Převýchova
Napsala: Casper
Neměla jsem tam dnes vůbec chodit, mraky lidí, alkoholu, drog a peněz utracených za holky, které pak ráno odkopnu. Jako všechno. Proč bych si ale měla lámat hlavu, jak jim pak je. Jsou mi ukradené, stejně jako všichni.
Táhli mě uličkou mimo svit pouličních lamp, mlčeli. Já v ústech roubík, oči mžikaly z jednoho na druhého, snažíce se navázat kontakt. Byla mi zima. V mé minisukni a krátkém topu v podzimním počasí se to dalo pochopit. Mlčeli a já jim chtěla říct pěkně od plic, co si o tom všem myslím. "Jsem dcera rockové legendy, kurva", křičela jsem v sobě.
Dotáhli mě k dodávce s tmavými skly. Muselo být kolem půlnoci, tak nějak. Ztratila jsem pojem o čase někdy během večírku, ze kterého mě nepozorovaně odvlekli. Stejně nepozorovaně, jako jsem já dnes proklouzla z domu všem těm namachrovaným bodyguardům, které si můj otec najímá, aby nás všechny chránili.
Z dodávky vystoupil třetí člen toho gangu. Proti těm dvěma nabušencům byl drobnější, štíhlejší, jen o pár centimetrů vyšší než já. A stejně jako ti dva, měl na hlavě černou kuklu s malými průzory pro oči. "Vše podle plánu?" Ozval se elektronicky upravený hlas. Ti dva pouze kývli. "Šéf," pomyslela jsem si a začala se vykrucovat ze sevření těch dvou. "Divoká kočička," zasmál se jeden z nich. Šéf otevřel dveře dodávky a než jsem se nadála, ležela jsem v ní na podlaze.
Jeli jsme tak hodinu, pokud to dokáži nějak realisticky odhadnout. V leže, na boku na podlaze dodávky se těžko odhaduje. Ti dva hromotluci seděli u mě. Jeden měl zelené oči a druhý modré. Zelený a Modrý.
Dodávka zastavila a dveře se otevřely: "Vezměte ji do pokoje." Proč má ten Šéf elektronicky změněný hlas? Znám ho snad?
Zelený a Modrý mne odtáhli do pokoje a mrštili se mnou na podlahu. A pak mě tam nechali samotnou. Ozvalo se zamčení dveří. "Kurva drát", sykla jsem pro sebe a rozhlédla jsem se kolem. Místnost bez oken, místo lustru malá žárovka, postel se shnilou matrací a děravá deka. Na stěnách výstřižky z novin. Vstala jsem, ruce svázané za zády a ten roubík stále v ústech. Měla jsem sucho v krku, až mě pálil. "Potřebuju pít," polkla jsem na sucho. Došla jsem ke stěně, k výstřižkům a začetla se: "Problémová dcera rockové legendy… Ashley Daviesová opět v problémech… Zaslouží si legenda takovou dceru?...."
"Co to doprdele má znamenat?!"
Cvaknul zámek ve dveřích a Šéf vešel. Nesl s sebou sklenici vody a krajíc chleba. Ustoupila jsem do rohu místnosti.
Došel až ke mně a zabořil do mě své blankytně modré oči, zvedl ruku v rukavici a strhl mi roubík: "Pij." Podával mi sklenici vody. "Co si kurva myslíte, že děláte?! Víte, kdo já jsem?!" Začala jsem ječet a cukat pouty na rukou. "Dcera Raifa Daviese, rockové legendy. Rozmazlený a nafrněný fracek. To jsi," ozval se elektronický hlas a ruka s vodou poklesla. A v těch blankytně modrých očích se objevil úsměv.
"Můj táta vás nechá zavřít," ječela jsem dál. "Možná jo, možná ne," usmály se oči. Položil sklenici vody na špinavou zem, vedle ní krajíc chleba a otočil se na patě. Chtěl odejít.
"Co chcete?!" Ptala jsem se. Mírně natočil hlavu v kukle a ozvalo se:"Nic." Pak odešel a světlo zhaslo. Klekla jsem na kolena a s hlavou u země jsem hledala sklenici vody. Převrhla jsem jí a v krku jsem měla tak sucho, že jsem ani křičet nemohla.
Vzbudila jsem se na podlaze. Oschlý krajíc chleba vedle sebe, převrhnutá sklenice bez kapky vody:"Slyší mě někdo?!?!?! Mám žízeň!?!?!" Volala jsem asi deset minut. Pak se dveře otevřely a v nich Šéf a oba hromotluci. Zelený po mně hodil džíny, triko a mikinu. "Převleč se," řekl Šéf. "Před váma ani náhodou," sykla jsem. "Když to neuděláš, bude ti zima. Věř mi," řekl znovu ten elektronický hlas a kývl na Modrého. Ten došel ke mně, zvedl mě ze země na nohy a sundal mi pouta. "Dělej," řekl znovu Šéf. Sklopila jsem oči, na vteřinu, a když jsem opět zvedla pohled, stál tam jen Šéf. "Otočte se," řekla jsem. Zamítavě zakýval hlavou a opřel se o rám dveří: "Na večírcích se svlékáním problém nemáš, tak ho nemůžeš mít ani tady. Hvězdo." "Mám žízeň," zkusila jsem to znovu a dívala se to těch nejmodřejších očí, které jsem kdy viděla. "Až si to odpracuješ, dostaneš najíst i napít," kývl hlavou, dál opřený o dveře. "Nebudu se před vámi převlékat," odsekla jsem.
"Jak myslíš," kývl do chodby a vešel Modrý. Vzal mě, zajistil pouty a vedl mě pryč.
"Tady to celé odnosíš do dřevníku," kývl Šéf na hromadu dřevěných polen na dvoře. Rozhlédla jsem se, vypadalo to na nějakou opuštěnou farmu. Venku bylo sychravo a do mě se dala zima. Minisukně a krátký top je možná dobrá volba na lov roštěnek, ale ne na pobývání venku." Je mi zima, "sedla jsem si na jedno z polen." Zahřej se prací, "syknul Šéf a odešel. Modrý se opřel o stěnu dřevníku a kývl hlavou na hromadu polen. Zvedla jsem se, vzala jedno poleno a odnesla jej." Umíš vůbec mluvit, ty pako? " Sykla jsem na Modrého. V očích se mu zračilo pobavení, ale nevydal ani hlásku." Co po mně chcete," zkusila jsem to znovu. Opět bez odezvy. Po několika hodinách jsem se sesunula na jedno z mnoha dalších polen, utahaná, odřená, namožená. Sukně potrhaná, top také. Podpatky jsem si ulomila již dávno. Byla mi neuvěřitelná zima. "Vážně je mi zima,mám hlad a žízeň," hodila jsem na Modrého psí oči. Odstoupil od stěny a podal mi láhev s vodou. Chlemtavě jsem ji začala pít, pálilo to v suchém krku až neuvěřitelně, ale pak mě polilo blaho. Ještě nikdy jsem nebyla tak šťastná za obyčejnou vodu.
Dopila jsem celou láhev na jeden zátah a zatřásla se zimou. Modrý vzhlédl k farmě, v okně někdo stál a pokynul mu. Modrý mě opět spoutal a odvedl mě zpět do pokoje.
"Tady máš jídlo, vodu a věci na převlečení," podával mi Šéf věci, opět opřený o rám dveří.
"Jak jsem řekla, nebudu se před vámi převlékat," vytrhla jsem mu věci z ruky a položila je na zem. Zkřížila jsem ruce na prsou a vyzývavě se na něho dívala. "Měla bys," řekl elektronický hlas a blankytně modré oči mě sjely od hlavy k patě. Sklonila jsem oči a prohlížela se. Sukně na cáry, boty zničené a top samá díra. Vykukovala mi z něho podprsenka i břicho. Zvedla jsem pohled a zachytila blankytný, připoutaný tam, kde byla má prsa. "Jo taaak, takhle na tebe," pomyslela jsem si.
Velice pomalu jsem si stáhla sukni a po očku sledovala svého nepřítele. Díval se, nepokrytě. Pak jsem pomalu začala sundavat i top, nebo spíš to, co z něj zbylo. Sledoval každý můj pohyb, ale v očích se nezračilo vůbec nic." Sakra, "zaklela jsem pro sebe." Tady máš vodu na umytí, "sáhl za sebe a podal mi kýbl vody a žínku. Pak za sebou prostě zavřel dveře a zamkl.
"Co tohle bylo? " Špitla jsem pro sebe. Omyla jsem se a převlékla. Věci mi padly jak ulité, i boty mi byly akorát. To o mně věděli všechno?!
Najedla jsem se a napila. Sedla jsem si na postel a prohlížela si výstřižky z novin pořád dokola. "Byla jsem vážně tak hrozná dcera," pomyslela jsem si.
