Znovu od začátku

Napsala: sparkles04, Přeložil: petrSF

Prolog

Nebyl to jeden okamžik, bylo jich víc. Okamžiky zklamání, naštvání a zoufalství. Několik okamžiků, kdy se láska, důvěra a víra, který ve mě má manželka měla, začaly pomalu vytrácet.

Jak, ptáte se? Jak, když jsme byly tak zamilovaný, tak do sebe zblázněný, tak pro sebe stvořený, jak se to mohlo stát?

Mohla bych říct, že nevím. Mohla bych říct, že se věci mění. Mohla bych říct, že se city mění. Mohla bych říct, že se lidi mění. Všechno by to byla pravda, kromě první věty.

Věděla jsem to.

Uplynulo pět let. Pět hodně dlouhých, událostmi nabitých let, co se má holčička Alyssa narodila. Tehdy bylo všechno dokonalý. Měly jsem dva krásný kluky, nádherou holčičku, vysněnej dům, zaměstnání, který jsme milovaly. Byly jsem moc šťastný.

Věci se mění.

Má manželka, matka mých dětí, má nejlepší kamarádka, má spřízněná duše, má životní láska... cizinka. Tak jsme na tom teď byly. Pořád jsme žily v tom samým domě, pořád jsme byly manželky. Pořád jsme byly rodiče třech úžasných dětí. Pořád jsme se milovaly. Teda aspoň já pořád milovala ji. O ní se to možná říct nedalo. Nemusela nic říkat, cítila jsem to, viděla jsem to. Už do mě nebyla zamilovaná.

City se mění.

Nemůžu říct, že bych jí to vyčítala. Nebyla jsem ta holka, do který se zamilovala, ani zdaleka, a nebyla jsem ta žena, který dávala svatební slib. "Už ani nevím, kdo jsi," řekla mi jeden večer po dlouhý a hodně hlasitý hádce. Abych byla upřímná, ani já už nevěděla, kdo jsem.

Lidi se mění.

Seděla jsem sama v prázdný pracovně a prázdným domě. To ticho bylo skoro ohlušující. Vracelo mi to vzpomínky na vlastní dětství. Až na to, že jsem za to nemohla dávat vinu tý zlý krávě, co jsem měla za matku. Byla to jenom moje vina. Během uplynulých let jsem pomalu ztratila sama sebe. Něco se pokazilo a já na to reagovala jedním špatným rozhodnutím za druhým, až v pravým stylu Ashley Daviesový jsem totálně zvorala úplně všechno. Se vším jsem si poradila špatně. Žádná novinka, co? Vždycky bylo všechno má vina, vždycky jsem byla za padoucha. V tomhle příběhu to nemohlo být pravdivější. Ale ještě nebyl konec. Ještě pořád existovala naděje, ještě pořád jsem mohla všechno napravit. A napravím to. Musela jsem.

Zvedla jsem telefon a projela seznam kontaktů. Uviděla jsem její jméno a povzdechla si. Moc mi chyběla a ještě víc jsem jí potřebovala. Po hlubokým nádechu jsem zmáčkla tlačítko volání.

"Ahoj, Ash, je všechno v pořádku?"

Víte, že to není dobrý, když je tohle úvodní věta každýho telefonátu.

"Všechno je v pohodě. Tedy nic se nezměnilo, pokud se ptáš na tohle."

"Promiň... Tak co se děje?" Zněla unaveně.

"Mělo to přijít mnohem dřív, ale potřebuju tě. Potřebuju tvou pomoc."

Chvíli bylo ticho, na můj vkus až moc dlouhou chvíli.

"Mirando?"

"Jsem tady, Ash. A přijedu co nejdřív, ano?"

"Dobře. Díky. A mrzí mě, že mně trvalo tak dlouho o pomoc požádat."

"Vždycky jsi byla trochu pomalejší," uchechtla se a pro mě to bylo dobrý znamení. Napětí v mým vztahu se Spencer způsobilo napětí i v mým vztahu s nejlepší kamarádkou.

"Moc vtipný. Ale vážně, děkuju, Mirando."

"Ještě mi neděkuj, Ash. Nic jsem neudělala."

"Ale vracíš se domů, abys mi pomohla. To pro mě znamená víc, než si uvědomuješ."

Zavěsila jsem a hodila telefon zpátky na stůl. Vzdychla jsem a opřela si hlavu o opěradlo židle. Myslela jsem na Spencer. Zvládly jsme toho spolu tolik, zvládneme i tohle. Musela jsem tomu věřit. V přítmí pracovny mi oči zabloudily k naší fotce z před pár let. Nešlo o žádnou speciální příležitost, byl to obyčejnej den. Přišla domů z práce, děti byly u její mámy a já pro ni měla večeři v troubě...

"Ahoj, miláčku," naklonila se a dala mi pusu do vlasů. Seděla jsem na gauči a pomalu brkala na kytaru. Ta nová písnička mi dávala zabrat. Nedokázala jsem s ní hnout.

"Pořád děláš na té písničce?"

"Uf. Ano. Asi to vzdám." Odložila jsem kytaru na stolek před sebou a stáhla si Spencer na klín.

"Jakej jsi měla den?" zeptala jsem se po tom, co jsem se naklonila a políbila ji na její dokonalý rty.

"Dlouhý," odvětila a pak vzdychla.

"V troubě mám večeři, a protože děti nejsou dneska doma, můžeš si jako dezert dát mě."

Zavrtěla jsem obočími a Spencer zavrtěla hlavou. Během uplynulých let se toho moc nezměnilo.

"Nebo co kdybychom začaly dezertem?" Měly jsme přinejmenším půlhodinu, než bude večeře hotová, a já byla nedočkavá.

"Jsem pro. Jenom se půjdu převléct do něčeho pohodlnějšího?" zasténala, sundala si boty a promnula si chodidla.

"Ukaž," zvedla jsem si její nohy na klín. "Použiju svý kouzelný ruce a udělám ti tu nejlepší masáž nohou, co kdy kdo dělal."

"Myslela jsem, že se chceš milovat?"

"Nejdřív masáž nohou, pak milování."

"Nohy mi nejspíš smrdí."

"Tak tě vykoupu, namasíruju ti nohy a pak se pomilujeme."

"Je to čím dál tím lepší."

Zadívala jsem se do jejích modrých očí, který na mě hleděly s jiskrou, která tam byla pokaždý, když se na mě usmála. Mohly by to být jediný oči, do kterých bych se po zbytek svýho života a v životě po životě dívala, a byla bych dokonale spokojená. Při pohledu do těch očích jsem se cítila hrozně šťastná a moc vděčná. V celým vesmíru neexistoval nikdo, kdo by mě větší štěstí než já.

"Jo, to je," řekla jsem pomalu a doufala, že pochytí ten dvojí význam.

Vytáhla z kabelky mobil a přitáhla si mě k sobě.

"Ty nás chceš vyfotit?" zeptala jsem se.

"Chci zachytit tuhle chvíli. Abych pokud by bylo někdy z nějakého divného důvodu třeba, jsem se mohla na tu fotku podívat a připomenout si, jak šťastná díky tobě jsem."

Byla to jedna z nejlepších nocí mýho života. Byla to obyčejná noc, ale v každým ohledu výjimečná, protože jsem ji sdílela se Spencer. Nemohla jsem dostat ten úsměv z hlavy... ten úsměv, ta jiskra v jejích očích.

Už to bylo dlouho, co jsem ji viděla takhle se usmát.

Najednou mě z myšlenek probralo zabouchnutí dveří od domu.

Viděla jsem ji projít kolem dveří pracovny se spící Alyssou v náručí. Rychle jsem z pracovny vyšla a šla za ní do obýváku. Položila naši Šípkovou Růženku na gauč, dala jí pusu na čelíčko a pak ji přikryla dekou.

Opřela jsem se o rám dveří a sledovala, jak ji něžně hladí po vláskách. Začaly se mi dělat slzy v očích a sevřela se mi hruď. Chtěla jsem k ní dojít a dotknout se jí, pohladit ji, obejmout ji. Strašně mi chyběla.

"Odpadla, sotva jsem ji dala do auta. Měla dlouhý den," řekla Spencer, aniž by se na mě podívala.

Alyssa před dvěma týdny začala chodit na celý den do školky. Nebyla zvyklá si přes den nezdřímnout a domů se vracela nevrlá... nebo jako dnes spala.

"To se vsadím," řekla jsem a při těch prostých třech slovech mi přeskočil hlas.

"Máma vyzvedla kluky ze školy. Bere je do Chuck E. Cheese, protože tu nebude na jejich narozeninovou oslavu."

"Aha, dobře. Ehm... můžu ti nějak pomoct?" zeptala jsem se tiše a nervózně si hrála se snubním prstenem.

Spencer se na mě se zvláštním výrazem podívala. Ale stejně rychle, jak se podívala, zase zrak odvrátila.

"Než jsem ji vyzvedla, byla jsem nakoupit. Tašky zůstaly v autě. Můžeš je přinést?"

"Jo, jasně."

Už se na mě znova nepodívala. Odešla do kuchyně, jako bych ani nebyla v místnosti. Takhle to bylo už několik měsíců. Žádný povídání, žádný špičkování, žádný láskyplný gesta, žádná... jiskra.

Nikdy jsem neměla dovolit, aby to dospělo až sem.

Bylo na čase.

Bylo na čase, abych vrátila tu jiskru do jejích očí.

Bylo na čase, abych dala svý manželství zase do pořádku.

Bylo na čase, abychom byli zase šťastná rodina.

Musela jsem všechno tohle dokázat, ale nejdřív jsem musela zařídit, aby se do mě má manželka znova zamilovala.

2

"Zaprvé. Jsi jako splněný sen. Zadruhé. Chci s tebou být."

Před 4 lety...

"Zůstaň prosím. Nemůžu nějak změnit tvůj názor?" věnovala jsem jí svůj nejlepší štěněčí pohled a smutně vyšpulenej ret. Obvykle to fungovalo.

"Ne, Ash, prosííím, nedělej na mě psí oči."

Chytla jsem ji za ruce a přitáhla si ji do pevnýho objetí.

"Budu bez tebe hrozně nešťastná, víš to? Budeš mi šíleně chybět a budu ti minimálně třikrát denně volat."

Chris nade mnou obrátit oči v sloup a já ho probodla pohledem.

"Ash, taky mi budeš chybět a mám tě ráda."

"Kdybys cokoliv potřebovala, zavolej mi, ano?" To já budu potřebovat ji. Obě jsme to věděly.

Přikývla, utřela si uniklou slzu a přitáhla si mě do dalšího objetí.

"Musíme jít, broučku," řekl Chris tiše.

Byli jsme na letišti a já je doprovodila co nejdál to šlo. Nebyla jsem připravená jí dát sbohem, loučení mi nikdy nešly, nebo brzy na viděnou, jak tomu říkala. Spencer a děti jim řekli na viděnou už dřív a bylo u toho SPOUSTA slz. Děti, zvlášť malá Alyssa, k Mirandě dost přirostly a oba kluci zbožňovali Chrise. Byl pro ně jako starší brácha.

"Zavolám ti, jakmile přistaneme, slibuju."

"To bych si prosila," polkla jsem náhlej knedlík v krku.

"Ash. To nedělej."

"Jsem v pohodě. Musíte jít." Zvedla jsem jí tašku a dala ji Mirandě přes rameno.

"Jdi a nezapomeň volat."

Usmála se a otočila se na Chrise.

"Jdeme."

Věnoval mi poslední pohled následovanej přikývnutím. Potom ji vzal za ruku a rozešli se pryč. Než se dostali moc daleko, stáhla jsem ho zpátky.

"Ježiš, Ashley!"

"Koukej se o ni dobře starat, myslím to vážně, nebo si do L.A. zaletím a nakopu ti zadek. Jasný?"

Slyšela jsem, jak se Miranda za ním hihňá.

"Jasný?" zopakovala jsem. Hleděl na mě s vykulenýma očima.

"Jasný a budu," odvětil s úsměvem. "Mohla bys mi už pustit límeček?"

Pustila jsem ho a límeček jsem mu urovnala.

"Sbohem, Ashley," řekl jemným hlasem. Byla jsem překvapená, že má v očích smutek.

Sledovala jsem je odcházet a konečně dala průchod slzám. Miranda mi bude moc chybět.

Miranda se s Chrisem přestěhovala zpátky do L.A., a když odjela, vzala část mě s sebou. Zní to klišovitě, ale bylo to tak. Byla má první skutečná kamarádka. Byla mou součástí, se kterou jsem se nerada loučila, ale měla vlastní život. Chris dostal nabídku vrátit se ke kapele, měli nahrávat album, a nemohl tu příležitost odmítnout. Miranda si snadno našla práci, byla skvělá psycholožka, zvlášť na někoho tak mladýho. Nepřekvapilo mě to. Mockrát mi pomohla.

Bylo krátce po devátý večer a já seděla u výdeje zavazadel a čekala na Mirandu. Její letadlo právě přistálo a musela jsem si přiznat, že jsem byla nervózní. Natěšená, ale nervózní. Bude skvělý ji zase vidět, ale pokud Mirandu znáte, víte, že mi dá kvůli mý situaci se Spencer co pro to. Vlastně to dělala uplynulej rok.

Krátce jsem zahlédla svou nejlepší kamarádku, jak zahnula za roh, a vyskočila jsem na nohy. Když jsem ji uviděla znova, měla na tváři širokej úsměv a já se trochu uvolnila. Pustila příruční tašku a přitáhla si mě do náručí.

"Moc ráda tě vidím, Ash," zašeptala mi do ucha.

Neodpověděla jsem. Nemohla jsem.

Moje manželství byla katastrofa, moje žena už mě nemilovala a zničila jsem naši šťastnou rodinu.

Potřebovala jsem svou nejlepší kámošku víc než kdykoliv předtím. Její ruce kolem mě a uklidňující teplo, který vytvořily, mi říkaly, že všechno bude dobrý.

Přijela mi pomoct, pomůže mi dát všechno do pořádku.

"Pomůžu ti to napravit, Ash. Patříte k sobě, navždy. Pomůžu ti se vším, co budeš potřebovat." Vzala můj obličej do dlaní a mě zatím tekly po tvářích slzy.

"Hodně jsi toho zvorala, víš?"

Jenom jsem přikývla.

"Ale to nevadí. Ještě není pozdě. Myslím, že by nikdy nemohlo být pozdě. Bez ohledu na to, co si myslíš, Spencer tě pořád miluje."

Přitáhla si mě do dalšího objetí a já si ta slova dokola přehrávala v hlavě.

Spencer tě pořád miluje.

Moc jsem doufala, že má Miranda opravdu.

Při dlouhý cestě domů jsem jí vyprávěla, jak vypadalo posledních pár měsíců. Neměla moc velkou radost, že jsem se zatím nepokusila dát mý manželství zase do pořádku.

"Pořád ji miluješ, že jo? Pořád jsi do ní zamilovaná?" zeptala se a mě zklamalo, že se na to musí vůbec ptát.

"Samozřejmě že ji pořád miluju. Budu ji milovat navždycky. Je to Spencer."

"Tak co blbneš? Pořád ji miluješ, ale vůbec ses jí nepokusila ukázat, že jí pořád miluješ!" rozkřikla se a já málem sjela ze silnice.

"Promiň," omluvila se už klidným hlasem. "Prostě tě nechápu, Ashley."

A jéje, řekla mi Ashley.

"To jsme dvě."

Nahlas vzdychla a pak si projela rukama vlasy.

"Během uplynulých let jsi udělala hodně špatných rozhodnutí, ale nebyly tak špatný, že by jedno dobrý nemohlo všechny špatný napravit."

"Páni, jsi ve svý práci fakt dobrá, co?" zasmála jsem se.

"Ash, pamatuješ, jak jsme byly na střední a já k tobě jednou přišla a našla tě s prázdnou lahví od vodky?"

"Jo, pamatuju. Na ten den bych nedokázala zapomenout, ani kdybych chtěla."

"Co je to se mnou? Proč prostě nemůže být šťastná? Snažím se změnit. Snažím se být někým, na koho se budou moct kamarádky spolehnout, na koho budou hrdý, ke komu budou vzhlížet. Moc se snažím, ale udělám krok dopředu a jsem hozená o dva kroky zpátky." Položila jsem si hlavu na Mirandino rameno.

"Nemusíš tím procházet sama, Ashley. Jsem tady. Nikam nejdu. Když se začneš cítit takhle, musíš mi zavolat. Ashley, jsi moje nejlepší kamarádka. Potřebuju tě. Kdyby nebylo tebe, pořád bych se schovávala ve svým pokoji. A ty jsi pro mě taková. Vím, že se na tebe můžu spolehnout a jsem na tebe hrdá. A vzhlížela bych k tobě, ale jsi trochu malá." Zasmála se. "Potřebuju tě stejně, jako ty potřebuješ mě. Ale nemůžu být kamarádka, jakou potřebuješ, když mě k sobě nepustíš. Úplně... ne jenom na kousek. Jasný?"

"Jasný," odpověděla jsem. Hlas jsem měla tichej a chraplavej.

"Už žádná vodka. Dobře?" Hladila mi ruku.

"Jo. Už žádná vodka," zasténala jsem.

"Díky, Doktorko."

"Doktorko?"

"Jo. Doktorko. Vždycky se mi díky tobě uleví a jsi něco jako cvokařka. Ale jsi v tom mnohem lepší než kdy byli oni."

"To proto, že mi na tobě fakt záleží," usmála se smutně. "Ty cvokaře jsi ani nepotřebovala, Ash. Potřebovala jsi někoho, s kým bys mohla mluvit. Kamarádku. Teď ji máš. A nikam nejdu. Už se mě nezbavíš," vyplázla na mě jazyk.

