První třídou do Pekla

Napsala: isawsparks, Překlad: Kofola

KAPITOLA 1: ÚVOD

Trčím na další nedělní večeři a jediné, co můžu dělat, je dívat se na ni přes stůl. Dívat se na ni tak, jako bych měla ty největší sluneční brýle na světě, co by směr mého pohledu šikovně maskovaly. Háček je ovšem v tom, že já žádné brýle na nose nemám; kam se dívám, zcela jistě skryto není; a objekt mé touhy to ví. Ach, ona to ví moc dobře, ale předstírá, že ne. Nebo jsem možná já ta, která předstírá.

Má na sobě jednu z těch kraťoučkých sukní; ten typ, o kterém vím, že mamka naprosto neschvaluje a přesně ten typ, který já naprosto schvaluju. Schvaluju mnohem víc, než bych měla, ne jen kvůli tomu, že jsme obě holky.

Tohle dělám hodně. Zírám. Dělám to příliš často. Chci ji. Trvalo mi dlouho, než jsem si to uvědomila. A ještě déle trvalo, než jsem to přijala. Ale po dvou letech od chvíle, co jsme se poznaly, myslím, že jsem dosáhla obojího.

Mezi námi je to komplikovaný vztah; mezi mnou a Ashley. Oběma nám bude sedmadvacet, máme toho hodně společného a Ashley se postupně stala jednou z mých nejbližších přátel, co v tomhle malém městě mám; v mém rodném městě Shaker Heights v Ohiu. Počet obyvatel: jeden. Sice bych mohla dát dohromady opravdový počet zdejší populace, ale je mi to vážně jedno (a jsem si jistá, že vám také). Protože jediné, na čem mi záleží (a jsem si jistá, že vám také), je to, že ona je součástí této populace.

A vážně, kdo potřebuje vědět víc než to?

Jo, jo. Já vím, Asi bych měla započítat také moji rodinu, kamarády, sakra, vlastně i sebe. Ale přísahám, že některé dny, většinu dní, jediné, na čem mi záleží, je ona. V některé dny, většinu dní, jediná, kdo v tomhle městě žije a dýchá, je ona.

Je to zlé. Opravdu zlé. Ale nějakým způsobem to nikdo nepoznal. Nikdo nemá podezření. Nikdo kromě mojí nejlepší kamarádky Madison, a dokonce ani ta dodnes nic neřekla. Občas, jako třeba teď, mám takový nervózní pocit, že možná táta by mohl něco tušit. Občas, jako třeba dnes večer, ho nachytám, když mě přistihne, jak ji pozoruju.

"Co v práci, všechno v pořádku, zlato?"

Jeho hlas mě vytrhne od nahánění hrášku, ubohé náhražky Ashleyina roztomilého nosu, ale jak už jsem řekla - věděla jsem, že mě sleduje.

"Jo..." úkosem pohlédnu na nádhernou brunetku (prostě si nemůžu pomoct), jejíž zájem se od mé matky přesunul k nám s tátou "...celkem pohoda."

Drží mou pozornost ve své jemné dlani, dává si načas, aby mi věnovala jeden ze svých ďábelsky nádherných úsměvů, při kterém se podlamují kolena, než se zase obrátí k Paule s tím jejím nekonečným vyprávěním o "Klubu" a jeho novém bazénu; zanechávajíc mě utápět se v mém vlastním bazénu touhy a viny. Jsou to tyhle chvilky, kdy vím, že já nejsem ta, která předstírá. Kdy vím určitě, že cítí všechno, co mezi námi je. Vidí všechno, co mezi námi je. Vím, že cítí to samé, co já. Vidí to samé, co já. Vím, že mi vidí až do žaludku.

Sakra. Už zase zírám.

A do prdele. Táta kouká.

"Tak..uh...jak to jde v Centru pro mládež?" vykoktám, oči donutím, aby se přesunuly k těm jeho, tolik podobným mým vlastním, skoro jako bych koukala do zrcadla "...všechno...uh...v pořádku?"

Okamžik mlčí a usmívá se na mě takovým zvláštním způsobem. Ach Bože, on ví. Do hajzlu, on to určitě ví. Je mi jako bych si právě koupila místenku směr peklo... a něco mi říká, že to nebude hezká jízda.

Dýchej, Spence, dýchej. Paranoia nikdy nebyla tvůj kámoš.

"Stejné jako vždycky, což je asi dobře i špatně."

Už je zase normální, s lehkým úsměvem klidně jí svoji večeři; vždy byl na svoje kulinářské umění pyšný, a právem. Protože proč bychom se taky všichni, já i oba mí bráchové, i když už každý bydlíme sami, každou neděli vraceli do rodného domu na jednu z jeho bombastických večeří?

Říkám vám, je to kvůli tomu jídlu.

Já osobně jezdím za svojí rodinou.

To si neustále opakuju, ale tahle průhledná zástěrka pomalu ztrácí na věrohodnosti, vám je to jasné, mně je to jasné taky, a bojím se, že jednou to bude jasné i jim. Jednoho dne všichni přijdou na moje špinavé tajemství. Oni i ona.

Od děsivých myšlenek mě vyruší něčí noha. Její noha, která šťouchá do mé.

A už se zase dívám. Ale ona taky. Takže je to v pořádku.

Kolem nás dál proudí konverzace všemi směry; první děsivý den Clayovy a Chelseainy dcery ve školce; Glenův blížící se zápas; mámina posedlost novým bazénem v "klubu"... no vážně, S KÝM tam spí?

Ale dlouho nad tím nepřemýšlím, protože až tolik mě to nezajímá (vlastně mě to vůbec nezajímá, abych tomu věnovala byť jedinou další myšlenku).

Já a Ashley si mezi sebou vyměňujeme vlastní slova, která sdílíme svýma očima, svými úsměvy, s naším jídlem na talíři, na které se tolik snažíme soustředit... ale nemůžeme. Nedokážeme se na sebe nedívat. Usmívá se na mě svým zářivým úsměvem. Takovým způsobem, že mám pocit, že tohle všechno... je v pořádku. Vždyť přátelé se na sebe smí dívat, ne? Nejlepší přátelé můžou mít takové chvilky, o kterých si přejí, aby nikdy neskončily, nebo ne?

Je naprosto normální chtít smést všechno ze stolu, vrhnout se na řečenou nejlepší kamarádku a dělat s ní všechny ty úžasné neslušné aktivity?

Ne? Že to není docela normální?

Ach jo.

A opět, je mi to jedno, protože právě teď se vytasila s dalším ze svých praštěných ksichtíků, které tak ráda předvádí (a které já zbožňuju). Takovou věc udělá u nedělní večeře snad pokaždé, a já se takřka vždy zakuckám pitím. Dostane mě tím vždycky. Je to tak nevinné, tak praštěné, dětinské... přesně jako občas bývá ona sama. A já to miluju. Stejně jako miluju ji.

Jejda.

Já to vážně řekla, co? Miluju. To nebezpečné slovo na M. Jsem v takovém průseru, že byste tomu ani nevěřili.

Veliká, ošklivá ruka se sveze po Ashleyině opálené a dokonalé, čímž ji ode mě odtrhne.

"Můžeme, brouku?"

Ble.

"Oh..." Pokusí se na mě ještě naposledy podívat, vím to, ale mou pozornost, která je jindy rezervována jen pro ni, zrovinka teď poutá moje vidlička "...jistě, můžeme."

Zní tiše a poraženě.

Jenže já běsním žárlivostí. Tak moc, že se na ni ani na vteřinu nepodívám, když se s námi sborově loučí. Později se na něco vymluvím. Vymyslím si něco, čím vysvětlím mou „náhlou“ zahořklost. Ale teď, zrovna teď mě příliš bolí vidět ji s ním.

S ním, jakože s mým bratrem Glenem.

To je ze všeho nejhorší, a to z docela zřejmých důvodů, ale tím úplně nejhorším důvodem, tím, který mě nejvíc užírá, není žádný z těch zřejmých. Užírá mě, protože s tím nedokážu nic udělat. Bolí to, vídat je spolu. Pokaždé, když si vymění rutinní, bezmyšlenkovitou pusu, mě to zase o trošku víc zabije.

A já nemám žádné právo cítit se takhle. Vlastně úplně naopak. Za to, co cítím, bych se měla cítit leda provinile. Celé je to tak špatné. Jenže to je právě to, třebaže to není správné, já to tak prostě nevnímám.

Ne, s Ashley mi všechno připadá správné. Když jsem s Ashley, tak mi konečně všechno připadá správné.

Ale na tom nesejde, protože ona není moje, nikdy má nebude, a za to si prakticky můžu jen já sama.

Poznala jsem Ashley, když jsem ji dávala dohromady s mým bratrem.

Chtěla jsem ji, když ji požádal o ruku.

A na její svatbě jsem se do ní totálně zamilovala.

Jo... rozhodně skončím v pekle.

KAPITOLA 2A: JAK JSME SE DOSTALY SEM

Jsou s Glenem svoji už tři měsíce, ale my se s Ashley stále scházíme každý den v oblíbené kavárně na oběd.

S Glenem jsou skoro celé dva roky, ale my dvě si stále rozumíme natolik dobře, že jedna v druhé dokáže číst jako v knize. Někdo by si mohl pomyslet, že se známe možná až příliš dobře, a já si zase myslím pravý opak. Zbožňuju, že se jí můžu jen podívat do očí a znát každý příběh v nich vepsaný. A zbožňuju, že to samé platí i naopak.

Kromě dneška.

Kromě téhle chvíle, kdy sedíme uvnitř naší kavárny. Nelíbí se mi, že do mě tak vidí. Vyhýbám se těm očím. Protože právě teď z nich vyzařují slova jako ustaraná a zmatená, a já vím, že je jen otázkou času, než se zeptá na včerejší večer.

"Takže, co to včera bylo?"

Ty bláho, já jsem fakt dobrá. A kdyby to byl někdo jiný, řekla bych, že spolu trávíme moc času, ale v jejím případě bych tohle neřekla nikdy. Dokonce, i když se zeptá na takovou obávanou otázku, jako právě teď.

Popravdě řečeno jsem trošku nahraná, protože jsem si samozřejmě zapomněla vymyslet věrohodnou výmluvu pro mé včerejší chování. Takže místo toho se pouštím po Vyhýbavé Stezce, zírám do své kávy s takovým soustředěním, že byste si mysleli, že koukám na její nahé tělo v mé posteli.

Mmm, nahá.

"Hmm?"

"No tak, Spence, mě neoblafneš..." lehce mě zatahá za ruku a donutí mě tak odtrhnout oči od toho fascinujícího hrnku, "...proč jsi mě ignorovala?"

Pokrčím rameny v naději, že zdánlivá lhostejnost bude vypadat upřímně. "Neignorovala, jenom jsem byla utahaná."

"Ale prosím tebe, znám tě líp, než se znáš ty sama, a tohle rozhodně nevypadalo na pouhou únavu, protože to obvykle vypadá tak, že mi slintáš na rameno..." Tiše se uchichtne, než opět zachytí můj uhýbavý pohled. "...Vážně, Spence, co se děje?"

Začíná být viditelně ustaraná, prakticky na mě na našem společném gaučíku leží, a i když bych ji ráda napodobila a neklonila se k ní blíž... neudělám to. Zůstanu přesně tam, kde jsem. Myslím, že si toho všimla.

A to určitě nepomáhá mému tvrzení, že mi nic není.

"O nic nejde, Ash, doopravdy, všechno je v pohodě."

Nevypadá právě dvakrát přesvědčeně, opravdu to musím rychle nějak utnout. "...Vážně mi nic není. Fakticky."

Pořád to s ní ani nehnulo, tedy pokud nepočítám to, že se její tělo ještě víc přiblížilo k mému. Vzduch začíná houstnout, prostor mezi námi doslova žhne a, jo... rozhodně musíme popojet. Řekla bych, že sarkasmus je nejlepší a nejrychlejší řešení.

"Dobrá, máš pravdu, kecám. Nejsem v pohodě..." Těžce povzdechnu, než na tváři vyloudím záludný, sarkastický úšklebek "...Ve skutečnosti jsem víc než v pohodě. Dokonce je mi skvěle. Ne..." Vykulím oči, zatímco ona je obrátí v sloup, "...ne, to pořád není ono, protože je mi fantasticky!" Začnu šermovat rukama s každým dalším dramatickým vyjádřením, "Znamenitě. Pohádkově. Počkej... chceš vědět, jak mi doopravdy je?" Uculím se na ni, ani jí nedám šanci odpovědět, a hlasitě zašeptám: "Kurevsky neuvěřitelně."

Nemá tušení, jak neuvěřitelně. Nebo možná má, soudě podle jejích zrůžovělých tváří.

"Ok, chápu to, chápu!" S poněkud nejistým, zároveň však stydlivým smíchem mě chytá za ruce a dává je dolů, aby mé malé vystoupení ukončila. "Doprčic, ještě že vůbec nevyvádíš jak hysterka."

"Páni, to od tebe teda sedí. Osvěž mi paměť..." S předstíraným zamyšlením si klepu na bradu, "...Proč jsi mi to minulý týden volala uprostřed noci a ječela do telefonu jak pominutá?"

"Spencer, to ale není vůbec fér, přece víš, jak se bojím pavouků."

"Ach, věř mi, že to vím až moc dobře... Ale on tam nebyl žádný pavouk, že? Ne, bylo to peří, Ash, peříčko, co tě ve tmě polechtalo na ruce." Zakryju si rukama pusu, zalapám po dechu a vytřeštím oči, jako bych se vyděsila. "Peří! Ach. Ta. Hrůza!"

"Nesnáším tě."

"Miluješ mě."

"Až moc."

"Moc málo."

"Moc pozdě?"

Zarazí se, naše pohledy se vážně upírají z jedné na druhou, načež začneme halekavě zpívat tuctovou písničku od Jojo "Too Little, Too Late". Samozřejmě, Ashley suverénním hlasem zvládá držet melodii, kterou já tak děsivě hyzdím. Oná má vážně nádherný hlas a normálně bych zmlkla, abych ho mohla prostě obdivovat, ale mnohem radši mám, když si zpívá se mnou, než beze mě.

Ba-dum-bum-tisch.

Když konečně dozpíváme a dosmějeme se, jsme obě zadýchané.

"Panečku, Jojo..." oddechuju.

"...takový talent." Dokončí mou myšlenku, tak jako vždycky. Obě vážně pokýveme souhlasně hlavou, spokojené s nastalým tichem. To však trvá jen do chvíle, kdy ucítím její hřejivou, měkkou dlaň, kterou mě chytne za ruku.

"Ale vážně, jsi v pořádku, že jo? Chci říct..." Vypadá trochu nervózně z toho, co chce říct, ať už je to cokoli. Druhou rukou ukáže na mě a pak na sebe, "... my jsme v pořádku, že jo?"

Polknu.

"Jasně... v naprostém."

Lži. Lži. Samé lži.

"Dobře."

Stále mě drží za ruku, její palec mě začne hladit po kůži a mé tváře hoří. Musím to zastavit, bez ohledu na to, jak moc se mi to líbí, prostě musím. Takže její ruku pustím a chopím se hned svého hrnku, čímž ukončím tu hezkou chvilku, kterou jsme měly. Mám dojem, že cítím její zklamání.

"Takže, jelikož se musím asi tak za čtvrt hodiny vrátit do práce, co kdybychom konečně mluvily o něčem důležitějším?"

Usměju se vlastnímu sarkastickému rýpnutí, zatímco ona na mě jen mhouří oči a předstírá uraženou, naž dramaticky vydechne.

"No, já měla za to, že o něčem důležitém mluvíme, ale protože ty evidentně všechno víš, všechno znáš, tak prosím, vezmi si slovo."

Přehnaně obrací oči v sloup a několikrát rozhořčeně vzdychne, hraje mi ukázkovou kravku (aka žhavou kravku) a já se nejspíš červenám, ale to je v pořádku. Už nemluvíme o mně nebo o nevšímavosti, a na tom jediném záleží.

"No, tak když jsi konečně uznala můj respektováníhodný titul..." ušklíbnu se a přiložím si ruku na srdce, když se Ashley ukloní úplně ve stylu "Vaše výsosti", čímž mě krátce rozesměje.

"...Každopádně..." věnuju jí protočení očí, ani nevím proč vlastně, čemuž se zase uchichtne ona, a pokračuju v hovoru, "...ráda bych nyní nadhodila téma oslavy Aidenových nadcházejícíh narozenin... Konkrétněji, jak bychom to měli pojmout?"

Aiden byl můj první kluk na střední a smutné je (no, záleží, koho se ptáte), že byl asi poslední vážnou známostí, co jsem měla. To je skoro 10 let. No co, užít si užiju, já jenom nevydržím s nikým tak dlouho, aby se ze zábavy stala ne-zábava. Vždycky jsem byla vybíravá perfekcionistka. Nikdy se neusadím. Vezmu si, co chci, použiju, co potřebuju, a všechno nechám za sebou, když skončím.

Taky se těm mým výmluvám smějete? Dobře. To byste taky měli. Jsou to všechno kecy. Pravda je, že chci ji. Nikoho jiného. A to zřejmě znamená, že budu navždy sama. Ale když se na mě takhle dívá těma svýma hnědýma, přehnědýma očima, je mi to tak nějak jedno. Kdo potřebuje s někým zešedivět? Já ne.

Já vím, pořád se smějete mým mizerným lžím, co?

Abych to dopověděla, s Aidenem jsme si prošli celým tím velkým dvouletým vztahem. Láska. Polibky. Naše poprvé. Maturitní ples. Všechny tyhle blbiny. Rozešli jsme se, když jsme nastoupili na vysokou, oběma nám bylo jasné, že je to pro nás požehnání, protože jsme byli mnohem lepší jako kamarádi. Nejlepší přátelé. A to jsme vždycky byli.

On a Ashley si padli do oka hned, jak se poprvé uviděli, k mé velké nelibosti, musím neochotně přiznat. Teď jsou z nich sice skvělí přátelé (k mé veliké libosti), ale můžu s hrdostí říct, že tomu tak nebylo vždycky. Vlastně, kdybych chtěla na někoho ukázat prstem (a že já tohle dělám ráda), Aiden je částečně zodpovědný za celou tu historii, kterak jsem "lásku svého života" dohodila svému bratrovi.

Není to něco, co bych si s oblibou připomínala, ale určitě jste všichni zvědaví, že? No, nedivím se vám, mně samotné stále nejde do hlavy, jak jsme se odtamtud dostaly sem. Sem, kde Ashley je vdaná za Glena, a já po ní jen zpovzdálí žalostně toužím.

Ale už víte všechno o tom, jak to vypadá "teď", takže asi nastal čas, abych vám přiblížila, jak to bylo "tehdy".

KAPITOLA 2B: JAK JSME SE DOSTALY SEM

Autorská poznámka: Kurzívou jsou psány vzpomínky.

"Spence, tamta holka je děsně sexy." Aiden ji okatě sjede pohledem od hlavy k patě. "...Zatraceně."

"Seš nechutnej, přestaň."

Jenže on ne, dál očumuje Ashleyino dokonalé tělo, i když zrovna v tuhle chvíli je schovaná za pultem. Nakloním se ze svého křesla a zlehka ho plácnu do svalnaté paže.

"Aidene! Nech toho. Ztrapňuješ mě!"

Nemluvě o tom, že šíleně žárlím. Divné je, že ne na něj, a děsivé je (nebo možná spíš smutné), že ani nedokážu říct proč.

"Jéé, Spence! Ty žárlíš? Chceš to snad dát znovu dohromady? Protože já..." Zadívá se na mě jak mlsnej kocour, což dělával neustále, jenže dnes už v tom není ta přitažlivovst jako kdysi "...bych nebyl proti."

Mrkne a já jen se smíchem zavrtím hlavou nad jeho slizounstvím. Zakrývám si rukou oči a marně přemýšlím, jak jsme spolu mohli vydržet celé dva roky. Nebo jak je možné, že jsme dnes nejlepší přátelé.

"Čau Spencer!"

Tenhle chraplavý hlas bych poznala všude, a jak pomalu vykouknu zpoza dlaně zakrývající mi výhled, vím, že mám pravdu.

"Ahoj Ashley."

"Říkala jsem si, že budeš chtít možná dolít?" Pozvedne konvici s kávou mým směrem.

"Oh..." Mrknu dolů na svůj takřka plný hrnek a pak s pokrčením ramen natáhnu ruku "… Proč ne, díky."

Naplní šálek až po okraj, a já si krátce pomyslím, jaké by to asi bylo, kdyby mi vyplnila něco jiného.

Počkat... cože?

Opravdu jsem si to právě pomyslela?

Ano, pomyslela, a stává se mi to už chvíli. Ashley Daviesová, holka, co dolévá kafe a vyrábí místní moučníky, je, jak to Aiden podal, "sexy". A já jsem se do ní možná docela nevinně zakoukala. Víte jak, asi jako každá holka zbožňuje Angelinu Jolie (no, kromě mě).

Nic to neznamená. Prostě jsem jenom znuděná a sama. Poslední kluk, se kterým jsem chodila, Keith, vydržel asi tři týdny, pak jsem to s ním vesele ukončila, protože mi došlo, že bych raději chodila s pytlem brambor než s ním.

Potřebuju nějaké oživení, jak psychické, tak fyzické, a nemůžu to najít. Takže samozřejmě, že mě zaujme Ashley, vedoucí nejlepší kavárny v našem malém městě. Je chytrá, pohotová, zajímavá a přátelská (většinou). Navíc se na ni dobře kouká. Kdo by nechtěl být tomuhle nablízku?

No, vím, že já tenkrát chtěla, a chci pořád. Dodnes chci, a to moc. Poznaly jsme se vlastně úplnou náhodou. Právě jsem se přestěhovala zpátky do rodného města z Clevelandu, kde jsem po škole chvíli žila. Už mě nebavil život ve městě, stýskalo se mi po rodině a práce fotografky clevelandského undergroundového hudebního časopisu "Pic" už nebyla co bývala. A tak jsem se vrátila do rodného městečka a našla si práci jako fotografka místních novin. Není to nijak okouzlující práce, ale jsem šťastná.

Během mého prvního týdne zpátky v Shaker Heights jsem narazila na starou známou kavárnu The Coffee Pot, kde jsem si dříve s oblibou dávala latte, jenomže tohle nebyla ta stará Konvička. Ne, tohle místo mělo stěny postříkané divnými kresbami a rozpraskaný lak na podlaze. Rychle mi došlo, že ten poměrně veliký nápis "The Bean" visící přímo přede mnou byl známkou toho, že The Coffee Pot už zde není. A protože jsem holka zásadová, byla jsem okamžitě připravená odejít; když už to nebylo mně dobře známé místo, kterému jsem důvěřovala, neměla jsem zájem zůstat.

Ale pak jsem ji uslyšela.

"To už odcházíš?"

Pomalu jsem se otočila a za pultem spatřila energickou brunetku. Divoké kadeřavé prameny vlasů dokonale rámovaly její krásnou tvář.

"Víš... Myslím, že bys měla zůstat, protože nevíš, o co přicházíš."

V jejím hlase, v jejích slovech bylo něco, že jsem jí prostě uvěřila. Věděla jsem, že bych o něco přišla, kdybych tam nezůstala.

A tak jsem zůstala.

Od té doby sem chodím pro kávu denně. Uběhl měsíc, a já stále ještě o Ashley skoro nic nevím, kromě toho, že je stejného věku, a že je single.

Neptejte se mě, jak to vím. Nebo spíš, proč jsem po tomhle zjištění pocítila jakousi úlevu.

Zdravíme se a sdílíme šťastné úsměvy. Dolévá mi šálek, někdy snad příliš často, a já si říkám, jestli třeba nechce začít hovor tak moc, jako to chci já. Ať je to, jak chce, stále se vracím, sedávám v tom samém pohodlném křesle v zadním rohu, a předstírám, že čtu noviny, knihu, že prohlížím snímky... zatímco pozoruju ji.

Zatímco čtu v ní.

Jasně, chodím sem na kafe. Jo. Jenže popravdě, káva v The Bean není tak dobrá, jako bývala v Coffee Pot. A upřímně, mně to nechybí. Protože zdejší obsluha s jejími vtipnými průpovídkami a srdečným úsměvem je cennější, než to nejdokonalejší latte.

Slyším, jak si Aiden každou vteřinou hlasitěji odkašlává, a to mě vytrhne ze zamyšlení.

"Co je?" skoro na něj vyštěknu.

Zakoulí očima směrem k Ashley, která se k nám vrací.

"A to má být co..? Nebo snad mám tomu tvýmu chroptění a nervnímu poposedávání rozumět?" Uchechtnu se, aby věděl, že si dělám legraci, načež obrátí oči v sloup.

"Představ mě tý kočce!"

A jo. Samozřejmě, že se s ní chce seznámit. A co je divné, já to nechci.

"Tak co, Spence, dnes je velký den?"

Ashley si zlehka sedne na opěrku mého křesla, a náhle je tu horko.

"Ach, no jo... Si piš."

Si piš? Ty jsi ale mimoň. A Aiden už zase chrchlá.

"Jsi v pohodě? Nechceš něco k pití, vodu nebo něco?"

Ashley se ptá s upřímnou starostlivostí, snad i soucitem, a já se musím držet, abych nevyprskla smíchy. Já věděla, že se mi líbí.

Aiden se usměje s tvářemi mírně zrudlými - i rozpaky, řekla bych - a vstane. "Jasně, vodu, to je..." civí na mě, já se na něj jen culím, "...dojdu si pro ni, chceš něco, Spence?"

S úsměvem mu naznačím "ne" a sleduju, jak se trošku naštvaným krokem vzdaluje.

"Tvůj kluk?"

"Aiden? Ne..." Vehementně zavrtím hlavou "...to rozhodně ne."

"Ahhh..." Podívá se dolů na své sukní zahalené nohy, sedí tak blízko mému přehřátému tělu "...je roztomilý."

Třeba se mi to zdá, ale něco mi říká, že o něj asi má zájem. "V tom případě bys nás třeba mohla seznámit."

Řekne to sladce s pohledem upřeným na své ruce sepnuté v klíně, než se na mě uculí.

Ale ne. Ne, absolutně ne.

"S Aidenem? Ne, on je..." Tak strašně chci říct gay, ale nějak tuším, že by se mi to vrátilo "...on na vztahy moc není."

Což je skoro pravda.

"No, já taky ne, to zní jako bychom byli pro sebe stvoření."

Úsměv na její tváři mě nutí k zamyšlení, co tím přesně asi sleduje? Něco v tom jejím uličnickém úšklebku ve mně vyvolává dojem, že možná, jen možná jí vůbec nejde o Aidena. Třeba v něm vidí jen cestu, jak se dostat blíž ke mně.

Ať je to jak chce, k Aidenovi ji nepustím, o to se postarám.

"Měla by ses seznámit s mým bráchou." Prakticky to ze mě vystřelí a já vůbec netuším, kde se ve mně tenhle nápad vzal. Soudě podle Ashleyina pobaveného výrazu je i ona docela zmatená.

"S bráchou, jo?"

Pootevře ústa, jako by o tom bizarním návrhu opravdu v duchu uvažovala. Sotva se známe, a já jí tady dohazuju bratra.

A to mi někdo připomeňte, proč že to vlastně dělám?

Ach, no jistě, abych ji udržela dál od Aidena. Abych ji udržela od navázání možného vztahu, a bůh ví, že dát ji dohromady s Glenem mi zajistí obě věci. Můj starší bratr je i ve svých úctyhodných šestadvaceti letech pro vážnější vztah nepoužitelný. Hráč. A třebaže ho mám ráda, všichni víme, že on se nikdy neusadí.

A stoprocentně vím, že na rozdíl od Aidena, mezi Ashley a Glenem se nikdy nic vážnějšího stát nemůže.

"No..." lehce položí ruku na mou, když vstává "...možná bych měla."

Vyšle ke mně dolů takový úsměv, že musím ztěžka polknout. Nikdy jsem tenhle úsměv neviděla. Není tak energický. Je mírnější… s takřka neznatelnou stopou něčeho dalšího. Něčeho, co nedokážu úplně pojmenovat. Možná smutek?

Ať to bylo cokoli, když ji sleduji, jak se s pohupováním v bocích vrací zpátky za pult, já smutná nejsem. Protože dát Ashley dohromady s Glenem, místo aby si začala s Aidenem, je jeden z nejlepších nápadů, co jsem kdy vymyslela.

"Halóóó... Země volá Spencer."

"Co-?" Podívám se na ni.

"No, co myslíš?"

Široce se usmívá tím chytráckým způsobem, protože moc dobře ví, že jsem nedávala pozor.

"O čem?"

"O oslavě Aidovy veliké noci u mě doma?"

"Ou, jasně, Aiden..." můj hlas zní ještě stále nepřítomně, jako bych stále byla někde v těch vzpomínkách, a vidím na ní, že si mě zkoumavě prohlíží, takže se rychle vzpamatuju. "...to zní bezvadně, Ash. Glenovi to nebude vadit?"

Musím se strašně přemáhat, abych se při vyslovení bratrova jména nezašklebila.

"Och..." přezíravě mávne rukou, "...ten tam nebude, má nějakou promo akci s týmem..." vzdychne skoro smutně, "...upřímně ani nevím přesně, kde bude, co to je za akci, všechny mi už poslední dobou splývají v jednu."

Bolí mě z toho srdce, když ji vidím smutnou, tak se natáhnu pro její ruku. Volně propletu naše prsty a ona se na mě usměje. Oplatím jí slabým úsměvem, nevím, co jiného bych jí dala.

"To je jedno... budeš tam ty, moje oblíbená od Carlinů, a na ničem jiném nezáleží."

Zvednu jedno obočí.

"Tvoje oblíbená, jo?"

"No..." Lehce se zasměje, "...řekla bych Paula, jenže ta mě poslední dobou docela děsí s tím svým bazénem v klubu..."

"Já vím!"

"Vážně, Spence, S KÝM tam spí?"

S vykulenýma očima se na sebe chvilku po tom společném zjištění usmíváme, než obě dostaneme záchvat smíchu. Smějeme se, až se za břicho popadáme, dokud už ani nevíme, čemu vlastně. Dokud se nesmějeme proto, že ta druhá pořád nepřestala, což je samo o sobě dostatečný důvod. Náhle se mi přes smích snaží něco říct, a i když se její hlas ve smíchu ztrácí, já ne.

Ne, prostřednictvím těch nádherných a vnímavých očí jí rozumím každé slovo.

KAPITOLA 3: Ten blbec jsem já

Vyhazuju z šatníku své poslední tílko a pak padnu na kolena, při tom si z tváře odfukuji milion spadlých pramínků vlasů.

"To fakt ještě pořád hledáš, co si vzít na sebe?"

Madisonin hlas doléhá jako zvon z chodby přímo do mých frustrovaných uší uvnitř šatní skříně. (rozhodně to není jediná frustrovaná věc uvnitř téhle "skříně").

"Ano!" křiknu rozčileně.

Slyším, jak si dělá cestu po mé oblečením zaházené podlaze. "Jdeme snad jenom na Aidenovu narozeninovou oslavu, ne? Teda, nebudeme se po cestě stavět v klipu od Fergie, nebo jo?"

Konečně se dostane až k mému hradu neštěstí (což je moje skříň, přirozeně) a rozpřáhne ruce, aby se mohla opřít o rám dveří. Ve tváři se jí zračí pestrá směsice otrávení, pobavení a lítosti.

"Ne. Ne, jedeme rovnou k Ashley."

S povzdechem nad svým neskutečným neštěstím svěsím hlavu. Cítím na sobě její pobavený pohled a po chvilce si povzdechne i Madison.

"Ty jsi taková hérečka. Teda, já myslela, že se mnou je to těžký, ale ty..." Konečně vzhlédnu k její usmívající se tváři a jednomu přísně ukazujícímu prstu, "...Ty, Spencer Carlinová, si zasloužíš dort pro největší herečku."

"Ha. Dort. Hezký, Duarte. Jsi strašně vtipná." Zakloním hlavu, jak to jde, zavřu oči a na rtech vykouzlím ten největší, nejfalešnější úsměv, co svedu.

Zlehka se zasměje a natáhne se pro něco nade mnou.

"Tu máš..." do mého lítostivého klína spadne černé triko s rukávy a odhalenými rameny. "Tohle si vezmi k těm džínám, co máš na sobě, a možná ti i někoho dneska sbalíme."

Mrkne a já zčervenám, okamžitě mám před očima jedinou osobu, kterou bych „rozbalovala“ radši než kterýkoliv dárek na světě.

"Helemese, ty na někoho právě teď totálně myslíš! Povídej, Carlinová, kdo tě dovede takhle rozparádit, a kvůli komu ti trvá pět hodin se nachystat?"

Ou. Sakra. Sarkastická obranná taktika, nástup!

"Samozřejmě Aiden, říkala jsem si, že dneska by to mohl být ten správný večer. Po deseti letech je nejvyšší čas dát si opáčko, tahle holka se totiž na stará kolena naučila pár nových triků, ten nebude vědět, která bije!"

Rychle vstanu a odvrátím se od ní, aby neviděla mé hořící tváře, a začnu se soukat do vybraného svršku.

"Blbost." Předvede Matthewa McConaugheyho jako vyšitého, zatímco dál zápasím se svým tričkem. "…To tvoje schovávání za sarkasmus na mě neplatí, slečinko, tak to koukej vysypat."

Má pravdu. Jestli je na světě někdo, kdo mě zná lépe než Ashley, pak je to právě Madison. Ale to není nic překvapivého. Myslím, že když jste s někým nejlepší přátelé skoro od plínek, tak podle toho váš vztah také vypadá.

No jo, my dvě prakticky sdílíme jeden mozek.

"Já čekám." Nedá pokoj a nedá. Ani ji nemusím vidět, a vím, že se za mnou samolibě culí, protože ví, že má pravdu.

Hluboký nádech. To zvládneš, Spencer. Jediné, co musíš udělat, je lhát svojí nejlepší kamarádce a postavit Řím za jeden den.

"Nikdo takový není, Mads..." přestanu sebou vrtět, natočím k ní hlavu z profilu, "...vážně vůbec nikdo, přece bych ti řekla, kdyby jo."

Chvilku je zticha.

"M-hm. Jasně. Jak chceš."

Konečně se k ní otočím celá, neochotně opustím bezpečné útočiště mé šatny a jdu k ní.

"Seš děsná slepičí prdelka, víš to?"

"Jop, a jsem na to hrdá. Jednoho dne to z tebe stejně dostanu."

"To ale budeš mít dost těžké, vzhledem k tomu, že není CO bys ze mě dostávala."

"Ty jsi úplně marná. Sexy a rozkošná, ale ú-pl-ně marná. Hele, kdybys mi prostě řekla, o koho jde, můžeme se do toho pustit a třeba by to vyšlo. Tak šup, povídej už, holka!"

Zavrtím nad ní hlavou, ale vzápětí mě něco napadne a na rty se mi vloudí úsměv. Pomalu se k ní přibližuji a v duchu spřádám plán, jak jí konečně zalepit pusu.

"Vlastně... Někdo tu je."

"Jo?" Oči jí září jak vánoční světýlka.

"Jo. Nějakou dobu už nad tím přemýšlím a nechce se mi věřit, že ti to říkám, ale já už to prostě v sobě nedokážu dusit..."

"Ach, Spence, to bude dobrý, společně to zvládneme."

Její divná, leč upřímná starostlivost se mnou nic neudělá, snad jen kromě slabého pocitu viny za to, k čemu se chystám. Jenže na druhou stranu potřebuju tenhle rozhovor ukončit, takže... necítím se zas tak špatně.

"Tak jo..." vážně vzdychnu "...Madison, myslím, že nastal čas, abychom ty a já, no, myslím, že bychom měly naše přátelství posunuly na další úroveň."

Navýsost zklamaně pokyvuje hlavou, ale zároveň se musí kousat do rtu, aby se nerozesmála.

S nevinně stydlivým úsměvem šourám kolem sebe nohou. "Tak co ty na to?"

Vstane a se smíchem pronese: "Ty jsi neuvěřitelná."

"Och, zlato, to nemáš tušení."

"Zklapni, blbko, a koukej se připravit. Odjíždíme za dvacet minut, ani o minutu později. A věř mi, Spence... tohle si budu pamatovat. Až za mnou jednou přijdeš s prosíkem o pomoc, vzpomenu si na tenhle den, kdy jsi mou nabídku tak NESLUŠNĚ pohřbila."

Je tak napůl vážná, když z pokoje odchází, a mně se stáhne žaludek. Přemýšlím o jejích slovech, uvažuju o tom, co znamenala, a není mi z toho moc dobře.

Počkat...ona...ona to ví? Byl tohle její způsob, jak mi dát šanci, abych jí to vyklopila? Že by se mi doopravdy právě snažila pomoct?

Nepříjemný pocit v žaludku sílí, a jak tak stojím uprostřed svého zabordeleného pokoje, bezděčně se ve vzpomínkách vracím do večera, kdy jsem podobný pocit zažila naposledy.

U O'Neilla je narváno a nad hlavami rozjařených návštěvníků se vznáší mrak cigaretového dýmu (přestože se tu vůbec kouřit nesmí). Glen si namachrovaně razí cestu k našemu boxu s rukama plnýma drinků, které cestou úspěšně cmrndá všude kolem. Usměje se na mě svým stylem velkýho bráchy, který mu už asi zůstane nadosmrti.

"Guinness pro moji sestřičku, mimochodem touché, jsem ohromen."

"No jo, on se totiž někdo zase nemohl dočkat, aby tu už byl, jak nějaká holka, takže já si teď musím dát tekutou večeři."

Dlouze se napiju, a přitom ho pražím pohledem, zatímco on se smíchem každému rozdává jeho drink; Clayovi, Chelsea, Aidenovi, Madison a Jackovi (Madisonin kluk).

"Tak kdy dorazí ta roštěnka, co?"

Glen se sveze na své místo a dá ruku za opěradlo společné sedačky a zároveň Madison za záda (ta zrovna totálně protočila oči a dala mi tak důvod číslo 3829734, proč ji tak zatraceně miluju).

"Ona má jméno, víš?" podotknu trochu otráveně, a ne jen kvůli jeho do očí bijícímu nezdvořáctví. Ne, rozhodně nejsem nadšená z toho, že musím Ashley s Glenem seznámit. Jenže co nadělám, sama jsem si ustlala, tak si taky budu muset do téhle betonové postele lehnout.

"Jo, Ashley má žhavý jméno k ještě žhavějšímu tělu."

Aiden je takový prverzák, proč jsem ho vůbec dneska zvala? Proč se s ním vlastně vůbec kamarádím?

"Takže trochu respektu, kámo."

Aach, ano, už vím proč, protože navzdory jeho prasáctví dovede být i džentlmen... no, zhruba. On se alespoň snaží... no, někdy. Ale co, prostě nějaký důvod pro to mám a někdy si na něj určitě i vzpomenu.

"Jo, jo... Proč po ní teda nejdeš sám?" opáčí Glen a já se jen můžu znovu napít. Ach, prosím, ať to nedojde tam, kam to míří.

"No, protože... Já vlastně ani nevím."

Aiden o tom začne uvažovat, jakože vážně uvažovat, a protože vím, jak vzácná je u něj taková věc, musím tomu učinit přítrž.

"Já vám něco povím, mě už fakt tak děsně nebaví poslouchat, jak se kluci přetahujou o holky, to je něco tak pubertálního, a taky už se fakt nechci vracet na střední, takže popojedem." Madison jako nic utne celou debatu, načež se obrátí na Aidena, a s nadšením špalku se zeptá: " Jak se letos daří týmu?"

V duchu Madison obejmu, a protože mě povídání o basketbalovém týmu Shaker Highs nijak zvlášť nezajímá, vyklouznu od stolu. Jdu k baru, ani nevím proč, ale vím, že potřebuju pauzu od toho dusna u stolu... plného mých nejbližších přátel a rodiny.

Postavím svou orosenou sklenici na tmavou desku baru z dubového dřeva a nakloním se nad ni s váhou celého světa na svých bedrech.

Jop. Dnešní večer nebude stát za nic.

"Ahoj."

Kdesi ve mně se zatřepotá tichý hlas a než se naděju, cítím, jak se ke mně Ashley přitiskne. Je pátek večer a bar u O'Neilla je oblíbený podnik, takže se přirozeně ke mně musí zmáčknout až nemožně blízko, aby se k baru vůbec dostala. Nervózně k ní vrhnu rychlý pohled, který mi stačí k tomu, abych viděla, že na sobě má stěží nějaké oblečení, a u sebe pocítila sbíhající se sliny, abych věděla, že se mi ten pohled líbí.

"Ahoj."

Vřele se na mě usměje a její měkká dlaň tiše spočine na mém kříži, zatímco očima rychle přivolává barmana (není u toho narvaného baru ani pět vteřin a už má jeho pozornost).

"Kettle s ledem."

Po způsobu svého bratra na ni kývnu. "Působivé."

"No..." podívá se mi přímo do očí, "...možná se snažím na někoho zapůsobit."

Polk.

"Ehm..."

"Vypadáš skvěle, mimochodem."

Plaše se usměje, sklopí oči do neexistujícího prostoru mezi námi a já nemám slov. Ne, vážně nemám, a úšklebek na její tváři mi naznačuje, že to asi ví. Naznačuje mi, že se jí to asi líbí.

"Tak... dneska to bude zábava, co?"

Její rty vyloudí jiný úsměv než před chvilkou. Tenhle je nevinný, jaksi zranitelný a konečně mi dovoluje znovu nalézt slova.

"Jo. To bude."

Na bar přistálo její pití, ale nepohne se, aby si sklenku vzala. Barman při odchodu křikne cenu za její drink, ale ona se nemá k tomu, aby zaplatila. Ne, ani jedna z nás se nepohne.

Obě jsme právě teď naprosto spokojené. Naprosto spokojené, tak jak jsme. Pevně přitisknuté k sobě. S praštěnými úsměvy určenými té druhé.

"Tak to je ta velká hvězda NBA, jo?"

Cože?

Kývne směrem za mě. "Tvůj bratr?"

Och, no jo.

"Oh..." můj úsměv povadne, ohlédnu se přes rameno, a zahlédnu Glena, jak vypráví nějakou stupidní historku, nad kterou všichni u stolu protáčí oči. "...jo, to je on."

Ach jo, nuž, vítej, zkažený večere.

"Asi bychom se k nim měly připojit, ne?"

"Jo, asi-"

"Nebo do sebe hodíme, co zbývá ve sklenicích, a vyběhneme ze dveří, než si nás někdo všimne."

Tak TOHLE mě zaujalo a bleskurychle k ní obracím opět rozesmátou tvář. Vypadá tou představou nadšená a vím, že já také (protože jsem), a najednou nedokážu nic jiného, než se rozhihňat, jako bych vživotě nebyla šťastnější (a svým způsobem to tak je).

"Och,tak tenhle nápad nemohl přijít v lepší chv–"

"Ségra! Přestaň tam tu roštěnku zdržovat a pojďte sem!"

Sakra, Glene.

"Páni, Spence, tos mi neřekla, že je tvůj bratr tak galantní."

Uculí se, já se zamračím.

"To víš, džentlas první třídy."

Krátkou chvilku ještě zůstáváme tam, kde jsme, a pak vzdychne. "Teď už je asi na plán B moc pozdě, co?"

"Jo... příliš pozdě," skoro jen zašeptám.

Jsem smutná. Ne, v podstatě jsem naštvaná, a je mi jedno, jestli si toho všimne. Protože jedna má část věří, že ji to štve úplně stejně.

"No..." Odrazí se od baru, což ji jen přitiskne víc na mě, a náhle se nemůžu nadechnout, protože se nakloní a pošeptá mi neskutečnš tiše přímo do ucha: "...tak v tom prostě budeme muset pokračovat někdy jindy."

Odtáhne se a odchází s podezřele širokým úsměvem, zanechávaje za sebou oněmělou rybu, která se ze mě stala. Pomalu se otočím a sleduju, jak kráči k našemu stolu, z každého jejího kroku čiší sebejistota.

Člověk nemusí být génius, aby poznal, že Glen je více než spokojený s tím, koho jsem mu přivedla. A člověk nemusí být génius, aby poznal, že já nejsem vůbec spokojená s tím, že jsem ty dva dala dohromady.

Ne, člověk nemusí být génius, aby věděl, že jedině blbec by tohle celé zpunktoval. A tak do sebe s hořkým úsměvem koupnu zbytek piva, a hned si objednávám panáka Patrona.

Protože já jsem dost chytrá na to, abych věděla, že ten blbec jsem já.

"Spencer! Jestli nevylezeš do 25 sekund, tak tam dojdu, a slibuju ti, že to nebude vůbec hezký."

Rychle zamrkám a ocitnu se zpět v mém nepořádném pokoji, přímo uprostřed "současnosti". Zavrčím a protočím oči na nikoho, poté s brbláním vyjdu na chodbu, kde najdu netrpělivě podupávající Madison s rukama založenýma na prsou.

"Ježišmarjájosef, Maddy! Kolik dramatický kaše jsi dneska povečeřela, prosím tě?"

Dokonce já sama se chci uchechtnout vlastní kousavosti, ale něco mi říká, že to není vhodné.

Dál nehnutě stojí, ale její tvář jakoby byla dál od samotného těla, ve vzduchu se vznáší spousty pomyslných "co, prosím?“, a zatímco její oči po mě vrhají nože, pocítím vinu za svou neomalenou reakci. Její vina to přece není, že jsem se nechala hloupými vzpomínkami takhle rozhodit.

Už je potichu příliš dlouho, a jo, je na čase se omluvit.

"Promiň, Mads, nevím, proč jsem taková."

Zdá se, že tohle zabralo, protože roztáhne pusu do širokánského úsměvu.

"Och, já vím úplně přesně proč; potřebuješ si vrznout."

Než můžu cokoliv říct, už je ke mně zády a vykračuje si ke dveřím, jako by byla paní domu (což sice je, ale chápete).

"A kdybys mi prostě řekla, koho más na mysli, mohly jsme to už mít dávno pořešený."

Vysloveně ‚slyším‘ ten její úšklebek jsem-nejchytřejší-ze-všech, když otevírá dveře a nechává mě za sebou. A já tak můžu vpozadí vzdychnout a pošeptam nikomu jinému, než sama sobě.

"Kdyby to jen bylo takhle jednoduché."

Než se můžu vydepkovat ještě víc, Madison už na mě huláká "ať sakra hejbnu kostrou." S posledním povzdechem ji rychle doběhnu a začnu se vnitřně obrňovat na ten dlouhý večer se všemi, které mám tak ráda, a s tou, kterou nemůžu mít.

Ale pak se přece jen usměju, protože si konečně vzpomenu, že dnes mám Ashley jen pro sebe. A vážně, není tohle právě to, co jsem chtěla především?

Ano, je to tak.

A najednou, prostě jen tak, ten nepříjemný pocit v žaludku zmizí. Na mé tváři se usadí úsměv, který se zvětšuje s každým dalším krokem, který mě víc a víc přibližuje k holce mých snů.

Také známé jako bratrova žena.

KAPITOLA 4: Kurz pro začátečníky: Ashley Daviesová

"Počkat, tys fotila pro časopis PIC?"

Ashley málem upustí vidličku, a když v odpověď kývám hlavou, jsem na svoji starou práci v duchu hrdá.

"Potvoro."

"No tak."

Snažím se dělat uraženou, ale nemůžu, když se na mě takhle culí. Ne, když se na mě dívá tak jako teď, nemůžu být nic jiného, než nadšená, a musím se proti vlastní vůli začít smát. I ona vzápětí začne a mně něco říká, že to je proto, jak se směju já. Protože se jí líbí, jak zní náš společný smích.

Už je to týden, co se s námi Ashley setkala u O'Neilla (nebo-li týden od nejmučivějšího večera, co jsem zažila), Glen a Ashley si padli do oka, zasmáli se spolu, sem tam proběhl i nevinný dotek (vždy iniciovaný Glenem). I to bylo na mě moc a asi bych odtamtud vypadla o hodně dřív, aby se do sebe ti dva mohli v klidu zabouchnout, což jsem nepotřebovala sledovat, ale něco mi v odchodu bránilo. Něco ve formě Ashleyiných očí a jejích lehkých doteků se mnou.

Je možné, že se přišla seznámit s Glenem, ale zůstala tam se mnou. Třeba si někdy sedím na vedení, ale blbá nejsem, a tohle prostě vím jistě. Vždyť proč by skočila po každé šanci být se mnou o samotě, kdykoli se ta možnost naskytla? Proč chtěla jít na záchod, vždycky když jsem šla já, což chabě (ale roztomile) okecala tím, že jsme "Záchodový parťačky"?

A proč pokaždé, když něco vyprávěla, setrvávala pohledem na mně? Plný stůl lidí, a ona měla oči celou dobu přilepené na mých. Mně vyprávěla jiný příběh, než ostatním u stolu.

Opravdu netuším, jestli v sobě našli (Glen s Ashley) zalíbení hned v tom baru, ale vím jistě, že my (já s Ashley) rozhodně ano. Proto jsme teď taky tady, večeříme spolu v jejím malém, ale dokonalém bytě.

"Tak copak ti PIC provedl tak strašnýho, hmm?"

Usmívám se od ucha k uchu, když si uvědomím, že když jsme spolu samy, tak jsem jiná. Obě jsme jiné. Jako bychom konečně byly samy sebou, nebo jak bych to popsala. Nikdy předtím jsem něco takového s jiným člověkem necítila, což by mě asi totálně vyděsilo, kdybych si to tak strašně neužívala.

Ale pravdou je, že dříve či později stejně začnu vyšilovat. Protože vím, že tady se něco začíná dít. Něco, co mě děsí, a to ani nedokážu přijít na to, co to je.

"Oh, no, s mojí starou kapelou, The Drumsticks, jsme vás uháněli snad celou věčnost, abyste o nás napsali článek. Jenže jste nás vždycky úplně nesmyslně odmítli."

Málem se utopím v pivu. "Paličky?"

"Jo. Proč, pamatuješ si nás?" Teď se široce usmívá i ona, a já bych jí moc chtěla říct, že pamatuju, ale není to pravda.

Pohodlně se opřu ve své židli a se škádlivým úšklebkem si složím ruce na hrudi. "No, Ash, s tak traaaaapným jménem jako Paličky se vážně divíš, že jsme vás odmítali?"

Překvapením nejprve zalapá po dechu - tohle je poprvé, ce jsem ji takhle poškádlila, poprvé, co ochutnala chuť mého sarkasmu - a usměje se.

"Páni, to byla podpásovka, Spence..." se smíchem se chytne za srdce, "...podpásovka."

Mrkne na mě přes okraj své sklenice a já pocítím cosi chvějivého kolem žaludku už asi po 2,387-é jen za dnešní večer. Jsem v průšvihu. V hrozném průšvihu, protože je mi jasné, že se dostávám do něčeho, na co nejsem připravená.

Ne, do ničeho se nedostávám, já už v  tom jsem dávno, ať už je to cokoli… a ne, rozhodně na to nejsem připravená.

Konečně jsem dnes večer poznala Ashley Daviesovou. Skrze ty nejnepatrnější úryvky informací, které mi o sobě pověděla, cítím, že ji znám. Narodila se a vyrůstala v Clevelandu (v chudší části), musela dospět rychle, protože žily samy jen s matkou. Peněz neměly nikdy nazbyt, její matka jim doslova zachránila život tím, že měla tři zaměstnání, a to je tak všechno, co mi ze svého dětství (o tolik jiného, než jsem měla já) prozradila. Ale to je v pořádku, mně to úplně stačilo, protože jsem se cítila výjimečná už jen tím, že jsem to poslouchala. Že jsem vyslechla něco, co patrně neví nikdo jiný.

Nikdo kromě mě.

Zbožňuje hudbu a to tak, že (a to jsou její vlastní slova) "šíleným, až posedlým způsobem". Bezmezně a bez předsudků. Vážně, ona je, co se muziky týče, úplná Rosa Parks, která nenechá žádného umělce sednout do zadní části autobusu. Pohled na její sbírku cédéček to jen dokazuje; Led Zeppelin, Laura Nyro, Destroyer, Bananrama, Pearl Jam, Temptations, Spice Girls, My Morning Jacket. Ten seznam by mohl pokračovat donekonečna, protože její CD opravdu neberou konce. (A vážně, kdo si tyhle věci dneska ještě kupuje?)

No, Ashley si je kupuje. Ano, to se už jen tak nevidí; vzácný exemplář, který za každičký kousek své hudby zaplatí. Líbí se mi to.

Ona nejenže je počestná občanka, která bere zákony vážně (tedy, co se hudby týče), ale je i talentovaná. No jo, dovede hrát na bicí, na kytaru, klavír, housle a umí zpívat. Dokonce hudbu vystudovala na vejšce (kterou stále splácí), a ráda by v tomto oboru setrvala dál i pracovně, chce pokračovat v hudbě jakkoli to půjde.

Což mě přivedlo k otázce, co dělá tady, ale když jsem se jí na to zeptala, cotva pokrčila rameny a jednoduše odpověděla: "Prostě jsem cítila, že nastal čas změnit prostředí."

A tak to máme. Můj kurz pro začátečníky o Ashley Daviesové, a musím říct, že jsem ráda, že jsem se do něj přihlásila. Ne, jsem doslova nadšená, že mě do něj vzala.

Už je to chíle, co jsme dojedly vynikající večeři, kterou sama připravila, a ani jedna z nás nevypadá, že by se chtěla zvednout od stolu. Ne, obě jsme spokojené s tím, jen tak tu prosedět celou noc, popíjet a povídat si.

Jenže něco ve vzduchu se změnilo.

"Takže, tvůj bratr dnes volal."

A je to tady. Proto mi něco připadá jiné, protože je to ona, kdo se změnil. Najednou se mi zdá být taková zvláštní. Skoro jako by tím jen tak nahodila udičku, jen aby zjistila, co to přinese. Skoro jako by mi nahodila míček a čekala, jestli jej odpálím.

Jen aby zjistila, co ve mně je.

"Jo?"

Snažím se, aby to znělo nenuceně, protože bůh ví, že teď visím na každém jejím slově (a zároveň, ač to vyzní divně, to slyšet nechci).

"Jop."

Ty tmavé oči se propalují přímo do mých a já prostě musím odvrátit pohled, musím začít loupat pivní etiketu na své lahvi. Musím se zasmát a zapnout sarkasmus; můj oblíbený uvolňvač napětí už od roku 1980.

"No páni, konečně, už jsme si začínali myslet, že se ten krám snad nikdy nenaučí používat. Ale vypadá to, že Glen už si dovede i sám zavolat, takže jéééj, šikula!"

Usměje se, ale je to vážný úsměv, jako by říkala "Nedělám si srandu", a já okamžitě následuju jejího tichého příkladu.

"Dobrá, takže volal. Co chtěl?"

Jenže já už moc dobře vím, co chce.

"Noooo..." zaváhá, připravena nadhodit točený míč, jehož odpálení bude nad mé síly (a něco mi říká, že ona to ví) "...chce si tenhle víkend zase vyrazit..." hluboký nádech, "...jen se mnou."

"Aha." Tentokrát nedokážu skrýt porážku (z nějakého mně stále neznámého důvodu) ve svém hlase, ale rychle se seberu, "...To je super."

"Opravdu?" zeptá se nevěřícně a mně je to celé stále víc a víc nepříjemné.

Co se to tady děje? Proč se na mě takhle dívá a proč si připadám jako v jednom ohni?

"No, tohle jsi přece chtěla, ne?"

Prosím, řekni, že ne. Počkat... proč? Proč chci, aby řekla ne? Jako vážně, proč by to, že by chodila s Glenem - sakra, s kýmkoliv - proč mi to vadí? Ne, proč mě to sžírá?

"Já nevím..." Vidím v ní něco, co jsem neviděla nikdy předtím; váhavý strach. A vím, že teď ke mně bude upřímná, vím, že se přede mnou chystá pomalu odhalit, "...připadá mi to divné. Jakoby špatné nebo tak nějak. Jako že je to špatné vůči tobě. Že o tom musím nejdřív mluvit s tebou, chápeš, mít tvůj souhlas."

Ach tak, o tohle tady běží: Lítost. A jestli něco nesnáším víc než Ryana Seacresta, je to lítost druhých.

Objeví se má raněná pýcha a já mírně uraženým tónem odvětím: "To je blbost, Ash, měla by sis dělat, co chceš a nedělat si starosti o mě."

"Ach ne, ne..." Ta slova jí rychle vychází z úst, tak rychle, že jsem z toho ještě nervóznější. "...Nedělám si o tebe starosti. Ne, tak jsem to nemyslela. Já jen..." Zase ten strach, hluboký nádech a tentokrát to vypadá, jako by měla odhodit poslední závoj a odkrýt mi celičkou svou duši "...Já prostě nevím, jestli je ten, koho chci. Nevím, jestli je tohle to, co chci. Nechápej mě špatně, kromě toho, že je pablb, je tvůj bratr milý..."

