Úkryt v podhůří

Napsala: sparkles04, Přeložil: Daevin, Korekce: filippa

1A

Vlasy měla v culíku, uvolněné kadeře, které povlávaly v lehkém větříku, si zastrčila za ucho. Pot jí stékal z čela po boku její tváře; setřela si ho předloktím a povzdechla si. Její kostkovaná košile byla zastrčená v jejích volných otrhaných džínech, rukávy ze čtvrtiny vyhrnuté. Horní tři knoflíky rozepnuté, ukazujíc bílé tílko pod tím.

Obdivovala jsem ji zezadu, když lezla pomalu na žebřík. Pevně se postavila, vzala si pár hřebíků z malé kapsy na jejím opasku s nářadím a dala si je mezi zuby. Rychle a plynule zatloukla ty hřebíky do dřevěného trámu. Slezla z žebříku dolů, přesunula ho o pár kroků stranou a zopakovala celý proces.

Seděla jsem tam na verandové houpačce, lehce se houpala a předstírala četbu.

Věděla, že ji sleduji; dělala jsem to už celý měsíc. Tenhle týden to bylo již potřetí, co jsem jí zavolala. Začínaly mi docházet věci ke spravení.

„Dobrá, všechno drží. Ráno se vrátím, abych to znovu natřela,“ pronesla, zatímco si znovu otřela čelo. Pomohla jsem jí donést žebřík k jejímu autu, přestože trvala na tom, že nepotřebuje pomoct. Vrátila se na verandu, aby si vzala svoji bednu s nářadím a než se se mnou mohla rozloučit, udělala jsem něco, co jsem měla v úmyslu už týdny.

„Nedala by sis sklenici limonády, nebo čaje, můžu udělat nějaký ledový čaj?“ Normálně jsem v její přítomnosti nebyla nervózní, ale myšlenka na to, že bych se s ní opravdu posadila a vedla s ní rozhovor, první ode dne, co jsme se potkaly, byla vzrušující, ale současně děsivá. Bylo očividné, že mě přitahuje, trochu moc přitahuje na můj vkus. Koneckonců za týden odjíždím.

„Sklenici limonády bych si dala ráda, děkuji.“ Usmála se a její nos se pokrčil. Nemohla jsem si pomoct a musela jsem na ni zírat. Tahle žena nebyla podobná nikomu, koho jsem kdy potkala. Byla tichá, ale když promluvila, bylo to vždycky něco duchaplného nebo zajímavého. Byla tajemná a byla nádherná, ale nevěděla o tom nebo ano, ale nebylo jí to příjemné. Byla na téhle hoře úplně sama a zdála se s tím naprosto spokojená.

Položila svou bednu s nářadím na zem a sundala si opasek s nářadím, než mě následovala do domu. Naštěstí klimatizace fungovala; opravila ji o víkendu, když teplota vystoupala k 35 stupňům.

„Udělej si pohodlí. Zajdu pro tu limonádu.“

Pomalu jsem vkráčela do kuchyně, potřebovala jsem chvíli, abych se dala dohromady. Stávalo se to těžším a těžším pokaždé, když byla v mé blízkosti. Studená voda mi ulevila, když jsem se naklonila nad dřez a našplouchla si nějakou na tvář. Horko bylo nesnesitelné, ale ta žena v druhé místnosti byla důvodem toho náhlého žáru, který spaloval mé tělo.

Po tom, co jsem si dopřála v kuchyni značné množství času, jsem se konečně vydala na cestu zpátky k ní. Ztuhla jsem na své cestě a chvilku zvažovala, že odejdu, ne, poběžím zpátky do kuchyně. Byla čelem ode mne, její flanelová košile ležela na opěradle pohovky a ona tam stála jen ve svém bílém tílku s pažemi pozvednutými, jak si upravovala svůj culík. Spodek tílka se vyhrnul dost na to, aby ukázal kůži na jejích bedrech a já byla vděčná, že se dívá jiným směrem, protože jsem nemohla odtrhnout oči od obdivování křivek jejího pozadí.

„Promiň, že to trvalo tak dlouho,“ řekla jsem, když jsem konečně našla svůj hlas. Nikdy jsem nebyla nervózní nebo plachá ohledně žen, ale Ashley ve mně oživila tu nejistou puberťačku. Zavrtěla jsem nad sebou hlavou.

„To je v pohodě,“ odvětila s úsměvem, když se otáčela. Sklopila jsem zrak, zatímco jsem pokládala tác na stolek, v potřebě hledět kamkoliv jen ne na ni.

Obě jsme se posadily a já jí podala sklenici, naše prsty se jen letmo dotkly, ale není třeba říkat, jak jsem reagovala.

„Jsi v pořádku, Spencer?“ zeptala se.

„Jasně, jsem…jsem v pořádku.“

Mohla jsem vidět, jak se za svou sklenicí usmívá, když se napila. Ach ano, věděla, jak se na ni dívám, jak obdivuji její dokonalé tělo, jak hledám jakýkoliv důvod, abych ji dostala do téhle chaty. Věděla to. Samozřejmě nic neřekla. Nebyla jsem si jistá, jestli je to proto, že je stydlivá a není si zcela jistá, jak reagovat na mé malé poblouznění, nebo proto, že nemá zájem. Každopádně to věděla.

„Takže, jak dlouho tu ještě plánuješ zůstat?“ zeptala se, než se znovu napila své limonády.

„Ještě jsem se nerozhodla,“ lhala jsem. Ano, měla jsem v plánu odjet na konci týdne, ale nebyla jsem si jistá, že toho budu schopna. Začala jsem si zvykat na tu tichost, pocit naprostého klidu, bez kontaktu s vnějším světem, žádná očekávání a žádná zodpovědnost. Jen já, hora…a Ashley.

„Oblíbila sis to tu, co?“

„Oblíbila. Je to tak klidné, tolik úžasných výhledů.“ Třeba na ženu sedící přede mnou.

„Vadilo by ti, kdybych se zeptala, proč jsi sem přijela?“

„Nevadí mi, že se ptáš, ale nemám v plánu odpovědět.“ Položila jsem svou sklenici dolů a opřela se.

„Nemyslela jsem si, že bys to udělala,“ pronesla. Její oči se vpíjely do mých.

„Vážně o nic zvláštního nejde. Jen bych o tom v tuhle chvíli raději nehovořila.“

„To můžu respektovat.“

„Takže, jak dlouho jsi tady nahoře?“ otázala jsem se jí.

„Tři roky.“

„Oblíbila sis to tu, co?“

„Oblíbila. Je to tak klidné, tolik úžasných výhledů,“ pronesla s hravým úsměvem. Vrátila jsem jí ho.

„Zvažovala jsi někdy, že bys odtud odešla a vrátila se zpátky do města?“ zeptala jsem se. Měla jsem pocit, že bych se o ní ráda dozvěděla všechno, co budu moct, pokud mi to dovolí.

„Já nevím. Tohle je právě teď můj domov a já to tu miluji.“ Postavila se a přešla k oknu. „Svět je tu mnohem lepším místem. Vidíš tu krásu ve všem, protože tu není nic jiného, co by ti říkalo opak. Tady nahoře…jsi to jenom ty a země a obloha.“

Obrátila se a výraz na její tváři byl téměř smutný.

„Víš, co tím myslím?“ zeptala se.

„Jsem tu jenom měsíc a vím přesně, co tím myslíš, Ashley.“

Zdála se být spokojená s mou odpovědí. Posadila se zase zpátky a pozvedla si sklenici ke rtům. Pečlivě jsem ji sledovala a dumala nad tím, co se jí ve skutečnosti honilo hlavou.

„A nikdy si nepřijdeš osamělá?“ zeptala jsem se, když zůstala zticha.

„Nee, skoro pořád tu v některé z chat někdo je, i když obvykle se s nimi moc nestýkám. Tohle je nejvíc, co mluvím s nájemníky.“

„Proč je to tak?“

„Většina lidí přijede sem nahoru, aby je nikdo neotravoval.“

„To asi ano.“ I já jsem přijela sem nahoru, abych byla sama. Nikdy bych nečekala, že budu chtít něčí společnost.

„No, měla bych jít. Musím se ještě postarat o pár věcí.“ Zvedla se a popadla svou košili. Já jsem v duchu našpulila ret.

„Děkuji ti za limonádu,“ řekla mile, zatímco kráčela ke dveřím.

„Nemáš zač.“

Byla jsem zklamaná, že musela jít. Předstírala jsem úsměv, když se ohlédla zpátky na mne, než sešla ze schodů.

O pár hodin později jsem byla překvapena zaklepáním na dveře. Na téhle hoře byla kromě mne jen jedna osoba, takže jsem se usmála od ucha k uchu a pak zaběhla do koupelny, abych se zbavila ‚právě jsem se vzbudila ze zdřímnutí‘ účesu.

„Ahoj,“ pravila jsem a naprosto selhala ve snaze neznít nadšeně.

„Ahoj, jen mě zajímalo, jestli by ses nechtěla projít se mnou a Hersheym.“

Uhnula stranou, aby odhalila čokoládově hnědého labradora sedícího za ní.

„To zní…půvabně. Dej mi jen minutku.“

Usmála se a přikývla. „Počkám tady venku.“

A opět jsem se musela dát do kupy. Byla jsem v koupelně a hovořila se svým odrazem v zrcadle.

„Půvabně? To jako vážně, Spencer?“ Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. „Je to jen procházka. Seber se. Bože!“

Otevřela jsem dveře, konečně hotová, aby se mi dostalo tak okouzlujícího pohledu. Ashley seděla na kládě před verandou. Hershey byl zády k ní, s hlavou zvrácenou jí olizoval obličej, zatímco ho ona drbala na krku. Nejroztomilejší bylo to, jak s ním mluvila. Usmála jsem se pro sebe. Při spatření téhle její stránky má přitažlivost k ní jen vzrostla.

„Takže, kam to jdeme?“ zeptala jsem se, když jsme se vydaly po zaprášené cestě.

„Uvidíš,“ bylo vše, co řekla.

Kráčely jsme asi 45 minut. Konverzace byla lehká. Většinou jsem se jen kochala krásou, kterou jsem byla obklopena…a ženou kráčející kousek přede mnou.

Měla na sobě obvyklé otrhané džíny, bílé tričko a své rozcuchané vlasy měla svázané do culíku a zakryté hnědým kovbojským kloboukem. Vypadala neobyčejně na někoho, kdo vypadal, jako by se snažil o prostý vzhled. Možná to bylo jen mnou, ale byla to nejkrásnější žena, jakou jsem kdy viděla.

Začala jsem být unavená. Moc jsem necvičila od chvíle, co jsem přijela do chaty.

„Už to není moc daleko,“ řekla, nepochybně si všimla mého těžkého oddechování. Ani Hershey nedýchal jako já. Měla jsem dojem, že tihle dva tohle podnikají často. Stezka, na které jsme byly, byla úzká, možná metr a půl. Jeden špatný krok vlevo a spadnete z horského srázu. Nebylo to vysoko, ale se stromy a kameny a pravděpodobně byste zemřeli. Ztěžka jsem polkla, když jsem se tam podívala.

„Možná jsem ti měla říct…nedívej se dolů,“ zahihňala se.

„Kdybych věděla, že mě bereš sem ven, abys mě zabila, tak bych zůstala v chatě.“

Rozesmála se a byl to ten nejrozkošnější smích, jaký jsem kdy slyšela.

„Nesnažím se tě zabít, Spencer. Věř mi, že to za to riziko stojí.“

Dosáhly jsme malého kopce a já mohla slyšet nezaměnitelný zvuk padající vody.

„Je to jen za tímhle kopcem. Pojď.“ Napřáhla ke mně svou ruku a já ji uchopila. Hershey zmizel jiným směrem, ale Ashley nevypadala znepokojeně.

Konečně na vrcholu kopce jsem si oprášila nohy a rozhlédla se. Moje oči se rozšířily, když jsem spatřila ten vodopád. Byl kolem 10 metrů vysoký, průzračná voda padající na malé stupně, než se zřítila do jezera pod tím. Mechem a břečťanem porostlé svahy na obou stranách. Jezero bylo celkem velké a bylo otevřené na konci, kde voda vytékala do strmě tekoucí, kameny poseté řeky.

„Další úžasný výhled, aby sis ho užila,“ pronesla Ashley za mnou…blízko za mnou. Zachvěla jsem se, možná z její blízkosti, možná z pohledu na nejkrásnější vodopád, jaký jsem na vlastní oči spatřila, možná z obojího.

„Páni!“ To bylo jediné slovo, které jsem dokázala dát dohromady.

Opět mi podala ruku a já do ní vložila tu svou a nechala se vést k vodopádu. Posadila se na kraj jezera, sundala si boty a ponožky, vyhrnula si kalhoty nahoru a dala si nohy do vody.

Také jsem se posadila a ona zašmátrala ve svém batohu a vytáhla několik lahví vody. Bylo tam tak mírumilovně; zavřela jsem oči a položila se dozadu a opřela se na rukou.

Mé oči nemohly být zavřené déle než minutu, když jsem uslyšela něco hnát se naším směrem a otevřela jsem oči těsně před tím, než jsme byly obě zmáčeny. Hershey se zjevil odnikud, skočil do jezera a začal plavat kolem, jako by mu to tam patřilo.

Ashley se opět rozesmála mému překvapení.

„Odkud přišel?“

„Je tu ještě jedna cesta, delší. Nevím proč, ale občas dává přednost té delší.“

„Zdá se, jakože si to tu užívá.“

„Zbožňuje vodu. Bude chvíli plavat a pak si najde skálu, aby se na ní slunil.“

„Ta voda vypadá osvěživě. Myslíš, že mu bude vadit, když se k němu připojím?“ zeptala jsem se. Vstala jsem, přetáhla si tričko přes hlavu a stáhla si kraťasy z nohou. Pohlédla jsem na Ashley a nedokázala zabránit samolibému úšklebku. Její pusa byla dokořán.

„Taky bys měla jít do vody,“ pronesla jsem, zatímco jsem se sklonila dolů, dala jí prst pod bradu a zavřela jí pusu.

Než mohla odpovědět, skočila jsem do vody. Jak jsem byla rozpálená, tak mi voda přišla ledově studená. Vyplavala jsem na povrch. Ashley seděla stále na stejném místě a usmívala se na mne.

„Studená, co?“ otázala se.

„Jen trošku. Ty nejdeš?“

„Možná.“

„Ááá, přeci se nebojíš trochu studené vody, že ne?“ škádlila jsem ji.

„Ne,“ odvětila tiše.

„Tak pojď?“

Nic neřekla; jen stočila pohled k vodopádu. Nebylo to poprvé, co se Ashley vyhnula otázce nebo ignorovala žádost. Byla na téhle hoře roky sama a já uvažovala, jestli to je důvodem, že je tak tichá. Nebyla zvyklá se s někým bavit.

Doplavala jsem k ní a opřela se pažemi o břeh.

„Ty si se mnou nechceš zaplavat?“

Pohlédla dolů na mne a věnovala mi drobný úsměv.

„Popravdě chci.“

„Tak v čem je problém?“

„Obvykle tu se mnou nikdo nebývá, kromě Hersheyho.“

„Já jsem první, koho jsi sem přivedla?“

„Ano, jak jsem řekla, obvykle nemluvím s nájemníky.“

„Dobrá, ale mluvíš se mnou a vzala jsi mě sem, tak pojď sem ke mně.“

Zhluboka se nadechla.

„Co se děje, Ashley?“

„Můžeš…se dívat jinam?“ zeptala se tiše.

„Cože?“

„Abych se mohla svléct, prosím.“

„Áááách. Ehm…jistě.“

Obrátila jsem se, stále se držíc okraje jezera.

„Nikdy bych si o tobě nepomyslela, že jsi stydlivá. Tichá ano, ale ne stydlivá.“

„Je toho hodně, co o mě nevíš.“

Uslyšela jsem, jak vklouzla do vody, tak jsem se otočila.

„Měly bychom to změnit,“ pronesla jsem. Byly jsme blízko, tak blízko, že jsem mohla cítit její dech na mé tváři.

Chystala jsem se pokusit se o něco velice odvážného, když jsem byla znovu skropena vodou. Hershey teď byl venku z vody, hned vedle nás a otřepával ze sebe vodu.

Ashley odplavala k vodopádu a já pohlédla na Hersheyho. „Nevím, jestli bych ti měla poděkovat, nebo se na tebe zlobit. Co myslíš ty?“

Odpověděl mi olíznutím mé tváře. „Hmm, záhadný přesně jako tvoje panička.“

1B

Zůstaly jsme u vodopádu pěkných pár hodin, plavaly, skákaly ze skály, hrály si s Hersheym. Když jsem hodila čokoládově hnědému labradorovi tenisák do vody, všimla jsem si, že Ashley zmizela. O chvíli později jsem ji objevila. Stála pod vodopádem. Vlasy měla rozpuštěné a projížděla si jimi prsty. Voda padala všude kolem ní a stékala po jejím těle. Měla na sobě světle růžové kalhotky a černou podprsenku. Dokázala jsem myslet jen na to, jak moc bych si přála stát za ní, svírat ji, líbat její krk, probíhat svýma rukama po její vlhké kůži. Nedokázala jsem odtrhnout zrak. Nevím, jak dlouho jsem zírala, než mě konečně přistihla. Věnovala mi pohled, ne naštvaný, ale ani ne šťastný, a pak se zanořila do vody. Vypustila jsem dech, který jsem zadržovala, zatímco mi Hershey upustil mokrý míček do klína. Když jsem ji znovu objevila, přetahovala si tričko přes hlavu. Doufala jsem, že se kvůli mně necítí nepříjemně.

Slunce začalo zapadat a Ashley si dělala starosti, abychom se dostaly zpátky do chaty, než bude úplná tma. Osušila jsem se a oblékla tak rychle, jak jen to šlo. Všimla jsem si, že tentokrát zírá ona a když jsem vzhlédla, otočila se.

„To je v pořádku, Ashley. Nejsem stydlivá, ani v nejmenším,“ zahihňala jsem se.

Nic neřekla a já si v duchu povzdechla.

Zatímco jsem mířily dolů po cestě, slunce bylo za stromy.

„Ztratila jsem pojem o čase. Měly jsme odejít alespoň před půl hodinou.“

„Myslíš, že to stihneme zpátky včas?“

„Jo, jen si musíme pospíšit.“

„V batohu asi nemáš baterku, co?“

„Samozřejmě, že ano. Mám v něm všechno. V horách musíš být připravená na všechno.“

„Nějaké jídlo?“

„Jo, pár müsli tyčinek, ale žádnou nedostaneš. Jsou jen pro případ nouze.“

„Umírám hlady. Už to nevydržím,“ fňukala jsem.

„Co kdybych ti uvařila večeři, až se dostaneme zpět?“ zeptala se, aniž by na mne pohlédla.

„Fajn, vydržím to.“ Neunikl mi úsměv, který se rychle zformoval na jejích ústech.

Byly jsme asi v polovině cesty zpátky, světla bylo ještě dost na to, abychom viděly bez baterky. Začala jsem být unavená a začala zaostávat.

„Musíme pospíchat, Spencer. Potřebuješ, abych tě nesla?“

„Ty bys mě dokázala nést?“

„Asi jo, pokud bych musela.“

„Co je támhle to? Něco se po téhle cestě blíží.“ Viděla jsem postavu blížící se k nám, ale nedokázala jsem poznat, co to je. Zdálo se, jako by to běželo.

„Myslím, že to je…medvěd. Postav se na stranu a on kolem nás jen proběhne.“

„Medvěd? To jako vážně?!“

„Jsou tu jen černí medvědi. Nechá nás na pokoji, když mi necháme jeho. Pojď dál od okraje a stoupni si vedle mne.“

Jak se blížil, znervóznila jsem. Udělala jsem pár kroků zpátky, o jeden krok příliš.

„Spencer?!“ zavřískla Ashley. Znělo to, jako by byla milión kilometrů daleko.

„Spencer, kde jsi?“

Všechno se seběhlo tak rychle.

Sklouzla jsem ze stezky a držela se na horském srázu za kořen stromu. Moje levá noha jen tak tak spočívala na skále, která čněla ze svahu. Bylo pořád dost světla, aby bylo vidět, ale nevydrží to dlouho. Nevím, jak jsem se dokázala chytit toho kořene, obě jeho strany byly v hoře, ale pomalu se vytahoval z hlíny a já se modlila, aby najednou neskončil.

„Ashley?!“ zaječela jsem v panice.

Podívala jsem se dolů. A kurva. Proč jsem se dívala dolů?

„Jsem tady, jen vydrž,“ pravila Ashley klidně. Vzhlédla jsem k ní a jsem si jistá, že spatřila čirý děs v mých očích.

„Já spadnu! Ashley, pomoz mi, pomoz mi, prosím.“

„Drž se…tak pevně, jak dokážeš. Musím vytáhnout něco z batohu. Jen vydrž. Nikam nejdu.“

Slyšela jsem, jak se přehrabuje v batohu a pak pár cvaknutí.

Vystrčila hlavu přes okraj.

„Budeš v pořádku, slibuji, jen se dívej na mě, nedívej se dolů.“

Pohlédla jsem do těch tmavě hnědých očí, a přestože byly tak krásné, nezáleželo na tom. Visela jsem z horského srázu a každá myšlenka v mé hlavě byla, že spadnu. Měla jsem pocit, že mi kloužou ruce a kdyby nebylo té skály, na které byla má noha, pravděpodobně bych už spadla.

„Spencer, koukni na mě. Musíš se přestat hýbat. Buď v klidu. Čím víc se hýbeš, tím víc se hýbe i ten kořen. Vytáhnu tě nahoru, ale musíš se uklidnit, ano?“

„Dobře, ale pospěš si, prosím. Ach, Bože! Nejsem připravená umřít.“ Zavřela jsem oči a myslela na všechny ty věci, které zůstaly neučiněné nebo nevyslovené. „Je tolik věcí, které chci ještě udělat. Chci se stát jedničkou na seznamu bestsellerů v New York Times, chci se vdát a mít děti. Panebože…Ashley!“

Otevřela jsem oči a vzhlédla zpátky k ní, k výrazu smutku v jejích očích. „A…vážně tě chci políbit.“ Zasmála jsem svému příšernému načasování. „Prosím, Ashley, nenech mě spadnout.“

„Nespadneš. Jen se na mě dívej, ano?“

Nenechá mě spadnout, vytáhne mě nahoru, nepřestávala jsem si opakovat v hlavě pořád dokola.

„Tak je to správně, podívej se na mě. Uklidni se a nehýbej se, musím připravit provaz.“

Přikývla jsem.

