Velmi nebezpečné známosti

Napsala: Perpetual Nonsense, Přeložila: Michaela a Gramud, Korekce: Daevin

1

Krásnohůlský kočár šuměl vzrušením, když dosedl do Bradavic, kde se letos konal Turnaj tří kouzelníků. Síně kočáru byly plné dívek, které si vzrušeně povídaly, zatímco se jistá blondýna protlačovala davem s hlavou vztyčenou vysoko. Deník vázaný v hnědé kůži nesla bezpečně pod svou paží. Zdálo se, jakoby se před ní dívky rozestupovaly jako se Rudé moře rozestupovalo před Mojžíšem. Několik dívek se začervenalo, když si ji nenápadně prohlížely ve chvíli, kdy procházela kolem nich, zatímco jiné na ni otevřeně zíraly. Vypadalo to, že blondýnku žádný z těch pohledů nezajímá. Vůbec si jich nevšímala, když jako obvykle neohlášeně vešla do místnosti, kde se bavily její kamarádky.

“Mon Dieu.” Povzdechla si blondýnka, když zanechala svého vytříbeného chování a svalila se do křesla.

“Quelque chose qui compte Fleur?” (Něco tě trápí, Fleur?) Zazněl pobavený hlas její kamarádky Veronique, jež elegantně seděla na kraji její postele. Její dlouhé černé vlasy jí nepatrně zakrývaly tvář a skrývaly tak její olivově zelené oči, zatímco si pohrávala se svým náhrdelníkem ve tvaru velkého kříže, který ji visel kolem krku. Stiskla vršek náhrdelníku, čímž ho odemkla a odhalila tak lžičku, ukrývající se uvnitř. Na malém nástroji se skvěl bílý prášek, který si přiložila k nosu. Zhluboka vdechovala prášek jednou nosní dírkou, zatímco druhou si zakrývala prstem. Zaklonila hlavu a zavřela oči, aby si plně vychutnala ten opojný pocit. Potom zaklapla víčko a zlehka si oprášila nos, aby se zbavila jakýkoliv důkazů.

“J'en ai marre de dormir avec ces débutantes françaises insipides.” (Už mě nebaví spát s těmi nanicovatými francouzskými debutanty.) Zabručela Fleur, když vstala a pohlédla na obraz dívky s havraními vlasy, který visel na zdi, jako by snad mluvila s postavou na portrétu. “Rien ne les choque plus.” (Už mě ničím nepřekvapí.)

“N'etes-vous pas une débutante?” (Copak nejsi sama debutantka?) Zasmála se její kamarádka Odette, která tak odkryla její perleťově bílé zuby schované za příliš velkými rty, zkrášlenými rudou rtěnkou, která byla vybrána pečlivě, aby ladila s jejími rudými kadeřemi, a aby zvýraznila její světle hnědé oči.

“A peine.” (To těžko.) Fleur probodávala pohledem smějící se rusovlásku, zatímco Veronique se samolibě ušklíbla.

“Calmez-vous. Il y aura beaucoup de nouvelles perspectives dans cette école. Nous les ferons tomber comme des agneaux au masacre.” (Jen klid. Na téhle škole bude spousta nových příležitostí. Postaráme se o ně; budou se cítit jako jehňata jdoucí na porážku.) Veronique se bezbožně uculila.

“Je ne veux pas ça. Je veux un défi.” (Po tom netoužím. Chci skutečnu výzvu.) Fleur téměř zakňučela.

“Harry Potter va a Hogwarts. Il serait une belle encoche a ajouter a votre bedpost.” (Harry Potter chodí do Bradavic. To by byl pěkný zářez na tvé pažbě.) Odette se uchechtla směrem k Fleur, když si pilovala nehty.

“Trop facile.” (Příliš snadné.) Povzdechla si víla.

“Avez-vous quelqu'un d'autre en tete?” (Máš snad na mysli někoho jiného?) Zeptala se Veronique znuděně.

“En fait, je le fais.” (Vlastně mám.) Blondýnčiny perfektní rty se zkroutily do prohnaného úsměvu.

“Qui?” (Koho?) Veronique udiveně pozvedla obočí.

“Hermionu Grangerovou.” Fleur vyslovila to jméno pomalu. Jeho chuť, která jí spočinula na rtech, si okamžitě oblíbila.

“Hermionu Grangerovou?” Tmavovláska se náhle předklonila, konverzace konečně vzbudila její zájem, nebo to bylo tím skřitčím práškem, který si před chvíli šňupla, a který konečně začal působit. “La plus brillante sorciere de son âge? La fille d’or?” (Nejchytřejší kouzelnici svého věku? Dívku ze zlatého tria?)

“Oui.” Fleur se zazubila, otevřela svůj deník a vytáhla z něj Denního věštce. Otevřela ho na prostřední stránce, kde byla fotka usmívající se brunetky, jejíž zuby byly dokonale perleťově bílé. “Elle a écrit cet article sur les elfes de maison.” (Napsala tenhle článek o domácích skřítcích.)

Veronique vytrhla papír Fleur z rukou a Odette se rychle posadila na postel za svou kamarádku, aby si mohla obrázek zlaté dívky důkladně prohlédnout.

“Elle est beaucoup plus attirante que je ne le pensais.” (Je mnohem atraktivnější, než jsem si představovala.) Zamumlala Odette a zastrčila si jeden ze svých červených pramenů za ucho.

“Vus etes bon, mais vous n'etes pas tres bon. Je to aucun moyen d'obtenir Hermiona Grangerová.” (Jsi dobrá, ale ne až tak dobrá. Není šance, že se ti podaří dostat Hermionu Grangerovou.) Veronique si z ni utahovala, když odhodila článek stranou.

“Et je suis presque sure qu'elle est vierge.” (Navíc jsem si naprosto jistá, že je ještě panna.) Vložila se do toho Odette a vzhlédla ke své blonďaté kamarádce.

“C'est pourquoi elle est le défi parfait.” (A přesně proto představuje perfektní výzvu.) Fleur se samolibě uculovala a zkřížila si ruce na prsou. “Elle est un paradigme de la chasteté et de la vertu.” (Je jako vzor cudnosti a cnosti.)

“Vous etes hors de votre ligue.” (To nedokážeš ani ty.) Veronique obrátila oči v sloup nad sebevědomím své kamarádky.

“Pouvez-vous imaginer ce que cela va faire pour ma reéputation?” (Chápete, co tohle udělá s mou pověstí?) Ignorovala Fleur své kamarádky. Vzhlédla a její modré oči se zastřely, jako by právě viděla budoucnost. “Visser Hermione Granger pendant le Tournoi des Trois Sorciers . . .Elle sera ma plus grande victoire.” (Hermiona Grangerová zneuctěna během Turnaje tří kouzelníků…mé největší vítězství.)

“Vous n'avez aucune chance. Ça n'arrivera jamais.” (Vzdej to, nemáš šanci. To se nikdy nestane.) Zakoulela očima Veronique a přísahala by, že jestli v tom bude blondýnka pokračovat, oči se ji takhle zaseknou.

“Je l'aurai nezačal monstrum avant meme que la derniere tâche ne.” (Dostanu ji do postele, ještě před posledním úkolem.) Fleur bez zaváhání cvrnkla svou tmavovlasou kamarádku do nosu, aby dokázala, že má pravdu, a aby ji rozhodila.

“Tu sembles terriblement confiante Fleur. Vous voulez faire un pari?” (Působíš hrozně sebejistě, Fleur. Co takhle uzavřít sázku?) Veronique se posadila a škodolibě se na zjevně sebevědomou vílu usmívala.

“Quel est le pari?” (O co se vsadíme?) V jejích světle modrých očích se objevil zlomyslný záblesk.

“Pas encore ça.” (Už je to tady zase.) Povzdechla si Odette.

“Si vous prenez sa virginité avant la troisieme tâche, je vous donnerai cette voiture brillante que j'ai tant aimée.” (Pokud ji připravíš o panenství ještě před třetím úkolem, pak ti dám své nablýskané auto, které tak zbožňuješ.)

“Et si je ne fais pas?” (A pokud ne?) Fleur pozvedla obočí.

“Ensuite, je prends ce petit journal que vous transportez toujours. . . et 10.000 gallions.” (Pak si nechám ten tvůj malý deník, který s sebou pořád taháš... a taky mi dáš 10 000 galeonů.) Veroniquiny zelené oči se rozzářily škodolibou radostí, když si všimla, jak Fleur na okamžik váhavě shlédla na svůj vázaný deník do kterého si zapisovala všechny své důvěrné informace. “Quel est le problememe Fleur?” (Co se děje, Fleur?) Postavila se a vysmívala se blondýnčiným obavám. “Tu n'as plus l'air tres confiant. As-tu peur que tu ne sois pas schopný de le faire?” (Už nepůsobíš tak sebejistě. Bojíš se, že to nezvládneš?)

“Non.” Fleur vzhlédla zpět na svou kamarádku. Pohled jejích modrých očí se vpíjel do kamaradčiných tázavých očí. “J'imaginais juste a quel point je vais avoir l'air de dirire dans cette voiture moldue.” (Jen jsem si představovala, jak skvěle budu vypadat, až budu řídit to tvoje mudlovské auto.)

“Donc c'est un pari?” (Takže platí?) Když natáhla ruku, na Veroniquině tváři se objevil zlověstný úšklebek.

“Oui.” Fleur se usmála, uchopila kamarádčinu nataženou ruku a potřásla si s ní, čímž stvrdila jejich dohodu.

/

“Nechápu, kvůli čemu je tady takové zatracené pozdvižení.” Reptala Hermiona, když se snažila protlačit si cestu skrze v podstatě celou populaci Bradavic stojící na mostě; všichni se snažili protlačit dopředu, aby alespoň letmo zahlédli studenty z Krásnohůlek a Kruvalu, kteří se hrnuli ven z kočáru nebo lodi.

“Krum! Vidím Kruma!” Zakřičel Ron, když se mu podařilo dostat do přední části davu.

Hermiona jen zakoulela očima a s knihou pevně přitisknutou k hrudi se pokoušela pokračovat dál, načež zaslechla Harryho hulákat: “Který z nich to je?”

“Snad ne i ty Harry!” Vykřikla podrážděně Hermiona, když zahlédla jeho tmavé vlasy vyskakovat vedle těch zrzkových. 'Člověk by si myslel, že konečně dospějí poté, co v pátém ročníku porazili temného pána. Ale ne, ve svých 17ti letech jsou stále víc a víc dětinští.' Pomyslela si mrzutě, když se konečně vydala skrz dav, aby se dostala do knihovny, kde by si mohla v klidu číst.

Než si to Hermiona stihla uvědomit, už byl čas večeře a Ron jí zrovna mlaskal u ucha, jak pořád dál a dál žvanil o Viktoru Krumovi a jeho statistikách ve famfrpálu. V duchu si povzdechla a přála si, aby se turnaj během jejich posledního ročníku na škole nekonal, protože pak by si ho mohla více užít.

Brumbál si odkašlal, a všichni náhle obrátili svou pozornost k řediteli, dychtivě čekali, až oznámí příchod nových studentů, kteří s nimi stráví letošní rok v Bradavicích.

Dveře do jídelny se rozlétly a do velké síně začal proudit příval modré; zdálo se, že jako první se představí a vystoupí studentky z Krásnohůlek. Dívky tančily v uličce, zatímco jedna z nich předváděla otočky a pak se uklonila vedle své ředitelky. Hermiona se snažila si jich nevšímat a držet si nos ve své knize, zatímco ostatní prakticky utonuli pohledem na jejich vystoupení. Náhle však pocítila, jak jí přejel mráz po zádech; měla pocit, jako by ji někdo sledoval. Pokusila se toho pocitu zbavit, ale ten přetrvával.

Nakonec podlehla a otočila se, aby zahlédla tři páry očí, které se dívaly jejím směrem; jedny oči byly světle hnědé, druhé tmavě zelené, a třetí měly ten nejsvětlejší odstín modré, jaký kdy viděla. Byla zvyklá na to, že na ni lidé zírají, zejména po porážce Voldemorta a díky zdánlivě náhodnému výboji puberty, kterým si prošla během šestého ročníku, ale nedokázala zabránit mírnému zčervenání jejich tvářích, když si uvědomila, jak nádherná trojice dívek to je, zejména ta světlovlasá, která na ní hleděla nejintenzivněji.

“Ty tři holky na nás zírají, kámo!” Ron se zazubil a praštil Harryho do ramene. Havranovlasý chlapec obrátil svou pozornost k místu, kam se Ron díval a když se podíval na ty tři krásné dívky, na tvářích se mu objevil tmavý ruměnec.

“Prohlíží si tě jenom proto, protože si myslí, že jsi vyvolený.” Hermiona obrátila oči v sloup a v duchu běsnila nad faktem, že si Ron myslí, že se o ně dívky zajímají.

“Ale já jsem vyvolený.” Řekl Harry tiše Hermioně a přiměl tak dívku, aby jej okamžitě a instinktivně udeřila knihou po hlavě. “Au! No tak promiň.” Podruhé včas sklonil hlavu a s bojácným úsměvem si promnul bolavou část hlavy.

“Tak se zbytečně nerozčiluj, Miono. Jsou tři. Jedna pro každého z nás.” Pohodil vyzývavě Ron hlavou s přitroublým úsměvem.

“Tak jsem to nemyslela, Ronalde!” Bruneta hodila kousek kuřete po smějícím se zrzkovi, který ho jen zvedl a snědl. “Vy chlapci někdy umíte být vážně nesnesitelní.” Zavrčela Hermiona a pokoušela se přestat červenat, zatímco se dívky z Krásnohůlek usadily u havraspárského stolu.

Jako další přišli na řadu za hlasitého třesku chlapci z Kruvalu, kteří předváděli ohnivou show s Viktorem Krumem v jejich čele, díky čemuž začali všichni hlasitě tleskat a pak se pustili do vzrušených rozhovorů.

Hermiona znovu pocítila, jak jí zezadu propaluje něčí pohled. Tentokrát to však byly tmavé oči Viktora Kruma, který ji s děsivě vážným výrazem ve tváři provrtával pohledem.

“Vidíš, jak se Krum dívá na Mionu?” Pošeptal Ron vzrušeně Harrymu, než obrátil svou pozornost zpět ke knihomolce. “Myslím, že se mu líbíš.” Uchechtl se.

“Chováš se jako prvák Ronalde. Nejsou tady ani pět minut a ty už řešíš, kdo se komu líbí.” Hermiona obrátila oči v sloup, zdálo se jí, že to dnes udělala už asi po milionté.

Ron otevřel pusu, aby jí odsekl, ale byl přerušen Brumbálovým hřmotným hlasem, který začal mluvit o pravidlech turnaje, než konečně odhalil planoucí pohár. Oči každého se v úžasu rozšířily, když pozorovali modré plameny, šlehající vysoko do vzduchu, které byly připraveny pohltit cokoliv, co by do nich bylo vhozeno. Ředitel dále vysvětlil nováčkům obvyklá pravidla školy a Hermiona si nemohla nevšimnout, jak se ta blondýnka ve skupině Krásnohůlských dívek během jeho řeči směje. 'Jak moc neslušná ještě bude?' Brunetka hleděla na blondýnku přes rameno a ať už původně pociťovala vůči té blondýnce cokoliv, jakýkoli zájem nebo zvědavost, okamžitě se to vytratilo, když si všimla, jak arogantní dokáže být.

“Rozhodně do poháru vhodím své jméno!” Zazubil se Ron na Harryho a Hermionu, čímž odtrhl Hermioninu pozornost od havraspárského stolu. “Jdete do toho se mnou?”

“Jasně.” Harry se usmál, zatímco Hermiona si v duchu posměšně odfrkla.

“V žádném případě. Stačilo mi, jak jsme bojovali s Voldemortem. Ale zdá se, že vy dva nemůžete být bez nebezpečí déle než rok, aniž byste se začali nudit.” Zabručela Hermiona, která se právě chystala zakousnout do svého salátu, když se za nimi ozval něžný dívčí hlas.

“Promiňte, ale budete ještě jíst tu bujabézu?”

Hermiona vzhlédla a uviděla tu samou nesnesitelnou blondýnku, stojící přímo za ní. Teď, když stála tak blízko nebelvírce, uvědomila si, jak krásná ve skutečnosti je, což se zdálo, že Hermionu podráždilo ještě víc. Její stříbrné blond vlasy jí volně stékaly po pás, její zuby byly téměř příliš bílé a dokonale rovné, a její světle modré oči se zjevně leskly falešnou nevinností. I když se zdálo, že přišla požádat všechny u stolu o polévku, její oči byly pevně upřeny na knihomolku. Hermiona se pod jejím intenzivním upřeným pohledem cítila nahá, jako by se víla pokoušela proniknout do Hermioniny duše a pohltit ji. Hermiona rychle odvrátila zrak a pokusila se zakrýt ruměnec, když se opět snažila ponořit do své rozečtené knihy, čímž francouzskou dívku jízlivě ignorovala.

“Jasně, tady máš.” Harry byl první, kdo konečně promluvil a s úsměvem postrčil misku směrem k Fleur, zatímco Ron tam s brunátným obličejem zaraženě seděl.

“Už jste dojedli?” Mluvila spíše na Hermionu než na chlapce, jež na ni zírali stejně tak jako zbytek síně, samozřejmě s výjimkou brunetky.

“Jo.” Řekl Ron se zatajeným dechem. “Jo, byla vynikající.”

Fleur si váhavě vzala polévku, chtěla se zdržet, co nejdéle to půjde, dokud se nedočká od knihomolky nějaké reakce, ale když si uvědomila, že jí Hermiona nic víc neřekne, obrátila se rychle na podpatku a se zavrčením zamířila zpátky ke svému stolu, kde se její kamarádky posmívaly jejímu selhání.

“Bon départ.” (Skvělý začátek.) Odette se smála tak moc, až se popadala za břicho.

“Ouais, on dirait vraiment que tu l'as fait manger dans la paume de ta main Fleur. Ce sera facile.” (Jojo, vážně to vypadalo, že ti vyloženě zobe z ruky, Fleur. Bude to snadné.) Zasmála se Veronique společně s rusovláskou, což způsobilo, že se blondýnka zamračila ještě víc.

“Tais-toi.” (Sklapni.) Fleur se se zamručením posadila, stále se červenala a zlostně míchala polévku. Ta fotka Hermiony, která byla v novinách nebyla dostatečně vystihující; v té černobílé fotce nebyly patrné její hnědé vlasy s blond pramínky, ukrývajícími se v jejích vlnitých kadeřích, ani zlaté tečky v jejích světle hnědých očích, nebo její opálená pleť, díky které vypadaly její zuby ještě bělejší.

“Tu ne vas pas sérieusement apres Hermiona Grangerová, n'est-ce pas?” (Nemyslíš to vážně, že chceš dostat Hermionu Grangerovou, že ne?) Zeptala se nevesele její 15ti letá sestra Garbrielle, která právě přišla.

“A?aires Occupe-toi de tes Gabrielle.” (Hleď si svého, Gabrielle.) Fleur zlostně pohlédla na menší a mladší verzi sebe sama.

“Vous allez rendre notre famille mauvaise. Grand mérre sera énervée si elle découvre que vous allez apres la fille en or.” (Pošpiníš a zneuctíš naši rodinu. Babička bude naštvaná, pokud zjistí, že se zajímáš o tu proslulo dívku.) Gabrielle probodávala svou sestru zlostným pohledem, unavena jejími rozmary.

“Si vous dites a grand-mere, je vais vous tuer.” (Pokud něco řekneš babičce, zabiju tě.) Fleur nakopla svou mladší sestru pod stolem a ta poskočila, načež kopla staršího sourozence zpět.

“Peu importe. Elle ne va jamais aller nalil toi de toute façon.” (Jak myslíš. Stejně u ní nemáš šanci.) Gabrielle zakoulela očima. “Elle a pomoc vaincre Voldemort et est la plus brillante sorciere de son âge. Tu n'as rien a lui o?rir.” (Pomohla porazit Voldemorta a je to nejchytřejší čarodějka svého věku. Nemáš jí co nabídnout.)

Veronique a Odette se hihňaly za svými sklenicemi dýňové šťávy a snažily se skrýt pobavení z jejich kamarádky, která vypadala, že jí každou chvíli začne stoupat pára z uší z toho, jak moc ji poznámky její sestry dopálily.

“Je suis le prochain a diriger le klanu Delacour.” (Jsem další na řadě, kdo bude vést klan Delacourů.) Fleur se napřímila, když se snažila vyřazovat autoritu.

“J'ai la richesse, le charme et la beauté. Je peux avoir quelqu'un que je veux.” (Mám bohatství, šarm a krásu. Dostanu kohokoli, koho budu chtít.) Pronesla pyšně Fleur a přehodila si vlasy přes rameno.

“N'importe qui peut excuser Hermiona Grangerová.” (Kohokoli kromě Hermiony Grangerové.)

Gabrielle se ušklíbla na starší vílu. “Je to pense pas qu'elle se soucie beaucoup de vos richesses, de votre charme ou de votre beauté. Elle n'est pas la fille ou le garçon hloupý que vous allez habituellement apres Fleur.” (Nemyslím si, že by jí šlo o tvé bohatství, šarm nebo krásu. Není to další hloupá dívka nebo chlapec, o které obvykle usiluješ, Fleur.)

Fleur se chystala přeskočit stůl a uškrtit svou nesnesitelnou malou sestřičku, kterou musela vzít s sebou, ale Veronique ji chytla za předloktí a začala ji uklidňovat.

“Maintenant maintenant Fleur. Ne va pas tuer ta soeur devant Hermione. Vous avez déja fait une mauvaise premiere impression.” (Ale no tak, Fleur. Přece nezabiješ svou sestru tady přímo před Hermionou. Už tak jsi udělala špatný první dojem.) Tmavovlasá dívka se zasmála, když viděla, jak se blondýna zuřivě červená. Vypadala, jako by měla každou chvíli vybuchnout, ale zklidnila se, když si všimla, jak se brunetka zvedá od stolu a míří se svými přáteli ke dveřím. Chvíli čekala a snažila se zoufale zjistit, co je ukryté pod tím volným hábitem, ale zdálo se, že každý měl stejný nápad odejít a jít spát a dostatečně tak blokovat jakoukoli šanci na výhled na Hermionino tělo ve který doufala.

“Allons-y. Je ne vais pas faire de programes avec elle ce soir.” (Prostě pojďme. Dnes večer už stejně žádný pokrok neudělám.) Zavrčela Fleur, když vstala a zamířila ke kočáru se svými přáteli a sestřičkou v závěsu.

/

Další den mířila Hermiona na hodinu pokročilých lektvarů jako obvykle s hlavou skloněnou ke své knize, když do ní někdo vrazil. “Promiň.” Hermiona vzhlédla, ale nikoho před sebou neviděla. Podívala se za sebe, ale viděla jen studenty mířící do svých tříd jako obvykle. Nezdálo se, že by někdo z nich byl naštvaný. 'To je zvláštní.’ Hermiona zmateně svraštila čelo, než se zdráhavě rozhodla pokračovat v cestě. Možná, že byla zvědavá, do koho vrazila, ale teď měla mnohem větší obavy z toho, že přijde pozdě na hodinu. Sedm let, co studovala v Bradavicích, nikdy nepřišla pozdě a rozhodně si teď nehodlala pošpinit si svou dokonalou pověst.

Ve chvíli kdy otevřela dveře do učebny, se ji málem zastavilo srdce; všimla si té nesnesitelné blondýnky, sedící ve třídě mezi ostatními studenty společně se svými dvěma kamarádkámi. Navíc v rohu zahlédla osamoceného Viktora Kruma, který vypadal, že je hluboko ve svých myšlenkách. ’No super.' Zavrčela v duchu Hermiona, když se pokusila nepozorovaně vklouznout do třídy. Zamířila k neobsazenému stolu v naději, že Harrymu podrží místo, a vyhne se tak přiřazení do dvojice s Viktorem nebo tou dívkou.

K jejímu zděšení se zdálo, že si jí Viktor všiml hned potom, co vešla dovnitř a posadil se vedle ní. “Ahój.” Pozdravil a rozpačitě se na brunetku usmál, snažil se mluvit cizím jazykem jak nejlépe dovedl, když mluvil se zlatou dívkou.

“A-ahoj.” Odvětila Hermiona a začervenala se pod tíhou jeho upřeného pohledu.

Rozhovor, který mezi nimi probíhal, nezůstal bez povšimnutí. Fleur, která seděla vzadu je rozzuřeně pozorovala. Když Hermiona procházela kolem ní, měla v úmyslu zvednout se a posadit se vedle ní, ale ve chvíli, kdy vstala ze svého místa, jí předběhl Viktor. ’Ten zatracený Bulhar by měl raději držet ty své špinavé pracky daleko od ní, pokud ví, co je pro něj dobré.’ Překřížila paže a probodávala ho pohledem, zatímco Veronique a Odette vyprskly smíchy, což blondýnku podráždilo ještě víc.

Hermiona se podívala za sebe, aby zjistila, čemu se ty dvě dívky smějí. Nebyla si jistá, ale zdálo se, že to má něco společného s tou blondýnkou a jejím naštvaným výrazem, což ji těšilo. Když se otočila směrem ke dveřím, téměř vydechla úlevou, když zahlédla, jak si to do učebny míří kštice tmavých vlasů.

“Harry!” Hermiona se usmála na svého přítele, který jí úsměv oplatil, trochu zmatený tím, že Viktor je jejím partnerem. “Je mi to hrozně líto, Viktore.” Brunetka se obrátila ke slavnému chytači a snažila se, aby její odmítnutí působilo mile. “Ale Harry a já jsme se už předtím dohodli, že budeme pracovat spolu.” Bulharův obličej se zachmuřil zklamáním, vypadal jako právě odkopnuté štěně. “A-ale-” Hermiona se zarazila, když pocítila pocit viny, když si všimla jeho skleslé tváře. “Pokud budeme mít jinou společnou hodinu, tak bychom mohli být partnery tam.”

Viktorova tvář se náhle rozzářila, když se tu nebelvírskou šprtku usmál. “Tó bych byl moc rád Her-mi-o-hno.”

Hermiona se nadechla, aby ho opravila, ale rozmyslela si to, když vstal, aby se odebral do své lavice. Navíc se přeci snažil.

Na Fleuřině tváří se objevil spokojený úšklebek, když sledovala, jak Hermiona poslala toho chytače pryč a jeho místo zaujal Harry. 'To mu patří.' Zafuněla Fleur a naštvaně na něho zahlížela. Ale její úsměv se pomalu rozplynul a tvářila se ještě nevraživěji, když jí došlo, že Viktor míří směrem k ní. Rozhlédla se po třídě a zjistila, že jediné volné místo je to vedle ní. V duchu vykřikla, když si Viktor přisedl, načež se její kamarádky rozesmály ještě více. ’Přísahám, že ty holky jednou vážně zabiju.'

Hermiona se na Harryho vděčně usmála, když si přisedl vedle ni. Vytáhla svou učebnici lektvarů a snažila se ignoroval hlasitý smích, ozývající se ze zadní části učebny.

“Hermiono, něco ti upadlo.” Harry se sehnul k zemi a zvedl přeložený kousek papíru. “To není moje.” Odpověděla Hermiona, když pohlédla na papír, který svíral v ruce.

“Vypadl z tvé knihy lektvarů a je na něm tvoje jméno.” Harry ho otočil a ukázal na její jméno, napsané úhlednou kurzívou.

“To je zvláštní.” Zamračila se, popadla ten kus pergamenu a ihned jej otevřela. Po přečtení několika řádků povytáhla údivem obočí.

“Co se tam píše?” Harry se posunul blíž, aby si ho také přečetl, ale Hermiona ho rychle zmuchlala.

“Nic zajímavého.” Odpověděla a nacpala papírek do tašky, zatímco Harry pokrčil rameny.

Poté, co hodila pergamen do tašky, si nemohla pomoci, ale zmateně svraštila čelo nad tím, co v něm stálo. Ohlédla se přes rameno na blondýnu, která seděla vzadu, a která vypadala, jako by se pokoušela něco rozluštit, ale rychle se otočila zase zpátky, když Fleur zachytila její upřený pohled, a když na ní a mrkla s tím jejím nesnesitelně sebevědomým pohledem, který měla na tváři téměř 24/7. Hermiona se znovu podívala dolů na svou tašku a zamyslela se nad vzkazem, který v ní byl ukrytý, a jehož první řádka se jí vryla do paměti: 'Nevěř Fleur Delacourové.'

2

Hermiona se v knihovně uvelebila na svém obvyklém místě. Byla vděčná za to, že je ve své svatyni, pryč od všech těch nových studentů a jejich zvědavých pohledů. Začínala se cítit jako nějaké zvíře v zoo, zatímco všichni ti nový studenti byli jako návštěvníci zamlžující sklo svým dechem. Od té doby, kdy ona, Harry a Ron porazili Voldemorta v oboru záhad v jejich pátém ročníku za pomocí Fénixova řádu samozřejmě se zdálo, že je teď jako magnet na lidi. Předpokládala, že je to kvůli tomu, že je nyní něco jako celebrita, už nebyla tou šedou myškou, kterou bývala, ale její čas o samotě měla ráda pořád stejně.

Vytáhla svou knihu dějin čar a kouzel, kus pergamenu a brk, připravená rozptýlit se vypracováním domácím úkolu. Jakmile se sklonila ke knize a její brk se dotkl pergamenu, ucítila, jak ji proběhl mráz po zádech. 'Zatraceně, vypadá to, že si dneska neoddychnu.' Povzdechla si brunetka v duchu; znovu na sobě ucítila něčí upřený pohled a byla si naprosto jistá, komu patří. Chtěla samou úzkostí vykřiknout; domnívala se, že knihovna bude nejbezpečnějším místem, kam se před lidmi schovat, ale zdálo se, že osud ji nepřeje a hodlá ji trestat.

I přesto, že díky zvuku podpatků klapajících o podlahu zaslechla, jak se někdo blíží, neodtrhla zrak od svého domácího úkolu. Rozhodla se, že bude pokračovat i přes veškeré nepohodlí a nedá té blondýnce nic zadarmo. Pokud byl dopis, který dostala, alespoň z části pravdivý - což se zdálo že je - znamenalo by to, že by to Fleur Delacourovou jen povzbudilo, kdyby ji poskytla byť jen sebemenší kousek uznání, i kdyby mělo být negativní.

Když slyšela, jak židle vedle ní vrže po podlaze, musela se kousnout do jazyka, aby nic neřekla. Díky děsivému tichu knihovny, zněl ten zvuk ještě víc provokativně. Zachovala si neutrální tvář a předstírala, že nic neslyší, když se víla elegantně posadila na volné místo vedle ní; vytáhla své knihy a pohodila je hlasitě na stůl, což v Hermioně vyvolalo pocit, že se víla snaží upoutat její pozornost. Naneštěstí pro Fleur, takové dětinské chování na zlatou dívku neplatilo; pokud něco, tak to Hermionu jen povzbudilo, aby stále držela jazyk za zuby, a přimělo ji to tu blondýnku ostře ignorovat.

Fleur musela zadržet mrzutý povzdech, když Hermiona ani necukla, a ani se nepodívala kdo se to rozhodl sednout vedle ní. Dalo se s jistotou říct, že blondýnka nebyla zvykla na to, že ji někdo ignoruje a přinejmenším nevěděla, jak s tím naložit, proto se rozhodla napodobit dívku vedle sebe a pustit se do vlastních úkolů.

Hermiona se musela přimět, aby překvapeně nezvedla obočí, když si uvědomila, že se s ní Fleur nesnaží okamžitě bavit, ale místo toho vedle ní tiše pracuje. Hermiona čekala, že ji Fleur začne vyrušovat jako vzteklé dítě, které zlobí, aby si vymohlo pozornost, ale zdálo se, že blondýna není tak nezralá, jak si Hermiona myslela. Skoro vydechla úlevou, když začala mít pocit, že by skutečně mohla v klidu pracovat s Fleur sedící vedle ní, ale byla to jen prchavá myšlenka. Deset minut poté, co se blondýnka objevila, začaly její modré oči směřovat k Hermioně; cítila, jak ji spaluje její upřený pohled, až se ji chtělo vykřiknout.

Fleur se skutečně snažila soustředit na svou práci, ale nedokázala se přimět, aby se pořád letmo neohlížela na dívku vedle sebe a neustále si ji neprohlížela. Všimla si vrásky na jejím čele, která se objevila, kdy se snažila vyřešit nějaký problém, jak špulila rty, když ho vyřešila nebo způsobu, jakým si zastrčila vlasy za ucho, když začala být nervózní a jak lehce poklepávala konečky prstů o stůl, když byla podrážděná. Tak počkat…nervózní…podrážděná…'Zdá se, že jsem přistižena při činu.’ Proklínala se Fleur. Chtěla, aby na ni nebelvírka promluvila první, ale zdá se, že její obvyklá taktika na někoho jako je Hermiona Grangerová, nezabírá.

“Ty jsi Hermiona Grangerová, oui?” Zeptala se Fleur a konečně tak přerušila nepříjemné ticho.

“Jojo.” Odvětila Hermiona, aniž by vzhlédla od svého pergamenu ve snaze odradit tu druhou dívku.

Fleur v reakci na Hermioninu strohost, jen něco tiše zabručela. Poklepávala brkem o pergamen a snažila se vymyslet něco chytrého, co by mohla říct, jen aby tak upoutala její pozornost. Chtěla s ní navázat oční kontakt a zahájit rozhovor.

“Četla jsem tvůj článek o domácích skřítcích.” Fleur dělala, jako že si do pergamenu něco zapisuje, aby předstírala nezájem, ale místo toho si ve skutečnosti kreslila.

“To je mile.” Zamumlala brunetka.

“Připadal mi jaksi…nedostatečný.” Fleur pokračovala v kreslení a čekala, jak bude druhá dívka reagovat.

“Díky. Počkej, co?” Hermiona konečně vzhlédla od svého domácího úkolu s překvapeným výrazem, zatímco Fleur musela skrýt pobavený úsměv, který se ji dral na tvář. “Většina lidi ho shledala chytrým.”

“Většina lidí je jako stádo ovcí.” Fleur pokrčila rameny a pokračovala ve svém umění.

“Co na něm bylo tak nedostatečného?” Hermiona zírala na blondýnku, která se zdála příliš zaneprázdněná, než aby se plně věnovala jejich rozhovoru. “Že si domácí skřítci zaslouží respekt? Rovnoprávnost? Svobodu?”

“Non.” Fleur konečně odložila brk. Ve skrytu duše byla spokojená. Přišlo ji rozkošné, jak snadno se nechala ta proslulá dívka rozčepýřit kvůli několika málo slovům. Pozvedla své světle modré oči, aby se konečně střetly s těmi rozzlobenými hnědými, připadalo ji, jakoby ji ty zlaté skvrny v nich ukryté přímo spalovaly. “Nejsem nijak úzkoprsá. Nicméně ve tvém článku postrádám jakoukoli zmíňku o domácích skřítcích, se kterými by jsi skutečně mluvila.” Hermiona jen překvapeně otevřela ústa, na takovou odpověď nebyla vůbec připravena.

“Z tvoji reakce usuzuji, že jsi o ničem z toho ani s jedním domácím skřítkem nemluvila. Kdo jsi, aby si rozhodovala, co je nejlepší pro celý druh? Zajímá tě vůbec, co chtějí oni sami?”

“Samozřejmě, že zajímá!” Odpověděla nakonec Hermiona; ta francouzská dívka ji naprosto zaskočila. Hermiona předpokládala, že první věc, kterou Fleur řekne, bude nějaká ubohá balící fráze, Fleur ale místo toho napadla její článek.

“Tak proto ses jich ptala?” Zeptala se Fleur kousavě.

“No…já…” Pro jednou byla Hermiona trochu bezradná a nevěděla, co říct. Fleur měla pravdu, ale Hermiona to nechtěla přiznat. “Kdo by takové věci nechtěl?”

“Nevím, třeba právě domácí skřítci.” Fleur pokrčila rameny. Hermiona se chystala něco říct, ale víla usoudila, že by měla raději lépe vysvětlit, co tím myslela, dřív něž to zajde příliš daleko. “Nechápej mě špatně, já s tebou souhlasím. Jen si myslím, že by sis napřed měla promluvit aspoň s jedním nebo dvěma domácími skřítky, než začneš bojovat bitvu, kterou oni sami třeba ani nechtějí. Nebo alespoň ne teď. Změny se nedějí přes noc.”

“Na tom co říkáš, možná něco bude.” Zabručela Hermiona a obrátila svou pozornost zpátky k domácímu úkolu.

“Omlouvám se. Napadla jsem tvůj článek, aniž bych se pořádně představila. Já jsem-”

“Já vím, kdo jsi.” Přerušila ji Hermiona, letmo pohlédla na Fleuřinu nataženou ruku, a nechala ji nevybíravě viset ve vzduchu.

“Ach?” Fleur stáhla ruku zpět a na tváři se ji objevil šibalský úsměv. 'Je temperamentní. To se mi líbí.’ Pomyslela si, když se naklonila trochu víc k brunetce a nepatrně tak narušila její osobní prostor.

“Fleur Delacourová.” Hermiona položila brk na stůl a otočila se k blondýnce s nečitelným výrazem ve tváři. Zdálo se, že Fleuřina blízkost na ní nemá žádný vliv. “Spíše známa jako Fleur dobyvatelka. Dědička Delacourovic klanu. Bohatá, krásná a hlavně nesoucí titul. Myslí si, že vlastní všechny a všechno.” Z Fleuřiny tváře se pomalu vytrácel suverénní úsměv; zdálo se, že ji někdo zaprodal. “Každé slovo, které vysloví, má postranní úmysl a nečestný záměr. Vnímá lidi jako předměty a trofeje, jako další zářezy na její pažbě, jako další věci, které vlastní a které může zničit. Každá osoba, která s ní měla co dočinění, toho litovala, Nevěř jí.”

“K-kde jsi takové věci slyšela?” Byla jediná věc, kterou ze sebe Fleur dokázala ve svém šokovaném stavu dostat, zatímco si Hermiona balila svoje věci.

“Mám své zdroje, ale to, co se snažím říct, je…” Hermiona vstala, přehodila si tašku přes rameno a podívala se na vílu s naprostým odporem. “…že mě před tebou varovali.”

“Kdo tě varoval?” Fleur pod stolem zaťala ruce v pěst, aby si zachovala klid a nevinný výraz.

“Přísahala jsem, že to neřeknu, ale hodně štěstí s tvým dalším úlovkem.” Hermiona obdařila Fleur falešným úsměvem. Představovala si, že by Hermiona nasadila stejný úsměv, kdyby se měla dívat, jak se blondýnka dusí a umírá.

'Sakra.' Zaklela Fleur v duchu, když sledovala vzdalující se siluetu Hermiony. Nikdo ji nikdy tak pohotově neodmítnul. Chvíli tam jen tak seděla a vstřebávala její slova, načež vstala a ledabyle naházela věci do batohu. Odstrčila židli a naštvaně pochodovala zpět ke kočáru.

Když vtrhla zpět do haly Krásnohůlského kočáru, ostatní studenti téměř odskakovali běsnící víle z cesty, aby se vyhnuli jejímu hněvu. Sotva to registrovala a mířila rovnou do svého pokoje, práskla za sebou dveřmi a posadila se na židli. Vytáhla svůj kožený deník, zamumlala zaklínadlo, aby ho odemkla, a začala zuřivě psát, ale zdálo se, že i samotné psaní ji rozčiluje. Nevěděla, co chce říct, ani jak vyjádřit slovy, jak se cítila. Nakonec odhodila brk stranou, popadla pastelky a začala kreslit.

Kreslila první věc, která ji přišla na mysl a která se natrvalo vryla do její paměti. Nebyly to její ňadra, zadek nebo nohy. Byly to její oči. Způsob, jakým se na ni dívaly, a vášeň kterou v nich zahlédla. Nemohla tu představu dostat z mysli. Byla tak ponořená do kreslení, její ruka se pohybovala rychle, když do hnědé barvy vykreslovala střípky zlata, že ani neslyšela, jak se za ní tiše otevřely dveře. Neslyšela ani tiché kroky, které se pomalu přibližovaly, když se ji náhle zmocnil šestý smyl a rychle zaklapla deník.

“Copak jsi kreslila?” Zeptala se Veronique a zvědavě naklonila hlavu na stranu.

“Do toho ti nic není.” Odpověděla Fleur a zahleděla se na svou kamarádku přes rameno.

“Co tě tak vytočilo? Ta záležitost s tou Grangerovic holkou se nevyvíjí dobře?” Tmavovlasá dívka se ušklíbla.

“Zdá se, že ji přede mnou někdo varoval.” Řekla Fleur, když hodila svůj deník zpět do tašky.

“Kdo si myslíš, že to udělal?” Zeptala se Veronique, zatímco si znuděně prohlížela svoje nehty.

“Nevím. Možná Angelique, nebo někdo jiný, kdo mě nenávidí.” Zavrčela Fleur.

“To znamená, že to může být kdokoli.” Zasmála se Veronique, načež na ni Fleur vrhla nevraživý pohled. “Ale no tak, Fleur. Nerozčiluj se tak.” Přistoupila blíž k trucovité blondýně a začala ji masírovat ramena, což ovšem Fleur ještě více znervóznilo. “Prohrát se mnou nemusí být tak zlé.” Zašeptala Veronique, když přitiskla rty k Fleuřině uchu, což způsobilo, že víle projel mráz po zádech. “Mohu změnit prohru v něco moc příjemného…” Fleur zavřela oči, když ji Veronique začala pomaloučku líbat na krku, zatímco její ruce stékaly po jejich pažích. “Vše, co musíš udělat, je…” Její ruce se dostaly k Fleuřiným šatům a začaly je pomalu vyhrnovat nahoru. “…říct, že to vzdáváš.”

“Nikdy.” Zavrčela Fleur, otevřela oči a popadla ruce své kamarádky, dříve, než by se dostaly příliš daleko.

“Uvidíme.” Zasmála se Veronique, když ustoupila od naježené blondýnky.

“Nemáš na práci mučení nováčků nebo něco takového?” Zamručela Fleur a postavila se.

“Už se stalo.” Veronique se usmála a mrkla na zamračenou vílu.

“Půjdeme na večeři?”

“Třeba. Jak chceš.” Odpověděla Fleur nevrle když vycházely z pokoje.

/

Hermiona si lehce povzdechla, když se posadila k nebelvírskému stolu; od začátku nového školní roku uběhl teprve týden, a její trpělivost už byla ta tam. Nebylo pro ní zrovna lehké vyrovnat se se vší tou pozorností, které se ji dostávalo od vrstevníků poté, co zlaté trio porazilo Voldemorta a byla vděčná, když vzrušení okolí nich na konci šestého ročníku pomalu odeznívalo. Teď tady ale byly dvě nové kouzelnické školy, nadšené z toho, že se setkají s tou jedinečnou trojicí, která svrhla temného pána. Nejhorší na tom všem byla rozhodně Fleur Delacourová, něco Hermioně říkalo, že ta blondýnka bude docela oříšek. Proto byla vděčná, že byl někdo tak laskavý a varoval ji; v opačném případě by ji pravděpodobně dala férovou šanci.

“Někdo tady vypadá vyčerpaně.” Uchechtla se Ginny, když si nabrala jídlo na talíř a posadila se vedle Hermiony.

“Byl to dlouhý den.” Zamumlala Hermiona.

“Kde jsou kluci?” Zeptala se Ginny s plnou pusou.

“Kdo ví.” Hermiona pokrčila rameny. “Jsem ráda, že teď nemusím poslouchat Rona, jak básní o Viktoru Krumovi.”

“Slyšela jsem, že se mu líbíš. Už tě pozval na rande?” Zeptala se drze Ginny a šťouchla ji do ramena.

“Nebuď směšná. Sotva jsme spolu promluvili.” Hermiona obrátila oči v sloup a usrkla trochu dýňové šťávy.

“Ale aspoň jste spolu mluvili ne? Už slyším v dáli svatební zvony.” Zasmála se Ginny. “Hermiona Grangerová, Bradavická krasotinka znovu zasahuje.”

“Tak mi říkají?” Zeptala se Hermiona, která se cítila tak poníženě, že se zakuckala a málem vyplivla nápoj.

“Ale ne, tak ti říkám já.” Uchechtla se Ginny, zatímco štípla Hermionu do její červenající se tváře.

“Mohla bys toho nechat?!” Vyjekla Hermiona a setřásla zrzčinu ruku ze svého obličeje, což rozesmálo Ginny ještě víc. “Upřímně, někdy se chováš stejně hloupě jako Harry a Ron.”

“Když to říkáš.” Ginny pokrčila rameny a vrátila se ke svému jídlu.

“Ahoj Hermiono, ahoj Ginny.” Harry se usmál a posadil se naproti, následován Ronem, který si začal cpát do pusy tolik jídla, kolik se mu tam jen vešlo.

“Hej, Hermiono, ta nová blondýna sem zase zírá.” Ozval se Ron s plnou pusou kuřecích křidélek.

Podíval se na Fleur a vyslal jejím směrem, dle svého mínění, naprosto okouzlující úsměv.

“Prosím, nepodporuj ji v tom Ronalde.” Zamručela Hermiona.

“Ooooch, konečně se něco děje.” Zazubila se Ginny a otočila se. “O které blondýně je řeč?”

“O Fleur Delacourové. To je ta, která sedí u havraspárského stolu a nemůže odtrhnout oči od Hermiony.” Řekl Harry a kývl směrem k Fleur.

“Fleur, její vlasy vzplanou, pokud na ni budeš pořád takhle zírat.” Řekla Veronique a štípla blondýnku pod stolem tak, že nadskočila.

“Sklapni. Jen jsem se zamyslela.” Zavrčela Fleur. Vrátila se ke svému jídlu a bodla do něj vidličkou trochu větší silou, než bylo nutné. Ignorovala úsměv, který vyslal jejím směrem ten zrzek, stejně jako i zvídavý pohled jiné rusovlásky. Zdálo se, že byla žhavé téma ke konverzaci.

“Zatraceně. Je vážně krásná.” Hvízdla Ginny, když si prohlížela Fleur.

“Mohla bys na ni přestat tak zírat?!” Zasyčela Hermiona a strčila do Ginny. “Jsi vážně hrozně nenápadná!”