Usměje se, a ačkoli mám pocit, že ve mně brzy exploduje bomba strachu a zmatku, usměju se také. Nemůžu si pomoct; ne když se na mě dívá takhle.

"...Ale myslím..." Teď její oči pevně zakotví u mých, hledající, ujišťující se. V těch očích není ani stopa strachu, jen úleva, když prakticky zašeptá "...Ne, já vím, že bych mohla mít něco lepšího, něco opravdového, s někým jiným."

Ach bože. Ta bomba uvnitř právě vybuchla a roztříštila mě. Jsem vyděšená. Potím se. Lok po loku do sebe liju ten zbytek piva, co mi ještě zbyl, a skáču od stolu; rychle si otevírám další.

To mluví o mně? Ona chce... něco... se mnou?

"Spence?"

Už zase sedím na svém místě, zírám na ni s novou lahví mezi rty. Vytřeštím oči. "Co?"

Ale má odpověď se ztrácí v dalším loku a ona vypadá smutně. Strašně smutně.

"Jsi v pořádku?"

"Jo. Jo, jsem v pohodě." Lhaní mi vždycky šlo a dnešek není výjimkou, jenže tentokrát lžu někomu, kdo dokáže mé lži prohlédnout. Tentokrát vidí všechno, co chci schovat, a to mě k podělání děsí.

Ano, jsem podělaná, protože začínám tušit, kam se tohle celé ubírá. Začínám chápat, z čeho se cítím tak ztacená, vyjukaná, vzrušená, zmatená a vyděšená.

"Ale jdi, Spencer, nejsi v pohodě, vždyť tady prakticky chroupeš tu lahev, a na mě se ani nepodíváš." Odmlčí se, natáhne se a vezme mou ruku do dlaní. Vím, že cítí, jak se mi třese, protože ji stiskne, aby ji zklidnila. "Hej, podívej, já se omlouvám, nechtěla jsem tě urazit. Tedy, o tohle jde, ne? Bylo to něco, co jsem řekla?"

"Ne..." řeknu tiše a popravdě, něco v tom, jak mě drží, mě k tomu vede. "...ne, tím to není."

Je to pravda, ale zároveň je to lež, protože je to přesně v tom, co řekla, proto se tak chovám. Nicméně si toho asi nevšimla, protože se s jemným úsměvem zeptá: "Dobře, tak o co jde?"

Palcem přejíždí po mé pokožce, tak lehce, tak něžně, a to je ono. O tohle přesně jde.

Ona je to, co je špatně. Tohle je to, co je špatně. Tohle není nevinné pobláznění. Tohle je to něco, co stále nedokážu a nechci rozklíčovat.

Protože když to udělám, tak by to znamenalo... znamenalo by to, že se mi líbí holka.

A do tohodle se já NEMŮŽU pouštět. Prostě ne. Znamená to, že všechno, co jsem se naučila o svém životě, co jsem se naučila sama o sobě, není pravda. Nic nebude stejné. A to já nemůžu ohrozit. Protože, jak jsem řekla, jsem holka, co má ráda rutinu. Jsem typ holky, která si vytýčí cíl s danou cestou a po ní jde, ať už během toho potká jakékoli lákavé nástrahy.

A tahle nástraha, tahle dívka přede mnou, ta je tak lákavá. Příliš lákavá. A já na to nejsem připravená. Nejsem připravená vydat se po její cestě.

"Spence?" vytrhne mě ze zamyšlení. Teprve teď si všimnu, že jsem mezitím vymanila svou dlaň z jejích, a cítím větší chlad než kdy předtím. Vypadá tak nejistá. Jako by vůbec nevěděla, co si počít a mě to bolí, protože vím, že to já ji do té pozice postavila. "...Co se děje?"

Upřeně mě pozoruje zpoza stolku v její kuchyni. Vidí přímo do mě a nikdy jsme si nebyly tak blízko. V téhle chvíli vidíme naprosto všechno. Vidíme vše, co chceme. Čteme jedna v druhé každé nevyslovené slůvko.

Nemůžu dovolit, aby mě tak viděla, už ne. Nemůžu jí dovolit vidět všechno, co ukrývám. Nemůžu jí dovolit vidět, že jsem... lesba. Nesmí vidět to slovo, které tak dobře skrývám. Jediné slovo, které nechci vyslovit. Protože to slovo změní celý můj život.

Prostě na to nejsem připravená, a co je smutnější, myslím, že ani nikdy nebudu.

A tak tedy nasadím ten nejžalostnější úsměv v historii žalostných úsměvů a podívám se do těch vstřícných a upřímných očí. Proto musím promluvit tím nejslabším hlasem a doufat nejmenším pramínkem naděje, že i přes to uvidí pravdu v těchto lžích, které se jí chystám říct.

"Myslím... Myslím, že bys měla bráchovi zavolat."

"Spence..." Není připravená pustit mě touhle cestou. Stále se mi snaží dodat sílu. Stále natahuje ruku přes stůl, aby mě zahřála, a já jí v tom i nadále bráním. Nepouštím ji dál a proto ani jedna z nás nevnímá nic, než ledový chlad.

"Ne, opravdu bys měla. Vždyť nikdy nevíš, co by mohlo být opravdové, dokud to nezkusíš, ne?"

Vypouštím ta pokrytecká slova docela upřímně. Právě ta slova, kterým bych měla sama naslouchat. Má vlastní rada, kterou bych se měla řídit. Ale neřídím. Protože jsem příliš zbabělá. Protože na to nemám koule.

Protože to raději měla nechat u té lítosti. Tak to mělo být.

Cítím, jak z ní jako kapky stéká zklamání, stéká na stůl a zaplňuje moji prázdnotu, zatímco se jenom dívá. Dívá se o chviličku déle, ještě jeden úder srdce, jako by čekala. Čekala, že si to rozmyslím. Čekala, že řeknu něco jiného. Že řeknu ta správná slova. Ta, která ve mně vidí.

Slova, která si přála, že řeknu.

Ale já to neudělám a ten úder navíc je pryč. Poslední nádech naděje je pryč. A ona vzdychne. Vzdychne, jako by to vzdávala. A já cítím chlad jako nikdy.

"Jo, asi máš pravdu."

Přes úzkost v jejím hlase, přes smutek v jejích očích stále dokáže nasadit ten svůj drobný úsměv, kterým mi říká, že je to dobré. Říká, že mezi námi je stále vše v pořádku.

A já bych jí i věřila, tedy, měla bych jí věřit. Jenže ten její pohled mě mate, protože její oči mi opět říkají jiný příběh.

Protože to je to jediné, co dokážu číst.

"Takže..." Jeden těžký povzdech a dlouhý lok vodky s tonikem, "...vypadá to, že si vyjdu s tvým bráchou."

"Jo..." Jeden lítostivý povzdech a půlka piva. "...Už to tak vypadá."

S nadšením jako při preventivní prohlídce u zubaře vydechne: "Skvělý."

A když se smutně podívám na zbytek večeře, co pro nás přichystala, připadám si sama, jako bych byla v pěkné kaši.

"Jo. Skvělý."

KAPITOLA 5A: jedlíkovy výčitky

Poznámka - vysvětlení pojmů. Níže zmíněné spojení, resp. přezdívky „Peanut Butter = Arašídové máslo“ a „Jelly = Džem“ odkazují na oblíbený americký sendvič (ne jen v Americe oblíbený, přiznejte se ;)) chléb+burákové máslo + marmeláda+chléb. Každopádně význam tohoto pokrmu pro naše děvčata bude blíže vysvětlen v dalších kapitolách. Přezdívky budu nechávat většinou v anglickém tvaru, poněvadž v češtině by to vyznělo nechtěně směšně.

Už déle než dva roky jsem na přísné Ashley dietě. Přísnější než přísné. Vedla jsem si tak dobře; dodržovala jsem správný počet přijatých objetí a nepřekračovala zdravou porci držení ji za ruku. Je skoro až neuvěřitelné, jak dobře jsem si vedla. Až do teď. Je to tak pár měsíců, co jsem uklouzla. Začala jsem polevovat, dávat si půlnoční svačinky, dovolovat dlouhým pohledům trvat o trošku déle. Nechávat ty hebké konečky prstů přejet po mé pokožce o něco více.

Cítím, jak na tu změnu reaguju. Mé tělo se plní Ashleyinou láskou a jejími doteky. To není dobré. Začínám si na to moc zvykat. Příliš to miluju. A je mi úplně jasné, že brzy naberu všechnu váhu zpět a ocitnu se tak zase na začátku, ve chvíli, kdy jsem ji poznala. Kdy jsem myslela v jednom kuse jenom na ni, a to způsobem, kterým jsem naprosto nemohla. Ale smutné na tom je, že tenkrát to byly měsíce, kdy jsem o ní tímhle způsobem právě smýšlet mohla. Měsíce, kdy jsem mohla něco udělat. Jop, v těch dobách jsem byla štíhlá jako proutek, naprosto schopná a připravená na to, aby mě naplnila. Více než připravená, aby obalila mé kosti a nasytila mé srdce. To byly měsíce požitkářství. Měsíce plné šlehačky a druhých porcí. Tehdy to byly měsíce, kdy jsem žádnou dietu nepotřebovala, ale právě v těch měsících jsem hloupě věřila, že dietu potřebuji víc cokoli jiného.

A dnes večer vstupuju do ochromující fáze výčitek z jídla; výčitek kvůli Ashley. Ohlédnu se zpět a uvidím všechny ty dortíky a polibky, které jsem mohla mít, a které jsem však ze strachu nikdy neokusila. Z nejistoty.

Z blbosti.

No jo, ty první měsíce jsou má ztracená šance a od té doby za to platím. Až donedávna. Poslední dobou jsem začala zapomínat na pravidla a morálku. Počítání kalorií a gramů tuku. Všechno jsem to vyhodila z okna a teď si nespravedlivě beru, čeho jsem se tehdy bohužel vzdala. A někde mezi Madisoniným audi a Ashleyinými dveřmi mi to došlo. Uvědomuju si to příliš jasně.

Musím s tím přestat.

Protože úsměv je zase pryč a úzkost zpět. Jenže ten tísnivý pocit je těžší než balvan a stahuje mě dolů, tlačí mě k zemi tak moc, že jestli se ho brzy nezbavím, už se nikdy nenadechnu.

Tak teď stojím před dveřmi do jejich vily (řekla bych, že to Glenovo zahřívání střídačky u Cavaliers se přeci jen vyplácí) a naposledy se roztřeseně nadechnu. Zadržím dech v sobě, pak konečně otevřu těžké dřevěné dveře, a teprve kdž jsem uvnitř, zase vydechnu. Vydechnu úplně všechno ve snaze zbavit se napětí. Ale jak procházím jejich překrásným a prázdným domem (který jako by představoval metaforu na můj nynější stav), mám stále větší obavy. Mám strach jako nikdy, hlavně proto, že ani nevím jistě, čeho se bojím víc. S tím, co mi teď všechno běží hlavou, nevím, co mě děsí víc; že Ashley uvidím, nebo že ji neuvidím nikdy. A z nějakého důvodu se zdá, že ta absurdní druhá možnost, mi připadá víc než jen jako představa.

Ta hrozivá druhá možnost se jeví spíše jako nevyhnutelná skutečnost.

A jen to pomyšlení mě celou roztřese, když se dál o samotě plížím tím ztichlým domem (Madison je někde daleko za mnou, nejspíš se ještě pořád hádá v autě s Jackem). Procházím rozlehlou kuchyní a už slyším tlumený smích, hudbu a halekání zpoza šoupacích prosklených dveří přede mnou. Zastavím se a zadívám se skrz ně ven, kde pohledem projíždím moře známých i neznámých tváří; s vědomím, že ať je mi sebehůř, ať už si procházím čímkoli, vždy tam bude ta jedna velmi známá tvář, kterou budu chtít vidět.

"Tady jsi..."

A pak ji spatřím. Vidím ji, jak se opírá o pult v téhle slabě osvětlené kuchyni, a nenuceně upíjí ze svého studeného koktejlu. Možná tu je tma, ale její oči rozeznám, a vidím v nich něco, co jsem tam neviděla dlouho. Vidím záměr. Vidím cíl. A když se pokusím říct "ahoj", vyjde ze mě přidušený šepot. Ztratila jsem hlas někde hluboko v hrdle, protože já ten cíl znám. Znám její záměr, znám její úmysly, vím, co chce.

Vím, že mě sleduje jako šelma. Jen už prostě nevím, co ten její pohled dokáže. Jsem tak ztracená, že už vlastně ani nevím, o co nám oběma vůbec jde.

Pohybem tak pomalým, tak protahovaným dojde až ke mně; vzduch praská a jiskří napětím, jaké jsem necítila velmi dlouho. A jak se ke mně blíží, s přivřenými víčky a líným úsměvem, poznám, že pila. A to hodně.

Její rty se roztáhnou vřelým úsměvem a pak mě obejme kolem krku a pevně přitáhne mé ztuhlé tělo k sobě. Tak blízko. Tak škádlivě, lahodně blízko. Srdce mi divoce bije ve stažené hrudi a já se jenom modlím k Bohu, aby to nepoznala.

"Kde jsi byla?" zeptá se tak sladkým, něžným šepotem na mém krku, a když následně vydechne: "Chybělas mi," téměř to na mé pokožce zazpívá, musím se odtáhnout. Musím odstoupit a sklopit oči, protože se cítím tak strašně provinile. Hltám ji a její slova s takovou chutí, že bych se mohla pozvracet.

"Jo, promiň, Madison se pohádala s Jackem."

"Ach, nic nového, co?" Zasměje se smíchem poskvrněným smutkem, protože do mě vidí. Protože vidí skrz mé lži tak jasně, jako skrz čisté sklo.

Protože už zase sleduje, jak se odtahuju, a začíná toho mít dost.

Vzduch kolem nás ztichne, když dlouho neodpovídám. Takové ticho mezi námi nikdy nepanovalo. Svěsím zklamaně hlavu, protože takhle dnešní večer začít neměl, a je to celé moje vina.

Jenže ono to začíná být příliš těžké. Všechno, ona, já, co je mezi námi. Co mezi námi není. Všechno, co ve mně bublá a musí zůstat skryto.

A právě teď, když je takhle blízko, nevím, jak dlouho to ještě dokážu.

"Hej..." Její ruce jemně, opatrně, spočinou na mých tvářích a pomalu mě donutí, abych se jí podívala do očí. Slabě se na mě usměje a to jen přidá na srdceryvnosti, protože tím je všechno ještě skutečnější. Protože já se ani nedokážu usmát na oplátku. "...hej, Jelly, copak je?"

Jelly. Polovina z naší společné přezdívky Peanut Butter and Jelly. Ta jména používáme, když něco myslíme vážně. Když ona něco myslí vážně. A tohle je jeden z těch případů. Tohle je její uklidňující hlas. Je to její starostlivý hlas. A jedno vím určitě, že tenhle hlas dnes večer nedokážu poslouchat. Protože tenhle hlas ve mně vždy zažene veškeré starosti. Tenhle hlas, tohle jméno mě pokaždé uklidní, uchlácholí, vytáhne ze mě pravdy, jež tak pečlivě a tak hluboko skrývám. A ty nesmí být vykopány. Ne tady a ne dnes večer. Takže se musím sebrat. Musím nasadit úsměv. A ani nemám strach, že bych to nedokázala, protože vím, že tohle umím. Vím to, protože zkrátka musím.

Protože, bohužel, nemám jinou možnost, a je na čase, abych si to uvědomila.

"Nic..." Už už chce něco namítnout, ale já zavrtím hlavou, a ona, jako by v sobě měla nějaký vypínač, se uklidní, a nechá mě pokračovat. "...Jsem v pořádku, opravdu, jenom se potřebuju napít."

Chystá se znovu otevřít ústa, ale zastavím ji. "Prosím, Ash..." Doslova úpěnlivě prosím, aniž bych se jí dokázala podívat do očí. "...Prosím, prostě mi věř, ano? Věř mi a pojď se mnou pro pití."

Dívá se na mě celou věčnost, než s neveselým úsměvem přikývne a tiše řekne jen: "Dobře."

Ať už proto, že je příliš opilá, nebo ze strachu, nechává to být. Ale vím, že to nehodí jen tak za hlavu. Schová to, někam hodně hluboko. Stejně jako křeček, akorát ona sbírá všechny moje chyby. A já si teprve teď začínám všímat, jak moc je to pro ni těžké.

Ale o tom nemůžu přemýšlet. Teď ne. Dnes večer ne. Zrovna teď musím jít dál. Prozatím jsem v pořádku. Prozatím jsem odolala pokušení. Odolala jsem dezertu a zase se cítím lehčí. Cítím se v bezpečí a můžu si pěkně zhluboka oddechnout. Vydáme se ke dveřím a úplně cítím, jak se ten balvan v mém žaludku rozpadá.

Jenže když projdeme těmi dveřmi ven, znovu ucítím chlad. Cítím se tak sama; ač ji mám hned vedle sebe, tak nikdy nebyla vzdálenější. Zase jsem v pokušení, a když se mě zdráhavě pokusí vzít za ruku, bez váhání se pomalu poddám. Bez váhání její pohyb sama dokončím.

Pevně propletu své prsty s jejími.

O dvě hodiny později se oslava přesunula dovnitř a já se už dobu držím tady na tomhle gauči. Za poslední hodinu jsem si vyseděla svůj osobní důlek hned vedle pravé opěrky. Relaxuju tady. Schovávám se. Piju.

Totálně zkroušená.

Madison se vůbec neukázala, ale i když nevím, kde je, jsem si téměř jistá, že u Jacka. Každopádně tady není. Aidena jsem neviděla celou věčnost, ale soudě podle podlitých očí, když jsem ho viděla naposled, je otázka, jestli je vůbec ještě mezi živými. Jenže o toho mi taky ani tak nejde.

Ne, je mi mizerně kvůli ní. Protože se mnou nepromluvila od té chvíle v kuchyni. Protože to ani nezkusila.

Snažila jsem se zachytit její pohled, chtěla jsem s ní mluvit naším jazykem beze slov, protože se nemůžu pomoct. Jenže ona mě odstřihla. Ani se na mě nepodívá, takže jakékoli moje snahy o jakési vysvětlení přichází vniveč. Kdepak, uzavřela se přede mnou tak dobře, že není ani skulinka, kterou bych se k ní dostala.

A teď vím, jak se cítí ona. Teď vím, jak chutná má vlastní medicína, a pánové, ta je hořká jako pelyněk.

KAPITOLA 5B: Jedlíkovy výčitky

Zrovna teď je na druhé straně pokoje, přímo přede mnou, a povídá si s nějakým klukem, jako kdyby v životě nic lepšího neslyšela. Ale já znám pravdu, vím, že to zapálení pochází z vědomí, že sleduju, jak se na mě ani nepodívá. Užívá si, že jsem z ní na dně, a já jsem ještě smutnější.

Najednou se pohovka vedle prohne, když prakticky na mě přistane nemotorný Aiden a složí svou těžkou hlavu ke mně na rameno. A já se v tu chvíli cítím tak strašně sama, že mám sto chutí radostí skákat.

"Jak se cítíš, oslavenče?"

"Spencer." Odmlčí se, jako by se mi chystal sdělit něco neskutečného, než hlasitě zašeptá hlasem snad o deset oktáv vyšším, než normálně mluví, "...já jsem děěěěsně naliteeeeeeej."

Jeho aidenovská familiárnost a důvěrnost ve mně zaplní alespoň trošku ten obrovský kaňon prázdnoty. Na mých ztěžklých rtech se zformuje vděčný úsměv a já Aidena mateřsky poplácám po hlavě.

"To tedy jsi, to tedy jsi."

"Jop."

Musím se nad jeho klukovským chováním zasmát, když si dalším vrtěním zjevně dělá větší pohodlí. Kouknu do davu, aniž bych si to vůbec uvědomila, dokud nenajdu Ashley. A jako když do mě bací, ona se tentokrát DÍVÁ - a něco mi říká, že je rozrušenější než předtím.

Chci na ni mávnout a vyslat k ní nadějný úsměv, ale otočí se dřív, než mám možnost cokoli udělat.

"Spence?"

Má tak slabý hlásek, dokonce snad roztomilý, ale já jsem právě teď tak pohroužená do té důvěrné známé tváře, která se mi teď zdá tak neznámá, že ho sotva poslouchám. Roztržitě odpovím: "Copak, kamaráde?"

Uvědomím si, že mé zírání je strašidelné a nejspíš ji ještě víc popouzí, takže se rozhodnu nechat Ashley a tu její vyhýbavost na chvíli plavat. Konečně se zaměřím na Aidena, který vypadá, že do pěti vteřin odpadne.

"Já vím, že tohle říkám furt už od střední, ale..." potřebuje chvilku, aby se nadechl, zjevně se nachází v tom stavu, kdy je mluvení a dýchání současně docela výzva.

"A co, Aide?"

"Tvůj brácha... Tvůj brácha je pěkný hovado," dokončí s odfrknutím, které bych označila něco mezi pobaveným a znechuceným. Nejsem si docela jistá, kam tím míří, ale rozhodnu se pro tu zábavnější variantu.

"Máš pravdu, říkáš to už od střední."

Zasměju se pobavená vlastní odpovědí, ale on se nesměje. Kdepak, Aiden se do toho chce fakt pustit, to je vidět.

"Ne, já to myslím vážně..." Odstrčí se ode mě a pohovka se celá zatřese, jak se pokouší sednout rovně, "...fakticky, Spencer, on je jakože... fakt je to hovado, jakože beze srandy."

"Jasně."

Nevím, co mu na to mám říct, protože tu mluvíme o mém bratrovi. Je to můj bratr, ale krom toho má Aiden pravdu. Je to můj brácha a je hrozný hovado.

"Myslím timmmm..." protáhne Aiden to slovo (očividně se snaží získat víc času, aby vymyslel, co přesně tím tedy myslí) "...vždyť se na to podívej, Spencer..." Aiden přiopile rozhodí rukama dokola a jednou rukou mi zavadí o prso, ale nějak si toho ani nevšimne, jak je rozjetý. "...Vždyť se na ni koukni, Spencer." Teď oběma rukama míří přímo na Ashley a já nevím, jestli se tam chci podívat. Nejsem si jistá, jestli ještě můžu.

To však Aidena samozřejmě nezajímá, když mě opět plácne do paže/prsa, je jasné, že potřebuje, abych se koukla. Takže to udělám, teď už bez zaváhání, a naleznu ji osamocenou, jak se ramenem opírá o stěnu; vypadá tam jako ta nejosamelejší holka na světě.

"Ok, Aide..." tiše pokračuju, "... už se dívám."

"Dobře. Teď poslouchej." A to já budu, nehledě na to, jak bude v tomhle stavu drmolit a jak pomalu bude Aiden mluvit, má mou pozornost.

"...Tvůj brácha, to hovado, má všechno na světě, chápeš, všechno, co by si člověk mohl přát, a to nemyslím jenom prachy a tak. Chci říct… on má, co ani za prachy nekoupíš. Jenže on si to nezaslouží a co hůř, on o to ani nestojí. Protože kdyby to chtěl... Kdyby to chtěl, tak by byl tady. Byl by tu s ní. To je takovej kretén, člověče, on prostě..." Potřese hlavou ztracený ve vlastních myšlenkách.

Chvíli je zticha, potom odvrátí zrak ode mě k Ashley, a najednou jsem tam s ním. Najednou je každé špatně artikulované slovo, co řekl, křišťálově jasné. Každá nesouvislá myšlenka, co ze sebe vysoukal, dává větší smysl, než co kdy řekl ve střízlivém stavu.

"Podívej se na tu nádhernou holku, Spence, doopravdy se na ni podívej. Podívej se na ni tak, že ji opravdu uvidíš. Je tak zatraceně úžasná..." Jeden hluboký, zklamaný povzdech "...a je nešťastná. Tak strašně moc nešťastná."

To slovo mě donutí ji znovu vyhledat. To slovo mě bodne přímo do srdce. Protože když ji konečně vidím, jak se s nikým se nebaví, jak tam pomalu upíjí svůj drink, vím, že je to naprosto přesné. Vím, že je to bolestně přesné. Vím, že v každém Aidenově slově je pravda. Glen je hovado. Ashley není šťastná. A všechno co cítím, je jen další vina, protože najednou mi to všechno hrozně moc připadá jako moje chyba.

Sedíme tu a oba přemýšlíme o těch slovech, dokud mi do klína nespadne jeho hlava. Jeho veselé oči se zavřou a Aiden se zasměje. Vypadá to, že vážná konverzace je za námi, protože se směje víc a víc. A já jsem za to popravdě vděčná, upřímně se směju společně s ním, protože směr, kterým jsme před chvílí měli nakročeno, tak tam bych se pouštět neměla. Ne dnes, i bez toho je tenhle večer těžký až až. A tak to nechám být.

Ale nezapomenu to.

"Byly to skvělý narozky, Spencer. Děkuju."

Srdečně – a trošku útrpně – se na něj usměju.

"Ale jdi ty, ještě nekončíme."

"A jo, konec bude, až se spolu kouknem na východ slunce, viď?"

A jéje, to teď vážně začneme vzpomínat na staré dobré časy?

"Pamatuješ ty dny, Spence?"

Protočím oči, ale v dobrém, protože si to pamatuju, a tyhle vzpomínky pro mě budou vždy znamenat hodně.

"Jistěže pamatuju."

"Dobře." Podtrhne spokojenost rázným kývnutím, než se náhle (a neohrabaně) vymrští zase do sedu. Civí na mě očima, jež se tak moc snaží pořádně otevřít, ale daří se mu to doslova napůl, a vykřikne: "... a jdeme na panáka!"

Vyprsknu smíchy a cvrnknu ho do nosu. "Kamaráde můj, ty jsi namazanej."

Roztáhne rty do praštěného úsměvu a zadrmolí: "Děsně namazanej."

"Úplně děsně namazanej."

Zdá se, že s tímto titulem jsme oba spokojeni, když se rozhostí ticho a já cítím, že budeme mít svoji chvilku.

"Miluju tě, Spence."

Vzdychnu, naoko rozhořčeně, ale vzápětí se na něj rovněž usměju.

"No jo. Já tě holt asi taky miluju... I když dovedeš být ten největší perverzák pod sluncem.'

"Zbožňuješ to a víš to."

Oba se rozesmějeme a ještě chvilku na sebe jen tak civíme. Prostě si užíváme společnost toho druhého, užíváme si naši minulost i přítomnost. Milujeme, jak to mezi námi pořád funguje.

A pak tam najednou nejsem. Už nesedím na tom gauči. Byla jsem z něj odtržena a někdo mě táhne skupinkami postávajících hostů dál a dál. Svírá mě pevná a naštvaná ruka, ale navzdory té zjevné zuřivosti, já vstřebávám jen její jemný, uklidňující dotek.

Schody bereme po dvou a vlítneme přímo do její koupelny v ložnici. Vpodstatě mě strčí dovnitř a dveře se za mnou zavřou. Pomalu se otočím, celá vyjevená, protože o dveře se opírá pěkně naštvaná Ashley. Rukou spočívá na klice, jako by se bála, že se pokusím odejít.

"Co to sakra děláš?"

"Cože?" jsem tak překvapená, že i když nechci vyznít nijak rozladěně, tak přesně tak to ze mě vypadne. A ona si všimne, všimne si toho a to ji jen víc rozzlobí.

"Vážně, co se děje? Ty ses..." Těžce polkne, pak podruhé a chvilku to vypadá, že snad bude zvracet "...ty ses vrátila k Aidenovi, o to jde?"

Ach. Bože. Teď asi hodím šavli pro změnu já. To je tak směšná představa, že nedokážu zastavit smích, který mi unikne ze rtů.

"Tobě to přijde vtipný?"

Ji to rozhodoně nepobavilo, vypadá tak ublíženě, že nemeškám, a rychle ji uklidňuju: "Ne, Ash, vůbec ne, ale vážně, Aiden? Jak jsi na to propána přišla?"

"Och, já nevím, tak se zamyslíme..." Zvedne oči ke stropu, jako by se chystala začít vypočítávat důvody. "... Celý večer mě ignoruješ a vyhýbáš se mi. Ne, to už vlastně celé týdny. Sotva se mě dotkneš. A pak, zrovinka teď vás vidím, jak po sobě lezete, smějete se, povídáte si spolu, děláte legrácky. No, co bych si asi tak měla myslet?"

"Že jsme přátelé?" zeptám se, ale není to otázka, spíš jí jen nevrle konstatuju fakt, protože nemůžu uvěřit, že je naštvaná kvůli tomuhle. Že by si vůbec mohla myslet, že jsme s Aidenem zase spolu.

"Jako jsme bývaly my."

Zašeptá tak zlomeně, a mně to vyrazí dech.

"Bývaly?" zaskřehotám.

"A není to snad pravda? Pořád mě od sebe odháníš, Spencer. Odháníš mě a já mám strach, že jednoho dne mě už nenajdeš."

"Cože?"

Znovu se cítím ztracená. Ztracená v našem rozhovoru. V téhle hádce. V jejím hněvu.

"Pověz mi, o co doprdele jde, Spencer? A vážně si nech od cesty všechny ty kecy, co se chystáš vytasit. Neurážej už mě prosím tě tím svým 'nic se neděje, jenom jsem unavená', dobře?" Je tak rozzlobená, tak strašně moc, ale náhle to všechno zmizí. Vztek je pryč a je jenom smutná. Neskutečně smutná, když tiše žádá: "...prosím, Spencer, prostě mi řekni, co se děje. Prosím."

Láme mi to srdce, a nenechá ani kousek. Odsouvá celou tu blbost s Aidenem a otevírá skutečný problém. Konečně se dostává ke všemu, co jsem skrývala. A já netuším, co říct. Nemám co říct, protože jediné, o co ona žádá, je pravda, a to je něco, co jí nikdy dát nemůžu.

Takže místo toho na ni hledím mokrýma očima. Tichýma, křičícíma, mokrýma očima.

"Prosím."

Šeptá a zní tak zlomeně jako se já cítím. A já jenom dál stojím. Zamrzlá.

S jedním kývnutím hlavy mi vyrve srdce. "Tak dobrá."

Hněv je zpět, ale už nekřičí, zadrží ho v sobě a to je mnohem horší. Bolí to mnohem víc. Protože tohle vypadá mnohem víc jako konečná.

A když se otočí a vyjde dveřmi, práskne s nimi. Nevypadá to jako konec.

Tohle asi opravdu konec je.

KAPITOLA 6A: Prolomit zeď

"Tak co..."

"Tak Frugo."

"Spencer, vážně, kdy už konečně pochopíš, že ten vtip není vůbec vtipný a že nedává žádný smysl?"

"Až ty pochopíš, že to DÁVÁ smysl a že to JE vtipný."

Ashley vydá rozkošný smích a já se uculím s pocitem dobře odvedené práce. S tím samým úsměvem se obrátím na své heboučké osušce na záda a sluneční paprsky se proběhnou po mé pokožce jako statická elektřina.

Takhle to bylo posledních několik měsíců. Tak to mezi námi s Ashley probíhalo. Je to tak snadné, někdy až příliš snadné. Jsme jako příliv a odliv. Jako ying a yang. Odporujeme si a zároveň se doplňujeme.

Dobrá, asi jste pochopili. Zkrátka si sedíme. A je to báječné. Nikdy jsem neměla přátelství jako tohle. Sakra, já nikdy ve svém životě neměla ani takového člověka. Někoho, od koho se tolik učím, kdo mě inspiruje. Kdo ve mně najde všechny uvolněné konce a splete je dohromady pevněji, než kdy byly předtím.

Někoho, pro koho já dělám přesně to samé.

Upřímně, nikdy jsem si nemyslela, že se to stane. Zcela upřímně jsem se bála, že nikdy nenajdeme způsob, jak být kamarádky, poté co se stalo tenkrát večer u Ashley doma. Když se mi pokoušela říct něco, co jsem nemohla slyšet. Když málem vyzradila ukrytou pravdu, kterou v sobě nosí. Když málem odkryla skrytou pravdu, která přebývá ve mně.

Ale podařilo se jí to "jen málem".

A možná to je důvod, že jsme teď tady; nikdy by mě nenapadlo, že skončíme takhle. Ale nějakým způsobem se to stalo. Nějakým způsobem se o měsíce později nacházíme na rozlehlém trávníku v našem oblíbeném parku; jen se tak jednoho ospalého sobotního odpoledne vyhříváme v paprscích jarního slunce.

Žádné komplikace.

Ashley vydá velmi znepokující povzdech a najednou se mi slunce zdaleka nezdá tak hřejivé.

Jo, ohledně těch komplikací... to jsem se nevyjádřila úplně přesně.

"Každopádně..." Proti své vůli zamžourám jedním okem jejím směrem, kde si nervózně pohrává s prsty, a je mi jasné, že ať už řekne cokoli, bude to jedna z těch "komplikací".

"...už s tebou, uh, mluvil brácha?"

Aha. Ano. On. Mohla jsem tušit, že dřív nebo později se objeví on. Nevím, v jeké fázi je jejich vztah, jediné co vím je, že jsou spolu. Sotva kdy o tom mluvíme. A tím sotva myslím prakticky vůbec. Nejsem si jistá proč. Je to asi jedna z těch situací, kdy si řeknete "když to není rozbité, nesnaž se to opravit". Je nám takhle dobře, proč přicházet s něčím, co by nám to mohlo pokazit?

Jistě, jsme příliš zaneprázdněné užíváním si v tom, v čem je nám dobře, než abychom se na chvilku zamyslely, proč by nám to Glen mohl pokazit v první řadě.

No, není to tak docela pravda.

Já nejsem příliš zaneprázdněná. Já o tom přemýšlím. A to hodně. Ale když o tom nikdy nezačne Ashley, tak já rozhodně první nebudu. Protože já jsem ta, kdo nás do téhle situace dostal. Protože je to její vztah. Protože ani já nechci opustit tu naši bezpečnou bublinu.

Protože budu naprosto spokojeně žít uvnitř tak dlouho, jak dlouho nás vítr ponese.

Jenže soudě podle Ashleyina váhání a neustávajícího oždibování prstů je mi jasné, že naše malá bublina asi projde testem. A já nevím, jestli to chci.

"Jo, mluvil se mnou. Ale pokud někde v té konverzaci mělo bý něco důležitého nebo podstatného, pak lituju, to jsem opravdu nezachytila. Vždyť víš, že nemluvím řečí kmene pitomců."

Usměju se spokojená s tím, jak jsem se s tím popíchnutím do bráchy pěkně trefila. Navážím se do něj čistě jen proto, že je spojen s Ashley způsobem, který nechci pojmenovat.

"Spence..." Její tón je tak smutný a tak vážný, že už teď cítím, jak té bublině uchází vzduch. "...Už žádné vtipy."

"Dobře..." Prakticky zašeptám s pocitem čehosi v břiše, "...nemluvil se mnou. Měl snad?"

Nedokážu se na ni dívat, ale vím, že ona sleduje mě.

"Ne. Ale myslela jsem, že bych ti to měla říct... Říkala jsem si, že bys měla vědět, že mě na zítra pozval na vaši rodinnou večeři."

Och.

"Och..." Tak moc teď chci vtipkovat, strašně moc bych chtěla skrýt svou bolest humorem, ale nemůžu. Na to prostě nemám ve svých plachtách dost silný vítr. Mám sotva dost vzduchu, abych jakž takž odpověděla.

"Spence?"

Důsledky toho, co to znamená, mě omráčily. Omráčily mě do čiré upřímnosti.

"Nedělní večeře..." vyjde ze mě tak nepřítomně, že těžko říct, jestli mluvím k ní, nebo sama se sebou."...Páni, on tě má asi fakt rád..." Než to vůbec dořeknu, dojde mi, jak jí to musí znít, a rychle se to snažím zachránit "...Teda, samozřejmě, že tě má rád..." Zhluboka se nadechnu a najednou můj hlas poklesne do tiché a tak krásné upřímnosti, že ho skoro sama nepoznám, "...Jistěže tě má opravdu rád, jak by neměl? Jsi to ty."

Nic neříká. Nevím, jestli je to dobře nebo ne, ale pravda je najednou nějaká nezastavitelná a sama mi ze rtů utíká.

"Asi...jsem tím chtěla říct, že,..." Zamžourám do sluníčka s vědomím, že bych neměla, že bych to neměla dělat, ale stejně to udělám. "...že ty asi musíč mít opravdu ráda jeho, když k nám přijdeš na rodinnou večeři."

Bingo. Tohle mě dostalo. To je to, proč jsem se utápěla hluboko v temnotě mého srdce. To je to, co právě propíchlo moji pěknou malou Spashley bublinu.

"Hej, Spence, podívej se na mě."

Avšak její měkký a konejšivý hlas mě z té temnoty vytáhne. Její slova začnou nemožný proces zaplátování našich neviditelných stěn. Průhledné stěny našeho světa. Tenoučké zdi, jež nás udržují v bezpečí. A já poslouchám bez mrknutí oka; překulím se na své osušce k ní a naslouchám jí. Ležíc na boku, vážnou tváří natočenou k její uklidňující.

"Chci, abys mi něco slíbila, ano?"

Pouze přikývnu, protože cokoli bych řekla nahlas, ztratilo by se to v prostoru mezi námi.

"Ok, chci, abys ke mně byla vždycky upřímná. Nehledě na to, čím si procházíme. Nehledě na to, co se stane. Prosím, buď upřímná. Ne-..." Nadechne se, protože ví, že udeří na citlivé místo, "...neschovávej se za svůj humor. Neutíkej před tím, co tě zraňuje. Neutíkej před tím, co cítíš."

Sklopí oči mezi nás, jako by ty oči utíkaly přede mnou, a já nevím, jaký z toho mít pocit. Netuším, co si myslet o čemkoli z toho, ale zůstávám zticha. Tiše dál poslouchám. Rozhodnutá přijmout cokoli, co mi dá.

"Potřebuju, abys to pro mě udělala, dobře? Musíš, protože..." Konečně ty oči pohlédnou pevně do mých, ale teď, teď se usmívají. "...jsi moje Jelly."

Nedokážu zadržet úsměv, který se mi vplíží na rty, když se jemně zeptám: "Tvoje cože-to?"

"Moje Jelly." Usmívá se, jako by to byla ta nejnormálnější věc, co kdy řekla. "...Tak jo, něco ti teď povím, přísahám, že to bude dávat smysl... Moje mamka dělala ty nejlepší sendviče s arašídovým máslem a džemem. A tím myslím Nejlepší, žádný Průměr, ani Vážně Dobré. Ne, tady mluvíme o těch nej. Ok?" Rychle přikývnu, netřeba dalšího vyobrazení slova Nejlepší. "...No, a dělávala je často. Rozumíš, na snídani, k obědu i na večeři. A coby dítě, já byla jakože, 'Paráda, PB & J k večeři!'. Supr. Cool. Úžasný. Protože mi bylo devět a nevěděla jsem, co to znamená, víš? Nechápala jsem, že mám k večeři PB & J z toho důvodu, že nebylo nic jiného. Protože jsme neměly dost peněz, abychom koupily něco jiného."

Zhluboka se nadechne a jediné, co chci udělat, je dotknout se jí. Vzít ji do náruče.

Ale neudělám to.

"Takže, máma mi dělávala tyhle sendviče, tyhle jednoduché sendviče, které byly mnohem víc než jednoduché. Já na nich přežila. Dva kousky chleba s dvěma vrstvami mezi, a to mě dostalo přes pěkných pár těžkých dnů. Nebylo jich málo. S úsměvem na tváři mě ty sendviče dostaly těžkým životem."

Přemýšlivý výdech.

"Lidé podceňují sílu dobrého sendviče s arašídovým máslem a džemem."

Krátce se zasměje, jenže nic z toho, co právě řekla, není k zasmání. Ne, spíš naopak, a já vím, že každé slovo, co právě vyšlo z jejích úst, budu s láskou opatrovat do konce svého života.

"Ale abys udělala dokonalý PB & J sendič, potřebuješ mít naprosto stejné množství obou. Mamka vždycky říkala, že bys neměla šetřit ani na jednom. Musíš dát na jeden chléb tolik džemu, kolik jsi dala na druhý plátek arašídové pomazánky. Protože jakmile je málo jednoho, tak utrpí i ten druhý. Pokud jednoho z nich není dostatek, pak ten druhý nebude chutnat zdaleka tak dobře." Chápu ji, a zároveň ne. Nevím, jak se to vztahuje na nás, ale nebudu to zpochybňovat. Ne, já jen ležím na boku a dívám se, jak hledí přímo do mě. Těším se z každé vteřiny.

"Jsi moje Jelly, Spence. Ty jsi můj džem. A... a já doufám, že jsem tvoje arašídové máslo. Doufám, že naše přátelství je pro tebe jako ten nejlepší sendvič, stejně jako se jím stalo pro mě. Protože ty nemáš zdání, co pro mě naše přátelství znamená, ačkoli doufám, že máš. Doufám, že máš alespoň představu. Že jsem ti snad ukázala, co pro mě znamenáš..." Zase ten hluboký nádech, a já si teprve teď uvědomuji, že tak se nadechnete, když hodláte vyskočit z letadla. "...Ale děsí mě to někdy, když se uzavíráš. Když to v sobě držíš, ať už se v tobě zrovna děje cokoli. Myslíš si, že to nepoznám, ale já to poznám. Ano, a chápu tě. Opravdu. Ale když to budeš pořád dělat, budeš trpět, a z toho jsem pak smutná i já..."

Její oči putují mezi námi tam a zpět, než se opět usmějí na mě.

"...protože když trpí Jelly, Peanut Butter taky trpí."

Nevím co říct. A zdá se, že ani ona. A tak nemluvíme vůbec. Nějak víme, že to není třeba. Nějakým způsobem jsou její slova o sendvičích jejího dětství ta nejkrásnější slova, jaká jsem kdy slyšela. Tahle slova stačí, aby vyplnila prostor mezi námi.

Stačí, aby naplnila nás... mě, navždy.

"Máš tady..." Její ruka se ke mně přiblíží, opatrně, váhavě a já se musím snažit, abych se nepohnula. Musím se snažit, abych byla statečná a dovolila jí měkkými prsty přejet mi po obočí. "...něco."

Cítím, jak to smete, ať už to bylo cokoli, a pak její ruku na sobě cítím dál. Cítím její prsty, jak mi lehce a tak, tak jemně odhrnou vlasy z tváře. Dávají mi je opatrně za ucho.

A musím se neskutečně držet, abych pod tím dotekem nepřivřela oči.

"Bože, Spence..." vydechne a ten hlas přitáhne mé rozostřené oči k ní, a přiměje je zaostřit jako by nikdy neviděly nic jasnějšího. "...jak je k čertu možné, že nikoho nemáš?"

A pak jsou ty ruce pryč. Má je položené pod bradou, sepnuté, a já ztratila řeč. Mezi vším tím „Jelly“ a „Peanut Butter“ a „Bože, Spence“ jsem tak šíleně ztracená. Jenže to není ono, nejsem ztracená. Já se našla. Je to jasnější, než kdy dřív.

Jsem zpět v naší bezpečné bublině.

"Tak co, J..." Blýskne po mě přenádherným úsměvem. "...slibuješ?"

Po takovém úsměvu nečekám s odpovědí ani vteřinu. Po takovém úsměvu by mě mohla požádat o cokoli a já bach jí to dala.

"Slibuju, PB."

KAPITOLA 6B: Prolomit zeď

Očima beznadějně prohledávám to samé moře tváří; hledajíc tu jedinou, kterou se bojím, že už nikdy nenajdu.

Dnešní večer je katastrofa. Katastrofa, která se neustále rozpíná a zhoršuje s každou přibývající minutou. Myslela jsem, že co se odehrálo v koupelně, je to nejnižší dno. Tedy MĚLO to být ono. Protože Ashley se měla vrátit. Měla otevřít dveře, kterými chvilku před tím práskla při odchodu, aby mě utěšila. Aby mě objala. Aby to spravila. Aby byla se mnou, protože já bez ní nemůžu být. Protože ona to ví. Protože ona se vždycky vrátí, aby se ujistila, že tomu věřím. Že věřím tomu, že ani ona nedokáže být beze mne.

Dvacet minut jsem na ni čekala v její naklizené koupelně s hlavou v dlaních a v očích mě pálilo. Dvacet minut jsem čekala a čekala, doufala a doufala, že se vrátí.

Jenže nepřišla.

Tentokrát ne.

Tentokrát neměla tu potřebu ujistit mě o ničem. A když jsem konečně opustila koupelnu, našla jsem ji s výrazem, jako by ji absolutně nezajímalo, že jsem v té koupelně vůbec čekala. Našla jsem ji s výrazem, jako by ji absolutně nezajímalo nic, co jsem dělala před chvílí, co jsem kdy udělala, a co jsem nikdy neudělala.

Co jsem nikdy neřekla.

Oslava dál pokračovala, dosáhla vrcholu a postupně končila. A já Ashley celou dobu sledovala pohledem a bylo mi jedno, že by to někdo mohl vidět. Bylo mi jedno, co by si někdo mohl pomyslet. Jediné, co jsem chtěla já, bylo vědět, co si myslí ona. Jediné, co jsem já chtěla, bylo zjistit, jestli ona má zájem.

A vše, co jsem našla, bylo nic.

Tentokrát působila šťastně, dokonce nadšeně, když se bavila s lidmi. Ne proto, že jsem ji sledovala. Ne proto, že si toho byla vědoma. Ale proto, že oči, do kterých hleděla, nepatřily mně. A proto, že slova, jež slyšela, nebyly mé lži.

Bolelo to. Moc to bolelo. A bolelo to mnohem víc, když jsem si uvědomila, že si to zasluhuji. Když jsem cítila, jak moc si to zasluhuji.

Dovolím hlubokému povzdechu, aby se prodral skrze mé vyčerpané rty, neschopná jej déle držet v sobě.

Šla bych domů už dávno, kdyby tu ovšem byla Madison, aby odešla se mnou. Kdyby tu byla Madison, aby posbírala ty kousíčky, které Ashley nejenže sbírá, ale dává je pokaždé tak lehce dohromady. Ale Madison tu není a Ashley nejeví žádné známky, že by se ke mně byť přiblížila, natož aby spravovala mé chyby. A tak se stalo, že sedím na gauči sama se svým zničeným já, přemýšlím, proč jsem nejela taxíkem s podobně (jen z naprosto jiných důvodů) odrovnaným Aidenem.

Ale já vím proč, a jsem si jistá, že vy to víte také. Jsem tady a ne v bezpečí domova, protože právě tady chci být. Protože právě tady potřebuju být. Protože těch dvacet minut, co jsem čekala, nemůže být veškerá moje snaha. Nemůžu dopustit, aby těch dvacet minut definovalo tenhle večer.

Protože je řada na mně, abych se vrátila. Teď musím ukázat já jí, jak moc ji potřebuju. Je na mně, abych dokázala, že tomu věří.

Musím ji vidět. Musím s ní mluvit. A když vidím, že vyprovází poslední partu hostů k předním dveřím, neztrácím čas a vyrážím za ní.

Připravená napravovat.

Nejistě vstoupím do haly, kde sleduji tu oplilou a unavenou skupinku ploužící se ze schodů na příjezdovou cestu, než svoji veškerou pozornost zaměřím na ni. Na Ashley. A ona se na mě dívá naprosto lhostejným pohledem. Prostě se dívá, ani ne na mě, ale skrze mě. A ne tím jejím pohledem, kdy mi hledí do samého nitra. Ne, ona se dívá skrz mě, jako bych tu vůbec nebyla.

A jestli se tím snaží docílit, abych se cítila jako nicka, tak to zabírá. Funguje to víc než dobře, protože se cítím neviditelná pod těma samýma očima, díky kterým se jindy cítím víc naživu než by to dokázalo cokoli jiného.

Drží dveře otevřené. Skoro jako by čekala. Jako by čekala, že pochopím, co tak jasně naznačuje.

Chce, abych využila tu pobídku otevřených dveří a prošla jimi. Chce, abych odešla, a možná ví, že to neudělám, nebo si možná právě říká, že tenhle projev slušného vychování je pro mě příliš štědrý. Nejsem si jistá, co se jí honí hlavou, poprvé ji totiž její zdi obhánějí tak těsně, že nevidím dovnitř. Jediné, co vím, je, že právě dveře zavřela a bez jediného slova prošla kolem mě.

Právě prošla skrze mě.

Nechala mě za sebou roztříštěnou na víc kousků, než jsem dosud byla.

Ale stejně ji následuju, třebaže roztřeseně, jdu za ní do kuchyně, právě tam, kde hned zpočátku tahle noc tak špatně začala. Kde jsem se zachovala tak hloupě.

"Ash."

"Přestaň."

Nikdo netvrdil, že to bude snadné, obzvlášť já ne, ale její vyrovnaný hlas mě nutí přemýšlet, zda je to vůbec možné.

Ale já to zkusím znovu.

"Ashley, počkej-"

"Jdi domů, Spencer."

Pořád se ode mě vzdaluje a já ji dál sleduju jako to ztracené zraněné štěně, protože to je přesně to, čím jsem se stala.

"Prosím, Ash, můžeme si o tom prostě promluvit?"

Ani nemrkne a monotónním hlasem po mně střelí odpověď.

"Prosím, Spence, můžeš jít prostě domů?"

Nic tam není. Naprosto nic. Není naštvaná. Není smutná. Není v ní nic, je netečná. A to je o tolik horší než cokoli jiného, protože netečnost znamená nezájem. Netečnost znamená necítit nic ohledně něčeho.

A právě to mě dodělá. Právě to vlije slzy do mých vyschlých štiplavých očí. Protože já zájem mám. Protože jediné, co jsem já, je smutná. Protože jediné, co cítím já, je všechno pro něco.

Protože jediné co cítím, je všechno pro ni.

"Ashley, prosím, omlouvám se. Je mi to líto." Hlas vycházející z mých roztřesených rtů zní tak divně a cize, že vážně přemýšlím, zda je vůbec můj. Ashley vypadá, že by si mohla říkat to samé, protože její ruce, umývající nádobí se nad dřezem, se zarazí. A soudě podle toho, jak se jí začnou třást, je mi jasné, že se do mytí pustila, aby se něčím zaměstnala. Vím, že je to proto, aby se udržela na tom uzamčeném, studeném místě. Protože teď to vidím, tak jasně to vidím; že povoluje a já si nenechám tuhle příležitost utéct.

Ne, jsem tady a vysekávám další drobné trhliny. Buším a škrábu, dokud se neroztrhne. Dokud přede mnou nebude stát zase docela otevřená a přístupná.

"To se na mě ani nepodíváš?"

Tentokrát se bez zaváhání otočí a probodně mě rozzlobenýma očima.

"Proč, abych zase sledovala, jak mi lžeš? Protože upřímně řečeno, Spence, tenhle pohled si raději nechám ujít. Už je to trochu ohrané a zrovna tobě to moc nesedí."

Vážně přikývnu, přijímám to. Zasluhuji si to. Nechávám to pomalu spalovat mé provinilé tělo. Tak pomalu, že slzy stékající z mých očí se zdají jako vodopády. Slzy kvůli tomuhle všemu. Slzy kvůli slzám, jež jsem nikdy neprolila. Slzy kvůli slzám, jež jsem skrývala, kromě jiného.

Jop, je ze mě štkající uzlíček, a na kratičkou chvilku plnou naděje Ashley vypadá, jako by mě chtěla utěšit.

Ale neudělá to. Dnes ne. Stejně rychle, jako se otočila ke mně, tak se rychle obrací ke dřezu a pokračuje s umýváním. Ignoruje mě.

"Omlouvám se, Ashley." Chtěla jsem, aby to vyznělo silně, v naději, že tak ukážu svoji upřímnost. Ale vyjde to ze mě spíš skřehotavě. Téměř jako šepot. A to mě rozpláče ještě víc.

"Já prostě..." Dýchám zhluboka, snažím se sebrat, snažím se dát dokupy jako nikdy předtím, protože cítím, jak mi proklouzává mezi mokrými prsty "...prostě už nevím, co se děje. Jsem zmatená, jsem tak ztracená, že ani nevím, kde vlastně jsem. To je čistá pravda." A vážně je, i přes můj uplakaný hlas a slané slzy v očích; nikdy jsem nebyla upřímnější.

Konečně se nad dřezem zarazí. Konečně o maličko víc praskne, když mě její hlas tiše ujišťuje: "Já vím, ale tys mi to slíbila, Spence. Slíbilas mi, že budeš vždycky upřímná. A tohle mlžení, co mi dáváš, cos mi vždycky dávala... To už nestačí. Teď potřebuju víc než tohle." Dál se dívá na vodu proudící do prázdného dřezu, stejně jako proudí slzy do mého prázdného srdce.

Má pravdu. Vím, že potřebuje víc než to, a právě teď se jí to pokusím dát.

"Já vím, Ashley. Ano. Zasloužíš si víc než to. Pravdou je..." Naberu ten nejrozechvělejší, nejhlubší nádech ve svém životě a vydechnu tu nejbližší věc k přiznání, co dokážu. "...Pravdou je, že jsem zmatená a mám strach. Mám takový strach, to si neumíš představit."

Lehce kývne, zavře kohoutek a pomalu se obrátí ke mně. A třebaže se mi nedívá do očí, já i tak vidím do těch jejích. I tak vidím vše, co mi tolik scházelo. Vše, co jsem hledala. Její oči jsou plné starosti. Její oči vyzařují zájem. A konečně můžu dýchat. Konečně se dokážu nadechnout a vydechnout, aniž bych mezi tím o něco přicházela.

Její oči se pomalu otáčejí k mým a Ashley se svým trpělivým hlasem jemně zeptá: "Z čeho máš strach?"

Otázka za milion dolarů. A jestliže je to milionová otázka, pak je na ni zase – milionová odpověď. Odemkne všechna tajemství schovaná v mém malém sejfu. Všechno to odemkne. A já nechci nic jiného, než jí ta tajemství dát. Chci jí dát všechno, co v sobě mám, dát jí klíč ke všem mým zámkům a zašeptat jen pro ni 'jsou tvé'.

Ale nemůžu. Ne teď. Ne dnes večer.

I tak to ale můžu zkusit.

"Mám strach..." Ruce se mi samy cpou do kapes, jako by to mohlo pomoci skrýt mou zranitelnost, "...Mám strach z budoucnosti. Mám strach z toho, kam směřuju. Mám strach z toho, kam zas ne..." Znovu naberu stejný nádech, jako před skokem z útesu a podívám se jí zpět do tváře, ani jsem si neuvědomila, že jsem se vůbec odvrátila. Nechápajíc, že bych toho byla vůbec schopná.

Navzdory šeru v té slabě osvětlené kuchyni stále dokážu rozpoznat její oči, a vidím v nich stejné slzy, jež se tak plynule řinou z mých. A to mě žene dál.

"...Děsí mě minulost. Ta mě... V noci nemůžu spát, víš? Myslím na všechny ty věci, co jsem neudělala. Všechna ta slova, která jsem nikdy neřekla. Jak by bylo všechno jiné, kdybych je bývala řekla. O kolik by byl můj život lepší, kdybych... Kdybych jen byla statečná natolik, abych byla upřímná k... sobě."

Ticho je hlasitější než cokoli, co jsem kdy slyšela; pouze zvuk vody z kapajícího kohoutku občas prořízne vzduch jako nůž.

"Bojím se, že budu v sedmadvaceti sama. Mám strach, že budu sama v sedmatřiceti. Naprosto vyděšená jsem, že budu žít sama v sedmapadesáti. Protože nechci pořád dál žít jako doteď. Nechci prožít střední věk stejně jako jsem prožila posledních deset let..." Téměř nedokážu dostat ta slova mezi vzlyky, jak vypočítávám všechny své obavy dál a dál.

"Bojím se, že budu sama napořád."

"Spencer, ty nejsi sama." Každé slovo je s důrazem proneseno jejím třesoucím se hlasem a to mě rozzuří, protože vím, kam tím míří.

"Ano, Ashley, jsem."

"Ne, nejsi, máš mě."

A ona to udělala. Řekla přesně to, co jsem věděla, že řekne, a bolí to tak moc, že mě to až zabíjí.

"Nemám tě, Ashley."

Konečně se pohne blíž ke mně, bolest vepsaná v každém rysu její tváře. "Jak to můžeš říct, Spence? Jak to můžeš... Jak to takhle můžeš cítit?"

Její hlas se ztratí v emocích, její hlas se ztratí v pravdách, o kterých víme, že je začínáme odkrývat. A já vím, že nastal čas.

Vím, že je čas, abych dostála svému slibu, který jsem složila tak dávno.

"Protože... Já tě nemám, Ash..."

Nakláním se nad útesem, nasávám nejhlubší nádech svého života. Takový, jako bych se už nikdy neměla nadechnout, a když zase vydechnu, vyšlu ven i pravdu. Pravdu tak velikou, že mi to připadá, jako by mi z chvějících se rtů padal balvan.

"Má tě Glen."

KAPITOLA 7: Tři slova

Tři slova. Pouhá tři slova pronesená mými vyděšenými rty.