Zmizela, ale za pár chvil byla zpátky. Nakláněla se přes okraj s malou baterkou v zubech a spouštěla provaz dolů. Měl na konci smyčku a nařídila mi, abych se levou rukou pustila a prostrčila ji smyčkou, aby se mi dostala pod paži a pak udělal to samé s pravačkou. Byla jsem tak vyděšená, tělo se mi třáslo, srdce uhánělo jako splašené, ale věděla jsem, že to musím udělat a věřila jsem Ashley. Musela jsem jí věřit; na téhle hoře jsme byly jen ona a já.

„Spencer, já vím, že jsi vyděšená, ale musíš mi věřit. Jednu po druhé protáhni své paže skrz smyčku. Vytáhnu tě nahoru, dobře?“

„Ne, jsem příliš těžká. Nechci tě stáhnout dolů,“ začala jsem zase vyšilovat. Jak by mě mohla vytáhnout? Byla menší než já.

„Spencer, nestáhneš mě dolů. Jsem připoutaná k postroji a provaz i já jsem přivázáni ke stromu. Musíš mi jen věřit. Vím, že mě sotva znáš, ale jsem tu teď s tebou a nehodlám tě nechat spadnout.“

„Prosím, nenech mě spadnout, Ashley,“ vykřikla jsem.

„Nenechám, slibuji.“ Její hlas byl klidný a ujišťující.

Chytila jsem se pevněji levačkou a pomalu se pustila pravou. Moje noha byla přitisklá na skálu dole a já byla vděčná, že mě udržela. Proklouzla jsem paží skrz smyčku a jakmile byla v ní a moje ruka svírala vršek smyčky, pustila jsem se levou rukou a udělala s ní to samé.

„Fajn, jsem skrz. Vytáhni mě!“ zaječela jsem na Ashley.

„Jen drž své paže pevně u sebe a lokty dolů. A neuvolni to, dokud ti neřeknu!“

Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Lano se napjalo a já se začala pomalu pohybovat vzhůru. Připadalo mi to jako věčnost, než jsem se konečně dostala nahoru. Nemohla jsem ji vidět, ale dala ruce pode mne a přetáhla mě přes okraj. Visela jsem na ní a v měsíčním světle jsem stěží mohla vidět ty oči.

„Děkuji,“ zašeptala jsem, než jsem se svalila na její hruď a pevně ji objala.

„To je dobré. Už jsi v pořádku,“ šeptala mi nazpátek.

Chvíli to trvalo, než jsme se dostaly zpátky do chaty. Byla tma a Ashley byla obzvlášť opatrná. Nepustila mou ruku po celou cestu a já bych ji nenechala, ani kdyby to zkusila. Hershey se také ode mne nehnul, ani když jsme konečně došly k její chatě. Posadila jsem se na gauč, zatímco Ashley prohrabávala svůj batoh, aby našla krabičku první pomoci. Když jsem uklouzla, uhodila jsem se do hlavy. Měla jsem dost velkou ránu na čele a moje ruce a nohy měly stejně tak pár oděrek.

Po tom, co mi ošetřila všechna zranění, přinesla mi sklenici čiré tekutiny. Myslela jsem, že je to voda, dokud jsem se nenapila. Byla to vodka.

Zasmála se. „Myslela jsem, že by ses třeba potřebovala napít.“

Pomohla jsem jí s přípravou večeře, samozřejmě proti jejímu přání. Nechtěla jsem být od ní. Stále jsem byla trochu roztřesená. Zatímco byla u dřezu a škrábala brambory, všimla jsem si, že má ránu zezadu na paži. Popadla jsem nějaký papírový ubrousek a přesunula se za ni. Po té, co jsem ho navlhčila, přitiskla jsem ho na škrábanec. Nevím, jestli to bylo kvůli naší blízkosti nebo jí v ráně zabolelo, ale trhla sebou. Její záda se ke mně přitiskla a já zavřela oči a užívala si její vůni a jak dobrý pocit je, mít ji v náruči.

„Tvoje ruka…krvácí,“ řekla jsem jí.

„Ani jsem si nevšimla.“

Právě jsem měla za sebou nejděsivější zážitek v celém svém životě. Žena, které mě zachránila, byla v mé náruči. Každý kousek mého těla mi říkal, abych si ten okamžik nenechala ujít. Musela jsem něco udělat.

Naklonila jsem se a přitiskla své rty na její krk, zanechávajíc drobné polibky a pomalu přesunujíc svá ústa nahoru k jejímu uchu a tváři. Pomalu se otočila a já se naklonila, abych ji políbila, ale odtáhla se.

„Nemůžu,“ řekla tiše.

„Já…omlouvám se.“ Nevěděla jsem, co říct. V téhle chvíli jsem myslela, že chce to samé.

„Spencer, Já…chci tohle, ale…“

„Ale co?“

„Už takhle tě mám ráda víc, než bych měla a ty odjíždíš.“

„Mohu zůstat déle. Nemusím odjet nijak brzy.“

„Nemůžu, přestože bych chtěla. Věř mi, chci to.“

„Dobrá,…ale můžu tu dneska zůstat? Nechci být sama, ne po tom, co se stalo.“ Nechápala jsem, proč se mnou nemůže být. Prostě další záhada, kterou je zahalena. Ale nechtěla jsem odejít, nemohla jsem. Potřebovala jsem alespoň být jí na blízku.

„Nehodlala jsem tě nechat odejít.“ Pozvedla svou ruku k mé tváři, její palec hladil mou pokožku. Zavřela jsem oči při tom prostém doteku, pocit tepla a bezpečí mne zaplavoval.

„Také jsem byla vyděšená, Spencer?“ zašeptala. Cítila jsem, jak se přibližuje a pak se její rty dotkly mé tváře na druhé straně. Moje oči se konečně otevřely, aby našly ty její jen pár centimetrů vzdálené. Její oči byly tmavé a pohlédla na mé rty, než se naklonila blíž a uzavřela vzdálenost mezi námi. Byl to jemný polibek, tak jak jsem si představovala, že náš první bude. Bylo to pomalé a úžasné a moje srdce bilo tak rychle, že jsem to mohla cítit celým svým tělem. Když se odtáhla, zavzdychala jsem.

„Tohle je vše, co ti mohu poskytnout, Spencer,“ pravila.

Její ruka byla stále na mé tváři a já si ji přitáhla ke rtům a políbila ji na hřbet. Nevěděla jsem toho o ní moc. Měla svá tajemství, stejně jako já. Měla nepochybně své důvody, aby byla tady na té hoře…stejně jako já. Ne, nevěděla jsem toho o Ashley moc, ale ukázala mi, jaký druh člověka je, když jsem visela ze srázu a bála se o život.

„Děkuji ti.“

Ta dvě slova měla víc než jen jeden význam.

Přikývla a pak se vrátila ke škrábání brambor.

Večeře byla neskutečná. Steak, kukuřice, nakrájené a kořeněné červené brambory. Ashley byla skvělá kuchařka. To mě nepřekvapilo. Žila na téhle hoře tři roky a kilometry daleko nebyla žádná restaurace.

Po umytí nádobí jsme seděly, daly si pár piv a dívaly se na film. Když jsem začala klimbat, zvedla se, natáhla ke mně ruku a odtáhla mě do svého pokoje. Přestože jsem od ní chtěla víc, být jen držena v jejím náručí mi stačilo…prozatím.

„Ashley,“ zašeptala jsem.

„Jo?“

„Chci tě poznat. Chci vědět, kým jsi byla před touhle horou.“

Neodpověděla. Nechala jsem to být. Měly jsme náročný den a obě jsme byly unavené.

Její ruka spočívala na mém boku a já ji uchopila a přitáhla si ji blíž.

Chtěla jsem vědět všechno o Ashley Daviesové, tajemné ženě žijící prakticky sama na hoře. Chtěla jsem vědět všechno o ženě, která dokázala opravit klimatizaci a připravit úžasné jídlo. Chtěla jsem vědět všechno o plaché ženě, které milovala svého psa a zachránila mi život. Chtěla jsem vědět všechno o ženě, která mě svírala…ženě, do které jsem se zamilovala.

2A

„Je tma jak v pytli, blíží se bouřka a já jsem uvízla na cestě v těchhle zasraných horách.“

„Spence, uklidni se. Vyšilování a ječení na mě ti v tvojí situaci nepomůže.“

„Neříkej mi, abych se uklidnila. Celé je to tvoje chyba. Jak jsi vlastně k čertu přišla na tohle místo?“

„Mělo skvělá hodnocení a je velice odloučené, přesně jak jsi požadovala.“

„No to je skvělé, protože to poslední, s čím bych se chtěla potýkat po hodinovém zaseknutí se na téhle cestě, jsou horští vidláci a Bigfoot.“

„Bigfoot? To jako vážně? Víš, kdybys nejela ještě na nákup a na večeři, než jsi zamířila na místo, pravděpodobně bys neuvízla. Píše se to hned na přední straně brožury, kterou jsi dostala, VELKÝM TUČNÝM PÍSMEM, abys nejezdila nahoru za tmy.“

„Jo, no očividně jsem si tuhle část nepřečetla.“

„Ne, nepřečetla, protože to nikdy neopustilo tvou kancelář.“

Tohle bylo naposled, co jsem nechala Katie plánovat mou dovolenou. Byla to nejlepší kamarádka, jakou by mohla holka chtít, ale v plánování nestála za nic. Měla jsem vědět, že jí nemám věřit. Koneckonců zařídila výlet do muzea mincí, když jsme končily střední školu.

„Zavolalas na to číslo, že jo?“ ptala jsem se jí. Moje papíry k pobytu byly v mém zavazadle v kufru auta a já ani za nic z auta nevylezu.

„Ano, ta žena říkala, že pomoc je na cestě.“

„Ach, někdo nebo něco se blíží. Vidím světlo.“

„Neotvírej dveře, spusť jen okýnko.“

„Je to někdo na koni.“ Otevřela jsem okno jenom na tolik, aby mě mohli slyšet. ‚Oni‘ znamenalo ona a ona byla…

„Zdravím,“ řekla. Sklonila se v sedle natolik, aby viděla skrz okénko mého auta.

„Zdravím,“ odpověděla jsem lehce překvapená.

„Vy musíte být Spencer Carlinová.“

„Ano, to jsem.“

„Já jsem Ashley, pracuji v Úkrytu. S tím autem až do rána nic nenaděláme. Budu vás muset odvést zbytek cesty.“

„Na koni?“

„Pokud byste radši nešla pěšky?“

„Ehm…ne. Dejte mi minutku.“

„V pohodě.“

Skoro jsem zapomněla na Katie, dokud se neozvalo její volání mého jména z telefonu v mém klíně. Zvedla jsem ho a podržela si ho u ucha. „Ahoj, musím jít. Pomoc je tady, tak trochu.“

„Kdo? Horští vidláci?“

„Ne. To rozhodně ne. Ani Bigfoot.“ Popřála jsem Katie dobrou noc, hodila svůj telefon do kabelky a vystoupila z auta. Ashley sesedla ze svého koně a já si všimla, jak je malá. „Musíte být pěkně odvážná, když vás v téhle noční době a ve tmě poslali sem dolů.“

Zasmála se a to vyvolalo můj úsměv. Měla milý smích.

„Ve skutečnosti to nebyla žádná volba. Já jsem jediná, kdo tu nahoře je.“

„Jen vy?“

„Jen já.“

„Malá firma?“

„Dalo by se to tak říct.“ Sundala si svou koženou rukavici a nabídla mi ruku. „Dovolte mi pomoct vám nahoru.“

Přijala jsem její ruku a ona mě navedla, jak se dostat na toho nádherného černého koně. Jakmile byla také nahoře, mlaskla na koně a vydaly jsme se vpřed.

„Slečno Carlinová?“

„Ano?“

„Možná byste se chtěla chytit.“

Položila jsem obě ruce na její pas a jemně se k ní přitiskla. Nebyla jsem ohledně žen stydlivá, ale takhle překrásná cizinka mě znervózňovala.

„Rozhodně nejste to, co jsem čekala,“ pronesla jsem tiše, zatímco jsme jely vzhůru po příkré prašné cestě. Na horizontu zazářil blesk a já zavřískla a pevněji ji sevřela. Nezdálo se, že by jí to vadilo.

„A co jste čekala, slečno Carlinová?“

„Nevím.“ Nehodlala jsem jí říct, co jsem si doopravdy myslela.

„Velkého, silného pohledného kovboje?“ zeptala se.

„Ani ne, jen…ne vás.“

„Měla bych to brát jako urážku?“

„Ne, to vůbec ne.“

Seděly jsme v tichosti pět minut, než znovu promluvila. „Už to není moc daleko. Lila nerada běhá ve tmě, takže si dává načas.“

„Nemám to Lile za zlé. Je tu pěkná tma. Omlouvám se, že jste mě musela přijet zachránit.“

„To není problém. A není to poprvé.“

„Stejně, omlouvám se.“

Když jsme konečně dojely k chatě, pršelo. Ashley mi pomohla z koně a dovedla mě ke dveřím.

„Můžete přijít ráno a podepsat nějaké papíry. Tady máte klíče.“ Podala mi klíče a otevřela mi prosklené dveře. „Ráno tu bylo uklizeno. Všechno prádlo je čerstvě vyprané a nádobí umyté. Pokud budete něco potřebovat, naprosto cokoliv, zavolejte mi. Moje číslo je vedle telefonu.“

„Děkuji vám,“ pravila jsem, když se otočila k odchodu.

„Nemáte zač,“ odvětila, aniž by se ohlédla. Nasedla na svého koně a začala odjíždět.

„Ach a Ashley?“

Zastavila se a obrátila Lilu.

„Vážně se mi nelíbí velcí, silní, pohlední kovbojové.“

Usmála se. „Ani mě ne.“

Nevím, proč jsem cítila potřebu jí to říct, ale udělala jsem to a byla jsem překvapena její odpovědí. Překvapená a z nějakého důvodu šťastná.

„Dobrou noc, slečno Carlinová.“

„Dobrou.“

Ona a Lila zmizely v temnotě a já si povzdechla.

„Rozhodně ne Bigfoot,“ řekla jsem si tiše pro sebe.

„Páni! Nejdřív večeře a teď snídaně? Nebudeš schopná donutit mě odejít.“

Přidejte k tomu ten festival tulení v noci a to, že mě přikryla, když v sedm ráno vstala.

„Vážně to nic není, jen omelety,“ prohlásila nonšalantně. Došla jsem zezadu k ní ke sporáku.

„Mohl by to být toust a pořád by to bylo něco,“ řekla jsem měkce, přes její rameno.

Neodpověděla, ale spatřila jsem, jak se usmívá, ve skle dvířek mikrovlnky nad sporákem.

„Díky, že jsi mi tu dovolila zůstat na noc. Pravděpodobně bych nezamhouřila oka, kdybych byla sama ve své chatě.“

„Nemáš zač. Bylo to to nejmenší, co jsem mohla udělat.“ Její tón se změnil a zdála se být rozrušená.

„Víš, že to nebyla tvoje chyba, že jsem spadla, že jo?“

„Dokud jsi tady nahoře, zodpovídám za tebe,“ pronesla a obrátila se čelem ke mně. Tehdy jsem spatřila, že je opravdu rozrušená.

„Byla to naprosto moje chyba, Ashley. Já jsem vyšilovala.“

„Na tom nesejde. V první řadě jsme tam nahoře vůbec za tmy neměly být.“ Otočila se zpátky ke sporáku a pokračovala v přípravě omelet.

„Sejde na tom. Nedávej si za vinu něco, co jsi nemohla ovlivnit. Jsem velká holka. Dokážu přiznat, že to byla moje chyba. Zachránila jsi mi život. To je jediné, na čem si můžeš připsat zásluhy. Jasné?“

„Jasné.“

Slyšela jsem, jak popotahuje a když jsem se k ní přiblížila, všimla jsem si, že pláče.

„Jsi v pořádku, Ashley?“ zeptala jsem se a položila ji ruku na rameno.

„Cože? Jo. To jen ta cibule, co jsem dala do těch omelet.“ Otřela si oči rukávem a vypnula sporák.

„Běž si sednout. Je to hotové.“

Jídlo bylo skvělé, jak jinak. Ashley byla skvělá kuchařka. Jedly jsme převážně v tichosti, i když poznamenala, jak krásná je tahle hora na podzim. Bylo to poprvé, co jsem ji o ní slyšela mluvit a bylo očividné, že to tu miluje. Mohla bych naslouchat jejímu hlasu hodiny.

Když jsem oplachovala svůj talíř, došlo mi, že v těch omeletách žádná cibule nebyla.

Po snídani jsem následovala Ashley ven do stáje. Měla nějaké každodenní povinnosti a já jí nabídla, že jí pomohu. Řekla jsem, že je to to nejmenší, co můžu udělat po tom, co mi uvařila večeři a připravila snídani. A držela mě celou noc, pomyslela jsem si. Ale ve skutečnosti jsem chtěla jen být v její blízkosti.

Vybraly jsme starou slámu, a zatímco ona přinášela dovnitř nové balíky, já si dala přestávku. Stála jsem v rohu, upíjela ze své láhve s vodou a pozorovala ji. To nebylo nic nového. Zbožňovala jsem jen sedět a sledovat ji při práci. Ve stáji bylo teplo, takže si sundala svou flanelovku a uvázala si ji kolem pasu. Její černý top jí tak dobře seděl a já obdivovala způsob, jakým se jí napínaly svaly na pažích, když rozhazovala vidlemi novou slámu.

„Jako dítě jsem tu trávila každé léto,“ pravila, aniž by přestala pracovat nebo se podívala mým směrem. „Moji prarodiče vlastnili tohle místo a já si vzpomínám, jak jsem žadonila, aby mě tu nechali bydlet s nimi. Řekla jsem dědovi, že jednou to tu po něm chci převzít, abych odtud nikdy nemusela odejít. Každý následující den mě naučil něco nového, od výměny žárovky, po opravu motoru. Byla jsem jako houba nasávající jakýkoliv kousek vědění, co jsem mohla. Dokonce jsem začala pít kávu jako on, s trochou smetany, spoustou cukru a namáčet si do ní toust. Jen zřídka kdy jsem se od dědy hnula a babička mi začala říkat jeho malý zástupce.“ Konečně přestala se svou činností a já spatřila, jak se jí úsměv rozlil po tváři.

„Zástupce?“

„Jo, zástupce. Děda byl třicet let šerifem v Green County. Tohle místo otevřeli, až když odešel do důchodu.“ Odložila vidle a začala rozhazovat slámu rukama. Připojila jsem se k ní a ona pokračovala. „Nicméně jsem zestárla a tahle hora čím dál více scházela z mé mysli. Mezitím jsem odmaturovala a rozhodla se kráčet v šlépějích dědy, táty a bratra, takže jsem se zapsala na policejní akademii.“

„Tys byla policistka?“ zeptala jsem se tak nějak překvapeně.

„Dva roky jsem byla strážnicí a detektivkou další dva.“

„Takže co, prostě jsi dala výpověď? Co se stalo?“

Postavila se a oprášila si ruce. „Ano, prostě jsem skončila a pak jsem přišla sem.“

S mluvením očividně skončila, protože vyšla za stáje. Seděla jsem tam na balíku slámy s očima zavřenýma a snažila si představit Ashley v policejní uniformě. Ten obraz mi neseděl. Dokázala jsem si ji nicméně vyobrazit jako detektivku řešící zločiny a nakopávající zadky. Zahihňala jsem se své bláznivé představivosti. Otevřela jsem oči a našla pobavenou Ashley opírající se o dveře do stáje.

„Nepřestávej kvůli mně s ničím, co jsi právě dělala. Pokračuj, prosím.“

Vyšpulila jsem ret a moje tváře nepochybně nabraly tmavě růžový odstín. „Ne, to je v pořádku.“ Vstala jsem z balíku slámy a jak jsem kráčela kolem ní, sledovala mě svýma očima.

Jakmile byly Lila a její velká sestra Rosy zpátky ve svých čistých stájích, zamířily jsme zpátky do chaty. Pojedly jsme sendviče se sodovkou a pak vyšly na její zadní verandu. Na malé verandě byly jen dvě houpací židle a veranda sama byla přišpendlena k horskému srázu, držena jen čtyřmi dřevěnými podpěrami. Naklonila jsem se přes zábradlí a vychutnávala si výhled. Cítila jsem ji blízko za sebou; proklouzla svýma rukama kolem mých boků a pomalu si mě k sobě přitáhla.

„Vážně, ale vážně bych ti nerada musela zase zachraňovat život, takže, prosím, nenakláněj se takhle přes to zábradlí.“ Neměla se k tomu, aby mě rychle pustila a já se nehodlala vymanit z jejího sevření.

„Cokoliv řeknete, strážnice.“

A prostě jen tak mě pustila a zašla zpátky do chaty.

Bylo to něčím, co jsem řekla?

Posadila jsem se do jedné houpací židle právě ve chvíli, kdy vkročila zpátky na verandu. Hershey byl tentokrát s ní a lehl si vedle mne.

„Jsi na řadě,“ pravila, zatímco si sedala do druhé houpací židle.

„Na řadě?“

„Chci slyšet o tobě.“ Leštila jablko útěrkou na nádobí a pak mi ho nabídla. Zavrtěla jsem hlavou.

„Vážně toho není moc, co říct.“ Bylo toho hodně k řečení. Jen jsem o tom nechtěla mluvit.

„O tom pochybuji,“ řekla a zahryzla se do jablka.

Vstala jsem a přešla k zábradlí, dávala jsem si pozor, abych se přes něj nenakláněla, ani se ho nedotýkala. Zkřížila jsem si ruce na hrudi.

„Co kdybychom začaly tím, odkud jsi?“

„Vyrostla jsem v Connecticutu s dvěma velice přísnými, pánovitými a bohatými rodiči, kteří mi v podstatě koupili vstupenku na Yale. Jednoho dne jsem si uvědomila, že už dál nemůžu žít podle jejich představ a odešla jsem. Přestěhovala jsem se se svou kamarádkou do Chicaga a nikdy se neohlédla. Chicago pro mě bylo úžasné. Být svou vlastní paní, žádný tlak, žádná zodpovědnost, žádné noční telefonáty od mé matky, ve kterých by mi sdělovala, jakým jsem pro ni zklamáním - bylo to pro mě jako zjevení. Stýská se mi po těch dnech.“

„Kdy jsi začala se psaním?“

„Když jsem byla malá. Psala jsem o všem od motýlů, přes zmrzlinu, po svou nejlepší kamarádku. Bylo to tak přirozené vzít tužku a vypsat své pocity nebo popsat své okolí, vážně cokoliv.“

„A kdy se z toho stal víc než koníček?“

„Psala jsem blog o našich večerech ve městě, paření v klubech, bavení se a tak. Přitáhlo to spoustu pozornosti a nakonec mě kontaktovala místní internetová stránka, abych pro ně psala jeden ze sloupků. Dělala jsem to pár let, než jsem dostala práci v Chicago Sun-Times. Od té doby pro ně píši.“

„A sem si přišla proč, najít nějakou inspiraci?“

„Ne.“

„Tak proč?“

„Zamilovala jsem se, bylo mi zlomeno srdce a nervově jsem se zhroutila.“

„To je to, o čem teď píšeš?“

„Ne. Píši o tomhle místě, kráse, úžasu, životě.“

„Takže jsi nějakou inspiraci našla?“

„Našla. Je bláznivé, jak můžeš někdy najít něco tak úžasného, když to vůbec nehledáš, ani neočekáváš.“

„Myslím, že se tomu říká šťastná náhoda.“

„Já tomu prostě říkám štěstí a to už jsem nějakou dobu neměla, takže si to opravdu užívám.“

„No, chtěla by ses projít a najít něco dalšího pro radost?“

„Chtěla.“

2B

Vydaly jsem se po stejné cestě jako včera. Tentokrát si nesla rybářský prut a malý modrý kbelík. Stejně tak měla batoh a já se jí zeptala, jestli nepotřebuje pomoct, ale odmítla.

