíval, holuby vždy bedlivě pozoroval a mnohdy si s nimi i povídal. Tentokrát skončily obě housky v žaludcích ptáků v rekordním čase.

Konečně vytáhl dopis od Anne a roztřesenými prsty jej rozbalil.

V pravém horním rohu jej jako první do očí uhodilo datum. Anne toto psala v době, kdy měla ještě alespoň sem tam dobré dny. Před rokem a dvěma měsíci.

Aniž by se dostal dál, musel si z tváře setřít slzy, které mu téměř automaticky naskočily do očí.

Zhluboka se nadechl a dal se do čtení.

Můj nejdražší,

uvědomuji si, že se pomalu ztrácím a neuvěřitelně mě to mrzí. Né kvůli mně, ale kvůli tobě. Nechci, aby ses trápil tím, že tě nepoznávám.

Hrozně ráda bych s tebou podnikla všechny ty věci, co jsme si slíbili, že stihneme. Všechny ty roky utekly tak neuvěřitelně rychle hlavně proto, že byly tak strašně šťastné. Nelituju ani dne, který jsem strávila po tvém boku. Můj život byl naplněn štěstím, za které vděčím jen a jen tobě, má lásko.

Cokoliv se dál stane, jakkoliv se k tobě nebudu znát, věř, že jsi láskou mého života a já tě miluju celou svou bytostí. A vždycky budu.

Teď sundej ten oblek a hlavně tu kravatu, vím, jak je nesnášíš. A běž ven, užívej života, který ti ještě zbývá. Dříve nebo později se opět shledáme.

S láskou,

Anne.

Joe přes slzy téměř nic neviděl, i když se ve skutečnosti vlastně usmíval.

Tak dobře jej zná.

Opatrně papír složil a schoval jej do náprsní kapsy saka. Když se rozhlédl, zjistil, že všichni holubi jsou už dávno někde pryč.

Kapesníčkem si utřel oči a tváře a vydal se na svou poslední pravidelnou každodenní zastávku.

Mimoděk si tisknul levou dlaň na hruď na místě, kde v kapse hověl dopis od Anne. Byl si jistý tím, že jej bude číst každý den hned několikrát.

A byl neuvěřitelně vděčný, že má něco takového. Něco co mu bude připomínat Anne v těch dobrých časech.

Naposledy si protřel oči, aby nikdo nepoznal, že plakal a otevřel vstupní dveře.

Cink.

3

„Zooooeeeeeee! Pojď už!“ ze zamyšlení ji vytrhne křičící ženský hlas.

„Už jdu!“ zakřičí Zoe nazpět, aniž by se ohlédla, zrak stále zapíchnutý na hladinu jezera před ní.

Chata, vedle které stojí, patří už několik let univerzitě, na které studuje a pravdou je, že po rozsáhlé rekonstrukci, kdy se sem zavedla elektřina, teplá voda a dokonce i kanalizace, se to ani chatou už nazývat nedá.

Vždy s láskou vzpomíná, jak sem jezdila jako náctiletá na návštěvy za svou tehdejší nejlepší kamarádkou, jejichž rodině původně patřila. Strávila zde nejedny prázdniny a vzhledem k jejímu sirotčímu původu nikdy neměla nikoho, kdo by jí to zakázal.

Zoe se pousměje, když si vzpomene, jak sem dotáhla děkana ze své fakulty a vehementně ho přesvědčovala, že je to dokonalé místo pro tréninky a že je chata k prodeji. Je pravda, že tak moc přesvědčování ani nebylo potřeba. Jezero hned u chaty a velké množství přilehlých cyklostezek a cest pro pěší turisty je opravdu jako stvořené pro jejich tréninky.

„Zoooeeee!“ ozve se opět Piper.

Zoe pobaveně obrátí oči v sloup a vydá se směrem k ostatním. „Už jsem tu,“ pohledem zkontroluje, jestli je zamčený držák na kola na zadní části auta a pohlédne na Piper.

„Neboj, je to zamčený,“ sykne a významně na Zoe pohlédne.

„Já jen pro jistotu,“ zazubí se Zoe a zažene vzpomínku, kdy Piper držák špatně zavřela a po cestě jim pak upadly všechny tři kola. Teď už se tomu smějí, ale tenkrát jim příliš do smíchu nebylo, vzhledem k tomu, kolik stály.

„Tak co děvčata, můžem?“ objeví se u auta najednou Charlie a zachrastí v ruce klíčema od auta.

„Jo, věci už máme v kufru,“ přitaká Piper a zcela klasicky si běží zabrat místo vepředu.

„Kde je Hannah?“ rozhlédne se Charlie, a když Zoe spatří jeho pobavený úsměv, otočí se.

„No jo, jak jinak,“ Zoe se zazubí. „Schovej to už a pojď, jedem!“ zakřičí na Hannah, která drží v ruce svou milovanou zrcadlovku a zrovna je fotí.

Hannah se plaše pousměje a Zoe se na okamžik zdá, že se i červená. Když nasednou všichni do auta, Charlie se vydá na cestu zpět do města.

Zoe pobaveně sedí a sleduje Hannah, jak opatrně rozebírá a ukládá svou zrcadlovku do velkého černého pouzdra.

Hannah miluje focení a fotografie. Zoe by řekla, že asi stejně tak jako miluje triatlon. Kdyby na něj neměla takové vlohy, je si jistá, že by se živila fotografováním.

„Tak děvčata, chci vás pochválit,“ Charlie se usměje a pohlédne na okamžik do zpětného zrcátka. „Všechny jste si během posledních čtyř dnů o něco vylepšily osobní maxima. Jestli na sobě budete dál takhle makat, tak všechny soupeřky na tom státním univerzitním finále rozmetete.“

Všechna tři děvčata v autě mlčí a jen se usmívají. Moc dobře ví, že si tenhle okamžik musí vychutnat, protože jejich trenér Charlie chválou příliš neplýtvá. Ale je pravda, že pokud si to zaslouží, tak jejich výkony ocenit dokáže.

„Kdy na nás vychází další termín ve srubu?“ Piper tázavě pohlédne na Charlieho.

Zoe se uchechne. Srub je přezdívka, která se velice rozšířeně na jejich fakultě využívá. Nutno podotknout, že jen mezi studenty, proto jejím použitím před Charliem Zoe tak pobavila.

Charlie ani nemrkne, hodí blinkr a odbočí na hlavní cestu. „Až za tři týdny, ale zajistím vám poté častější a delší pobyty, čím blíž budeme k tomu finále. Musíme trénovat jako o život.“ Na jeho tváři se rozhostí úsměv, který je potěší stejnou měrou jako dřívější pochvala.

Charlie se příliš často neusmívá.

Všechny toto zjištění s potěšením odkývají. Běhat, jezdit na kole i plavat se dá na více místech, ale moci trénovat vše na jednom místě už není tak úplně jednoduché.

Děvčata jsou každá jiná, jak povahově, tak v samotném triatlonu.

Piper jde nejlépe běhání, Hannah jezdí na kole jako vítr a Zoe je zase jako ryba ve vodě. Charlie jim často říkává, že kdyby se spojily v jednu osobu, byly by neporazitelné. Tak nějak to s nimi ale opravdu funguje. Přátelí se od prvního dne na univerzitě, vzhledem ke stejnému oboru mají stejné předměty, společně trénují jak ve škole, tak ve svém volném čase. Přesto není jejich přátelství tak hluboké, jak by se člověk na první pohled domníval.

Zkuste si povídat při běhání, plavání nebo rychlé jízdě na kole.

„Stačí vám, když vás zase vyhodím v centru jako naposled?“ přeruší po chvíli ticho v autě Charlie.

„Jo, stále bydlím hned na náměstí,“ Piper se zazubí z předního sedadla.

Zoe také přikývne. „Mám s sebou notebook a potřebuju ještě udělat něco do školy. Zajdu do ‚Blízkých setkání‘.“

„Už zase?“ Piper se otočí dozadu a zašklebí se na Zoe. „Nejsi na tom kafi nějak závislá?“

Na kafi ne.

Zoe si nechá svou myšlenku pro sebe a pokrčí rameny. „Ne, jen se mi tam dobře pracuje.“

„Mohla bych jít s tebou?“ otočí se Hannah na Zoe, jakmile je Charlie vyloží na náměstí, jen několik desítek metrů od kavárny. „Mám taky nějakou práci,“ dodá tiše, jakoby se bála, aby svým hlasem nevyrušila kolemjdoucí.

Zoe na okamžik zaváhá a spolkne slovo ‚ne‘, které ji jako první vypluje na jazyk. „Jestli chceš,“ pokrčí rameny a snaží se na sobě nedat znát, že jí nečekaná společnost kazí její plán.

Plán, následující minimálně hodinu, či dvě ‚nenápadně‘ pozorovat jednu z majitelek kavárny, do které je již několik měsíců blázen.

Tiše si povzdychne a spolu s Hannah se vydají ke kavárně.

Doufám, že se jí ty růže líbily. Napadne Zoe v okamžiku, kdy vezme za kliku.

Cink.

4

Chloe nesnášela svou rodinu.

Nesnášela své spolužáky, vrstevníky a obecně řečeno, nesnášela lidi.

Život k ní nebyl nikdy milý, což platilo dvojnásobně o lidech v jejím okolí. Nejlépe ji bylo v online světě, se svými přáteli, se kterými ji spojovala společná vášeň.

Sci-fi, fantasy, počítačové hry, knihy, filmy a seriály.

Ve škole se cítila jako vyvrhel. Vetřelec, který nepatřil mezi své druhy. Kluci jí naprosto ignorovali a holky si z ní neustále dělaly legraci. A člověk by skoro až nevěřil, jak zákeřné umí sedmnáctileté dívky být.

Doma to bylo ještě horší. Celá rodina byla přísného náboženského vyznání, Chloe musela několikrát týdně do kostela, modlit se před jídlem a večer před spaním.

Nenáviděla to.

Nejvíc ale nesnášela, jak pro ni rodiče neměli pochopení a navzdory jejímu věku jí nenechali zvolit si samu, zda chce, či nechce věřit. V jejich domě se prostě věřit muselo a hotovo.

Jakýkoliv problém, se kterým za nimi kdy přišla, skončil modlitbou. Od určité chvíle se rodičům prostě přestala s čímkoliv svěřovat. V podstatě s nimi přestala komunikovat, pokud to nebylo naprosto nevyhnutelné.

A jediný člověk, kterému mohla cokoliv říci žil tisíce kilometrů daleko.

Stephanie.

To byla její spřízněná duše.

Před dvěma lety se seznámily na internetu skrze svou společnou zálibu a od té chvíle si psaly kdykoliv to bylo jen trochu možné. Věděly o sobě snad úplně vše a hlavně se navzájem velmi dobře chápaly.

Stephanie byla o tři roky starší než Chloe a před nedávnem se ji svěřila s tím, že je na holky.

Další věc, kterou nenáviděla na víře svých rodičů. Kdyby tušili, že se přátelí s někým takovým, okamžitě by jí to zakázali. Chloe před nimi proto tajila i své přátelství se svou vlastní spřízněnou duší a to ji velice mrzelo. Samotné se jí líbili kluci, ale dovedla si představit ten virvál, co by spustila její máma.

Co kdyby to náhodou taky chytla?

Už dávno se rozhodla, že jakmile toho bude schopná, sbalí si svých pár švestek a opustí své rodiče i celé tohle prokleté město.

Cink.

Ze zamyšlení ji vytrhne známý zvoneček nade dveřmi jejího nejoblíbenějšího místa na světě.

‚Blízká setkání‘ je místo kam pravidelně utíká před okolním světem. Jediné místo, kde se obklopená knihami, příjemným prostředím a se svou spřízněnou duší online cítí jako doma.

„Dobrý den,“ pohlédne na jednu z majitelek kavárny, jakmile vejde dovnitř.

„Dobrý,“ nucený úsměv, který její pozdrav doprovází, naznačuje, že se Sam něco nelíbí.

Chloe zapluje na své oblíbené místo u nejzapadlejšího stolečku pro dva a začne z batohu vytahovat notebook. Při tom zvědavě pozoruje Sam.

Chloe ví, jak se obě majitelky jmenují, přece jen k nim chodí už docela dlouho téměř každý den. Alex je ta upovídaná, rozverná a extrovertní. Ne, že by Chloe její povaha přímo vadila, ale tak nějak má blíže k té uzavřené, introvertní a věčně zadumané. Tedy k Sam.

Když zapojí notebook a pustí jej, rozhlédne se.

Jsem tady první. Kde je Molly? Sam je tady sama?

Chloe náhle dochází, proč má Sam v obličeji ten zamračený výraz.

Co již stihla totiž vypozorovat je, stručně řečeno, že Sam je hrozné nemehlo.

Tohle bude asi zábavnější den než obvykle. Napadá Chloe až téměř škodolibě.

„Dáte si jako obvykle?“ připluje k ní za chvíli Sam a po chvíli přemýšlení pokračuje. „Cappuccino?“

Chloe se na tváři rozhostí široký úsměv a nutno podotknout, že ten je u ní taky značně vzácný. „Jako obvykle,“ přikývne. „Pomerančový džus.“

Ruměnce ve tvářích a rozpačitý úsměv, který ji Sam věnuje, jsou téměř k nezaplacení.

Sam se vydá vytvářet první dnešní objednávku, zatímco se Chloe automaticky přihlašuje na Skype, kde má všechny své opravdové přátele.

Za chviličku u ní na stole přistane požadované pití, za které s úsměvem poděkuje a chvíli sleduje Sam, která se odšourá zpět za pult, očividně nejistá v tom, co má teď dělat.

Chloe očima zabloudí do druhého rohu místnosti, kde má Sam svůj pracovní stůl, kde obvykle sedí. Nikdy se nedozvěděla, co na svém notebooku vlastně dělá, ale její zvědavost, nebo spíše odvaha, nikdy nebyla tak velká, aby se odvážila zeptat. Ani Alex, natož Sam samotné.