Tři slova, která se mění v kouli. V obrovskou a křehkou, skleněnou kouli. A ta padá. Tak pomalu padá k zemi. Pohybuje se jako časová osa našich životů. Plyne jako řeka našich vzpomínek. Všechno mezi námi. Všechno, co není mezi námi. Klesá a klesá, dokud se nesetká se zemí. Rozbíjí se a tříští všude kolem. Nechává všechny naše střípky vklouznout pod naše vyděšené a zkamenělé nohy.

Všechno se na nás právě zřítilo, tvrdě, přímo na životy nás obou. Rozdělilo náš společný život vedví. A tahle tři slova jsou hranicí.

Hranicí mezi Před...

"Má tě Glen."

...a Po.

A ubíhá věčnost.

A voda dál kape z kohoutku.

Kape a kape, až je to jak rány kladivem. Tluče do tohoto bolestného ticha. Tluče rytmicky v přesné souhře s mými pomalými a vyčerpanými slzami. A ticho pokračuje. Dál a dál. Trvá to celou věčnost, a ta tři slova odráží každá stěna kolem nás. Každý povrch. Každý výdech z našich těžce oddechujících úst.

Nevím, kdy se pohnula, pokud vůbec, ale je teď u mě tak blízko. Tak blízko, že cítím, jak se každičký její roztřesený výdech vpíjí přímo do mě. Prosakující hluboko do mého těla.

Zaplňující veškerou prázdnotu ve mně.

Ani jedna z nás nic nedělá. Myslela jsem, že po tom, co toho bylo tolik řečeno, téměř řečeno, tolik toho bylo naznačeno, myslela jsem, že jedna z nás něco udělá. Když je mezi námi ta hranice, myslela jsem, že jedna z nás ji překročí. Myslela jsem si, že to bude ona. Překročí ji a odnese nás daleko od toho. Protože je to ona, která vždy to něco udělá. To ona vždy všechno spraví. Jenže Ashley poprvé vypadá ochromeně. Ashley vypadá nečitelně. Ashley vypadá, že neví, jak to spravit.

A to činí dýchání ještě těžším.

"Ash..." Voda stříká na dokonale hladký porcelán a hlasitě bubnuje do jejího mlčení. "...řekni něco."

Nic.

A v tom dešti, zde, v její kuchyni, se slyším, jak prosím úpěnlivým hlasem tak podobným tomu, který jsem slyšela z jejích vlastních úst docela nedávno: "Prosím tě. Prosím, jenom... řekni něco... cokoliv."

Přísahám, že vzduch zapraská napětím, když se na mě konečně podívá. Protože ač ty oči byly celou dobu upřené na mě, teď nejsou pouze na mě; hledí do mě. Jsou tak hluboko uvnitř, že doslova cítím, jako by se mě držely.

A na krátký okamžik se mi zdá, že mě nikdy nepustí. Na kratičký moment, než promluví.

"Já..." vyjde z ní skřípavě, jako by nikdy předtím nemluvila, "...Já musím..." Její oči se opět zadívají do mých, když udělá váhavý krok ke mně, a hned se zase vrátí. A spolu s ním bere zpět i každý krok, co mi kdy dala.

"...Promiň mi to..."

Stejně jako má tři slova vymezila hranici, její slova udělala další. Ale mnohem rychleji.

Protože Ashley už je pryč.

A já jsem stále na místě. Jen s tím protékajícím kohoutkem dokonale sehraným s mýma mokrýma očima.

"Spence?"

Mé oči lpí na prázdné židli proti mně. Lpí na tom, co tam není a přejí si tam vidět, co tam obvykle je.

"Co?" nepřítomně se zeptám ani nevím koho, a můj otec se zasměje.

"Jsi v pohodě?"

Rychle zamrkám, musím se od její neobsazené židle odtrhnout, a konečně se soustředím na otcovy starostlivé oči. Musím zapomenout na minulou noc, zapomenout to všechno, co se pokazilo. Potřebuju zapomenout vše, o čem jsem si jistá, že jsem ztratila, a radovat se z toho, co ještě mám. Potřebuju se radovat z další nedělní rodinné večeře. Rodinné mínus ta rodina. Mínus Ashley.

A potažmo mínus já sama.

"Jo, promiň, jsem v pořádku, jenom unavená."

Oba, on i máma, se zasmějí a vymění si vědoucí pohled. "To se vsadím. Včera jste to asi pořádně rozjeli, co?"

Tátova bezstarostnost láme mé těžké srdce. Tátova nevědomost mě zasahuje do těch nejcitlivějších, nejbolavějších míst.

"Jo... Asi jo." Vzdychnu tak hluboce, tak nešťastně, až se divím, že si toho nikdo nevšiml. Nemůžu uvěřit, že se nikdo nezeptá, co se děje. Překvapuje mě, jak moc bych chtěla, aby to udělali. Ničí mě, když si uvědomím, jak moc to od nich potřebuju.

A to mi připomíná, když jsem byla na základce. Malá holka, která se bojí říct rodičům, co ji trápí, protože by to nikdy nepochopili. Protože oni nevědí, jaké to je, být ve třinácti do někoho zblázněná. Protože oni nevědí, jak těžký máte život. Protože vy naivně věříte, že oni to určitě neměli tak těžké, jako vy.

Protože bláhově podceňujete, jak těžké to měli oni sami a jak moc vám ve skutečnosti rozumí.

"Já jen doufám, že už je Ashley lépe, po telefonu moc dobře nezněla."

Máma mluví s šálkem kávy u pusy, zamyšleně se zarazí, aniž by se napila, a znepokojeně hledí na stůl. Přemýšlivě pokyvuje hlavou, jak to matky dělávají.

Ona měla Ashley vždycky ráda. Miluje ji jako druhou dceru. A třebaže mám z toho hroznou radost, protože je úžasné, když celá naše rodina Ashley tak srdečně přijala, o to víc mě to ubíjí. Naprosto mě to zabíjí. Protože Ashley je vázána k této srdečné a přívětivé rodině prodtřednictvím někoho, kdo nejsem já.

A po včerejšku si nejsem jistá ani tím, jestli něco vůbec spojuje nás dvě.

"Možná bychom jí měli donést něco k jídlu. Glen bude pryč ještě pár dní, tak by to jistě ocenila. Co myslíš, Spence? Stejně se tam určitě zastavíš cestou domů, ne?"

Tátův upřímný úsměv kroutí tou proradnou kudlou hloub a hlouběji do mé hrudi. Protože já si nemyslím, že je to špatný nápad, já to vím. Vím to moc dobře. Protože já Ashley volala, a ne jednou. Byla jsem i u ní doma, a ne jednou.

A odezva veškerá žádná. A já už nezvládnu další zklamání.

Nezvládnu čelit někomu, kdo tu není. Někomu, kdo mě nechce vidět. Dala mi to jasně najevo. Nemohla to ukázat jasněji, než svým odchodem. Když jsem jí dala vše, co chtěla, a ona mi na oplátku dala všechno, čeho jsem se bála. Odmítla mě a otřásla mým světem. Jsem tak mimo a dezorientovaná, že jsem jako ztracená ovečka, co se snaží najít cestu zpět. Najít samu sebe.

Ale co se ve skutečnosti snažím najít, je ona. A ona nikde není.

Celý den jsem se ji snažila zastihnout. Když jsem včera odešla v slzách domů, věděla jsem, že dnes musím všechno napravit. Musela jsem ji najít. Musela jsem si s ní promluvit.

Musela jsem to vzít zpátky. Musela jsem vymazat tu hranici.

Jenže telefonáty zůstaly bez odezvy. Po žádném z mých zaklepání se její dveře neotevřely a já si uvědomila, že to zkrátka není možné. Uvědomila jsem si, že minulost nemůžu vymazat. Nemůžu přepsat mé pravdy. A pak mi to došlo. Bohužel mi došlo, že nechci. Protože bych neměla. Protože ty pravdy mi dovolily dýchat. Tyhle pravdy mi vrátily život.

Mé vážné oči zalétnou přes stůl, kde dál stojí její osamělá židle. Stojí tam tak prázdná.

Tak prázdná, stejně jako je ten můj vrácený život.

"Tak co ty na to, Spence?"

Oči neopouští její židli a těžké rty zamumlají: "Hmmm?"

"Jídlo. Dovezeš něco Ashley?"

Zamračím se. Hloupě se neuhlídám a zamračím se před jediným člověkem, který ví, že já se nikdy nemračím. A třebaže to rychle zamaskuju umělým úsměvem, nejsem si jistá, zda jsem byla dost rychlá.

"Um, nejspíš chce odpočívat, určitě nebude chtít, aby ji někdo vyrušoval."

Otec zachytí můj neklidný pohled a možná konečně vidí, jak jsem ve skutečnosti ztrápená. A já přitom ucítím, jak se ve mně zatřepotá malinká úleva. Jako malinký ventil pro moji přetlakovanou schránku. Úleva, která mi pomůže sejmout tíhu dlící v mé duši.

"Spence, já bych řekl, že jestli je někdo, koho by to děvče chtělo právě teď vidět... tak to budeš určitě ty." Můj táta se usměje, upřímně se usměje a mně je ještě hůř. Pro to, co řekl i pro mé chmury, které mu unikají.

Jo, za všechna nepovšimnutá zamračení slyším, jak mi začíná pukat srdce. A když ho má matka hrdě poupraví: "...No, kromě Glena."

Cítím, jak se to srdce rozpadne na milion kousíčků.

Nesnáším nedělní večery. Nikdy jsem je neměla ráda. Nevím proč, ale z nějakého důvodu, jak začne v neděli večer slunce zapadat, začnu být plná úzkosti. Strašně. Vnímám všechny ty nedořešené věci, ty takzvané volné konce, a najednou mám nutkání je všechny svázat. Najednou je tu něco, co potřebuji spravit, něco vážného, a já si na to teprve teď vzpomněla.

Protože to je právě ono, vždycky je něco, na co si vzpomenete. Ať už si to uvědomuji, nebo ne, vždy je třeba se o něco postarat. Něco, co můžu udělat. A dnes večer, když smutně vcházím do bytu, nevím ani kde začít. Nevím, které vlákno svázat jako první.

Ne, jinak - já nevím, který nemožný uzel potřebuji jako první rozvázat. Protože mi připadá, jako bych v břiše měla milion takových uzlíčků, a už mě to unavuje. Tak moc mě to unavuje.

V obývacím pokoji svítí jen jedno světlo a já se cítím tak osamělá. Protože mi to připomene, že Madison je nejspíš ve svém pokoji s Jackem, prožívající svůj dokonalý, nezamotaný život.

A tak mi dojde, že Madison už ani neví nic o tom mém nedokonalém, zašmodrchaném.

Madison už o mně neví nic.

Ta myšlenka je natolik srdceryvná, že mi z očí vyžene další slzy. A když dojdu až ke dveřím od mé ložnice, jsem na půli cesty k tomu slzavému údolí, kterým jsem byla včera vnoci.

Z neznámého důvodu se zhluboka nadechnu, než otevřu dveře. Náhle cítím, jako kdyby se v dalším momentu mělo stát něco zásadního. Náhle cítím, jakoby se všechny ty volné konce samy svázaly extra pevně.

A když konečně vkročím dovnitř, najdu důvod. Najdu tam ji. Stojí tam, uprostřed mého nepořádného pokoje. Ashley. Její oči jsou zrcadlem mých uplakaných, pažemi se drží kolem těla, tak jak bych si přála, aby někdo objal mě.

Tak, jak bych si přála, aby ona objala mě.

"Ash?"

Zašeptám tiše ze strachu, že by mohla zase utéct.

Nic však neřekne, a to mě znervózní. Hodně znervózní. Způsob, jak její oči bolestně hledí do mých, jak vypadají raněné, jsem z toho vyděšená víc a víc. Nutí mě to k vymýšlení důvodů, proč na ni koukám právě teď a tady. Možná přišla, aby řekla sbohem. Možná je tu, aby mi řekla, ať se k ní už nepřibližuju. Nebo je tu možná proto, aby mi řekla tu jedinou věc, kterou prostě vyslechnout nedokážu. Tu jedinou věc, která mě naprosto zničí.

Třeba mého bratra miluje. Možná ji opravdu má. Možná ji má tak, jak jsem vždy věřila, že ji mám já.

Protože možná jsem ji nikdy neměla vůbec.

Ta poslední myšlenka mě tak neuvěřitelně rozesmutní a znejistí, že se musím odvrátit. Musím pryč od jejího mlčení. Musím, protože už to dál nesnesu poslouchat. Už se otáčím a chci utéct, ještě nevím kam, ale vím, že tam potřebuju jít.

Ale pak mě zadrží stisk měkké, leč pevné dlaně. Jemná a laskavá ruka mě pomalu otáčí. Přitáhne mě, abych se ocitla tváří v tvář ničemu jinému, než její upřímnosti. Čelí mi vším, co v sobě má, a nějakým způsobem mi umožňuje vidět to všechno, zatímco tiskne mou ruku ve své.

"Ne, Spence..."

Mám nohy jak z rosolu, nechápu, že mě ještě drží. Nechápu, jak stále dýchám, protože tolik zvážněla, a je jasné, že teď řekne to, kvůli čemu přišla. A já vím, že ať už je to cokoliv, tak mě tím zlomí.

"...Nemá mě."

A přesně to její tichá, zastřená slova udělala. Její upřímnost mě zlomila přesně napůl a nemůžu dýchat. Necítím nohy. Necítím nic kromě mého bijícího srdce, když zvedá naše propletené prsty ke své hrudi; a drží je přímo na svém vlastním bijícím srdci.

"On tohle nemá."

Brečím. Brečím tak silně, cítím, jak mi obrovské slzy stékají jedna za druhou po mokrých tvářích. A když Ashley přistoupí blíž, vidím jí v očích stejné slzy. Slyším oba nevyrovnané dechy prodírající se našimi zlomenými rty. Rozpadáme se, ale pomalu se vzájemně dáváme dohromady. A ona se pohybuje dál. Přibližuje se, pomaličku, dává tak všechny mé kroky zpět. Dává mi vše, co mi chybělo, když mě svými pažemi obejme kolem krku a přitiskne k sobě. Tak jemně, tak otevřeně mi zašeptá přímo do ucha, odkud to putuje rovnou do mého srdce.

"Nic z toho nemá, Spence, a nikdy neměl."

A jsem jasná. Držím ji jako by na tom závisel můj život, jako by jedno tělo mělo splynout s druhým. Bez úmyslu ji někdy pustit. Protože ona jen tak rozmotala všechny mé uzly a svázala všechny mé volné konce.

Protože právě teď, v této chvíli, nejen že se díky ní cítím naživu. Ona mi život dala. Dokonalý, rozuzlený život.

A teď... teď mohu dýchat.

KAPITOLA 8A: Ruce

"Ty a John..." zeptá se Ashley nenuceně vzduchu mezi námi, přičemž kouká na všechno možné uvnitř The Bean, kromě holky sedící naproti ní; holky, kterou jsem čirou náhodou já, "...vypadá to, uh, mezi vámi dobře?"

"John...?"

"Kluk, se kterým chodíš?"

"A joooo, John, láska mého života, jak jsem jen mohla zapomenout!" protáhnu hravě s falešnou hrdostí v hlase "...vypadá to neskutečně. Naprosto skvěle, fakticky."

Tak nějak zvláštně se pousměje a přemítavě usrkne ze své kávy. "Ty jsi mi ale divná holka, Spence."

"Lepší než být nudná."

Opět přepnu na upřímnost, snad ve mně neuvidí ten smutek. Snad nepozná, že vidím ten samý smutek odrážet se v jejím poloúsměvu. Doufám, že nepozná, jak jsem z toho nesvá. Jak neuvěřitelně nesvá se právě teď cítím. Protože já vím, co dělá, co dělá už nějakou chvíli, a čím dál tím víc mě to unavuje.

Ona mě soudí.

Soudí mě a má rozhodnutí. Soudí mě mnohem víc, než by nejlepší kamarádka měla.

Jen proto, že ona má kluka, nemá přece právo koukat svrchu na toho mého. Jen proto, že chodí s mým bratrem, tak přece nemá právo mi diktovat, jaký mám pocit já z kluka, se kterým chodím. Jenže nějak to dělá. Třeba o tom ani neví, že to dělá. Třeba to jenom předstírám, abych se já sama mohla cítit lépe. Abych mohla věřit, že jí na mě záleží, protože vím, že má pravdu. Vím, že má právo soudit. A možná právě proto je moje nejlepší kamarádka. Možná právě proto má absolutně plné právo dělat to, co dělá.

Možná právě proto ji miluju.

"No, takže teď střelím od boku a zeptám se, ty asi nejsi z Jacka moc nadšená, co?"

Nemůžu si pomoct, potřebuju to vědět. Musím vědět její názor, protože pro mě znamená všechno.

"Myslíš z Johna?"

Netrpělivě obrátím oči v sloup.

"John, Jack, vyjde to nastejno."

Zasměje se a proti své vůli se uchechtnu s ní, protože tentokrát si ani jedna z nás na nic nehraje, jsme to prostě my. Jsme upřímné a já v tuto chvíli chvi vidět veškerou tu upřímnost ve všem, co mi Ashley nahlas neříká.

"Ale vážně, Ash, ty víš, že tvůj názor pro mě znamená hrozně moc, takže..." začnu upřímně, "... co si o něm myslíš?"

"Myslím..." Pasivně pokrčí rameny, jako by jí to bylo docela jedno. Ale já skrz to snadno prohlédnu a vím, že jí to není ani v nejmenším jedno. A že se jí ani v nejmenším nelíbí. "...Myslím, že je to milý kluk."

"Ash..."

Věnuju jí pohled, kterým říkám všechno, co si myslím, a ona ví, že musí poslouchat.

"Tak jo..." Jistý šálek s kávou odložen na jistý konferenční stolek "...Myslím, že je to pěkný kluk, myslím, že je to opravdu milý kluk..." Konečně se na mě podívá, "...ale myslím, že máš na lepší. Vím to. A myslím..." Vypadá nervózně, je to ten podivný nervózní pohled, který jsem na ní viděla milionkrát, v milionech případů, a stejně pořád nedovedu rozluštit, co znamená, stále nedokážu říct, co za tím pohledem skrývá. "...Myslím, že ztrácíš čas na někoho, kdo nevěnuje dost času tobě. Myslím, že si zasloužíš někoho, kdo bez tebe nemůže být, protože jestliže ano, tak je to blbec. Protože neví, o co přichází. A tenhle Jack... ten neví, oč přichází."

"John." Vyslovím to tak tiše.

"Hmm?"

Tváří se upřímně zmateně a ve mně to nechtěně vyvolá stydlivý chichot. Její slova ve mně vyvolala příval ohromné radosti, která se mnou prolila jako řeka. Cítím planoucí ruměnec hrozící proniknout mým povrchem; a který silou vůle hasím, než se opravdu objeví, zatímco lehce zmámeně odpovídám.

"Řeklas Jack...a tenhle konkrétní blbec se jmenuje John."

"Aha, no..." Usměje se novým úsměvem, který jsem ještě nikdy neviděla, a to mě naprosto odrovná. "... Jack...John...jiné jméno, stejný blb."

Krátce shlédne na své ruce, stydlivě, a přísahám, že vidím, jak jí červenají tváře. A když se její oči zase usadí na mých, všechno se zastaví. Jehla se sama odtrhne od desky. Najednou nikdo v tomhle podniku není, jsme jen my dvě. My dvě a její prostá a pokorná upřímnost. Upřímnost prosakující hlouběji a hlouběji pod naši růžovou kůži.

Její upřímnost, která se vpíjí dál a dál do mého už tak plného srdce.

"Myslím, že..." Její hlas, tak tichý a vážný, mě přivede zpátky ze zamyšlení k její nervózní tváři, k jejímu nervóznímu držení těla, které obvykle vyzařuje sílu a odvahu, a díky tomu mi teď připadá tak zranitelná, jako ještě nikdy. "...ztrácíš čas s někým, kdo tě nikdy nedrží za ruku."

Vzduch se plní napětím, tak moc, a jediné, co to napětí může uvolnit, jediný způsob, co znám, je zlehčit to. Nechci to udělat, kéž bych se dokázala zarazit, ale začnu se smát.

"Ashley, to bych do tebe neřekla, že jsi na takové projevy lásky."

Dělám, co mi jde nejlíp, vtipkuju. Dělám si z toho srandu, protože mi na tom něco připadá příliš těžké, a já nevím, zda se s tím dokážu vypořádat. Nevím, zda to zvládnu slyšet. Protože vím, že ve skutečnosti to slyšet potřebuju, protože zoufale chci zjistit, zda to opravdu zvládnu.

"Taky nejsem."

"Ouuukej..." Přiblble, nervózně se uchichtnu stále ještě ve snaze udržet hovor v bezpečí legračního kruhu. "...tohle mi prosím vysvětli."

Moje zástěrka skrývá zběsile bijící srdce. Srdce hrozící vyskočením z hrudi. Protože Ashley neschovává nic za blbiny a chichotání. Ona se naopak odhaluje, vrhá se směle do neznáma a já ji chci popadnout a stáhnout zpátky do toho bezpečí. A náhle vypadá nejistě. Najednou nepotřebuje, abych ji někam stahovala, protože už jsem ji odstrčila. Protože už teď vidím, že jsem ji svým chováním donutila se stáhnout samu od sebe.

"To je jedno."

A to mi rve srdce.

"Ne, ne, pověz mi to, prosím, chci to vědět."

Tón mého hlasu je konejšivý a zároveň lehce zoufalý, protože vím, jaká jsem byla husa. Protože jsem ještě nikdy nechtěla vědět něco tak moc, jako chci teď. Protože ona mě fascinuje víc, než kdokoli jiný. Protože každé slovo z jejích úst je to nejzajímavější, co jsem kdy slyšela. A také vím, že jestli mi nepoví, co před chvílí chtěla, přijdu o hodně. O tolik bych se ochudila a byla bych největší blbec ze všech.

Nebyla bych o nic lepší, než ten můj "kluk", který mi nestojí ani za to, abych si zapamatovala jeho jméno

Podívá se na mě, vteřinku ještě váhá a pak se usměje. "Řeknu ti to, Spence..." Ze rtů mi unikne úlevné vydechnutí, které se však rychle vrátí, když dopoví: "...jednou."

"Jednou?" Prakticky zapištím.

"Jednou." Ujistí mě pevně a má tvář povadne; Tak podrážděná, protože jsem opravdu chtěla vědět, co měla na srdci, a naprosto nešťastná, protože cítím, že jsem se sama připravila o něco velikého, když už jsem toho prošvihla tolik. Ale nechám to být. Nechám, protože nemám na výběr. Protože bych na ni nikdy netlačila. Protože bych ji nikdy nenutila udělat něco, co sama nechce.

Protože vím, že jednou mi to řekne. A vím, že dokážu čekat. Dokážu čekat věky.

A tak začnu.

"Tak jednou, jo..."

Budu čekat s úsměvem na tváři a neškodnými vtípky.

"Ty jsi mi ale divná holka, Ash."

Na jejích nádherných rtech se objeví vědoucí úsměv a hned se chytne.

"Lepší než být nudná."

"Hej, přestaň mi krást hlášky! Možná nejsi nudná, ale rozhodně nejsi originální!"

"Uh, mám takový dojem, že to tys začala s neoriginalitou, když jsi začala krást MOJE hlášky první!"

"To víš, že jooo."

A když pak na mě nepochopitelně, ale naprosto rozkošně vyplázne jazyk, je všechno, jak má být. Zase je všechno takové, že se mi po tváři rozlije široký úsměv. Skrz mé rozesmáté oči září přímo na ni, protože v tu chvíli si uvědomím, že bez ní nemůžu být. Protože mi dojde, že nejsem blbec. A že jsem možná prošvihla některé věci. Možná že jsem prošvihla věci, co jsem neměla. Ale netrápí mě to. Neničí mě to.

Protože když se na mě dívá jako teď, tak vím, vím lépe než cokoli jiného, že…

Nic není ztraceno.

KAPITOLA 8B: Ruce

Déšť drobně bubnující do mých oken přikrývá svou pravidelností příjemné ticho panující uvnitř, halí jej svou pravidelností, dokonalostí.

A ono to je perfektní. Je to lepší než perfektní.

"Promiň, že jsem včera odešla."

Ashleyiny prsty oždibují moji bílou deku, oždibuje to moře prostoru mezi námi. Ležíme tváří v tvář, každá na jednom konci mé veliké postele. Tak daleko od sebe, ale vlastně mi nikdy nepřipadala bližší.

"To je dobrý." Ujistím ji tiše.

"Ne, není..." Zhluboka se nadechne, dál se dívá na své prsty hrající si s ničím. "...Ono prostě, když jsi... Když jsi konečně řekla všechny ty věci..." Vzdychne si, jako by se cítila poražená, jako kdyby její slova byla zkrátka příliš, než co se dá unést, ale neví, jak se jich zbavit. Chci jí s tím pomoct, ale vím, že nemůžu. Vím, že to potřebuje udělat sama.

"...Když jsi to konečně všechno řekla, všechno, co jsem chtěla, abys řekla, konečně upřímně řekla, co se v tobě odehrává... bylo to, jako bych to nedokázala zvládnout nebo tak nějak..." Její ruce teď hýčkají v dlaních vzduch mezi námi, pohled má vzdálený miliony mil daleko, jako by si zpětně prohlížela každičký moment, jejž jsme spolu prožily. "...je to jako to rčení 'dávej pozor, co si přeješ', chápeš? A já to dostala, dostala jsem toho tolik a bylo toho na mě moc. Bylo to všechno, co jsem si přála, a já nevěděla, jak to přijmout, nevěděla jsem, jak s tím naložit... Protože jak může člověk pojmout něco, co pro něj znamená všechno? A tak jsem utekla, utekla jsem od tebe a každý další krok mě tak trochu zabíjel, protože jediné, co jsem chtěla..." Zarazí se tak náhle, nasaje hluboký nádech, než neskutečně tichým hlasem pokračuje, "... když jediné, co jsem kdy chtěla, bylo mít tě, protože ty jsi všechno."

Páni.

Ztěžka polknu, doslova nahlas polknu, zatímco se mi něco zasekne v prsou. V mém hrdle. V mém srdci. Cosi tak velikého, tak důležitého, něco, co mění život. Protože jsem si poměrně jistá, že ona mi právě změnila život. V tuhle noc, která pro mě už tak byla život měnící. A co na to můžete říct. Co řeknete na něco, co vám právě rozštěpilo život?

No, pokud jste já, pak se jen beznadějně chvíli zajíkáte, než vydechnete. Než vydechnete jediné jméno, které jste kdy chtěli.

"Ash..."

"To je v pořádku."

Tiše, ale pevně mě ubezpečí. A já se v odpověď dokážu jedině usmát. Dokážu se k ní akorát posunout na posteli blíž, aniž bych si to uvědomovala; protože její přitažlivost je jako magnet a té bych se nikdy neubránila.

Protože bych ani nikdy nechtěla.

"Jo..." Rychle pohlédnu na její rty, mé oči mají vlastní rozum. "...to je."

Teď jsme do sebe dokonale zabrané; v téhle chvíli, s těmito slovy, deštěm padajícím na okna, barvícím všechno do jasných barev. Všechno právě teď dává smysl. Všechno, třebaže vím, že ráno to dávat smysl nebude. Všechno, co nám určitě vybouchne do tváří, není to samé všechno, co sdílíme právě teď.

Tohle všechno je úleva. Tohle všechno je nádech a výdech. Tohle všechno je ohraničeno našimi těly po stranách postele s malým místem mezi námi.

Tohle všechno je ruka, kterou mi právě ukradla a kterou hýčká mezi svými drobnými prsty, jako by hýčkala novorozeně.

"Úplně miluju ruce..." Otáčí tu mou, zkoumá ji, skoro jako by si do paměti vrývala každou linii mé dlaně. "...věděla jsi to?"

Hlavou mi probleskne jakási ozvěna; vzpomínka, která je jasnější a jasnější.

"...Myslím, že ztrácíš čas s někým, kdo tě nikdy nedrží za ruku."

A najednou poslouchám jako nikdy. V životě jsem nechtěla slyšet něco tak moc, jako chci slyšet slova, jež za chviličku opustí její nádherné rty. Protože já čekala a ‚jednou‘ je konečně tady.

"Ne, to jsem nevěděla." Řeknu to sladce a trpělivě, nechci na ni tlačit. Nechci nic uspěchat této noci, kdy se mění naše životy, noci, která nám dává všechen čas světa.

"Jop." Pohledem kmitá mezi mou rukou a očima, nezdá se, že by si vybavovala tu vzpomínku na "jednou". "...Nejsem zrovna fanda, však víš, nerada ukazuju na veřejnosti jakékoli projevy lásky nebo tak ... což není žádné překvápko, já vím..." Zlehka se zasměju, protože ono to opravdu není překvapivé. "...ale, a to je pěkně trapné, takže věřím, že hned ráno nebudeš volat do novin, že ne? Já přece vím, že bys to neudělala, protože já ti věřím hodně moc, děvenko."

S rozkošným úsměvem mi zmáčkne nos a já se nemůžu neusmívat, zmámená vzrušením, jako ten největší blázen v místnosti.

"Když jsem byla malá, fakt malá, posuzovala jsem svoje kluky podle toho, se kterými bych se držela za ruku. Třeba Anthony Rizzi v páté třídě... panebože, větší ruce jsem V ŽIVOTĚ neviděla. Vždycky je měl celé upocené a zkrátka fuj. A prostě kvůli tomu jsem s ním nemohla chodit, protože bych se s ním nechtěla ani držet za ruce. Obzvlášť, když jsme šli do pizzerky Salernos v naší ulici, protože kdo by chtěl jíst s takovou výhní v ruce. A pak tu byl Lee Hardy v sedmičce... můj bože, ten zase měl šíleně dlouhé a hubeňoučké prsty... a prostě AAH, byly prostě úplně strašidelné."

Viditelně se nad tou vzpomínkou otřese, musím se kousnout do rtu, abych se nerozesmála.

"Strašidelné prsty, Ash?" zeptám se se skeptickým pohledem. "Vážně, prsty můžou být strašidelné?"

"Uh...Že váháš..." Zadívá se do prázdna, jako vždy, když nemůže uvěřit, že jí něco nebaštím... Copak jsi neviděla Pána prstenů? Miláááášku?"

"Ach, Bože. Přestaň. Moc dobře víš, že viděla, a jak mě ten film děsí."

Divoce se tomu začne chichotat, protože ví, že mě to vážně děsí, a ví, že tohle se jí povedlo. Během jejího malého záchvatu smíchu se jí povedlo překulit se na posteli ke mně blíž. A já cítím.

Oh, jak já to cítím.

Místnost opět ztichne a já si opět přehrávám tu vzpomínku i její vyprávění, ale stále mezi nimi nevidím spojitost. A tak to opět nadhodím v naději, že bude vyprávět dál, až se konečně chytnu.

"No, a čí jsi teda chtěla držet?"

Má dlaň je stále sevřená v jejích, její ústa se usmívají pro mé oči, její oči se usmívají pro má ústa. Neuhne pohledem, ani když ji nachytám zírat přímo mezi mé rty.

"Hmmm?"

Nedokážu se ubránit smíchu.

"Ruce. Dávalas mi příklady, které jsi držet nechtěla, tak teď mi vyprávěj o těch, které jsi držet chtěla. Chci vědět, jaká ruka je podle Ashley Daviesové ta pravá."

Zvláštní, říkám to tónem naprosto humorným, v hlase mám jasnou hravost. Ale najednou ve vzduchu není po hravosti ani památky. Nic není hravého ani na tom, jak se hnědá noří do modré, a náhle jsou to naše spojené ruce, které ten upřený pohled přetrhnou. Naše spojené ruce jsou drženy mezi našimi těly, mezi našimi tvářemi.

"No, to je právě to, hledala jsem opravdu dlouho, hledala jsem tu jedinou ruku, kterou bych chtěla držet ve své, ať se děje, co se děje. Hledala jsem ruku, kvůli které bych zapomněla, že nemám ráda projevy citů na veřejnosti, pohledy cizích lidí, že by mi nevadilo ukázat náklonnost k někomu mimo soukromí. Protože jsem vždycky věděla, že ta ruka tam někde je, věděla jsem to. Vždycky jsem věděla, že někde na mě čeká někdo, jehož bych kdykoli bez zaváhání popadla za ruku, jednoduše proto, že bych to nevydržela. Protože budu mít prostě nutkání být s ním pořád spojená."

Její rty se zvednou v hřejivém úsměvu, který se mi propálí hrudí dovnitř. Vypálí si cestu celou mou bytostí přímo do srdce.

"Protože ten člověk je někdo, bez koho nedokážu být."

V mysli slyším tu vzpomínku, její slova se mi v hlavě přehrávají pořád dokola. Rozpalují ve mně požár.

"A... na-... našla jsi?" špitnu hlasem zastřeným, až se leknu, kde se ve mně takový hlas vzal.

Drží naše ruce, přitisknuté až nemožně k sobě, a položí si je přímo na srdce.

"Jo..." Její hlas zní lehce přidušeně, jak je plný emocí, a ve tváři se jí rozprostře úleva. "...myslím, že našla."

KAPITOLA 9A: Být odvážnější

"Páni... je pěkně zkalená, co?"

"Jo..." Mumlám odpověď ze své miliony mil vzdálené židle vedle jeho, a ani se neobtěžuju na něj pohlédnout; mé oči jsou trvale přilepené na její postavě, která takřka leží na baru, tisknoucí se ke Glenovi. "...to je."

Potřesu hlavou. Chci zahnat její obraz; tolik se snažím nedělat to jediné, co dělám vždycky. Nesmím dělat, co mi šlo vždy tak snadno, protože nač se mučit? Proč sledovat, jak dělá s mým bratrem všechno, co bych tak ráda, aby dělala se mnou.

Jenže ani se nenaděju, a jsem v tom nanovo. Už zase ji pozoruju. Jenom se dál dívám. A zároveň sama sebe pomalu ubíjím.

Poslední dobou to nebylo moc dobré. Spíš vůbec. Začalo to postupně; méně rozhovorů v kavárně. Méně nočních telefonátů. Méně všeho, co jsme bývaly, ona a já. Co bývalo PB & J. A pak, když jsem začala chodit s Timmym, jakmile začalo být jasné, že to vypadá na dýl. Tehdy všechno ustalo docela. Ona přestala.

Byla tak odměřená. Tak moc.

Odměřená a přilepená ke Glenovi.

Jo, posledních pár měsíců bylo v podstatě jako má nejhorší noční můra. A dneska si opravdu přeju, abych se už konečně probudila, protože nevím, kolik toho ještě snesu. Nevím, jak dlouho ještě vydržím vidět její paže ovinuté kolem jeho krku. Její oči předstírající, že hledí na něho. Předstírající, že se na něj dívají tak, jako se vždy dívaly na mě.

Vím, že to předstírá, protože nějakým způsobem zvládá zároveň mít svůj pohled i na mě. Nějakým způsobem stíhá svýma očima blesknout do mých pokaždé, když mě Timmy vezme za ruku. Pokaždé když mi Timmy něco pošeptá do ucha. Když se Timmy třeba i jen ukáže.

Nenávidí ho. Vysloveně nenávidí. A mě to mate. Mate mě to, protože jestli je někdo, kdo by v tomhle vztahu měl být nenáviděn, jsem to já. A co je na tom nejhorší? Je mi to úplně jedno.

Chodím s Timmym čtyři měsíce, a že pro mě není te pravý, vím právě tak dlouho. Věděla jsem to hned, jak to začalo; s tímhle klukem to nemá budoucnost Ale i tak jsem si s ním začala; předstírala, že by nám to mohlo klapat. Nechala jsem ho věřit, že třeba míříme k té „budoucnosti“ s bílým plotem před domem; jedna pevná ruka v neklidné.

"Ty bláho, tvůj brácha bude mít dneska co dělat."

Zvednu k němu hlavu tak rychle, že mi loupne v krku, a podívám se do jeho urážlivých očí; a vrhám mu do nich obranné dýky.

"Co to má jako znamenat?"

Sice se mi v posledních dnech odcizila; co já vím, tak mě teď možná i nenávidí; třeba cítím, jak trošku umřu pokaždé, když se na ni podívám, ale i tak je pořád celý můj svět. Pořád je mé všechno. Pořád je moje Jelly. A mě nedělá problém, vůbec-žádný-problém, přispěchat a bránit ji. Nemusím přemýšlet dvakrát a klidně ukážu místo komukoli, kdo by ji chtěl byť jen zdánlivě urážet.

Nedělá mi problém dát přednost jí před mým přítelem. Se kterým každou noc spím; a necítím při tom ani zatracený záchvěv čehokoliv. Kterému každé ráno šeptám "miluju tě"; a nemyslím to vážně.

"Uh, no jen to, že se bude muset starat celou noc o svou opilou holku." Dívá se na mě, jako bych byla nejhloupější člověk v místnosti, a to nejspíš i jsem, z tolika důvodů, kterým on ani nemůže rozumět, nebo možná že i ano, a už jen to z něj dělá mnohem chytřejšího, než jsem já, "...Ježíši, Spence, co se vůbec staráš? Stejně nejste až takový kámošky, tak co."

Myslím, že celé moje nitro právě zaplavily všechny slzy, které nevypláču. Slzy, které byly potlačovány příliš dlouho.

Timmy nezná pravdu. Neví, že jsme nikdy nebyly jen kamarádky, předtím, než vstoupil do mého malého světa. Ne, my dvě jsme byly o tolik víc, než kamarádky. Byly jsme Peanut Butter a Jelly.

"Promiň..." Vydechnu skrz těžké rty, aniž bych to myslela aspoň trošku vážně, a cítím, jak se mnou pomalu ale jistě propaluje bolest; s očima upřenýma na mou Jelly, s vědomím, že je zbytečné předstírat, že se nedívám.

"V pohodě, baby, já vím, že jsi jenom nabručená, protože jsem byl celý týden pryč."

Och, jen to ne, "baby". Nejotřepanější důvěrná zdrobnělina na světě. A teď ta bolest jen zesílí, už si zamlouvá místo, aby se ve mně usadila natrvalo, a já vím, že brzy budu muset tohohle kluka nechat jít. Musím, kvůli sobě.

Ale popravdě, hlavně pro jeho dobro.

"Jo..." Dojedu zbytek piva. "...to musí býr ono."

Nahne se pro polibek; asi si myslí, že jsem opilá a smutná, a že on je to, co mi scházelo. Asi si myslí, že tohle je to, co chci a co potřebuju, protože to přichází od něho. Protože on je to, co chci a co potřebuju. Ale vy všichni znáte pravdu, znáte ji dokonce líp než já sama.

A kdyby jen otevřel oči, kdyby se na mě podíval, zatímco mi strká jazyk až do krku, viděl by to také. Viděl by, jak upírám pohled na ni; upřeně se dívám, jak se ona upřeně dívá na mě, s Glenovou rukou volně obtočenou kolem jejího pasu, zatímco se nerušeně vybavuje s nějakou blonďatou bombou vedle.

Jako by tam ona vůbec nebyla.

Kéž bych mohla říct, jaký je to skvělý pocit, vidět ji nešťastnou s mým bratrem, vidět ji tak rozhozenou po tom, co jsem byla sama rozhozená já kvůli ní. Ale já bych nikdy v životě nemohla říct, že je fajn vidět ji tak. Nikdy v životě by se mi nemohlo líbit, vidět ji nešťastnou.

Protože ona trpí, a všichni víme, že tím pádem trpím i já.

"Musím s pískem..." Timmy se přiblble zasměje svému vtipu, vtiskne mi vhký polibek na spánek a vysouká se ze sedačky. "...Chceš něco donést, když už tam jdu?... Další pivo?"

Vím proč se ptá; myslí si, že když se opiju, budu povolnější. No, tak to se nestane. Rozhodně ne dnes a něco mi říká, že už nikdy.

"To je dobrý."

Ani nehnu brvou, když u stolu čeká, až mu poděkuju, ani se na něj nepodívám, ani se k němu nezachovám jako ke svému klukovi. Kdepak. Jenom čekám, až odejde, zatímco sleduju, jak Ashley rovněž zamířila na záchody; zvažuju, že půjdu za ní.

Ale nejdu.

"Sestřičko."

Och, paráda, můj druhý nejméně oblíbený člověk v baru se zrovna rozhodl připojit se ke mně na party zoufalců.

"Co chceš?" zeptám se spíš té lahve piva mezi mými rty než jeho.

"Týjo, tady někdo nemá náladu."

"Týjo, tady má někdo pěknej postřeh."

"Hele, nemám na ty tvoje stavy čas... Potřebuju od tebe laskavost."

"Děláš si ze mě srandu, že jo?"

Konečně se na něj otočím, nevěřícnost ze mě jen čiší.

"Ale no tak, prosííím."

Žadoní jako malej kluk, co chce od Ježíška nový auto; a zapomíná, že je mu sotva devět.

"Ne."

"Ale jdi, to ani nechceš slyšet, o co jde, než mě pošleš do háje?"

"Nope."

"Potřebuju, abys vzala Ashley domů."

Než se můžu zarazit, než můžu zastavit svoji druhou přirozenost, znovu se na něj dívám, hlas plný starosti. "Proč? Je v pořádku? Teda..." Hluboký nádech, zpomal. "...Co se děje?"

Ale pořád melu, předstírám, že se nijak zvlášť nestarám, přitom však starostí umírám, a on to ví. Ví to moc dobře.

"Ne, ne, nic jí není. Prostě je na kaši a já ji nemůžu hlídat. Vypadá, že stačí málo, a hodí na bar šavli, což prostě nedávám."

Zasranej kretén.

"Seš podělanej kretén."

"Ne..." Začne, jako by to byl naprosto rozumný důvod "...já si jenom chci užít sobotní noc. A ona to jenom kazí."

Oči mi hrůzou div nevylezou z důlků, že byste si mysleli, že se mi právě přiznal k vraždě.

"Ty vole, ty seš naprosto neskutečnej, Glene. Fakticky."

"Takže to znamená, že to uděláš?" Prakticky klečí na kolenou, zatímco já se soukám z našeho boxu pryč.

Křiknu přes rameno "Ne!", a když ho za sebou uslyším zakvílet jako malého haranta, vím jistě, že v žádném případě neustoupím, abych jemu pomohla s čímkoliv.

To dřív zamrzne peklo.

Ashleyin a Glenův byt (ani nechtějte, abych začala mluvit na téma sexy hnízdečko) se topí ve tmě, takže se obývákem proklopýtáme.

Tím my myslím mě a Ashley.

Tak už peklo asi zamrzlo.

"Spence?"

Instinktivně zpevním sevření kolem jejího pasu, mám pocit, že bych ji měla ochraňovat už jen proto, abych slyšela, jak vyslovuje mé jméno. A když se mi kolem krku ovinou její paže ještě víc, načež do sebe naše hlavy zlehka ducnou, usměju se. Protože mi nevadí, že to trošku zabolelo. Protože já si tajně a uboze vychutnávám každičký kontakt s ní.

"Copak?"

"Já..." Zhluboka se nadechne, a když opět vydechne, nějak vydechne kolem mě a skrz mě, a já nedokážu zastavit zachvění, které mnou projede. "...Já..."

"Ty co, Ash?" Promluvím jemně a upřímně bez špetky netpělivosti, protože to jinak ani nejde; i když vím, že ta otázka byla docela zbytečná; je tak opilá, že nejspíš ani neví, co říká.

"Já..." Zavrtí na mém rameni hlavou. "...to je jedno."

Být tohle před pár měsíci, tlačila bych na ni, aby mi řekla, co měla na jazyku. Vždy jsem byla zvědavá, vždy jsem chtěla vědět všechno. Ale to bylo před dvěma měsíci, připadá mi to jako věčnost, a teď mi není příjemné se ptát. Myslím, že na to nemám právo. To jsem ztratila v den, kde jsem začala 'milovat' někoho jiného.

Ano, přišla jsem o právo ptát se, ale neztratila jsem právo nad tím dumat. A to rozhodně dělám, lámu si nad tím hlavu, zatímco vrávoráme do jejich ložnice; náhle cítím v puse všechny chutě. Mám pocit, že snad budu zvracet.

Pustím ji na postel; sice jsem se ji tam snažila položit, ale zjistila jsem, že s jejím nespolupracujícím tělem to je prakticky nemožný úkon.

"Kde je Glen?" Nezřetelně a bezmyšlenkovitě zamumlá do těžkého vzduchu a mé srdce o kousek klesne.

Dobrá, tak ne o kousek. Pěkně rychle se řítí dolů, a já se docela obávám, že už nikdy nedopadne.

"Zůstal u O‘Neilla" Snažím se o lhostejný tón, ale je v něm slyšet bolest. Jen zatracená bolest a nic jiného.

"Oh..." pronese hlasem nečitelným, zatímco rozsvěcuji lampičku na nočním stolku."...neeee, světlo ne!" Rukama si rozkošně zakrývá oči. "Prosím, Spence, vypni tooooo."

Na chviličku mám pocit, že je vše jako to bylo dřív. Na jednu kratičkou, nádhernou chviličku, když mě vezme za ruku, si vzpomenu, jaké to bývalo. Vzpomenu si na nás, jaké jsme bývaly. Kým jsme měly být.

A ta vzpomínka mě doslova posadí na zadek. Dosednu na kraj postele, a když se okamžitě ovine kole mě, pocítím cosi třepotavého mezi žebry.

"Jelly."

Vydechne se zavřenýma očima. Vydechne mé jméno s hlavou položenou na mém rozpálenem stehně, a já mám dojem, že jsem asi v nebi.

"Peanut Butter." Zareaguju okamžitě šeptem přes jemný úsměv.

Jako když cvaknete vypínačem, její oči se rychle otevřou a ona se dívá přímo na mě. Dívá se tak hluboko, jako by se pro mě natahovala. Jako by se snažila zachytit tu kamarádku, kterou jsem bývala.

Najednou vypadá naprosto střízlivá. A najednou to nevypadá, jen jako to bývalo. Ono všechno JE, jak bývalo.

"Chyběla jsi mi."

KAPITOLA 9B: Být odvážnější

Mé srdce se po těch třech slovech právě rozlomilo. Tři slova, na něž jsem čekala. Toužila jsem je slyšet tak dlouho, že mi hlas přeskočí, když šeptám odpověď: " Taky jsi mi chyběla."

Sedíme v té neuvěřitelně uklidňující temnotě a tichu jejího pokoje, když ucítím, jak bere mou ruku do svých. Přitiskne si ji na bušícíc srdce.

"Kdes byla, Spence? Proč jsi byla tak daleko?" Trošku drmolí, ale její hlas nikdy nezněl jasněji ani víc žalem zničený.

"Byla jsem tady..." Mluvím tak jemně, a dokoce ani ve stínech její ložnice se nedokážu podívat jejím směrem, zatímco tiše pokračuju. "...Jsem přímo tady, Ash. Jsem tady."

Ticho protne zvuk tichého vzlyku, a já nedokážu zastavit svou volnou ruku, která se položí na postel; hned za její záda, a tak ji svou paží i tělem celou obejmu.

Přála bych si, abych měla odvahu se jí dotknout.

"Dobře..." A dál se kolem mě ovíjí silněji a silněji. "...už znovu neodcházej, dobře? Prosím, už mě nikdy neopouštěj, Spence."

Její hlas je tak slabý, tak slabý a dětský, až se mi z toho stahuje hruď. Nemusím ani přemýšlet, než odpovím: "Už nikdy, Ash. Nikdy."

S povzdechem, jako bych jí právě zachránila život, mi obtočí své paže kolem pasu, hlavu si položí prakticky do mého klína. A i když zprvu váhám, konečně v sobě najdu trochu odvahy se jí dotknout; rukou jí jemně prohrábnu vlasy, čímž u ní vyvolám tichounký vzdech. Vyvolám u ní mělké dýchání, jež cítím na svém džínami obtaženém stehně.

"Aaaa... kde je..." Úplně vím, co zazní dál a už teď slyším její pohrdání, až vysloví to jméno "...Timmmmmmy?" Lusknutím prstů, a aniž by mi dala šanci odpovědět, nás přenese o čtyři měsíce zpátky. "...Mimochodem, už jsem říkala, jak děsně ho nesnáším i s tim jeho stupidním jménem?"

Směju se. Směju se jako blázen, protože konečně je všechno zas jak má být, a to jen a pouze díky tomu, že všechno je zase správně tady v tomhle pokoji.

Konečně je všechno jak má být.

"Ne, ale tak nějak mi to došlo podle těch tvých vražedných pohledů, kterými jsi ho častovala..." Zachichotá se. "...nicméně je doma, a můžeš být v klidu, jsem si celkem jistá, že mezi námi bude konec, asi tak za... och, já nevím..." Pozvednu ruku a předstírám, že se dívám na neexistující hodinky "...za osm hodin."

"Bohu dík." Posune se mi víc do klína a já mám pocit, že umírám. Myslím, že umírám tou nejpomalejší a nekrásnější smrtí "...nebyl pro tebe dost dobrý. Rozhodně nebyl."

Mluví do mé nohy, cítím pohyb jejích rtů a přeju si, aby nebyla tak opilá, přeju si, aby byla střízlivá, takže bych věděla, že to myslí vážně. Takže bych bezpečně věděla, že cítí všechno to, co já.

Jenže není. Je úplně na káry a já mohu leda tak doufat, že si tohle všechno bude ráno pamatovat. A ono by to mělo být spíš deprimující, měla bych z toho být skleslá, ale já to nedovolím. Protože konečně jsme zase spolu, tak jako dřív, a já si to sobecky vychutnávám.

Náhle se, ale pomalu, ze mě odkulí a zanechá mě tak studenou a samotnou na kraji postele. Zamračím se a rty se začnou proti mé vůli stáčet dolů, ovšem jen dokud Ashley nepoklepá na místo vedle sebe.

"Pojď sem..." Nikdy jsem neslyšela její hlas takhle něžný, "...lehni si se mnou."

A já ji poslechu, ačkoli jsem nikdy z něčeho neměla takový strach, jako právě teď. Seberu v sobě všechnu odvahu a lehnu si vedle ní. Zkoprnělá. Naprosto zkoprnělá strachem. Protože jsme ještě nikdy nebyly takhle blízko. Nikdy. A myslím, že vzduch to ví. Myslím, že ve vzduchu tím napětím létají jiskry.

Její dýchání je tak mělké, tak pravidelné, skoro bych věřila, že snad usnula. Skoro.

"Promiň, že jsem na tebe byla tak zlá."

"Nebyla jsi zlá." Můj hlas je tichý, jak moc se soustředím, abych ve tmě před sebou zachytila její tvář. Protože ji potřebuju vidět. A ona se zasměje neveselým smíchem.

"Ne. Spence. Byla. A moc se za to omlouvám."

Jeden rychlý úder srdce.

"To nic."

Zase je ticho. Takové ticho, že slyším vítr venku. Slyším, jak hýbe stromy, a ty se otírají o okna. Drobné větvičky bouchají do silné, pevné okenní tabulky.

"Bála jsem se, že tě ztrácím."

"To rozhodně ne." Rychle ji opravím. Velmi rychle, aby věděla, že je to pravda.

"Ale myslela jsem si, že ano. A nevím, co bych dělala, kdybych o tebe přišla, Spence. Nevím, co bych si počala, kdybys... Já tě prostě nemůžu ztratit..." Dokonce i s tváří schovanou v šeru vidím, že se mračí, a než si to vůbec uvědomím, mám ruce kolem jejího pasu, načež se Ashley prudce nadechne. Přesto ruce nechávám, kde jsou.

"Neztratíš mě."

"Slibuješ?" Otázka vyslovená hlasem tak zlomené dívky, že neváhám s odpovědí. Bez otálení spravím to zlomené srdce svou upřímnou odpovědí.

"Slibuju."

"Malíčková přísaha?"

Ve tmě rozeznám její natažený malíček mezi námi, vidím ho, protože mám tušení, že tam je; visí ve vzduchu. A tak sundám jednu ruku z jejího hřejivého boku a snadno zaháknu malíček za její. I poslepu vím přesně, kde je.

"Přísahám."

"Já taky."

Zašeptá sladce, spíš to vycítím, než že bych vyloženě slyšela, jako by její tělo téměř splynulo s mým. A co já vím, klidně to může být pravda.

Opět nastane ticho, ale tohle ticho je jiné. Něco se do něj vkrádá a něco mi říká, že to je něco, co nechci slyšet.

"Spence?"

"Jo?" hlesnu zastřeným a slabým hlasem, protože z nějakého důvodu nedokážu najít sílu se jí zeptat. Nedokážu ji pobídnout k pokračování, když vím, že to, co uslyším, mě zabije.

Zhluboka se nadechne, přiopile, především však zdráhavě, a potom to udělá...

"Chce si mě vzít."

Zabije mě. A s pocitem prohry, naprostého zmaru, se bláhově zeptám: "Kdo?"

"Ty víš, kdo."

Vzdychnu.

"Jo, já vím."

"Nechci o tebe přijít." Za normálních okolností bych byla defenzivní a nejistá. Za normálních okolností bych z toho byla neuvěřitelně smutná, usuzujíc, že si ho chce taky vzít. V domnění, že mi snad navrhuje, že chce jeho, ale přitom nechce ztratit mě.

Ale to není to, co mi tady říká. Z jejích slov nic nenaznačuje to, co by normálně znamenat měly. Ne, její slova v téhle chvíli znějí jinak. Jako by jimi říkala něco víc, než je slyšet.

Jenom nevím, co přesně naznačují. Proto řeknu to jediné, co můžu.

Odpovím upřímně.

"Nepřijdeš."

"Nevím, co mám dělat, Spence."

Vypadá to, jako by se pokoušela něco naznačit, ať už je to cokoli, z jiného úhlu. A já se stále nechytám.

"Měla bys udělat, co je správné. Cokoli cítíš, že je správně."

"Co když to, co cítím, že je správné... je špatné?"

Přestávám chápat, nezapomeňte, že i já jsem dost pila. Ačkoli tohle bych nechápala ani střízlivá. Tak neříkám nic. Z nějakého důvodu mám strach něco říct. Ze strachu, že by tohle pokračovalo dál, a vím, že bych na přesný důvod svého strachu přišla, jen kdybych měla odvahu, abych po něm pátrala.

Kdybych jen našla odvahu otevřít oči a uviděla vše, co mám před sebou.

"Co mám dělat, Spence? Prosím, řekni mi to. Řekni, co dělat. Řekni mi..." Cítím její dech, cítím ho na svých rtech, a jsem si strašně vědoma toho, jak blízko je. Moc dobře si uvědomuju, co mi asi naznačuje.

A jsem jako ochromená. Jsem přimrazená. Olíznu si rty a nejistým hlasem pošeptám do jejích rtů, které cítím tak blízko těm mým.

"To já ti nemůžu říct, Ash. Ty..." Oči se rychle podívají níž, chtěla bych ji vidět, tak moc bych si přála vidět na ni, když je ke mně tak blízko jako ještě nikdy, tak blízko, jako už nikdy nebude." ... musíš se rozhodnout... co chceš ty."

"Já se nikdy nemusela rozhodovat, co chci, Spence."

Nicota naplní prostor mezi jejími slovy a těmi mými. Ona nemusela ani vteřinu přemýšet, když to řekla, a já jsem teď vyděšená. Jsem tak vyděšená, že se od ní odsunu, jen o kousíček, jenže dost na to, aby si toho všimla. I ten kousek stačil, aby se hluboce nadechla a vydechla.

"Jenom..." slyším, jak je smutná, ale nevím, jak to zlepšit "...jenom mi slib, že už tě nikdy neztratím tak, jako to bylo ty poslední měsíce. Prosím, tohle už nedělejme, ano? Prosím, Spencer. Málem mě to zlomilo napoprvé, myslím, že víckrát bych to nepřežila."

Ta naprostá ztráta v jejím hlase mě bodá a bodá do břicha, ale ani nemrknu.

"Slibuju, Ash. Slibuju, že mě nikdy neztratíš."

"Dobře..." Říká to, jako by si nebyla jistá, zda tomu věřit, ale asi jsme se obě rozhodly nechat to při tom, protože se ke mně na posteli přisune zase blíž, a já se tentokrát neodtáhnu.

Jednu ruku mi položí na bok a já jsem jako v ohni.

"Zůstaneš dneska se mnou?" Vydechne přes polštář přímo do mých úst. "...cítím se vždycky tak sama, když..." Nedořekne to, buďto si to rozmyslela, nebo se stydí to přiznat.

Ale já vím, co chtěla říct. Chtěla říct, že můj brácha, ten hajzl, ji nechává spát samotnou mnohem častěji než by měl. A když jí do ucha pošeptám "Samozřejmě, že ano" a pak ucítím její úlevné vydechnutí na pokožce mého krku, přeju si, abych byla odvážnější a přiznala jí všechno.

Přála bych si být dost odvážná na to, abych jí řekla, že ani já jsem se nikdy nemusela rozhodovat, co chci.

Přála bych si být dost odvážná na to, abych jí řekla, že by si mého bratra neměla brát.