Zamyšlená jsem ani nepostřehla, že opět přišel: "Je dobře, že ses převlékla." Vyskočila jsem úlekem a shodila z tácu sklenici. Rozbila se na kousky. Schoulila jsem se v obavě, že přijde nějaký trest. Co já vím co jsou zač. Nic. Otočila jsem hlavu směrem k němu. Jen se na mě díval. Sklonila jsem se ke střepům a začala je sbírat. Ruce se mi tak třásly, že jsem to nedokázala v klidu: "Jau." Sykla jsem a z dlaně mi začala téct krev. Než jsem se nadála, klečel u mě s kapesníkem a jemně mi jej tlačil na ránu. Až příliš jemně na to, jaký jsem z něj měla strach.
"Bolí to?" A mě přepadl najednou takový vztek: "Unesete mě, trápíte mě a pak najednou taková péče. Proč jsem tady?!"
Vstal a odstoupil, zavanula ke mně vůně vanilky:"Protože si to zasloužíš." S tím odešel.
Zasloužím?! Já?! Proč!? Natáhla jsem se na postel a z přemýšlení usnula.
Ráno jsem se probudila v té hnusné posteli. Na zemi voda a chléb. A spousta fotek. Sedla jsem si na zem k té hromadě a začala se tím přehrabovat. Na fotkách já. Na večírcích, v objetí s ženami, nahá ve fontáně na náměstí ve městě, s lahví tequily na ulici, s třemi holkami najednou v kompromitující situaci, všude já…
"Líbí se ti to," ozvalo se najednou. Ve dveřích opět on. "Co jste zač?! Nějaká šílená sekta převychovávající lidi?! Ječela jsem jak smyslů zbavená. Blankyt se usmál a řekl:" Možná. A teď do práce. " S tím vešel Zelený a odvedl mě do stájí.
" Ty stáje budou do večera čisté, "ozval se Blankyt," nebo nebudeš jíst. Tak to na světě chodí. Kdo nepracuje, nejí. " S tím opět odešel.
Sedla jsem si na kýbl a sklonila jsem hlavu, v obranném a nesouhlasném gestu jsem skřížila ruce na prsou:" Tak nebudu jíst. Ale dělat to nebudu". Zelený se opřel o rám dveří a v uvolněné póze mne sledoval.
Za několik hodin, co jsem se ani nehnula, mne zvedl z mé pozice a odvedl mě do pokoje. Chtěla jsem se umýt, dojít si na záchod a stál tam jen ten kýbl, ze kterého jsem se prve umyla.
"Chci jíst, pít a chce se mi na záchod. Nestihla jsem to venku," ječela jsem u dveří a nic. Uběhla hodina a nic...Když jsem si dřepnula nad kýbl, udělalo se mi z toho fyzicky nevolno.
"Samantha James, matka tří dětí. Vyhozena z práce za údajnou krádež šperků zaměstnavateli. Brad Jonas, vyhozen z práce za údajné špehování zaměstnavatele. Kimberly Clark, studentka, vyhozena z práce za údajný prodej informací bulváru..", záznam hrál pořád dokola a dokola. Nebylo kde to vypnout.
" Dost!" Křičela jsem na dveře. Nic. Záznam hrál dál.
Tři hodiny! Tři hrůzné hodiny! Pak to přestalo. Pamatovala jsem si všechny ty lidi. Pamatovala. To já je nechala vyhodit za své chyby. Já. Byla jsem si toho vědoma. Moc dobře.
"Pamatuješ?" Ozval se Blankyt. "Pamatuješ na ty lidi?!" Zněl i přes tu elektroniku dost naštvaně a já měla strach. "Pamatuju. No a co?! Život je boj?!" Odsekla jsem. "Tys dostala vždycky všechno a zadarmo," hlesl. "Závidíš?!" Opovržlivě jsem pronesla.
"Co ti mám závidět," zasmál se. "Tohle?" Ukázal k výstřižkům na zdi. "Nebo tohle," hodil po mně fotky, které jsem už viděla. "Nebo to, že jsi vlastně sama i přes to množství lidí, které znáš?" Odfrkl si. "Slavná, bohatá díky tatínkovi. Ale bezcitná a ledově chladná. A sama," dokončil a díval se na mě. Pak si odkašlal a zeptal se:"Umíš ty mít vůbec ráda? Myslíš někdy na ty holky, co ti prošly postelí a kterým jsi slíbila, že se ozveš a nic? Myslíš vůbec na to, že jednou, až nebudeš mladá a krásná, tak se ti to všechno vrátí?" Blankyt se zabořil do mé hnědé. Neměl v nich hněv, spíš smutek. A mně z oka sjela slza. Pitomé slzy.
"Neodpovíš mi?"
Odvrátila jsem pohled, aby neviděl můj pláč.
"Neodpovíš mi vůbec? To opravdu nic necítíš?" Ptal se dál.
"Já přece nejsem bezcitná," vzlykla jsem.
"Tak proč se tak chováš, jako bys byla," matrace vedle mě poklesla. Sedl si vedle mě a položil mi ruku na rameno.
Prudce jsem se otočila a padla mu do náruče. Tak pevně jak jen to šlo jsem se k němu přitiskla a pak jsem to ucítila. To nebyl muž. Byla to žena, zcela určitě jsem cítila její ňadra.
Přes volnou košili a sako to nebylo vidět, ale takto…
Žena. S blankytnýma očima.
"Od mala jsem sama," řekla jsem a pustila Blankyt z náruče. Seděla tam, její oči se vpíjely do mých. Rukou v rukavici mne pohladila po tváři a setřela stopy slz:"Byla bys tak dokonalá, kdybys měla srdce". Pak vstala a chtěla odejít.
"Počkej, prosím," chytla jsem jí za loket. Otočila se a vyčkávala.
"Všechno to napravím, slibuju," sklonila jsem hlavu před tím intenzivním pohledem.
"Pro tebe a všechny kolem to bude jen dobře," blankyt se zatřpytil.
"Pustíte mě tedy?" Zkusila jsem to a vyčkávala.
"Ano. Zítra," blankyt posmutněl a odešla.
Z dodávky mě vyložili před mým domem. Blankyt vystoupila a sundala mi pouta a roubík. Dívala se na mě tak intenzivně až mne polilo horko. Pak zvedla ruku v rukavici a pohladila mě po tváři. Šla jsem tomu pohlazení naproti a položila tvář do její dlaně. "Jsi nádherná, Ashley, byla by tě škoda."
S tím nastoupila a dodávka odjela.
Dívala jsem se ještě chvíli, než se mi ztratila z dohledu. Vešla jsem do domu. Otec i matka se na mě vrhli, kontrolovali, zda jsem v pořádku a vyptávali se.
"Nechci o tom mluvit a ani nikdy nebudu," řekla jsem. "Chci jen začít pracovat, nějak, cokoliv. A všechny mé nadbytečné peníze chci s omluvou poslat Samantě James, Bradovi Jones a Kimberly Clark. Vyhodila jsem je neprávem," řekla jsem a odešla jsem do svého pokoje.
"Dobré jitro, slečno Ashley," ozvalo se, když jsem vešla do kuchyně pro snídani. "Dobré jitro, Carmen," usmála jsem se na ni a ona celá zkoprněla. "Můžu vám připravit snídani?" Pokračovala, když se probrala z šoku. V životě jsem jí na pozdrav neodpověděla a to už tu dělala pět let. "Děkuju, udělám si něco sama. Běžte za vnukem," dodala jsem a Carmen oněměla. "Děkuji, slečno," špitla a odešla.
Nalila jsem si kafe a sedla si ke stolu. V mojí mysli se objevily blankytné oči a jako bych cítila vanilkovou vůni. Pousmála jsem se.
Šla jsem do zahrady, byl krásný a docela teplý podzimní den. Slunce ještě mělo trochu síly a hřálo, co mohlo.
Na konci cestičky mezi záhony jsem spatřila Carlose, zahradníka. Taky letitý zaměstnanec:"Dobré ráno, Carlosi. Moc pěkná zahrada,." "Děkuji. I vám dobré ráno, slečno", zasalutoval a usmál se.
Nebylo tak těžké být milá, musím přiznat. A zase ten Blankyt před očima a vůně vanilky...Ach jo.
Otec byl pozván na večírek a mě tam chtěl s sebou. K našemu autu se připojilo auto bezpečnostní služby a vyjeli jsme.
Když jsme dorazili k místu konání, z auta bezpečnostní služby vystoupili tři lidé. Dva muži a jedna žena. Muži byli pořádně urostlí, žena drobná, štíhlá a blond.