„Měla bys vědět, že opravdu nerada rybařím,“ řekla jsem.

„To je v pohodě. Můžeš jen sedět a psát.“

„Nevzala jsem si nic na psaní.“

„Jsem si celkem jistá, že budeš moct použít něco z batohu.“

„Ty v něm máš opravdu úplně všechno, že jo?“

„V horách musíš být připravená.“

Než abychom pokračovaly tam, kde jsem předchozího večera spadla, uhnuly jsme na velice úzkou cestu lemovanou nízkými stromy a křovím. Netrvalo dlouho, než jsme dorazily k říčce. Byla asi šest metrů široká a v ní byly roztroušené kameny, jako by se čekalo, že se po nich bude chodit na druhou stranu. Mech pokrýval většinu velkých kamenů a slunce prosvítající skrz stromy učinilo pár míst zeleně světlejšími. Říčka se vlévala do širší a hlubší nádrže, než se zase zúžila a pokračovala v toku.

Stoupla jsem si na holý a plochý kámen a vstřebávala krásu, která mě obklopovala.

„Dokáži pochopit, proč by ses nikdy nechtěla vrátit do města. Abys mohla vidět tohle každý den. Kamkoliv půjdeš, každý krok, každé otočení se, je tu krása, neposkvrněná a nedotčená nádhera. Nutí mě to dumat nad historií a nad tím, kolik lidí prošlo těmito cestami, kolik lidí rybařilo v těchhle bystřinách a ohromuje mne, že je to pořád tady a nikdy to nebylo nijak upraveno nebo zničeno. Je to neuvěřitelné.“

„Líbí se mi, jak přemýšlíš,“ pronesla.

Začervenala jsem se. „Ještě nikdy mi nikdo nic takového neřekl.“

„Tak to je ostuda.“ Vypadala vážně.

Obě jsme tam stály a upřeně hleděly jedna na druhou a já si nemohla pomoct a musela se usmát. Zareagovala vlastním úsměvem.

„Každopádně,“ pronesla, „jdu támhle nahodit.“

„Fajn. Já prostě zůstanu tady na tomhle hezkém plochém kameni.“

Vytáhla ze svého ruksaku blok a pero a podala mi to.

„Zůstaň tady. Nikde se netoulej. Myslela jsem to vážně s tím, že ti nechci znovu zachraňovat život.“

„Bez tebe nikam nepůjdu. Slibuji.“

„Dobře.“

Posadila jsem se na kámen a pozorovala, jak kráčí ke břehu říčky. Hershey zůstal u mě a mě zajímalo, jestli to tak měli dohodnuté. Vážně nevěřila, že se budu držet dál od potíží.

„Vypadá to, že jsme zůstali sami, jen my dva. Nějaké nápady, o čem bych mohla psát?“ zeptala jsem se Hersheyho. Pohlédl na mne, na chvíli obrátil hlavu Ashleyiným směrem a pak zpátky na mne.

„Výborný nápad!“ Pohnul se ke mně a olízl mi tvář, zatímco jsem ho drbala za ušima. „Hodný kluk!“

Po asi hodině mě začala bolet ruka. Popravdě jsem rukou nic nepsala už roky. Hershey a já jsme sešli k Ashley. Vzhledem k množství ryb v jejím kbelíku měla úspěšný den.

„Necháš v té řece vůbec nějaké ryby?“

„Jasně. Nechám tam ty malé. Příště až sem zajdu, budou mít správnou velikost.“

„Co je to za ryby?“

„Pstruh potoční. Velice chutný. Hádám, že mě budeš muset nechat uvařit ti dneska zase večeři. Nechceš o to přijít.“

„Hádám, že nechám.“

Zase jsme tam stály a předváděly tu věc s usmíváním a upřenými pohledy. Nakonec jsme byly vyrušeny Hersheyim. Dvakrát vyštěkl a pak vešel do vody před Ashley. Vzhlédla jsem a hned uviděla, na co to štěká.

„Znovu ne.“

„Spencer, už jsem ti říkala, že tě nebude obtěžovat, pokud nebudeš obtěžovat jeho. Prostě ho ignoruj.“

Já vím, že říkala, že jsou neškodní, ale byl to medvěd a medvědi mě pekelně děsili.

„Pojďme prostě odtud.“ Zase jsem začala vyšilovat.

„Spencer, přišel se sem pravděpodobně jen napít vody. Nestará se o nás.“

„Jak to víš? Ptala ses ho?“

Zasmála se. „Potkáváme se tu pořád. Popravdě jsem ho krmila z ruky lesními plody. Jedí lesní plody, Spencer, ne lidi.“

Stála přede mnou a snažila se mi zakrýt výhled, ale já toho medvěda stále viděla a když skočil do vody a pohnul se směrem k nám, zpanikařila jsem. Podpadkem jsem uvízla na kameni a pozadu spadla do říčky. Naštěstí tam, kde jsem přistála, bylo velice mělko. Bylo mi tak trapně, obzvláště při pohledu na Ashley, která se snažila nesmát.

„To se ti stane, když mě nebudeš poslouchat.“

Konečně se poddala zahihňání, které zadržovala.

„Dívej.“ Uhnula stranou a já spatřila nejbláznivější věc, jakou jsem kdy viděla. Hershey v kruhu honil medvěda.

„To si…hrají?“

„Jo. Ten velký strašlivý medvěd je neškodné, hravé medvídě. Jmenuje se Blacky.“

„Má jméno? Kdo mu ho dal?“

„Hershey ho pojmenoval.“

„Jo jasně. To dává smysl. Můžeš mi pomoct vstát?“

Natáhla ke mně ruku a já ji uchopila, ale než mě mohla vytáhnout, já ji stáhla dolů do vody.

„To se ti stane, když si ze mě budeš dělat srandu.“

„To nebylo vůůůbec hezké, Spencer.“

Pokusila se zvednout a já ji stáhla zpátky. Tentokrát přistála na boku a téměř na mně. Držela jsem se povětšinou nad vodou tím, že jsem se opírala o lokty; ona byla na boku na stejné úrovni jako já. A byla tak blízko, příliš blízko, než abych se o nic nepokusila, Než měla šanci zareagovat, naklonila jsem se k ní a přitiskla své rty na její. Neopětovala mi polibek, ani se nehnula a já myslela, že se hodlá odtáhnout, ale neodtáhla. Přesunula svou ruku zezadu mé hlavy a rychle prohloubila náš polibek. Toužila jsem po tomhle týdny, od prvního dne, kdy jsme se setkaly, pokud bych byla upřímná. Nezáleželo na tom, že spočíváme na svých loktech v ledově studené vodě: moje tělo bylo rozžhavené a srdce mi uhánělo o závod.

Neměla jsem čas zareagovat, než jsem byla přitlačena na záda. Přesunula se na mne, její ruka za mou hlavou mi ji udržovala nad vodou a její koleno se tisklo mezi mé nohy. Cítila jsem tolik věcí najednou a nedokázala jsem dostat dost ani z jedné z nich. Ashley úžasně líbala a když se její jazyk střetl s mým, bez pochyb jsem věděla, že nikdy nebudu chtít políbit jinou lidskou bytost. Ta myšlenka mě vyděsila, ale nenechala jsem se jí zastavit. Moje ruce přejížděly po jejích bedrech a bocích, ale ona přestala a odtáhla své rty od mých.

„Pořád se bojíš?“ zeptala se. Byla pořád tak blízko a já tak hrozně toužila znovu se zmocnit jejích rtů.

„Ne.“

„Můžu cítit, jak ti bije srdce. Tak rychle.“

„To není kvůli tomu medvědovi, Ashley.“

Shlédla na mne svýma nádhernýma, přesto vážnýma očima.

„Měly bychom jít. Mám kýbl plný ryb na očištění a uvaření.“

Sklouzla ze mne a odcházela pryč, zanechávajíc mě v ledové vody, v zimě a zmatku. Vážně jsem si ani nevšimla, jak chladno mi je, dokud jsem nevstala z té říčky. Černý medvěd byl pryč a Hershey ležel v trávě a lízal si své packy.

„To si ze mne děláte srandu?“ pronesla Ashley, zatímco pozvedla modrý kbelík.

„Co se děje?“

„Ryby jsou pryč.“ Otočila kyblík vzhůru nohama.

„Jak?“

„Blacky!“

Rychle se otočila k Hersheymu a střelila po něm pohledem. „Tys ho nechal sníst naše ryby?“

Hershey jednou rychle štěknul, jako by odpovídal a já se rozesmála.

„Hádám, že dnes večer si nedáme žádné chutné pstruhy,“ řekla jsem.

„Asi ne.“ Byla zklamaná.

„Jedí jen lesní plody, co?“

Tentokrát střelila pohledem po mně. Jejda!

Naše cesta zpátky do chaty byla tichá. Nemohla jsem přestat myslet na ten polibek. A stejně tak jsem nemohla přestat přemýšlet o tom, jak se pak chovala divně. Zase. Udělala bych v podstatě cokoliv, abych se jí dostala do hlavy.

„Koupila jsem nějaké věci na polévku. Mohla bych pro jednou uvařit večeři já tobě,“ pravila jsem, konečně porušujíc ticho.

„To zní skvěle, Spencer.“

„Fajn, tak tedy polévka.“

Zbytek cesty proběhl v tichu, zase jednou. Bylo bláznivé, jak příjemné to ticho bylo, když jsem byla s ní. Začala jsem si zvykat na to, že mluví jen výjimečně. Zatímco nás tiše vedla zpátky, v hlavě jsem pracovala na plánu, jak ji přimět, aby se mnou strávila noc. Chtěla jsem být s ní víc, než cokoliv a pokud strávíme noc zase jen tím, že se budeme navzájem držet, budu s tím spokojená.

Ashley se odešla vysprchovat do své chaty a já udělala to samé. Po tom, co jsem se oblékla a poklidila chatu, jsem začala připravovat večeři. Ukázala se, právě když jsem do hrnce přidávala poslední ingredienci.

„Večeře by měla být brzy. Udělej si pohodlí.“

„Doufám, že ti nevadí, že se Hershey přidal. Myslím, že si tě dost oblíbil.“

„Nevadí mi to a ten pocit je vzájemný.“

Usmála se a její nos předvedl to nakrčení. Neumím popsat, jak moc jsem ji v tu chvíli chtěla políbit.

Nebyla jsem nejlepší kuchařka, ale zdálo se, že Ashley je spokojená s mým hovězím vývarem se zeleninou. Dojedla velkou misku, kterou jsem jí dala a poděkovala mi za skvělé jídlo. Nebyla jsem si jistá, jestli jí to opravdu chutnalo nebo byla jenom milá. Později jsem si sedly venku na verandě a dopřály si pár piv.

„Pamatuješ si na ten den, kdy jsem ti přišla opravit kapající kohoutek?“ zeptala se.

„Pamatuji. Bylo to druhého dne, co jsem tu byla.“

„Zpočátku jsem si myslela, že jsi bohatá, namyšlená holka z města.“

„Já vím, že ano,“ zasmála jsem se.

Seděla jsem se svým notebookem a snažila se najít správná slova, což by v tuhle chvíli byla jakákoliv slova. Hodiny na zdi nepřestávaly tikat, cvrčci nehodlali zatraceně sklapnout a pak tu byl ten kapající kohoutek. Neměla jsem daleko k tomu, abych se zbláznila. Zprudka jsem zabouchla notebook a vyšla ven. Slunce právě zapadlo a hmyz jel na plné pecky. Nevěděla jsem, proč jsem se nechala od Katie přemluvit, abych jela sem nahoru. Byla jsem tu jenom den a už jsem byla odhodlaná odjet.

Zavolala jsem Katie a dostala se do její hlasové schránky. „Zarezervuj mi lístek z téhle pekelné díry jako první věc ráno. Nemůžu uvěřit tomu, že jsem se od tebe nechala přemluvit, abych sem jela.“

Posadila jsem se a položila si hlavu do dlaní. Věděla jsem, že přeháním a okamžitě se cítila špatně za zanechání té zprávy.

„Hodláte se odhlásit dřív, slečno Carlinová?“

Chytla jsem se polekaně za hruď.

„Omlouvám se. Nechtěla jsem vás vyděsit,“ pronesla Ashley z koňského sedla.

„Na půlnoční vyjížďce?“

„No, není tak docela půlnoc, ale ano.“

„Omlouvám se, že jste to slyšela. Já jen…“ zavrtěla jsem nad sebou hlavou. Cítila jsem se ještě hůř, že to zaslechla.

„Jen máte špatný den?“ dokončila to.

„To spíš špatný rok!“

„Myslím, že každý jeden takový v životě zažijeme. Někdy dva.“

„Předpokládám, že ano.“

„No, doufám, že vaše noc bude lepší, než byl ten den. Dobrou noc, slečno Carlinová.“ Pokynula směrem ke mně svým kloboukem a já se zachichotala.

„Dobrou noc, Ashley.“

Přemýšlela jsem o Ashley, jak jsem tak ležela v posteli a zírala ven z otevřeného okna. Byla neobyčejně nádherná, to bylo zřejmé, ale byla stejně tak milá. Mohla vzít mé skuhrání jako urážku, ale neučinila tak. Bylo na ní něco, něco, co mě přimělo chtít s ní mluvit víc, něco, co mě k ní táhlo.

Rozhodla jsem se, že dám Úkrytu v podhůří druhou šanci.

Spala jsem opravdu dobře, což mě překvapilo a já se probudila s potřebou něco napsat. Usadila jsem se ke svému notebooku, milión slov jen čekalo, aby byly přeneseny na obrazovku, ale moje prsty se nehýbaly. Nemohla jsem přemýšlet. Nepřestávala jsem vidět Ashley, jak mi kyne kloboukem. Povzdechla jsem si a promnula si spánky, což jsem dělávala často, když jsem se snažila soustředit. Snažila jsem se vytěsnit představu Ashley, tikající hodiny, šveholící ptáky, kapající kohoutek, všechno, ale nefungovalo to. Potřebovala jsem trochu čerstvého vzduchu.

Bylo lehce po poledni a už se oteplilo. Posadila jsem se do houpací židle a usrkávala trochu limonády. Dole na štěrkové cestě jsem mohla vidět Ashleyinu chatu a byla jsem v pokušení sejít tam dolů a pozdravit ji. Zvedla jsem se z křesla právě, když se odnikud objevil pes a vybíhal po schodech ke mně.

„Hershey!“ zaslechla jsem od té cesty. Byla to Ashley. „Hershey!“ zaječela tentokrát hlasitěji.

Konečně se objevila ve výhledu a já se téměř neovládla. Nevzpomínala jsem si, kdy na mě měl naposled někdo takový vliv. Moje srdce najednou uhánělo jako splašené a já byla lehce nervózní. Byla tak překrásná.

„Dobré ráno, slečno Carlinová,“ pronesla. Její hlas byl chraptivý a neskutečně sexy, jak jsem si v tu chvíli uvědomila.

„Dobré ráno. Mohla byste mi, prosím, říkat Spencer?“

Přikývla. „Jistě.“

„Tohle je…Hershey?“ zeptala jsem se, hledíc dolů na psa na své verandě.

„Ano, omlouvám se. Obvykle takhle neutíká.“

„To je v pořádku. Je nádherný.“

„Díky. Je to skvělý pes.“

„Popravdě jsem se ti chystala zavolat. Mám tu kapající kohoutek. Je tu někdo, koho bys mohla sehnat, aby to spravil?“

„Jasně. Nech mě se na to mrknout.“

Následovala mě do kuchyně a zkontrolovala kohoutek.

„Není to tak špatné, jak jsem čekala. Jsi si jistá, že kape?“

„Ano, je to dost otravné.“ Zrovna v tu chvíli voda skápla a já poukázala ke dřezu.

„Vidíš?!“

„Je mi líto, ale nic jsem neslyšela.“

„Hele, já vím, že o moc nejde, ale potřebuji naprosté ticho.“

„Tady nahoře je ticha, kolik si jen přeješ.“

„Já vím. Omlouvám se, že otravuji. To jen, že jsem spisovatelka a to kapání je jako přejíždění nehty po tabuli. Nemůžu se soustředit.“

„To není problém. Můžu to spravit. Jen si musím dojít pro nářadí.“

„Ty…to hodláš spravit?“

„Kdo jiný by to měl spravit? Nikdo jiný tady nahoře není.“

Na tohle jsem se jí potřebovala zeptat. Neviděla jsem nikoho jiného než Ashley, od chvíle, co jsem dorazila.

O půl hodiny později jsem zase seděla na verandě, když vyšla ven a řekla mi, že je to spravené.

„Děkuji, Ashley.“

„Nemáš zač, Spencer,“ odvětila. Kráčela ze schodů a když došla na ten poslední, otočila se ke mně. „Doufám, že ti nevadí, že to řeknu, ale možná to není kapající kohoutek nebo jakýkoliv jiný zvuk, co tě odrazuje od psaní. Jdi na procházku, pročisti si hlavu a možná, že najdeš nějakou inspiraci.“

Nevěděla jsem, jak odpovědět, ale věděla jsem, že má pravdu.

„Ach a pokud půjdeš na procházku, jdi na západ a vezmi s sebou Hersheyho. Usmála se, pokývla mi a pak odkráčela ke své chatě.

„Páni!“ Bylo to jediné slovo, kterým jsem ji v tu chvíli dokázala popsat. Hershey musel souhlasit; krátce štěknul a pak odběhl za ní.

Po tomhle jsem nacházela každý důvod, abych Ashley dostala sem. Od vrzajících prosklených dveří, přes rozbitou klimatizaci, až po shnilý kus dřeva na markýze verandy, které vypadalo nebezpečně a bylo třeba ho vyměnit. Nikdy jsme doopravdy ‚nemluvily‘: jen jsme probraly problém a ona ho opravila a pak odešla. Hershey na druhou stranu se mnou trávil trochu víc času. Nerozuměla jsem Ashley; byla úplně jiná než jakákoliv žena, kterou jsem kdy znala.

Zvedla se ze svého houpací židle a já věděla, co se chystá říct. Natáhla jsem se po její ruce. „Zůstaň, prosím.“

„Ještě jsem se ti neomrzela?“

Zavrtěla jsem hlavou. „A vím jistě, že do půlnoci běží opakování Bonanzy. Udělám nějaký popcorn.“

Rozesmála se. „Jak bych mohla odmítnout? Bonanza a popcorn.“

O pár hodin později jsme ležely v mé posteli. Ashley ležela na zádech a podřimovala, Bonanza stále běžela na obrazovce na druhé straně místnosti. Popadla jsem ovladač a vypnula to. Měsíc jasně zářil skrz okno a já si nemohla pomoct a jen jsem tam ležela a fascinovaně zírala na ženu ležící vedle mne.

„Spencer?“ zašeptala.

„Jo?“

„Přečteš mi něco, cos napsala?“

„Jistě.“

Natáhla jsem se po svém bloku, který ležel na nočním stolku. Převalila se na bok, takže byla tváří ke mně. Její oči byly zavřené.

„Je závanem čerstvého vzduchu jako vítr v horách. Vdechuji ji, klid mne zaplavuje. Její oduševnělé oči jsou tmavé, ale plné života, jako oheň za studené zimní noci. Hovoří jako kniha, od které se nedokážete odtrhnout, užívajíc si každého slova, představujíc si každý pohled a zvuk. Ona…“

Vzala mi blok z rukou a v okamžiku byly její rty na mých. Byla jsem překvapená, to je třeba říct, ale ne zaskočená natolik, abych nezareagovala. Zasténala jsem, když se její jazyk dostal do mých úst a střetl se s mým. Její ruka vyjela po mé noze k mému břichu a mé srdce mělo pocit, že se rozskočí z toho, jak rychle tluče. Obrátila jsem ji na záda a vklouzla na ni. Čekala jsem na tuhle chvíli tak dlouho, že jsem to nechtěla zničit tím, že bych něco uspěchala. Strávily jsme chvíli tím, že jsme hleděly jedna druhé do očí, jako bychom se navzájem ptaly, jestli jsme si jisté, že to chceme. Odpověděla mi tím, že vzala mé tváře do dlaní a přitáhla si mě zpátky k sobě.

Ten pocit jen z toho, že jsem ji líbala, se nepodobal ničemu, co jsem kdy zažila. Chtěla jsem ji. Chtěla jsem si ji vzít přímo tam, ale také jsem na to chtěla jít pomalu. Chtěla jsem ji přimět, aby cítila všechno, co já. Chtěla jsem prozkoumat svými ústy každý centimetr jejího těla, abych si zapamatovala ten pocit a chuť její kůže pro případ, že by tohle bylo jedinkrát, co jí budu takhle blízko. Moje rty opustily její a pomalu se přesunuly k jejímu krku, celou cestu zapojujíc můj jazyk. Její ruce se přesunuly na má bedra. Nadzvedla mé tričko a když jsem ji ucítila na své holé kůži, zaklenula jsem se do ní, sála a lehce ji kousala. Zasténala a bylo to tak rajcovní, že už jsem se nemohla držet zpátky. Sklouzla jsem dolů po jejím těle a nadzvedla její tričko. Zalapání uniklo z mých rtů, ale ne kvůli jejím dokonale vypracovaným břišním svalům, ale kvůli dvěma velice zřetelným kulatým jizvám na nich. Dvěma kulatým jizvám, které byly od kulek. Ashley byla postřelena.

3

Seděla jsem na okraji své postele s hlavou v dlaních.

Ashley byla pryč.

Její reakce, na mou reakci při objevení jejích jizev, byla utéct z pokoje tak rychle, jak jen byla schopna. Snažila jsem se ji zastavit; prosila jsem ji, ať zůstane, ale odešla.

Nevěděla jsem, co dělat dál.

Očividně byly ty jizvy od kulek. Zřejmě k tomu došlo v práci. Nebo možná ne - já nevím. Co bylo ale naprosto zřejmé, že o tom nechce mluvit. A náhle mi přišlo očividné, co bych měla dělat.

Zaklepala jsem na její dveře. Po třetím pokusu bez odpovědi jsem zamířila zpátky k sobě. Házela jsem sebou a převalovala se hodinu, než jsem si uvědomila, že vůbec neusnu. Jak jsem byla na cestě do kuchyně pro něco k zakousnutí, zaslechla jsem něco z okna a pak nějaké zaškrábání na mé přední dveře. Srdce mi sebou trhlo. Popadla jsem nůž ze dřezu a pak si lehla na podlahu. Doufala jsem, že ať je to, co je to, že to prostě odejde. Když to něco začalo štěkat, odložila jsem nůž a rozeběhla se ke dveřím.

Byl to Hershey.

Znovu zaštěkal a pak se rozeběhl směrem k cestě. Bez uvažování jsem seběhla schody a následovala ho. Jakmile jsem byla na cestě, uviděla jsem Hersheyho, jak na mě čeká. Jakmile jsem se k němu přiblížila, dal se zase do pohybu. Naštěstí byl měsíc velký a jasný, ale stejně bylo těžké vidět, kam to jdeme. Vytěsnila jsem svůj strach z medvědů a všeho dalšího, co by tam venku mohlo být, daleko ze své mysli. Věděla jsem, že Ashley je tady venku. Věděla jsem, že mě Hershey bere k ní. Prostě jsem to věděla.

Hershey mě dovedl k té bystřině. Ashley jsem spatřila hned. Seděla na tom plochém kameni, na kterém jsem byla předchozího dne. Její nohy visely přes okraj, chodidla ponořená do chladného proudu, hlava sklopená.

„Ashley?“ pronesla jsem měkce. Nezareagovala ani, když jsem to zopakovala. Vylezla jsem na ten kámen a posadila se vedle ní. Nepohnula se. „Ashley, jsi v pořádku?“

„Omluvám se, že jsem takhle utekla,“ pravila, aniž by vzhlédla.

„To je v pořádku. Chápu to. Nemusíš o tom mluvit.“ Položila jsem svou ruku na její a ona ke mně vzhlédla. Její oči se topily v slzách a měsíc poskytoval právě tolik světla, abych viděla, že na jejích tvářích jsou červené skvrny. Má ruka se naprosto přirozeně natáhla. Setřela jsem nové slzy na jejích tvářích svým palcem. „Je těžké mluvit o své minulosti a já o ní nemluvila už tak dlouho. Ani nevím, kde začít.“

„Co kdybys začala tím, jak jsi byla postřelena?“ zeptala jsem se jí váhavě.

Doufala jsem, že jsem nezašla moc daleko, ale obě jsem věděly, že to mám na mysli. Vzhlédla k nebi a projela si prsty vlasy, než vydala dlouhý povzdech.

„Byla jsem detektivkou něco málo přes rok, když se to stalo.“ Její oči zůstaly upřené vzhůru. Nepodívala se na mne. Znovu jsem se natáhla po její ruce a nechala mě ji držet. „Pracovala jsem na případu. Šlo o chlapa, který unášel a sexuálně napadal středoškolačky. Nechal je jít, když ho unavily a pak si našel jinou. Vždycky nosil masku. Nikdy nemluvil. Ale udělal chybu s jednou holkou. Nezakryl si tetování na pravém předloktí.“

„Už byl v našem systému za obvinění z menšího napadení. Naše záznamy ukazovaly identické tetování. Dostali jsme soudní povolení a prohledali mu dům a práci, ale nic jsme nenašli. Měl alibi na všechny doby, kdy se ty holky ztratily, takže jsme ho museli nechat jít.“

„Nemohla jsem to akceptovat. Věděla jsem, že to byl on. Prostě věděla. Takže jsem ho nemohla nechat být.“

„I s těmi nejdrobnějšími vodítky jsem po něm šla. Byla jsem schopná vymámit povolení a přitáhnout ho na stanici při každé příležitosti, jakou jsem dostala. Došlo to do situace, že podal stížnost kvůli obtěžování a já byla stažena z případu. Ale to mě nezastavilo. Začala jsem ho sledovat, věděla jsem, že ví, že ho sleduji, ale nezáleželo mi na tom. Chtěla jsem prostě, aby věděl, že ho nespouštím z očí. Takhle nemohl nikomu ublížit.“

Povzdechla si a vysmrkala se. Její tělo se začalo lehce chvět a já si ji přitáhla blíž.

„Bylo to ve čtvrtek večer. Pamatuji si všechno tak zřetelně. Právě jsem skončila čtrnáctihodinovou směnu a vešla do svého domu, abych tam našla svou přítelkyni Lisu na podlaze s rukou na své hrudi, snažící se zastavit krvácení. Byla postřelena. Okamžitě jsem přiběhla k ní a ona udělala pohyb směrem doleva. Tam seděl, na mém gauči. Pistoli měl položenou v klíně a upíjel ze sklenice vína. Mým prvním impulsem bylo vytáhnout svou zbraň a střelit ho do hlavy, ale musela jsem myslet na Lisu. Potřebovala mě. Zatímco jsem jí pomáhala tlačit na zranění, mluvila jsem s ním. Prosila jsem ho, abych mohla zavolat sanitku. Prosila jsem ho, aby odešel. Řekla jsem mu, že už ho nikdy nebudu obtěžovat, může odejít a nikdo po něm nepůjde. Řekla jsem, cokoliv jsem mohla, ale vzít mi život, nebo se o to alespoň pokusit, tak chtěl tu hru skončit.“ Vstal a vydal se ke mně. Vytáhla jsem pistoli, ale než jsem mohla vystřelit, měla jsem dvě kulky v břiše. Pamatuji si jeho slova, když šel ke mně.

„Díky za víno…a tvou ženu.“

„Olízl si rty a mrkl na mě, než vyšel ze dveří a nechal nás tam obě umřít.“

„Probudila jsem se o pár dní později v nemocnici. Lisa také přežila. Naštěstí náš soused zaslechl výstřely a zavolal policii. Po tom, co jsem si promluvila s Lisou, jsem zjistila, že se jí nedotkl. Pokusil se, ale příliš dobře se bránila, tak ji střelil. Chtěl ale, abych věřila, že to udělal. Chtěl, abych si to myslela, když jsem tam ležela a umírala. Myslel si, že mě zabil.“

„Vrátila jsem se do práce, jakmile jsem mohla obstojně chodit. Nenechali mě pracovat na tom případu, ale já na něm pracovala na vlastní pěst, zase. Byla jsem tak posedlá snahou vystopovat ho, že jsem nepřestávala pracovat. Nakonec mě Lisa opustila. Nevinila mě za to, co se stalo, ale vinila mě za to, že jsem se vykašlala na náš vztah. Nemohla a nechtěla zůstat se mnou a mou posedlostí.“

„Pak jsem se jednoho dne prostě rozhodla přestat hledat. Už jsem to nemohla dělat dál. Nejedla jsem ani nespala a když už jsem byla schopná dopřát si trochu spánku, měla jsem noční můry. Podívala jsem se do zrcadla a nepoznávala tu osobu, která tam na mne hleděla. Ztratila jsem tolik váhy a ztratila jsem sebe. Vzala jsem si dvouměsíční volno a snažila se poskládat si život zpátky dohromady. Zatímco jsem měla volno, udeřil znovu. A jako předtím se nesnažil zakrýt své tetování. Bylo to skoro, jako by se mi vysmíval nebo mě provokoval.“

„Kdyby nebylo mého dědy, byla bych vtažena zpátky do toho šílenství. Byl u mě na návštěvě, když mi to zavolali a stálo ho to všechny síly vymluvit mi, abych po něm šla. Řekl mi, že to musím nechat být. Musela jsem to nechat vyřešit někoho jiného. Měla jsem k tomu příliš blízko, abych dokázala uvažovat jasně. Chata byla stále obyvatelná a on mi podal svazek klíčů. Původně jsem počítala s tím, že tu zůstanu pár týdnů, ale…zamilovala jsem si znovu tuhle horu. Takže jsem dala výpověď a přestěhovala se sem. Trvalo nějakou chvíli dát tohle místo do kupy tak, jak bylo a během toho jsem se pomalu stávala tím člověkem, jakým jsem kdysi bývala.“

Zvedla se a vkráčela do říčky.

Bylo toho pro mě hodně ke vstřebání. Moje srdce se pro ni svíralo; mé paže bolestně toužily ji sevřít. Prošla si tolika věcmi a držela všechno v sobě zapečetěné takovou dobu.

Nevěděla jsem co říct, tak jsem neřekla nic. Čekala jsem, až bude pokračovat.

„Držela jsem to všechno v sobě tak dlouho, protože jsem už znovu nechtěla ztratit samu sebe kvůli ničemu a nikomu. Byla jsem tak šťastná tady nahoře sama, jen já a Hershey.“ Nečekala jsem od ní tahle slova a lhala bych, kdybych řekla, že nebolelo slyšet je. Ale bylo to pochopitelné. „Občas nalezneš něco tak úžasného, něco, co jsi nečekala,“ dodala, zatímco se otočila zpátky ke mně.

Stála tam v říčce, měsíční svit na ni dokonale dopadal a já si nemohla vzpomenout, že bych někdy viděla něco nebo někoho tak nádherného.

„Nech mě hádat, šťastná náhoda?“ otázala jsem se.

„Ne, prostě štěstí. A dlouhou dobu jsem žádné neměla, tak si to teď užívám.“

Stála přede mnou a já si ji přitáhla blíž, takže stála mezi mýma nohama. Moje paže ji svíraly pevně kolem zad a její hlava spočívala v záhybu mého krku.

„Je mi líto, že sis tím vším musela projít, Ashley. Nedokáži si představit, jak strašlivé to muselo být. Nepřekvapuje mě, že jsi to přečkala nebo že jsi zase našla sebe samu. Jsi tak silná a odvážná a úžasná.“

„Nelíbila by se ti ta Ashley, kterou jsem se stala. Byla děsivá.“

„Chytili někdy toho chlapa?“ Přikývla. „Ulevilo se ti vůbec nějak, když jsi to zjistila?“

„Trochu.“

„Děkuji ti, že jsi mi to řekla. Vím, že to pro tebe bylo těžké.“ Bylo očividné, že o tom dál nechce mluvit. A já nechtěla, aby na to myslela.

„Tahle hora…mě zachránila.“

„Jsem ráda, že jsi se sem vrátila. Jsem ráda, že jsem tě potkala. Nikdy dřív jsem nepotkala někoho jako ty. Nikdy dřív jsem nebyla s někým takhle propojená. Říkej tomu šťastná náhoda nebo prostě štěstí nebo jak chceš, ale nikdy jsem si neužívala trávení času s někým tolik jako s tebou. Být s tebou, být ti nablízku mne činí tak šťastnou.“

Sklopila hlavu a já ji pozvedla zpátky nahoru.

„Nejsem sama, kdo to tak cítí, že ne?“

Tentokrát se naklonila a opřela si své čelo o mé.

„Nejsi sama,“ zašeptala, než se její rty střetly s mými v pomalém a smyslném polibku. Tempo polibku neodpovídalo tlukotu mého srdce. To zase uhánělo jako splašené.

Navrhla jsem, abychom šly k ní domů, ale trvala na tom, abychom se vrátily do mé chaty. Byla vyčerpaná, obě jsme byly a když jsme se vrátily do chaty a lehly si, věděla jsem, že nebude trvat dlouho, než usneme. Byl jsem šťastná, že ji jen držím v náručí po tom, co se stalo a po vyslechnutí jejího příběhu.

Když jsem příštího rána otevřela oči, okamžitě jsem se podívala po ní, ale našla jsem jen vzkaz na polštáři.

Spala jsi tak mírumilovně, že jsem tě nechtěla budit. Hershey a já jdeme na procházku a pak se musím o něco postarat. Uvidíme se brzy.

Nevím, proč jsem si o ní dělala starosti. Bez pochyb znala zdejší stezky jako svoje boty. Chápala jsem, že pravděpodobně potřebuje trochu času o samotě po tom, co se stalo minulé noci, ale moje sobecké já ji chtělo mít zpět, ve své chatě a náruči.

Zavolala mi lehce po poledni, že potřebuje jet do města pro pár věcí a že nám udělá večeři. Řekla mi, abych přišla kolem páté a připravila si chuťové pohárky. Těšila jsem se na večeři, ale musela jsem do té doby zabít několik hodin. Přála jsem si, aby se mě zeptala, jestli nechci jet s ní a dvacet minut jsem seděla na pohovce a probírala všechny možné důvody, proč to neudělala. Zavrtěla jsem hlavou a zasmála se nad sebou, konečně to pouštíc k vodě.

Zavolala jsem Katie. Už pár dní jsem s ní nemluvila. Páčila ze mě všechno kolem Ashley, jako to dělala normálně a ještě přitopila pod kotel kvůli poslednímu vývoji. Neřekla jsem jí o tom, co se Ashley stalo, nechtěla jsem na to ani pomyslet. Po dvouhodinovém rozhovoru se svou zvědavou nejlepší kamarádkou jsem se rozhodla psát, nebo to alespoň zkusit. Hodiny ubíhaly rychle, zatímco jsem klapala do své klávesnice; slova se snadno přelévala z mé hlavy na obrazovku. Po napsání skoro 5000 slov nového projektu, na kterém jsem pracovala, jsem si dala přestávku. Hodiny ukazovaly 16:32 a já se rozhodla, že nevydržím čekat dalších dvacet osm minut.

Několikrát jsem zaklepala na prosklené dveře, než je Hershey otevřel zatlačením zevnitř. Po prohledání celé chaty jsem nalezla Ashley na její zadní verandě. Opřela jsem se na minutu o dveřní rám a sledovala ji. Lokty se opírala o zábradlí, od kterého chtěla, abych se držela dál a hleděla na rozlehlou oblohu. Oblečená byla do svého obvyklého oděvu až na to, že byla bosá a své kalhoty měla vyhrnuté k lýtkům. Své nepoddajné vlasy měla spuštěné dolů, nespoutané culíkem ani kloboukem a lehce povlávaly ve větru.

Dokráčela jsem k ní a obemkla její pas svými pažemi a zašeptala jí do ucha, „Neboj se, držím tě.“

Zaklonila svou hlavu na mé rameno a já ji políbila na líc, nechávajíc své rty chvíli tam setrvat.

„Na copak jsi myslela?“ zeptala jsem se jí.

„Na tebe,“ odpověděla po pár sekundách.

„Vážně?“

„Ano, ale to není nic nového.“

Usmívala jsem se jako magor. Díkybohu, že nemohla vidět mou tvář. „Doufám, že v dobrém.“

„Popravdě jsem uvažovala, jak tě budu schopna…nechat odjet.“

Obrátila jsem ji ve svém objetí a projela rukou skrz její kudrliny. „Teď si s tím nemusíš lámat hlavu. Hodlám tu zůstat ještě pár týdnů.“

„A co tvoje práce?“

„Zvládnou to ještě chvíli beze mne.“

„Jsi si jistá? Nevyhodí tě za to, že si vezmeš tak dlouhé volno?“

„Ne. Slibuji, že nedostanu padáka. Moje šéfka mě zbožňuje. Není proč si dělat starosti.“

„To mě nepřekvapuje,“ pronesla tiše, než se naklonila a jemně mě políbila na rty.

Ta chvíle byla přerušena zakručením mého žaludku.

„Hádám, že bych měla jít dovnitř a uvařit ti nějakou večeři,“ pronesla se zahihňáním.

Pozorovala jsem ji, jak vaří a při tom jsme se bavily o našich rodinách. Vysvětlila jsem jí, že když se mí rodiče před čtyřmi lety rozvedli, moje matka se přestěhovala do Chicaga se záměrem obnovit náš vztah. Omluvila se za svou panovačnou povahu, přiznala, že její vlastní nespokojenost a neschopnost dosáhnout úspěchu, byla tomu důvodem. Tátu s jeho novou manželkou vídám jen o svátcích a stačí mi to. Můj bratr pracuje pro tátovu firmu a vídám ho jen výjimečně, jelikož je pořád na cestách.

Ashley si byla velice blízká s oběma rodiči, obzvláště se svou matkou. Přemýšlela jsem o její matce. Vypadá Ashley jako ona? Měla ty samé neposedné hnědé vlasy? Měla ty samé tmavé a okouzlující oči? A co její táta? Má Ashley svou statečnost po něm? Má to stejné klidné vystupování? Žijí na Floridě stejně jako její mladší sestra a její rodina. Má také staršího bratra, který pracuje pro knoxvillskou policii. Scházejí se dvakrát do měsíce na večeři v malé restauraci těsně za Knoxvillem. Je jejím nejlepším kamarádem a je vůči ní velice ochranitelský. Doufala jsem, že dostanu šanci se s ním setkat.

Večeře byla neuvěřitelná. Ashleyina procházka s Hersheym zahrnovala nachytání nějakých dalších pstruhů. Okořenila je, ugrilovala a podávala s červenými bramborami a směsí zeleniny jako přílohou. Po večeři jsme zabalily batoh a pár dalších věcí. Slunce začalo zapadat a ona mě chtěla vzít na nějaké speciální místo. Osedlaly jsme Rosy a vyrazily. Dlouhá stezka nás zavedla na louku; byla obklopena horami a táhla se na míle, než skončila na břehu jezera. Slunce bylo nízko na obloze a zářilo na jezero a chystalo se zmizet za horou přímo před námi. Ten pohled byl dech beroucí, opravdový zázrak.

Rozložila deku a posadila se. „Tohle je moje nejoblíbenější místo z celé hory.“

„Je to…“ Nedokázala jsem najít správná slova.

„Spisovatelka nemá slov?“

„Nemám.“

„Pojď sem,“ natáhla ke mně ruku a já ji za ni vzala. Stáhla mne dolů a já se posadila před ní, zatímco ona kolem mne obtočila své ruce.

„Děkuji, že ses o tohle se mnou podělila, Ashley.“ Zaklonila jsem svou hlavu a spočívala jsem svou tváří na její.

„Rádo se stalo.“

Slunce zašlo a měsíc nad námi jasně svítil. Ležely jsme k sobě tváří v tvář. Měla zavřené oči a já projížděla prsty jejími vlasy. V tu chvíli jsem věděla, že ji miluji. To poznání mě tvrdě zasáhlo. Vždycky jsem si myslela, že vím, co je to láska, ale teď jsem cítila věci, které jsem nikdy dřív necítila. Nebyla to jen fyzická přitažlivost. Chtěla jsem celou Ashley. Chtěla jsem vše. Nechtěla jsem jen její tělo; chtěla jsem její srdce, její duši a její mysl. Chtěla jsem strávit každou noc svého života právě takhle. Netřeba žádných slov, jen ona a já. Chtěla jsem chodit na dlouhé procházky, zatímco ji budu držet za ruku a sledovat, jak rybaří v té bystřině. Chtěla jsem s ní vařit večeři a pomáhat jí starat se o její koně. Chtěla jsem ji držet a číst jí, dokud neusne. Bylo by mi jedno, že bych nevytáhla paty z téhle hory. Chtěla jsem být s ní. Netoužila jsem po ničem dalším.

Otevřela oči a naklonila hlavu.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se ospalým hlasem.

„Jsem.“

„Jsi si jistá?“

„Na sto procent.“ Nemusela jsem se jí dívat na rty; usmívala se svýma očima, těma očima, od kterých nechci nikdy odtrhnout zrak. „Na sto deset procent, když se na mě usmíváš takhle.“

Když jsme se dostaly zpátky do její chaty, zatáhla mě do svého pokoje. Její ruka se zvedla a pohladila mě po tváři, zatímco její tmavě hnědé oči hleděly do mých. „Tak nádherná,“ zašeptala. Našpulila jsem rty; moje tváře měly bezpochyby temně růžový odstín. Už mi bylo řečeno, že jsem krásná, ale od Ashley, to, jak na mě hleděla, to, jak svírala mou tvář v dlani, to, jak mi tlouklo srdce, znamenalo to mnohem víc než jen slova. „Potřebuji tě dneska. Zůstaneš se mnou?“ zeptala se s toužebným hlasem plným zoufalství.

„Nechtěla bych být nikde jinde,“ vzala jsem ruku, která stále spočívala na mé tváři a políbila jsem její hřbet. Odvedla jsem ji k posteli a posadila se, přitahujíc si ji na sebe. „Slib mi, že znovu neutečeš,“ prosila jsem ji. Odpověděla, tím že se naklonila dolů a políbila mne.

Milování s Ashley bylo úplně jiné než s kýmkoliv jiným. Nikdy jsem se nikomu tak naprosto neoddala jako jí. Každý polibek, každý dotek, ztrácela jsem se v ní. Bylo tam tolik žáru, tolik vášně, bylo to všechno velice ohromující. Daly jsme si načas a vychutnávaly si každou sekundu a každý pocit a vjem. Byly jsme propojeny na všech úrovních a pohybovaly se spolu, jako by to nebylo naše poprvé. Být s ní nebylo ničím, co bych čekala, bylo to lepší, než bych si kdy dokázala vysnít. A napadlo mě, že možná sním, ale ani mé sny by nemohly být tak dobré.

Když jsme se následně držely v náručí, skoro jsem jí řekla, že ji miluji. Téměř jsem vyslovila ty dvě slova, která jsem měla na jazyku celé dny. Zase jednou jsem je spolkla. Nebyla jsem připravena je říct a nebyla jsem si jistá, jestli je ona připravena slyšet je. Nemohla jsem uvěřit, že jsem našla lásku po tom, co jsem to málem vzdala. A strach se ke mně vkradl, zasahujíc mě tvrdě, když jsem se nedívala.

Vyklouzla jsem z postele a dávala si pozor, abych ji nevzbudila a popadla jsem její župan. Na balkónu bylo trochu chladno a já si kolem sebe ovinula ruce. Zavřela jsem oči a zhluboka vdechovala čerstvý vzduch ve snaze uklidnit se. Špatné myšlenky neodcházely. Co když mě nemiluje? Co když mi zlomí srdce? Co když já zlomím její?

Podlaha zavrzala těsně před tím, než jsem ucítila ruce kolem sebe, okamžitě mě zahřívající.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se.

„Jo, jen přemýšlím.“ téměř jsem řekla ne, ale nechtěla jsem jí dělat starosti.

„Ve čtyři ráno?“

„Já přemýšlím pořád.“

„Pak přemýšlíš až moc.“

„Přemýšlím, je to zlozvyk, ale vždycky jsem toho měla tolik na mysli.“

„Chceš si o tom promluvit?“

„Ne, nechci tě nudit svými nekonečnými myšlenkami o všem a ničem.“

„Nikdy bys mě nemohla nudit.“

Zasmála jsem se. „Byla bys překvapena. Mám velké zaujetí pro dějiny Spojených států, speciálně o sedmnácté století. Pěkně nudné věci.“

„Jsem si jistá, že bys to dokázala udělat nějak zajímavým. Zbožňuji poslouchat tvá vyprávění.“

Zase mě přiměla červenat se. A ztratit řeč…zase.