"No, ty jsi člověk, u kterýho mi nevadí, že se ho nezbavím... Doktorko."

"Pořád to platí, Ash. Jsem tu jako kamarádka a tím to hasne, jasný? Nepotřebuješ cvokařku, potřebuješ si jenom připomenout, kdo jsi a co znamenáš pro všechny lidi kolem sebe."

"Máš pravdu."

"Samozřejmě že mám pravdu. Teď mi pověz, co uděláš, abys získala zpátky svou ženu."

Po zbytek cesty domů jsme si povídaly a já ji prozradila, co mám v plánu. Když jsem domluvila, usmála se a řekla jenom jedno slovo: "Geniální."

"Tetičko M!" přiběhla Alyssa a skočila Mirandě do náručí. Měla z toho, že ji vidí, stejnou radost jako já.

"Á, malá A, taky jsi mi chyběla, holčičko. Proč proboha ještě nespíš?"

"Odpoledne dlouho spala a nechtěla jít do postele, aniž by tě nejdřív viděla," řekla Spencer, která se objevila za ní.

Byla převlečená na spaní a na hlavě měla zvednutý brýle na čtení. Přistihla mě, jak na ni zírám, a já rychle odvrátila zrak. Co to se mnou sakra bylo?

"Moc ráda tě vidím, Mirando," řekla Spencer nakonec, přistoupila k ní a dala jí pusu na tvář. Alyssa se jí pořád pevně držela a asi neměla v plánu ji v nejbližší době pustit.

"Tak co se děje? Ashley říkala, že přiletíš, ale neřekla proč." Nemělo by být divný slyšet od ní svý jméno, ale bylo.

"Vlastně mám nějaký dobrý zprávy a chtěla jsem vám je sdělit osobně," řekla Miranda nadšeně. "S Chrisem se budeme brát."

A došlo na nadšenej jekot. Spencer si přitáhla Mirandu do kosti lámajícího objetí. Chudák Alyssa nevěděla, co se děje. Věděla jenom, že má její maminka radost a vymačkává z ní duši.

Usmála jsem se pro sebe, měla jsem radost, že vidím Spencer šťastnou. Pak jsem si v duchu vynadala, že jsem v uplynulých měsících byla důvod, proč šťastná nebyla.

Zatímco si Spencer a Miranda povídaly o tom, jak proběhlo zasnoubení, uložila jsem Alyssu do postele.

"Co se děje, mami?" zeptala se svým tenkým hláskem, když jsem rozsvěcovala lampičku.

"Nic, broučku, proč se ptáš?" poklekla jsem u postele a odhrnula jí ofinku z tváře.

"Vypadáš moc smutně." Natáhla ručičku, přitiskla mi ji na tvář a já musela potlačit emoce, který se draly na povrch.

"Maminka je smutná, Lyss. Ale to se změní. Slibuju."

"Zítra si se mnou můžeš hrát na pohádky. To ti vždycky zlepší náladu." Usmála se a já si nemohla pomoct a uchechtla jsem se.

"To máš pravdu. Ale musíš mi slíbit, že tentokrát se za Belle převléknu já."

"Ale ty jsi lepší Zvíře než já," řekla vážně a já se znova zasmála.

"Fajn, můžeš být zase Belle."

"Hurá!"

"Mám nápad, uděláme Zvíře z tetičky M. Co říkáš?"

"Joooo, a ty můžeš být Lumiere."

Rozpažila jsem ruce, abych vypadala jako ten zlatý svícen. "Ale jistě, mon ami," řekla jsem svým nejlepším francouzským přízvukem.

Nebylo nic krásnějšího než smích mojí holčičky.

"Mám tě ráda, Lyss."

"Já tebe taky, mami."

Dala jsem jí pusu na čelíčko, a když jsem se otočila, o rám dveří se opírala Spencer. Možná jsem se mýlila, ale přišlo mi, že má v očích slzy.

"Mami, zítra uděláme z tetičky M Zvíře. Grrrr!"

"Slyšela jsem. Tak to se musíš pořádně vyspat, vypadá to, že máš před sebou velký den." Došla k posteli a dala jí letmou pusu. "Dobrou noc a sladké sny."

Zatímco zavírala dveře, čekala jsem na chodbě.

"Máma chtěla kluky přivézt kolem poledne, ale táta nás pozval na večeři, tak si je nechá u sebe."

"Dobře," přikývla jsem a čekala, jestli řekne ještě něco.

"Nemůžu uvěřit, že se Miranda bude vdávat a to za dva týdny!" Dívala se rovně před sebe, a když jsem neodpověděla, otočila hlavu ke mně.

"Jo, je to šílený. Budu muset dát řeč s Chrisem."

Usmála se na mě a poprvý za dlouhou dobu to vypadalo jako upřímnej úsměv.

"Jsem ráda, že na ni pořád dohlížíš."

Dál na mě hleděla, jako by se mi snažila něco říct. Nedokázala jsem na to odpovědět, jenom jsem jí pohled oplácela. Nakonec zrak odvrátila.

"Dobrou noc, Ashley," řekla tiše, pak otevřela dveře od ložnice a zašla dovnitř.

Zvykla jsem si, že ode mě Spencer odchází, a byla to pouze má vina.

Před 3 a půl lety...

"Určitě se mi rozskočí hlava."

"Mrzí mě to, Ash, kéž by to s ním bývalo vyšlo. Mohla bys být víc doma."

Bez Chrise jsem musela vést klub sama. Po pár měsících jsem to přestala dávat. Byla jsem vyčerpaná. Učení, vedení klubu a čas pro rodinu pro mě byly moc. Spencer mě musela odvést do nemocnice, když jsem jednou z únavy a dehydratace omdlela. Přimluvila mě, abych najala novýho provozního. O pět provozních později jsem byla v tý samý situaci, všechen čas, kdy jsem neučila, jsem trávila v klubu.

"Taky jsem myslela, že to s Brianem klapne. Tohle je třetí faktura, kterou zvoral. Co si počnu s padesáti basama nealko piva?" bouchla jsem fakturou o stůl a dala si hlavu do dlaní. Zuřila jsem a usilovně jsem se snažila se to nevylít na svý úžasný manželce, která mi přinesla večeři.

"Něco vymyslíme, miláčku," snažila se mě utěšit. Obvykle to fungovalo. Tentokrát ne.

"Budu muset klub prodat, Spence. Jinak to nejde. Už to nezvládám a odmítám se vzdát učení." Vstala jsem a začala pochodovat po místnosti.

"Podle mě bys tomu měla dát trochu víc času. Miluješ to tady, ještě se nevzdávej."

"Je to už půl roku, Spencer! Půl roku a pět provozních. Už mě to unavuje. Chci to mít s krku. Nemůžu dělat svou práci, řídit klub a být dobrá manželka a matka. Prostě to nejde. Musím se klubu vzdát."

"Chápu tě. Vážně. Ale budeš toho litovat, Ash. Vím to. Máš to tu moc ráda a bude ti to chybět. Nebyl to důvod, proč jsi klub vůbec otevřela?"

Měla pravdu, ale já už toho měla dost.

"To je fuk. Skončila jsem."

"Ashley."

"SPENCER! Ty mě neposloucháš. Už to nechci. Jsem unavená a došla mi trpělivost. Nemůžeš to pochopit?!" Jakmile ze mě ty slova vyšly, okamžitě jsem litovala, že jsem na ni zvedla hlas. Vypadala naštvaně.

"Ty musíš pochopit, že jsem na tvé straně!" zakřičela v odpověď. Takhle jsem Spencer neslyšela křičet dlouho.

"Vím, že jsi z toho všeho unavená, ale nebudeš si to vylévat na mně. Vždycky se můžeš spolehnout na mou podporu, ale nebudu tu sedět a nechat na sebe křičet. Uvidíme se, až přijedeš domů."

Vyšla ze dveří a já ji nechala.

Byla jsem v klubu do jedenácti a něco, a když jsem přišla domů, bylo tam ticho a tma. Chodbu osvětlovalo jenom tlumený světlo z kuchyně. Odložila jsem kabelku a zamířila jsem nahoru. V šest jsem musela vstávat do práce, ale nejdřív jsem se musela omluvit.

Po rychlý sprše jsem vklouzla do postele. Ze Spenceřina dýchání jsem poznala, že už spí. Nechtěla jsem ji budit, ale nemohla jsem s omluvou čekat do rána.

"Spencer," zašeptala jsem za ní. Nepohnula se, tak jsem jí dala ruku na bok a políbila ji na tvář.

"Ashley?" otočila se ke mně. "Kdy jsi přišla domů?"

"Omlouvám se, Spence. Nemyslela jsem to tak... jenom jsem strašně unavená a chci být každej večer doma s rodinou místo tam. Chci odejít z práce, přijít domů, připravit večeři, vyzvednout děti a být doma se svou rodinou. Když jsem vyrůstala, klub byl všechno, co jsem měla. Teď mám mnohem víc. Ty a děti jste všechno, na čem teď záleží."

Pohladila mě po tváři a mě zalil pocit klidu a úlevy.

"Miluju tě, Ashley," řekla jemným hlasem, "a nechci, abys něčeho litovala."

"Jediný, čeho lituju, je, že netrávím dost času s rodinou."

"Omlouvám se," znova jsem zašeptala a opřela si čelo o její.

"Odpuštěno a nikdy jinak."

Když jsem vlezla do postele, strašně jsem chtěla udělat to, co jsem udělala tenkrát. Chtěla jsem jí dát ruku na bok, políbit ji na tvář a říct jí, že se omlouvám. Ale místo toho jsem udělala to, co jsem poslední měsíce dělala každou noc.

Nic.

Byla jsem zbabělá, bála jsem se jejího odmítnutí. Hrozně jsem se bála, že nebude chtít, abych se jí dotýkala, hrozně jsem se bála, že mě odstrčí.

Spala na břiše s hlavou otočenou ke mně. Vypadala jako vždy překrásně. Blond vlasy jí částečně zakrývaly tvář, pusu měla pootevřenou a zhluboka dýchala.

Bože, byla jsem takovej pitomej idiot.

Během uplynulých let se Spencer nezměnila. Pořád byla ta nádherná, milující, chytrá a silná žena, do který jsem se tak rychle a tak silně zamilovala. Teď jste k tomu seznamu mohli přidat i úžasná matka. Vždycky jsem věděla, že Spencer bude skvělá máma. Nějak dokázala být najednou supermáma, dokonalá manželka a mít kariéru vysokoškolský učitelky. Nevěděla jsem, jak to dělá, ale milovala jsem ji za to ještě víc.

Nechápejte mě špatně, oceňovala jsem všechno, co Spencer dělala, a nikdy jsem ji nepovažovala za nic méně než neuvěřitelnou. Byla jsem to já, v koho jsem ztratila všechnu naději. Udělala jsem všechno možný, abych ji od sebe odstrčila, ale ona neodešla. Možná měla Miranda pravdu, možná mě pořád milovala.

Dívala jsem se na svou manželku, která tvrdě spala, a nemohla jsem uvěřit, že je pořád po mým boku. Aniž bych chtěla, natáhla jsem ruku a dala jí vlasy z tváře.

"Moc se omlouvám," řekla jsem jí. Samozřejmě, když spala, říkalo se mi to bez problémů.

"Slibuju, že všechno napravím. Budeš zase šťastná."

Trochu se zavrtěla, ale pak se její dýchání zase vrátilo k normálu. Ležela jsem tam a byla úplně vzhůru, zatímco mi hlavu zaplavily vzpomínky.

2B

Před 3 lety...

Dala jsem do krabice poslední věci a vzdychla jsem. Chjo, bude mi to chybět. To místo, ta práce, ty děti. Po čtyřech letech mě propustili. Podle všeho byla hudební výchova první na seznamu, když začala školní rada škrtat v rozpočtu. Hádala jsem se, škemrala jsem a prosila, ale nakonec to bylo fuk. Byla jsem bez práce. Otevřela jsem dveře a neochotně vyšla ven. V místnosti za sebou jsem nechala práci, kterou jsem milovala, a velkej kus sebe.

"Ahoj, miláčku, jsi v pořádku?" posadila se Spencer vedle mě na gauč a dala kolem mě ruku. Její milej a konejšivej hlas mě jako vždycky uklidnil.

"Pořád nemůžu uvěřit, že dneska jsem tam byla naposled," přitiskla jsem se k ní a ona mi dala pusu na vlasy.

"Je mi to líto, Ash. Vím, jak moc jsi tu práci a učení těch dětí milovala."

"To jo. Prostě to není správný, Spence. Jak můžou říct, že hudba není důležitá? Pro puberťáky je hudba celej svět. Některý bez ní nedokážou žít, nevědí, co by bez ní dělali." To už jsem z rozčilení vstala a začala pochodovat po pokoji.

"Pamatuju si, jaký to bylo, Spencer. Sedět v těch hodinách, matika, chemie, dějepis. Pamatuju si, jak jsem to nesnášela."

Věnovala mi vědoucí pohled. Taky si pamatovala, jak moc jsem ty předměty nesnášela.

"A než přišla tvá hodina, hudebka a výtvarka byly jedinej důvod, proč jsem do školy vůbec chodila. Byly to jediný, na co jsem se těšila."

Pozvedla obočí.

"Fajn, těšila jsem se i na některý holky v těch hodiných, ale stejně... nechodila bych to školy jenom kvůli těm holkám."

Zavrtěla hlavou a vstala. Promnula mi ramena.

"Líbí se mi, že jsi tak zapálená. Možná bys měla znovu zvážit soukromé vyučování."

"To není to samý, Spence. Půlka dětí, který jsem učila soukromě, se ani učit nechtěla, chtěli to po nich rodiče. Děti v mý třídě se učit chtěly, milovaly hudbu a soukromý hodiny si nemůžou dovolit."

"Tak je uč zadarmo. Sejdi se s jejich rodiči a přesvědč je."

Usmála jsem se od ucha k uchu. Spencer mi rozuměla jako nikdo.

"To je skvělej nápad, miláčku. Už nevlastním klub, ale hudebna je pořád moje. Asi bych ji mohla znova otevřít."

"To zní jako plán," letmo mě políbila, zvedla kabelku a zamířila k hlavním dveřím.

"Kam jdeš?"

"Nakoupit. Udělám ti dneska tvé oblíbené jídlo. A nezapomeň pomoct klukům s úkoly." Poslala mi vzdušnej polibek a já na ni mrkla.

Pak to bylo nějakou dobu dobrý. Aspoň dokud jsem se nerozhodla jet s tátou na krátký letní turné. Toužila jsem být zase na pódiu a on moc chtěl podniknout turné s dcerou. Bylo to tříměsíční turné, ale vydržela jsem jenom měsíc. I když se mi líbilo každej druhej večer vystupovat, stýskalo se mi po rodině. Spencer mě samozřejmě podporovala, ale potřebovala mě doma. Nepřiznala by to, nemusela, poznala jsem to z tónu jejího hlasu. Byla unavená a přišlo mi, že mi něco neříká. Musela jsem se vrátit domů.

Jenom jsem to musela říct tátovi a doufat, že to pochopí. Jeden večer po koncertu jsem ho šla hledat. Našla jsem ho a dodnes nedokážu vymazat ten obraz z hlavy.

Před 3 lety...

Co nejrychleji jsem se vrátila k autobusu. Po tvářích mi ještě rychleji tekly slzy. Otevřela jsem dveře, zabouchla je, ale znova se otevřely a ve dveřích se objevil táta.

"Ashley, nech mě to vysvětlit," škemral.

"Není co vysvětlovat. Byl jsi tam s tou ženskou, jak jsi mohl?!" křičela jsem.

Zavrtěl hlavou a snažil se najít správný slova.

"Neobtěžuj se. Nic, co řekneš, neospravedlní to, že jsi podvedl svou ženu."

"Ashley…"

"Přestaň!" Nechtěla jsem slyšet jeho výmluvy.

"Bylo to jednom teď jednou, přísahám."

"A tím je to v pořádku?"

Svěsil hlavu a já svou znechuceně zavrtěla.

"Co jsi zač? Byl jsi vždycky takovej? Tohle děláš, když jsi na turné? Spíš s cizíma ženskýma bez ohledu na kohokoliv a cokoliv jinýho?"

"Co jsem si vzal Janet, bylo to jenom teď jednou," odvětil se slzami v očích. Odvrátila jsem zrak. Bylo mi fuk, že je mu do breku.

"Zítra odjedu. Vrátím se domů za SVOU ženou. A ty koukej jet za svou a přiznej jí, co jsi udělal."

"Ashley, princezno…"

"Neříkej mi tak. Nedokážu se na tebe ani podívat."

"Nemůžeš uprostřed turné jenom tak odjet."

"Můžu a odjedu." Zašla jsem dál do autobusu, a než jsem za sebou zabouchla dveře, řekla jsem mu ještě: "Řekni jí to, nebo to udělám já."

Následující den jsem odjela domů. On ne. Zůstal na turné. Po třech měsících, kdy jsem to před Janet tajila, jsem jí to řekla. Po tom to mezi mnou a tátou nebylo dobrý. Ona mu odpustila, já nemohla. Nešlo jenom o to, že podvedl Janet, že zradil Alyssinu matku, nebo že se to snažil omlouvat. Šlo o to, že byl příliš velký zbabělec na to, aby se jí přiznal. Šlo o to, že jí to přinutil říct mě.

Nedlouho po tom se u mých dveří zjevila má matka a prosila odpuštění, druhou šanci a čas se svými vnoučaty.

Před 2 lety a 4 měsíci...

"Co uděláme?" zeptala se Spencer. "Co chceš dělat? Co ti říká tvé srdce?"