Došli k našim dveřím a jeden z mužů je otevřel. Otec vystoupil, poděkoval a dva muži se k němu jako ochranka přidali. Já vystoupila poté. "Díky," řekla jsem té blondýně a zvedla jsem k ní pohled. "Nemáte vůbec zač," ozval se nádherný hlas. Zvedla jsem oči k jejím. Blankyt a vůně vanilky. "Bože můj," špitla jsem. "Jsem Spencer," řekla. "Ashley." "Já vím," usmála se. Měla tak nádherný úsměv a ty oči… Zvedla ruku, bez rukavice tentokrát, a pohladila mne po tváři. Poddala jsem se tomu doteku jako tenkrát. "Chyběla jsi mi, Spencer," řekla jsem. "Slyšela jsem, že jsi své chyby napravila, Ashley," odvětila. "Skoro všechny," kývla jsem, "ještě mi chybí někoho milovat." Intenzivně jsem na ni hleděla. Byla tak překrásná, že to ani nedokážu popsat. Vyrazila mi dech:"Jsi dechberoucí."
Usmála se a zčervenala rozpaky: "Taky jsi nádherná." Ztratily jsme se ve vlastním světě.
"Spence, musíme jít," přiřítil se jeden z mužů. Tmavé vlasy, povědomé zelené oči. Zelený! Ten druhý je určitě Modrý.
"Co se to tu děje," zeptala jsem se obou.
"Tvůj otec už nemohl snášet tvé chování a tak nás poprosil o službu," řekla Spencer.
"Můj otec?!" "Ano", kývl Modrý. "Chtěl tě zachránit před tebou samotnou," řekla Spencer.
"Což se mu evidentně povedlo," kývla jsem a dívala se na tu krásnou dívku vedle mě. "Ano, povedlo," usmála se a dodala, "teď si najdi někoho, s kým zestárneš a je to." Netušila snad, že jsem toho člověka našla? V ní?
Spencer se otočila a řekla:"Musíme jít." A pak, jako by byla neznámá, odešla a nechala mě se Zeleným. "Pojďme," řekl. "Jsem Aiden," dodal. "Ashley, ale to už asi víš", usmála jsem se a on mi úsměv vrátil.
Poprvé po několika letech jsem strávila večírek o sodovce a odmítala jsem návrhy starých známých na veselou noc. Nepoznávala jsem sama sebe, ale bylo to fajn. Očima jsem sledovala jen jednu jedinou ženu v kalhotovém kostýmku a blond vlasy. Stála v rohu a sledovala dění. Neměla zájem, evidentně a mě ta bezmoc přemohla. Odložila jsem sodovku a vydala se ven na terasu.
"Ashley, hledala jsem tě," přivinula se ke mně Alice a přejela mi prstem po holé paži. "Nemusela jsi," řekla jsem a poodstoupila od ní. "Co je s tebou? Nemáš zájem se pobavit," přitočila se ke mně a rty přisála ke krku, "uměly jsme se dobře bavit, sexem. Divokým…" "Uměly," kývla jsem, "ale už se bavit nebudeme." "Proč ne?!" "Nemám zájem, Alice. Změnila jsem se nebo se o to prostě snažím." "Kecáš. Nikdo ti to nikdy neudělal jako já a ani neudělá," nevzdávala to. "Možná ne, ale až budu příště s někým spát, bude to z lásky a ne z nějaké potřeby," odvětila jsem. "Snad se nám divoká Ashley nezamilovala," začala se Alice bláznivě smát a sundávat si přitom šaty. Měla nádherné tělo, to ano, ale neměla blankytné oči a nevoněla po vanilce. "Nech toho, Alice, nemám zájem." "Co má ta tvoje, co já ne," začala na mě ječet. "Moje srdce," odvětila jsem a nechala ji tam. Když jsem se otočila, setkala jsem se s Blankytem. Usmívala se, opřená o dveře:"Pojď sem."
Došla jsem k ní a dívala se jí do očí. "Mám tvé srdce?" Zeptala se prostě. "Ano," kývla jsem.
"Ty mé také," usmál se Blankyt a pak se sklonila a její rty se jen lehce otřely o mé. Proklouzla rukama za má záda a přitiskla mne k sobě tak, že mezi námi nebyla žádná mezera:"Miluji tě, Ashley, už tak dávno. Tak dlouho jsem tě hlídala a byla jsem pro tebe jen vzduch, zatímco já jsem se do tebe zamilovávala každým dnem víc a víc. Věděla jsem, že nejsi taková, jak se vidíš sama a jsem ráda, že jsem se nespletla". Vyrazila mi dech. Jak jsem mohla přehlédnout ženu mých snů?! To jsem byla tak zahleděná do sebe, že jsem ji neviděla? Ona si mě převychovala a stála pevně po mém boku a já ji za to milovala. "Já jsem taková kráva," vzdychla jsem. Zasmála se:"Nejsi, Ashley. Jen jsi byla ztracená."
"A tys mne našla," usmála jsem se a přitiskla se k ní pevněji. "Našla a už tě nikdy neztratím."
"To je slib?" špitla jsem. "Ano," cítila jsem úsměv.
Jediné, co jsem necítila, byl nenávistný pohled Alice Grahamové, dcery senátora Grahama.
Během čtyř měsíců jsme se Spencer absolvovaly spoustu rande. Kino, večeře, pláž. S naším vztahem jsme se nijak netajily, nebylo proč. Užívala jsem si naše randění plnými doušky. Spencer byla velice romantická, nosila mi květiny, posílala vzkazy plné něžných slov. Pokud bylo možné se více a více zamilovávat do jednoho člověka, tak mě se to stávalo takřka denně. Se Spencer.
Kromě několika vášnivých muchlovaček mezi námi k ničemu nedošlo, zatím.
"Miláčku, půjdeš se mnou dnes na večeři?" Zeptala se Spencer, když jsme se sešly u nás doma v kuchyni. Carmen se potutelně usmívala při vaření oběda, uši našponované. "Půjdu ráda. Kam?" "No, já myslela, že bych ti uvařila já. U mě doma," zčervenala Spencer. A já věděla, kam tím míří. Zrudla jsem až na zadku a Carmen se chichotala. Spencer se nervózně podrbala ve vlasech, asi čekala odpověď nebo souhlas. "Ach, zlatí," políbila jsem ji na tvář a na stále chichotající Carmen jsem vyplázla jazyk. A má to!
Vykoupaná,navoněná a všelijak jinak připravená jsem čekala až mě Spencer vyzvedne. Přijela přesně a vypadala nádherně. Měla bílou halenku, tmavé kalhoty. V tento jarní den ideálně oblečená. "Ahoj miláčku," ukradla jsem jí polibek, sotva jsem vlezla do auta. "Ahoj," tvář jí zrůžověla. Byla nervózní, nesvá, tolik nepodobná Spencer jak ji znám. Usmívala jsem se celou cestu k ní domů. Mluvily jsme všeobecně, o všem. Obě jsme věděly, kam dnešní večer směřuje a i když jsme za sebou měly obě dost zkušeností, cítily jsme se, jako by to mělo být pro nás obě poprvé.
Dojely jsme před její dům, byl malý, ale krásný. V takovém bych s ní chtěla zestárnout. Myslela jsem na toto právě? Na ní, jako na člověka, co mi bude po boku do smrti. Ano! Rozhodně! V hlavě se mi rodil bláznivý plán.
Vystoupily jsme z auta a došly ke dveřím a v tom se to stalo. Ozval se výstřel:"Pozdrav od slečny Grahamové." A auto odjelo. "Co to sakra bylo, Spence?" Otočila jsem se ke Spencer a strnula hrůzou. Spencer ležela na zemi, halenku prosáklou krví a mělce dýchala. "Spence, miláčku," vrhla jsem se k ní a lovila mobilní telefon. Záchranka přijela za 5 nekonečně dlouhých minut a s nimi i policie. Spencer ihned odvezli s průstřelem plic, jak jsem pochopila.ě chtěla policie vyslechnout.
Řekla jsem jim, co jsem viděla a slyšela a odjela do nemocnice, celá vyděšená.
"Doktore, co je se Spencer Carlinovou?" "Informace smíme poskytovat jen rodině," upřel na mě oči. "Budeme se brát," vykvikla jsem a doufala, že lež neprokoukne. "Ok. Dobře. Nic jsem ale neřekl… Má průstřel plíce, teď je na sále. Když to dobře dopadne, bude úplně v pořádku," Usmál se, když viděl mou úlevu. "Děkuju," hlesla jsem. Nemohla jsem o ni přijít sotva jsem ji našla.
Do nemocnice dorazil můj otec a Glen, pan Modrý. Můj budoucí švagr, bratr Spencer. Řekla jsem jim, co vím a teď jsme tu čekali tři. Za chvíli se objevil doktor:"Slečna Carlinová bude v pořádku," kývl a ukázal nám její pokoj. Vstala jsem, nohy mě nesly směrem ke Spencer. Do nemocnice dorazil i detektiv od policie a řekl nám, že se jednalo o pokus o vraždu. Hněv ve mně bobtnal. Alice Grahamová, ta mrcha…
Vešla jsem ke Spencer do pokoje o pár hodin později, byla už vzhůru. Bledá jako stěna, kruhy pod očima. "Máš štěstí," sedla jsem si k ní na postel. "Slíbilas mi, že mě nikdy neopustíš, tak nad tím ani nepřemýšlej," vzala jsem jí za ruku a usmála jsem se. Byla napojená na plicní ventilaci, nemohla mluvit a tak mi stiskla ruku. "Nenamáhej se, zlato," políbila jsem ji do dlaně.