Na druhou stranu, kdybych byla odvážnější od samého začátku, tohle jsem nemusela vůbec řešit.

Protože by už byla moje.

KAPITOLA 10: Vítej zpátky, realito

Chlad je lezavý, takové počasí už nebylo pěkně dlouho. Zima už je za dveřmi. Blíží se nám dny těžkých kabátů a vlněných šál. Já však na sobě nemám ani jednu z těchhle věcí, a ani je nepotřebuju.

Naberu do plic vzduch a vykročím k jejím dveřím. Kolem mě hvízdá vítr, chlad se za všech sil snaží proniknout oblečením až ke mně; ale to se mu nepodaří. Kdepak. Mými kostmi neprojede ani záchvěv zimy. Ve mně totiž není ani špetka chladu.

Ne, mě více než dobře chrání před zimou vzpomínky na dnešní ráno. Jsem zabalená do Ashleyiny sladkosti.

A nikdy mi nebylo příjemněji.

"Spence..."

Klidný a sladký hlas šeptá přímo ve mně, dráždivě blízko; ale ne dost blízko, aby mě zvedl z toho měkoučkého a heboučkého polštáře.

"No tak..." Hlas je naléhavější, silnější, rozhodný a já se jen zabořím víc do postele, současně se však posunu blíž k ní, vůbec si však neuvědomuju ten horký dotek; jsem moc ospalá na to, abych registrovala v podstatě cokoli, co se kolem děje. "...no tak, vzbuď seee, Dželísku."

Sice jsem hrozně unavená, ale tohle mě dostane a já se proti své vůli uculím do té bílé bavlny. Zamumlám: "Dželísku?"

"Mmhmmm... líbí se ti to?" Pomalu se začínám rozpomínat; minulá noc. Držící se ruce. Ashley vedle mě. Ashley spící přímo vedle mě, pouhé centimetry daleko, a to by mě normálně vyděsilo, jindy bych okamžitě vystřelila z postele. Teď ne. Nope, teď se jen s očima stále ještě zavřenýma okamžitě usměju.

"Líbí."

"To je dobře, mně taky." Slyším mezi jejími slovy úsměv, když mě zlehka dloubne do paže. "...a teď mě poslechni a vzbuď se!"

Opravdu ji chci poslechnout. Hrozně ráda bych si s ní užívala další příjemné chvíle v bdělém stavu. Jenže ono je to se mnou tak, že nejsem ranní osoba, nikdy jsem nebyla. A abyste mě probrali, chce to mnohem víc, než co teď zkouší Ashley. O moc víc.

A ona mi následně přesně to dá.

V mžiku mám oči otevřené dokořán, a koukám na svou ruku, kterou svírá mezi svými, dívá se mi do očí se záludným, ale hřejivým úsměvem na rozkošné tváři. "Tady tě mám..." vyjde jí ze rtů a přímo do mých. A zasáhne mě to tvrdě, hluboce, když skloní ústa k mé ruce a pomalu políbí prsty. Jeden po druhém. Centimetr po centimetru je pokryt jejími hebkými rty.

A já v životě nebyla bdělejší.

Jako kdybychom se teprve teď poznaly (a po včerejší noci mi to také tak připadá), plaše špitne "ahoj", a třebaže se pokusím odpovědět, nejde to. Nemůžu najít hlas; byl pohlcen mými hubokými nádechy.

Lapená ve spalujícím a rozechvělém pohledu dál svými rty přejíždí po mé teplé kůži, jeden z mých prstů instinktivně hladí její ruku. Překulí se na záda, odvrátí se, přitom však dál drží mou otevřenou dlaň mezi svými prsty. Pomalu, ach tak pomalu, špičkou ukazováčku objede mou čáru života a čáru srdce; jedním tahem prstu se bezchybně dotkne každé linie, kterou v sobě tak hluboko schovávám. A pokračuje dál, dokonale mě mučí. Nahoru a dolů po vnitřku každého prstu, tam a zpět mezi každým kloubem. A celou tu dobu jsou její oči na mých. Celou tu dobu jsou její oči přilepené na mně.

Ještě nikdy nebyla takhle smělá. A já jí ještě nikdy nedovolila takhle smělou být.

Pohne se, tak pomalu, jak jen unavený člověk dovede, přitiskne tvář k mé dlani a přímo doprostřed umístí ten nejlahodnější vlahý polibek. Zůstává tak, její rty se vznáší nad mou dlaní, opírá se o mě, dýchá do té pokožky, skoro jako by se mě snažila vdechnout. A právě to i dělá.

Dává si na čas, ale konečně se odtáhne a volně proplete naše prsty, ruce stále drží mezi námi. Její oči doputují zpátky k mým a ta hřejivá ústa sladce pošeptají: "Mmm.. zbožňuju je."

"Jo?" vyjde stydlivě z nervózních rtů a ona se na mě uměje.

"Jo."

Jsme chycené v tom všem, co se odehrává, všechno se na nás snáší jako deka jen pro nás dvě. Nevím, jak je to možné, ale pořád je to stejné všechno, jako v noci. Ani teď necítím nic jiného, než úlevu a neskutečný úžas. Realita je v nedohlednu. Zatím. A my si to všechno vychutnáváme. Vychutnáváme si to jako ten nejsladší dezert.

"Tak..."

Odmlčím se, protože vlastně ani nevím, co jsem chtěla říct. Prostě jsem potřebovala říct cokoli, abych udržela tohle pohodlné ráno. Říct cokoli, abych udržela Ashley vedle mě tak dlouho, jak to jen půjde.

Vykouzlí lišácký úsměv a jako blázen dramaticky vykřikne: "Tak co? Tak Frugooooooooo!"

"Hele!" Okamžitě překulím své líné tělo blíž k jejímu a rázně ji šťouchnu do paže. "...PŘESTAŇ mi krást hlášky!"

Směje se jako blázen, zároveň se snaží uhýbat před mými slaboučkými pěstmi, a mezi smíchem ze sebe dostane: "Nerada ti to říkám, Spence, ale tuhle hlášku sis jenom osvojila."

Zarazím se, teď se mě vážně dotkla. Odtáhnu se a jako správný uražený spratek si založím ruce na prsou. "No a co."

"Jééé..." Přisune se ke mně blíž, prakticky tělem obkreslí tvar mého boku. "...vždyť víš, že totálně žeru všechny tvoje hlášky."

Stejně nepovolím. Ne že bych byla naštvaná, ale chci vidět, kam až ji donutím zajít. Chci vidět, kam je ona ochotná doopravdy zajít.

"Ale jdi, Jelly,..." Tahá mi za ruce, jako by mě mohla zase rozveselit tím, že je rozmotá. "...Tak se nezlob."

Teď už to vyloženě hraju, škádlím ji prostě pro tu srandu. Škádlím ji proto, že je tak roztomilá. Škádlím ji, abych viděla, jak moc jí na mně záleží.

"Tak fajn, jak chceš..." Než se naděju, překulí se na mě, naše nohy se vzájemně propletou; jedna hruď se rychle vzdouvá proti druhé; její ruce roztažené a položené na posteli z každé strany, její tvář kousek od mé; oči upřené na mé nevěřícně vytřeštěné.

A náhle je tak těžké dýchat.

"Odpusť mi," přikazují její usměvavé rty, hledí na mě s takovou intenzitou, která jen dodává jejím slovům na síle, že jediné, na co se zmůžu, je vydechnuté "odpuštěno" odněkud z hloubi mé hrudi, která se tak pevně tiskne k té její.

"Dobře."

Její oči jemně přejedou rysy mé tváře, a já jsem úplně celá pryč, když si uvědomím, že ji držím za boky. Mé ruce ji zlehka přidržují blízko u mě, kde jsem ji vždy mít chtěla. A já si říkám... říkám si, zda ji někdy nechám jít.

"Tohle je hezké."

Mírně se nahne, opře se na jedné straně o loket a druhou ruku nechá položenou na mé těžce oddechující hrudi.

"Jo..." Očima kmitám po každém kousku její tváře, příliš vyděšená nebo příliš ohromená, nebo možná obojí, abych je udržela na jednom místě. "...jo, to je."

Ale já to myslím vážně. Bez ohledu na to, jak nádherně vynervovaná jsem, nikdy v životě mi nebylo lépe než právě teď. Nepoznala jsem nic "lepšího", než ležet zmáčknutá pod ní.

"Chceš si to dneska zopakovat?"

Nějak jsem na moment ztratila pozornost. To její rty si ji nějak ukradly pro sebe spolu s mýma očima. Obojí na těch rtech visí a hrozí, že se jich nikdy nepustí, a jediné, na co se v tu chvíli zmůžu, je: "…to?"

A jí to samozřejmě neunikne, vidí, kde se toulají mé myšlenky, kam směřuje můj pohled, a zasměje se tomu. "Tohle. Však víš, ty a já... jen se tak bavit..." Konečně zaměřím zrak zpátky na její nádherné oči, padám do nich a ona roztomile pokračuje. "...chceš dneska přijít a zopakovat to?"

"A proč bychom to vůbec měly přerušovat?"

Je to tak odvážné a troufalé, že mi v první chvíli ani nedojde, že jsem to já, kdo to řekl. Ale vím, že to myslím vážně. Vím, že nechci, aby tohle skončilo. Já a ona. Jen se tak bavit. Chci, aby to trvalo věčně.

"No, já bych strašně ráda..." Znovu se krátce zasměje, buď ji to tak překvapilo, nebo možná naopak moc dobře ví, jak jsem z toho celá pryč. Jak moc na mě působí. S každým dalším slovem mě dloube do žeber. "...ale někdo tady musí jít do práce, a já to nejsem."

Okamžitě si s plesknutím dám ruku přes oči. "Bože můj... Ono je pondělí, že jo?"

"No, když jsem se dívala naposledy, tak bylo." Řekla to se značným pobavením a nádherným uculením, načež mi z očí odtáhla ruku a se samozřejmostí propletla naše prsty (začínám si uvědomovat, že opravdu zbožňuje ruce, a že zrovna tak já kvůli tomu zbožňuju ji) "...Ale ale, neschovávej ty krásný modrásky."

Rty mi roztáhne úsměv. "Krásný, jo?"

Na tvářích se jí rozlije lehký ruměnec, který zažehne něco v mém podbřišku; v podbřišku, který se právě tiskne k jejímu. Dochází mi, jak blízko vlastně jsme. Uvědomuju si, že teď by se klidně mohlo stát cokoli.

A vypadá to, že ji napadlo totéž. Zdá se, že všechno konečně zapadá na své místo, ta možnost pro všechno, co jsme tak dlouho ignorovaly. Ona to ví, cítí to, a když váhavě vymaní svou ruku a přejede mi s ní pomalu ke krku, cítím to také. Tak moc to cítím, když mi odhrnuje pramen vlasů z tváře a strká za ucho, když mě hladí po tváři; rozechvěle.

"Já..." Na moment zavře oči, jak by chtěla zdůraznit význam těch slov. "...Tohle jsem chtěla udělat strašně dlouho."

Vzduch mezi námi se vytratí, všechno je teď tak silné. Nežertujeme. Nesmějeme se. Jsme smrtelně vážné ve vážné chvíli. Ve chvíli, která by mohla všechno změnit.

A ani jedna si není jistá, zda jsme na to připravené. Poznám to na ní, z toho, jak se nade mnou třese. Stejně jako já; chvění střídá chvění.

Ale to mi nezabrání, abych sladce a upřímně vydechla: "Já taky."

Shlédne na mě, já vzhlédnu k ní; najednou mezi námi není vůbec nic. Naprosto nic a já vím, kam tohle míří. Políbím Ashley. Chystáme se políbit.

Svatá prostoto, my se budeme líbat, přitahuje si můj obličej blíž, cítím na své růžové tváři její dlaň, její rty se přibližují k mým, jako by byly magnetické. Srdce mi buší jako splašené a všechno ve mně boří. Jsem si jistá, že jej cítí na svých prsou, které jsou přitištěné k mým. Její dech vykresluje na mých vlhkých rtech zcela nový svět; svět, který mám objevit. Svět, který mám tak blízko, abych se do něj mohla ponořit.

A pak je pryč. Nejdůležitějším okamžikem našich životů jako břitva projede hlasité pípání.

"Ježíši, Spence..." Odkulí se, zatímco já šmátrám na noční stolku po mobilu. "...málem mě trefil šlak. Proč máš zatraceně budík takhle nahlas?"

"Uhhh... znáš to, jak spím..." Vypínám ten bezbožný mobil a přitom cítím, jak se ve mně rozplývá tuna napětí. "...víš, že mě probudí nejlíp rána palicí."

To ji rozesměje, a vibrace jejího smíchu v mých kostech zase vyvolají úsměv u mě. "Jo.. to je pravda... nicméně myslím, že jsem přišla na jiný, něžnější způsob, co má stejný účinek."

A napětí je zpět s desetinásobnou silou, zabírá si v mém žaludku permanentní místo. Obzvlášť s těma tmavýma očima, které se zavrtávají do mých. Obzvlášť s tím vším, co na mě znovu dolehne.

Ale je to to dobré všechno. Je to všechno, co znamená jen mě a ji. Takže vlastně je to ta nejlehčí tíha, co jsem kdy pocítila.

"No, tak já asi půjdu."

Počkat, cože?

"Proooč?" Vyšpulím ret naprosto upřímně.

"Protože, TY..." rychle mě cvrnkne do nosu, "...má milá, musíš jít do práce."

"Dobrá, mami."

"Bacha na jazyk."

Pohrozí mi prstem a já se začnu řehtat. Směju se, protože mám z tohohle dobrý pocit. Jak je to mezi námi krásné. A možná že to cítí taky, protože se ke mně přidá s vlastním srdečným smíchem.

Pozvedá mé srdce neskutečně vysoko.

"No..." Její tělo se zvedne z postele, zanechávaje místo vedle mě příliš prázdné a příliš studené, "...doufám, že budeš mít skvělý den, Spence."

"Jo..." Zůstávám v posteli a jemně se na ni usmívám. "...Mám takový pocit, že budu."

Za to mě obdaří úsměvem, při kterém nakrčí nos. Úsměvem, kterým ukazuje místo ve svém srdci rezervované pro mě. A dává mi celý svět, když mezi dveřmi poznamená: "...Víš ty co? Mám stejný pocit."

Tak tady jsme, jako dvě malé holky, co se poprvé do někoho zakoukaly. Jako dva největší blázni zaslepení láskou. Naprosto nevšímaví vůči vlaku řítícímu se přímo na nás. Naprosto nevědomí důsledků pomalu dopadajících kolem nás. Příliš ponořené do toho všeho, do toho blázínka proti nám, abychom se vůbec staraly. Abychom vůbec myslely na něco jiného.

"Takže se uvidíme později, ano?"

Je hrozně nesmělá, tak rozkošně nesmělá, jako bych si to snad mohla rozmyslet. A já myslím, že se do ní znovu zamilovávám; jenom jiným způsobem. Tím správným.

"Jasně. Uvidíme."

Poslední dlouhý, milující pohled říkající „všechno“, při kterém mi vynechá srdce, a pak už tiše opouští můj pokoj. Tiše opouští mě. Zanechává mě rozvalenou na posteli, která mi nikdy nepřipadala plnější. Hřejivější.

Ale co hlavně, zanechala mě v těle, které mi nikdy nepřipadalo plnější. Které nikdy nebylo živější.

A já se usmívám jako nikdy.

Nervózně čekám, až přijde otevřít dveře. Netrpělivě uvažuju, že zaklepám znovu. Prostě ji potřebuju vidět, potřebuju to opět všechno cítít. Je to pár hodin, co jsem ji viděla naposledy, ale z těch omamných výšin jsem dosud nesestoupila. Ani o centimetr.

Slyším rychle se blížící kroky a jsem ještě vzrušenější. Říkám si, jestli se cítí jako teď já. Třeba mě potřebuje vidět zrovna tak moc, jako já ji.

Po nekonečně dlouhé době se dveře otevřou a odhalí její nádhernou tvář. A já jsem do té krásy tak zabraná, že si ani nevšimnu ustaraného výrazu, který se rýsuje pod ní. Nevidím tam obavy ani napětí.

"Spence..."

"Ahoj..." Vydechnu, přistoupím k ní a přitáhnu si ji k objetí. Pro jednou se cítím tak správně. Tak přirozeně. Tak statečně.

Ano, cítím se statečně. A díky tomu se připadám tak silná. Cítím se tak hrdá.

"Ahoj... Poslyš..." Odtáhnu se a ona rychle mluví dál, tak spěšně, že mě stále nic nezaráží, "...snažila jsem se ti dovolat, podívej, hrozně, hrozně moc mě to mrzí, ale..."

"Sestřičko!"

Ach. Bože.

Glen se vyloupne ze stínů v hale, ledabyle a bezmyšlenkovitě dá Ashley pusu na čelo, než ji plácne přes zadek.

"Dík, že ses o víkendu postarala o tuhle mou kouli na noze."

Chci umřít. Chci zvracet. Vlastně nejspíš udělám obojí. A když vyčerpaně, schlíple pohlédnu do Ashleyiných očí, vypadá to, že ona se cítí úplně stejně. Beze slov mi naznačí důrazné, srdcervoucí ‚promiň‘, zatímco Glen už mizí zpátky do kuchyně a ještě přes rameno volá "...Tak dámy, budeme jíst nebo co? Chcípám hlady!"

A jen tak všechno zmizelo. Všechno je ztraceno. Už se jí ani nedokážu podívat do očí. Protože ji nemůžu najít. Protože jsem ji ztratila.

Protože Glen je konečně doma.

A stejně tak realita.

KAPITOLA 11: Tam a zase zpátky

Jak jsme (Glen, Ashley, já a Aiden) všichni skončili u O'Neilla v tu noc, kterou jsme (Ashley a já) měly trávit spolu jako tu předchozí? Zrovna v tu noc, na kterou jsem čekala celou věčnost... No, to se my (tedy vy, já, Ashley, Glen, Aiden) nikdy nedovíme. Je to prostě jedna z těch věcí, jako Murphyho zákon nebo třeba budík, který se rozdrnčí přesně ve chvíli, kdy se chystáte políbit tu nejkrásnější holku pod sluncem, a ukončí tak nejdůležitější okamžik vašeho života ještě dřív, než vůbec začal.

NEBOLI – malé příhody, které jsou v mém hloupém životě na denním pořádku.

"Tak jo..." Aiden si přesedne ze svého místa na prázdnou židli vedle mě, přičemž nespouští oči z Ashley a Glena, kteří u baru objednávají pití. "...co se děje?"

Můj pohled je upřený na to samé místo, stejnou hnusnou barovou scénu, která se před námi odehrává, když se nesoustředěně zeptám: "Cože?"

"To napětí..." řekne, jako by to bylo očividné, a napije se piva. "...o co jde? Začíná to být docela trapný."

Teď získal mou vynervenou pozornost, očima pátrám v jeho tváři po náznaku něčeho, co tím může myslet, zároveň se snažím držet ty nervy na uzdě a mluvit klidně. Ach ano, natahuju se na horní poličku pro porci nenucenosti, už mezi kluzkými prsty nahmatávám sklenici a vyhrknu: "Nevím, o čem mluvíš." Jenže tahle police je prostě příliš vysoko, ať natahuju prsty sebevíc. Selhávám. Naprosto selhávám. Nedokážu od nich spustit oči. Dívám se na Glenovu ruku položenou na jejím kříži; Majetnicky. Nespravedlivě.

Ona není jeho. Nepatří mu.

Jenže když ji chytí za ruku, a ona neudělá nic, než že to dovolí, dojde mi to. Uvědomím si, že je jeho. Že mu patří, jak jsem vždy věřila. A teď si jen říkám, jak dlouho asi vydržím nebrečet.

"Jaaasně," pošeptá mi Aiden do ucha, zase se odtáhne a nechává tuhle konverzaci plavat. "...ok, fajn. To nic. Nevadí. Já vlastně ani nechci vědět, kvůli čemu se hádáte tentokrát."

Dokonalý manželský pár už se vrací k našemu stolu a ve mně to vyvolá jen větší úzkost. Natočím se blízko k Aidenovi a s narůstajícím stresem se ho rychlým, úsečným šepotem zeptám: "Tak jo, od kdy tebe zajímá, že se s Glenem dohadujeme?"

"Věř mi, že to mě nezajímalo nikdy. Nemluvil jsem o tobě a Glenovi, ale o tobě a jeho lepší polovičce."

No promiň, jaká lepší polovička? Ona není žádná jeho lepší... počkejte chvilku... Na co to Aiden naráží? Aiden NENÍ takhle vnímavý. Ten v žádném případě nemůže... On... přece... Chci říct... On ne-... Nebo ví? Ne. Ne, tohle je Aiden. Kluk, kterému se musí vysvětlovat pointy vtipu.

Chlap, který věří na Ježíška.

"Blbost."

To jediné se mi povede vztekle vyplivnout, čemuž se už pouze zasměje; smíchem na můj vkus až příliš vědoucím. Přesedne si opět na své místo a nechá tak Ashleyinu židli prázdnou, připravenou, aby ji opět zabrala. Což také udělá, prkenně a s nechutí. Posadí své napjaté tělo vedle mého, ještě napjatějšího (díky Aidenovi).

Ale snažím se, abych to ze sebe setřásla. To ostatně dělám celý večer, snažím se být v pohodě. Zůstat klidná.

Zůstat vtipná.

"Tak co u baru? Byl tam ten prďola, co tady čepuje to pivo?"

Zasměju se vlastní rádoby vtioné, leč ubohé otázce; tohle tedy vůbec nevyšlo. Můj smích je depresivní. Ale je depresivní jen pro mě, protože pouze já vím, jak strašně moc bych raději brečela. Jak ráda bych vřískala jako malé dítě a vyplakala si to svoje malé srdíčko. Ale já se snažím. Tak moc se snažím. Od chvíle, kdy se tahle noc pokazila, jsem nepřestala. Snažím se neutéct. Ale je to hrozně těžké.

Je to až trýznivě těžké.

"Jop," odvětí stroze a napije se, oči udržuje všude možně, jen ne v mé blízkosti. A to mi vůbec nepomáhá, jen to víc bolí. Protože Ashley se nesnaží. Ashley je uzavřená a utíká.

A ano, tak trochu mi to rve srdce.

"Jo..." Glen s Aidenem začnou mlít o něčem sportovním a já se dál snažím,"...co tvůj drink, dobrý?"

Drží sklenku mezi rukama, natáči ji tam a zpět, jako by obsah opravdu zkoumala. "Celkem dobrý. Na Jackovi s kolou není moc co zkazit."

Vzdychnu. Ona se vůbec nesnaží, jen dál zírá na nějaký pořad v televizi, o kterém se baví Glen s Aidenem. Jenže mně je jasné, že nic z toho doopravdy nesleduje. Vím, že se prostě jenom dívá kamkoliv, jen ne na mě.

Nemůžu si pomoct a znovu si povzdechnu. Z hloubi duše vzdychnu. A cítím to; její smutný pohled plný lítosti dopadající na má svěšená ramena. Tohle dělá pořád. Soucitně na mě hledí. Jako kdybych tuhle bolest zažívala sama. Jako kdyby pro ni tahle noc nebyla žádná extra ztráta.

Fajn, takhle ne. Musím si to přestat myslet. Musím přestat věřit, že není tak zničená jako já. Musím věřit, že ani jedna z nás neuteče.

Protože přes tohle všechno - dnešní ráno se stalo. Protože minulá noc se stala také. A já vím, že to byla pravda.

"Slyšel jsem, žes to v sobotu pěkně roztočil, Aide." Glen se culí nad svým pivem, a já se musím držet, abych neprotočila oči.

Vlastě ne, nebudu nic potlačovat a obracím oči v sloup tak vehementně, až mám skoro pocit, jestli jsem je neztratila, načež vedle sebe zaslechnu lehké uchechtnutí. Takové, které může být jedině její, takové, které může znamenat jedině to, že viděla moje znechucení mým bratrem; a úplně neskutečně povznese mé srdce. Mnohem víc, než by mělo, vlastně by mi mělo být spíš trapné, jaký to na mě má efekt, ale já mám jenom radost. Mám takovou radost, že je mi to úplně fuk.

"Glene, je ti jasný, že jsem slavil narozky, ne? Bejt na šrot k tomu tak nějak patří, jestli to nevíš."

"No jo, no jo. A sbalils nějakou?"

"Glene..." vstoupí do toho Ashley bez známky pobavení a vysloví, co si myslí všichni ostatní, "...dej s tím pokoj."

"Co je?" zeptá se Glen nechápavě a atmosféra houstne. Těžkne. Vytváříme tak uzavřený dramatický kruh zírání, kdy já koukám na Glena, který kouká na Ashley hledící zas na mě. Zjevné napětí, o kterém před chvílí mluvil Aiden, začíná prosakovat. Je tak hluboko, že dokonce i Glen si toho všimne.

A pak se Aiden rozesměje.

"Uh, Glene, je ti jasný, že jsem slavil narozky, ne? Užít si s nějakou k tomu tak nějak patří."

Aidenova perverznost pro jednou dokazuje, proč jsem pyšná na to, že právě on je můj nejlepší kamarád. Jsem za to neuvěřitelně vděčná, protože jedeme dál (no, většina z nás). Ten tísnivý kruh už se nestahuje, a to díky Aidenovi. Protože on nakonec možná opravdu ví víc, než bych chtěla.

Ale to je v pořádku. Pro tuto chvíli jsem s tím spokojena.

V baru už je pěkný bzukot. Zvuky skla se mísí s klasickým rockem z repráků. Kulečníkové stoly se prohýbají pod náporem hostů. U našeho stolu vládne pohoda, pouze Glenova a Aidenova konverzace o ničem tu a tam vyplňuje mezery ticha.

Jenže je tu to Ashleyino nečitelné mlčení. Ta její nevysvětlitelná uzavřenost. A potom zachytím Glenovy zkažené oči bloudit po místech, kde by neměly; k nohám, které mu nepatří. Nemůžu si pomoct. Musím to zkusit. Potřebuju zjistit, co se děje. Musím udělat krok.

Nejistě sáhnu pod stůl, posunu ruku stranou a vyhledám její sepnuté ruce spočívající v klíně.

Uslyším, jak se po tom kontaktu ostře nadechne, vidím, jak její tělo ještě víc zkoprnělo. Ale neuhýbá a ani já necouvnu. Pomalu začnu rozmotávat její uzly. Pomalu rozplétám její pevně semknuté prsty; nechávám do její dlaně vplout mé překvapivě jisté prsty a propletu je s jejími.

V tu chvíli jí dávám mé všechno. Právě teď se jí vydávám, dávám jí důkaz. Ukazuju jí to vším, co ve mně je.

Já neutíkám.

Jsem s ní přímo tady.

Neporušuji svůj slib.

Neporuším.

A ona to vzápětí zahodí. Vezmě mé všechno a prakticky mi to chrstne zpátky do tváře. Rychle vyklouzne z mé ruky, nervózně zakašle a mně to drtí srdce. Vrací mé všechno bez paragonu. Vrací všechno, co nechci, zpět, ale nemám na výběr; musím si to vzít. Musím to spolknout. Těžce.

A teď... teď musím utéct.

Zakašlu – ani si to neuvědomím – a vzhlédnu k bráchovi s mým nejlepším kamarádem (dívám se kamkoli jinam, jen ne jejím směrem), zatímco se snažím najít hlas. "Hele, lidi, myslím, že už vyrazím, mám toho zítra hodně..."

Její oči ke mně prudce vystřelí, přímo mě propalují, když se začnu zvedat. Ale než můžu odejít, něco mě zastaví. Něco v podobě její ruky, která mě pod stolem popadne. Drží mě za ruku stejně, jako já před chvílí držela její.

"Hej… ne, Spence, nechoď."

To snad není pravda. Doprdele, já tomu prostě nevěřím. Tak ona mě ignoruje celý večer, doslova mě od sebe odstrkuje, a teď mě chce zase přitáhnout zpátky.

No, tak to se tedy nestane.

Sklopím pohled do klína a předstírám, že si přerovnávám věci v kabelce. "No... Nemůžu zůstat, musím ráno brzy vstávat... Takže musím jít."

Neposkytnu jí druhou možnost chytit mě za ruku, nedám jí další příležitost, aby se mě pokusila přemluvit, abych ještě zůstala (protože vím, že nakonec bych ji stejně poslechla), odsunu židli - trochu moc prudce - a modlím se, abych na svém rychlém úprku o nic nezakopla.

Modlím se za to, abych při porušování svého slibu neztropila scénu.

"...takže jo, měla bych vyrazit," dál drmolím v naději, že slova zakryjí mou bolest. V naději, že můj hlas dokáže uklidnit veškerou starost.

A Ashleyiny oči se do mě nepřestávají vpíjet. Dál přemlouvají, přesvědčují, přitahují mě k ní. Ale nejdu tam. Nepodívám se na ni. Nemůžu. Prostě nemůžu. To však neznamená, že uniknu pocitu, který ty nečitelné oči ve mně vyvolávají. Žhnou něčím, co mě děsí. Moc mě to děsí.

A možná právě proto se na ni nepodívám.

"Samozřejmě, já jsem jedinej Carlin, co se umí bavit."

"Kurva, zklapni, Glene!"

Dokonce i já po tomhle svém výbuchu nadskočím. Dokonce i mě trošku vyvedlo z míry, kde se to ve mně vzalo. Ale popravdě nejsem zas tolik překvapená. Popravdě – vím, že už to nevydržím. Prostě to nejde. Nemůžu sedět a sledovat ho, jak má všechno. Všechno, co potřebuju. Všechno, co ke mně pasuje.

Všechno, co jemu je úplně ukradené.

"Ježíši, tady je dneska někdo podrážděnej. To bude fakt lepší, když budeš pryč."

"Vážně, Glene, drž už hubu!"

Tentokrát je to Ashley, kdo mi přišel na pomoc. A třebaže ho doopravdy umlčela, nemám o nic lepší pocit. Právě naopak. Třese se mi brada. Jasná známka toho, že každou chvíli zaplavím tenhle bar vodopádem slz.

A modlím se k Bohu, aby si toho nikdo nevšiml. Ale vím, že je to zbytečné. Vím, že tahle modlitba vyjde na prázdno, protože jsou tady u toho stolu dva lidé, kteří si určitě všimnou. Dva lidé, kteří mě znají tak dobře; že ve mně čtou jako na billboardu.

Ashley, která ze mě dosud nespustila oči.

"Asi už taky půjdu domů, doprovodím tě, Spence."

A Aiden. Aiden, nyní už stojící po mém boku s rukou ochranně položenou kolem mého pasu; celá délka té paže mě pálí jako oheň, a když konečně pohlédnu na Ashley, když konečně takříkajíc vyzkouším vodu; dojde mi, že to její oči metají ohnivé blesky. Jsou to její oči, hláskující slovo zrada.

A mně by to nemohlo zajímat míň. Protože právě teď se nemůžu starat o ni, musím se starat o sebe samu. Musím se postarat o to, abych konečně vypadla z tohohle baru.

Sakra, možná i z tohohle města.

Prozatím dokážu jen jít. Jediné, co dokážu, je držet se blízko Aidena, poddat se jemnému tlaku jeho paže, kterou mě ochranně objímá kolem ramen. Náhle vypadá tak moc jako můj rytíř v zářivé zbroji, a já mu musím rozechvěle zašeptat u ucha "děkuju".

A když se pak upřímně usměje s tichou otázkou "Za co?", která ve skutečnosti vůbec otázkou není, vzpomenu si. Vzpomenu si jasně a živě.

Vzpomenu si, proč ho mám tak ráda.

KAPITOLA 12A: Hořký žal, sladký obrat

Z přízemí zní hlahol a kroky, neklamné známky hluku a pohybu. Protože jsou tam všichni.

Slaví.

Ze suchých rtů mi vyjde opovržlivý smích plný žalu.

Slaví. Jo, právě to jsem taky dělala. Byla jsem tam dole se všemi; pozvedala svou bezednou sklenku šampaňského do bezvědomí. Nešťastně jsem připíjela na oslavu oznámení Glenova a Ashleyina zasnoubení s křivým, opilým úsměvem na tváři. S každou trýznivě pomalou vteřinou jsem uvnitř víc a víc umírala. Sledovala svou neskonale hrdou matku. Otce plného lásky. Claye s Chelsea s vědoucími úsměvy. Glena tolik... šťastného.

S pocitem, jako bych se vytrácela. Jako bych postupně splývala s pozadím; mísila se s bílými stěnami jako špatná výmalba. Vyschlá a drolící se malba.

A nemohla jsem dýchat.

A nemohla jsem to poslouchat.

A nemohla jsem se na to dívat.

Nemohla jsem už nic.

A tak jsem si řekla, že si radši lehnu. No, abych byla upřímná, do postele mě poslala mamka. Asi by se dalo říct, že jsem měla nakročeno pořádně se ztrapnit. Dalo by se říct, že ještě chvíli, a později bych zatraceně litovala těch nekonečných bublinek.

Dalo by se říct, že má matka mě tím ušetřila pěkně velkého bolehlavu.

Ona i táta se na mě přišli několikrát podívat, jak mi je. Myslím. V tuhle chvíli mám všechno trošku zastřené a nejasné. Což je opravdu trapné, protože myslím, že snad ještě ani nebyla půlnoc. Ne, mám pocit, že mě poslali lehnout nějak těsně po západu slunce.

Ono také prožívat noční můru jako tuhle by do postele dostalo každého. Každý by svoji nejhorší noční můru raději zaspal, nežli prožíval.

Vytáhnu paži, která mi zatím sloužila jako kotva, k obličeji, a položím si ji na čelo. Dýchání mi pořád ještě dělá značné potíže. Ačkoli jsem dostatečně daleko od té chladné ukázky jejich neexistující lásky, nedokážu ze svého poničeného a dobitého srdce vyhnat představu těch dvou navždy spolu.

"Spence?"

Dveře se pootevřou a vpustí do mých těžkých očí pruh světla zářivějšího o moc víc, než momentálně snesu.

"Jsem v pohodě, mami, můžeš jít zase dolů," vyjde z mých nabručených rtů, a přísahala bych, že jsem zaslechla nervózní smích.

"Ne. To, uh, není tvá máma."

"No, ať už je to kdo chce, může odejít taky, já jsem... v pohodě."

Ale já vím, kdo to je, moc dobře to vím. A myslím to vážně, ona může odejít taky.

Jenže ve skutečnosti to vůbec vážně nemyslím. Ani trošku. Ona tady může zůstat napořád a já bych do konce života neudělala nic, aby odešla. Ne, ani bych se nehnula a jen se modlila, aby mě nikdy neopustila.

"Myslela jsem, že bys třeba chtěla kousek dortu?"

Je tak opatrná a nervózní. Asi ví, že před ní se rozprostírá řeka z vodopádu mých slz.

"Jo... Já asi... Asi si nedám..." Mluvím nesouvisle, slova nedokáží vyjádřit ty kousavé myšlenky pohřbené hluboko v mém nitru. "...Nechci ten tvůj dort."

"Určitě? Protože jsem slyšela, že všichni kluci ze sousedství se po něm můžou utlouct." (Pozn. překl.: Narážka na song od Kelis - My milkshake brings all boys to the yard)

Ach, jak moc se snaží, a ach, jak já jí to nechci dovolit. Ne tak lehce. Nehledě na to, jak moc chci vypustit pobavený smích bublající mi v hrudi. Bez ohledu na to, jak moc to chci nechat být.

A ach, jak moc to chci všechno nechat plavat.

Ach, jak moc chci jenom být s ní.

"Špatný dezert a ne... Nechci nic, kvůli čemu se všichni tví kluci můžou utlouct."

Mohlo to znít docela legračně, jen kdyby to nebylo tak srdcervoucí.

Hluboce vzdychne a pomalu se těžkým krokem vydá ke mně. Těžkými kroky jejích smutných nohou, nebo možná jen její kroky zní těžce v mém zarmouceném srdci.

Ale dál držím oči pevně zavřené. Dál se schovávám před vším, co mi tak snadno nabízí.

"Fajn, dostalas mě, ten dort byl jenom moje výmluva, abych se na tebe přišla podívat."

Nic neříkám. Nechci. Vlastně teď ji tady už doopravdy nechci. Cítím se příliš odhalená. Ač stále plně oblečená, cítím se naprosto nahá. Příliš nahá. Odhalující věci ve mně, které nesmí vidět.

A tak se otočím. Stočím se do bezpečného klubíčka, zády k jejímu nyní otevřenému a osvětlenému tělu.

"Měla bys jít dolů. Nic mi není."

Přidušeně zašeptám slzami staženým hrdlem. Slzami, které celou dobu polykám. Slzami, které proplouvají mezi jednotlivými nádechy; a všechno ve mně zaplavují. Zaplavují mě tak rychle, že se musím o to víc snažit, abych ji od sebe udržela. Musím ji dál odhánět, abych mohla nalézt bezpečí ve známosti té situace. Potom si budu připadat silná, že jsem ji odehnala, až se budu cítit tak sama.

Když se popravdě a upřímně vůbec necítím silná nebo v bezpečí nebo OK. Když jsem nikdy necítila ani jednu z těchhle věcí. Když ve skutečnosti jsem daleko od toho, abych se cítila aspoň zdánlivě dobře. Když jediné, co cítím, je hrůza. Cítím se tak strašně. Protože postel se právě prohnula. Protože si právě lehá za mě, bere do náruče mé zdrcené a zkrčené tělo.

Protože ona by to se mnou nikdy nevzdala tak snadno, jako to vždy vzdávám já.

A s tou myšlenkou se slzy převalí přes víčka. Ty slzy tiše třísní mé horké tváře. Hlasitě popotáhnu, kéž bych mohla o těchhle slzách kutálejících se přes bradu na krk říct, že jsou to jen opilecké slzy. Jenže nemůžu. Tohle jsou skutečné, kruté, hořké a potlačované slzy.

"Miluju tě, Spencer."

A ona je slyší.

Ona je i cítí.

"Já vím."

Nešikovně si utřu nos klouby prstů jako malá holka, čímž svůj obličej nijak nevylepším, spíš naopak.

"Buď upřímná, ano?"

Zní to, jako by sama měla v hlase slzy a na mě to zapůsobí jako poklepání reflexním kladívkem, musím jí pomoct, musím ji těch slz zbavit, a tak okamžitě šeptám s každou kapkou upřímnosti, co v sobě mám: "Jistěže to vím."

"Ne... tak jsem to nemyslela..." Pohne se na posteli, přitiskne se ke mně a já musím pevněji sevřít víčka, přeji si vypnout všechno, co mi nabízí, především pak odehnat myšlenku, že v prvé řadě jsem to všechno mohla mít už dávno, kdybych jen nebyla tak blbá.

"...Ale pověz..." Její rty se najednou ocitnou přímo nad mým uchem, a jako ve zpomaleném záběru šeptá rozechvělým proudem čisté nejistoty přímo do nitra mého hroutícího se srdce, "...miluješ ty mě, Spence?"

Nečekám ani vteřinu a přiškrceným hlasem okamžitě odpovím.

"Tak moc, Ash..." Bublavý hlas spěchá s ujištěním přes mé třesoucí se rty. "... prostě... strašně moc."

Teď pláče. Slyším, jak mi ten zvuk vibruje v každé kosti, cítím jeho otřesy ve svých zlomených zádech. A to přivodí další příval slz do mých vlastních očí. Nenávidím to, že pláče. Nenávidím, že jsem toho příčinou.

Ale co nenávidím nejvíc... Nenávidím brečet pro něco, nad čím jsem kdysi měla kontrolu, ale už nemám.

"Kéž by..." Mumlá mi na krk a s paží pevně omotanou kolem mého pasu drží mou ruku ve své na mé rychle se zvedající hrudi. "...kéž bys mě jen milovala stejně, jako já miluju tebe."

Myslím, že jsem přestala dýchat. Myslím, že mě právě uzemnila tak, že jsem vystřízlivěla. Myslím, že na mě někdo právě vylil kýbl něčeho studeného a trpkého.

"Kéž by."

Zašeptá ještě jednou hlasem, který ve skutečnosti není šepot. Jsem si docela jistá, že to řekla hlasitěji, než cokoli, co jsem kdy slyšela. Jenže já jsem jako přimrazená. Jsem tak ochromená v tuhle chvíli, která mě celou pohlcuje. Ve chvíli, kdy už lituju svého bezedného přípitku na té falešné oslavě.

Tahle temná chvíle by mohla zastavit mé slzy. Tahle zamlžená chvíle by mohla pozvednout mé srdce. Protože opět – nemyslím si, že to se mnou vzdává. Myslím, že chce podlehnout. A myslím, že jen potřebuje, abych jí to umožnila.

"Prosím, Spence..."

Žádá mě hlasem, který jsem nikdy neslyšela. Protože to není její hlas, co slyším. Zoufale to vydechne, jako by to měl být její poslední nádech. A ona jej využívá k tomu, aby vydechla svou čirou beznaděj, přímo do mých rozcuchaných vlasů na mém zpoceném krku.

"Prosím, řekni, že mě tak miluješ."

A já nemůžu dýchat.

"Prosím, Spence..."

A neslyším.

"Prosím, jen..."

A nemůžu mluvit.

"...udělej něco..."

A nemůžu se hýbat.

"...prosím..."

A prosí a prosí, odhaluje mě víc a víc. Ruku pevně sevřenou kolem mého břicha si mě k sobě přitahuje tak blízko, jako by měla strach, že by mě mohla ztatit, kdyby mě nedržela.

A jediné, co chci, je udělat „něco". Jediné, co chci, je říct "něco". Chci jí říct, jak šíleně moc ji miluju. Že ji chci takovým způsobem, jako ještě nikoho předtím. Že jí chci dát, co jsem nikdy předtím nikomu nedala.

Chci tak strašně moc.

Ale pořád se nemůžu hýbat. Pořád nemůžu dýchat. Pořád nemůžu mluvit.

A jediné, co slyším, je pověstné odtikávání. Jediné, co slyším, je tlukot srdce uhánějícího hned vedle mého. Možná se dokonce láme stejně jako to mé a naše prázdné kusy se mísí dohromady.

Protože teď cítím, jak se odtahuje. Slyším, jak vzdychne a poté se odvrátí od mého pustého a chladného těla. Zanechává mě tady utápět se v mé opilosti a samotě na téhle veliké posteli.

Nechává mě zmizet; nořím se víc a víc do mé silné peřiny, nořím se dál a dál od ní.

A pak to vzdala; tiše za sebou zavřela dveře.

Nechala mě v tichu mého děsivého dětského pokoje.

Nechala mě napospas mé stále se vracející minulosti.

Nechala mě usnout s ničím jiným, než lítostí nad tím, co se právě stalo.

Ta samá lítost zahaluje mé tělo těsněji, než oblečení, co mám stále na sobě.

Stejný žal, který si ráno nebudu pamatovat.

A to díky bezedné sklence trápení.

KAPITOLA 12B: Hořký žal, sladký obrat

"Tak jo..." Madison se nakloní a vytrhne mi ovladač z ruky. "...jestli se budu muset dívat na další díl Seinfelda, tak se snad zabiju..." Rychle po mně střelí pohledem. "...teda až po tobě."

"No dík, taky tě miluju," zahuhlám nevrle se skelnýma očima od neustálého civění na televizi. Světlo z obrazovky pravidelně poblikává a barví obývák do modra. Ani jedna se nezvedáme, abychom rozsvítily. Ani jedna z nás téhle úděsné sobotní noci neudělá žádný krok.

"Vážně, Spencer, co se děje?"

Vzdychnu. Hluboce znepokojena. Projednou nad tím vážně přemýšlím, opravdu zvažuju, že bych se o všechna svá břímě podělila s Madison. S vědomím, že bych si ulevila možná tak jedno procento z té tíhy, která mě táhne k zemi, ale bylo by to aspoň něco. Alespoň bych věděla, že jsem to zkusila.

"Okej, vím, že něco je vážně špatně, celý týden tady chodíš jako hromádka neštěstí a už se o tebe fakt začínám bát."

Na zlomek vteřiny si myslím, že bych to mohla vzdát.

"Nedělej si starosti, Maddy."

Za zlomek vteřiny se opět stáhnu.

"Nic mi není, přísahám. Jsem jenom hrozně unavená a..." Nelíbí se mi být takhle uzavřená, nerada se stavím za tyhle hradby, ale co se mi nelíbí úplně nejvíc, je to, že ona skrz ně vidí, a já si tak uvědomuji, že nemá cenu lhát ve všem. "...a nevím, co to do mě vjelo..." Vzdychnu. "...Vážně nevím."

Ach, jak já lžu.

"Ale něco tě trápí?"

Je tak opatrná při svém pobízení. Plná pochopení a přijetí. Tak neuvěřitelná v roli nejlepší kamarádky, že bych byla blázen, kdybych se o ni neopřela.

"No jo, ale vůbec nevím, čím to... možná práce."

Jenže já jsem blázen. Vždy jsem byla takový blázen.

Klopím zrak na své prsty, kde oždibuju skoro už neexistující nehty, a vím, že Madison právě teď přemítá, kam až může zajít. V duchu se dohaduje sama se sebou, jak moc mě má napínat, bojí se, kolik šponování snesu; ví, že bych se už taky nemusela vrátit, až konečně vystřelí.

"Jde o Ashley?"

Než se můžu zastavit, můj krk se rychle otočí kolem své osy. "Cože?"

"Nemyslela jsem to nijak zle, Spence, jenom..." Natahuje se pro mé rychle odlétající tělo, zoufale se snaží namotávat provázek zpět, aby ze mě mohla všechno vytáhnout. "...nezavolala, ani jsem ji tady neviděla od minulé neděle, což je u vás fakticky nezvyklý. Nevím, možná se mezi vámi něco stalo..." Rychle - až moc rychle - se opraví, "...teda, myslím jako, jestli jste se nepohádaly nebo tak."

Znaveně se na ni podívám. Dívám se na ni, jako by právě zradila moji důvěru jen tím, že mě zná až příliš dobře. Jen proto, že zná každou věc, co mě trápí, a prostě chce pomoct.

"Ne. Ne, jsme v pohodě." Zvednu se z pohovky, myslím, že neodvádím zrovna dobrou práci v přesvědčování kohokoli o tom, co jsem právě řekla. "...Půjdu si lehnout."

"Spence-"

"Maddy, vážně to už prosím tě nech být. Jsem v pohodě. Ashley je v pohodě. Obě jsme v pohodě..." Už za chůze směrem k mému pokoji ještě křiknu: "...Všichni jsou v pohodě!"

Padnu zády na zavřené dveře a vydechnu tolik bolesti a starostí, že se až divím, jak se mi následně podařilo opět nadechnout.

Srdce mi pořád uhání jako splašené. Pořád tak těžce oddechuju. Tak nahlas. Tak uštvaně.

A vteřiny ubíhají.

Uběhly celé minuty a Madison na mě stále nezaklepala. Madison nepřišla, aby se omluvila, že mě tím dotíráním rozčílila. Nepřišla, jako to dělává vždy. Ne. Madison právě práskla vchodovými dveřmi. A myslím, že dokonce slyším její rychlé kroky na schodech. Její naštvané kroky unášející ji pryč ode mě. Dupající po mém slabém srdíčku.

Já jsem tak blbá.

Hlava mi s duněním dopadne zpátky na tvrdé dřevo. S očima zavřenýma se pomalu uklidňuju. Nevím, jak dlouho tohle ještě vydržím. Kolik toho ještě unesu. S Ashley jsme se neviděly od toho večera u O'Neilla (před pěti dny). Stejně tak dlouho jsme spolu nemluvily. A Madison měla pravdu, a to ve více ohledech, ale hlavně měla pravdu, když řekla, že to je pro nás dvě nezvyklé.

I naprostému cizinci by to bylo divné.

Já už prostě nevím, co mám dělat. Tu noc mě svým chováním vyloženě šokovala. Byla jsem vykolejená asi stejně, jako byla ona už tolikrát ze mě, a vlastně bych se měla cítit provinile, když teď vím, jaké to je být na jejím místě. Ale necítím. Jen mě to ještě víc mate.

Tak zatraceně mě to mate.

Proč se ode mě odtahovala?

Proč by utíkala?

Proč mě následně tahala zpátky po všem tom odvracení a utíkání?

Vzdychnu, poražená. Sklíčená. Pro jednou nepřemýšlím o tom, jestli se Ashley vrátí; jestli mi Ashley odpustí. Ne, pro jednou přemýšlím, zda vůbec chci, aby se vrátila. Tohle je na mě zkrátka příliš. Všechno je to na jednoho moc. Prostě je tolik důvodů, aby to skončilo. Aby to mezi námi skončilo.

Konec dřív, než jsme vůbec začaly.

Najednou mám dojem, že jsem zaslechla, jak se přední dveře otevřely a zase zavřely, docela tichounce, a aniž bych si to uvědomila, vyjde ze mě úlevné vydechnutí. Madison je zpátky. A jestli proto, aby na mě ječela nebo se omluvila nebo mi odpustila, je mi to jedno. Beru z toho cokoli, nebo klidně nic z toho, hlavně že ji budu zase mít u sebe.

Hlavně když už nebudu sama.

Zaklepe na mé dveře, jaksi váhavě, a já se ve vteřině otočím a dveře otevřu.

V další vteřině ztrácím dech.

"Ashley?" vyhrknu ledovými rty, úplně jsem zapomněla, že má klíče od bytu; ještě nikdy ho nepoužila.

Nevypadá nijak pobaveně. Ne, vypadá pekelně naštvaně, když se prožene kolem mě jako vítr, přičemž si dává pozor, aby se mě ani nedotkla.

Dává si pozor, aby mi bylo jasné, že je tady s jasným úkolem.

"Přišla jsem si jenom pro bundu... tu, co... je..." Motá se ve svých lžích, stejně jako se motá po mém pokoji. "...Nechala jsem ji tu minulý týden."

"Och... já ji neviděla." Hraju s ní. Musím získat víc času. Protože já vím přesně, kde svou bundu má. Protože chci, aby mi odpustila.

Protože já jí odpustím okamžitě.

Jen kdyby mi to dovolila.

"Do hajzlu..." vyjde z jejích znepokojených rtů jako vánek, a v těch slovech jsou slyšet všechny emoce mířené zcela jistě zcela jinam, "...Nemůžu tu bundu ztratit."

"To mě mrzí. Zkusím se po ní podívat..." Promne si oči, její záminka slabá jako papír se trhá, a tak to zkusím. "...Takže..." Och, pouštím se do temných, přetemných vod. "...jak se máš?"

Ruce sjedou z její tváře jako lavina. A pod nimi se zračí všechna její bolest a smutek jako voda pod zamrzlým jezerem.

"Jak myslíš, že se mám?"

Jejími beznadějným slovy se jako nit vine stopa hněvu. A já tenhle pocit docela poznávám.

"Proč jsi nezavolala?"

Je to hloupá otázka, jsem si své stupidity plně vědoma, už když mi vychází z úst. Ale já to stejně musela udělat. Musela, protože uvnitř umírám. Protože to potřebuji vědět.

Protože jsem přece ten blázen.

"Proč jsi nezavolala ty?"

Oplatí mi ostře otázkou poněkud nevěřícně. A já vím, že nastal čas tuhle show rozjet.

Nastal čas to ze sebe dostat.

"Protože tys mě celý večer ignorovala, Ashley..." Celá se třesu na tomhle nestabilním terénu. "...Protože jsi držela jeho ruku a ne mou. Protože jsi mě nechtěla. Protože jsi utekla."

"Tohle si myslíš?"

Tentokrát beze stopy hněvu, jen bolesti.

"Co jiného bych si měla myslet? Co by sis myslela ty?" Vrtím hlavou s očima divoce rozšířenýma. "Co si myslíš? Prosím tě, řekni mi to. Řekni mi to, ať už doprdele nejsem tak zmatená."

Její rysy zjihnou, jen malinko, a já vím až moc dobře, že teď moudře volí slova.

"Myslela jsem..." Zhluboka se nadechne a mě to trochu děsí. To, jak nasává do plic vzduch, jako by potřebovala větší sílu. Jako kdyby mě měla zlomit, ale sama to nedokáže; a tak čerpá sílu, kde to jde. "...Byla jsem vyděšená, Spencer. Byla jsem šíleně vyděšená."

"Z čeho?"

Hloupě se ptám na zřejmé. Hloupě po ní žádám vysvětlení, proč jsem byla vyděšená i já sama.

A ona to ví.

"Z tebe, Spencer! Byla jsem úplně zkoprnělá strachy, že utečeš. Protože to ty vždycky uděláš. Jakmile uděláme jeden krok dopředu, ty nás hodíš o devět zpátky. A když se objevil Glen, když přijel domů dřív..." Chrlí slova tak rychle, že je skoro nestíhá vyslovovat. "...Viděla jsem tvůj výraz. Viděla jsem tvůj strach. Viděla jsem prohru. Tys chtěla utéct. Cítila jsem to a to mě ničilo. Byla jsem úplně podělaná strachy, protože jsem nevěděla, jak ti v tom zabránit. Poprvé jsem to viděla tak jasně, že utečeš, a prostě jsem nevěděla, co dělat, abych tě zastavila. Tak jsem se rozhodla, že to uhraju na klid. Rozhodla jsem se na tebe nijak netlačit, protože, bože..." Slzy už jí zaplnily oči a vlévají se do jejích slov. "...Já bych prostě nezvládla, kdybys ode mě zase utekla, nezvládla bych, kdybys mě od sebe znovu odstrčila. Málem mě zabilo jenom pomyšlení, že bys mohla utéct od..." Rukama divoce gestikuluje mezi námi, seká do vzduchu a krájí ho kousek po kousku. "...od tohodle. Od nás."

Vydechne se vším, co v sobě má. "...a podívej, jak se to vyvrbilo. Uteklas. Utekla jsi ode mě tak daleko, ža mám skoro pocit, že mě to tentokrát opravdu zabilo, protože jsme spolu od té chvíle nepromluvily. Protože jsem tě od té chvíle neviděla. A začínala jsem si myslet, že už tě ani neuvidím."

Sotva dokáže přes slané slzy mluvit, třese se uprostřed mého pokoje a hřbetem ruky tlumí své vzlyky. A já to musím napravit.

"Ashley, to jsem nikdy nechtěla... Já... Já nehodlala utéct!"

"Ale udělalas to, Spencer! Utekla jsi!"

"Protože ty ses přede mnou uzavírala, odhánělas mě!"

"JEDINKRÁT!"

Zařve. Křičí to. Hněv v tom jednom slově se rozléhá a odráží od každé stěny uvnitř mého bytu.

A pak je takové ticho. To ticho je křišťálové jasné jako led a její slova jím projedou jako ta nejostřejší sekyra.

"Odstrčila jsem tě jednou, Spencer. Jednou. Jednou za tvých padesát, cos odstrkovala ty mě. A vím, co si teď asi myslíš, že jsem tě zkoušela, že jsem ti chtěla ukázat, jak jsem se vždycky cítila já... a upřímně, možná jsem to proto i udělala, možná jsem si to ani neuvědomila. Protože já nevím, proč jsem to udělala... jediné, co vím, je že... jsem s tebou měla vždycky trpělivost, Spence. Vždy jsem tu pro tebe byla, dokonce, i když sis kolem sebe vystavěla ty své zdi, já na tebe čekala. Čekám už dva roky..." Její hlas je teď silný a jistý, říká mi všechno, co potřebovala říct už hodně dávno. "...A tys na mě nemohla počkat ani pět minut, Spencer. Tys nepočkala, když jsem to potřebovala. Nemohlas mi ani ukázat podporu, když jsem byla vyděšená... Opustilas mě, když jsem tě potřebovala víc, než cokoliv jiného... A nikdy ses nevrátila."

Už není nic víc. Její slova si prosekala cestu mezi námi. Její slova vysekala hranici. Hranici, kterou někdo musí překročit. Hranici, kterou někdo z nás bude muset zlomit, abychom se opět setkaly.

"Ashley..." začnu bolestivě, natuším, co říct, protože jediné, co vím je, že má naprostou pravdu. Jediné, co vím je, že teď je řada na mně. Musím něco udělat. Říkají mi to její skelné oči, které se teď propalují do mých. Její oči mi říkají, že – opět – čeká, že stále čeká.

A já opět nedělám nic.

Ale pak se něco ve vzduchu změní. Puká to a praská jako v ohništi; oheň planoucí všemi našimi tajemstvími a touhami vyskládanými mezi poleny z naší lítosti. Tlusté špalky z mých chyb. A když se ke mně ve strachu z toho ohně, z popálení přiblíží víc, uvědomím si, že tohle může být má největší chyba. Pokud to nezahraju správně. Pokud s ní nevykročím na ty žhavé uhlíky, mohla bych ji ztratit navždy.

"Prosím, Spencer..." vyzývá mě hlasem, který jsem nikdy neslyšela... ale ve skutečnosti slyšela. Slyšela jsem ta samá slova pronesená tím samým hlasem už dříve.

"Prosím, prostě to řekni."