“Takže ona na nás může zírat, ale já na ni ne?” Zeptala se Ginny naštvaně.

“Proč se chováš tak divně, když přijde řeč na Fleur, Miono?” Zeptal se Ron a předklonil se.

“Má to něco společného s tím dopisem?” Harry pozvedl obočí.

“Dopisem? Jakým dopisem? Ukaž mi ho!” Ginny popadla Hermionin hábit a začala s ním nedočkavě třást.

“To si lidi nemůžete prostě hledět svého?” Hemriona se s hněvem ve tváři podívala na všechny okolo, ale nezdálo se, že by je to odradilo, protože na ni všichni hleděli plni očekávání. “Fajn! Ať je po vašem!” Vytáhla dopis z tašky a hodila ho mezi ně na stůl.

Ginny díky svým rychlým reflexům byla první, kdo ho sebral. Spěšně ho rozložila, a když ho četla, oči ji těkaly ze strany na stranu. Čím více toho přečetla, tím více zvedala obočí. “Zatraceně…” Pak ho podala Harrymu. 'To je teda něco.' Pomyslel si, když se přes rameno zahleděla na tu blondýnku.

“No…” Harry vypadal, jako by neměl slov, když předal pergamen Ronovi.

“Hádám, že to vysvětluje, proč na tebe pořád tak zírá.” Řekl Ron, když podával papír zpět Hermione. “Myslíte, že bych mohl být taky na jejím seznamu?”

“Blbečku!” Ginny ho kopla pod stolem, načež Ron ublíženě vyjekl. “Proč bys proboha chtěl být dalším z jejích úlovků?”

“Tak se na ni podívej! Kdo by-”

“Zapomeň, že jsem se vůbec ptala.” Ginny zakoulela očima a obrátila pozornost zpět k brunetce. “Otravuje tě hodně Hermiono? Chceš, abych si s ní promluvila?!”

“Ne.” Hermiona zavrtěla hlavou a usmála se nad ochranitelskými sklony své kamarádky. “Pokusila se se mnou mluvit, ale nebyla příliš troufalá.”

“Pokud by si myslela, že s někým chodíš, tak by toho třeba nechala.” Harry pokrčil rameny.

“Ach, a s kým bych to měla chodit?” Hermiona pozvedla obočí.

“S Ginny Weasleyovou, samozřejmě. S budoucí kapitánkou Holyheadských harpyjí.” Zrzka se zazubila, objala Hermionu kolem ramen a přitáhla si ji těsněji k sobě. Potom vyslala další nevraživý pohled Fleuřiným směrem, zatímco chlapci se téměř zadusili jídlem.

Fleuřino obvyklé klidné vystupování se na vteřinu vytratilo a vystřídal ho školovaný pohled, když si všimla, jak se ta zrzka tiskne k Hermioně, přičemž ta stejná dívka vyslala jejím směrem nasupený pohled.

“Omlouvám se, chtě-” Nervózní šesťák z mrzimoru poklepal na Fleuřino rameno. Ve chvíli, kdy se na něho otočila s nenávistným pohledem ve tváři, se zdálo, že se ten štíhlý, vysoký brunet scvrkává pod tíhou jejího pohledu.

“Non.” Bylo vše, co řekla, než obrátila svou pozornost zpátky k nebelvírskému stolu. “A-ale-já-”

“Non. Nepůjdu s tebou na rande.” Pak náhle vstala a vyřítila se pryč z velké síně. Obě její přítelkyně ji vzápětí spěšně následovaly.

“Podle tvého chování usuzuji, že to s Hermionou Grangerovou nejde moc dobře, co?” Zeptala se Odette, když váhavě přistoupila k rozčílené blondýnce, která se opírala o vchod do velké síně.

“Někdo ji před naší drahou Fleur varoval.” Ušklíbla se Veronique, když se opřela o zeď vedle Fleur, která ji věnovala tvrdý pohled.

“Kdo?” Odette pozvedla obočí.

“To je otázka za milion galeonů.” Blondýnka zkřížila ruce na prsou, pohlédla stranou a prohlížela si středověkou architekturu.

“No, řekla jsi, že chceš výzvu.” Veronique se zasmála, čímž si vysloužila šťouchanec loktem do žeber od rozzuřené víly.

“Takže mezi sebou máme zrádce.” Pronesla Odette, když pozorovala studenty, kteří se valili ze síně a kteří se začali ubírat do svých kolejí.

“Už to tak vypadá.” Veronique si hrála s křížem visícím na jejím krku. Nesmírně toužila po tom ho otevřít a šlehnout si. “Všechno je teď proti tobě Fleur. Už jsi prozrazená, a navíc má holku.”

“Jo, jasně. Není možné, aby Hermiona Grangerová chodila s tou holkou.” Fleur obrátila oči v sloup. Snažila se působit lhostejně a zbavit se toho neznámého bodnutí nejistoty. “Je až příliš zaneprázdněná učením, na to aby randila, když je její nos pořád v nějaké knize.”

“Pořád lepší, než ho nosit pyšně nahoře.” Hermiona se snažila zadržet smích, když viděla, jak se na vílině jinak vždy sebevědomé tváři objevil vážný a pobledlý výraz. Fleur rozhodně nečekala, že knihomolka půjde zrovna kolem, nebo že bude rozumět či dokonce mluvit jejím rodným jazykem.

“Ty mluvíš francouzsky…?” Odette položila tu zřejmou otázku, na kterou byla její kamarádka příliš oněmělá úžasem, než aby ji položila sama.

“Trochu.” Hermiona pokrčila rameny, když odcházela spolu se smějící se Ginny. Nejmladší z Weasliovic rodiny neměla ani tušení, co její kamarádka právě řekla, ale když viděla ty tři dívky oněmělé šokem, zejména pak tu blondýnu, tak si nemohla pomoct, ale velmi ji to pobavilo. Tohle bude přinejmenším zajímavý rok, pomyslela si.

“Takže…pošleš mi ty peníze na účet hned nebo-” Veronique pohlédla na vílu svýma olivově zelenýma očima, v nichž se skvěla pobavená jiskřička, čímž si vysloužila další tvrdý úder do žeber.

3

“Dobré ráno, zlato!” Ginny se v jídelně s úsměvem posadila vedle knihomolky a vtiskla jí na tvář hudlana, čímž účinně odvrátila její pozornost od rozečtené knihy.

“Opravdu nečekáš, že se toho budu účastnit, že ne?” Pronesla Hermiona, zatímco si otírala poslintanou tvář, a upřeně hleděla na zrzku, která se už nacpávala.

“Hele! Mohla bys na tom být mnohem hůř, Hermiono Grangerová.” Ginny ukázala klobásou na brunetku.

“Myslím, že byste byly rozkošný pár.” Ozval se zasněný hlas Lenky, která se posadila naproti.

“Děkuji, Lenko.” Ginny se s plnou pusou usmála.

“Prosím, nepodporuj ji v tom.” Povzdechla si Hermiona.

“Pardon, mohu?” Pronesl někdo za brunetkou hlasem s výrazným přízvukem.

“Ano?” Hermiona se otočila a uviděla karmínově červenou uniformu kruvalského studenta. Chlapec měl blond vlasy, světlé hnědé oči a mohutnou čelist. Zdálo se, že si za zády nervózně proplétal své velké, silné ruce.

“Tak mě napadlo, jestli bys my nechtěla dělat společnost příští víkend v Prasinkách…” Nervózně polkl a pokračoval “…víš, jako rande.”

“No,” Soukala ze sebe překvapená Hermiona, ale byla hrubě přerušena nejmladší z Weasleyů.

“Promiň, kámo. Už je zadaná!” Ginny se na něj troufale usmála, zatímco ovinula ruku kolem Hermiony.

“Aha… Chápu.” Tváře mu lehce zrůžověly studem. “Hrozně se omlouvám. To jsem nevěděl.” “Naprosto nic se nestalo.” Hermiona se na chlapce soucitně podívala. Teprve až když s poraženeckým výrazem trochu poodešel, střelila pohledem na chechtající se rusovlásku. “Musíš být takový spratek?” Ginny zakňučela, když jí Hermiona rázně dupla na nohu a odstrčila ji.

“Právě tě pozval na rande přímo přede mnou, Miono!” Ginny oplatila Hermioně nasupený pohled. “Máš vůbec představu, jak se cítím!? Zajímá tě to vůbec?!”

“Ginervo Weasleyová.” Procedila Hermiona. “Okamžitě ztiš hlas.” Tváře se jí začaly rozpalovat, když si všimla, že Ginnina hlasitá scéna upoutala pozornost několika nebelvírských studentů.

“Problémy v ráji?” Zasmál se Ron, když se posadil vedle Lenky.

“Ronalde, můžeš prosím tě říct své sestře, ať se ovládá?” Zabručela Hermiona.

“Nemůžu si pomoct, Hermiono! Svoje city k tobě nedokážu ovládat.” Ginny popadla brunetčinu ruku a přitáhla si ji blíž k sobě. “Miluji tě a dohání mě k šílenství, když vidím, jak se na tebe lidi dívají.”

“Dobře, to by stačilo.” Hermiona vymanila ruku z kamarádčina těsného sevření a vstala. “Jsi ta nejsměšnější osoba, jakou jsem kdy poznala a dostatečně jsi mi zkazila snídani.” Řekla Hermiona a popadla tašku.

“Taky tě miluju, zlato!” Zakřičela Ginny dostatečně nahlas, aby ji slyšela celá jídelna, když sledovala, jak Hermiona s dupotem odchází.

“Ta tě zabije, víš to, že jo?” Zadíval se Ron udiveně na mladší sestru. Možná že nebyl považován za zrovna toho nejchytřejšího z jejich trojky, ale ani on nebyl tak hloupý nebo statečný, aby naštval Hermionu Grangerovou. Alespoň ne úmyslně.

“Myslíš, že jsem to přehnala?” Zasmála se Ginny.

“Myslím, že jsi předvedla skvělý výkon, Ginny.” Lenka se na rusovlásku zasněně usmála. “Jsi fantastická herečka.”

“Děkuji, Lenko.” Pronesla Ginny a pyšně se usmála. “Je milé vidět, že někdo oceňuje mou dřinu a obětavost.”

Na druhé straně místnosti upřeně sledovala celou scénu u nebelvírskému stolu Fleur. Okolnosti jí nehrály do karet a ta majetnická zrzka rozhodně věstila jen potíže. Všimla si, jak Hermiona nasupeně odkráčela a krátce si pohrávala s myšlenkou jít za ní, ale rozmyslela si to. Obrátila pozornost zpátky k nebelvírskému stolu, kde ji zaujalo něco, čeho si předtím nevšimla. Blondýnka, která se předtím bavila s oběma dívkami, na sobě neměla nebelvírský, ale havraspárský hábit. 'Zajímavé…. možná moje situace není tak beznadějná, jak jsem si myslela.'

“Co se ti honí hlavou Fleur?” Usmála se na ni Odette.

“Kuje pikle.” Veronique odpověděla za blondýnku, když si ukousla z toustu.

“Aha? Co plánuješ?” Odette se zvědavě naklonila ke kamarádce.

“Nic.” Fleur položila vidličku a vstala, když si všimla, že se Lenka zvedá od stolu a odchází.

“Hodně štěstí!” Vyhrkla Veronique, když viděla, jak Fleur přidává do kroku, aby dohnala studentku z havraspáru, než se jí ztratí z očí.

Fleur sledovala, jak Lenka zmizela v jedné z koupelen. 'Perfektní.' Usmála se, když vešla do koupelny a všimla si, že tam není nikdo, kdo by je vyrušoval. Došla k umyvadlu a překontrolovala si v zrcadle make-up. Jemně ho roztírala prsty na místech, o nichž si myslela, že nejsou dokonalá, a předstírala nezájem, když blondýnka vyšla z kabinky.

“Ahoj.” Řekla Lenka a usmála se na Fleur, zatímco si myla ruce.

“Bonjour.” Fleur se letmo podívala na studentku z havraspáru a snažila se nasadit co nejvlídnější úsměv.

“Ty patříš ke studentkám z Krásnohůlek, že?” Lenka otočila kohoutkem a začala si sušit ruce papírovým ručníkem.

“Oui.” Usmála se Fleur a svou pozornost naplno zaměřila na blondýnku. “Jsem Fleur Delacourová. Ráda tě poznávám.”

“Lenka Láskorádová.” Usmála se a potřásla Fleur pravicí.

“Lenka Láskorádová … To mi zní povědomě.” Fleur nažhavila mozkové závity a snažila se rozpomenout, kde jen to jméno slyšela. A pak jí to došlo. “Pomohlas porazit temného pána, n'est pas?”

“Zásluhy patří hlavně Harrymu, Hermioně a Ronovi. Já v tom celém sehrála jen malou roli.” Lenka si nepřítomně prohlížela místnost. Její pohled spočinul na rohu za Fleur. Zdálo se, jako by tam něco spatřila.

“Nebuď tak skromná. Porazit temného pána v tak mladém věku…” Fleur zmateně svraštila obočí, když si všimla, že jí dívka nevěnuje pozornost. “Nezáleží na tom, jak velký máš na tom podíl, nebyl to lehký úkol.” Fleur se podívala přes rameno do rohu, kterému, jak se zdálo, Lenka věnovala velkou pozornost. Byla však zmatená, protože tam nic neviděla. Chvíli tam jen mlčky postávaly, nezdálo se, že by Lenka byla zrovna upovídaná. Fleur si také čestně přiznala, že blondýnka není tak docela duchem přítomná. 'Možná jsem si vybrala špatnou osobu, ze které bych se pokusila získat informace.'

“Chtěla ses mě zeptat na Hermionu, že?” Fleur prudce obrátila zrak na dívku, která se se zasněným pohledem v očích pohupovala.

“Na Hermionu?” Fleur předstírala naivitu.

“Sleduješ ji od té doby, co jsi přijela.” Luna naklonila hlavu a opírala se o umyvadlo. Pronesla to tak všedně, jako by říkala něco, co se samo sebou ví.

“Nemám ponětí, o čem to mluvíš.” Fleur nahodila neutrální výraz a snažila se skrýt rozpaky. 'To to bylo tak vidět?’

“Líbí se ti.” Dívka z Krásnohůlek byla opět zmatená. Úplně ji rozhodilo, jak nenuceně a nonšalantně s ní Lenka jedná.

“Ne-nelíbí se mi. Já…” Fleur se začala malinko červenat.

“To je v pořádku. Nemusíš se stydět.” Usmála se Lenka. “Hermiona je geniální a stala se z ní krásná dívka.”

“Oui…to ano, ale-”

“Stejně je to docela škoda.” Lenka odstoupila od umyvadla a zamířila ke dveřím.

“Co je škoda?” Fleur se otočila a pozorovala tu zvláštní dívku.

“Kdybys byla upřímná a měla čestnější úmysly, mohla by tě mít taky ráda.” Pronesla Lenka a pokrčila rameny. Pak odešla a nechala za sebou zmatenou vílu.

/

Hermiona si povzdechla a pokusila se z tváře odfouknout vlasy, když opatrně kráčela po kamenných schodech s náručí plnou knih. Měla za sebou teprve polovinu nabitého dne, ale už byla úplně utahaná. Neměla ani chvilku klidu, už pětkrát si vyslechla pozvání na rande. Nemohla si pomoct, ale obviňovala Ginny. 'Vypadá to, že její plán se naprosto míjí účinkem. Teď si každý myslí, že probíhá lovná sezona Hermiony Grangerové.'

“Ahoj, zlato. Jakpak jsi se dnes zatím měla?” Tázal se jeden z posledních hlasů, které by teď Hermiona chtěla slyšet.

“Hrozně, kvůli tobě!” Hermiona se na Ginny kradmo zadívala.

“Kvůli mně?” Předstírala Ginny zděšený výraz, zatímco srovnala krok s kamarádkou. “Co jsem provedla?”

“Všichni mě tak nějak nechávali na pokoji, dokud se nerozneslo, že spolu chodíme. Ale po tvém dnešním humbuku v jídelně jsou všichni jako posednutí.”

“Nemůžu za to, že jsi kost, Hermiono Grangerová.” Zasmála se Ginny.

“Odprejskni.” Zabručela Hermiona.

“Ále no tak, nebuď taková.” Konejšila ji Ginny. “Hele, dovol mi, abych ti to vynahradila. Vezmu ti knížky a doprovodím tě do třídy.” Řekla Ginny a popadla knihy, než stihla Hermiona cokoli namítat. “To je to nejmenší, co můžu udělat pro svou super, sexy, úžasnou přítelkyni.” Ginny nedokázala odolat a přidrzle na brunetku mrkla. Moc ji bavilo lézt proslulé dívce ze zlatého tria na nervy.

“Nemyslíš, že už to trochu přeháníš?” Hermiona překřížila ruce a snažila se ignorovat pohledy všech okolo, kteří na ně zírali.

“To přece musím, pokud chceš, aby ti dali všichni pokoj. Zjevně jsem dnes ráno nedala dostatečně najevo, že jsi MOJE Hermiona Grangerová.” Kdokoli, kdo dvojici sledoval, rychle se začervenáním odvrátil zrak, když Ginny poměrně hlasitě vyhlásila svůj nárok na knihomolku a když se na každého z nich divoce podívala.

“Přestaň s tím!” Hermiona sklopila hlavu a snažila se skrýt své vlastní červenání.

“Proč? Zabralo to.” Pokrčila Ginny rameny. “Jen je škoda, že tady nebyla ta víla, aby to slyšela.”

“Víla? Jaká víla?” Podivila se Hermiona.

“Fleur Delacourová, samozřejmě.”

“Fleur?” Hermiona vypadala úplně zmateně. “Není to žádná víla.”

“Ale jo, to teda je. Proč si myslíš, že všichni kluci zakopávají a nechávají za sebou kaluže slin, když je někde poblíž?” Zasmála se Ginny.

“Myslela jsem si, že je to proto, že je… no, vždyť víš.” Hermiona se začervenala a nadávala si, že téměř složila blondýnce kompliment.

“Že je co?” Pozvedla Ginny obočí na červenající se brunetu.

“Nic!” Hermiona si zrakem měřila Ginny, která vypadala, že se víc a víc baví tím, jak její kamarádka dávala najevo své rozpaky.

“Hermiono Grangerová… ty si myslíš, že je kočka!” Zazubila se Ginny.

“Ne. Tohle jsem nikdy neřekla.” Proslulá dívka musela sevřít ruce v pěst, aby potlačila rostoucí vztek na zrzku.

“Ale myslela sis to!”

“Nech toho Gin!” Zavrčela Hermiona, když si vzala zpátky svoje knihy a otevřela dveře do učebny. Prudce se zarazila ve dveřích, když uviděla dívku, o které se zrovna bavily, jak sedí ve třídě obrany proti černé magii a zvědavě se na ni dívá. Bohužel pro Hermionu, Ginny světlovlásku také zahlédla a jen s těží držela své emoce na uzdě.

“Počkej! Miono!” Ginny popadla Hermionu za rameno a otočila ji směrem k sobě.

“Co je-mmmph!” Hermioniny oči ji málem vypadly z důlku, když se zrzčiny rty pevně přitiskly na její. Nemohla uvěřit, že ji líbá jedna z jejích nejbližších kamarádek, a to na takovém veřejném místě a… 'To se mi snaží strčit jazyk do pusy?'

Ginny se zazubila a odtáhla. Snažila se potlačit smích, když viděla, jak může Hermiona puknout vzteky. Než mohla cokoli říct, Ginny ji zase otočila. “Pěkně jim to natři, kotě!” Hermiona poskočila a málem upustila knihy, když jí Ginny pořádně plácla přes zadek. Rusovláska hodila očkem na Fleur, když odcházela, a přemýšlela, čí pohled ji zpražil víc…jestli Hermionin nebo Fleuřin?

'Ja tu holku ZABIJU.' Pomyslela si naštvaně. Sklopila hlavu a modlila se, aby jí vlasy zakryly červenající se tvář a ukryly ji před zvědavými pohledy jejích spolužáků.

“Chápu dobře, že chodíš s dalším z Weaslyů, Grangerová?!” Zasmál se Malfoy tím svým nezaměnitelným úšklebkem. “Snažíš se je vystřídat všechny?”

“Odprejskni, Malfoyi.” Zabručela Hermiona, aby blonďáka odpálkovala, což ho i s jeho kumpány ještě víc rozesmálo.

Fleur stočila svůj nazlobený pohled od dveří, kterými Ginny právě odešla, směrem ke zmijozelskému studentovi s prořízlou pusou. Cítila, jak ji pod povrchem kůže bublalo něco neznámého. Vařila se v ní krev, jak běsnila a přehrávala si způsob, jakým rusovláska políbila Hermionu, a jak s ní tak hrubě zacházela. Smích přicházející od zmijozelského stolu ji vytáčel ještě víc. Musela se přemáhat, aby na sobě nedala nic znát a neřekla jim, aby sklapli.

“Dobrá třído, uklidněte se.” Naštěstí pro Fleur se zrovna objevil profesor a umlčel studenty zmijozelu dřív, než stihla vyletět. “Slečno Grangerová.” Sirius se laskavě usmál na kamarádku svého kmotřence. “Byla byste tak laskavá a posadila se?”

Hermiona stála uprostřed místnosti a její tvář zbledla, když si uvědomila, že jediné volné místo je vedle té víly s dravým pohledem. “A-ano, profesore. Omlouvám se.” Zaplula na místo vedle strnulé blondýnky a záměrně se dívala jinam. 'No výborně.' Posteskla si.

“Takže dnes, jelikož máme několik nových studentů, se budeme zabývat spíše praktickým nácvikem.” Sirius se procházel mezi studenty tam a zpět s rukama za zády. “Chci, abyste si vyzkoušeli duel. Budu chodit po učebně a hodnotit vás. Chci vidět, jak na tom všichni jste. Vyvarujte se smrtících kouzel.” Zastavil se a podíval se na zmijozelský stůl, kde Draco obrátil oči v sloup. “Mluvím k tobě, Malfoyi.” Draco se na Siriuse zlostně zadíval, zkřížil ruce a zavrtěl se na židli. “Každému, kdo vážné ublíží jinému studentovi, odečtu body. Rozumíte?” Pozvedl obočí a celá třída jednotně přikývla. “Tak dobrá.” Tleskl s úsměvem rukama. “Pojďme na to!”

Hermiona musela potlačit podrážděný povzdech, když vstala a popadla hůlku, zatímco Sirius odsunul stoly pouhým pohybem zápěstí.

“Tak jdeme na to, ať už je to za námi?” Zahuhňala Hermiona. Postavila se k blondýnce tváří v tvář a před začátkem souboje zaujala odpovídající postoj. Sladké tóny vanilky a jahod zasáhly její smysly a na okamžik téměř zavrávorala nad tou opojnou vůní, která blondýnku obestírala. Hermiona nikdy předtím tak blízko ní nestála. Nemohla si pomoct, ale věnovala chvíli tomu, aby si důkladně prohlédla rysy její tváře. Říct, že Fleur Delacourová byla krásná, by ji tak docela nevystihovalo. Kombinace vysokých lícních kostí, lehkého opálení, jemně růžových tváří, modrých očí, které se nyní zbarvily téměř do stříbrna, jejích plných růžových rtů… 'Vzpamatuj se, Grangerová! Hermiona se vyplísnila, když se přistihla, jak se přestává soustředit. 'Téhle holce nemůžeš věřit a její vzhled tě jen rozptyluje a svádí na scestí.'

“Neboj se, chérie. Budu něžnější než tvoje pšítelkyně.” Ta poznámka Hermionu rozježila. Fleur se na ni usmála. V jejích modrých očích se zračilo něco, o čem si Hermiona myslela, že je to pobavení. Bylo to však něco úplně jiného.

“Budeme bojovat nebo hodláš pokračovat v oplzlých poznámkách?” Zavrčela Hermiona a pevně sevřela hůlku.

“Omlouvám se.” Hermionin tvrdý pohled jí smazal úsměv z tváře. Slyšela jen Lenčin hlas, který ji celý den tanul na mysl. 'Kdybys byla upřímná a měla čestnější úmysly, mohla by tě mít taky ráda.'

“Já jen-”

“Skvělé. Pojďme na souboj.” Přerušila ji Hermiona, než stačila říct něco víc a ostře se otočila.

Fleur si povzdechla a následovala její příklad. Udělala pár kroků, pak se otočila. Jejich pohledy se setkaly a tenhle měla Hermiona zřejmě vyhrazený jen pro ni.

“Hermiono… nechtěla jsem…”

“Mdloby na tebe!” Zakřičela Hermiona a rychle vrhla kletbu na blondýnku, která ji k jejímu překvapení téměř bez námahy odvrátila.

“Myslím, že jsme vykročily špatnou nohou.” Zkusila to Fleur znovu. Dané okolnosti pro rozhovor s knihomolkou pro ni nebyly zrovna ideální, ale předpokládala, že zoufalí lidé si nemohou vybírat.

“Ale nepovídej.” Hermiona sarkasticky vyprskla, když vyslala další zaklínadlo, ale blondýnka jej opět odrazila letmým pohybem zápěstí.

“Mola bys toho jen na chvíli nech-” Fleur začala být otrávená, když ji brunetka téměř zasáhla kletbou přímo do obličeje. Musela se trochu sklonit a rukama si zakrýt hlavu, aby se vyhnula troskám, které přiletěly z exploze za ní. “Merde!” Fleur se narovnala. “Proč mě tak nenávidíš?”

“Neřekla jsem, že tě nenávidím.” Hermiona obrátila oči v sloup a sklopila paži dolů. “Jen nemám zájem s tebou mluvit.”

“Proč?” Fleur zpražila pohledem tu druhou dívku.

“Protože…” Hermiona nevěděla, jestli je dnes obzvláště nevlídná kvůli Ginny, neustálým pohledům nebo možná proto, že se jí blondýna opravdu dostala pod kůži, ale rozhodla si to s Fleur vyříkat a všechno na vílu vybalit. “Jsi namyšlená.” Hermiona poslala židli přímo na blondýnku, která se rychle skrčila, takže se rozbila o zeď za ní. “Hrubá.” Fleur se překulila doprava, aby se vyhnula dalšímu zaklínadlu. “A arogantní.” Tentokrát se Hermiona trefila víle přímo do hrudi, ta odletěla a spadla na záda.

Fleur se považovala za trpělivou dívku; připadala si jako pavouk čekající, až se moucha sama zamotá do jeho sítě, ale něco na Hermioně Grangerové a způsobu, jakým s ní mluvila, ji rozzlobilo.

Doposud se dokázala ovládnout, ale něco se v ní zlomilo, když zády dopadla na studenou kamennou podlahu. Fleur Delacourová byla ochotná udělat spoustu věcí, aby získala, co chtěla, ale nechat ze sebe dělat hlupáka, nebylo jednou z nich. Rychle vyskočila a rozhodla se, že už nebude hrát obranou hru proti dívce, která pomohla porazit lorda Voldemorta. Krátce si vyčinila, že to v prvé řadě vůbec nevzala v potaz a že možná měla brát ten duel od začátku víc vážně.

“Já že jsem arogantní !?” Fleuřiny klouby zbělaly, když až příliš pevně sevřela hůlku. Zdálo se, že jí oči zářily, když vrhla kletbu směrem na Hermionu. Knihomolka ji odvrátila stejně jako blondýnka pouhým mávnutím zápěstí. “Ani mě neznáš!” Fleur poslala na Hermionu stůl, ale nebelvírské reflexy ji znovu zachránily, když místo toho odsunula stůl nalevo od sebe. “Slyšela jsi o mně nějaké fámy a místo toho, abys sis se mnou promluvila, rovnou sis udělala závěry a okamžitě mě zavrhla.” Fleur střílela v rychlém sledu jedno zaklínadlo za druhým, až jedno konečně zasáhlo šokovanou nebelvírku a poslalo ji letem na záda. “A ještě máš tu drzost mi říct, že jsem arogantní.” Fleur se jí posmívala, zkřížila ruce a odvrátila zrak.

“Zatím dostáváš své pověsti.” Zavrčela Hermiona, stavěla se na roztřesené nohy a snažila se znovu popadnout dech. Nerada přiznávala, že byla ve skutečnosti ohromená, že ji blondýna dokázala srazit na zem. Nestávalo se často, že by pro ni někdo byl takovouhle výzvou. Často se v hodinách obrany proti černé magii nudila, když došlo na souboje.

“Excuse-moi?” Fleur trhla hlavu zpět směrem k Hermioně.

“Při našem prvním rozhovoru jsi urazila můj článek!” Hermiona nahodile vyslala další kletbu směrem k Fleur, ale ta ji podle očekávání odklonila. “Pak jsi mě zesměšňovala před tvými přáteli.”

“Nezesměšňovala…” Fleur se přikrčila a uhnula dalšímu zaklínadlu.

“Takže se neodvažuj nazývat mě arogantní.” Vyštěkla Hermiona a pozvedla hůlku.

“To bylo všechno nedorozumění.” Fleur se postavila, když si nevšimla dalšího zaklínadla mířícího přímo na ni.

“To jsem si jistá.” Hermiona obrátila oči v sloup a poslala další zaklínadlo, ale blondýnka vrhla to své v tu samou chvíli. Červený a modrý proud světla se s prasknutím střetly uprostřed. Modré světlo se tlačilo směrem k Hermioně, když Fleur zaťala zuby a dala do něj větší sílu, ale za zlomek sekundy ho zatlačilo zpátky Hermionino červené světlo. Stály tam a bojovaly o nadvládu, obě odmítaly ustoupit bez ohledu na to, jak unaveně už se cítily, když najednou oběma vyletěly hůlky z rukou.

“Myslím, že to stačí.” Sirius zatočil Hermioninou hůlkou mezi prsty, zatímco tam obě dívky stály a těžce dýchaly s očima stále upřenými na sebe. Zdálo se, že Hermiona nedokáže odtrhnout oči od víly. Nevěděla, jestli je to možná proto, že měla těžký den a nashromáždila tolik potlačované frustrace, ale bojovat s Fleur jí připadalo být opravdu… dobré. Bylo to téměř terapeutické. Nemusela se držet zpátky. Duel ji úplně strhnul, použila všechny své kletby, ale Fleur většinu z toho snadno odrazila, což pro ni bylo vzácné. “Myslím, že je spravedlivé říci, že vy dvě jste vyrovnané soupeřky.” Usmál se, když Hermioně podal zpátky její hůlku. Hermiona sklopila zrak a přerušila oční kontakt s těma světle modrýma očima, které ji trápily z důvodů, o kterých si nebyla jistá.

“Děkuji.” Zamumlala Fleur, když jí profesor podal hůlku.

“Ale příště…” Podíval se na Hermionu se zlomyslným zábleskem v oku. “Se snažte nerozbít můj stůl.”

“P-promiňte, pane profesore.” Hermiona se začervenala.

“Je suis désolé.” Zamumlala Fleur, když popadla svou tašku. Sirius se jen zasmál a zavrtěl hlavou, pak hodinu ukončil.

Jak se všichni začali valit ze třídy, Fleur si nedokázala pomoct, ale zkusila ještě prohodit poslední slovo s nebelvírkou. “Víš… souboje ti jdou jedna báseň.” Pohlédla na brunetu koutkem oka, ale zdálo se, že jí Hermiona nevěnuje pozornost. “Měla bys hodit své jméno do poháru.”

“Jo, jasně.” Ušklíbla se Hermiona, přehodila si tašku přes rameno, popadla knihy a svižně odešla, než by se blondýna mohla pokusit říct ještě něco dalšího.

/

“Ahoj, Miono.” Řekl Harry a usmál se, když viděl, jak si jeho kamarádka čte ve společenské místnosti; jako obvykle nevěnoval pozornost titulu psaného zlatým písmem „Dějiny víl“.

“Ahoj, Harry.” Odpověděla Hermiona, aniž by zvedla zrak od knížky.

“S Harrym se chystáme hodit naše jména do poháru.” Ron se zazubil a přehoupl se přes opěradlo gauče, aby si sedl vedle brunetky. “Chceš jít s námi?”

“Proč bych to dělala?” Podivila se a otočila stránku.

“Morální podpora?” Pokrčil Ron rameny.

“Stejně pak půjdeme na večeři. Jen jsem si myslel, že by ses třeba chtěla připojit.” Harry se podrbal na hlavě. Mohl říct, že Hermiona měla těžký den, a pomyslel si, že by jí mohli pomoct zvednout náladu.

“Předpokládám, že bych mohla jít.” Povzdechla si a označila si stránku, pak vstala a protáhla se.

“Dobře. Pojďme.” Ron vyskočil. “Umírám hlady.” Sotva to dořekl, zakručelo mu v břiše.

“Ty a tvůj žaludek…” Hermiona s potměšilým úsměvem obrátila oči v sloup. Bylo příjemné vědět, že některé věci se nikdy nezmění bez ohledu na to, jak bezvýznamná maličkost to je.

“Počkejte na mě!” Ječela Ginny a smála se, když se rozeběhla za skupinou opouštějící společenskou místnost.

“Nečekejte na ni.” Hermiona se podívala za sebe a zavřela portrét, než se Ginny mohla dostat ven.

“Děje se něco?” Podivil se Harry nad Hermioniným jednáním.

“Vyjela po mě.” Zasyčela Hermiona.

“Ona co!?” Vřískl Ron.

“Nebuď tak dramatická, Miono. Byl to jen nevinný polibek.” Ginny dohnala trojici, když šli po měnícím se schodišti.

“Pokusila ses mi strčit jazyk do pusy, Ginervo Weasleyová!” Hermiona se otočila a strčila do smějící se rusovlásky.

“No tak. Byla to docela legrace.” Řekla Ginny, když zase rychle získala rovnováhu.

“Ty ses pokusila Hermioně strčit jazyk do pusy?” Ron vypadal víc než šokovaně.

“Máš štěstí, že ti ho neukousla.” Zasmál se Harry, když vstoupili do místnost s pohárem. Byla tam spousta studentů, kteří se tam poflakovali, povídali si a dychtivě sledovali, kdo bude dost statečný na to, aby do poháru vhodil svoje jméno.

“To by mi Miona neudělala.” Ginny se sebejistě usmála.

“Nebuď si tím tak jistá.” Sykla Hermiona a pak vystoupala po tribuně a posadila se stranou od ostatních studentů. K jejímu zděšení si Ginny sedla vedle ní na okraj tribuny, zatímco chlapci šli k poháru. Krátce pohledem bloudila po místnosti, když její pozornost upoutal Viktoru Krum. Všimla si, že i on ji pozoruje pronikavým pohledem.

“Je to ale kus chlapa, co?” Pronesla Ginny na adresu tmavovlasého chytače.

“Jo.” Hermiona se začervenala a obrátila pozornost směrem k poháru. Harry a Ron se na sebe šibalsky pousmáli, když současně hodili svá jména do poháru. Modrý plamen pohltil kousky pergamenu a dav začal tleskat. Chlapci vystoupili z kruhu a pokračovali v rozhovoru se Seamusem a Deanem, o kterých předpokládala, že se budou turnaje také chtít zúčastnit.

Dveře se rozletěly, zatímco se Viktor Krum pomalu blížil k poháru se skupinkou přátel, která ho burcovala, aby do poháru hodil své jméno. Když ho oheň pohltil, na tváři se mu objevil malý úsměv a znovu otočil hlavu, aby se střetl pohledem s červenající se brunetou.

“Přichází tvoje vyvolená.” Zašeptala Ginny Hermioně a znovu tak odvrátila její pozornost od Viktora.

“Sklapni!” Povzdechla si Hermiona a její pohled se obrátil k místu, kde Fleur ladně proplouvala před skupinou studentek z Krásnohůlek. Šla s hlavou vztyčenou a zdálo se, že je na své výpravě k poháru. Rty se jí ani nepohnuly, když míjela Kruma. Hermiona si nebyla jistá, jestli se jí to jen nezdá, ale vypadalo to, že do něho úmyslně narazila ramenem.

Pozornému oku by také neuniklo, že Viktor věnoval víle výhružný pohled, který mu s radostí oplatila. Fleur si všimla, jak se na Hermionu dívá, jak kolem ní krouží jako sup. 'Ale on ji nezíská!’ Jakmile si Fleur zamanula že někoho nebo něco získá, nebylo radno se jí připlést do cesty. Zdálo se, že na sebe zírali hodnou dobu, ale ve skutečnosti to byly pouhé vteřiny. Udržovala oční kontakt, dokud to šlo, když procházel, téměř jakoby ho vyzývala, aby něco řekl nebo udělal, ale stejně rychle jako jejich tichý spor začal, tak i skončil. Oba si pak šli po svých, jako by se nic nestalo.

Když Viktor odešel, obrátila Fleur svou pozornost k brunetě a ke šklebící se rusovlásce vedle ní. Kousla se do jazyka, aby nic neřekla, když se její pohled střetl s tou Weasleyovic holkou. Ta ovinula ruku kolem Hermioniných ramen a významně se na vílu podívala. Sledovala, jak se ta stejná ruka začala přibližovat k Hermionině hrudníku, musela rychle odvrátit zrak, když se její krev začala znovu vařit. 'Dělá to schválně. Chce mě vytočit. No, takovou radost jí neudělám.' Fleur zvedla hlavu, ale její pozornost narušila hlasitá rána.

“Au, Hermiono!” Zaječela Ginny ze země. Vypadalo to, že Hermiona už měla dost jejích skopičin. Než se její ruka mohla vůbec dotknout Hermioniny hrudi, brunetka ji rázně strčila a Ginny spadla z konce tribuny na studenou zem. “To zatraceně bolí!”

“Zasloužila sis to!” Řekla Hermiona, když shlížela přes okraj tribuny na rozcuchanou zrzku na podlaze.

“Já jsem chtěla jeno-”

“Chováš se jako blbeček!” Hermiona se rozzlobeně zvedla. “A pokud něco takového zkusíš znovu, napíšu tvojí matce, Ginervo Weasleyová.”

“To nemyslíš vážně, že ne?” Ginny se smrtelně bledá posadila. “Miono, prosím, nepiš moji mámě!” Postavila se zpátky na nohy a pronásledovala šklebící se knihomolku, která se náramně bavila tím, že nejlepší zbraní proti Ginny je hulák od Molly Weasleyové.

“Máma bude naštvaná, až uslyší, jak se chováš k Mioně.” Zavrtěl Ron hlavou v předstíraném nesouhlasu, zatímco Harry se pokoušel potlačit smích. “Upřímně, myslel jsem, že tě vychovala lépe.”

“Ještě ty začínej!” Ginnina tvář bledla a bledla. Trojice vybuchla smíchem a pak společně odešli do velké síně.

“Kdybych tě tak dobře neznala, myslela bych si, že žárlíš, Fleur.” Řekla Veronique víle, která se zlobou zírala na zavřené dveře, kterými ti čtyři právě odešli.

“Nebuď směšná.” Fleur rychle napravila svou chybu, že nechala projevit své emoce a nasadila svůj obvyklý neutrální výraz, když zamířila k poháru. Její oči se ztrácely v modrých plamenech, které olízly špičky jejích prstů, když pohltily pergamen, na který pečlivě napsala své jméno. 'Zdá se, že se do toho budu muset opřít.'

x x x

Je suis désolé - omlouvám se

4

Fleur si podrážděně povzdechla a s elegancí sobě vlastní se v jídelně posadila vedle Veronique a Odette. Od posledního rozhovoru s Hermionou uběhly už dva týdny a aby to nebylo málo, od dosažení svého cíle byla ještě dál než když začala. Připadalo jí, jako by v případě té tvrdohlavé nebelvírské dívky pokaždé udělala jeden krok vpřed a dva kroky zpět.

“Těžký den?” Ušklíbla se Veronique na sklíčenou blondýnku.

“Nechce se mnou mluvit. Vůbec.” Fleur si mnula tvář, aby se zbavila stresu. Po tom jejich malém souboji se zdálo mnohem těžší s Hermionou mluvit. Pokaždé, když zahlédla vílu, namířila si to opačným směrem a ani společné hodiny neskýtaly moc příležitostí, protože se Hermiona vždy ujistila, že má souseda v lavici, takže si k ní Fleur nemohla přisednout. Když Fleur řekla, že chce výzvu, takovouhle situaci zrovna na mysli neměla. Říkala si, že když bude slavné dívce tak týden pochlebovat, podlehne nakonec jejímu šarmu. Zdálo se však, jako by Hermiona byla imunní vůči čemukoli, s čím přijde.

“Snažila jsem se tě varovat, že neskočí na tvoje obvyklé triky.” Zasmála se Veronique a napila se dýňové šťávy.

Gabrielle se posadila ke stolu a zlostně se na svou sestru podívala. “Vážně pořád obtěžuješ tu nebohou Grangerovic holku?”

Fleur oplatila Gabrielle její zlostný pohled a vysloužila si tak její obracení očí v sloup. “Vážně stále posloucháš všechny mé rozhovory?” Když viděla, že se jí Gabrielle nechystá odporovat, začala se opět věnovat kamarádkám. “Prostě nechápu, proč nemá ani trochu zájem. Chová se ke mně, jako bych měla lepru.”

“Nejspíš je prudérní.” Pronesla ironicky Veronique.

“Spíš je za tím něco jiného…” Gabrielle se opět vmísila do rozhovoru a rychle tak těmi slovy vzbudila Fleuřin zájem. 'Musí být opravdu zoufalá, když poslouchá vše, co mám na srdci.’

Fleur pozvedla obočí. “Co za tím teda vězí?” Zajímala se snad o ní Hermiona? “Nejspíš je pro tebe jen příliš dobrá.”

Fleur vypadala, že vybouchne, zatímco Gabrielle poklidně srkala polévku. Její malá sestřička měla takový zvyk sypat sůl do rány, když se Fleur zrovna nedařilo, a taky nikdy nevynechala příležitost si do sestry kopnout.

“Není tu někdo jiný, koho bys mohla obtěžovat?” Starší víla si s odfrknutím zkřížila ruce na prsou.

Gabrielle se jen přidrzle usmála a vrátila se ke své polévce. “Kdepak.”

“Jaký přístup si zkusila?” Odette se předklonila, aby přes Veronique na Fleur lépe viděla.

“Snažila jsem se být milá. Chovala jsem se v knihovně přátelsky, ale obě víte, jak to dopadlo. Pokusila jsem se s ní mluvit znovu ve třídě, ale málem mi utrhla hlavu.” Zavrčela Fleur.

“To ti patří.” Zamumlala Gabrielle a vysloužila si tím od sestry kopanec do holeně.

“To nezní jako ona. Je to tak milá holka.” Odettina slova vzbudila pozornost Fleur i Veronique, zatímco Gabrielle se malém udusila polévkou, když spatřila šokované výrazy obou dívek.

Fleur letmo pohlédla směrem k nebelvírskému stolu a vrhla po brunetce zrazený pohled. “Ty jsi s ní mluvila?” Hermiona se na ni sotva podívala, ale klidně mluvila s Odette?

“Trochu.” Zdálo se, jako by se Odette ve své židli smrskla. Přeci jen patřila k vílám, kde měla Fleur vyšší postavení a v žádném případě si to u své vůdkyně nechtěla rozházet. Věděla, jaká je, když se vydá na 'dobyvačnou výpravu’ a rozhodně nechtěla být tou vílou, která se připlete do cesty mezi ní a její kořist.

Fleur rozčileně zaťala zuby. “A nic jsi mi neřekla?”

“Myslela jsem, že ses té sázky nechtěla účastnit.” Veronique oči se rozzářily nad zděšeným výrazem v Odettině tváři. “Vypadá to, že Odette se ti chystá ukrást tvoji trofej, Fleur.” Tmavovlasá dívka se dotkla už tak podrážděné víly.

“T-tak to není.” Odette házela rukama. Viděla, že Fleur je každou vteřinou podrážděnější a Veronique jako obvykle vůbec nepomáhala. Havranovlasá dívka byla mistryní v popichování své kamarádky. Zdálo se, že si téměř užívá, když se Fleur přestane ovládat.

“Achtak? Není?” Fleur zírala na svoji kamarádku. “Tak proč mi to říkáš až teď?”

“Myslela jsem, že bude nejlepší, když se do ničeho nebudu plést. Navíc mi to nepřišlo jako něco zásadního.” Rusovláska se začala potit pod Fleuřiným kritickým pohledem.

“Jen mi pomohla s domácím úkolem z lektvarů. Opravdu.”

“Co se teda přesně stalo?” Fleur se naklonila vpřed téměř výhružně.

“Bylo to minulý týden . . .”

/

Odette si podrážděně povzdechla, když s prásknutím zavřela knihu lektvarů. “Seru na to.” Lektvary pro ni byly vždy obtížné, ale naučit se je v angličtině se zdálo téměř nemožné. Už několik hodin se v knihovně skláněla nad tou zatracenou knihou, ale nebyla ani o trochu blíž k dokončení své eseje. Obvykle jí s domácími úkoly pomáhala Fleur, ale ta byla příliš zaujatá snahou získat Hermioninu náklonnost, než aby jí pomohla. Chystala se to vzdát a jít spát, když ji něčí hlas vytrhl z běsnění.

“Hádám, že lektvary nejsou tvůj oblíbený předmět.” Hermiona se krátce usmála a posadila se vedle rusovlásky. Přišla před hodinou a rozpoznala dívku jako jednu z Fleuřiných kamarádek. Napůl očekávala, že cizinka vstane a vynadá jí, ale zdálo se, že si jí vůbec nevšímá; byla příliš ponořená do studia a vykolejená ze své knihy lektvarů. Viděla, jak s tím ta francouzská dívka zápasí, a zdálo se, že s ní čím dál tím víc lomcuje vztek. Byl to žalostný pohled a Hermiona se cítila špatně, a tak vstala, aby nabídla té nebohé dívce pomoc.

Odette přešla na Hermionin rodný jazyk, přestože s ním stále bojovala, a zdvořile odpověděla: “Ne, to teda není.”

“Potřebuješ pomoc?”

“To by od tebe bylo milé…” Odette sklopila oči a začervenala se. Nebyla zrovna nejbystřejší kouzelnicí a to nebylo něco, na co by byla zrovna hrdá, navíc si připadala jako břemeno, když neustále žádala Fleur o pomoc. “Ale to je v pořádku, nechci tě obtěžovat.” Pronesla.

Hermiona pookřála nad tím zmučeným výrazem v modrých očích francouzské studentky; bylo zřejmé, že to bylo něco, s čím často zápasila. “Nebuď směšná.” Hermiona mávnutím smetla její obavy a usmála se způsobem, o kterém doufala, že je uklidňující, zatímco popadla Odettinu knihu lektvarů a otevřela ji. “Ráda ti pomůžu.”

“Kam se poděl ten tvůj 'tohle zvládneš sám’ přístup, jako když požádám o pomoc já, Miono?” Zakňučel Ron od stolu, od kterého Hermiona odešla.

“Ty mě o pomoc nežádáš, Ronalde.” Hermiona na něj vrhla pohled, z nějž čišelo, jak ji jeho hlasité vyrušení obtěžuje. “Jen ode mě vše opíšeš.”

“To trefila.” Přitakal s pobaveným úsměvem Harry.

Ron byl rudý až za ušima, když se Odette zahihňala na jeho účet. “Sklapni, kámo!”

Hermiona se držela, aby neprotáčela panenky nad jejími přáteli, kteří se rádi vměšovali do všech jejích rozhovorů a poté obrátila svou pozornost zpět k hihňající se rusovlásce. “Mimochodem, já jsem Hermiona.” Natáhla k ní ruku.

“Odette.” Jasnooká čarodějnice vděčně potřásla Hermioninou rukou.

“Těší mě.” Úsměv brunety se vrátil v plné síle. “Takže s čím teď zápasíš?” Zeptala se, když pustila Odettinu ruku a zaměřila se na úkol.

“Upřímně… se vším…” Řekla utrápeně Odette; když se znovu podívala do učebnice, nálada jí citelně poklesla. “Je neskutečné těžké si vše přeložit.”

“Aha, dobře, s tím ti určitě mohu pomoci.”

Následující hodinu Hermiona trávila svůj čas překladem textu pro francouzskou kouzelnici a Odette si uvědomila, že Hermiona Grangerová je skutečně výjimečná čarodějka. Neměla vůbec žádný problém přeložit a vysvětlit věci zrzce způsobem, který jí usnadnil vše pochopit, takže na konci jejich studijního sezení cítila, že by pro jednou mohla být schopna získat slušnou známku z eseje z lektvarů a nálada se ji zase znatelně zvedla.

“Moc ti děkuji za pomoc, Hermiono.” Usmála se Odette, když si balily své věci. “Obvykle mi pomáhá Fleur. Je nejlepší ze třídy, ale…” V jejích modrých očích se zaleskl náznak pochybnosti, když si uvědomila, že se zmínila o tématu, které bylo tabu. Záměrně se vyhýbala zavést řeč na Fleur, protože nechtěla, aby ji Hermiona nechala, aby si poradila s domácím úkolem sama. “Omlouvám se, já…”

“To je naprosto v pořádku, Odette.” Hermiona jí věnovala uklidňující úsměv. “Ale…” Hermiona se kousala do rtu. Zdálo se, že přemýšlí, jak se vypořádat se svým problémem. “Uděláš pro mě jen malou laskavost?”

“Oui, samozřejmě. Cokoliv.” Odette vstala a přehodila si batoh přes rameno.

“Neříkej jí, že jsme spolu mluvily, prosím.” Hermiona si povzdechla. “Byla vážně otravná.” Opravdu doufala, že nebude rozhodnutí pomoci Odette litovat. Úspěšně se té blondýně dva týdny vyhýbala a nepotřebovala, aby se Fleur cítila povzbuzena aktem laskavosti vůči její kamarádce.

“Mlčím jako hrob.” Řekla Odette s úsměvem a souhlasně přikývla.

/

Odette sklopila hlavu ve snaze skrýt svou tvář, když na ni Fleur stále zírala, i když už dovyprávěla celý příběh. Z očividných důvodů vynechala tu část, kde ji Hermiona požádala, aby se o tom nezmiňovala, a fakt, že souhlasila. Cítila se špatně, nejenže porušila slib, který dala Hermioně, ale taky protože tajila něco před svou kamarádkou. Kvůli svému hloupému zvyku nedávat si pozor na jazyk, se dostala do docela nepříjemné situace.

“Tak to šlo hladce.” Uchechtla se Veronique. “Jsem ohromená. Nevěděla jsem, že to v sobě máš, Odette.” Řekla Veronique a plácla Odette po zádech. “Hádám, že Grangerová má opravdu slabost pro zrzky.”

“K ničemu nedošlo.” Zamumlala Odette. “Opravdu mi jen pomohla s úkolem…od té doby jsme spolu nemluvily.” Fleur na ni zírala, pevně svírala vidličku a vypadala, že na ni každou chvíli vyjede. “Já…”

“To stačí.” Fleur odhodila vidličku, čímž poplašila už tak nervózní rusovlásku a nasupeně se zvedla od stolu.

“Omlouvám se. Nesnažila jsem-” Začala znovu Odette, ale Fleur se k ní jen otočila zády a odešla z velké síně.

“Neboj. Nebude naštvaná dlouho. Postarám se o to.” Veronique vstala a věnovala ji uklidňující úsměv, který Odette nepřesvědčil, jelikož právě ona byla ta, kdo provokoval Fleur během celé konverzace. “Fleur! Počkej!” Veronique přidala do kroku, aby dohnala podrážděnou blondýnku, která si to mířila zpět ke kočáru.

“Nech mě na pokoji.” Zasyčela Fleur, když vstoupila do kočáru a s dupotem spěchala do svého pokoje.

Snažila se před ní zavřít dveře, aby ji nemohla trápit ještě víc, ale tmavovláska byla nečekaně neodbytná a rychlá. “Proč jsi kvůli tomu tak vytočená?” Zeptala se jí, když ji dohonila.

Fleur si s povzdechem lehla na postel, když si uvědomila, že se jí nedostane samoty, po které toužila. “Nejsem.” Řekla rázně, zkřížila ruce za hlavou a zírala na strop.

“To teda rozhodně jsi.” Veronique skočila na postel a lehla si vedle své kamarádky. “Žárlíš kdykoli, když se kdokoli jen přiblíží k té tvé puritánce.”

“Já nežárlím.” Opáčila tiše Fleur.

“Kravina.” Veronique se otočila na bok, aby viděla na vílu. “Bylas jen takhle malý kousek od toho, abys Kruma něčím přetáhla, když jsi hodila své jméno do poháru a navíc neustále naštvaně zíráš na její přítelkyni.”

“Myslím to vážně. Nežárlím.” Fleur se kousala do rtu a pak si povzdechla.

“Ačkoli moje víla…”

“Tvoje víla žárlí?” Podivila se tmavovláska a pokračovala. “To nedává žádný smysl. Ty nežárlíš, ale víla uvnitř tebe ano?”

“To protože jsem ji ještě nedostala a víla už ji vidí jako moji.”

“Ale nikdy jsi nežárlila, když šlo o mě.” Veronique našpulila ret.

“To protože tebe už jsem dostala. Mnohokrát.” Fleur obrátila oči v sloup.

“Víla začíná být neklidná a chce se jí zmocnit. To se děje v jednom kuse, když to dobývání trvá déle, než se očekávalo.”

“No, takže…” Na rtech tmavovlásky se objevil ďábelský úsměv, když obkročila Fleuřiny boky a položila ruce vedle její hlavy, naklonila se dopředu a přiblížila jejich rty neuvěřitelně blízko. “…si můžeš znovu vzít mě a uhasit tak svou žízeň.”

“To zní lákavě…” Fleuřiny ruce hladily její stehna směrem nahoru, než se usadily na jejím pevném zadku. “Ale dneska ne.” Zvedla svoji kamarádku a položila ji zpět na bok postele, pak vstala.

“Nespaly jsme spolu, co jsme sem přijely!” Vztekala se Veronique jako malé dítě. Fleur ten ukňouraný hlas značně rozladil a musela se přemáhat, aby něco neřekla; její víle to připadalo, jako by někdo přejížděl nehty po tabuli. “Řekla jsem ti, že chci být sama.”

“Jako vážně?” Veronique zkřížila ruce, viditelně rozladěna Fleuřiným náhlým nezájmem.

“Jako vážně.” Fleur si povzdechla, sedla si ke stolu a vytáhla deník.

“Fajn.” Křikla rozzlobená Veronique, která vstala a zamířila k odchodu. “Ale ať tě ani nenapadne vplazit se mi do postele, až změníš názor.” Se zamračením ve tváři stála ve dveřích s rukou na klice. Doufala, že její výbuch vyvolá nějakou reakci, ale v pokoji panovalo jen ticho, když Fleur začala psát nebo kreslit – to se u ní dalo těžko poznat – do svého deníku. Vydala ze sebe poslední odfrknutí, když spatřila Fleuřinu reakci na její prohlášení, tedy spíš její absenci, takže otevřela dveře, práskla hlasitě za sebou a doufala, že tím vyruší blondýnku, která měla očividně na mysli důležitější věci než sex.

/

Příštího dne se Fleur v hodině lektvarů přistihla, jak znovu zírá na Hermionin zátylek, přičemž okatě ignorovala Veroniquiny znechucené pohledy, které vrhala jejím směrem. Občas přesunula svůj rozpálený pohled na Odette, která rychle odvrátila oči od své viditelně nespokojené vůdkyně.

Fleur si opřela bradu o dlaň, zatímco prsty druhé ruky netrpělivě poklepávala po desce stolu. Zdálo se, že proslulá dívka upřednostňovala téměř všechny ostatní a nevěděla, jak ten problém vyřešit. Přemítala si konverzaci s Odette pořád dokola, až ji najednou něco napadlo. Její prsty přestaly klepat a ve tváři se jí téměř okamžitě rozzářil lstivý úsměv. 'Myslím že to mám. Je to tak očividné. Divím se, že mě to nenapadlo dřív.'

Fleur cítila, jak se její vnitřní víla trochu uklidnila, když si uvědomila, že se chystá udělat další krok se svou kořistí a téměř ji slyšela vydechnout si úlevou, když se ozvalo zvonění signalizující konec příšerně nudné hodiny. Rychle vstala, nedbale si nacpala knihy do tašky a popošla k Hermioně balící si vlastní věci.

“Počítáš s tím, že se se mnou a Ronem dnes večer budeš poflakovat?” Slyšela, jak se Harry zeptal brunetky.

“Nemůžu.” Povzdechla si Hermiona. “Dnes večer mám prefektské povinnosti. Chodby se nebudou hlídat samy.” Fleur cítila, jak její víla poskočila radostí, když si uvědomila, že slavná dívka nebude dnes večer obklopena svou bandou.

“Hermiono.” Fleur nasadila svůj nejlepší úsměv a snažila se ignorovat Hermionino tiché zasténání, které vypustila, když uslyšela Fleuřin hlas.

“O co jde?” Zeptala se Hermiona, zatímco si poklekla, aby si sbalila věci. Fleur se na chvíli zarazila, když zahlédla knihu Dějiny víl, která lehce vyčnívala z její tašky. Rozhodla se to nezmínit a uchovat v paměti pro pozdější použití; jednalo se přinejmenším o zajímavý objev.

“Přemýšlela jsem, jestli bys mi nemohla pomoct s úkoly.” Fleur se ze všech sil snažila znít nervózně a nevinně. “Mám problém pochopit některé lekce v angličtině.”

Fleur se musela přemoct, aby se nenaštvala, když uslyšela, jak se Hermiona zasmála, zatímco si přehodila tašku přes rameno. “Vážně?”

“Oui.” Fleur přikývla a stále se tvářila jako neviňátko, zatímco Harry zvědavě pozvedl obočí na zdánlivě pobavenou knihomolku. Hermiona nebyla typ, který by odmítl studenta, když požádá o pomoc s domácími úkoly, ale předpokládal, že ona a Fleur mají trochu komplikovanější vztah.

Hermiona obrátila oči v sloup, když procházela kolem blondýnky, která jí byla v patách. “Je těžké ti uvěřit, že potřebuješ pomoc.”

“Proč to říkáš?” Fleur se snažila držet krok s brunetou, když vyšly ze třídy. Byla z Hermiony tak zmatená, že do ní málem vrazila, když se brunetka zastavila a otočila se směrem k ní.

“Protože vím, že jsi nejlepší z vaší třídy a že doučuješ další studenty.” Hermionin pohled zpražil konsternovanou blondýnku. “Ale dobrý pokus.” A znovu se objevil ten falešný úsměv, kterým Fleur začala opovrhovat.

“Děje se něco, zlato?” Ozval se hlas, který téměř okamžitě přiměl Fleur skřípat zuby.

“Nic se neděje Gin.” Zamumlala Hermiona k rusovlásce, než odešla.

Fleur se otočila, aby vyrazila opačným směrem a vnitřně proklínala svou nikdy nekončící smůlu s tou proslulou dívkou, když do jejího výhledu vpadly zrzavé vlasy a zelené oči.

“Nemyslím si, že jsme byly řádně představeny.” Ginny se usmála úsměvem, který byl téměř stejně falešný jako ten Hermionin. “Jsem Ginny Weasleyová.” Ginny natáhla ruku, aby s ní Fleur potřásla. “Hermionina přítelkyně.”

Víla pohlédla na její nataženou ruku se stěží skrývaným znechucením, ale opatrně ji sevřela. “Já jsem-”

“Ach, já už vím, kdo jsi.” Ginny si zachovala stejný úsměv, ale v jejích zelených očích byl nyní nebezpečný záblesk. “Jsi Fleur Delacourová. Ta holka, která se snaží ukrást moji přítelkyni.”

“Nemám ponětí, o čem to mluvíš.” Fleur přimhouřila oči, když ji Ginny sevřela pevněji a přitáhla si ji blíž.

“Dobře poslouchej, protože to řeknu jen jednou, Delacourová.” Ginny ztišila hlas a její úsměv opadl. “Jestli se znovu přiblížíš k Hermioně, zmaluju ti tu tvoji hezkou tvářičku.” Fleur pevně zaťala zuby, když se víla uvnitř začala vzpouzet; cítila, jak se její hněv začínal stupňovat a chystal se vyplout na povrch. “Tak fajn, lásko.” Zrzčin falešný úsměv se znovu objevil, když pustila blondýnku. “Ráda jsem tě poznala.” Dodala ironicky a bouchla Fleur do ramene příliš tvrdě, než aby se to dalo považovat za přátelské gesto, poté odešla se samolibým úsměvem na tváři.

'Ja tu holku zabiju.‘ Pomyslela si zlověstně Fleur, když ji pozorovala při odchodu. 'Až vyšukám mozek z její přítelkyně, samozřejmě.' Fleur váhala, jestli se má o Hermionu pokoušet, ale Ginny Weasleyová právě úspěšně zpečetila osud té zlaté dívky. Nikdo nebude Fleur Delacourové říkat, co má dělat, a v žádném případě jí nebude nikdo vyhrožovat. Počínaje zítřkem bude Ginny Weasleyová litovat, že někdy zkřížila cestu Fleur Delacourové.

/

“Ahoj, Fleur.” Odette nasadila svůj nejmilejší úsměv, když se blondýnka objevila u večeře, zatímco Veronique vílu nadále ostře ignorovala.

“Co tady děláš? Myslela jsem, že budeš sedět u nebelvírského stolu s Hermionou.” Fleur po ní střelila dalším zlostným pohledem.

Odette si tiše povzdechla. “No tak Fleur, víš, že to tak není.”

“Proč nenecháš Odette na pokoji.” Gabrielle se obořila na nabručenou blondýnu, jejíž nálada se, jak se zdálo, každým dnem zhoršovala. “Nemůže za to, že tě Hermiona nemá ráda.”

“Nepleť se do toho, Gabrielle.” Fleur s nosem nahoře odbyla svoji mladší sestru.

Odette se přesunula a sedla si vedle své alfy. “Omlouvám se, Fleur. Opravdu jsem tím nic nemyslela.”

“Předpokládám, že už nepotřebuješ moji pomoc s úkoly, když tě teď doučuje Hermiona Grangerová.” Pokračovala.

“To neříkej. Víš, že bych to ve škole nedotáhla tak daleko, kdyby nebylo tebe.” Odette se zamračila. “Neměla jsem v úmyslu tě nijak zradit.”

“Já vím.” Fleur konečně polevila a povzdechla si. Odette vypadala jako odkopnuté stěně a bez ohledu na to, jak její víla nesouhlasila, nemohla se na svou kamarádku dále zlobit. Odette byla z jejich party ta nejčistší duše. Kdyby se s Hermionou bavila Veronique, určitě by měla něco za lubem, ale Odette byla opravdu bezelstná. “Omlouvám se. Moje víla byla poslední dny napjatá.”

“Proč je tvoje víla napjatá?” Podivovala se Odette.

“Protože si potřebuje vrznout.” Poznamenala Veronique posměšně.

“Nevztahuj své problémy na mne.” Fleur věnovala tmavovlásce ostrý pohled, než opět obrátila pozornost zpět k rusovlásce. “Je prostě netrpělivá, chce Hermionu Grangerovou, a s tou je to neskutečně složité.”

“Proč svoji víle prostě neřekneš, že se to nikdy nestane, protože na ni nemáš.” Uchechtla se Gabrielle.

Fleur otevřela ústa, aby vynadala své malé, drzé sestřičce, když hlasitý Brumbálův hlas přerušil ruch ve velké síni. Odhalil pohár, čímž efektivně upoutal pozornost všech. Fleur byla tak zaneprázdněná rozmrzelostí z Hermiony, že úplně zapomněla na turnaj tří kouzelníků a na to, že šampioni budou vybráni dnes večer. Najednou byla jako na trní, narovnala se a netrpělivě poklepávala nohou pod stolem, zatímco se Brumbál vykecával, což se zdálo, že trvá věčnost. 'Prostě odhal, kdo jsou šampioni dědku.'

“Kruvalským šampionem je. . .” Oheň jasně vzplál, když mu do ruky vletěl kus pergamenu. “Viktor Krum!” Velká síň propukla v potlesk, zatímco se chytač postavil a s úšklebkem ve tváři zamířil do síně šampionů. Fleur si nemohla pomoct a obrátila oči v sloup. 'Samozřejmě, že ten idiot je šampionem té hrozné školy.'

“Šampionkou za Krásnohůlky je . . .” Fleur najednou trhla hlavu zpět k řediteli, srdce jí v hrudi bušilo, když pohár znovu vzplál jasně modře a vystřelil do Brumbálovi dlaně další kousek pergamenu. Odette se na ní usmála a položila ji ruku na paži, aby ji uklidnila a povzbudila. “Fleur Delacour!”

Blondýnka cítila, jak její víla poskočila radostí, zatímco velká síň znovu propukla v hlasitý potlesk a tentokrát se ozvalo i obdivné pískání. Ignorovala to, když kráčela uličkou a střelila pohled Hermioniným směrem, aby zjistila, jestli na ni udělala dojem, ale jediná brunetčina reakce, bylo obrácení oči v sloup. Snažila se, aby tím neutrpěla její hrdost, zvedla hlavu vysoko a vešla do síně; nenechá si Hermionou Grangerovou pokazit svůj okamžik slávy.

Když vešla do síně šampiónů, okamžitě ji obklopilo tísnivé ticho. Viktor jí věnoval celou vteřinu, než se otočil, zdálo se, že oheň v krbu mu připadal zajímavější než víla. Chvíli zlobně hleděla na chytačova záda, načež předstírala zájem o obrazy na zdi, když v tom se otevřely dveře, kterými přišel Harry Potter a všichni tři ředitelé, za nimiž následovala postarší blonďatá žena s brýlemi.

Fleur se okamžitě nezamlouvala; dívala se na trio, jako by chtěla odhalit všechna jejich nejhlubší tajemství, což Fleur nahánělo husí kůži.

“Ahoj, já jsem Rita Holoubková.” Halekala blondýna s karmínově rudou rtěnkou. “Píšu pro Denního Věštce, ale to už vy samozřejmě víte.” Fleur se musela přimět, aby nad tím jejím okázalým entrée neobrátila oči v sloup. “Jaká charismatická trojice.” Kráčela směrem ke skupině. “Viktor Krum… hvězdný hráč bulharského národního famfrpálového týmu. Fleur Delacourová… budoucí matriarcha a dědička Delacourovic klanu. A Harry Potter… zachránce kouzelnického světa. Jaká tajemství skrývají tyhle svaly?” Přejela rukou po Viktorově paži a ten se téměř otřásl. “Jaké manýry číhají pod těmihle růžovými tvářičkami?” Fleur musela potlačit zavrčení, když ji štípla do tváře a lehce ji plácla, než zamířila k Harrymu. “Sídlí snad pod touhle čupřinou odvaha?” A projela Harryho vlasy. “Co z vás dělá ty šampiony? No tak?” Usmála se svým úlisným úsměvem na nyní naštvanou skupinu. “Já a zase já to chceme vědět, nemluvě o hladových čtenářích, ale nejdřív!” Postrčila Fleur, aby si sedla na židli. “Úsměv!” Skupina sotva měla čas zareagovat, než je oslepil jasný záblesk.

“Je to opravdu nutné?” Zavrčela Fleur, zatímco vstávala. Měla mnohem důležitější věci na práci, než sedět a poslouchat, jak ta ženská neúnavně mele.

“Ah, ale ovšem.” Zaburácela Rita, když ji popadla za ruku a usmála se na ní tím svým úlisným úsměvem, takže se Fleur musela přemáhat, aby tu hroznou ženskou neuškrtila. “A teď k rozhovoru! Dámy první.” Řekla a odtáhla běsnící vílu za sebou do oddělené místnosti.

'Tohle bude dlouhá noc.’ Fleur si zamumlala pro sebe.

/

Hermiona si povzdechla a mnula si spánek z očí, když hlídala chodby Bradavic; bylo to dlouhých pár týdnů. Musela zůstat ostražitá, aby se vyhnula víle, která, jak se zdálo, si umanula získat její pozornost. V tom málo volném čase, který měla, si četla o vílách a našla spoustu užitečných informací, nejužitečnější byla kapitola o jejich uhranutí/podmanění. Víly mohly jednoduše vypouštět feromony a lapit tak někoho do svých spárů; mohly by v zásadě někoho učinit svým sexuálním otrokem, pokud by si to přály, což je důvod, proč si Hermiona skutečně udržovala od Fleur odstup. Neměla tušení, čeho je ta dívka schopná a neměla zájem stát se její hračkou. Možná byla trochu drsná a příliš opatrná, ale po všem, čím si prošla, se naučila, že tou nejhorší chybou je někoho podceňovat.

“Promiň, že vyrušuji.” Ozval se brunetce za zády tichý hlas, který ji vytrhl z jejích hlubokých myšlenek.

“Ano?” Hermiona se otočila a uviděla tmavovlasého chlapce se světle zelenýma očima, který byl o pár centimetrů vyšší než ona. Rozpoznala v něm nebelvírského studenta pátého ročníku; Greg nebo nějak tak, pomyslela si.

“Já, no…” Zakoktal se pod jejím zkoumavým pohledem.

“Máš nějaký důvod, proč se potuluješ po chodbách, když už je skoro po večerce?” Podivovala se prefektka.

“Ále, zrovna se vracím do věže.” Vymlouval se před slavnou dívkou. “Zrovna jsem procházel kolem koupelny prefektů a slyšel jsem odtamtud vycházet hlasitou hudbu. Myslel jsem si, že by ses o toho dalšího prefekta chtěla postarat dřív, než půjde kolem nějaký profesor a dostane ho do potíží.” Řekl a nervózně si mnul zátylek.

“Ach.” Hermionino čelo se zkrabatělo překvapením. Takovéhoto porušení pravidel se doposud žádný prefekt nedopustil a žádný z nich se nezdál dostatečně znalý, aby věděl, jak pustit hudbu v Bradavicích. “To je od tebe milé. Hned se o to postarám.” Jak procházel kolem, aby zamířil do nebelvírské věže, nahodila úsměv ve snaze potlačit své rozladění, ale jakmile byl z dohledu, její úsměv opadl. 'Upřímně… jaký idiot si pouští hudbu naplno v prefektské koupelně takhle pozdě v noci? Měl by mít víc rozumu.' Zaťala pěst a rázně si to zamířila chodbou.

Jakmile dorazila ke dveřím koupelny prefektů, potlačila zakoulení očí nad tím, jak hlasitě hudba hrála; slyšela ji dobrou minutu předtím, než dorazila na místo.

S podrážděným povzdechem otevřela dveře; místností se linuly jazzové tóny a téměř okamžitě se odtamtud vyvalila pára. Zavřela za sebou dveře a vykročila vpřed ve snaze vidět něco skrz páru, která se pomalu rozplývala, ale při tom pohledu před sebou se zarazila a zůstala tam stát jako tumpachová.

Hermiona nebyla jedna z těch co zírají, ale ani ona se nyní nedokázala přimět, aby nežasla při pohledu na úplně nahou Fleur Delacourovou. Očima pomalu následovala linii těch neuvěřitelně dlouhých, opálených nohou a její pohled poté spočinul na dokonalém pozadí éterické dívky; dva roztomilé malé dolíčky na jejich bedrech upoutaly její pozornost na mnohem déle, než si byla ochotna připustit. ‘Sakra . . . deset bodů pro Fleur Delacourovou. . .’ Olízla si rty, aby se pokusila zmírnit náhlé sucho ve svých ústech, když pozorovala svaly na Fleuřiných zádech a ramenou, jak se pohybují pod její hebkou kůží, zatímco si sušila vlasy ručníkem.

Stála tam s otevřenou pusou a s červenajícími se tvářemi, skoro jako by byla v transu, když se na ní Fleur ohlédla přes rameno, pozvedla obočí a vytrhla ji tak z užaslého strnutí. Teď už úplně zrudla, když si uvědomila, že byla přistižena, jak zírá a zírá a… 'Kdy sakra přestala hrát ta hudba!?'

“Myslíš, že by ses mohla otočit, abych se mohla obléknout?” Fleuřin něžný hlas přerušil ticho a pokud to jen bylo možné, Hermiona zrudla ještě víc.

“J-jistě. Promiň.” Hermiona se proklínala a pak se rychle otočila; byla si jistá, že vypadala přesně jako Ron, kdykoliv víla prošla kolem. “Co děláš v prefektské koupelně?” Zdálo se, že Hermiona najednou znovu nabyla své smysly a vzpomněla si, proč tam v první řadě vůbec šla.

“Chtěla jsem si dát koupel.” Fleur to řekla, jako by to byla ta nejzjevnější věc na světě.

“To mi došlo.” Hermiona obrátila oči v sloup a zadívala se na dlaždici před sebou. “Ale jsem si jistá, že Krásnohůlský kočár má také koupelnu.”

“Chtěla jsem úplnou Bradavickou zkušenost.” Fleur zašeptala brunetce do ucha, čímž ji přiměla poskočit; rozhodně nečekala, že Fleur bude stát tak blízko. “Hermiono Grangerová. . . jsi nervózní?” Culila se nad tím, jak neklidná knihomolka byla. 'Zdá se, že můj plán funguje.'

“Nebuď směšná.” Hermiona se otočila, aby se na blondýnku zle zahleděla, ale její tváře se opět rozhořely, když uviděla, že Fleur má na sobě jen modrý krajkový set prádla, který nezanechával příliš místa fantazii. Její hebká pokožka se jemně leskla trochou vlhkosti, která jí z koupele zbyla, takže normálně krásná blondýna vypadala ještě božštěji než obvykle. “Můžeš si prosím něco obléknout!?” Hermiona se zoufale snažila udržet pohled na blondýnčině tváři, ale nedokázala se ubránit tomu, aby ji oči nesklouzly k Fleuřině hrudníku. Její pohled klesl ještě níž, když se zaměřila na zbloudilou kapku vody, která stékala po dívčině pevném a vypracovaném břiše.

“Kdybych tě lépe neznala . . .” Fleur vykročila vpřed a Hermiona udělala krok vzad, ale ucítila, jak se zády přitiskla na studenou dlaždici, ponechána v pasti a Fleur napospas. “Myslela bych si . . .” Fleur položila ruce vedle její hlavy, když se naklonila blíž a zabořila své oči do těch nejistých hnědo-zlatých. “Že mě okukuješ, Hermiono Grangerová.”

“To by se ti líbilo.” Hermiona přimhouřila oči a pokusila se přivolat něco z nebelvírské odvahy, ale Fleuřiny modré oči jiskřily něčím, co v nich ještě nikdy předtím neviděla – čistou a čirou touhou.

Fleur si skousla spodní ret, pohlédla na Hermionu, jako by ji chtěla zhltnout, a naklonila se o trochu blíže. “Možná, že ano.” Zašeptala.

Hermiona jen silou vůle držela víčka, aby nemhouřila oči, z toho pocitu Fleuřina dechu jemně lechtajícího ji na kůži, zatímco její smysly znovu zasáhla vůně jahod a vanilky. Pohled ji klesal od Fleuřiných hypnotizujících očí k jejím plným růžovým rtům, které se stáhly do letmého úsměvu, když si všimla Hermionina zaváhání.

'Zkouší na mě své uhranutí…?’ Hermiona se ptala sama sebe, když se její oči posunuly dále k osamělé pize, která byla těsně pod blondýnčinou klíční kostí. Obvykle by se jí něco takového zdálo být mimo mísu, ale Hermiona to považovala za zcela okouzlující a horko těžko odolávala, aby se nepoddala světlovlásčiným touhám.

“Hermiono…” Fleur položila brunetce prst pod bradu a jemně ji zvedla, aby vrátila pozornost slavné dívky zpět ke své tváři. Na okamžik ale zaváhala, když si ji prohlížela; nikdy nestála tak blízko, aby mohla ocenit její vysoké lícní kosti nebo malé pihy, sotva viditelné pod nyní zrudlými tvářemi. Musela si připomenout, že potřebuje dýchat. Všimla si, že Hermioniny jantarové oči, které byly obvykle naplněné pouze nenávistí k blondýnce, se nyní leskly a zračilo se v nich něco docela jiného, její obvykle dobře udržované vlasy byly rozcuchané a přitisknuté k dlaždici a upřímně to byla jedna z nejsmyslnějších věcí, kterou Fleur kdy viděla. 'Jak může být někdo tak rozzuřený tak dokonalý?'

'Rozhodně na mě používá své uhranutí, že jo!?'

“Tu me veux?” (Chceš mě?) Zeptala se Fleur se zatajeným dechem a její ledově modré oči shlédly k Hermioniným třešňovým rtům. Vsadila by se, že chutnají stejně dobře, jak vypadají. Začalo být nesmírně obtížné ovládat se, když jediné, co slyšela, bylo Hermionino namáhavé dýchání a vše, co cítila, byla opojná vůně levandule a jasmínu.

“Upřímně…” Hermiona si olízla rty a Fleuřiny oči vypadaly, že téměř začínají svítit neonovou modří z toho drobného gesta. Fleur cítila, jak jí srdce nekontrolovatelně buší v hrudi, když se Hermiona naklonila dopředu, takže se jejich rty téměř dotýkaly. Cítila, jak se její vlastní víčka začínají zavírat; byla tak blízko k tomu, po čem toužila… “Je mi tě líto.” Fleuřiny oči se prudce otevřely a její čelo se zmateně svraštilo nad Hermioninou náhlou změnu tónu a chování.

“Quelle. . .?” Fleur zůstala stát jako opařená, nechápala, co se děje.

“Zdá se mi, že měříš svou vlastní hodnotu podle toho, koho můžeš dostat mezi svá stehna a upřímně je mi tě líto. Je to pro tebe opravdu všechno?” Hermiona se tázavě podívala na šokovanou dívku. “Opravdu si myslíš, že bych se poddala něčemu tak nízkému?”

“Já-”

“Opravdu si myslíš, že bych propadla něčemu tak hloupému?” Hermionin hlas začal stoupat s narůstajícím vztekem, jak odstrčila blondýnku od sebe.

Fleur defenzivně zvedla ruce, když po ní ta proslulá dívka vystartovala. “Hermiono, byla jsem jen …”

“Opravdu si myslíš, že jsi první, kdo se mě pokusil svést? První, kdo se mě pokusil využít ke zlepšení svého společenského postavení nebo, aby mě předváděl jako bych byla nějaká trofej?” Hermiona pevně zaťala pěsti. “Lidé, jako jsi ty, jsou absolutně ti nejhorší. Vše, na čem vám záleží, jste jen vy samotní a všichni ostatní jsou jen prostředkem, který zneužíváte na cokoli, co se vám zlíbí. Chováš se, jako bys byla lepší než všichni ostatní, ale pravda je taková, že jsi ubohá.” Šťouchla Fleur do ramen. “Prázdná.” Strčila do blondýnky o něco víc. “A úplně zkažená.” Svůj nejtvrdší úder si schovala na konec a strčila vílu tvrdě na zeď.

Fleur tam jen stála úplně ohromená; bolelo by mnohem méně, kdyby ji zasáhla kletbou, než když ji takhle zraňovala slovy.

“Nemáš vůbec co nabídnout, kromě svého těla a bez ohledu na to, kolik lidí 'dostaneš' a zničíš, nikdy nezaplníš tu prázdnotu v té dehtové jámě, kterou nazýváš duší.” Zdálo se, že Hermiona dala průchod veškerým emocím. “A jak se opovažuješ, na mě zkoušet svoje uhranutí?”

“M-moje uhranutí?” Fleur konečně našla odvahu promluvit po té slovní tirádě. “Nepoužila jsem na tebe své uhranutí. Nikdy bych nic takového neudělala.”

“Blbost.” Hermiona teď zatínala pěsti tak pevně, že téměř zastavila přítok krve, zatímco její pohled vypaloval díru do Fleuřiných zmatených modrých očí. “V tomhle ohledu si myslím, že jsi všeho schopná.”

Fleur cítila, jak její hněv vzplál, když si vyslechla Hermionino obvinění. “Myslím to vážně!”

“To je jedno.” Hermiona obrátila oči v sloup a otočila se k odchodu.

“Hermiono!” Fleur udělala krok vpřed, zatímco víla v ní hrozila, že převezme kontrolu, ale zaváhala, když se Hermiona zastavila a ohlédla se na ní s větším opovržením, než si Fleur myslela, že jej člověk může vyjádřit.

“Drž se ode mě sakra dál.” Vyprskla Hermiona, než vyrazila z koupelny a zabouchla za sebou dveře.

Fleur se zmohla jen na tupé zírání na dveře, vydýchávala, jak se jí všechno, co jí brunetka řekla, začalo přemítat v hlavě. “Merde!” Shodila stojan na ručníky, popuzeně si došla pro oblečení a naházela ho na sebe. Prohnala se chodbami a ven na pozemek, cestou dělala šílený virvál a nestarala se o to, jestli ji chytí nějaký profesor.

Když dorazila do kočáru, šla přímo ke známému pokoji a bušila na dveře, dokud jí Veronique neotevřela. Byla ještě v polospánku a v jejích zelených očích se zračilo zmatení, neprohodily ani slovo, než se Fleur naklonila a zmocnila se rtů té tmavovlasé dívky v hrubém polibku.

Veronique se s tou vytočenou vílou nepokoušela bojovat, Fleur ji zatlačila do pokoje a zavřela za nimi dveře.

x x x

Tuux veux? - Chceš mě?

Quelle? - Co?

5

Od posledního setkání Hermiony s Fleur uběhlo něco přes týden a zdálo se, že se víla po té drsné konfrontaci drží zpátky; navíc trávila hodně času přípravou na blížící se první úkol Turnaje tří kouzelníků. Jeden by si myslel, že z toho bude mít knihomolka radost, ale nemohla se ubránit výčitkám svědomí, když se jejich pohledy střetly a Fleur sklesle odvrátila zrak. Vypadalo to, že její slova blondýnku ranila hlouběji, než si myslela. Hermiona nikdy nebyla z těch, co se vyhýbají tomu, aby někomu srazili hřebínek, když si to zasloužil, ale nesnažila se Fleur ublížit; jen chtěla, aby ji nechala na pokoji.

'Hádám, že to se povedlo.' Pomyslela si Hermiona, když se v hodině lektvarů ohlédla přes rameno a uviděla Fleur, jak si zuřivě čmárá poznámky. V koutku duše se jí chtěla omluvit, ale její hrdost jí to nedovolila, když to víla naprosto přehnala tím, že na ni zkusila tak podlý trik.

Fleur opravdu nebyla první, kdo se ji snažil svést, ve snaze šplhnout si na společenském žebříčků nebo aby ji mohl předvádět jako svoji trofej, a zapůsobit tak na své vrstevníky. Žvýkala konec svého brku, když si vzpomněla, jak na ni Pansy Parkinsonová vloni zkoušela něco podobného. Černovláska s ní koketovala, ve třídě jí posílala roztomilé vzkazy a pronásledovala ji jako stín. Hermiona to považovala za docela roztomilé, a dokonce si pohrávala s myšlenkou dát té studentce ze zmijozelu šanci, jednoho dne však zaslechla jak Pansy se svými spolužáky probírá její plány; chtěla se díky chození s Hermionou Grangerovou stát populárnější a tím si u nebelvírky definitivně zavřela dveře. Tehdy poprvé pocítila ostré bodnutí zrady a zklamání. Myslela si, že ji má Pansy upřímně ráda; ani ve snu ji nenapadlo, že ji Pansy chtěla jen využít k vlastnímu prospěchu, ale v té době ještě netušila, jaké stinné stránky s sebou přináší její nově získaná sláva.

Hluboce raněná Hermiona začala její vzkazy ignorovat, odpálkovala ji, kdykoli se jí naskytla příležitost a dokonce chodila na oběd i večeři v době, kdy si myslela, že tam Pansy nebude, ale ta proradná dívka byla vytrvalá. Představte si její překvapení, když vešla do svého pokoje a zjistila, že Pansy Parkinsonová leží zcela nahá v její posteli a předvádí něco, o čem předpokládala, že má být svůdný pohled. Hermiona se cítila tak ponížená, že to celé skončilo tím, že na tu nafoukanou zmijozelku vyslala zaklínadlo; asi netřeba zmiňovat, že už spolu pak nepromluvily.

Pak tady byl Roger Davies, jeden z mnoha chlapců, kteří se ji snažili dostat do postele. Vždycky se kolem ní motal s úsměvem, který byl skoro tak slizký, jako jeho dozadu sčesané vlasy a pokaždé pronesl něco jako: “Páni, když jsem řekl 'Accio kočka', nečekal jsem, že to bude fungovat!”

Hermiona se při pomyšlení na Rogera Daviese a vůbec celý ten zástup zoufalců téměř osypala. Ale . . . když si vzpomněla na Fleur, tenhle pocit se jí nezmocňoval. I když byla příšerně naštvaná, nedokázala zabránit myšlenkám, aby každou chvíli nezabloudily k oné noci s vílou. Přistihla se, jak myslí na ty podmanivé modré oči a na to, jak se na ní dívaly. Stalo se to mrknutím oka, ale přísahala by, že viděla, jak ty arktické oči září světle neonovou modří, a přestože byla od jedenácti let obklopena magií, nikdy neviděla nic tak okouzlujícího. Fleur se na ní nedívala jako Roger Davies nebo kterýkoli z těch dalších. Ano, byl to dravý pohled, ale bylo v něm i něco jiného, něco, co Hermiona nedokázala pojmenovat. V tu chvíli si byla jistá jen tím, že ji nikdy předtím nikdo tak nepřitahoval. Zmítala ji závratná směs emocí, které si vzájemně odporovaly; rozbouřenost, vyrovnanost, obavy, dychtivost, nervozita a ze všeho nejvíc . . .vzrušení.

Knihomolka zavrtěla hlavou dřív, než by se mohla příliš ponořit do svých myšlenek. 'Okamžitě toho nech, Grangerová. Moc nad tím přemýšlíš. Použila na tebe své vílí uhranutí, aby dostala, co chtěla a to kouzlo zatemňuje veškeré tvé myšlenky.'

“Jsi v pořádku, Miono?” Harry pozvedl obočí na svou kamarádku, která pořád žvýkala konec svého brku. Celou hodinu sotva dávala pozor a byla tak mimo, že ani neslyšela zvonění, které ukončilo Snapeovo nudné blábolení.

“Hm?” Hermiona se probudila ze svého otupění, rozhlédla se a všimla si, že všichni už vycházejí ze třídy.

Harry se na kamarádku zvědavě podíval a v jeho zelených očích se zračil záblesk starosti; to, že by Hermiona hodinu jen tak zazdila se ji vůbec nepodobalo, a to ani když šlo o lektvary. “Ptal jsem se, jestli jsi v pořádku. Během Snapeovy přednášky se mi zdálo, že jsi myšlenkami někde úplně jinde. Ne, že bych ti to vyčítal.” Zasmál se.

“Ach, jsem v pohodě.” Snažila se znít přesvědčivě, když si spěšně balila věci. “Myslím, že jsem jen unavená.”

“No, jsem si jistý, že lekce létání s Ginny tě pořádně nakopne.” Harry se doširoka usmál, když si všimnul, jak se z tváře jeho kamarádky vytrácí barva.

“Na to jsem úplně zapomněla…”

Harry si nemohl pomoct, ale rozesmál se nad její zjevnou obavou; nemohl uvěřit, že po tom všem, čím si prošli, se Hermiona pořád bála létat.

“Jaká si myslíš, že je šance, že na to zapomněla?” Zeptala se s povzdechem, když odcházeli ze třídy.

Veškerá naděje, že by se jí třeba dnes podařilo vyhnout se lekci létaní, se Hermioně rozplynula, když hlas Ginny vstoupil do jejich rozhovoru. “Velmi malá.” Ušklíbla se.

/

Říct, že Fleur Delacourová byla otřesená, by bylo slabé slovo. Myslela si, že když se s Veronique vyspí, dodá to jejímu sebevědomí tolik potřebné povzbuzení, nicméně k jejímu zděšení došlo k úplnému opaku. Cítila se ještě hůř než předtím a nemohla si teď pomoct, ale myslela si, že má Hermiona možná pravdu. Nikdo jí nikdy nic takového neřekl, a už vůbec ne, když byla téměř nahá. Obvykle, když byla jen ve spodním prádle a nasadila svůj šarm, lidé jí zobali z ruky jen aby viděli i ten zbytek prádla dole, ale Hermiona se namísto toho urazila a ke všemu se na ni naštvala.

Neplánovala, aby to v té prefektské koupelně zašlo tak daleko. Chtěla ji jen navnadit, zpražit a docílit, aby po ní Hermiona toužila, místo toho se ale všechno obrátilo proti ní. Její ego bylo rozcupováno na kousky a madame Maxime ji navíc na trénincích dávala zabrat; sotva měla čas sama pro sebe, a vše, co chtěla, bylo kreslit a psát do svého deníku, aby si vyčistila hlavu.

Přistihla se, jak v jídelně zase znovu zírá na Hermionin zátylek, zatímco si na talíři nepřítomně hrála se svým jídlem, aniž by se ho dotkla. Sledovala, jak se Hermioniny rty ovinuly kolem její vidličky a jakým způsobem jazykem pomalu přejížděla po spodním rtu, aby zachytila všechny zbytky jídla. Její modré oči téměř okamžitě začaly zářit, když ji Hermionino jednání nechtěně přivedlo zpátky k té noci, kdy se všechno zvrtlo; znovu se ji z té vzpomínky rozbušilo srdce a její víla byla bezmezně vzrušená. Kousla se do rtu a lžíce jí začala pomalu klouzat z ruky, když si představila, jaké by to mohlo být, kdyby uzavřela ten malý prostor mezi jejich rty.

“Vidíš něco, co se ti líbí?”

Fleur poskočila a upustila lžíci, když ji z jejího zasnění vyrušil hlas Veronique. “Jenom jsem se zamyslela.” Zavrčela Fleur, když si před ní černovláska sedla a účinně jí tak zablokovala výhled na Hermionu.

Veronique se podivovala nad Fleuřiným podivným chováním; bylo zjevné, že na slavnou dívku neskrývaně zírala. “Když to říkáš.”

“Nazdar lidi.” Pronesla Odette s úsměvem a posadila se vedle sklíčené vůdkyně, která honila své jídlo po talíři.

Veronique Odettina rozpustilost téměř urážela; vždycky byla taková. Dlouho tu byla jen ona a Fleur, ale pak se před dvěma lety objevila Odette a už nikdy neodešla, protože se Fleur z nějakého podivného důvodu nad tou bezradnou rusovláskou slitovala. Neřekla by, že by ji neměla ráda, vycházely spolu dobře, prostě by jen nebyla vůbec zdrcená, kdyby s nimi přestala trávit čas.

“Máte něco v plánu na odpoledne?” Zeptala se Odette s rozzářenýma očima. “Nebo musíš zase trénovat?” Obrátila svou pozornost ke sklíčené blondýnce.

Fleur jen zavrtěla hlavou, aniž by vzhlédla od svého talíře. “Ne. Madam Maxime mi dala volný den na odpočinek.”

“To je perfektní!” Odette se usmála ještě víc. “Pár kruvalských studentů nás pozvalo, abychom si s nimi dnes odpoledne po vyučování zahrály famfrpál!”

“Já nevím…” Povzdechla si Fleur a položila lžíci; neměla vůbec chuť k jídlu. “Myslím, že si prostě půjdu odpočinout.”

“Chceš společnost?” Veronique se na blondýnku s mrknutím usmála.

Fleur se musela přemáhat, aby se nad jejím troufalým návrhem netvářila jako citron; sex s Veronique ji také nijak zvlášť nelákal. “Ne.”

“No tak, Fleur.” Odette se posunula blíž ke kamarádce a chytila ji za ruku. Neunikla jí Fleuřina pochmurná nálada a nechtěla svou vůdkyni vidět tak naštvanou, tak se pokoušela jí zlepšit náladu. “Bude to legrace!”

“Já opravdu-”

“Prosím!” Odette udělala psí oči, o kterých věděla, že jim Fleur nikdy neodolá.

Fleur se snažila na svou kamarádku nepodívat a nepodlehnout, ale jakmile zahlédla Odettinu doufající tvář, věděla, že nemůže říct ne. “Fajn, ale pokud to bude nuda, odcházím.”

Odettin úsměv musel být nakažlivý, protože se Fleur přistihla, jak jí ten její lehce vrací. “To nebude! Slibuji!”