"Mý srdce?" vzdychla jsem a zavřela oči. "Mý srdce mi říká, abych jí dala šanci dokázat, že se změnila."

"A tvůj rozum?"

"Můj rozum mi říká, že bych byla úplnej idiot, kdybych to udělala. Nemusím si dělat starosti jenom o sebe, mám teď děti a nedovolím jí, aby jim zlomila srdce."

Spencer mě vzala za ruce a jemně je stiskla.

"Ať se rozhodneš jakkoli, podpořím tě. Pokud jí tu šanci chceš dát, budeme ji držet zkrátka. Může vidět děti, ale nedozvědí se, že je to jejich babička, alespoň dokud si nebudeme jisté, že v jejich životech zůstane. A nebude s nimi, pokud s ní nebude jedna z nás."

"Já nevím, Spence. Celý mě to děsí."

"Já vím, ale každý si zaslouží druhou šanci, ne? Je to tvá matka, Ash. Dokážeš se k ní opravdu otočit k zády?"

Chtěla jsem, věřte mi. Ale Spencer měla pravdu. Byla to má matka a musela jsem jí dát šanci dokázat, že se změnila. Bylo to skoro deset let, co jsem ji viděla naposledy. Bylo možný, že se změnila, ne?

Od jejího návratu do našich životů uplynul týden a byla u nás doma už dvakrát. V těch pár hodinách, co jsem s ní strávila, jsem viděla jinou ženu. Ukázala lásku a starost a upřímnej zájem o děti. Zvlášť Alexandra.

"Zvládá si hrát sám," poznamenala.

"Má to tak radši. Nemá rád rozptylování."

Seděly jsme a sledovaly, jak sestavuje 500 kouskový puzzle. Ano, na pětiletýho to bylo velký puzzle. Ale neměl s ním žádnej problém.

"Určitě je to chytrý kluk, Ashley. Chodí do nějakých speciálních tříd?"

"Vlastně ano. Ale ne do takových, jakých myslíš. Je autista, mami. Má Aspergerův syndrom."

Spencer ho vzala ke specialistovi, když jsem byla na turné. Řekla mi to, když jsem se vrátila domů.

"Aha, páni. To mě mrzí." Asi nevěděla, co má říct.

"To je dobrý. Je to úžasnej kluk." Podívala jsem se na svýho krásnýho syna a usmála se.

"Jak jste to zjistily? Byl vždycky dobrý s puzzlemi?"

"Vlastně ano, ale nešlo jenom o puzzle."

Vyprávěla jsem jí všechno, co se seběhlo. Jako hodně lidí s Aspergerem mu to šlo výjimečně dobře s čísly. Ve třech uměl počítat do sta. Počítal všechno, kamkoliv jsme šli, cokoliv viděl. Ve čtyřech uměl přičítat a odčítat a tehdy začal skládat puzzle. Nejdřív jenom jednoduchý, ze kterých se stávaly větší a složitější. Myslely jsme, že je jenom super chytrý a hodně jiný dítě. Byl jinej. Jeho komunikace s bratrem a i s námi, obsese ohledně maličkostí, potřeba mít jasnej denní režim a vyvádění, když byl narušenej, znalost čísel a schopnost analytickýho myšlení v tak mladým věku, všechny ty věci znepokojovaly doktory a i Spencer a mě. Nejdřív jsme to měly problém přijmout, utratily jsme tisíce dolarů za různý vyšetření. Z nalezení léčby se stal beznadějnej příklad. Nakonec jsme se to naučily přijmout tak, jak to bylo. Došlo nám, že i když Alexander nebude nikdy mít normální život, pořád má před sebou skvělou budoucnost.

"Je to výjimečné dítě. A máš pravdu, dokáže úžasné věci, Ashley."

Pořád jsem měla problém si zvyknout, že je matka taková. Zjevně se během těch let hodně změnila.

"Ano, dokáže," souhlasila jsem.

"Už to budeš mít, kamaráde?" zeptala jsem se Alexandera.

Neodpověděl.

"Už budeš mít to puzzle hotové, Alexandere?" zopakovala jsem to tentokrát pořádně. Musela jsem si připomínat, že s ním nemůžu mluvit stejně, jako jsem mluvila s jeho bratrem.

"Ještě není hotové. Musím ještě umístit 132 dílků."

"Až skončíš, musíme tě umýt a připravit k večeři."

"Ano, mami," odpověděl a dál svými prstíčky umísťoval dílky do puzzle.

Podívala jsem se na svou matka, která mi pohled oplácela s úsměvem, kterej jsem na jejím plastickými chirurgy upraveným obličeji nikdy neviděla.

"Jsem na tebe moc pyšná, Ashley. Jsi úžasná matka. Mrzí mě, že jsem nikdy nebyla taková matka, jakou jsi potřebovala."

Rozbrečela se a já byla najednou u ní a snažila se ji utěšit.

Nenapadlo mě, že od ní takový slova uslyším, nebo že budu u ní a bude se ji snažit utěšit.

I když jsem byla na svou matku v tý chvíli hrdá, i když jsem měla radost, že se konečně snaží být matkou, kterou jsem vždycky chtěla a zasloužila si, věděla jsem, že ty pocity nevydrží. Zdržela se něco málo přes pět měsíců. Dost dlouho na to, aby si získala mou a Spenceřinu důvěru... a nechala velkou díru na našem spořícím účtu.

Moje matka samozřejmě potřebovala peníze.

"Chci mít šanci poznat lépe svou rodinu, chci strávit více času se svými vnoučaty. Ale nejsem zdravá, drahá. Mám poškozené srdeční chlopně. Musejí je vyměnit a já nemám peníze ani pojištění."

Při návštěvě jejího lékaře jsme se Spencer zjistily, že nelže. Nemohla jsem si pomoct a zažertovala jsem ohledně poškozeného matčina srdce, že mě překvapuje, že vůbec nějaký má.

Ale byla to má matka a musela jsem jí pomoct. Tak jsem jí samozřejmě vypsala šek.

A následující den byla fuč. Na vyšetření nepřišla. Její zdraví pro ni asi nebylo důležitý.

Znova jsem byla za blázna.

Měla jsem pocit, že jsem zase na střední a mám dva rodiče, kterým záleží jenom na sobě, dva rodiče, který mi neustála lámou srdce.

Matka si s sebou něco odnesla, odnesla si mou důvěru v lidi. Odnesla si důvěru, kterou jsem měla sama v sebe.

Překousnout její zradu pro mě bylo těžký, zvlášť vzhledem k tomu, kolikrát jsem si říkala, že jí nemám věřit, že mně a mý rodině jenom ublíží.

Stejně jsem ji k nám pustila a udělala přesně to, čeho jsem se bála.

Konečně jsem usnula krátce po druhý ráno a vzbudila se v sedm. Měla jsem toho v následujících týdnech hodně na práci. Získat zpátky svou manželku, pomoct naplánovat svatbu, získat zpátky svou manželku.

Když jsem vstala z postele, Spencer pořád spala. Sešla jsem dolů a překvapilo mě, že jsem u snídaňovýho pultu našla rozespalou Mirandu, jak usrkává kafe.

"Vstala jsi brzy."

"Mm," krátce zamumlala a pak se napila kafe.

Nalila jsem si hrnek a posadila se vedle ní.

"Myslíš, že to zvládneme? Připravit svatbu za dva týdny?" zeptala jsem se jí.

"Bez problémů. Bude úžasná, Ash."

"V to doufám, protože cokoliv jinýho by byl neúspěch."

Zavrtěla nade mou hlavou a za hrnkem se usmála.

"Vezmeš dneska Spence vybrat šaty?"

"Mm."

"Řekla jsi jí, že chceš mít svatbu tady u jezera?"

"Mm."

"Souhlasila s tím?"

"Mm."

"Můžu ti ubalit facku, když ještě jednou řekneš 'mm'?"

"E.. ne." Znova se napila, pak došla k dřezu a zbytek kafe vylila.

"Nemyslíš, že bys měla začít připravovat snídani? Spencer se brzy probudí."

"Mm," odpověděla jsem. Miranda se zasmála a hodila po mně mokrou utěrku.

"Tak koukej začít!"

Nachystala jsem stůl. Sklenice s čerstvě vymačkanou pomerančovou šťávou, talíř se španělskou omeletou (měla ji nejradši), jahody a meloun a ve váze lilie ze zahrady. Už jsem na ni musela jenom počkat, věděla jsem, že je vzhůru, slyšela jsem ji nahoře.

Miranda vzala Alyssu na snídani ven, abychom mohly být o samotě.

Byla jsem hrozně nervózní. Nebyla jsem si jistá, jaká bude její reakce. Když nakonec sešla dolů a vešla do kuchyně, snažila jsem se usmát, ale myslím, že jsem dokázala předvést jenom divnej pohled.

"Co je to?" zeptala se.

"Já, ehm..." Super. Byla jsem zase ta holka ze střední, která ze sebe dokázala v její blízkosti vypravit jenom jednoslabičný slova.

"Snídaně," dokázala jsem nakonec odpovědět.

Zase mi věnovala zvláštní pohled. Poslední dobou se mi toho pohledu dostávalo často.

Došla jsem k její židli a odsunula ji.

"Posaď se. Prosím."

Pomalu k židli došla a posadila se.

"Páni, já...," začala tiše.

"Co se děje, Ashley?" zeptala se ještě tišeji.

Z toho, že se vůbec musí ptát, mě zabolelo u srdce. Snídani jsem jí dělávala pořád, skoro každý ráno. Ale měla na tu otázku právo.

Sedla jsem si vedle ní a otočila se čelem k ní. Potlačovala jsem spoustu emocí,. Musela jsem to ze sebe dostat. Znova jsem si začala hrát s snubním prstenem. Neměla bych být tak nervózní, byla to přece Spencer.

Sklopila zrak na mý ruce a položila na ně svý. Byla jsem tak vykolejená z toho dotyku, z toho gesta, z jejího tepla, z toho všeho najednou, že jsem tam jenom seděla a zírala jí na ruce.

"Co se děje a proč jsi tak nervózní?"

Zhluboka jsem se nadechla a řekla si, že musím přestat být zbabělec.

"Vím, že to mezi námi není dobrý a... je to jenom má vina."

Pustila mý ruce a otočila se směrem ke stolu, pohled upírala před sebe.

Vzdychla jsem a polkla velkej knedlík, kterej se mi udělal v krku.

"Tohle," ukázala jsem mezi nás a na naše chování, "není dobrý a... můžu za to já."

"Tohle," přistrčila jsem k ní talíř, "tohle je můj způsob, jak to dát zase do pořádku."

Nechala zrak upřenej do okna před námi a dál mlčela.

"Hodně se toho stalo. Mám co napravovat. Musím někde začít. Dovolíš mi to zkusit?"

Nakonec odvrátila zrak z okna a sklopila ho na talíř před sebou.

"To je španělská omeleta?" zeptala se a pak otočila hlavu a otřela si tvář. Asi se snažila skrýt, že jí z oka unikla slza.

"Samozřejmě, máš ji nejradši."

"Děkuju," řekla zastřeným hlasem.

Asi to byl začátek.

Jedly jsme v podstatě mlčky, a když jsme mluvily, mluvily jsme jenom o svatbě. Těšila se, jak Mirandě se vším pomůže. Úsměv na její tváři a tón jejího hlasu mě vrátit do lepších časů. Věděla jsem, že už nikdy nepřipustím, aby zmizely.

Když se Miranda a Alyssa vrátily ze snídaně, šly všechny tři nakupovat šaty. Já se pustila do vlastních plánů ohledně svatby a taky plánů... na získání svý manželky. To pro mě nikdy nebývalo těžký. Nápady mi přicházely samy. Tentokrát to bylo ale jiný. Situace byla jiná. Seděla jsem u stolu a upírala zrak na vázu s liliemi, kterou jsem tam před snídaní postavila. Na vázu, která byla slepená. Přišly vzpomínky...

Před 2 lety...

"Pojedu zase na turné. Je to pro mě nejrychlejší způsob, jak vydělat peníze." Zrovna dávala kytky ze zahrady do vázy. Do vázy, kterou jsem jí dala na naše druhý výročí.

"A nechtěla jsi to se mnou nejdřív probrat?"

"Spencer, musím to udělat. Nemáme žádný naspořený peníze. Mluvila jsem s tátovým starým manažerem a má místo na malým turné po Evropě. Byla bych pryč jenom čtyři měsíce."

"Jenom čtyři měsíce? Čtyři měsíce jsou dlouhá doba, Ashley. Zvlášť když to mezi námi není teď zrovna nejlepší." Byla viditelně namíchnutá a sedla si ke kuchyňskýmu stolu.

"Přesně, možná potřebujeme nějakej čas od sebe. Zklamala jsem tě. Možná musím na chvíli odjet."

Od chvíle, co má matka zmizela s našimi úsporami, to nebylo dobrý. Měla jsem vztek a na všech jsem si ho vylévala.

"Ne, musíš tu zůstat, abychom s tím něco udělaly. O tom manželství je, řešíš problémy. Společně."

"Potřebujeme peníze a já potřebuju pryč." Z jejího výrazu mě zabolelo u srdce.

"Tohle opravdu chceš? Chceš prostor?!"

To už stála přede mnou a měla obličej rudej vzteky.

"Chceš pryč? Myslíš, že to nám s našimi problémy pomůže?"

Přikývla jsem.

"Mýlíš se. Všechno to jenom zhorší." Odstoupila ode mě a došla ke dveřím od terasy.

"Potřebujeme tě, Ashley. Tvá rodina tě potřebuje. Já tě potřebuju." Utřela si slzy.

"Vím, že ti tvá matka ublížila. Ale já nejsem ona. Miluju tě. A vím, že se kvůli ní cítíš jako idiot. Ale nejsi idiot."

Najednou se vrátila ke mně. Natáhla ruce a vzala mi tvář do dlaní.

"Jsi úžasná a nádherná žena. To, že jsi své matce odpustila a pustila ji zpátky do svého života, z tebe nedělá idiota, dělá to z tebe člověka. Je to tvá matka, Ashley. Samozřejmě že jsi jí chtěla věřit, samozřejmě že jsi ji chtěla mít zpátky ve svém životě. Já to taky chtěla."

Nedlouho předtím jsme měly stejnej rozhovor o mým otci. Říkala, že je blbec, ale že ví, že mě má rád. Vždycky věděla co říct. Ale bylo to jedno. Už jsem se rozhodla a měla jsem tvrdou palici.

"Taky tě miluju, Spence, ale tohle musím udělat. Poskytne mi to čas na přemýšlení a brzy vydělám zpátky peníze, o který jsme přišly. Když budu moct, budu se vracet domů, a budu volat každej den. Tvá máma, táta a Glen slíbili, že pomůžou. Odjíždím za dva týdny."

"A tím to hasne? Udělala jsi tohle rozhodnutí sama a já ti to nemůžu nijak vymluvit? Moc hezké, Ashley. A kdy jsi o tom mluvila s mou rodinou? To je fakt paráda!"

Přešla od pláče ke křiku, pak hysterickýmu smíchu a nakonec zpátky k pláči. Zvedla vázu s kytkami a začala je upravovat.

"Když tu zůstanu, budu na sebe čím dál tím pořád naštvanější a budu si to na tobě vylívat ještě víc. Musím to napravit. Musím získat zpátky ty peníze."

"Ty pitomý peníze jsou mi ukradený, Ashley!" Měla takovou zlost, že hodila vázu z kytkami do dřezu. Vyděsilo mě to a myslím, že i ji.

"Záleží mi na tobě a téhle rodině." Najednou byla klidná, ale dál zírala na rozbitou vázu v dřezu a já věděla, že ta váza nebylo to jediný, co puklo.

"Taky mi na tobě a týhle rodině záleží, kvůli tomu to musím udělat."

"Tak to jsme asi domluvily," řekla se směsí zlosti a smutku v hlase.

Odešla z místnosti a po ty dva týdny se mnou sotva promluvila. Odjela jsem na turné a mezi námi se to ještě zhoršilo.

To, jak jsem chtěla všechno napravit, bylo úplně špatně.

Tentokrát to bude ale jinak.

3

"Zatřetí, holka, je naprosto zřejmé, že jsi pro mě ta jediná."

Uplynulo pár dní, šaty byly vybraný, osobní telefonický pozvánky vyřízený a právě jsem domluvila s cateringovou firmou. Všechno šlo hladce a já si oddechla. Musela jsem jí dopřát dokonalej den. Zasloužila si ho a mnohem víc.

Dívala jsem se na stránky s kytkami, když vtom někdo zaklepal na dveře.

"Ahoj!" Byla jsem v šoku, že ho vidím, a trochu nesvá. Nikdy neskrýval, když jsem ho zklamala. "Co tě přivádí?"

"No," řekl a pak vešel dál s dvěma rybářskými pruty, "myslím, že dnešek je dobrý den na rybaření, Ashley. Máš na mě čas?"

"Samozřejmě, jenom se převléknu."

S Arthurem jsme měli tradici, kterou jsme začali před lety. Když jsem si potřebovala promluvil, přišel a vyrazili jsme rybařit na jezero. Byla jsem v tom už dost dobrá. Možná to souviselo s tím, že mě učil pan C, a ne sexy blondýna, která mě veeelmi rozptylovala.

"Tak jak jde plánování svatby?" zeptal se, když nahodil prut a trochu přitáhl vlasec.

"Vlastně dost dobře. Spencer a Mirandy mají vybraný šaty. Už si je musím vybrat jenom já a postarat se o pár dalších drobných příprav."

"Podle mě děláš úžasnou věc. Bude se jí to moc líbit."

"V to doufám."

"Je to mezi vámi se Spencer lepší?"

"Myslím, že jo. Snažím se, opravdu. Vím, že jsem ji zklamala. Zklamala jsem všechny a omlouvám se za to. Dělám všechno, co můžu, abych to napravila."

"Nemusíš se snažit tak moc, Ashley. Jen musíš být samou sebou."

"Nějakou dobu jsem nevěděla, kdo vůbec jsem. Ale našla jsem cestu zpátky a teď už jenom musím najít cestu zpátky ke Spence, nebo ona ke mně."

"Překonaly jste hodně překážek. Nemyslím, že by bylo něco, co byste nezvládly."

Odložil prut a dal kolem mě ruku.

"Spoléhám na tebe, že učiníš mou holčičku zase šťastnou."

Podívala jsem se na něj a on se usmál tím svým uklidňujícím úsměvem. Úsměvem, kterým si mě jeho dcera před těmi lety opakovaně získávala.

"A s tím, doufám, nalezneš i ty sama znovu štěstí."

Před 2 lety...

Po třech měsících na turné jsem se nemohla dočkat, až skončí. Neustále mě bolela hlava a nevěděla jsem, jestli je to z nedostatku spánku nebo stresu. Řekla jsem si, že budu psát. Nedokázala jsem to. Říkejte tomu autorskej blok, říkejte tomu, jak chcete, ale nedokázala jsem psát. Musela jsem zpívat písničky, který nepatřily mě. Proč, ptáte se? Protože jsem nedokázala vyjít na pódium a zpívat písně, který jsem napsala pro nebo o mý ženě. Prostě to nešlo. Spatřila jsem její tvář v hlavě, nebo náhodnou holku v davu, usmívající se, křičící, a nešlo to. Věděla jsem, že jsem ji zklamala. Věděla jsem, že jsem ji ranila. Slyšela jsem smutek v jejím hlase, když jsme spolu mluvily, přestože se ho zoufale snažila skrýt. Byla silná kvůli dětem i mně. I když ze mě neměla momentálně radost, pořád mě podporovala. Pořád stála po mým boku, i tisíce kilometrů daleko. Ale stejně jako když jsem byla teenager, jsem to bez ní nedokázala. Myslím, že mi to ani nebylo souzeno.

Škrtla jsem čtvrtou řádku, kterou jsem se poslední hodinu snažila napsat. Zase mě třeštila hlava a bouchla jsem s ní o zeď za sebou.

Zase se to dělo. Začala jsem se litovat a neměla jsem na to právo. Měla jsem všechno.

Zvedla jsem telefon a zavolala jí. Zvedla to, zrovna když jsem to chtěla zavěsit.

"Ahoj." Znělo ospale, a až v tý chvíli mi došlo, že jsou tři ráno.

"Stalo se něco?"

"Ne, promiň, neuvědomila jsem si, kolik je hodin."

"To je dobré."

Její hlas byl tak uklidňující. Nechtěla jsem mluvit, chtěla jsem jenom poslouchat. Slyšet její hlas, slyšet její dech.

"Ash? Co se děje?"

Po pár vteřinách ticha...

"Já jenom... chybíš mi," zašeptala jsem. Nebyla jsem si jistá, jestli mě vůbec slyšela.

Znova bylo ticho a na chvíli jsem si myslela, že se hovor přerušil. Pak jsem ji uslyšela vzlyknout.

"Spence?"

"Taky mi chybíš," zašeptala nakonec v odpověď.

Pak to bylo nějakou dobu dobrý, dokud se můj obličej nezačal objevovat v bulvárech. Nejdřív to byly jenom články o mně a mým tátovi. Že jsme se odcizili, protože jsem ho přistihla při nevěře. Jak jsem mu zničila manželství, i když byli pořád spolu. Pak se objevily články, jak jsem namyšlená, že jsem zvýhodňovaná dcera rockový hvězdy. Nejdřív se mi to dařilo ignorovat, snažila jsem se soustředit na Spencer a děti. Ale samozřejmě to tím neskončilo. Na obálkách všech bulvárů se skvěly mý fotky v kompromitujících situacích. Najednou jsem byla špatná dcera, nebo dobrá, podle uvážení čtenáře, a byla jsem nevěrnice. Brandon, můj basák, měl pro mě slabost, a když byl jednou hodně pod vlivem, pokusil se mě políbit přímo před místem konání koncertu před několika přihlížejícími fanoušky. Neměla jsem co skrývat, nepolíbila jsem ho, neměla jsem ho ráda ani jako kamaráda, nezahnula jsem. Ale neobtěžovala jsem se Spencer před těmi fotkami varovat. Z nějakýho důvodu, na kterej jsem pořád nepřišla, jsem jí o tom neřekla. Zjistila to sama, když při čekání ve frontě v obchodě uviděla příslušnej časopis. Zuřila, cítila se ztrapněná, zklamaná a raněná. Kdo by se jí divil?

Nebyl to ta pusa, co jí ublížilo, ranilo ji, že jsem jí o tom neřekla. Ranilo ji to, jak to zjistila. Nepomohlo, že to nebylo poprvý, co se to stalo.

Vzdálenost mezi námi nám taky nepomáhala. Když se to stalo, neviděla jsem ji a děti už měsíce. Cítila jsem, že ji ztrácím, a nic jsem neudělala, jenom jsem se litovala a nechala, aby se to stalo.

Začala jsem pařit s kapelou, hodně jsem pila a moc toho nenaspala. Telefonáty se Spencer obvykle končily hádkou. Taky jsem začala zapomínat a zapomněla jsem i na narozeniny svých kluků. Spencer na mě měla hroznej vztek a já měla vztek na sebe. Nemohla jsem se dočkat, až to turné skončí. Myslela jsem, že se to pak zlepší. Nezlepšilo. Vrátila jsem se domů a okamžitě jsem uviděla zklamání v jejích očích. Puklo mi z toho srdce. Odcizovaly jsme se čím dál tím víc, až se z nás staly téměř cizinky. Dva lidi, co spolu žili jenom kvůli dětem. Snažila jsem se vynahradit, že jsem hrozná manželka, tím, že budu co nejlepší matka, a v důsledku toho jsem trávila víc času s dětmi než se svou ženou a to nám ublížilo ještě víc. Chovaly jsme se k sobě slušně, ale tím to haslo. Každým dnem jsem ztrácela svou manželku a cestu o něco víc. Nevěděla jsem, proč nebo jak jsem mohla dovolit, aby to trvalo tak dlouho.

Když pan C odjel, připravila jsem věci na rande se Spencer. Brala jsem ji na večeři. Ale nepojedeme tam, kam myslela. Když přijela, zrovna jsem dávala nějaký věci do auta. Rychle jsem zabouchla kufr a Spencer mi věnovala podezřívavej pohled.

"Měla bych se bát?" rozešla se ke mně. Měla na sobě obvyklej pracovní oděv. Šedobílej kalhotovej kostýmek s tenkými proužky a bílou blůzu pod ním. Vrchní tři knoflíčky měla rozepnutý a já se přistihla, že zírám. Když se naše oči střetly, bylo zřejmý, že je pobavená. Bylo to strašně dlouho, co se usmála mýmu chování.

"Co máš v tom kufru?" zeptala se.

"Ehhhh, hmmm, no... není to mrtvola."

Věnovala mi zvláštní pohled.

"To se mi ulevilo."

"Jo. Ehm, o nic nejde. Neboj, slibuju."

"Tak dobře. Skočím do sprchy a uchystám se." Otočila se a rozešla se k domu.

Když jsem dala do kufru poslední věc, vešla jsem do domu a zamířila nahoru. Taky jsem se musela uchystat. Jakmile jsem vešla do ložnice, uslyšela jsem tekoucí sprchu a všimla si, že jsou dveře od koupelny otevřený. Na okamžik se mi zastavilo srdce. Jako u všeho ostatního to bylo strašně dlouho, co jsem viděla svou manželku nahou. Pomalu jsem vyrazila k otevřeným dveřím, těsně před nimi jsem se zastavila a opřela se zády o zeď. Zavřela jsem oči a vrátila se v duchu do lepších časů...

Teplá voda dopadající mi na záda a sjíždící mi po unavených nohou byla na mým rozbolavělým těle úžasná. Zavřela jsem oči a užívala si pocit tepla kolem sebe. Nešlo jenom o vodu, Spencer se ke mně ve sprše připojila a dala kolem mě ruce.

"Dlouhý den?" zeptala se a nevinně mě při tom políbila na krk.

"Nemáš tucha," odpověděla jsem a přidala ještě zasténání.

"Povídej."

"Mý žáci byli dneska jako na trní a nedokázala jsem je přimět se soustředit. Pak jsem se musela zastavit v klubu a pomoct Chrisovi. Domů jsem přišla, těsně než jsem skočila sem."

Začala mi hladit a masírovat ramena.

"Blíží se jarní prázdniny. Určitě se už nemůžou dočkat, až ze školy vypadnou. Jak se má Chris? Celý týden jsem ho neviděla. Pořád se hádají?"

"Má toho nad hlavu a myslím, že rozhádanost s Mirandou tomu nepomáhá."

"Takže se ještě neusmířili?"

"Nejspíš ne. Nic mi neřekla."

Míranda a Chris se pohádali ohledně vlastního bydlení. Chris se chtěl odstěhovat a bydlet sám s ní, ale Miranda měla tolik práce se školou, že nechtěla nic měnit. My jsme to rozhodnutí nechávaly na nich.

"Měly bychom si s nimi promluvit." Nechtěla jsem zasahovat do jejich vztahu, ale oba potřebovali nakopnout.

"Co kdybychom si s nimi dělaly starosti později?" pošeptala mi Spencer do ucha.

Otočila jsem se a přitáhla si ji k sobě, na což má nádherná žena zareagovala zasténáním.

"To zní jako dobrej nápad."

Přitiskla mě na studený dlaždičky a vklouzla kolenem mezi mý nohy. Spencer se málokdy ujímala iniciativy, takže v takovýhle okamžiky jsem bývala fakt hodně vzrušená. Mnooohem víc než obvykle.

"Nejsi unavená, že ne?" zeptala se a pak mě jemně kousla do ucha.

"Eh, ehm..." Nemohla jsem se soustředit kvůli jejímu jazyku, kterej postupoval dolů od mýho ucha ke krku a na rameno a pak začal kroužit kolem mý bradavky.

"Eh, ehm?" vzhlédla ke mně s tmavýma modrýma očima a spodním rtem mezi zuby.

Ježiš!

"Ne. Vůbec nejsem unavená. Ani tro..." Vyjela mi rukou po noze a zastavila se těsně před mým roztouženým klínem. "...chu."

"Fajn," odvětila a uvelebila se mezi mýma nohama. "Protože já měla hodně nudný den a od rána jsem fantazírovala... o tomhle."

3B

Díky vzpomínce na ten den a vědomí, že je má žena pár metrů ode mě nahá a mokrá, jsem se trochu vzrušila. Odstoupila jsem od zdi a bez přemýšlení vešla do koupelny. Zrovna vycházela ze sprchy a polekala jsem ji. Upustila osušku, kterou držela, a ztuhle tam stála, zatímco jsem sjížděla očima po jejím pořád vypracovaným a mokrým těle. Ani jedna jsme nic neříkaly a nedokázala jsem přečíst výraz v jejích očích. Ne, pořád jsem občas nedokázala číst ve vlastní ženě. Bez mýho svolení se k ní mý tělo rozešlo. Bála jsem se, co se stane, strašně jsem se bála odmítnutí tý ženy a toho těla, po kterým mý tak toužívalo, pořád toužilo. Jak jsem se přibližovala, všimla jsem si, že se jí rozšířily oči, taky se bála. Bylo příliš brzy. Se zavřenýma očima jsem sklopila hlavu k podlaze. Rozhodně bylo příliš brzy. Když jsem oči otevřela, uviděla jsem spadlou osušku. Ohnula jsem se a zvedla ji. Pomalu jsem se zase narovnala a očima jsem znovu vychutnávala každý kousek jejího těla, každou kapku na její rozehřátý, načervenalý pokožce. Přestala dýchat, a když jsem ji osušku podala, konečně zase vydechla.

"Promiň," řekla jsem s pohledem do těch vystrašených očí. "Půjdu se nachystat do druhý ložnice."

"Ash..."

"To je dobrý."

Osprchovala jsem se a hodila na sebe džíny a hezkou červenou blůzu. Celou dobu jsem myslela na nahou Spencer a jak přestala dýchat, když jsem se k ní přiblížila. To muselo být dobrý znamení, ne?

Když jsem sešla dolů, čekala na mě. Vlasy měla rozpuštěný a taky na sobě měla džíny a světle modrou halenku s dlouhými rukávy. Halenka zvýrazňovala barvu jejích očí a já z ní zase nedokázala odvrátit zrak. Tentokrát se usmála.

"Připravená?" zeptala se a já jenom přikývla, nedokázala jsem mluvit.

"Děti musíme vyzvednout v deset."

Zase jsem přikývla a otevřela jí dveře.

"Tak kam mě bereš?" zeptala se a konečně tak prolomila ticho. Jízda v autě se skládala z jejího hledění z okénka a mý usilovný snahy nenatáhnout ruku k sedačce spolujezdce a nespojit naše dlaně. Zavrtěla jsem nad sebou hlavou. Byla to má manželka, měla jsem být schopná ji aspoň vzít za ruku.

"To zjistíš za dvacet minut," odvětila jsem, aniž bych odvrátila oči ze silnice.

"Ashley?"

"Jo?" podívala jsem se konečně na ni.

"Mám radost, že děláš všechno pro to, aby měla Miranda svatbu, jakou si zaslouží. Udělala toho pro nás za ty roky hodně moc." Ucítila jsem její teplou ruku, kterou položila na mou a jemně mi ji stiskla. "Děkuju."

"Nemusíš mi děkovat. Je to má nejlepší kamarádka a patří do rodiny, nemluvě o tom, že mi víc než jednou zachránila zadek."

Znova mi ruku sevřela a mě zamrazilo v zádech. Byl to prostej dotek, ale bylo to mnohem víc než to.

"Taky jsi ji zachránila."

Jak jsme se čím dál tím víc blížily k cíli, věděla jsem, že jí došlo, kam jedeme. Když jsme zastavily na prázdným parkovišti, zvedly se jí rty v úsměvu.

"Tady jsme měly první rande," otočila se ke mě a mohla bych přísahat , že jsem jí v oku zahlédla tu jiskru. Usmála jsem se na ni, nebyla jsem ji jistá, co mám říct. Měla jsem prostě radost, že má radost.

"Pojď." Obě jsme vystoupily z auta a došly ke kufru. Podala jsem jí deku a řekla jí, ať nám najede dobrý místo.

"Uvidíme, je tu pěkně narváno. Vynasnažím se," vtipkovala. Další dobrý znamení, ne?

Našla nám místo a posadila se, zatímco jsem z kufru auta přinesla piknikový košík a další deky. Venku bylo skoro jednadvacet stupňů, ale slunce zapadalo a věděla jsem, že Spencer může být zima.

"Co je k večeři?" zeptala se mě, když jsem se posadila vedle ní.

"Někdo tu má hlad?"

"Strašný."

"No," vyndala jsem několik misek," udělala jsem salát s grilovaným kuřetem, jahodami a pekanovými ořechy."

"Další mé oblíbené jídlo," usmála se a já z ní nedokázala odvrátit zrak. Bylo to, jako bych ji viděla usmívat se poprvý.

"A... co ještě?" zasmála se. Rozhodně ji bavilo mi tohle dělat.

"Mám i dezert, ale nejdřív musíš sníst večeři."

Pokusila se podívat do košíku, ale já s ním uhnula.

"Nejdřív večeře, paní Daviesová."

"Ale to není fér," vyšpulila spodní ret. Moc roztomilý.

"K salátu jsem vzala vytříbený pití."

Vyndala jsem dvě skleničky na víno a podala jí je. Když uviděla Coca Colu, zasmála se. Nalila jsem stejný množství do obou skleniček.

"Je to strašně dlouho, co jsem měla colu," poznamenala nadšeně.

"To kvůli tomu, že jsi v domě zakázala kofein."

"To není pravda. Každý ráno máme kafe a viděla jsi naše děti bez kofeinu?"

Obě jsme se zasmály a všechno v tu chvíli bylo tak normální, tak přirozený a já si ještě víc uvědomila, jak mi to chybělo.

"Připijeme si?" zvedla skleničku. "Na..."

"Nový začátky," zvedla jsem skleničku k její a cinkly jsme si.

"Na nové začátky," zopakovala.

Na dece jsme jedly salát a mluvily o svatbě a dětech. Opět to bylo takový, jaký to bývalo, jaký to mělo být.

"Když jsme tu, nemůžu si pomoct a připomíná mi to úplný začátek. Zamilovala jsem se do tebe až po uši, Ashley," řekla, když jsme dojedly salát a popíjely colu.

"Já to měla stejně."

"Tenkrát se to zdálo hrozně komplikované, ale když se na to teď ohlédnu, zdá se to prosté." Sklopila zrak na naše ruce. Otevřela jsem pusu, abych odpověděla, ale Spencer pokračovala.

"Pamatuju si na přesný okamžik, kdy jsem věděla, že jsem to tebe zamilovaná." Měla zavřený oči a usmála se. Nechala jsem ji pokračovat.

"Měla jsi narozeniny a byly jsme na staveništi toho domu, se kterým jsme pomáhaly."

Chystala jsem se odjet, ale pak jsem si všimla jejího auta. Co tam pořád dělala? Našla jsem ji v rozestavené garáži, pořád vytrvale pracovala. Opřela jsem se o rám dveří, sledovala ji a čekala, až si mě všimne. V těch džínách vypadala moc dobře. To, co se mnou ta dívka dělala. Nakonec se otočila a spatřila mě. Usmála jsem se.