Pak jsem zvážněla:"Musím ti něco říct. Něco, co jsem chtěla říct ten večer." Přizvedla obočí a vyzývala mě, abych pokračovala. "Víš, Spencer, jsme spolu 4 měsíce a byly to ty nejkrásnější měsíce za můj celý život. A tak jsem ti chtěla prostě jen říct, že tě miluju. Tak moc, že bych bez tebe nemohla žít. Tak se koukej uzdravit, ať naše rande dokončíme. Dlužíš mi večeři."
V blankytech se objevil úsměv a z oka jí sjela slza. Setřela jsem ji palcem a políbila ji na čelo. Chvilku jsem u ní seděla, dokud neusnula.
Spencer dnes měli odpojit od podpůrného dýchání a já se nemohla dočkat, až uslyším její nádherný hlas.
" Ahoj, zlato," sklonila jsem se k ní a políbila ji na ústa. "Ahoj," zachraptěla. Ještě neměla svůj hlas zpět, ale to se brzy spraví.
"Kdo to byl," zachraptěla. "Alice Grahamová," svěsila jsem hlavu, "má minulost." Ucítila jsem její ruku na svojí:"Netrap se, je to pryč." "Můžu za to já," rozplakala jsem se."" Ne, miláčku, ne. Jsi to nejlepší, co mě kdy potkalo a nějaká díra v plíci mě od tebe neodradí,"zašeptala." Spencer, "vrhla jsem se jí do náruče a nechala se k ní přitisknout. "Kdybys tak tušila, jak moc tě miluju,"zašeptala Spencer a usnula. A já za chvíli také.
Probudilo mne hlazení po vlasech. Zvedla jsem hlavu a zadívala se do blankytů:" Ahoj."" Ahoj i tobě, lásko moje, " usmála se. A já věděla, že vše bude v pořádku.
Spencer byla doma. A já s ní. U ní doma. Obě, spolu. Už byla fit, byla ve výborné kondici a rekonvalescence nebyla problém. A já po ní toužila, po její náruči, po jejím pevném těle. Čím dál tím více.
"Zlato, udělám něco k večeři," houkla jsem z její kuchyně. "No, vlastně nemusíš," došla za mnou a otevřela lednici. Připravené jídlo vyndala, přiložila k němu víno a sklenky:"Pojď."
Následovala jsem ji s vínem, sklenkami a otevřenou pusou v údivu:"Jaks to…" "Znám lidi, co znají lidi," usmála se a mrkla.
Sedly jsme si na gauč, otevřely víno a daly se do jídla. Bylo výborné.
Dojedly jsme, odnesla jsem talíře a vrátila se s další lahví vína. Spencer se tvářila nějak divně. "Jsi v pořádku, miláčku?" "Jsem," pousmála se a klepla na gauč, ať se posadím. Vážnost té situace mě donutila polknout:"Stalo se něco?" Chvilku mlčela a pak řekla:
" Vlastně stalo." Vyčkávala jsem a pak Spencer pokračovala:"Víš Ashley, nikdy jsem si nemyslela, že potkám někoho, jako jsi ty. Tak dokonalá, milující, zábavná, nádherná. A tak, po všech těch útrapách, jsem se rozhodla…" Krátká pauza, sáhla si do kapsy a vyndala malou krabičku:" že tě požádám, zda by ses stala mou navždy. " Otevřela krabičku a vyndala prsten. Zírala jsem na ni, na prsten, na ni.." Ashley, řekni něco, "hlesla.
" Ano, "špitla jsem. Vrhla se na mě a začala mne líbat. Odtáhla jsem se a ona se zarazila:" Co se děje? "" Víš, že jsme spolu ani nespaly? Co když nám to nebude v posteli klapat? " Usmála se a vklouzla mi rukama pod tričko:" To hned otestujeme. "
Její ruce mi brázdily záda, když mě líbala. Sjela rty k mému krku a jemně sála kůži na tepně. Uvolnila jsem se od ní a ona mi svlékla tričko. Místo toho, aby se na mě vrhla, se jen dívala:"Jsi nádherná… A moje!" A pak mě povalila na gauč a začala ze mě vylíbávat duši. Její ruce zabloudily k mému opasku a zvolna jej rozepnuly. Kalhoty za chvíli opustily mé tělo. Poté i spodní prádlo. Byla jsem vzrušená z jejího těla na mém. I ona byla nahá, tak nádherná a celá moje. Její ruka našla můj klín a dráždila mne, laskala, líbala na ňadra. Okusovala bradavky a já jsem byla v extázi. To samé jsem prováděla já s ní. Vrcholu jsme dosáhly společně.
"Já myslím, že to půjde," zasmála se do záhybu mého krku. "Taky si myslím," objala jsem ji a ve světle svíček se zaleskl zásnubní prsten. "Miluji tě," řekly jsme současně.
Ráno jsem se probudila v teple postele, nahá. Slunce mi svítilo do tváře a tak jsem hlavu otočila. To, co jsem viděla, mi vyrazilo dech. Spencer ležela nahá na břiše, peřinu v nohou postele, pochrupávala. Blonďaté vlasy jí padaly přes tvář. Byla tak nádherná. Moje. Nemohla jsem pořád uvěřit svému štěstí, že jsem ji měla a nemohla jsem uvěřit své zaslepenosti, že jsem si jí nevšimla dříve. Naklonila jsem se k ní a políbila ji na holé rameno, rukou jsem kopírovala tvar jejích zad a nakonec jsem ji nechala spočinout na jejím kříži. „Dobré jitro,“ zabroukala se stále zavřenýma očima. „Dobré jitro, miláčku,“ líbla jsem ji na tvář. Usmála se a otevřela oči. Její výraz zpozorněl, když se na mě dívala. Byla jsem rovněž nahá. „Takhle se chci probouzet každý den,“ zvedla se ze své polohy a natáhla se ke mně. Políbila mne a tlakem svého těla mne donutila položit se na záda. Dívala se mi intenzivně do očí. Blankytné zabořené do mých oříškových, na tváři se jí formoval úsměv. Pak mne znovu políbila, jemně mi přejela jazykem po rtech a donutila mne vzdechnout:“ Spence.“ „Chci tě,“ řekla prostě a začala mne líbat vášnivěji než včera v noci. Alespoň mi to tak připadalo. V tuto chvíli. Jazykem žádala o vstup do mých úst a já jí ho umožnila ihned, jak jsem popadla dech: „ Tolik po tobě toužím,“ zašeptala, když opustila má ústa a prolíbávala si cestičku přes krk k mým ňadrům. Moje ruce jí hladily po zádech, kopírující linii její páteře, od krku dolů. Chvěla se pod mým dotekem, zatímco mi polibky sjela mezi má prsa. „Jsi tak krásná,“ zašeptala mi do kůže a do úst uchopila jednu mou bradavku. „Spence,“ vzdychla jsem a vzklenula proti ní hruď.
„A moje,“ řekla, než nasála bradavku do úst a jemně ji zkousla. Byla jsem tak moc vzrušená, že jsem cítila, jak mi má vlhkost teče po stehně. „Bože můj,“ vykvikla jsem, když její jazyk zakroužil kolem mého pupíku. Rukou sjela po mém břiše až tam, kde jsem ji v tuto chvíli nejvíce potřebovala. Do mého klína. A ruku tam položila. Frustrovaně jsem zapředla: „Spence, prosím.“ Její dech na mém podbřišku mi rozvibroval všechna nervová zakončení v těle. Přizvedla jsem boky v tíživé nutnosti doteku. Začala mne líbat na podbřišek, cítila jsem vibrace jejího dechu. „Řekni mi, jak to chceš,“ zavrčela do mého klína. Roztáhla jsem více nohy a oběma rukama jsem jí přitlačila hlavu tam, kde jsem ji chtěla už takovou dobu. „Myslela jsem si to,“ zapředla proti mé vyholené kůži a než jsem se nadála, zabořila do mě svůj hbitý jazyk. „Spenceee,“ vykřikla jsem. Nastolila rytmus, lízala a sála, pořád dokola a pak do mě zabořila dva prsty. Prohnula jsem se proti ní a vzdychla: „Ach můj bože.“ Cítila jsem, že to na mě přichází, svaly se mi kolem jejích prstů začaly svírat a než jsem se nadála, projel mnou obrovský orgasmus. Doprovázela jsem ho výkřiky slasti a třesotem celého těla. Počkala, dokud se mi tělo nezklidnilo, a vytáhla ze mě své prsty. Pak jazykem očistila zbytky mého vzrušení a prolíbala se k mým ústům nahoru. „Ahoj,“ vyčerpaně jsem se na ni usmála. „Ahoj,“ líbla mě na rty a položila se na mě v objetí. „To bylo…,“ řekla jsem. „Nejlepší sex tvého života, že?“ Uměla být pěkně nemachrovaná, když na to přišlo. Jen jsem němě kývla a rukama jsem zabloudila na její pozadí. Zmáčkla jsem jí jej a přitiskla ji k sobě víc:“ Jsi na řadě.“ Prudce jsem s sebou trhla a přetočila nás. Ležela pode mnou, blond vlasy rozprostřené na polštáři, v očích jiskřičky a tváře ještě pořád zčervenalé předchozím výkonem. Rukama jsem začala pátrat po jejím těle, každičký milimetr jejího dokonalého trupu jsem prsty zkoumala do sebemenších detailů. Na hrudi měla ještě jizvu od průstřelu. Políbila jsem ji na ni, jazykem ji obkroužila a přesunula jsem se na její ňadra. Byla dokonalá, pěkně tvarovaná. Ani malá, ani velká. S roztomilými dvorci a naběhlými bradavkami. Ochutnala jsem kůži pod sebou, sála jsem, kousala a poté uklidňovala jazykem. Rukou jsem jí hladila po pevném, vypracovaném břiše a cítila každý stah svalu, když se pode mnou začala kroutit. „Ashley,“ vydechla. „Ano? Zlato,“ usmála jsem se do její pokožky. „ Potřebuji tě,“ zněla zoufale. A tak jsem jí vyhověla. Vnikla jsem do ní prsty a přirážela. „Silněji,“ špitla mezi vzdechy. Splnila jsem to, co po mně chtěla. Tvrdě jsem do ní zajížděla prsty a líbala ji na ňadra, kousala hrudník a břicho. „Aaaach,“ vzepjala se proti mému tělu a padla na postel.
„Zabila jsi mě,“ usmála se. „Ne, to ty mě,“ políbila jsem ji na ústa. „A jinak. Dobré jitro,“ zavřela oči a slastně vydechla.
„Mami, nevyšiluj“, řekla Spencer do telefonu a usmála se na mě. Sledovala jsem, jak mluví s matkou. S Paulou. „Ano, požádala jsem ji o ruku. Ano, řekla ano. Ano, přivedu ji dnes večer,“ kývala Spencer do telefonu a obracela oči v sloup.
Ještě jsem její rodiče neviděla. Glena, jejího bratra znám, ale Paulu a Arthura ne. Těším se a zároveň se bojím. Co když se jim nebudu líbit? Přijmou mě? Dnes jdeme ke Carlinovým a zítra oficiálně k nám. Dva emocemi plné dny. Ach můj bože, budu se vdávat. Culím se jak měsíček, když ke mně Spencer dojde a obejme mě kolem pasu: „Copak tě tak rozveselilo?“ „Naše rodiny, svatba…,“ odmlčím se. „Víš, že se nemusíš bát, viď?“ Líbla mě na nos. „Vím,“ přikývnu a pevně se k ní přitulím.
„Tak pojď, budoucí paní Carlinová,“ přišoupne mě Spencer ke dveřím domu Carlinových. Je stejně hezký a působí útulně, jako ten její. „Echm,“ odkašlu si a Spencer zazvoní. Cítím, že rudnu, ještě než uslyším za dveřmi zvuk a dveře se otevřou. Zírám s otevřenou pusou na ženu naproti mně. Na svůj věk hezká, štíhlá a vypadá tak o 10 let mladší, než by měla být.
„Takhle nějak bude vypadat Spencer v jejím věku,“ pomyslím si a zčervenám, když si uvědomím, o čem to tu vlastně přemýšlím.
„Ahoj děvčata,“ spustí Paula zvesele a už nás táhne dovnitř. „Arthure! Arthure, holky jsou tu,“ huláká po domě. Pak se otočí a pátravým zrakem mě zkoumá, kousek po kousku. „Inkvizice,“ pomyslím si, ale usměju se. Úsměv mi oplatí a podává mi ruku:“ Paula.“ „Ashley,“ stisknu jí ruku, „ráda vás poznávám.“ Kývne:“ Nápodobně.“ Spencer nás po očku sleduje a usmívá se. Pak Paula kývne, tak nějak pro sebe, a vezme nás obě kolem ramen: „ Pojďme jíst.“ „Tati,“ vítá se Spencer s vysokým tmavovlasým mužem. Má stejný úsměv, jako Spencer a oči vřelé stejně tak. A jako mi Paula přišla jako inkvizitor, on mi přijde jako máma kvočna. Pustí Spencer a přitáhne si mě do objetí. Vylekaně vydechnu. „Snad jsem tě nepolekal, Ashley. Vítej do rodiny,“ stiskne mě v náruči a pustí mě. „Nevylekal, pane Carline,“ usměju se. „Jsem Arthur,“ kývne a pokyne ke stolu, „ a pojďme jíst.“
Jídlo bylo senzační, pan Carlin…totiž Arthur, je výborný kuchař. Paula sklidila ze stolu a znovu si sedla. Zapíchla do mě své modré oči a mě polil pot. „Tak, Ashley, jaké máš s naší Spencer úmysly?!“ Vyděsí mě tím, jaké bych asi měla mít? Vždyť si ji budu brát, proboha. „Já.. já..čisté úmysly mám s vaší dcerou, Paulo. Chci ji milovat do konce svého života, jak si zaslouží,“ vzchopím se. Spencer se na mě usměje a ústy naznačí:“Miluji tě.“ Dobře já, boduju. Opět stočím pohled na Paulu. Pošle mi hrůzostrašný pohled, až se mi zježí vlasy. „A kdy budu babička?“ Oči se jí rozsvítí a Arthur vyprskne smíchy: „Paulo, děsíš ji!“ Jo, děsí. Díky, že jste se mě zastal, Arthure. Spencer má v očích smích: „Neber mou mámu tak vážně, Ashley.“ Uvolním se, všichni se smějeme. „Tak vítej do rodiny,“ vstane Paula od stolu a přivine mě k sobě. Kdybych nebyla se Spencer, stála by Paula za hřích. Pousměju se a objetí jí vracím. To šlo dobře.
„Přežila jsi,“ líbala mě na krk, jazykem olizovala můj ušní lalůček a já jsem tála pod jejími doteky. „Přežila jsem Paulu Carlinovou,“ vyprskla jsem. „Mimochodem, tvá máma je pořád ještě sexy,“ mrkla jsem. „Mám se bát?“ Zašeptala mi proti kůži. „Nemusíš, mám oči jen pro jednu Carlinovou,“ objala jsem ji pevněji. „To je dobře,“ přisála se mi na krk a začala mi rozepínat knoflíčky u košile. Spencer byla od našeho poprvé dost nenasytná a já si rozhodně nemohla stěžovat.
Za chvíli jsme byly obě nahé, stály jsme uprostřed jejího obývacího pokoje a pohupovaly se do rytmu neznámé písničky. „Kde bys chtěla obřad?“ Překvapila mě Spencer a rukou mi sjela na záda a přimkla se ke mně. „Kde budeš chtít,miláčku. Mně nezáleží na tom, kde to bude, když tam budeš ty,“ políbila jsem ji na bradu.
*****
"Nebudu akceptovat tuhle obyčejnou holku, jako tvoji ženu. To odmítám!" Ječela moje matka. "Ani jí sem nevoď a pokud i přes můj nesouhlas uděláš, co říkáš, vydědím tě!" "No tak, Christine. Mají se rády a Spencer je hodná holka," řekl otec. "Já se jí nevzdám," sykla jsem. "To je v pořádku, zlato," chtěl mne otec obejmout.
"Ne, to není v pořádku. Vydědím ji. Nezapomeň, že je všechno psané na mě," obrátila se matka k otci. "Je to naše dítě a je s tou holkou šťastná, sakra!" Ozval se. "Najde si jinou, lepší. Nějakou na úrovni," uchechtla se matka. "Nenajdu," sklopila jsem hlavu a pak ji vztyčila. Dívala jsem se na matku, pak otce a zase matku. "Pokud nedokážete přijmout Spencer jako moji ženu, pak tu nemám co dělat," s těmi slovy jsem vystřelila za dveří. Otec za mnou volal, ale neposlouchala jsem. Nasedla jsem do auta a jela domů, ke Spencer.
"Jak to šlo, miláčku," vařila večeři. Nechtěla jsem jí lhát: "Špatně. Matka je proti tomu a prý mě vydědí, když si tě vezmu." Otočila se od sporáku a pozorovala mou tvář: "A ty na to co?" Usmála jsem se: "Že se tě nevzdám, miláčku."
Usmála se také a otevřela mi svou náruč. Vběhla jsem do ní, tisknoucí se k její hrudi.
"Dokud o mě budeš stát, budu tu," řekla. "I já jsem tu pro tebe," odvětila jsem.
"Pak je vše v pořádku, pojď jíst," usadila mne ke stolu. A pak mi to došlo:"Spencer, nemám peníze, nemám už domov…" Začala jsem brečet. Oběhla stůl a přitiskla mě k sobě:"Máš mě."
A pak se objevila stará Ashley. Nevím, kde se vzala, ale najednou tu byla: "Nech mě být, sakra. Je to jen tvá vina. Kvůli tobě mě rodina odvrhla! Prý pokud mám srdce… TssTss… Nemám a rozhodně ne pro tebe!" Odstrčila jsem jí a vstala. Dívala se na mě vyděšeně:
"Ashley. Já tě přece miluju." Ale já tebe ne, "odvětila jsem a odešla.
Prsten jsem jí poslala poštou….
A opět byly články v novinách, jak dcera rockové legendy řádí po nocích a dělá ostudu. Mně to bylo jedno. Měla jsem peníze, svobodu, své rodiče a spousty holek. Zase jsem byla divoká Ashley.
A v den mých 26.narozenin se to stalo…
Párty, jako vždy. Alkohol tekl proudem, holky mi sami sedaly na klín a nabízely se mi. Občas jsem si šáhla, i tam, kam se na veřejnosti běžně nesahá.
"Jsem Jessica," sedla si mi jedna na klín a do obličeje mi strkala své přednosti. "Ahoj," zmáčkla jsem jí zadek a přišpendlila hlavu k jejímu hrudníku. "Jsem na ostro," zakousla se mi do krku a lačně sála. Zajela jsem jí rukou mezi nohy a opravdu. Byla vlhká. Když jsem se jí dotkla v klíně, vyklenula proti mé ruce boky:"Ošukej mě!" Rozhlédla jsem se po okolí, všude spousta lidí, ale co by ne. Strčila jsem do ní tři prsty, až to bolelo i mě. Začala mi na ruce poskakovat, rozepnula si halenu a vystrčila na mě své nezakryté přednosti. Bože můj!!! Přisála jsem se k její bradavce, co mi její poskakující tělo dovolilo. "Jsi skvělá," mumlala, sotva dech popadala. "Udělej se! Dělej," sykla jsem. A ona se udělala. Vyčerpáním se na mě svalila. Zkulila jsem ji ze sebe na zem. "Kam jdeš," hlesla. "Pryč. Co s tebou," hlesla jsem a vyšla před dům. Ani nevím, kam jsem šla. V hlavě prázdno, nohy se mi motaly z množství alkoholu. Nedávala jsem pozor. To auto jsem neviděla. Vážně…
Píp píp píp…probudil mne zvuk. "Co to kurva je," otočila jsem hlavu. Všude přístroje, hadičky, nemocniční pach. "Co se..," sykla jsem.
"Jste v nemocnici, slečno. Srazilo vás před týdnem auto. Prodělala jste sérii operací," ozvalo se ode dveří. "A…?" "A bohužel se nám zatím nepodařilo opravit míchu," dodal doktor. "Co to pro mě znamená?" V očích mě začaly štípat slzy. "Že jste zatím od pasu dolů ochrnutá, bohužel," dodal. "Ochrnutá?!" Spustily se slzy. "Nevzdávejte se, není to zatím konečný stav," řekl. "Zatím?!" "Ano, zatím. Vždycky je šance," dodal. "Co pro mě znamená to ochrnutí?" "No, kromě toho, že nemáte pohyblivé nohy.." "Jen do mě," kývla jsem. "Zatím neovládáte ani vylučování. Takže pleny a pytlík," hlesl. "Pleny a pytlík?!" Vykřikla jsem. Jen kývl a odešel.
Pleny a pytlík na moč. Zač mě bůh trestá.. Nemusela jsem se ptát. Věděla jsem zač. Opět jsem sešla z cesty, ale teď už není návratu.
Dnes mě čeká má první rehabilitace, pořád zkouším hýbat nohama, ale nic.
" Dobrý den, jsem doktorka Carlinová a jsem vaše rehabilitační," a místnost utichla. "Ashley," stála tam, v ruce desky. "Paulo," kývla jsem. Dívala se na mě, propalovala mě očima, inkvizice hadr proti jejímu pohledu. "Já..," začala jsem. "Nic neříkej, radši. Jsem tu jako doktorka a ne jako matka dívky, které jsi tak hnusně zlomila srdce," zapsala do papírů nějakou poznámku a přešla mi k nohám. Celou hodinu cvičení nevydala jediné slovo. Mlčky jsem ji pozorovala a styděla se sama za sebe. "Pro dnešek hotovo," přikryla mi nohy. "Jak se má.." "Neopovažuj se na ni ptát, nemáš na to právo," hněvivě odsekla. "Vím.. Řeknete jí o mně?" "Neřeknu. O tobě s ní mluvit nikdy nebudu. Nikdy!!!" S tím odešla. Osaměla jsem a kdybych v tuto chvíli mohla pohnout nohama a dojít k oknu, skočila bych z něj.
Šlo to den za dnem. Naši za mnou byli jen jednou, za celý měsíc. Ano, oběma na mně evidentně moc záleželo. Paula chodila každý den, mlčky jsme cvičily, nedívaly jsme se na sebe a kromě pár nezbytných vět jsme spolu nepromluvily. Hryzalo mě svědomí. Jako tenkrát na staré farmě.
Probudila mne vůně vanilky, asi sen. Linula se všude kolem mě a mě v hlavě uvízl ten nejkrásnější úsměv, který jsem kdy viděla. Připomnělo mi to Spencer. Byla jsem taková kráva. "Dobré ráno," ozvala od dveří sestra Jenny a šla mi otevřít okno. "Dobré Jenny, končíte noční?" "Přesně tak. Za celých těch 14 dní už toho mám dost," usmála se a naklepala mi polštář. "Takovou dobu noční, fíha," zývla jsem. "Člověk je většinou celou noc sám. Pacienti spí, člověk má tendenci taky usnout. Kdyby mi nedělala společnost jistá mladá dáma, nepřežila bych to," významně zvedla obočí. "Mladá dáma?" Usmála jsem se. "Jistě. Však ji taky musíte znát. Už jen podle toho že celých 14 dnů v noci vysedávala u vás, zatímco jste spala. Přece Spencer, dcera doktorky Carlinové," dodala jen tak mimochodem. "Spencer?!" "Ano, ta Spencer. Velice milá mladá žena, že? Tedy, podle mě. A myslím, že jí na vás extrémně záleží, když vydrží několik hodin v tomhle křesle," ukázala na plastové křeslo vedle mé postele.
Nebyla jsem schopna slova. "No, možná, kdyby jste nebrala ty pitomé prášky na spaní, tak to víte," pochopila. "Asi ano...Spencer...Ví to doktorka Carlinová?" "Ví. Nedávno na sebe křičely. Doktorka ječela, že jste Spencer zlomila srdce a jaká jste hnusná a já nevím co ještě. Ale Spencer si stála za svým a pak když mi vyprávěla o vás dvou…no,řekněme to tak, že vím že jste v jádru hodný člověk, akorát jste zblbla, "uculila se," a já už musím. Jdu si domů lehnout. Pa. "
S tím mne nechala. V mých myšlenkách:" Akorát jste zblbla… "
Jo, zblbla.
Den uběhl jako každý jiný. Doktorka Paula na mě opět zírala inkvizičním pohledem, ale trpělivě se mnou cvičila. Po cvičení jsem se rozhodla, že se prospím, abych večer neusnula.
Prášky na spaní jsem vyfasovala, ale nepolkla. Ležela jsem ve tmě nemocničního pokoje a zírala nad sebe.
Kolem půlnoci se dveře otevřely a do pokoje vnikl proužek světla z chodby. Rychle jsem zavřela oči a předstírala spánek.
"Ahoj Ashley," ozval se ten milovaný hlas a mou ruku sevřela její dlaň. "Máma říkala, že se ti pomalu zlepšují ty nervy. Když budeš poctivě cvičit, nakonec se uzdravíš," šeptala a hladila mě u toho po ruce. Tak moc jsem chtěla promluvit, ale bála jsem se. Co když uteče? Nechtěla jsem to riskovat. Ale slzy tekoucí z mých očí jsem zastavit nedokázala. Naštěstí byla tma. Nevšimla si. Mluvila na mě celou noc, k ránu mě políbila na čelo a vytratila se ze dveří.
Bože můj, po tom všem, co jsem jí provedla...pořád jí na mně záleželo.
Od té doby jsem spala přes den, jen abych s ní mohla být v noci. Chodila poctivě, každý den, další týden. Vyprávěla mi o banalitách ze svého života. Vyprávěla o Glenovi, Aidenovi, o práci. O sobě. A pak jednoho dne…
„Ahoj Ashley. Dnes to nebude veselé povídání. Jsem tu dnes naposledy,“ seděla u mě a žmoulala mi ruku. Vnitřně jsem celá ztuhla. To přeci ne! Proč?! „Už měsíc mám přítelkyni, zdá se, že je to vážné a upřímně, dost jí vadí, že za tebou chodím…a já…nechci to pokazit. Madison je hodná, milá, přitažlivá žena a já ji mám opravdu ráda. Je mi to líto,“ pohladila mě po ruce. „Spencer,“ zachraptěla jsem. „Ashley?!“ „Ano, jsem vzhůru…Spence, mě to tak strašně mrzí…A teď…Já….Byla jsem tak blbá…Ztratila jsem tě…Navždy a teď jsem mrzák a my dvě nemáme šanci…Jsem mrzák…Nemám ti co nabídnout….,“ vzlykala jsem.
„Ashley, kdybychom spolu byly a tobě se stalo, co se stalo, nemělo by to na nic vliv. Ale ty…Opustila jsi mě …Žila jsi, jak jsi žila a pak se ti to stalo. To s námi dvěma nemá nic společného,“ vstala z křesla a dívala se na mě,“ musím jít.“ „Nechoď,“ vztáhla jsem k ní ruku. „Musím. Nemůžu ti čelit, nemůžu čelit všem těm pocitům, které ve mně jsou, tobě z očí do očí,“ vzdychla. „Je to sbohem?“ „Ano, Ashley. Je to sbohem. Snaž se dostat se z tohohle,“ ukázala na mě a nemocniční lůžko,“ a snaž se žít jinak. Ten život, který sis místo mě vybrala, není nejlepší volba.“ Sklonila se ke mně, políbila mě na čelo a zmizela ze dveří.
Tváří v tvář realitě, tváří v tvář ztrátě milované ženy, tváří v tvář vlastní blbosti jsem se zařekla. Takhle to nechci. Chci být zdravá, chci mít šanci o Spencer ještě bojovat, chci mít Spencer !!!
A tak jsem na sobě začala víc dřít. Cvičila jsem i mimo rehabilitační hodiny jak jen to šlo. A cit se mi pomalu vracel.
A uplynul půlrok…
„No, Ashley. Dneškem spolu končíme. Teď už jen chodit, chodit, chodit. A pak půjdou i berle pryč,“ umyla si doktorka Carlinová ruce a dívala se na mě. „Děkuju,“ hlesla jsem. „Nemáš zač. Víš, nemám tě ráda za to, cos provedla Spencer. Ale vážím si tě, že jsi tak bojovala. Že jsi to nevzdala, když to vypadalo beznadějně a bolelo to. Možná měla Spencer pravdu, že za to stojíš,“ kývla. „Jak se má? Pokud se smím zeptat,“ hlesla jsem. „Má se dobře. A ač bych ti to neměla říkat, bude se vdávat. Madison ji požádala o ruku a Spencer řekla ano,“ vzdychla. „Bude se vdávat?!“ Zatmělo se mi před očima. „Ano. Za 2 měsíce. A upřímně, Madison je hodná, milá holka, ale úplně si nemyslím, že je pro Spencer ta pravá…,“ dodala Paula. „A kdo je?“ „Možná holka, o kterou má dcera stála tak, že si ji převychovala. O kterou má dcera stála tak, že za ní v noci chodila na návštěvu, i když s ní ta holka vymetla…Možná ta,“ řekla a odešla. Ona právě řekla, že jsem pro Spencer ta pravá já?! Bože můj…Nemám čas….Jen 2 měsíce…
***
A tak jsem se začala snažit o změnu. Pro sebe, pro Spencer, pro budoucnost. Rozjela jsem charitativní projekt na podporu nemocných po nehodách, útulky, lidé bez domova…Byla jsem v jednom kole a čas mi ubíhal. Novinové články o mně poprvé psaly kladně :“ Dcera rockové legendy pomáhá…Divoká Ashley už není divoká….“ A já jsem se cítila potřebná. Už ne tak zbytečná, jako dřív.
Večírky jsem navštěvovala, jen abych z boháčů vytáhla nějaké příspěvky. A cítila jsem se vnitřně dobře. Ale chtěla jsem to vše sdílet s jednou jedinou osobou a byl čas jí to říct a zkusit poslední šanci svého života žít šťastně…
Čekala jsem na ni před jejím domem. Z domu vyšla tmavovlasá žena, políbily se u dveří a Spencer za ní zavřela dveře. Nastal můj čas. Všechno nebo nic. Počkala jsem, až bruneta zmizí z dohledu a vystoupila jsem z auta. Hluboký nádech, výdech. Nohy šly, jak nejlépe uměly. Šlo to. Vzpřímeně jsem se postavila před dveře a znovu vydechla. „Mad, co jsi zapomněla,“ náhle se otevřely dveře. „Ahoj, Nejsem Mad,“ špitla jsem a zadívala se jí do tváře. „No, to opravdu nejsi,“ kývla s náznakem úsměvu,“ a taky ahoj.“ „Já, přišla jsem,“ kývla jsem. „To je fajn,“ usmála se. „A chtěla jsem s tebou mluvit,“ pokračovala jsem. Hlas se mi třásl, bála jsem se. Moc. „No, tak tedy, pojď dál,“ otevřela mi dveře, abych mohla vstoupit. Prošla jsem kolem ní a nasála vůni vanilky. Tolik mi to chybělo, tolik mi ona chyběla. Zavedla mě do kuchyně:“ Kávu?“ „Ráda, díky,“ sedla jsem si ke stolu. Nalila dva šálky a sedla si proti mně:“ Tak copak? Vidím, že chodíš. To jsem ráda.“ „Ano, chodím. S pomocí tvé mámy,“ upila jsem a klopila oči.
„Já vím,“ kývla. „Moc mi pomohla,“ pokračovala jsem. „Asi ano. Ale bylo to hlavně na tobě,“ usmála se. „Já vím. Moc toho bylo jen na mně a já jsem zkazila, co jsem mohla,“ špitla jsem. Nechala to bez odpovědi. Tak teď, nebo nikdy….
„Spencer. Já vlastně přišla…pro tebe. Já…zkazila jsem, co jsem mohla. Ale uvnitř vím, že jediný člověk na celém světě, kterému patří moje srdce, jsi ty a vždycky budeš. Tak jsem se přišla zeptat, zda mi dáš ještě šanci dokázat ti, jak o tebe..o nás…stojím,“ vyhrkla jsem to ze sebe. A bylo ticho. Uběhlo snad deset minut. „Ashley, budu se vdávat. Za 14 dní !!!“ Vyhrkla.
„Já vím,“ kývla jsem a upírala oči do blankytu. „A i když tě mám v srdci, nemůžu to Madison udělat. Mám ji ráda,“ šeptla. „A mně to udělat můžeš? Nám?“ Prosila jsem. „Změnila jsem se Spencer, nadobro…navždy. Přísahám…Udělala jsem spousty chyb, vím. Ztratila jsem tebe a to je ta největší chyba. Já nemůžu dopustit, že o tebe přijdu. Nemůžu. Ty jsi můj život!“ A najednou mě držela v náruči, slzy jí stékaly po tváři, tiskla se k mému tělu, jakoby neměl být zítřek:“ Jen pro tuhle chvíli.“ Pak mě políbila, ústy prozkoumávala má. Jazykem hladila rty. Cítila jsem chuť slz. Slz nás obou. Vždycky nádherně líbala, co si pamatuji. Rukama mne objala a držela pevně, zatímco prozkoumávala rty můj krk, čelist, uši… A pak najednou byl konec, odstoupila: „ Nemůžu.“
Svěsila jsem hlavu: „Kvůli ní? Miluješ ji?“ „ Svým způsobem ano,“ kývla. „Nebudu ti bránit ve štěstí, Spence. Ale musela jsem to zkusit…Zkusit říct ti, jak tě miluju. Jak moc mi chybíš a jak moc lituju toho, co jsem ti udělala,“ odstoupila jsem dál. „Já vím, Ash. A vážím si toho, tvé odvahy, tvé lásky. Tvé změny, ale…“ „Já vím,“zvedla jsem v obraně ruku, „ půjdu.“ „Ash,“ řekla. „Ne ne, Spence. Přeji ti štěstí a hodně lásky. Budu na tebe myslet a držet ti palce, ať je tvůj život přesně takový, jaký chceš,“ usmála jsem se do blankytu,“ a jediné, čeho já budu litovat, je to, že jsem si tě dost nevážila.“ „Ashley,“ udělala ke mně krok. „Stůj, Spencer. Nic neříkej….Miluji tě! Sbohem,“ s tím jsem se otočila a odešla od ní. Nastoupila jsem do auta a jela, vlastně ani nevím kam. Prostě pryč. Nehty jsem zarývala do volantu, z očí mi kapaly slzy.
„Jak je v Paříži, Ashley,“ ozval se táta z telefonu. „Krásně, tati. Je to nádherná země i město,“ stála jsem na balkoně svého hotelu a dívala se na Paříž. „Jsem rád, že jsi jela. Trochu odpočinout od práce a toho všeho.“. „Taky jsem ráda. Tři měsíce cestování po Evropě, nezapomenutelný zážitek,“ řekla jsem. „Věřím,“ zasmál se,“ kdy se vracíš?“ „Zítra mi to letí. Vyzvedneš mě na letišti?“ „Vyzvednu,“ souhlasil a zavěsil.
***
„Ahoj,“ objal mne. „Ahoj,“ stulila jsem se k němu. „Jak ses měla,“ ptal se, když mi pomáhal s kufrem. „Parádně,“ culila jsem se. „To je dobře.“
Co mu budu vyprávět, že jsem půlku nocí proplakala s myšlenkou na vdanou Spencer. Dobře si pamatuji, jak reagovala má matka a on pro mě tolik nebojoval. Ale jsem to moji rodiče, tak se asi dá odpustit, ale zapomenout ne.
„Dobrý den, Carmen,“ vstoupila jsem do kuchyně. „Dobrý den, slečno Ashley,“ usmála se na mě a podávala mi hrnek s kávou. „Aaach, vy víte, co po ránu potřebuji,“ usmála jsem se na ni. „Však vás znám, slečno, už nějaký čas,“ zachichotala se a šla pokračovat ve vaření. Vyšla jsem s kávou na zahradu, mezi záhony. „Ashley,“ ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a zůstala stát. Glen. „Glene?!“ „No jo, jsem to já. Stále pro vás dělám,“ usmál se a došel ke mně. „A Aiden?“ „Ten tu taky dělá,“ kývnul. „A …?“ „Ne, Spence ne. Tak nějak se….Nene, nebudu nic říkat,“ zvážněl. „Co se děje, Glene?“ „Není na mně, abych ti to řekl,“ kývnul,“ jen možná…možná jsi nezapoměla, kde Spence bydlí…“ S tím mě nechal v zahradě. Možná jsi nezapoměla, kde Spence bydlí?! Co to mělo znamenat?
***
Zazvonila jsem a čekala. Ozval se šramot a dveře se otevřely. „Ashley?!“ „Paulo?!“ „Co tu děláš?“ Ptala se. „Glen mi říkal, vlastně nic neříkal…Co tu děláte vy, Paulo?“ „Takže nic nevíš?“ „Ne, co mám vědět?“ „Ty nevíš, co se stalo?“ „Nevím!!!“ Docházela mi trpělivost.
„Pojď dál,“ ustoupila mi a já vešla. Dovedla mě do kuchyně a nabídla kávu. „Kde je Spence?“ Ptala jsem se. „Sedni si na chvilku, prosím,“ její tón mě uzemnil a já si se strachem sedla.
„Tak už mluvte, Paulo,“ netrpělivě jsem jí vyzvala. „Dobře,“ vzdychla. „Spencer není v pořádku,“ říkala. „Spence,“ vstala jsem. „Sedni si a poslouchej!“ Mlčky jsem usedla, nervozita mnou cloumala „Není vdaná, to je to první, co ti musím říct,“ mluvila. Ulevilo se mi, ale pořád jsem cítila to napětí, strach, nervozitu. „Před oltářem řekla ne,“ vzdychla Paula. „To je dobrá zpráva,“ vyjekla jsem. „Je a není,“ zvážněla. „Pokračujte, Paulo,“ vyzvala jsem ji. „No, řekněme, že kolumbijské klany nesnesou takové ponížení,“ odmlčela se. Zbledla jsem: „ Co je se Spencer?!“ „Pomstili se jí za tu hanbu,“ začala brečet, „Pomstili?! Jak?!“ To už jsem stála, nervózně přecházela po místnosti a bála se, co uslyším. „Je poleptaná kyselinou,“ vydechla Paula. V tu chvíli jsem omdlela…pohltila mě černočerná tma.
***
„Ashley,“ mluvila tiše. „Paulo,“ probrala jsem se. „Konečně,“ podala mi sklenici vody. Napila jsem se a pak jsem řekla:“ Jak moc?“ Věděla, na co se ptám. „Kromě levého ramene, což je vlastně prkotina, jen malá jizva…,“ odmlčela se. „Paulo, no tak,“ posadila jsem se na gauč, na kterém jsem doteď ležela. A Paule se spustily slzy, velké potoky, přívaly slz. „Paulo,“ objala jsem ji, srdce mi bušilo v hlavě. „Nevidí,už nikdy neuvidí,“ vzlykala. „Můj blankyt,“ sykla jsem a zase tma.
Vstoupila jsem do potemnělé místnosti. Ložnice. Spence tam ležela na lůžku, černé brýle na očích. „Spence?“ Ozvala jsem se od dveří. „Ashley?“ Poznala mě po hlase a natočila ke mně hlavu. „Ach, Spence,“ doběhla jsem k ní rychlými kroky a objala jsem ji. „Ashley,“ objala mě,“chybělas mi.“ „Ty mě taky, Spence,“ sedla jsem si k ní na postel. „To jsem dopadla,“ začala plakat. Srdce se mi mohlo žalem rozskočit. „Nemluv tak, Spence,“ pohladila jsem ji po ruce,“ pořád jsi ta nejkrásnější holka pod sluncem.“ „Kecáš,ale díky,“ mírný úsměv. „Zvládáš to dobře,“ mluvila jsem. „Samí psychologové, psychiatři…abych se s tím nějak srovnala. Asi pomohli, takhle…Ale…už to prostě nejsem já,“ sklonila hlavu. „Vždycky to budeš ty. Pro mě ano. Holka, kterou miluju,“ políbila jsem jí do dlaně. Vytrhla mi ruku:“ Nemůžeme spolu být.“ „Proč proboha ne?!“ „Jsem slepá, mrzák nadosmrti. Copak to nevidíš?! Uvážeš si na krk někoho, kdo nikdy nebude už samostatný?! A pokud ty řekneš, že ano. Pak já říkám ne!“ Křičela. „Spence, mé srdce patří jen tobě. A nemůže být žádných pochyb, že bych se o tebe nepostarala nebo ti nestála po boku. A tak to bude! Budu tu pro tebe každý den po zbytek tvého života!! Tak se s tím kurva smiř! Já nikam nejdu! Už nikdy,“ přitiskla jsem své rty na její. Nejdříve nereagovala, ale pak mi polibek oplácela. „Nemůžu to po tobě chtít,“ plakala. „Ty to nechceš, ale já to chci. Jsi můj život. A pokud mě máš alespoň trochu ráda, svolíš…Přece nemůžeme nechat tvou sexy mamku přebrat mi mou roli,“ zasmála jsem se.
„Echm,“ ozvalo se od dveří. „Paulo,“ uchechtla jsem se. „Tak já jsem sexy mamka, jo?“ Usmála se. „No, ehm, tak nějak…,“ rudla jsem. Spencer se zachichotala. „Balíš mou mámu?“ „Neee,to ne…,teda..ne, že by….Ježíši, zapomeňte na to!“ Ošívala jsem se. „Vidíš,mami, já ti říkala, že Ashley je ten nejlepší člověk, kterého znám. Že přijde a bude při mně stát,“ otočila Spence hlavu směrem ke dveřím. „Vidím, Spencer a mám radost, že ses nespletla,“ usmála se Paula a rozsvítila.Dívala jsem se z jedné na druhou: „Co se to…?“ „Jen trocha převýchovy a hereckých rolí. Ne nadarmo jsme s mámou ochotničily,“ špitla Spencer a sundala si černé brýle. Do mých oříškových se vpíjel blankyt. „Ty vidíš?“ „Ano. Vidím,“ usmívala se,“ Madison přece nebyla z Kolumbije.“ „Ty!!!“ Křikla jsem. „Miláčku, jsi myslela?!“ „Ano, to jsem myslela,“ naklonila jsem se k ní a políbila ji. „No, teď už jsem tu zbytečná,“ řekla Paula a zavřela za sebou dveře.
„Zase převýchova?“ Usmála jsem se. „Ano, ale mojí matky. Musela vidět, jak jsi úžasná a milující,“ přitáhla mě k sobě,“ a moje.“ „Ano, tvoje. Do smrti, pokud stále chceš.“ „Chci,“ kývla.
O minulosti jsme nikdy už nemluvily.Svatbu jsme měly za měsíc od našeho znovushledání. A žijeme šťastně. Spencer mi porodila krásného syna, podstoupily jsme umělé oplodnění. Žijeme šťastně a normálně. A jak také jinak…