“Jako vážně?” Veronique si odfrkla a zkřížila ruce. “Vždyť víte, jak nesnáším famfrpál.” Zabručela.

“Můžeš nám fandit!” Řekla Odette a poskakovala na židli jako dítě, které snědlo příliš mnoho cukrovinek.

“Jo.” Ušklíbla se Fleur na viditelně nespokojenou kamarádku. “Ráda se díváš, ne?” Pozvedla obočí a byla by odpřisáhla, že pohled v temně zelených očích Veronique by mohl zabíjet.

“Jděte do prdele.” Vyprskla Veronique, pak vstala a odkráčela z velké síně.

/

Hermiona si přála, aby mohla říct, že ji překvapilo, když ji Ginny uprostřed jejich lekce létání opustila, aby si zahrála famfrpál, ale nebylo to poprvé, kdy ji zrzka nechala při létání na holičkách. Na jednu stranu chtěla spadnout na zem a ponořit se do dobré knihy, ale nezdolný nebelvírský duch ji přiměl, aby se dál vznášela a sledovala zápas mezi studenty všech škol. Chvíli si pohrávala s myšlenkou, že zamíří dolů na vlastní pěst, ale když se pokusila letět trochu vpřed, zakolísala a rozhodla se, že pobyt na místě bude nejbezpečnější.

“No jasně, machrující Viktor tady přeci nesmí chybět.” Zavrčela Fleur jedovatě, když s oběma kamarádkami došly k famfrpálovému hřišti. Neovládla se a protočila panenky, když zahlédla kruvalského chytače, jak dělá stojku na koštěti, aby se předvedl před svými fanynkami, ale překvapilo ji, že ho neviděla dívat se dolů na zmíněné ječící fanynky, ale místo toho se se sebevědomým zábleskem v očích díval po jeho levici. Fleur pozorovala, kam se ubírá jeho pohled a všimla si trochu zrudlé Hermiony Grangerové, jak zápasí s koštětem. Musela se kousnout do jazyka a držet ruce pevně u těla, aby toho nafoukaného Bulhara neshodila zaklínadlem z koštěte.

Fleuřin upřený pohled Hermioniným směrem neunikl ostražitému oku Veronique. Přála si, aby to Fleur s tou proslulou dívkou už vzdala; nechápala, co na ní lidé vidí. Jistě, byla atraktivní, ale byla tak nudná a tak… tuctová. “Předvádí se před tvojí holkou.” Rýpla si do Fleur ve snaze ji vyprovokovat, aby udělala něco nemístného.

“Sklapni!” Vyjekla Fleur a nevraživě se podívala na Veronique, na které bylo vidět, že pohled na kouzelnickou celebritu jí docela pokazil náladu. Víla se opět podívala na Hermionu, ale bylo to příliš bolestné a zároveň tak lákavé, proto raději sklopila zrak. Její víla v ní na protest mlátila kolem, věděla, jak hrozně ji chtěla, ale její pýcha byla příliš zraněna, aby si pohrávala s myšlenkou, že by se k ní zase pokusila přiblížit. Měla před sebou dlouhou cestu, než bude schopná dostat tu tmavovlásku do postele a pro jednou ve svém životě se vážně bála, že sázku s Veronique nevyhraje a bude jí tak muset předat svůj deník.

Veronique si povšimla Fleuřina náhlého skleslého chování; vypadala takto celý týden a nesedělo to k ní. “Neříkej mi, že ještě pořád trucuješ nad tou puritánkou.” Veronique se ušklíbla, zkřížila ruce a střelila pohledem na nic netušící prefektku, která se nad nimi vznášela. “Proč ti záleží na tom, co si slečinka 'neporušila bych pravidla' myslí?”

“Nezáleží!” Fleur se vzpřímila a opět nahodila svůj chladný výraz; stále zapomínala na to, jak je nebezpečné, když někdy dovolí, aby její maska sklouzla. “Jen přehodnocuji svůj přístup.” A s povýšeným výrazem ve tváři zvedla nos nahoru.

“Ach, moje chyba.” Ušklíbla se Veronique nad Fleuřinou zjevnou lží; znala ji líp než většina ostatních. “Chvilku jsem si myslela, že ranila tvé city.”

“Nebuď absurdní.” Řekla Fleur a nasedla na koště, nelíbilo se jí, kam konverzace směřuje.

Úšklebek na tváři Veronique se změnil na lstivý úsměv, když viděla, jak se blondýna pokouší odbít její poznámky, o nichž věděla, že jsou pravdivé; mnozí si mysleli, že Fleur Delacourová je bezcitná, ale z osobní zkušenosti věděla, že tak vůbec není. “I tak…” Zbožňovala pohrávat si s vílinými emocemi, které pro ni byly tak jasně čitelné. “Možná nastal čas na malou odplatu.” Její lesně zelené oči vířily neplechou, když směrovala svůj pohled zpět ke 'slečně dokonalé'; bože, jak jen pohrdala dívkami jako je Hermiona Grangerová.

“Veronique, ať už se chystáš udělat cokoli-” Spustila Fleur, ale než mohla zastavit svoji impulzivní kamarádku, zaklínadlo již opustilo její rty.

Fleur vzhlédla a uviděla, jak sebou Hermionino koště začalo prudce trhat sem a tam; vyrazila jejím směrem, ale šprtka se rychle vzpamatovala a vytáhla hůlku, aby vyslovila protikletbu. Fleur se zastavila uprostřed letu a téměř vydechla úlevou; zdálo se, že vždy zapomíná na to, že Hermiona zná spoustu kouzel a je naprosto schopná se o sebe postarat. Střelila pohledem po Veronique, která se tvářila jako neviňátko, zatímco Odette tenhle pletichářčin kousek poněkud popudil.

Pak se ale stalo něco naprosto nečekaného. Fleur se ohlédla na brunetku a její modré oči se rozšířily, když zaslechla někoho křičet: “Bacha!”

V tu chvíli bylo nad slunce jasné, jak málo Hermiona Grangerová ví o sportu, protože prostě jen zůstala ve své pozici a vypadala úplně zmateně, zatímco potlouk svištěl jejím směrem. Dřív, než Hermionu udeřil do hlavy, k ní Fleur už vystartovala, ale nemohla udělat nic, čím by tomu černému, železnému míči zabránila, aby ji nezasáhl přímo do spánku a neshodil ji z koštěte dolů.

Fleur poháněla své koště k rychlejšímu letu; dostat potloukem do hlavy je samo o sobě zlé, ale spadnout z výšky patnácti metrů po jeho zásahu je mnohem horší. Zaskřípala zuby a zamířila k Hermioně, aby ji chytila a když byla dostatečně blízko, jen tři metry od země, vyskočila a chytila dívku ve vzduchu. V ten moment nikdy nebyla vděčnější za trénink s madame Maxime a za své hbité vílí reflexy.

Když se svalily na zem, ramena i končetiny dávaly Fleur najevo, že se jim takové hrubé pohyby vůbec nelíbí, ale dál pevně svírala bezvědomou brunetku, dokud se nezastavily. Přistála na Hermioně, ale rychle z ní slezla, aby si vedle zraněné dívky klekla. Opatrně položila Hermioně ruce na záda, pozvedla ji z trávy a jemně s ní zatřásla. “Hermiono. Hermiono!” Všimla si pokojného výrazu ve tváři dívky z proslulého tria, zatímco jí volnou rukou odhrnula z očí pramínek hladkých hnědých vlasů a odkryla tím velký, kulatý, červený otisk po potlouku, který teď kazil její dokonalou pleť. “Hermiono, probuď se.”

Ani ne o dvě vteřiny později Hermionina zamžourala, otevřela oči a pohledem těkala zleva doprava, aby zjistila, kde je. Nezdálo se ale, že by to nějak pomohlo. První věc, které si všimla byla ruka na její tváři, která se rychle stáhla, když se na ni podívala. Pak zpozorovala dlouhé blonďaté vlasy, které jako by na slunci zářily, lehce opálenou kůži a pár stříbrně modrých očí s ustaraným výrazem. 'Co se to děje…? Proč se na mě takhle dívá? Ještě lépe… kdo je to?'

Fleur si všimla vzdáleného pohledu v Hermioniných jantarových očích a byla ohromená, že na ni vzhlížely s téměř klidným pohledem. 'Proč se na mě takhle dívá?' Fleur cítila, jak jí hoří tváře, když na ni Hermiona nepřestávala bezostyšně zírat. “Hermiono…víš kde jsi?”

Hermiona její otázku buď neslyšela, nebo se neobtěžovala na ni odpovědět, protože její jedinou reakcí bylo natáhnout ruku a projet prsty dlouhými blonďatými vlasy, které ji najednou fascinovaly. “Tak hebké…” Zamumlala si pro sebe, když sledovala, jak pramínky vlasů prokluzují mezi jejími prsty, pak obrátila pozornost zpět k těm arktickým očím, o kterých si přála, aby se do nich mohla dívat celý den. “Ty jsi anděl?”

“Hej! Zranil jsi Hermionu!” Zaječel Ron na rozpačitě se tvářícího kruvalského studenta, který držel pálku odrážeče, zatímco všichni pospíchali k těm dvěma dívkám.

Viktor Krum rychle sletěl na koštěti a téměř narazil do zmatené nebelvírky. “Hermi-o-ono, jsi v pořádku?” Fleur odtáhla svou pozornost od Hermiony a věnovala Bulharovi varovný pohled, který nevybíravě naznačoval, aby se držel zpátky.

“Hej! Běž od ní pryč, Šišlo!” Ginny je rozdělila, odtáhla Fleur pryč a přitom ji probodávala pohledem, zatímco se blondýnka přemáhala, aby na ni nevrhla zaklínadlo tak silně, že by se z toho vzpamatovávala ještě týden.

“Myslím, že sis nevšimla, že to Fleur chytila Hermionu!” Odette vystoupila na obranu své vůdkyně a zírala na Ginny stejně rozpáleně jako ona na Fleur.

“Fleur . . .” Hermiona řekla to jméno pomalu, zatímco ji Ginny a Ron pomáhali na nohy. Fleur cítila, jak se její víla téměř pyšně vzdouvá, když si všimla, že Hermiona ignoruje všechny okolo a pohled má stále pevně upřený na ni.

“Ano…Fleur.” Ginny obrátila oči v sloup a položila si Hermioninu paži kolem ramen. “Nenávidíme ji, pamatuješ?”

Fleur tam stála se zaťatou čelistí a sevřenými rty. Přemáhala se, aby nevystartovala po té nejmladší z Weasleyů, ale ovládla se kvůli Hermioně, která byla zjevně mimo.

“Fleur . . .” Řekla znovu Hermiona a její obočí se svraštilo, když přelétla pohledem od Ginny zpět na zadumanou blondýnku. “Není pravda, že nesnáším Fleur.” Proslulá dívka vypadala trochu naštvaně, že Ginny něco takového vůbec řekla. “Je to anděl.”

Viktor vypadal téměř raněně, zatímco se všichni podivovali nad Hermioniným výrokem a Fleuřina tvář zčervenala ještě výraznějším odstínem; nikdy by ji nenapadlo, že by o ní tohle Hermiona řekla, zvláště po tom fiasku v prefektské koupelně.

“Fajn. Máš pravdu, Rone.” Ginny se podívala na svého bratra, který měl Hermioninu druhou ruku kolem ramen. “Hermiona je opravdu vážně zraněná. Ten potlouk jí připravil o rozum.”

Hermiona vypadala ještě zmateněji než předtím, když pohledem přecházela mezi Ronem a Ginny. “Potlouk?”

“Jo, byla to pěkná rána, Miono. Teď pojď, musíme tě dostat k madame Pomfreyové, než ti to zůstane.” Povzdechl si Ron, než se vydali k hradu.

“Mohl bych ji nést, jestli chcete.” Viktor vykročil vpřed a Fleur se nad tím 'ušlechtilým' gestem zatvářila kysele.

“Ne.” Hermiona se zamračila a zdálo se, že tomu neodbytnému famfrpálovému hráči uhýbá. “Chci, aby mě vzala Fleur.” Zapříčila nohy a pokusila se stát na místě, což ještě více ztížilo práci obou Weasleyových.

Ginny zavrčela, když musela vynaložit větší úsilí, aby odtáhla tvrdohlavou a překvapivě silnou knihomolku směrem k hradu. “Nebuď směšná Miono a přestaň to tak zatraceně ztěžovat!”

Fleur věděla, že není vítaná, když došlo na Hermionu a její přátele, ale když pozorovala ty dva zrzky, jak zápolí s dívkou, která se chovala jako umanuté dítě, doznala pocitu, že je její povinností alespoň nabídnout svou pomoc. Navíc by jí to mohlo u Hermiony přinést pár plusových bodů. “Mohu pomoci.”

“Ne!” Ginny vyštěkla na blondýnku a její zelené oči nebezpečně jiskřily.

“Jen se snažila-” Vložila se do toho Veronique, která začínala být otrávená jejich hašteřením.

“Vím, co se snažila udělat.” Zelené oči se střetly s tmavší zelenou, když Ginny vyslala svůj rozpálený pohled Veroniquiným směrem. “My to zvládneme.”

“Ale-” Hermiona začala fňukat.

“Vezmeme tě na ošetřovnu a jestli i pak budeš mít pocit, že chceš vidět Fleur, půjdeme za ní, ale o tom silně pochybuji.” Dav se pomalu začal rozcházet a když prošli kolem tria z Krásnohůlek, Ginny obrátila oči v sloup.

Fleur sklopila oči a cítila, jak její nově získaná sebedůvěra po zrzčině prohlášení klesla; tato omámená Hermiona byla milým kontrastem k té, která ji nenáviděla. Věděla, že to, co Ginny řekla, je pravda, a že až bude Hermiona v pořádku, vrátí se k nevraživým pohledům a kousavým slovům.

“Pá, Fleur.”

Fleur zase prudce zvedla hlavu, když uslyšela Hermionin sladký hlas. Bruneta se na ní ohlížela, přes rameno zatímco ji táhli pryč a na tváři se jí rozléval široký úsměv, který patřil přímo Fleur. Nemohla si pomoci, ale trochu se na oplátku usmála a mávla, což ještě více rozzářilo Hermionin úsměv.

“Viděli jste to?” Fleur slyšela, jak se Hermionin zasněný hlas vzdaluje. “Usmála se na mě.” Víla si dokázala představit, jak se oči obou sourozenců nad nadšením knihomolky obrací v sloup.

“Hermiono!” Zakňourala Ginny. “Jsi moje holka! Pamatuješ?”

Poslední věc, kterou Fleur slyšela, bylo nezvykle něžné chichotání vycházející z Hermioniných rtů. “Jejda.”

Veronique zkřížila ruce, zatímco zírala na vzdalující se siluetu Hermiony Grangerové. Pocítila pro tu proslulou dívku zcela novou úroveň znechucení. “Hádám, že vše, co stačilo k získání její náklonnosti, byl dobrý úder do hlavy.” Otočila se, aby se podívala na Fleur, ta na ni spolu s Odette v zádech vyčítavě koukala. “Ach, takhle se na mě nedívejte. Začarovala jsem jí koště, nezačarovala jsem ten potlouk.” Vysmívala se oběma vílám, když se vydala pryč.

“Mohla se vážně zranit i jen tím!” Promluvila Odette a Veronique se téměř zasmála sladké rusovlásce, která sebrala dostatek odvahy, aby se jí postavila.

Veronique se otočila a její zelené oči zářily sotva skrývaným pobavením. “Nebuď jako malá, Odette. Nic jí není.” Pohledem zamířila k Fleur, která tam stála se sevřenými rty a s nebezpečným zábleskem v safírových očích. Obezřetně blondýnu pozorovala a pak podnikla pár pomalých kroků směrem k ní, prakticky cítila vztek vycházející z Fleur ve vlnách.

Jedna věc byla, když si Veronique zahrávala s ní a když prováděla jiné neplechy, o kterých věděla, že je tolik zbožňuje, ale úplně něco jiného bylo ohrozit ze srandy něčí život. “Už to nikdy nedělej.” Procedila Fleur skrz zaťaté zuby.

Veroniquiny krvavě červené rty se stočily do úšklebku, když se vyzývavě podívala na podrážděnou vílu, aby bylo zřejmé, že její slova na ni nemají žádný vliv. “A co s tím hodláš udělat, Fleur?” Veronique udělala krok vpřed k běsnící blondýně a přitiskla jí rty k uchu. “Hodláš mě potrestat?” Svou otázku zdůraznila tím, že jazykem přejela přes Fleuřin ušní lalůček.

Fleur se odtáhla, když ucítila, jak se vlhký jazyk dotkl jejího ucha, a pokusila se své kamarádce věnovat přísný pohled, aby pochopila, jak smrtelně vážně to v této záležitosti myslí. “Myslím to vážně, Veronique. To nebylo legrační.”

“Uklidni se, Fleur.” Usmála se Veronique, když natáhla jemnou ruku, aby palcem přejela po Fleuřině plném spodním rtu. “Neměla by ses tak mračit, nebo ti ten výraz zůstane.”

Fleur musela zadržet podrážděné zavrčení, když se Veronique naklonila a přitiskla táhlý polibek na okraj jejích rtů. Stála tam nehybně se zúženýma očima, zatímco se její nesnesitelná kamarádka odtáhla a s mrknutím odešla. 'Ta si ale troufá.'

6

První věc, kterou Hermionin mozek zaregistroval, byl měkký polštář pod její hlavou, druhá byla třeštící bolest pramenící v jejím levém spánku. Přiměla se otevřít oči, ale téměř okamžitě toho rozhodnutí litovala, když světlo zaplavilo její zrak a cítila, jako by ji probodávalo.

„Heleme se, kdo se nám to rozhodl probudit.“

Hlas Ginervy Weasleyové nebylo to, co Hermiona čekala, že uslyší a upřímně nebyla vítaným narušením ticha, které ji do té doby obklopovalo.

„Uff…“ Zasténala Hermiona, když se pomalu zvedala do vzpřímené polohy.

„Jak se cítíš, Casanovo?“ Ginny se dívala na brunetku s pobaveným zábleskem v očích. Nebyla si tak úplně jistá, jestli si Hermiona pamatuje, co všechno se stalo potom, co byla zasažena potloukem, ale měla silné podezření, že si na své činy nepamatuje.

Hermiona se na zrzku ostražitě podívala, nebyla si jistá, proč se dívá na její zjevné nepohodlí tak pobaveně. „Casanovo? O čem to zatraceně mluvíš?“

Ginny se usmála od ucha k uchu, když viděla evidentní podrážení a zmatek v Hermionině tváři. „Víš, jak ses sem dostala?“

Hermiona se rozhlédla po místnosti a chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že je na ošetřovně namísto ve své vlastní posteli. „Ne…“ Natáhla ruku, aby se dotkla bolavého spánku, ale další ostrá bolest jí napověděla, že to byl hloupý nápad. „Co se stalo?“

„Co je poslední věc na kterou si vzpomínáš?“ Pobídla ji Ginny a doufala, že si Hermiona bude schopna sama poskládat střípky dohromady.

„Já…“ Hermiona svraštila čelo ve snaze projít si vzpomínky a vybavit si, co ji přineslo na tohle místo. „Letěla jsem, sledovala famfrpál a…“ Dlaněmi pevně sevřela přikrývku v zoufalé snaze vybavit si cokoliv dalšího, co se stalo, ale nic dál si nepamatovala. „To je vše.“ Hermiona se podívala zpět na Ginny, která měla stále ten nesnesitelný úsměv na tváři.

„To je vše?“

„Ano.“ Hermiona ji probodávala pohledem a byla čím dál víc frustrovaná, nechápala, co je na téhle situaci tak legračního. „Právě jsem ti řekla, že to je vše, co si pamatuji.“

„Ty bláho.“ Smála se Ginny. „Tohle je moc dobrý na to, aby to byla pravda.“

Hermiona se naježila, když slyšela, jak se nejmladší Weasleyová může potrhat smíchy. „Nechápu, co je na tom tak zábavného, Ginervo Weasleová. A byla by si teď tak laskavá a řekla mi, co se k čertu děje?“

Místo odpovědi zjevně podrážděné brunetce Gini vstala, popadla lahvičku z nočního stolku a podala ji Hermioně. „Tohle budeš chtít vypít.“ Hermiona vypadala zmateně, když si z Ginniny ruky brala lektvar. „Jsem si jistá, že tě příšerně bolí hlava a myslím, že to, co se ti chystám říct, to může ještě zhoršit.“

„Ginny, co se-“

„Jen to vypij, Miono.“ Ginny vzdychla, když si zabrala zpět své místo. Čekala, až Hermiona přiloží lahvičku ke rtům a zakloní hlavu, než bude pokračovat s tím, co si byla jistá, že bude zajímavý rozhovor. „Teď k odpovědi na tvou otázku…“ zrzka si odkašlala a trochu se posunula na místě dozadu pro případ, že by se po ní Hermiona rozhodla ohnat. „Dostala jsi ránu potloukem do hlavy a to tě shodilo z koštěte.“

„Dobře…“

„Byl to ošklivý pád.“ Ginny pokračovala, když si uvědomila, že tato skutečnost nerozběhla Hermioniny vzpomínky. „Máš štěstí, že sis nic nezlomila.“

Hermiona shlédla na své tělo a zjistila, že je více méně nezraněná, což jí vedlo ještě k většímu zmatení než předtím. „Vznášela jsem se docela vysoko… Jak je to možné?“

„Jé, tady to začíná být vážně dobré.“ Ginny se zazubila a trochu se narovnala na svém místě. „Fleur tě chytila.“

„Fleur?“ Hermiona zvedla obočí.

„Zatraceně! Je to ještě horší, než jsem myslela!“ Vykřikla Ginny dramaticky, což prohloubilo zmatení nebelvírky. „Ty si nevzpomínáš, kdo je Fleur?“

„Nebuď směšná, Ginny. Pamatuju si, kdo je Fleur!“ Vyštěkla Hermiona a založila si ruce na prsou. „Jen jsem nevěděla, že tam byla.“

„Díky Bohu.“ Ginny vzdychla úlevou, když se svalila na své židli.

Hermiona pozorně sledovala mladou famfrpálovou útočnici, jestli bude pokračovat nebo jestli to bylo z příběhu vše, ale když viděla, jak Ginny reagovala na její skepsi, přimělo ji to věřit, že toho bylo víc. „No…?“

„No co?“

Někdy Hermiona přísahala, že by dokázala uškrtit Ginervu Weasleyovou. Měla smysl pro dramatičnost a ráda si s ní hrála, obzvlášť, když měla informaci, která Hermionu zajímala. „Nedělej hloupou, Ginny! Je toho víc?“

„No, ani ne.“ Ginny pokrčila rameny a chovala se nenuceně, ale na tvář se jí vplížil úsměv, který zradil její dřívější prohlášení. „Byla jsi tak trochu mimo… oh a taky jsi vyznala svou nehynoucí lásku k Fleur Delacour. Nic extra.“

Při tomhle zahanbujícím odhalení Hermioně zbledl obličej. Tohle nemohla být pravda. Hermiona Grangerová nechodí a nevyznává lásku lidem, bez ohledu na to, jak jsou krásní, obzvláště, když je tou osobou Fleur Delacour. „Ty lžeš…“

Ginny při svém odhalení odvedla slušnou práci udržení se v klidu, ale výraz na tváři zlaté dívky jí to stále více ztěžoval. „Ach, Hermiono…“ Ginny vstala a položila jí ruku na rameno. „Nejsem dostatečně kreativní, abych něco takového vymyslela.“

„C-co jsem řekla?“ Vypískla Hermiona.

„Hmm…počkej…“ Ginny si zamyšleně přiložila prst na bradu, aby prodloužila tenhle sladký moment; moc často neměla šanci vidět Hermionu tak rozrušenou. „Mám za to, že jsi ji nazvala andělem a dál si vyváděla, než jsem vás dvě oddělila. Trvala jsi na tom, že chceš, aby tě Fleur vzala na ošetřovnu a při cestě sem si mě a Ronovi nekonečně blábolila o tom, jak krásná a dokonalá je. Pozvedla jsi uctívání hrdinů na zcela novou úroveň.“

„Tohle je noční můra…“ zamumlala si pro sebe Hermiona a vypadala ještě zděšeněji, než si Ginny myslela, že je možné. „Každou chvíli se probudím a – JAUVAJS!“ Hermiona vyskočila a lehce si mnula jasně růžový flek na paži, kam ji kamarádka právě štípla.

„No, myslím, že tohle noční můru vylučuje.“ Ginny se smála. „Jsi naprosto vzhůru a já jsem mimochodem velmi dotčená!“ Zrzka nasadila svůj nejlepší rozrušený zevnějšek. „Máš pěknou drzost, když otevřeně vrháš zamilované pohledy a když flirtuješ s jinou kočkou přímo před svou přítelkyní!“

Hermiona odstrčila svou kamarádku, která byla trochu příliš pobavena jejím neštěstím. „Nemám na tvoje vtípky náladu!“ Brunetka si založila ruce na hrudi a tváře jí zdobil ruměnec. „Prosím, řekni mi, že tohle nikdo neviděl…“

„Dobrá.“ Ginny se usmála a pokrčila rameny. „Nikdo to neviděl.“

„Ginny!“ Vykřikla Hermiona a hodila po zrzce polštář. Podle Ginnina bezstarostného tónu bylo zřejmé, že ji viděla spousta lidí. Bylo dost špatné, že se chovala způsobem, který byl pro její obvyklé chování nepatřičný, ale vědět, že lidé viděli, jak to dělá, bylo ještě horší.

„Jé, uklidni se, Hermiono.“ Ginny obrátila oči v sloup a odvážně se posadila na okraj postele. „Pochybuju, že to někoho zajímá a jestli jo, tak to za den nebo dva vyšumí.“

„Jo, nejspíš máš pravdu…“ Hermiona si povzdechla, trochu se jí z Ginniných slov ulevilo. Už takhle se jí dostávalo spousty nechtěné pozornosti a opravdu nechtěla zavdat lidem další důvod, aby ji obtěžovali. Někdy jí opravdu chyběly staré časy, kdy se mohla schovat v knihovně a dělat si co chce.

„A není to tak, že si tím projdeš sama.“ Ginny se znuděně dívala na své nehty.

Hermiona pozvedla nad tím zvláštním prohlášením obočí. Kdo jiný by procházel tím, čím ona. „Co tím myslíš?“

„Všichni budou vědět, že moje přítelkyně je coura!“ Zvolala Ginny a hodila dramaticky ruce do vzduchu. „Budu v Bradavicích terčem posměchu!“

Hermiona mohla cítit, jak jí v podráždění škublo obočí. Tohle byla… poslední kapka… půjde do Azkabanu, protože se chystá zabít Ginervu Weasleyovou. „Ty nesnesitelná trapko!“ Zaječela Hermiona, když kopnutím srazila z postele svou znovu se smějící kamarádku. „Vypadni!“

Ginny se vyškrábala na nohy a vyběhla ze dveří. Nepotřebovala, aby jí to bylo řečeno dvakrát. Naprosto si užila vytáčení proslulé dívky, ale důsledky toho, že něco takového udělala, za to vždy nestály.

„Vážně… co je to s tou holkou?“ Hermiona vzdychla, když si lehala zpátky do postele a se zamyšleným pohledem ve tváři zírala do stropu. Teď, když byla sama, měla šanci řádně zpracovat informace, které právě obdržela. 'Fleur mě zachránila…?' Nebyla si úplně jistá, co si s tím počít. Takový hrdinský čin nezněl jako něco, co by udělala Fleur Delacour, ale také toho o blondýnce moc nevěděla, aby mohla říct, jaké je její obvyklé chování. Jediné, co ve skutečnosti věděla, bylo, že Fleur je z části víla, velmi drzá, má roztomilé dolíčky na svých bedrech a nejlepší… 'Zatraceně, Grangerová! Přestaň takhle přemýšlet!' Vynadala si brunetka. Byla pravda, že se neměla čeho chytit, když došlo na tu dědičku, ale dopis, který dostala, byl plný dostačujících informací, aby ji dostatečně vyděsil. ‘Ale jak velkou důvěru mohu vložit do cizích slov?’

„Zatraceně. To nemůžu mít jeden relaxační rok?“ Hermiona zasténala, když jí znovu z velkého množství přemílajících myšlenek začala bolet hlava. 'Budu to muset vyřešit později.'

/

Uběhly dva dny od incidentu na famfrpálovém hřišti a k Fleuřině nelibosti se věci vrátily do normálu. O den dříve kráčela chodbou, když spatřila Hermionu s Ginny a Harrym po boku. Zaváhala ve svých krocích a zatajila dech, když se po ní zlatá dívka ohlédla svýma zářivě jantarovýma očima, které na ni před méně než dvaceti čtyřmi hodinami v údivu hleděly. Když se jejich oči setkaly, tak v nich byl jakýsi záblesk uznání a na chvíli si Fleur myslela, že se na ni Hermiona možná usmívá tak jako předtím nebo něco říká, ale věci se už nevyvíjely dle blondýnčina plánu.

Hermiona právě kráčela kolem Fleur, jako by si jí od začátku nevšimla; jako by nebyla vůbec nic. Její bolavé rameno jí připomnělo, že riskovala život a končetinu, aby pomohla té nevděčné dívce a tohle bylo vše, co se jí dostalo na oplátku. 'Jak typické.' Pomyslela si tajně Fleur a ujistila se, že je její chladná maska pevně na svém místě, než pokračovala na svou hodinu.

Momentálně v jídelně předstírala nezájem a musela upustit od obrácení očí v sloup, když sledovala, jak se k Hermioně blíží další starostlivý student, aby se zeptal, jestli je v pořádku.

„Tohle musí být přinejmenším dvacátý člověk jen tuto hodinu. Kdo by si kdy pomyslel, že jsou Bradavice plné vlezdoprdelek.“ Veronique vyjádřila Fleuřiny vlastní myšlenky, ale vysloužila si od stále podrážděné víly jen záludný pohled.

Fleur od nehody s koštětem s dívkou s havraními vlasy nepromluvila a byla pořád naštvaná, že udělala něco tak nebezpečného. Někdy se zdálo, jako by Veronique neměla zábrany, co se týče její krutosti. Jasně, obě byly známy za své hry s lidmi, ale existovaly hranice, které by Fleur nikdy nepřekročila.

Víla toužila Veronique srovnat, přimět ji, aby se vzdala a ukázala jí, kdo je vůdkyně jejich skupiny, ale bohužel Veronique nebyla součástí jejího stáda, nebo dokonce víla. Nenáviděla, jak se jí ta ďábelská dívka dokázala snadno dostat pod kůži, jak ji dokázala vyprovokovat k tomu, aby dělala věci, které by běžně nedělala, ale navzdory svým chybám byla skutečnou kamarádkou, když byla na dně a dodnes měla pocit, jako by Veronique něco dlužila. To však neznamenalo, že na svou kamarádku nemůže být naštvaná.

„Pořád lepší, než snob, jako ty.“

Gabrielle našla nejlepší a nejhorší čas, na to připlést se do rozhovoru a dalo se říct, že nebyla zrovna největší fanynkou Veronique. Se svou sestrou už byla v pohodě, ale jakmile přišla tmavovlasá uličnice, vše se změnilo. Nebyla si jistá proč, věděla jen to, že se Fleur po setkání s Veronique změnila.

„Já jsem snob?“ Veronique na ni pobaveně zvedla obočí. „Co tě k tomu vede?“

Gabrielle otevřela pusu, aby odpověděla, ale Fleur opravdu neměla chuť řešit další hádku mezi těma dvěma. „To stačí. Nemám dneska náladu poslouchat vaše hašteření.“

„Aha? Proč jsi tak naježená?“ Veronique hravě strčila Fleur do boku, ale neobdržela od blondýny žádnou reakci. „No tak, Fleur. Neříkej, že se na mě pořád zlobíš?“

Fleur znovu ignorovala otravnou dívku a obrátila svou pozornost zpátky k nebelvírskému stolu. Hermiona musela cítit její pronikavý pohled, protože ani ne o dvě vteřiny později vzhlédla od knihy, aby upřela oči k víle.

Fleur byla překvapená, když uviděla, že její pohled byl téměř omluvný, ale neměla moc čas se tím zabývat, když si všimla, že se na ni Ginny zlostně dívá. Zadržela otrávené zavrčení, které se jí dralo z hrdla, když upustila vidličku a vstala. Měla už dost toho, že s ní bylo zacházeno, jako by měla lepru a moc jí nezáleželo na tom, se zdržet, aby na ni Ginny Weasleyová mohla strnule zírat.

„Kam jdeš?“ Zeptala se Gabrielle a pokud by ji Fleur neznala, tak by si myslela, že má její sestra obavy.

„Ztratila jsem chuť k jídlu.“ Vrhla po Ginny kousavý pohled a pak naštvaně odešla z velké síně.

/

Hermiona si všimla Fleuřiny nálady a nedokázala zastavit oči ze sledování její vzdalující se postavy. Věděla, že její zjevný hněv byl pravděpodobně způsoben jí. Měla několik šancí víle poděkovat, ale kdykoliv na to přišlo, tak si vždycky myslela, že je lepší neříkat nic. Ginny jí pověděla, aby se neobtěžovala, a že blondýnka byla ta, co pravděpodobně způsobila, že potlouk letěl na ni, ale Hermiona tomu nechtěla uvěřit.

„Promiň.“

Hermiona se otočila, když jí z myšlenek vyrušil chlapecký hlas. „Ano?“ Obezřetně si kluka oblečeného v hábitu Mrzimoru od hlavy k patě prohlédla. Měl tmavě hnědé vlasy a světle modré oči, které přenesly její myšlenky na vteřinu zpět k Fleur. Nikdy před tím s tímhle klukem nemluvila, ale poslední dobou strávila hodně času mluvením s lidmi, které neznala.

„Omlouvám se, že tě vyrušuji u oběda, ale zaslechl jsem, co se stalo na famfrpálovém hřišti a jen jsem ti chtěl říct, že jsem rád, že jsi v pohodě.“

„Ah, děkuju.“ Cítila své bolavé tváře, když se snažila nasadit svůj nejlepší nacvičený vděčný úsměv. Usmívala se celý den, děkovala lidem, snažila se ujistit je, že je v pohodě a zdvořile odmítala jejich nabídky na rande.

Dál se usmívala, zatímco se chlapcův hlas začal ztrácet v pozadí, jak se její mysl zatoulala k citátu „Jejich zuby byly bílé, jako by nikdy nepoužily zuby k ničemu jinému než k úsměvu.“ Posledních pár let se naučila, jak pravdivý je citát jejího oblíbeného autora. Často se ocitala před objektivem, oslepená blikajícím světlem a dostávala pokyny, jak se dívat, kde stát a jaké ztvárňovat emoce. Už jí to lezlo krkem.

„Tak co říkáš?“

„Co?“ Hermiona byla ještě jednou vytržena ze svých myšlenek mrzimorským mladíkem, který se na ni díval s očekáváním „Oh, omlouvám se. Zdáš se být opravdu milý.“ Nemusela být génius na to, aby si uvědomila, že ji pozval na rande, jako všichni ostatní, co přišli před ním. „Ale už s někým chodím.“ Kývla hlavou směrem k Ginny, která mu věnovala pohled, co ho odehnal od páru, tak rychle, jak jen mohl.

„Mohla by ses pokusit být milejší?“ Hermiona se zlostně podívala na Ginny, která se snažila potlačit smích.

„Nerozbreč se z toho, Miono.“ Ginny rozcuchala vlasy již podrážděné brunetce. „Vždyť je to jen sranda.“

„Myslím, že ty a já máme úplně jinou představu o srandě.“ Zanadávala Hermiona, když se snažila vrátit ke čtení své knížky. Modlila se, aby už nikdo jiný nepřišel a nevyrušil ji. Připadalo jí, jako by si s ní přišel někdo promluvit každých pět minut. Chtěla být milá a zdvořilá ke všem studentům, kteří přicházeli, aby jí popřáli, ale ona už to nemohla vydržet. Jestli se objeví ještě jeden člověk, tak se bojí, že vybouchne a to by pro nikoho nebylo dobré.

„Ahojky, Miono.“ Usmála se Harry, když si sedal na místo vedle své dlouholeté kamarádky. „Jak se cítíš?“ Vyskočil, když jedinou odpovědí, která se mu dostala, bylo, že knihomolka prudce zaklapla knihu.

„Musím na vzduch.“ Zamumlala, když vstala od stolu.

„Ř-řekl jsem něco špatně?“ Zblednul, když Hermiona ustoupila a pohlédla na smějící se Ginny.

/

Hermiona zafuněla a pevně držela svou knihu, zatímco její nohy dupaly po teplé trávě k velkému jezeru. Věděla, že se bude muset Harrymu omluvit za to, jak odešla. Myslel to dobře, ale ona už to prostě nemohla vydržet. 'Vše, co chci, je trocha klidu… je to tak moc?' Pomyslela si sklíčeně, když došla do tichého kouta jezera, jen aby si uvědomila, že tam právě sedí Fleur a kreslí si do hnědého deníku. 'Očividně je.'

„Co tady děláš?“ Hermiona koutkem oka pohlédla na vílu. „Ty mě sleduješ?“

Zlatá dívka byla překvapená nuceným smíchem, který vyšel z blondýnčiných úst. „Já tu byla první, mademoiselle Grangerová.“ Fleur promluvila, aniž by vzhlédla od svého deníku, nebo přestala dělat to, co dělala. „Jak bych tě mohla sledovat?“

'Pravda.' Uvažovala Hermiona, když se podívala na chapadla nechvalně známé chobotnice, která sídlila ve vodě. Přemýšlela o odchodu, bylo by to snadné, ale tohle bylo kromě knihovny její oblíbené místo a zdálo se, že Fleur je příliš zaneprázdněná, než aby ji obtěžovala. Kupodivu zjistila, že zvuk Fleuřina brku škrábajícího po povrchu pergamenu, je vlastně docela uklidňující.

Zavřela oči a vydechla, aniž by si uvědomila, že zadržovala dech, jak poslouchala zvuk Fleuřina čmárání. Krátce přemýšlela, co může blondýna kreslit, ale raději se podívala, než aby se zeptala, protože se dobře neznaly. vKdyž znovu otevřela oči, byla přivítána pohledem na Viktora, který běžel kolem se svou skupinou vášnivých fanynek nedaleko za sebou. Podíval se na ni koutkem oka a zdálo se, jako by se na moment zastavil, aby si s ní na chvíli promluvil, ale když jeho oči přelétly k blondýně o kus dál, tak se zamračil a prostě běžel dál. Hermiona by to nepřiznala, ale byla docela vděčná, že měla Fleur na famfrpálovou hvězdu takový účinek.

„Je to vyčerpávající, že?“

Hermionu překvapilo, když Fleuřin sametový hlas prolomil příjemné ticho, které je obklopovalo. Pozorovala vílu, která byla stále zabraná do čehokoliv, co kreslila, trochu obezřetná, nejistá, kam tím směřuje, ale rozhodla se, že jí na to tentokrát skočí. „Co je vyčerpávající?“

„Jak lidé sledují každý tvůj pohyb, pořád tě otravují, pořád něco očekávají.“ Fleur konečně odtrhla oči od stránky, aby narazila na zmatené jantarové.

S jistotou se dalo říct, že byla Hermiona trochu v šoku. Nečekala, že ve Fleuřině ledovém pohledu uvidí tolik porozumění. „Ano…“ Hermiona přikývla veskrz zmatená hádankou, kterou byla Fleur Delacour. „To opravdu je. Někdy…“ odmlčela se, nejistá, proč najednou cítila nutnost tak otevřeně s mladou dědičkou mluvit. Možná chtěla, aby ji někdo pochopil, nebo možná jen potřebovala někoho, kdo byl v podobné situaci, aby poslouchal. Ron miloval být ve světle reflektorů a Harry by se jen cítil provinile a zodpovědně za její rostoucí rozpaky, že je na očích veřejnosti a za všechno, co k tomu náleželo. „Je toho moc. Jsem tak zahlcená, že se bojím, že prostě vybouchnu a budu křičet uprostřed chodby.“

Hermiona nastražila uši, když uslyšela tichý smích vycházející z Fleuřiných úst. V tu chvíli se rozhodla, že se jí líbí zvuk vílina melodického smíchu ještě víc, než zvuk brku pracujícího na pergamenu.

„Oui. Ten pocit znám moc dobře.“

Na chvíli zapomněly, že spolu nevycházely, když se dívaly jedna na druhou s pobaveným pohledem na jejich společné utrpení, ale to trvalo krátce. V okamžiku se poklidná atmosféra přerušila, když Hermiona odvrátila pohled a uvolnila si kravatu.

'Pravděpodobně nervózní zvyk.' Pomyslela si s úšklebkem Fleur, když se vrátila ke svému umění.

Sklouzly zpátky k tichu, když Hermiona začala opravdu cítit, jak na ni praží slunce. Na podzimní odpoledne bylo překvapivě horko, ale usoudila, že mít na sobě velký černý hábit, situaci nepomáhá.

Fleur přestala čmárat, když zaslechla zvuk dopadajícího oblečení na trávu a téměř upustila brk nad pohledem před sebou. Okamžik tam seděla v úžasu. Bylo to tak zvláštní a vzácný pocit, vidět dívku, o které fantazírovala, nejen splnit, ale i překonat očekávání dědičky. Hermiona Grangerová byla vskutku nejbystřejší kouzelnicí svého věku, ale byla také zatraceně krásná, půvabná…

'Parfait.' Pomyslela si bez dechu, když očima hltala Hermioniny opálené a pevné nohy, které až dosud byly skryty pod hábitem. Nevěděla, proč Hermiona nosila tu zatracenou věc, když bradavická kostkovaná sukně tak dobře zdůrazňovala její zabijácké nohy a tvarované boky. Dle jejího názoru, by mělo být považováno za zločin zakrývat její ladnou postavu, kterou bílá košile dokonale doplňovala.

Dál neskrývaně zírala na zlatou dívku, téměř, jako by byla omámená, dokud jantarové oči nezachytily její pasoucí se pohled. Rychle odvrátila svou pozornost k deníku, když si uvědomila, že byla přichycena při činu a čekala příval slovního peskování, o kterém si byla jistá, že za své dívání se od Hermiony Grangerové obdrží, ale byla překvapená, když k tomu nedošlo.

Hermiona jen stočila svou pozornost zpět k jezeru a tiše tam stála, zatímco Fleur pokračovala v kreslení. Pokud by k sobě byla upřímná, tak byla Fleuřiným setrvávajícím pohledem polichocena. Nebyl to dravý pohled, ale jeden z těch pohledů uznání a intrik. Musela připustit, že byla sama trochu zvědavá na vílu. V mysli jí pálilo milion otázek, na které se chtěla blondýnky zeptat, ale jedna byla v popředí. „Proč jsi to udělala?“

Pokud Fleur otázku slyšela, tak to určitě nedala najevo, protože jen dál mlčky kreslila, jako by tam bruneta vůbec nebyla.

Hermiona vzdychla, když si uvědomila, že dostat z blondýnky odpověď, nebude tak snadné, jak si myslela, ale když se smířila se skutečností, že se jí odpovědi nedostane, Fleur otevřela ústa, aby promluvila. „Udělala co?“

Chvíli trvalo, než si mladá nebelvírka uvědomila, že Fleur opravdu otevřela ústa a zdálo se, že je ochotná vést momentální rozhovor. „Proč jsi mě zachránila?“ Obrátila svůj pohled zpět k tajemné dívce.

Fleur se posměšně zasmála, když se její ruka pohybovala v rychlých tazích po stránce. „Co je tohle za otázku?“

„Prostě mi to řekni.“ Hermiona mluvila klidně.

„Jsi Hermiona Grangerová.“ Fleur svraštila obočí a zírala na stránku, jako by se jí to dotklo. „Zachránila si kouzelnický svět od toho hrozného muže. Být zabitá zbloudilým potloukem, by nebyla vhodná smrt. Bojovala si v proslulé bitvě. Zasloužíš si slavnou smrt.“

Hermiona chvíli záhadnou dívku pozorovala, než obrátila svou pozornost zpět k jezeru. „Na té bitvě nebylo nic proslulého.“

Hermionin hořký tón přitáhl Fleuřinu pozornost od deníku k brunetě, která se nyní opírala se založenýma rukama o strom a se skelným pohledem se dívala na velké jezero. Fleur se nemohla ubránit přemýšlením na tím, kam v tu chvíli šla. Co způsobilo, že její oči vypadaly jako skleněné oblázky, tak unavené a vyčerpané.

„Omlouvám se.“ Hermiona obrátila pozornost zpět k víle, která na ni teď tupě zamrkala.

„Za co?“

„Že jsem pitomec, a že jsem ti řádně nepoděkovala za to, že jsi mě zachránila a…“ Hermiona vzdychla, když se odstrčila od stromu. Omlouvání opravdu nebylo její silnou stránku. „Za všechno, co jsem ti řekla v koupelně prefektů. Bylo to opravdu kruté a ty sis to nezasloužila.“

Hermiona Grangerová opět nechala Fleur naprosto bezradnou a beze slov. Omluva byla poslední věc, kterou by čekala, že vyjde z úst zlaté dívky. Přesto tu seděla na trávě a vzhlížela na velmi rozpačitě vypadající válečnou hrdinku. „To je…“ Fleur si odkašlala a ve snaze znovu získat klid, obrátila svou pozornost zpět k deníku před sebou. „To je v pohodě.“

„Ale…“ A bylo to tu. Fleur čekala ale nebo kompletní analýzu. „Bylo od tebe hnusné, že jsi na mě takhle využila své uhranutí.“

Fleur obrátila oči v sloup. Hermiona si opravdu pořád myslela, že na ni použila její magickou schopnost. „Už jsem ti říkala, že jsem na tebe nepoužila svoje uhranutí, mademoiselle Grangerová.“

„To nemůže být pravda.“ Hermiona zčervenala, když si vzpomněla na jejich společnou chvíli v koupelně. V tu chvíli jí blondýna tak přitahovala, že ji téměř políbila, a to by normálně sama od sebe neudělala… že?“

„C’sest vrai.“ Fleur pokrčila rameny. „Kdybych na tebe použila svoje uhranutí, tak bys cítila něco takového.“

Hermiona otevřela pusu, aby promluvila, ale zase ji zavřela, když ucítila, jak má rozmazané vidění a jak se jí začalo třást tělo. Její jasné oči se upřeně dívaly na blondýnku, když cítila, jak se chce prsty dotknout toho dokonalého jedince sedícího metr a půl od ní. Olízla si rty, když ji přemohlo nutkání přejít k Fleur a ztrhat z ní oblečení. Udělala krok, aby si vzala vílu právě tam, ale zaváhala ve svých krocích, když ucítila, jak se to vytratilo téměř tak rychle, jak to dorazilo.