"Co je?" zeptala se rovněž s úsměvem.

"Víš, že všichni ostatní odjeli, viď?" založila jsem si ruce na hrudi.

"Fakt? No, nepršelo na mě, tak jsem si řekla, že budu dál makat. Aspoň dokud neodjedete vy. Odjíždíte?"

"Chystala jsem se odjet, ale pak jsem si všimla, že tvé autu tu pořád je."

"Takže všichni ostatní jsou pryč?"

"Jo. Zůstaly jsme tu samy."

Znovu se usmávala, ale tentokrát to byl poťouchlý úsměv. A jéje!

Došla ke mně a já jsem ztuhla. Dovolila jsem jí, aby mě zavedla do nedokončené části garáže a na déšť.

"Co to děláš, Ashley?" Snažila jsem se vymanit z jejího sevření, ale jen ho zesílila.

"Zatancujte si se mnou," nařídila. Byla centimetry od mé tváře a jí si nemohla pomoct a zírala jí na rty.

"Cože?"

"Zatancujte... si... se... mnou," zopakovala.

"Jsi blázen. Prší, jestli sis nevšimla."

"Všimla." Zaklonila hlavu a nechala dopadat déšť na svou tvář.

Nemohla jsem z ní odvrátit zrak. Byla fakt něco.

"Zatancujte si se mnou prosím," škemrala.

"Tak jo, ale jen proto, že máš narozeniny."

"Myslela jsem, že jste zapomněla."

"Nezapomněla jsem. Jen s přáním všeho nejlepšího čekám na dokonalý okamžik."

"Takže mi popřejete teď?" Byla hrozně roztomilá.

"Ne. Ještě ne."

"Jenom abych si to ujasnila, tohle vám nepřijde jako dokonalej okamžik?" Měl k tomu blízko.

"Ne. Ale má k tomu zatraceně blízko." Dala jsem jí ruce kolem krku. "Povedeš, nebo mám já?"

"Ne. Já povedu." Zatočila se mnou a já se zasmála.

"Kdybychom tak měly hudbu," řekla jsem, ačkoli jsme ji nepotřebovaly.

"Můžu vám zazpívat." Ty oči na mě hleděly a já byla hypnotizovaná.

Tančily jsme hrozně blízko sebe, tváře centimetry od sebe. Já měla ruce volně kolem ní a ona mě svými pevně držela v pase.

Začala tiše zpívat. Téměř šeptem.

"Když ti déšť padá na tvář
a celý svět leží na tvých bedrech,
nabídnu ti vřelé objetí,
abys pocítila mou lásku."

V té chvíli jsem to věděla. Milovala jsem ji. Byla jsem to ní zamilovaná.

"Když se večerní stíny a hvězdy objeví
a není tam nikdo, kdo by osušil tvé slzy,
dokázala bych tě držet třeba milion let,
abys pocítila mou lásku.
Vím, že to ještě nemáš srovnané v hlavě,
ale já bych ti nikdy neublížila.
Vím to od okamžiku, kdy jsme se potkaly.
Vůbec nepochybuju, kam patříš."

Nemohla jsem si pomoct, přitiskla jsem se k ní a položila jí hlavu na rameno. Bylo to hrozně dlouho, co jsem se cítila takhle dobře, takhle... nevím. Bylo to prostě správné.

"Hladověla bych, byla samá modřina,
plazila bych se špinavou ulicí,
není nic, co bych neudělala,
abys pocítila mou lásku.
Na rozbouřeném moři zuří uragán
a na dálnici lítosti
divoce a nespoutaně běsní vítr změny.
ale zatím jsi nepoznala nikoho, jako jsem já."

Déšť zesílil a já zvedla hlavu k obloze a nechala si jím smýt těch několik slz, které mi unikly. Podívala jsem se zpátky na Ashley, která mi dala dlaně na tváře a stírala mi z obličeje dešťové kapky a možná i nějaké skryté slzy.

"Mohla bych tě učinit šťastnou,
proměnit tvé sny ve skutečnost.
Není nic, co bych neudělala.
Šla bych pro tebe na kraj světa,
abys pocítila mou lásku."

Začala se třást a já si ji jednou rukou přitáhla blíž a druhou dala na dlaň, kterou měla na mé tváři. Zavřela jsem oči a vychutnávala si tu chvíli. Když jsem je otevřela, spatřila jsem jí z oka uniknout slzu a setřela ji. Nedokázala jsem se zastavit. Předklonila jsem se a políbila ji na místo, kde jsem jí slzu setřela. Ovládly mě mé city. Držet se zpátky už nebylo možné a ani jsem to nechtěla. Vzala jsem ji oběma rukama za tvář, a když se mý rty dotkly jejích, cítila jsem vše naráz. Pokud jsem pochybovala, jestli ji miluju, všechny pochyby smyl déšť a ty neuvěřitelné nové pocity, které mi po okraj vyplňovaly každý kousek srdce, těla a mysli.

Neochotně jsem se odtáhla a pak se znovu předklonila pro letmý, něžný polibek.

"Všechno nejlepší, Ashley."

"Moje úplně nejlepší narozeniny," řekla jsem s pohledem na černý noční nebe.

"Nezměnila bych z toho dne ani vteřinu, Spence. Ani ty blbý věci. Byla jsi tu noc neuvěřitelná. Nevím, jestli jsem ti to někdy řekla." Podívala jsem se na ni a okamžitě poznala výraz v její tváři. Viděla jsem stejnej ten večer a ten večer, kterej jsme strávily tady na našem prvním rande. Překvapilo mě to, protože jsem si nemyslela, že ten výraz ještě někdy uvidím.

"Když jsme tu byly naposledy, řekla jsi mi, že mě budeš navždy milovat. Budeš mě milovat, dokud se tohle," položila ruku na mý srdce, "nezmění."

Sebrala jsem odvahu, využila příležitosti a vklouzla dlaní do její.

"Mý srdce se nezměnilo. Pořád jsem ta holka, do který ses zamilovala. Jenom jsem ztratila cestu a udělám všechno pro to, abych ji zase našla."

"Ashley, zažila jsi toho tolik..."

"Fajn, tak nejsem ta samá holka. Ani vzdáleně. Ale moje srdce je pořád stejný." Zvedla jsem jí ruku ke svý hrudi, podobně jako ten den na pláži.

"Vidíš, pořád zrychlí, kdykoliv se mě dotkneš. Pořád je tvý. Pokud... ho pořád chceš." Snažila jsem se potlačit slzy, ale bylo to marný. Nikdy v životě jsem se tolik nebála jako při čekání na její odpověď.

Utřela si vlastní slzu.

"Samozřejmě že ho chci. Jsem tady, ne?" Chvěly se jí rty a já nezastavila svý ruce, který se samovolně natáhly a přitáhly mi ji do náručí. Zavřela jsem oči a pevně jí svírala. Neunikly mi tichý vzlyky, který jí unikaly z úst, zatímco mě sevřela ještě pevněji.

"Tolik jsi mi chyběla," zašeptala.

"Já vím a omlouvám se, miláčku." Dala jsem jí pusu do vlasů, pak se odtáhla a podívala se na mě. "Taky jsi mi chyběla, Spence, strašně moc."

Zvedla ruku a pohladila mě po tváři. Při jejím hřejivém a utěšujícím doteku jsem zavřela oči.

"Neztratila jsi mě, Ashley. Jsem tady a to se nikdy nezmění. Čekala jsem na tebe. Nemyslela jsem si, že to bude trvat takhle dlouho. Máš toho hodně za sebou a já vím, že najdeš cestu zpátky."

"Pomůžeš mi?" Při těch tichých slovech mi přeskočil hlas.

Zadívala se mi přímo do očí, ty modrý hodně vážný.

"Vždycky ti pomůžu nalézt cestu zpátky."

V krku se mi udělal knedlík. Ale tentokrát byly slzy, který mi tekly z očí, slzy štěstí.

Naklonila jsem k ní čelo a ona si dala mou hlavu na rameno, držela mě, utěšovala mě.

Trvalo to asi deset minut, co jsem tam seděla a nechala se objímat svou manželkou. Nebyly třeba žádný slova. Nechtěla jsem, aby ten okamžik něco přerušilo. Bylo to strašně dlouho, co jsem byla v jejím náručí, a nechtěla jsem, aby mě někdy pustila.

"Ash?" zašeptala.

"Jo, Spence?" odpověděla jsem z úsměvem, že mi řekla Ash.

"Můžu se tě na něco zeptat?" řekla vážným tónem.

"Jasně, na cokoliv." Narovnala jsem se a podívala se na ni.

"Už můžu dostat ten dezert?" zeptala se s kamennou tváří, ale pak se usmála rozkošným, skoro dětským úsměvem.

Zavrtěla jsem hlavou a zasmála se. V duchu jsem si pořádně oddychla.

Všechno bude v pořádku.

4

"Začtvrté, opakuj kroky jedna až tři."

Před 3 měsíci...

Tu melodii jsem měla v hlavě už pár dní, náhodný noty, který k sobě hezky pasovaly. Sedla jsem si k piánu. Víko bylo zavřený. Co jsem odjela na turné, nedotkla jsem se ho, přesto na něm nebyla ani smítka prachu. Spencer ho otírala. Mlčky doufala, že se k němu jednou vrátím. A tak jsem u něj seděla a zírala na ten krásnej nástroj, kterej byl skoro celej vyrobenej z tvrdýho javorovýho dřeva a po podesáti letech a třech majitelích, mé babičce, tátovi a mně, byl téměř bez škrábance. Seděla jsem tam a v hlavě mi dokola hrála ta prostá melodie. Pomalu jsem zvedla víko a uslyšela známý zavrzání starých pantů a vzpomněla si, jak jsem sedávala vedle babičky a táty, když hráli. Prsty se mi rozběhly nad klávesami, jenom nanečisto. Zavřela jsem oči a nechala se vést tou medodií. Prsty se dotkly kláves a začaly hrát tu melodii nahlas. Pořád se zavřenýma očima jsem se usmála. Bylo na čase zase skládat.

Následující den jsem k tý melodii přidala i slova. Připojil se ke mně Alexander. Překvapil mě, když se vedle mě posadil. Svýma očičkama sledoval, jak mi prsty jezdí po klávesách. Pozoroval. Dělával to často. Jeho mysl byla jako houba, nasával každou znalost, která se mu naskytla. Další den jsem byla téměř hotová. Hrála jsem tu písničku znova a znova, zkoušela různý klávesy, změnila pár slov. Alexander si ke mně znova sedl. Nic neříkal, jenom se díval. Třetí den byla písnička hotová. Znovu jsem byla překvapená, když za mou malej Alexander zatleskal. Otočila jsem se a měl na tváři úsměv, kterej jsem u něj nikdy neviděla. Byl to moc šťastnej den.

V následujícím týdnu jsem tu písničku několikrát zkoušela. Nevěděla jsem ale, jestli ji někdy někomu zahraju. Byla jsem v kuchyni s Alyssou, když v tom jsem uslyšela, že někdo hraje na piáno. Když jsem vešla do místnosti, uviděla jsem ho. Seděl tam Alexander a mačkal svými prstíčky jednu klávesu po druhý. Když došel na konec, začal znova. Pak přestal, slezl ze židličky a vrátil se ke svým puzzle. Dělo se to čtyři dny za sebou. To samý každej den. Pak čtvrtej den zopakoval to samý, postupně zmáčknul každou klávesu, začal znova a pak... začal hrát známou melodii, tu, kterou jsem hrála několik dní, tu, kterou jsem složila. Vběhla jsem do pokoje, nebyla jsem si jistá, jestli to může být pravda. Ale opravdu seděl u piána a hrál mou píseň. Nedokážu vysvětlit, co jsem v tý chvíli cítila. Nikdy mě ani na okamžik nenapadlo, že by Alexander někdy hrál na hudební nástroj. Když Ashton a Alyssa projevili jenom malej zájem, zlomilo mi srdce, že žádný z mých dětí nesdílí mou lásku k hudbě. Opřela jsem se o rám dveří a přes slzy štěstí se usmála. Pak se ke mně přidal Ashton, kterej se taky usmíval. Věděl, že vidí něco mimořádnýho.

Následujících pár týdnů jsme hráli spolu. Nejdřív jsem zahrála nějakou píseň a on ji pak zapakoval. Nemusela jsem ho nic učit, naučil se to sám, odposlechem.

Spencer každej den pracovala do šesti večer, a i když jsem věděla, že by to ráda všechno viděla, chtěla jsem, aby to bylo překvapení. Právě jsme dohráli píseň, kterou jsem napsala, jako každej den, a Alexander ji moc chtěl zahrát Spencer.

"Musíme počkat, ano, kamaráde?"

"Jak dlouho?"

"Dokud nenastane dokonalá chvíle."

"Kdy nastane ta… ta dokonalá chvíle? Za týden, za rok, za dvacet... dvacet let?"

Alexander byl vždycky hodně tichej, ale v poslední době jsem si všimla, že začínal mluvit víc. Dělo se to hlavně při hraní na piáno.

"Doufám, že dvacet let čekat muset nebudeme," zasmála jsem se.

"Já bych nejradši nečekal vůbec," odvětil vážně.

"Co kdybychom ještě cvičili, aby až nastane pravá chvíle, jsme předvedli mamince to nejlepší vystoupení všech dob."

Přikývl hlavičkou. "Myslím... myslím, že to je moc dobrý nápad."

Byli jsem u Carlinových. Právě se servírovala večeře. Stála jsem v obýváku a dívala se na malý piáno v rohu. S Alexandrem jsme cvičili skoro každej den a každej den se mě ptal, jestli už přišla dokonalá chvíle. Všimla jsem si, že se na piáno podíval, sotva jsme vešli do dveří. Dělal to v poslední době při každý návštěvě. Naštěstí se řídil rutinou. Na piáno se hrálo každej všední den odpoledne od tří do čtyř.

Po večeři jsem vyšla na zadní verandu. Babička si chtěla promluvit. V poslední době to znamenalo, že mě babička chtěla seřvat.

"Sedni!" nařídila zpoza velkýho hrnku s kafem.

Poslechla jsem ji.

"Se Spencer se dnes zdáte jiné. Konečně sis s ní promluvila?"

"Včera večer jsme byly na rande," usmála jsem se při vzpomínce na to, jak mě objímala.

"Ale? Řekla jsi jí, že se omlouváš a že jsi byla blázen a idiot?"

"Řekla."

"Jak jde plánování svatby?"

"Moc dobře. Bude to krásnej obřad. Přesně takovej, jakej si nevěsta zaslouží."

"No, jsem ráda, že jsi šla konečně do sebe. Pojď sem."

Došla jsem k ní a ona vstala a objala mě.

"Nikdy mě nenapadlo, že byste to nepřekonaly. Nikdy jsem neztratila naději."

"Byly to šílený dva roky, babičko."

"Já vím, melounku, ale když láska není šílená, není to láska."

"To je hluboká myšlenka, babičko."

"To bych řekla. Spencer ten citát použila minulý týden, když jsme o vás dvou mluvily. Pořád tě miluje."

"A já pořád miluju ji."

"Neotálej s tím, abys jí to řekla. Ani do zítra, ani do víkendu. Neměla bys otálet s tím, že někomu řekneš, že ho miluješ. Říkej mu to při každé příležitosti."

"Další citát?"

"Ne. Jenom rada od hodně chytré a hodně staré ženy."

"Děkuju, babičko."

"Nemáš vůbec zač, drahá. Tak na co čekáš?"

"Tak jo, kluci, je to tady! Je čas, Alexi."

"Je dokonalá chvíle?" zeptal se s vykulenýma očima.

"Jo, je čas zazářit, kamaráde. Jsi připravenej?"

Energicky kýval hlavou.

"Tak jo, Ashtone, rozjeď to. Udělej, co máš!"

S Alexanderem jsme vešli do obýváku, kde stálo piáno, a Ashton došel ke Spencer.

"Mami?" Otočila jsem se a uviděla, že ke mně jde Ashton. Klekl si na jedno koleno, vzal mě za ruku a políbil ji. Podezřívavě jsem na něj podívala. Takové věci dělal často. Byl to konec konců Ashleyin syn.

"Žádá se tvá přítomnost v obývacím pokoji."

Co měl za lubem tentokrát? Nebo jinak, co měla za lubem Ashley? Nějakou dobu jsem ji neviděla.

Vstala jsem ze židle, Ashton taky vstal a dovedl mě to obýváku. Když jsem zabočila za roh a spatřila Alexandera sedět u piána, málem mi vyskočilo srdce z hrudi. Pak začal pomalu přejíždět prsty po klávesách.

Hrál You Are My Sunshine. Můj syn, Alexander, hrál píseň na piáno. Sevřela se mi hruď a otevřela jsem široce pusu. Nemohla jsem tomu uvěřit. Jeden pohled na Ashley a spustily se mi slzy. Sledovala mě, oči taky uslzený. Alexander dohrát tu píseň, a než se mohl otočit, objímala jsem ho a chválila ho.

"Zlatíčko, to bylo úžasné. Kdy jsi začal hrát na piáno?"

"Začal... začal jsem s tím před pár měsíci. Líbí se mi to."

Byla jsem hrdá, jak jen může matka být. Vždy jsem věděla, že je výjimečný, znovu a znovu to dokazoval.

"Zahraju ještě jednu písničku. Mamka... mamka mi pomůže."

Ashley k nám došla a v té chvíli jsem ji strašně moc chtěla políbit.

"Je to něco, co ti chceme už nějakou dobu zahrát. Snad se ti to bude líbit." Naklonila se, dala mi pusu na tvář a rty tam chvilku nechala. Byly teplé a hebké a mě se zase zastavilo srdce. Chyběly mi prosté doteky mé ženy. To, jak mě jen tak držívala za ruku. To, jak ke mně zezadu přišla a dala mi na pozdrav polibek na rameno. To, jak mi vždycky dala ruku na bedra, když jsme stály vedle sebe. Byly to drobnosti, kterých jsem se všimla, když se přestaly dít.

Všichni došli do pokoje a Alexander začal hrát. Ashley ode mě odstoupila a opřela se o piáno. Pohled na ty dva společně u piána mě naplňoval radostí.

Alexander hrál nádherně a strašně mi připomínal Ashley. Pak místnost naplnil její hlas a já byla jako vždy v úžasu. Nezapomněla jsem, jak krásně zpívá, ale bylo to hodně dávno, co jsem slyšela její hlas naživo, a ne z iPodu nebo CD přehrávače.

Přes místnost
jen tebe jsem viděla.
Ztracená v tvých očích,
jsem nedokázal odvrátit zrak.

Hypnotizovaná tvým úsměvem,
nedokázala jsem tě dostat z hlavy.
Cítila jsem věci, které jsem nikdy necítila.
Říkala jsem věci, které jsem nikdy neříkala.

Ty... jo,
vždy jsi to byla ty.
Vím, že mě miluješ.
Pomáháš mi přežít
temné noci.
Navždy ty.

Stačil prostý dotek
a pár vřelými slovy
jsi probudila mou mrtvou duši
a spravila vše, co bylo rozbité.

Mé srdce bije s cílem,
naplněné nadějí a láskou.
Chce a potřebuje pouze tebe,
jedinou, o které jsem kdy snila.

Ty... jo,
vždy jsi to byla ty.
Vím, že mě miluješ.
Pomáháš mi přežít
temné noci.
Navždy ty.

Po všech těch letech,
v dobrém i zlém,
nelituji jediného dne,
za každý jsem vděčná.

V časech, kdy jsme byly daleko od sebe,
když jsem viděla pouze cesty bez konců,
lehla jsem si, zavřela oči
a byly jsme tam jen my dvě.

Ty... jo,
vždy jsi to byla ty.
Vím, že mě miluješ.
Pomáháš mi přežít
temné noci.
Navždy ty.

A když jsem zapochybovala o naší lásce,
vrátila jsem se zpátky na začátek,
do jediného domova, který znám,
do tvého náručí a tvého srdce.

Ty,
jo,
navždy ty.

Celou píseň ze mě neodvrátila zrak. Cítila jsem to známé zjihnutí srdce, které jsem cítila pokaždé, když mi zpívala. Přidejte k tomu nadšení, že vidím svého syna hrát na piáno, a byla jsem víc než naměkko.

Všichni kolem mě se roztleskaly a Ashley se usmála a sklopila zrak na své nohy. Došla jsem k ní a rukama jí hlavu zvedla.

"Miluju tě, Ashley."

A než mohla odpovědět, byly mé rty na jejích. Byl to něžný a prostý polibek, ale byl to náš první polibek za několik měsíců. Nechtěla jsem se odtáhnout. Zvedla ruce ke své tváři a dala je na mé, téměř jako by se snažila, aby tam zůstaly. Pomalu jsem se odtáhla, oči ponořené do jejích. Ty hhluboké, hnědé oči, které působily poslední rok hrozně smutně, byly opět plné života.

"Mami!"

"Mami!"

Cítila jsem zatahání za halenku, a když jsem se podívala dolů, uviděla jsem, že se na mě usmívá Alexander.

"Byl jsem dobrý?"

"Byl jsi úžasný, zlatíčko. Jsem na tebe moc pyšná."

Dala jsem kolem něj ruce a políbila ho na vlásky.

"Moc úžasný," pošeptala jsem mu do ucha.

"A co, mamka? Taky... taky byla dobrá?"

Alexander se podíval na Ashley a já ho napodobila.

"Ano, byla!"

"Můžu si teď dát zákusek?" zeptal se Alexander.

Přikývla jsem a on odběhl.

"Nemůžu uvěřit, že se to opravdu stalo," řekla jsem znovu s pohledem na Ashley. Místnost se náhle vyprázdnila. Byly jsem tam jen my dvě.

"Chtěla jsem ti to říct, hned jak k tomu došlo. Ale chtěla jsem, aby to bylo překvapení."

"Jak jsi ho to naučila?"

"Vlastně jsem ho nic neučila. Naučil se to sám. Je moc chytrý, Spence."

"Jo," zasmála jsem se. "Je geniální. A ty..." Zavrtěla jsem hlavou a utřela si několik slz, které mi sjely na tvářích. "Ty... děkuju ti. Ta píseň, to, že znovu zpíváš, to, že Alexander hrál na piáno... jsem prostě v téhle chvíli hrozně šťastná."

"Nemusíš mi děkovat. Ten polibek úplně stačil." Usmála se na mě a mně opět zjihlo srdce.

V nejbližší době nezapomenu na vše, čím jsme si posledních pár let prošly, ale žena, do které jsem se zamilovala, stála přímo přede mnou. Tolikrát jsem doufala, že se ke mně vrátí. Ale nechtěla jsem být příliš nadšená. Pořád jsme toho musely hodně probrat. Pořád jsme musely a nějakých věcech zapracovat.

Ten večer, přestože jsme vždy sdílely jednu postel, jsme spaly... spolu. Objímaly jsme se. Chybělo mi být v manželčině náručí. Její tělesné teplo, její dech na mém krku, pocit bezpečí, kterou mě pevně objímala. Další drobnosti, které ve skutečnosti nikdy drobnostmi nebyly. Přestože to bylo už tak dlouho, působilo to normálně, přirozeně. Usnula jsem rychle.

Píseň: Originál autorky.

4B

Bylo páteční ráno. Zrovna jsem opustila vyhřátou a pohodlnou postel, nemluvě o hřejivých a úžasným náručí svý ženy, abych na letištivy zvedla Chrise. Do svatby zbývaly necelý tři dny a pořád jsme před sebou měli spoustu práce. Miranda a Spencer obhlédnou dorty. Svatba bez dortu, to by nešlo, ne? Já musela vzít Chrise na zkoušku obleku a pak jsme museli naplánovat rozlučku se svobodou. Glen se samozřejmě nabídl, že pomůže. Ale byla jsem za pomoc vděčná, neznala jsem moc chlapů a Chris, jako Miranda, neměl žádnou rodinu.

"Víš, co se stane, jestli to zvořeš, že jo?" zeptala jsem se Chrise po tom, co jsem ho pořádně objala.

Nic neřekl, jenom zavrtěl hlavou.

"Taky tě mám rád, Ashley."

"To, co Ashley včera večer předvedla, bylo úžasný, co?"

"Úžasné je slabé slovo. Ale něco takového." Vrátila jsem se v duchu k výrazu v jejích očích a polibku na mou tvář.

"Spence?! Jsi tu s námi?"

"Promiň, Mirando." Dělo se mi to celé dopoledne. Byla jsem překvapená, že si toho nevšimla už dřív.

"To je dobrý. Vím, že myslíš na Ash. Mám z toho velkou radost. Obě jsme věděly, že půjde do sebe."

"Jo, kéž by to jen netrvalo tak dlouho. Strašně mi chyběla."

Vzala jsem za kliku dveří od auta a chystala se vystoupit, ale Miranda mě stáhla zpátky.

"Budete v pohodě, že jo?" zeptala se. Tvářila se ustaraně.

"Myslím, že jo. V posledních pár dnech jsme se sblížily. Minulou noc jsme spaly spolu." Usmála jsem se a myšlenky mi sklouzly k manželce.

"Spence, zase to děláš."

Zasmála jsem se. "Mám právo myslet na Ashley, Mirando. Je to má žena."

"Takže vy jste spolu včera... spaly?"

"Ano, SPALY jsme spolu. Bylo to hezké. Tak dobře jsem se už nějakou dobu nevyspala."

"Takže se dá s jistotou říct, že na mou svatbu půjdete jako pár?"

"Panebože! Dostaneme se tam, než zavřou? Musíme objednat dort. Nemůžeš mít svatbu bez dortu."

"Tak jo, ale dort vybereš ty. Já nemám páru, jakej vzít."

"Je to tvá svatba, Mirando. Bude to tvůj dort."

"Jo, ale svatba je pro mě nová věc. Ty už ses vdávala dvakrát, takže jsi expert."

"POMŮŽU ti vybrat dort. Od toho tu jsem."

"Fajn, ale jestli hostům nebude chutnat, svedu to na tebe."

Konečně jsme se dostaly do cukrárny. Po hodině procházení katalogů a uchutnávce různých dortů jsme vybraly dokonalej dort. Miranda se samozřejmě nedokázala rozhodnout. Vybraly jsme tři nejlepší a pak jsme se obě shodly na jednom. Obě jsme z cukrárny určitě odcházely v cukrovým rauši.

Cestou domů jsme probíraly rozlučku se svobodou. Chtěla jen něco prostého. Večeři a pak pár drinků a tancování v klubu.

"Když je řeč o drincích, sehnala jsi barmana?"

"Sehnala. Včera při přestávce na oběd jsem 5 nebo 6 obvolala. Zapsala jsem si všechny možnosti a ceny." Otevřela jsem kabelku, abych ten papír vyndala, ale nebyl tam. "Asi jsem ho nechala na stole v práci. Ash pojede kolem, řeknu jí, ať ho vyzvedne."

"Potom budeme mít asi hotovo. Už nám nezbývá nic jinýho, než si dát oraz, uvolnit se a doufat, že všechno půjde podle plánu."

"Půjde, Mirando. Všechno bude dokonalé."

"Hned jsem zpátky," řekla jsem Chrisovi a zavřela dveře. Musela jsem vyzvednout něco, co Spencer zapomněla v pracovně. Áááá, vysokoškolskej život. Nebyla jsem tam hrozně dlouho. Nic se ale nezměnilo. Bylo to tam cítit stejně a studenti měly stejný vystresovaný a uštvaný výrazy. Chvíli mi trvalo, než jsem Spenceřinu pracovnu našla. Od tý doby, co jsem tam byla naposledy, ji přemístili do jiný budovy. Došla jsem k jejímu stolu a posadila se. Ten papír jsem našla okamžitě, ale nechtěla jsem hned odejít. Byla jsem ráda na místě, který tolik milovala. Na stole měla fotky dětí a jednu naší svatební. Po chvíli jsem se konečně zvedla k odchodu, ale pak mi padla do oka kniha, kterou měla na stole. Básně E.E. Cummingse. Sedla jsem si zpátky a zvedla tu starou a očtenou knihu. Jako tolikrát předtím jsem přejela prsty po vytlačených slovech na přední straně. Ani jsem si nevšimla, že mi zmizela z pracovny doma. Přemýšlela jsem, kdy ji Spencer vzala. Zvědavě jsem ji otevřela a vyhledala jistou báseň.

Před 12 lety...

Otevřela jsem svou knížku, abych našla Legendu o Ospalý díře, první povídku, kterou jsme měly probírat. Měla jsem založenou stránku, ale napamatovala jsem si, že bych si nějakou zakládala. Otevřela jsem tu stranu a zasmála se. Byla to báseň Kam jsem nikdy necestoval a dál od E. E. Cummingse. Stejná báseň, kterou jsem citovala ve vzkazu, kterej jsme si s Madi předávaly před tím víc než měsícem. Stránku označoval lístek. Na zadní straně bylo něco napsaný.

Co pro mě znamenáš... pátá sloka.

Bylo to Spenceřino písmo. Podívala jsem se na báseň.

Nevím, co na tobě zavírá a otvírá, pouze něco ve mně tomu rozumí. Hlas tvých očí je hlubší než všechny růže.

Nemohla jsem dýchat. Oči se mi zalily slzami. Těžko se mi polykalo.

Ta báseň pro mě byla vždycky výjimečná. A když jsem myslela na Spencer, vždycky jsem myslela na tu báseň.

E.E. Cummings v ní říkal, že nedokáže vysvětlit city ke svý lásce. Bylo to něco, co nedokázal vyjádřit slovy. Protože pro to žádný slova neexistovaly. Když se podíval do očí svý milenky, prostě cítil, jak skutečná a hluboká láska je. Tak se asi cítila i Spencer.

Vzhlédla jsem ke Spencer, která se náhle zjevila u mý lavice. Rozdávala papíry. Usmála se na mě, ale její oči mi říkaly mnohem víc. Oplatila jsem jí úsměv a řekla jí očima to samý. "Miluju tě."

Stejně jako tehdy byla stránka s tou básní založená. Tentokrát byla založená fotkou. Fotkou nás dvou. Stejnou fotkou, kterou jsem měla v pracovně.

"Chci zachytit tuhle chvíli. Abych pokud by bylo někdy z nějakého divného důvodu třeba, jsem se mohla na tu fotku podívat a připomenout si, jak šťastná díky tobě jsem."

Zaklonila jsem se v židli a pevně tu fotku sevřela. Spencer to se mnou nikdy nevzdala, nikdy mě nepřestala milovat, měla to fotku a tu báseň, aby jí připomínaly, jak moc jsem ji milovala, jak moc se mnou bývala štastná. Musela jsem myslet na to, jak osamělá se musela cítit, jak vyděšená, unavená a smutná. Čím vším si musela projít. Odstrčila jsem ji od sebe, ale ona nikdy neodešla.

Vysadila jsem Chrise u Glena, kam Spencer odvezla Mirandu, a co nejrychleji se rozjela domů. Musela jsem ji vidět, musela jsem s ní mluvit. Když jsem vešla do domu, byla v kuchyni a nalévala si skleničku ledovýho čaje.

"Ahoj, máš ten seznam?" Neodpověděla jsem jí. Jenom jsem k ní došla, vzala jí skleničku z ruky a položila ji na linku.

"Ashley, jsi v pořádku?"

Vzala jsem ji za ruce a zvedla je ke svým rtům. Obě jsem políbila a pak je pustila, abych ji mohla vzít za její nádhernou tvář.

"Miluju tě, Spencer."

Překlonila jsem se a něžně přitiskla rty na její. Čekala jsem na její reakci, a když jsem se jí nedočkala, začala jsem se odtahovat, ale Spencer mě přitiskla zpátky. Vzala mě rukama za boky a znovu spojila naše rty. Nejdřív to bylo pomalý a něžný, skoro jako bychom se spolu znovu seznamovaly. Pak polibky přešly v chvatný a hladový, a když se setkaly naše jazyky, obě jsme se tomu poddaly. Zapomněly jsme na všechno, co nás tak dlouho rozdělovalo a daly průchod vášni. Odvedla jsem nás ke stolu a posadila ji na něj. Na něco si sedla, byla to ta kniha.

"Ash?" zvedla ji.

"Našla jsem ji na tvým stole."

Otevřela ji na založený straně a vyndala tu fotku.

"Omlouvám se, Spencer. Omlouvám se, že jsi je potřebovala mít u sebe, aby ti připomínaly, jak šťastná jsi se mnou bývala. Omlouvám se, že jsem tě přestala dělat šťastnou." Sklopila jsem hlavu, styděla jsem se za sebe.

"Podívej se na mě," řekla jako vždycky uklidňujícím hlasem. Pomalu jsem zvedla hlavu a zadívala se jí do očí.

"Vztahy jsou testovány každý den. Láska, závazek, věrnost, důvěra, všechno. Ano, nebylo to lehké. Ale jsem tady a ty jsi tady. Všechny ty věci, které byly testovány, jsou pořád tady. Sešla jsi z cesty, Ashley. Ale mě jsi neztratila. Nikdy. A nikdy neztratíš. Přečkala jsem těžké časy, přečkala jsem, že jsi byla pryč, a zůstala, protože tě miluju. Jsi má manželka a nejlepší kamarádka a nepotřebuju žádnou fotku ani knihu ani báseň, aby mi připomínaly, jak šťastná jsem s tebou byla. Připomíná se mi to každou vteřinu každého dne. Když se podívám na prsten na své ruce, když se podívám na naše děti, když slyším nějakou píseň, nebo se dívám na romantický film, když vidím piáno, nebo cítím na tváři déšť, když se podívám na Měsíc a hvězdy, nebo pod nohami cítím písek."

Přitáhla si mě k sobě a dala ruce kolem mýho třesoucího se těla.

"Všechno všude mi připomíná tebe a nás a všechno štěstí, který jsi mi dala."

Naše tváře byly centimetry od sebe a z očí nám tekly slzy.

"Miluju tě a navždy budu. Chyběla jsi mi, potřebuju tě a bůh ví, že tě chci."

Dotkla se rty mý tváře, políbila ji a pak se pomalu přesunula k mýmu uchu.

"Vem mě nahoru do naší ložnice, do naší postele. Ukážu ti, jak moc."

5

"Zapáté, přimět tě se do mě zamilovat."

"Kde jsou děti?"

Nechtěla jsem, aby nás přistihly. Ashtonovi se to povedlo před rokem a něco povedlo a týden se nepřestával vyptávat.

"U... mé... mámy," odpověděla mezi polibky, kterými mě něžně pokrývala krk.

Zavřela jsem oči a vychutnávala si pocit hřejivých manželčiných rtů na svý kůži, který mi po krku pomalu stoupaly nahoru a zase dolů, až se její zuby nakonec dostaly k mýmu uchu.

"Pojď," zašeptala a pak mě za triko zatáhla ke schodům.

V kapse mi zazvonil mobil a já na něj rychle koukla. Byla to Miranda.

"Jdeš?" zeptala se Spencer stoupající po schodech. Jakmile došla až nahoru, přetáhla si halenku přes hlavu. Krátce jsem zahlédla její nahý záda a celým tělem mi projel známý výboj vzrušení.

Rychle jsem vyšla po schodech nahoru. Fajn, fajn... běžela jsem. "Budeš muset počkat, Mirando," řekla jsem do vzduchu.

Když jsem vešla po pokoje, na místě jsem se zastavila. Nedokázala jsem jít o ni o krok dál, nemohla jsem dýchat.

Spencer stála vedle postele, oči upírala do mých a rychle jí stoupala a klesala její nádherná hruď.

"Jsem nervózní," hlesla tiše.

"Miláčku, nebuď."

Došla jsem k ní a vzala jí tvář do dlaní.

"Jsi tak překrásná," přejížděla jsem jí prsty po tváři.

"Snažíš se mě zbavit nervozity? Nefunguje to."

"Proč jsi tak nervózní? Jsem to já, Spence. Jenom já."

"Já vím."

"Co se změnilo, co jsme odešly z kuchyně? Tam ses nervózní nezdála," uchechtla jsem se.

"To ses na mě nedívala takhle."

"Promiň. Nemůžu si pomoct. Vím, že to nebylo zase TAK dlouho, ale mám pocit... jako bych tě viděla poprvý a nedokážu odvrátit zrak."

"Nechci, abys odvracela zrak."

"Jak tě můžu zbavit nervozity?"

Zlehka jsem jí přejela prsty po rtech.

"Prostě mě polib," zašeptala.

Silně jsem přitiskla rty k jejím, sjela jí rukama po bocích a cítila že se pod nimi chvěje. Zpomalila jsem polibek, vyhledala její jazyk a propletla ho se svým.

Uslyšela jsem zvonění. Pitomej mobil. Spencer vklouzla rukou do mý kapsy a vytáhla ho.

"Zase Miranda. Možná bys to měla zvednout. Mohlo by to být důležité."

"Tohle je důležité," předklonila jsem se a přejela jí rty po krku.

"Tohle ještě chvíli počká. Nikam se nechystám." Vlezla na postel a lehla si na záda. "Počkám tu."

Zatracená Miranda, vždycky nás přerušovala.

Nemohla jsem uvěřit, jak moc jsem nervózní. Takhle nervózní jsem nebyla, ani když jsme se milovaly poprvé. Ashleyiny oči na mě, to, jak pomalu přejížděly po mém těle, tak svůdně, rozšířené zorničky. Daly mi pocit, který jsem ještě neznala, nový pocit, pocit, který se mi moc líbil, ale pocit, který mě, no... znervóznil.

Ten polibek, přesně jak jsem věděla, to vše smazal. Kolena už se mi netřásla, byla jenom slabá. Jakmile se ty rty dotkly mých, vše bylo, jak mělo být. Bylo tam vše, důvěra, láska, vášeň, ale bylo to intenzivnější. Silnější než kdy dřív.

Miranda nás samozřejmě musela přerušit. Vždycky volala nebo vstupovala do místnosti, když to začínalo být dobré. Jako tehdy...

Před 12 lety...

Zazpívala pár dalších písní. Všechny napsala o mně. Překypovala jsem k té dívce láskou.

Poděkovala divákům a odešla do zákulisí. Omluvila jsem se a zamířila dolů. Miranda se na mě zaculila a já se usmála a pokrčila rameny.

Ten velký, urostlý chlap, myslím, že Mark, mě s vědoucím úsměvem pustil do šatny. Vůbec nic neřekl, jen mi otevřel dveře. Vešla jsem dál a všimla si, že poházené Ashleyino oblečení opět vede ke dveřím koupelny. Zavrtěla jsem hlavou, došla ke gauči a posadila se. Zatímco jsem na ni čekala, přemýšlela jsem, že bych šla do koupelny a ve sprše se k ní přidala. Začala jsem si kousat nehty a poklepávat nohou.

"Proč jsi tak nervózní, Spence?" zašeptal mi do ucha hluboký, chraplavý hlas. Zachvěla jsem se a cukla s sebou. Obešla gauč a posadila se vedle mě.

"Nejsem nervózní, ale nedočkavá," odpověděla jsem šeptem, naklonila se a políbila ji.

"Tak nedočkavá, jo?" odtáhla se z polibku.

Přitáhla jsem ji zpátky na sebe a políbila ji se vší vášní, která ve mně byla. Rychle kolem mě dala nohy. Já našla její krk a kousala, lízala a sála.

"Mmmm, Spence."

Odtáhla jsem rty z jejího krku a vzhlédla k ní.

"Chápu to tak, že ti mý dnešní vystoupení přišlo dobrý?" zeptala se nade mnou. Oči měla tmavý a rty pootevřený. Ztěžka oddychovala a rukama ve vlasech mně něžně masírovala.

Zavrtěla jsem hlavou a usmála se. "Bylo úžasný. Nemohla jsem se dočkat, až sejdu sem a ukážu ti, jak moc se mi líbilo."

Vzala jsem jí dlaněmi za tváře a přitáhla si ji zpátky na své rty. Nemohla jsem si pomoct a uniklo mi tiché zakňučení. Přejala jsem jí po rtech jazykem a ona je rozevřela. Jazykem jsem ihned vyhledala její a jemně ho skousla a pak nasála. Zasténala a já se na jejích otevřených ústech usmála. Líbilo se mi, že mám na ni tenhle vliv.

Věděla jsem, že se blížíme k překročení bodu návratu. Ale nedokázala jsem ji přestat líbat a ani jsem nechtěla. Rukama jsem jí začala pomalu hladit v pase a cítila jsem, jak se pod mým dotykem zachvěla. Než jsem se nadála, mé ruce našly její ňadra. V té chvíli jsem si uvědomila, že na sobě nemá podprsenku. A až v té chvíli jsem si rovněž uvědomila, že má na sobě pouze tričko a kalhotky. A jéje. Kdybych už nebyla vzrušená, teď bych byla. Ve skutečnosti jsem byla extrémně vzrušená. Snadno jsem jí nadzdvihla tričko a okamžitě sklonila ústa k jedné bradavce. Přisála jsem se a Ashley hodila hlavou dozadu. Následovalo dlouhé zalapání po dechu, které mě pouze ještě více vzrušilo. Měla zavřené oči a kousala si spodní ret. Skousla jsem a pak olízla její bradavku. Rukou jsem našla její druhé ňadro a začala válet jeho bradavku mezi prsty. Přirazila ke mně a tentokrát jsem zasténala já. Silně jsem za bradavku zatáhla a nasála ji do úst.

"Bohajeho, Spence," zasténala Ashley a následně znovu zakňourala.

A to byla poslední kapka. Byla jsem ztracená. Už se nedalo vrátit. Moje ruka se začala pomalu a nekontrolovatelně posouvat po jejím břiše dolů, až skončila mezi jejíma nohama. I přes kalhotky jsem cítila, jak rozpálená a vlhká je. V životě jsem nebyla vzrušenější. Pustila jsem její bradavku a znovu k ní zvedla zrak. Tak tmavé oči jsem u ní ještě neviděla. Tváře měla rozpálené a rty pootevřené. Vypadala zatraceně božsky.

Začala jsem ji pomalu laskat přes kalhotky a ona znovu hodila hlavou dozadu. Pohled nade mnou dělal s mým tělem věci, které jsem nikdy nezažila. Ashleyina nádherná ňadra se mírně pohupovala, jak se pohybovala proti mým prstům. Vypracované břišní svaly měla napnuté a leskly se potem. Zvuky z jejích úst mě povzbuzovaly. Chtěla jsem jí dál dělat dobře. Chtěla jsem víc. Přestala jsem ji nakrátko laskat a vklouzla rukou do jejích kalhotek.

Narovnala hlavu a podívala se na mě.

"Spence?"

"Pššš," řekla jsem a pak jsem jí zahrnula tváře a rty polibky s otevřenou pusou.

Ve chvíli, kdy mé prsty našly její vlhké pysky, zavřela oči a z její doširoka otevřené pusy uniklo hluboké zasténání. Najednou jsem ucítila prosakovat vlastní kalhotky. Byla tak rozpálená, tak zatraceně vlhká a tak úžasná. Znovu hodila hlavou dozadu a vystrčila ňadra směrem ke mně.

Ťuk, ťuk, ťuk.

"Kurva!" zasténala Ashley.

To nemohla být pravda.

Ťuk, ťuk, ťuk.

"Sakra práce." Vzhlédla jsem k zarudlému obličeji Ashley, která zhluboka vydechla.

"Asi je nám souzený počkat," pokrčila rameny.

Pak udělala tu nejvíce sexy věc, které jsem kdy byla svědkem. Vytáhla mou ruku ze svých kalhotek a strčila si mé prsty do pusy. Pomalu prsty olízla, pak se naklonila a tvrdě mě políbila. Cítila jsem ji na jejím jazyce. Nic takového jsem nikdy nezažila a jen jsem ji chtěla o to víc. Chtěla jsem ji celou.

Ťuk, ťuk, ťuk.

"Dobře, dobře. Slyším," křikla. "Už jdu." Uculila se na mě a já samozřejmě zrudla.

Sklonila se a ještě jednou mě políbila, pak se ze mně pomalu zvedla a zamířila ke dveřím, zatímco si na sebe znovu hodila tričko.

"Ashley!" zavolala jsem a ona se otočila.

"Kalhoty." Jen pokrčila rameny a otevřela dveře.

Ve dveřích stáli Mark a Miranda. Při pohledu na Ashley pouze v tričku a kalhotkách Markovi spadla čelist a Miranda jen zavrtěla hlavou. Ashley pustila Mirandu dál a Markovi před obličejem s uchechtnutím práskla dveřmi.

"Je to tu cítit sexem."

"Na co myslíš?" zašeptala mi Ashley do ucha. Trhla jsem sebou a málem se s ní srazila hlavou.

"Muselo to být dobrý. Dvakrát jsem řekla tvý jméno a tys mě neslyšela."

"Musela jsem usnout," lhala jsem.

"No... ze spánku jsi vzdychala?"

"Cože? Nevzdychala jsem." Panebože! Fakt jsem vzdychala.

"Vzdychala jsi, Spence. Co se ti honilo hlavou? Řekni!" začala mě lechtat na bocích. Věděla, že to vyklopím. Lechtání byla má slabina.

"Fajn," hned jsem se vzdala. Moc dobře mě znala.

"Myslela jsem na to, jak jsme tenkrát byly v klubu, na gauči."

"Hmmmm?" poklepala si prstem na bradu, jako by přemýšlela. "Nevzpomínám si. Asi mi budeš muset osvěžit paměť."

"Beze všeho. Budeš si muset sundat kalhoty."

Sklouzla z postele a sundala si kalhoty. "A teď co?"

"Pojď sem," řekla jsem a poklepala si na klín.

Pomalu vlezla zpátky do postele a obkročmo si na mě sedla. "A teď c..." Nenechala jsem ji dokončit větu. Mé rty byly rychle na jejích. Nepamatovala jsem si, kdy jsme se před kuchyní naposledy takhle políbily, a vychutnávala jsem si každý pocit, každý vjem, každý záchvěv. Chytla jsem ji za lem trička a pomalu jí ho sundala. Naštěstí pro mě má manželka pořád nerada nosila podprsenku. Vrhla jsem se rty na vztyčenou bradavku a Ashley stejně jako tenkrát hodila hlavou dozadu.

Vše bylo jako před těmi lety. Mé rty na jejích ňadrech, prsty třoucí ji přes kalhotky, její sténání a kňourání. Tentokrát nás naštěstí nikdo nevyrušil. Když jsem vklouzla rukou do jejích kalhotek, její prsa, stejně nádherná jako tehdy, mírně nadskočila, jak k mé ruce přirazila. Potlačila tu vzpomínku, když mě vzala za ruku a zvedla si ji ke rtům. Obemkla mi rty prsteníček a ukazováček a pomalu je nasála. Její oči byly na mých a tentokrát jsem to byla já, kdo se předklonil pro tvrdý polibek. Než se polibek mohl prohloubit, odtáhla se.

"Myslím, že je na čase vytvořit si nový vzpomínky."

Ten hluboký a zastřený hlas měl na mě pořád velký vliv. Spolu s těma očima jsem byla celá její, každý centimetr mého těla, každý kousek mého srdce, každá část mé duše patřily jí. Navždy.

Její žhavá ústa mučivě pomalu postupovala po mém těle dolů, vyplázlý jazyk ochutnával a zuby jemně kousaly. Když mi vzala do rtů bradavku, byla jsem si jistá, že se okamžitě udělám. Bylo zřejmé, že mi to chybělo, chyběly mi ty teplé, vlhké rty, jemné a talentované ruce klouzající po každé křivce mého těla, její oči na mě, sledující každou mou reakce na její doteky, pocit úplné a čiré lásky a vášně. Všechny ty věci ve mně dokázala vyvolat pouze má žena.

Každý polibek byl jako nový. Každé olíznutí a kousnutí probouzelo všechny mé smysly. Už jsem chápala, co tím Ashley myslela, když říkala, že to bylo, jako by mě viděla poprvé. Když mi přejela ústy po břichu, když mi zabořila jazyk do pupíku, když mi sjela dlaněmi po nohách, bylo to jiné než předtím. Bylo to tak úžasné, jak jsem si to pamatovala, ale jinak úžasné. Víc úžasné.

Zatímco mi skousla jemnou pokožku na vnitřní straně stehen a ústy zanechávala mokrou cestičku ke kotníkům a zpátky nahoru, pevně jsem zavřela oči. Její oči byly tak svůdné a vábivé. Nechala jsem své zavřené, bála jsem, že se udělám, ještě než se mě dotkne tam, kde jsou to tak moc potřebovala... a nechtěla jsem o to přijít.

"Bože, tolik jsi mi chyběla, Spence." Políbila mě na podbřišek, vyplázla jazyk, olízla mě a pak ho přesunula níž. Našla rukou mojí a propletla naše prsty.

"Podívej se na mě prosím, miláčku. Chci vidět ty oči," prosila zastřeným hlasem plným zoufalství.

Otevřela jsem je a podívala se na ni, právě když mi přejela jazykem po pyscích. Silně jsem jí stiskla ruku a hlasitě zasténala.

Neškádlila, ani to neprotahovala. Rychle začala pracovat jazykem, přestala pouze, aby mi nasála klitoris do žhavých úst. Její prsty měly dokonalé načasování, celou mě vyplnily a pohybovaly se rychle a tvrdě. Potom to netrvalo dlouho. Intenzivní tlak stoupal, stáhlo se mi břicho a otevřela jsem ústa, ale nic z nich nevyšlo, zatímco jsem se blížila k vyvrcholení. Pokračovala v lízání mého klitorisu, ale zjemnila a zpomalila. Tělo se mi propnulo a roztřáslo v nejsilnějším orgasmu v životě. Nakonec se ode mě odtáhla a zvedla se ze mě, zatímco mě několikrát letmo políbila na stále se chvějícím břicho a krátce olízla obě bradavky, z čehož jsem se znovu zachvěla.

"Ahoj," řekla, když měla konečně obličej opět u mého.

"Ahoj," odvětila jsem zadýchaně.

"Jsi v pořádku?"

Pořád jsem se trochu třásla a Ashley mě vzala do náručí.

"Víc než v pořádku."

"Fajn," dala mi pusu na opocené čelo. "Takže... pořád jsem v tom jednička, co?"

Obrátila jsem oči v sloup a zasmála se. "Pořád jsi jednička, miláčku."

"Miluju tě, Spencer," řekla tentokrát vážným tónem.

"Taky tě miluju."

5B

Cítila jsem na krku její dech, usnula. Pevně jsem ji držela, nechtěla jsem, aby ta chvíle někdy skončila. Takhle šťastná jsem nebyla roky. Zavřela jsem oči a znovu a znovu se mi vybavovala její tvář. Viděla jsem, jak při tý sdílený neuvěřitelný chvíli čirý slasti stiskla oči a široce otevřela pusu. Zase jsme se staly jedním celkem. Zase jsme obě cítily.

Byla jsem vyřízená, ale přinutila jsem se zase otevřít oči, nechtěla jsem spát, nechtěla jsem ukončit tu šťastnou chvíli, bála jsem se, že až se probudím, nebude tam. Tak jsem tam ležela, držela svou manželky a vychutnávala si příjemnej pocit úplnosti. Slíbila jsem sobě a spící Spencer, že už nikdy nedopustím, aby zmizel.

Když jsme později ten večer jely do restaurace, kde jsme se měly sejít s Mirandou, přitáhla si k sobě mou ruku a sevřela ji na svým klíně. "Děkuju za to předtím."

Usmála se na mě, tím nenapodobitelným Spenceřiným úsměvem, a já měla pocit, jako bychom se vrátily v čase a byly zase jenom samy dvě. Skočily jsme do auta a prostě jely. Jely až do soumraku a spaly pod hvězdami. Jedly v zapadlých bistrech a povídaly si s lidmi, který nikdy znova neuvidíme. Vrátily se domů a vzpomínaly, co jsme zažily. Jednodušší časy, kdy pro mě její natažení pro mou ruku znamenalo všechno.

Měla v očích vědoucí výraz, výraz, ze kterýho jsem poznala, že myslí na to samý, co já.

"Možná bychom mohly příští víkend vyrazit na jeden z těch našich výletů. Jen ty a já a silnice."

Usmála jsem se a stiskla jí ruku.

Večeře byla úžasná. Miranda vybrala prostou středomořskou restauraci. Na jídlo jsme si pochutnaly, ale společnost jsme se užívaly ještě víc. Do města přijela na svatbu Chelsea. Pořád vypadala úžasně jako na střední a díky těhotenství ještě úžasněji. Po vzpomínání na časy na Archerovce a probrání, co kdo teď dělá, jsme se vrátily k nám a trochu popily. Kolem půlnoci jsem vyšla ven na čerstvej vzduch. Netrvalo dlouho a všimla jsem si hvězd. Pokrývaly černý nebe jako deka a jasně zářily nad jezerem. Myšlenky se mi okamžitě stočily k Alysse. Během takových nocí to tak bývalo vždy. Ale bylo to dlouho, co jsem měla odvahu s ní mluvit. Nechtěla jsem s ní mluvit o všech svých chybách. Pevně jsem věřila, že mě slyší, a nechtěla jsem, aby mnou byla zklamaná, jako byli všichni ostatní.

"Kéž bys tu byla, Lyss. Kéž bys byla tady místo tam nahoře. Kéž bys mohla být tak šťastná, jako jsem já. Na nějakou dobu jsem svý štěstí ztratila. Byla jsem hloupá. Ale... když ho mám teď zpátky, je mnohem úžasnější, než jsem si kdy dokázala představit. Kéž bys ho mohla sama zažít. Kéž bys mohla vidět mou rodinu, opravdu je vidět a seznámit se s nimi. Kéž by ses mohla setkat s mými kluky. Přestože jsou dvojčata, jsou každej úplně jinej. Oba mají vlastní osobnost. Ashton je celej já. Aspoň to tvrdí Spencer. Má můj šarm, bystrost a... tvrdohlavost. A už je hodně sebevědomej. Alexander je... výjimečnej. Pořád se nám snaží namluvit, že má poruchu, ale já to nevidím. Vidím jenom úžasnýho kluka s mimořádnými talenty a inteligencí po jeho mámě. A miluje piáno, Lyss. Hraje líp než já."

Z unavených očích mi pomalu začaly téct slzy. Už tak jsem byla emocionální člověk, přidejte k tomu alkohol a byla jsem troska. Objala jsem se, začal na mě doléhat studenej noční vítr.

"Alyssa mi připomíná tebe. Nemůže to být náhoda, že ne? Ráda poslouchá hudbu. Vlastně podle mě má na iPodu víc písniček než já. A má velkej vnitřní klid. Nenechává se ničím rozhodit. Vždycky mi říká 'to bude dobrý, mami.'" Zasmála jsem se jejímu hlásku v mý hlavě. "Je jí teprve pět." Odmlčela jsem se, abych si otřela oči. "V jednom kuse jí o tobě vyprávím. Vyprávím jí, že má jméno po silný, odvážný a krásný dívce. Dívce, která je nahoře v nebi s anděli. A dívá se na nás a usmívá se a udržuje nás v bezpečí. Na konci vyprávění vždycky říká: 'Jsem výjimečná, mám jméno po andělovi.'" Přes tekoucí slzy jsem se usmála a skoro ji viděla, jak se na mě skrz hvězdy dívá.

"Vím, že je to už nějaká doba, co jsem s tebou mluvila naposled. Stalo se toho od tý doby hodně. Hodně špatnýho, ale zlepšuje se to. Pamatuju si, jak jsi to o mně o Spencer poprvý zjistila. Pamatuju si, co jsi mi řekla. 'Nezapomeň jí každou vteřinu, kterou máš, říkat, že ji miluješ.' Nějak jsem se toho nedržela. Dovolila jsem, aby o mý lásce k ní pochybovala. Už nikdy víc, Lyss. Už nikdy víc."

Ucítila jsem kolem sebe ruce a zavřela jsem díky jejich teplu a klidu, kterej přinášely, oči.

"Mluvíš s Alyssou?"

"Jo, ale už jsem skončila."

"Určitě? Můžu odejít."

"Ne, nechoď."

Sedly jsme si do písku a jenom se objímaly a užívaly si hvězdný nebe a zvuky noci. O něco později pomohla Spencer mýmu hodně ospalýmu já do pokoje. Znova mě objala a řekla mi: "Miluju tě, Ashley. Navždy." Bylo to poslední, co jsem slyšela, než jsem jí usnula v náručí.

Bylo ráno toho velkýho dne. Nervózně jsem chodila po kuchyni a čekala na první příchozí. Na zahradě za domem byl tucet bílých židlí a stan plnej stolů s malým tanečním parketem. Naštěstí byl nádhernej den. Slunečnej, ale ne moc horkej, s jemným vánkem.

"Čau!"

"Dobrý ráno, Miranda."

Krátce mě objala a podala mi velkej hrnek kafe.

"Díky. To jsem potřebovala."

"Napadlo mě to," zasmála se. "Jak se cítíš?"

"Dobře. Trochu nervózně."

"Jo, já taky."

"Neboj, bude to dokonalej den."

"Já se nebojím," věnovala mi širokej úsměv a znova mě objala. "Kde je Spence?"

"Šla vyzvednout děti. Měla by se každou chvíli vrátit. A já bych měla jít ven a všechno zkontrolovat."

"Ash, počkej." Než jsem otevřela dveře, zastavila jsem se.

"Vím, že to mezi vámi se Spencer nebylo nějakou dobu úplně dobrý, ale myslím, že má moc velký štěstí. V tom, jak ji miluješ, jak moc ji miluješ. Můžu jenom doufat, že Chris by udělal to, cos udělala pro lásku ty. Doufám, že spolu budeme tak šťastní, jako jste vy dvě." Natáhla jsem ruce a vzala je za její.

"Děkuju, Mirando. Moc to pro mě znamená, zvlášť od tebe. A nepochybuju, že spolu budete šťastní a že tě bude milovat celou svou duší."

Přitáhla si mě pro objetí. "Díky, Ash."

"Protože kdyby ne, bude se muset zodpovídat mně." Praštila jsem pěstí do dlaně a Miranda se zasmála.

"Jdi to ven zkontrolovat, Ash!"

Mrkla jsem na ni a vyšla ven. Slunce bylo pořád nízko na obloze a jeho odraz na jezeře byl úchvatnej. Židle byly rozmístěný na krátký pláži a připomínalo mi to náš svatební den se Spencer. Byl to dokonalej den. Měla jsem pocit, že tenhle den bude taky dokonalej.

Všechno bylo připravený, už stačilo jenom počkat. Chystala jsem se vyrazit pomoct Spencer s dětmi, když vtom se objevil můj táta.

"Ahoj, princezno."

"Ahoj, tati."

"Koukni, vím, že jsem chyboval, vím, že jsem ztratil tvou důvěru. Chci, abys věděla, že pro mě moc znamená, že od toho dokážeš odhlédnout a dát tátovi druhou šanci."

Sklopil hlavu a strčil si ruce do kapes. Přišla k němu Janet a zahákla ruku za jeho. Věnovala mi vědoucí úsměv a pak se podívali na sebe a bylo zřejmý, že jsou hodně zamilovaný.

"Lidi dělají chyby. Znám to moc dobře. A jsem si jistá, že ses ze svých chyb poučil, stejně jako já. Oba máme po boku výjimečný ženy. Musíme být lidmi, který se zaslouží, pro ně i pro sebe. Mám tě ráda, tati. To se nezměnilo a nikdy nezmění."

Pustil Janet a přitáhl si mě do objetí. Bylo moc příjemný být zase v tátově náručí. Políbil mě na vlasy a řekl: "Kdy jsi tak zmoudřela?"

Na jeho hrudi jsem se usmála. "Má žena je zatraceně dobrá učitelka."

To bylo ráno! Vše bylo na svém místě a během všeho toho zmatku jsme s Ashley oblékly děti a dokonce si našly čas pro krátkou muchlovačku v koupelně. Co je? Kdybyste viděli, co měla pod šaty....

Vrátila jsem se za Mirandou, která seděla na naší posteli a kousala si nehty.

"Právě ti je udělali. Nech toho!" řekla jsem ještě ve dveřích.

"Jsem nervózní, Spence. Chci, aby všechno proběhlo podle plánu. Ale co když zapomenu, co mám říct? A co když... proboha... co když si to Chris rozmyslí?" Vstala a začala přecházet po pokoji.

"Mirando, sedni si!" Vzdychla a sedla si na kraj postele. Dřepla jsem si před ní. Když jsem hleděla na tu nastávající nádhernou nevěstu, trochu jsem se zajíkla.

"Nebreč, Spence. Má to být šťastnej den."

"To jsou slzy štěstí. Nemůžu si pomoct a pořád tě vidím jako tu malou holčičku s culíky a šeříkovými šaty. Pamatuju si, že ses mě ptala, jestli budeš ve svatební den vypadat taky tak krásně jako já."

"Taky si na to pamatuju. Byla jsi překrásná nevěsta, Spencer. I když jste se s Aidenem brali na radnici, bylo to krásný."

"Díky, Mirando. Teď přišel čas, abys sama byla překrásná nevěsta. Vím, že se tvůj bratr dívá, a vím, že je na tebe a na to, jaká žena z tebe vyrostla, pyšný."

"Bezva! Teď jsi mě rozbrečela. Právě mě nalíčili!"

Přitáhla jsem si ji do objetí a sevřela ji.

"Ještě jedna věc." Otevřela jsem kabelku a vyndala malou krabičku. "Něco starého."

Byl to snubní prsten její matky. Aiden jí ho pro ni schoval na její výjimečný den. Věděla, co to je, jakmile krabičku otevřela.

"Děkuju, Spencer. Moc děkuju."

Co se týkalo vypůjčeného a modrého, dala jsem jí stříbrný náramek se safíry a diamanty, který mi Ashley dala k pátému výročí.

"Víš jistě, že to Ash nebude vadit?" zeptala se s vykulenýma očima, když jsem jí ho zapnula.

"Byl to její nápad. Teď něco nového," ukázala jsem na obdélníkovou krabici na toaletním stolku.

"To je jako Vánoce!" rozzářil se jí obličej.

Roztrhla obal jako malé dítě a vyndala bílý krajkový podvazek.

"Zapomněla jsme, že ho potřebuju."

"Vlastně nepotřebuješ. Ale je to tradice a přináší to štěstí."

Došla ke mně a přitáhla si mě do medvědího objetí.

"Děkuju. Za všechno. Za dnešek a za každej den, co jsem tě poznala. Ujala ses mě a dala jsi mi lásku a úžasnej, šťastnej domov a já za to každej den děkuju Bohu. Mám tě moc ráda."

"Nemáš zač, zlatíčko. Taky tě mám moc ráda."

Nakonec mě pustila a já si setřela slzy, které mi pořád spočívaly na tvářích.

"Tak jo, už dost pláče. Musíme tě nachystat."

Oblékly jsme si šaty a po posledním pohledu do zrcadla jsme byly nachystané. Miranda vypadala překrásně. Vybrala si jednoduché dlouhé bílé šaty. Dokonalé šaty na svatbu, kterou jsme jí pomohly naplánovat. Nechtěla nic extravagantního. Chtěla malou, prostou svatbu s nejbližšími přáteli a rodinou. Překvapilo mě, že chtěla, abych jí pomohla všechno vybrat, ale netušila, co vlastně chce, a věřila mým názorům. Na svůj věk byla moc chytrá a věřila, že pokud má člověk lásku, nic jiného ani nepotřebuje. "Nechám ty velkolepý, romantický gesta tvý šíleně zamilovaný manželce." Ashley nebyla známá prostými gesty, ale rozhodně měla své chvíle, a když udělala nějakou maličkost, aby dokázala svou lásku, bylo to o to romantičtější.

Do začátku pořád zbývala půlhodina a sama jsem začínala být nervózní.

"Půjdu všechno zkontrolovat. Ashley nejspíš dole blázní. Pokud to půjde, pošlu ji sem."

"Ne, Spence," chytla mě za ruku. "Prosím nechoď. Začínám panikařit."

"Dobře, nepůjdu. Můžu jí prostě zavolat. Chceš, aby sem přišla?"

"Ne, to je dobrý. Mluvily jsme spolu, než jsi přijela, a když sem přijde, zase se rozbrečím a zničím si makeup."

V telefonu měla klidný hlas, ale poznala jsem, že sama trochu panikaří. Řekla mi, že všechno je v pořádku a jde přesně podle plánu. Chris stál vedle ní a nechtěla ho spustit z dohledu. Zasmála jsem při myšlence, jak se Ashley vždycky bál. Rozhodně nikam neuteče.

"Miluju tě, Ash. Pamatuj, že se máš dívat na nevěstu a ne na osobu, která ji vede k oltáři."

"Vynasnažím se. Ale nebude to lehký."

Zavěsila jsem s širokým úsměvem na tváři.

"Ash zase byla kýčovitě romantická?"

"Samozřejmě. Ale zbožňuju, když je kýčovitě romantická."

"V to doufám. Protože to budeš mít na krku po zbytek života," zasmála se.

"Ano... to budu." Následoval zamilovaně zasněný úsměv.

Ozvalo se zaklepání na dveře a dovnitř strčila hlavu má matka. "Připravené?" zeptala se nás s úsměvem pyšné matky.

Podívala jsem se na Mirandu, která přikývla. Vzala mě za ruku a hodně pomalu jsme sešly ze schodů. Když jsme procházely dveřmi na verandu, zasáhlo nás slunce a obě jsme musela zamžourat. Čím blíž jsme byly, tím jsme viděly jasněji. Stromy zastiňovaly slunce a vše se před námi vylouplo. Houslista hrál známou skladbu, skladbu, kterou pro mě před pár lety napsala Ashley. Přišlo mi to zvláštní, a když jsem se podívala na Ashley u oltáře, byla jsem ještě zmatenější. Nikde jsem neviděla Chrise, Ashley tam stála sama a usmívala se na mě.

Podívala jsem se na Mirandu, která se zastavila a otočila se na mě.

"Co se děje?" zeptala jsem se.

"Ashley na tebe čeká."

"Cože? Kde je Chris?"

"Sedí někde v přední řadě."

"Mirando, co se děje?" Usmála se a vzala mě za obě ruce.

"Tvá žena... na tebe čeká."

Proboha.

"Počkat. Cože? Tohle je tvůj svatební den."

"Ne, není. Každopádně ještě ne. Dnešek je tvůj den."

"Ty se nebudeš vdávat?"

"Budu. Na podzim."

Jemně mi ruce stiskla a usmála se.

"Takže... celou tu dobu jsme plánovaly... mou svatbu?"

"Proč myslíš, že jsem tě přiměla všechno vybrat?"

"Ale ty... co to mělo být nahoře v pokoji?"

"Musela jsem sehrát svou roli a pomoct Ash," stiskla rty a pokrčila rameny.

Páni. Najednou to celé dávalo smysl.

Došla mi slova. Nemohla jsem tomu uvěřit. Očima jsem rychle našla Ashleyiny. Vypadala nejistě a nervózně.

"Pojď. Než dostane Ashley infarkt," zavtipkovala Miranda. Zahákla ruku za mou a rozešly jsme se uličkou. Naklonila jsem hlavu na stranu, věnovala jí jemný úsměv a snažila se potlačit slzy. Zatímco jsme kráčely k Ashley, viděla jsem, že se uvolnila. Nespustila oči z mých, spojily se v jeden celek a nikdy se nechtěly odvrátit.

Natáhla ruku, vklouzla dlaní do mé a jemně ji stiskla. Ruku v ruce jsme došly k oltáři a postavily se před oddávajícího. Ashley se ke mně otočila. Určitě jsem měla ve tváři šokovaný výraz. Pořád jsem nemohla uvěřit, že se to děje.

"Překvapená, co?" usmála se a nakrabatil se jí nos. Vždycky to byl můj oblíbený úsměv.

"Ano, trochu." Zasmála jsem se. "Fajn, hodně."

"Spence, víš, že si nikdy nenechám ujít příležitost vystoupit na pódium a říct světu, jak moc tě miluju. Nebo se pochlubit svou manželkou, která je vždycky nejkrásnější žena v místnosti. Takže jsem tady a stojím před naší nejbližší rodinou a příteli. Stojím tu před těmi, kteří vědí, stejně jako já, jak neuvěřitelná jsi. Stojím tu a doufám v, ne nový začátek, ale v... pokračování. Doufám, ne, že zapomeneme na špatný časy, ale že půjdeme dál... spolu. Miluju tě, Spencer Ann Daviesová. Prosím řekni, že si mě vezmeš. Znovu."

Pořád mě dokázala dojmout slovy. Jedním pohledem mi dokázala rozechvět žaludek a přimět mé tváře se červenat. Byla jsem pořád její, mé tělo, srdce i duše. Přes ty těžké časy se nic z toho nezměnilo.

Nemusela jsem odpovídat, jen jsem se usmála a vzala obě její dlaně do svých.

Po tváří jí sjela slza. "A tady je," zašeptala tak, abych to slyšela pouze já. Zvedla ruku a pohladila mě po tváři.

"A co?" zeptala jsem se.

"Ta jiskra."

Usmála se a ta jiskra, ta, kterou jsem tak dlouho neviděla, byla zpátky v jejích očích.

Před našimi milovanými jsme obnovily naše sliby. Ale nejvíc znamenalo, že svědky našeho opětovného slibu, že se budeme milovat, byly naše děti. Tentokrát mělo vše větší význam. Tentokrát jsem plně chápala slova, který jsem říkala. Beru si tebe, abys byla mou ženou, kterou mám a budu mít od tohoto dne navždy; v dobrém i zlém, v bohatství i chudobě, v nemoci i ve zdraví... tentokrát jsem nebyla naivní. Věděla jsem své. Věci se mění, lidi se mění, city se mění. Dokud se nevzdáte naděje, dokud nepřestanete bojovat o to, co milujete, dokážete překonat cokoliv.

"Pokud si budu někdy myslet, že má práce skončila, tak začnu znovu od začátku."