„Proč se nevrátíš do postele? Je tu chladno.“

„Vrátím. Dej mi jen minutku.“

Vrátila se do chaty a já se ještě jednou dlouze nadechla.

Milovala jsem ji a věděla jsem, že mě také miluje. Stejně tak jsem věděla, že obě budeme mít zlomená srdce, až odjedu. A musela jsem odjet. Měla jsem v Chicagu práci a život. Měla jsem kamarády a mámu v Chicagu. Ale mé srdce, mé srdce bylo tady nahoře na téhle překrásné hoře. Moje srdce bylo u Ashley. Jak se ode mě může čekat, že za dva týdny odjedu?

4

Čím víc jsem s Ashley strávila času, tím hlouběji jsem se do ní zamilovávala. Chtěla jsem jí být nablízku každou sekundu dne, chtěla jsem cítit její silné paže kolem sebe a její hřejivý dech na svém krku. Nikdy jsem ji nechtěla nechat odejít, ale věděla jsem, že potřebuje svůj prostor a já jí ho dopřávala častěji, než by se mi líbilo. Měla jsem zařízený odjezd z téhle hory za méně než týden a pořád jsem neměla představu, jak to zvládnu udělat. Bylo těžké být od ní vzdálena na krok, co teprve devět set kilometrů.

DEVĚT SET KILOMETRŮ! Co si k čertu počnu?

Týden rychle ubíhal a já se přistihla, jak odpočítávám hodiny, než ji budu muset opustit. Vím, že o tom přemýšlí také, ačkoliv o tom nikdy nemluvila. Neznala jsem Ashley tak dlouho a tak dobře, ale dokázala jsem říct, když je smutná. Byla tišší než obvykle a trávila víc času ve stájích. Myslím, že být v blízkosti Lily a Rosy ji uklidňovalo. Trávila s nimi hodiny, čištěním stájí, jejich hřebelcováním a mluvením s nimi. Vyrazily jsme na mnoho dlouhých projížděk s těmi dvěma koňmi, nahoru a dolů po stezkách, do hlubokých lesů, skrz mělké říčky. A cválaly jsme po loukách, což mě pokaždé vyděsilo skoro k smrti, ale bylo to celkem vzrušující. Jízda na koni bude jen další z věcí, které mi budou chybět, až odjedu.

Byl sobotní večer a my byly u té říčky. Začalo krápat, ale stromy zachytily většinu z drobných kapek. Seděly jsme na velkém kameni, já zády k ní a jen jsme si užívaly překrásné noci. Bylo nám tak příjemně v tichu. Nikdy jsem to s nikým jiným takhle neměla. Tolik nevyslovených slov, tolik pocitů zamčených v sobě, nemusela jsem je říkat; ona je prostě znala.

Cvrčci cvrkali, na vodě se tvořila drobná kolečka od deště a stromy se mírně kývaly. Byla to jedna z těch nocí, kdy je všechno prostě správné a zdálo se, jako bychom byly jediní dva lidé na světě. Byla jsem zasažena všemi těmi pohlcujícími pocity lásky a vášně a krásy. Bylo to všechno kolem mne a já se s tím skoro nezvládala vyrovnat.

Zaklonila jsem hlavu na Ashleyino rameno a ona mě políbila na tvář.

„Není ti zima? Nechceš jít?“ otázala se.

„Ne, chlad mi nevadí, nemám prostě chybu.“

„Tak daleko bych nezacházela,“ vtipkovala. Já ji hravě šťouchla loktem do žeber.

„Dělám si srandu, Spencer. Chci říct, že nikdo není dokonalý, ale ty k tomu máš pěkně blízko.“

„Jsi blázen, ale díky.“

„Jsem trochu blázen a je to naprosto tvoje chyba. Ze všeho kolem tebe blázním.“

„Samozřejmě doufám, že to myslíš v dobrém.“

„To myslím.“

Cítila jsem její vřelé rty na svém krku a zavřela jsem oči. I já z ní bláznila. V tolika, tolika ‚dobrých‘ směrech. „No, možná bychom měly jít.“

Zamířily jsem zpátky do její chaty hned, jakmile začalo pořádně pršet. Než jsme se dostaly na její verandu, byly jsme promoklé a naše džíny byly zablácené až k holením. Ashley se nějak dostal kousek bláta na tvář a já si nemohla pomoct od zahihňání.

„Čemu se směješ?“ přitlačila mě na dřevěné zábradlí a přitiskla se na mě.

„Máš trochu bláta,“ natáhla jsem ruku a setřela jí bláto palcem, „přesně tady.“

„Nějaké je i na tobě,“ pronesla.

„Přesně tady,“ zašeptala před tím, než se naklonila a políbila mne. Byl to jeden z těch sladkých a žhavých polibků, které jsem zažila jen s Ashley. Chtěla jsem jí rovnou říct, že ji miluji, ale také jsem chtěla strhat z ní oblečení a vzít si jí rovnou tam na té verandě. Odtáhla se a začala mi rozepínat košili.

„Co to děláš?“ zeptala jsem se. Možná mi četla myšlenky.

„Svlékám tě. Nemůžeme jít dovnitř v tomhle mokrém, zabláceném oblečení.“ Sundala mi košili, její oči ani na chvíli neopustily mé a já byla jasná. Byla jsem její.

Když jsme se té noci milovaly, věděla jsem, že nikdy nebudu chtít nikoho jiného po zbytek svého života. Během týdne odjíždím; vrátím se domů, ale ve svém srdci jsem věděla a skoro jsem přesvědčila svou hlavu, že nakonec bude můj domov s Ashley. Kdekoliv to bude.

„Spencer?“ zašeptala. Venku byla silná bouřka a blesk osvítil pokoj a jeho světlo se odrazilo na její tváři a jejím stále zpoceném těle.

„Jo?“ odvětila jsem zpola spící.

„Jak se jmenovala?“ zeptala se.

„Kdo?“ Věděla jsem, na koho naráží, ale byla jsem překvapená a nejistá si, že jsem připravená o ní mluvit.

„Ta holka, co ti zlomila srdce.“ ozvalo se tiše. Nechtěla se ptát, stejně jako já nechtěla odpovídat, ale byla zvědavá a zasloužila si vědět, co se stalo. Povzdechla jsem si v těžkém nočním vzduchu a ucítila stisk ruky. „Neptala bych se, pokud by to pro mne nebylo důležité. Chci o tobě vědět všechno, Spencer, včetně toho špatného.“

„Vážně o tom chceš mluvit zrovna teď?“ Právě jsem strávila jednu z nejúžasnějších nocí s Ashley. Nechtěla jsem ničit to, co z ní zbývalo mluvením o…ní.

„Už nějakou dobu jsem se tě na to chtěla zeptat. Jen jsem nevěděla, jak to nadhodit. Vím, že jsi sem nahoru přišla kvůli ní. Ty…pořád ji miluješ?“

„Ne, nemiluji.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Už dlouho ne.“ Posadila jsem se a vyklouzla z postele.

„Promiň, Spencer.“

„Nemusíš se omlouvat. Zasloužíš si to vědět. Já jen, nechci o tom mluvit.“

„Tomu rozumím. Opravdu. Ani já jsem nechtěla mluvit o své minulosti, ale udělala jsem to, kvůli tobě. Protože jsem chtěla, abys věděla, kdo přesně jsem byla a odkud jsem.“

„Nejsem tak silná jako ty, Ashley.“ Posadila jsem se do paty postele a setřela si slzu, která hrozila, že mi sklouzne z oka. Cítila jsem, jak se přesunula za mne. Odhrnula mi vlasy stranou a políbila mne na odhalené rameno.

„Kvůli mně nemusíš být silná, ano?“

Přikývla jsem a otočila se k ní. Naklonila se a vtiskla jemný polibek na mé rty, což vyslalo zachvění celým mým tělem.

„Cokoliv mi řekneš, nezmění to to, co cítím.“ Znovu mě políbila, tentokrát nechala své rty setrvat déle. Její ruka mě hladila po tváři. „Můžeš mi povědět cokoliv, Spencer.“

Věděla jsem, že mohu, ale bála jsem se, že by se opravdu mohly změnit její city ke mně. Sundala jsem její ruku z mé tváře a držela ji ve své.

„Fajn, ale můžeš na sebe nejprve něco hodit?“

„To zvládnu,“ odpověděla s drobným zasmáním.

Ashley si natáhla župan a podala mi košili. Bude dost nepříjemné vyprávět Ashley o tom, jak mi bylo zlomeno srdce; nechtěla jsem to dělat, když jsme byly obě úplně nahé. Posadila se do křesla v rohu pokoje a já se posadila zpátky na okraj postele.

Vydala jsem dlouhý povzdech, než jsem se do toho dala. „Jmenuje se Autumn a potkaly jsme se na oslavě k předávání cen během mého druhé roku v novinách. Byla starší než já, chytrá, krásná a velice talentovaná spisovatelka. Věděla jsem, kdo je, než jsem do ní vrazila na té oslavě. Byla jsem ve skutečnosti její velká fanynka. Každopádně mě pozvala na oběd, abychom mohly probrat článek, který jsem napsala a po té, jsme se začaly vídat. A moje pobláznění pro ni jen vzrůstalo, čím víc času jsem s ní strávila. Splňovala všechno, o čem jsem jen snila. Byla tak skvělá a já se od ní mnohému naučila. Netrvalo dlouho, než jsem se do ní zamilovala. Po nějaký čas jsme měly tajný románek. Byla vdaná, ale žily odděleně, ale kvůli své ženě měla výčitky, že se vídá s jinými. Koupila ve městě byt a tam jsme se scházely skoro každou noc. Jezdily jsme na víkendy do její letní chaty a létaly do jejího plážového domu na ostrově Kiawah. Milovala jsem ji a život s ní. Náš románek trval téměř rok a já si myslela, že se konečně oficiálně rozvede, ale neudělala to.“ Vstala jsem a přešla k oknu. Začala jsem vnímat, jak se ve mně zvedá hněv a potřebovala jsem cítit na tváři chladný vzduch z klimatizace.

„Jednoho večera jsme šly na večeři a báječně se bavily. Jídlo bylo skvělé, víno také, byla to skvělá noc. A právě když jsme byly na odchodu, mi řekla, že už se dál nemůžeme vídat. Řekla mi, že se hodlá vrátit ke své manželce, protože ji stále miluje a i ona ji chce zpátky. Vzpomínám si, že jsem tam následně seděla snad hodinu. Vypila jsem celou láhev vína a provozní restaurace mi musel zavolat taxi.

Několik týdnů ze mě byla troska. Pak, jak jinak, o pár týdnů později, když jsem se konečně zase začínala cítit sama sebou, když bolest konečně polevila natolik, že jsem dokázala vyjít z domu a nevypadat jako smrtka a opravdu jsem začala žít svůj život, narazila jsem na ni v baru. Přiznala, že jí chybím a že není šťastná. Vyplnila papíry k rozvodu a je skoro volná, ale necítí se volná, protože mě stále miluje. A já, jak jinak, jelikož jsem byla mladá, hloupá a naivní, jsem jí věřila všechno, co řekla a zase jsme se začaly vídat. Požádala mě, ať se nastěhuji k ní do bytu a chodily jsme na opravdová rande a byly normální pár. Nevím, proč jsem s ní zůstala, když dala jasně najevo, že se znovu nechce vdávat, ani mít děti, protože já oboje chtěla. Zůstala jsem s ní a ona mě vtáhla do svého života a vyrvala mě z mého. Chodily jsme na dvojitá rande s jejími přáteli a večírky jejích přátel a oblékala mne do luxusního oblečení a šperků a vystavovala mě naodiv všem, koho znala. A já se po čase začala cítit osamělá. Když jsem si s ní o tom promluvila, požádala mne o ruku. Trochu jsem dospěla od chvíle, co jsem ji poprvé potkala, takže jsem věděla, proč to dělá. Nechtěla mne ztratit. A po tom všem, čím jsem si kvůli ní prošla, stejně jsem ji nedokázala opustit, pořád jsem ji milovala. Takže, jak jinak… řekla jsem ano.“ Povzdechla jsem si pro sebe a otočila se k Ashley, která na mne upírala plnou pozornost. „Potřebuji se napít.“

Posadila jsem se ke kuchyňskému stolu a ona na něj položila dvě malé skleničky a naplnila obě vodkou.

„Skvělé,“ pronesla jsem, zatímco jsem jednu zvedla a obrátila ji do sebe. Ashley na mě vykulila oči a pak mi nalila druhou, než se posadila vedle mne. „Takže, jo, souhlasila jsem, že si ji vezmu, ale přiměla jsem ji slíbit, že se věci změní. A změnily. Trávily jsme více času s mými přáteli a dokonce s mou rodinou a skutečně se zdálo, že si to užívá. Jak se náš svatební den blížil, začala hodně cestovat. Právě vyšla její poslední kniha a musela objet dvacet měst. Byla jsem naštvaná kvůli tomu načasování, samozřejmě. Většinu svatby, která měla být na pláži ostrova Kiawah, jsem měla už naplánovanou, takže o to jsem strach neměla. Jen jsem cítila, že to tak plánovala. Stres z toho, že se má znovu vdávat, ji začínal dostávat, ale slibovala mi, že je to to, co chce víc než cokoliv. Noc před svatbou byla tak úžasná. Byla tak nadšená a nemohla se dočkat až mě uvidí v mých šatech. Až na to, že lhala. Stála jsem u oltáře v mých nádherných šatech, s vlasy překrásně učesanými a s nekonečnými proudy slz na tvářích. Vůbec se neukázala. A neměla jsem od ní žádné zprávy, až pozdě v noci, kdy jsem ležela ve své postele, vyčerpaná z pláče. Řekla mi, že se omlouvá a že si zasloužím někoho lepšího, než je ona a že se přes to musím přenést.“ Vyprázdnila jsem druhou skleničku vodky a posadila se zpátky na svou židli.

„Uběhl týden a ona stále nepřišla domů. Zkoušela jsem jí volat, ale nezvedala mi to. Telefon jen vyzváněl a vyzváněl, až ho jednoho dne někdo vzal …jiná žena. Byla jsem tak raněná a rozzuřená a naprosto ztracená. Popadla jsem basebalku a rozmlátila byt. A pak jsem si sbalila věci a přestěhovala se ke Katie. O pár týdnů později se konečně rozhodla přijít domů, přišla ke mně do práce a začala na mě ječet a hrozit mi, že mě zažaluje za ničení majetku. Po tomhle se věci zhoršily, opravdu zhoršily. Jednoho dne jsem vstala a rozhodla se nejít do práce, s nikým nemluvit a kdokoliv se se mnou snažil mluvit, toho jsem ignorovala. Byla jsem vážně v depresi. Brečení a ječení a házení věcmi se pro mě stalo běžným. Katie mi musela vyhrožovat tím, že vykopne můj zadek na ulici, abych vyhledala nějakou pomoc. Chodila jsem k terapeutovi a začala dělat jógu a začala jsem se cítit líp, ale pořád uvnitř prázdná. Celý můj život pro mě fungovalo psaní terapeuticky. Vždycky jsem byla schopná psát co cítím nebo být tím inspirovaná. A neměla jsem nic, ani slovo nebo větu. Trpělivost mojí šefky se mnou se už tenčila, pokud nedokáži psát, byla jsem jí k ničemu. Doporučila mi, abych si vzala nějaké volno a můj terapeut horlivě souhlasil. Tak… jsem tady.“

Ashley, která zůstávala zticha celou dobu, co jsem vyprávěla svůj příběh, stále nic neříkala a já začínala být nervózní.

„Takže jo, měla jsem zlomené srdce a nebyla jsem dost silná, abych se s tím vyrovnala. Byla jsem blbá a slabá.“ Svěsila jsem hlavu a zoufale se snažila zadržet slzy.

Cítila jsem, jak se posadila vedle mne; obtočila svou paži kolem mých zad a přitáhla si mě k sobě.

„Nebyla jsi hloupá, Spencer. Ani slabá. Byla jsi zamilovaná a věřila jsi v lásku. Měla tě dvakrát a dvakrát tě nechala jít. To ona je ta hloupá.“ Zabořila jsem svou hlavu do záhybu jejího krku a dala slzám volný průchod. „Ztratila jsi samu sebe. To chápu. Mě se to stalo také. Kvůli tomu jsem skončila na téhle hoře, Spencer. Obě jsme tady, protože jsme potřebovaly nalézt samy sebe a obě jsme to dokázaly.“

Po tomhle už nebyla řečena žádná slova. Líbala jsem ji jako nikdy dřív; dávajíc do toho všechno ze sebe. Každá emoce, kterou jsem cítila, se drala na povrch a já je nezadržovala. Několik slz mi sklouzlo z očí, zatímco mě položila na záda a naklonila se nade mne. Otřela mi vlhkost z tváří a posázela je jemnými polibky. Znovu jsme se milovaly, tentokrát mnohem intenzivněji a také zoufaleji. Zoufale jsem jí ukazovala, jak moc ji chci, zoufale jsem se snažila udržet si ji tak dlouho, jak budu moct.

Probudila jsem se opět sama a nemohla si pomoct, ale cítila smutek. Po tom, co jsem jí v noci řekla všechno, co se stalo, jsem nečekala, že zůstane; nečekala jsem, že se se mnou bude milovat. Očekávala jsem, že si najde jakýkoliv důvod, aby mohla odejít. Možná konečně přišla k rozumu, pomyslela jsem si. Rychle jsem na sebe hodila župan a když jsem otevřela dveře od ložnice, našla jsem Hersheyho čekajícího na mne. Následovala jsem ho do kuchyně a tam, jako to dělal vždycky, zapnul kávovar. Posadila jsem se ke stolu, kde jsem objevila vzkaz od Ashley.

Posaď se, dej si kafe a muffiny. Máme před sebou dlouhý den. Xo

Zírala jsem na vzkaz s přiblblým úsměvem. Byla tak sladká a báječná a pozorná. Nemohla jsem uvěřit, že jsem našla někoho tak úžasného, jako je ona.

Po šálku kávy a borůvkovém muffinu jsem se vysprchovala. V mezičase, co jsem se upravovala, se Ashley vrátila. Opřela se o rám dveří do koupelny, právě když jsem si nandávala náušnice.

„Dobré ráno,“ pronesla.

Usmála jsem se na ni přes zrcadlo. „Dobré ráno. Kam jsi vyrazila tak brzy?“

„Musela jsem vyvětrat chatu 3. Kolem druhé hodiny dorazí nájemník.“

„Vážně? Takže už tu dál nebudeme samy?“

„Nezáleží na tom, kdo tady nahoře je. Pořád to budeme jen ty a já.“

Tváře mi lehce znachověly a já s úsměvem naklonila hlavu. „Jsi sladká, ale máš práci. Nechci být důvodem pro nespokojeného nájemníka.“

„Je to častý nájemník, fotograf pro cestovatelský magazín. Nikdy mě neobtěžuje a zřídka ho vídám.“

„Předpokládám, že všichni nájemníci nepotřebují tolik pomoc jako já.“

Rozesmála se. „Obvykle ne. Popravdě vůbec ne.“ Trucovitě jsem našpulila ret. „Ááá, tohle nedělej. Kromě toho se mi líbilo, že potřebuješ tolik pomoct. Dávalo mi to příležitost trávit s tebou víc času a trochu tě poznat.“ Políbila mě na nos a před tím, než se mohla odtáhnout, jsem si ji přitáhla a přitiskla silně své rty na její. Polibek byl drsný a mokrý. Přitiskla mě na zeď a já se téměř udělala, když přejížděla svými rty po celé délce mého krku až na rameno.

Netřeba říkat, že jsme se z chaty dostaly až po poledni. Způsob, jakým mě líbala; to, jak se mě dotýkala; to, jak mi šeptala do ucha ‚jsi tak zatraceně nádherná‘; způsob, jak mě po tom držela: všemi těmi věcmi mi říkala, že jí na mé minulosti nezáleží. Nemusela jsem se ničeho obávat. Nemohla to už vzít lépe. Měla pravdu: obě jsme ztratily sebe samy; obě jsme přišly sem nahoru, abychom se zase našly; a během toho jsme našly jedna druhou.

Měla nějaká místa, kam mě chtěla vzít, ale čas nám nedovoloval vzdálit se moc daleko od chaty a tak jsme zase skončily u říčky. Sledovala jsem, jak chytá další pstruhy, dokud mi nakonec nepodala prut a neukázala mi, jak se to dělá. Dřív už jsem rybařila, dost k mé nelibosti, ale jelikož si to Ashley tolik užívala, tak jsem se do toho stejně pustila. Předpokládám, že občas to není ta činnost, co nemáte rádi, ale záleží na tom, s kým ji provádíte. Rybaření s nahazováním prutu nebylo popravdě tak špatné, obzvlášť s Ashley těsně za mnou, ukazující mi práci s vlascem.

Když jsme se v podvečer vrátily, měla na záznamníku vzkaz. Nájemník v chatě 3 měl nějaký problém s klimatizací.

„Vůbec nepotřebují pomoc, co?“

„Je to jen klimatizace, budu zpátky, než si toho všimneš.“

„Povídala jsem ti, že bys je měla všechny vyměnit. Musí být staré víc jak patnáct let.“

„Jo jo,“ pronesla, zatímco kráčela dolů po štěrkové cestě.

O dvacet minut později jsem od ní dostala textovku, že ještě ani nezačala s opravou. Ten nájemník, Steve, byl jak kolovrátek. Patrně ho právě opustila žena a zbylo mu jen fotografování a tak dál, a tak dál.

Ne, vůbec nepotřebují pomoc.

Ani ne o minutu později se ozvalo zaklepání na dveře. Nemohla to být Ashley, takže jsem opatrně otevřela dveře a vykoukla ven.

„Zdravím, hledám Ashley,“ řekla vysoká, krásná blondýna v obleku.

„V tuhle chvíli tady není, ale měla by se brzy vrátit.“

Dala si ruce v bok a já si všimla blýskavého zlatého odznaku, který jí visel na opasku.

„Stalo se něco?“ zeptala jsem se.

„Ale ne! Nic se nestalo. Omlouvám se, občas zapomínám, že ho mám.“ Sundala si odznak a strčila si ho do kapsy. „Byla jsem ve městě a napadlo mě, že už jsem se dlouho nestavila. Říkala jste, že by se měla brzy vrátit?“

„Měla. Snad do dvaceti minut?“ Podezřívavě jsem ji sjela pohledem. Kdo byla ta žena? Musela vycítit mou zvědavost.

Napřáhla ke mně ruku a já jí potřásla. „Omlouvám se. Jsem Lisa, Ashleyina bývalka.“

5

Stála jsem tam ve dveřích, celá ztuhlá.

Lisa. Ashleyina ex-přítelkyně Lisa. Ashleyina ex-přítelkyně Lisa, která je policistka. Ashleyina ex-přítelkyně Lisa, která je vysoká, dost ve formě, velice krásná, blonďatá policistka. Možná jsem selhala ve vyjádření toho, jak zastrašující účinek měla, když tam stála ve svém obleku, se svým odznakem a svými dokonalými světlými vlasy přirozeně spadajícími přes její ramena. Lisa.

Byla jsem velice zastrašena.

„Ach, omlouvám se. Pojďte dál.“ Ustoupila jsem na stranu, aby mohla vejít. Její parfém mi naplnil nos, když procházela kolem. Nevoněla jako policistka, ne že bych věděla, jak policisté voní. Ale představovala jsem si, že nevoní ani z poloviny tak dobře jako ona. Zase jednou jsem si pokusila představit Ashley jako policejní strážnici, ale teď jsem si nemohla vyobrazit Ashley bez její nádherné bývalky stojící vedle ní, obě se zbraní v rukách. Brrr.

„Ráda vás poznávám…“ Natáhla ke mně ruku, jakmile byla uvnitř.

„Spencer,“ dokončila jsem za ni.

„Ráda vás poznávám, Spencer. Pracujete tu, nebo…“

„Nepracuji zde. Bydlím v jedné z chat.“

„Pokud víte, kdo jsem, musíte si být s Ashley dost blízké. Vím, že se neotevírá jen tak někomu.“

„Neřekla jsem, že vím, kdo jste.“

„Nemusela jste; máte to vepsáno ve tváři.“

„To je nějaká policejní věc?“

„Vždycky jsem byla dobrá ve čtení v lidech. Hodí se to u policie, ano.“ Posadila se na gauč a rozhlédla se. „Takže vy dvě jste si blízké?“

„Jsme si dost blízké.“

„Blízké jako kamarádky?“

„Ne, ne jako kamarádky.“

Znovu přikývla a pak sklopila zrak k podlaze, zatímco se jí po tváři rozlil drobný úsměv.

„Dobře. Jsem ráda, že se konečně pohnula dál. Zaslouží si být šťastná.“ Nevěděla jsem co říct, tak jsem tam jen stála.

„Mohu vám nabídnout něco k pití?“

„Ne, to je v pohodě, děkuji.“

Posadila jsem se na gauč naproti ní. Ticho bylo extrémně trapné.

„Nebyla jsem si vědoma, že jste vy dvě pracovaly spolu. Nezmínila se o tom, že i vy jste policistka.“

Přikývla. „Potkaly jsme se na akademii. Nezačaly jsme spolu randit, dokud jsme nebyly ve sboru. Nejprve tajně, protože brala svou práci velice vážně a nechtěla, aby ji lidé soudili podle jejího milostného života místo toho, jakou je policistkou. A byla zatraceně dobrou. Když si toho byli všichni vědomi, začaly jsme náš vztah brát vážněji a požádala mě, abych se k ní nastěhovala. Byly jsme spolu pár let než…“

„Než jste byly obě postřeleny?“

„Takže vám to řekla?“

„Ano, řekla. Je strašné, čím jste si obě prošly.“

„No, obě jsme to přežily. Jen ne, pokud jde o náš vztah.“

„Mohu se vás na něco zeptat?“

„Jistě.“

„Jak nakonec toho chlapa dopadli?“

„Byla…byla jsem to já, kdo ho chytil. Střelila jsem ho. Zemřel cestou do nemocnice.“ Odvrátila ode mne pohled a zahleděla se do zdi. „Dostala jsem tip a nemohla ho ignorovat. Když jsme stáli tváří v tvář, šáhl za sebe, já se natáhla po své zbrani a bez rozmyšlení jsem střílela, dokud nepadl na zem. Bylo hezké získat zadostiučinění pro ty dívky, pro mne, pro Ashley. Ale vzít někomu život, s tím se nežije snadno. Jsem ráda, že jsem to byla já, kdo ho nakonec dostal a ne Ash. Nemyslím si, že by se s tím dokázala vyrovnat.“

„Ashley byla skvělá strážnice a ještě lepší detektivka. Ne proto, že to uměla s pistolí, ne proto, že by dokázala sejmout stočtyřicetikilového chlapa jediným pohybem nohy, byla dobrá v přesvědčování. Dokázala se vymluvit ze špatných situací. Vzpomínám si na náš první týden u sboru. Byly jsme nováčci a stále se učily, jak to chodí. Byla jsem se svým parťákem zavolána k opuštěnému skladišti. V okolí byla zaslechnuta střelba. Když jsme dorazili na místo, byla tam. Stála tři metry od muže, který na ni mířil zbraní. Srdce se mi zastavilo, když jsem sledovala, jak si odepjala pásek a odložila ho na zem. Neměla se proti tomu chlapovi jak bránit, zatímco pomalu kráčela k němu. Neslyšela jsem, co bylo řečeno, ale viděla jsem, jak se změnil pohled toho muže. Po době, která se zdála jako věčnost, sklonil zbraň a podal jí ji. Nikdy jsem necítila tak silný pocit úlevy. Nebylo to jedinkrát, co se to stalo. Vždycky s nimi mluvila. Vždycky je uklidnila. Jejím záměrem nikdy nebylo vytasit zbraň. Samozřejmě příležitostně musela, ale nikdy nikoho nestřelila, za ty čtyři roky u sboru. Vždycky říkala, že by někoho střelila, jen pokud by neměla naprosto žádnou jinou možnost.“

Nikdy jsem o tom nepřemýšlela, ale souhlasila jsem s Lisou. Viděla jsem, jaká byla Ashley k Hersheymu. Viděla jsem, jak se starala o koně a i to jaká byla ke mně. Měla obrovské srdce a milou duši. Kdyby někomu vzala život, mohlo by ji to dostat do bodu, odkud není návratu. Než jsem mohla zformovat odpověď, prošla Ashley dveřmi se svým opaskem s nářadím přehozeným přes rameno, malou krabicí s nářadím v rukou a překvapeným výrazem ve tváři.

Lisa zůstala na večeři a já si k mému nemalému překvapení užívala její společnost. Měla skvělý smysl pro humor a nakažlivý smích, ale převážně jsem si užívala mnoha historek, které vyprávěla o mladší Ashley. Trochu jsem žárlila na Lisu, že má minulost s ženou, do které jsem byla zamilovaná, ale bylo mi dost zřejmé, že to bylo všechno, co měly: minulost. Uprostřed jedné z historek z akademie Ashley položila ruku na mou a stiskla ji. S Lisou jsme si vyměnily pohled a Lisiny oči nezobrazovaly nic než štěstí, uspokojení a možná i úlevu. Bylo evidentní, že má za Ashley radost. I mně se ulevilo. Ulevilo se mi, že tam mezi nimi nebyly žádné přetrvávající city. Nebyla šance, že bych mohla soupeřit s ženou sedící naproti mně, ale to neznamená, že bych o Ashley nebojovala, pokud bych musela.

Ashley odešla, aby vyvedla Rosy ze stáje, aby mohla odvést Lisu tou dlouhou a strmou cestou z hory. Lisa ke mně přistoupila.

„Děláš Ashley velice šťastnou, tak ať to tak zůstane. Nebo nebudu mít jinou možnost, než si tě najít…a skončit to s tebou.“

Přikrčila jsem se v koutku. Dělala si srandu, že jo?

Zasmála se. „Dělám si srandu, Spencer. Ale vážně, radši jí nelámej srdce.“ Poplácala mě po rameni a odešla zpátky do kuchyně. Ta ženská byla pekelně děsivá a trochu sexy, fajn, hodně sexy a neskutečně zastrašující. Zmiňovala jsem to, že jo? Díkybohu, že s ní nemusím o Ashley bojovat, mohla bych taky prohrát.

Po tom, co Ashley odjela s Lisou, posadila jsem se na gauč se sklenkou vína a Hersheym stočeným do klubíčka vedle mne. Projížděla jsem televizními kanály, dokud jsem nenašla nějaký romantický film, ale klížily se mi oči. Nebyla jsem si jistá, jak dlouho jsem spala, než mi Hershey olízl tvář.

Zamrkala jsem a zadívala se na obrazovku. Jedna z postav právě říkala, „Pověz jí, že ji miluješ. Nemáš co ztratit a budeš toho vždycky litovat, pokud to neuděláš.“

Shlédla jsem k Hersheymu, zatímco on pozvedl svou hlavu z mé nohy a zadíval se na mě.

„Co myslíš, hochu? Myslíš, že bych jí měla říct, že ji miluji?“ Zvedl hlavu a naklonil ji ke mně. „Ano, ne?“ Zasmála jsem se sama sobě. Psi byli o tolik jednodušší než lidé. Jejich láska byla nekonečná a bezpodmínečná. Kdyby mohl Hershey mluvit, pravděpodobně by řekl-

„Myslím, že bys jí to měla říct.“

Byla jsem polekaná a lehce zahanbená, když jsem vzhlédla a spatřila Ashley opírající se o dveřní rám do kuchyně. Utírala si ruce do utěrky a pak si ji přehodila přes rameno. Její výraz byl neutrální a to mě k smrti děsilo.

„Nevím, jestli můžu,“ řekla jsem, když jsem vstávala.

„Bojíš se?“

„Bojím se, že moje láska nebude opětována.“ Kráčela jsem k ní; nepohnula se od dveřního rámu. Jakmile jsem stála přímo před ní, její oči se změnily. I ona se bála. „Co když to necítí stejně?“ zeptala jsem se tiše.

„Co když cítí?“ odvětila. Její ruka se dotkla mé tváře, odhrnula mi vlasy z očí a pak sevřela mou tvář. Zavřela jsem oči a cítila její rty klouzat po mých. Pak byly její rty pryč a když jsem otevřela oči, měla ve svých slzy. „Nemusíš se bát, Spencer.“

„Za pár dní odjíždím.“

„Já vím.“ Svěsila hlavu a přitáhla se ke mně. Cítila jsem vlhkost jejích slz na svém krku. „Přála bych si, abys mohla zůstat. Nejsem připravená nechat tě jít.“

„Bude to těžké, opustit tě. Ale vrátím se, slibuji.“ Nikdy byste neměli dělat sliby, o kterých nevíte, jestli je budete moct splnit, ale nedokázala jsem si představit, že bych se na tuhle horu nevrátila. Musela jsem se vrátit a opravdu jsem věřila, že to udělám.

„Už teď se na to těším,“ pravila, stiskla mi ruku a obdařila mě tím nádherným úsměvem, který by přiměl srdce každého se zachvět. „No tak. Pojďme do postele.“

Příští ráno nás probudilo bubnování na okno. Zase pršelo a my se rozhodly zůstat celý den v posteli. Dívaly jsme se na televizi, milovaly se, hovořily a četla jsem jí něco z toho, co jsem napsala. Napsala jsem toho hodně o Ashley…

Seděly jsme ve vysoké trávě, její ruka v mé, má hlava na jejím rameni. Slunce stoupalo nad jezerem, práci zpívali a lehký vánek vanul loukou a nechával divoké květy tančit. Bylo to překrásné ráno, tak překrásné, jak jen ráno v horách může být. Zvedla jsem svou hlavu a ona shlížela na mne. Těma ospalýma očima, tak uhrančivýma, tak hlubokýma. Hory, slunce, ptáci, květiny: nic z toho se ani nepřiblížilo, nic z toho se nemohlo srovnávat s krásou v jejím úsměvu, když si hrála se svým psem, s krásou v jejích očích, když jsme se milovaly, s krásou v jejím smíchu, když ho nedokázala ovládnout, s krásou v jejím hlase, když vyslovovala mé jméno.

Když jsem skončila, položila si hlavu na mou hruď. „Páni, jsem dost úžasná, co?“

„To opravdu jsi, Ash.“ Pozvedla svou hlavu a usmála se. „Děkuji, Spence.“

Dalších pár dní uběhlo rychle, příliš rychle. Podnikly jsme polední výlet k vodopádu, poslední vyjížďku na koních, poslední procházku k bystřině. A na mou žádost, jsme navštívily místo, kde jsem spadla. Seděly jsme na cestě, asi metr a půl od okraje.

„Zdá se, jako by se to událo tak dávno. Tolik se toho od té doby stalo. Poděkovala jsem ti vůbec za záchranu?“

„Víc než jednou a víc, jak jedním způsobem.“ Našpulila rty a usmála se. Rozesmála jsem se.

„Alespoň jsem konečně získala tvou pozornost. A konečně dostala ten polibek.“

„Jestli si dobře vzpomínám, dostalo se ti víc než jen polibku.“

„Mohla bys na sekundu nemyslet na to, jak to děláme?“

„Promiň.“

„Můžeš mi to vynahradit později.“

„A kdo teď myslí na sex?“

„Já nemluvila o sexu.“

„Takže ty se mnou nehodláš mít sex o naší poslední společné noci?“

„Ne. Hodlám tě bláznivě, úžasně, ohromujícně, život-měnícně, srdce-rozbušivě, jméno-vykřikujícně, dech-beroucně, nemohu-se-tě-nabaživě, tak-zkurveně-fantasticky-je-to-lepší-než-tvé-představy, nádherně…pomilovat.“

„Páni, to zní dobře.“ Vylezla jsem jí na klín a ona mě pevně sevřela.

„Prosím, nehýbej se. Nechci, abys zase spadla.“

„Bojíš se, že bys mě tentokrát nedokázala zachránit?“

„Ano, a teď se vážně těším na dnešní večer. Však víš, na sex, který bude tak zkurveně fantastický, lepší než v mých představách. Doufám, že mě nezklameš.“

„Radši bychom se měly vrátit, abych si mohla zdřímnout.“

Se slzami v očích jsem vhodila poslední kus oblečení do svého zavazadla. Za tři hodiny odjíždím. Ashley seděla na posteli s hlavou sklopenou a rukama zkříženýma. Vypadala jako malá trucující holčička a já se poprvé za celé ráno usmála.

„Pojď se se mnou projít k říčce. Chci nás tam vyfotit.“

„Dobrá.“

Sedly jsme si na náš velký kámen. Pozvedla jsem svůj telefon před nás a pořídila pár fotek. Byly dokonalé, naše usmívající se tváře a právě tak akorát přírody v pozadí. Hershey se mihnul za námi a skočil do řeky. Šel si hrát se svým kamarádem Blackym, který kráčel mělčinou asi patnáct metrů od nás.

„Páni, nespadla jsi z útesu, ani do vody. Konečně ti došlo, že tě nesežere?“

Zasmála jsem se a hravě ji šťouchla loktem. „Přišla jsem na to, že pokud ho má Hershey rád, tak musí být pěkně bezva.“

Právě v tu chvíli se začali honit. Obě jsme se rozesmály, když Hershey skočil Blackymu na záda, čímž srazil oba do vody.

„Vážně mi tohle bude chybět. Všechno. Obzvláště Hershey.“

„I ty mu budeš chybět.“

„A co tobě?“

„Ále, možná trošičku.“

„Jen trochu?“ zeptala jsem se, zatímco jsem si stírala slzu kanoucí mi po tváři.

„Fajn, možná hodně.“ Vzala mě za ruku a políbila ji, než ji sevřela do obou dlaní. „Co se stane, Spencer? Co budeme dělat?“

Konečně jsem se dostaly k rozhovoru, kterému jsme se tak dlouho vyhýbaly. Jen myšlenka na odjezd mi tvořila velký knedlík v krku. Nevěděla jsem, jak s ní o tom mám mluvit.

„Nevím, Ashley.“ A nevěděla jsem. Neměla jsem představu, co se bude dít dál. Věděla jsem, že ji miluji. A věděla jsem, že ona miluje mne. Nemusely jsme to říkat. Vyslovení toho by učinilo můj odjezd ještě těžším.

„Chci být s tebou. Chci. Ale můj život je v Chicagu. Cítím se víc sama sebou než za hodně dlouhou dobu. Slova mám zpátky a lepší než kdy dřív. Musím se vrátit domů. Musím se vrátit do práce. Nevím, co dělat, nebo říct. Vím, že nemohu mít tebe a Chicago. Mohu jen říct, že ty poslední dva měsíce tady byly nejlepšími v mém životě a slíbit ti, že se vrátím? Nevím kdy nebo jak, ale vrátím.“ Slzy se řinuly po mých tvářích rychle a neustále. Nedokázala bych je zastavit, ani kdybych se o to pokusila. Otírala jsem si je rukávy pořád a pořád. Ashley seděla bezvýrazně a zírala do lesa. „Řekni něco, prosím,“ žadonila jsem.

„Není co dodat. Máš svůj život v Chicagu a já mám svůj tady. Můžeme jen zkusit zůstat v kontaktu a doufat, že se někdy znovu shledáme.“ Zvedla se a sešla z kamene. Následovala jsem ji v těsném závěsu.

„Ashley?“ zavolala jsem na ni, ale nepřestávala kráčet. „Ashley?“ Konečně se zastavila a otočila se právě, když jsem ji uchopila. „Prosím, prosím, nedělej tohle. Co čekáš, že řeknu?“

„Přesně to, cos řekla. Jen je těžší to opravdu slyšet. Nezlobím se kvůli tvému rozhodnutí, Spencer. Naprosto to chápu. Jenže…nic z tohohle nedává smysl.“

„Z čeho nic nedává smysl?“

„Ty a já. Dřív jsem si myslela, že je to osud, že jsme se potkaly. Teď prostě nevím. Proč by nás osud sváděl dohromady, když ve skutečnosti nemůžeme být spolu?“

„Osud nás možná svedl dohromady, Ashley. Zbytek je na nás. A právě teď jen vím, že musím jet domů. Nevím, co pro nás budoucnost chystá. Ale myslím si, že máme budoucnost. Chci budoucnost s tebou.“

Opřela se zády o strom. Zaklonila hlavu a mnula si své vodnaté oči.

„Možná nás osud svedl dohromady, abychom znovu našly štěstí. Abychom poznaly, že stále existuje a my se mohly pohnout dál. Možná jsme měly být spolu jen teď, ne napořád. Jen na tak dlouho, abychom si navzájem pomohly.“

„Vážně tomu věříš, Ashley?“

Pokrčila rameny. „Nevím čemu věřit. Odjíždíš a já nevím, jestli tě ještě někdy uvidím. Je to nahovno.“

Pohnula jsem se k ní a položila své ruce na její tváře a jemně je hladila. Naklonila jsem se a přitiskla své rty na její. Nejprve nereagovala a pak položila své ruce na mé boky a přitáhla si mě. Věděla jsem, že tohle bude náš poslední polibek a vložila jsem do něj všechno, co jsem měla. Obě jsme nechaly vášeň převzít kontrolu. Odtáhly jsme se jen, abychom popadly dech, než jsme se znovu spojily v dalším zoufalém, všepohlcujícím polibku. Znovu jsem se odtáhla, když jsem ucítila něco vlhkého padat na mé tváře a mohla ucítit slanost jejích slz. Konečně se tomu poddala. Svírala jsem ji pevně, když mi plakala na rameni.

„Pořád věříš tomu, že my, tohle to, že to není navěky?“ zeptala jsem se jí a políbila ji po straně hlavy.

Zvedla hlavu z mého ramene. Její tmavě hnědé oči byly smutné a plné dalších slz.

„Miluji tě, Spencer.“

Knedlík v mém hrdle se ještě zvětšil a hrozil, že se jím skoro udusím. V okamžiku byly mé oči zase plné slz. Kromě mé rodiny, byla Autumn jediná, kdo mi tahle slova řekl-a lhala. Slyšet je od Ashley bylo nepřekvapivě ohromující. Věděla jsem, že nelže a to celé dělalo ještě báječnějším, ale také děsivým.

„I já…tě…miluji,“ nevím, jak jsem ze sebe ta slova dokázala dostat. Bylo to těžší, než jsme si myslela, že bude. A náhle jsem si přála, abych je vyslovila dříve. Přála jsem si, abych nečekala, až bude čas rozloučit se. Ta slova se nezdála tak významná teď, když jsem ji měla opustit.

Moje auto sjíždělo po strmé a úzké prašné cestě. Ashley jela vpředu na Rosy a vedla mě dolů. Nebyla tma, ale naposled, když jsem se rozhodla jet za denního světla do města, také to nedopadlo dobře a Ashley mě musela znovu zachránit. Pokud existuje něco, co mi z téhle hory chybět nebude, tak to byla tahle zatracená cesta.

Hershey seděl vedle mne v autě a já byla v pokušení vzít si ho sebou, ale věděla jsem, že ho Ashley bude potřebovat, až budu pryč. Ležel s hlavou na mé noze a já ho hladila po zádech. Jakmile jsme se dostaly na hlavní cestu, zajela jsem ke straně a vystoupila z auta. Hershey mě následoval a já si klekla a pořádně ho objala. „Budeš hodný hoch a postaráš se o svou paničku, ano?“ Stěží jsme ze sebe ta slova dostala, dusila jsem se při každém z nich. Olízl mi tvář a já to považovala za ano.

Když jsem se obrátila, Ashley sesedala z koně. Chvíli tam stála, než se obrátila. Nevěděla jsem, co víc říct a nemyslela jsem si, že stejně tak ona. Konečně se ke mně obrátila čelem a já mohla vidět, jak zadržuje své emoce, snažila se neplakat. Přála jsem si, abych byla tak silná jako ona. Přitáhla jsem si ji do náruče a pevně ji svírala. Vstřebávala jsem tu chvíli, její vůni, její horký dech na svém krku, způsob, jakým její tělo dokonale pasovalo k mému a přála jsem si, abych mohla zastavit čas a hodiny ji svírat a pak se k tomu okamžiku vrátit, kdykoliv se mi po ní bude stýskat. Nikdy jsem nechtěla zapomenout na to, jaký je pocit držet ji v náručí.

Konečně jsem se odtáhla. Musela jsem, jinak bych to nikdy neudělala. Rychle si mě přitáhla zpátky a políbila mne. Byl to krátký polibek, polibek na rozloučenou předpokládám a než jsem měla šanci zareagovat, už kráčela zpátky k Rosy. Zavřela jsem oči a zavzdychala, než jsem dokráčela zpátky k autu. Stěží jsem je dokázala vidět ve zpětném zrcátku; oči jsem měla plné slz. Už teď mi šíleně chyběli, ale věděla jsem, že je znovu uvidím. Nic by mě nemohlo udržet od téhle hory. Nic by mě nemohlo udržet od Ashley.

6A

„Tvé srdce je volné, měj odvahu jít za ním.“

Každá malá holka má sny – sny o tom být princeznou, veterinářkou, učitelkou, matkou. Já snila o tom být spisovatelkou. Když jsem byla na střední, snila jsem o psaní romantických novel a že se stanu příští Danielle Steelovou. Když jsem byla na vysoké, snila jsem o psaní prezidentských proslovů. A když jsem začala psát pro noviny, snila jsem o psaní sloupku na přední straně. Pracovala jsem tvrdě, v naději, že to jednoho dne zvládnu na úvodní stranu. Nikdy jsem nevěděla, že to jednoho dne, přijde tak brzy.

„Pojď dál, Spencer a posaď se.“ Sedla jsem si před její stůl a ona mě přejela pohledem.

„Vypadáš skvěle, má drahá. Jak se cítíš?“

„Dobře. Popravdě se cítím lépe než za hodně dlouhou dobu. Díky, Carol.“

Carol byla moje šéfka a ode dne, kdy mě přijala, si mě vzala pod svá křídla. Stala se z ní taková moje náhradní matka a naučila mě toho spoustu o novinářské práci. Věřila ve mne a přiměla mě, abych věřila v sebe samu. Měla jsem štěstí, že mám šéfku, jako je Carol. Spousta šéfů by to se mnou vzdala.

„Zdá se, že ten čas, co jsi strávila na té hoře bylo přesně to, cos potřebovala.“

„To byl. Opravdu byl.“

„Přečetla jsem si část toho Úkrytu. Hodláš to nějak zveřejňovat?“

„Ne. Jen jsem chtěla, abys viděla, že jsem zpátky, nejen fyzicky. Můžu dělat svou práci, pravděpodobně lépe než kdy dřív.“

„Nemohu nesouhlasit. Byla to zatím tvá nejlepší práce.“

„Děkuji, ale ráda bych si ji nechala pro sebe. Můj čas na té hoře má pro mě velice zvláštní význam.“

Přikývla. „Pokud to tak chceš.“

„Mám pro tebe jiný kousek k přečtení, něco, co bych rozhodně ráda publikovala. Mrkla by ses na to?“

„Samozřejmě, že ano. Jsem tak ráda, že máš všechno vyřešené. Nikdy jsem o tom nepochybovala. Stále v tebe věřím. Jsi pořád ta dívka s nezměrným talentem, kterou jsem najala před všemi těmi lety a hodlám ti splnit tvůj sen.“ Vstala, obešla stůl a posadila se vedle mne. „Myslím, že je na čase, abys ukázala světu, co v tobě je. Přední strana je tvoje, Spencer Carlinová. Pokud přijmeš tu výzvu, kterou to představuje.“

Bylo to to, co jsem vždycky chtěla: můj sen se stával skutečností, zdaleka největší úspěch mého života. Bylo by bláznivé nevzít tu práci. A proč bych ji nebrala? Věděla jsem, že bych ji zvládla. Věděla jsem, že bych mohla být úspěšná. Carol ve mne věřila; já v sebe věřila. Životní příležitost klepala na dveře. Všechno, co jsem musela udělat, bylo odpovědět. Místo toho jsem požádala o chvilku na rozmyšlenou, nebo přesněji čtyři dny. Tak dlouhou dobu mi Carol dala, abych se rozhodla. Každý jiný člověk se zdravým rozumem by řekl ano hned na místě. Žádný jiný člověk se zdravým rozumem by nepožádal o pár dní na rozmyšlenou. Já očividně neměla zdravý rozum. Nebo ještě lépe, moje mysl tam nebyla. Byla stále na té hoře u Ashley.

„Tys jí řekla, že si to rozmyslíš?! Zbláznila ses?“ Katie ze mě neměla radost. Pochodovala před mým stolem s rukou na hlavě a mumlala si pro sebe. Já jen seděla na své židli a čekala, až skončí.

„Tohle je to, cos vždycky chtěla, Spencer. Co si na tom chceš rozmýšlet?“

Otočila jsem svou židli k oknu. Výhled z kanceláře byl na jinou budovu přes ulici. Chybělo mi dívat se z okna a vidět hory vpovzdálí.

„Je to kvůli ní? Hodláš kvůli ní zahodit své sny?“

Otočila jsem se se svou židlí. „Jmenuje se Ashley. A nic nezahazuji. Jen potřebuji čas na rozmyšlenou.“

Zavolala jsem Ashley, jakmile jsem se toho večera dostala domů. Po hodinovém rozhovoru jsem to konečně vytáhla. Na lince nastalo ticho.

„Ashley?“

„Jo, jsem tady. Promiň, jen jsem přemýšlela.“

„A co jsi vymyslela?“

„Vymyslela jsem, že to místo musíš vzít, Spencer. Je to přední strana. Nemůžeš si nechat ujít takovou příležitost.“

„Ashley…“

„Se mnou si nelámej hlavu. Pořád tady budu. Nemám v plánu nechat tě jít, Spencer. Jen prostě udělej, co musíš.“

Carol chtěla, abych šla za svým snem. Katie chtěla, abych šla za svým snem. Ashley chtěla, abych šla za svým snem. Já byla jediná, kdo mě držel zpátky. Na jedné misce vah jsem měla práci snů, vše, v co jsem doufala a na druhé straně byla žena, které mě milovala tak moc jako já ji, láska, v kterou jsem vždy doufala. Obě pro mě byly velice důležité. Nakonec tu byla jen jedna z nich, která slíbila, že tu bude vždycky – Ashley. Tahle příležitost v novinách nevydrží. Ale Ashley a já ano. Musela jsem věřit v naši lásku. Musela jsem věřit v Ashley a v sebe. Po dalším telefonním rozhovoru s ní, při kterém trvala na tom, abych tu práci vzala, jinak už se mnou nepromluví, jsem vkráčela do Caroliny kanceláře a přijala tu práci.

Následující měsíce uběhly rychle. Hodně jsem cestovala a psala. Díkybohu jsem zůstávala zaměstnaná a většinu času mě to udržovalo od myšlenek na Ashley. Mluvily jsme spolu skoro každý den. Když jsme neměly čas na telefonát, psaly jsme si. Každé ráno jsem se probouzela s její smskou ‚Dobré ráno, krásko‘ a každou noc s hlasovou zprávou, pokud jsme neměly čas popřát si dobrou noc. K zbláznění se mi po ní stýskalo, ale neměla jsem čas být kvůli tomu rozmrzelá. Během dne jsem byla v zápřahu a jakmile moje hlava dopadla na polštář, odpadla jsem. Za nocí, kdy jsem nemohla spát, jsem jí volala a mluvily jsme spolu, dokud jsem neusnula. Byla tak úžasná, vždycky myslíc na mé potřeby. Nebyla jsem na to zvyklá. Nebyla jsem zvyklá, aby se o mě někdo staral. A přesto, devět set kilometrů vzdálená to zvládala lépe než kdokoliv jiný. Chvíli mi to trvalo, ale nakonec jsem zjistila, že ona a Katie se baví za mými zády. Když měla o mě Ashley starost, zavolala Katie. A na oplátku se Katie ujišťovala, že pořádně jím a dopřávám si chvíle oddechu. Nebudu lhát; měla jsem radost z toho, že se spolu baví. A vědomí, že na mně Ashley záleželo na tolik, že zavolala Katie, mě přimělo milovat ji ještě víc.

Naplánovaly jsme, že přijede na víkend na návštěvu. Byl to víkend, kdy se předávaly ceny Asociace Chicagských novinářů. Požádala jsem Ashley, aby byla mým doprovodem. Moje mentorka a šéfka Carol byla vyznamenána cenou za celoživotní dílo a já měla pronést řeč na její počest. Byla jsem tak nervózní a šťastná, že tam Ashley bude. Naneštěstí mi den před tím zavolala, že to na tu slavnost nestihne. Dorazí až o den později, v sobotu. Její děda měl přijet nahoru, aby se o všechno na pár dní postaral, ale nezvládne přijet včas, aby to ona stihla v pátek. Byla z toho přešlá a stejně tak já. Ale chápala jsem to. Stejně jsem byla šťastnější než kdy jindy, že přijede alespoň na dva dny.

Při svém projevu jsem si vedla celkem dobře a nemohla se dočkat, až o tom povím Ashley; jenomže mi to dvakrát nezvedla, když jsem jí volala. Na konci večera, jsem se cítila smutně a osaměle a trochu znepokojeně. Už jsem jí nechala dvě zprávy v hlasovce. Když mi to nezvedla potřetí, nechala jsem jí další.

„Sedím tu úplně sama u stolu. Všichni tančí, pevně se svírají, jak víří v malých elegantních kruzích. Z toho všeho se mi po tobě stýská ještě víc. Přála bych si, abys tu teď byla se mnou. A uvědomila jsem si, že jsme nikdy netančily. Za celou tu dobu, co jsem tam byla, jsme nikdy netančily. A teď tu sedím a neexistuje nic, po čem bych toužila víc než tančit s tebou. Chybíš mi, Ashley. Doufám, že je všechno v pořádku a nemůžu se dočkat, až tě zítra uvidím. Miluji tě.“

Odešla jsem lehce po půlnoci a v jednu byla ve své posteli. Byla jsem pořád vzhůru, když se ve 2:07 ozvalo zaklepání na mé dveře. Vyskočila jsem z postele a vykoukla zpoza záclony. Nikoho jsme neviděla, ale z parkoviště odjíždělo taxi.

„Ashley,“ zašeptala jsem vzrušeně sama pro sebe. Seběhla jsem schody tak rychle, že jsem z nich málem spadla. Rozrazila jsem dveře. „Ashley!“

Byla tak nádherná, jak tam s úsměvem stála a podávala mi kytici květin: „Promiň, že jdu pozdě. Přála bych si, abych tě mohla doprovodit na tu slavnost.“

„Nemůžu uvěřit, že tu jsi. Vážně tu jsi.“

„Jsem tu.“ Usmála se svým pověstným úsměvem Ashley Daviesové s nakrčeným nosíkem a já se jí vrhla do náruče.

„Tak moc jsi mi chyběla,“ řekla jsem těsně před tím, než jsem se naklonila a políbila ty rty, po kterých jsem toužila.

„Bože, taky jsi mi chyběla.“

Líbaly jsme se na mé přední verandě, kytice květin spadla na zem, ale mě to bylo fuk. Nemohla jsem čekat ani chvilku. Snažila jsem se ji zatáhnout do bytu, ale ona si mě místo toho přitáhla zpátky k sobě.

„Zatančíš si se mnou?“ zeptala se.

„Zrovna tady? Právě teď?“

„Řekla jsi, že netoužíš po ničem víc, než si se mnou zatančit, tak si se mnou zatanči. Zrovna tady! Právě teď!“

„Není tu žádná hudba,“ pravila jsem.

Přitáhla si mě k sobě, svou pravou paži mi obtočila kolem zad, zatímco její levá ruka našla mou pravou. Položila jsem svou levou na její rameno. Představila jsem si, že vypadáme jako děti na jejich první taneční lekci, chystající se naučit taneční kroky, ale vážně mi na tom nezáleželo, protože tu byla ona a chtěla se mnou tančit. Začala něco broukat, píseň, kterou jsem nepoznávala, mumlajíc pár slov tu a tam, zatímco začala pohybovat nohama ve valčíkovém rytmu. Položila jsem hlavu na její rameno a nechala se jí vést a nechala se při tom zavést do mého bytu. Kopla svůj bágl z verandy dveřmi dovnitř a použila svůj bok k zabouchnutí dveří a po celou dobu se mnou nepřestávala tančit.

Zpomalily jsme, její překrásný hlas stále broukal a zpíval, zatímco přesunula obě své ruce na mé boky. Zabořila svou hlavu do mého krku a jemně mne líbala.

„Stýskalo se mi po tobě.“

„Mě po tobě také,“ odvětila jsem. „Tak hrozně moc. A já vím, že to vůči tobě nebylo fér, abych pracovala tak tvrdě a trávila tolik času-“

Přerušila mé blábolení polibkem, stále se se mnou točíc a bylo těžko říct, jestli mám větší závrať z tancování nebo z toho polibku, ale byla jsem tak povznesená a zmámená tím, že tu vážně byla.

„Ukaž mi to,“ řekla.

Tak jsem ji vzala do své ložnice a pomalu ji svlékla, v touze udělat to, o co mě žádala a ukázat jí všechny své city k ní. Noc se rozpila v dotycích a šeptaných slovech a jemných rukou a vynalézavých ústech. Celou dobu jsem měla pocit, jako bych se měla každou chvíli rozplakat. Domnívala jsem se, že je to proto, že se nám po sobě tak moc stýskalo, že jsme se navzájem tak moc milovaly, že nádhera našeho společného času ve mně vyvolávala touhu brečet, ale nebylo to tak. Zatímco jsem pozorovala, jak spí, slunce pronikající skrze těžké závěsy dopadalo na její hladkou, opálenou kůži na zádech, připadla mi jako sen, kterým jsem už neměla právo se opájet.

Plánovala jsem, že ráno vstaneme brzy, abych jí mohla vzít ukázat Chicago, ale nejdál, kam jsme se dostaly, byla moje kuchyň, ona pouze v mém tričku a já ve svém pyžamu. Zatímco jsem nám dělala pozdní snídani, vážně jsem se jí snažila ptát na Úkryt a Hersheyho a hory, ale její odpovědi byly jednoslabičné. Nedokázala jsem najít ani pořádné suroviny, abych uvařila něco pořádného, tak jsme si daly cereálie a toust a jen se na sebe dívaly, dokud neodsunula misku na stranu a nestáhla mě z mé židle k sobě na klín.

Objala mě tak pevně, že jsem stěží mohla dýchat a zabořila mi znovu hlavu do krku, jako by to bylo jediné místo, které pro ni mělo smysl.

„Tak moc tě miluji,“ pronesla, ale nebyla v těch slovech žádná lehkost ani uvolněnost. Znělo to spíše jako bolestivé doznání, tak jsem ji sevřela a řekla jí to samé, šeptajíc svá slova lásky, zatímco jsem pokrývala vršek její hlavy polibky.

Její ruce si snadno našly cestu do spodku mého pyžama a její prsty byly ve mně. Odtáhla jsem se natolik, abych na ni viděla. Nelíbaly jsme se, jen upřeně hleděly jedna na druhou, zatímco se pohybovala ve mně a moje boky odpovídaly v rytmu, jaký udávala. Její oči byly pootevřené, tmavé touhou a něčím dalším, co jsem nedokázala rozpoznat. Jediným zvukem bylo naše mělké dýchání a lehké vrzání židle.

Telefon začal zvonit a ona pozvedla tázavě obočí, ale já zavrtěla hlavou. Nic nebylo důležitější než Ashley. Přirazila jsem boky proti její ruce, abych jí ukázala, že nechci, aby přestala, takže pokračovala ve svém pomalém tempu, který mě udržoval přesně na hraně, aniž by hrozilo, že mě postrčí přes něj.

Když telefon zazvonil podruhé, záznamník se zapnul a Carolin hlas byl slyšet z obýváku.

‚Spencer, tady Carol. Kam jsi včera večer zmizela? Hledala jsem tě všude. Mám báječné zprávy, drahá. Mluvila jsem s Gideonem Brentem z vydavatelství Longman & Jeffries. Mají zájem o knihu tvých příběhů z Chicaga. Chtěla jsem jim ukázat úryvek z toho, cos napsala o tom Úkrytu-‘

Cítila jsem, jak se Ashleyiny prsty konečně naprosto zastavily, její hlava klesla dopředu a spočinula na mé hrudi.

‚-ale vím, žes mě žádala, abych to nikomu nedávala číst. Ale vážně bys jim to měla ukázat, protože si myslím, že by byli ještě nadšenější. Chtějí se sejít v pondělí, tak jsem dohodla, že se s nimi sejdeš v naší kanceláři. Každopádně mi zavolej zpátky a já ti řeknu všechny podrobnosti. Ještě jednou díky za tvou milou řeč. Doufám, že ses dobře bavila.‘

Nastala dlouhá pauza, ve které jsem čekala, co se stane dál. Ani jedna z nás se nepohnula, Ashleyin dech mě hřál na hrudi skrz bavlnu mého vršku.

„Měla bys jí zavolat,“ řekla.

„Ne, to je v pohodě. Počká to.“ Pohladila jsem Ashley po tváři, v neúspěšné snaze pozvednout její obličej zpátky k sobě.

„Znělo to důležitě.“

„Ne tak důležitě jako jsi ty.“

Nadzvedla jsem boky, když Ashley vytáhla ruku z mého pyžama, s vědomím, že tak jako tak je tahle chvíle pryč. Její prsty mě šťouchly do boků, když mě pobízela ze svého klína do stoje.

„Zavolej jí zpátky.“ Ashley vstala. „Stejně bych se asi měla vysprchovat.“

„Voníš mi krásně.“ Usmála jsem se na ni a na chvilku se vrátila ta stará Ashley, na tváři se jí objevilo zazubení.

„Jsi zaujatá.“

„To jsem.“ Povolila jsem ruce z jejího pasu a políbila ji na špičku nosu. „Ale to se stane, když ztratíš hlavu pro nádhernou ženu. Všechno ti na ní přijde báječné.“

„Já jsem dost unikátní.“

„To jsi,“ pravila jsem. Třela jsem se svou tváří o její a cítila, jak její tělo taje proti mému. Zakroužila jsem svými boky proti jejím.

„A pokud nepřestaneš dělat tohle. Nikdy se do sprchy nedostanu.“

„Nevadilo by mi to.“

Zasmála se a odstrčila mě. „Vážně, běž zavolat své kamarádce a já se dám do pucu. Vsadím se, že jsi zarezervovala nějakou pěkně nóbl restauraci na večeři.“ Přikývla jsem. Vybrala jsem restauraci, kterou jsem vždycky chtěla vyzkoušet a doteď neměla správnou osobu, kterou bych tam vzala se sebou. Pokryla mi tvář sérií polibků. „Pak bych se rozhodně měla vysprchovat, nechtěla bych tě ztrapňovat na veřejnosti tím, že bych vypadala a smrděla jako bezďák.“

Opravdu jsem si nebyla jistá, že bych měla narušovat náš společný čas prací, ale odcházela pryč s obzvláštním kroucením boků jen pro mé potěšení a obdařila mě přes rameno vlčím úšklebkem, takže jsem věděla, že není naštvaná.

Zavolala jsem Carol a nechala ji informovat mě o celém tom jejím rozhovoru s vydavateli. Byly to rozhodně vzrušující novinky. Jak to popisovala, nemusela bych se ani vzdát své práce v novinách, protože by použili to, co už mám napsáno. Stále jsme probíraly podrobnosti, když vyšla Ashley ze sprchy zabalená jen v ručníku. Měla jsem trochu obavy, že jsem přistižena při práci, ale ona pro mne otevřela ručník, oslnila mě svou nahotou a lehce pohodila bokem, než na mne lascivně mrkla a zamířila zpátky do ložnice obléknout se. Hlasitě jsem si odfrkla nad jejím chováním.

Naše večeře byla skvělá, snové rande z červené knihovny. Ashley vypadala dechberoucně v krátkých černých šatech a s botami na vysokém podpatku, tak nepodobná holce, která jezdí na koni a čistí každý den ucpané trubky, spíš jako živá, dýchající představa. Konverzace byla lehká a neuspěchaná. Zaujala mě skutečnost, že zvažovala najmutí si nějakého pomocníka, protože měla víc práce než kdy dřív, obzvlášt, když se blížil začátek hlavní sezóny. Vyprávěla mi historky o pokračujícím přátelství Hersheyho a Blackyho a jak spolu pravidelně rybaří, zatímco zůstávají na opačných březích říčky – řekla naší říčky a já cítila, jak mi srdce taje nad jejím výběrem slov – a tlapy mají ponořené ve vodě, zatímco pozorně pozorují jeden druhého. Já jí pověděla všechno o své práci a nabídce na knihu, kterou zaslechla dříve toho dne a dobírala si ji kvůli jejímu tajnému románku po telefonu s Katie. Jídlo bylo dobré, společnost lepší a moje srdce mělo dobrý pocit poprvé od chvíle, kdy jsem autem zamířila dolů z té hory a odjela do Chicaga.

Vzaly jsme si zpátky ke mně taxi a začaly se líbat, ještě než jsem stačila otevřít dveře. Na rozdíl od předchozího večera bylo naše milování plné smíchu a lehkosti a já upřímně věřila, že dokážeme, aby to fungovalo jen proto, že to bylo to, co jsem chtěla víc než co jiného. Věřila jsem tomu přesně do chvíle, než jsem se ráno probudila a zjistila jsem, že jsem sama.

Omotala jsem kolem sebe deku a dokráčela do obýváku, kde stála Ashley nahá u předního okna, usrkávala z hrnku kafe a dívala se dolů. Přesunula jsem se za ni a obtočila paže kolem ní a otírala se o její pokožku, zatímco zvrátila svou hlavu dozadu a opřela ji o mé rameno. Obě jseme hleděly na světla města a já cítila její škubnutí, když se kvílení sirény prohnalo ulicí.

„Chybí mi hora,“ pronesla.

A tady to bylo, prostá pravda, o které jsem věděla, že na ni doléhá od chvíle, kdy přijela. Milovaly jsme jedna druhou, ale pár víkendů se mnou ve městě ji nikdy neučiní šťastnou, protože její srdce teskní po domově. Ta Ashley, kterou jsem nikdy nepoznala, mladá, nebojácná a lehkomyslná by možná byla schopná poradit si s naší situací, ale ta Ashley, která byla postřelena a zlomená, potřebovala svou horu, aby cítila klid a udržela se pohromadě.

Ale já si nechtěla připustit, co jsem věděla, tak jsem ji vzala zpátky do postele a zůstala tam s ní až do chvíle, kdy musela odjet na svůj let. I když jsme se po sobě sápaly znovu a znovu, poznala jsem, že v našich pohybech bylo zoufalství. Bylo to rozloučení, které jsme si dávaly už měsíce, jen bylo mezi námi příliš lásky, abychom si to připustily.

6B

Nepřiznala jsem si to, když jsem ji líbala na rozloučenou na letišti, s davy lidí spěchajícími kolem nás, zatímco jsme si mumlavě slibovaly příště. Nepřipustila jsem si to, když stoicky naslouchala tomu, jak jí říkám, že nemůžu na náš příští víkend, protože se musím sejít s vydavateli v New Yorku. Nepřiznala jsem si to, když mě navštívila podruhé a bylo to přesně stejné jako poprvé, dva dny smutného, utrápeného milování v mém bytě, vůbec nikdy neokusíc vnější svět. Nepřipustila jsem si to, když se naše noční telefonní rozhovory smrskly na dva dny v týdnu, protože měla víc práce než kdy dřív, i přestože si najala uklízecí firmu a údržbáře na plný úvazek. Nepřiznala jsem si to, když jsem jí opakovaně zapomněla napsat, protože jsem byla zabraná do úprav mé knihy.

Pořád jsem si to nepřipouštěla o měsíce později, když léto odcházelo a listy padaly na vlhkou zem, když mě s tím konfrontovala v letištním hotelu v Charlotte – což byl kompromis, protože ani jedna z nás si vážně nemohla udělat čas a já tam byla stejně kvůli podepisování knihy a bylo to lepší, než se vůbec nevidět – a žádala po mě, abych pochopila, že to pro ani jednu z nás nefunguje.

„Ale navzájem se milujeme!“ zakřičela jsem se slzami kanoucími po mé tváři.

„Bože, Spence, o to vůbec nejde. Samozřejmě, že tě miluji. To je důvod, proč musím být silná dost na to, abych tohle udělala. Tohle je tvůj čas, Spencer a všechno, kvůli čemu jsi pracovala a jsem na tebe tak pyšná, že nejsem schopna to ani popsat. Ale už mě unavuje pocit, že jedna pro druhou jsme až na vedlejší koleji, protože to není to, co chci pro tebe, ani pro nás.“ Přitáhla si kolena k hrudi, a vypadala tak drobná a obnažená. „Neviním tě. Pracuji osmnáct hodin denně a v úterý jdu do banky, vzít si půjčku na stavbu dalších chat na hoře během zimy a pak bude stavba a práce na ní. A ty létáš po celé zemi a pracuješ na uzávěrkách. Pro ani jednu z nás, Spencer, není čas. Takže bychom měly přestat teď, než nás to roztrhá na kusy. Chci, aby můj čas s tebou byl plný lásky a štěstí, ne omluv a lítosti.“

Vrhla jsem se na ni a snažila se zastavit její slova svými polibky. A na chvíli mi to dovolila. Svírala mne a vracela mi polibky, dokud jsem si neuvědomila, že obě pláčeme tak moc, že jsme nemohly pokračovat. Padla jsem na ni a ona mě chovala na hrudi, zatímco jsem vzlykala.

„Jsi to pro mě ty, Spencer. Jsi ta velká láska, ta, o které sníš jako dítě, než dospěješ a uvědomíš si, že se nepřihodí každému. Ale stalo se to a já o ni nechci úplně přijít, protože jsme obě příliš tvrdohlavé, než bychom si přiznaly, že je prostě špatně načasovaná.“

„Ale já tě potřebuji.“

„A já tě také potřebuji. Ale také si potřebuji uchovat naši lásku jako něco dobrého, to nejlepší, co mne kdy potkalo a my to pomalu ničíme. Tak přestaňme předstírat, že v tom teď dokážeme pokračovat a dejme si pauzu, dokud nebudeme obě připravené zjistit, co dál.“ Políbila mě na čelo. „Miluji tě tak moc, že mě zabíjí nebýt s tebou. Ale já nemůžu sebrat svůj život a jezdit s tebou po celé zemi a nemůžu být tou, která tě přiměje vzdát se svých snů a žít uprostřed ničeho. Radši se budu držet naděje, že spolu budeme moci být v budoucnu, než pokračovat v odtahování se od sebe v současnosti. Dokážeš to pochopit?“

Ale já to nemohla připustit, přestože jsem přesně věděla, co tím myslí a souhlasila jsem, že se trháme na kousky. Žádala o pauzu, ale já slyšela jen to, že chce být s někým jiným, s někým, kdo ji učiní šťastnější, než bych já kdy dokázala, protože si prostě nezasloužím být milována někým tak dokonalým a nádherným, jako byla ona.

O ona věděla, na co myslím, protože o několik hodin později, když stála v chodbě, se rtem mezi zuby a svým báglem v rukou, na mě pohlédla a řekla mi to.

„Já vím, že si myslíš, že ti říkám, že spolu nemůžeme být, protože nejsi tím, co bych chtěla. Říkám ti, že spolu nemůžeme být právě teď, protože jsi všechno, co chci po zbytek svého života. Chci šťastný konec, Spencer, a chci ho s tebou. A jsem ochotná počkat si na něj. Jsem ochotná čekat na tebe tak dlouho, jak dlouho to bude trvat, protože ta láska k tobě, kterou mám? To je vše, na čem mi na tomhle světě záleží a nikam nezmizí. Takže tohle je to, co hodlám dělat, co my obě musíme udělat. Musíme obě žít své životy, dokud na to nebudeme připravené. A víš, kde mě najdeš, až si o tom budeš chtít promluvit.“

„Miluji tě.“ Nevěděla jsem, co jiného říct. „Jsem do tebe zamilovaná.“

„A já jsem zamilovaná do tebe. Vždycky budu.“

Dveře se zavřely. Byly na pružinu a zavřely se moc hlasitě, kovové cvaknutí zámku a bouchnutí do rámu vibrující po pokoji. Vrhla jsem se na postel a brečela, dokud mi nedošly slzy a hruď se mi zvedala ve snaze popadnout dech, ale nemohla jsem dýchat v té posteli, která byla cítit jí a naším milováním.

Jezdila jsem s knižním turné a na rozhovory a s prací a vším dalším, co nebyla Ashley. Čekala jsem, až se mi ozve, příliš zbabělá, abych ji kontaktovala sama. Seděla jsem s prstem na odesílacím tlačítku svého telefonu s tolika zprávami a emaily, které jsem vždycky smazala. Napsala jsem jí dopisy, stránky textu naplněných tím, jak moc ji miluji, stýská se mi po ní, potřebuji ji, ale vždycky skončily v odpadkovém koši. A pak jsem je další ráno vytáhla a urovnala, jak nejlépe jsem dokázala a uvažovala o jejich poslání, než jsem je zmuchlala a hodila znovu do koše.

Ashley nikdy nezavolala.

Věděla jsem, že je pořád v kontaktu s Katie, převážně z toho, jak se mě má kamarádka ptala na to, jak se mi daří, ale nechtěla jsem ji dostat do pozice, kdy bude rozpolcená mezi námi. Pokud bych byla k sobě upřímná, nenáviděla jsem trochu Katie za to, že stojí na Ashleyině straně, když jsem já byla její kamarádka a Ashley byla jen moje přítelkyně, se kterou se ve skutečnosti nikdy nesetkala. Ale to byla moje vina, že se nikdy nesetkaly, protože mi na tom nezáleželo dost, abych ji představila Ashley.

Pokud jsem se domnívala, že nejvíc na dně bych se mohla cítit tak, jak jsem se cítila, když jsem poprvé přijela do Úkrytu, tak jsem se pletla. Nejhorší pocit bylo nemít Ashley, ani práci. Stalo se to jen o pár měsíců později, když mě Carol zatáhla do své kanceláře a svým milým a mateřským způsobem mi řekla, že jsem v podstatě zase troska. Což, jak víte, je vždycky to, co chce holka slyšet. Největší ironií bylo, že mě nevyhodila. Řekla mi, abych si vzala dovolenou a přebrala si všechny ty záležitosti. Ale naposled, když jsem to udělala, jsem potkala Ashley a zamilovala se, což byl důvod, proč ze mě zase byla troska.

Tentokrát, když jsem utíkala, utekla jsem tak daleko, jak jsem jen mohla. Naložila jsem si auto a ujížděla celou cestu na Floridu a našla si malý motel na pobřeží v rohu Panhandle. Byl to dokonale stylový motel z padesátých let a pokoj byl cítit zatuchle, ale v dobrém smyslu, jako by se slanost ze Zálivu vplížila dovnitř a usídlila se v povlečení s tropickým vzorem. Nejlepší věcí bylo, že tam bylo skoro pusto, protože kdo by zůstával v hotelu v zimě? Žádný z těch pár ostatních hostů se nestaral o ženu v pokoji 118, které vycházela jen na příležitostné jídlo a dlouhé procházky po pláži.

Moje Příběhy z Chicaga se dostali na vrchol žebříčku cestopisů v New York Times a vedly si dost dobře i v seznamu ne-beletrie a mně to bylo úplně jedno. Neměla jsem nikoho, s kým bych sdílela radost, nic, zač bych utratila peníze, kromě drobného občerstvení, sody a triček s aligátory.

Ale mohla jsem alespoň dýchat. Mohla jsem nasát plné plíce slaného vzduchu, aniž by to bolelo.

Setrvala jsem tam asi měsíc, dokud jsem si neuvědomila, že jsem nenapsala ani slovo, ani seznam na nákup. Sbalila jsem si svých pár švestek, poslala je zpátky do svého bytu v Chicagu a prodala své auto dobře vypadajícímu mladému muži v bazaru, který mě natahoval na ceně, zatímco se mě současně snažil sbalit, jako bych neviděla světlou linku po snubním prstenu, který si dal do kapsy, jakmile jsem vešla do prodejny. Usmála jsem se, podepsala papíry, ale řekla jsem mu, že jsem zadaná, protože to byla pravda. Možná jsem mohla znovu dýchat, ale Ashley stále vlastnila mé srdce a duši.

Když jsem přistála na letišti O‘Hary, cítila jsem, jako bych měla nějaký úkol. Při zpátečním letu mi došlo, že jak Ashley, tak Carol mi věřily, že si srovnám svůj život a záleželo jim na mě dost na to, aby mi daly volnost najít si svou cestu a já neudělala nic, kromě utápění se ve vlastní mizérii. Odhodlala jsem se psát a donutila se každé ráno pustit se do toho, ale slova ze mě nevycházela tak jako dřív. Moje mysl byla naplněna představami o životě na hoře, slunce dopadajícího na kameny v říčce, Hersheyho pletoucího se mi pod nohama a nádherné ženy, která mě přiměla víc než osm týdnů cítit se tak, jak jsem čekala, že se budu cítit celý život. Tak jsem s tím pracovala, ale stále to ze mě nevycházelo tak, jak jsem zamýšlela.

Jednoho rána jsem sledovala východ slunce a v hlavě viděla obraz nahé Ashley usrkávající kávu na přesně tom samém místě a věděla jsem, co budu dělat. A vůbec mi to netrvalo dlouho. Jakmile jsem ten nápad dostala, dostala jsem to ze sebe jen za pár dní, pak jsem zavolala Carol a požádala ji, aby mi dala kontakt na nějakého ilustrátora. Byla zmatená, když jsem jí vysvětlovala proč, ale smála se a poslala mi emailem seznam lidí, které by mi doporučovala. S několika jsem si pohovořila a rozhodla se pro Garyho, asi padesátiletého muže s laskavýma očima. Strávili jsme týdny prací bok po boku v jeho studiu, neustále vyrušováni jedním nebo více z jeho sedmi vnoučat, všichni měly skvělé nápady a návrhy, které jsme zapracovali do knížky. Jmenovala jsem každého z nich v poděkování, ale o věnování nemohlo být pochyb: znělo jednoduše, ‚Pro Ashley‘.

K mému vlastnímu překvapení ji moji vydavatelé v Longman & Jeffries poslali do speciálního vydavatelství pro děti a tam přijali mou malou dětskou knížku, Dobrodružství Blackyho a Hersheyho, příběh malé smutné holčičky, která se znovu naučila lásce a smíchu jen pozorováním svého věrného psa Hersheyho a jeho nejlepšího kamaráda, medvíděte černého medvěda.

Na rozdíl od předchozí knihy, turné s touhle bylo jen po pár knihkupectvích v Chicagu a jeho okolí a několika autorských čtení v místních knihovnách. Po jednom čtení za mnou přišla malá holčička, ne více jak čtyřletá, se svou maminkou a stydlivě se mě zeptala, jestli existují opravdový Blacky a Hershey. Posadila se vedle mne a já vytáhla svůj notebook. Byla to otázka, na kterou jsem byla často dotazována, takže jsem dala jejich společné fotky dohromady a udělala z nich prezentaci. Řekla jsem jí, že jsem byla jako ta malá holčička v tom příběhu a že jsem se díky Hersheymu a Blackymu cítila mnohem lépe, když jsem byla moc smutná. Když se to dostalo na poslední obrázek, poprvé jsem si všimla, že musel být pořízen, když jsem stála na tom velkém, plochém kameni, ze kterého jsem spadla ten den, kdy jsem úplně poprvé políbila Ashley.

„Zdá se, že je to velice výjimečné místo,“ pronesla ta matka a zdvořile se na mě usmála.

„To je,“ souhlasila jsem. „Je to můj domov.“

Poděkovala jsem jim, že přišly, poslouchaly a koupily si výtisk knihy. Při zpětném pohledu jsem jim měla poděkovat, že mi zachránily život, protože to bylo to, co toho dne udělaly. Protože to byla pravda, kterou jsem skrývala i před sebou samou: tohle byl můj domov, ne nějaký byt na Severní straně se skvělým výhledem, ani to nebyl Connecticut, kde jsem vyrostla, celkem šťastná, ale toužíc po něčem víc. Cítila jsem se úplná jen na jednom místě s jedinou osobou a byla jsem blázen, když jsem si myslela, že potřebuji něco jiného než tohle.

Byl brzký podvečer nádherného slunečního dne, když jsem zvládla zaparkovat svůj nový – fajn ne, nový jako nový, ale pro mě nový – Jeep na parkovišti Ashleyina domu. Byla jsem ráda, že jsem si koupila auto s náhonem na všechna čtyři kola, protože cesta nahoru se za mé nepřítomnosti nijak nezjednodušila, i když na některých místech byla podstatně širší. Když jsem jela nahoru, viděla jsem nové chaty rozeseté kolem hory a necítila nic než pýchu nad Ashleyiným úspěchem.

Potlačujíc nervozitu jsem dokráčela k vstupním dveřím a zaklepala. Moje ruka byla pevná, rozhodná, protože nebyla žádná nejistota v tom, co cítím nebo co chci – už ne. Ale nedostalo se mi odpovědi. Věděla jsem, že dveře nebudou zamčené, ale nepřipadalo v úvahu, že bych vlezla dovnitř bez pozvání. O tohle právo jsem už přišla.

Když jsem se ale otočila, spatřila jsem ji. A věděla jsem, že jsem učinila první opravdu dobré rozhodnutí za velice dlouhou dobu. Protože vypadala lépe, než by měla jakákoliv lidská bytost právo být. Měla na sobě své staré ošoupané turistické boty, kraťasy ke kolenům a černé tílko. Opasek s nářadím měla přehozený přes rameno. Vedla vedle sebe Rosy, očividně ji vedla do stáje, takže jsem opustila její verandu a vykročila k ní. A tehdy mě uviděla. Ztuhla na místě na sekundu nebo dvě a přísahám, že se mi stejně tak zastavilo srdce, ale pak se usmála a bylo to překrásné, hlava nakloněná na stranu, zavrtění hlavou a široký úsměv rozprostírající se přes celou tvář.

Strčila jsem si ruce do zadních kapes svých džínů a lehce kráčela k ní. Úsměv na mé tváři byl mnohem ostýchavější, protože já byla tou, co žádala o odpuštění.

Když jsem od ní byla asi půl metru, pronesla „Jen projíždíš?“

Ne, alespoň jsem doufala, že ne. „Tak trochu,“ řekla jsem. „Ztratila jsem se a doufala jsem, že bys mi mohla pomoct najít správnou cestu.“

„Vážně?“

„Jo.“ Byla jsem na krok od ní a cítila, jak se mi celé tělo chvěje jen z její blízkosti, i přestože nám chybělo dobrých třicet centimetrů, abychom se dotkly. „Dala jsem výpověď.“

„Slyšela jsem.“ Stále se usmívala, nedívajíc se přímo na mě, ale nedívajíc se ani stranou.

„Katie?“

Přikývla. „Také jsem slyšela, že se tvé knize daří dobře.“

Pokrčila jsem rameny. „Hádám, že jo.“

„Seznam největších bestsellerů v New York Times, to je hodně dobré.“

„Seznam ne-beletrie.“

Uvázala Rosy k břevnu před stájí a poplácala ji po bocích. „No stejně jsem na tebe hrdá, Spencer. Zasloužíš si to.“ Sundala si svůj opasek s nářadím a přehodila ho přes břevno a pak se o něj zády opřela a paže si založila na prsou.

„Díky.“ Lehce jsem se začervenala. „Ty, ehm, zdá se, že se ti tu taky daří.“

„Jo, je tu vážně narváno.“ Pohlédla přes rameno výš na horu, kde byly vybudovány nové chaty. „Myslím, že pravděpodobně budu muset najmout pár dalších lidí, protože jsme plní do Svátku práce (v USA první pondělí v září).“

Chtěla jsem se natáhnout dopředu a dotknout se jí a říct jí, že mi chyběla, ale ta slova se mi zadrhla v hrdle a já se zmohla jen na to, nechat po ní klouzat svůj pohled, protože vypadala tak neskutečně, přímo přede mnou, po celé té době.

„Vypadáš jinak. Úspěch ti svědčí.“ Nedokázala jsem jí číst v očích, protože slunce bylo za ní, ale nezněla hořce.

„Napsala jsem další – myslím tím knihu. Přinesla jsem ti výtisk, pokud máš zájem.“

„Jistěže mám zájem. Další cestovatelská kniha?“

„Ne tak úplně.“ Pohlédla jsem ke svému autu. „Počkej tu. Jen pro ni dojdu.“ Odběhla jsem a vzala ji ze sedadla pro spolujezdce. Když jsem se vracela, otírala si ruce o břicho. Podávala jsem jí ji oběma rukama, moje srdce divoce bušilo.

Pohlédla dolů a rozesmála se. „Tys napsala knihu pro děti?“ Přikývla jsem. „O Hersheym a Blackym?“ Znovu jsem přikývla, ale pořád si ode mne knihu nevzala. „Hele, jsem zašpiněná a Rosy potřebuje vyhřebelcovat, tak co kdybys šla dovnitř a třeba se něčeho napila a já se k tobě připojím za pár minut?“

Přitiskla jsem si knihu k hrudi. „Jsi si jistá?“

„Všechno je tak, jak si pamatuješ.“ Její úsměv na chvilku povadl. „Pokud nepotřebuješ být někde jinde.“

„Ne.“ Zaplašila jsem svůj strach a pohlédla ji přímo do očí. „Jsem přesně tam, kde mám být.“

Jen se usmála a pokývla ke svému domu. „Běž. Hned tam budu.“

Přikývla jsem a zamířila do její chaty a ohlédla jsem se jen asi třikrát nebo čtyřikrát. Pokaždé zachytila můj pohled a nakrčila svůj nos tím způsobem, co jsem tolik zbožňovala.

Nelhala v tom, že všechno je tak, jak si pamatuji, jen to nebyla úplná pravda. Bylo tam pár nových věcí, které jsem nepoznávala a fotka připevněná na ledničce, která tam také dřív nebyla. Byla to fotka mě a Hersheyho sedících u říčky. Byla brána ze strany, takže ji musela pořídit, aniž bych si všimla. Nedokázala bych zabránit přiblblému úsměvu šířícímu se mi po tváři, ani kdybych chtěla a já rozhodně nechtěla.

Našla jsem v ledničce nějaký ledový čaj, nalila ho do dvou sklenic a začala připravovat nějakou kávu. Jen jsem čekala, až se dovaří, když se Ashley objevila v kuchyňských dveřích. Opřela se o rám, s nohama zkříženýma a utírala si ruce do ručníku.

„Vážně vypadáš dobře, Spence.“

Moje oči přejely ji. „A ty vypadáš neuvěřitelně.“

Zasmála se a došla ke kuchyňskému stolu, kde jsem nechala knihu. „Mohu?“

„Jistě.“ Nalila jsem nám oběma kávu a položila její hrnek na stůl. „Kde je mimochodem Hershey?“ zeptala jsem se, jen abych něco řekla, abych se pokusila skrýt své rozpaky a napětí, zatímco listovala stránkami.

„Dole ve městě u dědy s babičkou. Potřeboval k veterináři.“

„Ach. Je to vážné?“

„Ne, poškrábal se o skálu a má pár stehů, ale dohodli jsme se, že by se sem neměl vracet, dokud nebude úplně zdravý.“ Zastavila se na jedné stránce a přejížděla přes obrázek prsty. „Vážně jsi tohle místo vystihla.“

„To je všechno zásluha Garyho, mého ilustrátora.“

Přikývla a pokračovala v listování knihou téměř v tichu, jen s občasným zafrkáním. Když skončila, odložila knihu na stůl. „Je to krásný příběh. A nejen kvůli ilustracím.“

„Díky.“

„Tak co se stalo s tou malou holčičkou z příběhu?“ Pohlédla na mě a já si všimla, že nervózně svírala desku stolu. „Žila pak šťastně až do smrti?“

Popošla jsem dopředu. „Ještě nevím. To záleží, předpokládám.“

„Na čem?“

„No tak zaprvé jsem tak nějak opustila zaměstnání a vzdala se pronájmu svého bytu, takže potřebuji někde bydlet a doufala jsem, že bys mi s tím mohla pomoct.“ Zazubila jsem se na ni. „Ale slyšela jsem, že máš plno až do září.“

Uchechtla se a posadila se na hranu stolu čelem ke mně. „Já nevím. Pro zvláštní hosty se to vždycky nějak zařídí. Jak dlouho plánuješ zůstat?“

Její oči byly plné naděje, ale ostražité, tak jsem udělala další krok dopředu, přímo do jejího osobního prostoru a našla kuráž, abych jí položila ruce na boky. Pokrčila jsem rameny a předstírala na sekundu nebo dvě rozvažování.

„Něco mezi zbytkem našich životů a věčností,“ pronesla jsem a její úsměv se ještě rozšířil, odpovídající mému vlastnímu. Cítila jsem, jak její paže obemkly můj pas, přitahujíc mě k ní.

„Vážně nemyslím, že bychom měli k pronájmu něco, co by odpovídalo tvým potřebám,“ zápasila o to, aby se nerozhihňala, „ale mám náhradní plán.“

„Ale?“ I to jedno slovo se mi zadrhlo v hrdle, zatímco Ashley zabořila svou tvář do mého krku a začala mě oždibovat na mé krční žíle. Prolíbávala se podél mé čelisti a pak se trochu odtáhla.

„Můžeš zůstat tady, se mnou, v téhle chatě,“ pravila.

„Budu si to moct dovolit?“ zeptala jsem se proti jejím rtům. Chtěla jsem ji políbit tak, tak hrozně moc, protože mi chyběl ten pocit a ta chuť a všechno z ní, víc, než jsem si uvědomovala.

Přikývla, což způsobilo, že se její rty pohnuly proti mým. „Máme velice dostupné možnosti placení, které ti v úplnosti vysvětlím v hlavní ložnici. Ach, má to jednu drobnou nevýhodu. Budeš se muset dělit o ložnici se mnou.“

„S tím dokáži žít.“

Byly jsme na méně než vlas daleko od toho, abychom se konečně políbily, když trhla hlavou dozadu a věnovala mi tázavý pohled. „Předtím, když jsem se tě ptala, na tvé šťastně až do smrti, jsi říkala ‚zaprvé‘ potřebuješ někdy bydlet. Co jsou ty další věci?“

Uchechtla jsem se, pozvedla svou ruku z jejího boku a pohladila její tvář. „Ty. Jen ty.“

A pak jsme se políbily a v tu chvíli jsem věděla, že jsem konečně doma.