„Teď můžeš říct, že jsem na tebe použila svoje uhranutí.“

„T-to bylo…“ Hermiona zavrtěla hlavou, aby si rozehnala zamlžení z očí, když jí začaly hořet tváře. „Jiné.“

„Teď už mi věříš?“ Fleur zvedla obočí na zmatenou prefektu.

„Ano, ale…“ a bylo to tu zas. Hermona Grangerová si těžko připouštěla, že jakýkoliv z pocitů, který tu noc měla, byl její vlastní. „Pořád ses mě snažila svést.“ Vyčítavě pohlédla na vílu.

Fleur na prohlášení brunety nic neřekla. Nebylo co říct. Kdyby byla upřímná a řekla ano, pak by přilila palivo do ohně, a kdyby řekla ne, urazila by Hermioninu inteligenci, tak se rozhodla, že nejlepší odpovědí bude mlčet.

Hermiona chtěla z víly vytáhnout více odpovědí, ale rozmyslela si to, když uviděla, že Fleur nehodlá potvrdit nebo vyvrátit její tvrzení. Obě věděly, co se v koupelně stalo a nebylo nutné se v tom šťourat, tak rezignovala, aby si sedla na trávu v bezpečné vzdálenosti od mladé šampionky.

Pokusila se soustředit na výhled před sebou, ale zvuk Fleuřina čmárání znovu přitáhl Hermioninu pozornost a nemohla si pomoci od otázky, kterou ji chtěla položit, když poprvé dorazila.

„Co to kreslíš?“

Fleuřina ruka utlumila své pohyby, když vzhlédla k brunetě a zdálo se, že hodnotí úroveň ohrožení odhalení svého soukromí. Ve skutečnosti nekreslila nic pozoruhodného nebo osobního, ale přesto neměla ráda, když se někdo díval do jejího deníku.

„Nemusíš mi to ukazovat.“ Řekla Hermiona, když spatřila blondýnčino úzkostlivé chování. Nebyla ta, co by zasahovala do soukromí lidí a dle způsobu, jakým se Fleur chovala, byl ten deník neobyčejně důvěrný a osobní. “Kreslila jsi od chvíle, co jsem sem přišla a já byla jen zvědavá.“

Fleur podezřívavě pozorovala nebelvírku, nebyla si jistá, jak zaujmout Hermionin přístup k nahlédnutí do jejích osobních myšlenek. Zvykla si na lidi, kteří se snažily vytrhnout její cenný majetek z jejího sevření, aby nahlédly do hlavy Fleur Delacour, ale nezdálo se, že by Hermiona měla zájem násilně vniknout do Fleuřiných důvěrných myšlenek. Vypadala, že má skutečný a neškodný zájem.

„Non…“ Fleur si žvýkala spodní ret a znovu se dívala dolů na stránku, než se pošoupla k nebelvírce. „To je v pořádku.“ Váhavě podala drahocenný deník Hermioně a tajně doufala, že má pravdu ve své domněnce, že se ho brunetka nepokusí prolistovat.

Hermiona opatrně vzala deník z Fleuřiných zdráhavých rukou a téměř okamžitě vybuchla smíchy, když spatřila kresbu. Myslela si, že bude francouzská studentka kreslit něco stoického, ale místo toho ji přivítal pohled na jezero před nimi s chapadly chobotnice které obepínaly dvě postavy.

„To je Krum… a Ginny?“ Herminin smích při velmi rozrušeném pohledu v zrzčině tváři zesílil.

„Možná.“ Fleur se šibalsky usmála na hihňající nebelvírku. Byla ráda, že Hermiona viděla v její kresbě dvou lidí, kteří jí nejvíce trápili, humor.

Hermionin smích ustál, když svraštila čelo a něžně se dotkla jednoho z chapadel, které sebou mávalo kolem, čímž se voda na obrázku zvlnila. „Jak docílíš toho, aby se takhle pohybovala?“

„Když ti to řeknu, tak mi neuvěříš.“ Fleuřin úsměv se roztáhl, když se na ni Hermiona podívala se zvednutým obočím.

„Tak to zkus.“

Fleur se najednou zmocnil temný pohled, když se rozhlédla kolem, aby se ujistila, že je vzduch čistý, takže byla Hermiona ještě zvědavější. ‘Používá nějakou techniku, o které jsem nikdy předtím neslyšela? Skutečně je tak brilantní?' Hermiona se přiblížila blíž, když jí víla dala znamení, aby tak učinila. Pokud s tím Fleur dělala takové tajnosti, tak to musí být skutečně dobré.

Fleuřiny oči ještě jednou nakoukly doleva a doprava, než promluvila tlumeným hlasem „Kouzlo.“

„Fleur!“ Vykřikla Hermiona, když blondýna propukla v záchvat smíchu. „Víš co jsem tím myslela!“ Bruneta zavřela deník a udeřila s ním Fleur do ramene a pak jí ho hodila zpět do klína.

„Omlouvám se, Hermiono. Nemohla jsem odolat.“ Fleur se snažila potlačit smích, když uzamkla svůj deník a otočila se, aby se posadila do tureckého sedu čelem k Hermioně. „Dovol mi, abych ti to ukázala. Podej mi ruku.“

Hermiona shlédla na čekající dlaň Fleur Delacour, která ji držela před ní nataženou. Váhala; co kdyby to byl jen další trik.

„Neublížím ti Hermiono.“ Fleur obrátila své křišťálově modré oči nad Hermioninou nerozhodností. „Vím, že je to těžké, ale prostě mi věř.“

„Fajn.“ Zabrblala Hermiona, když odhodila zábrany a položila ruku do víliných. Musela zadržet chvění, když ucítila, jak jí paží vystřelil elektrický výboj který postupoval dolů její páteří, když se jejich kůže dotkly. Pokud to Fleur ucítila také, odvedla dobrou práci v tom to skrýt, protože vzala klidně konečky svých prstů jeden ze svých brků a začala kreslit spoj mezi Hermioniným palcem a zápěstím.

Hermiona by normálně proti kreslení po jejím těle protestovala, ale její zvědavost tentokrát přebyla její podrážděnost, když sledovala Fleur nahnout se k její ruce. Bylo podivné vidět, jak je normálně koketní blondýna tak stoická a soustředěná na to, co dělá. Její plné růžové rty byly v jedné linii a obočí svraštělé, zatímco se její ruka pohybovala elegantně v pomalých nacvičených tazích po její pokožce. Byla tak zaměřená na to, co dělá, že se ani nestarala o to, aby si odhrnula své dlouhé blond kadeře z tváře, když přepadly. Takhle se jí víla líbila mnohem víc; tichá a nádherná. Nezdálo se, že by Fleur něco hrála a když se jí nesnažila dostat do kalhotek, byla vlastně celkem příjemné být v její blízkosti.

„Hej!“ Hermiona vyskočila a hihňala se, když jí jemné tahy brku lechtaly na kůži.

Fleur zastavila pohyby a se třpytivýma modrýma očima lehce skrytýma za zlatými prameny vzhlédla. Očividně pobavená z Hermionina výbuchu.

„Promiň.“ Hermiona zčervenala pod jejím hravým pohledem. „Lechtalo to.“

Fleur se usmála, když přešla k brku jiné barvy a vrátila se ke své práci. „Pokusím se být opatrnější.“

„Co to kreslíš?“ Hermiona naklonila hlavu na stranu a snažila se podívat na Fleuřinu práci, ale vše, co zachytila, byl záblesk červené a bílé v žádném zřetelném tvaru. „Ať to není něco hloupého.“

„S'il vous plaît.“ Fleur převrátila oči v sloup skoro po milionté toho dne. „Nejsem nějaký puberťák, mademoiselle Grangerová. Teď se přestaň vrtět a drž.“ Fleur lehce zpevnila sevření, aby uklidnila Hermioninu ruku.

Hermiona si jen odfrkla a uhnula pohledem stranou, neměla ráda, když se jí říkalo, co má dělat a ještě méně se jí líbilo vkládat důvěru v někoho jiného, ale zašla už daleko, tak nemělo smysl návratu. Rezignovaně pohlédla na jezero, když jí brk klouzal po kůži. Pořád trochu lechtal, ale kupodivu jí to přišlo uklidňující.

„C'est fini.“ Fleur se usmála, když se posadila a odložila své náčiní.

Hermiona shlédla na svou ruku a byla zmatená, když na ní uviděla něco, co vypadalo jako červená a bílá mušle. „Bez urážky… ale co je to?“

„Jé, to jsem celá já.“ Fleur nasadila falešný omluvný pohled. „Potřebuje to finální dotek.“

Hermiona sledovala, jak víla ještě jednou vzala její ruku, přitiskla ji ke rtům a zamumlala něco, co nemohla rozpoznat. 'Tak hebké…' bylo jediné, na co mohla Hermiona myslet, když Fleur vtiskla na její ruku polibek, ze kterého jí mravenčila pokožka. Otevřela ústa, aby drzou dívku napomenula, že udělala něco takového, ale zarazila se, když Fleur naléhavě pohlédla na Hermioninu ruku.

Hermiona se nahnula a podívala se dolů, aby zjistila, že to, co má na ruce, není mušle, ale okvětní poupě, které nyní přímo před jejíma očima vykvetlo do krásné bílé a červené amarylky.

„Jak jsi to…“ Hermiona vzhlédla zpět na usměvavou dědičku.

„Kouzlo.“ Fleur pokrčila rameny a Hermiona pro jednou nenaléhala. Jen s úžasem hleděla na květinu.

Nemohla uvěřit, že Fleur Delacour byla schopna vytvořit něco takového, ale znovu si uvědomila, že o záhadné dívce ve skutečnosti nic neví.

„Líbí se ti?“ Fleuřin tichý hlas vytrhl Hermionu ze jejího tichého obdivu. Hermionu šokovalo, když uslyšela běžně sebevědomou dívku znít nejistě kvůli něčemu, jako je kresba.

'Kdo u všech čertů jsi, Fleur Delacourová?' Pomyslela si Hermiona, když vzhlédla k blondýně, která si kousala spodní ret a v očekávání na ni hleděla.

„Ano.“ Hermiona se usmála a zdálo se, že tato samotná akce způsobila, že se víla uvolnila. „Opravdu líbí… jak dlouho něco takového umíš?“

„Je to něco, co jsem cvičila od malička.“ Fleur pokrčila rameny, když úhledně uložila své náčiní do penálu. „Je to jen jeden z mých zbytečných koníčků.“

Hermiona se nad Fleuřiným popisem svého umění zamračila. „Nenazvala bych takový talent zbytečným.“

„Ach?“ Fleur zvědavě zvedla obočí.

Hermiona se usmála, když se podívala zpět na kytku. „Je nádherná.“

Fleur brunetu sledovala tázavýma očima, když něžně konečky prstů přejížděla po penálech. Nebyla zvyklá, aby si lidé vážili jejího umění, ale nebylo to tak, že by si ho nikdo nemohl vážit, když se o něj s ostatními nepodělila. V útlém věku jí dala matka jasně najevo, jak směšný jí připadá její koníček, když existovaly důležitější věci, které se měla jako vůdkyně klanu naučit.

Mladá dědička byla překvapená, že Hermiona, ze všech lidí, ocenila její práci, na kterou bylo vždy pohlíženo, jako na rozptylování od jejích povinností. Hermionin názor byl povzbuzující a ona nemohla uvěřit, že si skutečně užívala přítomnost knihomolky. Ale pak si znovu uvědomila, že vlastně nikdy neměly šanci vést řádný rozhovor, když ji její přítelkyně vždy následovala jako stín. Když už o ní byla řeč, vzneslo to výbornou otázku, na kterou se Fleur dosud neobtěžovala zeptat.

„Kde je tvoje přítelkyně?“

„Kdo?“ Hermiona vzhlédla a v jejích zlatohnědých očích se vznášelo zmatení, než jí to došlo. „Jo, ty myslíš Ginny.“

„Oui.“

„Ginny není moje přítelkyně.“ Hermiona se zasmála šokovanému výrazu, který přešel přes Fleuřinu tvář. Nebyla si jistá, proč řekla Fleur pravdu; předpokládala, že už byla unavená z lhaní a z jednání rusovlásky, která ji dusila neustálou přítomností. Ginny to myslela dobře, ale dokázala být pořádnou osinou v zadku. Netušila, proč se držela zrzčina schéma tak dlouho, když s tím v první řadě vůbec nesouhlasila a zcela upřímně to způsobilo více problémů, než užitku.

„Ale-“

„Ginny je moje kamarádka. Jen se snažila zabránit tomu, aby mě někdo obtěžoval.“ Hermiona vynechala tu část, že to měla být hlavně Fleur, kterou se snažila držet dál.

„Chápu.“ Zamumlala Fleur, když zamyšleně pohlédla na jezero. Tohle bylo přinejmenším zajímavé odhalení. Zdálo se, že nejmladší Weasleyová nakonec není překážkou, kterou by musela překonat.

„Ale nedělej si iluze.“ Hermiona vstala a varovně se podívala na blondýnu, která utichla až moc, než aby se to knihomolce líbilo. Bědovala se, že ji to vyklouzlo a že byla příliš přátelská s tou svůdnicí; stále si musela pamatovat, že musí být opatrná.

Fleur vzhlédla k brunetce a musela zadržovat smích, když viděla, jak se Hermiona snaží věnovat ji varovný pohled. „O tom by se mi ani nesnilo.“ Troufale se usmála na proslulou dívku, která si oblékala zpět svůj hábit.

„A neznamená to, že jsme kamarádky, nebo tak něco.“ Řekla Hermiona povýšeně, když uviděla sebevědomý záblesk v safírových očích.

Člověk by si myslel, že ta slova Fleur srazí, ale brunetčin tón zradil její prohlášení. „Samozřejmě, že ne.“

„Takže…“ Hermiona si urovnala oblečení. „Hádám, že se uvidíme ve třídě a…“ Hermiona si odkašlala a trochu víc uvolnila kravatu. „Ještě jednou děkuji za um… ty víš… že jsi mě nenechala umřít.“

Fleur jen přikývla a žvýkala si spodní ret, když sledovala mladou nebelvírku spěchat pryč. „Hermiono.“ Zvolala Fleur a přiměla knihomolku zastavit se v chůzi. „Odpověděla jsem na některé z tvých otázek. Možná bys mohla odpovědět na jednu mou, než odejdeš.“

„Co je to?“ Hermiona na blondýnu zvedla obočí.

„Kdo o mě řekl ty hnusné věci? Myslím, že mám právo vědět, kdo mě takhle pomlouvá.“ Promluvila klidně Fleur.

Hermiona tam chvíli stála, nejistá, jestli by měla odpovědět, ale rozhodla se, že nemá smysl tajit pravdu. „Upřímně, nemám nejmenší tušení.“ Nebelvírka pokrčila rameny, než odešla a nechala za sebou naprosto zmatenou vílu.

7

Uběhlo několik dní od chvíle, kdy se Hermiona s Fleur naposledy setkaly a brunetka od té doby mladou šampionku neviděla. Seděla teď ve třídě a čekala, až začne hodina obrany proti černé magii a přitom netrpělivě poklepávala brkem o stůl, zatímco se jí zrcadlilo vše, co se událo s tou záhadnou blondýnkou. Shlédla na svou ruku v očekávání, že tam stále uvidí květinu, ale místo toho tam našla jen neposkvrněnou čistou kůži. Zasněně si povzdechla, když si přemítala ten den u jezera a uvědomila si, že se usmívá, když si vybavila, jak k ní Fleur vzhlédla skrze blonďaté lokny a jak se na mladou nebelvírku upřímně usmála, zatímco používala její ruku jako plátno.

Skřípající židle vedle ní měla za následek, že sebou trhla a upustila brk, když ji leknutí hrubě vytrhlo z jejího snění. Podívala se doprava a uviděla tu samou ženu, která sužovala její myšlenky, jak jemnou rukou zvedla brk z podlahy a držela ho před ní téměř, jako by jí podávala květiny.

Hermiona vypadala úplně ohromeně, že zase vidí Fleur v celé své kráse. Víla nebyla posledních pár dní v žádné z jejich hodin; předpokládala, že to bylo proto, že měla plné ruce práce s přípravou na první úkol, který se rychle blížil.

“Myslím, že to patří tobě.” Fleur se na ni usmála tím nejpůvabnějším úsměvem, jakým dokázala. “Ach.” Hermiona se oklepala ze své strnulosti a popadla brk z Fleuřiny čekající ruky.

“Jo, díky.”

“Je všechno v pořádku?” Fleur pozvedla obočí na omámenou dívku po její levici. “Vypadáš trochu. . .mimo.”

Hermioně pomalu zrudly tváře, když si uvědomila, že byla přistižena, jak se ztrácí ve svých myšlenkách. “Ach, ne. Jsem v pohodě.” Hermiona si trochu upravila kravatu, než obrátila svou pozornost zpět ke katedře. “Jsem jen trochu unavená.”

Fleur jí ještě chvíli pozorovala a na tvář se jí vkrádal malý úsměv, když si všimla, jak si Hermiona nervózně pohrává se svou kravatou a brkem v ruce. “Když to říkáš.”

Hermiona musela odolat, aby neprobodla pohledem tu šklebící se dívku po své pravici, kterou očividně pobavil její neklidný stav. Neměla zájem nechat se zatáhnout do Fleuřiny malé hry na kočku a myš. Její reakce na vílu byla vzhledem k jejímu vzhledu naprosto normální. Že jo?

“Dobrá třído. Vytáhněte si učebnice a nalistujte stranu 102.” Hermiona zaslechla prakticky celou třídu zasténat, když si uvědomili, že si dnes místo soubojů budou dělat poznámky. “Dnes si projdeme teorii magické obrany.”

Hermiona jen zakoulela očima nad tím, jak dětinští dokážou její spolužáci být. Vytáhla učebnici a okamžitě ji otevřela na příslušné stránce. Slyšela Fleur chvílí hrabat se ve své tašce, než si povzdechla a než se podívala se na dívku, která se zoufale snažila nevěnovat jí žádnou pozornost.

“Zdá se, že jsem si zapomněla svou učebnici. Nevadilo by ti, podělit se o tu svou Mademoiselle Grangerová?”

Hermiona ostražitě pohlédla na rozpačitě vypadající blondýnku, než si povzdechla. “Ovšem.” Reptala, když posunula knihu do středu jejich stolu. Musela odvrátit zrak, když Fleuřin úsměv rozzářil celou místnost a když neváhala přisunout se k ní blíž. ‘To se musela přisunout tak zatraceně blízko ke mě, aby viděla na text?’ Hermiona si mumlala pro sebe, když vůně Fleuřina drahého parfému zasáhla její smysly a ona si uvědomila, že se jejich kůže skoro dotýkají.

“O co jsem přišla?” Řekla Fleur tiše, zatímco Sirius začal svoji výuku.

“O hodně.” Hermiona odtrhla pohled od svého sešitu o ostře se podívala na Fleur, která ji sledovala zářivě modrýma očima. “A přijdeš o mnohem víc, pokud nebudeš dávat pozor.” Bruneta tiše zasyčela, než obrátila pozornost zpět na svůj pergamen, snažíc se ignorovat pobavený úsměv, který sklouzl na Fleuřinu bezchybnou tvář.

Hermiona byla vděčná za to, že Fleur poté držela svoje perfektní ústa zavřená a poslušně si s ní dělala poznámky. Když Sirius pokračoval ve své přednášce, natáhla se, aby otočila stránku, ale zdálo se, že Fleur měla stejný nápad a jejich ruce se na ten nejkratší okamžik otřely, než Hermiona stáhla ruku tak rychle, že by si jeden myslel, že ji Fleur popálila.

“Pardon.” Zašeptala Fleur svým sametovým francouzským přízvukem, ale prohnaný úsměv, který vklouzl na její tvář přiměl Hermionu myslet si, že to udělala schválně.

“V pohodě.” Zamumlala Hermiona, když se vrátila k poznámkám, předstírajíc, že ji ten incident vůbec neobtěžoval.

Lehké červenání se začalo znovu šířit po Hermionině tváři, když Fleur přisunula svou židli ještě blíž, nohy jejich židlí se dotýkaly a francouzská dívka tak pronikla do jejího osobního prostoru.

“Musíš být tak blízko?” Zavrčela Hermiona, načež se Fleuřin úsměv rozšířil ještě víc.

“Ta blízkost tě obtěžuje?” Fleur prakticky dýchala na její krk, z čehož ji běhal mráz po zádech.

“Všechno v pořádku Miono?” Zeptal se Sirius, zastavil se uprostřed své přednášky a věnoval brunetce a blondýnce rozmrzelý pohled.

“V-všechno je v pořádku.” Hermionin ruměnec se prohloubil z pohledů, které obdržela. “Omlouvám se, pane Profesore.”

Sirius jednoduše přikývl hlavou a vrátil se ke své výuce, zatímco Fleur musela zadržet smích nad tou rozkošnou grimasou, která nyní zdobila Hermioninu tvář.

Hermiona se ještě jednou vrátila ke svým poznámkám a pokoušela se znovu soustředit, když ucítila, jak se Fleuřina noha začíná otírat o její ‘Vážně se mě právě teď snaží škádlit nohou?’ Hermiona se kousla do jazyka, aby nevypěnila a jednoduše odstrčila blondýnčinu nohu svojí vlastní, což způsobilo, že z Fleuřiných úst unikl tlumený smích.

Hermiona si odfrkla nad Fleuřiným zjevným pobavením, a když ucítila, jak se její noha vrací zpět k její, konečně udeřila. V jednom rychlém okamžiku zvedla nohu a dupla podpatkem na Fleuřiny prsty, čímž účinně setřela úsměv z těch cizinčiných rtů.

Koutkem oka zahlédla Fleuřin zarudlý obličej a zdálo se, že ta nafoukaná dívka zadržovala dech, aby nevypustila ven žádné zvuky bolesti nebo nepohodlí.

'To jí patří.' Hermiona si pomyslela s úšklebkem, když se Fleur kousla do rtu, hledíc dolů na svůj pergamen ve snaze zapomenout na bolest vystřelující jí z prsů do nohy.

Nastalo několik okamžiků ticha, než Hermiona uslyšela zvuk čmárání, trhání papíru, a poté byl text v její knize blokován vzkazem napsaným úhlednou kurzívou. Když si přečetla slova napsané její francouzskou partnerkou, musela zadržet smích.

'To bolí!’

'To je dobře.' Byla Hermionina jednoduchá odpověď, zazubila a podala vzkaz zpět blondýnce.

Cítila, jak ji v hrudi pobublává smích, když viděla, jak Fleur poklesla čelist a jak na ní její arktické oči hledí s předstíranou bolestí a zrazeností. "Wow." Naznačila ústy mladé nebelvírce, která se jen usmála a pokrčila rameny.

“A to je pro dnešek vše.” Siriusuv hlas přerušil jejich soutěž v zírání.

Hermiona popadla svou učebnici dřív, než by se s ní Fleur mohla pokusit mluvit a namířila si to přímo ke dveřím, jenže blondýnka byla rychlejší, než čekala.

“Hermiono!” Zavolala lehce pokulhávající Fleur za ustupující knihomolkou.

Hermiona si povzdechla, když se zastavila ve svých krocích. “Ano?” Zvedla obočí a otočila se tváří v tvář ke stále zarudlé studentce z Krásnohůlek.

“Kvůli tomu turnaji jsem zameškala hodně hodin. . .”

“Toho jsem si dobře vědoma.” Řekla znuděně vypadající Hermiona, zatímco se přehoupla na druhou nohu s knihou pevně přitištěnou k hrudi.

“Ach?” Zdálo se, že Fleur se rozveselila z důvodů, o kterých si Hermiona nebyla jistá. “Chyběla jsem ti?”

Hermiona obrátila oči v sloup, když ten nesnesitelný sebevědomý záblesk praskal ve Fleuřiných jasných očích. “Nefandi si. Byl to jen postřeh.”

“Samozřejmě.” Fleur se vědoucně usmála, než změnila téma. “Každopádně, zajímalo mě, jestli by jsi mi nemohla půjčit svoje poznámky.”

“A proč bych to dělala?” Hermiona si odfrkla. “Obzvlášť po tom tvém malém představení, které si předvedla.”

“Je suis désolé Hermione.” Fleur měla tu slušnost, aby alespoň vypadala, jako by jí mrzelo to, co provedla. “Jen jsem s tebou tak blbla. Nic jsem tím nemyslela.”

“No, nepřišlo mi to moc zábavné.” Hermiona zvedla nos do vzduchu. “Už tak kráčíš po velmi tenkém ledě.”

“Oui, já vím.” Fleur zvedla ruce, jako by ukazovala, že nemá v úmyslu nic špatného. “Už to znovu neudělám. Slibuji.”

Hermiona si na okamžik tu druhou dívku ostražitě prohlédla, než si povzdechla a propadla těm prosebným očím. “Dobře, fajn, ale do zítřka je chci zpátky.”

“Samozřejmě.” Fleur byla radostí bez sebe a na tváři ji znovu zářil úsměv. “Prosím, dovol, abych tě doprovodila na oběd, abych ti vynahradila své 'hrozné chování.’”

“Netlač na pilu.” Hermiona na půl vážně probodla blondýnku pohledem, když se kolem ní prosmýkla.

“Fajn. Prostě půjdu trapně pět kroků za tebou.” Fleur se tiše zasmála, když následovala vznětlivou nebelvírku. “Stejně mám tady vzadu nejlepší výhled z celých Bradavic.” Pokrčila rameny a nechala oči bloudit dolů k Hermioniným nohám a dokonale vytvarovanému zadku. Nemohla zabránit tomu, aby se její úsměv nerozšířil, když na ni Hermiona přes rameno zděšeně pohlédla a zpomalila tempo, takže Fleur šla teď vedle ní.

“Jsi horší než Ginny.” Hermiona temně zamumlala, když se spolu vydaly chodbou.

“Hermiono Grangerová, zranila jsi mě.” Fleur si v náznaku falešné bolesti držela ruku na hrudi.

“Můžu tě zranit víc, pokud chceš.” Hermiona nasadila svůj falešně sladký úsměv a po Fleuřině zádech proběhlo vyděšené zamrazení. Její pulzující prsty na nohou jí připomínaly, že kdyby si to Hermiona Grangerová přála, mohla by jí rozhodně způsobit další bolest. “Ano, to jsem si mohla myslet.” Hermiona se zašklebila tomu, jak Fleur zbledla.

Jak tak kráčely chodbami, nemohla si nevšimnout všech pohledů, které obdržely, když míjely, jak rychle jim lidé uhýbali z cesty, a když si všimla, že někdo příliš upřeně zírá, stačil jeden Fleuřin ostrý pohled a pelášili pryč. ’Předpokládám, že jít s Fleur má svoje výhody.’ “Aprés vous.” Fleur se usmála a otevřela jí dveře do jídelny.

“Díky.” Zamumlala Hermiona, a když vešla dovnitř, téměř okamžitě si všimla, že všechny oči jsou upřeny na ni a Fleur.

“Hermiono.” Řekla Fleur jemně a odtáhla tak pozornost červenající se brunetky od jejich zvědavého publika. “Mohu si po večeři půjčit ty poznámky?”

“Jo, jasně.” Hermiona si promnula zátylek, aby skryla svoji nervozitu. Opravdu nesnášela, když byla pod mikroskopem.

“Skvělé. Uvidíme se tedy později.” Fleur se na zlatou dívku rozzářila, než zamířila ke svému stolu, zatímco Hermiona udělala totéž.

“Co to mělo sakra znamenat!?” Ginny se pustila do Hermiony, jen co si sedla vedle ní.

“Co mělo znamenat co?” Hermiona hrála hloupou, zatímco si nabírala jídlo na talíř.

“Co. . . ” Zdálo se, že projedou byla Ginny beze slov, zírala na brunetku, která si nonšalantně nabírala jídlo na talíř. “Právě jsi sem vešla s Fleur Delacour. . .s nepřítelem!” Vykřikla.

“A?” Hermiona pohlédla na Giny nevinnýma očima, zatímco se zakousla do svého toustu.

Ginny jen dál s doširoka otevřenými ústy nevěřícně zírala na nevzrušenou prefektku, než se z toho nakonec vytrhla. “Měla jsi mrtvici nebo tak něco?!”

“Ujišťuji tě Ginny, že jsem naprosto v pořádku.” Hermoina zakoulela očima nad tím, jak dramatická dokáže její kamarádka být.

“Očarovala tě?” Ginny okamžitě pokračovala ve své inkvizici.

“Ginny!” Hermiona konečně odložila toust, aby probodla zrzku pohledem. “Jen se zeptala, jestli si může půjčit moje poznámky, když jsme šly na oběd. Nedělej z toho vědu.”

“A jsem si jistá, že příště bude mít zájem o ‘doučování’.” Zářivě modrá se střetla s tmavě zelenou, když Ginny na světlovlásku zahlížela přes rameno. Fleur pomalu olízla jogurt ze zadní části lžíce, než mrkla jejím směrem. “Vysmívá se mi, Miono!” Ginny vykřikla a otočila se zpět k Hermioně, která jí nevěnovala žádnou pozornost.

“Víš, že ve skutečnosti nejsem tvoje holka, že?” Hermiona zvedla obočí na neklidnou famfrpálovou útočnici.

“Samozřejmě že to vím!” Ginny zaúpěla a zkřížila ruce na prsou. “Ale o to nejde! Ta holka nemá žádný respekt.” Řekla Ginny a zvedla nos do vzduchu.

“Nerada ti to kazím, ale už je to venku.” Hermiona se ušklíbla nad překvapeným výrazem v Ginnyině tváři. “Ví, že je to výmysl, a jsem si jistá, že to ví i ostatní.”

“Cože!?” Ginny se náhle zvedla z místa. “Milovala jsem tě, Hermiono Grangerová, a dala jsem ti všechno, zatímco ty jsi běhala po hradě s kdejakým hezkým klukem, nebo holkou, která tě zaujala!”

“Ginervo Weasleyová, co to sakra děláš?” Hermiona zasyčela mezi zuby a její tvář jasně zčervenala, když si všimla, že oči všech visí na nich.

“Vyrovnávám si účty.” Na její tváři byl drobný úsměv, když popadla dýňový džus.

“Ginny. . .” Hermiona začala výhružným tónem, ale její varování padlo do hluchých uší.

Ve chvíli, kdy Ginny držela svoji sklenici nad Hermioninou hlavou bylo v jídelně ticho jako v kryptě, poté ji naklonila a tím zcela zalila hlavu zlaté dívky šťávou. “Měla by ses stydět, Hermiono Grangerová.” Zakřičela Ginny, a než vyběhla z jídelny, ještě po Hermioně, která tam seděla, s ústy nevěřícně dokořán, hodila sklenici.

“Chceš ubrousek?” Zazněl Lenčin zasněný hlas, když ho natáhla k Hermioně.

Zdálo se, že Lenčina otázka byla tou příslovečnou poslední kapkou. “Tentokrát ji zabiju. Myslím to vážně.” Hermiona zavrčela a rozběhla se za hystericky smějící se zrzkou.

“Zdá se, že váhy se začínají naklánět ve tvůj prospěch.” Veronique promluvila ledabylým hlasem, přestože cítila všechno možné, jen ne lhostejnost.

“Už to tak vypadá.” Fleur odpověděla s úšklebkem.

/

Později toho večera se Fleur přistihla, jak přes celou místnost znovu upřeně zírá na brunetku, aby se ujistila, že si nenechá ujít příležitost mluvit s prefektkou a získat poznámky, které už dostala od Veronique. Cítila, jak její víla bzučí nadšením nad vyhlídkou, že dnes večer podnikne snad úspěšnější tah se svou kořistí. Fleur musela skrýt pobavený smích, který jí bublal v krku, když uviděla, jak si Ginny sedla vedle Hermiony, která se zamračila a vstala, když se s ní zrzka pokusila mluvit.

“No tak, Miono, nebuď taková.” Ginny špulila rty na dívku, která si podrážděně balila věci. “Byla to jen hra.”

“Máš štěstí, že tě neproklela až do šestého kolena.” Ron se zasmál své sestře.

“Máš vůbec představu, jak dlouho mi trvalo dostat tu dýňovou šťávu z vlasů?” Hermiona nakonec prolomila mlčení a zahleděla se na kamarádku, která se snažila potlačit smích. “Bylo to lepkavé a nechutné!”

“Omlouvám se, Miono.” Ginny nasadila svoje nejlepší štěněcí oči. “Chovala jsem se jako spratek…” Ginny sklopila zrak a zamumlala. “I když to bylo k popukání.”

“Co to bylo?” Hermiona zaťala zuby a pevněji sevřela knihu.

“N-nic.”

“To jsem si myslela.” Hermiona si odfrkla, než vyšla z haly s jistou blondýnou v patách.

“Doufám, že jsi nezapomněla na ty poznámky, které jsi mi slíbila Mademoiselle Grangerová.” Zazněl jemný hlas za podrážděnou nebelvírkou, když zamířila nahoru po schodech.

“Zatraceně.” Hermiona se zastavila ve svých krocích a otočila se tváří k víle stojící pár schodů pod ní. “Zapomněla jsem je ve svém pokoji.“

“To není žádný problém.” Fleur nasadila ten nesnesitelný úsměv, na který si Hermiona už zvykla. “Doprovodím tě do tvé koleje, pokud ti to nevadí.”

Hermiona si jí chvíli prohlížela, než pokrčila rameny. “Jasně.”

“S'il vous plaît.” Fleur ji z náručí popadla její knihy. “Dovol mi, abych ti je nesla.”

Hermiona měla z gesta víly záblesk déja vu a musela zadržet obrácení očí v sloup. “Jsem dokonale schopná nést si své knihy.”

“O tom nepochybuji.” Fleur se ušklíbla, když kráčela vedle knihomolky. “Je to to nejmenší, co pro tebe můžu udělat, za to, že mi půjčíš své zápisky.”

“Jak rytířské.” Hermiona se jí posmívala, když stoupaly po pohyblivých schodech.

“Stále podrážděná po událostech u oběda?” Fleur se ušklíbla, když se na ni Hermiona prudce otočila.

“Nejsem podrážděná.” Zavrčela.

“Non.” Fleuřin úšklebek se rozšířil do potěšeného úsměvu. “Samozřejmě, že ne.”

Hermiona se jen otočila a se zamračeným výrazem zamířila k portrétu baculaté dámy a mumlala si něco jako “nevděčná.“

“Heslo?” Baculatá dáma pozvedla obočí na ten nepravděpodobný pár.

“Caput Draconis.” Odpověděla Hermiona a portrét se otevřel.

Fleur vstoupila do vyhřáté společenské místnosti naplněné chichotajícími se studenty, jejichž oči se přesunuly jejich směrem, jen co vešly dovnitř. Měla v úmyslu následovat Hermionu nahoru po schodech, ale byla zastavena tou prefektkou, která se otočila a pohotově jí vzala knihy z rukou.

“Ty zůstaň tady.” Hermiona namířila prst přímo před Fleuřin nos a téměř přiměla cizinku zkřížit oči.

“Jak si přeješ.” Fleur se nevinně usmála, když se Hermiona otočila, aby vydupala po schodech nahoru.

Fleur ji chvíli sledovala, než se sama otočila, opřela se o zeď a zkřížila ruce na prsou. Snažila se vypadat co nejnezaujatěji a nejchladněji, když se diskrétně rozhlížela po místnosti a zkoumala její architekturu. Nebelvírská místnost nebyla zdaleka tak elegantní jako cokoliv v její akademii, ale její atmosféra měla určitý „domácí“ nádech. V tu chvíli se rozhodla, že se jí to líbí, a dokázala si představit, jak se váli na gauči, zatímco si Hermiona čte knihu u krbu. "Jaká pošetilá představa." Fleur se v duchu pokárala, že byla byť jen trochu sentimentální.

“Tady to máš.” Hermionin hlas prořízl její myšlenky, když jí hrubě strčila papíry do rukou.

“Merci Mademoiselle.” Fleur se ještě jednou usmála, aby ukázala, jak ji její kyselá nálada neovlivnila. Fleur to ve skutečnosti připadalo docela roztomilé.

“To je v pohodě.” Hermiona mávla rukou a chystala se vrátit do svého pokoje.

“Ještě je brzy.” Fleur promluvila, než byla Hermiona z dohledu, takže se mladá nebelvírka zastavila a pozorovala ji. “Možná bys mě mohla provést po hradě. Ještě jsem neměla tu čest absolvovat řádnou prohlídku.”

Hermiona na chvíli ztichla, četla v té druhé dívce dole na schodech. Výměnná studentka očividně něco chystala a Hermiona věděla, že to znamenalo potíže, ale nenazvali ji nejbystřejší kouzelnicí svého věku jen tak pro nic za nic. “Proč ne.” Na Hermionině tváři se objevil úsměv, zatímco kráčela dolů po schodech, což Fleur naprosto překvapilo; očekávala od své kořisti určitý odpor, ale zdálo se, že Hermiona vůči ní pookřává.

“Skvělé.” Fleur skryla své překvapení a vykročila s Hermionou ze společenské místnosti.

“Jak už jistě víš, toto jsou pohyblivá schodiště.” Hermiona to komentovala, když kráčely výš a výš, klikatě od schodiště ke schodišti. “Bradavice jsou jimi pověstné. Říká se, že je to tak pro případ, že kdyby došlo k útoku na školu, narušitelé by se pak ztratili, a my bychom tak získali výhodu.”

“Intéressant.” Zamumlala Fleur, když téměř dosáhly vrcholu jednoho z nejvyšších schodišť. Otočila se směrem k Hermioně, ale zjistila, že ta klouzala dolů po zábradlí a vyskočila těsně před tím, než se poslední kousek odlepil od země, Fleur tam stála sama a zmatená. “Hermiono Grangerová!” Fleur vykřikla, zatímco ji schodiště posouvalo dále od smějící se nebelvírky. Očividně tady byl důvod, proč byly s Ginny kamarádky. “Kam mě to schodiště bere!?” Nemohla si pomoct, ale také se zasmála té nesnázi, do které se dostala. Měla to tušit, ale nemohla odolat příležitosti mít prefektu pro sebe.

Hermiona si přiložila ruce kolem úst, aby ji víla lépe slyšela, když zakřičela. “Nemám nejmenší tušení!”

Fleur se jen smála a koulela očima, zatímco sestupovala ze schodů. Hermionin smích pomalu mizel, dokud neutichl úplně.'A jak se teď dostanu zpátky?' Fleur si zamyšleně poklepala na bradu, zatímco hleděla na dveře před sebou a pak zpět na schodiště, které ještě jednou změnilo směr. 'Možná bude bezpečnější najít schodiště, které se nepohybuje za některými z těch dveří.'

Fleur otevřela dveře před sebou a vstoupila do temné tiché místnosti, ale ticho přerušilo hluboké zavrčení po její levici. Mladá šampionka polkla, otočila se a ocitla se tváří v tvář obrovskému černému tříhlavému psu, který jí s vyceněnými ostrými zuby dýchal přímo do obličeje.

“Pardon. Musela jsem omylem vstoupit do špatné místnosti.” Zvedla ruce vzhůru a pomalu couvala ke dveřím za sebou. “Já jen. . .” Začala, ale obří pes se na ni vrhl, všechny tři hlavy po ní chňapaly, zatímco ona vyskočila ze dveří a rychle je zabouchla.

S bušícím srdcem v hrudi, rozeklaným dechem a s vytřeštěnýma očima si přitiskla záda ke dveřím a řekla “Ta holka bude moje smrt.”

/

Následující den označoval první oficiální návštěvu Prasinek od chvíle, kdy dorazili výměnní studenti a na chodbách panovalo vzrušení. Studenti byli víc než nadšeni, že se dostanou z pochmurného hradu, dopřejí si přestávku od studia a uvidí trochu vnějšího světa. Všichni kromě Hermiony Grangerové.

“No tak, Miono!” Ginny dupla nohou, zatímco Hermiona ležela na posteli s nosem zastrčeným v knize. “Bude to legrace!”

“Byla jsem v Prasinkách milionkrát Ginny a mnohem raději bych si něco nastudovala.” Odpověděla Hermiona, aniž by vzhlédla.

“Pokud půjdeš. . .já. . .koupím ti novou knihu.” Ginny se zazubila, když Hermioniny oči konečně vykoukly nad stránkami a pohlédly na ni. “A . . .” Ginny se kousla do rtu ve snaze přijít ještě s něčím lákavým.

“Poslouchám.” Hermiona pozvedla obočí.

“Tolik máslového ležáku, kolik jen vypiješ!”

“Fajn.” Hermiona zavřela knihu a vstala. “Ale pořád se na tebe zlobím.”

“Pokud se pak budeš cítit líp, můžeš mi na hlavu vylít celý džbán máslového ležáku.“ Zrzčin úsměv se rozšířil, když se Hermiona zasmála.

“Opatrně, Ginvervo Weasleyová.” Hermiona se usmála. “Mohla bych tě vzít za slovo.”

/

Fleur stála před Kouzelnickým gala oblečením ve svých tmavých úzkých džínách, bílém triku s výstřihem do V a těsné černé kožené bundě a se zkříženými pažemi se ležérně opírala o chladnou zeď. Obvykle s Odette a Veronique ráda nakupovala, ale v těchto dnech se její zájmy nacházely jinde. Za černými Ray-ban slunečními brýlemi diskrétně zkoumala okolí a hledala známé hnědé lokny, ale k její nelibosti nebyla proslulá dívka nikde k nalezení.

“Potřebuju tvůj názor na šaty.” Ozval se hlas Veronique, když vystrčila hlavu ze dveří obchodu.

“Zeptej se Odette.” Fleur odpověděla chladně a oči jí nepřestávaly pátrat.

“To jsem udělala, ale chci ještě druhý názor.” Veronique si odfrkla.

“Zeptejte se někoho ze zaměstnanců.”

“Co je to s tebou?” Veronique zavrčela, vyšla ven a postavila se Fleur do výhledu. “Obvykle miluješ nakupováni s námi! Tohle je jedna z mála věcí, kdy se můžeme bavit, od té doby, co jsme dorazily na toto strašlivé místo.”

“Dej mi deset minut Miono.” Zazněl hlas Ginny z protější strany cesty. “Jenom si rychle skočím pro nějaké věci na své koště.”

Na Fleuřině tváři se objevil malý úsměv, když se podívala přes Veroniquino rameno a uviděla, jak Hermiona vchází do knihkupectví přes cestu. 'Perfektní.' Fleur se odstrčila ode zdi a prošla kolem své vztekající se kamarádky, aby pronásledovala prefektku.

“Vážně Fleur!?” Veronique zaječela na blondýnu, ale Fleur ji prostě ignorovala a vstoupila do obchodu.

Sundala si sluneční brýle a rozhlédla se kolem, aby uviděla Hermionu vcházet do sekce magických tvorů. Její úsměv se rozšířil, když jí následovala a krátce zaznamenala písničku z 50. let, která hrála v obchodě.

Fleur opatrnými kroky následovala mladou kouzelnici a když došla ke knihovně, nakoukla za roh. Kousla se do rtu, když její oči vyjely po Hermioniných dlouhých opálených nohách, přes boky v těsných džínových kraťasech, k topu s úzkými ramínky, který obepínal její dokonalé křivky. 'Jak může vypadat tak krásně v něčem tak prostém?' Fleur si povzdechla a přikrčeně se přesunula k ostrůvku s knížkami o právech magických tvorů.

Okamžitě vytáhla náhodnou knihu a předstírala, že je do ní ponořena, zatímco koutkem oka pohlédla na Hermionu.

Hermiona naprosto nehleděla na Fleuřinu přítomnost, ale když konečky prstů přejížděla po hřbetech knih, náhodou pohlédla doprava, jen aby uviděla Fleur, zdánlivě ztracenou v knize.

Když Fleur konečně vzhlédla, arktická modrá se setkala s jasně jantarovou. Hermiona si nemohla pomoct, ale zakoulela očima a nedokázala skrýt malý úsměv, který se jí vytvořil na rtech, nad tím nakažlivým zaculením, které se rozšířilo po bezchybné tváři víly.

Když si Hermiona uvědomila, že se na vílu usmívá, rychle se vrátila k neutrálnímu výrazu, otočila se a pokračovala v procházení titulů v zoufalé snaze ignorovat tu vytrvalou dívku.

Její oči zkoumaly různé tituly, ale modré oči mezi řadami na opačné straně regálu ji znovu zaujaly. Popadla knihu z police a Fleur popadla jednu z opačné strany, takže se navzájem jasně viděly. V těch ledových očích to blýskalo nezbedností, ale Hermiona nehodlala hrát s šampionkou její hry.

S odfrknutím vrátila knihu zpět na své místo a uslyšela tichý smích na opačné straně a zvuk druhé knihy, která byla vrácena zpět. Pokračovala dolů uličkou, zatímco Fleur udržovala stejné tempo, takže neustále kráčely vedle sebe. Když konečně dorazila na konec, byla uvítána pohledem na Fleur, která se se zkříženýma rukama opírala ramenem o knihovnu.

“Hledáš další knihy o vílách?” Fleur se ušklíbla a Hermionina tvář zčervenala, když si uvědomila, že byla přistižena při pátrání po knihách o těchto stvořeních.

“Víš, jen proto, že se k tobě chovám slušně, to neznamená, že mě můžeš sledovat.” Hermiona zvedla nos do vzduchu.

“Kdo řekl, že jsem něco takového dělala?” Fleur na nabručenou nebelvírku pozvedla obočí. “Hledala jsem jednu knihu kvůli turnaji a ty jsi tady náhodou byla.”

“Jasně.” Hermiona se posmívala, když šla k další knihovně s Fleur v patách.

“Jestli máš nějaké otázky ohledně víl, můžeš se mě prostě zeptat Hermiono.” Fleur se usmála, když Hermiona vzala další knihu a snažila se ji ignorovat. “Jsem si jistá, že bych mohla být užitečnější, než tyhle zastaralé knihy.”

“Nemám zájem o víly.” Zavrčela Hermiona, když otevřela knihu.

“Samozřejmě, že ne.” Fleur se vědoucně usmála, popadla knihu a nepřítomně listovala stránkami. “Víš . . skoro jsi mě onehdy zabila.”

“Ah, opravdu?” Hermiona si z ní tropila posměšky, zatímco přejela prstem po stránce. “Jak?”

“Tříhlavý pes se mě pokusil sežrat.”

“Chloupek?” Hermiona se zasmála, když zavřela knihu a pohlédla na našpulenou blondýnku.

“Ono to má jméno!?” Fleur nevěřícně pohlédla na smějící se knihomolku.

“Ano. Harry, Ron, a já jsme na něho poprvé narazili v prvním ročníku. Je neškodný, jakmile ho uspíš.”

“Ty jsi se s tou věcí střetla, když ti bylo jedenáct?” Fleur měla obočí vysoko na čele.

“Mhm.” Hermiona pokrčila rameny, jako by to při zpětném pohledu nebylo nic, v porovnání s tím, čím si ona a kluci prošli.

“Vezmi na vědomí, že to na mě udělalo dojem, Mademoiselle Grangerová.” Fleur se zazubila. “Vyvolává to ve mě ale v prvé řadě otázku, co za školu to skrývá na své půdě takováto stvoření?”

“Bradavice.” Hermiona se uchechtla. “A věř mi, že tam číhají i horší věci než Chloupek.”

“No výborně.” Fleur si povzdechla. “Myslím, že příště mi dlužíš opravdovou prohlídku, abych se takovým věcem vyhnula.”

“A co by to pak bylo za zábavu?” Hermiona se na vílu drze usmála.

“Jsi příliš krutá Hermiono Grangerová.” Fleur zavrtěla hlavou s jemným smíchem.

“Hej, Miono! Kde jsi!?” Zazněl hlasitý hlas Ginny. “Už máš dost nerdování. . .hej, co děláš s Delacour?” Ginny se na blondýnu zle zahleděla, jakmile obešla roh.

“Mademoiselle Grangerová mi jen pomáhala najít jednu knihu.” Fleur si znuděně prohlížela svoje nehty.

“Ach ano? A kde je ta kniha?” Ginny přesměrovala svůj pohled na Hermionu, která nervózně přešlapovala z nohy na nohu.

“Nenašly jsme ji tady.” Fleur pokrčila rameny.

“No jistě.” Ginny obrátila oči v sloup. “No každopádně, Harry a Ron na nás čekají u tří košťat. Pojďme, Miono.” Ginny zavrčela, chytila Hermionu za loket a prakticky odtáhla prefektku ven.

“To nebylo vůbec nutné Ginny.” Hermiona si uvolnila paži z jejího sevření, když zamířily do tří košťat. “Jsem dokonale schopná se o sebe postarat.”

“No, moc to tak nevypadalo.” Ginny se posmívala.

“Zase se hádáte?” Ron se zamračil, když si všiml zamračení na obou dívčích tvářích.

“Tvoje sestra je pěkný spratek.” Hermiona si odfrkla, když se s Ginny posadily.

“A Hermiona se chová jako idiot.” Ginny vrátila úder, takže oba chlapci pozvedli obočí.

“Nemyslím si, že Hermiona je schopná chovat se jako . . idiot.” Harry jako první promluvil, cítil se za tu mladou útočnici nervózní.

“No, ale je to tak.” Ginny pohlédla na vztekem vařící se brunetu. “Poflakovala se s Fleur Delacour.”

“Za prvé, ‘nepoflakovala’ jsem se s ní.” Hermiona mluvila skrz zaťaté zuby. “A za druhé, i kdyby ano, nic ti do toho není.”

“Jsi pro mě jako sestra, Miono.” Ginny se zamračila. “A té holce nevěřím.”

“Ani já jí úplně nevěřím, ale není tak špatná, jak ji líčil ten dopis.” Hermiona si povzdechla.

“Mě se zdá v pohodě.” Harry pokrčil rameny.

“Jo, a nemluvě o tom, že je zatraceně nádherná.” Ronovy oči zářily, když Fleur a její tlupa vstoupily do hospody.

“My o vlku…” Ginny obrátila oči v sloup, zatímco si dívky sedly u baru.

“Měli bychom je sem pozvat.” Pronesl Ron a zasněně se usmíval.

“V žádném případě.” Ginny a Hermiona řekly současně. Na chvíli se zarazily, podívaly se na sebe a pak vybuchly smíchem.

“Omlouvám se, Miono.” Povzdechla si Ginny, když si třela zátylek. “Jen nechci, aby si s tebou hrála.”

“To je dobré, Ginny. Vím, že sleduješ jen můj nejlepší zájem, ale musíš mi věřit, že vím, co dělám.”

“Já vím, já vím.” Ginny si povzdechla.

“V tom případe nám půjdu objednat první rundu.” Harry se usmál, když začal vstávat.

“Nebuď bláhový Harry. Nech to na mě.” Hermiona vstala a zamířila k baru pro objednávku. “Džbán máslového ležáku prosím.” Hermiona se naklonila přes bar a nevědomky tak poskytla všem hezký výhled. Několik dívek z Krásnohůlek si toho všimlo, jedna z brunetek vstala, aby si s ní promluvila, ale stačil jeden přísný pohled od Fleur a dívka si zase přikrčeně sedla.

“Tady je někdo majetnický?” Veronique zvedla obočí na zamračenou Fleur.

“Nevím, o čem to mluvíš.” Fleur si přechodila vlasy na stranu a zamířila k Hermioně, položila jí ruku na bedra, zatímco se Hermiona chystala zaplatit barmanovi. “S'il vous plaît, dovol mi, abych se o to postarala.”

“Nedělej si starosti. To zvládnu.” Zamumlala Hermiona, když si sundala Fleuřinu ruku ze svých zad.

“Trvám na tom. To je to nejmenší co pro tebe můžu udělat, za to, že jsi mi půjčila své poznámky, nebo to můžeš považovat jako nabídku k smíru.” Fleur se usmála.

“Fajn.” Hermiona si povzdechla, když odložila peníze a popadla džbán. “Díky Fleur.” Lehce se na blondýnku usmála, než vyrazila zpět ke svým přátelům, kteří to sledovali s vykulenýma očima.

"To by mělo pokrýt jejich účet ne?” Zeptala se Fleur barmana, když vytáhla dost peněz na pokrytí více než deseti džbánů máslového ležáku.

“A-ano.” Muž se začervenal, když si vzal peníze.

“Vidíš, přesně o tom mluvím!” Ginny zasyčela chlapcům. “Motá se kolem Miony!”

“Stejně nechápu, jak ji můžeš odmítat.” Ron se podíval na brunetku. “Vypadá jako bohyně, platí za tvoje věci, a z nějakého důvodu je z tebe paf.”

“Prostě přejdu tu tvou lichotku a řeknu, že to chce víc než tohle, abych měla zájem.” Hermiona obrátila oči v sloup.

“Když se ti tak líbí, kámo, tak bys ji měl někam pozvat.” Harry se zazubil nad tím, jak Ronovi zčervenal obličej.

“V žádném případě. Je to úplně jiná liga.”

“Mademoiselle Grangerová!” Zazněl tichý hlas a objevila se mladší kopie Fleur. “Doufala jsem, že na tebe narazím. Myslíš, že bychom si mohly promluvit v soukromí?”

“Uh . . jasně.” Hermiona pohlédla na své stejně zmatené přátele, když odložila svoje pití a vyrazila do tichého koutu s mladou blondýnou, zatímco oči její sestry na nich byly připnuté.

“To nevypadá dobře.” Odette potichu promluvila ke své zuřivému vůdkyni.

“Na nejbystřejší čarodějnici svého věku rozhodně neumíš naslouchat dobré radě, když ji dostaneš.” Gabrielle se okamžitě pustila do zmatené nebelvírky.

“Dobré radě?” Hermiona zvedla obočí. “Omlouvám se, ale ani nevím, kdo jsi.”

“Jsem Fleuřina mladší sestra a také člověk, který ti podstrčil ten vzkaz.” Řekla rozzlobená Gabrielle.

Šokovaný výraz přejel přes Hermioninu tvář. “Ty? To ty jsi napsala ten vzkaz varující mě před Fleur?”

“Oui. Myslela jsem si, že na to budeš schopna přijít sama, ale zdá se, že jsem tě přeceňovala.”

“Proč jsi to udělala? Nerozumím tomu.” Hermiona se zamračila nad tím, jak drzá byla mladá studentka. “Fleur se nezdá být zdaleka tak špatná, jak jsi ji popsala.”

“Ty nevíš, jaká doopravdy je.” Vyštěkla Gabrielle. “Zneucťuje naši rodinu, když se chová tak, jak to dělá. Nemáš vůbec ponětí o tom, kolik zlomených lidí za sebou zanechala.”

“No, možná se změnila.” Hermiona vyskočila na obranu blondýnky z důvodů, o kterých si nebyla jistá.

“Tomu sama nevěříš, že ne?” Gabrielle obrátila oči v sloup. “Na to jsi dost chytrá.” “Já . .” Hermiona se zarazila uprostřed věty; naprosto ztratila řeč.

“Varuji tě naposled Mademoiselle Grangerová.” Gabrielle promluvila chladným tónem. “Nevěř ji. Pokud se rozhodneš ignorovat mou radu, tak je moje svědomí čisté.”

Po těchto posledních slovech se Gabrielle prudce otočila, odešla z hospody a zanechala za sebou úplně zmatenou nebelvírku.

8

Fleur tam stála jako přikovaná, když sledovala, jak její malá sestra vychází z hospody s hlavou vztyčenou. Její pohled se poté přesunul zpět k Hermioně, která se na ni nyní dívala s nečitelným výrazem ve tváři.

“Merde.” Fleur si zamumlala pod nosem. “Byla to Gabrielle . . .”

“Netušila jsem, že to ta malá nána má v sobě.” Veronique pokrčila rameny; lhala by, kdyby řekla, že není potěšená tím, jak se věci vyvíjejí. To, že by s ní Fleur prohrála sázku, se moc často nestávalo a ona už se těšila na to, že by tak mohla získat přístup k jejímu nejcennějšímu majetku.

“Co budeš dělat?” Odette se na svou omráčenou vůdkyni dívala ustaraně.

Fleur si žvýkala spodní ret, zatímco se Hermiona se zamračením ve tváři vrátila ke svým přátelům. ‘Samozřejmě, že se to stane zrovna ve chvíli, kdy jsem s ní začínala dělat pokroky.’

“Fleur?” Odette dále naléhala.

“Já nevím.” Fleur si zkřížila ruce na prsou. Každé vlákno její bytosti chtělo jít za svou malou sestrou, praštit jí o zeď a požadovat, aby se vrátila a napravila věci s Hermionou, ale věděla, že kdyby teď odešla, bylo by to jako připuštění, že je vina vším tím, co o ní Gabrielle té mladé nebelvírce řekla, navíc by to Gabrielle stejně neudělala. Její malá sestra je stejně tvrdohlavá jako ona, ne-li víc.

“Vždy to můžeš prostě jen . . .” Veronique tančila konečky prstů po Fleurině paži s koketním úsměvem ve tváři. “Vzdát.”

Hermiona se ve stejnou chvíli ohlédla a zahlédla jejich kontakt. Na krátkou vteřinu Fleur v jejích medových očích zahlédla záblesk něčeho, co tam nikdy předtím neviděla.

“Nikdy.” Zavrčela Fleur a smetla si Veroniquinu ruku z paže, zatímco Hermionina pozornost se vrátila zpět k jejím přátelům.

“No tak Miono! O čem to s tebou mluvil ten Fleuřin klon?” Ginny kňučela, zatímco si knihomolka zrovna usrkla ze svého máslového ležáku.

“Už jsem ti to řekla Ginny.” Hermiona zabodávala pohled do své zvědavé kamarádky. “Jen se mě zeptala, jestli bych ji nepomohla s úkoly.”

“Kravina.” K překvapení všech se ozval Ron. “Vypadala zatraceně naštvaně.”

“Fajn, když vám to řeknu, dáte s tím už pak pokoj?” Hermiona si povzdechla, když odložila svůj džbán.

“Nic neslibuju.” Řekl křenící se Harry.

“Jste zatraceně šílení, víte to?” Hermiona zavrčela. “Když to musíte vědět, byla to Fleuřina mladší sestra. To ona mi napsala ten vzkaz.”

Ron při tom prohlášením vyprskl svoje pití. “Cože!?”

“Musíš být vždycky tak teatrální Ronalde? Nebo to máte v rodině?” Hermiona si povzdechla, když začala ubrouskem utírat ten nepořádek, která udělal.

“Co chtěla?” Zeptal se zamračený Harry.

“Byla jen naštvaná, že si podle všeho neberu její radu k srdci.” Řekla Hermiona, když se opřela. “Předpokládám, že si myslí, že se mi Fleur dostává pod kůži.”

“A dostává?” Harry pozvedl obočí.

“Samozřejmě že ne.” Hermiona se posadila rovněji, zjevně rozježená Harryho prostou otázkou.

“Lhářko.” Ginny se ušklíbla, když se napila ze svého máslového ležáku. “Měli jste je vidět v tom knihkupectví, prakticky se navzájem ojížděly pohledem. Kdybych tam nepřišla, kdo ví, co by se stalo.

“Ginervo Weaslyová!” Hermioniny tváře se začaly zahřívat nad tím zrzčiným komentářem. “Já jsem jí . . .” Chvíli bojovala s neslušným způsobem, jakým Ginny popisovala jejich interakci. “Neojížděla pohledem.”

“Koukejte! Červená se!” Ginny na své židli poskakovala nahoru a dolů a prstem ukazovala na stále víc a víc červenější knihomolku. “To je jasné přiznání viny!”

Ginny zakňučela, když Hermiona rychle popadla její prst a začala ho lehce ohýbat dozadu. “Jediná věc, za kterou budu vina, bude vražda, pokud mě nepřestaneš provokovat.” Hermiona probodávala pohledem krčící se střelkyni.

Když Hermiona konečně uvolnila zrzčin prst, Ginny okamžitě uchopila druhou rukou zraněný článek prstu a vypadala při tom jako nakopnuté štěně. “Nemusela jsi ho tak ohýbat, Miono.”

“Citlivé téma?” Harry se zakřenil za svým máslovým ležákem, ale málem vše vyplivl, když ho Hermiona pod stolem nakopla do holeně.

“Už jste skončili?” Hermiona se výhružně podívala na skupinu. “Nebo chceš ještě něco dodat Ronalde?”

“Ne.” Ron polkl a vehementně zavrtěl hlavou; nepřál si zemřít.

/

Později toho večera Fleur kráčela chodbami Krásnohůlského kočáru a rozhlížela se zleva doprava, jen aby jí neunikl záblesk světlých blond vlasů, které zrcadlily její vlastní; byla vztekem bez sebe. Když narazila na onu osobu, která si lenošila v křesle a četla knihu, ucítila, jak její hněv zesiluje.

“Ty máš ale nervy!” Fleur zavrčela, vytrhla knihu z rukou své malé sestry a odhodila ji stranou.

“Já?” Gabrielle zvedla obočí na svého vytočeného sourozence; zjevně nezastrašena přítomností své vůdkyně.

“Ano ty!” Fleur ji silně šťouchla do hrudi, aby zdůraznila svá slova. “Co si to dovoluješ způsobovat takové potíže?”

“Myslím, že jediný, kdo tu dělá potíže jsi ty, Fleur.” Gabrielle zakoulela očima, vzala svou knihu a vrátila ji zpět, jen aby byla prudce otočena a přitlačena na knihovnu.

“Nemáš právo vměšovat se mezi mne a Hermionu.” Fleur zaťala zuby.

“A ty nemáš právo se pokoušet tu dívku zkazit!” Gabrielle ji to vrátila a její ledový pohled se střetl s tím Fleunřiným. “Děláš naši rodině ostudu. Zničíš náš klan, až převezmeš vládu.”

“Zníš přesně jako matka.” Fleur si odfrkla a zkřížila ruce na prsou. “A kdo řekl, že ten klan chci převzít?”

“Co se to s tebou stalo, Fleur?” Gabrielle se zamračila nad arogancí, kterou její sestra vyzařovala. “Změnila ses v někoho, koho už nepoznávám.”

Fleur ztichla, její pohled sklouzl na podlahu a poprvé za velmi dlouhou dobu pocítila pocit viny a výčitek. Často se dívala do zrcadla, zkoumala se a přemýšlela, co se vlastně skrývá za jejím chladným pohledem. Byla tak dobrá v tom, být chladná a sobecká, až zapomněla, že je schopná být někým jiným.

“Ať se ti to líbí nebo ne, jsi další v řadě ve vedení klanu. Není to otázka volby, ale povinnosti. Bývala jsem hrdá na osobu, kterou jsi byla, ale teď se mi nelíbí být s tebou spojována.” Gabrielle prošla kolem svého ohromeného staršího sourozence. “A aby bylo jasno, to, co děláš Hermioně, a co jsi udělala všem těm ostatním lidem, je zvrácené.”

“Nic ji nedělám.” Fleur konečně vzhlédla ze země a zahleděla se na záda své malé sestry.

“Oh?” Gabrielle zvedla obočí, když se otočila. “Takže se ji nesnažíš dostat do postele? Tvůj zájem o ní je upřímný?”

“Já . . .” Fleur odvrátila pohled na stranu, když se snažila přijít na odpověď. 'Ne . . . Ano . . .' “Já nevím.”

“Ty nevíš?” Gabrielle si odfrkla. “Je těžké tomu uvěřit. Pamatuj moje slova Fleur, tím, jaká jsi teď, tu dívku zničíš. Jen doufám, že má dost rozumu, aby zůstala stranou.”

“Nehodlám ji zničit.” Fleur sevřela ruce v pevné pěsti. “Ty mě vůbec neznáš.”

“Máš pravdu.” Gabrielle pokrčila rameny. “Neznám, ale to ani ona. Hermiona si zasloužila varování a nelituju toho.”

“Samozřejmě, že nelituješ.” Fleur zamumlala, když se sesunula na knihovnu. “Co jsi jí řekla?”

“Pravdu.”

“A to je?” Fleur pozvedla obočí.

“Nehraj hloupou Fleur, nejsi v tom dobrá.” Gabrielle obrátila oči v sloup. “Znáš pravdu.”

Fleur pro svou sestřičku neměla odpověď; hluboko v sobě znala pravdu, ale příliš se bála si to přiznat. Byla si vědoma té spouště, kterou za sebou zanechala, ale odmítala se s tím vypořádat. Místo toho to zastrčila tak hluboko jak se jen dalo, aby se nikdy nemusela dívat na ty příšerné věci, které udělala.

“Mimochodem, slyšela jsem, že tě hledá tvoje zahřívačka postele.” Gabrielle předvedla Delacourovic pohození vlasů, když vyrazila ke dveřím. “Nechceš ji přece nechat čekat.”

“Běž do hajzlu Gabby.” Zavrčela Fleur. Prosmýkla se kolem své malé sestry a zamířila zpět do svého pokoje, kde čekaly její dvě přítelkyně.

“Nemáte vy dvě na práci něco lepšího, než se poflakovat v mém pokoji?” Fleur si povzdechla, třela si spánky a posadila se na kraj postele.

“Nene.” Veronique se ušklíbla, když z náhrdelníku vdechla trochu bílého prášku. “Chceš práska? Vypadáš, že jsi měla drsný den.” Dívka s havraními vlasy přistoupila blíže k rozrušené víle, ale byla okamžitě odmítnuta.

“Víš, že tyhle sračky neberu.” Řekla Fleur, když zírala na náhrdelník, který jí byl nabízen.

“No jo, zapomněla jsem.” Veronique se zašklebila, když zaklapla víko náhrdelníku. “Mluvila jsi s tím malým spratkem?”

“Myslíš s Gabrielle?” Odette se zamračila tomu, jak Veronique mluvila o Fleuřině sestře.

“Ano, Odette.” Veronique obrátila oči v sloup. “S Gabrielle.”

“Jo.” Zabručela Fleur. “Je pořád stejně tvrdohlavá.”

“Potřebuje srovnat do latě.” Reptala Veronique. “Nebo se ti bude pořád stavět do cesty, i když převezmeš vládu nad klanem.”

“Nechci teď myslet na klan.” Zasténala Fleur.

“Prostě jí chybíš.” Odette jim skočila do řeči a přiměla obě dívky, aby se na ni zvědavě zadívaly.

“Rozhodně to tak nevypadá.” Zamumlala Fleur. “Ta holka mě nenávidí.”

“To není pravda.” Odette zavrtěla hlavou a posadila se vedle své vůdkyně. “Stýská se jí po té sestře, se kterou společně trávily dny u moře, sbíraly mušle a hrály si ve vodě.”

“Ahh, jak dojemné.” Veronique imitovala nechutně sladký hlas, zatímco štípala Fleur do tváří. “Ubohé Gabby chybí její starší sestra.”

“Nech toho.” Fleur zavrčela, když odsunula ruku své vysmáté kamarádky pryč. “Jak tohle všechno vlastně víš, Odette?” Fleur na zrzku podezřívavě hleděla.

“J-je to jen odhad.” Odette se začervenala.

“To je ale zvláštně specifický odhad.” Veronique na nervózní vílu pozvedla dokonale vytvarované obočí.

“Lžeš.” Fleuřin pohled se stal chladným a rozkazovačným, když si všimla, jak vyhýbavě její podřízená vypadá.

“Vy dvě to spolu děláte?” Veroniquiny oči se rozzářily při vyhlídce na nějaké dobré drby a chaos.

“N-ne!” Odettiny jasné oči se z toho obvinění rozšířily, snažila se před svojí alfou, která vypadala každou sekundou naštvaněji, vypadat neškodně jak jen to šlo.

“To bych ti radila.” Fleur běsnila. “Víš, že moje malá sestra je ze hry a víš, co udělám, když něco zkusíš.”

“Přísahám, že to není nic takového Fleur.” Odette se začala lehce potit. “Prostě si občas povídáme a jsme přátelské.”

“Jak moc přátelské?” Veronique se ušklíbla.

“Přestaň.” Fleur střelila pohledem na zlomyslnou černovlásku. “Nepomáháš.”

“Nikdy bych neudělala nic, čím bych zradila tvou důvěru.” Odette se snažila vypadat co nejvíc nevinně; Fleur už byla vytočená a směr, jakým se tento rozhovor ubíral, to ještě zhoršoval.

Fleur obrátila pozornost zpět na Odette, sjela ji pohledem od hlavy k patě, ve snaze rozhodnout se, zda jí věřit nebo ne. “O čem vy dvě spolu mluvíte?” Konečně promluvila, když viděla, jak zrzku její ticho začíná znepokojovat. Musela přiznat, že byla trochu zvědavá, o čem se ty dvě můžou bavit; sotva si pamatovala, jaké to bylo mít normální rozhovor se svou malou sestrou.

“Věř tomu nebo ne, ale většinou se bavíme o tobě.” Odette se usmála, když si všimla posunu nálady své vůdkyně. “To ona vždy přivede řeč na tebe, zvědavá, co děláš.”

“Všetečka.” Reptala Veronique.

“Sklapni nebo odejdi.” Fleur znuděnou dívku probodla pohledem.

“Fajn.” Veronique pokrčila rameny, když vstala. “Dej mi vědět, když se budeš chtít pobavit.” Než odešla, mrkla Fleuřiným směrem, z čehož se blondýnka otřásla.

Jakmile ta ďábelská dívka opustila místnost, Fleuřin tvrdý zevnějšek se rozpadl, začala si hrát s lemem šatů a žvýkala si spodní ret, jak zdánlivě bojovala s tím, na co se chtěla zeptat dál.

“Je všechno v pořádku, Fleur?” Odette si všimla její vnitřní bitvy a posunula se k ní blíž.

Zdálo se, že Fleur našla své odhodlání, když vzhlédla a střetla se pohledem se svou znepokojenou kamarádkou. “Řekneš mi, co Gabrielle dělala? Jak se měla?”

Na zrzčině tváři se rozšířil úsměv, když uslyšela Fleuřinu žádost. “Moc ráda.”

/

Neděle proběhla, aniž by se přihodilo něco zajímavého a k Fleuřině zklamání nezahlédla knihomolku při žádném jídle. Přemýšlela, jestli se jí Hermiona znovu vyhýbá, ale doufala, že je to jen dočasné. Věděla totiž, že se jí nemůže vyhýbat napořád, když mají několik společných předmětů, a pro jednou se cítila trochu vzrušená a nervózní zároveň, když mířila na hodinu lektvarů.

V naději, že na ni narazí a že by si mohly promluvit, i kdyby to mělo být jen na vteřinku, tam Fleur dorazila dřív než obvykle, ale její víla byla znovu zklamaná, když uviděla prázdnou místnost. Povzdechla si, posadila se do zadní lavice a netrpělivě poklepávala nehty o stůl, zatímco pozorně sledovala dveře.

Viděla, jak se studenti hromadí, ale Hermiona stále nikde. Mladá nebelvírka nikdy nepřišla pozdě, takže pokud by se neukázala, byl by to velký šok. 'Je nemocná nebo tak něco?'

Sotva tu myšlenu dokončila, Hermiona vešla do třídy s knihou pevně přilnutou k hrudi. Vypadalo to, že chvíli zkoumá místnost, a když její jantarové oči přejely k mladé šampionce, Fleur cítila, jak její víla skáče nadšením, ale ten pocit trval jen krátce. Jakmile se jejich oči setkaly, byly znovu odpojeny a Hermiona přešla k volnému místu vedle. . . 'Viktora Kruma!? To si ze mě děláte srandu!’ Fleur si v duchu brblala.

Hermiona si pohrávala s myšlenkou sednout si k Fleur, věděla, že Harry je dnes uvolněný z hodin aby trénoval na turnaj, ale před pár týdny slíbila Viktorovi, že pokud bude mít příležitost, bude sedět s ním. Navíc si nebyla tak úplně jistá, jak se v tuto chvíli vůči té víle cítí. Poslední dva dny si tu záležitost převracela v hlavě ze strany na stranu. Fleur krátce zmínila svou rodinu, přesněji její matku a to, jak nesouhlasila s jejím uměním. Bylo zcela možné, že její sestřička to cítí stejně a že je mezi nimi nějaká zlá krev a to přimělo mladou Delacourovou říct jí ty věci. 'Nebo vážně měla na srdci to nejlepší pro mne. . . ale Fleur se nezdála taková . . . alespoň ne pořád. . . Ach jo! Z tohohle mě akorát rozbolí hlava!’

“Hermi-o-ono?” Viktor vypadal z její neočekávané přítomnosti stejně zaskočeně jako Fleur. “Kde je Harry? Není to tvůj obvyklý partner?”

“Ach, dnes má volno, aby mohl trénovat na turnaj.” Mávla rukou, když si začala vybalovat učebnice.

“Aha, myslel jsem, že…” Začal, ale zdálo se, že si rozmyslel to, co chtěl říct.

“Myslel sis, že co?” Hermiona pozvedla obočí.

'Myslel jsem, že budeš sedět s tou hroznou vílou.' Pomyslel si Viktor pro sebe, ale znovu se rozhodl si své názory nechat pro sebe. “Nic. Jen jsi mě překvapila.” Usmál se. “Samozřejmě mile překvapila.”

“No, slíbila jsem ti, že s tebou budu spolupracovat, až budu mít příležitost.” Vrátila mu úsměv. Někdo si odkašlal a poklepal brunetku na rameno. “Excusez-moi.”

“Ach.” Hermiona se otočila a uviděla Fleur stojící vedle ní s sešitem v ruce. “Ahoj Fleur. Co se děje?”

“Mám tvoje poznámky a chtěla jsem ti je vrátit.” Řekla blondýnka, zatímco podala Hermioně její sešit.

“Aha, díky.” Hermiona se snažila nezakřenit se, když popadla sešit z rukou, už dá se říct její kamarádky. “Úplně jsem na to zapomněla.”

“Děkuji, že jsi mi je půjčila. Byly velmi užitečné.” Fleur se usmála, když si dala ruce za záda, nervózně se houpala sem a tam a snažila se ignorovat ošklivý pohled, který jí Viktor věnoval za Hermioniny zády.

“Žádný problém.”

“Vlastně jsem přemýšlela, jestli by jsi nechtěla sedět se mnou, když tu dnes Harry není.” Fleur si ze zvyku kousla spodní ret. “Mám pár věcí, které bych s tebou chtěla probrat.”

“To bych ráda, ale už jsem slíbila, že budu Viktorovým partnerem, když budu mít příležitost.” 'Navíc si teď nejsem tak úplně jistá, co si o tobě myslet.’ “Promiň.” Hermiona se na vílu omluvně usmála.

“To je v pohodě.” Fleur odbyla Hermioninu omluvu, i když uvnitř byla rozlícená z toho samolibého pohledu, který přeběhl po tváři bulharského chytače. “Snad si můžeme promluvit později.”

“Jo, možná.” Hermiona pokrčila rameny a sedla si ke stolu.

Fleur jen přikývla a snažila se udržet si úsměv na tváři, zatímco se otočila aby zamířila zpět ke svému stolu. Víla uvnitř ní byla po tom chladném odbytí naprosto zuřivá a neutěšitelná. Jako vždy s proslulou dívkou udělala jeden krok vpřed a dva vzad. ‘Jak mám udělat nějaký pokrok, když mi ostatní neustále stojí v cestě?’ V duchu zasténala.

Pro Fleur bylo absolutně nemožné se celou hodinu soustředit na cokoli jiného než na Hermionu a Viktora. Poklepávala brkem o pergamen, zatímco její náhodný partner dělal veškerou práci při přípravě lektvaru, mezitím co ona obdivovala Hermionin štíhlý krk, na který měla výhled díky tomu, že si svoje dlouhé hnědé lokny dala do culíku.

“Ne, ne, je to Her-mi-o-na.” Hermiona pomalu hláskovala, když seděla tváří v tvář tmavovlasému chytači, který se ze všech sil snažil vyslovit její jméno správně.

“Her-mi-o-nina.”

Hermiona konečně vybuchla smíchy nad smrtelně vážným výrazem, který nesadil, zatímco úplně zkomolil její jméno. “Už jsi to skoro měl.” Usmála se a jeho tvář odrážela stejný úsměv ze zjevného pobavení nebelvírky.

Fleur málem zlomila svoje brko, když viděla, jak se Hermiona směje upřímným smíchem kvůli něčemu, co řekl nebo udělal ten odporný Bulhar, který jí její úsměv oplácel.'Rozhodně doufám, že během prvního úkolu svedu souboj s tím zvířetem. Zlomený nos, nebo tak něco by mu jistě setřelo ten samolibý úšklebek z tváře.' Temně si pomyslela, když sledovala, jak dvojice pokračuje v konverzaci a jak hladce spolupracuje.

'Pamatuj moje slova Fleur, tím, jaká jsi teď, tu dívku zničíš.' Hlas Gabrielle proletěl Fleuřinou myslí a to jen přililo do ohně, který nyní zuřil v hrudi mladé šampionky. Ta slova jí hrála v hlavě stále dokola jako poškrábaná deska, když pozorovala Hermionu a její zářivý úsměv namířený na někoho jiného. Přemýšlela nad pravdivostí těch slov a nad tím, jestli by byla opravdu schopná zlomit ten mladý zázrak. 'Takže se ji nesnažíš dostat do postele? Tvůj zájem o ní je upřímný?' Sestřin hlas znovu prolomil její myšlenky a zanechal ve Fleur více otázek než odpovědí. V tuto chvíli se nebyla zcela jistá co se to u všech čertů děje, co vlastně cítí, a proč tak hrozně selhává. Velká část jí chtěla dostat Hermionu Grangerovou do postele a nárokovat si ji pro sebe, ale pak tu byla další část, která chtěla i jiné věci, o kterých si sama řekla, že už je nikdy nebude chtít. Tu tichou část sebe sama bylo obvykle velmi snadné umlčet, jenže ten tichý hlas začal být odvážnější a hlasitější. 'Jaký zbytečný směr myšlenek.' Fleur se v duchu pokárala, když konečně odvrátila pohled od Hermiony a Viktora.

Víc než se jí ulevilo, když hodina konečně skončila a jako první zabouchla svou knihu a opustila učebnu, aniž by se ohlédla Hermioniným směrem.

/

Později toho dne se Hermiona na Harryho žádost ocitla venku ve společném kouzelnickém souboji. Byla trochu zmatená, když si uvědomila, že je stejně dobrý, ne-li lepší, než ona, ale usoudila, že pro jednou v životě je obezřetný. Byla vděčná že zmoudřel a také za to rozptýlení od jiné šampionky, které jí to přineslo.

“Mdloby na tebe!”

Hermiona dostala přímý zásah do hrudi, spadla na záda a oči se jí znovu zamlžily a hleděly do prázdna. 'Dobře, možná jsem pořád rozptýlená.' V duchu si povzdechla, když pomalu vstávala a mnula si bolavé končetiny.

“Je všechno v pořádku, Miono? V poslední době. . .se zdáš trochu rozhozená.” Harry se zamračil, když přešel ke své kamarádce.

“Vše je v pořádku, Harry. Jen si mě přistihl nepřipravenou.”

“Jsi si tím jistá?” Zeptal se a zvedl obočí s vědoucím zábleskem v oku.

“Začínám si myslet, že jsi mě sem nepozval na souboj Harry.” Hermiona na něj podezřívavě hleděla, když se mu po tváři rozšířil úsměv.

“Dobře, nachytala si mě.” Zvedl ruce vzhůru. “Jen jsem si myslel, že si možná budeš chtít promluvit. Moc jsme se teď kvůli tomuto turnaji neviděli. Chci říct, ani jsem nevěděl, že máš ráda Fleur.”

“Kdo řekl, že ji mám ráda?” Hermiona si obranně zkřížila ruce na prsou.

“Nikdo.” Zasmál se a posadil se do trávy. “Já jen že obvykle se kvůli takovým věcem nechováš tak defenzivně. Víš co myslím, vzpomínám si, když se ti líbil Ron, tehdy jsi se mnou byla docela sdílná.”

“Už nikdy nevytahujme to se mnou a Ronem.” Hermiona se ušklíbla, když se posadila vedle něj. “To byla chyba v úsudku.”

“Souhlasím.” Harry se zazubil. “Ale zpět k Fleur, pokud o ní nemáš zájem, tak co se to sakra děje? Já se toho domákl až teď a už mi z toho jde hlava kolem.”

“Nic se neděje, Harry.” Hermiona zasténala, lehla si na záda a vzhlédla k nebi. “Párkrát jsme spolu mluvily a byly přátelské, ale její mladší sestra mi tak trochu připomněla důvody, proč je to špatný nápad.”

“A proč je to špatný nápad?”

Hermiona svraštila obočí, když sledovala, jak kolem míjejí mraky. “Protože by se mě mohla pokusit využít jen pro svůj osobní prospěch.”

“To je pravda.” Přikývl Harry. “Ale taky by tě mohla mít skutečně ráda, Hermiono. Věř tomu nebo ne, ale jsi velmi sympatický člověk.” Usmál se jejímu zakoulení očí; pořád nevěděla, jak přijmout kompliment. “Navíc, každý příběh má dvě strany.”

“Jo, jo. Já vím.” Povzdechla si.

“A nevím, jestli ti to někdo řekl, ale je v pořádku ji mít taky ráda.”

“Nikdy bych nemohla mít ráda někoho takového.” Ušklíbla se.

“Mě se zdá v pohodě.” Harry pokrčil rameny. “Možná má jen špatnou reputaci. Víš jací dokážou být lidi.”

“Kdybych tě lépe neznala, myslela bych si, že se mě snažíš přimět, abych si ji oblíbila, Harry Pottere.” Hermiona koutkem oka pohlédla na nyní zubícího se chytače.

“Vůbec ne.” Zasmál se. “Jen říkám, že si možná zaslouží šanci.”

“Zatraceně, vždyť se mě pokusila svést!” Hermiona se posadila a zírala na Harryho, který se nyní červenal.

“Co? Myslíš jako Pansy?” Zvědavě na ní civěl.

“Ne, chci říct, byla v prefektské koupelně a pouštěla si nahlas hudbu a já to šla vyřídit a ona byla tak nějak…troufalá."

“Jak?”

“Nevím… ona tak nějak…” Hermiona se začervenala, když si vzpomněla na tu událost, se kterou se ještě nikomu nesvěřila. “Přiblížila se, aby mě políbila, nebo ... myslím, že ano, nejsem si jistá.”

“To nezní moc přesvědčivě.” Harry pokrčil rameny. “Možná se tvá představivost utrhla ze řetězu, protože jsi chtěla-“

“Neopovažuj se dokončit tu větu.” Zavrčela Hermiona.

“Dobře, dobře.” Kvůli vlastní bezpečnosti trochu ustoupil. “Jediné, co říkám, je, že se situace nezdá být tak jednoznačná. Byla ke mě vždy milá, kdykoli jsme se potkali, ale pokud k tobě byla tak hrozná a troufalá, tak-“

“No, nebyla vždycky hrozná.” Hermiona si povzdechla, když utrhla nějaké stébla trávy. “Měla svoje…chvilky.”

“Ach?” Harryho úsměv se vrátil v plné síle. 'Věděl jsem to.'

“Jo, ale nebudu pošetilá a nepropadnu jejímu divadýlku. Je to příliš komplikované, abych to vyjádřila slovy. Prostě s tím blázincem nechci mít nic společného.”

“Je zcela možné, že máte oba pravdu.” Do jejich konverzace skočil zasněný hlas Lenky, a oba trhly hlavou jejím směrem. “Omlouvám se, nemohla jsem si pomoci, ale něco jsem zaslechla.”

“Jak to myslíš?” Hermiona zvedla obočí na podivnou blondýnku, která si prohlížela okolí velkými růžovými slunečními brýlemi.

“No, nikdo není jen jedním. Nikdo není jen úplně zlý nebo dobrý. Dokonce i Voldemort měl mazlíčka, kterého miloval.” Pokrčila rameny. “Myslíš Naginiho!?” Harry se ušklíbl.

“Ano.” Lenka se usmála. “Je zcela možné, že je taková, jaká se bojíš že je .. ale zároveň i taková, jaká doufáš, že je, a mnohem víc. To samé se dá říct o tobě nebo o mě předpokládám.”

“A jaká je pointa?” Hermiona se zamračila, nenáviděla, když se Lenka najednou objevila a řekla něco co dávalo naprostý smysl a zároveň žádný. Bylo to jako padat skrz králičí noru, kdykoli se Lenka objevila.

“To nemá pointu.” Luna promluvila rozmarným hlasem, když utrhla květinu a otočila ji v ruce, aby si prohlédla její okvětní lístky.

“Přesně.” Harry se usmál.

“Nechovej se, jako bys něčemu z toho rozuměl Harry.” Hermiona zahlížela na svého kamaráda, kterého v dnešní době považovala spíše už za bratra. “Aby jste věděli, vůbec jste mi nepomohli.”

“Myslel jsem, že s Fleur nepotřebuješ pomoc, a že už sis udělala názor.” Harry se zazubil a vybuchl smíchem, když mu jeho poznámka vynesla od zlaté dívky tvrdý úder do paže.

“Sklapni.”

9

Poznámka překladatelky: pro ukázku je v téhle kapitole zakomponován i F a V přízvuk.

“Draci!”

Hermiona s Harrym leželi poklidně v trávě a pozorovali mraky, které jim pluly nad hlavami, když náhle poklidné ticho, které je obklopovalo, prořízl Ronův panický výkřik.

“Zatracení draci!” Znovu vykřikl Ron. Dvojice, ležící dosud poklidně v trávě, se posadila a překvapeně se na něj zadívala.

“Je všechno v pořádku, Rone?” Harry udiveně povytáhl obočí, zatímco sledoval svého rudého kamaráda, jak se předklání dopředu, opírá si ruce o kolena a snaží se popadnout dech.

Ron zavrtěl hlavou a ztěžka oddechujíc ze sebe vydral: “Charlie ... úkol ... draci...”

“Ronalde, tohle nedává naprosto žádný smysl.” Povzdechla si Hermiona. “Nejdřív popadni dech, a pak nám to řekni znovu.”

“Omlouvám se.” Ron se postavil a celý rudý se narovnal. “Viděl jsem Charlieho. Vzal mě do zapovězeného lesa a ukázal mi draky, které sem přivezli...kvůli prvnímu úkolu.”

“Draky!?” Harry vyskočil na nohy.

“Sakra, jen to ne.” Hermiona se také postavila. “Přece od vás nemohou čekat, že budete s takovými tvory bojovat! Je to až moc nebezpečné, a to nemluvím o tom, že by k úhoně mohli přijít i draci.”

“Spolehni se na Herminou, že si bude dělat starosti o draky.” Ron obrátil oči v sloup.

“No, někdo to dělat musí!” Odfrkla si a zkřížila ruce na prsou.

“Nevím, jak si poradit s drakem!” Vykřikl Harry. “Myslel jsem, že se utkáme v souboji nebo... že budeme něco hledat!”

“Ty sis myslel, že půjde o honbu za pokladem?” Hermiona povytáhla obočí.

“No jasně.” Přikývl Harry. Hermiona se zarazila a kousla se do jazyka, aby se udržela a nezačala poučovat toho chlapce, který zůstal naživu. “Chci říct, věděl jsem, že turnaj bude nebezpečný, ale nemyslel jsem si, že AŽ TAK nebezpečný. Do prvního úkolu zbývá pouhý týden... co jen budu dělat?” Podíval se na své přátele, kteří vypadali stejně bezradně jako on.

“Půjdu do knihovny a uvidím, co tam najdu o dracích.” Hermiona si promnula spánky, jak se usilovně snažila najít řešení. Mohla jen doufat, že knihy, které tolik miluje, by mohly ukrývat nějakou odpověď.

“Díky, Miono.” Harry si úlevně povzdechl. Věděl, že když má za zády tu nejchytřejší kouzelnici své doby, tak to ve zdraví zvládne. I kdyby to mělo být jen s odřenýma ušima, ostatně jako obvykle.

“Ale co Viktor?” Skočil mu rychle do řeči Ron, jehož obličej byl celý pobledlý. “Někdo ho musí varovat! Kdyby shořel na uhel, určitě by to poznamenalo jeho famfrpálovou kariéru!”

“Tak tebe štve, že mám strach o draky, ale pak tady máme tebe...strachujícího se o Viktora Kruma a jeho koště.” Hermiona reptala.

“Ty to prostě nechápeš.” Povzdechl si Ron a zakroutil hlavou.

“A co Fleur?” Vpadl jim do řeči Harry, čímž upoutal knihomolčinu pozornost.

“Co s ní?” Zeptala se nenuceně Hermiona. Snažila se působit dojmem, že ji to nechává ledově klidnou, třebaže uvažovala nad stejnou věcí. Byla ale natolik tvrdohlavá, než aby tu otázku nadhodila sama. Její věrnost pochopitelně patřila Harrymu, navíc si stále nebyla jistá, jak se má vůči Fleur zachovat. To ovšem neznamenalo, že by si přála vílinu smrt.

“Copak ty jí to neřekneš?” Zamračil se Harry. “Já vím, že se mezi váma děje něco divného, ale zaslouží si to vědět.”

“Já jí to řeknu!” Zajásal Ron, kterému se po tváři rozlil blažený úsměv, když pomyslel na to, jak vděčná mu ta krásná blonďatá víla bude, až jí čestně varuje.

Hermiona zahlédla ten nepřítomný pohled v zrzkových očích a okamžitě jí bylo jasné, kam se jeho mysl zatoulala, a to se jí z nějakého důvodu vůbec nelíbilo. “V žádném případě, Ronalde.”

“Takže, ty prostě nechceš, aby to věděla?” Harry zkřížil ruce. “Zdá se, že je tu někdo malicherný.”

“To jsem neřekla.” Odsekla mu Hermiona, ale když uviděla Harryho přísný pohled, odevzdaně si povzdechla. “Fajn, řeknu jí to. A kdokoliv z nás uvidí Viktora jako první, tak by mu to měl taky říct. Jsem si jistá, že to budeš ty, Rone, když vidím, jak za ním všude pobíháš. Jsi v tom dokonce lepší než ty jeho fanynky.”

“Já za ním nepobíhám.” Ohradil se Ron.

“Jasněěě.” Zazubil se Harry. “Když se k němu dostaneš první, kámo, tak ti možná dá i autogram.”

“Fakt si myslíš, že dá?!” Ronovy oči se rozzářily, načež oba jeho kamarádi propukli v záchvat smíchu. “Odprejskněte, oba dva! Jste hrozní! Připomeňte mi, abych vám už nikdy nepomáhal.” Bručel Ron, zatímco pochodoval zpátky k hradu.

“Myslím, že bychom měli jít za ním.” Zavrtěla Hermiona hlavou s úsměvem od ucha k uchu. Cenila si těchto malých okamžiků, které spolu sdíleli, víc než by si kdy byla bývala představila. Ještě před několika lety by si nepomyslela, že by mohli zažívat takovéto okamžiky plné radosti a bezstarostných sporů. Tehdy se stín smrti, který si říká Voldemort, neustále vynořoval v jejich myslích a sužoval jejich myšlenky.

“Asi máš pravdu.” Harry se také usmál a pak společně následovali stále rozzuřeného zrzka.

/

Později toho večera se Hermiona přistihla, jak v jídelně pátrá po dvojici jasně modrých očí. Nicméně byla zklamaná, protože nezahlédla ani Fleur, ani Kruma. Cítila zvláštní a naléhavou potřebu šampióny varovat před nebezpečím, kterému měli brzy čelit. Proto rychle dojedla večeři a spěchala k jezeru, v naději, že u něj najde alespoň jednoho z nich.

Viktor byl z těch dvou snadnější k nalezení, protože věděla, že jen stačí sledovat stopy dívek, které byly chytačovi vždy v patách. Ječení zmíněných fanynek ji zavedlo správným směrem a když konečně spočinula zrakem na Bulharovi, zastavila se ve svých krocích.

“Zatraceně...” Tiše si mumlala ve chvíli, kdy zahlédla Viktora bez trička, jak se přitahuje na větvi stromu. Neubránila se začervenání, když pozorovala, jak se pomalu přitáhnul; jeho bicepsy se vzdouvaly a jeho břišní svaly se napínaly. 'Vzpamatuj se, Grangerová.' Vynadala si v duchu Hermiona a zavrtěla hlavou. 'Chováš se jako jedna z těch jeho rozplývajících se fanynek.' “Hermio-nino!” Když si všimnul zírající knihomolky, usmál se a pohotově seskočil z větve.

“A-ahoj, Viktore.” Když se k ní blížil, letmo se všimla zbloudilých kapiček potu, které mu stékaly přes jeho vypracované břišní svaly, takže se znovu začervenala.

“Co tě přivádí za mnou sém do hlubókých lesů?” Zeptal se, zatímco si přehodil tričko přes bouli, kterou nazýval ramenem, díky čemuž vypadal jako by z oka vypadl modelům z Abercombie a Fitch.

“J-já jsem...” Zakoktala se Hermiona ve chvíli, kdy si Viktor svou volnou ruku opřel o strom těsně vedle ní, přičemž nepatrně narušil její osobní prostor.

“Jsi v póřadku, Hermio-nino?” Naklonil se k ní trochu blíž se znepokojeným výrazem ve tváři.

“Mám se skvěle!” Nasadila úsměv, který se zdál být trochu moc přehnaný na to, aby zakryl její rozpaky, které v ní jeho blízkost vyvolávala. “Vlastně jsem se po tobě sháněla.”

“O, vážně?” Udiveně zvedl obočí. “Có pro tébe mohu udělat?”

“Já jen, ehm...” Hermiona o krok ustoupila, aby si vyčistila hlavu a mohla myslet jasněji. “Přišla jsem, abych tě varovala před prvním úkolem.”

“Prvním ukólem?”

“Ano, jde o draky.”

“Dráky?” Viktor s šokovaným výrazem ve tváři o krok ustoupil.

“Jo. Ronův bratr s nimi pracuje, a některé z nich sem přivezl kvůli prvnímu úkolu. Vy šampióni byste se s nimi měli utkat, nebo tak něco.” Povzdechla si, zatímco si rozpačitě mnula ruku. “Jen jsem si říkala, že by jsi měl být spravedlivě varován.”

“Děkúji ti, Hermio-nino.” Po tváři mu přelétl bezstarostný úsměv, když přistoupil o krok blíž a ovinul kolem ní své velké paže. Její tváře se ještě více rozpálily, když ucítila, jak se jeho vlhké tělo dotýká jejího vlastního.

“T-to nic.” Vykoktala Hermiona, když ho rozpačitě poplácala po zádech. Zakabonila se, když ucítila, že má ruku celou mokrou.

“Prómiň.” Zazubil se, když se odtáhl a poškrábal se nervózně na hlavě. “Jsém zpóceny.”

“To je v pohodě.” Mávla Hermiona rukou nad jeho rozpaky.

“Přal bých si, abých se ti za to móhl nějak odvděčit.”

“To nestojí za řeč. Jsem si jistá, že bys udělal to samé.” Usmála se Hermiona.

“Móžna bých móh...” Viktor si odkašlal a zdálo se, že se potýká s tím, co chce říct. “Móh bých tě při příští navštěvě Prasinek pózvat na večéři?”

“V-večeři...?” Hermiona se opět začervenala, tentokrát však mnohonásobně více. 'Vážně mě Viktor Krum právě pozval na rande?’ “Já, ehm...já nevím.” Hermiona se nervózně kousla do spodního rtu, jak se snažila přemýšlet. “Budu hrozně moc zaneprázdněná, když budu pomáhat Harrymu s přípravami na turnaj.”

“Ahá.” Zamračil se Viktor a sklopil zrak k zemi.

“Ale možná někdy jindy.” Dodala rychle Hermiona, když zahlédla chytačův zklamaný pohled.

“Tó by býlo užásne.” Viktor se na ní usmál a Hermiona mu úsměv laskavě vrátila, ale hned jí zase povadl, když zahlédla, jak se kolem nich mihly blonďaté vlasy.

‘Fleur?’ Hermiona se zamračila, když sledovala, jak víla odchází s hlavou vztyčenou, a jak míří ke Kráshohůlskému kočáru.“No, nechám tě, aby ses mohl vrátit ke svému, ehm ... posilování.” Hermiona věnovala Viktorovi vlažný úsměv a odešla, dříve než se s ní stačil pořádně rozloučit.

“Fleur!” Zavolala Hermiona na vílu ve chvíli, kdy se už blížila ke kočáru. Ale nezdálo se, že by ji Fleur slyšela. Výměnná studentka jen přidala do kroku, vstoupila do kočáru a ihned za sebou zabouchla dveře.

Když Fleur zmizela za dveřmi, Hermiona si povzdechla a zastavila se. ‘Vypadá to, že ji budu muset zastihnout později.’

/

Když Fleur kráčela chodbami Krásnohůlského kočáru, dívky ji ustupovaly z cesty. Zamířila k sobě do pokoje a tajně doufala, že se jí někdo postaví do cesty, aby ze sebe mohla konečně dostat nahromaděný vztek. Bohužel se zdálo, že nikdo není dost statečný na to, aby se postavil samotné Fleur Delacourové. Když došla do svého cíle, odhodila deník na stůl, hodila sebou na postel a přetočila se na záda. Naštvaně zabodávala pohled do stropu a v hlavě si znovu a znovu přehrávala události, ke kterým právě došlo.

Seděla u jezera a pokoušela se kreslit, když zaslechla vzrušený jekot Viktorova fanklubu. Podrážděně si povzdechla a když vzhlédla zjistila, že Viktor se rozhodl přitahovat se na větvi stromu pouhých pět metrů od ní.‘To to nemůše dělat někde jinde?’ Zamručela si v duchu a snažila se soustředit zpět na své umění.

Z větší části dokázala ten vzrušený jekot a brebentění nedalekých dívek blokovat a opět pracovat, ale její brk přestal čmárat a uši se ji napnuly když zaslechla tlumený hlas Hermiony Grangerové.

Fleur zvědavě vzhlédla a naklonila se trochu do strany, aby získala lepší výhled a zjistila, co přesně tu Hermiona dělá. Ale to, co Fleur zahlédla, jí donutilo pevně zatnout zuby. Sledovala, jak se Viktor k té knihomolce přibližuje, a málem zlomila svůj brk, když zahlédla ruměnec na Hermionině tváři, zapříčiněný jeho blízkosti a nedostatkem oblečení. ’To svíře by rradši mělo dršet ty své špinavé prracky u ssebe.’ Fleur běsnila, když napjatě naslouchala jejich zdánlivě hlubokému rozhovoru.

Bedlivě tu dvojici pozorovala a když zaslechla, jak se Hermiona zakoktala, začala být víc a víc znepokojená a podrážděná; ta zlatá dívka byla zjevně ovlivněna jeho blízkostí a jeho nedostatkem oblečení. K Hermionině i Fleuřině překvapení se k ní Viktor jedním rychlým pohybem přiblížil a přitáhl si ji k sobě do těsného objetí.’Viktorre Krrume uš teď si vyršísený.’ Pomyslela si Fleur temně, vyskočila na nohy a sevřela ruce pevně v pěst, když viděla, že to objetí trvá mnohem déle, než by se ji líbilo.

Potichu se přiblížila, opřela se o strom a naslouchala jejich rozhovoru. To, co slyšela, způsobilo, že víla v ní začala mlátit kolem sebe. ‘On ji posval na rrande?’ Dychtivě čekala na Hermioninu odpověď a trošku se uklidnila, když ho Hermiona odmítla, a už se chystala vrátit k tomu, co dělala předtím, když vtom zaslechla, jak mu Hermiona navrhla, že můžou jít na rande někdy jindy.

Krev v ní vřela a musela vynaložit veškeré úsilí, aby se na Viktora nevrhla a nepraštila ho do toho jeho samolibého obličeje. ‘Ten Bulharr ssi ale troufá. Moc dobřše ví, še jsem ssi na Errmionu dělala sálusk.’ Čím déle zůstávala, tím více byla podrážděná, proto si v mžiku sbalila věci a vydala se na rychlý ústup zpět do kočáru, než udělá něco, čeho by mohla později litovat.

Slyšela Hermionu, jak na ní volá. Ale věděla, že by na brunetku akorát vyjela, kdyby se poddala svému pokušení počkat na ni a promluvit si s ní. Takže zrychlila tempo a než by jí v tom Hermiona mohla zabránit, rychle před ní za zabouchla dveře.

Tiché zaklepání na dveře vyrušilo Fleur z jejích temných myšlenek. Rychle nasadila neutrální výraz a snažila se vypadat tak, jako že ji nic netrápí. “Entrez.” Odette strčila hlavu mezi dveře a znepokojeně vzhlédla svýma modrýma očima ke své vůdkyni. “Co potřebuješ?”

“Tak nějak jsem vycítila, že jsi naštvaná.” Odette se nervózně kousla do rtu, když vstoupila do pokoje.

“Nejsem.” Fleur se naježila a zkřížila ruce na prsou, když se dívala ven z okna.

“Cítím, jak z tebe sálá hněv.” Pobízela ji Odette opatrně, přičemž si sedla na okraj Fleuřiny postele.

‘Zpropadený šestý smysl tlupy.’ Zaklela Fleur v duchu.

“Chceš o tom mluvit?” Zkusila to Odette znovu.

“Ne.” Odpověděla tvrdohlavě Fleur. Odette jen přikývla a obě zůstaly v tichosti sedět, dokud to už Fleur nemohla více vydržet. “Ten zatracený Bulhar jen překáží.” Fleur přerušila mlčení, čímž vyplašila rusovlásku.

“Kdo?”

“Viktor Krum.” Už jen při vyslovení jeho jména měla Fleur nepříjemnou pachuť v ústech.

“A co udělal? Snad se tě nesnaží sabotovat v turnaji?” Odette se instinktivně napjala při myšlence, že se někdo snaží ublížit její alfě.

“Ne.” Zabručela Fleur. “Narušuje mou snahu získat Hermionu Grangerovou.”

“Vážně? Jak to?”

“Pozval ji na debilní rande!” Fleur vyskočila naštvaně z postele a rozpálená hněvem začala přecházet po pokoji sem a tam.

Odette byla lehce v šoku z toho, jak byla její vůdkyně vyvedená z míry. Usoudila, že to bylo něco vážnějšího, když pociťovala Fleuřiny silné emoce až na druhé straně kočáru. “... A to ... to tě štve?” Odette samým zmatením svraštila čelo. “Myslela jsem, že Hermiona je jen sázka.”

Fleur se zastavila, když zaslechla Odettina slova. “To je.” ‘Alespoň myslím.’ “Jde prostě o princip celé té věci.” Zavrčela, jak si pořád dokola přehrávala, jak mladou nebelvírku objal.

“Měla jsi vidět, jak se jí dotýkal.”

“Zdá se mi milý...” ale Odette ihned litovala svých slov, když se setkala s Fleuřiným ledovým pohledem. “Chci říct...” Nepohodlně si odkašlala. “Co Hermiona odpověděla, když ji pozval na rande?”

“Řekla, že bude muset pomáhat Harrymu s přípravami na turnaj, ale že možná by s ním šla na rande někdy jindy.” Zamručela Fleur, zkřížila ruce na prsou a vyhlédla z okna. “Chci říct, co jen může na tom bulharském surovci vidět?”

“Čisté úmysly?” Zasmála se Veronique, když vešla do pokoje. “Promiň, ale nemohla jsem zabránit tomu, abych neslyšela tvé lamentování přes celý kočár.” Zašklebila se Veronique a plácla sebou na postel vedle Odette.

“Nepamatuji si, že bych ti řekla, že můžeš vstoupit.” Fleur nevraživě hleděla na dívku s havraními vlasy, jak si hoví na její posteli.

“Já si zase nepamatuji, že bych tě žádala o svolení.” Vrátila jí Veronique se samolibým úšklebkem. “Proč jsi vlastně tak vytočená? Tak jako tak nemáš tu šprtku ráda.” Veronique zakoulela očima, zatímco si pilovala nehty.

“Protože ten proklatý Bulhar mi to ještě mnohem víc zkomplikuje, z čehož, jak jsem si jistá, máš velikou radost."

“To mám.” Veronique se nad tou kamarádčinou novou překážkou, zlověstně usmála.

“No, ona vlastně neřekla ano.” Vložila se do toho Odette, díky čemuž se na ni obě dívky podívaly. “Takže to nevypadá, že by sis s tím musela dělat moc velké starosti.”

“Zatím neřekla ano.” Opravila svou přítelkyni Veronique s jiskřícími ohýnky planoucími v jejích zelených očích.

/

Další den se Hermiona netrpělivě vrtěla na svém místě a čekala, až začne hodina lektvarů. Ohlédla se přes rameno, aby se už asi po milionté přesvědčila, jestli už Fleur dorazila do třídy, ale víla se zatím neukázala. Její oči se krátce setkaly s Viktorovými, což způsobilo, že na jeho tváři vykoukl úsměv, který mu laskavě vrátila, ale zvuk někoho, kdo hlasitě odhodil tašku na podlahu, odvedl její pozornost od mladého chytače.

Hermiona se skoro polekala, když zahlédla Fleur a její ledový vzhled. ‘Zajímalo by mě, co ji tak podráždilo.’ Hermiona se zamračila, když se Fleur opřela o židli, zkřížila ruce na prsou a metala očima blesky do přední části třídy, jako by ji tabule snad nějak urazila.

“Zdá se, že Fleur má dnes obzvlášť mizernou náladu.” Pošeptal Harry Hermioně, když se ohlédl přes rameno.

“Jo.” Přikývla Hermiona. “Možná bych přeci jen měla počkat, než jí řeknu o těch dracích...”

“Copak copak, velká Hermiona Grangerová se zalekla jiné dívky?” Harry se zasmál, čímž svou kamarádku dopálil.

“Nebojím se jí.” Hermiona se narovnala a zvedla nos nahoru. “Prostě jen nechci, aby se na mě zase obořila.”

“Jasně.” Zazubil se Harry, štěstím bez sebe z toho, jak lehce se mu povedlo kamarádku vytočit.

“Nebojím!” Hermiona strčila do nyní smějícího se nebelvíra. “Půjdu za ní hned teď a řeknu jí to.” Prohlásila Hermiona povýšeně, když se postavila a urovnala si hábit.

Když se otočila k Fleur, cítila, že skoro všechno její sebevědomí ji právě opouští, protože zahlédla, jak se na ní každý ve třídě dívá. Ale nemohla nechat Harryho Pottera myslet si, že je zbabělec, proto se s hlavou vztyčenou pomalu přibližovala k Fleur, která začínala vypadat čím dál víc zvědavě, čím blíž byla.

“A-ahoj Fleur.” Řekla Hermiona trochu více rozechvěle, než doufala.

“Non.” Odpověděla Fleur s neutrálním výraz ve tváři.

“Ne?” Hermiona byla překvapena Fleuřiným chladným chováním. “Ne co?”

“Non, nepůjdu ss tebou na rrande.” Odpověděla Fleur suše, díky čemuž Hermioně spadla brada skoro až na zem.

‘Ta holka má ale zatracenou odvahu!’ Pomyslela si Hermiona naštvaně. Tváře jí plály, když zaslechla dívku s tmavými vlasy, se kterou se Fleur vždycky poflakovala, jak se pochechtává.

“Errmiono, dělám ssi ssrrandu, ssamosršejmě.” Fleuřin kamenný obličej se změnil na malý úsměv, když si všimla, že se ta proslulá dívka zlobí. “Co prro Váss mohu udělat, Mademoiselle Grrangerrová?” Fleur se předklonila dopředu a položila si bradu na své dlaně.

“Chtěla jsem ti něco říct, ale myslím, že teď si tu malou informaci nechám pro sebe.” Hermiona zvedla nos do vzduchu a prudce se otočila na podpatku.

Fleur otevřela pusu, aby zavolala tu povýšenou nebelvírku zpět, ale byla okamžitě přerušena Snapem, který právě začal hodinu. ‘Jjá mám takové štěsstí.’ Zasténala Fleur v duchu, když se opřela na židli a opět zkřížila ruce.

Fleur celou hodinu pohupovala nohou nahoru a dolů, zatímco zírala na temeno Hermioniny hlavy. Byla naprosto překvapená, že k ní Hermiona sama přišla a chtěla s ní mluvit, obzvlášť když si všimla, že se jí od té doby co s ní Gabrielle mluvila, vyhýbá. Při zpětném ohlédnutí to byl asi špatný nápad udělat si z ní srandu, ale nemohla si pomoct, ale cítila se trochu samolibě při tom výrazu, který přešel po Hermionině tváři, když odmítla její neexistující návrh. Od toho předešlého dne se Fleur značně zklidnila a zase byla zpátky na své misi. Stále se ale cítila trochu rozhozená interakcí mezi Hermionou a Viktorem. Říkala si, že její odpověď možná byla zábavná pro Fleur samotnou a snad cítila, jako by to byla odplata za tu nevšímavost, ale také si tím současně pravděpodobně nepomohla.

Fleur mohla z Hermionina strnulého postoje vyčíst, že je kvůli tomu vtipu stále podrážděná a nedokázala se zastavit aby nevytrhla ze svého sešitu kousek papíru a nezmačkala ho do kuličky. Přivřela jedno oko a snažila se důkladně zamířit na zadní část Hermioniny hlavy. Dopřála si chvíli, aby měla jistou ruku, než tu kuličku poslala do vzduchu. V duchu nadšeně zajásala, když papírek trefil zamýšlený cíl, který se otočil a probodával ji pohledem.

“Mrrsí mě to.” Řekla Fleur neslyšně a pak nasadila svůj nejnevinnější výraz.

Hermiona jen protočila oči a obrátila svou pozornost zpět k tabuli, takže si Fleur trochu podrážděně povzdychla. Nebyla zvyklá, aby ji někdo ignoroval spolu s dalšími emocemi, které v sobě utápěla, a které se snažila zoufale potlačit. Měla pocit, jako by se něco plazilo pod její kůží, svědilo ji to, jak se to snažilo dostat ven, a pořád se to zhoršovalo. Nevěděla, proč jí tolik vadilo, že o ni Hermiona v tu chvíli nemá valné mínění. Fleur opět krátce v hlavě zaslechla Gabriellin hlas, ale rychle ho zahnala, jak se snažila zmuchlat další kuličku papíru.

Znovu opatrně zamířila a nechala papírek letět vzduchem, ale tentokrát to vypadalo, jako by Hermiona očekávala druhé kolo, protože ve chvíli, kdy byl jen pár centimetrů od brunetky, Hermiona prostě mávla hůlkou a papírek proletěl kolem její hlavy. Fleur s hrůzou sledovala, jak prosvištěl až k tabuli, kde zasáhl Snapea přímo do hlavy.

“Kdo to udělal!?” Zaburácel, jak se prudce otočil, a přitom sledoval podezřívavě celou třídu.

Fleur se rychle sklonila dolů ke svým poznámkám a předstírala, že píše, zatímco cítila, jak bledne.

“Další člověk, který jenom pomyslí na to, že by ubalil další kuličku, bude mít tu čest zůstat se mnou po škole další tři měsíce.” Zakaboněně pohrozil Snape, než se vrátil zpět k tabuli.

Hermiona se ohlédla zpět na blondýnku, která byla smrtelně bledá, a nemohla zabránit úsměvu, který se jí rozlil po tváři. “Pěkná trefa.” Pronesla Hermiona neslyšně a musela se přemáhat, aby nepropukla v záchvat smíchu, když na ní Fleur přimhouřila oči.

“Co to bylo?” Zeptal se tiše Harry, když se Hermiona otočila zpět.

“Ale nic. Starej se o sebe.” Zasyčela Hermiona a na Harryho tváři se rozlil vědoucí úsměv; znal svou kamarádku až příliš dobře.

“Jasně, Fleur se ti přeci vůbec nelíbí.” Zamumlal si pro sebe Harry, díky čemuž si od Hermiony vysloužil tvrdé dloubnutí do žeber.

/

Po hodině si Fleur sbalila svoje věci tak rychle, jak jen to dokázala, aby ještě zastihla mladou nebelvírku před tím, než uteče, a tím ztratí svou šanci. “Errmiono!” Zvolala Fleur a jemně popadla Hermionu za loket před tím, než mohla opustit učebnu.

“Co je?” Hermiona se se zamračením zastavila a zlobně se podívala se dolů na Fleuřinu ruku. Fleur rychle pustila Hermioninu paži, když v jejích planoucích očích zahlédla záblesk hněvu. “Je suis désolé, sa to pršedtím. Nechtěla jssem tě urrasit.”

Hermiona na Fleuřinu omluvu nic neřekla, protože kolem procházel Viktor, který byl zrovna na odchodu. Hermiona by přísahala, že na okamžik zahlédla, jak se Fleur na Bulhara nevraživě podívala a on jí ten ošklivý pohled oplatil. Nicméně to skončilo tak rychle, že začala pochybovat, jestli k tomu tichému sporu mezi těmi dvěma vůbec došlo a jestli si to jen nepředstavovala.

“Co jssi mi to chtěla ršíct?” Zkusila to Fleur znovu, a provrtávala Hermionu pohledem.

“Nic důležitého.” Hermiona pokrčila rameny, jak přenášela váhu z jedné nohy na druhou. “Jen jsem tě chtěla spravedlivě varovat, že při prvním úkolu budeš čelit drakovi.”

Fleur si povzdechla a opřela se o stůl. “Kéšš bych mohla ršíct, še jssem překvapená.”

“Ty jsi to už věděla?” Hermiona svraštila čelo, naprosto překvapena Fleuřinou odpovědí. Jak Harry, tak Viktor vypadali oba zděšeně, ale Fleur zůstala ledově klidná.

“Non.” Fleur zakroutila hlavou. “Ale čekala jssem, še to bude něco strrašlivéo.”

“Aha.” Hermiona nervózně přešlapovala na místě, když si uvědomila, že jsou nyní samy.

“Merci, Errmione.” Fleur se usmála tím úsměvem, který ji vždycky vyvedl z míry. “Tato inforrmace prro mě bude odně ušitečná.”

“Žádný problém.” Řekla Hermiona a podívala se stranou. “Stejně to byl Harryho nápad, abychom o tom řekli tobě i Viktorovi.”

“Takše proto jssi ss Viktorrem nedávno mluvila.” Fleur se široce usmála, jak se jí jednotlivé myšlenky, které jí vířily v mysli celý den, začaly v hlavě spojovat dohromady a stejně jako dílky puzzle začaly konečně dávat smysl.

“Em, jo.” Hermiona se zmateně zahleděla na Fleur. Divila se, proč se Fleur usmívá od ucha k uchu. ‘Právě se dozvěděla, že se utká s drakem, a usmívá se? Copak je šílená?‘

“Co mysslíš, bylo by vhodné posvat Arryo na rrande, kdyš byl tak odný a varroval mě pršed drraky?” Zeptala se Fleur nevinně. Přitom se podívala na zavřené dveře učebny, jako kdyby zvažovala, jestli se má vydat ta tím chlapcem, který zůstal naživu, což Hermionu znepokojilo, i když si nebyla jistá proč.

“No, ale Harry ti to neřekl. To já.” Ta slova vylétla Hermioně z pusy dříve, než si stačila pořádně uvědomit jejich důsledky.

“Ach?” Fleur obrátila pozornost zpátky k Hermioně. V jejích elektrizujících očích se objevily rošťácké jiskřičky a přes tvář jí přelétl potutelný úsměv. “Takše by jssi byla rraději, kdybych posvala tebe?”

“C-cože!?” Hermioniny tváře se rozpálily, když se Fleur přiblížila. “Ne! Prostě jsem jen-“

“Nebo uš mášš nějaké jiné plány?” Zeptala se Fleur se zdviženým obočím a pomalu vykročila směrem k Hermioně, která o krok ustoupila.

“Jiné plány?” Hermiona začínala být zmatená a nechápala, kam tím Fleur míří. Pořád ustupovala dozadu, zatímco Fleur se k ní přibližovala, dokud Hermiona nenarazila do Fleuřina stolu, kde zůstala opět uvězněná.

“Mošná, še máš rrande ss tím bulharrsským chlapcem?” Fleur se naklonila dopředu a položila ruku na okraj stolu těsně vedle Hermiony. Zároveň se na ni podívala tím svým mrazivým pohledem s jiskrou v očích, kterou Hermiona nevěděla, kam zařadit.

“Ty myslíš Viktora?” Hermiona se zatvářila ještě více zmateně než předtím. Přitom se zaklonila dozadu tak moc, jak to jen šlo. ‘Kolik toho tehdy zaslechla?’

“Oui.” Fleur řekla tiše, když se přiblížila, nechala ruku sklouznout nahoru po stole, až se dostala tak blízko, že Hermiona ucítila její drahý parfém, z kterého se jí zamotala hlava.

“Nemám rande s Viktorem.” Hermiona svraštila čelo, když se Fleur naklonila ještě blíž. ‘Co to sakra dělá?’

“Hmmm.” Zdálo se, že Fleur si souhlasně zamručela, jak se nakláněla blíž a blíž až do chvíle, kdy byly jejich rty od sebe vzdálené jen pár centimetrů a skoro se dotýkaly.

Hermiona nervózně zalétla svýma jantarovýma očima k těm plným růžovým rtům, které jako by na ni skoro volaly. ‘Vzpamatuj se, Grangerová!’ Vynadala si Hermiona v duchu a už skoro odstrčila vílu pryč, když Fleur sama od sebe ustoupila dozadu a zanechala Hermionu ještě více vyvedenou z míry.

“Sapomněla jssem ssi ssvůj brrk.” Fleur podržela brk v ruce a ušklíbla se na Hermionu, která se s vykulenýma očima podívala za sebe na stůl, aby se přesvědčila, že Fleur se doopravdy jen snažila na něco dosáhnout. “Vyršiď Arrymu, še mu děkuji.”

Hermiona se obrátila zpět k blondýnce, která koketně žmoulala konec brka mezi svými zuby. “Ty jsi ta nejhorší...” Hermiona spařila pohledem tu francouzskou čarodějku, která propukla v záchvat smíchu.

“Ršíká dívka, kterrá mi sskorro zařídila školní trresst ss tím rrozným učitelem.” Fleur odpověděla a uculovala se přitom, než se otočila k odchodu. “Měla bysste ssi posspíššit, Mademoiselle Grrangerrová, nebo prrošvinete dalšší hodinu.” Ještě se ohlédla a dodala. “Jisstě nechcešš prršijít posdě.”

“Fleur!” Hermiona zavrčela, když popadla své knihy a vyběhla ze třídy. Opravdu měla zpoždění.

/

Za pár dnů se Hermiona přistihla, jak sedí v knihovně na svém obvyklém místě, obklopena knihami o dracích. Bylo pro ní těžké se soustředit, protože vzpomínky na tu smělou vílu jí pořád vířily v hlavě, díky čemuž jí mysl stále sklouzávala od čtení. ‘Pitomá Fleur.’ Reptala Hermiona sama pro sebe, když četla stejný odstavec znovu a znovu už asi po milionté. ‘Ta holka nemá žádnou soudnost co se týče hranic.’

“Je tohle míssto volné?” Zazněl jemný hlas zmíněné dívky, která přišla a posadila se vedle Hermiony, aniž by čekala na odpověď.

“Hádám, že už není.” Zamumlala Hermiona podrážděně a snažila se ještě usilovněji soustředit na svou knihu.

“Tohle vššechno jssou kniy o drracích, kterré sse dají v Brradavicích najít?” Zeptala se Fleur, se zamračením když se probírala některými knihami a snažila se najít něco, co by jí mohlo pomoci.

“Jojo. Klidně si je vezmi.” Odsekla Hermiona úsečně.

“Errmiono...” Zamračila se Fleur, když se otočila k brunetce, která se ji zoufale snažila ignorovat. “Udělala jssem něco, čím jssem tě naštvala?”

“Myslíš kromě toho, že jsi měla oplzlé návrhy a chovala ses nesnesitelně?” Hermiona se podívala na Fleur zlostně přes okraj své knihy.

“Je suis désolé, sa to. Můj ssmyssl prro umorr je trrochu....” Fleur se chvíli snažila najít to správné slovo. “Netaktní, jak by jsste vy Angličané ršekli.”

“Je to přinejmenším netaktní.” Stěžovala si Hermiona, zatímco se vrátila ke své knize.

“Ale vypadalo to, še jssi ze mě nebyla nadšená uě dršíve. Udělala jssem něco špatně?” Fleur sklopila pohled a kousla se do rtu. Vnitřně zápasila s tím, jak si s touhle překážkou poradit, proto si raději držela odstup, ale zjistila, že tak to nepůjde. Pokud chtěla u Hermiony Grangerové dosáhnout nějakého pokroku, musela potlačit svoji hrdost a chovat se tak otevřeně, jak jen to šlo, aniž by odhalila příliš.

Hermiona přestala číst, když slyšela, na co se jí Fleur ptá. Přehrávala si v hlavě rozhovor s Gabrielle, a také povídání s Harrym a Lenkou. Posledních několik dní byla tak zmatená, že stěží věděla, co má dělat nebo co si o čemkoliv myslet. Fleur jí vlastně nic neudělala, kromě toho, že byla trochu moc troufalá se svými žerty. Jediná věc, která Hermionu donutila se takto chovat, byly věci, které jí řekla Gabrielle. Hermiona si vlastně nebyla tak úplně jistá, čemu všemu z toho může věřit. “Ne.” Odpověděla konečně Hermiona nevzrušeně po chvíli a snažila se znovu najít ztracenou rovnováhu. “Jen jsem si dělala starosti o Harryho.”

“To je pochopitelné.” Fleur přikývla, když listovala knihou. “Ale jssem ssi jisstá, še Arry bude v pohodě. Vypadá to, še sse o ssebe umí posstarrat.” Hermiona se neudržela, a tak povzdech, který jí vyklouzl z úst, okamžitě upoutal Fleuřinu pozornost. Vzhlédla od knihy a v očích se jí zračilo pobavení. “Nebo sse mošná mýlím?”

“Má zatracené štěstí, to je to.” Hermiona zakroutila hlavou, když se zaklonila na židli. “Jen nevím, jak moc mu to štěstí pomůže v boji s drakem.”

“Nemysslím ssi, še ss nimi budeme bojovat.” Odvětila Fleur, když se vrátila zpět ke své knize. Hermiona zvědavě pozvedla obočí.

“Proč si to myslíš?”

“Drraci uš téměrš vyynuli.” Zamumlala Fleur, když pokračovala v listování knihou. “Nedokáši ssi prředsstavit, še bych takové bytossti ublíšila, natoš še bych jednu s nich sabila.”

“Jo...” Hermiona se podívala na blondýnku, která se zdála být plně zaměstnána knihou, jež četla. To byla ta poslední odpověď, kterou by od Fleur Delacourové, šampiónky Akademie čar a kouzel v Krásnohůlkách, čekala. “Trochu jsem se toho obávala.”

“Ss největšší pravděpodobnosstí budou něco sstršešit, takše nebude potršeba jim ublíšit.” Pokračovala Fleur, aniž by hnula brvou. Nedala najevo, že by ji Hermionin šokovaný pohled jakkoli vyvedl z míry.

“Něco střežit...” Hermiona na chvíli užasla nad tím, že ji to nenapadlo první. “Počkej...” náhle se podezřele zadívala na vílu. “Proč mi tohle říkáš? Copak se nebojíš, že to řeknu Harrymu?”

“Non.” Pokrčila rameny Fleur. Zavřela knihu a odhodila ji zpět na stůl. “Ve sskutešnossti chci, aby jssi mu to ršekla.”

“Co? Proč?” Pokud byla Hermiona zmatená už předtím, tak to nebylo nic proti tomu, jak byla vyvedena z míry teď. “Je to přeci tvůj soupeř.”

“Arry chtěl, aby jssi mě varrovala pršed drraky. Tohle je to nejmenší, jak mu to mohu oplatit.” Usmála se Fleur, vstala a přehodila si batoh přes rameno. “Mošná by jssi mu také mohla prosrradit, še sse potršebuje saměršit na to, co mu jde nejlépe. Ssnad tršeba létání.” Pokrčila Fleur rameny.

“To by vlastně mohlo fungovat.” Zamumlala si Hermiona pro sebe a sklopila pohled, jak hluboce přemýšlela. ‘Vše, co musí udělat, je, že si přivolá koště a získá předmět dříve, než ho chytí drak.’ Hermiona vzhlédla zpět k Fleur, která se už chystala odejít. Z nějakého jí neznámého důvodu to nemohla nechat jen tak. “Počkej, Fleur.” Hermiona se postavila a cítila, jak se zase začala červenat, když se cizinka otočila a zvědavě se na ni zahleděla. “Já, uhm...” Hermiona pod Fleuřiným zkoumavým pohledem náhle znervózněla. “Už nepotřebuješ žádné další knihy?”

“Non, uš jssem naššla, co jssem potršebovala.” Usmála se Fleur. Hermiona byla opět šokována tím, jak vnímavá byla ta druhá kouzelnice. Hermiona strávila v knihovně bez přestávky několik hodin a nenašla jedinou věc, která by jí pomohla. Zatímco Fleur jen prošla kolem, otevřela knihu a ihned našla vše, co potřebovala.

“Ah, no, dobře. Tak ti děkuji za ty informace.“ Hermiona si rozpačitě mnula ruku, když odvrátila pohled.

Fleuřin úsměv se rozzářil, když viděla, jak je Hermiona nervózní. “To nic. Ráda jssem pomohla.”

“Nebojíš se ale, že ti to zmaří tvé šance na vítězství?” Hermiona se opět obrátila na blondýnku, která ji neustále zcela mátla. Nemohla přijít na to, proč by Fleur pomáhala svému protivníkovi daleko více, než bylo rozumné a správné.

Fleur se jen pousmála nad Hermioninou otázkou. Záblesk sebevědomí vyzařoval z jejích ledově modrých očí. “Non. Nepochybuji, še tenle turrnaj vyrraji, ale děkuji ti sa sstarrost.” Fleur na ní mrkla s tím nesnesitelným úsměvem, který vždy nosila na tváři.

Když blondýnka odkráčela z knihovny, Hermiona si nemohla pomoct; obrátila oči v sloup a s úsměvem si pomyslela: “Nafrněná nána.”

10

“Dobrá lidi, čas na vaše sázky.” Ginny promluvila ze svého místa u nebelvírského stolu. Bylo ráno prvního úkolu a nejmladší Weasleyová toho plně využívala, aby si naplnila kapsy.

“Ty vážně sázíš na první úkol?” Uhodila Hermiona na zrzku, která vybírala peníze od spolužáků. “Víš, že kdyby to viděl Harry, vůbec by se mu to nelíbilo.”

“Ale jen proto, že je na něj špatný kurz.” Odpověděla Ginny a s úsměvem pokrčila rameny, zatímco počítala peníze, pak ještě jízlivě dodala: “Ale ne tak špatný jako na Delacourovou.”

Hermiona pozvedla obočí. “Skutečně?” Ohlédla se přes rameno a spatřila, jak blondýna jí svůj parfait a tváří se nezúčastněně jako obvykle. “Jaký je kurz na Fleur?”

“6,5 ku 1.” Řekla Ginny, aniž by zvedla zrak.

Fleur vzhlédla, a když si všimla pohledu slavné dívky, vyštědřila jí oslnivý úsměv. “Vsadím na ni pět set galeonů.” Pronesla Hermiona, když se opět otočila ke svému stolu a když Ginny šokovaně vzhlédla, po tváři jí přelétl samolibý úsměv. 'Uvidíme, jestli dokáže dostát svému egu.'

“Přeskočím tu část, kde se Hermiona Grangerová skutečně podílí na hazardu, a přejdu rovnou k té části, kde sází pět set galeonů… na Delacourovou.” Ginny na šklebící se brunetku nevěřícně zírala. “Zbláznila ses!?”

“Nenee.” Hermiona se usmála, vytáhla peníze a strčila je do rusovlásčiných zdráhavých rukou.

“Měla bys ještě něco sníst, Fleur.” Odette se zamračila, když viděla, jak se její alfa nimrá ve svém dezertu. “Na ten úkol budeš potřebovat sílu.”

“Nechci se přecpat.” Řekla Fleur a pokrčila rameny, když odstrčila jídlo. “Nechci mít těžký žaludek.”

“Měla bys poslechnout Odette.” Ozval se Gabriellin klidný hlas, když se posadila ke stolu naproti sestře.

“Kdybych tě lépe neznala, myslela bych si, že se o naši drahou Fleur bojíš.” Pronesla Veronique s úšklebkem směrem k mladší dívce.

Gabrielle se při nakládání talíře na okamžik zastavila, aby si sestru prohlédla; komukoliv jinému by se zdálo, že se Fleur cítí sebejistě, ale podle toho, jak málo Fleur snědla, jak se každých pár vteřin zavrtěla na svém místě a jak si diskrétně pohrávala s lemem šatů, poznala, že je ve skutečnosti nervózní. Svou starší sestru sice možná momentálně silně nemusela, ale v žádném případě nechtěla, aby byla slabá a ublížila si. “Není se čeho bát. Fleur jako vždy zazáří.” Gabrielle pokrčila rameny a dodala tak Fleur mírné povzbuzení.

“Vypadá to, že to nabubřelé ego máte v rodině.” Posmívala se Veronique nejmladší Delacourové.

Fleur se jen podívala na svou sestru, šokovaná její důvěrou, že z toho vyjde bez úhony a také lehce dojatá tím, že k ní Gabrielle patrně stále svým způsobem vzhlíží. Byla by se vsadila, že Gabrielle přijde s nějakou chytráckou poznámkou, aby ji před tím úkolem shodila; dala totiž jasně najevo, že o Fleur nemá valné mínění, takže slyšet něco takového vyjít z jejích úst zdánlivě ledabyle, bylo přinejmenším překvapivé.

“To ego máme v rodině z dobrého důvodu.” Fleur se vzpamatovala a rychle skryla údiv za sebevědomým úsměvem. “Pokud mě omluvíte, musím teď vyhrát soutěž.”

“Popřála bych ti hodně štěstí, ale zjevně to nepotřebuješ.” Pronesla Odette a usmívala se na svou vůdkyni, která teď stála trochu vzpřímeněji. Věděla, že Fleur je sebevědomá dívka a doteď tím nic neotřáslo; ale jedna věc je mluvit o tom, že se postavíte drakovi, a druhá to doopravdy udělat. Celé dopoledne znovu pociťovala Fleuřiny emoce a byla si jistá, že Gabrielle také. Ještě pořád ji někdy šokovalo, jak dobře Fleur dokáže držet nervy i emoce na uzdě, kvůli čemuž bylo těžší ji uklidnit tak, aniž by se Fleur cítila slabá, takže Odette udělalo upřímnou radost, že Gabrielle Fleur dodala potřebnou sebedůvěru.

“Kdo potřebuje štěstí, když ovládá spoustu dovedností.” Odpověděla s mrknutím Fleur, pak se otočila a vyrazila do šampiónského stanu.

/

“Viděli jste dnes ráno Harryho?” Zeptala se ustaraně Hermiona, když šli s Ronem a Ginny směrem ke stadionu. “Chtěla jsem mu před úkolem popřát hodně štěstí.”

“Jo, odešel dost brzy.” Odpověděl Ron a pokrčil rameny. “Včera v noci mě neskutečně doháněl k šílenství, pořád se převaloval a házel sebou. Skoro jsem nespal.”

“Chudáčku.” Ginny obrátila oči v sloup.

“Nejspíš mu dávají zabrat nervy.” Hermiona se kousla do rtu. Sedět v jídelně, rozebírat a sázet na ten úkol byla zábava a hra, ale teď, když se přiblížili ke stadionu ji zasáhla realita a cítila, jak se jí stáhl žaludek. Věděla, že Harry se o sebe dovede postarat, navíc posledních pár dní intenzivně trénovali, aby ho připravili, ale i přesto si o něj dělala starosti. Stal se pro ni téměř bratrem a příčila se jí představa, že by byl znovu v nebezpečí; myslela si, že tuto kapitolu života už mají konečně za sebou. “Hej, lidi…” Když se chystali vstoupit na stadion, oči jí sklouzly ke stanu šampionů a náhle se zastavila. “Za chvíli vás doženu. Držte mi místo, jo?”

Ron se na ni přes rameno legračně podíval a chvíli si ji prohlížel, než pokrčil rameny. “Dobře.“ Řekl a pokračoval dál se svou sestrou; už věděl, že když si Hermionu něco umane, nic ji neodradí.

/

Ve stanu šampionů byl vzduch naplněn očekáváním. Fleur seděla a pilovala si nehty, zatímco Krum k její nelibosti dělal kliky tři metry od ní a Harry s vytřeštěnýma očima přecházel sem a tam. Musela připustit, že jí bylo toho nervózního chlapce trochu líto. Jedna její část měla chuť vstát a uklidnit ho, ale v tu chvíli ji mnohem více tížily vlastní myšlenky. Věděla, co musí udělat a co v posledních dnech před turnajem mnohokrát trénovala, ale to nezabránilo její víle, aby v ní neklidně neposkakovala.

“Psst.” Fleur uhnula pohledem stranou, když zaslechla někoho před stanem. “Psst.”

Harry prudce trhnul hlavou, došel k boku stanu, zapřel hlavu o látku a těžce dýchal. “Hermiono?” Zašeptal zlehka její jméno, což přimělo blondýnku našpicovat uši.

“Harry . . . jak se cítíš?” Zeptala se nervózně Hermiona. “Jde to?”

“Cítím se . . . dobře.” Odpověděl Harry, i když se cítil všelijak, jen ne dobře.

Hermiona přikývla, i když věděla, že ji její kamarád nevidí. “Stačí se jenom soustředit . . . potom už musíš jen-”

“Utkat se s drakem.” Odpověděl Harry a Hermiona k jeho velkému překvapení rychle odstrčila látku a vrhla se na něj, pevně ho objala kolem krku a zabořila mu hlavu do hrudi.

Fleur a Krum se tvářili podobně, když sledovali, jak Harry objímá Hermionu pevně kolem pasu. Fleuřina víla sebou při pohledu na jejich objetí nepříjemně házela a ten hrozný pocit se jí usadil v žaludku. Krátce uvažovala, jaké by to asi bylo, kdyby jí Hermiona projevila stejnou oddanost a náklonnost, jakou projevila svému... kamarádovi? 'Neuvědomila jsem si, že si jsou tak blízcí...' Odsunula tu myšlenku stranou a snažila se odvrátit zrak, když v tom ve stanu vyšlehl záblesk, který ji málem oslepil.

“Mladá láska.” Ozvala se Rita Holoubková, která stála vedle svého fotografa. “Jak… dojemné.” Usmála se i se silnou vrstvou červené rtěnky. “Kdo by řekl, že členové zlatého tria k sobě mají tak blízko.”

Fleur se při poznámce té vlezlé reportérky okamžitě naježila. 'Nejsou spolu.' Chtěla vyjeknout, ale raději držela pusu pevně zavřenou, zatímco tu druhou blondýnu probodávala pohledem.

“Dopadne-li dnes něco špatně, dostanete se na titulní stranu.” Její úsměv se rozšířil, když se ti dva oddělili, zkřížili ruce na prsou a zamračili se na ni.

“Tady nemáte co pohledávat!” Skočil do toho Viktor svým silným přízvukem. “Tenhle stan je pro šampióny . . . a kamarády.” Jeho tmavé oči sklouzly ke knihomolce a způsobily, že se jí po tvářích rozlil ruměnec, který nezůstal nepovšimnut ani mlčky soptící vílou.

“Nevadí.” Odbyla Rita rozzuřeného Bulhara. “Už máme vše, co jsme chtěli.” Znovu se usmála, když pírko na jejím brku přejelo Viktorovi po tváři. Její fotograf poté pořídil ještě jednu rychlou fotku šampiónů, než společně vyklouzli ze stanu.

“Paráda.” Povzdechla si podrážděně Hermiona, když přejela očima po stanu a krátce zachytila Fleur, která měla na sobě modré běžecké šortky s bílým pruhem na boku, modré tílko a vlasy stažené do culíku. 'Ona jde proti drakovi a má na sobě tohle? Chce se snad nechat upálit zaživa?' Pomyslela si Hermiona, ale tváře se jí ještě jednou rozpálily, když si na vteřinku všimla Fleuřiných dlouhých nohou a její štíhlé postavy. Jejich oči se znovu setkaly a tentokrát se Fleur ušklíbla; když ji přistihla při zírání, tázavě se na tu studentku z nebelvíru podívala. 'Nafrněná nána.' Pomyslela si Hermiona v duchu a poté zakoulela očima nad Fleuřiným samolibým pohledem.

“Dobrý den, šampioni!” Řekl usmívající se Brumbál, který vtrhl do stanu a polekal tak všechny čtyři studenty. “Pojďte sem ke mně.” Mávl na ně a oni poslušně poslechli, zatímco se k nim připojili i ostatní ředitelé.

Když byla Hermiona vtlačována do kruhu spolu se skupinkou, Fleur ji sledovala s pobaveným zábleskem v očích. Hermiona poté nervózně přešlapovala na místě; bylo zřejmé, že Brumbál o její přítomnosti neví a že rozhodně nemá ve stanu co dělat.

“Dlouho jste čekali, přemýšleli a teď konečně přišla ta chvíle.” Promluvil a rozhlédl se po studentech. “Chvíle, kterou dokážete docenit jen vy čtyři.”

“Čtyži?” Zeptala se zamračená madame Maxime.

Brumbál se na okamžik zarazil, když se znovu podíval na skupinu a zmateně vykuli oči, když uviděl, jak se v ní krčí Hermiona. “Slečno Grangerová, co tady děláte?”

Fleur se musela držet, aby se nerozesmála nad rozpaky, které měla Hermiona vepsané ve tváři.

“N-no já jen, promiňte, už jdu…” Hermiona zběsile zrudla a pomalu ustupovala. Naposledy povzbudivě stiskla Harryho ruku a usmála se na něj, než se podívala na velice pobavenou vílu a vážného Kruma. “Hodně štěstí.” Pronesla neslyšně jejich směrem a zanechala oba šampiony zmatené tím, ke komu vlastně mluví.