Stále se přibližuje a do mě narazí vzpomínka. Opilecká vzpomínka na něco, co jsem vždy věřila, že se nikdy nestalo. Ta pálivá lítost, kterou jsem si nepamatovala.

"Prosím, Spencer..."

Stojí jen kousíček ode mě, skoro cítím její slzy dopadající na mé rozklepané ruce mezi námi. Mezi námi není nic než tenká vrstva prázdného prostoru. Mezi našimi chvějícími se těly.

"...prostě něco udělej..."

Dívá se mi přímo do očí. Šeptá, prosí mě přes zaťaté zuby, jako by měla vybuchnout, kdyby je uvolnila.

"Prosím... dělej něco... prosím, buď tou, která to udělá. Já jsem tak unavená. Jsem hrozně unavená z toho, že jsem to vždycky já."

Strašně pláču, zatímco ona stojí přede mnou a pláče zrovna tak moc. Pláču pro její statečnost. Pro její upřímnost. Pro její zranitelnost. Pro to, že všechno vyložila na stůl. Všechno, co držela v bezpečí schované uvnitř, vyložila přímo přede mě.

"Tohle je ono, Spence, tohle je ono, protože..." Nedokáže se na mě podívat, šeptá s hlavou skloněnou, šeptá tak nějak pro sebe. "...protože jestli mě teď odmítneš, tak to asi nezvládnu. Myslím, že už bych to znovu nezvládla..." Konečně se její oči vrátí zase k mým. Polyká kruté slzy.

"...Myslím, že už v sobě nemám žádné druhé šance."

Zašeptala s každičkým kouskem smutku, co v sobě jeden člověk dokáže nést. Zase na mě čeká, stejně jako vždycky. Čeká a čeká a já stojím jako zamrzlá. Jako už tolikrát předtím. Stejně jako to vždycky dělám. Ale ona čeká a čeká dál. Tiše mě prosí svýma očima. Svými mokrými rty. Svým krásně zlomeným úsměvem.

A vzdychne. A já nemůžu dýchat.

A naříká. A já neslyším.

A končí s čekáním. Jde rovnou ke dveřím.

Ale já jsem s čekáním neskončila. Už dýchám. A slyším, jak mi život utíká mezi prsty. Slyším, jak můj život odchází z mého života, hlasitěji než jsem kdy slyšela cokoli jiného.

A už nebudu čekat.

Ne, projednou udělám to něco.

Než si to stačím uvědomit, neohrabaně ji popadnu za ruku, přitisknu zpět k sobě a mé rty se srazí s jejími. Přistanou na straně jejích úst, jako kdybych to v životě nedělala. Jako bych nikdy nikoho nepolíbila. A třebaže je to nemotorné a nepěkné a nedbalé, je to nádherné. Je to tak bolestivě nádherné, až si při tom uvědomím, že jsem doopravdy ještě nikdy nikoho nepolíbila.

Ne takhle.

Její rty jsou jako přimrazené na mých, vlhce přitisknuté napůl na tváři a částečně na ústa. Nedá se říct, že bychom se líbaly. Je to mnohem víc než polibek, mnohem víc, než cokoli, co jsem kdy zažila. Je to intenzivní i intimní. Je to život i smrt. Tohle je sakra všechno. Vše, co jsem nikdy nepoznala. Jsme to my. Já a ona. Ashley a já. Sdílející každičkou molekulu mezi námi.

Nahýbám se k ní, ona se stejně tak moc nahýbá ka mně. Čela tiskneme k sobě, jako bychom byly tak slabé, že je samy neudržíme. Jako kdybychom vždy potřebovaly jedna druhou, abychom si vzájemně zabránily v pádu. Zůstáváme tak, přesně takhle, rty těžce oddechující do úst té druhé. Dopadlo to na nás. Tahle chvíle. Chvíle, která nikdy neměla být dokonalá. Tahle chvíle, která nikdy neměla být jednoduchá nebo snadná.

A už jen z tohohle důvodu je to mnohem víc než dokonalé.

Její vzlyky cítím dřív, než je vidím. Cítím, jak nás zaplavuje cosi smutného, a vyděsí mě to. Znepokojuje mě to. Vytahuje mě to z jediného  místa, které nikdy nechci opustit; odtahuji se od jejích rtů a podívám se skrz své uplakané oči. Zjišťuji, jestli jsem udělala něco špatně.

Ale než stihnu něco vypozorovat, už mám její paže kolem krku, drsně. Agresivně. Hladově a zoufale uvězní mé rty mezi svými. Vtahuje je do svých úst. Rychle nakloní hlavu a přitom odněkud z hloubi jejího těla vyjde drobné, úpěnlivé "ne".

A pak se líbáme. Opravdovým polibkem ret na ret, jazyk na jazyk. A je to silnější, vášnivější, opravdovější, než co jsem kdy okusila.

Protože až do dnešní noci jsem nic takového nezažila.

Protože až do této chvíle jsem nikdy nepolíbila.

Ne, ne takhle.

Protože právě teď poprvé konečně líbám ji.

KAPITOLA 13: Překročit mez

Měla jsem hodně kluků. Měla jsem spousty krátkých známostí. A měla jsem sex. Hodně sexu. Kéž bych mohla říct, že to vždy něco znamenalo. Kéž bych mohla říct, že to nebylo s prázdnými jmény a nicneříkajícími tvářemi. Avšak většinou to tak bylo. Byli to prostě nějací lidé. Lidé, které jsem neznala. Ldé, které jsem nechtěla. Lidé, které jsem si myslela, že miluji. Lidé, u kterých jsem věděla, že lásku předstírám. Lidé, které si ani nepamatuji.

A dnes, v tenhle moment, mám silný pocit, že se schyluje k něčemu, co tohle všechno změní. Změní to úplně všechno.

Dnešní večer mě změní. Už se tak stalo.

Jen se líbáme. Pouze jsme se líbaly. Možná pět nebo deset minut. Ale po pravdě, mohlo to být jen pět vteřin. Pět vteřin a stejně by to bylo jako věčnost. Nadpozemsky krásná věčnost. Taková, kdy si říkáte, jestli jste vůbec ještě naživu, protože to, co se vám děje, je prostě příliš krásné, aby to byla pravda.

A tohle je přesně takové. Jeden polibek a já jsem mrtvá. Je ze mě mrtvola. Padám, páni, padám do toho hodně rychle a hodně hluboko.

Jsem tak ztracená a uvězněná uvnitř jejích úst, že je mi úplně jedno, jestli odtud nikdy neodejdu. Vlastně začínám věřit, že neodejdu. Takhle mimo jsem. Nicméně nejsem až tak mimo, abych nepochopila, k čemu následující minuty spějí. Nejsem až tolik pohlcená tím, jak Ashley chutná, aby mi uniklo, co ta chuť znamená doopravdy. Neunikne mi výrazná příchuť sexu uvnitř Ashleyiných úst. Neunikne mi, že přesně taková chuť intimity se odráží v mých vlastních rtech.

A to nechci přestat cítit. Nikdy.

Najednou mě Ashley přitlačí na dveře, aniž by přesunula ruce zpoza mého krku, a já prudce vydechnu. Z toho kontaktu. Z její troufalosti. Z té potřeby, co prostupuje mým tělem; začíná v samém středu a šíří se do každé končetiny jako melasa. A já vím. Vím to jasněji, než cokoli jiného, čemu bych snad v téhle chvíli mohla rozumět; my nepřestaneme. Nezastavíme se, dokud nebude čas začít zase od začátku.

A my začneme.

Protože v téhle chvíli vím víc, než vlastní jméno; tohle není jednorázovka.

Právě teď tahle víc-než-jen-jednorázovka začíná. Ashley i já jsme pouhých pár zipů a knoflíků od vstupu do něčeho, kde jsme nikdy nebyly. Kam jsme vždy potřebovaly zajít. Kam bychom možná nikdy vstupovat neměly.

Ale je mi to jedno. Naprosto lhostejné. Protože ono mi to zkrátka připadá správné. Protože mi to připadá tak správné. Protože jsem nikdy nechtěla něco tak moc, jako tohle tělo tisknoucí se k mému. A nějak vím, že přes všechny ty bezvýznamné úlety v minulosti, všechna ta tak zvaná "milování". Všechny známosti najednu noc. Přes všechny zkušenosti v sexu.

Vím, že dnes večer to bude mé poprvé.

Ashleyiny ruce tápají po celém mém těle, chvějící se a váhavé; téměř jako by byla tak neuvěřitelně nezkušená.

Vím, že dnes večer jsem panna.

Záchvěvy rozvibrují kosti a zabrní na kůži, když mi Ashley zasténá přímo do pusy, a ten sten se s ozvěnou valí přes můj jazyk.

Vím, že dnes večer zažiju sex jako ještě nikdy.

Jedno naříkavé "Achbože" protne těžký vzduch, netuším, zda vyšlo od jedné z nás, či snad od obou zároveň.

A dnes večer jsem vyděšená.

Všechno se děje tak rychle. Připadá mi, že mé oči se neotevřely snad už celou věčnost, a já nechci nic jiného, než je otevřít. Chci ji vidět. Chci ji vidět stejně, jako ji cítím pod svými rty způsoby, o kterých jsem vždy pouze snila. Kterých jsem se bála. Chci vidět, že je skutečná. Že tohle všechno je skutečné. Že tohle všechno se opravdu děje.

My to vážně děláme.

Ashleyin jazyk vymaluje hotové mistrovské dílo od mých rtů a dál přes krk, tiskne své tělo silněji k mému, až nemožně silně, a přišpendlí nás ke dveřím. Její ruce jsou všude, naprosto všude; a asi bych se divila, jak se mě může v jeden moment dotýkat úplně všude, kdybych nedělala to samé já jí. Kdybych se jí nedotýkala všude najednou.

A pak do mě napálí realita. Leje se na mě jako z konve v těžkých ledových kapkách.

Sakra, my to fakt uděláme.

Vmžiku mám oči dokořán. Lapám po dechu.

"Počkej," vyhrknu ostře přes naběhlé rty a to nás obě tak nějak probere. Ashley ode mě odskočí, okamžitě si prsty zakrývá ústa, ze kterých vyjde spěšné "omlouvám se". Z jejích vlhkých rtů začnou proudit další omluvy a celé to začne být strašně trapné, protože najednou se zdá tak daleko. Tak daleko, jako bychom si ještě před vteřinou nebyly tak blízko, že bychom mohly sdílet jedno tělo.

"Bože, já jsem idiot. Moc se omlouvám, Spence, já js-… Já…"

Pokýve hlavou, zachvěje se, setřásá ze sebe ta slova. Možná dokonce setřásá i to, o čem věří, že je chyba. A jediné, co dokážu udělat, je koukat na ni. Nevěřícně na ni zírat.

Já ji právě políbila? Ji? Holku, co dostane drink v kterémkoli baru za méně než 5 vteřin? Holku, která si neuvědomuje polovinu lidí, co ji denodenně balí? Holku, kterou jsem chtěla políbit od první chvíle, co na ní spočinuly mé zbabělé oči?

Stačí to, aby se mi rozeznělo cosi mezi žebry. Něco, co jsem tam ještě nikdy nepocítila.

A já jen dál zírám. Bez dechu a třesoucí se, opřená o dveře se jí konečně dívám do očí. Nacházejíc tam obavy. Nacházejíc strach z chyby. Ale co hlavně, vidím tam něco, co jsem tam neviděla nikdy předtím. V těch tmavých, tmavých očích spočívá směsice zmatku a prozření. Ty oči, nyní se bořící do mých, nějakým způsobem vypadají současně zastřeně, ale plné záměru. Nikdy jsem neviděla v těchhle očích jasnější záměr, než vidím teď. A co je důvodem toho, že se mi dech zadrhl v hrdle?

Vím, že ten záměr nese mé jméno. Vím, že ten záměr se plíží po celém mém těle.

A nevím proč, ale nemám takový strach, jak bych měla mít.

A možná právě to je to, co je opravdu děsivé.

"Neměla jsem… Tedy my… Asi…" Začne plná nejistoty, "…jsme to neměly dělat."

Dokončí šeptem, který by proklál mé srdce, kdybych věřila aspoň jedinému slovu. Kdybych věřila, že to myslí aspoň trochu vážně, byť jen maličko. Ale nevěří tomu, a já zrovna tak. Měly jsme to udělat. Rozhodně jsme to měly udělat.

Jen jsme to měly udělat už dávno. Hodně, hodně dávno.

"Nebo… Viď?" Teď se na mě dívá tázavě; s očekáváním. Úpěnlivě. Potřebuje, abych jí to vyvrátila. Potřebuje ode mě ujištění, že tohle bylo to jediné správné. Potřebuje ode mě, abych nás vyvedla z děsivé reality téhle situace.

Potřebuje, abych ji zavedla tam, kam já potřebuji vkročit stejně tak moc.

A tak to udělám.

Chůzí pomalou, skoro až šouravým krokem, se k ní přiblížím. Zatají dech, když zvednu svou hrozně těžkou a nejistou dlaň k její tváři, ze které jí asi zbytečně prsty něžně a zlehka zastrčím kadeř za ucho. Cítím, jak se jí dech zachvěje v hrdle s každým jemným dotekem mých prstů na jejím krku. Dotýkám se jí způsobem, jak bych nikdy nečekala, že se někoho kdy dotýkat budu. Tak bezostyšně a otevřeně, že nechápu, kde se ve mně ta kuráž vzala. Netuším, jak jsem přišla k takové odvaze. Ale třeba je to tím, že přede mnou stojí ona. Možná je to proto, že jsem nikdy necítila, že by můj život dával větší smysl.

Nebo jsou to možná její oči, které stále pátrají v mých. Nadále úpěnlivě prosí o něco, oč se příliš bojí říct. Něco, oč se obě bojíme říct, ale je to něco, nač obě chceme odpovědět víc, než na cokoli jiného.

A tak odpovím.

Odpovím svými rty, kterými jemně přejedu po jejích. Hebce jako tekutina. Jako vzduch, jenž dýcháte. Téměř jako by všechno, co děláme, bylo v pořádku, protože to sotva cítíme. Nic z toho, co děláme, není špatně, protože to, jak k sobě ladíme, je tak správné. Protože k sobě pasujeme.

Prostě pasujeme.

A myslím, že Ashley souhlasí, soudě podle toho, jak sténá do mé pusy, jako už to dnes večer udělala tolikrát. Ale upřímně, je jedno, kolikrát to udělala; pokaždé je to jako poprvé. Pokaždé to ve mně zažehne jiskru něčeho, co jsem nikdy necítila, přímo v břiše. Zabydlí se to ve mně ve své malé, vzrušené jamce.

Prsty rychle obejme můj krk, palci přejíždí po čelisti a já to miluju. Miluju, jak ten nejjednodušší dotyk dokáže být tím nejsložitějším a nejvášnivějším dotekem, co jsem zakusila. Na kratičký okamžik, aby našla lepší úhel, se odtáhne, a když to udělá, mé rty opustí těžký vzdech. Vydechnu přímo do jejích úst se vším, co jsem v sobě tak dlouho držela. Dávám jí to. Dávám jí všechna má tajemství, dávám jí vše, co jsem chtěla a po čem jsem toužila.

Takže jí vlastně dávám všechno, co už její bylo. Dávám jí všechno, na čem už je dávno její jméno.

"Spence…" zamumlá, zatímco se naše rty mokře střetávají v krátkých polibcích, jako bychom se skrze ty polibky poznávaly. Vzájemně se seznamovaly s těmi malými ústy, které se najednou jeví jako ten největší, zcela nový svět. Tak veliký a nový, že ta ústa nikdy nepřestaneme prozkoumávat.

Konečně mi dojde, že vlastně řekla mé jméno, a odtáhnu se. Jen o pár milimetrů od ní vím, že mám dezorientované oči. Určitě mám pohled zamlžený a rozostřený. Protože to cítím. Protože se připadám jako opilá. Jsem tak opilá; jejím tělem, těmi rty, očima s těžkými víčky.

Ty oči jsou odrazem mých vlastních, protože se obě v tuhle chvíli úplně stejně opíjíme každým centimetrem té druhé. A obě se vrháme z rozvážnosti po hlavě do neznáma. Potápíme se tak rychle, že už se možná nikdy nenadechneme.

"Jo?" zašeptám milimetry od jejích úst, takže ta slova může spíš cítit než slyšet.

"Já… ehm…" Dívá se na mé rty a já si teprve teď uvědomila, že má stále ruce na mém krku a drží mě na místě. "… Já… Uh…" Nervózně se pousměje. "… Už nevím, co jsem chtěla říct."

Myslím, že jí to nevěřím. Ne, já to vím. Vím, že prostě potřebovala něco říct, aby narušila ten okamžik. Aby si vyčistila hlavu a protřídila myšlenky v téhle hluboké bryndě, do které si jdeme zaplavat. A tak se nervózně směju s ní. Potřebuju to totiž stejně, jako ona. Už mi došlo, že potřebuju, aby se nějak narušilo, co se v tomhle pokoji odehrávalo, ať už to bylo cokoli. Potřebovala jsem pauzu, abych to všechno vyřešila.

A najednou se celá chvíle nějak roztříštila víc, než jsem čekala. Víc než jsem potřebovala. Protože teď stojíme od sebe, centimetry, které jsou spíš jako míle, náhle neoddechujeme ztěžka pouhým nedostatkem kyslíku, jako spíš ustaraně, a možná dokonce, jako bychom toho začínaly litovat. A tak dál opouštějí naše oteklé rty další výdechy a každý je těžší než ten předchozí, a já cítím, jak mě každý nový ubíjí o něco víc.

Vráží realitu a naše omyly do mého provinilého svědomí.

I když ve skutečnosti nevráží, jako spíš rve. Trhá, bere a krade mi všechny ty věci, co jsem zrovna teď měla. Vše, co tak moc chci.

Cítím, jak to všechno se ode mě vzdaluje s každým slovem, které neříkáme.

"Je to..." Teď jsem v Ashleyiných prosebných, nejistých botách a testuji situaci, "...no, měly bychom přestat?"

Mám takový strach. Příšerný strach z její odpovědi, že se na ni ani nedokážu podívat.

"Já nevím."

Vzdech plný upřímnosti vyplní oceán ničeho mezi námi. Její vzdech.

"...ale vím..." Hlas plný upřímnosti vyrazí proti neexistujícímu prostoru, "...že přestat nechci."

Její hlas. Je to její hlas, co mě vytrhne a donutí znovu najít její oči. Vypadá zmateně, někde mezi jistotou a nejistotou a přijde mi docela vtipné takovým zvláštním způsobem, že tak člověk opravdu může vypadat. Tak nejistě a zároveň tak jistě. A potom mi to přijde jen smutné. Strašně smutné, že někdo může mít vše, co si kdy přál, přímo před sebou, přímo ve svých třesoucích se dlaních, přitom to však vůbec nemít.

"Ani já ne."

Ale přes veškerý smutek, přes to, že tomu stále nemůžu uvěřit a navzdory strachu v sobě dokážu najít hlas a vyřknout pravdu. Protože jediné, co v Ashleyiných ústech a polibcích cítím, je sex. Jediné, co vnímám, je ohromující touha po sexu mezi mýma nohama. A chci ten sex víc, než cokoli jiného.

Takže to nevzdám.

A zdá se, že asi ani ona ne. Protože teď vlastně nedělá nic. Po všech těch neurčitých vyznáních tu jen tak stojíme. Přimrazené. Zaražené. Zírající.

Čekající.

Jo, obě čekáme, jak se zdá. Na to, kdo udělá ten další krok. Kdo to rozštípne. Kdo nás vrhne do toho špatného nápadu, který nebudeme moct vzít zpět. Jenže je to to jediné, na co dokážeme myslet. Je to jediná myšlenka v mé hlavě a je to to jediné, co jí vidím na očích.

Tak do toho jdu.

Obě do toho jdeme.

Pomalu se k sobě blížíme, tentokrát není třeba žádných slov. A obě víme, že další slova už nepadnou. Obě víme, že jediná slova, jež od sebe uslyšíme, vyjdou v podobě pouhých zvuků našich již brzy naběhlých rtů.

Obě víme, že už se nevrátíme. Obě víme, že můžeme jedině pokračovat.

A tak pokračujeme.

Mučivě pomalu se přibližujme svými rty, stále dáváme té druhé šanci se odvrátit. Zastavit to.

Ale už je příliš pozdě, naše mokrá ústa se právě dotkla. Dýchání, vzdychání a sténání vklouzne mezi ně, nějakým způsobem z nás vychází tohle všechno najednou, když se naše rty sejdou v protilehlém úhlu a perfektně do sebe zapadnou; jako po másle. Pomalu a dráždivě. Od takových polibků není cesty zpět. Něco, co chutná takhle dobře, se nedá zastavit. Co chutná takhle božsky.

Její ruce putují vzhůru, jen sotva se přitom dotýká mého trička, a já zas jemně vezmu do dlaní její tvář. Pomalu se odhalujeme. Jíme zmrzlinu přímo z kelímku. Jenom zkoušíme, ochutnáváme, předstíráme, že nesníme celou tu zatracenou věc s dvířky od mrazáku otevřenými dokořán.

Předstíráme, že se to opravdu nestane. Že pořád máme schopnost to zastavit.

Ale my tu možnost nemáme. Chvíle pro zastavení skončily s jediným žhavým polibkem. Polibkem, který uvnitř našich úst rozpoutal bouři. Smršť jazyků, rtů a zubů, bloumajících rukou, které jakoby nikdy ve své dlani nedržely jinou.

Jako kdyby hledaly tu jednu věc, co je udrží naživu.

Povalí mě na postel a spadne na mě takovým dokonale nedokonalým způsobem; nohy perfektně vklouznou mezi nohy. Vtáhnu její rty mezi své. Pevně ji obejmu kolem útlého pasu, přitáhnu si ji blíž k sobě. Ztěžka vydechnu její jméno.

To jediné jméno, které jsem tolik hledala, aby mě udrželo naživu.

Vydechnu jméno té jediné osoby, kterou jsem vždy chtěla. Kterou jsem vždy milovala. A kterou si budu navždy pamatovat.

KAPITOLA 14A: Po-hříchu sváteční večeře

Malá Lindsey lítá jako z divokých vajec. Motá se mi pod nohama, až mě v jednu chvíli málem srazí, a já si okamžitě přeju být doma. Jsem tu pět minut, a už bych nejraději byla kdekoli jinde, jen ne tady. Tady, kde do mě nalítává Clayova rozkošně otravná dcera. Tady, kde mě milující pohledy matky a otce štípají do špatného svědomí.

Tady, kde jistá brunetka, kterou ještě teď cítím pod rukama, je nyní naprosto nedotknutelná.

Jak bych si přála být doma s tou brunetkou, kde by byla všechno možné, jen ne nedotknutelná.

Ach, jak já bych si to přála.

Nedělní večeře je tady a s ní přichází čistá muka. Muka a rozpačitost. A já už teď umírám, jsem jako na jehlách, a není to nic pohodlného. Jsem napnutá jak struna. Všichni korzují sem tam od kuchyně do obývacího pokoje a obstarávají si pití. Povídají si, jaký měli týden. Nacházejí své místo v tomhle pro-ně-zcela-běžném večeru.

Všichni, až na Glena, který má další zápas mimo město. Jeho nepřítomnost je jediné požehnání na tomhle zrádném, prekérním a pro-nás-ani-zdaleka-ne-běžném večeru.

Někdo se kolem mě protáhne, jen lehoulince se o mě otře, jako by tu ani nebyl. Ale já vím, že je. Vím to moc dobře.

Věděla jsem, že tu je ještě dřív, než jsem její přítomnost vycítila.

Po včerejší noci budu už navždy vědět, komu patří ten neuvěřitelně jedinečný dotek.

-

Má postel se stala místem boje. Zápasu. Souboje moci. Kontroly. Toho, kdo udá tempo téhle noci. Toho, kdo tohle chce víc. Avšak ve chvíli, kdy se mi do boků zaryly nehty, a já mezi zuby stiskla její plný ret, jsem si uvědomila, že tady se nezápasí. Neprobíhá žádný souboj.

My obě tohle chceme naprosto stejnou, ohromující měrou.

Bok přitisknutý k jinému, jedno tělo zavinuté a propletené s druhým, společně se pohybujeme, bez námahy a harmonicky. Kolébáme se v dokonalém rytmu. Mé boky se zavrtí k její pánvi, hledajíc něco, co nikdy tak moc nehledaly. Jedině když to bylo proti mé vlastní ruce. A dokonce ani to se to s tímhle nedá srovnávat.

Protože tentokrát je to opravdu ona, a ne jen má představa jí. Není to má fantazie. A ona mi dává o tolik víc, než co kdy dokázaly mé uboze napodobující prsty.

Ashley mi vydechuje do ucha nesouvislá slůvka, jimž nerozumím, ale jsou to bezvýznamná slova, která pro mě znamenají celý svět. Její rty mě hladí po krku, rozeznívají každičký nerv v mém těle, zatímco má ruka vklouzne pod její tričko. Poprvé cítím její kůži. Dotýkám se jí, jako bych se nahého těla dotýkala poprvé v životě. Je tak hladká, měkká, tak jiná oproti těm mužským tělům, přes které jsem přejížděla prsty v minulosti.

Tahle kůže je nebeská.

Její tělo reaguje na můj dotek. Její tělo se silněji rozvlní proti mému, cítím to všechno pod svou velebící rukou. Hladké konečky prstů dokonale padnou do křivky její páteře. Okamžitě vedeny instinktem obkreslí její tvar odshora dolů. Mučivě pomalu. Jako kapky odkapává můj horký dotek do té mělké prohlubně, a když se proti mně zachvěje, když vydechne mé jméno, vím, že co dělám, je dobré. Vím, že se jí to líbí. Vím, že jí to dělá to samé, co její rty dělají mně.

A můj klín to zaplaví takovým vzrušením, až bych nikdy neveřila, že je to tolik možné.

Náhle přese mě přehodí nohu, aniž by mezi námi přerušila kontakt. Za nohou následuje její tělo, a už na mně sedí. Mrknutím oka mi přišendlí ruce nad hlavou do polštáře; a pevně je tam drží.

Shlíží na mě s takovou upřímností a láskou; což naprosto kontrastuje s jejími prsty, které až hrubě svírají má zápěstí, a já samým vzrušením nevím, čí jsem. Tak vzrušená jsem v životě nebyla. Jsem rozpálenější než samotné jádro pekla a teď vím, že od téhle chvíle přebírá kontrolu. Odteď udává tempo, a třebaže před chvílí jsem se s ní o to přetahovala, teď už vzdorovat nebudu. Zrovna teď, v těchhle vteřinách, kdy má jasnou kontrolu ona, je mi to fuk.

Odevzdávám se jí vším, co mám... bez váhání.

Postel vrzne, když se nade mnou skloní. Vítr venku zahvízdá, když si olízne rty. Všechno je tak úžasně intenzivní. Tak smyslné. Takovou intimitu jsem nikdy nezažila.

Nikdy jsem nebyla tak blízko orgasmu, a to jsme se sotva dotkly.

Její rty se vznáší nad mými jako detektor kovu, a já ztěžka polknu. Z jejího upřeného pohledu mám úplně sucho v krku. Vteřiny mi připadají jako hodiny, když jen tak dál zůstává nade mnou, udržuje nás spojené v každém možném směru, kromě úst.

Kde ji chci nejvíc.

A pak mi to dopřeje. Postel znovu ožije, když se její rty přitisknou na mé. Líbá mě s takovou vášnivou láskou, jakou jsem dosud nepoznala. Obratný, rozhodně zkušený jazyk škádlivě olizuje pokožku pod mým spodním rtem. Přejíždí přes tu zakřivenou jamku, kde se brada setkává se rtem. A mě to přivádí k šílenství. Zvedám pánev proti jejímu zadku stále naléhavěji, a možná že právě proto to pořád dělá. Možná právě proto mě dohání blíž a blíž k vrcholu a mě to snad zabije. Jako obrovská olovnice hozená do vody, která mě táhne za sebou.

Ale mně to je úplně jedno.

Já chci, aby mě vzala.

Protože právě teď, v tuhle chvíli vím, že už se stejně topím a je to nádherná smrt mezi mýma sevřenýma nohama.

Sedím na svém obvyklém místě naproti jejím planoucím očím. Vedle mého otce, jenž nemá ani páru. A uvnitř jakési klece plné beznadějného vzrušení cítím, jak v tom listopadovém chladu sálám žárem.

Cítím se jako v ohni v té neznámé familiérnosti celé téhle situace.

Každý sedí na svém příslušném místě. Mamka s tátou sedí každý na jednom konci stolu. Clay naproti Chelsea. Tím pádem se s Ashley ocitáme proti sobě, přímo mezi těmito páry.

Já s Ashley. Pár, který vznikl minulou noc. Pár nejlepších přátel, jež se nyní vidí v nahém, zářivě novém světle.

Ashley a já.

Pár, který není párem.

"Ashley?"

Mámin hlas odvolá Ashleyiny polekané oči od mých, rychle se dívajícíh jiným směrem. Vyděšeně a nervózně kývne v odpověď a čeká, co po ní Paula bude chtít.

"Mohla bys dnes říct modlitbu?"

Ashley se nervózně usměje a já si říkám, jestli je to proto, že se cítí taky tak provinile. Říkám si, zdalipak se cítí taky tak nepatřičně jako já, zda ji u tohoto v podstatě svatého stolu pálí její prohřešek.

Všichni spojí ruce a trpělivě zavřou oči. Ale její oči zůstávají na mých, tím pohledem, jako bychom se přes stůl držely za ruce také. Pohledem, při kterém obě polkneme. Pohledem, který jako by nikdy neměl skončit.

"Požehnej, Pane, těmto darům, jež se chystáme přijmout..."

Její uklidňující hlas je zastřený takovým způsobem, že je velice nepohodlné u tohoto stolu dál sedět.

Překřížím nohy a ona ze mě pohled nespouští.

-

"Bože, Spencer, tak moc tě chci."

Její rty se hlasitě oddělí od mých úst, oddechuje nade mnou, ruce mi stále drží v pevném sevření. Naše hrudníky se rychle zvedají a s každým nádechem do sebe narážejí.

"Strašně moc. Od první chvíle, co jsem tě tenkrát uviděla v kaváně."

Šeptá svá vyznání, své pravdy, svá tajemství, a mě to okamžitě zasáhne. Je to tak silné, že jsem snad dokonce zanaříkala.

Její oči sjedou z těch mých přes nos, ústa a mezi neexistující linii, kterou naše těla nevykreslila. Pomalu se čokoládová noří do modré, příčemž jednu ruku odmotá od mých prstů, zlehka a nenuceně kličkuje po vnitřní straně mé paže. Tam, kde je kůže tak jemná, tak citlivá, tak snadno dráždivá.

S úmyslným zaváháním se skloní a ze rtů jí samovolně unikne "tak hezká", načež mě políbí na koutek rtů. Potom dál umisťuje polibek za polibkem na každý centimetr mé kůže. Na tváře, pak rozechvěle přelétne přes čelist, a odtud vyjede jazykem k uchu.

"Víš, že tě miluju, hm?"

Dokážu pouze zasténat a zamumlat něco na souhlas.

"Víš, že jsem nikdy nikoho nechtěla tak moc, jako chci tebe?"

Dokážu pouze přikývnout a přitom v duchu umírám.

"Protože tak to je, Spencer, strašně moc tě chci. Tak moc, že pořád nemůžu uvěřit, že tě právě teď a tady doopravdy mám."

Dokážu pouze tát mezi těmi rty, jež na mém krku vytvářejí závratné vzory. Dokážu se pouze poddat těm kouzelným prstům, které kloužou po stranách mého těla; opatrně, aby se nedotkly mých prsou. Dává si pozor, aby mi nedala to jediné, co právě teď potřebuju ze všeho nejvíc.

Odvážné dlaně vklouznou pod mé příliš veliké tričko, váhavě přejedou přes pas a mé svaly se pod tím dotekem neustále stahují a uvolňují, zatímco se po milimetrech postupně přibližuje. Blíž k místu, kde jsem bez podprsenky. Blíž k tomu, proč se nemůžu přestat prohýbat do těch dlaní. Prohýbám se jako luk do jejího pevného těla.

Rty kloužou po mých, jako bychom tohle nikdy s nikým nedělaly. Jako by naše otevřená ústa patřila jen nám a nikomu jinému.

V mžiku její prsty zpod mého trička mizí a už-už otevírám pusu, abych protestovala, když ucítím, jak ty samé prsty zatahají za jeho lem.

"Tak cos dělala včera večer, Spence?"

Málem mi ze zkoprnělých prstů vylítne vidlička, a horečně se snažím vymyslet odpověď.

"Já... uh..." Rychle odtrhnu oči od Ashleyina pobaveného pohledu a otočím se na Chelsea. "...Koukaly jsme s Madison na telku a pak jsem odpadla."

"Ahh, daly jste si klídek, co? Není to divné? Kolik že nám je let? Pamatujete na ty doby, kdy jsme vydrželi venku prakticky do východu slunce?"

Clay se souhlasně zasměje a já nedokážu zabránit záplavě uvnitř mého klína při vzpomínce, kdy naposledy jsem zůstala vzhůru celou noc.

Při vzpomínce na minulou noc, kdy jsem byla vzhůru do východu slunce.

Šoustala holku sedící právě naproti mně. Tu brunetku s hříšně bezkonkurenčním úsměvem.

KAPITOLA 14B: Po-hříchu sváteční večeře

Zatahá za lem mého koncertního trička Shins, pobízí mě, abych si také sedla.

A já ji následuju.

Zvednu své zmámené a vzrušené tělo, aby se setkalo s jejím. Nechávám ji, aby obtočila nohy kolem mého štíhlého pasu, vlastně si ji sama přitáhnu za stehna ještě víc k sobě. Usazuju si její lehounké tělo do svého malého klína.

Naše tváře se ocitnou milimetry od sebe, usmíváme se nefalšovanými úsměvy značky Peanut Butter a Jelly. Je to krátký záblesk našich dřívějších já, avšak smíchaný s těmi nově vytvořenými. Protože tohle je úsměv, který na našich tvářích byl už tolikrát předtím; a je to úsměv, který je v tuhle chvíli ten pravý.

Protože konečně vidíme všechno. Konečně se vidíme způsoby, o kterých jsme vždy pouze snily.

Při tom poznání přiložím prsty k její tváři, aniž bych si to vlastně uvědomovala; a nad její uzardělou pokožkou kreslím klikaté doteky. Prostě ji jen vnímám každým možným způsobem. Prostě vstřebávám, že je moje, třebaže jen na tuhle noc.

A její oči říkají, že to ví. Ona ví, co dělám. Ona totiž zažívá úplně stejné PB&J pocity.

Ona také nemůže uvěřit, že jsme takhle spolu.

Konečně jsme tam, kde jsme měly být.

A konečně se znovu políbíme. Líbáme se na stvzení toho, co si uvědomujeme. Líbáme se pro tu blízkost.

Líbáme se, protože konečně můžeme.

Až příliš brzy se zase oddělíme a z mých rtů unikne zaúpění. S lehkým sexy pousmáním mi opět přiloží dlaň na krk. Náhle mi hledí skrz zastřené oči přímo do duše. A i přes své omámení dokážu číst v jejím vážném pohledu slovo od slova. Naproto rozumím, co tím pohledem říká; že mě miluje.

Říká všechna ta slova, která teď nemá čas vyslovit.

A potom začne vyhrnovat mé tričko a připadá mi to jako celá věčnost. Ale dopřeju jí času, kolik jen chce, protože mi při tom rty saje krk. Protože nehty škrábe po nedotčené kůži.

Protože jsem mi pod jejími doteky, obnažujícími vše, co jsem skrývala, ochromená slastí.

Tričko odlétlo kamsi za ní a vidím, jak očima sjela na má obnažená prsa. Vidím, jak se ztrácí uvnitř mých ztuhlých bradavek. Cítm, jak přes ně váhavě přejede prsty.

Slyším svůj vlastní ostrý nádech, který zaplní tichý, nábojem nabitý vzduch mezi námi. A pak do toho samého prostoru lahodný hlas zašeptá její přání.

"Lehni si."

"Mami, tati, pokud by vám to nevadilo..." Clay se usměje na svou dceru sedící vedle jeho ženy. "...S Chells jsme si říkali, co kdybychom u vás příští týden uspořádali Lindsinu oslavu pátých narozenin? Udělali bychom to u nás doma, ale je to tam malé a -"

"Samozřejmě, drahoušku!"

Moje mamka, vždy správna hostitelka, vykřikne do vzduchu.

Ale já už jsem úplně mimo probíhající domluvy. Už nejsem přítomna u stolu, protože se mi právě o nohu otírá svůdně jiná. Ta noha přitáhne mé oči přes stůl k jejím. Sedí si tam a klidně jí, jako by se nikdo nedíval. Svléká mě pohledem, jako bychom tu byly samy.

Jako bychom byly zase v mé posteli, v našem útočišti.

Její ruce mě zbavují oblečení, jako kdybych byla pomeranč. Jemně a něžně. Dává si na čas, aby dokonale svlékla mé chvějící se tělo. Nenechávaje nic mezi námi. Rty následují ruce, dotýká se mě na každém neoznačeném kousku. Ochutnává mě všude, zanechává svou stopu všude, kde ještě není.

"Ashley."

Zamumlám mezi steny, řeknu tak vše, co žádám, aniž bych to musela vyslovit. Říkám to, abych se znovu ujistila, že tady se mnou opravdu je. Abych se ujistila, že to není má vlastní ruka, jejíž nehty se teď táhnou po vnitřku mých stehen. Není to má ruka tiše pronikající do mého těla.

Že je to vážně ona. A jako kdyby mi rozuměla, zareaguje konejšivě svým chraptivým hlasem: "Spence", když právě rty brázdí mé břicho. Zanechávaje za sebou horkou cestičku.

Cestu, která tam bude doufám ještě zítra.

Cestu, kterou tam doufám budu mít vypálenou napořád.

Je stále oblečená a já pod ní prakticky nahá. Mezi námi už jsou jen mé bílé bavlněné kalhotky. Pouze mé jednoduché spodní prádlo přichází do té komplikované situace.

A pak její prsty sjedou k tomu pásku na mých bocích. Dlaně pohladí vnější stranu stehen a předstírají nevinnost. Jako kdyby se vůbec nepokoušela sundat mi spodní prádlo.

Předstírá, že se mě prostě jenom dotkla. Předstírá, že neměla žádné jiné úmysly. Ale já znám pravdu. Dostává obojí. Má mě tam, kde mě mít chtěla, a zároveň se postupně přibližuje ke všemu ostatnímu, co chce.

Má celý svůj dortík a zároveň ujídá.

Ale mně to nevadí.

"Sundej je."

Z mých zoufalých úst to vyjde jako zavrčení, a tím jí podávám celou zatracenou cukrárnu a stříbrnou vidličku k tomu.

Nemůžu jíst nic s laktózou. Avšak máti stále s oblibou připravuje všechny mé zamilované dezerty. Stále mi je s oblibou prakticky strká do tváře.

Jako třeba teď. Key Lime pie, můj oblíbený, sedí mezi mnou a Ashley (můj další oblíbený, což všechno dělá ještě krutější). Jak můj oblíbený zákusek a můj oblíbený sex sedí přímo přede mnou. Tak blízko.

A tak strašně mimo dosah.

Všichni dostali svůj kousek až na mě, a já samozřejmě v duchu trucuju. Jako malá špoulím ret, až je to absurdní, dokud od toho koláče nevzhlédnu k Ashley (neboli mému opravdu nejoblíbenějšímu).

A pak se jen absurně červenám a usmívám od ucha k uchu.

Protože její rty se stáčejí způsobem mně až příliš povědomým, až příliš podobným jako včera v noci.

-

Ashleyin dech se sráží blízko místa, kde jsem tak mokrá. Její vlhkost je tak blízko, že by s tou mojí mohla vytvořit jezero.

"Spence..." zastřený hlas zašeptá vysoko na mém stehně, "...podívej se na mě."

Jemně mě pobídne ze své pozice a já se proti své vůli snažím ze všech sil donutit otevřít oči. V pokoji je prakticky černočerná tma, ale pořád dokážu rozeznat tvar její tváře a její rysy. Díky měsíčnimu svitu stále vidím její dokonalý profil.

Měsíc mi ukáže, jak její svůdně naběhlé rty bezhlasně říkají "miluju tě".

A pak se sune po mém těle zpátky nahoru. Každým centimetrem se mě po cestě dotýká. A je to docela mučení, být tak blízko všemu, co jsem kdy chtěla a hned to zase ztrácet.

Ale obojí je úžasné.

"Chci tě vidět..." vydechne mi rozechvěle do ucha, "...chci tě vidět, až udělám tohle."

A potom jsou její prsty ve mně. Jenže nejsou tak úplně ve mně. Jsou tak akorát blizoučko, aby vyvolávaly ten dojem. Šátrají kolem. Osahává si mě stejně, jako jsme to prve udělaly vlhkými rty. Konečky prstů objíždějí každý úhel i plošku. Každý můj záhyb a prohlubeň. Každý můj nerv.

Konečky prstů se proti mně pohybují až příliš zlehka. Obkreslují všechno, črtají cosi vně každé z mých linií.

Těžce oddechuju. Vysloveně funím a nevím, jestli je to ze všech těch vjemů nebo z očekávání toho, co bude následovat. Nevím, jestli to dělají všechny ty mé představy nebo skutečnost, že všechny ty fantazie ožívají.

Steny se stupňují, každý další je o oktávu vyšší. Už ani nepoznávám ten pištivý hlas, co ze mě vychází.

Jenže ona v těch dotecích pokračuje. Dál se probírá všemi záhyby, jemně, tak jemně. Sotva se mě dotýká. Jen tak přelétá po tom kluzkém povrchu. Zlehka se otírá o každý naběhlý vrcholek.

Prostě mě přivádí k šílenství, když mi dává své všechno po kousíčkách. Kousky toho všecho, co je mé.

Silou veškeré své vůle otevřu oči a podívám se na ni. Dívám se jí do očí a dochází mi, proč se mě dotýká tak zdánlivě malátně.

Dochází mi, že se mě takhle nedotýká ani tak kvůli mému potěšení, ale kvůli svému. Jenže pak, když se snažím soustředit víc na její rozšířené oči, uvědomím si, že ani tak to vlastně není.

Ona mě chce jenom poznat svými citlivými prsty. Prostě jen tak. Chce cítit všechno, co jsem. Stejně jako průzkumník bádá v neprozkoumaných vodách, tak mě čte i ona. Aby mi rozuměla. Aby mě viděla v jiném světle, co dosud nepoznala. Aby se naučila vše o mém těle.

Aby bylo její.

Světla před domem mých rodičů zhasla. Zahalila tenhle nový svět do temnoty. Zadní světla bráchova auta se ztrácejí v dálce. Zanechávají mě tak v tomhle novém světě jen s ní. Můj neklidný dech vytváří v chladném vzduchu obláčky páry, zatímco kráčím k autu.

Postrkují nás dál do toho nového světa, jenž je teď pouze náš.

"Tak co..."

Vydechne vedle mě, zatímco zápasím s klíčky od mého Bronca r. '98.

"Tak..."

Stočím pohled k ní, když se dveře odemknou.

"Žádné Frugo tentokrát?"

Stojíme tady, jen na sebe zíráme, já stále otočená k mému autu. Díváme se na sebe, ale jen do té doby, než pohne rty a věnuje mi drobný lišácký poloúsměv. A to je vše, co jsem potřebovala. To mě postrčilo přes pomyslný okraj.

Jediný znepokojený, ale elektrizující vzdech přejde přes mé rty, když se k ní přitisknu. Když konečně přitisknu ji na mé odemčené auto.

Přirazím rty na její pro krátkou, dychtivou pusu.

Dál svírám v prstech klopy jejího kabátu (ani nevím, že jsem je tam vůbec dala), když se odtáhnu jen natolik, abych zamumlala do mrazivého vzduchu mezi námi. Zahřívaje její rty mým horkým dechem.

"Žádné Frugo."

Už teď má zastřené oči, olízne si rty. Pravděpodobně suché tím chladným vzduchem v Ohiu.

"Mám..." Jako by se jí zatočila hlava, skoro na mě přepadne. "...Chceš, abych jela za tebou?"

Přiliš vyděšená připustit, proč za mnou pojede, vklouzne rukama pod mou bundu a zlehka stiskne na bocích.

A příliš ztracená v tom doteku a mém vlastním vzrušení, dovedu pouze přikývnout. Zašeptám tiché "ano, prosím" proti jejím rtům, než je lačně obemknu mými provinilými.

-

Ve chvíli vyvrcholení je Ashley na mně. Její prsty jsou v samém mém nitru, dva prsty tak hluboko a stočené. Nějakým způsobem se mě dotýká hlouběji než kdo jiný, než se mě kdy dotkl jakýkoli muž.

Když vyvrcholím, třesu se proti její dlani. S lapáním po dechu vykřikuji její jméno pořád dokola, jako bych jiné jméno v životě nevyslovila.

Když vyvrcholím, Ashley se zhroutí na mé zpocené tělo. Bezmyšlenkovitě slíbává sůl z mého ramene.

Když vyvrcholím, stočím se do bezpečného klubíčka v Ashleyiných silných pažích. Tiskneme se k sobě v naší ulitě na mé teplé posteli.

V bezpečí až do ranního rozbřesku.

V bezpečí až do prvního nádechu.

V bezpečí až do té doby, než ji nežně odstrčím ze svého ramene a překulím nás na mé posteli.

V bezpečí, dokud šibalsky nezašeptám "Teď já".

Ponořím nenasytný jazyk mezí její krásné rty.

Ochutnávám mou hříšnou sůl v jejích provinilých ústech.

KAPITOLA 15A: Její čísla

"Šílený, co?"

"Hmm?" zamumlám nepřítomně skrz zvědavé, ale popravdě ne až tak zvědavé rty, zatímco mžourám oči přes vlnící se trávník Lincolnova Parku. Mezi zpocenými prsty točím stébla trávy a oči upírám na oslepující hladinu rybníka. Vím, že bych se měla od toho třpytícho se zrcadla odvrátit, cítím, jak mě pálí do očí, ale neudělám to. Nemůžu. Nedokážu odtrhnout pozornost od drobné postavy stojící před tou zářivou masou vody.

"Vždyť víš. Že se Glen žení, přece. To je šílený, ne? Nikdy bych nečekal, že se toho dne dočkáme."

Sklopím oči do klína. "Aha... jo..." Zachytím větrem zmítaný pramen vlasů, opakovaně se jej snažím zastrčit za ucho a doufám, že mě to odvede od toho pocitu úzkosti a strachu, co mi teď proudí srdcem. "…Šílený."

Aniž bych si to uvědomila, vrátím pozornost zase k rybníku. Drze a směle se dívám přímo na ni. A i když se Aiden směje, pohled neodvrátím. Ne, dívám se prostě dál.

Protože Aiden se poslední dobou takhle směje často. Směje se tak od minulého týdne, kdy se konala ta totálně devastující zásnubní party. Devastující výhradně proto, že byla pořádaná pro Ashley s Glenem.

A proto byla totálně devastující pouze pro mě. Ačkoli ruku na srdce, já opravdu nemám co fňukat, jak příšerná oslava to byla. Nemůžu si přece stěžovat na něco, co si sotva pamatuju. Je to až trapné, ale jediné, na co si vzpomínám, je má šampuska plná bublinek.

A pořád si říkám, zda je to požehnání, či spíš naopak.

"Jop."

Aiden se pořád směje tak, že se zarazím v půlce pohybu. Tak, že mi srdce v hrudi začne bušit o něco rychleji. Protože Aidenovo přiblblé culení poslední dobou není až tak přiblblé. Ne, s každým dalším dnem na Aidenovi všechno zní víc a víc uvědoměle.

A já se jenom dál dívám.

"Měla bys tam jít a promluvit s ní."

Ani se nesnažím dělat, že nevím, že ví, jak se tam dívám. Už ani nepředstírám, že mi na Ashley tolik nezáleží. Protože je očividné, že záleží. Očividně dost a nemá smysl dělat, že ne. Je to únavné. Hrozně únavné. A je fakt těžké se tvářit, že z toho unavená nejsem. Obzvlášť, když z Aidenových rtů zní ten alarmující chichot.

Zvlášť, když mi Aiden dává pocit, že je v pořádku, když se dívám.

"Já nevím. Celý týden byla nějaká divná."

A je to pravda. Byla uzavřená a smutná, prakticky se každým dnem jen tak prošourala. Celé dny jako by snila s otevřenýma očima. Takovou jsem ji nikdy neviděla. A nemůžu si pomoct, ale mám pocit, jako bych za to mohla já. Chtě nechtě mám pocit, že se na oslavě někdy po mé třicáté sklence šampaňského muselo stát něco strašného.

Protože mám pocit, že se všechno nějak změnilo.

Protože mám pocit, že Ashley je jiná.

Protože právě teď tahle izolovaná a introvertní Ashley stojí sama na břehu rybníka, zatímco já sedím pod stinným dubem přímo za ní. Zírám na ni, jako by byla miliony mil daleko.

"Právě proto bys s ní měla promluvit."

Aiden nedá pokoj a já se ani nehádám. Protože Aiden nic neví. Aiden nemá páru, tak jako vždycky. A já jsem jako vždyky paranoidní. Prostě jsem paranoidní a všechno je to jenom v mé hlavě.

Přesně to si musím neustále říkat.

"No tak fajn…" Zavrčím s použitím důvěrně známého sarkasmu a s ukázkovým heknutím se postavím na nohy. "… Ještě bys mi kvůli tomu začal dělat ohýnky, to za ní radši půjdu. Ty vado, Dennisone, seš fakt otravnej."

"Jasně. Ok. Tak jsem otravnej…" Se srdečným úsměvem obrátí oči v sloup, a když už odcházím, slyším, jak za mnou ještě křikne: "…oba víme, že otrava seš ty!"

Pokývu milostivě hlavou a po krátkém zasmání se lehce usmívám. Vděčná za Aidena. Vděčná za jeho bezelstnou nevědomost, kterou si musím dál připomínat.

Ale čím jsem od něj dál a čím blíž se dostávám vstupu do Ashleyiny zóny, úsměv pomalu mizí. Dlaně se křečovitě sevřou v pěst.

Je v myšlenkách tak daleko, že i když se zastavím za ní tak blízko, že cítím její jahodový šampon, tak přesto mi připadá, jako by tu vůbec nebyla. Stojí obrácená tváří k třpytící se vodě, ruce založené, bosé nohy zabořené do trávy. Jako by jednoduše nevěděla, co si se sebou počít. Jako by byla beznadějně ztracená.

A možná je.

A možná toho se tak bojím.

A tak se zhluboka nadechnu, doufám, že ji dokážu najít. Doufám, že ji dokážu přivést zpátky domů.

"Co říkáš…" jemně zezadu ramenem šťouchnu do jejího, kývnu směrem k té bažinaté vodě, "…Nechceš si zaplavat? Prý je touhle dobou parádní voda."

Lehce se tomu zasměje a já cítím, jak mě to zahřálo u srdce.

"Jasně…" Její přivřené oči zalétnou na hladinu, kde se to hemží a bzučí nejrůznějším hmyzem. "…ty první."

"Já vždycky věděla, že jsi hlavička, Daviesová."

Usměju se na ni, ale nepadlo to na úrodnou půdu. Vtípky jsou teď zbytečné, protože tentokrát se nezasmála tak lehce. Tenhle smích není nic jiného než žalostný.

A jeho ozvěna mi řinčí v uších tak hlasitě, že se musím snažit dál. Nespouštím z ní oči.

"Tak, co ty tady, PB?"

Mluvím mírným hlasem, jako kdybych se bavila se zraněným dítětem, nahnu se k ní blíž. Ale ona jen pokrčí rameny.

"Jenom si užívám výhled."

Ani neskrývá fakt, že něco skrývá. A já navlékám další vrstvu humoru na svůj humorný obleček.

"No vidíš, a tady je ta potíž! Koukáš se na špatnou stranu, my s Aidenem sedíme za tebou."

Sotva se pousměje a já nějak nevím, co dělat. Obvykle zabere první vtípek, aby se mi otevřela. Obvykle není třeba vůbec nic, aby mi dala všechno.

Tak to zkouším dál.

"No tak, Buráku, proč trčíš tady, když my tam pro tebe máme těstovinovej salát z Marketu…" Se smíchem ukážu palcem za nás. "…tvůj oblíbený, koupila jsem ho jenom pro tebe. Ale Aiden je teď bez dozoru a ty víš, že když ho tam necháme samotného moc dlouho, všechno to secpe. Do posledního drobku a celé moje milé gesto bude zbytečné."

Uchichtnu se, abych trochu zmírnila to napětí. Jenže se nezmírnilo vůbec. Spíš to ještě zhorší, protože vypadá ještě smutněji. Pošeptá pouze "nebylo to zbytečné, děkuju ti, Spence". Přímo od srdce. Tak vděčně. A potom vzdychne, jako by přesně věděla, co dělám. A já ji kvůli tomu chci tolik obejmout.

A tak natáhnu ruku. Zadržím ji, aby se nemohla zase odtáhnout, jemně obtočím prsty kolem její paže.

"Co se děje, Ash? Vím, že jsi kvůli něčemu smutná, je to..." Nasaju zhluboka vzduch, nechci sebestředně předpokládat, že se to týká mě, jenže chybějící hodiny z té příšerné noci mi nedají pokoj, hryžou a otravují mou mysl. "…je to kvůli mně? Provedla jsem něco?"

Její oči bleskově najdou mé a poprvé za celý týden konečně vidím Ashley. Vidím ji takovou, jakou ji znám, a vím nadevší pochybnost, že tohle se mnou nemá nic společného. A třebaže bych si myslela, že se mi po takovém zjištění uleví, je to ještě horší.

Protože když za to nemůžu já, jak to pak můžu napravit? Jak jí jen můžu pomoct?

"Jistěže ne."

Její odpověď je čistá upřímnost a na malou chvilku se zdá v pořádku. Na malý moment se zdá, že se jí ulevilo jen tím, že ulevila mně. Jenže stejně jako vítr, který se zvedá, hned je zase smutná. Už je otočená a myšlenkami přelétá rybník.

Odlétá daleko ode mě.

A já se dál snažím.

"Tak co to je? Tedy, nemusíš mi to říkat, jestli nechceš. Ale pokud se trápíš ty…" Kousnu se do rtu, přivřenýma očima se dívám na stromy lemující břeh. "…potom trpí i Jelly."

"Já vím," pošeptá to tak tiše, ale přesto mě to neuvěřitelně zasáhne. Její upřímnost do mě pronikne s těmi pouhými dvěma slovy.

A potom se pomalu nadechne. Nasává všechna svá trápení připravená vypustit je, až vydechne. Připravená mi je dát. Připravená nechat mě, abych jí pomohla.

Pomalu mezi nás natáhne ruku a vyhrne rukáv. Natočí ke mně zápěstí, kde přetrvává její tetování.

Viděla jsem je už nesčetněkrát. Sledovala jsem ji, jak přes ně každý den nevědomky přejíždí prsty. Šest jednoduchých černých číslic vystupujících z její opálené pokožky. Vím ale, že to nejsou jen tak nějaká čísla. Nikdy jsem se nezeptala, co ta čísla 092505 znamenají. Něco na těch číslech mi prostě připadá soukromé. Hodně soukromé. Něco mi vždycky říkalo, že to není otázka toho, kdy bych se na ně měla zeptat, jako spíš toho, kdy ona bude připravená mi o nich říct.

A tak jsem čekala.

"Vím, že jsi to už viděla." Vydechne a palcem instinktivně přejíždí kůži pokrytou inkoustem. "…a vím, že jsi zvědavá, co to znamená."

Pouze na ni pohlédnu. Slova jsou zbytečná. Obě víme, že má pravdu.

Oči nás obou chvilku sledují palec, který tak nenuceně hladí její zápěstí, pak si ruce zase založí.

"Je to datum. 25. září 2005." Těžce polknu, to je právě dnes, jen o dva roky později. "Den, kdy mi umřela máma."

KAPITOLA 15B: Její čísla

Nikdy jsem nebyla dobrá v utěšování druhých. Nikdy jsem nebyla ta, která v případě nouze zazáří. Pokud mám být upřímná, nevím, jak se o někoho v takové situaci postarat. Jsem nemotorná a necítím se v takové roli vůbec dobře. Já jsem ta holka, která dělá vtipy. Jsem holka, co se směje a teprve až přijde domů, tak si popláče.

Jsem ta holka, která neví, co má kčertu dělat, když někdo jiný najednou brečí.

Ale když vidím, jak se Ashley do očí derou první tak usilovně potlačované slzy, na nic nečekám, jednou rukou ji obejmu, a pevně přitisknu k sobě. Neobjímám ji úplně, ale ne kvůli tomu mému problému s utěšováním druhých. Ne, dělám to pro ni. Nějak prostě vím, že nechce, aby s ní kdokoli jednal, jako by potřebovala starostlivou péči.