Při zjištění, že Stephanie není online, se Chloe vydává ke knihovničce za svými zády, kde po chvíli nachází knihu, kterou má právě rozečtenou.

Kavárna spojená s knihkupectvím s možností půjčit si některé knížky na čtení. Ten kdo tohle vymyslel, je naprosto geniální.

Miluju to tady.

S touhle myšlenkou Chloe usrkne trochu džusu a nalistuje stránku, kde včera skončila.

Samozřejmě během čtení nezapomíná pravidelně očkem sledovat, jestli se náhodou neobjeví Stephanie online. Nemůže se totiž dočkat, až jí popíše Samanthino faux pas, které ji před chvílí tak pobavilo.

Sam je opravdu v mnoha ohledech jako já.

Asi taky nenávidí lidi.

5

Cink.

Sean se rozhlédne po malé kavárně, do které právě vešel a s překvapením zjišťuje, že ve vyvýšené části obchodu se nachází také malé knihkupectví.

Zajímavý nápad.

Rozplývání nad právě objevenou kavárnou potlačí do ústraní a vyhledá místo u jednoho ze stolů, kde mu nikdo neuvidí přes rameno do notebooku. Ten pevně svírá v kabele, kterou má přehozenou přes rameno.

Na druhé straně místnosti sedí v rohu mladá slečna s hranatými brýlemi na očích, která právě něco sama ťuká do svého notebooku. Kromě jiné krátkovlasé slečny za pultem, pravděpodobně obsluhy, zde již nikdo jiný není.

Sean toto místo nezná a dovnitř jej nalákal znak ‚free wifi‘ na dveřích, přesto se mu zde ale ihned zalíbilo. Tohle místo má jakýsi pohodový a uklidňující účinek.

Jakmile se posadí, vytáhne notebook a zapne jej, objeví se u něj servírka s křečovitým úsměvem na tváři.

„Co si dáte?“ zeptá se, zatímco se snaží v ruce správně umístit bloček s papírky, na které se chystá zapsat si jeho objednávku.

„Ehm...,“ Sean v rychlosti pohlédne na jednostranný nápojový lístek postavený na stole. „Poprosím dvojité espresso.“

Mladá servírka chvíli zápasí s tužkou a papírkem. „Hned to bude,“ otočí se na podpatku a odchvátá zpět za pult.

Sean jí již nevěnuje pozornost a vytahuje na stůl stoh papírů a svůj fotoaparát, ze kterého vytahuje SD kartu a strká ji do počítače.

Zhluboka si povzdychne a čeká, až karta naběhne. Jeho pozornost po chvíli přiláká zaklení zpoza velkého přístroje na dělání kafe.

Pousměje se.

Slečně se moc nedaří a on tiše doufá, že to kafe bude poživatelné.

Když karta konečně naběhne, Sean se začne přehrabovat v hromadě čerstvě pořízených fotografií. Už několik dnů má novou zakázku. Najal si jej chlap, který měl podezření, že jej podvádí manželka.

Sean si znovu povzdechl a prsty si promnul oči.

Nesnášel svou práci. Už od malička chtěl být policistou, ale na akademii jej nevzali, protože má vrozenou srdeční vadu, která mu neumožňuje náročnější fyzickou zátěž. Myslel si, že práce soukromého detektiva mu umožní se této profesi co nejvíce přiblížit. Více se ale mýlit nemohl.

Devadesát procent jeho práce obsahovalo sledování partnerů, kteří bohužel byli ve většině případů opravdu nevěrní, a Sean byl už unavený tím neustálým zklamáním, s jakým se pořád setkával.

Jeho současný klient bylo misogynní prase, kterému snad sám přál, aby ho žena Heather podváděla. Heather se živila jako učitelka klasického tance a Sean se byl před třemi dny přihlásit do její třídy, aby se k ní dostal trochu blíže. Heather byla krásná tmavovlasá pětatřicátnice, kterou byla radost sledovat při své práci. Tancovala naprosto úchvatně a Sean se přistihl, že jej docházení na její hodiny ve skutečnosti baví. A nejlepší na tom všem bylo to, že doposud nenalezl jediný důkaz o tom, že by svého muže podváděla.

Sleduje ji, prochází její poštu, kterou mu ochotně nosí její muž, tráví v jejím tanečním studiu každý den několik hodin, napíchl se jí dokonce na telefon.

Nic.

Seana až skoro mrzelo, že bude muset svému klientovi sdělit, že jeho nádherná a sympatická žena je věrná někomu takovému, jako je on.

Sean se zarazí, když si uvědomí jakým způsobem o Heather uvažuje. Fakt, že právě několik minut upřeně zkoumá jednu z jejích fotografií na svém počítači, mu také příliš nepřidá.

Zakroutí hlavou a fotografii zavře. Je to manželka jeho klienta, nic takového nepřipadá v úvahu.

„Tady to máte,“ přistane u něj na stole najednou tácek s požadovaným kafem, karafou s mlékem, několika cukry a skleničkou čisté vody.

„Děkuji,“ Sean pohlédne na servírku a oplatí ji její úsměv.

Sean si nemůže nevšimnout červeného fleku na jejím prstu a má na okamžik výčitky, že se při tvorbě jeho kafe pravděpodobně spálila.

Některým není souzeno být servírkou, stejně tak jako někomu není souzeno být policistou. Napadne ho a na okamžik jej opět zavalí vlna nesnášenlivosti ke své práci.

Sean si nalije do kafe trochu mléka, hodí si tam kostku cukru a pečlivě kafe zamíchá.

Musí sepsat kde všude Heather za posledních pár dnů sledoval, co tam dělala a s kým tam byla. Musí také sepsat náklady a čas, který by mu klient měl zaplatit. Sám si není jistý, jestli do nákladů zahrne také kurz tance, který se mu samotnému tak moc líbí.

A ve kterém má v plánu zůstat.

A pořád se snaží sám sebe přesvědčit, že jen kvůli tanci.

6

„Ambulance 4, hasičský vůz 51, autonehoda na hlavním náměstí,“ hasičskou stanicí se rozlehl hlas dispečerky a všichni přítomní okamžitě zanechali všeho, co právě dělali.

Jennifer svou práci milovala, navzdory dlouhým směnám a sem tam také docela nebezpečným situacím, do kterých se mohla dostat.

„Řídím!“ křikla na svou kolegyni Carol už spíše ze zvyku, než že by musela. Posledních několik měsíců jejich sanitku řídila vždycky ona a Carol si nestěžovala.

Upřímně. Carol byla hrozná řidička.

Během několika málo minut se z požární stanice vyřítila jejich houkající sanitka v těsném závěsu za hasičským vozem jejich kolegů.

Měli na stanici úžasný kolektiv, a i když byly s Carol jediné ženské mezi bandou chlapů, za nic na světě by to nevyměnila. Stejně se vždycky v mužském kolektivu cítila lépe.

Za chvíli již přijížděli na náměstí, kde v sobě byl nabouraný náklaďák a osobní auto. Nešlo si nevšimnout velkého množství přihlížejících, kteří se zastavovali a dokonce také vylézali z obchodů ven, aby se také podívali.

Nesnášela tyhle čumily, kteří měli z něčího neštěstí tak akorát zajímavou podívanou.

„Vezmu si řidiče náklaďáku,“ Carol kývne směrem k muži sedícím na patníku vedle havarovaného auta, kterému po čele stéká krev. Než se Jennifer naděje, Carol již otevírá zadní dveře sanitky a bere si z ní svou tašku s první pomocí.

„Wille, hydraulické kleště!“ zakřičí Mark na svého kolegu v okamžiku, kdy Jennifer dorazí se svou taškou k osobnímu autu, které má celou přední část sešrotovanou pod vysokým náklaďákem.

Uvnitř spatří tak čtyřicetiletého muže s tržnou ránou na hlavě a s oběma nohama zaklíněnými pod palubní deskou.

„Jak se jmenujete?“ Jennifer odloží svou tašku a přiloží dva prsty na krk řidiče.

„Vůbec jsem ho neviděl…,“ vydechne řidič.

„Jste v šoku, všechno bude v pořádku. Potřebuju vědět, jak se jmenujete,“ Jennifer vytahuje z tašky límec a zkušenými pohyby jej nasazuje řidičovi kolem krku.

„Harry,“ vydechne tiše a tvář mi zkřiví bolestivá grimasa.

„Já jsem Jennifer,“ promlouvá k němu klidně a ukračuje na stranu, aby udělala místo hasičským kolegům, kteří právě s těžkou technikou odřezávají zaseknuté dveře.

„Je tam zaklíněný,“ zaklekne Mark vedle auta, zatímco Will odhazuje stranou odřezané přední dveře.

„Harry, potřebuju vědět, jestli vás kromě hlavy bolí ještě něco. Můžete pohnout nohama?“ Jennifer se zahledí na jeho přimáčknuté končetiny a tiše doufá v kladnou odpověď.

Harryho tvář opět zkřiví bolest. „Hýbou se?“ zachroptí a z úst se mu vyřine pramínek krve.

Doprdele, vnitřní krvácení.

Mark pohlédne na Jennifer a zakroutí hlavou. Nohy se mu nepohnuly ani o píď.

„Dobře Harry, hasiči tě teď vyprostí z auta, ano?“ Jennifer pevně sevřela řidičovi rameno a ustoupila, aby uvolnila místo.

Kluci budou muset odřezat velký kus palubní desky, aby Harryho osvobodili. Uvolněný tlak může způsobit velmi rychlé vykrvácení, pokud má nějaké závažnější poranění na nohou. K tomu vnitřní krvácení a to že nepohnul nohama.

Tyhle vyhlídky se mi vůbec nelíbí.

Vzduch protnul hlasitý zvuk ruční pily, pomocí které se hasiči začali prořezávat palubní deskou.

Jennifer uslyšela i přes hlasitý zvuk Harryho bolestivý výkřik a spíše instinktivně vytáhla z tašky několik gáz a stahovadel.

„Přestaňte!!“ zakřičela náhle Jennifer a chytla Marka za rameno.

Hluk ustal, Jennifer se ve vteřině vetlačila mezi dva hasiče a zaklekla vedle Harryho.

Palubní deska se pohnula a uvolnila tlak na Harryho nohy, ze kterých začala přímo prýštit rudá tekutina.

Stehenní tepna.

Jennifer si z levé ruky stáhla gumovou rukavici a zasunula ji do stále velmi úzkého prostoru pod Harryho nohama. Harry pod jejími dotyky skučel bolestí, ale Jennifer bylo jasné, že jestli krvácení hned po hmatu nenajde a nezastaví, nepřežije to.

„Tak Harry, špatná zpráva je, že máte tepenné krvácení. Ta dobrá je, že jsem ho našla a prsty jsem krvácení zastavila,“ Jennifer vzhlížela na Harryho, který na ní s přivřenýma očima mlčky hleděl.

Upadá do bezvědomí.

„Marku, musíte pokračovat!“ křikla Jennifer a koutkem oka zahlédla Carol, která k autu přivezla pojízdné lehátko ze sanitky.

„Jenn, jestli tu takhle zůstaneš a mně ujede ruka…“

„Tak to aby ti raději neujela,“ suše odvětila Jennifer, uhnula stranou, jak ji to její pozice dovolila a tiše se modlila, že ji Mark nic neuřeže.

Zvuk byl z té blízkosti téměř ohlušující a Jennifer musela zatínat všechny svaly na paži, aby ji při vibracích z řezání palubovky nesjely zakrvácené prsty z Harryho tepny.

Po chvíli, která Jennifer přišla téměř nekonečná, se Markovi a Willovi podařilo odříznout a odstranit část palubovky i s volantem.

Harry byl v té době již úplně v bezvědomí. Jennifer mu po naložení na lehátko provizorně tepnu podvázala a Carol si k němu sedla do zadní části sanitky.

Zakrvácená dlaň ji nepříjemně klouzala po volantu, ale přesto jela jako zběsilá do nejbližší nemocnice.

Harrymu nezbývalo mnoho času.

Jennifer se na sebe zahleděla do zrcadla a musela se pousmát. Vypadala jako masový vrah. Zakrvácenou rukou si asi dávala pryč vlasy z čela a tak měla obličej samou krvavou šmouhu. Levou ruku měla slepenou krví až nad loket.

Sundala si zakrvácenou uniformu a pečlivě si vydrhla obě ruce a opláchla obličej. Další pohled do zrcadla byl již o něco lepší, třebaže její dlouhé světlé vlasy byly svázané v něčem, čemu se nedalo říkat jinak než chuchvalec čehosi.

S bundou v ruce vylezla z toalet na nemocniční chodbu, kde na ni čekala Carol.

„Dobrá práce,“ kývla na ni její starší kolegyně. „Zachránilas mu život,“ poplácala Jennifer po rameni a usmála se.

Jennifer se jen mlčky pousmála. Necítila se jako hrdinka, byla to prostě její práce.

„Jdeme dneska po směně někam na pivko, nepřipojíš se konečně taky?“ Carol tázavě zdvihla obočí, zatímco se vydaly směrem k východu.

Jennifer si tiše povzdechla. Měla všechny své kolegy moc ráda, ale přímo úzkostlivě chránila jedno své tajemství, které nechtěla, aby někdo někdy věděl. Na jednu stranu by jej nejraději vykřičela do světa, ale naposledy když něco takového udělala, rozvrátilo to celou její rodinu. Už si ani nepamatovala, kdy byla naposledy doma u rodičů.

Čtyři, možná pět let?

„No, tak zkusit jsem to musela,“ usmála se Carol, jakmile viděla zadumaný výraz Jennifer.

„Počkejte!“ obě se jako na povel zastavily a otočily se za křičícím hlasem.

„Co se děje?“ Jennifer se výraz ve tváři doktora vůbec nelíbil. „Náš pacient?“

„Zrovna začala jeho operace, ale z jeho dokladů a zdravotní dokumentace jsme zjistili…,“ doktor se na okamžik odmlčel a vážně pohlédl na Jennifer, které se téměř okamžitě stáhlo hrdlo hrůzou.

„Měla jsem rukavi…,“ téměř se zajíkla, když si uvědomila, že si ji sundala, aby byla schopná lépe nahmatat Harryho narušenou tepnu.

„HIV?“ chmury v obličeji Carol nešly přehlédnout.

Doktor mlčky přikývl. „Musíte na testy. I kdybyste měla celou dobu rukavice, víte, že jde o standartní postup.“

Jennifer by přísahala, že se ji na okamžik zastavilo srdce. „Sundala jsem si levou rukavici,“ při těch slovech se zahleděla na svou dlaň a hřbet ruky.

„Žádné oděrky nevidím, ale znáte protokol. Pojďte se mnou prosím,“ doktor pokynul zpět do chodby a Jennifer jej váhavě následovala.

„Počkám tady!“ slyšela za sebou ještě Carol a v jejím hlase obavy.

7

Dříve takový nebyl.

Byl milý a pozorný. Hodný a štědrý.

Heather nechápala co jejího muže tak drasticky změnilo, ale hluboko uvnitř tušila, že takový byl vždycky, jen to uměl dobře maskovat. A po svatbě, kdy už byla Heather „jeho“, se asi rozhodl, že s maskováním končí.

Bohužel pro ni.

Heather potichu vycouvala z domu a tiše za sebou zavřela dveře.

Posledních několik týdnů nabírala stále více a více práce, soukromých hodin tance a podobně, jen proto, aby mohla být co nejdéle mimo dům. Ráno vstávala brzy a velmi tiše se téměř proplížila ven, jen aby Petera nevzbudila.

Vždycky si totiž našel záminku k tomu, aby na ni mohl křičet. Ať už šlo o došlé mléko nebo o to, že prohrálo jeho oblíbené hokejové mužstvo a za to přece logicky taky mohla vždycky ona.

Nikdy ji fyzicky neublížil, ale asi bylo jen otázkou času, než mu psychické týrání přestane stačit.

Heather se děsila chvíle, kdy se tak stane.

Nasedla do svého auta na příjezdové cestě a vydala se do centra. Ta obrovská úzkost, která ji tížila, z ní opět spadla, jako vždy, když nebyla v Peterově společnosti.

Dnes ráno na ni čeká soukromá lekce a tiše doufala, že se jí podaří sejít se svou kamarádkou Alex. Ta byla jediná ze všech lidí v jejím okolí, která věděla, jak to u ní doma vypadá. Pořád ji přemlouvala, ať Petera opustí, ale Heather si nebyla jistá, že to dokáže. Navzdory všemu jí stále nebyl lhostejný.

Mimoděk položila ruku na svou kabelku na sedadle spolujezdce. Uvnitř dřímala pracovní nabídka, která se k ní včera dostala skrze známou. Pracovní nabídka, která by mohla vše změnit, už jen proto, že místo jejího případného nového zaměstnání je v Londýně.

Je to znamení, že mám opravdu od Petera odejít?

Za chvíli zaparkovala pod domem, kde sídlilo její taneční studio, a když si všimla, že se naproti přes náměstí někdo pohybuje v „Blízkých setkáních“, rozhodla se za Alex skočit okamžitě.

Navíc ranní kafe s sebou jí taky neznělo jako úplně špatný nápad.

Cink.

Zvonek vyrušil Alex, která se v něčem přehrabovala za barovým pultem a její hlava se okamžik na to vynořila, aby zkontrolovala kdo tam tak brzy ráno straší.

Sam to být nemůže, ta sem téměř nikdy nechodí dříve než pár minut před otvíračkou.

„Heather, ahoj“ zafuněla Alex, vytáhla na pult krabici plnou kávy a s hlubokým povzdechem si dala pryč z tváře své již nezvykle dlouhé rezavé vlasy. „Zase tak brzo do práce?“ tázavě zdvihla obočí a Heather bylo více než jasné, na co naráží.

Téměř provinile přikývla a pohlédla na hodinky. Lekce s klientkou ji začínala až za třicet minut.

„Uděláš mi jednoho probíráka?“ došla k Alex a lehce ji objala.

„Jasně, jako obvykle?“ usmála se a zanořila se do krabice s kávou.

„Ano prosím,“ Heather zabořila ruku do své kabelky a na okamžik se zarazila. „Potřebovala bych s tebou něco probrat, nebudeš mít dneska odpoledne čas?“ Cítila, jak její prsty přejíždí po hranatém obalu jejího pasu, který měla ukrytý v kabelce.

„Jdu dneska na ty křtiny a netuším za jak dlouho mě Jess pustí domů,“ pohlédla Alex mezi připravováním kávy na Heather a když spatřila její nešťastný výraz, dodala: „Ale někdy k večeru by to snad už mělo jít, zavolám ti, až budu moct? Nebo se sem rovnou zastav.“

Alex téměř mohla slyšet ten kámen, co Heather spadl úlevou z hrudi.

„Dobře, mám ještě jednu prosbu,“ vytáhla z kabelky svůj cestovní pas a podala ho Alex, která nechápavě zdvihla obočí.

„Schováš mi to u sebe? Večer ti to vysvětlím,“ možná byla už paraniodní, ale kdyby Peter přišel na její plán dříve než by stihla odjet, je si téměř jistá, že by jí v tom chtěl zabránit. A zabavení jejího cestovního pasu je v podstatě jediná možnost jak to udělat. Účet v bance má svůj a za několik posledních let se ji podařilo ušetřit dost na to, aby jen s pasem v ruce mohla odjet. Vše potřebné se dá koupit.

Alex si pas váhavě vzala a poté jej mlčky schovala pod pult. „Večer se uvidíme určitě, na to vysvětlení jsem totiž pekelně zvědavá,“ usmála se po chvíli a podala Heather její obvyklé kafe téměř v půllitrovém kelímku. „To je dobrý, zvu tě.“

„Děkuju,“ usmála se a kelímek převzala. „Užij si křtiny a pozdrav neteř,“ opět Alex lehce objala a vydala se ke dveřím. „Večer zavolej. Jo, a abych nezapomněla, v té sukni vypadáš jinak,“ zazubila se s rukou na klice. „Hezky, ale jinak,“ a aniž by čekala na odpověď, vyšla ven ze dveří.

„Hezky ale jinak,“ zopakovala si nabroušeně pod nos Alex a stáhla si sukni, která ji opět sama od sebe vylezla o několik centimetrů výše. „Nesnáším to,“ zavadila pohledem o pas schovaný pod pultem a chvíli přemýšlela nad tím, co se asi děje.

Třeba toho parchanta konečně opustí.

Heather si usrkla ze své kávy a na okamžik se rozplývala v chuťovém nebi. Kafe z „Blízkých setkání“ bylo prostě to nejlepší.

Zamířila si to ke svému studiu a již z dálky uviděla pod domem svou první dnešní klientku. Před několika dny začal jarní taneční kurz, ve kterém má osm lidí. Všichni zaplatili celý téměř měsíční kurz dopředu. Chtě nechtě Heather přemýšlela nad tím, že pokud opravdu odjede, bude muset jarní kurz zrušit a všem klientům vrátit peníze. Tato myšlenka ji byla proti srsti, nesnášela, když někde nechávala něco nedokončené. Na druhou stranu, buď kurz ukončí, nebo bude ještě měsíc doma trpět a nebyla si vůbec jistá, jestli tak dlouhou dobu přežije.

Jak psychicky, tak možná už i fyzicky.

8

Sam jejich malou kavárničku milovala.

S Alex byly kamarádkami už od základní školy a přesně takové místo si vysnily již během prvního ročníku na střední. Tenkrát šlo jen o sen, který ani jedna nevěřila, že se kdy splní, ale když obě odmaturovaly, zjistily, že by chtěly tenhle podnik zkusit rozjet. Obě si do začátku půjčily od rodiny a podařilo se jim sehnat také nějaké investory. Několik prvních let to nebylo lehké a musely si hodně odpírat, aby nezkrachovaly. Pomalu ale jistě si ale získaly stálé zákazníky a vše se obrátilo k lepšímu. Teď si již mohly dovolit zaměstnávat také jednu servírku, která společně s Alex v kavárně obsluhovala. Velmi rychle totiž zjistily, že Sam se na takovou práci kvůli své ‚šikovnosti‘ opravdu nehodí. Sam si tedy s požehnáním Alex v rohu kavárny udělala své pracovní místo, kde se věnovala své velké zálibě, která začala v poslední době nést také ovoce.

Psaní.

Už od mala vynikala svou schopností mluvit a její učitelky si ji nemohly v psaném projevu vynachválit. Jedna z učitelek, se kterou byla Samantha do dnešního dne v kontaktu, poslala nějakou její tvorbu svému známému, který pracoval v nakladatelství.

Když to Sam zjistila, hrozně vyváděla, ale její dílo na něj tak zapůsobilo, že hned druhý den přijel do města, sešel se s ní a požádal ji o to, aby zkusila napsat něco delšího, nejlépe rovnou román. Sam si myslela, že si z ní dělá legraci, ale když pochopila, že to myslí vážně, vzala si týden na rozmyšlenou.

Během tohoto týdne napsala několik desítek stran a bylo ji jasné, že takovou šanci odmítnout nemůže. Druhá taková by se totiž objevit nemusela.

To bylo téměř před dvěma měsíci a Sam svou knihu již dokončovala. Alex na ní opakovaně dorážela ať jí to dá přečíst, ale Sam obsah knihy úzkostlivě tajila a nikdo kromě ní do ní nesměl nahlédnout.

Prozatím.

Cink.

Z myšlenek ji vytrhl zvonek u dveří a Sam by mohla přísahat, že v životě neviděla Molly tak ráda jako právě teď.

„Už jsem tady,“ udýchaně došla k baru a odložila si kabelku. Opravdu ze zastávky asi běžela, jak slíbila. „Moc se omlouvám, přísahala bych, že mi řidič zavřel ty dveře před nosem schválně,“ odložila jarní kabát a rozhlédla se po kavárně.

Chloe, jako obvykle. Musela se Molly usmát pod nosem. Tahle holka byla přesná jako hodinky. V rohu kavárny seděl ještě jeden zákazník, který zamračeně hleděl do notebooku. „Tak jaks to tady zvládla?“

„Dobrý, spálila jsem se jen jednou,“ zdvihla Sam ruku a ukázala Molly zarudlý ukazováček.

Molly se musela uchechtnout. „Tak to jsi byla šikovnější, než obvykle,“ nemohla si nerýpnout.

Než Sam stihla zareagovat, kavárnou se rozlehl dobře známý zvuk zvonku.

Zoe s kamarádkou… myslím, že se jmenuje Hannah? Molly byla vždycky značně extrovertní, takže téměř s každým zákazníkem prohodila aspoň pár slov a Zoe sem chodila dost pravidelně, takže o ní věděla spoustu věcí. Jedna věc ji ale byla jasná, aniž by jí to kdokoliv řekl. Byla až po uši zakoukaná to Samanthy. Musela by být slepá, aby si toho nevšimla. Vždycky si sedla ke stolu s dobrým výhledem na Samanthino pracovní místo a velmi ‚nenápadně‘ ji pozorovala. Molly si kvůli tomu Sam často dobírala, ale Sam jí to nevěřila a myslela si, že si dělá jen legraci.

„Skočíš tam prosím? Ještě se přezuju,“ kývla Molly k nově příchozím slečnám a místo přezouvání pobaveně sledovala, jak to proběhne.

„Dobrý den, co si dáte?“ přišla Sam k jejich stolu a pohledem přelétla z Hannah na Zoe.

„Poprosím Latté,“ Zoe si byla téměř jistá, že se začervenala, ale nemohla to zastavit.

„Já si dám vodu,“ hlesla Hannah, aniž by vzhlédla od své zrcadlovky, se kterou si hrála v klíně.

„Hned to bude,“ pousmála se Sam, jak nejpřesvědčivěji dovedla a namířila si to zpět k Molly.

„Co je?“ Sam se zamračila, jakmile spatřila Molly vyzubený výraz.

„Ale nic,“ zakývala hlavou a pustila se do přezouvání. Sam by si toho nevšimla, ani kdyby jí tím někdo praštil přes hlavu. „Čí jsou?“ kývla po chvíli na okraj barového pultu, kde hověla krásná kytice rudých růží.

„Nevíme,“ Sam pokrčila rameny. „Ráno je přinesl poslíček, nebyly na konkrétní jméno.“

Jo, tak anonymní jo? Hmmm.

Molly k nim přišla a zhluboka k nim přičichla, přičemž se zahleděla na Zoe. Ta okamžitě uhnula pohledem a snažila se dělat jakoby nic. Molly bylo ale hned jasné, odkud vítr vane.

„Jsou pro tebe… od Zoe,“ přistoupila blíže k Sam a spiklenecky zašeptala. Sam obrátila oči v sloup.

„Zase ta tvoje šílená teorie.“

„Podle toho jak se před chvílí tvářila, to již není teorie,“ zašeptala Molly s úsměvem od ucha k uchu a šla připravit objednané pití.

Sam chvíli mlčky zírala na růže, a když poté pohlédla na Zoe, přistihla ji, jak na ni hledí.

Né, to není možné. To se Molly jen zdá.

Zakroutila hlavou a vydala se ke svému pracovnímu místu. Konečně snad bude mít chvíli na psaní.

„Ten pes venku je váš?“ zaslechla Sam starého muže, který právě s funěním dosedl ke stolu poblíž.

„Pes?“ Sam automaticky koukla ven skrze výlohu a zahlédla pod lampou ležícího mladého německého ovčáka. „Ne, můj není.“

„Dobrý den, Joe,“ přispěchala k jeho stolu Molly a věnovala mu úsměv. „Všimla jsem si ho už tak před hodinou, není uvázaný a obojek nevidím. Nevím, čí je,“ pokrčila rameny a zaměřila svou pozornost na Joea. „Jak se má Anne?“

Sam vstala a zbytek rozhovoru už odignorovala. Místo toho si to zamířila ven.

Byl nádherný. Sam milovala zvířata, obzvláště psy a německé ovčáky především.

Mohl mít jen několik měsíců a hrozně ji připomínal Dennyho.

Denny.

Její první a zatím poslední pes. Měla jej téměř 11 let a byl to ten nejvěrnější a nejúžasnější tvor na světě.

Aniž by chtěla, její myšlenky zabloudily několik let zpátky, na okamžik, kdy Denny zemřel.

Vždycky se strašně bál bouřek, lítající hromy a blesky jej děsily k smrti. Sam jej proto vždy při bouřce vzala k sobě domů a byla u něj, dokud bouřka neodezněla. Vždycky se celý třepal strachy a Sam se jej snažila uklidnit. Její přítomnost mu pomáhala.

Jednou byla nemocná a zaspala začátek bouřky. Jakmile si uvědomila co se děje, ihned na sebe hodila bundu a v papučích vyběhla ven pro Dennyho.

Ten se pološílený strachy snažil prorvat ven dírou v plotě, která tam den předem ještě snad ani nebyla. Sam na něj křičela jménem, zatímco k němu běžela. Kdyby se probudila o minutu dříve, tak by to dopadlo všechno úplně jinak. Sam od něj byla již jen několik kroků, když se mu podařilo se skrze díru v plotě protáhnout. Vyběhl na silnici, rovnou pod projíždějící auto.

Nikdy na ten okamžik nezapomene a je si jistá, že si to nikdy neodpustí. Dalšího psa už nechtěla, protože se bála, aby se někdy nestalo něco podobného.

„No ahoj, krasavče,“ ve vlastním hlase slyšela, jak se rozplývá, ale nemohla si pomoci. Zaklekla vedle něj a než se nadála, už na ní skákal a snažil se jí olíznout. „Ale, ale. Ještě se ani neznáme, nemůžeš na mě tak zhurta,“ se smíchem jej ze sebe sundala a začala jej škrábat pod krkem. „Kde máš páníčka?“ při těchto slovech se rozhlédla po náměstí, ale neviděla nikoho, komu by mohl patřit.

Alex nebude mít asi radost, ale těmhle psím očím se nedá odolat. Dokud jej nepřijde někdo hledat, bude o něj alespoň postaráno.

Už teď si ale Sam byla jistá, že si nepřeje, aby pro něj někdo přišel.

Na první pohled se totiž zamilovala.

9

Sean byl z událostí dnešního dne úplně mimo.

Téměř celé dopoledne strávil v nové kavárničce, kterou ráno objevil a která se mu tak zalíbila. Dokonce s potěšením zjistil, že pokud sedí u okna, má hezký výhled na taneční studio, kde Heather pracovala. Bylo to sice trochu dále, než z jeho obvyklého stanoviště ze zaparkovaného auta, ale byl si jistý, že pokud by vyšla Heather, bezpečně by ji poznal. A navíc, tady měli k jeho překvapení výborné kafe a hlavně měl k dispozici toaletu, která mu u celodenního sledování chyběla snad nejvíce.

Lidí v kavárně během dne přibylo. Mladá slečna, která tady byla, když ráno přišel, zde seděla poměrně dlouho. Vypila hodně džusu, dlouho si četla a poté si stejně dlouho s někým vehementně psala na svém notebooku. Hudba, kterou měla puštěnou do sluchátek, místy dolehla až k němu.

Když poté přišla nová servírka, Sean s překvapením zjistil, že slečna, která jej obsluhovala dříve, asi obvykle lidi neobsluhuje.

Díkybohu.

Později poté odešel na klasickou dvouhodinovku v tanečním kurzu, kdy se několikrát přistihl, že na Heather nepokrytě zírá. Po velmi rychlé a studené sprše v místních šatnách, se vrátil zpět do ‚Blízkých setkání‘, kde se pohodlně usadil na místě s nejlepším výhledem.

A pak přišla.

Přísahal by, že spustil oči z ulice jen na minutu, když jej ze zamyšlení vytrhnul zvonek u dveří.

Heather.

V první chvíli se téměř vyděsil, že jej načapala, jak ji sleduje. Záhy mu ale naštěstí došlo, že si asi prostě přišla dát jen kávu.

Sledoval, jak stojí u barového pultu a mluví s obsluhou. Očividně znala obě slečny, co tady pracovaly a on se opět přistihl jak na ni hledí. Nikdy v životě snad neviděl nádhernější stvoření.

A pak si jej všimla.

Než se stihl vzpamatovat, stála u jeho stolu.

„Sean, že ano? Chodíte ke mně na hodiny,“ usmála se na něj a Seanovi se jen tak mimoděk rozbušilo srdce.

„Ehm, ano,“ odkašlal si a pokusil se vyloudit úsměv.

„Sedíte u mého oblíbeného stolu,“ rozverně se usmála a Sean se zmohl pouze na pokynutí na židli naproti.

Heather se posadila a než si to Sean uvědomil, strávili povídáním o všem možném více než hodinu. Bylo mu s ní neuvěřitelně dobře a čas v její přítomnosti plynul jako zběsilý.

„Jejda, to je hodin, musím letět, mám ještě soukromou hodinu s klientem,“ vystřelila Heather z židle, jakmile pohlédla na hodinky.

„Nechte to, to je na mě,“ mávl rukou Sean, jakmile pochopil, že loví v kabelce peněženku.

„Děkuju,“ překvapení bylo v jejím hlase znatelné a Sean nechápal, jak je možné, že za sebe tahle úžasná ženská někde musí něco platit.

„Zítra,“ usmála se na něj, mávla na své přítelkyně za barem a vystřelila ven.

Sean hodnou chvíli jen seděl, zíral tupě před sebe a čekal, zda se mu konečně uklidní jeho zběsile bušící srdce.

Když po chvíli také pohlédl na hodinky, myslel si, že ho klepne.

Doprdele, za deset minut mám schůzku.

Čas s Heather opravdu letěl jako o život.

Nesnášel to tady.

Nebylo to ani tak kvůli cigaretovému kouři, který zde vydatně doplňovala valná většina návštěvníků, ale spíše šlo o podstatu toho, že hotel a jeho bar, ve kterém se právě nacházel, patřil jeho klientovi.

To, že svému klientovi v duchu říkal misogynní prase, opravdu pocházelo jen a pouze z jeho pozorování.

Když jej spatřil sedět u stolu na druhé straně místnosti, zhluboka si povzdychl a vydal se k němu. Zrovna se u něj skláněla servírka, která mu dávala najevo svou náklonnost více, než bylo vhodné. Když Sean spatřil, že ruka Petera spočívá na jejím zadku, měl chuť k němu přiběhnout a dát mu jednu po tlamě.

Za Heather, za to, že ji podezříval z nevěry a přitom se sám choval takhle a nepřišlo mu to špatné. A taky za to jak se k ní choval. Sean je nikdy neviděl spolu, ale dokázal si dost dobře představit, jak se k ní asi chová.

Poprvé za celou svou kariéru jej napadlo, že zakázku nedokončí a vycouvá z ní.

„No konečně, kde se couráte?“ plácnul odchozí servírku přes zadek a ležérně si zapálil cigaretu.

Nesmíš mu ublížit.

Sean se zhluboka nadechl. „Dobrý den, omlouvám se, zapomněl jsem se.“

Peter seděl zabořený do koženého křesla a mlčky na něj zíral.

Sean si sedl naproti, z notebookové brašny vyložil na stůl složku a přisunul ji k Peterovi. „Nepodvádí vás.“

Bohužel.

Seanovi se zdálo, že Peterův výraz je skoro zklamaný.

„Jste si jistý? Není skoro vůbec doma,“ naklonil se ke stolu a otevřel složku, kterou začal procházet.

Možná proto jaké jsi hovado?

„Jsem si jistý. Jediné co dělá, když není doma, je práce.“

„Mívá i soukromé hodiny. Co když jí tam chodí někdo, s kým nejen tancuje?“ Peter zavřel složku a opět se opřel do křesla.

To Sean samozřejmě neměl jak zjistit. Alespoň ne nenápadně. Ale z toho co o Heather věděl a jak ji poznal, si byl jistý tím, že něco takového by neudělala. Dokonce ani někomu jako byl Peter.

„Přihlaste se k ní na soukromé hodiny,“ Peterovi téměř zablýskalo v očích. „A chci, abyste po ní zkusil vyjet. Jestli se nechá.“

Sean si nebyl jistý, jestli je v jeho tváři zřetelný ten šok a zhnusení, které v něm Peterův nápad vyvolal.

„Zaplatím vám dvojnásobek toho, co jsme se domluvili plus veškeré vaše náklady,“ dodal po chvíli Peter a tázavě zvedl obočí.

Seanův výraz byl asi opravdu výřečný.

Ne, ani náhodou!! Řekni to!

„Nezlobte se, ale tohle je opravdu už moc,“ zakroutil hlavou.

„Trojnásobek,“ Peter ani nemrkl.

Z toho bych byl živ tak půl roku.

Sean nebyl schopen rychlé reakce, což Peter považoval za souhlas. „Vidíte, že to jde. Peníze vám pošlu ještě dnes, dejte vědět, jakmile bude něco nového,“ vstal, poplácal Seana po rameni a než se nadál, byl pryč.

Doprdele, do čeho jsem se to navezl?

10

Chloe zvědavě odtrhla oči od knížky, když se kavárnou rozlehl jí tak dobře známý zvonek.

Ve dveřích se objevil sympatický, tak čtyřicetiletý muž, s krátkými hnědými vlasy a mírným strništěm na tváři.

Toho jsem tady ještě neviděla.

Chloe se pozastavila nad svou myšlenkou a pak se tomu jen mlčky usmála.

No co, stejně jsem tady víc doma, než… doma.

Pohlédla na monitor notebooku zrovna v okamžik, kdy se tam objevilo jméno ‚Stephanie‘ se zeleným symbolem.

Konečně.

Chloe v rychlosti dočetla odstavec a zavřela knihu.

„(wave) kde se touláš?“ Chloe vyťukala první dnešní zprávu své spřízněné duši, a zatímco čekala na odpověď, sledovala, jak právě příchozí muž usedá ke stolu na druhé straně kavárny.

„(crazy) ani se neptej, průser… mamka se mě dneska zeptala, jestli chodím s Jerrym!“

Chloe polkla. „Cos jí na to řekla?“

„No.. že né. nechci ji o tom lhát, takže je asi nejvyšší čas s pravdou ven (sigh).“

Chloe si okamžitě představila, jak by na takovou zprávu reagovala její rodina. Byla si jistá, že do hodiny by byla bezdomovec. Stephanie to ale naštěstí pro ni měla doma jinak. Mámu i otčíma popisovala jako hodné a chápající. Dokonce si je skrze nějakou školní práci ‚nenápadně‘ oťukala a jejich názor na homosexualitu nebyl nijak extrémně špatný. Chloe jí její rodiče trochu záviděla.

„(y) udělej to. Fakt si myslím, že budou vaši v pohodě a už jim to tajíš docela dost dlouho.“

„Mno, docela… jen asi tak 5 let! (crazy) (worry)“

„(hug) no vidíš, i tobě se určitě uleví :)“ Chloe si nebyla jistá, jestli její snaha dodat Steph odvahu k něčemu je, ale doufala, že ano. Věděla jen, že ona by se k něčemu takovému nikdy neodvážila.

„Jak to uděláš?“ Chloe věděla co je coming-out, ale jak ideálně probíhá, bylo mimo její představivost.

„(sigh) mno za týden mám narozeniny. Vezmu mámu na oběd a tam jí to asi řeknu.“

„Tyjo… budu držet všechno co mám, ale určitě to bude ok ;).“

„Mno, nezbývá než doufat (sigh). Tak a teď prosím změňme téma, nebo mě klepne ;). Co máme dneska novýho na koukání?“

Chloe se usmála. Ano, neexistoval lepší způsob jak zapomenout na dennodenní trable, než probírat seriálky, filmy a podobné závislosti. Natáhla se pro batoh, vytáhla z něj sluchátka a zapojila je do notebooku.

Pohlédla na Sam, která právě za barovým pultem hleděla do svého mobilního telefonu a uvažovala jak ji na sebe upozornit, aniž by mávala.

Žádný způsob ji nenapadl, tak jen vzala prázdnou skleničku, postavila ji na okraj stolu a doufala, že si Sam všimne a přijde se zeptat, jestli si ještě něco dá.

Ve chvílích jako je tato ji její introvertnost a plachost vadila nejvíce.

Strčila si do uší sluchátka, pustila si svůj oblíbený soundtrack z filmu Gejša a pustila se do ‚rozhovoru‘ se Stephanie.

Ano, teprve teď byla ve svém živlu, byla šťastná.

Byla doma.

Stephanie zaklapla svůj notebook, opřela se do židle a vyhlédla z okna.

Venku pršelo.

Dešťové kapky systematicky dopadaly na parapet a vytvářely příjemnou zvukovou kulisu.

Stephanie takové počasí nevadilo a popravdě byla na něj zvyklá. Ne nadarmo je Anglie známá díky svému častému chmurnému počasí.

Udělám to. Za týden už se nebudu muset přetvařovat, nebudu muset lhát. Budu moci být sama sebou.

Chloe ji vždy dokázala zvednout náladu nebo ji povzbudit pokud bylo potřeba. Asi si toho sama nebyla vědomá, ale uměla to jako snad nikdo.

Domovní zvonek ji vytrhl ze zamyšlení a Stephanie pohlédla na hodinky na zápěstí.

To už jsou skoro dvě hodiny? Ten čas s Chloe vždycky tak hrozně utíká.

Stephanie byla na druhou hodinu domluvená se svou spolužačkou Ellie, se kterou měly dohromady na starosti jeden univerzitní projekt.

Takový trochu přerostlý domácí úkol.

Když Stephanie došlo, že zvoní pravděpodobně Ellie, automaticky se ji rozbušilo srdce. Seběhla dolů po schodech a otevřela vstupní dveře.

Na verandě stála Ellie, promoklá na kost. Z jejích dlouhých špinavě blonďatých vlasů tekla voda téměř proudem.

„Proboha, kde máš deštník? Budeš nemocná,“ pokynula Stephanie za sebe do chodby a marně se snažila potlačit to, jaké fyzické i psychické pocity v ní pohled na promoklou Ellie vyvolával.

Byla do ní blázen. Snad od první chvíle co ji na výšce spatřila. Když se chvíli na to spřátelily, její prvotní city se jen prohlubovaly. Byla milá, vtipná, obětavá a hlavně neuvěřitelně ukecaná.

„Nemohla jsem najít deštník,“ zazubila se, zatímco se zouvala v předsíni.

„Nemohla najít deštník? Jak dlouho jsi ho hledala? Minutu? Než ses na to vykašlala a šla pěšky v tomhle lijáku sem?“ Stephanie se uchechtla a zaběhla do koupelny pro ručník.

„No, asi tak nějak,“ zazubila se znovu, zatímco z ní padaly kapky na dřevěnou podlahu.

„Tumáš, trochu se utři prosím tě,“ Stephanie ji podala ručník a obě se vydaly nahoru do jejího pokoje.

Když Ellie sundala džínovou bundu, ze které by se dala voda ždímat, bylo oficiálně potvrzeno, že džínovina není nepromokavá.

„Já se z tebe jednou zblázním,“ zakroutila Stephanie hlavou a usmála se. „Půjčím ti nějaké suché oblečení, nevezmu si na tričko, že dostaneš zápal plic.“ Otevřela svou skříň a začla se v ní přehrabovat.

„Zblázněná už ze mě jsi, ne?“

Stephanie se na okamžik zarazila.

Ne, takhle to určitě nemyslí.

Odkašlala si a vytáhla své oblíbené tričko s motivem Vetřelce a modré tepláky. „Tady,“ otočila se, aby podala věci Ellie. Ta je položila na postel a dříve, než stihla Stephanie odejít, nebo alespoň odvrátit pohled jinam, Ellie už si přes hlavu přetahovala promočené tričko.

Stephanie polkla.

Šlachy a svaly na jejím štíhlém břiše jen hrály, zatímco se soukala ze svého svršku, prsa ji obepínala černá lehce krajková podprsenka.

Stephanie cítila fyzické reakce svého těla a nemohla své oči odtrhnout od té nádhery před sebou.

„Země volá Stephanie!“ zamávala jí před očima Ellie, jakmile se osvobodila z mokrého trička.

„Ehm, co? Ah… dáš si něco k pití?“ Stephanie konečně odtrhla oči od jejího těla a cítila, jak rudne.

„Mno, něco přines, čeká nás hodně práce,“ zazubila se Ellie a prohlédla si obrázek Vetřelce na jejím náhradním oděvu pro dnešní odpoledne. „Nikdy jsem to neviděla,“ pronesla zamyšleně a spíše pro sebe, přesto tímto prohlášením zarazila Stephanie ve dveřích.

„Prosím?“ Stephanie se zamračila a zdvihla obočí.

„No. Budeš se se mnou ještě kamarádit?“ výraz Ellie byl směsicí škádlivosti a provinilosti.

Já bych s tebou chtěla dělat mnohem více věcí než se jen kamarádit.

„Ok, uděláme všechny ty věci do školy a večer se podíváme na první díl.“

„To má víc dílů?“ zazubila se Ellie tak, že Stephanie bylo hned jasné, že si z ní jen utahuje.

Místo odpovědi na ni jen vyplázla jazyk a seběhla dolů pro pití.

Tohle bude dlouhá a náročná sobota.

11

„Bylo nebylo, žila v jedné chudé vesničce malá holčička,“ Stephanie objala kolem ramen svého malého brášku, vedle kterého seděla na lavičce a vzhlédla k obloze.

Bude pršet.

Mikey vzhlédl na svou téměř o patnáct let starší nevlastní sestru, v očích zvědavé plamínky. Miloval její příběhy.

„Její rodiče moc pracovali, aby se měli alespoň trochu dobře a tahle malá holčička chodívala do lesa sbírat houby, které pak prodávali sousedům na přilepšenou,“ Stephanie se usmála, když viděla Mikeyho zaujatý výraz.

Milovala svého nevlastního brášku snad víc než svůj život.

Otec jí zemřel, když jí bylo patnáct. Snažila se být oporou své matce, která se po jeho smrti sesypala. Několik měsíců se dokonce starala o celou domácnost, zatímco její máma proležela celé dny a noci v posteli.

Po nějaké době začala opět chodit do práce, kde poté asi o tři roky později potkala svého současného manžela a jejího otčíma. Tom byl moc hodný a Stephanie si k němu velmi rychle vybudovala hezký vztah. Měl z dřívějšího manželství syna Michaela, který přirostl Stephanie k srdci jako nikdy nikdo. Někdy pozorovala u Toma charakterové vlastnosti, které ji připomínaly otce, a chápala, proč zrovna on získal srdce její matky. Byla mu také neskonale vděčná za to, že její mámu vytáhl z těch psychických stavů, do kterých i po letech často upadávala. Nepomohl ji zapomenout na otce, pomohl ji, smířit se s jeho odchodem.

A Mikey? Toho prcka prostě bezmezně milovala, a že je ve skutečnosti nevlastní vůbec nebrala v potaz. Byl to prostě její malý bráška.

„Jednoho dne, když zrovna sbírala houby, natrefila v lese na obra. Toho se celá vesnice bála, protože si všichni mysleli, že ubližuje lidem. Malá holčička z něj ale strach neměla a začala si s ním povídat. Vyprávěla mu o své rodině, svých bratrech a sestrách. Chodila za ním každý den a vyprávěla mu cokoliv, co ji zrovna přišlo na mysl. Obr celou dobu jen poslouchal a nic neřekl. Holčičce to ale nevadilo. Byl to její kamarád a ona s ním byla ráda, i když ji nikdy neodpověděl,“ Stephanie napadlo, že pokud Mikey nezavře brzo pusu, něco mu tam vletí.

Usmála se na něj a pevně ho k sobě přitiskla.

„A jednoho dne, obra nenašla. Nebyl na místě, kde jej vždycky navštěvovala. Prostě zmizel,“ Stephanie tajemně zatajila dech, zatímco ji Mikey přímo visel pohledem na rtech.

„Co se s ním stalo Stephie?“ Jeho velké oči na ní napjatě zíraly.

„Steph, Mikey! Už jsem tu,“ přispěchala k lavičce Sydney, matka Stephanie.

„Tak pojď Mikey. Máma tě vezme na trénink, já musím zpátky domů, mám nějaké věci do školy,“ Stephanie pomohla bráškovi z lavičky dolů.

„A dopovíš mi pak, co se stalo s obrem?“ pohlídl Mikey na svou velkou sestru s prosíkem v očích.

„To víš, že ano,“ usmála se Stephanie a pohladila jej po vlasech.

„Zase jsi mu vyprávěla nějaký příběh? Mohla bys z nich už skoro vydat knihu,“ usmála se Sydney a všichni se vydali směrem k nedaleké školní tělocvičně.

Stephanie si jen pobaveně odfrkla.

Vzduch kolem najednou protnul hluboký hlasitý zvuk.

„Hele Mikey, koukej,“ Stephanie vzala svého brášku do náruče a ukázala na nedalekou loď, která právě zatroubila.

Mikey miloval lodě, auta a v podstatě všechny dopravní prostředky ho fascinovaly.

„Loď!“ zatleskal si sám pro sebe a nadšeně ji pozoroval.

„A hele, teď se začne zvedat most, aby mohla projet,“ Stephanie komentovala dění před nimi, zatímco všichni tři sledovali zvedající se Tower Bridge.

Mikey tento výjev viděl již nesčetněkrát, sama Stephanie sem s ním chodila docela často. Přesto byl jeho výraz plný úžasu, jakoby to viděl poprvé.

„Koupeno?“ zašeptala Stephanie a pohlédla na svou mámu, zatímco byl Mikey ve svém vlastním světě.

„Jo,“ Sydney přikývla a mrkla na svou dceru, které začal v kapse vrnět telefon.

„Nazdar Jerry, copak?“ zvedla Stephanie telefon, přičemž stále držela v náruči brášku.

Jerry byl její dlouholetý kamarád, se kterým prováděla jako menší první lumpárny a se kterým byla stále ve velmi častém kontaktu. Mimo rodinu byl společně s Chloe jejím nejbližším člověkem. Odjakživa měla podezření, že na ní nahlíží jinak než jen jako na kamarádku, ale když si v patnácti uvědomila, že se jí líbí slečny, netrvalo dlouho a svěřila se mu. Jerry byl ze začátku v šoku a trochu utrpělo také jeho mužské ego, ale když pochopil, že buď může mít Stephanie jako kamarádku, nebo ji nemusí mít vůbec, rozhodl se pro to první. Od té doby společně řešili holky a rozuměli si snad ještě více než kdy předtím.

Během krátkého rozhovoru, kdy se domlouvali, že zajdou do kina na nový film si Stephanie všimla, že na ní její máma potutelně kouká.

„Co je?“ zeptala se, jakmile zaklapla telefon.

Loď mezitím projela pod mostem a ten se začal pomalu zavírat.

„Už nad tím dlouho přemýšlím a nedá mi to. Je Jerry… mno… tvůj přítel?“ Sydney se nějak neuměla vymáčknout.

„Jerry?“ uchechtla se Stephanie a záhy ji došlo, že by si měla dát pozor na odpověď. „Ne, není. Jsme jen kamarádi,“ pohlédla na svého bratříčka a odvedla rychle řeč jinam. „Mikey, běž s mámou na trénink a pak se uvidíme, ano?“

„Dobže,“ Mikey se Stephanie pověsil kolem krku a ta jej pevně objala. Stephanie zahlédla v očích své mámy skoro až pýchu nad tím, jak hezký byl jejich vzájemný vztah.

Stephanie postavila Mikeyho zpět na nohy a Sydney jej vzala za ruku.

„Jdeme pak na ten oběd k Helen, tak přijdeme až odpoledne, jo? Oběd máš v lednici.“

„Děkuju, to jsi nemusela, něco bych si ulovila,“ usmála se Stephanie, kterou život již dávno naučil plné soběstačnosti.

„Dělám to ráda,“ Sydney se pousmála a políbila svou dceru na čelo. Stephanie si nemohla nevšimnout výčitek, které se občas její mámě prohnaly po tváři. Stephanie ji již nesčetněkrát přesvědčovala, že se nemá obviňovat ze svého období ‚hibernace‘ jak tomu někdy žertem říkala. Byla si ale jistá, že mámu budou tyto výčitky trápit celý zbytek života.

„Pa,“ zamávala oběma Stephanie a vydala se směrem k domovu.

Metrem tam bude tak za půl hodiny. Mikey má zítra narozeniny, tak s ním byla Stephanie před tréninkem na procházce, aby mohla její máma nerušeně nakoupit dárky. Stephanie se těšila snad více než Mikey. Vybrala pro něj totiž úžasné lego. Krabice byla tak obrovská, že Stephanie ve svém pokoji horko těžko hledala místo kam jej schovat. Lego obsahovalo několik aut, náklaďáků, loď a dokonce i letadlo. Úplně viděla ty hvězdičky, co se budou zítra Mikeymu blýskat v očích.

Nemůžu se dočkat.

Doma musí ještě zabalit všechny Mikeyho dárky a určitě bude online Chloe, se kterou má vždy co probírat.

Například to, že asi nastal nejvyšší čas na její coming-out.

12

„Steeeeephieeeee!“ domem se ozval hlasitý dětský křik doprovázen dupáním po schodech.

Stephanie se usmála a pohlédla na Ellie, vedle které seděla na posteli. „Opičák je tady,“ zazubila se a pohlédla ke dveřím, které se vteřinu na to prudce otevřely.

„Stephieee! Dal jsem gól!“ zakřičel Mikey a než se Stephanie nadála, skočil na ní a svalil ji na záda na postel.

„Vážně? Takže jsi zařídil výhru?“ objala jej a koutkem oka zahlédla Ellie, která je sledovala a usmívala se.

„Skoro, prohráli 5:1,“ usmála se Sydney mezi dveřmi. „Ahoj Ellie.“

„Dobrý den,“ odpověděla Ellie a pohlédla zpět na Stephanie, která ze sebe mezitím sundala Mikeyho.

„Ahoj Ellie,“ Mikey měl takovou radost, že skočil kolem krku i jí. Ellie, která to nečekala, neudržela rovnováhu a odporoučela se z postele na zem.

Hlasitý smích všech přítomných se rozlehl pokojem.

„Nazdar prcku,“ vydechla Ellie, jakmile se vzpamatovala ze své neplánované změny místa a polohy.

„Mikey pojď, musíme udělat něco do školy, jako děvčata,“ mávla Sydney na syna. „Nechme je ještě být, mají určitě hodně práce. Zajdi se umýt.“

Než se kdokoliv nadál, Mickey vystřelil z pokoje.

„Jsi v pořádku?“ zazubila se Stephanie na Ellie, která se jala zvedat ze země.

„Jo, jen jsem to nečekala,“ usmála se Ellie a vysápala se zpět na postel.

„Mami, za chvíli budeme končit a chceme se pak podívat na film. Zabavíš Mikeyho?“

„Něco co by neměl vidět?“ Sydney moc dobře věděla, že kdyby šlo o pohádku, Steph by víc než ráda koukala i s Mikeym.

„Tady ta ostuda ještě neviděla Vetřelce,“ zazubila se Stephanie a kývla na Ellie, která mlčky pokrčila rameny.

„Vetřelce? Mno tak to si ‚užijte‘,“ otřepala se odporem Sydney. „Mikeymu to neřeknu, mrzelo by ho to,“ usmála se, mávla děvčatům na pozdrav a zavřela za sebou dveře.

„Dobrý?“ Stephanie měla potřebu se znovu ujistit.

„Jo, v pohodě,“ mávla rukou Ellie a zahleděla se do papírů před sebou. „Tak to pojďme dodělat, už se na ten film docela těším.“

Že bych ulovila dalšího fanouška?

„Prosím tě… už jsem se tě chtěla zeptat minule. Je to to, co si myslím?“ ukázala Ellie na pracovní stůl v rohu místnosti, jakmile se Stephanie objevila v pokoji s tácem s pitím a mísou popkornu.

„Myslíš ten USB rozbočovač?“ uchechtla se Stephanie a potlačila prvotní šok z toho, že Ellie poznala TARDIS. V online světě byla zvyklá na lidi, kteří sledovali seriály a filmy tak jako ona a vyznali se. Doctor Who byl ale britský seriál, který byl velmi rozšířený a slavný, že jej tady znali opravdu téměř všichni. A TARDIS? Ten k tomuto seriálu neodmyslitelně patřil.

„To je USB rozbočovač?“ zvedla Ellie překvapeně obočí, došla ke stolu a začala jej zvědavě prohlížet.

„A dokonce má i zvukové a světelné efekty,“ zazubila se Stephanie a zapojila do něj přes kabel svůj mobil. TARDIS začal blikat a začal se ozývat známý teleportační zvuk.

„To je hustý,“ vydechla Ellie, až se Stephanie musela uchechtnout.

„Máš u mě malé plus, že znáš Doctora Who,“ usmála se Stephanie a opět odpojila telefon.

„Prosím tě, kdo ho tady nezná?“ Ellie se přemístila do postele.

„Taky pravda. Ale i tak, tebe bych tipla spíše na fanynku jiného žánru,“ Stephanie napojila notebook na televizi u okna a strčila do něj originál DVD s prvním dílem Vetřelce.

„Jakého? To mě zajímá,“ pobavení v hlase Ellie bylo zřetelné.

„Ale tak…,“ Stephanie přenesla notebook k posteli a sedla si vedle Ellie. „Přijdeš mi jako fanynka milostných trojúhelníků,“ usmála se a když viděla Ellie nechápavý výraz, pokračovala: „Však víš… uječená ženská, polonahý vlkodlak a ošklivý upír.“

„Jestli máš na mysli Twilight, tak ano, viděla jsem, ale fanynkou bych se rozhodně nenazvala,“ Ellie na svou obranu založila ruce na hrudi a zatvářila se až skoro ublíženě.

„Mrtvolně bledí klučíci ti nic neříkaj?“ zazubila se Stephanie, zatímco na notebooku připravovala film.

„Ne,“ Ellie se naklonila, aby se také podívala na displej notebooku. „A tobě?“ pohlédla velmi zblízka na Stephanie, která cítila na svém krku její dech.

Stephanie polkla a snažila se na sobě nedat nic znát, třebaže si byla jistá, že její bušící srdce muselo jít slyšet na kilometry daleko.

„Ani náhodou,“ snažila se znít co nejnormálněji. „Co je?“ pohlédla po chvíli na Ellie, která hleděla do stěny a očividně nad něčím přemýšlela.

„Snažím se vzpomenout si, kdy jsem byla naposledy v kině.“

„Já minulý týden,“ Stephanie se zatvářila až skoro pyšně.

„Myslím, že jsem byla na takový ptákovině o pirátech. S tím… Střihorukým Edwardem,“ Ellie měla přímo vítězoslavnou radost, že si vzpomněla.

„Lol. Myslíš Johnnyho Deppa? Ty Střihoruký Edwarde?“ Stephanie se musela smát. Takovéto znalosti ji přišly jako samozřejmost a stále trochu nechápala, jak někteří lidé tyhle věci prostě neví.

„No jo, ty chodící encyklopedie“ Ellie strčila Stephanie ramenem a vyplázla na ní jazyk.

„Takže jsi byla naposled na Piráty z Karibiku, předpokládám, že asi na čtyřce, která měla premiéru tuším někdy v roce 2011,“ Stephanie začala v hlavě vypočítávat, zatímco na ni Ellie v němém úžasu hleděla.

„Takže jsi byla v kině naposled cca před třemi lety. To bych nepřežila,“ zazubila se Stephanie a přetáhla přehrávač z displeje notebooku na televizi.

„Ty fakt nejsi úplně normální co?“ zakroutila hlavou Ellie. „Já bych sem tam i zašla, ale nemám s kým.“

„Ok, příští týden jdem do kina,“ Stephanie nečekala na odpověď a pustila film.

Venku se již stmívalo, dešťové kapky stále jemně bubnovaly na parapety. Naprosto ideální podmínky pro horor.

„Dobře, svěřím se do tvé péče. Vyber film a zajdeme,“ zašeptala Ellie a upřela zrak na televizi.

Stephanie téměř bez uvažování, spíše automaticky pustila rozšířenou verzi filmu, takže ji čekalo téměř 120 minut v blízkosti Ellie.

Opírá se o mě ramenem. Je to schválně?

Stephanie si byla jistá, že bude vědět co se ve filmu děje jen díky tomu, že jej dříve již nesčetněkrát viděla.

V pokoji byla naprostá tma, z televizní obrazovky místnost osvětlovalo jen několik málo světlých záběrů. Celá posádka Nostroma byla již po smrti a Ripleyová jako jediná přeživší mířila do únikového modulu. Atmosféra z filmu se dala přímo krájet, ale Stephanie si svou oblíbenou finální scénku vůbec neužívala.

Popravdě nebyla schopná vnímat nic jiného než Ellie.

Ta přibližně tak ve třetině filmu objala paži Stephanie a při napínavých scénkách bořila hlavu do jejího ramene.

Stephanie se modlila, aby neslyšela její srdce, které mělo tak dvojnásobně zvýšený tep v podstatě celou dobu co film hrál.

Ellie nádherně voněla a Stephanie kůže pod jejími dotyky přímo pálila.

„Ty voleee,“ zaúpěla Ellie a vložila svou dlaň do té od Stephanie, když se Ripleyová naháněla s Vetřelcem po tmavých chodbách lodi.

Stephanie pohlédla na jejich spojené dlaně a polkla.

Její dlaň byla horká a hebká a Stephanie si přála, aby byl film nekonečný.

„Ježiš, on je tam s ní!“ Ellie se zajíkla, propletla jejich prsty a pevně Stephanie stiskla dlaň.

Stephanie se její reakci usmála, ale vnitřně se snažila uklidnit.

Je to strašidelné. Bojí se. To je ten jediný důvod, proč se mě tak dotýká. Proč propletla naše prsty a proč mě tak pevně svírá.

Nic jiného v tom není!

13

„Dobrý den Joe. Jak se má Anne?“ Molly byla jedna z mála lidí, se kterými byl Joe v současné době v pravidelném kontaktu.

„Pořád stejně, děkuji za optání,“ Joe opětoval úsměv a pohlédl na menu s pitím. „Poprosím čaj.“

„Hned to bude. Chcete přinést vašeho rozečteného Hemingwaye?“ mrkla na něj Molly.

„To budete hodná, děkuji,“ přikývl Joe a pohodlně se opřel do židle.

Tady s čajem a knihou v ruce se cítil nejlépe. Žádný pečovatelský dům, žádný prázdný byt. Hrozně rád se sem vracel, Molly byla vždy hrozně milá a příjemná a aspoň se necítil tak sám, když byl tady.

Pohlédl ven, kde jedna z majitelek kavárny zrovna hladila štěně, na které ji před chvílí upozornil.

Tohle je začátek krásného přátelství.

Joe se musel usmát, protože za celou tu dobu co sem chodil, snad neviděl Sam se takhle zeširoka usmívat.

„Tady máte knížku, čaj bude hned,“ objevila se u něj Molly a s úsměvem mu podala rozečtenou knihu.

„Děkuji,“ převzal si ji a nalistoval stranu, kde předchozí den skončil.

„Alex tě zabije,“ zaslechl Molly a zvedl oči.

„No, možná, ale tomu kukuči neodolá. Doufám,“ Sam pustila dovnitř štěně, které ihned začalo zběsile pobíhat mezi přítomnými, mávalo ocáskem jak o život a zuřivě se vítalo.

„Ahoj,“ usmál se Joe, když k němu pejsek přiběhl a předními tlapkami se mu opřel o nohu. „Ty jsi krasavec,“ podrbal jej za uchem a nechal si olízat ruku.

Že bych si taky nějakého pořídil?

Pejsek chvíli na to odběhl pozdravit někoho dalšího a Joe se opět zahleděl do knihy.

Večer uvaří svíčkovou. Anne jeho svíčkovou miluje a Joe ji čas od času udělá a odnese Anne do domova. Ošetřovatelka Kim mu vždycky popisovala, jak moc si pochutnávala a dokonce i párkrát prohlásila, že tak dobrou svíčkovou uměl jen její muž. I malý záblesk vzpomínek ze strany Anne vyvolával v Joeovi nepopsatelnou radost.

Anne vždycky dokázala ocenit jeho kuchařské umění.

Joe seděl na lavici u okna ve svém obýváku a hleděl ven na ulici.

V ruce téměř křečovitě svíral dopis, který dnes obdržel v pečovatelském domě. Během dnešního dne, kdy seděl asi tři hodiny v ‚Blízkých setkáních‘, poté šel nakoupit a po příchodu domů vařil a jen tak bloumal po bytě, jej přečetl snad stokrát. A byl si jistý tím, že pro dnešní den ještě neskončil.

Slunce před chvílí zapadlo za obzor a červánky se pomalu ale jistě měnily v tmavou noční oblohu.

Joe věděl, že prožil dlouhý a z velké části šťastný život, hlavně díky Anne, ale několik posledních měsíců se cítil hůře.

Psychicky.

Dokonce se mu před několika dny vrátily jeho sny z války. Když se z Vietnamu vrátil, zužovalo jej PTSD, stejně jako velké množství jiných vojáků. Anne byla hlavní příčinou, proč se mu podařilo nad svou nemocí zvítězit.

Posledních několik dní ale ve snech opět běhá po pralese, nebo spíše džungli v plné polní, se zbraní a se svými muži, kteří postupně umírají.

Sny naštěstí nebyly tak živé jako kdysi, ale na probuzení uprostřed noci a následnou neschopnost znovu usnout bohatě stačily.

Joe si povzdychl, zatímco sledoval lidi na ulici před domem. Venku bylo stále docela teplo a za pár okamžiků by na náměstí měl být ohňostroj v rámci slavnosti na oslavu stosedmdesátiletého výročí založení města. Anne milovala ohňostroje a Joe si uvědomil, že asi právě proto si sedl k oknu.

Na náměstí se mu již jít nechtělo a bez Anne by ho to stejně ani nebavilo.

Nic jej bez Anne nebaví.

Joe si promnul oči a opět si povzdychl. Je tak sám.

Nemohli s Anne mít děti a hlavně ona kvůli tomu vždycky hodně trpěla. Když se jim po dlouhých měsících podařilo adoptovat tříletého klučinu jménem Robert, byl to téměř zázrak.

Oba jej milovali snad víc, než kdyby byl jejich vlastní. Robert ale bohužel navzdory lásce svých rodičů a způsobu jakým se jej snažili vychovat, prováděl jednu lumpárnu za druhou. Celé to vyvrcholilo tím, že je okradl, věci prodal a hned na to utekl z domu. Ozval se poté jen s tím, ať ho nehledají a ať se na něj nezlobí.

Anne to zlomilo srdce a Joe si to kladl za vinu. Takhle jej přece nevychoval.

Později začal domů tak jednou měsíčně volat, prozradil, že si konečně našel stálou práci a že někoho potkal. Anne čekala na každý jeho telefonát jako na smilování a Joea to rozčilovalo snad více, než kdyby se Robert neozýval vůbec. Věděl, že pokud by jednou, dvakrát nezavolal, Anne by to snad nepřežila.

Naštěstí asi s přibývajícím věkem zmoudřel a telefonáty neustaly, dokonce je i sem tam přijel navštívit. Nejdříve sám a poté se svou přítelkyní, nutno podotknout, že pokaždé přijel s nějakou novou.

To Anne ale nevadilo, byla šťastná, že jej vidí a jakoby zapomněla na všechno, co dříve provedl.

Od chvíle co se zdravotní stav Anne tak zhoršil, Joe s překvapením zjistil, že o něj má Robert starost. I tak ale nebyl nikdy schopný mu odpustit. Odpustit všechno to trápení co mu a hlavně jeho ženě způsobil.

Z myšlenek jej vytrhly barevné záblesky a hlasité rány. Zdvihl oči k obloze a koukal na krásný městský ohňostroj.

Ach Anne, jak moc mi chybíš.

14

„Nazdar Ellie,“ Stephanie seděla u notebooku ve svém pokoji a ramenem si přidržovala telefon u ucha, zatímco si zcela klasicky psala s Chloe.

„Ahoj Steph, copak?“

„V úterý jdem do toho kina,“ zazubila se Stephanie a na notebooku překlikla na stránky malého kina, které úplně náhodou před chvílí objevila.

„Ty jsi teda rychlá,“ Ellie se musela uchechtnout jejímu slyšitelnému nadšení.

„Prosím tě, úplně náhodou jsem natrefila na akci v jednom malém kině, kde tenhle týden zrovna pouštějí starší filmy,“ Stephanie se zahleděla na program na webových stránkách a zjistila, že by šla tak na větší polovinu promítaných věcí.

Ellie si na oko povzdychla. „Tak na jaké sci-fi jdeme?“

„Jak můžeš vědět, že jde o sci-fi?“ Stephanie se zamračila.

Ellie se zasmála. „Steph, znám tě víc, než si myslíš.“

Vše o mně ale nevíš.

„Mno Vetřelec se ti včera líbil, ne?“ Stephanie věděla, že ano, ale doufala, že si to od včerejška nerozmyslela.

„Líbil, i když jsem se místy pekelně bála.“

„Já vím, myslím, že jsem tak od poloviny filmu necítila ruku, jak jsi mi ji mačkala,“ Stephanie byla překvapená, odkud se v ní vzala odvaha říct něco takového nahlas.

Ticho.

„Promiň,“ Ellie se opět na chvíli odmlčela. „Už to neudělám.“

„Né, tak jsem to nemyslela. Klidně mě drž za ruku, kdy budeš chtít… já…,“ Stephanie se zarazila, jakmile si uvědomila, co to řekla.

Ticho.

„Ehm, tak v úterý v šest večer? Vyzvednu tě doma?“ Stephanie se rozhodla dělat jakoby nic a telefonát co nejdůstojněji a hlavně co nejrychleji ukončit.

„Jasně a na co to teda jdeme?“ Ellie až teď došlo, že ji to vlastně stále neřekla.

„Na Vetřelce,“ Stephanie si nemohla pomoct a musela se usmát.

„Zase?“ Ellie byla slyšitelně zmatená.

„Druhý díl.“

„Aha, tak v tom případě si ruce rozcvič, budu je totiž asi zase potřebovat. Tak se budu v úterý těšit, ahoj.“

Stephanie polkla. „Ahoj.“

Telefon se odmlčel a Stephanie chvíli jen civěla do zdi před sebou.

Opravdu mi právě v podstatě oznámila, že mě hodlá v kině držet zase za ruku? Určitě to ale nemyslí tak, jak to beru já.

Myšlenkami opět zabloudila k včerejšímu koukání na film a srdce se ji jako na povel při této vzpomínce zběsile rozbušilo.

Stephanie si byla téměř jistá, že ji z těchto myšlenek asi brzy praskne hlavička.

A možná nejen hlavička.

„Udělej s tím něco!“ Chloe vyprávění Stephanie úplně natěšilo. Věděla již dlouho, že je Stephanie do Ellie zamilovaná, i když to sama nebyla ochotná přiznat. Ale z toho jak o ní mluvila, to bylo Chloe více než jasné.

„A co?! (crazy)“ objevilo se Chloe záhy na displeji notebooku.

„Já nevím… tak ji řekni, že se ti líbí. Nebo ji vem za ruku dřív než ona. Nebo ji dej konečně pusu!“ Chloe si byla jistá, že být na jejím místě ona, na nic z toho by se ani náhodou neodvážila.

„A co když to udělám a ona mě vidí jen jako kamarádku a urazím jí tím nebo se naštve? (worry)“

„Pokud je aspoň trochu normální, tak ti řekne, že to tak necítí a nic se nestane. Pokud se s tebou přestane bavit nebo se ti bude vyhýbat, tak se na mě nezlob, ale není hodna tvého přátelství.“ Chloe měla jasno, co se týká pravého přátelství.

„(sigh) Stejně se k ničemu neodvážím, se znám :D“

„Uvidíš, já budu určitě držet palce ;)“ Chloe si moc přála, aby jí to vyšlo a Ellie ji připadala jako moc fajn holka. Na jednu stranu se ji nelíbila příliš představa, že se bude muset o Stephanie s někým dělit, ale věděla, že pokud Ellie učiní Stephanie šťastnou, bude ona šťastná taky, třebaže se nebudou online již tak intenzivně setkávat.

„Ok, pojďme se na něco podívat, ať svedu myšlenky někam jinam. Mikeyho oslava se zpozdí, nevlastní prarodiče se zasekli v zácpě, tak máme akorát tak tu tři čtvrtě hodinku na nějaký seriálek :).“

Chloe se usmála a otevřela složku s nově staženými seriály.

„Máš chuť na něco konkrétního?“

„To je jedno, hlavně když se mi podaří nebýt čtyřicet minut nervózní z toho úterka :D“

„Tebe teď koukám čeká náročný týden :D“

„Jak jako? :D“

„Mno, rande s Ellie a pokud si dobře pamatuju, chystala ses vyoutovat mamince? :D“

„No jo.. já na to úplně zapomněla :X (sigh) mno to máš pravdu, tenhle týden bude velmi zajímavý (facepalm) :D“

Chloe se usmála. Nechtěla by sice být v její kůži, ale svým způsobem ji záviděla. Aspoň se u ní v životě dělo něco zajímavého.

Opět seděla v ‚Blízkých setkáních‘, kde mají naštěstí pro ni otevřeno sedm dní v týdnu. Protáhla se a na okamžik vzhlédla od svého notebooku.

Skrze výlohu spatřila venku Sam, která právě s někým dotelefonovala a jakmile telefon schovala, přistoupila k ní slečna, kterou Chloe pravidelně v kavárně vídávala.

Rozhovor nebyl dlouhý a dříve než Chloe stihla zapřemýšlet o čem asi byl, její pozornost přivolalo blikání nově příchozí zprávy od Stephanie.

Jdeme koukat.

15

Sean seděl ve svém zaparkovaném autě na klasickém místě v uličce kousek od tanečního studia Heather.

Protáhl si nohy a toužebně se zahleděl přes náměstí směrem k ‚Blízkým setkáním‘. Moc rád by seděl tam, ale nemohl si dovolit, aby jej místní obsluha při opakovaných návštěvách poznávala.

Pohlédl na hodinky na svém zápěstí.

Během poslední taneční lekce si s Heather domluvil soukromé taneční hodiny. První měla za několik málo minut začít.

Vylezl z auta a ze zadního sedadla si vzal svou sportovní tašku s oblečením.

To, co měl dle přání Petera udělat, se mu hluboce příčilo. A dříve než se vzpamatoval z toho posledního rozhovoru, přistály mu na účtu všechny slíbené peníze a dokonce i něco navrch. Sean v životě neviděl na svém účtu tolik peněz.

Stál před obrovským dilematem.

Jeho do nedávna nepříliš veselá finanční situace a odpovědnost ke klientovi, versus jeho morální, lidské hodnoty a fakt, že Heather je úžasná osoba, které opravdu nechtěl ublížit.

V zamyšlení došel až ke dveřím do studia, kde téměř bezmyšlenkovitě zamáčkl tlačítko zvonku.

Absolutně netušil, co bude dělat. Snažil se rozhodnout, zda jí poví, co její manžel provádí, nebo se jí opravdu pokusí svést. Nedokázal to.

Co se má stát, se stane.

„Seane, dobrý den,“ Heather mu otevřela dveře s takovým úsměvem, až se mu stáhly vnitřnosti.

„Dobrý den,“ oplatil úsměv a na její pokyn prošel kolem ní dovnitř.

„Děje se něco? Tváříte se nějak utrápeně,“ Heather na něj tázavě pohlédla, zatímco společně mířili k šatnám.

Pane Bože. Manžel ji týrá a ona se ještě stará o můj ‚utrápený výraz‘. Tahle ženská je skutečně neuvěřitelná.

„Ne, jsem v pohodě,“ zakroutil hlavou a dříve než stihla jakkoliv zareagovat vklouzl do dveří pánské šatny.

Je nádherná.

Sean stál již několik minut ve dveřích do velkého tanečního sálu lemovaného z jedné strany zrcadly.

Venku zrovna zapadalo slunce a oranžovo červené paprsky dopadaly skrze velká okna do místnosti. V záplavě těchto barev se ohýbaly a napínaly svaly a šlachy na těle Heather, která se zde právě rozcvičovala.

Černé tílko bez rukávů a upnuté černé legíny poctivě obepínaly každý záhyb jejího štíhlého těla a Sean cítil, jak se mu potí dlaně.

Láhev vína, kterou držel pouze v jedné ruce, pro jistotu uchopil i druhou rukou. Nerad by způsobil nehodu.

Měl bych se už ozvat, civím na ni jak nějaký úchyl.

Nechtělo se mu ale.

„Ah, Seane, vy už jste tady,“ Heather se usmála a zvedla se ze země, jakmile jej koutkem oka spatřila.

Sean si odkašlal a udělal k ní několik kroků. „Jak jsme se v sobotu bavili v ‚Blízkých setkáních‘,“ natáhl k ní ruce s lahví červeného vína. „Musíte ochutnat, měl jsem doma schovanou ještě jednu láhev.“

Heather viditelně na okamžik zatajila dech. „To jste nemusel,“ převzala láhev a pohlédla na etiketu. „Ročník 1987? To nemůžu přijmout,“ natáhla ruce zpět k němu.

„Musíte. Jak jsem říkal, na tohle víno nikdy nezapomenete,“ usmál se a rukou udělal odmítavé gesto.

Heather byla z dárku doslova v šoku a Sean nechápal proč. Ano, tahle láhev byla v současné době po jeho autu asi to nejcennější, co vlastnil, ale jako milovník vína láhev neměřil v penězích.

„Eh, nevím co říct,“ střídavě koukala na láhev a na Seana. „Když už si ji teda musím nechat, určitě bych ji nepila sama,“ usmála se.

„Domluveno, dáme si ji někdy spolu,“ byl až překvapen, jak lehce se mu s ní mluví, navzdory tomu jak moc z ní byl paf.

Heather se usmála a odložila láhev do rohu místnosti. „Tak, jdeme na to?“

Sean se lehce protáhl a mlčky přikývl.

„Omlouvám se,“ Seanovi bylo až stydno. Nebyl úplné dřevo a většina tanečních pohybů mu docela šla. Ale z jeho dvouhodinové lekce strávili u jedné pasáže více jak hodinu. Neustále kroky pletl, narážel do Heather, šlapal ji na nohy a sám se již několikrát poroučel na zem.

Heather se zachichotala. „Seane, přestaňte se omlouvat. Však ono to půjde.“

„Dřív než budete mít nohy jak klaun?“ odfrknul si Sean až skoro zoufale.

„Tak kdybych už nemohla tančit, aspoň bych věděla, jakým směrem se bude ubírat moje nová kariéra,“ opět se zasmála a pokynula mu k dalšímu pokusu.

Sean se zasmál. V životě nepotkal nikoho, kdo jej tak snadno a nenuceně dokázal rozesmát.

„Tak tentokrát se omlouvám dopředu,“ zazubil se a zaujmul s Heather taneční postoj.

Člověk by neřekl, kolika různými způsoby a z jakých všemožných důvodů se dá upadnout. Sean si myslel, že už má vše vyzkoušené, ale to se mýlil.

Když se chvíli na to poroučel opět k zemi, bylo to tak nepovedené, že s sebou nechtěně stáhl také Heather.

Sean dopadl na záda a náraz mu téměř vyrazil dech, zatímco Heather dopadla do měkkého, tedy přímo na něj.

Sean se krátce zakuckal a pohlédl na Heather, která mezitím neúspěšně válčila se záchvatem smíchu. „Omlouvám se, ale…,“ Heather smíchy začaly téct slzy po tváři. „Kdybyste viděl ten výraz, co jste měl v obličeji, když jste si uvědomil, že padáte,“ Heather si ani nepamatovala, kdy se naposledy takhle něčemu smála.

Její smích byl nakažlivý a tak se záhy smál i Sean, třebaže cítil jak má studem rudé tváře.

Když se po chvíli Heather jakž takž uklidnila a slezla z něj, Sean se posadil. „Jste v pořádku? Neublížila jste si?“

„Já dopadla do měkkého,“ zazubila se. „Co vy?“

„Největší šrám má rozhodně mé ego,“ usmál se a pomohl Heather na nohy.

V okamžiku kdy se Heather postavila, Seanovi došlo jak moc je blízko. Jejich těla se lehce dotýkala a Sean stále držel v dlani jednu její ruku.

Rozhostilo se ticho, a aniž by Sean uvažoval nad tím co se vlastně děje, lehce se sklonil aby Heather políbil.

Jejich rty se spojily jen na kraťoučký okamžik, ale Sean měl pocit, že se mu z pocitů, které jej v tu chvíli ochromily, podlomí kolena.

Heather se odtáhla a dlaní od sebe Seana odtlačila. „Ne,“ vydechla tiše. „Tohle nemůžu, jsem vdaná,“ udělala krok zpět a pohlédla na Seana plná studu z toho, co se právě událo.

Vždyť se k tobě chová jak ke kusu hadru!! Podvádí tě! Vždyť tě probůh nechal sledovat!!!

Sean to chtěl vykřičet do světa, ale ihned si uvědomil, jakou roli v tom všem vlastně hraje on.

Já jsem ten, co tě sleduje. Ten co narušuje tvé soukromí, ten kdo je k tobě neupřímný.

„Omlouvám se,“ sklopil zrak, protože pohled na Heather v tu chvíli nemohl snést.

Tak moc se za sebe a svou práci v životě nestyděl.

„Už se to nestane… já… omlouvám se,“ téměř již šeptal, zatímco se v rychlosti odebral zpět do šaten. Zde ze skříňky popadl svou sportovní tašku, ani se nepřevlékl a jako vítr se vyřítil ven.

Co jsem to za člověka? Co to dělám?

Sean se v tuto chvíli opravdu nenáviděl.

Vůbec mu ale nedošel jeden malý fakt. Fakt, že nic z toho co se právě odehrálo, nebylo kvůli jeho práci, kvůli jeho současnému klientovi a jeho přání.

To co se právě odehrálo, bylo čisté promítnutí citů. Citů, které choval k Heather od první chvíle co ji spatřil.

16

Jennifer bylo třináct.

S rodičemi a mladší sestrou bydleli v malém bytu ve velmi starém domě, který hrozil, že jim každou chvíli spadne na hlavu.

Oba rodiče tvrdě pracovali, ale měli tak mizerně placenou práci, že sotva vycházeli.

Byl to den jako každý jiný. Rodiče byli v práci a Jennifer hlídala sestřičku Alison, která si hrála v obýváku na zemi, zatímco Jennifer seděla u psacího stolu v rohu místnosti a dělala domácí úkoly.

V první chvíli absolutně netušila, co se děje a až v okamžiku, kdy začala padat ze stropu omítka, jí to došlo.

Zemětřesení.

Vyděšená Alison zacouvala pod konferenční stolek, zatímco se domem ozývaly zlověstné zvuky.

Zvuky praskajících zdí.

Jakmile se Jennifer vzpamatovala z počátečního šoku, vyskočila od stolu a jak jí velmi silné otřesy a padající nábytek dovolily, přiběhla k sestřičce.

„Ali, pojď sem, musíme do dveří!“ vykřikla na sestru a natáhla k ní ruku.

Mírné otřesy byly v této oblasti docela časté, tak Jennifer věděla, jak se zachovat.

Nic tak silného ale do té doby nezažila.

Vyděšený výraz Alison naznačoval, že odmítá zpod konferenčního stolku vylézt.

„Alison!“ vykřikla Jennifer, natáhla se, chytla ji za ruku a začala ji vytahovat ven. V tu chvíli se ozvala hrozná rána a vzduch protnul bolestivý výkřik. Jennifer se zastavila krev v žilách, když si uvědomila, že se utrhnul kus stropu, který spadl přímo na místo, kde ležela pod stolem Alison.

„Ali!!!!“ vykřikla znovu a zaklekla k naříkající sestřičce, která byla od pasu dolů zavalená sutinami.

„Jenny, pomoc! To bolí!!“ Alison mezi vzlyky natáhla ruku ke své sestře, zatímco otřesy nepovolovaly a Jennifer měla pocit, že se každou chvílí musí zřítit celý dům.

Pohlédla na strop, kde se právě odlamoval další velký kus betonu, přímo nad místem, kde stála.

Chytla sestřičku za ruku a začala vší silou tahat.

Alison naříkala takovým způsobem, že by si Jennifer nejraději utrhla uši, jen aby to neslyšela. Navzdory veškeré své snaze, nedokázala se sestrou pohnout ani o píď.

Když po chvíli zápolení pohlédla opět na strop, věděla, že má jen několik vteřin. „Nemám dost síly, promiň…,“ zavzlykala Jennifer.

„Jennyyyyyyyyyyyyyy!“

V okamžiku, kdy Jennifer odskočila směrem ke dveřím z pokoje, se ozvala strašlivá rána, po které Jennifer již neslyšela naříkání své sestry, neslyšela odeznívající otřesy, neslyšela praskající zdi a drolící se beton.

Neslyšela nic, než svůj přerývaný vzlykot.

Jennifer, seděla v čekárně nemocnice, kterou znala díky své práci téměř jako vlastní boty.

Nervózně si hrála s prsty, zatímco se ji hlavou honila doposud ta nejstrašnější chvíle jejího života.

Rodiče ji to nikdy napřímo neřekli. Moc dobře ale věděla, že ji smrt Alison kladou za vinu.

Ona sama si to kladla za vinu.

Kdyby byla o něco silnější, nebo rychlejší.

Nebo kdyby bydleli v domě, který se nerozpadal.

Po této události to šlo jen z kopce. Jennifer se do sebe uzavřela, vlastní rodiče se jí odcizili a nutno podotknout, že se ani příliš nesnažili tomu zabránit.

Do toho přišli o bydlení, majitel domu samozřejmě o něčem jako pojištění nemovitosti ani neslyšel. Několik měsíců bydleli po nejrůznějších známých a útulcích pro rodiny bez domova.

Jedna jediná kladná věc, která z toho všeho vzešla, bylo povolání Jennifer.

Nechala zemřít svou sestru a přísahala, že zachrání tolik životů, kolik jen bude moct.

Pro Alison.

A pro mě.

„Jenn? Pořád nic?“ dveře do čekárny se rozrazí poté, co do nich Carol bouchne pravým bokem, v každé ruce horkou kávu z místního automatu.

Jennifer se vytrhne ze svých chmurných myšlenek, pohlédne na svou parťačku a zakroutí hlavou.

„To trvá,“ odfrkne si Carol, i když moc dobře sama ví, že se obyčejně na výsledky takových testů čeká i několik dní. Doktor slíbil, že budou výsledky ještě dnes. „Brnkla jsem šéfovi na stanici, zaskočí za nás holky z šestky, dokud nebudeme mít výsledky. Mám ti vyřídit, že na tebe všichni myslí,“ Carol se povzbudivě usměje a podá Jennifer kávu.

Jennifer si bez jakékoliv reakce převezme kafe a opatrně z něj usrkne.

Co budu dělat, když bude test pozitivní?

Jennifer toho ve svém životě již ztratila mnoho a byla si jistá, že ztráta práce je to jediné, co by v současné chvíli nepřežila. Pokud měla na ruce nějakou oděrku, je jen otázkou náhody, jestli se nakazila nebo ne. A pokud ano…

Skončila by někde v kanceláři na velitelství, nebo za počítačem na dispečinku. A to by nepřežila.

Nemoci pomáhat jiným, by nepřežila.

„Jennifer?“ ve dveřích se najednou objevil doktor a pokynul za sebe do chodby.

Jennifer cítila, jak se jí sevřely vnitřnosti, když vstala, podala kafe zpět Carol a vydala se do chodby.

„Počkám tady,“ Carol téměř zašeptala a cítila, jak se jí nervozitou třesou ruce.

Jakmile se za nimi zaklaply dveře na ošetřovnu, Jennifer na doktora tázavě a přesto odhodlaně pohlédla.

Cítila, jak ji po zádech stéká ledová kapka potu.

Doktor se na ni povzbudivě usmál. „Výsledky jsou v pořádku.“

Jennifer cítila takovou úlevu, jako snad nikdy v životě. Cítila, jak ji povolují kolena, tak se celá roztřesená usadila na židli, vedle které dříve stála.

„Víte, že je velmi nebezpečné sundávat na místě nehody rukavice.“

Jennifer přikývla. „Vím, ale musela jsem.“

Doktor se jen usmál a položil jí ruku na rameno. „Měla jste štěstí. A moc dobře víte, že kdybyste ho neměla, už byste moc lidem pomoci nemohla.“

Čte mi snad myšlenky?

„Myslím, že jsem se poučila,“ pousmála se a zhluboka si oddechla. „Děkuju,“ vstala a vydala se za Carol, která už byla hotové klubíčko nervů.

„Kam se jde dneska na to pivo? Myslím, že mám co oslavovat,“ usmála se na svou kolegyni, která ji pouze mlčky dlouze objala.

17

Proboha, tak se už rozhodni!

Stephanie na sebe hleděla do zrcadla. Převlékla se snad už stokrát.

Vždyť to není žádný rande probůh! Jen dvě kamarádky, co jdou do kina.

Říkala si to poslední tři dny, ale né že by to mělo nějaký účinek.

Podívala se na hodinky na zápěstí.

Doprdele, musím vyrazit!

Znovu na sebe pohlédla do zrcadla. Modré džíny a její oblíbená černá košile.

No co, lepší to stejně nebude.

Shrábla ze stolu gumičku a ledabyle si stáhla své havraní vlasy do volnějšího ohonu. Oblečení byla sice schopná řešit, ale jakékoliv líčení, či úpravy vlasů již šly zcela mimo ni.

Znovu na sebe krátce pohlédla do zrcadla a zhluboka si oddechla.

Pojďme na to.

„Ty si neuvěřitelná,“ kroutila Stephanie nevěřícně hlavou, když sledovala Ellie, která v náručí nesla obrovskou kolu, tu největší krabici popcornu a dokonce i nachos.

„Nechceš si vzít i nějaký dortík? Viděla jsem je tady v kavárně za rohem,“ zasmála se Stephanie a vzala Ellie krabičku s nachos, protože začínala mít problémy všechno udržet v rukou.

„Tsss,“ odfrkla si Ellie. „Dezertík přijde na řadu až po filmu, to je přece jasný.“ Ironie byla v jejím hlase zřetelná, ale Stephanie se na okamžik zalekla, že to myslí snad vážně.

„To fakt všechno sníš?“ Stephanie otevřela dveře do maličkého sálu, který měl dohromady asi jen deset řad.

Útulné malé kino. Sem se určitě ještě někdy vrátím.

„Ne, pokud mi nepomůžeš,“ zazubila se Ellie, zatímco následovala mezi sedadla Stephanie, kvůli kole a popcornu v náručí téměř po slepu.

„Co kdybych ti řekla, že to nejím? By mě zajímalo co bys s takovou hromadou dělala,“ Stephanie dosedla na své místo a pohlédla na Ellie, která nevěděla kam s pochutinami, aby si mohla odložit baťůžek a bundu.

„Prosím tě,“ Ellie nacpala na klín Stephanie všechny mňamky a začala si odkládat. „Neříkej, že ty takový filmový maniak v kině nejídáš popcorn.“

Stephanie se usmála. „Ne.“

Ellie dosedla a téměř šokovaně na Stephanie pohlédla. „Fakt?“

„Chodím do kina na film, né na jídlo,“ usmála se Stephanie a také si odložila bundu. „A navíc, ty zvuky co doprovází jezení popcornu. Hrůza.“

Výraz Ellie byl k nezaplacení.

„Tos mi to nemohla říct dřív? Než jsem nakoupila tuhle hromadu?“

„To bych ti nemohla udělat,“ usmála se Stephanie a vzpomněla si na její natěšený výraz, když si jídlo objednávala.

„Nechci ti kazit zážitek,“ Ellie trochu posmutněle zírala do krabice s popcornem.

„Neboj, nezkazíš.“

Spíše naopak.

Ellie umístila kolu do držáku na pití, popcorn postavila na opěradlo mezi ně a jednou rukou jej objala, aby se nepřevrhl.

„Dáš si teda taky?“

Stephanie chvíli zpracovávala vjem, že tím jak Ellie objímala krabici s popcornem, se dotýkaly jejich ramena až po loket.

„Ale jo, kvůli tobě si trochu zobnu,“ usmála se Stephanie a pohlédla na plátno, protože se právě v sále setmělo.

Uklidni se Steph, nebo uslyší jak ti buší srdce.

„Ty vole! Proč tam lezli?! Ať zdrhaj probůh!“ Ellie seděla přikrčená, nahnutá směrem k Stephanie, s jednou dlaní přitisknutou na očích.

Stephanie se usmívala a užívala si scénu, kdy Hickse, Hudsona, Vasquézovou a ostatní obkličovali desítky Vetřelců.

„Nesmí střílet? To si dělaj prdel,“ zaúpěla Ellie a přemístila ruku, kterou objímala krabici s popcornem na ruku Stephanie.

Tak a mám po filmu.

Její ruka byla přímo horká a při dotyku Stephanie cítila, jak se jí ježí chloupky vzadu na krku.

Otočila svou ruku dlaní vzhůru, otevřela ji a propletla své prsty s jejími.

„Aaaaaaa,“ Ellie přimhouřila oči a pevně Stephanie stiskla ruku.

Škoda, že má Vetřelec jen čtyři díly.

Stephanie se pousmála svým myšlenkovým pochodům a rozhodla se, že se pokusí mít z filmu aspoň něco.

Marně.

„Neprojdeme se domů pěšky?“ Stephanie ani tak nešlo o procházku, jako o možnost strávit s Ellie ještě nějaký ten čas.

„Jasně, můžem,“ usmála se Ellie a vykročila směrem k jejich nepříliš od sebe vzdáleným domovům. „Ale začíná se stmívat, tak nezaručuju, že se nebudu bát.“

„Neboj, já tě ochráním,“ usmála se Stephanie, zdvihla ruce a sevřela dlaně v pěst v bojovém postoji.

Ellie se hlasitě zasmála. „Jistě, jde z tebe vyloženě strach.“

Stephanie na ni vyplázla jazyk a uvědomila si, že stále cítí její ruku v té své, i když tam již několik minut nebyla.

„Tak co teda? Líbilo?“

„Líbilo, dokonce víc než jednička. Bylo to víc akční a teda taky řádně strašidelné,“ Ellie se při vzpomínce na film hrůzou otřepala.

„Nic nevydržíš, posero,“ Stephanie si nemohla nerýpnout.

„No jo, protože ty když jsi to viděla poprvé, tak jsi byla určitě úúúplně v pohodě co?“ Ellie k ní přistoupila a lehce do ní vrazila ramenem.

„No jo, nebyla, máš pravdu,“ přiznala Stephanie a její pohled přilákalo zablesknutí na obzoru.

„Bouřka. Mno, ono už dva dny nepršelo co?“ zazubila se Ellie, která si z anglického počasí dost často a dost ráda utahovala.

Aniž by si to uvědomovaly, obě přidaly do kroku. Ellie to měla domů tak patnáct minut, Stephanie dvacet.

Rozhovor se za chvíli stočil ke škole, která teď obě zaměstnávala víc než dost.

„Hele to nedáme,“ zazubila se Ellie v okamžiku, kdy se zablesklo přímo nad nimi.

„Myslíš?“ opáčila ironicky Stephanie v okamžiku, kdy se spustil silný liják. „Dejavu?“

Daly se do mírného poklusu, domů to měla Ellie už jen kousek.

„Ne ne, v sobotu to bylo horší,“ usmála se Ellie, která vypadala, že si déšť skoro užívá.

Za chviličku doběhli k Ellie na verandu před vstupní dveře, kde je chránila široká střecha.

„Nechceš u mě počkat, než to přejde?“

Stephanie se naklonila, aby vyhlédla zpod střechy. „No, to bych čekala asi do zítřka,“ usmála se a pohlédla zpět na Ellie.

„Děkuji za společnost, kdy jdem na trojku?“

Stephanie marně maskovala překvapený výraz. „No… nějak to vymyslíme. Pokud né v kině, tak můžeme u mě.“

„Domluveno,“ přikývla s úsměvem Ellie.

Stephanie ani nevěděla, kde se v ní vzala odvaha, nebo proč se rozhodla to vlastně udělat. Najednou byly její rty přitisknuté na těch od Ellie.

Pusa trvala jen několik vteřin, a když se Stephanie odtáhla, okamžitě věděla, že udělala chybu.

Výraz Ellie se nedal ani popsat.

Směsice překvapení a šoku.

„Eh… musím jít,“ ukázala Ellie za sebe a dříve než se Stephanie nadála, stála na verandě o samotě.

Sama pouze s bušícím srdcem a hrůzou z toho, jaké bude mít následky to, co právě udělala.