Když se do stanu mnohonásobně vrátilo napětí, blondýna a chytač se na sebe koutkem oka zamračeně podívali a zkřížili ruce na prsou, zatímco Brumbál pokračoval ve své řeči.

/

“Zaplať, Gin.” Hermiona se zazubila a natáhla ruku k remcající zrzce.

“Bylo to zatraceně zmanipulované!” Ginny se zamračila, když počítala, kolik své kamarádce dluží.

“Jak by to mohlo být zmanipulované?” Zasmála se Hermiona. Fleur si vedla brilantně a ukázalo se, že mladá šampionka má dobrý důvod být nafrněná. Vrhla se do arény a ve chvíli, kdy se drak začal zvedat, ho mávnutím hůlky uspala, poté k němu klidně přistoupila, popadla zlaté vejce a během tří minut byla venku. Viktor na druhou stranu dostal celkem zabrat, než se mu podařilo přemoci svého draka, čímž si vysloužil útulný pobyt na ošetřovně, zatímco Harry téměř zdemoloval Bradavice poté, co se jeho drak osvobodil. Přišel o koště, když ho drak spálil, ale stejně dostal vejce a vyvázl z toho relativně bez úhony. Netřeba říkat, že Fleur skončila první, Viktor druhý a Harry třetí. Harry by možná skončil druhý, kdyby ředitelé nebyli tak naštvaní za způsobené škody, které bude určitě třeba opravit.

“To nevím.” Odpověděla nevrle Ginny a podala Hermioně její výhru. “Vím jen to, že dnes večer je pití na tebe... a asi i po zbytek roku.”

“Myslím, že bych se dnes večer mohla cítit štědře.” Hermiona si s mrknutím nacpala peníze do hábitu.

/

Krásnohůlský kočár burácel nadšením, když mladí studenti během oslav vítězství své šampionky popíjeli šampaňské. Fleur byla obklopena svými spolužáky, kteří jí podlézali ještě víc než obvykle, ale přesto se nemohla ubránit úsměvu. Všechnu tu pozornost si viditelně užívala a musela přiznat, že se jí líbí uznání, kterého se jí dostávalo za její kouzelnické dovednosti, a ne jen za její vzhled.

Na chvíli se omluvila a zamířila do svého pokoje, aby se převlékla z kraťasů a tílka. Místo toho si na sebe vzala přiléhavé bílé šaty, které jí sahaly do půli stehen. Zrovna si v zrcadle čechrala vlasy, když venku zaslechla nějaký rozruch. Byla zvědavá, co se děje, a tak došla k oknu a podívala se ven, kde spatřila velkou skupinu bradavických studentů, kteří cestou kolem kočáru povykovali a hulákali. 'Zajímalo by mě, co mají za lubem.' Chtěla se vrátit k přátelům, ale zarazila se, když zahlédla Hermionin zářivý úsměv namířený na Harryho. Jednu paži měla přehozenou přes jeho rameno a druhou přes Ronovo, zatímco si vesele povídali, když mířili dolů společně s ostatními studenty. Pozvedla obočí, když si všimla brunetčina roztomilého outfitu, který se skládal z šedočerveného svetru, bílé košile a tmavě šedých šortek, které odhalovaly její hezké nohy, na které se ráda dívala, kdykoliv měla příležitost.

Trvalo jen okamžik, než Fleur usoudila, že je příliš zvědavá na to, aby je nesledovala. Rychle si nazula oblíbené bílé lodičky a naposledy se zkontrolovala v zrcadle, aby se ujistila, že vypadá reprezentativně, předtím než vyběhla ze svého pokoje a vrátila se do společenské místnosti, kde na ni všichni čekali. “Popadněte své věci!” Křikla vzrušeně ke svým kamarádkám a s úsměvem na tváři dodala: “Jdeme ven.”

/

“Měli jste vidět, jak se McGonagallová tvářila, když ji Harry po tom úkolu míjel na chodbě.” Zasmál se hlasitě Ron přes hudbu, která hrála u Tří košťat. Seděl u stolu s Harrym, Hermionou a Ginny, zatímco se ostatní studenti bavili, tancovali a nalévali se ohnivou whisky a máslovým ležákem. “Je pěkně naštvaná kvůli tomu, v jakém jsou Bradavice stavu.”

“Víš, že bys nejspíš skončil druhý, kdyby se to nestalo.” Houkla Hermiona na červenajícího se Harryho. Nebyla si jistá, jestli to bylo z rozpaků nebo z několika panáků ohnivé whisky.

“Neudělal jsem to schválně.” Zakňučel Harry a schoulil se na svém místě. “Ta zatracená věc se mě snažila sežrat zaživa.”

“Aspoň netrávíš noc na ošetřovně.” Ron s uchechtnutím šťouchl do svého kamaráda. “Už jen proto bych určitě bral třetí místo.”

“Na to se napiju!” Zazubil se Harry a nalil všem další rundu.

Hermiona se usmála a protočila panenky, pak se všemi pozvedla sklenku a jedním douškem ji vypila. Byli tam jen deset minut a už v sobě měli tři panáky, když se náhle otevřely dveře hospody a dovnitř vešla skupinka nádherných dívek.

“Hádám, že oslava skončila. První místo je tady.” Ginny se drze usmála na Harryho, zatímco Hermiona vzhlédla směrem k nově příchozím.

Fleur vklouzla do hospody a okamžitě na sebe strhla veškerou pozornost. Vypadala bezchybně jako vždy a Hermiona si nemohla pomoct, ale sjela vílu pohledem - od jejích bílých podpatků, přes dlouhé nohy, až ke krátkým šatům, lepící se na její křivky přesně tak, jak mají. Zářivě bílé šaty způsobily, že Fleuřina pokožka vypadala ještě opálenější, než ve skutečnosti byla, a navíc odhalovaly značnou část jejího výstřihu. Jasné modré oči se střetly s těmi jantarovými a na a její jemné tváři se rozlil úsměv, zatímco zamávala mladé nebelvírce.

“Zatraceně.” Ozval se vedle Hermioniny hlavy hluboký hlas a tiché hvízdnutí plné uznání. “Tady se takové nerodí.”

“Bille!?” Ron se otočil a na tváři se mu objevil široký úsměv, když uviděl své dva bratry Billa a Charlieho, jak se naklánějí, aby měli na mladou šampionku lepší výhled. “Co tady děláte?”

Hermiona se při té poznámce lehce naježila, ale místo toho, aby staršího Weasleyho vypeskovala, rozhodla se, že si ještě jednou dolije sklenku a lokne si.

“Přišel jsem pomoct Charliemu s draky.” Bill odtrhl oči od víly, a pokusil se věnovat bratrovi plnou pozornost. “Jeden mi skoro ukousl ruku.” Pronesl se smíchem.

“Jenom si tak hrál.“ Zazubil se Charlie a šťouchl do bratra.

“No, jestli to byla hravost, tak pak je nechci vidět naštvané.” Neodpustil si Bill poznámku.

“Tak proto jsi chtěla jít ven!” Promluvila Veronique k Fleur, která se nakláněla nad barem a objednávala si pití, zatímco bedlivě sledovala knihomolku.

“Netuším, o čem to mluvíš.” Fleur se usmála na dívku s havraními vlasy, která okamžitě obrátila oči v sloup.

“Jsi nenapravitelná.” Souhlasila pro jednou Odette s Veronique a napila se.

“Myslím, že ta blondýna po mně pokukuje.” Zakřenil se Bill, když znovu vzhlédl k víle, která se stále dívala jejich směrem.

“Myslíš Fleur?” Ušklíbla se Ginny. “Nee, kámo, jen je za tebou nejspíš zrcadlo.”

“Nech toho, Gin.” Hermiona pohlédla na zrzku, která do sebe kopla dalšího panáka. “Bráníš ji jen proto, že ti zajistila pořádný balík.” Oponovala Ginny.

“Jak to?” Harry se s podivem zadíval na Hermionu, která se zabořovala do sedadla a vyhýbala se jeho pohledu.

“Vsadila proti tobě!” Ginny se zazubila a Harry, který se díval na Hermionu, položil svou ruku na hruď v předstíraném zranění.

“Takhle to neříkej!” Hermiona se na zrzku zamračila. “Prostě jsem jen vsadila na někoho jiného.”

“Hermiono, jak jsi mohla?” Řekl Harry podrážděně.

“Ale no tak.” Hermiona se zasmála a strčila do svého kamaráda. “Víš, že tě zbožňuju.”

“Takžeeee…” Charlie do toho skočil s úsměvem. “To znamená, že dnes v noci je pití na Hermionu, že?”

“Jestli to všem zlepší náladu, pak ano.”

“Hej!” Charlie zařval, a upoutal tak pozornost všech v baru. “Pití je na Grangerovou!”

“Charlie!” Hermiona zasyčela na smějícího se zrzka, zatímco všichni v baru hlasitě zajásali.

“Souhlasila jsi.” Řekl rozjařený Ron a pak pokrčil rameny.

Hermiona si povzdechla, když se na ni barman podíval z druhé strany místnosti s tázavým výrazem ve tváři, na který Hermiona jen kývla hlavou. Peníze pro ni nebyly problém, jen se jimi nerada chlubila. Po porážce Voldemorta považovalo ministerstvo za vhodné naplnit trezor slavné trojice větším množstvím peněz, než s jakým si uměli poradit.

Lehce uhnula pohledem a uviděla, jak se na ni Fleur dívá s pobaveným zábleskem v očích, když pozvedla svou sklenici ke knihomolce. Hermiona pozvedla sotva dotčený džbánek máslového ležáku, zakoulela očima a pak se napila. Když ho pokládala zpět, blondýna už mířila k nim.

“Předpokládám, že bych ti měla poděkovat za drinky?” Fleur se na brunetu zazubila.

“Vlastně to ona by měla poděkovat tobě.“ Pronesl se smíchem Harry a Hermiona do něj pořádně strčila.

Fleur pozvedla obočí. “Opravdu?”

“Sklapni Harry.” Varovala výhružně Hermiona už celkem opilého chytače.

“Vsadila na to, že budeš první.” Pokračoval Harry a smál se na celé kolo, když viděl, jak se Hermiona krčí ve své židli.

“Zrádkyně.” Ron zavrtěl hlavou a snažil se tvářit nesouhlasně, ale úsměv na jeho rtech vypovídal o něčem jiném.

“Dej pokoj!” Zabručela Hermiona.

“Udělal bych to samé.” Přerušil je Bill. Fleur přejela pohledem staršího a atraktivního zrzka, který se naklonil přes sedadlo, aby se zapojil do hovoru. “Byla jsi zatraceně úžasná.”

“Děkuji.” Odpověděla Fleur úsečně a obrátila pohled zpět na ztuhlou Hermionu.

“Bill Weasley.” Skočil znovu do rozhovoru a nasadil svůj nejoslnivější úsměv, zatímco protáhl paži kolem Hermiony a Harryho, aby ji natáhl k víle.

“Fleur.” Odpověděla zdvořile potřásajíc nabízenou rukou.

“To je ale krásné jméno.” Bill se zeširoka usmál a Hermiona se ještě víc naježila. “Je francouzské?”

“Oui.” Pronesla Fleur suše, odtáhla ruku a usmála se. “Co mě prozradilo?”

Hermiona nevěděla, proč má z té jejich konverzace tak příšerně nepříjemné pocity. 'Vážně se s ní snaží flirtovat? Očividně nemá zájem. Jak natvrdlý může být?'

“Já vím, že tady Charlie naverboval Hermionu, aby všem zaplatila pití, ale já bych tě rád pozval na další rundu. Vypadá to, že máš skoro dopito.” Pokračoval Bill, načež jeho sourozenci zakouleli očima.

“Non.” Fleur pokrčením ramen smetla jeho nabídku. “Myslím, že Hermiona mi to dluží, když jsem všechnu tu těžkou práci odvedla já, zatímco ona jen sklízí výhody.” Fleur s mrknutím pohlédla zpátky na brunetku.

Hermiona musela skrýt úsměv za svým máslovým ležákem, když se cítila trochu samolibě nad faktem, že ho Fleur odmítla, což se Billovi stávalo zřídka.

“Mimochodem, gratuluji.” Smál se opile Harry na sebevědomou vílu, zatímco Bill vklouzl zpátky na své místo.

“Merci, Harry.” Fleur nakonec obrátila pozornost k někomu jinému než k Hermioně. “Slyšela jsem, že ses pěkně předvedl.”

“Sakra, skoro zničil Bradavice.” Burácel Ron.

“No, ale byla to docela zábava.” Skočil do toho Charlie.

“I tak se to dá říct.” Procedila Ginny a usrkla si ze svého máslového ležáku, čímž si od Harryho vysloužila laškovný pohled.

“Co to pijete?” Fleur se zvědavě rozhlížela po skupince, která upíjela z velkých džbánů.

“Většinou máslový ležák.” Harry položil sklenici na stůl. “A sem tam pár panáků ohnivé whisky.” Dodal zvesela.

“Jenom pár?” Hermiona se tázavě podívala na opilého chlapce, který zůstal na živu, ale aby byla upřímná, pomalu ho v počtu panáků doháněla. Cítila, jak jí alkohol zahřívá tělo a jak ho naplňuje opojným pocitem.

“No, možná víc než pár.” Zablábolil Harry směrem k Hermioně.

“Chceš ochutnat?” Ozval se Ron, očividně víc než dychtivý potěšit vílu.

“Oui.” Fleur se usmála, ale místo aby si vzala novou sklenici, natáhla se doprostřed stolu a vzala si tu Hermioninu, kterou měla přímo před sebou.

Hermiona se snažila skrýt ruměnec a odvrátit oči, když se jí dostalo krátkého pohledu pod Fleuřiny šaty. 'To rozhodně udělala schválně.' Mumlala si pro sebe, ale zjistila, že není tak nespokojená, jak by za normálních okolností byla. Dávala to za vinu alkoholu, který jí koloval v žilách, uvolňoval ji a snižoval její zábrany.

“Délicieux.” Fleuřin hlas znovu upoutal Hermionin pohled, víla si olízla rty a postavila sklenici zpátky před červenající se brunetu.

“To se vsadím.” Zamumlala Ginny a zakoulela očima, když se napila ze své sklenice, čímž si vysloužila knihomolčin varovný pohled.

“Fleur.” Veronique došla ke stolu, položila blondýnce ruku na předloktí a zachytila Hermionin pohled. “Odette trvá na tom, abys s ní šla tancovat.”

Fleur se ohlédla a uviděla druhou vílu, jak tančí uprostřed skupinky bradavických studentů a mává na ni.

“Zdá se, že je vyžadována má přítomnost.” Fleur se otočila zpět ke skupině a usmála se. “Merci za pohostinnost.” A s tím si to Fleur zamířila za kamarádkou na taneční parket, zatímco Veronique uháněla k baru, aniž by se na skupinu byť jen podívala.

“Nevím, co lidi na té zatracené víle vidí.” Zavrčela Ginny, zatímco Hermiona usrkávala máslový ležák. Snažila se setřást ten divný pocit, který v ní ta tmavovlasá dívka vyvolala. “Mimochodem, ten máslový ležák bys měla raději vylít. Určitě ho otrávila.”

“Ginny.” Harry s povzdechem zavrtěl hlavou.

“Tenhle máslový ležák?” Hermiona odtáhla nápoj a podívala se na něj s předstíraným překvapením ve tváři. “Na to jsem nepomyslela, Gin!”

“Jo-” Začala Ginny, ale Hermiona pokračovala.

“Máš naprostou pravdu! Radši se ho zbavím!” Hermiona vstala a okamžitě ho vylila šokované Ginny na hlavu.

“Hermiono!” Vykřikla Ginny, vzhlédla a z vlasů a brady jí kapal alkohol, zatímco její přátelé propukávali v záchvaty smíchu.

Harry se na našpulenou útočnici zazubil a řekl: “Dobře ti tak.”

“Vypadá to, že jsem na suchu.” Zasmála se Hermiona, když se podívala na svou prázdnou sklenici. Nevšímala si probodávajícího pohledu, který na ni vrhla promočená zrzka. “Raději to půjdu napravit.”

“Znamená to, že jsme si kvit!?” Vykřikla Ginny poté, co Hermiona vyrazila směrem k baru, ale ta se jen s úšklebkem otočila a pokrčila rameny.

Teprve když Hermiona došla k baru, uvědomila si, jak opilá vlastně je. Mohla docela dobře stát a ovládat se, ale cítila, jak v ní alkohol proudí a příjemně jí víří v těle. S opileckým úsměvem se naklonila dopředu, aby si objednala další rundu.

Zatímco barman šel vyřídit její objednávku, Hermiona zůstala opřená o bar a pohlédla doprava, kde uviděla Fleur, jak tančí s širokým úsměvem na tváři. Poslouchala mudlovskou hudbu, která zněla hospodou, a dívala se, jak blondýnka tančí do rytmu.

Hermiona si nemohla nevšimnout, že Fleur překypuje sebedůvěrou a čistou radostí, na což měla po takovém vítězství naprosté právo. Uchváceně sledovala, jak dokonale vypadají její vlasy, i přesto, že s nimi házela na všechny strany.

Oči ji sklouzly až k Fleuřiným bokům pohupujícím se do rytmu a sledovala, jak se ji při pohybu napínají svaly na nohou. Opět se zadívala na vílinu usměvavou tvář, jen aby ji samotná Fleur Delacourová přistihla, jak ji upřeně sleduje.

Fleur se usmála ještě víc, když zachytila Hermionin pohled, zatímco pokračovala v tanci. Hermiona věděla, že by měla od té nafoukané blondýny odtrhnout zrak, ale nedokázala se k tomu přimět, když uviděla něco, o čem si myslela, že nikdy neuvidí; běžně rezervovaná Fleur Delacourová se chovala praštěně.

'Moi?' Fleur naznačila ústy a ukázala na sebe v narážce na píseň, což přimělo Hermionu, aby obrátila oči v sloup a s úsměvem odvrátila zrak, zatímco jí barman podával pití.

'Proč musí být tak zatraceně roztomilá?' Pomyslela si Hermiona, když pohlédla zpátky na blondýnku, která skákala a tančila a přitom házela hlavou zleva doprava. Představovala si, že víla bude spíš smyslná tanečnice, ale vidět ji takhle poskakovat, točit se a řádit s Odette, ji přimělo pomyslet si, že takhle jí to sedí mnohem víc.

Hermiona se pokoušela ty myšlenky vyhnat z hlavy a raději se vrátila ke svým přátelům, kteří v její nepřítomnosti pili další whisky. Snažila se věnovat jejich konverzaci, opravdu se snažila, ale neustále cítila, jak se její pohled stáčí zpátky k víle, na kterou všichni zírali. Když pozorovala Fleur, jak tančí, jako by ji nikdo doopravdy nesledoval, na tváři se ji začal tvořit přihlouplý úsměv.

“Co myslíš, Miono?” Harry se s opileckým úsměvem otočil ke své kamarádce, čímž jí probral z omámení.

“Ehm . . . cože?” Ohlédla se na své přátele a zčervenání jí rozpálilo tváře, když se po Harryho tváři rozlil vědoucí úsměv.

Ginny při pohledu na očividně neklidnou brunetku pozvedla obočí. “Příliš zaneprázdněna hltáním Delacourové, místo abys poslouchala své přátele?”

“Nic takového jsem nedělala, Ginny.” Zasyčela Hermiona.

“Jo, já taky ne.” Charlie se zazubil a šťouchl do Billa.

“Vážně.” Hermiona zavrčela, schoulila se na židli, a ještě krátce pohlédla na Fleur předtím, než se zase začala věnovat svým přátelům.

/

“To musí být tak stý týpek, co se snaží mluvit s tou Delacourovic holkou.” Charlie se zasmál, když viděl, jak byl další obdivovatel odmítnut prostým mávnutím blonďaté víly.

“Jo, to se stává často.” Pronesla lehce pomlouvačně Hermiona, která po několika hodinách pití měla už trochu skelné oči. Byla už jedna hodina ráno a ona celou noc na tu šampiónku z Krásnohůlek vrhala kradmé pohledy.

“Pověz Hermiono.” Řekl křenící se Charlie, který přeskočil bariéru mezi nimi a vklínil se mezi Rona a brunetku, která si ho podezíravě prohlížela. “Proč to nezkusíš ty?”

Hermiona se jen ušklíbla do svého máslového ležáku, zatímco Harry se tlemil od ucha k uchu.

“Přesně to jsem jí říkal, kámo.”

“Prosím, nezačínej s tím zase.” Povzdechla si Hermiona.

Ginny vypadala absolutně šokovaná Harryho a Charlieho prohlášeními. “Snad si vážně nemyslíš, že by to Hermiona s Fleur měla zkusit, že ne Harry?”

“Proč ne?” Pokrčil rameny s lajdáckým úsměvem. “Je zatraceně skvělá.”

Hermiona jen obrátila oči v sloup, když se Ginny s Harrym pustili do minihádky a pak se opět věnovala blondýnce, která se začínala zdát otrávená tou neustálou palbou otrapů. Zvědavě sledovala, jak Fleur vychází z hospody s hlavou vztyčenou a nemohla si pomoct, ale ucítila tlak na hrudi.

Znovu obrátila pozornost ke svým přátelům, kteří se pořád dohadovali na stejné téma, a sice co má Hermiona udělat. Pokusila se držet jazyk za zuby, ale alkohol v ní měl jiné plány. “Přestaňte mluvit o mém milostném životě, jako by snad šlo o váš.” Se zavrčením vstala a zamračeně pohlédla na Harryho a Ginny. “Jsem dokonale schopná dělat svá vlastní rozhodnutí.”

“Tak jsme to nemysleli, Miono,” Řekl zamračeně Harry.

“Jde nám jen o tvoje dobro.” Odpověděla Ginny rozpačitě.

“No, tak toho nechte.” Hermiona popadla ještě jeden panák ohnivé whisky, vypila ho a praštila prázdnou sklenicí o stůl, načež se rozhodla zamířit ven.

“Kam to jdeš?!” Zakřičel Ron za brunetkou, která šla akorát ke dveřím.

“Do toho ti nic není.” Odsekla Hermiona a když otevřela dveře, uviděla Fleur Delacourovou, jak se opírá o zeď s cigaretou mezi rty.

“Mademoiselle Grangerová.” Hermioniny uši naplnil Fleuřin sametový hlas. “Co tě sem přivádí?”

“Je to svobodná země, ne?” Hermiona si odfrkla, založila si ruce na prsou, opřela se o zeď vedle blondýny a vychutnávala si chladný vzduch na své teplé pokožce.

“To máš pravdu.” Odpověděla Fleur s lehkým úsměvem, potáhla si, vyfoukla kouř a podívala se na oblohu.

“Někdy mě přivádějí k šílenství.” Hermiona porušila své předsevzetí, když jí alkohol rozvázal rty.

“Kdo?” Fleur se ohlédla na brunetku, ta se však jejímu pohledu vyhýbala.

“Moji přátelé.” Zabručela Hermiona.

“Nebyli by to tvoji kamarádi, kdyby tě někdy nepřiváděli k šílenství.” Řekla Fleur a pokrčila rameny.

“Asi máš pravdu.” Povzdechla si Hermiona a zadívala se na blondýnku, která se dívala na nebe plné zářících hvězd. V tu chvíli zapomněla na všechny své úzkosti, když ji znovu zasáhlo, jak krásná Fleur Delacourová ve skutečnosti je, zejména v měsíčním světle. “Ty, uh…” Odkašlala si Hermiona, když se na ni Fleur znovu zadívala jasnýma očima. “Zdálo se, že si dnes v noci neměla chvíli klidu, co?”

Fleur se jen zasmála a vyfoukla další kouř. “Non. Proto jsem se vyplížila ven. Teda proto a taky…” Zvedla ruku s cigaretou mezi prsty.

“To je nechutný zlozvyk.”

Fleur už přemýšlela, že tu cigaretu zahodí, jen aby mladou nebelvírku potěšila, ale dřív, než to stihla udělat, jí Hermiona cigaretu vytrhla z ruky. Fleur povytáhla obočí vysoko, když si knihomolka dlouze potáhla a pomalu vyfoukla kouř. 'Jste samé překvapení, Hermiono Grangerová.'

“Chceš odsud vypadnout?” Hermionina otázka překvapila vílu, pozorující ji v němém úžasu.

“Oui.” Fleuřina reakce byla automatická, což způsobilo, že při odhazování cigarety se na Hermioniných rtech objevil malý úsměv.

“Tak pojď za mnou.”

/

“Hermiono, kam mě to vedeš?” Fleur se zamračila, když se blížily k zapovězenému lesu.

“To je překvapení.” Hermiona pokrčila rameny, překročila práh lesa, zatímco Fleur se s vytřeštěnýma očima zastavila.

“Myslela jsem, že vstup do lesa je zakázán.”

“To je.” Hermiona se otočila a musela se ovládnout, aby se při pohledu na Fleur nerozesmála. “Neříkej mi, že se Fleur Delacourová, přemožitelka draků, bojí malého temného lesa.”

“Nebojím se.” Fleur si odfrkla, vykročila vpřed a překročila kořen stromu, který trčel ze země.

“Jen nemám ten správný oděv na procházku lesem.”

“Nemůžu za to, že jsi takhle přišla oblečená do hospody.” Hermiona se zazubila na podnapilou vílu, která se snažila projít měkkou hlínou na vysokých podpatcích. “U Merlina, sundej si ty zatracené podpatky.”

“Non.” Fleur pozvedla nos a snažila se vypadat co nejdůstojněji, když procházela kolem brunetky.

“Jak je libo.” Hermiona pokrčila rameny a zadržovala úsměv, když sledovala, jak Fleuřiny nohy každou chvíli kolísají, protože se jí podpatky řádně zabořovaly.

/

“Jak je to ještě daleko?” Reptala Fleur; po dvaceti minutách chůze ji i přes její opilost už začínaly bolet nohy.

“Ještě kousek, princezno.” Hermiona hravě obrátila oči v sloup.

“Dávám přednost Vašemu Veličenstvu.” Odpověděla Fleur a v momentě, kdy se Hermiona otočila, aby se na ni podívala, na ni pohotově vyplázla jazyk, což způsobilo, že brunetka vybuchla v záchvat smíchu.

“Máš štěstí, že jsi vtipná.” Odpověděla Hermiona a pokračovala. “Jinak bych tě tu asi nechala pavoukům.”

“Pavoukům?” Fleur viditelně zbledla.

“Oui.” Hermiona odpověděla s nesmělým úsměvem na tváři.

“Určitě si děláš legraci.” Fleur se ohlédla přes rameno a třela si paže.

“Ach, to rozhodně nedělám.” Zasmála se Hermiona. “Ron a Harry s nimi ve druhém ročníku měli celkem ošklivou potyčku, ale neboj, jsou obrovští, takže se k tobě nemůžou jen tak připlížit.”

“Dobré vědět.” Špitla Fleur, když nenápadně přidala do kroku, aby se přiblížila k proslulé dívce.

Fleur strávila zbytek procházky tím, že se ohlížela přes rameno tak moc, že si ani nevšimla, že se Hermiona zastavila a vrazila přímo do ní. “Co je to? Pavouk?” Zeptala se, zatímco pohotově vytáhla hůlku.

“Uklidni se, Fleur.” Hermiona si povzdechla nad vyděšenou blondýnkou. “Jsme tady.” Fleur pomalu sklonila hůlku a udělala krok vpřed, když najednou vstoupily na mýtinu s jezerem, které hýřilo všemi různými barvami od červené přes modrou až po fialovou. “Co je to za místo?” Zeptala se s údivem v hlase a vykročila ke břehu.

“Pořád si nejsem tak úplně jistá.” Řekla váhavě Hermiona, zatímco si svlékala šedočervený svetr.

Fleur otevřela ústa, aby ještě něco řekla, ale ta jí zůstala dokořán, když pozorovala Hermionu Grangerovou, jak chytá spodek bílé košile a pomalu si ji přetahuje přes hlavu. 'Já snad sním.' Pomyslela si Fleur, když oděv dopadl na zem a když tak byla odhalena opálená, zářící pokožka jejích zad.

Hermiona si pomalu stahovala šedé kraťasy a Fleur jen dál zírala na mladou nebelvírku oděnou teď pouze v červeném prádle, což jí poskytlo dokonalý výhled na její perfektně vytvarovaný zadek a dlouhé štíhlé nohy. Když se zpříma postavila na okraj jezera, Fleur si nemohla pomoci, ale pomyslela si, jak moc jí slavná dívka v tu chvíli připomíná mystickou vodní nymfu.

“Takže?” Hermiona zvedla obočí a ohlédla se na červenající se blondýnu.

“Jsi si jistá, že je to bezpečné?” Byla jediná hloupá otázka, která Fleur napadla.

Fleur sledovala se zasněným pohledem, jak Hermiona s úsměvem zakoulela očima, než přešla ke skále tyčící se nad jezerem. Chvíli stála na kraji, zatímco Fleur přejížděla očima po Hermionině štíhlé postavě, prohlížela si její překvapivě vypracované břicho, půvabná ramena, střední ňadra a růžovou skvrnu uprostřed Hermioniny hrudi, která upoutala její ostrý pohled, ale než ji stačila zhodnotit, Hermiona se vrhla přímo do vody.

Ve chvíli, kdy Hermionino tělo zmizelo pod hladinou, obklopil prostor, do kterého skočila, červený odstín, takže Fleuřin opilý mozek měl co dělat, aby vyhodnotil, co se stalo. “Hermiono!?” Vykřikla, jak se blížila k okraji. 'Co když se udeřila se do hlavy?'

Než se Fleur stačila příliš znepokojit, Hermiona vyplavala s úsměvem na tváři, a bez šrámu nebo jiné viditelné rány šlapala vodu.

“Proč je to kolem tebe červené?” Zeptala se se zamračením Fleur.

“Pojď sem a přesvědč se sama.” Hermiona pokrčila rameny. “Nebo se snad bojíš?” Ponořila hlavu hlouběji do vody, takže byly vidět jen její pobavené jantarové oči.

“Nebuď směšná.” Odfrkla si Fleur, zatímco si opatrně sundala podpatky a pak se natáhla, aby si rozepnula šaty.

Hermioniny zlatavé oči lehce potemněly a byla ráda, že má ústa skrytá pod vodou, takže Fleur neviděla, jak jí visí dokořán, když pomalu vyklouzávala ze šatů a když předváděla tělo k nakousnutí oděné do ladícího modrého prádla, které si Hermiona pamatovala z koupelny prefektů.

Fleur cítila, jak jí z pohledu, který ji Hermiona věnovala, rudnou tváře. Obvykle její odhalená kůže byla jako zbraň a toužila se s ní chlubit, ale když ji Hermiona tak bedlivě pozorovala, připadala si podivně bezbranná. Snažila se setřást ten neznámý pocit, když se svlékala ze šatů, které pověsila na nedaleký strom a poté už opatrně vkročila do vody; nechtěla naslepo skočit do neprozkoumané hloubky.

Když se dostala dál, oči se jí rozšířily, protože voda kolem ní měla teď jasně modrý odstín. “Proč se tohle děje?”

“Upřímně, ještě si nejsem úplně jistá.” Hermiona znovu našla svůj hlas, i přes úžas z toho, že Fleur Delacourová vstupovala do vody jen ve spodním prádle. “Ale mám teorii.”

“Vraiment?” Pronesla Fleur překvapeně, když se dostala hlouběji do vody, takže začala šlapat vodu.

“Nerada to říkám, protože zním trochu jako Lenka, ale myslím, že je to tvoje aura.”

“Moje aura?” Fleur vypadala zmateně, když se znovu podívala na jasně modrou barvu. Trochu se přiblížila a všimla si, že Hermionina červená a její modrá se mísí do světle purpurové.

“Jo, normálně se na to pohlíží jako na duchovnější věc, ale tohle jezero to asi zhmotňuje do fyzické podoby.”

Fleur znovu vzhlédla k Hermioně, její ledové oči překypovaly zvědavostí, ale pak si opět všimla té světle růžové jizvy. Přímo uprostřed Hermioniny hrudi se táhla malá čára, asi deset centimetrů dlouhá, která kazila její dokonalou kůži. Fleur rychle odvrátila zrak, cítila se nezdvořile, že se jí dívá na šrám, ale nedokázala zabránit tomu, kam její mysl bloudila. 'Pro všechno na světě, kde jen mohla přijít k takové jizvě?'

“Jak si na tohle místo přišla?” Zeptala se, místo otázky, která ji pálila v zamlžené hlavě.

“Prostě jsem na něj jednoho dne narazila, když jsem byla na procházce.” Hermiona mezitím začala splývat na zádech a zadívala se na jasnou noční oblohu posetou hvězdami.

“Takže se často touláš temnými lesy?” Fleur pozvedla obočí a na Hermionině tváři se objevil široký úsměv.

“Docela často.”

'Jsi to ale podivínka, Hermiono Grangerová.' Pomyslela si Fleur a pak i ona začala splývat na zádech v teplé vodě. Cítila, jak její víla spokojeně vrní, když její arktické oči zaujala jasně viditelná mléčná dráha a blikající hvězdy. “Je to tady docela krásné.”

Hermiona jen zamumlala na souhlas, když se její opilé tělo uvolnilo a nechalo vodu, ať ji unáší, kam chce. Její jantarové oči zabloudily vpravo, kde v opileckém oparu spatřila Fleur, která vypadala stejně spokojeně jako ona. “Ráda sem chodím, když tlak . . . z toho všeho začne být příliš velký. Říkala jsem si, že by se ti to taky hodilo.”

“Překvapuje mě, že jsi mi tohle místo ukázala.” Fleuřin zářivý pohled se střetl s Hermioninýma medovýma očima. “Myslela jsem, že-”

“To jste si myslela špatně, mademoiselle Delacourová.” Přerušila ji Hermiona s úšklebkem a s francouzským přízvukem.

“To mám být jako já?” Zeptala se rozesmátá Fleur.

“Oui.” Hermiona se usmála a přikývla. “Co mě prozradilo?”

“Zatruaceně.”

Hermiona po Fleuřině nevydařeném pokusu o britský přízvuk propukla v záchvat smíchu. “A to mám být já?”

“Oui.” Řekla s úsměvem se Fleur. “Takhle nějak zníš.”

“Jo, to bylo přesné.” Odpověděla Hermiona pobaveně, když začala znovu šlapat vodu a Fleur ji následovala. Byly od sebe jen tři metry a Fleur si zvědavě prohlížela tu pozoruhodnou dívku. Udivovalo ji, jak přirozeně jejich konverzace plyne; stejně, jako před několika týdny u jezera. “Tak mi řekni, mademoiselle Delacourová, jsi tak zlá, jak se říká? Umírám touhou to vědět.”

Hermionina neomalená otázka dokonale vyvedla vílu z míry. Nejprve se podívala stranou, ale pak opět pohlédla na Hermionu. “A ty?”

“Já se ptala první.” Hermiona doplavala o kousek blíž, takže víla uvnitř Fleur se zavrtěla. Atmosféra jako by se měnila a Fleur poznala, že se jejich hra na kočku a myš obrátila, když modrá s červenou začaly pomalu splývat.

“Lidi říkají spoustu věcí, to ale neznamená, že je to všechno pravda.” Vyhýbala se Fleur odpovědi. “Dělám, co se mi zlíbí, ale ne každý to schvaluje.”

“Jako třeba tvoje sestra?” Chtěla vědět Hermiona.

“Co je to? Nějaká britská hra?” Zafuněla Fleur.

“Možná.” Hermiona se zazubila. “Odpověz na otázku.”

“Jen pokud ty odpovíš první na mou.” Fleur vrhla na Hermionu vyzývavý pohled, nad kterým Hermiona pokrčila rameny.

“Do toho.”

“Kde si přišla k té jizvě?” Fleur sklouzla pohledem k Hermionině hrudi a pak se znovu podívala do jejích očí. Na kratičký okamžik se jantar zaleskl a Hermiona vypadala, jako by byla duchem někde jinde, ale rychle to ze sebe setřásla.

“Zakopla jsem, když jsem běžela s nůžkami.” Hermiona se snažila potlačit úsměv, když uviděla, jak Fleur při odpovědi obrací oči v sloup.

“Ty mi nedáš přímou odpovědět, že?” Fleur nezněla rozčileně, spíš zvědavě.

“Ne.” Odpověděla Hermiona a nahodila lehký úsměv.

“To mi nezní moc fér.”

“No . . .” Promluvila Hermiona, zatímco plavala vpřed a pomalu tak zmenšovala prostor mezi nimi. “Ukážu ti mou, když mi ukážeš svou.”

Fleur cítila, jak jí při dvojím významu toho, co Hermiona právě řekla, hoří tváře. “Je to tak zlé?” Fleur se nějak vrátil hlas, který se jí z té jejich blízkosti zadrhl v hrdle, když už byly od sebe vzdálené sotva třicet centimetrů a modrá a červená barva se úplně změnila na purpurovou, která je obklopovala.

“Horší.” Hlesla tiše Hermiona, když tu náhle se jejich oči setkaly. Fleuřiny ledově modré začaly zářit neonovou barvou z toho, jak se její víla vzrušovala. “Proč o tobě tvoje sestra vykládala ty hrozné věci?”

Fleur se zadívala na Hermioniny rty, které jí položily tak nesnadnou a bolestivou otázku, o které nechtěla přemýšlet. “Bývaly jsme si blízké.” Fleur si olízla rty a její zářící oči se vrátily k Hermioniným. “Dospěla jsem a naše cesty se rozdělily. Asi tak.”

“Jsi špatná lhářka.” Hermioniny koutky úst se zakřivily do úsměvu.

“To není lež.”

“Ale není to ani celá pravda.” Hermiona opáčila se zdviženým obočím, když se ty dvě kolem sebe vznášely. “Je pravda tak zlá?”

Fleur nespouštěla oči z Hermionina zkoumavého pohledu, když odpověděla stejně tiše jako předtím ona. “Horší."

“Hmmmm.” Hermiona zamumlala a v opilecké strnulosti si vílu pozorně prohlížela. “Mám radši, když jsi upřímná.”

“Ano?” Zeptala se Fleur, když se Hermiona dostala ještě blíž, takže mezi nimi už nezbyl skoro žádný prostor, jejich nohy se o sebe otíraly mezi kopy, které je držely na hladině a to vílu dohánělo k šílenství.

“A to jak ti září oči…” Pronesla Hermiona, skoro jakoby se dívala Fleur skrze její jasné oči hluboko do duše. “Proč to dělají?”

“To víla . . .” Pro jednou odpověděla Fleur popravdě. “Děje se to, když je um. . .” 'Vzrušená' Fleur si olízla rty a její oči sklouzly zpět k Hermioniným třešňově červeným rtům, které vypadaly tak lákavě, že se jen stěží soustředila. “. . . zaujatá.”

“A je teď?”

Fleur začalo bušit srdce v hrudi, když se Hermionina tvář nenápadně přiblížila. Zvíře v ní křičelo, aby se naklonila a zmocnila se Hermioniných sladkých rtů; aby si je nárokovala. Proslulou dívku měla na stříbrném podnosu, mohla si ji vzít. Bylo by tak snadné přitlačit ji ke skále a vzít si ji tak, jak by jen chtěla, ale vůně whisky z Hermionina dechu pronikla Fleur do smyslů a v tu chvíli věděla, že by to nebylo správné. Nebylo by to skutečné ani dobrovolné dobytí. Teď už bylo až bolestně zřejmé, že Hermiona Grangerová je úplně na šrot a z dnešního večera si nejspíš nebude nic pamatovat, a proto se Fleur, k rozmrzelosti víly v ní, odtáhla.

“Už je celkem pozdě Hermiono.” Fleur uhnula pohledem, když uviděla zklamaný výraz, který přeběhl přes Hermioninu tvář. “Asi bych tě měla doprovodit zpět do hradu.”

“Abych potkala Snapea, který by mě nechal po škole?” Hermiona se rychle vzpamatovala. “V žádném případě. Prostě zůstanu tady.”

“Tohle není vodné místo na spaní, mademoiselle Grangerová.”

“Fajn.” Hermiona mávla rukou a vypotácela se z vody, aby se mohla obléknout, zatímco Fleur ji neochotně následovala. “Tak prostě zůstanu s tebou.”

“Avec moi?” Fleur málem upadla, když si znovu nasazovala své lodičky. Ohlédla se na opilou dívku, a s šokovaným výrazem ve tváři sledovala, jak na sebe knihomolka nedbale natáhla svetr.

“Je v tom problém?” Zeptala se Hermiona červenající se šampionky.

“N-non.” Zakroutila hlavou Fleur a snažila se vypadat co nejvyrovnaněji.

“Dobře.” Odfrkla si Hermiona, když se vydala zpátky ke kočáru. “A žádné nekalé myšlenky.” Pronesla rázně a vrhla varovný pohled na Fleur, která se s ní snažila držet krok.

“S'il te plaît.” Fleur obrátila oči v sloup. 'Hádám, že jsme zpět u obvyklého škádlení.’ “Nejsem žádný zvrhlík, mademoiselle Grangerová.”

/

Najít cestu z lesa jim nakonec trvalo o trochu déle, než očekávaly, vzhledem k tomu, že alkohol zasáhl Hermioniny smysly o něco později, ale nakonec se dostaly zpět ke kočáru.

Když vešly dovnitř, Fleur se zoufale snažila utišit podnapilou nebelvírku, která byla naprosto unešená elegantním interiérem kočáru. “Zatraceně…” Hermiona zapískala, když si prohlížela obrovský křišťálový lustr, který visel nad nimi. “Vy na výzdobě rozhodně nešetříte co?”

“Hermiono.” Zašeptala Fleur v naději, že by mohla přimět slavnou dívku, aby se ztišila.

“Je to trochu přehnané, nemyslíš?” Hermiona se otočila k Fleur.

“Oui.” Fleur přikývla, když kráčely chodbou. “Ale nezapomeň, že musíš mluvit potichu, Hermiono. Věř mi, že se nechceš ve tři hodiny ráno potkat s madame Maxime. Není to nic příjemného.”

“Máš s tím nějaké zkušenosti, eh?” Vyzvídala Hermiona a podívala se na blondýnku, která se rozhlížela na všechny strany, aby se ujistila, že je vzduch čistý. “Pašuješ často v noci někoho do svého pokoje?”

“Budu předstírat, že ses se mě na to právě nezeptala, mademoiselle Grangerová.” Fleur vrhla na trucující dívku varovný pohled, když konečně dorazily k jejímu pokoji.

“Beru to jako ano.” Hermiona se zamračila, když vešly do Fleuřina uklizeného pokoje plného knih a umění.

“Vylož si to, jak chceš.” Fleur zakoulela očima. “Musíme tě dostat z toho vlhkého oblečení.”

“Myslela jsem, že jsem ti řekla, abys ne-”

Fleur prostě popadla tílko a šortky a strčila je Hermioně do rukou dřív, než stačila dokončit větu. “Půjdu se převléknout do koupelny. Dej vědět až budeš hotová.” Než Hermiona stačila protestovat, Fleur zmizela v koupelně.

Rychle se převlékla, vykartáčovala si vlasy a vzdychla, když se podívala do zrcadla. Víla v ní byla pořádně rozčilená, že nevyužila tak skvělou příležitost užít si s Hermionou Grangerovou, ale Fleur tuto hranici odmítla překročit. Může být lecčím, ale nevyužila by někoho, kdo není při smyslech.

Ještě chvíli tam stála a snažila se pochopit, co se ten večer vlastně stalo. Čekala, až na ni Hermiona zavolá, ale zamračila se, jelikož opilá dívka mlčela. Když začalo být to dlouhé ticho příliš podezřelé, Fleur váhavě otevřela dveře, vystrčila hlavu a uviděla Hermionu v červeném prádle, jak leží obličejem dolů, úplně odpadlá na posteli, zatímco oblečení, které jí dala, leželo na podlaze.

“Tvrdohlavá holka.” Řekla Fleur a zavrtěla hlavou, hodila šaty na prádelník a také si vlezla do postele.

Pokusila se zavřít oči, aby usnula, ale zjistila, že je to těžký úkol, když se její jasné oči otevřely a upřely se na dřímající siluetu Hermiony. Mokré vlasy měla rozprostřené na polštáři, pevně svírala prostěradlo a obočí měla svraštělé, jako by byla rozrušená i ve spánku.

Než se Fleur stačila zeptat sama sebe, co dělá, opatrně natáhla ruku a přejela palcem po záhybu Hermionina čela, takže se tvář i tělo zlaté dívky téměř okamžitě uvolnily.

Fleur přelétl po tváři lehký úsměv, když Hermiona povolila sevření prostěradla a tiše si povzdechla. 'Proč musí být tak rozkošná, dokonce i když spí?'

Fleur se začervenala a v duchu si vynadala, že je byť jen trochu sentimentální. Pevně zavřela oči a zoufale se snažila vytěsnit ty nechtěné myšlenky, když ucítila, jak se postel posunula a cosi jí zatížilo rameno.

Její arktické oči se otevřely a uviděly Hermionu Grangerovou, jak si se zasněným úsměvem na tváři opírá hlavu o její rameno, potom ještě přehodila paži a nohu přes šokovanou vílu. Ta vnitřně zpanikařila a nebyla si jistá, co má v takové situaci dělat. V žádném případě nebyla zvyklá se s lidmi 'mazlit', to byl obrovský přestupek, ale v tu chvíli blondýnu ovládlo něco zvláštního.

Místo obvyklého nutkání dobývat se objevilo primitivnější nutkání ukrýt a chránit, a proto pomalu zvedla paže a podnapilou dívku objala. Nikdy v životě se necítila tak zmatená; nevěděla, proč ji tak uklidňuje pocit, že se Hermionina měkká teplá kůže tiskne k té její. Nedávalo jí to žádný smysl. Zvedla třesoucí se ruku a projela prsty hnědými loknami a když Hermiona spokojeně vzdychla, téměř omdlela.

Její tělo, jako by se poprvé uvolnilo a oční víčka jí každou vteřinou těžkla. Snažila se s tím pocitem bojovat, ale zdálo se, že čím víc bojovala, tím rychleji začala usínat. 'Pro všechno na světě, co mi to děláš Hermiono Grangerová?' To byla poslední myšlenka, která Fleur proběhla hlavou předtím, než konečně upadla do hlubokého spánku.