Nicméně mně na ní záleží, a to tak moc, že její ztráta bolí i mě. Bolí mě tolik, že nedokážu zastavit slova lítosti.

"Ash. Moc mě to m-"

"Nelituj mě, Spence. Prosím, nechci, aby tě to mrzelo. Stalo se to před dvěma lety a ještě déle to přicházelo. Já jen..." Hrubě si utře oči, vím, že to není proto, že by jí vadilo přede mnou plakat. Vím, že prostě už nechce víc brečet pro něco, pro co už prolila řeku slz. "...Prostě nějak hůř snáším ty dny, kdy se blíží výročí... však víš... kdy máma..."

Paže má stále založené, její hlas je nesen vánkem přes hladinu rybníka, a ona se konečně položí do mého objetí.

"Jak... Tedy, jestli nevadí, že se ptám, jak zemřela?"

"Rakovina prsu. Bojovala s ní dobré dva roky. V jednu chvíli to vypadalo, že nemoc ustoupila, a najednou to měla v kostech. Potom už to bylo jenom pár dalších měsíců boje."

Jednoduchým uváděním faktů se odprostila od bolesti té situace. Od té tíhy. A najednou mám divný pocit. Přijde mi divné, že se o tom dozvídám teprve teď. Téměř po celém roce přátelství, kdy máte k tomu druhému už tak blízko… K ní. Nikdy jsem si s nikým takhle blízká nebyla a přitom se teprve teď dozvídám o nejzásadnější události jejího života.

"Proč jsi nikdy nic neřekla?"

"Protože ses neptala?" Nervózně se zasměje a přivine se ke mně blíž, protože ví. Chápe, že já nikdy nemůžu úplně porozumět, proč jsme o tomhle nikdy nemluvily. A podle toho, jak zavrtí hlavou, a krátkého záblesku nejistoty v jejích očích mi dochází, že tomu možná nerozumí ani ona sama.

"Nevím, proč jsem o tom nikdy nemluvila. Není to tak, že bych snad mámu neměla ráda nebo že bych si jí nevážila. Nic by nemohlo být dál od pravdy. Milovala jsem ji vším, co tady mám..." lehce se poklepe na prsou, "...hrozně moc. Když jsem o ni přišla, prostě mě to zlomilo. Úplně zlomilo. Je jedno, kolik jsem o tom věděla nebo jak moc jsem na to byla připravená. Na tom vůbec nezáleží. Nic tě nedokáže připravit na smrt. Chápeš? A důvod, proč jsem ti to doteď neřekla... to proto, že... nechci, aby mě tohle definovalo... Já nevím..." Je frustrovaná, ale snaží se. "...Všichni mí přátelé doma. Všichni v Clevelandu... dívali se na mě jinak, když umřela. Viděli holku, kterou jsem nechtěla být. Viděli slabou, zranitelnou holku, co ztratila matku. Holku, která přišla o jedinou rodinu, co měla."

Přitáhnu si ji blíž, aniž bych si to uvědomovala, je to prosté nutkání ji utěšit.

"Ash, ty jsi ten nejsilnější člověk, co znám. Nikdy bys nemohla vypadat slabá."

"Ale byla jsem." Tiše pronese ta slova s každičkým zrnkem pravdy, co má, a já si uvědomím, že tady není třeba se s ní o tom přít. Takže se jen podívám dolů na naše nohy stojící tak blízko sebe. Sleduju, jak své bosé palce v té trávě krčí a zase natahuje.

"Na chvilku jsem byla ztracená, Spence. Domov mi nepřipadal jako domov. Kamarádi mi nepřipadali jako moji kamarádi. Jediné, co jsem viděla, byl můj dosavadní život a ten prostě... Ten už zkrátka nebyl můj."

Náhle mi v hlavě blikne žárovka, když se k ní otočím "... A tehdy jsi přišla sem?"

Zvedne ke mně oči, docela změněné a hřejivé. "Jo. Tehdy jsem přišla sem a právě tehdy jsem zase našla život, protože..." Poprvé za nějakou dobu se usměje docela šťastně. "...Tehdy jsem našla tebe."

Nemůžu si pomoct, drobně se na ni teď usmívám. Přes všechen smutek těch vzpomínek, přes všechny ztráty v jejím životě nemůžu jinak, než být vděčná za to, že se ocitla v tom mém.

"Totéž platí i pro mě..." Náhlá plachost mi prostoupí každou molekulou, když konečně ukazuji kousek pravdy, když se jí konečně otevírám. Vím, že to potřebuje. Vím, že to potřebuju i já. "...víš, i já jsem našla život, když jsem poznala tebe."

Stále se o sebe opíráme a díváme se vzájemně do očí. Pečetíme pohledem, co bylo vyřčeno. A pak se zachichotá.

"No to je snad úplně jasný, Spencer. Však to jsem já, o kom tady mluvíme. Ashley Daviesová."

Smích, který nikdy nepřišel víc vhod, opustí mé rty a všechno je zase dobré. Stojíme tam mlčky. Moje ruka kolem jejích ramen, má dlaň se vznáší nad její klíční kostí. Nikdy jsem necítíila větší pohodlí.

Ale stejně to musím říct. Musí vědět, jak moc mi na ní záleží.

"Je mi to líto, Ash."

Tichý tón. Tón porozumění.

"Já vím."

Vzduch se pročistil, je lehčí, a já si uvědomím, že ona nechce žádný soucit. Uvědomím si, že se chce pohnout dál. Vím, že to potřebuje.

"Děkuju ti, Spencer."

Řekne to tak tiše. A já pouze zpevním sevření.

"Nemusíš mi děkovat, Ash, nikdy. Vždycky jsem tu pro tebe. A kdykoli za mnou můžeš přijít. Kdykoli."

Položí si hlavu na mé rameno a já, aniž bych se vůbec stihla zarazit, ji lehce políbím na temeno. Cítím se s ní tak přirozeně, jako nikdy.

"Kdykoli, jo? Jako úplně vždycky? Nebo snad... kdykoli, ale jenom někdy?"

Opravdu upřímně se chichotá, s lehkým tónem si mě dobírá a já cítím, jak se mi při tom zvuku uleví. Čistě proto, že ji zase slyším takovou, jako dřív. Že zase slyším mou Ashley. Že ji slyším a vím, že je v pořádku.

"Úplně, naprosto, totálně vždycky, ve dne, v noci,..." vypočítávám rychle, než se mi se smíchem vymaní a přikryje dlaní ústa.

"Ok, chápu. Slyším tě jasně a zřetelně."

Bez dechu a stále se smíchem ji zlehka vezmu za ruku. "To je dobře. Vždycky na to pamatuj, jasný?"

"Jo, jo..." Protočí oči. "Vždycky."

Tváří v tvář se smějeme ještě chvíli, dokud to neodezní a jediné, co zůstane, je její ruka v mé. Pálí mě tím víc, čím déle tam zůstává. A když ji pustím, skoro oslepnu z toho zářivého kamene na jejím levém prsteníčku a připomenu si, komu patří. Připomenu si, že tohle není mé místo.

"Ví to… Ehm... Ví to Glen?" Dívám se na zem, ani nevím proč.

"Ne, ne, ty jsi první, kdo to ví, jsi vždycky první, Spence..." řekne automaticky bez přemýšlení a na to se její výraz změní, tón jejího hlasu poklesne a ztratí na své živelnosti, "... což... asi po tom, co jsme spolu mluvily na oslavě, musím přestat dělat..." To přivede mé oči k jejím, jsem naprosto zmatená, a ona odvrátí pohled. Prostě se podívá jinam, když se jí přes rty prodere těžký vzdech. "...Musím z tebe přestat dělat tu osobu. Chápeš, člověka, o kterého se tolik opírám. Teď se musím opřít o něj."

A zase je tu mlhavý pocit z té nedávné příšerné noci. Střípky vzpomínek se mi vracejí, ale jsou rozmazané a roztřepené. Barvy jsou vybledlé a pořád si nedokážu sestavit obraz, který vytvářejí. A mám pocit, že na to nikdy nepřijdu.

Protože se nikdy nezeptám. Něco mi říká, že jsem na to ztratila právo, když jsem ztratila schopnost si vzpomenout.

Stojíme tu v poněkud nepříjemném tichu a mně je jasné, že to takhle každá cítíme z jiného důvodu. Cítíme to tak kvůli věcem nebo událostem, které jsou mimo mou kontrolu. Nechci nic jiného, než tu kontrolu najít. Chci jenom zjistit důvod toho napětí.

Ale pak si vzpomenu, jaký je dnes pro ni den. Připomenu si všechno, co v sobě tenhle den nosí. Připomenu si, čím si Ashley prochází. A proto už na ni nebudu tlačit. Nepotřebuje už další starosti. Nepotřebuje přece další důvod, aby se dnes přestala usmívat.

Váhavě propletu ruku s její a tiše s veškerou upřímností ji ujistím. "O mě se můžeš opřít, Ash. To se nikdy nezmění."

"Dobře."

Její hlas zní přiškrceně a jsem si jistá, že na ni začíná doléhat tíha dnešního dne. Určitě je plná spousty emocí. V tu chvíli si vzpomenu na něco, co jsem přibalila na náš piknik, a pokusím se něco z té její tíhy odejmout.

"Chceš jít na procházku nebo něco? Můžeme si třeba popovídat..." Rychle ji uklidním. "...nebo nemluvit vůbec. Co budeš chtít. Myslela jsem, že by mohlo být hezké se tu jen tak loudat kolem. Ale jenom ty a já, jo? Jen my, poněvadž Aiden je děsnej vopruz..." To z jejího úsměvu vyloudí smích a já pokračuju, "...Tak co, chtěla bys? Dokonce ti seženu i tu nejprďáčtější vycházkovou hůlku ve městě."

Její úsměv zaplavuje mé nitro teplem. Její úsměv mi říká tisíceré díky. Tisíce díků, které jsem nikdy nepotřebovala.

"To bych vážně ráda."

Díváme se na sebe a sdílíme slova beze slov, načež obě vykročíme.

"Ou, a musíme se stavit pro tajné sendviče, mám je pro nás schované," prozradím jí. Potutelně zamrkám a ona se divoce rozesměje. Zvedne jedno obočí.

"Tajné sendviče jenom pro nás, jo?"

"Jasan." Jedno hrdé přikývnutí a ona se rozkošně zasměje.

"Jako ve smyslu 'jsme to, co jíme', takové sendviče?"

"Něco takového..." Jdeme blízko vedle sebe, cítím, jak se její stále větší úsměv šíří z její tváře na mou. "...Víš ty co, přeci jenom jsem měla pravdu. Ty jsi chytrá jako liška, slečno Daviesová. Věděla jsem, že budu mít důvod, proč se tě držet." Svou rukou mi obtočí paži, pevně se chytne a potom dvakrát stiskne, a já si nemůžu pomoct, musím v té větě pokračovat upřímně dál, "...jeden z milionu důvodů."

Zhluboka se nadechne, její palec mě zlehka šimrá na kůži a celým tělem posílá záchvěvy.

"Miluju tě, Spence."

Obě hledíme přímo vpřed. Nemusím se dívat na ni, když šeptám své "Já tě taky miluju."

Nemusím se dívat, abych poznala, jestli ví, že to myslím vážně.

Vím, že to ví.

Vím to, protože jsem to nikdy nemyslela vážněji.

KAPITOLA 16A: Vzpomínky na ráno

Ashleyino mělké a pravidelné oddechování protkává klidné ráno uvnitř mé tiché ložnice. Přes žaluzie sem tam prosvítá ranní slunce a maluje na bílou peřinu ukrývající naše téměř nahá těla.

Spí pohodlně uvelebená na břiše, tváří zabořená do mého polštáře a velmi blízko mého ramene. Strašně chci přejet prsty po její kůži, cítit ji každým myslitelným způsobem – na což si stále nemůžu zvyknout a asi nikdy nezvyknu. JE to prostě příliš krásné, abych si zvykla. Je to prostě kurevsky úžasné, abych tohle někdy považovala za samozřejmé. Ona je moc úžasná na to, aby to byla pravda. Nikdy už ji nebudu brát za samozřejmost, jako jsem to tak neuváženě dělala poslední dva roky. Už ne. Nikdy. A teď se jí chci dotknout ještě víc. Chci se ujistit, že je opravdu tady. Ale raději ji nechám spát. Nechci ji vytrhnout z jejích klidných snů. Strávila bych třeba věčnost díváním se, jak žije na tom bezpečném místě, které ji chrání před realitou tohoto rána.

Rána, kdy budeme muset čelit následkům našich špinavých skutků z minulé noci.

Z mých lehkých rtů vyjde bezstarostný výdech.

Věc se má tak, že ačkoli bych měla řešit ty následky, tak neřeším. Měla bych přemýšlet o všem špatném, co jsem udělala. O morálních zásadách, proti kterým jsem se vzepřela. Všechna ta nepsaná pravidla, která jsem porušila a všechny hříchy, co jsem napáchala. Neřeším to. Mé myšlenkové pochody to všechno naprosto míjí. Mozek to prostě nepobírá. Nepřijímá žádný z těch pocitů, co bych měla mít.

Lítost. Výčitky svědomí. Vinu.

Nic z toho na mě ani v nejmenším nepůsobí, protože je necítím. Prostě nic z toho. Jediné, co vnímám, je Ashley. Její křehké tělo vedle mého. Její pravidelné a uklidňující oddechování lechtající mě na paži. Její noční polibky, kterými zasypávala mé tělo. Vyznání vtlištěná do mého nitra, jako bych byla její deník. Celou mou kůži posela milostnými dopisy, které psala svými horoucími rty. A které budou navždy zaznamenány v mém těle.

Teď už jsem vzhůru několik minut, ležím naznak a jen ji sleduju ve spánku. Poklidnou. Nádhernou. Nikdy dřív jsem to nedělala, jen tak někoho sledovat, když spí. Nikdy mě ani nenapadlo dělat něco tak laciného a pošetilého.

Ale tady jsem, uvízlá ve změti jejích pocuchaných kudrlin. Naprosto uchvácená pohledem na její uzardělé tváře. Hladová po jejích plných rtech a unaveném těle. Myslím na to, jak bych se toho všeho ráda hned teď opět dotýkala. Čekám na to, až se jí konečně budu moci zase dotýkat. Prahnoucí po tom, mít ji tak, jak je to jen možné. Jako jsem ji měla v noci. Jako jsem ji měla noc předtím.

Jako by byla moje.

Jedna ospalá ruka instinktivně vyklouzne zpod jejího těla a natáhne se ke mně. Přistane mi kolem krku a jen se mě tak volně přidržuje. Dokonce, i když tvrdě spí, drží si mě u sebe. Pořád mě potřebuje blízko, teď se překulila na bok a přehodila si nohu přes mé. Drží mě vlastně v zajetí, a musím přiznat, že nemám problém být takhle držena vlastně proti své vůli. Nemám s tím vůbec žádný problém.

Trošku nadzvednu hlavu, vtisknu jí do vlasů lehký polibek a zase si tiše lehnu. Její ruka se pohybuje společně se mnou, a když mi klesne na hruď, Ashleyino zápěstí zůstane otočené tak, že akorát vidím osamocené tetování.

Váhavě vyndám ruku dosud schovanou pod peřinou a vezmu její do dlaně. Palcem jemně přejíždím po té pokožce, dotýkám se jí jen zlehounka. Zanechávám na ní jen přízrak mého doteku, ze rtů mi vyjde další povzdech.

"Dobré ráno."

Unaveným hlasem ještě v polospánku mi zašeptá do krku. Úžasným způsobem mě to polechtá na hrdle. S příjemným zamrazením, které mi proběhne celou páteří, pošeptám okamžitou odpověď "dobré", pohled nespouštím z jejích čísel. Těch čísel, co vlastně znamenají všechno.

Naše prsty volně a v trochu prapodivném úhlu propletené leží na mé hrudi, a Ashley palcem něžně hladí hřbet mé ruky.

"Na co myslíš?"

Zakloní hlavu, posune se dál na svůj polštář, a i beze slov vím, že mě očima žádá o pozornost. Což je prosba, kterou normálně neváhám splnit. Obvykle je to otázka, na kterou zbožňuju odpovědět, ale dnes musím nejprve udělat něco jiného. Pomalu, soustředěně si přitáhnu její zápěstí ke rtům a lehounce tam políbím všechno to, co ztratila, všechno, co pro ni tolik znamená.

A co tedy ve výsledku znamená tak moc i pro mě. Protože ta čísla, s veškerou svou bolestí a zármutkem, mi dala to nejlepší, co se mi v životě přihodilo.

Přivedly ji ke mně.

Odtud sjedu rty do dlaně, kde se protínají všechny ty příznačné čáry. Vtisknu něžný polibek přímo doprostřed její ruky. Myslím, že jsem zaslechla, jak při tom vzdychla, ale až tak jakoby zasténala, a potom konečně naše dlaně semknu a pomalu se natočím čelem k ní.

"Myslela jsem na tebe."

Stydlivě a upřímně pošeptám do vzduchu mezi námi, mé oči se ztrácejí v prostoru mezi jejími rty pootevřenými v drobném úsměvu.

"Vážně?"

Zeptá se právě tak ostýchavě, jako kdyby pořád nemohla věřit, že na ni myslím stejně, jako ona myslí na mě. Jako by jenom čekala, že všechno vezmu zpátky. Jako bych snad mohla, protože vážně, jak může člověk z ničeho mít najednou zčista jasna všechno, co kdy potřeboval? A já vím úplně přesně, jak se cítí. Vím to, protože to prožívám také. Vím, jak neuvěřitelně surreálný a úžasný to je pocit, protože je to to jediné, co cítím, od té noci, kdy jsme se políbily. Od té noci, kdy jsem ji políbila tak, jak bych nikdy nevěřila, že by mě ona políbila.

V odpověď pouze přikývnu, jsem nějak rozptýlená tím, jak její jazyk rychle přejel přes červené rty.

"A co konkrétně?" Usmívá se do svých slov a já cítím, jak se o kousíček posunu k ní, dělám to úplně podvědomě. Mé tělo je k jejímu jaksi přirozeně přitahováno. Stejně tak moje ruka, která má vlastní rozum, odtáhne se ode mě a proklouzne jí kolem pasu, kde hned ucítím pod tenkým tílkem její kůži.

Prsty se zlehka sunou dál přes její pas, když upřímně odpovím: "Jen jsem si říkala, jak tě napadlo se přestěhovat zrovna do Shaker Heights?"

Na rtech se jí objeví zvědavý úsměv, možná jako reakce na mou asi trošku zvláštní otázku, a možná ne.

"Vážně to chceš vědět?"

Přikývnu docela vehementně, má zvědavost je očividná.

"Tak jo..." Zhluboka se nadechne, jako by se mi chystala říct recept na světový mír. "...Koukla jsem se na mapu Ohia, vybrala první tři města, co mi padly do oka, ty jsem napsala na papírek... a..." kousne se do rtu, "...vytáhla jeden z těch papírků z klobouku."

"Doopravdy?" divím se jako pako s nadšeně vykulenýma očima.

"Jop. Je to velmi pokročilý způsob, kterak si vybrat místo k žití. Jsem holt už takhle moudrá."

Chichotá se a já taky, na míle daleko od myšlenek na to, jak je ve skutečnosti naše současná situace nemoudrá. Jak neuvědomělá jsou naše nahá těla ležící jen pár centimetrů od sebe pod touhle tlustou peřinou.

"Páni..." tiše zašeptám, očima bloumám po pokoji, a aniž bych si to uvědomovala přemýšlím nahlas, "...takže ono je to vlastně něco jako osud."

"Cože to je?" zeptá se s totálně vědoucím úšklebkem a já jsem z toho neuvěřitelně nervózní. Stydím se, že jsem si pustila pusu na špacír bez přemýšlení. Že jsem místo pusy nechala mluvit přímo své srdce.

Tolik se stydím, že musím sklopit oči mezi naše těla, když tiše přiznávám. "To, že jsme se setkaly... chápeš, ty a já..." teď je řada na mně, abych se kousla do rtu, "...jako by to tak mělo být."

Z neznámého důvodu se najednou cítím hrozně nahá. A to nejen zvenčí. Nejen proto, že mi zkrátka chybí oblečení. Ne, cítím se obnažená vnitřně. Mám pocit, že musí vidět, jak mi srdce šíleně buší, až mi vyskakuje z hrudi. Její oči jakoby viděly každičkou drobnost, co cítím. A najednou je to, jako by četla v mém těle, které je teď deníkem mě samotné, na rozdíl od včerejší noci, kdy se tohoto těla dotýkala způsobem, jako by listovala vlastním deníkem.

Ale když na ni risknu pohled, když konečně seberu odvahu a zvednu oči z bezpečí temnoty pod naší peřinou, cítím, jak se veškará nejistota rozplyne. Cítím se ne přikrytá, ale zavinutá. Zabalená uvnitř Ashleyiných milujících, šťastných očí. Zabalená do Ashleyina tepla.

Protože na mě hledí, jako kdybych řekla tu nejhezčí věc, co kdy slyšela. Jako kdyby to mé mizerné vyznání, které jsem ze sebe sotva vysoukala, bylo ve skutečnosti to největší, nejhlasitější vyznání lásky všech dob.

Zvedne ruku k mé tváři. Prsty mi přejede přes lícní kost, odtud k čelisti, bezmyšlenkovitě kreslí po citlivém pokožce na krku. Zachvěju se. Chvěju se uvnitř i navenek v téhle najednou rozpálené posteli.

"Pojď sem."

Zašeptá ta slova, ani ne tak sladce, jako spíš dráždivě. Skoro jako rozkaz. Nikdy jsem se víc nebála ji políbit. Což je pěkná hloupost, uvážíme-li, jak kolikrát jsem ji za ty poslední dvě noci políbila. A vzhledem k tomu, na jakých místech jsem ji líbala.

Vzhledem k tomu, že bych ji i teď ještě cítila v ústech, kdybych se hodně snažila.

"Tak pojď..." pobízí mě roztomile, jako bychom byly malé děti na pískovišti, "...chci ti říct tajemství."

Tomu hlasu bych nikdy nedokázala odolat, a tak se nahnu k ní se směšným pocitem rozechvění, a ona mi pomáhá, jemně mě navádí rukou zapletenou v mých vlasech. Když je mezi našimi rty sotva centimetr, otře nos o můj. Tichounce zasténá a já cítím, jak mi unikne krátký vzdech, který přeskočí do jejích úst. Tváře máme tak blízko, pasují do sebe jako dokonalé puzzle tvořené dvěma dokonalými kousky.

"Ty..." Její tvář se pohybuje mučivě pomalu, kopíruje každý sklon té mojí, obkreslí každou citlivou křivku, zatímco její rty mě jako duch zvenčí pronásledují a uvnitř zasahují něco tak hlubokého, "...jsi..." Jediné, co slyším, je naše dýchání slité v jedno, a kdyby tohle byla tekutina, jsem si jistá, že by to byl ten nejlahodnější, nejopojnější koktejl, "...hrozně..." Náhle se odtáhne, ne moc, ale dost na to, abych konečně viděla ty temné oči a lehký úsměv. "...hezká."

Koutky úst se zvednou do nesmělého a tak upřímného úsměvu, když šeptá ta slova, stejně jako jsem je před chvilkou šeptala i já. Pronáší svá vyznání, která vlastně nejsou úplně vyznání, skrze nervózní rty.

A já cítím jen to, jak mi tváře hoří. Cítím jen to, jak mi vyschlo v puse, připadám si naprosto nelíbatelná. I když ve skutečnosti jsem nikdy nebyla k líbání víc připravená. Můj jazyk, přejíždějící právě rty, mi nikdy nepřipadal tak žádostivý.

"Pojď ke mně."

Tentokrát v jejích očích není nic jiného než příkaz. Tentokrát mě o nic nežádá, ona mě vlastní. A já tentokrát nebudu váhat.

"Mám pro tebe ještě jedno tajemství," vydechne z nedočkavých rtů, načež mezi ně vtáhne mé. Drobně kousne do spodního rtu, už teď oteklého a pohmožděného, který přitom nezažil lepší pocit. Nehty se mi zatínají do zad a já se nikdy necítila víc naživu.

Zasténá do mých vzdychů, pak mi na záda položí svou silnou paži a jednu nohu vrazí mezi mé. Než se naděju, jsem zase na zádech, a její ruce mi rozechvívají každičký nerv, její prsty v zoufalé tužbě brázdí pokožku pod ňadry a přes žebra. Během několika vteřin se posouvá po mém těle dolů, zároveň mi zvedá tričko, a někde na půli cesty nachází má nahá prsa.

"Moje."

Vydechne na mou hruď, než si její rty přivlastní, co už prohlásila nahlas. Ústa si berou, co je její. Co bylo vždy její.

Ashleyin jazyk znovu a znovu přejíždí po mé rozpálené kůži. Je to tak příjemné. Příliš příjemné na to, aby to byla pravda. Ashley je úžasná. Příliš úžasná, aby to byla pravda. A i když nespíme, pořád je to, jako bychom stále snily. Jsme pořád tak hluboko ve svých snech. Žijeme v nich. Dýcháme a líbáme se a vrháme se na sebe uvnitř našich bezpečných, tajných míst.

A já si tak říkám…

Jak dlouho ještě, než se probudíme.

KAPITOLA 16B: Vzpomínky na ráno

Stojím tu jen v podprsence a džínách a jenom předstírám, že hledám, co bych si oblékla, protože jsem myšlenkami úplně jinde, než u téhle skříně. Jsem stále uvnitř mých vzpomínek na ráno. Místo, abych se probírala šatstvem, mé prsty objíždí na hrudníku stopy modřin a oživují vzpomínky na to, jak jsem k nim přišla.

Přísahám, že mé srdce na sobě ještě cítí stopy po Ashleyiných polibcích. Ta vnitřní tetování, kterými mě označila.

"Někam se chystáš?"

Leknutím málem vyletím z kůže a Madison se zatím lehce směje mezi dveřmi. Madison se zatím směje způsobem, který mi nepřipadá úplně vtipný.

"Ehm..." Rychle se otočím zády, abych schovala cucfleky na prsou, a hledám nějaké tričko, JAKÉKOLIV tričko, které bych na sebe mohla hodit. "...jo, teda... ne..." Jsem naprosto ztracená v moři starých triček a provinilých vzpomínek a popadnu první, co mi přijde pod ruku.

"No, takže co teda?"

Zní pekelně naštvaně. A já se jí nedivím. Nemluvily jsme spolu od soboty večer. Neboli od chvíle, než jsem překročila tu mez, která navždy změnila můj život. Od noci, kdy se z nevinného stal život plný viny.

Noci, kdy začal můj život.

Pomalu se plná úzkosti otočím a ocitnu se tváří v tvář k postavě opírající se o dveřní rám. Stojí tam s rukama založenýma ve své typické póze Madison, která se neomlouvá.

Zcela ztracená se naivně zeptám: "Co, co teda?"

"Jdeš ven nebo ne." Ani to neformuluje jako otázku a přejede mě pohledem. "...a triko máš naruby."

Tváře mi vzplanou z pocitu naprosto odlišného, než tomu bylo naposledy. Teď hoří z důvodu docela odlišného od té žhavé vášně, kterou ve mně dokáže vyvolat jedině Ashley.

A teď rudnu tak, že hrozí samovznícení, protože dokážu myslet jen na to, jak je Ashley vášnivá.

"Oh, jasně..." Nervózně se zasměju, rychle pohlédnu na tričko, vzápětí však jeho stav vypouštím z hlavy a pokračuji. "...Jdu jenom k Ashley."

"K Ashley, jo?"

A. Doprdele.

Madisonina ústa se pootevřou, už-už vidím zuby připravené mezi sebe vzít spodní ret. Přísahám, že je jen kousíček od toho, aby vyzívavě povytáhla obočí. Pouhou vteřinu od toho, aby mě zatlačila někam, kam se opravdu pouštět nechci.

Je jedinou vteřinu od toho, aby mě vytrhla z mých snů. Aby mě přiměla se probrat.

"Jop."

Snažím se, abych zněla klidně, přejdu ke komodě a začnu se probírat náušnicemi. Potřebuji něčím – čímkoli - zaměstnat ruce a oči.

"Její auto je tu teď často, ona..." Pro jednou Madison nemluví, jako by znala každé z mých nejhlubších tajemství, pro jednou Madison zní otevřeně a naprosto vážně. "...strávila tady noc?"

Spolknu nejhutnější "kurva" v životě. Jak může vědět, že tu Ashley byla? Vždyť Madison se tu vůbec neukázala. Byla jsem si tím jistá. Stoprocentně jistá, že je u Jacka. Byla jsem si tak jistá, že se mi vyhýbá, že se vyhýbá celému bytu. To je přece první věc, kterou si musím být naprosto jistá, když si dopřávám takový sex. Ten divoký, hlasitý, nezřízený sex, co jsem poslední dny dělala.

A teď, když na mě hledí beze stopy legrace, už si nejsem tolik jistá. Jsem na hony vzdálená jakékoli jistotě a mám jen chvilinku na to, vymyslet nějakou věrohodnou lež. Mám pouhou vteřinu, než mé mlčení bude křičet nevěra.

"Jo... Teda jenom poslední dva dny. Když je Glen pryč, tak bývá celá vyšinutá. Vždyť víš, jaká je ta holka posera."

Potichu vydechnu a setřu si z čela tenkou vrstvu potu, nemůžu uvěřit, kde se tam vzal. Je tady průvan a já jsem přitom jako v ohni.

A pak následuje ticho. Nic než moment naprostého klidu. Pohyblivý moment mlčení. A já vám přísahám, já doslova slyším, jak to nechala být. Přísahám, že ji slyším za mými zády vzdychnout, jako by se vzdala.

"Jo, to vím..." Hlasem upřímným a rezignovaným tiše pokračuje, "...je od tebe hezké, že tu pro ni jsi..." Dlouze se nadechne a jako by nevěděla, zda pokračovat ještě dál. "...víš, má štěstí, že tě má, Spence."

Její slova jsou tichá a upřímná a tak trochu mě z nich bolí u srdce. Protože se zdá, že ona nepotřebuje, abych jí cokoliv ze svých tajemství prozrazovala. Zdá se, že už je všechny zná. A ať už to tak opravdu je, nebo ne, téměř se mi ulevilo.

Protože těmi pár jednoduchými slovy dokázala, že jsem ok.

"Asi jo."

Navenek zamumlám dojatými ústy, ale v duchu křičím z nitra bolavého srdce, když se konečně otočím zpátky tváří k ní. Už se nebojím.

Konečně s omluvou.

"Promiň, Mads."

Nehne ani brvou. Bez váhání mi vřele odpoví.

"Já vím."

Vzdychnu.

"Ne, chovala jsem se k tobě jako děsná kráva, když tys byla jenom dobrá kamarádka. Moje nejlepší kamarádka. Takže opravdu je mi to líto."

"Mně taky."

Nemusela to říkat. Doopravdy ne, ona k tomu nemá jediný důvod, ale stejně to řekla. Protože ví, že jsem to potřebovala. Ví, že je to její způsob, jak říct "vše odpuštěno."

"Jsem tu pro tebe, Spencer, vždycky. Můžeš ke mně přijít kdykoliv a kamkoliv, pokud si budeš chtít o něčem promluvit..." Konečně vejde do pokoje, do mého poskvrněného pokoje. "...to snad víš. Prosím, nezapomínej na to, ano?"

Slabě přikývnu, cítím se strašně, že jí tak lžu. Že lžu všem.

Že jsem lhala sama sobě takovou dobu.

"Já vím."

Zlomek vteřiny čeká, jako kdyby v tomhle pokoji a v tuhle chvíli mohl nastat ten správný čas, kdy její nabídky využiju. A já bych to mohla udělat, povědět jí vše, o čem si potřebuju promluvit.

Ale tohle není správný čas. Není to ta chvíle. Vy i já to víme.

A ona také.

"Dobrá."

Odtuší s následným dlouhým povzdechem, načež mě obejme. Svírá mě a zatím se mění zpět do režimu staré dobré Madison.

"Teď koukej sundat tu příšernost a hoď na sebe ten rolák, co se mi líbí."

Pustí mě ze svého medvědího obětí a svůdně se na mě zaculí. Jakože vážně. Cítím, jak se mi okamžitě sevře žaludek strachem z další možnosti prozrazení.

"Jdu jenom k Ashley. Není třeba to hrotit."

Nějak se mi podaří to říct s kamennou, uvěřitelnou tváří.

Ale ona tomu nevěří.

S pobaveným smíchem protočí oči. "Jo, jasně, ok, když to říkáš..." Blahosklonně pokrčí rameny. "...Já jenom nechci, abys z domova odcházela, jako bys žádnej neměla."

Chci jí tu povedenou poznámku oplatit nějakou vtipnou odpovědí, jenže se mi nedostává slov. Sarkasmus jaksi ztrácí na síle, když člověk, před kterým se schováváte, vidí skrz. Když ten člověk vidí za vaše lži.

Když ten člověk je váš nejlepší přítel. A přesně v tu chvíli si uvědomíte, že ten nejlepší přítel vás prokoukl. Ten nejlepší přítel, zanechávající vás utápět se mezi těsnými stěnami vašeho pokoje, ví všechno.

A najednou se můj snový svět z dnešního rána nezdá tak skutečný.

Najednou tak skutečně vypadá spíš realita.

Až příliš skutečně.

KAPITOLA 17A: Hudební pokoj

Před očima se mi odehrává další díl Inferna na MTV, a kdyby nebylo té tlusté deky prošívané vinou, kterou mám omotanou kolem sebe, asi bych si teď říkala, proč se vůbec na tuhle kravinu s Ashley každý týden díváme. Kdybych nebyla bombardovaná v tomhle obývacím pokoji ze všech stěn zarámovanými portéty Glena, nejspíš bych se k Ashley přitulila víc. Asi tak, jako se ona tulí ke mně.

"No, dneska to tedy bylo něco. Tak si to shrneme, jo?..." Zasměje se s rozkošným nadšením, natočí se ke mně a začne vypočítávat na prstech. "...Tanya je pořád stejná běhna. Robin je pořád stejnej debil. A Paula by pořád jenom jedla cheeseburger..." Její smích ke mně natahuje svou pomyslnou ruku. "...vlastně oprava, pět cheeseburgerů."

Ale já jí ruku nepodám.

Pouze se pokorně usměju; malým patetickým úsměvem. A ona vidí přímo skrz něj. Její pohled proniká mezi mé rty a rozbíjí můj už tak roztříštěný zákryt.

Vzduch ztichne. Je tu až příliš velké ticho i na naši intimitu, kterou sdílíme. A ona to ví.

"Takže..." zkouší to zlehka, připravená posbírat mé rozbité kousky, ví, že je to jen otázka času, "...kde jsi celý večer, Spence?"

Roztržite si hraju s prsty, dívám se na své okousané nehty, které téměř splývají s okolní kůží.

"Nikde."

Vzdychne.

"Jo?..." Vágnost mé odpovědi ji neodradí ani trošku, dál se dožaduje svého a její hlas zní jako definice bezpečí a útěchy. "...Kdepak je to nikde?"

Neschopna si pomoct, poddávám se její vřelosti. Poddávám se jejímu klidu, protože vím, že nemá smysl se tomu vzpírat. Vzmůžu se na drobný, ale skutečný úsměv, a zalžu.

"Jsem tady..." nejistě spojím naše prsty, pořád ještě nejsem zvyklá být takhle troufalá. "...Jsem přímo tady."

Jemně pokývne hlavou a vtáhne spodní ret mezi zuby. Mezi námi teď není nic než nedůvěra.

"Dobře."

"Jo."

Ty ležérní odpovědi se vznášejí nad námi. Nikoho, hlavně samy sebe, tím neoklameme. Obě víme lépe než bychom chtěly, že tady rozhodně nejsem, a že všechno na téhle situaci je špatně.

A já potřebuju pauzu. Musím pryč z tohohle bohatě zařízeného pokoje a přepychové pohovky. Pryč od těch zdí pokrytých bratrovými pohledy, jeho očima sledujícíma, jak sedím tak blízko vedle jeho ženy.

"Jenom si odskočím. Hned jsem zpátky."

Příšerně unavená – jak fyzicky, tak psychicky – se zvednu z gauče. V kostech se mi usídlil třas a nevím, zda je to tím vyčerpáním nebo strachem z něčeho, co pořád nedokáži přesně určit. Ať je toho důvodem cokoli, na moment zůstanu stát. Chvěju se tou neurčitou obavou a chvilku zůstávám bez hnutí před gaučem, než konečně vykročím k chodbě. Než konečně odejdu od ní. S pocitem, jako by to bylo naposled. A myslím, že ona to cítí také. Myslím, že slyší sbohem v mých šlépějích.

Myslím, že cítím její srdce klesnout. Dvě kluzké ruce, co se snaží marně udržet v sevření.

"Třetí dveře napravo."

Chabě, ale roztomile za mnou zavtipkuje a mně to láme srdce. Protože já vím, co dělá. Vím, že se natahuje po našich včerejších snech. Tolik se snaží. Natahuje se k našim bezpečným úkrytům. Tak moc se natahuje. A zatímco se směju – nebo spíš vzdychnu pod tíhou celého světa – dojde mi, že je příliš pozdě se po tom natahovat. Je pozdě, abychom se vrátily do světa uvnitř naší malé bubliny.

Ten svět je pryč. V určitém okamžiku ten svět splaskl jako příliš nafouknutý balónek.

Skoro bych brečela, jak s tichým našlapováním procházím podlahou z tvrdého dřeva dlouhé chodby, cítím, jak mi prkna vržou pod bosými chodidly. S každým těžkým krokem. A najednou není divu, že mi Ashley volá uprostřed noci. Není divu, že se Ashley tak bojí být sama v tomhle strašidelném domě.

Není divu, že svého bratra tak moc nenávidím za to, že ji tu nechává samotnou.

Než dojdu ke koupelně, na chvíli se zarazím u druhých dveří vlevo. Nemůžu si pomoct. Potřebuji jít dovnitř, potřebuji to místo znovu vidět. Ohlédnu se pro jistotu za světlem z obývacího pokoje, vlastně k tomu není důvod, ale cítím, že bych měla. Mám pocit, že bych se měla ujistit, že se nedívá, jak vcházím do jejího osobního prostoru. Její soukromé svatyně.

Světla jsou zde tak jasná. Příliš jasná. Ukazují každé smítko prachu. Ukazují je příliš snadno. Svítí na každý nástroj, na který nikdo dlouho nehrál. Příliš dlouho. Poukazují a vysmívají se každému nedotčenému CD.

Zaplňují mé oči těžkými slzami. Slzami pro to co bylo, a co už není. Slzami pro tenhle prach. Slzami pro tenhle pokoj.

Potlačím ty slzy minulosti, zkusím na to nemyslet.

Jenže je to jenom horší a vzpomínky se vrací o to víc.

-

Stojím sama uprostřed nezařízeného pokoje, o několik dveří dál slyším, jak se matka něčemu řehtá. Slyším, jak se ten zvuk rozléhá a ozvěnou vrací od Ashleyiny a Glenovy prázdné kuchyně. Valí se rovnou chodbou přímo do mých bolavých uší. Nachází si mě to tady, protože tady se před ní schovávám. Schovávám se před tím vším.

Nastěhovali se sem před pár týdny. Už je to několik týdnů a stejně se v každém pokoji dál povalují nevybalené krabice. Uběhl měsíc a tady stále prázdné stěny září víc než samo slunce.

Asi ještě nejsou ani jeden připraven nazývat to tady domovem.

Vzdychnu, když zaslechnu někoho pochválit Ashley jejich nový nádherný domov.

Asi na to taky nejsem připravená.

Asi nejsem připravená na nic z toho.

"Schováváme se?"

S pohledem nadále upřeným před sebe se ani neobtěžuju otočit, abych jí ukázala malý úsměv, když odpovídám: "Víš to lépe než kdokoli jiný."

Moc často se nesměje, ale o to víc se chichotá jako teď, a díky tomu má tak jemný hlas, když odtuší: "To opravdu vím."

Znovu vzdychnu; ze zjevných důvodů, přes které se obávám, že se nikdy nepřenesu. Dojde ke mně a postaví se vedle. "Promiň, že se nebavím jako ostatní v kuchyni, ale víš, že všechny ty řeči o květinové výzdobě a co bude po obřadu k večeři, to prostě není moje."

A je to pravda, nikdy mě tyhle věc nezajímaly, dokonce ani v časech, kdy jsem se kvůli nějaké svatbě neužírala žárlivostí. Ani když jsem nebyla vážně nevhodně zakoukaná do nevěsty.

"Hele, jsi hlavní družička..." Lehce do mě strčí ramenem. "...tos nevěděla, že máš propustku ze všech rozhodování ohledně svatebních příprav?"

"Oh, a já myslela, že to je propustka z tanečního parketu."

"Sorráč..." Odfrkne si a pokrčí rameny. "…Takové štěstí mít nebudeš. Ty a tvoje nebezpečné pohyby se prostě budete muset na tom parketu překonat a pokusit se sladit s mými ladnými."

Lehce se o ni opřu a zasměju se. Nějak se mi podařilo upřímně zasmát navzdory bolesti téhle situace. Navzdory zbídačenému a pohmožděnému svalu, který mi bije uvnitř hrudi.

"Takže..." Konečně vejde dál do pokoje, tím pádem pryč ode mě, rozhlíží se po všech policích. "...docela dobrý, ne?"

Samozřejmě mluví o hudebním pokoji, na kterém jsem pracovala celý víkend, co byla navštívit přátele v Clevelandu. Hudební pokoj, který měl být původně geleriíí pro Glenovy trofeje. Hudební pokoj, který jsem tu místo toho pro ni chtěla zařídit.

Hudební pokoj, který jsem si nakonec u něj vyškemrala.

To bylo poprvé a naposledy, co jsem to udělala.

"Jo." Přikývnu, rozhlížím se s ní, jako kdybych to tu ještě neviděla. Jako kdybych si tu nezničila džíny a tři nenahraditelná charitativní trička, když jsem tyhle rudé zdi malovala. "...to vážně je."

"Pořád nemůžu uvěřit, že tohle Glen udělal."

Dívá se teď přímo na mě, zvědavě, a já dělám hloupou. Protože jsem se samozřejmě ujistila, že Glen jí nikdy neprozradí, že to byl můj nápad. Ujistila jsem, že Ashley nikdy nezjistí, že jsem za poslední tři dny spala možná tak dvě hodiny, když jsem tak tvrdě pracovala, natírala, malovala, přibíjela police a řadila alba podle abecedy.

"Já vím. Pro jednou udělal něco hezkého." S pokrčením ramen se otočím. Doufám, že neviděla úsměv, který se mi vplížil na rty s rostoucí pýchou. Se vzrůstajícím nadšením. Nejsem si jistá, proč vlastně nechci, aby věděla, že je to má práce. Nevím, proč nemůžu dovolit, aby věděla, jak moc pro mě znamená, že se jí to líbí.

"Ne, Spence..." Protáhne pomalu a já jasně slyším v jejím hlase úsměv. "...Doslova nevěřím, že on by něco takového udělal. Je jasné, že měl nějakou pomoc." Nevím, jestli už to ví. Nevím, ale je mi to jedno, protože když se otočím, když vidím ten šťastný úsměv a rozzářené oči, vím, že tenhle pokoj zbožňuje. A na tom jediném záleží. Je jedno, kdo jí tenhle pokoj dal. Čí to byl nápad.

Tenhle pokoj s poctivou dřevěnou podlahou a černým klavírem. Tenhle pokoj pokrytý CD a kazetami. Tenhle pokoj s láskou jejího života uvnitř; akustickou šestistrunnou kytarou Taylor. Nebo její druhou láskou; jasně červenou elektrickou kytarou Fender.

Nezáleží na tom, protože je šťastná. A jestliže má prožít zbytek života ve víře, že tohle pro ni udělal Glen, její snoubenec, její nastávající manžel? Pak jsem šťastná i já.

I když Glen chtěl tenhle pokoj vymalovat tmavě modrou.

I když Glen pořád neví, že její oblíbená barva je červená.

"Takže jsem skončila v kavárně."

Kdybych zrovna něco pila, teď bych to vyprskla.

"Cože jsi? Proč?..." Uberu trošku překvapení a nahradím ho klidem. "...Chci říct, to je paráda, ale... Milovalas to tam."

Vděčně se usměje, možná dokonce miluje fakt, že ji znám tak dobře.

"Jo..." přikývne s pohledem sklopeným k zemi. "...No jo. Ale víš jak, je mi dvacet šest, skoro dvacet sedm... Co budu dělat, rozlívat kafe do konce života? Krom toho..." pokrčí rameny a já okamžitě vím, že co řekne dál, se mi nebude líbit, "...Glen říká, že tu hloupou práci nepotřebuju. Dokáže nás uživit. A když teď mám tohle všechno..." Její oči bloumají po pokoji plném jejích snů a vášní. "...Můžu začít dělat to, co jsem vždycky chtěla."

Můžu pouze přikývnout. Dokážu pouze úzkostně přemýšlet. Protože i když to dává smysl a všechno zní, jako že to myslí vážně, něco mi na tom prostě nesedí. V jejích slovech je něco, co zní tak cize.

Je tam příliš Glena.

A to mi nesedí. Vůbec.

"Ash-"

"Je to divné..." přeruší mě, jako by věděla, co chci říct, "...všechny tyhle věci, je to jako začátek něčeho, chápeš?..." Opře se - s výrazem, který by se snad dal označit jako nejistota – zády o klavír, dívá se na podlahu před sebou, "...tenhle dům, svatba, je to, jako bych měla nějaký nový život, který právě začíná."

Přes rty jí přelétne povzdech, nejsem si jistá, jestli vůbec mluví na mě, nebo jestli si spíš nepovídá sama se sebou.

"...začíná to, já vím, že už to začalo, ale..." Kousne se do rtu a podívá se na mě. "...nevím, stále mám pocit, jako bych čekala. Jen tu sedím a čekám..." Červenající a jaksi bázlivá přechází k policím a další slova sotva slyším: "...na jiný začátek jiného života."

Nevím co na tohle říct. Vím jen to, že něco říct musím. Vím, že taková slova nemůžou být ponechána jen tak, bez odpovědi. Ale než se mohu pokusit vykoktat nějakou mumlavou reakci, předběhne mě.

"Jenže tohle místo... tenhle pokoj..." Její prsty spočinou na poličce. "...z toho mám dobrý pocit. Tohle je začátek. Tohle je domov, na který jsem vždycky čekala. Víš?" Otočí se zpátky ke mně, ve tváři podivnou směsici melancholie a radosti. "...tohle je místo, kde začíná můj život."

Odmlčí se s opravdovým úsměvem a já jej zkrátka musím napodobit. Nemůžu si pomoct, ale jsem hrdá na to, že jsem jí ten život dala. Cítím pýchu nad svou naštvanou neústupností, když jí to můj bratr všechno málem vzal.

Tak jako vždy se chvíli jen usmíváme a nespouštíme při tom ze sebe oči, nenecháme projít jediný okamžik, aniž bychom mu nedodaly nějaký význam. A potom se opět podívá před sebe. Dívá se na to moře audiokazet.

"Vsadím se, že tyhle tě zmátly, co?"

Řekne to se smíchem, prsty přejíždí po každém obalu a já se musím rovněž smát. Musím souhlasně pokývat hlavou, protože mě opravdu překvapily. Popravdě jsem z nich byla úplně paf. Ve světě vypalovaných cédéček a iPodů, kdo ještě poslouchá kazety?

"Jo, měla jsem za to, že je přestali už dávno vyrábět. Jedině babča jako ty by si je schovávala."

Srdečně se zasměju a ona se směje se mnou, ani trošku překvapená mým vtípkem. Ani trošku uražená, protože věděla, že něco takového řeknu.

Vždycky to ví.

"Inu, holčičko..." Nasadí jeden ze svých nejlepších nakřáplých hlasů a posunkem mě zve k sobě. "...když půjdeš blíž, nechám ti laskavě nahlédnout do zlaté mysli téhle muzikantské babči."

KAPITOLA 17B: Hudební pokoj

Vyprsknu smíchy, ale nemeškám ani vteřinu a už jsem u ní. Usmívám se s ní po boku, zatímco se dívám před sebe, přímo tam, kam kouká ona. Vidět to co ona. Chci vidět jejíma očima, protože vím, že to, co mi teď řekne, bude něco neuvěřitelně pronikavého. Chystá se mi dát další posvátný kousek svého života.

A bude to opět něco, o co budu pečovat po zbytek toho svého.

"Spousta lidí sbírá elpíčka, víš? Nahrávky. Vinyl. Protože to je..." udělá vzdušné uvozovky "...'klasika'. A já souhlasím, rozhodně. Na staré '45 desce je prostě něco nádherně nostalgického. Když jehla dosedne na otáčející se desku a z repráků začne prskat a škrábat oživlá hudba. Z nehybnosti se vmžiku rozběhne. To prostě u cédéček nedostaneš."

"V tom ti budu muset věřit." Usměju se s přikývnutím a spikleneckým mrknutím, protože ona ví, že vždycky byla ta přes muziku. Ví, že jediná hudba, co znám já, je ta, kterou mi ona představí. Zamyšleně mi úsměv oplatí, nakloní hlavu na stranu, na mou stranu, a očima přejíždí kazety, jako by to bylo fotoalbum.

"Jo, no... kazety? Tak to jsou moje nahrávky. Kazety jsou moje nostalgie. Naše generace tak snadno zapomíná. Zapomenou na mixy, které jsme si všichni dělávali. V osmdesátých a na začátku devadesátých...tyhle krabičky..." projíždí prsty postupně přes obaly a na jednom se náhodně zastaví, "...to byly naše empétrojky. Tohle byly dárky, které nikdy nebyly dvakrát stejné..." Pomalu a opatrně vytáhne jednu kazetu z dlouhé řady. "...Tohle byly naše milostné dopisy."

Její hlas je tak hřejivý, tak upřímný, že naprosto věřím tomu, že mluví z vlastní zkušenosti. Věřím, že pár takových mixů v minulosti sama vytvořila.

"Víš, když jsem vyrůstala, začala jsem... já nevím, když mi bylo pět nebo šest... S mamkou jsme si udělaly jednu takovou kazetu každý rok. Všechny písničky, co se nám líbily. Všechny písničky, při jejichž poslechu jsme vzpomínaly. Pravda, já na to tehdy byla ještě dost malá, abych měla nějaké větší vzpomínky, ale mamka ty kazety stejně dělala se mnou..." Její hlas zjihl. "...mamka vzpomínala. Ona si to pamatovala místo mě."

Sklopím pohled na její ruce, ketré si pohrávají s kazetou, otáči ji v dlaních sem a tam.

"Docela brzo jsem začala dělat své vlastní. Začala jsem si nahrávat své vlastní vzpomínky s mými oblíbenými písničkami. Dělala jsem to každý rok… a nikdy jsem nepřestala." Zhluboka se nadechne, přestane mydlit s kazetou a konečně obrátí své lehce skelné oči k mým. Vidím v nich její rozmazané vzpomínky a cítím, jak i mně oči vlhnou.

Ve vteřině se z bezstarostné chvíle stal intenzivní moment. A obě to cítíme, když mi jemně vezme ruku, a podrží ji otevřenou ve své dlani. Opět se nadechne a potom mi do dlaně vloží svou kazetu a pevně kolem ní semkne mé prsty. Chrání ji. Chce ji udržet v bezpečí, jako by to byl zámek na dětském kole.

"Tady."

Vytřeštím oči, nesmírně dojatá a nekonečně vděčná za ten neocenitelný dar, jejž si nemohu nechat.

"Ash, to nemů-"

"Prosím, Spence, vezmi si ji. Nech si ji..." Rázně pokýve hlavou a právě tak ukončí jakékoliv moje snahy o navrácení daru. "Chci, abys měla můj rok 2005..." Slyším, jak se jí dech zadrhává mezi chvějícími se rty. "...chci, abys měla můj nejtěžší rok..." Pevně mi svírá ruce. "...protože, ty jsi to, co mě z něj dostalo. Ty jsi mě od toho všeho zachránila."

Úsměv, který jí zdobí rty, prozrazuje, že co se odehrává, je vlastně dobrá věc, ne něco smutného, a já bez váhání její úsměv napodobím. Nebráním se vlídnosti, již z jejího gesta cítím. Zadívám se jí přímo do očí a seberu v sobě veškerou sílu, abych řekla dvě slova tak jistě, jako nikdy.

"Děkuju ti."

"Ne..." Zvedne se jí levý koutek úst. "...já děkuju."

Nedokážu zastavit protočení očí, ani vzdychnutí, protože tohle ona dělá pořád. Vždycky jakýkoliv projev mého vděku odmávne. A já tentokrát potřebuji, aby jej přijala. Potřebuji, aby přijala mou upřímnost a cítila ji. Opravdově cítila. "Ash, myslím to vážně, netušíš, co to pro mě znam-"

"Nemluvím o té kazetě, Spence."

Co to?

Zmateně zamrkám, bezradně otevřu a zase zavřu pusu, a ona se po tom usmívá ještě víc.

"Děkuju ti za tenhle přepych. Děkuju ti za to, že s mi dala jedinou věc, díky které se v novém životě budu cítit správně."

Jsem stále nějak ztracená, zatímco se její rty vědoucně usmívají.

"Oh, ale jdi, Spence. Myslíš, že skutečně věřím, že by tohle všechno zařídil Glen?..." Lehce pozvedne paže a ukáže svůj nový pokoj, svůj život. "...Protože nevěřím. Na světě je jen jeden člověk, co mě zná natolik dobře, aby tohle dal dohromady, a já věřím, že vím určitě, kdo to je."

Než můžu něco říct, ať už popřít její správný úsudek, nebo jej přijmout a s tím i všechny zásluhy za můj dárek, odchází pryč. Odchází s tím nejhřejivějším úsměvem na tváři.

"Vím, že to tam nemůžeš vystát, ale moc tě prosím, vrať se. Uděláš to pro mě prosím? Protože já si tam připadám jako kus masa hozený mezi vlky a tvá máma je nejspíš nejhladovější z celé tlupy."

Uchichtne se pobaveně s nádechecm něčeho, co nedokážu rozluštit, a vykročí do chodby.

Zanechávaje mě uvnitř života, který jsem pro ni vytvořila.

-

Přes slzy málem nevidím a hřbetem ruky si musím utřít nos. Nevím jistě, kvůli čemu brečím víc. Jestli kvůli prachu, který pokrývá pokoj, kde měl její život začít, nebo kvůli prachu, kterým krvácí mé hroutící se srdce. Krvácí kvůli životu, který jsem měla začít já.

Kvůli životu, co měl být mnohem víc, než jaký teď prožívám.

S tou myšlenku mi z očí vyhrknou další slzy. Víc slz, které mě utápí. Drží mě pod rozbouřenou vodou plnou 'co kdyby' a 'co mohlo'. Peru se s tou vodou, drápu se po kluzkých stěnách a snažím se z toho dostat. Pryč z tohoto života. Života, ve kterém jsem udělala tak málo správného a tolik nesprávného.

Škytnu, ale ten zvuk je zachycen a spolknut. Vzaly ho ode mě důvěrně známá ústa, kterých se nikdy nenabažím, když něžně překryjí mé třesoucí se rty. Uklidňující je mezi jejími. Udržující je v teple a bezpečí.

A jen je tím roztřesou víc. Jen se tím víc hroutím.

Odrthne se dřív, než jsem připravená, takže mi hlava lehce přepadne a opíráme se o sebe čelem. Ruce mi přiloží na tváře a otírá řinoucí se slzy, jako kdybych byla tak neutěšitelná, že to sama udělat nezvládnu.

A nejhorší na tom, že má pravdu. Nejsem toho schopná. A jsem k neutěšení tak moc, že jsem něco takového v životě nezažila.

Slyším, jak jí z vlhkých rtů vyjde dlouhý výdech, a třebaže by se normálně zeptala, co se děje, třebaže já bych na to obyčejně toužebně čekala, vím, že to nepřijde. Vím, že tohle není obyčejná chvíle. Mezi námi za ty poslední dva dny neproběhla jediná obyčejná chvíle. Ale ono mezi námi to tak ani nikdy nebylo. Nikdy. Poslední dva roky jsme byly všechno možné, jen ne obyčejné, a já už to v sobě držet nedržím. Dýchám rychle a mělce, oči upírám do země a slzy se vsakují do té pěkné dřevěné podlahy.

"To je ono, že?"

Její hlas, vážný a poražený, vytáhne mé oči ze země. Vytáhne mou tvář. Zvednu hlavu a odkloním se, abych na ni lépe viděla. Abych viděla, jestli myslí to, co si myslím. Co doufám, že tím nemyslí.

Ale její oči doslova odráží ty mé. Její přerývaný dech kopírují ten můj. A význam jejích slov, který má vepsaný ve tváři, je přesně to, co jsem si myslela.

Protože její výraz je stejný jako můj.

"Nechci, aby to tak bylo..." vyjde pisklavě z mých ubrečených rtů a najednou jsem jako bez dechu. Najednou bez hlasu. A když se slzy vylijou i z jejích očí, musím něco udělat. Musím vzít její ruku do své.

"...Ale tohle..." Něžně a s hlubokým citem pozvednu naše spojené ruce mezi nás, "...není, jak by..." Dlaně nyní položím na prsa té druhé, přímo nad bijící srdce, a pošeptám přes vzlyk: "...tohle mělo být."

Její rty se rozechvějí, třesou se tak silně jako zemětřesení, a já jen čekám, kdy ji to konečně zlomí. Kdy se rozprskne zevnitř ven. A vezme mě s sebou.

Oči se jí plní slzami, které tak dlouho potlačovala. Stejnými slzami jako jsou ty mé, a sklopí zrak dolů na ta samá dřevěná prkna, na která jsem se před chvílí dívala já. Na tu samou podlahu, kterou jsem jí tak dávno dala.

"Já vím." Pošeptá k tomu tmavému dřevu, místo mého zlomeného srdce.

"Byly to jen dva dny, Ash, dva dny a já už teď cítím, jako bych se dusila..." Tmavé oči vystřelí k mým po těch špatně vyložených slovech, slovech, která dopadla příliš tvrdě, slovech, která jsem takhle vůbec nemyslela. "...Oh, ne, ne, tak jsem to říct nechtěla..." Skrz ohromné slzy se pokouším vyjádřit, "...takhle jsem to nemyslela... Nechtěla jsem... já prostě..." Zhluboka, hodně zhluboka se nadechnu a připravím se na knock out.

"...Je to můj bratr."

A je to. Slovo, kterého jsem se bála. Slovo, před kterým jsem utíkala. Slovo, které zastavilo před útěkem ji. Popadlo ji za límec a hodilo zpátky do reality.

"On je můj bratr, Ash, můj bratr, ty jsi jeho žena a já s tebou spím..." Oči se mi zavřou s novými slzami rodícími se z blížího doznání. "...Spím s tebou, a jako by spaní s bratrovou ženou samo nebylo dostatečným důvodem jít do pekla... Já... Já…" Zakoktám se na té pravdě, zápasím s těmi upřímnými slovy, slovy, která ještě nikdy má ústa neopustila. "...Já jsem do ní zamilovaná."

Slyším, jak se Ashley tiše zajíkne, a není to z překvapení nad mým vyznáním. Ne, je to úlevou, že to konečně slyší.

A já se nemůžu zastavit. Nemůžu zabránit slovům vyvěrajícím přímo z mého srdce. Jako horská dráha přehupující se přes nejvyšší bod, jsem právě v takovém pohybu. Řítím se závratnou rychlostí a dokonce ani její paže, snažící se mě obejmout, to nemohou zastavit.

Nemohou mi zabránit, abych se odtáhla.

Potřebuju, aby mi viděla do očí, až jí budu říkat vše, co měla slyšet už tak dávno.

Potřebuju vidět její tvář, až budu vyslovovat ta slova, kterým jsem se tak dlouho vyhýbala.

"Vždycky jsem to věděla. Vždycky jsem to cítila. Ale Bože, ty poslední dny. Ty dva dny, kdy jsem tě měla, kdy jsem tě cítila, líbala, to prostě..." Ani nedokážu slovy vyjádřit, co to se mnou udělalo, jaký to byl pocit, a proto přibrzdím a snažím se zklidnit. "...Já prostě… Já tě tak strašně miluju, Ash. Tak, tak moc. Tolik, že mě to bolí..." Pokývu hlavou, rozechvělý hlas se stane pouhým šepotem v tom tichém pokoji. "...protože... s tebou nemůžu být. Ne takhle."

A v tu chvíli nějakým způsobem všechno znehybní. Vzduch utichne ještě víc. Protože je to ticho nevyhnutelnosti.

"...Já zkrátka nemůžu. Nemůžu to udělat vlastnímu bratrovi. Ale hlavně to nemůžu udělat tobě. Nemůžu to udělat nám. Protože to byly pouhé dva dny, Ash, dva dny a já už cítím, jak nás to kazilo. Ta čistá a krásná věc mezi námi, co jsme odhalily, ta začíná být špatná. Začíná z toho být pravý opak toho, co by to mělo být. Co to mělo být už dávno. Jen kdyby… Kdybych nebyla tak..." Odmlčím se, hlas se mi vytratil. Nemůžu v té myšlence pokračovat, ne teď, ještě ne, nedokážu teď přiznat, kdo je za naši situaci vinen.

V pokoji zavládlo po mém výlevu hrobové ticho. Nikoli proto, že Ashley neví, co na to říct. Nebo prto, že překvapením oněměla. Je to proto, že Ashley ví, že to není všechno. Ví, že jsem stále rozjetá.

"...Zžírá mě to, Ash. Umírám, protože si nedovedu představit takhle pokračovat. Nedovedu si představit, že se Glen zítra vrátí, a... my se budeme dál takhle plížit."

Slyším její povzdech, ustaraný a souhlasný. Slyším, jak se její srdce láme v souladu s mým.

"...ale pak... pak si představím, že bych tě už nikdy neměla držet v náručí..." Zním jako zraněné štěně, dál drmolím a zajíkám se, "...nebo ...nebo že tě už nikdy nepolíbím, nebo že už vedle tebe nebudu nikdy usínat..." Slzy jsou zpět v plné síle, jako přesný odraz těch, které padají z jejích očí. "...a doslova namůžu dýchat."

Obě tam stojíme prakticky bez dechu po mém upřímném výlevu. Po mých pronikavých vyznání. Po mých planoucích slovech.

Stojíme nehybně, uvnitř se však cosi probouzí.

"Já vím."

Dokud její slova neříznou do hutného vzduchu. Dokud mě její slova neuvedou opět do pohybu. Otevřu a zavřu pusu. A jako malá holčička ztracená daleko od domova, pokusím se promluvit skrz ten tíživý vzduch.

"Co budeme dělat?"

Zůstává stát, jen pár metrů ode mě. Na okamžik se rozhlíží po pokoji. Po tom pokoji plném zaprášených snů, než se její upřímné oči plné bezpečí vpijou do mých.

"Přijdeme na to," prohlásí tak jednoduše. Dojde ke mně, pevně obejme třesoucí se ruce kolem mého krku, skloní ústa k mým a pošeptá přímo do nich: "...protože já jsem do tebe taky tak strašně zamilovaná, Spence..." naše rozechvělé rty se chvějí společně, "...a ty můžeš dýchat. Můžeš, protože já nedovolím, aby ses udusila."

Mé oči jsou zarudlé, opuchlé a vodnaté, že ztěží vidím. Sotva ji před sebou vidím, zatímco se mé počáteční odhodlání vytrácí. Zatímco naděje se ve mně zvedá výš a výš, navzdory mým chabým snahám stáhnout ji zpátky na zem.

A jen ztěží zvládnu zaskuhrat tu jednoslovnou otázku, na kterou se musím zeptat víc, než na cokoli jiného.

"Jak?"

Jediné slovo je pronesené s dětským zoufalstvím a ona pochopí, co potřebuji; neuvěřitelně moc teď potřebuji, aby všechno spravila. Aby to vyřešila. Vidí, že se potřebuji nadechnout. A její oči ani na okamžik neopouští mé, její palce přejíždejí po mých tvářích. Opře své čelo o mé a vím, že otevírá ústa, aby do mě vdechla život.

Uvolní ze mě tu tíhu.

"Řekneme to Glenovi."

Jenže vzduch mi připadá ještě těžší.

KAPITOLA 18A: Zrádce Sendvič

Milovaly jsme se přímo tam na té dřevěné podlaze v hudebním pokoji. Naposledy svlečené a propletené. Ještě jednou, než se propadneme. Než se všechno zbortí. Než to řekneme Glenovi. Než se možná samy zničíme.

Rychle a tvrdě. Něžně a pomalu. Ve stoje, v sedě, v leže. Všude a zároveň nikde. Minuty, které nám připadaly jako drahocenné hodiny. Minuty, které nám připadaly jako nehybné.

Jako by se čas docela zastavil.

A když mě Ashley líbala mezi nohama, měkce a s láskou, zatímco jsem jí bořila prsty do vlasů, a když jsem se pak dokola a dokola prohýbala na té nepohodlné podlaze s pocitem, že žiju jako nikdy, krátce jsem si pomyslela, zda se ten čas ještě někdy rozběhne.

Tiše jsem se modlila, aby nerozběhl.

S povzdechem dopadnu zády na dveře od bytu.

Ale konec přijít musel, jak to vždycky dělává a vždycky dělat bude. Konec přešel kolem nás, zrovna když jsme to potřebovaly, ale o moc dříve, než jsme jej chtěly vidět. Hodiny se znovu rozběhly a uvedly čas do pohybu. Až moc rychlého. Minuty se najednou zdály jako vteřiny. Čas najednou uběhl moc rychle.

Protože už jsem doma a už teď jsem strašně sama. Nemyslím, že bych se někdy cítila tak osamělá jako teď.

Opustit ji bylo těžké. Nebudu lhát, jak strašně těžké bylo nezůstat tam. Nestrávit poslední noc v těch něžných pažích. V těch drobných pažích plných bezpečí. Nebudu lhát, že před jejím domem se nezrodila řeka. Řeka z mých slz, které mokřily a zaplavovaly příjezdovou cestu od dveří až k mému autu. A pak dál celou cestu domů.

Takhle těžké to bylo, a ještě těžší. Protože stále cítím potoky slz stékající mi po tvářích. Protože na sobě stále cítím Ashleyno hladké tělo. Protože třeba se čas opravdu zastavil s ní mezi mýma nohama, zpocenou a rozcuchanou.

Možná že ti lidé, ty holky beznadějně propletené, možná že jsou teď zmrazené v čase. Možná že tam uvízly, v nějakém alternativním světě, ve kterém mohou být spolu. Kde mohou prostě být. Zatímco já jsem zaseklá v tomhle krutém světě, zamčená ve vězení, co jsem si sama vytvořila. Protože nehledě na to, jak moc to obě chceme, nehledě na to, jak pevné jsme si udělaly plány, že celou věc rozštípneme a kápneme božskou, už teď cítím, jako bych ji ztratila.

Dovleču se temnou kuchyní k lednici, cestu znám nazpaměť.

Ochutnávám sbohem z mých slz stékajících mi do pusy, kde se mísí s jejími. Míchají se s chutí, která je jedině Ashley. A ta sůl v mých ústech chutná neuvěřitelně hořkosladce. Chutná jako zatracený konec.

Dveře od chladničky do mě vypustí osamělý paprsek světla, který projde přese mě do kuchyně. Vybarví celou scénu mého osamělého a izolovaného zoufalství. Mé sklíčenosti.

Džem si najde cestu do mých rukou po slepu, nepotřebuju se ani dívat. Tohle je rutina, automatika, a já pokračuju po té vyšlapané cestičce po paměti. Sáhnu do správné skříňky nad toustovačem. Beru chléb a už sahám po arašídovém másle.

Natahuji se pro svou útěchu.

Trochu džemu ze sklenice mi ulpí na prstech, když odšroubuju víčko. To mě vždycky trochu otráví. Obvykle. Ale dnes v noci to není tak zlé. Dnes mě ten pocit lepkavého džemu uklidňuje. Dnes v noci je tenhle pocit a vědomí, že tam ten džem zůstane, to jediné, co vlastně mám.

"A jéje..."

Trhnu sebou jen lehce, nepříliš vylekaná. Tak nějak jsem s tím počítala. Nějak jsem věděla, že Madison tu bude čekat. Nebo jsem možná zkrátka potřebovala, aby tu byla. Možná jsem potřebovala, aby na mě prostě někdo čekal. Aby zaplnil mou osamělost láskou.

Letmo se ohlédnu přes rameno a najdu ji, jak se ramenem opírá o zeď vedle dveří. V teplácích a tričku. Vypadá tak zdrženlivě, to jsem u ní ještě nikdy neviděla.

A to mi dodává pocit bezpečí.

"Čau."

"Žádný čau, slečinko, něco se děje..." odtuší tiše a měkce. Ospale vejde do kuchyně. "...arašídové máslo a džem…“ mrkne bokem na displej mikrovlnky "...v jednu ráno, to nikdy nevěstí nic dobrého."

Ze rtů mi vyjde něco, co by se dalo považovat za pobavené odfrknutí, kdyby se snažila být vtipná. Jenže ona se nesnažila být vtipná. A já se zatraceně jistě nesnažila smát.

Dělám to často. Sendviče Ashley a Spencer. Jsou to moje oddechové komedie po rozchodu. Jsou to moje rumy s kolou za propařené noci. Jsou pro mě jako káva, když se nemůžete ráno probrat. Jsou pro mě jako valium při neklidném letu.

Jsou moje všechno.

A Madison to asi ví. Myslím, že Madison ví mnohem víc, než bych věřila. Víc než jsem tušila.

Víc než bych jí přiznala.

"Jo..." řeknu jen, nechci ani slůvkem potvrdit její domněnky a plně se soustředím na sendvič. Roztírám to hutné máslo jako profík, nespěchám, a tudíž se mi jemný chléb nerozpadá.

Slyším, jak za mnou povzdechne a opře se dlaněmi o stůl, ale ještě před tím cvakne vypínačem a rozsvítí. "...Tak co je?"

"Nic," zašeptám přes stažené rty. Mám pocit, jako by se stěny kolem mě svíraly. Mám pocit, jako by Madison zaostřovala.

Mířila přímo na mě.

"Spence..." A je tu ten hluboký nádech, jako když se tenista napřahuje k rozhodujícímu podání, nebo golfista k poslednímu úderu. "...Co se dneska stalo? Teda..." Je to tak blízko, až bych přísahala, že úplně slyším její švihnutí. "...Co se stalo s Ashley?"

Ta otázka mi vyrazila dech. Stojím s pusou dokořán, jako kdyby mi právě někdo doslova vypnul přísun kyslíku. A v jistém smyslu ano, Madison mě právě připravila o vzduch těmi pár jednoduchými slovy. Jop, právě mě položila na lopatky. Trefa přímo do černého. Do mě. A já nic neříkám. Jsem naprosto potichu, každý nádech a výdech mě šimrá v krku.

"No tak, Spence. Vím, že ať už se s tebou děje cokoliv, ať je to, co chce, má to co dělat s ní, a ani se to nesnaž popřít, protože kromě toho, že jsi zrovna teď doma, místo abys spala u ní..." Odmlčí se a já se strašně bojím otočit, bojím se byť jen pohnout, protože prostě vím, že dnes není cesty zpět. Vím, že tohle je ono, právě teď, uvnitř téhle příliš zářivé kuchyně se všechno rozplétá, "...Mně nic neuteče, zlato, vím všechno. A když přijdeš a začneš z ničeho nic dělat tyhle ty svý sendviče s arašídovým máslem a marmeládou, tak vím, že se něco stalo s tvou holkou."

Moje holka. Zrovna o ní mluvila jako o mé holce. Moc se chci při tom označení usmát. Jenže ještě víc mě tíží strach. Strach z toho, jak moc má pravdu. A jak mě to štve. Bože, nesnáším, že má vždycky pravdu. Nesnáším, že o mně tolik ví. Nesnáším, že mě zná líp, než já sama. A nesnáším, že se pořád ani nehnu. Nesnáším, že pořád nic neříkám. Místo toho nechávám, aby za mě mluvilo ticho. Říká jí, že má pravdu. Tiše na ni křičí, že má kurevskou pravdu.

A když uslyším, jak se uvnitř naší kuchyně zhluboka nadechne, tak vím, že ví. Vím, že ví, že má pravdu. Ví, že mě tvrdě zasáhla přímo do toho nejcitlivějšího místa. Dloube a tahá za růžovou žvýkačku, která jen taktak zadržuje mé prosakující potrubí.

"Jak dlouho, Spence?"

Cítím, jak se otevírám a zavírám najednou. Cítím, že jsem uvízla v nejpodivnějším světě osvobození a zadušení. Úlevy a tíživého břemene. A ani nevím, zda mám vůbec hlas, když vykoktám: "C-Co?"

Vyděšená jako nikdy.

"Jak dlouho..." Její hlas najednou zní tak blízko, šíleně nahlas, třebaže vím, že sotva šeptá. "...jak dlouho jsi zamilovaná do Ashley?"

A jako když cvaknete vypínačem, stejně jako to udělala ona, tak rychle se rozpláču. Tichými, rychlými slzami. Vážně už není cesty zpět. Protože ona to řekla. Vyslovila pravdu a já jí nedokážu lhát. Můžu se schovávat, ale nedokážu lhát.

"Já... Mads... my..." Ale nemůžu mluvit. Slova zmizela. Slova jsou jako vzdálený cizinec. Protože jsem teď dítě. Neumím mluvit, docela jako novorozeně. Jediný zvuk vycházející z mých rtů jsou ostré výdechy. Najednou nemůžu ani dýchat. Najednou nejsem schopná mluvit. Dovedu akorát brečet.

A jako vždy, Madison ví. "Ach, zlatíčko, to je dobrý..."Ani si neuvědomuju, že mě objímá, dokud v prstech necítím látku jejího trička. "...ššš, to je dobrý, to je dobrý."

Opakuje to stále dokola. Je to její mantra. Je to její způsob utěšování. A já nevěřím ani slovu z toho. Vím, že na téhle situaci není nic, o čem by se dalo říct, že je to dobrý, ale tak nějak mě to uklidní. Nějak to zvedne tu tunu z mých plic.

Dovolí mi znovu dýchat. Hluboké, dlouhé nádechy, skoro jako když se vynoříte z vody nad hladinu. Jako bych se topila déle, než člověk bez vzduchu vydrží.

"Pojď..." vede mě do obýváku ke gauči, drží mě přitom za ruku jako na nějakém ochranném vodítku, aby měla jistotu, že se cestou neztratím. Prakticky mě vtlačí na pohovku a svým upřímným úsměvem mě zahřeje u srdce. "...počkej tady, Hned jsem zpátky."

Jsem stále příliš ztracená, abych něco řekla. Jsem i nadále příliš v šoku, aby mi došlo, že tohle se opravdu děje. Jsem tak mimo, že si ani nevšimnu, když si zase sedne vedle mě. V klíně mi přistál talíř se sendvičem a do ruky mi právě vrazila vychlazený drink (jeden Jack s dietní kolou, co přesně teď potřebuju).

"Napadlo mě, že by ti to přišlo vhod."

Madisonin hlas mě vytrhne z tranzu. Přivede slzy kaskádovitě mi spadající po tvářích zpět k životu. Už zase se vzdouvají všechny ty pocity. Ale teď je ve mně ještě něco jiného. Cítím, že ve tváři se mi formuje ještě něco. V těch zmáčených tvářích se objevily dolíčky. Vkrádá se do nich náznak opravdového úsměvu. To snad není možné.

Nemůžu tomu uvěřit, je to jako bych stála v dešti a dopadaly na mě kapky úlevy. Zakrývaly mě. Jako poleva. A je to poznat. Projeví se to v mém hlase, ze kterého čiší čistá upřímnost, když pošeptám: "Děkuju."

Usrkne ze svého drinku (pro Madison typický Cape Codder) a znovu se usměje. Usmívá se, jako bych nebyla nejhorší člověk na světě. Jako by mé nepřiznané přiznání nebylo jízdenkou první třídou do Pekla.

Ne, ona vypadá, že je opravdu šťastná. Vypadá, jako by byla na mé straně, a to nejen z důvodu, že je má nejlepší kamarádka. Není to z loajality, ale vlastní volbou. A nemůžu si pomoct, ale díky tomu sama pocítím záchvěv štěstí.

"Myslím to vážně, Spence..." Její prsty mi zlehka obemknou zápěstí a já si uvědomím, že stále pevně svírám talíř ve svém klíně. Křehký papírový tácek plný mé útěchy a zároveň plný mého dvouletého břemene. "...vážně je to v pořádku."

KAPITOLA 18B: Zrádce Sendvič

Polknu. Je mi jasné, na co přesně naráží, a vím, že ještě nejsem tak docela připravená jí věřit. "Jak..." Nervózně se po ní krátce podívám, strašně se bojím. "...jak to můžeš říct?"

"Protože můžu."

Z hrdla mi unikne podivně přidušené zasmání nad její přímočarostí. Nad její upřímností.

"Ne, opravdu, Madison, tohle není v pořádku. Tohle..." Vrtím hlavou, pořád nejsem připravená, stále nemám dost odvahy to vyslovit. "...prostě není."

"Spencer..." Vzdychne, jako by si teprve teď uvědomila, nebo možná vzpomněla, že to nepůjde tak hladce, jak si myslela. "...miluješ ji?"

A já vzdychnu také, protože mi dojde, jak tenhle rozhovor bude probíhat. Jak to bude muset proběhnout. Madison to ze mě bude muset tahat jak z chlupaté deky. Bude ve mně urputně lovit pravdu. Protože opakuju, já se můžu sice schovávat, ale nikdy bych nedokázala lhát. A ani bych nikdy nechtěla lhát, pokud jde o takovou otázku.

"Ty víš, že ano." Bez váhání zašeptám svou bolestně upřímnou odpověď, s pohledem upřeným na sendvič.

"Máš recht, že to vím. A taky vím od prvního dne, co jsem ji poznala, od toho nešťastného večera u O'Neilla, že Ashley tě taky miluje. Že Ashley je do tebe tak šíleně zamilovaná, až je to skoro smutný."

Z očí se mi koulí slzy. Slzy kvůli tomu, že má pravdu. Slzy kvůli tomu, že její slova jsou tak smutně pravdivá.

"Já to vidím takhle, ta láska, které mezi vámi dvěma je, to napojení..." Chytne mě za zápěstí a přinutí mě, abych se jí podívala do očí, přinutí mě, abych se postavila pravdě v jejích slovech. "...není možný, aby tohle nebylo správné. To, co máte, je víc než správně. Co vy dvě máte, to je neuvěřitelné, Spence. Vážně je."

"Madison..." vrtím hlavou, zavřu oči před přívalem dalších slz, nechci přijmout, co říká, nejsem připravená, aby mé naděje a sny zněly vyřčené nahlas, jako by byly pravdou a skutečností "...takhle nemůžeš mluvit. Co Glen-"

"Na Glena se vyser."

Tentokrát se její syrové přímosti nezasměju. Jenom pláču. Roním slzy nastřádané za celé roky. Prolévám slzy za to břímě, co mě tíží.

"Na Glena kašli. Jasný? Je to sice tvůj bratr, je sice ženatý s Ashley, ale on ji nemiluje. Ona nemiluje jeho. A ještě něco ti povím, Spencer, třebaže fakt nerada, ale říct to musím, protože je to prostě pravda..." Nadechne se. "...tvůj brácha je snad ten největší vůl, co znám. Fakt. Přece víš, že ji podvádí, jakože tohle musíš vědět."

Málem mi vypadnou oči z důlků. "Vážně?"

A její se zas protočí jako na kolotoči. "Spencer, no tak. Toho by si všiml i mrtvej."

Má pravdu. Tak nevšímavá nejsem. Viděla jsem, jak se dívá po holkách. Viděla jsem, jak jim špitá do ucha, když si myslí, že se nikdo nedívá. Jak se jich dotýká, i když by to někdo mohl vidět.

Já jsem si prostě vědomí toho nikdy nechtěla přiznat. Protože pak bych musela přijmout i vše, co by z toho třeba mohlo vzejít.

"Ashley to taky musí vidět. Na to dám krk. Jenom nechápu, proč s ním je. Vlastně nechápu, proč si ho vůbec brala, abych byla upřímná. Bylo tak zjevný, že je do tebe blázen. S Jackem jsme to věděli od prvního dne."

Skoro se usměju nad tou myšlenkou, že mě Ashley miluje. Jenže to akorát přispěje k pocitu na zvracení. Chce se mi zvracet z mých chyb. Z Glenovy nevěry. Z toho, že si ho Ashley vůbec vzala. A z toho, že taky nerozumím tomu, proč si ho brala.

Z toho, že se cítím tak ztracená.

Z toho, že mi konečně naplno došlo, že Madison teď ví.

Madison konečně ví všechno, o čem věděla celou dobu.

"Bože, tohle je takovej průser..." Beznadějně pokrčím rameny, "...podělala jsem to. Všechno mohlo být úplně jinak, kdybych se tak nebála. Kdybych nebyla tak..." Jsem tak frustrovaná, že mě opět zradí hlas a hlavní slovo si opět vezmou potoky slz.

"Nech toho, Spencer. Stop, stop, stop." Vrtí hlavou a pokládá pití na stůl. "...nikdy není příliš pozdě. Dobře? Já to chápu. Fakt. Jasně, bylas pitomá. A byly chvíle, kdy bych tě nejradši propleskla. Ale stejně tě miluju. Ať se děje co se děje. Protože jsme jenom lidi, Spence. Každý někdy udělal chybu, ne? Ale poučíme se z nich. Stalo se. Co bylo, bylo. Nemůžeš to změnit a přivede tě to akorát do blázince, když se budeš dál užírat tím ‚co by kdyby‘."

"Madis-"

"E-eh" Umlčí mě zdviženou dlaní. "...necháš to plavat, jasný? Už nevypustíš ani jedno slovo o tom, jak jsi mohla něco udělat jinak nebo jak moc je tohle celý v řiti. To už nebudu poslouchat. Protože pokud v tom budeš takhle pokračovat, Spence, pak to kazíš právě teď. Jenom tím přiživuješ chyby z minulosti. Další věci, nad kterými by ses za pár let užírala o to víc. Rozumíš?"

A já rozumím. Potáhnu nosem, a párkrát rychle zamrkám, abych zahnala slzy zpátky, konečně chápu, o co jí šlo. A má pravdu.

"Chceme mu to říct," přiznám tiše s pocitem, že se to tím snad všechno zlepší. Cítím, že jí to potřebuju říct, jako by mě to mělo udělat lepším člověkem.

"To si sakra piš, že řeknete."

Páni, ta je vostrá. Nebere si servítky a já jo za to miluju. Uvědomím si, jaké mám štěstí, že ji mám. Konečně chápu, jak moc ji potřebuji.

A nikdy jsem jí za to nebyla vděčnější než teď.

"A jen abys věděla..." Pořád se vyhýbám přímému pohledu, pořád se cítím moc zranitelná. "...nebylo to... Chci říct, my jsme spolu..." Rozpačitě si odkašlu. Protože jsem neskutečně nesvá, když se mám bavit o sexu. "...chápeš, začalo to nedávno. Vlastně teprve před pár dny."

Dojde jí, co tím myslím a rozesměje se. Doslova se popadá za břicho, jak moc se řehtá, ale mně uniká proč.

"Jasně. Oukej, Spence."

"Ne, Madison, vážně. Teprve se to stalo." Potřebuju, aby mi věřila. Ani nevím proč vlastně. Protože jí to je zjevně úplně jedno.

Jenže mně ne. Záleži mi na těch posledních třech dnech víc, než cokoli jiného. A právě proto potřebuju, aby mi věřila.

"Spence, nezáleží na tom, kdy jste spolu začaly fyzicky spát. Duševně jste spolu byly intimní v podstatě dva roky. A přiznejme si, to je stejně silný jako sex. Je to jestě silnější."

Zase má pravdu. Zase se trefila přímo do černého a vyhrává jackpot.

A já jen kývu hlavou, tiše s ní souhlasím.

"Když už jsme u toho..." Její hlas drasticky přejde z vážného v potměšilý a já cítím, jak červenám, protože už vím, kam tím míří. "...sex musel být totální nářez. Vždyť s takovou předehrou, co jste předváděly dva roky? Fakticky, Spence, jak kurevsky úžasný to bylo?"

Pane Bože.

Ona nějak dokázala úplně samovolně otočit z naprosto vážného rozhovoru k tématu, které ve mně vyvolá neuvěřitelné rozpaky. Strašně se stydím. Tedy, ne že bych nikdy o sexu nemluvila. A už vůbec mi to nedělalo problém, pokud jsem se bavila s Madison.

Protože to nikdy nic neznamenalo, až teď. Nikdy to neznamenalo tak moc, abych se o to nikdy nechtěla podělit. Ještě nikdy jsem si tak moc nechtěla něco sobecky nechat jen pro sebe.

A když se napiju (nejsilnějšího Jacka s kolou, co spatřil světlo světa), Madison ví.

"Och, tak to teda ne, milánku, tohle mi nemůžeš odepřít. Čekám na detaily už celou věčnost. Tak to vysyp."

Dopiju svůj velmi pozdní koktejl, který už kupodivu docela cítím, a nabývám dojmu, že tahle noc bude ještě dlouhá. Dneska se asi nevyspím. Otočím se k ní s opravdovým úsměvem, konečně všechno přijímám. Konečně přijímám vše, co se vyjevilo. Konečně jsem přijala Madisoniny pravdy.

Ale hlavně jsem konečně začala přijímat mé vlastní.

A co je na tom ubíjející, ale zároveň úlevné, je přiznání, že je to dobrý pocit. Tak strašně dobrý pocit, že se proti své vůli uculím mezi znovuzrozenými rty.

"Myslím, že bys mi měla namíchat další skleničku, pokud ti mám vysypat úplně všechno."

Je něco po třetí a já se teprve šourám do pokoje. S Madison jsme mluvily dlouho o všem a o ničem ohledně Ashley. Jsem trošičku namazaná. Po pěti docela silných míchanicích Jacka s kolou padám do postele. Přitisknu tvář hluboko do polštáře na levé půlce. Vdechuju tu opojnou směsici vůní z Ashleyina šampónu a parfému. Čichám a stýská se mi po ní.

Potřebuju ji.

A než se naděju, sahám po telefonu. Opile zadávám čísla, která nikdy z mé paměti nezmizí. Čísla, která bych poslepu namačkala klidně v té nejtemnější místnosti a i mnohem víc opilá.

Zvedne to po prvním zazvonění.

"Spence?"

"Ahoj," zašeptám. Tiše, upřímně.

"Jsi v pořádku? Teda, je všechno v pohodě?"

Na chvilku si představím, že bych jí řekla, co se dnes večer událo. Zvažuju přiznání ke svému dřívějšímu přiznání před Madison.

"Jo, jo..." s úlevou vydechnu, Neudělám to. Ne dnes. Ne když ji chci. "...Jenom jsem chtěla slyšet tvůj hlas."

"Ale nepovídej."

Vědoucně se uchechtne. Směje se, protože slyší z mého hlasu, že mám upito. Ale nekomentuje to. Někde v koutku mysli mi něco říká, že si mou otevřenost užívá. Moji uvolněnou, nefiltrovanou upřímnost.

"Jo…" vydechnu do telefonu, překulím se na bok na její stranu a přejedu prsty po jejím polštáři "...to a taky jsem se chtěla ujistit, žes, však víš, před spaním zkontrolovala, jestli někde nelezou pavouci a nepoletuje peří. No, hlavně peří, protože to se k tobě proplíží, ani nevíš jak."

Její chichotání na druhém konci linky mě zahřeje u srdce víc než jakýkoliv jiný zvuk na světě. Přiměje mě to k línému úsměvu. A když její smích odezní, zavřu oči. Je to, jako by tady ležela se mnou.

"Spence?"

"Jo?" zašeptám lehounce jako dítě a i přes telefon slyším, jak se usměje. Než mě spánek zcela pohltí, zaslechnu ještě její poslední slova.

"Taky mi chybíš."

KAPITOLA 19A: Předsevzetí

Rozvalená na gauči s mrzutou náladou projíždím bez většího zájmu všechny televizní kanály. Sedm set jich je a nic nedávají. Mám ve svých líných rukou celý širý svět zábavy, a stejně nemůžu najít jedinou věc, na co bych se dívala. Jsem prostě podrážděná, protože bych chtěla dělat něco zábavného, jenže nedokážu ani říct, co by to něco mělo být.

A taková kombinace nikdy nefunguje dobře.

Tohle má být odpočinkový čtvrteční večer. Práci pro noviny mám hotovou. Na zítra ráno taky nemám žádné focení. Můžu zůstat dlouho vzhůru a ještě dýl si pospat. Jenže ono je teprve 8 večer a já bych nejraději zalezla do postele. To proto, jak se celý den táhnul. A taky mi přijde, že tma teď trvá celou věčnost. Za to může zima a její líné zimní slunce, které dávno zapadlo. Tak dávno a já si nepřeji nic jiného, než abych už spala. Ne proto, že mám za sebou dlouhý den. To sotva. Ani proto, že bych byla unavená. Ne, unavená nejsem ani zdánlivě.

Chci zkrátka zavřít oči, abych je otevřela a bylo zítra.

"Bože. Já se tak děsně nudím."

Zavrčím ze svého zvalchovaného místa na pohodlné pohovce, když se Madison ve svém pokoji chytrácky zachechtá.

"Ne. Ty jseš jenom zasraně otrávená."

Ani ji nemusím vidět a úplně slyším, že její hlas je podkreslen tím jejím vševědoucím úšklebkem, na což můžu jedině obrátit oči v sloup.

"No a co."

Protože má pravdu. Zase má pravdu, sakra, až mě to děsí. Vůbec nejsem znuděná. Vůbec nejsem podrážděná. Jsem frustrovaná. Strašně frustrovaná. Protože jsem neviděla Ashley od pondělního večera. Od té noci sexu v hudebním pokoji. Od té noci, co jsem všechno přiznala Madison.

A mě to ničí. Protože mi chybí ve více směrech. Potřebuji ji každým myslitelným způsobem.

Jenže tohle jsme obě chtěly. Ashley i já. Věděly jsme, že tohle je jediná možnost, jediná šance, že nic nebudeme dělat, dokud se nepřiznáme Glenovi. Tohle je naše jediná naděje. Protože jestli jsem se v posledních dnech něco naučila, jestli jsem si teď něčím naprosto jistá, pak tím, že pokud je Ashley v mé blízkosti, tak ji potřebuju.

Musím mít Ashley. A proti tomu nejede vlak.

Když ono je to tak těžké. Ona je prostě příliš lákavá.

Protože ona je mé druhé pivo, když jsem se zapřisáhla si dát jen jedno. Ona je můj jediný kousek pizzy, ze kterého se stane celý koláč. A také vím, že je to vzájemné.

Musíme vydržet jenom do soboty. Po Lindsayně narozeninové oslavě, protože kdykoli před tím by to mohla být katastrofa. Protože obě víme, že naše upřímná zpověď bude mít následky. A ať už budou jakkoli rozsáhlé, což si teď nedovedu představit, rozhodně nedopustím, aby to zničilo mé neteři její velký den. To jí neudělám.

Takže počkáme. Ashley i já hledáme jakýkoli způsob, jak překonat každý den, aniž bychom se viděly. Voláme si. Šeptáme naše tajná slůvka. Představujeme si nás spolu, zatímco každá ležíme ve své posteli o samotě.

A to se nedá srovnat.

Den ode dne jsem podrážděnější. Každou další vteřinou ji chci víc. A toužím po ní. Tak neskutečně moc po ní toužím, že nedokážu pochopit, jak jsem mohla někdy být bez ní. Jak jsem vůbec dokázala přežít jedinou noc, aniž bych ji ochutnala. Bez toho, abych ji držela. Bez toho, abych ji viděla tak zblízka a slyšela tak intimně.

A třebaže tohle divoké a v dohledné době neukojitelné vzrušení hraničí s vyslovným mučením, jsem za to ráda. Opravdu, protože mě to rozptyluje od jiných pocitů, které bych měla cítit.

Jako strach. Nebo úzkost. Nebo podělanej děs.

Protože do oslavy zbývají jen dva dny. Což znamená dva dny, než uvidím Ashley. A to také znamená dva dny, než to řekneme Glenovi.

Ale světe div se, mě zajímá jen to první. Jako blázen se starám jen o to, abych zase viděla Ashley.

"Maddy, najdi mi něco, co dělat." Zakvílím znovu z gauče, jako když pětileté děcko žadoní u mámy, aby ho vzala někam, kde je zábava. Jenže tohle nefungovalo, ani když jsem byla malá, a určitě to nefunguje teď. Madison si jen tak vykráčí z pokoje, v bundě zapnuté až po bradu a zachumlaná do těžké vlněné šály se na mě culí.

Ta drzá opice, už zase.

"Sorry, brouku, ale s tímhle škemráš u nesprávný brunety."

Nepomáhá. Ani trochu.

"Netuším, o čem mluvíš." Vylétne mi z ulhaných rtů, s očima přilepenýma na televizní obrazovce, zatímco se Madison přehrabuje v hromadě papírů na kuchyňském stole.

A ona se jen zasměje. Už zase.

"Jaaasně."

Jo, vážně mi nepomáhá. Jen přiživuje to mé rozptýlení. Od chvíle, co jsem to Madison vyklopila, od chvíle, co jsem jí svěřila svá tajemství, udržovala je v bezpečí. Udržela v bezpečí mě. Až moc. Odňala ze mě největší tíhu mého života. Díky ní se cítím v pohodě. Díky ní se cítím v pořádku. Ohledně mě. A Ashley. A toho všechno.

A já pořád nevím, zda je to tak dobře.

"Proč jí prostě nezavoláš?"

Zrovna nadzvedává všechny možné mikiny a bundy ze všech křesel a každého kusu nábytku v obýváku (jo, jsem hrozná bordelářka).

"Protože..." bezradně vzdychnu a zabrblám: "...protože to pak vypadá, že nezvládnu blbejch pár dní!"

Konečně to ze sebe dostanu. Pravdu. Frustraci. Pořád si připadám divně, takhle otevřeně mluvit o Ashley. Takhle normálně.

Tak upřímně.

"No, to bude asi tím..." Madison projde mezi pohovkou a stolkem, a cestou mě poplácá po hlavě. "...že to fakt nezvládáš."

Její uštěpačná poznámka se mnou ani nehne. S pohledem na ovladač, který svírám v rukou, bezmocně vzdychnu. Prsty přejíždím po tom plastu, jako by měl něco udělat. Jako by těch šmouh po mých prstech mohlo jednoho dne být tolik, že vytvoří důlek.

"Nemůžu jí zavolat, Madison..." pomalu, uvážlivě se nadechnu a šeptem pokračuju, "...nebýt s ní by pak bylo ještě těžší."

To zastaví Madisonino zběsilé pobíhání (hledá svou kabelku, předpokládám) a na chvilku cítím, že na mě shlíží se soucitem, který jsem nikdy nechtěla, než se pomalu vrátí ke křeslu. "...Pak bys jí měla zavolat."

"Madison, to nejjjjde." Zdůrazním každé slovo a doufám, že mě pochopí. Doufám, že pochopí, že já opravdu, opravdu fyzicky nemůžu zavolat Ashley.

"Hele, Spencer, já vím, že máte tu svou hloupou dohodu, čemuž fakt nerozumím. Vždyť jaký rozdíl v tom celkým plánu udělají dva další dny, kdy se neuvid-" Náhle zmlkne a vrhne se za židli, načež se narovná i s kabelkou přes rameno a nadšeným výkřikem: "A-ha!"

Očividně je na sebe hrozně hrdá a já se na okamžik cítím špatně, že jsem taková nepořádná spolubydlící. Ale jen na chviličku, než si zase vzpomenu, o čem se bavíme.

"Dobrá práce, Mads, teď zas ke mně. Cos říkala?"

"Och, už nevím, nic důležitýho..." bezmyšlenkovitě zamumlá s roztomile pyšným úsměvem a ponoří se do svého miniaturního světa nacpaného v kabelce. Zvedne ke mně oči. "Prostě jí zavolej, Spence."

Přátelsky se na mě usměje a jde ke dveřím od bytu. Ale já chci víc. Chci fňukat, dokud nedostanu, co chci.

"Ne, Madison, dělej, řekni mi to. Mluvilas o Ashley a o naší dohodě a-"

"Podívej, přestaň se starat o to, co jsem říkala a poslouchej, co říkám teď..." Její oči se dívají do mých, vážné a přesvědčivě mi říkající, že nemám jinou možnost, než poslouchat "...Jdu teď k Jackovi. Na noc. Ne ceeeličkou noc..." A zase to uculení na jejích podporujících rtech, co mi vůbec nepomáhá. "...Takže bys jí měla zavolat. Prosím, prostě jí zavolej."

Než vůbec můžu začít protestovat a lhát, jak nemůžu a nechci Ashley volat, tak na mě uličnicky mrkne a vyjde ze dveří. Zanechávaje mě v mé samotě našeho temného obýváku. Zanechávaje mě s mým slábnoucím předsevzetím a polevujícím vzdorem vůči drtivému pokušení.

Napřímím se a popadnu opět dálkový ovladač do ruky. V očích a prstech nově nalezenou sílu a odhodlání.

Najdu něco, na co se budu koukat.

Nebudu myslet na Ashley.

Nebudu vzpomínat na každé místo, kde jsme se políbily.

Nebudu si přehrávat každý náš sex.

A nezavolám jí.

V žádném případě, za žádných okolností nebudu volat Ashley.

"Čau Ashley... err... Ash... to jsem já... Spencer..." Protočím nad sebou oči, že mluvím jak blbka, a dál koktám do telefonu ten nejtrapnější vzkaz na světě. "...takže, já vím, řekly jsme si, že tenhle týden spolu nic nepodnikneme, ale..." Tahám za bavlněnou látku tepláků a ztěžka oddechuju. "...ale je čtvrtek a za chvilku začnou Chirurgové a ty víš, jak nerada na tu návykovou blbost koukám sama. No, je to děsně depresivní, když se tomu mám smát a dělat si srandu z Meredith a tý její náruživý sebestřednosti úplně sama..."

Už mě nebaví blábolit na gauči, tak se došourám k oknu.

"...je to mnohem větší sranda, když se díváme spolu. Takže jo, měla bys přijet a koukat se mnou. A hele, když přijedeš, udělám ti i popcorn. Teda jasně, byl by to jenom ten z mikrovlnky a nejspíš ho spálím, protože jsem v kuchyni fakt nemehlo... což ovšem není moje chyba, každý ví, že ten popcornovej čudlík na mikrovlnce je míň spolehlivej než Bushova administrativa... Jo a mimochodem, včera jsem ti vytiskla nejlepší úvodník Maureen Dowdové, a už jsem se zmínila, jak moc si tu ženskou chci vzít? No, připomeň mi to, až..." kousnu se do rtu "...no víš, jestli tedy přijdeš..." Dívám se z okna na růžovou noční oblohu, vypadá to, že brzy začne sněžit. Pokrčím rameny, bezmocná a poražená.

Připravená skončit s blábolením.

"...Už ani nevím, co to tady plácám. Vím jen, že mi chybíš." S úlevou vydechnu, teprve teď mi dochází, jak dobré, jak osvobozující může někdy být říkat holou pravdu. "...Vážně mi chybíš, Ash. A vážně tě chci vidět. Dneska. Protože kdo mi řekne, co je to za super písničku, která hraje u každé dramatické operace? A kdo pak pustí opakování Přátel, až skončí Chirurgové, hm? Protože ty víš, že já to nikdy nemůžu najít. Víš, že vždycky skončím u Seinfelda nebo Jsem do tebe blázen, a víš, jak tyhle seriály s těmi nemožnými znělkami nesnáším. Vidíš, potřebuju tě tu, abys mě od toho pekla zachránila... Já prostě..." Nadechnu se a zašeptám: "...Prostě tě potřebuju."

KAPITOLA 19B: Předsevzetí

Najednou se cítím zranitelně a rozhodnu se to ukončit. Vím, že je čas vzdát se naděje, že by Ashley přišla.

Vím, že je čas přijmout to, že dnes budu spát sama.

"Takže tak... Já už, uh, budu končit, když už se mi povedlo zanechat ten nejdelší a nejpitomější vzkaz na světě..." Hlas mi sám od sebe ztichne a zjihne pro následující slova, která se chystám vydechnout. "...ale vážně bych tě ráda viděla, Peanut. Protože začínám zapomínat, jak hnědé máš oči. A to prostě není správné..." S poslední upřímným povzdechem se otočím. "...takže, víš jak-"

Ztratím řeč, když spatřím někoho stát ve vstupních dveřích.

"Ash?"

Odpoví mi jemným úsměvem a roztomilým drobným mávnutím, ve vlasech jí při tom taje pár sněhových vloček. Mírně omámená zaklapnu telefon.

"Jak dlouho tam stojíš?"

Abych byla upřímná, docela mě děsí představa, že mě viděla, jak jsem si teď trapně vylévala srdce. Že viděla, jak říkám slova, která nakonec uslyší. Slova, která se mi říkala snáz, když jsem měla za to, že mě při jejich vyslovení nesledují její oči.

"Dostatečně dlouho."

Usměje se vědoucím úsměvem a já jsem pořád jaksi překvapená tím, co vidím. Stále se snažím pochopit tu skutečnost - příliš dobrou, než aby to byla pravda - že je opravdu tady.

"Jak jsi... Tedy..." Rty mi pomalu roztáhne široký úsměv, když konečně plně zaznamenám její přítomnost, když ji konečně vidím po tom, co se mi po ní stýskalo snad celou věčnost. "...jak jsi to věděla?" Než však může odpovědět, v hlavě mi blikne otravná žárovka. "...počkej, Madison ti volala?"

Její výraz se roztomile změní ve zmatený. "Madison? Ne. Ne, proč by mi Madison volala?"

Nechápavě se zasměje a já si oddechnu. "Jen tak," vydechnu radostně. Protože Madison se do toho nepletla. A Ashley je tady, protože tu chce být.

Protože mě chce.

A jen tu tak stojíme. Zíráme na sebe. Jako prašetěné. Naivní. Užíváme si pohledu, který nám byl tak dlouho odepřen. Vidíme vše, co jsme si mohly po ty dny, které nám připadaly jako roky, pouze představovat. Upoutané jen sebou navzájem, daleko od světa, který nás obklopuje. Žijeme pouze v našem světě.

"Chybíš mi, Spence." Její jemný, přesto zastřený hlas roztrhne příjemné ticho. "Chybíš mi tolik, že už jsem nemohla čekat. Kašlu na Glena. Ten je ani nevím kde a dělá si, co chce. A já nejsem nikde. Tak daleko od toho, co já chci. Už jsem to nemohla vydržet. Nezvládala jsem být tak daleko od tebe."

Cítím, jak se mi plíce napínají a extatické srdce divoce bije mezi nimi. Je to, jako bych opět poslouchala její vyznání lásky. Poprvé. A když se na mě usměje, váhavě, stydlivě, vím, že i jí to tak připadá.

"Proto jsem musela přijet, proto jsem tě musela vidět..." příjemné ticho se rázem změní v napnuté, a je napjatější s každým mučivě pomalým krokem, kterými se ke mně blíží. "...Šla jsem se projet, bezcílně jsem jezdila, jedno kam. A jediné, co jsem viděla, byly tvé usmívající se oči. Jediné, co jsem slyšela, byl ten tvůj rozkošný smích..." Její oči se zdají být tmavší, než si pamatuju a čím víc se ke mně Ashley přibližuje, tím jsou tmavší. "...jediné, na co jsem mohla myslet, byly tvé ruce, jak drží mé, tvé ruce, které nějakým způsobem drží ve svých dlaních všechno, co jsem..." Ztěžka polknu z toho, jak je její hlas s každým dalším slovem plnější. "...a pak jsi zavolala. Zavolalas, a já najednou jela sem."

Je teď přede mnou, uvolněně se usmívá a já už se necítím být nervní ani frustrovaná. A to poslední, co bych teď, když tu stojí přímo přede mnou, chtěla, je jít spát.

Jediné, co chci dělat, je dotýkat se jí. Všude. Celou noc. Tak dlouho, dokud budu moct. Jenže já nemůžu. Nemůžu a na to musím pamatovat. Musím mí na paměti, co jsme si slíbily.

Pomalu a s něžností její ruka sáhne pro mou a proplete naše prsty. Ujišťuje se, že se zase dobře seznámí po té dlouhé době, kdy se nemohly dotknout.

"Vzpomínáš si?" Dívá se mi do očí, v životě se na mě nikdo nedíval tak upřeně jako teď, a pak její hlas zachraptí tak blízko mých rtů: "...teď už vidíš, jak jsou hnědé?"

Teprve teď mě napadne, o čem to mluví, konečně mi dojde, že naráží na závěr té mojí nekonečné hlasovky. A třebaže z toho červenám, tak se i tím víc usmívám. Protože samozřejmě, že si vzpomínám. Vzpomínám si na to, na co jsem v první řadě nikdy nezapomněla. Jak bych mohla? Jak bych mohla zapomenout zlatavé oči, které se hřejivě pojí s mýma, které jsou chladné barvy nebe? Rozsvěcující mě jako by byly samoté slunce.

Olízne si rty a já musím bojovat proti touze naklonit se k nim.

Nemůžu ji políbit.

Za žádných okolností nepolíbím Ashley.

A než si uvědomím, co se děje, Ashley mě líbá. Měkce a pomalu a pronikavě. Vypalujíc mi do paměti další vzpomínku. Vynahrazující nám tu trochu času, co jsme ztratily, která se ovšem zdála být veškerým časem, co jsme kdy měly.

A když se její jazyk otře o můj, musím v duchu zakřičet. Musím si to do svého bločku v podvědomí zapisovat na lepíky pěkně poznámku po poznámce.

Nemůžeme se spolu vyspat.

Já se za žádných okolností nevyspím s Ashley.

Ashleyino tělo se pode mnou stále drobně otřásá a chvěje. Hrudníkem přitisknutá na její záda ji tlačím do matrace. Pažemi ji celou ovíjím, jednu ruku zabořenou mezi jejíma nohama, druhou mezi jejími ňadry.

Obě jsme unavené. Tak vyčerpané.

Tak nádherně vyčerpané.

Kůže na její páteři je mokrá a hladká a to umožňuje mým suchým rtům snadno klouzat po celé její délce. Zlehka k ní tisknu ústa z každého úhlu, zbožňuji každou křivku, každou prohlubeň, každý sval, který se napíná a uvolňuje pod mým uklidňujícím dotekem.

Tiché sténání vyplňuje mezery mezi jejím těžkým oddechováním. Plíce nás obou se pokouší znovu nabrat vzduch. Snaží se srovnat naše rozhozené dýchání. Společně. Vytáhnu ruce z jejich kompromitující pozice a přesunu je na nevinnější místa. Přejedu jí po žebrech a ona se tiše zasměje. Lehounce jí prsty přelétnu po vnější straně stehen a na oplátku se mi dostane ostrého nadechnutí.

A dál jí kreslím svými rty po zádech. Kreslím, črtám, maluju, otiskuju svou lásku do její zpocené pokožky. Sem tam jazykem ochutnám tu nejsladší sůl na světě. Ukládám si ji do paměti. Ochutnávám a dotýkám se jí, abych si ji zapamatovala. Z jediného důvodu - abych ji mělo o něco déle. Abych ji cítila každou minutu, kterou můžu.

Její tělo však začíná reagovat na můj dotek. Kroutí se na posteli a záda prohýbá k mému tělu omotanému kolem ní. Vyčerpané vzdychy se změní v prosebné kňourání. A samozřejmě, já jsem připravená jí vyhovět. Připravená dát jí vše, co si žádá. Znovu.

Ale něco se změnilo. Mezi těmi zmáčenými peřinami, omotanými kolem našich propletených těl se něco odvíjí. Ano, něco velkého se tu rozhodně odehrává. Vzduch se změnil. Mrknutím oka je všechno intenzivnější. Jako bychom obě věděly, co se nezadržitelně blíží. Jako by nám to konečně naplno došlo. A my to přijaly.

A když se drobná ruka natáhne pro mou, její nádherné tělo se pode mnou přetočí, cítím, jak mi realita těžkne v žaludku.

"Pojď sem..." vydechne z vyčerpaných rtů, "...lehni si ke mně."

Kromě dokonalé upřímnosti v jejím šepotu slyším ještě něco jiného, co mě popožene a jsem vedle ní cobydup. Vklouznu hned vedle ní, až jsme tváří v tvář. Čtu v jejím úsměvu a usmívám se taky.

Čtu tam cosi nečitelného a z toho jsem nervózní.

Její ruce si přitáhnou mou tvář k ní, něžně mě políbí, než rozechvěle pošeptá proti mým třesoucím se rtům: "Děkuju."

"Bylo mi potěšením," odvětím pravdivě chraptivým hlasem, zatímco jsme se zasekly v zírání. Cítím její nahé tělo přitisknuté k mému nahému tělu. Cítím, jak jsou veškeré mé senzory přetížené. Protože cítít, jak se všechny vaše sny, všechny najednou, dějí uvnitř vaší reality, je jeden z nejohromujícíh pocitů, jaké člověk může zažít.

A já to cítím, právě teď a tady. Zatímco se dívám na Ashleyinu překrásnou tvář. Zatímco se dívám na tuhle neuvěřitelně nádhernou dívku ležící v mojí posteli.

"Na co myslíš?" Pošeptá zvědavě, přesto jak unavená je a má přivřené oči, i přesto zní tak rozkošně jako nikdy, a já jí bezprostředně odpovím. Bez přemýšlení.

"Jak moc jsi hezká..." Očima přelétnu každý její rys a tiše pokračuju z nitra svého bušícího srdce, "...jak moc velké mám štěstí."

Zase se tváří, jako bych řekla tu nejsladší věc na světě, a já to absolutně nechápu, protože v porovnání s tím, co řekla ona mně, je to úplné nic. Nic proti drahocenným slovům, kterými mě vždy zahrnovala.

A pak jsou mé rty zase mezi jejími a cítím to samé nebe, které mi nikdy nezevšední. Ale tentokrát si mě těmi rty přitahuje. Tentokrát mě svým polibkem poutá a nikdy nechce pustit. A když se odtahuje, cítím, jak rozechvělé jsou její rty. Cítím, jak se třesou, když se oddělíme. Vidím, jak se jí oči zalévají slzami, vidím strach v jejích očích, stejný jako je nejspíš v mých.

Dřív by mě tyhle zalité oči vyděsily a odradily, ale teď mě naopak přitahují k ní. Pevně ji obejmu. Potřebuju k ní být až nemožně blízko.

"Hej, oříšku..." Jednu ruku přesunu k její bradě a přiměju ji, aby se na mě podívala, než z ní začnu dolovat, co ji trápí. "...na co myslíš?"

Naprosto mě zabíjí, když vidím, jak se jí chvěje brada. Když to cítím pod svými prsty a sleduju, jak si skousne spodní ret, jako by jí to mohlo pomoct to zastavit. "Myslím na to, že tě nemůžu ztratit. Nemůžu o tebe přijít..." Řekne to tak tiše mezi prakticky zavřenými rty a já jí to chci vyvrátit. Jsem připravena být tou, která jí řekne, že mě neztratí. Poprvé nemám strach ji ujistit, že všechno bude docela v pořádku.

Jenže ona pak ovine své paže kolem mých zad, kde hněte mou kůži svými zoufalými prsty, a šeptá tvrdá, těžká slova, jak jsem to z jejích rtů nikdy dřív neslyšela.

"Já se bojím, Spencer. Strašně se bojím."

A já ji můžu pouze pevněji držet. Držím ji, jako by na tom závisel život, zamykám ten zámek, kterým mě před chvílí sama spoutala. Fyzicky jí ukazuju, že mě nikdy neztratí. Fyzicky jí dokazuju, že nemá čeho se bát.

Bez ohledu na to, jak horké jsou její slzy na mém krku.

Nebo jak mě ty slzy děsí.

KAPITOLA 20A: Jednání první - Před…

8. prosince 2008.

Dnes je ten den. Den, kdy se všechno změní. Ten nevyhnutelný den, o kterém jste všichni věděli, že dříve či později přijde. A upřímně, já to věděla taky. Při nejmenším jsem to vždycky tušila. Protože já jsem odjakživa úzkostlivý člověk. Vlastním pás pro šampiona v kategorii „všechno-moc-řeší“. Nad vším příliš dumám, až je to únavné. Žiju svůj jednoduchý život zbytečně složitě, dělám z komárů velbloudy.

Neustále.

Kromě dneška. Pro dnešek jsem ten přezdobený obrovský pásek nechala doma. Dnes ho nemám a nemám strach. Dnes taky nebudu nic zbytečně moc řešit.

Vážně ne. Ne. Dnes, zatímco s Madison jedeme směrem k domu, kde jsem strávila dětství, jsem připravená změnit svůj život... k lepšímu nebo horšímu... a nic neřeším, jen vzpomínám.

Vzpomínám a v duchu opět prožívám.

Jednu vzpomínku za druhou.

Foťák cvakne do tichého vzduchu, zatímco Ashley tvrdě spí v mé posteli, pod mou tlustou bílou peřinou. V bezpečí před bílou sněhovou pokrývkou zakrývající všechno venku. V bezpečí před hořkým skutečným světem, v teple uvnitř toho našeho.

Dnes odpoledne, až bude slunce zapadat, to s Ashley povíme Glenovi. Ke všemu se přiznáme.

Ale zatím na to ještě nemyslíme.

Myslíme jen jedna na druhou a na přespání, která jsme za ty dvě uplynulé noci absolvovaly.

Pořád je ještě dost brzy, asi sedm hodin. Možná není. Kdo ví. Koho to zajímá. Jediný důvod, proč nespím, je že jsem ji musela takhle vidět. Z téhle polohy. Z tohoto úhlu. Abych ji viděla z dálky, v nové perspektivě.

A všechno, co vidím, jak bolestně nádherná pořád je. Nehledě na to, kam se podíváte. Bez ohledu na to, kde leží. Nehledě na to, jak se přes čočku foťáku jeví vzdálená a nedosažitelná, přesto je tak blízko.

Můj oblíbený 32 mm stroj odvíjí snímek za snímkem. Uvnitř něj se skrývá plná cívka prvotřídního materiálu. Dělám to postaru. Skutečně. Těžším způsobem. Už se nehlídám, abych byla tiše a nechala ji spát. Už neřeším dokonalost a techniku. Pečlivé zaostřování a expozice jsou zapomenuty. Jediné co chci, je zmrazit tuhle chvíli. Zmrazit v čase tuhle krásnou holku ležící tady na břiše. Zmrazit ji v mém čase.

Zmrazit ji v mém životě.

V černé a bílé.

Něco, co nikdy nedělám. Něco, co si vychutnávám. Něco, co je posvátné. Než jsem se ve fotografování vůbec vyznala, už tehdy jsem věděla, jak chci tenhle svět vykreslit. Věděla jsem, jak chci, aby ho lidé vnímali mýma očima. Věděla jsem, že ve světě barev chci, aby můj vytvořený černobílý svět něco znamenal. Používala jsem jej zřídka. Málokdy. Pouze na něco neuvěřitelně krásného. Na něco, co víckrát neuvidíte. Něco, na co se musíte za několik let podívat, když samotné vzpomínky začnou blednout.

Něco, co jste si nikdy nechtěli muset zapamatovat. Protože to bylo něco, co jste si v sobě už navždy nesli.

A v ten osudný den, kdy jsem poprvé uviděla Ashley, jsem cítila, jak se můj barevný svět uzavírá. Vnímala jsem, jak se zjednodušuje a nabývá skutečnosti.

Konečně jsem viděla můj svět v černé a bílé.

Ale po pravdě to byla ona, kdo můj svět vymaloval takovou nádherou.

"Přestaň si fotit a vrať se sem. Je mi zimaaaa..." Zamumlá rozespale do polštáře s očima stále zavřenýma. "...Potřebuju svůj osobní ohříváček."

Nedokážu zastavit úsměv, protože vážně, kdo by se po něčem takovém neusmíval? Kdo by neskočil zpátky do postele, kde se nachází ta úžasná lidská bytost?

"No, nemůžu za to, že jsi tak hezká..." Zašeptala jsem upřímně a tiše, že mě snad ani nemohla slyšet. Ale když vklouznu k ní, kde ještě cítím své teplo, vím, že mě slyšela. Poznám to z úsměvu, do kterého se její ospalé rty zformovaly. A cítím, jak se teplo zvyšuje, když se k ní přitisknu. Když mi přes boky zlehka přehodí nohu a pevně mě obejme. Dokonale pevně.

V její tváři je ten nejroztomilejší úsměv, jaký jsem kdy viděla.

A já jej zmrazím. Uskladním ho a uložím. Udělám si zálohu na každý paměťový disk, co mám.

"Tak hezká?" Její oči vytvoří plachý úsměv, vypadá doopravdy překvapená. "...Vážně? Takhle poránu?"

"M-hm..." Vydechnu s drobným přikývnutím a přitom jí lehce přejedu prsty po čele a odhrnu jí vlasy. "...vrabčí hnízdo a vůbec, jsi ta nejhezčí holka v místnosti..." Krátce sklouznu pohledem na její rty a dalšími slovy zahalím její rty. "...nejhezčí holka na světě."

Myslím to vážně. Z celého srdce. A ona to ví. Ví to a potřebuje mě cítit. A tak to udělá. Mé rty se rozplývají mezi jejími, tak pomalu mě líbá. Zastavuje čas. Zmrazuje mě. A dělá to tak silně, jak by to žádný foťák nedkázal.

Protože tyhle polibky nikdy nezapomenu. Nechci je zapomenout.

Ale něco mi říká, že jediné, co nám zbude, jsou vzpomínkové polibky.

Něco mi říká, že jediný způsob, jak ještě někdy ucítím tyhle rty na svých, je přes vzpomínky.

A když se odtáhne, očima sleduje každý pohyb svého palce, kterým mě hladí po vlhkých rtech, vím, že to vnímá stejně. Vím, že obkresluje tuhle chvíli, vrývá ji do své zahlcené paměti.

Konečně se na mě podívá. Silná a odhodlaná. A naprosto přesně vím, co si myslí. Vím, co chce říct, a jsem víc než připravená ji uklidnit ještě dřív, než se zeptá.

"Jsi připravená, Spence?"

"Připravená, Spence?"

Nepřítomně hledím z okna jejího auta. Vzdálená a duchem jinde dál sedím v Madisonině autě, jako bych tu zapustila kořeny, a dívám se skrz dům mých rodičů.

Jako kdyby tam nestál.

"Jo..." Na moment se podívám dolů na své sepjaté ruce spočívají na neklidných kolenou, než opět vzhlédnu k domu, pak očima sklouznu na příjezdovou cestu a zastavím se na jejich autě, okamžitě předávkovaná tou ukázkou Ashleyina a Glenova společného života "...jo, myslím, že jsem."

Šnečím tempem se vydáme k předním dveřím. Jdeme spolu krok za krokem, a když Madison volně proplete naše ruce a zašeptá milé "jsem tady, zlato", nevím, zda se smát nebo plakat.

Když vstupujeme dovnitř, myslím, že dělám od každého trošku.

Pomalu a s něžností její ruka sáhne pro mou a proplete naše prsty. Ujišťuje se, že se zase dobře seznámí po té dlouhé době, kdy se nemohly dotknout .

"Vzpomínáš si?" Dívá se mi do očí, v životě se na mě nikdo nedíval tak upřeně jako teď, a pak její hlas zachraptí tak blízko mých rtů: "...teď už vidíš, jak jsou hnědé?"

Ashleyiny čokoládové oči jsou první, které uvnitř přeplněné předsíně vidím. A hned se mi podlamují kolena. Už teď mám nutkání ji zatáhnout na nějaké temné místo. Cítím potřebu mít ji jen pro sebe.

I kdybychom měly jen sedět a povídat si.

"Zlatíčko, přijely jste právě včas!" zapiští moje máti vzrušeně a stiskne mě v objetí tak těsném, jako by mě neviděla roky (a po tom, co se stalo s Ashley, to tak v jistém smyslu je).

"...všichni jsou v kuchyni a objednávají si jídlo. Samozřejmě pizzu. Víš, jak ta naše malá holčička pizzu zbožňuje..." Odtáhne se a prohlédne si mě od hlavy po paty, stejně jako to dělá každý týden. "...a ty si tam koukej pospíšit, protože jsi pořád hubená jako lunt."

Tohle máma říká pořád a mě to pokaždé vytočí. Ale dnes mě to uklidní. Protože je to důvěrně známé. Je to moje konstanta. Protože když je všechno jen pár hodin od zničení téhle rutiny, od možného zničení mě samotné, tak tuhle pravidelnost vítám.

Konečně mě pustí, obejme Claye kolem ramen a společně se pomalu vydají do kuchyně, i se zbytkem právě dorazivších hostů. Zůstaly jsme tu jen s Ashley. Samy. Nechali mě tu jen s těma očima, které toho říkají mnohem víc, než by dokázala jakákoliv slova. Nechali mě uvnitř černobílého světa.

A my se do něj ponoříme. Necháváme naše barvy, aby se smísily dohromady. Díváme se. Upřeně zíráme. Zkamenělé. Zmrazené v čase. Na jediný okamžik.

Roztajeme ve chvíli, kdy promluví.

"Ahoj, Jelly."

Je to sotva víc než sladký výdech z jejích rtů. Ruce drží nervózně překřížené kousek před pasem, jako by potřebovala, aby se držely navzájem, protože jinak by mě udusila svou láskou. Tím, jak mě nefalšovaně prostě chce.

"Peanut," opustí mé rty do toho samého hutného vzduchu a to jediné stačí, aby se konečně pohnula ke mně. Aby mě konečně objala. Objala mě, jako bychom byly dvě nejlepší kamarádky, jak všichni kolem nás věří.

Oni nicméně nemůžou vidět mé pevně sepjaté prsty za jejími zády. Svírající ji mezi mými pažemi.

Poutám mou největší lásku svými slaboučkými řetězy.

"Zžírá mě to, Ash. Umírám, protože si nedovedu představit takhle pokračovat. Nedovedu si představit, že se Glen zítra vrátí, a... my se budeme dál takhle plížit...ale pak... pak si představím, že bych tě už nikdy neměla držet v náručí..." Zním jako zraněné štěně, dál drmolím a zajíkám se, "...nebo ...nebo že tě už nikdy nepolíbím, nebo že už vedle tebe nebudu nikdy usínat..." Slzy jsou zpět v plné síle, jako přesný odraz těch, které padají z jejích očí. "...a doslova namůžu dýchat."

Jako malá holčička ztracená daleko od domova, mé rty pátrají po jasnějších slovech.

"Co budeme dělat?"

Zůstává stát, jen pár metrů ode mě. Na okamžik se rozhlíží po pokoji. Po tom pokoji plném zaprášených snů, než se její upřímné oči plné bezpečí vpijou do mých.

"Přijdeme na to," prohlásí tak jednoduše. Dojde ke mně, pevně obejme třesoucí se ruce kolem mého krku, skloní ústa k mým a pošeptá přímo do nich: "...protože já jsem do tebe taky tak strašně zamilovaná, Spence..." naše rozechvělé rty se chvějí společně, "...a ty můžeš dýchat. Můžeš, protože já nedovolím, aby ses udusila."

Dýchá se mi těžko uvnitř téhle přelidněné místnosti. V pokoji tak chráněném a tak nevědomém. Uvnitř tohohle obýváku, kde jsme všichni, rodina a přátelé, dobrovolně namačkaní, jako kdyby to byla prostorná zahrada za domem. S mou neteří tu kolem pobíhají čtyři holčičky. Sprintují mezi mrakodrapy dospěláckých nohou. Obíhají kolem všemožného nábytku. Tak nevědomé. Tak naivní. Tak mladé.

Tak šťastné.

"Čau cizinko." Aiden se svalí na gauč v obývacím pokoji, kamarádsky mě obejme kolem ramen a já se mírně usměju. Zašeptám to jediné, co můžu.

"Ahoj."

Jeho prsty mi stisknou rameno v gestu opory, stará se o mě, aniž by věděl, že to od něj potřebuji. Aniž by to někdy potřeboval vědět. A to je dobrý pocit. Protože to je Aiden. Protože je důvěrně známý a zaběhnutý, jako staré televizní křeslo. Tak dobře zapadá do mé minulosti, že moje přítomnost má chtě nechtě lepší pocit, když je nablízku.

A já ho za to miluju.

"Vypadá dobře..." poznamená skoro váhavě s kývnutím jejím směrem, načež po mně hodí opatrným pohledem. "...Chci tím říct, že vypadá šťastná. Chápeš?" Krátce rozhodně zavrtí hlavou. "...Vypadá dobře."

Samozřejmě ani nemusím vidět, čím směrem kýval, abych věděla, že mluví o ní. Mé oči byly přilepené na jejích dlouho předtím, než si ke mně Aiden sedl. Mé oči byly přilepené na její hezké tváři, zatímco stála v průchodu mezi obývákem a jídelnou. Sledovaly důvod, proč nemůžu dýchat. Sledovaly důvod, proč dýchám. A přitom jsem si uvědomila, jak surreálné je, že to ve mně zvládá vyvolat všechno naráz.

Stojí mezi mými rodiči a povídá si s nimi. Přímo uprostřed mých stvořitelů vypadá, jako by stála mezi svými vlastními. Způsob, jakým se její rty instinktivně usmívají. Jen proto, že je s nimi. Jak ji moje mamka nenuceně obejme kolem ramen a s hrdým pohledem vzhlíží k mému otci.

Způsob, jakým máma drží Ashley, jako bych tam stála já.

"Jo..." Musím sklopit pohled na svou lahev, doufám, že si nikdo nevšimne toho do očí bijícího pyšného úsměvu na mé tváři, když šeptem křičím vyznání z nitra mého třesoucího se srdce. "...vypadá to tak."

" Chci tě vidět..." vydechne mi rozechvěle do ucha, "...chci tě vidět, až udělám tohle."

A potom jsou její prsty ve mně. Jenže nejsou tak úplně ve mně. Jsou tak akorát blizoučko, aby vyvolávaly ten dojem. Šátrají kolem. Osahává si mě stejně, jako jsme to prve udělaly vlhkými rty. Konečky prstů objíždějí každý úhel i plošku. Každý můj záhyb a prohlubeň. Každý můj nerv.

Konečky prstů se proti mně pohybují až příliš zlehka. Obkreslují všechno, črtají cosi vně každé z mých linií.

KAPITOLA 20B: Jednání první - Před…

Kuchyně je plná lidí. Každý chce kousek pizzy. Každý chce ten svůj první plátek, jako kdyby tam na ně nepočkal, pokud by otáleli příliš dlouho. Jako kdyby to těch pět lidí před nimi všechno snědlo. Jako by sebrali všechno a nechali po sobě jen slané drobky.

"Jak je?"

Madison se ke mně nakloní a pošeptá mi do ucha. A třebaže mě to zahřeje, třebaže její starost mi maličko uleví, dokážu v odpověď pouze pokrčit rameny. Můžu akorát tak doufat a drobně se usmát. Malý, smutný úsměv.

"Bude to dobré, Spence, uvidíš."

Její ruka mě zlehka zatahá za zápěstí, opět mi tím připomene, jaké mám štěstí, že ji mám. Ale stejně dál nic neříkám. Protože je to tak zbytečné. Protože opravdu nemám, co bych řekla.

Protože jak můžu vědět, co bude po dnešku?

A ona to poznala. Vždycky to pozná. Můj strach a nejistotu. Mé nutkání připravit se raději na nejhorší, než abych doufala v to lepší. A někdy si přeju, aby mě tolik neznala.

V každém případě mé mlčení bere. S rychlým stiskem ruky mě bere takovou, jaká jsem, se všemi mými malými chybami. A někdy... někdy si přeju, aby mě neakceptovala tak snadno.

Ale na tyhle myšlenky už je pozdě, Madison už odchází, aby se přidala k hladovcům. Aby si taky zabrala svůj kousek. A v té chvíli se už já ohlížím za sebe.

Hledám ten svůj kousek.

A najdu ji snadno. Vidím ji v podstatě hned. Protože jsem věděla, kde je. Protože to vždycky vím. Stojí v jídelně hned před otevřenými dveřmi, pažemi objímá své drobné tělo a sleduje nás. Jenom se dívá. Pohledem vzdáleným a polekaným zastavuje čas. Sbírá těma očima momentky a vzpomínky. A já si říkám, na co asi myslí. Přemýšlím, co asi právě teď probíhá v té její krásné hlavě.

Podívá se na mě. Ten pohled říká tisíc slov, která však nedokážu přečíst. Slova, která znamenají víc, než dokáží říct samotná písmena, a já vykročím k ní.

Ale je pozdě.

Už se ode mě odvrátila a míří ke schodům.

"Neměla jsem… Tedy my… Asi…" Začne plná nejistoty, "…jsme to neměly dělat."

Dokončí šeptem, který by proklál mé srdce, kdybych věřila aspoň jedinému slovu. Kdybych věřila, že to myslí aspoň trochu vážně, byť jen maličko. Ale nevěří tomu, a já zrovna tak. Měly jsme to udělat. Rozhodně jsme to měly udělat.

Vydám se v Ashleyiných rozechvělých stopách, jdu pomalu po chodbě druhého patra a naslouchám každému zaskřípání pod mýma těžkýma nohama. Zastavím před prvními otevřenými dveřmi a nacházím zde vše, co jsem hledala. Vše, co jsem potřebovala. Stojí přímo uprostřed mého pokoje a vypadá na míle vzdálená.

"Prosím... dělej něco... prosím, buď tou, která to udělá. Já jsem tak unavená. Jsem hrozně unavená z toho, že jsem to vždycky já."

Strašně pláču, zatímco ona stojí přede mnou a pláče zrovna tak moc. Pláču pro její statečnost. Pro její upřímnost. Pro její zranitelnost. Pro to, že všechno vyložila na stůl. Všechno, co držela v bezpečí schované uvnitř, vyložila přímo přede mě.

Je otočená zády, vím, že se dívá z okna. Vím, že její oči se potřebují dívat na něco, co jí pohled neoplatí.

"Všichni mě budou nenávidět."

Pošeptá do prázdna, ani nepotřebuje slyšet můj hlas. Nepotřebuje se ohlédnout, aby věděla, že za ní stojím já.

"Kdo?" zeptám se tiše a tak bláhově. Protože já vím přesně, o kom mluví. Jak jsem to vždy věděla. Jak jsem se vždy bála.

"Oni. Tví rodiče. Tví bráchové... tvá rodina..." Konečně se otočí čelem ke mně, rychle mrká, oči má lesklé a rty mokré slzami. "...Ty jsi v pohodě Spence, protože ty k nim patříš. Ty jsi jejich, tebe nemůžou nenávidět. Ale já?" Zabodne prst sama do sebe jako nůž. "...já jsem v téhle rodině jenom host. Já mám pouhou papírovou pozvánku, Spence, a ta se dá hrozně snadno roztrhat."

Vždycky jí to šlo se slovy, ale tentokrát ne. Tentokrát mě jimi rozedírá. Tentokrát to nejsou jen slova. Tentokrát jsou to její zosobněné obavy. Její noční můry za plného vědomí a já musím jít k ní. Musím k ní běžet.

A teď... teď musím utéct.

Zakašlu – ani si to neuvědomím – a vzhlédnu k bráchovi s mým nejlepším kamarádem (dívám se kamkoli jinam, jen ne jejím směrem), zatímco se snažím najít hlas. "Hele, lidi, myslím, že už vyrazím, mám toho zítra hodně..."

Její oči ke mně prudce vystřelí, přímo mě propalují, když se začnu zvedat. Ale než můžu odejít, něco mě zastaví. Něco v podobě její ruky, která mě pod stolem popadne. Drží mě za ruku stejně, jako já před chvílí držela její.

"Hej… ne, Spence, nechoď."

Okamžitě ji beru do náruče a její poslední slova už jsou ztlumená, protože mi je mumlá do krku. Nerozumím ani slovo, neslyším nic mezi vším tím ujišťováním. Mezi mými "ne, nebudou" a "všechno bude dobré“.

Neslyším její pravdy přes všechny mé lži.

Na malý okamžik se odtáhne a silně zavrtí hlavou. Je z těch emocí úplně vyřízená.

"Prosím, Spence. Nesmí mě nenávidět. Nemůžu ztratit..." je vše, co uslyším, než mě zase obejme. Tiskne mě pevněji, ze všech sil, cítím, jak se mé plíce s její vahou stahují. Cítím, jak mé tělo usilovně pracuje na každém nádechu navzdory jejímu drtivému stisku.

"Nikdo tě nebude nenávidět, Peanut, slibuju..." lžu, protože jak můžu slibovat něco takového?

"Dobře? Nenechám je." Řeknu pravdu, protože na to jediné se zmůžu. Protože kdybych mohla, zastavila bych čas, pokud by to znamenalo, že bude v bezpečí. V bezpečí před nenávistí. Před bolestí.

Její oči jemně přejedou rysy mé tváře, a já jsem úplně celá pryč, když si uvědomím, že ji držím za boky. Mé ruce ji zlehka přidržují blízko u mě, kde jsem ji vždy mít chtěla. A já si říkám... říkám si, zda ji někdy nechám jít.

Palci jí utřou slzy, mých vlastních si nevšímám. Dochází mi, že pro jednou žádné slzy nemám. Že se pokouším být tou silnou. Uvědomím si, že pro jednou jsem to já.

A to vědomí mě ještě víc posilní.

"Budeme v pořádku, Ash."

Vzhlédne ke mně svýma uplakanýma očima přes stisknutá víčka, škytavě se nadechuje a zase vydechuje, a dívá se na mě, jako by skrze mě hledala odpovědi na všechny otázky světa. Jako by potřebovala ujistit o smyslu života.

"Jak to můžeš vědět?"

Pro jednou potřebuje ona ode mě, abych ji o něčem ujistila, kouká se pohledem, který má vyhrazený jen pro mě. A já bych pro jednou udělala naproto cokoliv, abych to všechno spravila. Bez ohledu na to, jak vyděšená jsem. Bez ohledu na to, že si nejsem jistá vůbec ničím.

Bez ohledu na to, jak moc jsem si jistá, že v pořádku nebude nic.

"Madison mi to řekla..." se sladkým úsměvem se snažím jí podat ty lži co možná nejupřímněji, zatímco beru do svých neohrabaných dlaní její drahocennou tvář. "...A já bych jí věřila, protože každý přece ví, že ona je nejchytřejší žába v celý ulici."

"Protože jsem vždycky věděla, že ta ruka tam někde je, věděla jsem to. Vždycky jsem věděla, že někde na mě čeká někdo, koho bych kdykoli bez zaváhání popadla za ruku, jednoduše proto, že bych to nevydržela. Protože budu mít prostě nutkání být s ním pořád spojená. Vždycky."

Konečně se podvolí, směje se i pláče najednou a pak zvedne ruce, které položí na mé. Tiskne je svými zoufalými prsty až doběla. Dává průchod svým obavám. Veškeré své bolesti, prostě všemu. Nechává to ze sebe vyjít s každým dalším zasmáním.

"Bože, já tě miluju, Spence." Mé ruce sepjaté s jejími líbá roztřesenými rty, dotýká se mě všude, kde může, na každém kousku odhalené kůže. "...miluju, jak tohle vždycky děláš."

Její rty na mně, je jedno, na jaké zrovna části, mě táhnou pryč z téhle situace a ženou můj hlas do zapomnění, když zašeptám: "Co dělám?"

Ale je to její pevný a jistý hlas, co mě přivede zpět do téhle chvíle.

"Miluju, jak mě dokážeš rozesmát, když jediné, co chci, je brečet..." Zhluboka se nadechne, aby se ještě víc ukotvila v čase, uvnitř tohohle okamžiku, aby nabrala sílu k pokračování. "...jak mi pomáháš se nadechnout, když mám pocit, že se udusím."

"Ne, Spence. Nemá mě."

A potom se její rty pomalu přibližují k mým, hrozně se snaží tomu zabránit, ale ví, že to nemá smysl. Protože i když hebkost jejích úst cítím až teď, líbaly jsme se celý večer. Naše rty se setkávaly s očima, s našimi nevyřčenými slovy. Se společnými chvilkami za zavřenými dveřmi.

Jako to děláme zrovna teď.

Děláme všechno, co bychom uvnitř mého starého pokojíku vůbec neměly. Tady, kde přetrvávají nevinné vzpomínky. Kazíme je. Znevažujeme je. A mně by to nemohlo být lhostejnější. Protože já vnímám pouze její lásku uvnitř mých úst. Cítím pouze svou touhu uvnitř té její. Cítím pouze touhu nikdy ji už nepustit, místo abych se strachovala o to, kdo by nás mohl vidět. Místo abych byla přítomná v téhle velmi skutečné chvíli, tak znovu prožívám svůj život. Vzpomínky. Znovu je všechny oživuji.

"On tohle nemá."

Vidím každičký úsměv, při kterém krčí nos, zatímco její rty hladí mé.

"Nic z toho nemá, Spence, a nikdy neměl."

Ochutnávám své slzy na jejím jazyku přejíždějím po mém. Slyším pouze její jiskřivý smích, když se směje každé sebevětší blbině, co ze mě vypadne.

"Prosím, Spence, vezmi si ji. Nech si ji..." Rázně pokýve hlavou a právě tak ukončí jakékoliv moje snahy o navrácení daru. "Chci, abys měla můj rok 2005..." Slyším, jak se jí dech zadrhává mezi chvějícími se rty. "...chci, abys měla můj nejtěžší rok..." Pevně mi svírá ruce. "...protože, ty jsi to, co mě z něj dostalo. Ty jsi mě od toho všeho zachránila.."

Cítím každé z jejích upřímných slůvek ve svém bušícím srdci. Proudí v mé krvi a do celého těla, když do dlaní vezme mé tváře. Dělá to, co vždycky, přebírá kontrolu. A já ji nechávám, protože vždycky chci, aby to tak bylo. Vždycky chci, aby měla kontrolu ona. Pokaždé se okamžitě vrhnu do jejích spolehlivých rukou a nikdy jsem se necítíila ve větším bezpečí.

Zvedne ke mně oči, docela změněné a hřejivé. "Jo. Tehdy jsem přišla sem a právě tehdy jsem zase našla život, protože..." Poprvé za nějakou dobu se usměje docela šťastně. "...Tehdy jsem našla tebe."

Její ústa se ode mě odtrhnou, odtáhne se a mé tělo tím pohybem lehce přepadne dopředu. Opřu se o ni, abych nepřepadla úplně. Potřebuju její oporu ještě víc, než mi poskytovala dosud.

"Prosím, řekni, že mě tak miluješ. Prosím, Spence... Prosím tě, udělej něco..."

"Tohle bychom neměly..." Její oči se podívají dolů na mé rty, nejisté, zoufale toužící věřit slovům, co šeptá. "...ne tady."

"Ztrácíš čas s někým, kdo tě nikdy nedrží za ruku."

Jednu ruku volně propletenou s mou "...to nemůžeme..." znovu se pokouší vykřesat v téhle situaci zbytky zdravého rozumu a ve snaze přesvědčit samu sebe se s těžkým povzdechem otočí. Připravena odejít.

"Jsi moje Jelly."

Ale já ji nemůžu nechat jít. Prostě to nedokážu. V tomhle bodě se to pro mě stává nemožným. Zadržím ji. Instinktivně, hloupě ji přitáhnu zpátky k sobě, protože nechci přijít o tenhle pocit. O tuhle chvíli. Tenhle čas. Už jsem v tom příliš hluboko. Už jsem ztracená v jejím doteku a její chuti. Jsem tak ztracená, že už ani nevím, kde jsem. Jsme uvnitř toho všeho tak moc, že zapomínám všechno a všechny, kteří jsou venku.

Jsem příliš neopatrná, abych se starala, kdo by nás mohl najít. Kdo bys nás mohl jít hledat.

"To už odcházíš?"

"To už odcházíš?"

A já chci, aby to taky pocítila, když ta slova sladce šeptám na jejích rtech. Znovu přehrávám naši první vzpomínku. Znovu přehrávám chvíli, kdy se čas zastavil poprvé.

Vyvolávám první zamrzlý snímek mého života.

"Víš, myslím, že bys měla zůstat, protože nevíš, o co přicházíš. "

A ona to ví. Ví to tak dobře, že se nemůže přestat usmívat. Nenechá mě tu vzpomínku ani dokončit a už nás otáčí zpět, ještě stihne nohou zaprásknout dveře. Pak už se naše rty srazí v drtivém polibku.

Ve zmrazujícím polibku.

A já opět jednou pociťuji, jak se čas zastavil, a možná že už napořád.

Dopadneme na mou starou postel, ztrácíme se ve spletenci rukou a nohou, jazyků, zubů a lítosti. Ztrácíme se v naší lásce, slzách a zapomnění.

V jejím hlase, v jejích slovech bylo něco, že jsem jí prostě uvěřila. Věděla jsem, že bych o něco přišla, kdybych tam nezůstala.

Líbá mě na krku, až je ze mě jen němý uzlíček bezmoci. Zavádí mě do bodu, odkud už nebudu moct přestat. Do bodu, ve kterém už neuslyším své výkřiky a prosby, že s tím musíme okamžitě přestat. Neuslyším volání, jak špatné to všechno je.

Protože já vnímám pouze to, jak správné tohle je. Jak správná ona je. Cítím jen tu poslední a první vzpomínku.

A tak jsem zůstala.

A pak mi pošeptá do ucha něco, co mi ukáže, že je v té vzpomínce se mnou: "Jsem ráda, žes zůstala."

Nemůžu si pomoct a přemýšlím, jestli někdy odejdeme. Protože čas se teď zastavil. Jsme zamrzlé s našimi horkými těly přitisknutými k sobě. Nevnímáme nic než jedna druhou.

Protože tak to chodí.

Protože tak to bývá vteřiny před tím, než se všechno změní.

Zrovna tak jako nicnetušícím usmívajícím se pasažérům před smrtelnou nehodou, i nám celý život proběhne před očima.

Naprosto opomíjíme, že jako jejich drahocenné životy, i naše se řítí do beznadějné srážky.

KAPITOLA 21A: Jednání druhé - Zlom

Když mi bylo deset, rozjela jsem svůj cruiser naplno z prudkého kopce a koukala všude možně, jenom ne na cestu. Zcela ponořená do té dětské radosti a smíchu jsem zavadila o bok zaparkovaného auta a už mé drobné tělo letělo přes řidítka. Jak jsem tak ve zpomaleném záběru letěla vstříc slunečné obloze, neslyšela jsem vůbec nic. Ani zvuk skřípějícíh brzd zastavujících aut. Ani Madisonin křik. Ani ten můj.

Když jsem pak dopadla na šedivý chodník a ještě kus se po něm svezla, vůbec nic jsem necítila. Necítila jsem, jak se mi rozdírá opálená kůže. Ani když se mi zlomila levá klíční kost vejpůl.

Ne, když jsem se dokutálela a zůstala ležet na bolavých zádech, s levou rukou neovladatelnou a pulzující, necítila jsem vůbec nic. Byla jsem jakoby mimo sebe, až jsem si říkala, jestli jsem vůbec ještě živá. Bylo to, jako kdyby život věděl, že bych takový otřes neunesla. Jako kdyby život věděl, že mé malé srdce nezvládne tu nesnesitelnou bolest.

A tak jsem tam ležela na rozpáleném chodníku, slzy mi stékaly po tvářích, a já plakala s pohledem obráceným k nebi. Sledovala jsem osamoceného ptáka vznášet se vysoko nade mnou. Jak si krásným, delikátním máváním křídel razí cestu vzduchem. Sledovala jsem ho s pocitem, jako bych se tam vznášela s ním. A necítila žádnou bolest.

To trvalo do chvíle, než mi zlomenou kost vrátili na správné místo, než mě dali dohromady a já pak cítila, jak mé tělo křičí životem.

A teď, když se dveře mého pokoje otevřou, zatímco Ashley se vznáší nade mnou jako ten osamělý pták, necítím to. Necítím, jak se můj život zlomil vejpůl. Cítím pouze Ashleyinu ruku nacpanou v mých těsných džínách hledající něco, co nikdy nenajde. Zatímco má matka vykoktá: "Ach Bože, Om-... Já... uh... Pardon." Neslyším to. Místo toho slyším akorát Ashleyino namáhavé oddechování s ústy na mém krku.

A když máma těmi samými dveřmi práskne, vidím pouze Ashley vznášející se nade mnou s očima strachem vytřeštěnýma a s rukou pořád v mých kalhotkách. Pořád na sobě cítím její prsty.

Náhle vyskočí z postele a zápolí s knoflíky na košili, ale já zůstávám na místě. Ležím na zádech na mé teplé dece a zírám do stropu. Koukám na popraskanou a opadanou barvu. Dívám se, jak se rozpíjí a rozmazává, protože oči mi zaplavují okamžité slzy.

"Doprdele..." Ashley si je všeho velmi dobře vědoma, víc než já, protože pochoduje po pokoji s hlavou v dlaních. "...sakra, sakra, do hajzlu..." Slyším, když se zastaví u mě. "...do hajzlu, Spence. Co budeme... Teda... Byla to..." Zajíkne se. "...byla to tvá máma, že jo? Prosím, řekni, že se mi celá tahle noční můra jenom zdála. Prosím."

Oči se mi zavřou samy od sebe a vypustí tak slzy na mé tváře. Ret si koušu tak silně, až cítím krev. Ale nevnímám to. Nic necítím. Ani Ashleyiny zoufalé ruce, když tahá za mé bezvládné tělo.

"Prosím, Spence, no tak, co... Co..." Rychle popotáhne a odkašle si, slzy se snaží potlačit mrkáním. "...co budeme dělat?"

Poslední okamžik necitlivosti, než vdechnu hořký vzduch. Než z tváře odtáhnu roztřesené ruce. Než se zvednu z postele a stoupnu si naproti ní.

Ani se jí nedokážu pořádně podívat do strhaných očí a vydechnu jen: "Já nevím...", čímž akorát rozvířím celou tu beznadějnost ještě víc. Z očí mi tečou další slzy, když o něco silnějším hlasem zopakuju: "...Vážně nevím."

To už mám oči pevně zavřené, protože se nedokážu dívat na to, co se tady doopravdy odehrává. Nedokážu se dívat na to, co se odehrává v ní, protože už vím, co uvnitř jejích očí naleznu. Vím naprosto přesně, co se odehrává v té její krásné hlavě.

Protože to samé se odehrává v mojí.

"Bože, my jsme tak blbý..." Poodejde ode mě a já okamžitě cítím, jak se celé mé tělo třese. "...Vážně, co jsme si myslely?"

"Nemyslely jsme," špitnu idiotsky a ona se na mě nevěřícně otočí.

"No tak to vážně dík, Sherlocku. Fakt že jo, teď jsi to rozsekla."

"Hele!" Její slova mě proberou a konečně si všechno začínám uvědomovat, stále však vyvedená z míry její zlobou, její trpkostí. "...Já se na tý posteli nešukala sama, jasný? Jsme v tom spolu. A stejně jsme to chtěly večer říct Glenovi, tak co na tom záleží, jestli to máma už bude vědět? Dřív nebo pozdějc by se to stejně dozvěděla."

Strach a šok za mě říkají slova, která tak nemyslím. Slova, která ani nepoznávám. Slova, která bych strašně ráda vůbec ze svých rtů nevypustila, protože vím, jak celou tuhle scénu jenom zhorší. Vím, že se přes Ashley přelijí jako vlna a potopí ji.

A když se na ni podívám, vidím právě to, čeho jsem se bála. Vidím ji zmáčenou a topící se.

"To myslíš vážně?" Dívá se na mě, jako by očekávala mou odpověď, ale samozřejmě, že to poslední, co by chtěla slyšet, je můj hlas."…To je kurva rozdíl, Spencer. Na tom stojí všechno. Protože jediný, co teď uvidí, jsem já na tobě. Já, její snacha, jak obdělávám tebe, její dceru. Jasný? Tenhle obrázek teď navždycky bude mít před očima, tuhle pokřivenou, špatnou verzi toho mezi námi, to jediný uvidí, když se na mě teď podívá..."

Její tělo se třese, ale pohled má pevný jako skála. Ne, její oči mě propalují lejzrem rovným jako pravítko.

"Záleží na tom hodně, Spencer, protože teď jsem monstrum. Jsem ta špatná. Takže ne..." Zatřese hlavou, jako by se chtěla probudit z živé noční můry. "...ne, Spence, my v tom spolu rozhodně nejsme."

Než se zmůžu na slovo, omluvu, vzlyk, prostě cokoliv, otevře dveře. Vběhne rovnou do mé matky, která čekala na chodbě. Doslova vidím nezastavitelná kolečka v Ashleyině hlavě, jak se snaží vypočítat, jak moc je to celé zlé. Sleduju, jak jí ta tvrdá realita proniká do morku kostí, a vím, že je vyděšená.

"Ach bože..." je poslední, co uslyším, než se s pláčem rozběhne ke schodům.

Nechala mě tady, abych čelila mámě a jejímu pohledu úplně sama. Vidím, jak na mě ty oči hledí z takovým odstupem, až cítím, jak mi z plic bolestivě uniká vzduch. Když vidím ty vždy tak milující oči nyní chladné a zklamané, musím odtud pryč. Musím utéct kamkoli, kde je neuvidím, ale její hlas mě zastaví a přiková na místo.

"Teď ne, Spence, ne dnes."

"Mami-"

"Nech to, Spence."

Chvilku na ni koukám a najednou mi všechno připadá jako sen. Protože v jejích očích vidím něco naprosto neuvěřitelného. Vidím v ní malou část, která vůbec není překvapená. Ta část ví všechno o tom, co se dělo od samého začátku.

A vidím, že chce, abych zůstala tam, kde jsem. Chce, abych nechala plačící Ashley, aby se trápila sama. Ale to bych nikdy udělat nemohla, a neudělám to ani teď.

Protlačím se kolem mé rozhněvané a odsuzující matky a rozběhnu se po schodech tak rychle, že skoro nestíhám zvedat nohy. Madison je první, koho uslyším, když se přiřítím k vchodovým dveřím.

"Spence, Spence, brzdi, no tak..." Popadne mě za ruku a otočí mě k sobě. "...co je, co se stalo?"

"Ashley..." zvládnu pouze vydechnout její jméno. Lapám po dechu, jako bych běžela maraton. Jako bych si musela dát záležet na to, jak se vdechuje a vydechuje. Najednou je mi, jako by se o mě pokoušela závrať, hlava se točí a zvedá se mi žaludek.

"Zrovna s Glenem odešli a docela ve spěchu. Je v pořádku?..." Její oči skenují mou tvář, jako by jí něco docházelo. "...Co se stalo, Spence, někdo-" Jako na povel se zadívá někam za mě, kde předpokládám zahlédla mou matku. "...panebože, Spence, co jste... snad vás-"

Ale já už zbytek neslyším. Nečekám na to, až slovy vyjádří mou neskutečnou smůlu a probudí ji tak k životu. Nope, já uháním ze dveří ven, škobrtám přes dokonalý trávník mých rodičů, a s brekem doběhnu na příjezdovou cestu. Žaludek udělá několik salt za sebou, když uvidím Glena a Ashley, jak se hádají. Jak je netrpělivý a naštvaný.

Jak je ona tak strašně zlomená. K neutěšení.

"Co to s tebou sakra je?" Glenův silný hlas mi zahučí v citlivých uších a vyžene z očí další slzy.

"Nic..." Ashley zradí hlas prosycený slzami, "...jenom chci domů. Prosím, Glene. Prosím, nemůžeme prostě odjet?"

"Ne. Neodejdu, dokud mi neřekneš, o co kurva jde. Ty se tady doslova hroutíš, bez přestání brečíš a něco se stalo. Pověz mi to, Ashley."

Nezní tak soucitně, jak by citlivý manžel měl. A to mě rozčílí.

"Nech ji, Glene!"

Zasměje se, jako by ani nevěřil, že bych mohla být tak drzá a takhle s ním mluvit, načež až přehnaně ležérně pokračuje dál. Na mě a vlastně ani na Ashley se při tom nedívá tak vážně, jak by měl.

"Běž dovnitř, Spencer, zrovna tu něco řešíme."

Zato já jsem na hony vzdálená ležérnosti. Jsem otřesená a mimo. Pláču a potřebuju ji.

"Jdi do prdele, Glene."

A už je mi to jedno. Nestarám se už o schovávání, bolest nebo ztrátu.

"Ty jdi do prdele, Spencer, tohle se tě netýká."

Protože konečně můžu dýchat. Protože se pro jednou cítím tak naživu. Cítím se tak volná, že se nedokážu zastavit. Nemůžu se udržet a začnu s hlavním bodem mého a Ashleyina večerního programu. Jen se z toho stalo odpolední představení.

"Vlastně, Glene..." Zhluboka se nadechnu, zachytím poslední Ashleyin nesouhlasný pohled, který křičí 'prosím, nedělej to', a jdu na to. "...ono se mě to týká."

To ho zaujme. Chytne to jeho pozornost a vmáčkne ji do mých rukou. Do mého roztřeseného hlasu.

"Co to, prosim tě, zase meleš?"

Jeho do očí bijící hulvátství jen přilévá olej do mého ohně. Přidává víc soli do Ashleyiných ran. A já k ní musím vyslat omluvný pohled, významný pohled, kterým jí říkám, že tohle potřebuju udělat, že to musí být teď.

A doufám, že je se mnou. Doufám, že až bude vše dokonáno a vše řečeno, tak mě neopustí.

"Týká se mě to, Glene, protože ty..." Hluboký nádech. "...jsi kretén."

Dívá se na mě zmateně, což je celkem pochopitelné, protože si není vědom toho vážného významu za mými prudkými slovy. Je zmatený a užuž mě chce prostě utnout, ale já ho předběhnu. "...Týká se mě to, protože ty vůbec nevíš, co máš..." Věnuju tiše plačící Ashley svůj nejupřímnější pohled a hlasem náhle tichým a drobounkým vyslovím tak silná slova: "...protože ty ji nikdy nedržíš za ruku."

Glenův bouřlivý smích přeruší náš moment, zničí něco, co začínalo vypadat jako Ashleyin rodící se úsměv.

"...Ok, jsi opilá a plýtváš časem nás všech povídačkama o držení za ruku nebo něco podobně přiteplenýho. Běž vystřízlivět, Spenc-"

"Týká se mě to, Glene," Síla mého hlasu jej okamžitě umlčí, můj čistý a silný projev mu jasně dává najevo, že jsem střízlivá, protože v hlase nemám nic než strach a upřímnost. "...protože ty ji nemiluješ, Glene..." Pro jednou se tváří, že dobře ví, o čem mluvím, načež to před něj konečně všechno vyložím. "...ne tak jako já."

Ve vteřině všechno ztichne. Není slyšet jediný zvuk. Žádné auto projíždějící někde opodál. Ani Ashleyiny tlumené vzlyky. Ani moje matka, která pravděpodobně stojí hned za mnou.

Do toho nervydrásajícího ticha se ostrým šeptem a s přimhouřenýma očima Glen zeptá. "Cos to řekla?"

Děsí mě, jak pohoršeně vypadá, děsí mě, jak je to všechno skutečné. Ale zhluboka se nadechnu připravená to zopakovat. Připravená zopakovat ta nejupřímnější slova ve mně.

"Miluju ji, Glene." Jsem překvapená, jak hezký pocit to je, konečně to říct, jak silná se cítím. "...Miluju ji tak, jak to ty nikdy nepoznáš. Nikdy nepochopíš. Protože já ji znám. Znám ji lépe než kdokoli jiný..." Nedokážu říct, jestli se mi chce vysmát, nebo mi dát facku, ale nedávám to najevo. Cítím, jak se třesu. "...Znám ji tak, jak ty ses nikdy neobtěžoval ji poznat, vždycky jsi ji považoval za samozřejmost. Nezáleži ti na ní, Glene, nikdy nezáleželo. Je pro tebe jen další trofejí. Ona je jen další krásná věc ve tvém krásném domě, o které můžeš prohlašovat, že ti patří... ale ona není..." Zarazím se šokovaná brutální upřímností mých vlastních slov. "...není tvoje, Glene."

"Ah, takže co..." Zasměje se, ale nemyslím si, že mu to přijde kdovíjak legrační. "...takže je tvoje? Vzpamatuj se, Spence-"

"Má pravdu..." Pro jednou vstoupí na scénu Ashley s hlasem, který ani nepoznávám, čímž nás oba s Glenem překvapí. Ale je to pouze Glen, kdo se k ní otočí rychleji než tornádo, kdo vypadá neuvěřitelně zasažen tím, co řekla. "Neznáš mě, Glene, a nikdy jsi neznal..." Objímá se rukama, její hlas zní s každým dalším slovem silněji, "...nezáleží ti na mně, a nikdy nezáleželo. Nevlastníš mě, a nikdy jsi nevlastnil. Nemiluješ mě, nikdy jsi nemiloval..." Začíná se hroutit, slzy padají přes zastřené oči, "...a já nemiluju tebe, nikdy jsem tě nemilovala, a ty to víš. To jsi vždycky věděl."

Než můžeme něco říct, sebere mu z ruky klíče a beze slova se vydá k autu. Sleduju tu scénu jako z filmu, zapomínám na to, že se to děje mně. Zapomínám na to, že nechci být sama. Zapomínám, že ona je ta, kdo opustila mě.

Zapomínám, že neřekla nic, čím by potvrdila vše ostatní, co jsem řekla.

KAPITOLA 21B: Jednání druhé - Zlom

Jedu na adrenalinu, instinktivně se protáhnu kolem vyjeveného bráchy a bez přemýšlení naskočím do jejich SUV. A ona se na mě jedinkrát nepodívá; když startuje, když následně couvá z příjezdové cesty, ani když pak zastavuje na konci ulice.

"Vystup, Spencer."

Cože?

"Co? Ne." Vrtím hlavou a cítím, jak se mi po tvářích rozlévají slzy, které tam nepatří. "...ne, nevystoupím. Musíme si promluvit. Musíme... musíme být spolu... ne samy..." Slova se mi zadrhávají a ztrácejí mezi rychlým oddechováním a ustavičnými vzlyky. A když šeptám tak zranitelná, "...Já nechci být sama. Nemůžu... ne bez tebe..."

Slyší to. Když se můj hlas na konci věty vytrácí, slyší strach té malé holky ve mně. A vzdychne kvůli tomu. Povzdechne nad smutkem v mém hlase, v jejím srdci, a unaveně si opře hlavu o volant. "Takhle to nemělo být... nemělo to proběhnout takhle chaoticky... Nemělo..."

Její tělo se nad volantem chvěje a já bych nechtěla nic jiného než se k ní natáhnout. Ale z nějakého důvodu mi připadá, že mi to nepřísluší. Z nějakého důvodu slyším pouze to, jak neopětuje mou lásku. Jediné co cítím, je bodání nejistoty. Jako by vedle mě seděl někdo cizí.

Takže se pro ni nenatáhnu. Místo toho bráním sama sebe.

"Proč jsi..." S pohledem obráceným z okna zaženu mrkáním ty otravné slzy. "...proč jsi neřekla to ostatní?"

"Cože?" Je unavená a nesleduje mé myšlenkové pochody a já se cítím hloupěji.

"Předtím. Glenovi. Tys..." Můj hlas je tak slabý a já to nenávidím, nechci znít takhle strhaně, když se snažím za sebe postavit. "...neřeklas mu, že mě taky miluješ. Neřeklas, že jsme... však víš..." v naději, že má nejednoznačnost vykreslila ten obrázek dostatečně, zbytek zamumlám. "...neřeklas vůbec nic..."

"Prosím tě, Spencer, tahle noc je hotová katastrofa, prosím, nerozebírej to, nesuď mě, že jsem se uprostřed toho všeho sesypala."

Zní jako doopravdy poražený člověk, jenže to akorát ještě víc zdrtí mé už tak polámané srdce. Cítím se víc sama než kdykoli předtím.

"Já tě nesoudím," namítnu ostře a ona se ke mně otočí se stejně trpkým tónem v hlase, když kousek po kousku odvětí.

"Ale jo, Spence, soudíš."

"No, možná kdybys udělala něco, abych se necítila jako totální blbec. Možná kdybys mě tam nenechala stát jak solnej sloup a nestarala ses jenom o sebe-"

"Co? O čem to sakra mluvíš, Spencer? Já nikdy nedělala nic jinýho, než že jsem se ohlížela na tebe, vždycky jsem se starala jen o to, jak se ty cítíš. Všechno jsem dělala s ohledem na tvoje city- "

"Ale neříkej?" Vyprsknu z krutých, krutých úst, odtud už se vydávám do míst, o kterých jsem ani nevěděla, že v sobě mám. "...to jsi dělala, když sis brala mýho bratra? I tehdy jsi to dělala s ohledem na moje city, Ash?"

Páni. A její výraz to potvrzuje. Její oněmělá pohybující se ústa svědčí o tom, že ani ona netušila, že tohle v sobě mám.

"Cože?" Sykne skrz zaťaté zuby a to mě děsí. Vyvede mě to z míry, protože jsem nikdy neviděla takovou směsici bolesti a hněvu. Jenže už jsem v tom až po krk, už není cesty zpět. Nemůžu vzít ta slova zpátky.

Prostě jich bylo moc. V tuhle prokletou noc už bylo řečeno příliš upřímného, abych teď přestala.

"Proč, Ash? Prosím, jenom mi řekni proč, pokud jsi bráchu nemilovala, pokud jsi ho nikdy nemilovala... tak proč sis ho sakra brala?"

Vyjde to ze mě pištivě, protože to se stává, když konečně vyslovíte otázku, na kterou se chcete zeptat roky. A ji to zjevně zasáhlo. Vypadá neskutečně zaskočená. Vypadá, jako by zapomněla mluvit, takže když jen cosi mumlá a tápe a otevírá pusu a zase ji zavírá, začínám si říkat, jestli opravdu nezapomněla mluvit.

"Vážně, Ash..." Užírá mě žal a nejistota z toho jejího mlčení; kvůli tomu, jak prve nepotvrdila má slova, a tak teď naposledy bodnu do těla, které se nikdy nevrátí, ne po tom, co překročím tuhle mez. "...Bylo to jen pro peníze?"

"Jdi do hajzlu, Spencer, vážně. Jdi. Do. Hajzlu."

Vyděsila by mě, kdyby při tom nevzlykala. Ne, takhle mě to jen zdrtí, protože jestli jsem si před těmi pěti hnusnými slovy myslela, že něčeho na tomhle rozhovoru lituju, tak to jsem neměla ani zdání. Nikdy ve svém mizerném životě jsem ničeho nelitovala víc, než těchhle slov.

"Omlouvám se, Ash, já to tak-"

"Tohle si o mně opravdu myslíš, Spencer? Opravdu?" Její tvář vypadá tak ztrhaně a vyčerpaně, že ji sotva poznávám, "...když se vůbec musíš takhle ptát..." Třese se, když se ode mě odvrací, "...pak mě neznáš, nevíš o mně vůbec nic..." její hlas se postupně vytrácí, jako by sama nechtěla věřit tomu, co se chystá říct. "...a já tebe znám v tom případě ještě míň..."

Ticho se přižene jako sprška deště, který po sobě nechá permanentní kapky. Mísící se s našimi slzami.

"Víš, že to tak nemyslím, Ash, prosím, ty víš, že to tak není..." Konečně se odvážím zašeptat do vzduchu, musí vědět, že bych si to nikdy nemyslela, a i když neříká nic, čím by dala najevo nesouhlas, pořád se na mě nedívá, pořád s chladným výrazem kouká přes zamlžené sklo ven, "...Já jenom nechápu..." Jsem neskutečně unavená, točí se mi hlava, až si říkám, jestli Glen neměl pravdu a já nejsem nakonec opravdu opilá. "...já jenom nerozumím tomu, jak jsi... jak sis ho mohla vzít..."

Konečně se ke mně otočí, v očích jasně patrné slzy. Slzy, které tam nejsou pro to, kam míříme, jako spíš proto, jestli vůbec jdeme spolu. Ne pro to, co jsme dnes večer provedly. Ne, ona má v očích slzy, které pláčí po tom, kam se nikdy nevydáme. Co jsme ztratily. Mezi slovy, která nemůžeme vzít zpět. Mezi rozhodnutími, které jsme nikdy neučinily. Mezi měsíci a roky, které jsme ztratily.

"Pořád to nechápeš, Spence. Ani trochu. Bože..." Kouše si ret a vrtí hlavou. "...copak nevidíš, že jediné, co jsem kdy chtěla, jsi ty? Že jsem vždycky milovala jen tebe? Prosím, proč si to nikdy neuvědomíš. Proč tomu prostě nemůžeš věřit?"

"Jak bych mohla, Ash? Jak? Chodila jsi s mým bratrem, byla jsi s ním. Ne se mnou."

Mluvím něžně, ale povídám hlouposti. A ona to ví.

"Ale no tak, Spencer, každý, kdo má oči, viděl, že to dělám proto, abych se dostala k tobě! Každý, dokonce i ty."

Nevím co říct. Protože má pravdu. Protože teď odhaluje mé chyby.

"Jak jsem to měla vědět, Spence, hm? Jak jsem měla věřit tomu, že mě vlastně taky miluješ? Po všech těch marných snahách, aby ses mi otevřela. Kolikrát jsem se na tebe v podstatě vrhla, jen abys mě od sebe odstrčila... Co jsem si měla myslet? Co jsem měla dělat?"

V tom má pravdu, ale pořád to nespojuje A a B. Pořád to nevysvětluje tu svatbu.

"Ou, takže sis řekla, že já tě nemiluju, tak si vezmeš aspoň mýho kreténskýho bratra?" zasměju se nevěřícně. "...To nedává smysl, Ash, nic to nevysvětluje, to je jako-"

"Protože jsem nechtěla být sama! Jasný?" Vykřikne a její ozvěna se rozběhne po celém autě.

A najednou všechno dává smysl.

"Protože když jsi mě nemilovala ty... jako jsem tě milovala já... tak jsem tě alespoň mohla mít v rodině..." Šeptá do svých dlaní, nikdy nezněla tak mladinká. "...Mohla jsem tě mít napořád..." Hluboce se nadechne, zní to, jako by byla připravená být upřímnější. "...a nevím, proč jsem nedokázala věřit tomu, že by se to mohlo stát jen tak, aniž bych si tvýho bratra vzala. Bylo to hloupý, já byla hloupá. Ale nemohla jsem si pomoct, když jsem pak poznala tvou rodinu..." Vyčerpaně potřese hlavou a já vím, že teď se dostáváme k pravým důvodům. "...Poznala jsem je, Spence, tyhle úžasné lidi, které se ti poštěstilo mít ve svém životě, lidi, kteří mě měli opravdu rádi. Kteří mě opravdu začali, no, brát mezi sebe. Začali mě mít rádi..."

Žárovka uvnitř mého hloupáho, hloupého mozku zhasne, zatímco ona dál mluví přímo ze svého doširoka otevřeného srdce a ani se na mě nepodívá. "Zapomněla jsem, jaké to je. Mít rodinu. Byl to pěkný pocit. Až moc. Nechtěla jsem o něj přijít."

S pohledem upřeným ze svého okna ztěžka vydechne.

"Takže sis Glen brala kvůli mojí rodině?" Vyzní to hruběji, než jsem zamýšlela. Ale čím déle ta otázka visí ve vzduchu nezodpovězená, tím víc si uvědomuju, že možná to bylo úmyslně. Tím víc si uvědomuju, že nevím, co si o tom všem myslet. Čím déle ticho trvá, tím nejistěji se cítím.

"To teď děláš i se mnou? Necháváš si mě, aby ti zůstala má rodina?"

Opět jsem se zeptala špatně, protože ona poté vzdychne tak hluboce, až mám dojem, že se v té hloubce ztratila. Pouze zavře oči, když zaklání hlavu na opěrku sedadla a pak zírá do stropu.

"Jdi pryč, Spencer, prosím, prostě z toho auta vystup."

"Cože? Ne..." Srdce se mi rozbuší, protože něco v té žádosti zní až moc konečně. Moc vážně, až moc jako by nikdy nemyslela nebo nechtěla nic víc než tohle. "...proč chceš, abych odešla?"

"Protože nemůžu pokračovat v téhle konverzaci. Protože s tebou nemůžu dál bojovat o to, abys mě milovala. Už se nemůžu dál oddělávat tím, jak se snažím, abys tomu uvěřila. Jsem z toho unavená, Spencer, jsem tak strašně unavená..." Myslím, že nemůžu dýchat, a ona se podívá dolů na svou ruku na řadící páce a říká slova, která jsem nikdy nechtěla slyšet. "...a už ani nevím, za co vlastně bojuju. Nevzpomínám si, co jsme si myslely, že z tohohle pro nás vzejde. Vážně, co jsme si nalhávaly?..." Drobné pokrčení ramen, jako by bylo tak snadné to vzdát, vzdát se mě, a já nemůžu přestat vzlykat. "..tohle by nikdy nefungovalo, Spence, obě to víme. Měly jsme šanci a obě jsme ji ztratily."

"Ne, ne, ne..." mumlám, tohle je špatně, tohle nemá říkat, tohle ji nikdy nemělo ani napadnout. "...ne, tak to není, Ash. Co..." Trapně se zajíknu. "...co Peanut Butter a Jelly a..." Vrtím hlavou s očima pevně zavřenýma, říkám si, zda je ještě někdy otevřu, říkám si, zda je vůbec budu někdy chtít otevřít, pokud už před nima neuvidím ji. "...co tvůj slib, že mě nenecháš se udusit? Kdo mi pomůže dýchat, Ashley? Kdo... kdo na mě bude dávat pozor? Kdo mě bude držet za ruku? Kdo..."

Už nemůžu dál, nemůžu. Topím se ve vlastních slzách, v té záplavě, a vím, že Ashley bojuje s tím, aby mě neobjala. Vím, že bojuje s tím, aby mě nenechala dýchat.

Vím, že bojuje, aby řekla tahle slova.

"Já už ne, Spence, já prostě... nemůžu." Její rty opustí jeden těžký, přetěžký vzdech a vystřelí přímo do mě, zatíží každý z mých orgánů. "...Možná..." Kouše si ret, jako by nechtěla říct ta slova, jako by potřebovala dělat vše pro to, aby zabránila sama sobě před jejich vyřčením. "...možná to nemám být já, kdo to pro tebe udělá. Možná už pro tebe nejsem ta pravá... možná jsem ani nikdy nebyla."

"Tomu nevěřím. Ne. A ty taky ne, