Krok za štěstím

Napsala: Baru

1

„Stále platí to, že chceš pryč?“ vyhrkne na mě má nejlepší kamarádka Thea do mobilního telefonu v okamžiku, kdy si ho sotva stačím přiblížit k uchu.

„Ehm…jo, ano, jistě, stále to platí!“, zahuhlám rozespale a volnou rukou si rychle promnu oči, které vzdorují a odmítají se otevřít.

Ani po deseti letech, co Theu znám, jsem si nezvykla na to, že je ranní ptáče a nikdy mě neváhá vzbudit klidně i v šest hodin ráno!

Tohle je asi jediná věc, kterou mě na ni dokáže pořádně naštvat, protože není tajemstvím, že si ráda přispím a k tomu, aby mě někdo vyhnal z postele dříve, než v deset, se už nejednou muselo použít i mírné násilí.

„A stále platí to, že chceš pryč, ale nevíš, co s tím?“, vyhrkne zase a já protočím své rozespalé oči.

„Ano, pořád nevím co s tím!“, zahučím a pokusím si sednout. V okamžiku, kdy se z mého těla sesune peřina téměř nahlas zaúpím a co nejrychleji se do ní zpátky zabalím. Brrr, zima!

I když je teprve začátek září, rána už jsou docela chladná a já navíc nikdy neusnu bez otevřeného okna, čehož později vždy lituji.

„Voláš mi jen proto, aby ses ujistila, že stále nevím, co budu se svým životem dělat a abys mě schválně vzbudila?“, zabručím, už docela podrážděně. Vážně nemám náladu bavit se v osm ráno o tom, jaký mám momentálně chaos v životě a že stále nemůžu přijít na to, co s tím provedu.

„To taky.“, podotkne a mě pomalu brunátní obličej, ale než se stihnu doopravdy rozčílit, zase se ozve. „A taky možná proto, že mám nápad.“

V tom okamžiku jsem na nohou a snažím se Theu neproklínat za to, že tak děsně mlží a rovnou to vše nevybalí. Místo toho se dozvím, že to dále přes telefon řešit nemíní a pokud mám zájem dozvědět se o, co jde, mám být za hodinu u ní. Zatraceně!

Jak už jsem řekla, Theu znám bezmála deset let a je to má nejlepší kamarádka. Nebo taky možná jediná kamarádka, kterou mám. Nikdy jsem nebyla člověk, který by rád stál ve středu pozornosti a snažil se seznámit a kamarádit s co nejvíce lidmi. Proto jsem šíleně vděčná za to, že se Thea přistěhovala a začala se mnou na základce chodit do čtvrté třídy. I když je úplný opak mě, byla jsem ve třídě jediná, vedle které nikdo v lavici neseděl a tím se zpečetilo naše přátelství na život a na smrt. I přesto, že rodiče měli pocit, že mně Thea kazí a navádí a že díky ní jsem přinesla svou první poznámku v žákovské knížce. Jednu dobu se dokonce domluvili s třídní učitelkou na tom, aby nás rozesadila!

Ale po tom, co jsme se s Theou za tu strašnou nespravedlivost rozhodli utéct z domova a po třech hodinách nás našli sedět u řeky a brečet, protože nám nešel postavit stan, vzdali to. Od té doby jsme každé víkendy a prázdniny trávily střídavě u mých a jejích rodičů a bez větších hádek jsme nerozlučná dvojka už takovou dlouhou dobu. A já jsem za to nesmírně vděčná, neboť Thea je jediný člověk, který o mě ví naprosto všechno. I to, že jsem…poněkud jiná.

Jelikož ji znám velmi dobře, nezbývá mi nic jiného, než se za ní (i přes tu nekřesťanskou dobu) vydat.

Nejprve si ovšem dám sprchu, bez které se žádné ráno neobejdu. Bez výjimky!

Při pohledu do zrcadla protočím panenky, ale obraz v něm už ani nekomentuju. Jednoduše se sama sobě nelíbím a ani samotná Thea mi svými lichotkami nikdy nezvedla sebevědomí. Dobře, možná mám docela kvalitní vlasy a plné rty, ale co z toho, když si připadám tak strašně…nezajímavě, nudně, někdy dokonce až neviditelně. V ničem (krom toho, že jsem…jiná) nevybočuji z davu, i když jsem si to vždycky tak přála.

Řasy si přejedu řasenkou a na svou bledou tvář nanesu pudr, vlasy hodím do culíku a v pokoji na sebe hodím džíny a mikinu, která je sice větší, než by asi měla být, ale já jednoduše volím pohodlí.

Než nasednu do mého „bouráku“, chvíli zápasím se zámkem. Mám sto chutí do něho bouchnout, ale udržím se. Jo, můj miniaturní Spark sice není nic světoborného, před tím, než skončil v autobazaru, nejméně 3x boural, ale… je můj. Na polovinu ceny jsem si poctivě vydělala a druhou polovinu mi doplatili rodiče k maturitě. Můžu být ráda, že nemusím trávit tolik času cestováním městskou hromadnou dopravou se zapáchajícími bezdomovci.

Navíc – řízení mě baví. Sobecky si myslím, že mi dokonce i docela jde. Jako jedna z mála věcí, podotýkám.

Jelikož je docela brzy, silnice jsou poloprázdné a já už za deset minut parkuji u menšího rodinného domku. Thea na mě mává a já vážně nechápu, kde bere v devět hodin ráno takovou energii.

„No konečně, kde se flákáš, Nelušo? Myslela jsem, že už se Tě nedočkám!“, zařve, jakmile vystoupím z auta a vrhne se ke mně, div mě neporazí. Pravda, neviděly jsme se asi tři dny a to je přece strašně dlouhá doba.

„Jmenuji se Nela. Tak mě tak laskavě oslovuj!“, zahučím, ale stejně ji obejmu a dám ji pravou přátelskou a mlaskavou pusu na tvář.

„No jo, no jo, tak se hned po ránu nerozčiluj, víš, že Ti to nedělá dobře.“, zašvitoří a vede mě dovnitř malého, ač velmi útulného domku.

Když si společnými silami uvaříme horkou čokoládu a přesuneme se na gauč, jsem napjatá jak guma na trenclích. (Obrazně řečeno, samozřejmě.)

„Tak už to vybal…jak zní ten tvůj nápad? A nepřej si mě, pokud je to nějaká blbost.“

„Pche, co si to o mě myslíš?“, zakaboní se na chvíli Thea, ale dlouho ji to nevydrží a pustí se do vysvětlování.

„Vím o něčem…co bys mohla dělat následující rok. Možná i dva, kdyby se Ti tam líbilo.“

„Počkej, ale…to by znamenalo, že bych nenastoupila do…“, zamyslím se, ale Thea mi skočí do řeči.

„Nenastoupila. A nech mě domluvit, prosím. Je to jen nápad, ale…Vždyť víme obě, že nastoupit na výšku není teď to, co bys chtěla. Jasně, dostala ses na obor, který Tě baví, dokonce hned na poprvé, což je velký úspěch, nicméně…Myslím, že bys raději potřebovala vypadnout odsud. Srovnat si myšlenky v hlavě, něco vydělat a třeba se i s někým seznámit…“, mrkne na mě.

Vlastně má pravdu. Jo, na psychologii jsem se opravdu dostat chtěla, ale…čím více nad tím přemýšlím, tím více mě děsí představa dalších minimálně třech let stereotypního života. Škola, brigáda, učení, zkoušky…a pořád to stejné, dokola.

„Ok…asi máš pravdu. O co tedy konkrétně jde?“, zajímám se.

„O rodině v Praze jsem Ti už kdysi říkala, ne? No a nedávno si mě přidala do přátel Magda, je to má sestřenice přes koleno, nebo tak něco, to teď není podstatný.“

„No…a?“, vyhrknu a Thea mě srazí pohledem, který jasně říká – „Drž zobák, teď mluvím já.“

„Psaly jsme si, o tom, jak se máme a takové ty věci…a představ si, už má dvě děti. Jedna má pět, druhá tři…Ani nevím, kdy a že vůbec se ji ten druhý cvrček narodil. A jelikož Magdu docela znám, neudivilo mě, že ač ty špunty jistě miluje k zbláznění, není pro ni to pravé starat se celé dny jen o to, zda si umyly zoubky, nebo něco podobného. Je docela akční a chtěla by zpátky do práce, minimálně na půl úvazku.

„Theo, ale já pořád nechápu, proč mi to vlastně říkáš…souvisím s tím nějak?“

„Právě že souvisíš! Jen tak náhodou jsem ji napsala o tom, že mám skvělou kamarádku, která to se škvrňaty umí a…Zkrátka, domluvily jsme se, že bys jim mohla dělat chůvu, pokud bys chtěla.“, vyhrkne.

„Chůvu?“, zeptám se, nejspíš jen pro to, abych získala čas pobrat všechny informace.

„Jo, chůvu. Jednoduše by to znamenalo, že by ses o ty špunty starala, když by byla v práci. Anebo kdyby jela s tím svým frajírkem na jednu z jeho služebních cest. Prý s ním jezdí docela často, jelikož to prý dělá dobré jméno firmy, nebo tak něco. On je pryč skoro pořád, ale…no, asi díky tomu se nemají zrovna špatně.“

„Theo…víš vůbec, co mi tady navrhuješ? Je Ti doufám jasné, že to znamená, že bych musela…“.

„Jo, musela bys bydlet u nich. Ale dřív, než to odmítneš… prober si pro a proti. Změnila bys prostředí, vydělala by sis, ale taky bys měla mnohem více času na sebe, než tady. A taky…více možností.“

„Ale…neměla bych tam to hlavní, Tebe.“, zamumlám potichu a téměř se otřepu jen při té představě. Sama v cizím městě a bez Thei? To nepřipadá v úvahu, to bych nezvládla.

„Nelinko…slibuji Ti, že mě tam budeš mít co nejčastěji. Mluvila jsem s Magdou i o tom a říkala, že nevidí problém v tom, abych tam o víkendech, kdy budeš mít volno, přijela.“, dušuje se.

„Hele…já si moc vážím toho, co pro mě děláš, ale…Theo, tohle bych nezvládla. Když nejsem s Tebou, cítím se sama i tady…a co teprve v městě vzdáleném minimálně čtyři sta kilometrů?“

„Nell, chápu to, věř, že Tě chápu, ale…takhle už to dál nejde. Podívej…já vím, že je to pro Tebe těžké, ale přála bych si, abys byla šťastná. A vím, že když zůstaneš tady, šťastná nebudeš. Možná, že kdybych tady neměla tak super místo, jela bych s Tebou a našla si něco tam, ale…Je tady ještě jedna věc.“, řekne a sklopí oči.

„Jaká věc? Děje se něco?“

„Sebastian mě pozval na rande. A víš…já bych s ním chtěla jít. Víš, že po něm pokukuju už delší dobu a zrovna v tuhle chvíli…odsud nechci.“

„Aha…no, to chápu…“. Ač se snažím zachovat, že se nic neděje a tyto slova pro mě nic neznamenaly, rozhodně se mi to nedaří.

„Nell…víš, že chci pro Tebe to nejlepší. A myslím, že to, abys odjela… je to nejlepší. Tady ze svým životem nic neuděláš. A já… já bych taky chtěla začít žít.“

„Počkej…tím chceš říct, že díky mě si doposud žít nemohla?“, vyhrknu a snažím se zůstat v klidu, i když mi to dost komplikují slzy, které se mi derou do očí.

Zkouším párkrát zamrkat a v duchu si opakuju, že teď ne…teď se ještě rozbrečet nemůžu.

„Ne, tak jsem to nemyslela…jistě že ne! Já jen… dosud jsem s ním nešla proto, že…že mi Tě bylo líto. Nechtěla jsem, aby ses cítila méněcenná. Aby sis myslela, že na Tebe nemám čas. A teď se naskytla taková příležitost… Můžeme začít znova…obě dvě.“

Tohle mi asi stačilo. Mám pocit, že mi praskne hlava (a možná i srdce), pokud odsud okamžitě neodejdu.

„Neli, zkus o tom přemýšlet… prosím. Ne kvůli mně, ale kvůli sobě. Chci, ať jsi šťastná. A tady se šťastnou nestaneš. Budu za Tebou jezdit, co nejvíce to půjde…“, naléhá na mě Thea a snaží se mě zadržet.

„Budu o tom přemýšlet…neboj. Ale teď už musím jít.“ To je to poslední, co ze mě vypadne dříve, než potoky slz. Nereaguju na volání Thei, ať se vrátím a co nejrychleji nastupuji do auta a startuju.

2

Dobře. Možná jsem neřekla úplně vše. Ano, je pravda, že jsme s Theou nejlepší kamarádky, jen… si pod tím zkuste představit něco trochu jiného, než jen nejlepší kamarádství. Ještě něco k tomu. Něco navíc. Takový bonus. Možná nejlepší kamarádství s pár výhodami? Uhm…nevím, jak to mám říct. Sama tomu moc nerozumím, ale nikdy jsem se ani nedostala k tomu, abych o tom nějak více přemýšlela.

Nikdy. Až do teď.

V ten okamžik, když zastavím u nejbližšího neplaceného parkoviště (nemohla jsem dojet až domů, na to se cítím jednoduše moc rozrušeně), se mi do očí derou hektolitry zatím celkem zdárně zatlačovaných slz. Na pár chvil je nechám volně stékat. Stejně tak nechám plynout své myšlenky, které mě téměř zahlcují a já bych si přála jediné – vypnout. Zmáčknout někde na mém těle ukryté tlačítko „STOP“. Jen ležet, dýchat, na nic nemyslet a hlavně…nic necítit.

Jenže myšlenky mi proudí hlavou dál a já tuším, že je na čase dát si je dohromady. Projít si je, srovnat je. Otřu si slzy do papírového kapesníku, který po chvíli najdu v plné přihrádce (to, že si v ní musím uklidit, už říkám pár měsíců, protože krom kapesníků se v ní nachází obaly od žvýkaček, účty z tankování, nějaké staré maturitní otázky, mapa, kompas – víte co, ten se vždycky hodí a spoustu dalších krámů, ale to je teď nepodstatné), vystoupím z auta, a když se mi na třetí pokus podaří trefit klíčkem do zámku, namířím si to rychlým krokem do parku.

Tohle místo mám ráda, neboť tady téměř nikdy není „ani noha“. Krom odpoledních hodin, kdy se tady schází pár pejskařů pokročilejšího věku a vyměňují si zážitky se svými mazlíčky. Jo, je to jeden z těch parků, které nikdo neudržuje a za tmy se stává téměř nebezpečným místem, neobsahuje jedinou letní hospůdku se zahrádkou ani dětské hřiště, ale právě proto ho mám ráda. Vím, že mě tady krom pár veverek nebude nic rušit.

A při pomalé chůzi v parku se mi mnohem lépe přemýšlí, než zavřená doma, takže toto místo bylo jasnou volbou.

Tak… a teď, kde začít?

To, že jsem poněkud…jiná, už jsem naznačovala. Člověk může být jiný hodně způsoby. Já jsem jiná v tom, že nemám ráda kluky. Ne, že bych byla jedna z těch feministek, které opovrhují opačným pohlavím a snaží se stát nezávislými. To rozhodně ne. Věřím, že kluci můžou být fajn společnost, ale mě jednoduše nepřitahují. To, že se mi líbí holky, si uvědomuji už od let na základní škole, kdy jsem byla platonicky zamilovaná do třídní učitelky. Nikdy jsem se nad tím nepozastavovala, jednoduše to tak je.

Nikdy jsem neměla potřebu vyjít si na rande s klukem, jen abych vyvrátila podezření (mé, i ostatních). Naopak, s pár holkama bych šla mnohem raději, jenže to vždycky zůstalo u mých představ a snění. Jednoduše jsem na to neměla odvahu. Ve svých pubertálních letech jsem si neuměla představit, že přijdu ke spolužačce a pozvu ji do kina. Zvlášť, když bylo nadmíru jasné, že ona na holky rozhodně není.

Thei jsem se o tom nikdy nemusela zmiňovat. Přesto to ví. Nevím, jestli o tom už věděla dříve, než se „TO“ stalo, ale je to možné. Vždycky mě měla přečtenou a věděla o mně víc, než já sama.

Když nám bylo asi šestnáct, Thea mě zatáhla na nějakou narozeninovou párty. Přiznám se, že doteď nevím, kdo ty narozeniny vlastně slavil. Byla to má první velká párty v životě a byla jsem z toho poněkud nesvá. Být ve společnosti opilých lidí, které jsem většinu ani neznala, mi rozhodně nedělalo zrovna dobře. Když jsem se s tím svěřila Thei, řekla mi, že se ani nediví, že se tady cítím špatně a to proto, že jsem tam jediná střízlivá.

Co se dělo pak, je asi jasné. Nosila mi jeden drink za druhým a já se poprvé ve svůj život ztřískala (s prominutím) jako dobytek.

S každým dopitým panákem jsem se cítila o mnoho lépe, to je pravda. Ale taky je pravda, že už asi po čtvrtém jsem přestala vnímat svět kolem sebe a pomalu jsem ztrácela všechny zábrany. Kdybych si později pustila nějaký zpomalený záznam, je jasné, že bych se v něm absolutně nepoznávala. A co teprve, kdyby to viděl někdo jiný…třeba naši!

Nechci rozmazávat, co vše se tam dělo a jakou ostudu jsem si udělala, protože „TO“ hlavní přišlo až mnohem později.

Po půlnoci mě Thea přemluvila, že už by možná vážně bylo dobré jít domů (a že ji to dalo práci!) a také usoudila, že nemůže dopustit, aby mě v tomto stavu viděli rodiče. Do teď nechápu, jak je (taky značně opilá) dokázala přesvědčit o tom, že u ní zůstanu přes noc, nicméně se jí to povedlo, za což jsem byla na druhý den ráno náležitě vděčná.

Z cesty si absolutně nic nepamatuji. Když jsme však k Thei dorazily, něco se ve mně zlomilo.

Možná to bylo zapříčiněno tím, že jsme se asi hodinu válely na zemi a smáli se tomu, když jsme obě téměř totožně přelítly přes práh a natáhly se jak široké tak dlouhé, možná taky to, že mi Thea kladla na srdce komplimenty typu, že je nesmírně ráda, že jsem se poprvé v životě odvázala, že jsem ji překvapila a navíc že mi to prý děsně slušelo a nebo taky ta společná sprcha, do které jsme se obě nasoukaly, ale když jsme si potom obě zalezly pod peřinu, byl spánek to poslední, na co jsem myslela.

Je zvláštní, že z celého večera jsme si dokázala zapamatovat jen minimum, ale od té doby, kdy se poprvé naše rty setkaly v jiném, než přátelském polibku, si pamatuju vše. Každou sekundu, každý dotek, každé pohlazení, to napětí a vzrušení, když jsme se navzájem dotýkaly…pamatuji si vše, do nejmenšího detailu.

Myslím si, že vzpomínka na naše (a mé) první milování se ze mě asi nikdy nevytratí.

Když jsem se ráda probudila, cítila jsem se opravdu šťastná. Naplněná. A taky jsem ničeho nelitovala, protože to, co ve mně milovaní s Theou zanechalo, bylo to nejkrásnější, co jsem v životě zažila.

Nevím, co jsem si myslela, možná jsem v hloubi duše doufala, že to Thea bude cítit stejně. Možná jsem si to i přála. Uvnitř jsem cítila, že se něco změnilo…a že jsem jiná. Že jsem to konečně já.

Když se však probrala i Thea, uvědomila jsem si, že to rozhodně nebude tak růžové, jak jsem si to celé ráno představovala. Ne, nebyla naštvaná, odtažitá…Ne, byla to pořád stejná Thea. Stejná jako celé roky předtím. Nikdy o tom, co se stalo sama nezačala a já…Já taky ne. Bála jsem se toho, co by mi řekla. A taky toho, že bych o ni mohla přijít, byla přece jediná, koho jsem kdy měla.

Od té doby se to stalo ještě mnohokrát. Pokaždé se stejným scénářem, pokaždé jsme byly opilé, pokaždé se mi to tak strašně líbilo a naplnilo mě to… a pokaždé jsme to nijak nekomentovaly.

Nedokážu říct, jestli mi to takhle vyhovovalo, když se na to podívám s odstupem času, zdaleka to nebylo ideální, nicméně… byla jsem i za to něco málo vděčná.

A až teď, po tolika letech, jsem zjistila, že to pro ni vůbec nic neznamenalo.

3

Když se téměř po třech hodinách vrátím z procházky k parkovišti ke svému žihadlu, cítím se uvnitř až neuvěřitelně prázdně. Asi jako sto let prázdná schránka od hlemýždě. (Lepší přirovnání mě momentálně nenapadlo, ale to v mém rozpoložení jistě pochopíte, ne?) Nevím, jestli jsem vůbec někdy takový stav zažila, ale jsem si jistá, že se mi vůbec nelíbí. Je to, jako kdybych přišla o vše, co pro mě mělo do této chvíle smysl. Nedokážu si představit, co se teď bude s mým životem dít dál, a to mě maximálně děsí.

Když dosednu do auta a sehnu se pro mobil, který mi zapadnul pod sedadla, objevím osmnáct zmeškaných hovorů od Thei. Páni, ta má ale výdrž. Na jednu stranu mi její zájem dělá dobře, to nepopírám.

Jako první mě napadne, že si to všechno rozmyslela. Nebo že si spletla datum, třeba si myslí, že je apríla a chtěla mě pořádně napálit. Třeba… třeba si uvědomila, že vůbec netouží po Sebastianovi, ale po mně. Třeba se jen bála a nebyla s tím vším smířená, třeba uznala, že jí to bude chybět a taky se jí to líbilo tak jako mně, třeba to pořád chce a třeba i za střízliva, třeba to chce dokonce vykřičet do světa…Ne, dost. SMS zpráva, která se mi hlasitým zacinknutím ohlásí, mě vrátí zpět do reality.

THEA

NELL, JSI V POŘÁDKU? NEBLBNI A DEJ MI O SOBĚ CO NEJDŘÍVE VĚDĚT. PŘECE NECHCEŠ, ABYCH SE O TEBE ZBYTEČNĚ BÁLA, NE? HLAVNĚ SE PROSÍM NEUKVAPUJ A POPŘEMÝŠLEJ NAD TÍM, CO JSEM TI NAVRHLA. VEZMI SI, JAKÉ TO MÁ POZITIVA. HELE, JÁ UŽ POTŘEBUJI ŽÍT SVŮJ ŽIVOT A TY PŘECE TAKY. JÁ…NEJSEM JAKO TY, ALE CHCI, AŤ JSI ŠŤASTNÁ. OZVI SE!!!

I když jsem si ještě před chvíli myslela, že jsem vyplýtvala slzy minimálně na rok dopředu, znovu se mi vyřinou zpod očních víček. Ani se je nesnažím zadržet a dobrých pár minut zírám na text v mobilu. Hlavou se mi honí jen ty tři slova… „NEJSEM JAKO TY.“

Není jako já? A proč teda to všechno? Proč to neutnula dříve? Považovala to snad jen za vzrušující hru, která ji momentálně přestala bavit? Proč mi to sakra neřekla dřív? Napadá mě jedna otázka za druhou, ale ani na jednu nejsem schopná odpovědět.

Nevím, jak dlouho jsem do toho mobilu zírala, možná bych zírala až do skonání světa, ale vyruší mě další zacinknutí a já sebou leknutím poskočím, div se nepraštím do stropu auta. Vida, další textovka.

THEA

JESTLI MĚ CHCEŠ SNAD POPRVÉ V ŽIVOTĚ POŘADNĚ NAŠTVAT, DAŘÍ SE TI TO. BUDEŠ PAK SPOKOJENÁ?! PŘECE SIS NEMOHLA MYSLET, ŽE…NELI, PROSÍM! DEJ MI SAKRA VĚDĚT, JESTLI JSI OK!!!

„Ne, rozhodně jsem si nemohla myslet…“, zamumlám si ironicky pro sebe, nicméně uznám, že bych se jí možná ozvat měla. Rozhodně ji nechci na truc děsit nebo něco podobného, to opravdu ne. Jenže co jí mám napsat? Neboj, jsem v pořádku a vůbec se necítím špatně? Vůbec mi nevadí, že mě chceš po tolika letech odkopnout kvůli nějakému Sebastianovi? Ani náhodou jsi mi nezlomila srdce tím, že jsi řekla, že nejsi jako já a navíc mi to řekneš skoro po čtyřech letech, během kterých jsi se mnou tolikrát spala?

Opět se mi oči zalijí slzami, i když se s nimi protentokrát snažím bojovat. Nechci si ani představit, jak momentálně vypadám, ale podle toho, jak mě pálí oči od slz a rozteklé řasenky a třeští mi hlava, bych to tipla na vítěze o nejlepší Halloweenskou masku.

Chvíli ještě nepřítomně zírám do mobilu a potom se odhodlám k napsání odpovědi.

JSEM V POHODĚ, BYLA JSEM SE PROJÍT A ZAPOMNĚLA JSEM SI MOBIL V AUTĚ. PŘEMÝŠLELA JSEM A…MÁŠ PRAVDU. DOMLUV MI CO NEJDŘÍVE SCHŮZKU S TOU TVOU MAGDOU, BERU TO, POJEDU TAM. ASI TO TAK BUDE NEJLEPŠÍ.

Tak. A je to. Přísahala bych, že během ťukání zprávy jsem si nebyla jistá vůbec ničím, ale jakmile se mi ukáže potvrzení o doručení zprávy, mám pocit, že jsem se rozhodla správně. Vždyť si ani nedokážu představit, co by se dělo, kdybych tady zůstala. Nastoupila bych do školy mezi úplně cizí kolektiv a mezitím se zaujetím poslouchala zamilované řeči o Sebastianovi? Dívala bych se na to, jak je Thea štěstím bez sebe a raduje se z toho, že si může konečně žít svůj život? Život beze mě? Nemyslím si, že bych to dokázala.

Dobře, možná jsme spolu nechodily, nikdy jsme si nic neslibovaly, nikdy jsem nezažila pocity zamilovanosti a motýlky v břiše, o kterých vždycky všichni tak vypráví, ale… byla má jistota. Má jediná jistota. A ta je teď pryč, tudíž mě tady už nic nedrží.

4

Nepamatuji si, kdy naposledy jsem zažila takový hektický týden, jako byl tento. Momentálně absolutně nevím, kde mi hlava stojí a to je teprve začátek toho všeho nového. Na jednu stranu jsem za to ráda, protože nemám mnoho času přemýšlet nad mým dosavadním zpackaným životem. (I když je mi jasné, že čas na přemýšlení a prolívání slz ještě nejednou nastane.)

Měla jsem za to, že nejtvrdší oříšek bude svěřit se s mými úmysly našim. Až do teď se můj život vyvíjel (téměř) přesně podle jejich představ, s vyznamenáním jsem absolvovala základní i střední školu, zvládla jsem na poprvé přijímačky na jeden z nejžádanějších, ale také nejnáročnějších oborů na škole vysoké a nikdy se mnou neměly žádné velké problémy. Se vším jsem souhlasila a přizpůsobila se, i když na mě nikdy nijak extra netlačili. Většinou mě nechali svobodně se rozhodnout, ale vždy mi dali doporučení, dle kterých jsem se pokaždé rozhodla. Proto jsem se velmi obávala jejich reakce, ale ukázalo se, že docela zbytečně. Ano, ze začátku byli – dá se říct- mírně v šoku. Vyslechla jsem si to, co se dalo čekat - a to, že vzdělání je v dnešní době nejdůležitější a bez něho si nenajdu práci, která by mě bavila a naplňovala a navíc dokázala uživit, nebo že když si dám teď pauzu a později se budu chtít ke škole vrátit, vyjdu ze cviku a už to nikdy nebude tak snadné, že mám jejich plnou podporu a měla bych ji využít, dokud to je možné a podobně.

Ale překvapivě se oba nakonec shodli na tom, že je to přece jenom život můj a do teď jsem si ho moc neužila, že škola je sice hodně, ale pořád není vše a že bych měla zažít i něco jiného krom školního prostředí.

Musela jsem sice slíbit, že si školu dodělám a spoustu dalších věcí (kdybych jen tušila, co jsem všechno slíbila…ale v tu chvíli mi to bylo jednoduše jedno), na vše jsem přitakala a odsouhlasila každou podmínku a připomínku. Hlavně, abych to měla z krku a mohla odsud pryč!

A tak po týdnu různého vyřizování a zajišťování sedím ve svém pokoji a zírám na plný kufr mých věcí. (To mi připomíná, že si na něho budu muset ráno minimálně lehnout, abych ho zavřela.)

Vlak mi jede kolem páté ráno. Je pravda, že bych mnohem radši jela mým bourákem, nicméně i to byla jedna podmínka od našich. Myslím, že bych tu cestu za normálních okolností zvládla bravurně, ale je pravda, že budu zítra tak nervózní (jako by se mi už teď nervozitou netřepala kolena), že bych se na cestu jen těžko soustředila.

Thea se mi nabídla, že pojede se mnou, ale já si nedovedu představit, že bych s ní teď mohla (a chtěla) být. Celý týden jsme se domlouvaly po textovkách a telefonátech a i ty mi dělaly značný problém. Záměrně jsme se ani jedna k ničemu nevracely a bavily se jen o Praze, Magdě a dětech. Ačkoliv Thea působila přátelsky a přirozeně jako vždy, já jsem to dokázala jen velmi ztěžka a narovinu jsem ji řekla, že chci jet raději sama. Zdálo se mi, že ji to poněkud vyvedlo z míry, ale mé rozhodnutí beze slova respektovala, jen mi tedy zařídila, že mě na nádraží Magda s manželem vyzvednou. (A to z toho důvodu, že mě zná a ví, že jsem schopná ztratit se i ve svém rodném městě, natož v tom hlavním, ve kterém jsem byla s bídou třikrát.)

Z přemýšlení mě vyruší zvonek u dveří. Než stihnu jakkoli zareagovat, slyším, jak naši někoho přátelský vítají a za chvíli se Thea objeví v mém pokoji.

Chvíli mi trvá, než se z toho šoku vzpamatuji.

„Theo, co…co tady děláš?“, vykoktám ze sebe.

„Přece bych Tě nenechala odjet bez rozloučení!“, vrhne se na mě, jakmile za s sebou zavře dveře.

Objímá mě až neuvěřitelně silně a já mám pocit, že kdyby to trvalo ještě o chvíli déle, sesypu a se a budu ji prosit, abych tady mohla zůstat, abych dál mohla být její nejlepší kamarádka, aby mě nezatracovala kvůli nějakého Sebastiana, kterého ani pořádně nezná a aby se mě pokusila milovat, a tak se ji ze sevření vykroutím a odtáhnu se.

„Jo, to je od Tebe fakt…milé“, řeknu a snažím se působit klidně a vyrovnaně, ale při vyřknutí těch pár slov mi asi dvakrát přeskočí hlas.

„Ty se na mě pořád zlobíš, viď?“, řekne (a připadá mi, že skoro až dotčeně) a posadí se postel.

„Ne…jasně že se nezlobím.“, vyhrnu spěšně a snažím se, aby můj hlas zněl co nejvíce normálně, ale připadá mi, jakoby za mě mluvil někdo úplně jiný.

„Proč o tom nemůžeme normálně mluvit, Nell? Vždyť… já nesnesu, abys odjela a mezi námi zůstalo takové napětí.“

„A proč jsme o tom nemluvily celé čtyři roky? Proč o tom chceš mluvit až teď?“, vypadne ze mě a aniž bych si to uvědomila, mírně (možná více, než mírně) zvýším hlas, který se teď zdá být až překvapivě pevný.

Thea s sebou překvapení trhne. Ostatně ani já sama nejsem zvyklá na to, abych na někoho zvyšovala hlas, tudíž se její reakci nijak nedivím.

„Já…myslela jsem, že to víš. Nemohla jsem přece vědět, že to vezmeš takhle, že si budeš myslet, že…“, řekne, a já ji okamžitě skočím do řeči.

„Že si budu myslet co? Co bych si měla myslet po tom, co ses se mnou nespočetněkrát za ty čtyři roky milovala? Nenapadlo tě, že bych si třeba opravdu mohla myslet, že…mě máš ráda?“, vyhrnu a zalituji, že mi pevnost v hlase nezůstala alespoň o pár minut déle.

„Ale vždyť já tě mám ráda!“, přistoupí ke mně a znovu se mě pokusí obejmout, ale já se opět odtáhnu.

„Nell, vážně tě mám ráda! To přece musíš vědět. Jsi má nejlepší kamarádka, není snad nikdo, koho bych měla raději než tebe!“

„Ale ano, je…Sebastian.“, podotknu, otočím se k oknu a snažím se mrkáním zahnat slzy.

„Ale…to je přece něco úplně jiného! Tebe mám nejraději, ale k němu… k němu cítím něco…něco víc! Přece musíš vědět, jak to myslím… přitahuje mě, tak, jak je normální, aby holku přitahoval kluk. Nemůžu za to, že to máš jinak…Že sis mohla myslet, že bych byla stejná, jako ty…vždyť jsem ti přece napsala, že taková nejsem!“

„Ano, napsala, před týdnem!“, téměř zakřičím. Proč jsi mi to neřekla dříve, než se to stalo? Než ses se mnou milovala? A pak znova, a…znova?“

„Já…nevím, bavilo mě to, možná se mi to i líbilo, brala jsem to jako hru, navíc, jsem si jistá, že bych to neudělala, kdybych byla střízlivá, omlouvám se, prosím, pochop že…“

„Nechci to chápat!“, vyhrknu a utřu si slzy do rukávu košile.

Nell, já o tebe nechci přijít, vždyť já kromě tebe taky jinou kamarádku nemám, chci, aby to bylo stejný, aby…“

„Nikdy už nic nebude stejný, Theo. Dokážeš si vůbec představit, jak moc se cítím poníženě? Ještě mi řekni, že jsi mi tu Prahu naplánovala proto, abych byla šťastná já…Přiznej, že ses mě jen chtěla zbavit!“ zakřičím a mám pocit, že mě kromě celého paneláku musí slyšet i celé sídliště, ale v tuhle chvíli je mi to jedno, jsem tak rozčílená!

„To není pravda, prosím, věř mi!“, řekne a téměř bolestivě si mě k sobě přitáhne.

„Chci, abys šla pryč, Theo. Nechci se teď s tebou bavit, nechci tě vidět, jednoduše…nechci.“, řeknu, již docela klidně.

Všimnu si, že se Thea nadechne, ale nakonec se zvedne a odejde ke dveřím. Přeji si, aby už byla pryč, ale ještě se otočí a já si všimnu, že brečí. Ač by mě to jindy jistě obměkčilo, teď mě její slzy nechávají absolutně chladnou.

„Budu tady pro tebe, vždycky.“, téměř zašeptá a opustí pokoj.

V tu chvíli se v slzách zhroutím na postel. A jsem si jistá, že zítra přes napuchlé oči neuvidím.

5

Když mě ze spánku vytrhne protivný zvuk budíku, mám chuť vraždit, jelikož jsem rozrušením a nervozitou usnula teprve před chvílí. Venku je ještě hustá tma a já mám problém otevřít oči už teď, co teprve až v pokoji rozsvítím. Téměř ihned ucítím, jak mě oči řežou, pálí a neuvěřitelně mi slzí. Po tom, co se podívám do zrcadla na skříni, uznám, že hůře už opravdu vypadat nemůžu.

Jakmile se v koupelně opláchnu studenou vodou, mírně se mi uleví, nicméně je mi jasné, že se dnes musím obejít bez řasenky a tužky na oči. Nanesu si proto na obličej alespoň kapku make-upu, kruhy pod očima přejedu korektorem a přetřu to pudrem. S podotknutím, že lepší to nebude, se odeberu zpátky do pokoje, kde na sebe urychleně hodím džíny a mikinu, překontroluji, zda mám v kufru sbalené opravdu vše potřebné a v momentě, kdy si na něj dosednu a snažím se zapnout zip, vstoupí mi se zaklepáním do místnosti táta.

„Připravená na dobrodružství?“, zeptá se s mírným úsměvem a já přikývnu. Chvíli ještě zápasíme s kufrem, a když se ho nám konečně podaří zavřít, umístíme ho ke dveřím. Potichu ještě otevřu dveře do ložnice a zjistím, že máma tvrdě spí. Nechci ji budit, v podstatě jsme se rozloučily již včera večer, tak ji jen pohladím po ruce a potichu za sebou zase zavřu.

Když nasednu na místo spolujezdce našeho rodinného auta a vyrazíme s tátou na nádraží, nemám ani potřebu rozhlédnout se po sídlišti. Jo, myslím, že se mi asi po čase bude stýskat, přece jenom jsem zde strávila většinu svého života, ale momentálně se šíleně těším, až nasednu do vlaku a začnu žít zcela nový život. (Snad.)

Po cestě se ještě zastavíme v obchodního domě, který je naštěstí pro mě otevřený nonstop a já popadnu z regálu hraček bez většího zvažování dvě krabice s Barbie panenkou, aniž bych si je nějak důkladně prohlédla. Netuším, co momentálně mezi malými holčičkami frčí, ale myslím si, že Barbínami nic nezkazím. Já je sice v dětství nijak extra nemusela, ale třeba si jimi ty dvě malé cácorky hned na začátku alespoň trošku získám. Přece jenom nevím, jak na mě zareagují a když jim něco přivezu, bude to naše seznamování alespoň o něco snazší. Barbíny po zaplacení nacpu do tašky přes rameno a na parkovišti rychle nasednu do auta vedle táty, který už je mírně nervózní a obává se (v podstatě jako vždy, když někoho veze na nádraží), že mi to ujede. Na nádraží se však dozvím, že bude mít vlak nejspíš deset minut zpoždění, takže bez zbytečného shonu najdeme nástupiště a dokonce si ještě stihnu vyslechnout rady a upomínky od táty.

Když se vlak (RegioJet – společnosti RegioJet? Kdo to k sakru vymýšlí?) objeví v zatáčce a začne se rychle přibližovat k nástupišti, poskočí mi srdce. Nevím sice, jestli je dobré slibovat si od vlaku, že nejen mě, ale také mé starosti odveze daleko odsud a s každým dalším kilometrem zapomenu na vše, co mě tíží a bolí, ale snažím se tomu naivně věřit. Ve spěchu se ještě jednou rozloučím s tátou, ten mi vtiskne do ruky bankovku se slovy „Ze začátku, na přilepšenou“ a pak mu už zmizím zatím v prázdném kupé, kde se snažím vyzvednout kufr do zavazadlového prostoru. Když už se mi to téměř povede, vlak se rozjede a já zahučím na protější sedadlo a kufr mi dopadne na klín.

„No, to to dobře začíná.“, zamumlám si pro sebe, když v tom se otevřou dveře, ve kterých se objeví docela milá stevardka a nabízí mi láhev s vodou. Když za sebou opět zavře, pokusím se znovu vysadit kufr nahoru a na druhý pokus se mi to konečně povede.

Tak. Konečně pohodlně sedím a dívám se z okénka na ubíhající krajinu. Mám před sebou skoro čtyři hodiny jízdy, ale cestování vlakem mi nikdy nevadilo, spíše naopak. Mísí se ve mně různorodé pocity a nemám ponětí, které převažují. Na jednu stranu se těším na vše, co mi nové místo přinese, ale zároveň se obávám, že si (minimálně ze začátku) budu připadat neuvěřitelně sama. Když si však zvážím všechna pro a proti, uvědomím si, že sama bych se cítila i doma, protože kromě Thei mi nikdo nikdy nebyl tak blízký.

Z přemýšlení mě opět vyruší stevardka, která mi nabízí kávu a občerstvení, já však s díky odmítnu. Asi jsem divná, ale káva mi nikdy nechutnala a momentálně si ani nedovedu představit, že bych mohla něco dostat do mého nervozitou scvrklého žaludku.

Vyndám si z tašky krabice s panenkami, abych z nich alespoň odlepila cenovky, když už je nestihnu do ničeho zabalit, když si je však důkladněji prohlédnu, nahlas zakleju. Z krabice se na mě neusmívá milá, sladká a blonďatá Barbie, ale naprosto děsivé stvoření z černo-fialovými vlasy, upířími zuby a oděné do šatů s obrázkem lebky a síťovaných punčocháčích. Když si všimnu i příslušenství, které u sebe „panenka“ má, zakleji ještě více, neboť krabice obsahuje i náhrobek s nápisem. Když poté nahlédnu do krabice druhé, ani z daleka se mi neuleví, neboť ta pro změnu obsahuje kromě té ohavnosti s vlasy rudými i…ano, rakev.

„Co to má k sakru být?“, zeptám se sama sebe a poté si přečtu název na krabici. („Monster High.“?)

No, to se mi teda povedlo. Opravdu nevím, zda si těmito zrůdičkami u dětí šplhnu anebo je naopak vyděsím k smrti. (Je to vůbec zákonné prodávat něco takového a ještě pro děti?)

Jakmile vrátím „panenky“ zpět do tašky a vzpamatuji se z mírného šoku, pohodlně se usadím do sedadla, zapnu si mp3, opřu se hlavou o sklo a v uších se mi rozezní píseň od mého oblíbeného autora. („Chybíš mi, chybíš mi, čemu se divíš? Chybíš mi, chybíš mi, už zase mizíš…“) Než se se však s myšlenkami vrátím zpátky k Thei, spím jako dřevo.

Z hlubokého spánku se probudím až ve chvíli, kdy mi někdo šlápne na nohu.

„Pardon“, omluví se s úsměvem starší paní, která si dosedne naproti mně. Přikývnu, a když se rozkoukám, všimnu si, že právě vyjíždíme z nádraží v Pardubicích. Páni, na to, že se mi ve vlaku nikdy nepodařilo usnout – až teď, se cítím překvapivě odpočatě.

Nějakou dobu se dívám z okna a odpovídám paní, která si chce evidentně povídat (a já nemám na to, abych ji rázně odmítla) na zvídavé dotazy, ale s ubíhajícím časem se cítím čím dál nervózněji. Patnáct minut před plánovaným příjezdem si vytáhnu z tašky zrcátko, přepudruji si obličej, a i když mi to můj vzhled o moc nevylepší, alespoň si rozčešu vlasy. Hned po tom napíšu krátkou textovku Magdě, abych ohlásila, že za chvíli budu na nádraží a počkám ji, dle naší včerejší domluvy u „Potrefené husy“, kde mě vyzvedne.

„Tak se mějte hezky, slečinko“, rozloučí se se mnou paní naproti, když si zdárně sundám kufr a šinu si to ke dveřím kupé pár minut před tím, než vlak zastaví.

„Vy taky“, zahučím a jsem ráda, že vlak dále nepokračuje a já již nemusím snášet další stupidní dotazy. Nemám nic proti starším lidem, ale mnohem raději jsem, když si hledí svého.

„Tak a jsem tady“, pomyslím si, když vlak zastaví ve stanici PRAHA – HLAVNÍ NÁDRAŽÍ. Možná bych měla vykročit pravou nohou a udělat svůj první krok za štěstím, jakmile to však udělám a poté se sbírám ze země (s pomocí té milé stevardky!), je mi jasné, že to nebyl zrovna nejšťastnější nápad.

No, skvěle to začíná, jen co je pravda.

Když se po deseti minutách i s kufrem dobelhám k „Potrefené huse“, připadám si jako Alenka v říši divů. Takový ruch jsem u nás na nádraží snad opravdu ještě nezažila. Zkontroluji si mobil, zda mi Magda neodepsala a neohlásila zpoždění, a když nic neobjevím, začnu ji vyhlížet. Thea mi ji docela dobře popsala, avšak po někom takovém ani stopy.

Náhle si však všimnu postávají dívky pár metrů ode mě, která mi naprosto vyrazí dech a v tu chvíli na nějakou Magdu ( a možná i Theu?!) absolutně zapomenu. Vypadá, že taky na někoho čeká – soudím podle toho, že v ruce drží mobil a co chvíli se do něho dívá, pochoduje sem a tam a tváří se dost netrpělivě. Nikoho takového jsem v životě neviděla. Dobře, možná jsem viděla pár opravdu pěkných holek, ale…nikdy ne tak pěkných. Je docela vysoká, se skvělou postavou, vlasy má tmavé, krátké a nagelované do moderního rozcuchu a i přes ležérní styl oblékání působí až neuvěřitelně žensky a přitažlivě.

Hledím na ni snad několik minut a marně přemýšlím, co je na ni tak zvláštního, co se mi na ni tak…jo, líbí. Nedokážu si však vybrat, jelikož se mi líbí naprosto celá. I na těch několik metrů z ní vyzařuje něco tak neodolatelně zvláštního!

Ještě nějakou dobu se na ni dívám jako na svatý obrázek, když si všimnu, že si přiloží mobil k uchu a pustí se s někým do hovoru. Vypadá při tom ještě netrpělivěji (možná až vytočeně) a já přemýšlím, na koho tady může čekat.

Jaké je pro mě překvapení, když ta okouzlující bytost dotelefonuje, její oči se střetnou s mými a po chvíli se dokonce rozhodně vydá mým směrem. Celou dobu ji hltám očima, a i když vím, že to musí vypadat naprosto příšerně, nemůžu si pomoct. (Tu holku chci!)

Když dojde až ke mně a změří si mě pohledem svých nádherných blankytně modrých očí, mám pocit, že se mi podlomí kolena.

„Ty jsi Nela?“, zeptá se mě najednou a mně chvíli trvá, než si uvědomím, že se mnou mluví.

„Jo, to jsem, ale…počkat, jak to víš?“, vykoktám ze sebe a musí to znít asi šíleně směšně dle jejího pohrdavého (ale stejně sexy!) pohledu.

„Posílá mě ségra. Mám tě prý vyzvednout za ni, nestihla to.“

No to snad ne!!!

6

Zdá se mi, jakoby uběhla celá věčnost za tu dobu, co se snažím pobrat tu informaci. Nemám tušení, jak dlouho na ni zírám. Snad jsem při tom zírání měla alespoň zavřenou pusu. (Jen tak mimochodem, je opravdu dokonalá, už jsem se to říkala?)

Z jakého důvodu mi Thea zatajila skutečnost, že Magda má sestru? Proč se mi o tom nikdy nezmínila? Vždyť… Dobře, uznávám, že kdyby měla jakoukoli jinou sestru, nebylo by to pro mě nijak důležité, ale…

„Jsem Kris.“, vytrhne mě najednou otrávený hlas té osoby, díky které jsem na chvíli přišla o řeč.

„Jo, jasně, těší mě, já jsem Nel…no, aha, to už vlastně víš.“, vykoktám ze sebe a cítím se ještě hůř, jakmile mě Kris sjede pohledem, ve kterém je jasně napsáno, že si myslí něco o tom, jak nemožná jsem.

„No, takže, můžeme jet, nebo potřebuješ ještě nějaký čas na to, abys mě mohla pozorovat?“, zeptá se lhostejně a já se cítím ještě hůře.

Nezaráží mě to, jak se mnou mluví, ale spíše to, jak to vnímám. Většinou mám všechny na háku a nezajímá mě, co si o mně myslí, jsem zvyklá ztrapňovat se za všech možných situací, ale… teď mi to vadí.

Nevím, z jakého důvodu si přeji, aby si o mně Kris myslela to nejlepší.

V rychlosti zatřepu hlavou, abych se probrala, a posbírám ze země kufr. Teď lituji, že má kolečka, protože kdyby neměl a já ho musela tahat v rukách, třeba by se mi nabídla, jestli nechci pomoct, třeba…Dost. Mám pocit, že mi asi přeskočilo. Už totálně.

Zamířím za Kris, která je již několik kroků přede mnou a soustředím se na to, abych ji neztratila z dohledu. Je to však docela těžký úkol, protože kolem mě prochází asi miliarda lidí a já začínám mít obavy, že mě někdo určitě srazí na zem. (Už jsem se někdy zmínila o tom, jak nesnáším větší davy lidí? Jsou jako zvířata!)

Oddechnu si, jakmile vyjdeme před nádražní halu a zamíříme k parkovišti. Takže pojedeme autem. Jaké je pro mě vysvobození, že nemusíme hromadnou dopravou, či dokonce metrem!

Jakmile zastavíme a já se stačím rozhlédnout, zdá se, že opět přijdu o řeč.

Kris právě odemyká dveře auta a… ano, je to auto značky Audi A3, černé a naprosto dokonalé.

„To je tvoje?“, vyhrknu. Neodolám pokušení a musím si na tu káru šáhnout. Je perfektní!

„Jo“, zahučí otráveně a otevře mi kufr.

Zdá se, že chvíli pozoruje, jak s kufrem zápasím a docela se tím i baví.

„Co třeba, kdybys mi řekla, že potřebuješ pomoct?“, řekne pobaveně a během okamžiku mi kufr vezme a položí ho do kufru auta, jako by snad nevážil vůbec nic.

Nebýt toho, že jsem z ní tak vyvedená z míry, nejspíš bych se už cítila opravdu dopáleně.

„Díky“, zamumlám… „Ale zvládla bych to.“

„Jistě, třeba za pár hodin. Nicméně, já na Tebe nemám celý den. Do auta nastoupit zvládneš, nebo taky potřebuješ pomoct?“, prohodí ironicky, nečeká na odpověď, razantně zabouchne kufr a sedne si za volant.

Nikdy jsem neměla potřebu někoho sledovat, jak zavírá kufr, chodí či jak si sedá do auta, ale vsadila bych se, že nikdo při tom není stylovější než ona.

Ano, je naprosto dokonalá a stylová… ale zdá se, bude i pořádně nesnesitelná.

Chvíli se rozhoduju, zda si mám sednou raději na zadní sedadlo, abych ji svou přítomností ještě více neotravovala, nicméně na poslední chvíli zasednu na místo spolujezdce, jízdu v něčem takovém si přece musím užít na maximum, no ne?

Jakmile se posadím a zapnu si bezpečnostní pás, chvíli mě pozoruje, ale nakonec jen otráveně povzdychne a nastartuje.

Momentálně nevím, zda více toužím pozorovat Kris, jak řídí, jak pohybuje volantem a tváří se naprosto nepřístupně, či sledovat vybavení auta. Na chvíli neodolám a přejedu rukou po palubní desce. Co bych za takovou káru dala.

Čekám, že mě teď bude mít za ještě většího blázna, ale zdá se, že mě jen pobaveně sleduje.

„Máš ráda auta?“, zeptá se a uvelebí se na sedadle, jakoby to byla pohovka. (Opět stylově!!!)

„Ehm… jo, mám. Auta, i samotné řízení.“, řeknu a snažím se, aby každé mé slovo neznělo křečovitě. (Musím podotýkat, že se mi to vůbec nedaří?)

„A proč jsi tedy nepřijela autem, ale vlakem?“, zeptá se a zní opět neuvěřitelně pobaveně.

„No… táta mě nepustil. Nejspíš si myslí, že moje kára není pro tak dalekou cestu vhodná.“, zamumlám a dala bych vše za to, kdyby se v tom nepitvala a nezačala se vyptávat, jaké auto vlastně mám. Marně.

„Co máš za auto? Škodovku?“, podotkne ironicky.

„Ne…škodovku ne. Mám starého sparka.“, odpovím a dříve, než se na mě pobaveně otočí, raději pokračuju.

„Jo, sice to není Audi, ale vydělala jsem si na něho. Milionář nejsem.“, řeknu a povídám se ji do očí. Začíná mě vytáčet, že si ze mě pořád utahuje. Pochybuji, že vydělává tolik, že si tu káru mohla koupit ona sama.

Chvíli se dívám z okna a přeji si, abychom už byly na místě. Právě projíždíme křižovatkou, když Kris z ničeho nic přidá plyn a projede semafor. Na červenou!

„Hele, nevím, jak dlouho jsi z autoškoly, ale říkají Ti něco barvy semaforu?! Červená znamená stát!“, řeknu podrážděně a snažím se vydýchat prvotní šok.

Nedá se říct, že by jezdila zrovna bezpečně.

„Proč jsi taková puťka?“, zeptá se s ledovým klidem v hlase a opět přidá na plynu, čímž rozhodně překročí povolenou rychlost.

„Předvádíš se anebo tak mizerně řídíš vždycky?“, vyhrknu dříve, než se stačím zamyslet. (Kde se to ve mně bere?!)

„Ty jsi o mně právě teď řekla, že mizerně řídím?“

Než se stačím vzpamatovat, zaúpí brzdy a auto sjede k okraji.

„Jo, to jsem řekla.“, stojím si za svým a snažím se znít sebejistě, i když už se popravdě vidím zavřená v tom obrovském kufru společně s mým zavazadlem.

„Fajn… tak se předveď, majitelko sparku!“, vyhrkne a vystoupí z auta.

Cože? To snad nemůže myslet vážně.

Když mi však otevře dveře a vybídne mě k výstupu, je mi jasné, že jsem si to právě totálně zavařila.

„Já ale přece nemůžu řídit!“, vyhrknu a snažím se neznít tak zoufale.

„Proč bys nemohla?“, zeptá se a ironicky se zašklebí. „Bojíš se?“.

„Ne, samozřejmě se nebojím! Jen jsem v cizím městě, kde to neznám a taky jsem v životě neřídila takové auto, navíc jsem docela unavená a taky…“, než stačím domluvit, skočí mi do řeči.

„Jak jsem předpokládala, samé výmluvy. Takže mi neukážeš, jak geniální řidička jsi? Hmmm…škoda. Ale co bych taky mohla očekávat od puťky, viď …“, mrkne na mě.

Nevím, kde se ve mně v tu chvíli vzalo tolik odvahy, ale z auta vyskočím rychlosti blesku.

„Klíče.“, řeknu a nastavím ruku.

„Jsi si jistá?“, zeptá se a vypadá krapet zmateně, když však dodá „Myslíš, že to zvládneš? Pojištěná sice jsem, ale…“, zní už opět zcela sebejistě.

„Zvládnu.“, řeknu vytočeně, vezmu si klíčky z její ruky a usadím se za volant.

No, tak tohle bude ještě sranda!

7

Jsem geniální!

Tedy… ano, vím, že samochvála smrdí, ale díky tomuhle si myslím, že nejsem až tak moc nemožná, jak jsem si myslela dosud. (A jak si myslel nejspíš každý, včetně dokonalé Kris.)

Ptáte se proč…?

Jakmile jsem zasedla na místo řidiče té bezva káry a nastartovala, vše šlo jako po másle. Obávala jsem se, že mi bude dělat potíže řídit cizí auto a to v naprosto neznámém prostředí, nicméně… neudělala jsem jedinou chybu!

S „audinkou“ jsem si rozuměla, jako kdyby byla odjakživa moje, téměř okamžitě jsem se s ní sžila a celá cesta byla plynulá a bezpečná a to až po tu dobu, kdy jsem bravurně zacouvala do vnitřní garáže u obrovského domu.

Kris mi sice ze začátku dávala své přehnaně ironické rady, ale když viděla, že je absolutně nepotřebuji, určovala mi jen směr jízdy. A i to po chvíli vzdala!

Zapnula navigaci, na které zmáčkla pokyn „domů 2“ a až do mého zaparkování nepromluvila ani slovo, jen občas otráveně vzdychla a tak mi poklidnou cestu rušily jen věty z navigace, typu „ Po padesáti metrech zahněte doprava!“.

Že by mé malé vítězství?

„Ten tvůj kufr Ti mám asi i vyndat, že?“, promluví Kris konečně a neodpustí si jeden ze svých úšklebků.

Jo, chápu, že tohle asi nečekala a že jsem ji tímhle mohla krapet pošramotit její velké sebevědomí, nicméně jsem očekávala alespoň jedno kladné slovo.

Stačilo by, kdyby řekla něco v tom smyslu, že řídím dobře. Nebo… No, možná by stačilo, kdyby si alespoň nechala ty své úšklebky a ironické poznámky.

„Neobtěžuj se, poradím si.“, namítnu proto a i když se mi pod tíhou kufru málem podlomí nohy, nakonec ho bezpečně dostanu na podlahu.

Když chci ale zůstat stejně suverénní i při tom, kdy ji podávám klíčky, neodolám a podívám se do těch jejich dokonalých modrých očí, (Ano, vím, že slovo dokonalé používám při spojitosti s Kris často, ale…nemůžu si pomoct!) a při té příležitosti mi klíče vypadnou z ruky. Její úšklebek už téměř nevnímám a vydám se k hlavním dveřím.

V životě jsem ještě neviděla tak obrovský dům a to mě Magda zatím provedla jen uvítací halou a kuchyní spojenou s velkým obývacím pokojem. Podotýkám, že dům má ještě minimálně další dvě patra! (A vypadá, jako by ho postavil tým z pořadu „Vítejte doma.“)Tady asi opravdu nouze o peníze nebude. Nicméně mám čím dál větší obavy, že než ty dvě dítka v domě vůbec najdu, minimálně třikrát zabloudím.

Magda mě až neuvěřitelně přátelsky přivítala a já téměř zalituji, že stejně přátelská není i její dokonalá sestra. (Která se mezitím stylově rozvalí na křesle, zapne si televizi a mě už nevěnuje ani ten pohrdavý pohled.)

„Byla na Tebe hodná?“, zeptá se mě Magda, jakmile donese tác s limonádou a dosedneme si na prostorný gauč.

„Ehm…jo, jasně.“, vykoktám ne příliš přesvědčivě a snažím se na sobě nedát znát to, jak moc mě rozrušuje jen to, že se o Kris bavíme. „Půjčila mi auto.“, dodám rychle, abych to zamaskovala, a přitom si všimnu pohrdavého úsměšku, který Kris vypustí. Ten Magdě naštěstí ujde. (Nebo to alespoň zdárně předstírá.)

„Vážně? No, to mám radost. Bylo by fajn, kdyby z vás byly kamarádky. Minimálně o víkendu budete mít čas více se poznat!“, dodá nadšeně a já se téměř zakuckám.

„Jak to?“, vyhrknu zděšeně.

„Bohužel musím na tento víkend odjet. Mrzí mě, že Tě tady už po pár dnech budu muset nechat tak dlouho s holkama, ale přišlo to neplánovaně, jedna firemní akce. Ale abys na ně nebyla hned zprvu sama, Kris tady s Tebou celý víkend zůstane a pomůže Ti, ničeho se neboj.“

No, to je vážně super. Vím, že kdyby se Kris chovala jen o něco více přátelsky, byla bych její přítomností nadšená, ale takhle mě čeká víkend plný ironických poznámek, pošklebků a pohrdavých pohledů.

Začínám mít strach, protože rozhodně tak dlouho nevydržím dělat sebejistou a její chování házet za hlavu.

„Zvládnete to, že jo, Kris?“, otočí se Magda a zdá se, že se ji v hlase mihne trochu obav.

„Nemám s tím problém.“, odpoví ležérně Kris, vypne televizi a postaví se. Opět ji hltám pohledem, a když si vjede si rukou do vlasů a projde se blíže k nám, téměř se mi zastaví dech. (Proč jen musí být tak sexy?!) „ Holky jsem přece hlídala už několikrát.“

„Ano, jistě, ale ne přes noc a navíc celý víkend, Kris! Já jen doufám, že to společně zvládnete, protože…“ vyhrkne Magda, ale Kris ji skočí do řeči.

„Zvládla bych to i sama. Tohle bylo zbytečné, vždyť jsem Ti to už říkala!“, sjede mě pohledem a já mám pocit, že je až nenávistný.

Co jsem ji proboha udělala?!

„Přestaň Kris! O tom už jsme přece mluvily.“ Magda mi věnuje omluvný pohled a já se začínám cítit opravdu trapně.

„Jasně, no. Takže, já jedu. Měj se.“, rozloučí se s Magdou (ano, jen s Magdou!) a za chvíli je slyšet jen důraznější zabouchnutí dveří.

„Musíš ji omluvit“, otočí se na mě s mírným úsměvem Magda. „Není taková pořád, jen…No, však si zvyknete, že?“, zeptá se, ale jistá si tím (stejně jako já) zcela rozhodně není.

Když si později vybaluji věci v mém novém pokoji, cítím se…zvláštně.

Ano, budu se tady mít jako v bavlnce, o tom není pochyb. Můj podkrovní pokoj je velký asi jako náš byt v paneláku, skládá se z malého obýváku, ložnice, šatny a má i luxusní koupelnu se sprchovým koutem a masážní vanou a celý je laděný do fialova. Je vybavený snad vším, i tím, co jsem rozhodně nikdy nepotřebovala. Mám obrovskou postel s nebesy plnou malých polštářků (které tak zbožňuju!) a dokonce i plazmovou televizi.

Ano, myslím si, že na takový luxus by si člověk neměl problém zvyknout. Dokonce i podmínky mé práce jsou více než nadprůměrné a to nemluvím o tom, kolik mi Magda za hlídání týdně nabídla peněz! (Když už nic, minimálně si tady opravdu přivydělám – možná na roky dopředu!).

Dokonce i holky jsou bezvadné. Ač bydlí od malička v tomto neuvěřitelném luxusu (btw, říkala jsem, že ve sklepě mají dokonce i vyhřívaný bazén s vířivkou?!), nezdá se, že by byli jiné, než jiné děti v jejich věku.

Je pravda, že ta starší, Viktorie, je na svůj věk možná až příliš vyspělá. Zdá se, že si sní určitě popovídám na úrovni. A menší Lily je zase typicky sladká holčička, která ví moc dobře, jak je roztomilá. (Jediné, v čem by mohl nastat problém je, že i když má Lily už tři roky, stále usíná s dětským dudlíkem a byla jsem upozorněna na to, že pokud ho nemá… no, jednoduše, odvyknout se ji snaží už téměř rok a stále neúspěšně a pokud chceme, aby se vyspali všichni v této ulici, rozhodně není dobrý nápad odmítnout ji ho dát.)

I když jsem se zprvu bála jejich reakce na mě, myslím si, že naše seznamování dopadlo nad očekávání. A ač to je pro mě nepochopitelné, nejenže se mého dárku pro ně (aneb těch ohavných panenek) nelekly, ale ještě mě neuvěřitelně pochválili za to, že jsem vybrala právě ty, které ještě ve své sbírce nemají!

Dobře, alespoň něco se mi povedlo.

Když to tak vezmu, měla bych být šťastná. Jsem zajištěná, mám práci, která mě bude bavit, mám pokoj, který bych si v životě nemohla dovolit, ale…

Jsem v cizím prostředí, kde nikoho neznám, stále se cítím poníženě za to, jak se ke mně zachovala má nejlepší kamarádka a osoba, která mě oslnila na první pohled mě bezdůvodně nenávidí a to s ní mám trávit celý následující víkend!!!

8

Následující dva dny si připadám jako Alenka v říši divů. Anebo rovnou v několika divech! (Ten příběh mám vážně ráda a Alenku obdivuji, že se s tím vším dokázala vypořádat tak rychle. Nebo byla jednoduše o dost větší flegmatik, než jsem já?)

Je až humorné, že největší problém mi dělá orientace v domě. Dobře, je pravda, že jsem již schopná najít pokoj holek do téměř pěti minut, ale to většinou usnadňuje fakt, že mě k němu doprovází zvuková nápověda, ať už ve stylu radostného dětského smíchu či neradostného dětského řevu. Najít pak ale zpátky svůj pokoj je o dost těžší, zvlášť když jsou všechny dveře a chodby naprosto identické.

V případě, kdy jsem si svůj pokoj spletla s domácí tělocvičnou, či komorou v podstatě o nic nešlo, ale když jsem se vší neohrabaností vtrhla omylem do ložnice Magdy a jejího (v ten moment dost upoceného a překvapeného přítele), došlo mi, že to už jednoduše nemohu nechat náhodě.

Rozhodla jsem se holky přivést k trošce umění (a ač postupně našli desítky pastelek, fixů, voskovek, barev a dokonce i plnou krabici třpytivých lepidel, zdálo se, že snad ani neví, k čemu tyto věci jsou) a společně jsme vytvořili něco, co mělo jasně znázorňovat naprosto jednoduchou věc – cedulku se jménem. Holky byly v sedmém nebi, a i když z pouhé papírové čtvrtky s mým jménem nakonec vznikla pestrobarevná slátanina doprovázena dokonce i samolepkami té protivné růžové kočky Hello Kitty, účel to splnilo. Nejen, že jsem si zjednodušila hledání svých dveří, ale ještě jsem byla od Magdy pochválená, jak úžasně kreativní chůva jsem a že si lepší ani nemohla přát. No neberte to.

Když nastane páteční odpoledne, docela si oddechnu. Myslela jsem si, že se nakonec nedočkám, neboť se Magda s holkama loučila, jako kdyby je neměla vidět celý následující rok, čím krapet znesnadnila situaci – tu mou. Kdyby se bez řečí sebrala a odjela, holky by si toho snad ani nevšimli, ale takhle jsem malou Lily musela téměř násilím odtrhnout od auta a donést dovnitř domu a řeknu Vám – udržet zmítající se a řvoucí dítko, i když takhle drobné, není zrovna ta nejjednodušší věc.

Přesto, že mám pořád trochu obavy, zda nadcházející víkend zvládnu, jsem ráda, že zůstanu s holkama sama. (A s naprosto nesnesitelnou ale KRÁSNOU Kris, samozřejmě.) Ne, že by mi Magda vadila, ta stejně většinu dne někde prolítá, ale neustále mě posílala odpočívat a nabrat síly. Ale já mnohem raději vymýšlím nové a nové hry s holkama, než abych byla zavřená sama v pokoji. Samota mě tíží a to dokonce tak, že jsem se dvakrát přistihla s mobilem v ruce a rozepsanou SMS zprávou pro Theu, ale naštěstí jsem pokaždé včas zabrzdila. Co bych ji taky napsala? Že bez ní umírám smutkem a prázdnotou? Že ji vše odpustím, když mi slíbí, že bude vše jako dřív? To těžko.

Lily se během chvilky uklidní (ostatně tak, jak jsem předpokládala) a já se stanu paní velkého domu. Tedy – alespoň do té doby, než se do obývacího pokoje, kde právě s holkama sleduju nějaký animák, přiřítí Kris.

„Ahoj…“, pozdravím po chvíli, neboť Kris se nejspíš baví tím, že dělá, že mě nevidí.

Dočkám se ovšem jen (velmi!!!) kritického pohledu ve smyslu „Ty jsi tady taky?“.

No, super. Popravdě jsem si myslela, že si za ty dva dny, co jsme se neviděly, uvědomí, že se zrovna přívětivě nechovala a bude chtít začít znovu. Jak se zdá, spletla jsem se.

Přesto od ní nemůžu odtrhnout oči. Zase ji to tak neuvěřitelně sluší! Myslím si, že i kdyby si na sebe navlékla pytel na odpadky, naprosto by ji padl. Marně se na ni snažím najít něco, co není dokonalé, ale nic takového zřejmě neexistuje. Tedy alespoň ne ve vzhledu.

Sleduji, jak se vítá s holkama a ani pro jednu nešetří svým krásným úsměvem. Když se znovu podívá na mě, vyčtu z jejího pohledu výraz, který jasně říká, že se právě setkala se svou noční můrou z dětství. Jak povzbudivé!

Nechám ji tedy raději s holkama a v kuchyni si pročtu lejstra, které mi zde zanechala Magda, abych si s holkama věděla rady. Vydaly by za knihu.

Když dočtu, neubráním se a protočím oči. Ty děti mají tak…stereotypní život, že mě to až děsí.

Ok, všem „normálním“ dětem by se asi návrhy „Na oběd si skočte do mekáče“, „K večeři si objednejte pizzu“, či „Mají tam asi dvacet nových dévédéček, tím se určitě zabaví“ zdály jako ráj, ale pochybuji, že ty dvě cácorky toto ještě ocení. Netroufám si říct, kdy naposledy jedly něco uvařeného doma a blbly v parku, tak jako ostatní děti.

„Holky? Zajděte se obléct, zajdeme na rychlý nákup.“, zavolám na ně a sama k nim přispěchám, abych jim mohla pomoct. Když je spatřím, neubráním se smíchu. Dívají se na mě tři naprosto vyjevené tváře – dvě naprosto nadšené a jedna šokovaná. Když už nic, alespoň mám jistotu, že se na mě podívala.

„Ty je chceš tahat na nákup? Na večeři objednám pizzu a nic jiného snad nepotřebujeme, ne? Vše tady je“, řekne Kris, a když se znovu zadívá do obrazovky televize, zdá se, že její konverzace se mnou skončila.

„S večeří už asi nic nevymyslím, to je pravda, ale zítra chci uvařit. A holky mi určitě rády pomůžou.“, mrknu na ně.

„Nechápu sice, na co si hra…“, oboří se na mě Kris, ale tentokrát jsem připravená.

„Tak holky, šup, hned jsem u Vás!“, popoženu jejich nadšené a překvapené obličejíčky, a jakmile slyším, že otevřely dveře v šatně, otočím se za Kris.

Popravdě, zde bych taky mohla mluvit o překvapeném obličejíčku.

„Víš, co nechápu já? Proč se chováš jako totální blbka. A taky nechci vysvětlení. Tak ho teď nechtěj ani ty po mně. Dostala jsem holky na starost a tak se o ně budu starat podle mého nejlepšího svědomí, ok? A když je chci vzít na nákup, tak je na něj prostě vezmu.“ Slova ze mě vyletí tak rychle, že chvíli zůstanu stát s otevřenou pusou stejně jako Kris. (Ale rozhodně menší chvíli, než ona.)

„Fajn…jak tedy chceš.“, řekne, až dostatečně vstřebá má slova a znovu se (stylově!) rozvalí na sedačku.

Že by další vítězství?

Zavázat těm dvěma tkaničky u bot, zapnout zips u bundy a vyvést před dům je snad obtížnější, než zkrotit divou zvěř. Když však vidím v jejich tvářích úsměvy a nadšení, jako kdybych je brala na největší dobrodružství světa, nemůžu se na ně zlobit. Jednoduše se těší – a to jdeme jenom nakoupit!

Supermarket je hned za rohem, ale s holkama trvá cesta téměř půl hodiny. Rozhlíží se kolem a jsou nadšené z každého kamene, který můžou nakopnout špičkou svých střevíčků a když objeví na chodníku mrtvou žížalu, téměř skáčou samým vzrušením.

V obchodě strávíme snad ještě delší dobu, neboť holky prozkoumávají každou potravinu a její obal, a když jim dovolím nabírat do sáčku brambory, div se o ně nepoperou. Nakonec si každá nabere svůj sáček a pustíme se do další akce – pokládání zboží na pás.

Pokud nás někdo pozoroval, nejspíš by řekl něco o tom, že vypustili stádo opic do Zoo. Ale co je mi po ostatních lidech, když jsou holky šťastné? Pro někoho je hold nakupování každodenní obyčejná rutina a pro někoho zase nesmírné dobrodružství.

Zpátky domů dojdeme, až když se skoro stmívá. A popravdě mě nepřekvapí, když zjistím, že Kris už na sedačce nesedí a není ani nikdy jinde v domě. Dalo se to čekat.

Kdyby nebylo jí, holky by se už dávno oddávaly sladkým snům. Už ve vaně téměř usínaly, neboť je čerstvý vzduch dostatečně unavil a já jsem si již téměř gratulovala, jak jsem první večer zvládla. OMYL!

Jakmile jsem je totiž chtěla uložit do postele a přečíst pohádku na dobrou noc z pohádkové knížky, nastalo drama. Zmizel.

Zmizeli všechny čtyři. Prohledala jsem snad všechna zákoutí toho obrovského domu (a kolikrát jsem ho v ten moment proklela, ani nepočítám) a nenašla jsem ani jeden.

Koho? No přece všechny DUDLÍKY!

Jakmile jsem rozhodnuta, že naložím hystericky řvoucí Lily a únavou padají Viky do auta a pojedu do nejbližšího hypermarketu koupit nový, zjistím, že zmizely taky. Co? KLÍČE OD AUTA!

Vzkaz položený na jídelním stole mě už rozběsní do ruda. PŘEJI KRÁSNOU DOBROU NOC A SLADKÉ, NIČÍM NERUŠENÉ SNY, DOKONALÁ CHŮVO. K. Je to 1:1. Ta MRCHA!

9

Jsem na pokraji zhroucení.

Po dlouhé době marné snahy o zvládnutí téhle situace se svezu na gauč v obýváku a nemám daleko k slzám.

Je pravda, že po třech hodinách se ten nesnesitelný jekot zmírnil na srdceryvný pláč, ale zdá se, že ten mě ubíjí ještě mnohem více. Je mi té malé chudinky opravdu líto. Jo, je pravda, že být ve třech letech závislá na dudlíku by snad každý přirovnal k dětské rozmazlenosti, nicméně si myslím, že by existoval i jiný způsob zbavení se tohoto zlozvyku, než Lily připravit takovou terapii šokem. Zajímalo by mě, jestli si Kris uvědomila, že tím mnohem více potrestá svou milovanou neteř, než mě. (No, dobře… obě stejně.)

V jednu chvíli jsem se děsila toho, že budu muset přivolat dokonce záchranku, neboť Lily zapomněla, že když ječí, musí i dýchat.

Nevím, jestli jsem zvolila dokonalý pedagogický přístup, nicméně chrstnout ji do obličeje studenou vodu se mi zdálo jako lepší řešení, než ji nechat udusit. A nutno uznat – pomohlo to.

Co se ale týče řevu a brekotu, nepomohlo vůbec nic. Měla jsem i snahu o problému mluvit. Tříleté dítko je už dost staré na to, aby pochopilo význam slov, ale Lily mé uklidňující slova poslouchat nechtěla. Anebo druhá možnost – mé uklidňující slova přes svůj jekot ani neslyšela. Nepomohl ani pokus o odvedení pozornosti. Nepomohlo jednoduše nic!

A tak jsem zvolila tu nejjednodušší (přesto zejména pro mě a Viky tu nejnáročnější) metodu, a to nechat Lily řvát tak dlouho, dokud si buď nevyřve hlasivky anebo vyčerpáním neusne.

Je půl páté ráno a zdá se, že metoda zabrala.

Netroufám se ani pohnout, neboť mi na klíně poklimbává naprosto vyčerpané a usoplené dítko, které ještě co chvíli srdceryvně vzlykne a z druhé strany se o mě opírá dítko druhé – vyčerpané stejně, ale alespoň ne usoplené.

Rozhoduju se, zda zkusit zariskovat a Lily položit, abych si mohla dojít na záchod (a vztekle do něčeho kopnout, když Kris není po ruce!), ale nakonec uznám, že než aby ten jekot začal nanovo, budu své potřeby muset odložit stranou.

Modlím se, aby už bylo ráno, jelikož jsem celá rozlámaná. Chci jít koupit ten zatracený dudlík a pak… chci ZABÍT KRIS!

Vymýšlení plánu na její chladnokrevnou vraždu mě vyčerpá natolik, že se na chvíli přece jenom ztratím v říši snů.

Probudí mě tiché švitoření dětských hlásků, které ke mně doléhá z dáli a také to, že nemohu pohnout krkem. Připadám si jako praštěná pánví po hlavě. Je to snad horší, než kdybych nespala vůbec.

ALE!

Neslyším řev, ani jekot, což je první podstatné plus. To druhé plus je to, že jsem přikrytá dekou a kolem mě je poskládána asi desítka plyšových hraček, včetně dokonale kýčovitého, růžového jednorožce. Fakt roztomilý. Kdybych se necítila tak blbě, tak se té starostlivosti snad i zasměju.

Jakmile se mi podaří vstát, dojdu do kuchyně a zaposlouchám se do dvou hlásků, které vychází zpod stolu. (Tušili byste, že do té doby, než jsem holkám ukázala, jak bezvadná to může být skrýš, si nikdy nehrály ve vlastnoručně postavěném bunkru?!)

„Takže je opravdu odnesla ta… ta zubičková víla?“

„Ne zubičková, ale zoubková, ty trdlo. A ano, odnesla. Mně je předtím odnesla taky.“

„Ale to znamená, že je zlá, když krade dudlíky!“

„Ne, není zlá. Jen potřebuje spoustu zoubků, ale těch zdravých, ne zkažených. A z dudlíku se zoubky kazí, to je přece jasné!“

„Aha…a ona za ty zoubky opravdu nosí dárečky?“

„Jo, nosí. Když Ti vypadne, tak ho dáš normálně pod polštář a ráno tam místo něj najdeš dárek. Ale nikomu to neříkej, je to tajemství.“

„A kdy mi nějaký zoubek vypadne, Viky?“

„No…to až budeš tak velká, jako já. Ale neboj, za ty dudlíky Ti taky určitě něco donese. „

„Ale dnes nic nedonesla!“

„Protože jsi nespala ve svých peřinkách a neměla jsi polštář. A taky proto, že ji ten tvůj řev vyděsil, to je přece jasné. Ale když budeš dneska hezky a potichu spát, určitě přijde, uvidíš.“

Dobře, přiznávám, že něco takového by mě nejspíš nenapadlo ani ve snu a tudíž je to mé vítězství jen díky geniální Viky, která svůj úděl starší a zkušenější sestry zvládla vážně fantasticky, nicméně… to se Kris přece nemusí vůbec dozvědět. Stačí, že je dudlíková krize (snad) navždy zažehnaná!

Zbytek víkendu si s holkama náležitě užiju. Je sice pravdou, že když je zapojím do přípravy obědu (ne, že bych byla kdoví jak skvělá kuchařka, ale řízky osmažit zvládnu), strávím zbytek dne úklidem, neboť strouhanka je všude a skořápku najdu i na okně, ale musím říct, že mi to za to stálo. Holky jsou šťastné jako blechy a když se v neděli vrátíme domů z parku, je mi až líto, že ten víkend tak rychle utekl.

Kris se objeví až večer, asi hodinu před příjezdem Magdy. Nezaráží mě, že ani nepozdraví a tentokrát nepozdravím ani já ji. Když se však holky odeberou do svého pokojíčku hrát si na piráty (výborná hra, tu mají ode mě!) a já se pustím do přípravy večeře, zasedne ke stolu a nějakou chvíli mě sleduje.

Snažím se dělat, že je mi její přítomnost naprosto šumák, ale cítím, jak se mi nervozitou třepou nohy. Po chvíli to nevydržím a otočím se.

„Co je?!“, zeptám se a snažím se, aby můj hlas zněl pevně. Jakmile však spatřím ty dokonalé modré oči (i přesto, že jde o pohled téměř pohrdavý), cítím se totálně ztracená.

„Co by? Dělám to, co jsi zatím celou dobu dělala ty. Zírám.“, řekne Kris a obdaří mě ironickým úšklebkem. Poté se zhoupne na židli a znovu se nadechne.

„Koukám, že jsi tak perfektní, že sis poradila i dudlíkem.“, podotkne.

Nádobí položím do umyvadla trochu rázněji, než jsem původně chtěla a otočím se.

„Holt jsem si poradit musela, když si mě v tom takhle nechala!“, odpovím a cítím, že se začínám znovu třást, ale už ne nervozitou, nýbrž vztekem.

„Ještě se rozbreč, chudinko.“, zapitvoří se Kris.

A já? Bezmyšlenkovitě po ní mrsknu tu nejšpinavější utěrku. A kdyby jen to, já se dokonce i trefím!

Tu chvíli, kdy se na mě nevěřícně dívá, si náležitě užívám. Ovšem jen do té doby, než se zvedne, popadne ze stolu talíř s krupicí, kterou tam nechávám chladnout pro holky a bez jakéhokoliv otálení mi ji VYKLOPÍ na hlavu!

Už jsem se zmiňovala o tom, že ji ZABIJU?!

To, kde skončil druhý talíř, je nejspíš jasné. Kdybych nebyla tak neskutečně naštvaná, možná bych si naši společnou bitvu v krupici i užila. Kdo ví.

„Tak jak jste to tady společně zvládly?“, zeptá se mě Magda hned poté, co se přivítá s holkama.

„Ehm…skvěle, opravdu skvěle.“, zamumlám a snažím se vyčesat si z vlasů zbytky krupice. (I přes to, že jsem si je umyla, jsou pořád tak neuvěřitelně lepkavé a… Ne, nechtějte po mně, abych zacházela více do detailů.)

Když Magda konečně přestane pět ódu a tahat ze mě podrobnosti, jakým zázrakem se nám s Kris podařilo zbavit Lily dudlíkového zlozvyku, uleví se mi.

„A Kris? Byla na tebe hodná? A byla tady s Tebou celou dobu, že ano?“, nakloní se ke mně potom a já tuším, že se v hloubi duše modlí za kladnou odpověď. A nejen ona, ale i Kris, která se v tu chvíli objeví v kuchyni a čeká na mou reakci.

Netušíte, jak velkou chuť mám říct celou pravdu a sledovat, jak ji Magda (při nejmenším!) zakroutí krkem. Nicméně je celkem jasné, že to neudělám.

Kousnu se do rtu. „Jasně, že byla!“

Jakmile jsem Magdou propuštěná, s chutí si zalezu do pokoje a rozvalím se na postel. Moc jsem toho nenaspala ani ty další dvě noci a až teď cítím, jak jsem dokonale vyčerpaná. Napustím si vanu a ve chvíli, kdy si do ní chci ulehnout a oddávat se troše zasloužené relaxace, někdo mi zaklepe na dveře. (Spíše pořádně zabuší, abych to upřesnila!). Otráveně vzdychnu, v rychlosti na sebe hodím župan a za předpokladu, že jde o Magdu, otevřu. Jaké je pro mě překvapení, když za dveřmi nestojí Magda, ale Kris.

„Nemyslíš si doufám, že sis tím u mě šplhla, že ne?“, zeptá se mě na rovinu a opře se o rám dveří.

Protočím oči. Ta holka je tak namachrovaná, až hrůza. Přesto se neubráním a znovu (po kolikáté už???) si ji prohlédnu a jen doufám, že u toho nezačnu lačně polykat. Mohla bych se na ni dívat jako na svatý obrázek i několik hodin. Stejně tak jsem na ni ovšem i neskutečně naštvaná a tak se přemáhám asi jen minutu, než ji zabouchnu dveře před nosem. Kris to ovšem jen tak být nenechá a zaklepe znovu.

„Chceš mi říct snad ještě něco milého?“, otážu se tedy, když dveře opět otevřu.

„Milého? Tobě?“, zeptá se a já se tentokrát pokusím zavřít dveře téměř okamžitě. Nemám na ni náladu. Ale nenechá mě. Dřív než stihnu zavřít, dotkne se mě. (DOTKNE, CHÁPETE?!)

Dobře, nejedná se o žádný nevšední a něžný dotyk, jednoduše mě jen chytne za paži, aby mi zabránila v odchodu, ale to, co to ve mně vyvolá, je… jednoduše nepopsatelné. Projede mnou závan něčeho, co přesněji popsat nedokážu, jelikož něco podobného zažiji poprvé. Když ji poté pohlédnu do očí, mám pocit, že se před ní rozpustím.

„Počkej…“, zarazí mě. „Já jen…no, díky. Díky že jsi mě nepráskla.“

Zdá se, že úžasem ztratím řeč. Nejen, že mi poděkovala, ale když si zajede rukou do svých super střapatých vlasů a podívá se do země, zdá se, že se rozpustím znovu.

Ona je NERVÓZNÍ?!

Rozhodnu se, že ji takhle chvíli nechám a patřičně si to užívám. Konečně se to alespoň na chvíli otočilo!

Po chvíli mi podá lísteček. Zdá se, že je na něm telefonní číslo.

„Kdyby si něco potřebovala… Máš to u mě.“, řekne po chvíli, co na ni nechápavě zírám.

WOW.

Nepřekvapí mě (a nejspíš ani ji), když se zmohu jen na to, že vykoktám něco jako „Ok…fajn.“

Chvíli na ni ještě s otevřenou pusou zírám, ale vyruší mě, když se (stylově!!!) opře rukou o dveře a znovu – teď už sebevědomě jako vždy, promluví.

„A ne, abys toho využívala…trapko.“

Zaúpím a zabouchnu.

Ve vaně se potom celou dobu pitomě usmívám.

10

Celý následující týden probíhá naprosto pohodově. S holkama jsem se naprosto sblížila a zdá se, že ani já jim nejsem úplně šumák.

Fajn, nejsem zrovna ten typ, co by se rád vytahoval (třeba jako…řekněme Kris?), ale zdá se, že si mně fakt oblíbily. Pořád si připadám zvláštně, když za jejich hlídání beru takovou sumu peněz, jelikož mě to s nimi nesmírně baví. A uznejte, komu se podaří dělat to, co ho baví a ještě tím tak nesmírně vydělávat?

Magda mi danou situaci vůbec neusnadňuje a téměř každý den se mě ptá, jestli mám dost peněz a nepotřebuji přidat, třeba na nákupy. Pravda je taková, že bankovek mám docela slušné množství a navíc jsem z nich ještě nemusela utratit ani korunu, neboť se mi dostává nejen všeho, co potřebuji, ale i mnoha věcí navíc.

A to nemluvím o tom, když mě začne před svými známými, kterých je pořád plný dům, vychvalovat. Opravdu si nemyslím, že bych dělala něco zvláštního, když beru holky častěji ven místo toho, abych je nechala sedět před televizí, či jim místo něčeho kupovaného raději uvařím. A to, že si se snažím vymyslet co nejvíce her, abych je zabavila? S tím by se snad mělo počítat.

Trávit čas s holkama je tak má jediná zábava, jelikož to nejhorší pro mě je zůstat sama se svou vlastní přítomností. (A jelikož Kris se tady jako má zábava číslo dvě od naší krupicové války neukázala!)

Není divu, že když mi Magda oznámí, si holky na pátek a sobotu bere jejich babička, upadnu do stavu naprostého zoufalství.

Celé páteční dopoledne proležím v posteli a lituju se. Je mnoho způsobů, jak bych se tady mohla zabavit, ať už to je luxusně velký bazén, vířivka, či spousta filmů na DVD, ale ani jedna činnost se mi nezamlouvá, neboť mi nedovolí odejít od sebe samé a přestat myslet na to, jak neuvěřitelně prázdná se cítím. A přicházející PMS syndrom můj stav jenom zhorší.

Když se tedy u mě objeví Magda a zeptá se mě, zda nepotřebuji službu kadeřnice, neboť ji jedna známá přišla domů, dlouho se nerozmýšlím. Nějaká menší změna (původně tím mám na mysli zastřihnutí konečků), by mi nejspíš prospěla a navíc to znamená, že alespoň chvíli budu v přítomnosti jiného člověka, než jsem já.

A nakonec svého rozhodnutí vůbec nelituji!!! Nejen, že se s Magdou a její osobní kadeřnictví, která je v mém věku docela dobře pobavím (neboť Magda většinu času řeší svůj dosavadní sexuální život a pak náhodně přejde k různým milostným trapasům, kterým se i s mladou kadeřnicí Karolínou smějeme tak, až téměř hýkáme a chrochtáme), ale také se ze mě stane téměř jiný člověk. (Alespoň tedy co se účesu týče.)

To, že nezůstane jen u zkrácení konečků je mi jasné téměř hned, ale s takovou změnou jsem tedy rozhodně nepočítala.

Karolína totiž nad mým přáním týkajícího se pouze zastřihnutí konečků jen mávla rukou a s Magdou na sebe významně mrkly. Ze začátku jsem měla vážně docela strach, zejména poté, co Karolína začala na stůl vytahovat z velkého kosmetického kufru spoustu tubiček a z jejího míchání barev jsem spíše měla pocit, že přišla nakreslit můj portrét, ale bavila jsem se s nimi tak úžasně, že jsem po chvíli na to, co se mi děje na hlavě, téměř zapomněla.

„Tak…myslím, že je hotovo.“, oznámí mi Karolína a já zjistím, že jsme klábosením a smíchem (a taky mým novým účesem) strávily téměř tři hodiny! Až teď se trošku leknu, protože mám pocit, že je má hlava o dost lehčí (a bohužel, ubytými starostmi to není.)

Nejsem však v nejistotě dlouho, neboť mě Karolína s Magdou postaví před velké zrcadlo v chodbě a já na chvíli téměř oněmím. Tedy, ne že bych s sebou byla tak moc nadšená, to by musel společně s Karolínou přijít i nějaký ten plastický chirurg, ale přesto mám chvíli problém uvědomit si, že v odrazu zrcadla jsem opravdu já!

„Tak co…líbí?“, zeptá se mě Karolína a s Magdou napjatě vyčkávají mou reakci.

„Wow…“, více toho ze mě ovšem nevyjde.

Ale líbí se mi to moc! Nejen, že z mých vlasů téměř do půli zad zbyla délka jen něco pod ramena a z dlouhé ofiny mám teď téměř patku, ale místo mé hnědé (a zatraceně nudné!) barvy vlasů je ze mě černovláska, a to ještě nepočítám pár pramenů nejblíž obličeje, které jsou sytě fialové. Ta se teda vyřádila! Nikdy by mě nenapadlo, že bych mohla jako černovláska vypadat o dost lépe, než s vlasy hnědými, když už tak je moje pleť skoro průsvitná, ale cítím se v téhle změně naprosto skvěle!

Karolína se moc pochvalných slov nedočká, jednoduše jsem pořád docela v šoku, ale naprosto spontánně ji alespoň pořádně obejmu!

„To je ale lásky…“, ozve se za mnou známý (a už jsem říkala, jak moc sexy?!) hlas a jakmile Karolínu pustím ze svého sevření, otočím se k ironicky zhlížející Kris.

Jakmile mě zahlédne a očima sjede k mým vlasům a pak překvapeně hvízdne.

„Tak z Tebe je teď něco jako „Emo girl“, jo?“, uchechtne se a já jen obrátím oči v sloup. Co jiného jsem taky čekala?

„Hej, Kris… nebuď protivná.“, šťouchne do ní Karolína a pocuchá ji v jejich už tak dost rozčepýřených (a božích!) vlasech. „Má to skvělý, že?“

„Jo, jasně, fakt ji to moc sluší…“, řekne Kris a mě div neposkočí srdce, když v tom dodá: „Asi jako oslovy uš…“, nedopoví, neboť se po ní Karolína se smíchem ožene.

„To je na Tebe vždycky taková?, zeptá se mě pak soucitně a já bez váhání vyhrknu: „Jo, vždycky…ale už si zvykám.“

Tímto výrokem vzbudím v kuchyni velké veselí, Magda s Karolínou se zřejmě výtečně baví, nicméně mi je to fuk, neboť Kris nejméně třikrát nachytám, jak si mě prohlíží!

Jo, je pravda, že vždycky, když ji načapu, tak mě okamžitě sjede rádoby povrchním pohledem, ale po chvíli mě očima stejně znovu vyhledá!

Překvapí mě, když se pak Kris pustí do společného hovoru, zdá se, že Karolínu dobře zná, obě si pak chvíli utahují z Magdy a pak zase ze sebe navzájem a potom, co mezi s sebou začnou laškovat a přijde řeč na to, kdy spolu zase zajdou zapařit, se začnu opět cítit tak, jako se cítím poslední dobou pořád. I radost z nového účesu snad úplně vyprchá.

Magda se mě sice pokusí několikrát zapojit do hovoru a je ke mně fakt moc milá, ale já se raději omluvím s tím, že jsem slíbila zavolat našim a vpadnu do pokoje.

Nejdříve se cítím neuvěřitelně vytočená a nejhorší je, že nechápu důvod. Najednou mi Karolína vůbec nepřijde tak sympatická, jako ze začátku, i když vím, že je to směšné. A nesnáším Kris za to, jak se ke mně chová, zatímco na Karolínu nešetřila úsměvem!

Jak jsem si chvíli mohla myslet, že by… že by třeba…

Naštvanost se po chvíli opět změní v lítost a já se sama nad s sebou rozbrečím. Cítím se tak neuvěřitelně osamělá, že mě nenapadne nic jiného, než vytočit číslo Thei, ale jakmile to udělám a po chvíli se z mobilu ozve její hlas, cítím, jak velká chyba to byla.

„Jééé, Nell, jsi to Ty? Já jsem tak ráda, že mi voláš! Máš se tam určitě skvěle, že?“, ozve se Thea.

„Ehm…no…“, zarazím se. Co ji mám vlastně říct? A proč zní její hlas tak strašně…jinak? Snad rozrušeně?

„Jsem moc ráda, že ses mi ozvala a už se na mě nezlobíš, víš. Ani nevíš, jak Ti závidím, že jsi mohla jen tak vypadnout, tady je to pořád stejný opruz.“, chrlí ze sebe Thea a mně nepustí vůbec ke slovu!!!

Najednou v mobilu něco zašumí a Thea se ozve až po několika dlouhých vteřinách.

„Promiň, Nell, je u mě Sebastian a bere mi mobil z ruky, bídák jeden. Pořád by chtěl jen…“

Okamžitě hovor ukončím a mobil vypnu. I když už se nedovím, co by pořád chtěl, je mi to naprosto jasné a v slzách se svezu na postel. Chci umřít!!!

V záchvatu sebelítosti, brekotu a proklínání všeho a všech zůstanu snad dobrou hodinu, dokud mě nevyruší rychlé zaklepání na dveře. Než se však stihnu vzpamatovat a utřít si slzy, ve dveřích stojí Karolína. (Tady doma někoho neučili, že se do dveří vchází až po vyzvání!!!)

„Neli? Jen jsem se přišla rozloučit, a kdybys zase někdy potřebovala, stačí…“, zarazí se v půli věty, jakmile si mě důkladněji prohlídne. Zavře za s sebou a rychle se posadí ke mně na postel.

„Ty brečíš? Co se stalo?“, zeptá se téměř až zděšeně. „Tobě se ty vlasy nelíbí, že? Hele, stačí říct, já Ti tu barvu klidně stáhnu, myslela jsem, že…“

Nenechám ji domluvit.

„Ne, o vlasy vůbec nejde…ty jsou suprovní, fakt… Moc se mi to líbí.“, vyhrknu rychle.

„Vážně?“, změří si mě pohledem. Když ji ujistím, že s vlasy jsem vážně spokojené, téměř si oddychne.

„O co teda jde? Stalo se Ti něco?“, zeptá se mě tedy znovu.

„O nic nejde… Já jen…mám prostě Pms. Nic zvláštního. A nikoho tady nemám. Vlastně…vůbec nikoho nemám.“, řeknu a v tu chvíli se znovu rozbrečím na plno.

Karolína neváhá, okamžitě mě obejme a zřejmě ji ani nevadí, že je ode mě a mých slz po chvíli celá zmáčená.

„Hele, víš co? Přestaň brečet. Tím ničemu nepomůžeš. Mám nápad!“, řekne po chvíli.

„A jaký?“, zeptám se a utřu si slzy. Musím vypadat fakt hrozně! Nicméně jsem moc ráda, že za mnou do pokoje přišla ona a ne Kris. Kdyby mě takhle viděla…vlastně, proč mi na tom záleží???

„Chtěla jsem jít s Kris někde zapařit, ale ona nechce…Tak půjdeme spolu, ne? Alespoň se s někým seznámíš!“, mrkne na mě.

Už už chci protestovat, ale Karolína mě okamžitě zarazí!

„Nechci nic slyšet. Přece tady nebudeš sama a litovat se! Za to nic nedáš, když si spolu někam vyrazíme, ne? Nebo se mě snad bojíš?“, mrkne na mě. „Zvedej se…dám Tě trochu do kupy!“

A vlastně… proč ne? Jít někde mezi lidi je rozhodně lepší, než se trápit samotou a nespravedlností celého světa!

11

Jestli jsem si ze začátku vážně myslela, že odejít s Karolínou byl docela fajn nápad, nyní toho fakt neskutečně lituju!

Co bych teď dala za to, kdybych mohla být zpátky v domě snů, dát si třeba vanu, skočit do bazénu, přečíst si nějakou dobrou knížku nebo si pustit film.

Nebo víte co? Mnohem raději bych teď dokonce ležela v posteli a ubíjela se v mém stavu naprostého zoufalství. Všechno by bylo lepší, než toto!

Dobře, nedá se říct, že by se to ze začátku slibně nevyvíjelo. Karolína si se mnou dala ještě více jak hodinovou práci, pomohla mi i s decentním nalíčením a dobrých dvacet minut lamentovala nad mým šatníkem. (Ostatně nechápu, co je na pár ošoupaných džínách a mikinách přes hlavu tak špatného?! Vždy jsem razila heslo – pohodlí nade vše.)

Nakonec mi alespoň vypůjčila od Magdy bílou košili (do které jsem se mimochodem narvala jen tak tak, zejména přes… jisté partie, což ale Karolína brala jako mé plus) a s mávnutím ruky a slovy, že už se mnou teď nic lepšího neudělá, jsme nastoupily do služby Taxi, kterou nám mezitím s velkou radostí zavolala Magda. (Nevím, jestli ji opravdu tak těšilo, že jsem konečně někam vyrazila bez dětí, protože mi neustále připomíná, že tak mladé holky si mají především užívat a až pak pracovat, anebo to, že zůstane v domě konečně sama se svým povedeným manžílkem. Nejspíš je za B správně.)

Vše vypadalo idylicky a to až do té doby, než jsem se v daném baru ocitla.

Ok, mohlo mě třeba napadnou, že to bude asi něco většího, ale… tohle bylo nejen větší, ale také svítivější, blikající, hlasitější, přelidněný a co hlavně… teplý.

Tedy… to jediné by mi snad nevadilo, ale to v tom případě, kdyby mě Karolína varovala dříve než tam a to slovy: „Nenech se zmást tím, že jich je tu tolik… stejně si Tě všimnou. Na nové tváře jsou jako psi. Tak si dej bacha, s kterou si co začneš, jo? Bav se!“

A pak? ZMIZELA!

Nechala mě tam stát a zmizela mezi tím davem. Co říct? Fakt kámoška!

Takže kdyby nebylo Karolíny (na někoho to svést prostě musím!!!), byla bych v bezpečí ve svém dokonalém pokoji. A že se špatnou a lítostivou náladou? Kam se hrabe špatná nálada na to, v jakém stavu jsem teď!

Ok, překonala bych pálicí a krvácející ret včetně rozbitého kolena, ve kterém mi silně škube a díky kterému je každý můj krok utrpením, (přece jenom, takových úrazů jsem již díky své nešikovnosti utržila nespočet, a to nejen v dětství!), ale to, že jsem přišla nejen o všechny peníze, které jsem měla s sebou, i když jich naštěstí tak moc nebylo, ale také o mobil, to už mě dělá daleko zoufalejší!

Nejen, že jsem vyděšená tím, co se tam (rozumějte tam, kde už nikdy nevkročím!) stalo, ale také tím, že procházím noční ulicí velkoměsta, ve kterém se ani trochu nevyznám!

Jak se sakra dostanu domů?

Když po několika bolestivých krocích, které ještě zvládnu ujít, usoudím, že se v mé blízkosti nenachází nikdo, kdo by vypadal podezřele (rozumějte minimálně jako vrah či sadistický úchyl), svezu se na první lavičku a po pár minutách se rozbrečím. Tedy, ne že by to bylo kdovíjaké řešení, ale co můžu dělat víc?

Jsem sama ve velkoměstě, v místě, které ani náhodou neznám, bez peněz a mobilu a bez šance dostat se bez cizí pomoci zpátky!

Nejspíš vypadám dost bídně, sama nevím, zda se více třepu zimou (podzimní noci už rozhodně k těm teplejším nepatří), bolestí či strachem a s hořkou pachutí krve v ústech si připadám už tak dost odporně, co teprve, jak musím vypadat zvenčí.

„Přebrala jsi?“, ozve se vedle mě hlas a já div leknutím z lavičky nespadnu. Jakmile se můj tep alespoň minimálně přiblíží normálu, dostanu odvahu vzhlédnout.

No, týpek stojící nade mnou sice nevypadá příliš vábně, nedivila bych se, kdyby mu ve vlasech spletených do dredů žila minimálně jedna galaxie různorodého hmyzu a jeho skelnatý pohled prozradí i v tomto přítmí, že já rozhodně nejsem tou, která by přebrala, nicméně usoudím, že kdyby mě chtěl zabít, už by to nejspíš udělal a pokusím se alespoň trochu uvolnit.

„Hej… tak jsi ok?“, pokusí se znovu o konverzaci s mou osobou a jakmile si z blízka prohlídne můj ret, který stihl natéct do gigantických rozměrů, uznale hvízdne.

„Doufám, že ten druhý dopadl alespoň stejně tak?“, zeptá se a já mám pocit, že se mou situací docela baví.

„Druhá…“, zamumlám. „A bohužel, myslím, že se momentálně cítí až velice čile.“

„Chceš říct, že jsi dostala takovou nakládačku od holky? No jo…a byl v tom chlap, že jo?“, uchechtne se a já se ho v momentě zatoužím zeptat, zda by se se mnou nepodělil o ten matroš, kterým je evidentně sjetý. Když už nic, přišla by mi ta situace, do které jsem se dostala minimálně tak vtipná jako jemu.

Najednou si však – a je to jako záblesk z čistého nebe na něco vzpomenu a začnu se přehrabovat v kapse mých džínů. JE TAM!

„Co hledáš? Jestli sklo, milerád posloužím…“, zahihňá se znovu. No, musím uznat, že tenhle týpek je – když už nic, tak minimálně dost velký pohodář.

„Náhodou mobil nemáš?“, vyhrnu a div se nepominu z té náhlé záplavě radosti, když lístek, i když krapet skrčený z kapsy konečně vytáhnu.

Někdy mi to fakt myslí! Už tehdy mi bylo jasné, že bych nikdy neměla tu kuráž Kris jen tak napsat nebo dokonce zavolat, proto jsem se ani neobtěžovala zapsat si její číslo do seznamu kontaktů mého milovaného (navždy ukradeného, fňuk!) mobilu, proto jsem si papírek s jejím číslem nechala v džínách, prostě… jen tak, pro štěstí.

Naštěstí jsem tak vyděšená, že když mi týpek podá svůj telefonní přístroj, který je, abych pravdu řekla, dost staromódní i pro mou babičku, zapomenu i na svou fobii z přijímání, ale i vytáčení hovorů a opíšu do něj několik číslic rychlostí blesku.

Při prvním zazvonění mě přece jenom přepadne jistá úzkost. Vždyť volám Kris! Té (dokonalé) Kris, která mě evidentně nesnáší a kterou obtěžuje i jen pohled na mě. Ok… a když překousnu tohle, jakou můžu mít jistotu, že mi to zvedne? Ne každý zvedá cizí čísla (třeba já) a zvlášť v půl druhé ráno! A co když si ze mě prostě zase jen vystřelila a to číslo vůbec není její? Co když…

„Co je…? Kdo volá?“, ozve se najednou a já přísahám, že jsem ten její otrávený a arogantní (a sexy, hlavně sexy!) hlas nikdy neslyšela raději!

„Kris…?“, zajíknu se. Znovu se začnu třepat, div mi ta těžká kraksna jen vzdáleně připomínající mobil nevypadne z ruky.

„Co? Tak kdo sakra volá?“, zeptá se znovu a zní ještě rozladěněji, než kdy předtím. Nejspíš mi pomůže obava z toho, že ten hovor ukončí dřív, než se dozví, kdo ji takhle uprostřed noci otravuje a seberu v sobě všechnu sílu (a odvahu!).

„Kris? Počkej… já…tady Nela. Potřebuju…potřebuju se dostat domů, já…nevím jak…a…prosím!“, vykoktám ze sebe a modlím se, aby mi rozuměla, neboť mi zuby drkotají zimou a z očí mi znovu vyhrnou slzy.

„Nell? Jsi to Ty? Co se stalo?“, odmlčí se. „Kde sakra jsi?“

„Já…nevím.“ Ok, možná jsem měla dříve pomyslet na to, jak ji vysvětlím, kde se zrovna nacházím!

„Ty jsi tak cáklá! Sakra… tak alespoň přibližně?“, ptá se spěšně.

S prosbou a nadějí pohlédnu na tlemícího se týpka, který si právě zapaluje špeka.

„Netušíš, jak se to tady jmenuje? Ulice…nebo… prostě něco?“

„Jsme tam, kde žabky kuňkalky dávají dobrou noc, přece!“, řekne a nejméně půl minuty se v křečích směje!

„Kde???“, zeptám se znovu a nejspíš mnohem zoufaleji, než předtím, jelikož rukou ukáže na nejbližší ceduli na baráku a u toho náležitě nahlas zakuňká.

„V Tůních 10!“, vyhrnu nahlas, přesto nepřeslechnu, jak Kris zakleje.

„Ani se nehni, za pár minut jsem tam.“, odpoví. „A Nell?“

„Hm?“

„Přísahám, že Tě zabiju!“, vypadne z ní a zavěsí.

12

Uběhlo pár minut co mě můj milý, sjetý a ukuňkaný společník opustil a já stále zůstávám na místě tak, jak mi Kris poručila. (Tedy, ne že by se mi až tak poslušně a bez řečí chtělo plnit její rozkazy, nicméně bolest v kolenu se mi rozležela a já se obávám, že při každém dalším pohybu končetiny přinejmenším vypustím duši.)

V okamžiku, kdy už si začnu namlouvat, že si ze mě Kris určitě vystřelila a nechá mě tady trčet celou noc, něco zaslechnu a chvíli mám problém v tom přítmí rozpoznat auto, které právě zastavilo uprostřed cesty. Postavu, která z něho vystoupí a dveře zabouchne poněkud razantněji, než je normálně běžné, však poznám okamžitě.

„Děláš si ze mě srandu?!“, vyhrkne ještě z dálky, a aniž by mě nechala jakkoliv zareagovat, pokračuje. „Můžeš mi říct, proč mi každou sekundu voláš a kuňkáš mi do telefonu?! Myslíš si, že jsi vtipná?“, zeptá se rozhořčeně a téměř se na mě ani nepodívá. (To, že já ji sleduji s otevřenou pusou celou dobu, snad dodávat nemusím. Když je takhle rozčílená, je ještě více sexy než obvykle!)

„Ale…ale…to jsem nebyla já…“, vykoktám ze sebe. Z části za to může zima, neboť mi zuby neovladatelně drkotají a z části nervozita, kterou cítím vždy, když je Kris v mé blízkosti.

„Ne? A kdo to teda byl?“, zeptá se ironicky a chystá se spustit další příval nelichotivých slov, ale zarazí se v momentě, kdy na mě pozorněji pohlédne.

Její oči sjedou k mému rtu, který je v tento moment velký asi jako ping-pongový míč a troufám si říct, že do tmy přímo vyzývavě svítí. Už už ji chci začít vysvětlovat, kdo ji to vlastně nejspíš volal a že já jsem v tom (téměř) nevinně, ale jakmile zvedne ruku a přiblíží ji k mému rtu, oněmím. Když se ho po chvíli opatrně (a…něžně? Kris vážně dokáže být i něžná?!) dotkne, zastaví se mi dech. Nevím, zda mě více rozněžnil její dotyk, nebo hejno motýlků, které mi v ten moment proletí břichem a ač se snažím sebevíc, novému přívalu slz zabránit nedokážu.

„Kdo Ti to udělal?“, téměř zašeptá. (Dá se do někoho zamilovat v jeden jediný moment…?)

„Já…vysvětlím ti to…“, řeknu a raději pohodím hlavou. Nechci, aby mě viděla brečet.

S pomocí Kris se mi podaří dojít až k autu. Jelikož koleno protestuje, chvíli mi trvá, než si zvládnu sednout, sedačku musím odsunout co nejdál, abych nohu mohla nechat nataženou. (Že si u toho počínám jako slon v porcelánu je vám všem určitě jasné.)

Jakmile si Kris sedne, prudkým bouchnutím zabouchne dveře, rozčíleně nastartuje a zapne mi topení (za což jsem ji fakt vděčná, neboť konečky prstů na rukách už téměř necítím), otočí se ke mně. Nejspíš mi chce dát prostor k vysvětlení, tak chvíli jen vyčkává, když se ale k ničemu nemám, nevydrží to.

„Tak kdo, Nell?“, vyhrne rozčíleně.

Polknu. Tohle bude těžší, než jsem si představovala.

„Tak už mluv! Kdo Tě tady vůbec zatáhl? Nechceš mi říct, že Tě napadlo jít sem sama, že ne? A proč…“

„Ne…to ne. Šla jsem tam s…Karolínou.“, skočím ji do řeči.

„S Karolínou?“, zeptá se překvapeně, ale po chvíli stejným tempem pokračuje. „A kde teda je? Nechceš mi říct, že…“.

Povzdychnu si. Nejspíš mi nezbyde nic jiného, než ji opravdu všechno říct.

„Karolína mi to navrhla. Řekla, že mě vezme do společnosti…a že mi to prospěje. Když jsme tam dorazily, stihla mě jen trochu varovat a pak…někde zmizela.“, začnu.

„Já ji zabiju!!!“, zavrčí Kris.

„Moc dobře jsem se tam teda necítila…ale řekla jsem si, že to zkusím chvíli vydržet.“, pokračuju. „Dala jsem si colu, chvíli pozorovala okolí… a pak si ke mně přisedla.“

„Kdo? Karolína?“

„Ne. Nějaká…“, odmlčím se. Nějak nevím, jakým slovem bych toho tvora měla vlastně označit. Slovem dívka, holka, či žena jednoznačně ne. Jestli měla s ženou něco společného, tak možná tak jen… jméno.

Zdá se, že Kris již pomalu ztrácí trpělivost a tak v sobě seberu všechnu sílu a pokračuji.

„Chvíli na mě jen zírala… a pomrkávala. A pak na mě začala mluvit. Ze začátku mi to skoro nevadilo… byla jsem ráda, že se mnou vůbec někdo mluví. I když… i když vypadala vážně poněkud zvláštně.“

„Zvláštně? Chceš říct, že vypadala jako chlap s kozama.“, odfrkne si Kris a protočí oči.

„No… v podstatě… ano.“, vykoktám. „Chvíli se vyptávala, co a jak, co tam tak sama dělám…a nabídla mi na celý večer svou společnost. Když se mě ale po chvíli pod stolem dotkla, vyděsila mě a já jsem…“, nedopovím, neboť mě přeruší výkřik Kris.

„Zbláznila ses? Začínat si s někým takovým, to je… počkej, Nell? Že Ty jsi byla v takové společnosti poprvé?“, zeptá se potom.

Jen přikývnu. Na chvíli se odmlčím, jelikož Kris vypustí z pusy dost nelichotivých slov. Překvapí mě ale, že ani jedno není mířené na mě, nýbrž zejména na Karolínu.

„Co se stalo potom?“, zeptá se mě.

Povzdychnu si. „No… když na mě šáhla podruhé, řekla jsem, že už musím jít. Vzala jsem si věci, prošla nějakým davem a zamířila jsem k záchodům. Chtěla jsem si v klidu zavolat Taxi a jet domů. Ona tam ale přišla za mnou…“, roztřesu se.

„Co vše Ti udělala?“, zeptá se mě (vážně s obavou?!) Kris a položí mi ruku na nohu, nejspíš ve snaze uklidnit mě. Pod jejím dotykem se však roztřesu ještě více a musím si dát velmi záležet, abych ji vůbec dokázala odpovědět.

„Řekla… že prý nemám nikam spěchat. Odhodila mě ke zdi a… chtěla mě políbit. Já jsem ji ale uhnula. Tak hrozně se mi hnusila…A pak mi dala ránu. Neudržela jsem rovnováhu a spadla na kolena. Pak mě zvedla a…“, odmlčím se. Mám pocit, že se každou chvíli pozvracím, ale překonám se. „Chvíli na mě šahala a já… já se nemohla strachem ani hnout, ale…pak někdo přišel. Nejspíš se lekla a tak mi jen vytáhla z kapes mobil a peníze a ohodila mě do kabinky.“, zakončím své vyprávění. Někde v půli mi začali téct slzy, ale už ani nemám sílu zadržet je. Už si jich stejně všimla, tak co!

„Sakra, Nell…“, zakleje Kris, ovšem už o něco méně hlasitěji, než předtím. Jakmile se dotkne mé tváře a pokusí se mi opatrně otřít slzy, opět mi proletí břichem dav rozpustilých motýlků. V tu chvíli (a ač se snažím ovládnout!) se rozbrečím ještě víc. (A i když si zprvu v duchu nadávám, jaký jsem slaboch, v momentě, kdy mě Kris obejme a přitiskne k sobě, svých slz už téměř nelituji!)

„Bude to dobrý…“, zašeptá mi Kris do ucha a ve chvíli, kdy mě pohladí (a tak… tak neuvěřitelně něžně!) po vlasech, téměř se rozpustím. Najednou zapomenu na vše… i na tu odpornou „holku“, která mě takhle zřídila, na ten strach, který jsem v takovém množství snad ještě nikdy necítila, na zhuleného týpka, který mi poskytl svůj mobil a… možná, že i na celý okolní svět!

Nevím, jak dlouho ve vzájemném objetí vydržíme (a kdyby to bylo jen na mě, tak bych v této pozici zůstala do až do samého konce světa), ale Kris své sevření nakonec povolí.

Z jejího něžného výrazu už nezůstane ani památka, momentálně se tváří tak naštvaně, jak jsem ji ještě neviděla. (A to je co říct!).

„Zůstaň tady!“, zavelí mi, když otevře dveře auta a snaží se vystoupit.

„Kam jdeš?“, zeptám se rychle.

„Zabít je.“, odpoví a už téměř zavírá dveře, když se mi na poslední chvíli povede chytit ji za bundu.

„Koho jdeš zabít?“, vyhrknu nechápavě.

„Nejprve tu čubku…a hned po ní Karolínu.“, téměř zařve.

„Ne! Počkej… prosím.“, zarazím ji.

Ne, že bych nevěřila jejím schopnostem, v této chvíli by si s Kris asi nechtěl začít ani největší zločinec, ale… mohla by mě takhle objímat i kdybych za ní přišla na návštěvu do vězení?

„Nechci tady být sama… hrozně se bojím.“, pokouším se o hru na city. „A taky… taky si myslím, že bych potřebovala do nemocnice…“. (To, že jde jen o výmluvu, je snad jasné, dobrovolně by mě do nemocnice nedostali ani násilím, co na tom, že mi krev z kolene protéká i přes džíny a v ráně mi neuvěřitelně škube.)

Když si Kris povzdychne a po chvíli nasedne zpět do auta, vím, že jsem vyhrála.

„Jestli si myslíš, že to nechám jen tak, tak…“, zamumlá rychle a zatváří se co nejdrsněji. (Je tak neuvěřitelně sladká!)

„Ne… nemyslím. Je naprosto jasné, že zrovna kvůli mně by ses klidně dopustila největšího zločinu všech dob, a to zejména díky sympatiím, které k mé osobě máš, ale…“, zavtipkuju.

„Vtipná, že…? Trapko!“, zahučí Kris, ale v obou koutcích ji nepatrně škubne. „A ukaž mi tu nohu!“

Opatrně si vyhrnu nohavici džínů (nebo spíše toho, co z nich zbylo) až ke kolenu a opět se neubráním pocitu na zvracení. Pohled na krev mi nikdy nedělal moc dobře. Zdá se ale, že Kris se udělalo ještě hůře, neboť je v této chvíli bělejší než Sněhurka.

„Raději to zase schovej!“, téměř zakňourá a odvrátí hlavu.

Neubráním se úsměvu. Že by měla i dokonalá Kris nějakou slabinu?

„Bolí to moc?“, zeptá se ve chvíli, kdy se nade mnou nahne, aby mě připoutala.

„Ani ne…rozchodím to.“, řeknu a zatvářím se hrdinsky, přesto že bolest je vážně nehorázná!

„Dojdeš z parkoviště k nemocnici?“

Zarazím se.

„Možná to nebude potřeba… ta nemocnice, ne?“, usměju se nevinně.

„To ani nezkoušej!“, oznámí mi přísně. „A zapomeň na to, že mi budeš komentovat moji jízdu, hvězdo!“, zavelí ve chvíli, kdy se octneme na hlavní silnici.

I přes tmu, která nyní v autě je, si však nedokážu nevšimnout jejího, i když nepatrného, úsměvu.

13

Kdyby nebylo mého kolene, které bolí už vážně nesnesitelně (a navíc Kris pomalu dochází papírové kapesníky, které jsem našla ve dveřích auta a snažím se jimi zastavit docela silné krvácení), cestu do městské nemocnice bych si vážně nesmírně užívala. A to ne jen díky tomu božskému fáru!

Nevím, jestli v noci Kris pravidelně jezdí opatrněji, nebo snad takhle předpisově jede jen a jen kvůli mně (a nemusím říkat, kterou z možností bych uvítala raději), ale ač se ji snažím nachytat alespoň na nějaké maličkosti, nejde to. Nejen, že trpělivě počká na všechny zelené panáčky, které naskočí na semaforu, ale dokonce ani jednou nepřekročí určenou rychlost.

„Zrovna dnes, když máš dobrý důvod jet rychleji, neboť vezeš téměř smrtelně zraněného člověka, Ti záleží na předpisech?“, popíchnu ji.

„Právě naopak, trapko…“, zareaguje okamžitě. „Čím pomaleji pojedu, tím více Tě to bude bolet.“

Ok, kdybyste teď neviděli její výraz a neseděli hned vedle ní, mohlo by vás napadnout, že se již stihla vrátit ta známá, protivná (a teď dokonce i krutá!!!)

Kris. Ale opak je pravdou, neboť se na mě i přes své jízlivé poznámky docela často starostlivě dívá a ptá se, jak jsem na tom. (A je při tom k sežrání, vážně!)

Jakmile projedeme hlavní bránou k Traumatologii a Kris zaparkuje, začnu téměř litovat, že ta cesta netrvala alespoň o něco (rozumějte o pár hodin) déle.

„Ani se nehni!“, přikáže mi a dřív, než se naději, je zpátky z haly, ovšem ne sama. Společnost ji dělá invalidní vozík, který tlačí před s sebou.

„Tak špatně na tom zase nejsem, ne?“, vyprsknu smíchy.

„Nediskutuj!“, zavelí, a jelikož mě její gesto naprosto ohromí (a opět rozněžní – po kolikáté už dnes?!), nestihnu ani trochu zaprotestovat.

„Připadám si fakt trapně…“, přemítám, když mě před sebou Kris tlačí a počíná si přitom co nejopatrněji. (Ok, to se mi možná jen zdá, ale…)

„Nedělej si s tím starosti.“, zapitvoří se. „Trapná jsi přece tak či tak.“

Stihnu zareagovat jen nepatrným protočením očí, neboť Kris již diskutuje s nějakou postarší dámou na vrátnici.

„Ani se nezeptá, co se stalo, ale hlavně, že chce zaplatit, baba jedna.“, zamumlá Kris, i když ne tak tiše, jak by se zdálo slušné. V podstatě má ale pravdu!

V čekárně už se mi dostane většího zájmu, ale to zejména proto, že musím před všemi ostatními pacienty (a že jich není málo!) vysvětlovat noční sestře, proč ji nemůžu předat svůj průkaz pojišťovny.

„Napadli ji, a ještě okradli, to Vám snad nestačí?“, zahuláká Kris po chvíli, kdy ji zřejmě dojde trpělivost.

Je vážně milé vědět, že se mě dokáže i zastat, že?

„No dobrá…tak si počkejte. Snad Vás v systému vyhledám.“, odvětí sestra nakonec a znovu zasedne ke stolu. (Alespoň už si nepoloží nohy na stůl, tak, jako to měla ve chvíli, kdy jsme se ji uráčili zaklepat na sklo.)

„Megera jedna.“, zahučí Kris a posadí se na volné místo. „Za co ji platí?“

Neodpovím. Ne, že bych byla s přístupem sestry spokojená, ale mám mnohem důležitější věci na práci… například sledovat Kris.

Nevím přesně, jak dlouho na ni zírám a musím nejspíš vypadat dost komicky, protože se zdá, že na mě i mluví, nicméně…nedokážu přestat.

Nejde mi do hlavy, jak může někdo vypadat stále tak dokonale… (A to dokonce i v těchto brzkých ranních hodinách!)

„Volám Tě zpátky na zem!“, vyruší mě najednou. „Nemáš žízeň? U vrátnice jsem viděla pár automatů.“

„Jsi vážně laskavá, když se staráš i o můj pitný režim.“, zašvitořím.

Když mi poté Kris přinese láhev Coca-Coly Cherry (má nejoblíbenější příchuť!), okamžitě se pustím do boje s víčkem. Než se však stihnu napít, kola mi vypění a já div nelapám po dechu. (Nejen z toho důvodu, že jsem se neuvěřitelně lekla, ale také z toho, že téměř celý obsah petky je nyní v mém klíně!)

Nejspíš by mi trvalo mnohem déle, než bych se uráčila vzpamatovat, ale…vyruší mě smích. (I když ne… smích je slabé slovo. Spíše řehot!). Kris se smíchy div neválí po zemi!

„Docela osvěžující, že?“, zeptá se mě nakonec.

Až pak mi to dojde!

„Ty mrcho! Tohle jsi udělala schválně, že? Třepala jsi s tím!“, zaskřípu naštvaně. Nejen, že sedím na invalidním vozíčku a vypadám jako naprostý exot, který měl právě jistou mokrou nehodu, ale navíc to šíleně studí! A o tom, jak to lepí se snad zmiňovat ani nemusím!

Kris si mě k sobě otočí a z blízka (a že vážně z blízkého blízka!) se mi zahledí do očí.

„A kdo mi to dokáže?“, zeptá se naoko vážně, nicméně škubající koutky úst ji prozradí.

Tak ona to opravdu udělala schválně!

Mám na jazyku hodně sprostých slov, která bych ji momentálně s největší radostí vmetla do tváře, ale…něco mě zarazí. Ten její pohled!

Okamžitě zapomenu na vše, neboť jsem momentálně naprosto rozhozená!

Nedokážu vyjádřit, co se mnou pohled do jejich očí dělá, ale vím, že jestli se na mě takhle bude dívat ještě nepatrnou chvíli, nevydržím to a…

„Svobodová! Pojďte si dál!“, ozve se náhle hlas té protivné sestry.

Lepší chvíli si vážně nemohla vybrat…Nejraději bych ji uškrtila!

Než se stačím vzpamatovat, Kris se zvedne a doveze mě až před dveře ordinace, kde se s námahou zvednu, neboť mi kolenem projede náhlá ostrá bolest. Než za sebou zavřu, Kris mi stihne s nevinným úsměvem zamávat!

„Vážně je Vám dobře?“, zeptá se mě docela sympatický, mladý doktor. (Rozhodně s ním teda byla lepší řeč než s tou úděsnou sestrou!)

„Jasně…Budu v pohodě.“, prohlásím.

Ok, je pravda, že se cítím tak, jako bych měla každou chvíli omdlít, ale… kdo by se tak necítil, kdyby nejdřív zíral na své zakrvácené koleno, pak na injekci (díky které jsem to šití vůbec neměla cítit…Ha ha!) a nakonec na nit procházející mým tělem!

„Máte tam šest stehů, slečno Svobodová. Bez nich by se Vám ta rána nejspíš neuzavřela. A ret si důkladně chlaďte!“, oznámí mi při vyťukávání zprávy na psacím stroji. (To ještě někde používají?!) „A vážně to nechcete ohlásit na Policii?“

Zamyslím se. „A mělo by to nějaký smysl?“

„No…vzhledem k tomu, že nebyla překročena částka pěti tisíc a vaše zranění není až tak moc vážné, tak by…“, nedopoví, neboť mu skočím do řeči.

„Takže nemělo.“, zahučím.

„Jak myslíte. A za týden se stavte vyndat stehy!“, přikáže mi s úsměvem. (Kde sakra bere tu energii?)

Jakmile se doklopýtám ke dveřím a vejdu do čekárny, Kris nikde nevidím. Napadne mě, že šla nejspíš čekat do auta, což by bylo rozhodně příjemnější, než čekat tady a proto se vydám sama chodbou. Nejspíš chyba!

„Hej, Nell…jsi v pohodě?“, probere mě hlas a obličej Kris, který se nade mnou sklání.

Chvíli mi trvá, než se zorientuji, kde jsem. Moc daleko jsem teda nedošla!

„Měla jsi štěstí, že jsem Tě viděla, jak se tady klátíš, jinak bys tam musela znovu… přinejmenším s rozbitou hlavou! Proč jsi na mě nepočkala, sakra? Šla jsem Ti jen pro novou colu! Přivezu Tě domů ještě v horším stavu, než v jakém jsem Tě našla!“

Snažím se její hudrování moc nevnímat, v podstatě mi stačí fakt, že jsem se před ní opět parádně znemožnila! A dnes už po druhé! (Nebudu však zazlívat, že se mi nelíbí pocit být v její náruči…)

„Nerozjeli se mi stehy?“, snažím se alespoň o humor.

„Stehy?“, vyhrkne a zavadí okem o mou nohu. Jen přikývnu.

„Jsi fakt nemožná, Nell. Ta nejnemožnější ze všech!“

Nedokážu skrýt úsměv. Je vážně tak sladká! (Ok, to, že mi říká, jak moc nemožná jsem zase tak sladké není, ale to byste museli vidět její výraz! Ona se o mě snad i bojí!)

„Dokážeš vstát, trapko?“, zeptá se starostlivě. „Jsi vážně hrozná…! Nutíš mě, abych dokonce litovala té situace s vylitou colou!“

A já v ten moment zapomenu i na tu šílenou bolest.

14

Trhnu sebou. Nejspíš jsem na chvíli musela usnout.

Jakmile jsem se s (velkou) pomocí Kris dostala do auta, nedokázala jsem zastavit značně hlasité drkotání zubů, neboť mi byla neskutečná zima a musím uznat, že takhle pod psa jsem se snad ještě necítila. Nejen, že mě ret pálil jak čert a o bolesti zašitého kolene ani nemluvím, ale k tomu mi i neskutečně třeštila hlava.

Dokonce jsem ani neměla sílu na to, abych Kris pozorovala a rozplývala se nad její dokonalostí – a to už je vážně co říct!

Kris to nejspíš vycítila, neboť si odpustila většinu svých jízlivých poznámek a nejen, že zapnula topení na maximum, ale dokonce si sundala bundu a tou mě přikryla! Nestačím se divit tomu, jak je najednou šlechetná, vážně.

„Kde to jsme?“, zeptám se po chvíli, jelikož mi chvíli trvá, než se rozkoukám. Již se rozednívá a Magdin dům nikde nevidím.

„U mě.“, odpoví Kris. „Volala jsem Magdě, ale není doma, taky někam nakonec vyrazili. A já si nevezmu na svědomí, že se Ti stane ještě něco dalšího, když Tě nemá kdo pohlídat.“

Zvídavě na ni pohlédnu.

„No chápeš… byly by z toho pak zbytečné problémy a těch už jsem si s Tebou za dnešek užila až moc.“, dodá, když zachytí můj nechápavý pohled.

Jen zakroutím hlavou.

Její byt je vážně dokonalý! Není ani zdaleka tak velký, jako Magdin dům, má v podstatě jen dva pokoje a malou kuchyňku, ale je naprosto stylově vybavený a útulný. Nepochybuji o tom, že si ho zařizovala samotná Kris, jelikož s ním až neskutečně ladí.

„Můžu si skočit do koupelny?“, zeptám se, když se bydlením dostatečně pokochám. Cítím se sice dost slabě, ale nedokážu si představit, že bych ještě chvíli měla fungovat v tom ulepeném oblečení! (Je naprosto jasné, že budu muset sehnat Magdě novou košili, jelikož ty hnědé skvrny od coly z té bílé látky stoprocentně nepustí.)

„Neomdlíš tam zase?“, ušklíbne se Kris. „Jen ať vím, jestli mám být zase připravená chytat Tě.“

„Nedělej si starosti.“, uchechtnu se.

Asi deset minut na sebe nechám stékat proud horké vody, abych se alespoň trochu zahřála. Necítím se zrovna nejpohodlněji, protože stojím na jedné noze a druhou (tu zašitou a obvázanou) mám vystrčenou ven a v momentě, kdy se mi zatočí hlava, uznám, že by dnes bylo lepší to s hygienou příliš nepřehánět.

Nakonec na sebe navlíknu měkkou, flanelovou košili, kterou mi Kris docela ochotně půjčila. Je pravda, že vzhledem k výšce Kris ji mám téměř až po kolena, což ale beru za velké plus. Alespoň nezmrznu.

Jakmile vyjdu ze dveří, Kris na mě čeká se sáčkem plným ledu.

„Na ten ret…“, zamumlá, když mi sáček podá a pomůže mi dojít k její obrovské posteli. „Kdybys něco potřebovala, houkni na mě…třeba Tě i uslyším.“, dodá pak.

„Kris?“, oslovím ji ve chvíli, kdy je na odchodu.

„Hm?“

„Já… děkuju Ti.“

„Máš za co, trapko.“, nepřekvapí svou odpovědí. „A spi už!“, dodá, ale nakonec se ještě naposledy otočí a usměje se. Sice jen na pár vteřin, poté úsměv zamaskuje do úšklebku, ale stejně…!

Zachumlám se do měkké deky, navrch se ještě přikryji pokrývkou a téměř okamžitě usínám.

Utíkám temnou, opuštěnou ulicí, ale už sotva popadám dech. Snažím se udržet tempo, ale zdá se, že se mi námahou třesou a podlamují kolena. Ještě chvíli a upadnu.

V momentě, kdy ležím na zemi a zahlédnu stín postavy, mám pocit, že zešílím! Ze všech sil se snažím zvednout, ale zdá se, že jsem naprosto paralyzovaná, neboť se strachem nemůžu ani pohnout.

„Nesnaž se…stejně mi neutečeš!“, zaburácí děsivý hlas, a jakmile před sebou uvidím její tvář, záchvěj strachu mi projede celým tělem.

„Co po mě chceš?!“, vykřiknu.

„Zabít Tě!“, odpoví a já si jen stihnu rukou zakrýt tvář, abych se alespoň trochu ochránila před blížícím se úderem.

„Hej, probuď se!“, ozve se vedle mě najednou a já jen stěží otevřu oči. Chvíli mi trvá, než mi dojde, kde jsem a kdo to se mnou třese.

„Jen se Ti něco zdálo.“, vyhrkne Kris. „Jsi v pohodě? Vsadím se, že ten tvůj jekot vystrašil všechny sousedy…“

„Chtěla mě zabít…“, vykoktám zděšeně.

Cítím, že mi opět tečou slzy. Tak odporně živý sen se mi už tedy dlouho nezdál. Jsem vážně pořádně vystrašená!

„No tak … Už je to dobrý.“, snaží se mě Kris uklidnit.

Chvíli mi trvá, než se mi zklidní dech. Kris mě mezitím pohladí po vlasech a já mám opět možnost zadívat se do těch nejkrásnějších očí na světě.

„Znám teda lepší situace, než spánek na tvrdé pohovce a probuzení tvým příšerným řevem. Kdo by to řekl, že máš takový ječák?“, uchechtne se.

Jsem pořád hodně vystrašená, takže se nezmohu ani na žádnou reakci. Jen ať si mě dobírá! Všechno je lepší, než ta odporná týpka, která mě právě honila! Fuj!

Kris si ze mě ještě chvíli utahuje (ale stále mě drží!) a já se pomalu uklidňuju.

„Je to lepší?“, zeptá se mě. „Měla bys ještě spát…“

„Nemohla bys tady zůstat se mnou?“, vypadne ze mě nečekaně.

Troufám si říct, že mě to zaskočí ještě více, než samotnou Kris. Předem čekám naprosto odmítavou reakci s velkou dávkou ironických slov, proto mě naprosto ohromí, když si ke mně po chvíli zkoumavého pohledu opatrně přilehne.

„Máš štěstí, že mě z toho gauče bolí záda. A zapomeň, že se budeš roztahovat, trapko!“

Velmi ráda bych si užívala tuto chvíli (jsem v posteli s dokonalou Kris, chápete?!), ale ač se co nejvíce snažím udržet při vědomí, do pár vteřin tvrdě usínám.

Když se probudím podruhé, nedokážu říct, kolik je hodin, ale tuším, že už je pozdní odpoledne. Krom nepatrné štiplavé bolesti v koleni a tlaku v opuchlém rtu se cítím už téměř svěže, slabost i bolest hlavy je jako zázrakem pryč.

Dobrou půlhodinu se bavím sledováním Kris. Leží na zádech (a můžu říct, že ta, která se roztahuje, nejsem já, ale ona!) a tiše pochrupuje. Je přitom tak roztomilá, že se neovládnu a culím se jako sluníčko.

Mám za to, že bych se na ni vydržela dívat ještě minimálně pár hodin (dnů, týdnů?!), ale se zklamáním zjistím, že potřebuji na záchod.

Když se přes Kris snažím přelézt, zavadím o její nohu, ale naštěstí ji neprobudím. Spí jako dřevo.

„Heh…Dobré ráno…nebo spíše odpoledne?“, zahučí Kris ve chvíli, kdy smažím poslední palačinku. „Nemám volat hasiče?“, rýpne si (a já ji to pro tentokrát hned odpustím a to za prvé proto, že si roztomile prohrábne své rozježené číro tak, že se málem rozpustím, ale také proto, že je pravdou, že mi dalo práci seznámit se s jejím ultra moderním sporákem a kouř všude kolem je toho důkazem.)

„Chtěla jsem Ti udělat snídani, abych Ti poděkovala a …“, nedopovím, jelikož mi skočí do řeči.

„V životě jsem ještě nesnídala v pět hodin odpoledne… nemůžu se dočkat.“, zašvitoří a usměje se na mě.

15

Tohle je nejspíš poprvé, co si přeji urychlit čas strávený jízdou v autě. V jejím, luxusním autě. V tom nejluxusnějším autě na světě. S ještě více luxusnější Kris. (Luxusnější, ale tak… tak…nepochopitelnou!!!)

Vážně to chvíli vypadalo, že spolu dokážeme trávit čas i jinak, než jen za pomocí ironických poznámek a pohrdavých pohledů z její strany a mou, všudypřítomnou a naprostou nemožností.

U naší pozdní, odpolední snídani jsme si dokonce i jen tak normálně povídaly. (Normálně proto, že si ze mě Kris utahovala asi jen v každé třetí větě. To je pokrok. To musíte uznat i Vy.)

Dokonce mi řekla, že ji ty palačinky chutnaly a to i přes to, že jsem ji málem podpálila byt. A vypadala u toho, že to myslí téměř vážně. Uculila se jen párkrát.

A navíc… navíc se mě (dokonce hned třikrát!) zeptala, jak mi je, jestli se cítím lépe, a i když to zní až téměř neuvěřitelně, jak jsem se vyspala!

A já se poprvé v její přítomnosti cítila alespoň minimálně uvolněně.

A myslela jsem si, že už to tak zůstane. Že už to bude třeba jenom lepší. Do budoucna.

Ha Ha. Velký omyl.

A to jsem se ho jen jednou, nepatrně dotkla. Proto, že se mi zdál vážně rozkošný. Málokdo by čekal, že ta nejdrsnější a nejstylovější Kris bude mít ve svém pokoji plyšového medvěda. (I když na půl schovaného na poličce za dveřmi.)

Vážně mě to dostalo. Byl velký, s huňatým a načechraným kožíškem a já jsem se málem rozplynula blahem, když jsem si představila, jak s ním Kris třeba spí. Ne…nic na světě by nemohlo být roztomilejší, než ona.

Jen jsem se ho lehce dotkla. A zeptala se.

„Ten je vážně tvůj? Není to pro Tebe moc…já nevím, trapné?“, uchechtla jsem se.

Nenechala mě ani domluvit. Vážně nevím, jak moc je troufalé dotknout se cizího medvěda. Asi hodně.

„NEŠAHEJ NA NĚJ!“, zaječela na mě a lehce mě odstrčila. (To, že jsem zavrávorala, nestačila se rychle ničeho chytit a spadla, je můj problém. Na noze se zašitým kolenem jsem stála jen tak zvolna a navíc…navíc jsem se příšerně lekla. Kris totiž vypadala, jako by se mě právě chystala zabít. A to vážně!)

Chvíli mě sledovala s naprosto rozčíleným, až nepříčetným výrazem a nejspíš se mě snažila přinejmenším uhranout, když ji ale došlo, že jsem rozpláclá na zemi a mám výraz, ve kterém se střídá bolest s naprostým zděšením, na chvíli se zatvářila o něco smířlivěji.

„To jsem nechtěla…já jen…“, zamyslí si. „To jsi fakt tak nešikovná, že spadneš, jakmile na Tebe někdo šáhne?!“, vyjela na mě zase. „Víš co? Měla bys jít. Jo…Běž!“

Nezmohla jsem se na nic, než na ni jen vyděšeně civět.

„Neslyšíš? VYPADNI!“, zakřičela.

Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že to myslí opravdu vážně. A asi stejnou chvíli mi trvalo, než jsem se s námahou zvedla.

„Já ale…“

„CO?“

„Nevím...nevím, jak se mám odtud dostat…“, vykoktala jsem.

Chvíli vypadala, že se po mě něco chystá hodit. Pak jen protočila oči. O něco rázněji, než obvykle.

„Odvezu Tě. Vezmi si věci.“

„Stačilo by mi…kdybys mi půjčila třeba…na autobus, a řekla mi, jak…“, snažila jsem se mluvit co nejméně rozrušeným hlasem.

„Neslyšelas? ODVEZU TĚ!“

Celou cestu mlčíme. Nevypadá, že by mi chtěla něco říct, a já…já na to nemám odvahu.

Z toho napětí a ticha mi je docela špatně a tak se snažím spekulovat nad tím, co ji SAKRA tak vytočilo! Jsem zmatená, jak už dlouho ne. Kdybych necítila, jak moc je na mě Kris naštvaná, připadalo by mi to skoro směšné. Takhle přece možná reagují malé děti, když si někdo půjčí bez dovolení jejich oblíbenou hračku. Tohle mi ke Kris nesedí, vždyť přece…

Z přemýšlení mě vyruší, když Kris poněkud rázněji zajede ke garážovým vratům Magdina domu (předpisy ji už zase nic moc neříkaly), klíč ze zapalování téměř vytrhne a chystá se co nejrychleji vystoupit.

Seberu všechnu odvahu a zarazím ji.

„Hele…Kris…“, začnu smířlivě.

„CO?“, vyštěkne na mě zprudka.

„Podívej, já vážně nevím, čím jsem Tě…“, odmlčím se. „Sakra můžeš mi říct, co Tě tak naštvalo? Vždyť jsem se jen zeptala, jestli…“

Chvíli se na mě jen dívá. Dala bych vše za to vědět, co si právě teď myslí. Vůbec ji nerozumím. (Ale má ty nejkrásnější oči ze všech… to jen tak, mimochodem…)

Na chvíli se mi zdá, že se snaží najít ta správná slova na to, aby mi tuhle směšnou situaci vysvětlila, ale pak se ke mně znovu rázně otočí.

„Tak abys rozuměla… Dlužila jsem Ti to, ne? Za to, že jsi mě předtím nepráskla Magdě. Řekla jsem Ti, že to máš u mě. Teď jsme si kvit. Nic jiného v tom nehledej. Nechci mít s Tebou nic společného. VŮBEC NIC! CHÁPEŠ TO?“, zakončí svůj povrchní proslov a už zase křičí.

I když to ve mně vře, snažím se udržet chladnou tvář. (Vážně jen snažím…to, že mi to nejde, je jasně znát.)

„Jistě… chápu to.“, odpovím a snažím se, aby to vyznělo co nejvíc zřetelně, i když se mi třepe hlas. „Děkuji za tvoji pomoc, pociťuji k Tobě nesmírný vděk a…“, na chvíli se odmlčím a snažím se v kapse džínů vyhrabat ten prokletý papírek s jejím číslem. „A tohle Ti vracím.“, poněkud rázněji ho položím na palubní desku a rozepnu si bezpečnostní pás. „Jak jsi řekla…jsme si kvit.“

Zdá se mi, že než zabouchnu dveře auta, Kris se nadechne (a já potajmu doufám, že mě zatáhne zpátky do auta a tohle mi vysvětlí!), ale jakmile je zavřu, šlápne na plyn a do pár okamžiků je pryč.

A já? Já jsem zmatenější, než kdy předtím.

16

Nikdy bych nevěřila, že to řeknu, ale opravdu bych dala vše za to, abych zase mohla být terčem všech těch ironických poznámek od Kris.

Dva následující týdny byly totiž vážně úděsné. Kris se tady objevila jen zřídkakdy, a když už, tak mě naprosto ignorovala.

Nejen, že jsem jí zase nestála ani za pozdrav, v přítomnosti Magdy se maximálně zmohla na nepatrné pokývnutí hlavou (nejspíš, aby se vyhnula káravým a zvídavým pohledům ze strany Magdy), ale dokonce ani za jediné protočení očí či dramatického povzdechu. Jednoduše dělala, jako kdybych vůbec neexistovala!

Kdykoliv jsme zůstaly samy v jedné místnosti, okamžitě odešla a ani po mně nezavadila pohledem. Jednoduše nic!

Myslím, že by bylo mnohem snesitelnější, kdyby mě zesměšňovala, nebo na mě křičela, nebo…Cokoliv by bylo lepší, než ignorace!

Po tom, co jsem s Kris mluvila naposled (respektive potom, co mi řekla, že se mnou nechce mít nic společného), jsem pár dnů doufala, že přijde s nějakým vysvětlením.

Ne, že bych čekala, že ke mně bude po tom, co mě zachránila před umrznutím, vykrvácením a ztracením se v centru Prahy, cítit mnohonásobně větší sympatie. Zase tak naivní nejsem. Ale měla jsem za to, že mě (takhle ze začátku), začne alespoň respektovat. Třeba.

Pořád mi ale nejde do hlavy, co se vlastně stalo. Proč vážně vypadala, že jí na mně záleží? To se takhle ohleduplně a starostlivě chovala vážně jen proto, že se mi chtěla odvděčit za to, že jsem ji předtím nepráskla Magdě? Tohle mi ke Kris vůbec nesedí. Není zrovna typ, který by se měl za potřebí takhle přetvařovat.

Chvíli jsem měla pocit, že…že třeba alespoň na chvíli cítila to, co já. Nejspíš mě ta „ odporná týpka z baru“ musela pořádně praštit i do hlavy.

Co ovšem nechápu ještě více, je její reakce po tom, co jsem se jí zeptala na toho prokletého medvěda.

Žádného vysvětlení jsem se ovšem nedočkala. A podle toho, jak zdárně mě Kris ignoruje, nejspíš ani nedočkám.

Ty dva týdny mi přišly skoro jako měsíc. Minimálně. Holky se od babičky vrátily nemocné, tudíž většinu dne proležely v horečkách a já tak musela pořád přemítat o tom, čím jsem Kris tak naštvala.

Alespoň, že mi ret splaskl do původních rozměrů a z kolene mi vytáhli stehy. Jizva zůstala sice viditelná, ale alespoň budu mít památku na svou první (a poslední!) návštěvu Gay klubu. (Berme to pozitivně.)

Stihla jsem si vyřídit nové doklady, ale s novým mobilem jsem nepospíchala. Magda mi propůjčila svůj „starý“ (rozumějte typ starý maximálně půl roku), a to mi prozatím stačilo. Stejně jsem ho potřebovala jen k tomu, abych byla v kontaktu s Magdou a našima. A Theou. (Ale s tou jen minimálně.) Nikdo jiný po mně stejně netouží, tak co!

Jelikož byly holky svou nemocí a ležením v posteli řádně znuděné, slíbila jsem jim o víkendu návštěvu Aquaparku. Jelikož Magda opět odjížděla na víkend pryč, měly jsme alespoň plán pro pořádnou zábavu!

Když jsem sešla dolů do kuchyně, abych si mohla vyslechnout „všechny důležité informace“, kterých bude mít Magda před svým odjezdem jistě minimálně milion, všimla jsem si, že jsou dveře přivřené a slyšela jsem tlumené hlasy, které nepochybně patřily nejen Magdě, ale také Kris. (Vážně nevím, z jakého důvodu mi její hlas způsobuje to, že mi srdce poskočí téměř až do krku a v břiše mi to jemně zavlní. Vážně netuším proč!)

„Fakt potřebuji, abys tady zůstala, Kris.“

Jasně, vím, že poslouchat za dveřmi se nemá. Ale momentálně si nemůžu pomoct!

„Proč sakra? Však víš, že se Nell o holky postará, ne? Je přeci dokonalá.“, odvětila Kris.

Že by se její typická ironie opět vrátila?

„Ano, to je. Jsem ráda, že to uznáváš.“, odpověděla spěšně Magda. „Ale slíbila holkám, že Aquapark a já budu klidnější, pokud tam půjdeš s nimi. Víš přece, jak je těžké je tam uhlídat.“

„Vždyť tam chodí do toho dětského klubu, nebo co to vlastně je…tam se o ně postarají, ne?“

„To jo, ale rozhodně ne celou dobu. Jen na dvě hodiny. A holky tam chtějí být celý den. Přece tam s nimi nenechám Nell samotnou. Vždyť se z nich zblázní.“

Na chvíli není slyšet nic, než ticho. Chystám se odejít, když Kris promluví.

„Já prostě nemůžu…Sorry, Magdi. Víš, že pro holky udělám cokoliv, ale…“

„Kris? Prosím! Když nepůjdeš, nebudu v klidu a víš, že klid je momentálně to, co nejvíce potřebuju. Slib mi, že…“

„Fajn! Půjdu s nimi. Stačí?!“, skočí ji Kris rázně do řeči. „Přijedu ráno, teď ještě něco mám.“

Nemusím Vám vysvětlovat, jak mi poskočí srdce! (Kris v plavkách?!)

Leknutím se probudím, a když zjistím, že to, co na mě spadlo, nebyl nějaký zázračný kámen z vesmíru, jak se mi zdálo, ale Viky společně s Lily, které si z mého těla rozhodly udělat trampolínu, tiše zaúpím. Když se podívám na hodiny a zjistím, že je teprve půl sedmé ráno, zaúpím hlasitěji!

„Nellinko, vstávej, jdeme do aquaparku!“, zašvitoří ta starší a málem mě obměkčí svým nakažlivým úsměvem od ucha k uchu a radostí, která ji sálá z očí. Ale jen málem!

„Je teprve půl sedmé, vy dračice! Ještě minimálně hodinu spát! A honem!“, zavelím přísně.

„Ale nám se už nechce, jsme celé natěšené, to přeci musíš pochopit…“, odvětí mi ta malá rozumbrada a já se musím začít smát. Taky bych chtěla mít v tak brzkou hodinu takovou energii!

„Ještě hodinu! Šup! Jestli chcete, může zůstat u mě.“, zavelím znovu a počkám, až se ty dvě (docela neochotně) uvelebí na jedné straně mé postele. Jakmile se konečně přikryjí a přestanou brebentit, zavřu oči.

Vydržely to deset minut. Přesně. Pak (chtíc nechtíc!) jednoduše musím vstát.

Nedají si vysvětlit, že Kris přijde až před osmou a stejně budou muset čekat. (A na příště jsem poučena, to, že někam půjdeme, jim řeknu raději až těsně před odchodem!)

Na snídani si poručí lívance a já je, ještě s napůl zavřenýma očima, smažím.

Jakmile dosnídají, účastním se jejich módní přehlídky, během které se mi ukáží asi v deseti modelech plavek a já – jako porotce, jim mám pomoci vybrat ty nejlepší. (Rozumějte ty nejrůžovější!).

Před osmou je ještě pošlu do koupelny, aby si vyčistily zuby, a já se snažím dobalit poslední věci. (Nemáte představu, kolik toho do aquaparku potřebují! Od ručníků, županů, po nafukovací kruhy, rukávky, až po stříkací pistolky. No potěš, to abych si vzala kufr.)

Když mám konečně dobaleno, objeví se v obývacím pokoji Kris.

To, že jí to opět nesmírně sluší, zmiňovat vůbec nemusím! Přesto si všimnu, že není zrovna ve své kůži.

„Holky jsou nahoře?“, zeptá se mě stroze.

Jen přikývnu.

„Nechci, abys tam s námi chodila.“, oznámí mi.

Jen na ni překvapeně pohlédnu. Než znovu promluví, provrtává mě očima.

„Půjdu tam s nimi sama. Zůstaň doma, a…no prostě zůstaň doma, nebo si dělej, co chceš.“

„Ale já…“, chci zareagovat.

„Prostě to udělej…!“, rozkáže mi a na chvíli se odmlčí, aby se na mě zadívala.

„Prosím, Nell.“, dodá potom, už poněkud mírněji.

Nějak nemám sílu na to, abych se s ní dohadovala. Každopádně se opět cítím pěkně mizerně. Nejen, že jsem doufala, že najdu chvilku na to, abych Kris požádala o vysvětlení jejího chování, ale…taky jsem se do toho aquaparku těšila! Nechci tady trávit další den zavřená! A navíc sama…!

„Jupíííííííííí!“, ozvou se holky řítící se ze schodů. „Už půjdeme! Já se tak těším!“, zašvitoří Viky a Lily kolem ní (možná až moc) zvesela poskakuje.

„Holky? Víte co? Dnes půjde jen s tetou Kris, ano?“, snažím se znít bezstarostně.

„Ale…proč?“, zeptá se Viky a zní nesmírně zklamaně.

„Protože…no…protože si Vás chce teta Kris moc užít, víš?“, vykoktám ze sebe.

„Tak šup…běžte!“, popostrčím je a snažím se, abych se na Kris raději ani nepodívala.

Viky se zastaví a důležitě si založí ruce a Lily to po ní okamžitě zopakuje.

„Já chci jít ale i s Tebou!“, řekne vzdorovitě.

„Půjdeme jindy, ano?“, zkouším ji uchlácholit.

„Slíbila jsi to…slíbila jsi, že budeme pořádně blbnout…“, zamumlá a já si všimnu, že stěží zadržuje slzy.

Tak to ne! Cítím se dost rozčíleně na to, abych poslala Kris do patřičných míst!

„Víte co? Běžte se zatím obout, ano? Pomůžeš Lily zavázat tkaničky?“, pohladím ji po vlasech. „Hned za Vámi přijdu.“, dodám a počkám, až odcupitají (Viky tedy spíše oddupe!).

V momentě, kdy za s sebou zavřou dveře, pohlédnu rozzuřeně na Kris.

„Tak podívej se… Já vážně nevím, o co Ti jde, ale já na Tebe kašlu! Jednou jsem jim slíbila, že s nimi půjdu, tak prostě půjdu! Pokud Ti tak šíleně vadí má přítomnost, zůstaň si tady Ty. A ne, neboj, nebudeš mi muset nic oplácet za to, že to Magdě neřeknu!“, vyjedu po ní a prudce za sebou zabouchnu dveře.

Jakým je mi překvapením, když potom, co pomůžu holkám do sedaček a nastartuji, se Kris beze slova posadí na místo spolujezdce!

17

Proč jsem těm malým dračicím slíbila zrovna Aquapark?! Někdy mám fakt nemožné nápady.

Takhle unavená bych nebyla snad ani po maratonu… A to jsme tady teprve pár hodin.

Už chápu, proč si Magda mermomocí přála, ať jde Kris s námi. A já, i když jsem na Kris pořád neskutečně naštvaná, jsem opravdu upřímně ráda, že tady je. (A vážně nejen kvůli pohledu na její dokonalé tělo v plavkách!) Nedovedu si představit, že bych tady na ty dvě zůstala sama.

Myslím si, že v minulém životě byly potápky, nebo tak něco, více jsou totiž pod vodou, než nad ní. Jak jsem správně tušila, ze všech těch věcí, které mě přinutily vzít s sebou, nepotřebují téměř nic. Obě plavou naprosto bravurně (aby taky ne, když mají doma bazén k dispozici každý den), i když malou Lily jsem s lehkým nátlakem přinutila alespoň k těm rukávkům. Přesto se ale v duchu modlím, abych Magdě nevrátila místo dvou roztomilých holčiček namodralé utopence.

Ty holky mají snad vrtule v jistých zadních partiích, neboť se nezastaví ani na chvilku a donutit je, aby na chvíli vylezly z vody, napily se a odpočinuly si, je naprosto nemožné. (Za to já bych odpočinek mile ráda uvítala. A Kris už nejspíše taky, i když ta se drží mnohem lépe.)

Nejen, že musíme pořád z místa na místo, holky všude vydrží sotva pár sekund a už musí jít vyzkoušet něco dalšího, ale například pořád objevují nové a nové možnosti, jak sjet tobogán. (A marně je přesvědčuji, že ten nejmenší by pro ně přeci bohatě stačil.)

„Chci na ten největší!“, rozkáže Viky a já, i když z toho vážně nejsem nadšená, musím okamžitě za ní, neboť by mi klidně drze utekla.

„Snad se nebojíš?“, otáže se mě v řadě na schodech Kris.

„Samozřejmě, že se nebojím. Jen se bojím o holky!“, odvětím ji okamžitě a snažím se vypadat, že to tak vážně je. (Dobře, tobogány nejsou něco, co bych musela podstupovat dobrovolně každý den. Mám panickou hrůzu z uzavřených prostor a nikdy se nemůžu zbavit představ, jak v tobogánu zůstanu uvězněná navždy!)

„Jistě. To je vážně šlechetné“, odvětí Kris ironicky. (A já se bála, že ten její ironický tón už nikdy neuslyším!) „Tak prosím…máš přednost.“, popostrčí mě dopředu a já se celou dobu, než se na semaforu ukáže zelená, křečovitě držím tyče nad hlavou a myslím na nejhorší. A dole se, zase pro změnu, snažím hystericky chytat malou Lily, která si však z toho, že zahučí hlavou pod vodu absolutně nic nedělá a zvesela se se slovy „Ještě!“ hihňá jak smyslu zbavená.

„A teď pojedeme všichni najednou!“, nadšeně mi oznámí Viky, když znovu vyjdeme nahoru. (Zatracené schody, už sotva zvedám nohy!)

Ani nestihnu nic namítnout, jelikož mě popadne za ruku a jakmile mě donutí sednout si, posadí se mi na klín.

Začínám si přát, aby se ty holky už konečně unavily, ale v tom s sebou leknutím trhnu. Za mě si za totiž sedne Kris, která má na klíně pro změnu Lily, obemkne mě nohama a lehce se mě dotkne v pase.

Nemáte tušení, co se mnou její dotek udělá!

Srdce mi najednou poskočí a já ho cítím až v krku a zdá se, že to teď opravdu nebude jen ze strachu z jízdy.

„Proč jsi tak ztuhlá, když říkáš, že se nebojíš?“, zašeptá mi Kris do ucha a její vlasy mě lehce zalechtají na krku. Tělem mi projede něco, co nedokážu popsat, nic takového jsem totiž ještě nikdy necítila. Ale vůbec to není nepříjemné!

„Měla by ses více uvolnit…Trapko.“, zašeptá znovu Kris a přitiskne se ke mně ještě více, jak ji to jen Lily na klíně dovoluje a já se jen stěží snažím udržet povzdech, který se mi dere ze rtů ven.

Jestli se mnou dělá jen to, že mě takhle nepatrně drží tohle, nedokážu si představit, co by se mnou udělalo…

Z přemýšlení mě vyruší pohyb, kdy se Kris snaží odrazit a než se naději, jsme pod vodou všechny čtyři. (Nemusím dodávat, že jsem si to teď užila mnohem více, než holky, že ne?)

Pokud by měla každá jízda probíhat takhle, nejspíš bych překonala svou únavu a hnala se do schodů jako divá, ale najednou Kris přísně zavelí, že se jde na chvíli z vody ven a táhne za sebou krapet zmítající se Lily.

A mně se najednou nechce z vody stejně jako jí!

„No… co budeme dělat teď?“, zeptám se Kris, když se vrátíme k bazénu a naposledy zamáváme holkám. (Právě jsme je totiž předali do místního, vodního „baby klubu“, takže si jejich neúnavnou aktivitu na chvíli užije pár školených animátorů. Ne, že by mi ty malé ďáblice nějak vadily, to vůbec ne, naprosto jsem si je zamilovala, ale vyhlídka toho, že se jim bude na chvíli věnovat někdo jiný, je vážně docela příjemná.)

Kris si mě místo odpovědi důkladně prohlídne a já, ač se snažím jejímu pohledu odolat, opět znervózním. Uhnu pohledem, prohrábnu si mokré vlasy, které se mi lepí na tělo (a musí vypadat vážně hrozně!) a když zjistím, že mě pořád sleduje, netrpělivě se kousnu do rtu.

„Ehm… no, buď tady budeme stát a čekat dvě hodiny na to, až nám vrátí holky, nebo…si každá půjdeme po svých, nebo…“, vykoktám ze sebe.

„Nebo…?“, otáže se Kris a neustále mě upřeně sleduje. (Můžu omdlít?)

„Nebo se prostě vrátíme do vody a budeme si to tady užívat jako do teď.“, odpovím nejistě, když jsem si jistá, že její pohled ještě chvíli ustojím.

„Hmmm…“, odmlčí se Kris a já mám za to, že o tom opravu přemýšlí. „Jsem pro třetí možnost.“, evidentně se rozhodne, a aniž by dlouho zahálela, šťouchne do mě a já se rázem ocitnu v bazénu.

Kdybych nemusela pár minut vykašlávat vodu z plic, nejspíš bych ji proklela.

V tomto duchu vydržíme blbnout více než hodinu.

I když jsem si představovala, že tu chvíli bez holek využiji k tomu, abych si třeba chvíli jen tak zaplavala (aniž by mě někdo honil nebo topil), nebo si třeba na chvíli odpočinula ve vířivce, mám pocit, že vymýšlíme ještě větší kraviny, než ty dvě.

Respektive je vymýšlí Kris. To, že je tetou těch malých ďáblic teď už vážně nezapře.

Rozdíl vidím pouze v tom, že s holkama mi energie ubývala, kdežto Kris mi ji až nápadně dobíjí.

Honí mě z tobogánu na tobogán, párkrát mě dokonce donutí předběhnout řadu dětí s tím, že jsme údržbářky a máme hlášení, že se v tobogánu někdo zasekl a při dojezdu na mě vybafne tak, že kdyby se mi v tu chvíli chtělo na záchod, nejspíš to pustím.

A co navíc, vypadá, že se u toho výtečně baví!

Krom toho, že se sem tam snažím nabrat vzduch, k čemuž mi Kris moc příležitostí nedává, jsem ještě nucena čelit jejím dotekům, kterých mě obdarovává nespočetně (a vážně by mě zajímalo, zda jsou všechny opravdu tak náhodné, jak se může na první pohled zdát.).

Když už mám vážně strach, že nás odsud vyhodí, odplaveme k blízkosti břehu a já sotva popadám dech.

Čekám od Kris nával ironických poznámek o tom, jak nic nevydržím, nebo něco v podobném smyslu, ale…

Kris se jen oběma rukama chytne břehu a já zůstávám uvězněná mezi jejím (tak dokonale pevným!!!) tělem.

V ten moment se mi dech zrychlí tak, že mám pocit, že se udusím, srdce mi buší jako o závod a o svíravém pocitu v břiše ani nemluvím!

Kris se mi podívá do očí a já se snažím ten nápor úžasných emocí vydržet bez toho, abych jejímu pohledu uhnula. Chvíli počká, alespoň do té doby, než nemám potřebu lapat po dechu a potom promluví.

„Nedělej to…“

„Co nemám dělat?“, odpovím, aniž bych odvrátila zrak.

„Motat mi hlavu…“, odpoví tajemně.

Než se mi vůbec podaří o jejích slovech přemýšlet, přestanu pro změnu dýchat úplně! Kris se ke mně totiž ještě více přiblíží a… políbí mě. (ONA MĚ POLÍBÍ!)

V ten moment pro mě přestane existovat vše kolem a nepřeji si nic… jen to, aby se zastavil čas.

Její rty jsou tak úžasné!

Nevím, po jak dlouhé době se ode mě odtáhne, a já se znovu zahledím do jejich dokonalých, modrých očí. Chvíli mám pocit, že chce něco říct, ale…políbí mě znovu.

A jestli jsem si o prvním políbení myslela, že nic lepšího už nikdy nezažiju, tak vážně nevím, co mám říci teď!

Každý další polibek je odvážnější, než ten předchozí a já jsem naprosto omámená.

Má ty nejúžasnější rty, jaké jen kdo může mít! Neskutečně mě dostává to, že ze začátku byly studené a vlhké, ale každým dalším polibkem z nich sálá stále větší a větší horko.

Když do mých úst pronikne jazykem, tiše zasténám.

A nejraději bych pak zasténala mnohem více v ten moment, když se ode mě odtáhne.

„Myslím to vážně, Nell…Měla by ses ode mě držet dál.“, řekne a opět zní tak sebejistě jakoby o vůbec nic nešlo.

Jen polknu.

18

Mám za to, že jsem umřela!

Když mě totiž Kris nechala trčet ve vodě, trvalo mi docela dlouho, než jsem se stačila vzpamatovat a když jsem poté, ještě celá omámená, vylezla z bazénu a osušila se, byl nejvyšší čas vyzvednout holky.

Nevím, jestli to bylo mým celkovým vyčerpáním, nebo za to vše mohla Kris a její (ty nejlepší, nejúžasnější a nejdokonalejší!) polibky, ale usušit a obléct holky už bylo jednoduše nad mé síly.

Vážně nechápu, jak je to možné, ale jim energie nejen že ani trochu neubyla,

ale spíše naopak přibyla.

Při sprchování mi stihly třikrát utéct zpět do bazénu, vzájemně si nalévaly šampón do očí (a i když onen šampón hlásal slogan „Už ani slzu“, ječely poté, jako kdyby měly v očích přinejmenším kyselinu), stříkaly vodou na mě i na ostatní, nevinně se sprchující lidi a v momentě, kdy už jsem měla všeho vážně dost, všimla jsem si Kris, která stála opodál, opírala se o stěnu a vysloveně se tím bavila!!!

„Nemohla bys mi sakra trochu pomoct?!“, zeptala jsem se ji rázně.

„Proč…?“, usmála se nevinně. (A kdybych ji neznala, v ten moment bych si opravdu myslela, že nevinná je.)

„Proto!“, vyštěkla jsem a hodila po ní ručník.

Naštěstí mi, i přes to, že si neodmyslela své tradiční, ironické poznámky o tom, že opravdu nic nevydržím a dokonce, že jsem hysterka (!!!), pomohla holky odchytit a následně je v šatně obléci.

 Její jediné štěstí!                                             

Vážně jsem si oddychla, když jsme obě dračice připoutaly do sedaček a já věděla, že se z nich (naštěstí!) jen tak nedostanou.

„Můžeš prosím Tě řídit…?“, zeptala jsem se Kris s nadějí v hlase.

„Ále… přeci nechceš, aby řídil někdo, kdo to neumí.“, oznámila mi a culila se při tom jako sluníčko.

„Věřím, že pokud povezeš své dvě milované neteře, pojedeš slušně a počkáš si na zelenou.“, odpověděla jsem ji a urychleně se usadila na místo spolujezdce. Myslím, že dnes bych už to řízení nezvládla.  

Doma jsme holky odnesly rovnou do postele, jelikož večeři jsme jim nevýchovně koupily do auta. (Ano, až tak jsem byla unavená, že když jsem si představila, že bych měla ještě vařit, svolila jsem k návštěvě rychlého občerstvení. Kris u toho pronesla, že už to tedy se mnou musí být „opravdu vážné“.)

Než ty cácorky usnuly, napotily jsme se s Kris ovšem ještě více, než při jejich oblékání. Vyžádaly si nás obě, a tak si s nimi Kris zalezla do postele a snažila se je usměrnit, zatímco já jsem jim předčítala pohádku z jejich oblíbené knížky.

Zdálo se mi, že i na božskou a neunavitelnou Kris je toho dost, neboť při mém čtení celou dobu mlčela a dokonce jsem ji přistihla i přitom, když zavírala oči. (A byla přitom tak roztomilá…!)                                                   

Když jsme s Kris konečně opustily jejich pokoj, obě jsme se svezly na gauč v chodbě. Mám za to, že dál bychom nedošly. Nevím, jak dlouho jsme tam zůstaly ležet, jenom jsme oddechovaly, mlčely a užívaly si zaslouženého klidu.

„Stejně vím, že ses bála.“, oznámí Kris najednou.

Jelikož jsem už téměř usnula, chvíli mi trvá, než mi dojde, na co naráží. Pak se zprudka posadím.

„Já jsem se nebála! Jen jsem se bála o holky!“, vyhrknu.

Ironicky si odfrkne. „No jasně. Vždy je lepší to na někoho svést…“, oznámí důležitě.

„Já se prostě nebála, Kris!“

Ani nevím, proč mám takový vztek. Myslím, že mi vadí, že do mě tak vidí, kdežto já do ní nevidím ani trochu!

„Bála.“, oznámí a dřív, než stihnu zareagovat, otočí se ke mně. „Jsi totiž srab, Nell.“

Dokonale mě tím probere!

„A Ty…Ty jsi zase namyšlená a namachrovaná nána!“, vypadnou ze mě nahromaděné emoce. Co si to dovoluje?!

Chvíli nehne ani brvou, ale pak se na mě pronikavě zadívá.

„Co že jsem…?“, zeptá se.

„Namyšlená a namachrovaná!“, vyhrknu, i když už ne s takovou jistotou, jako předtím. Nedokážu popsat, co se mnou dělá ten její pohled.

„To odvoláš.“, oznámí klidně a nepřestane mě u toho sledovat.

„Neodvolám!“

Moc bych si v tuhle chvíli přála udržet alespoň to minimum jistoty, které v sobě mám, ale nemáte tušení, jak je to těžké, jelikož… Kris se ke mně přisune blíže, naučeným gestem si prohrábne své číro a dál mě propaluje pohledem.

„Odvoláš.“, řekne znovu klidně.

Polknu. „Ne…neodvolám Kris! Jsi namachrovaná!“, vezmu v sobě poslední sílu. Pousměje se. (Je tak sladká!)

„Odvolej to…“, už téměř zašeptá a zase se ke mně přiblíží o kousek blíže.  

„Ne…“, nevzdávám se, ale mám pocit, že touhou po ní asi zešílím. Snažím se udržet dech, ale mé tělo mě neposlouchá. Myslím, že ještě chvíli a začnu se třást.

„Ne…?“, zeptá se Kris a kousne se do rtu. (Nikdy jsem neviděla nic, co by bylo více sexy, přísahám!). „Opravdu…?“

V ten moment se ke mně přiblíží tak, že více už to snad ani nejde. Mám pocit, že se zblázním, a když se, jen nepatrně, dotkne svým rtem toho mého, ujede mi tichý sten.

„Prosím, Kris…“, zašeptám a myslím, že napětím už ani nedýchám. Tak moc chci, ať mě už konečně políbí!

„Tak to odvolej, Nell…“. Znovu se mě dotkne rty a já už to nevydržím a pokusím se ji políbit já, Kris ale s úsměvem ucukne.

„Dobře…odvolávám!“, vyhrnu a zavřu oči v očekávání toho nejlepšího, když… v ten moment se Kris odtáhne!

„Vidíš? Říkala jsem, že odvoláš…“, oznámí mi suše, zvedne se a nechá mě tam sedět!!!

Už jsem se zmiňovala o tom, jaká je to mrcha???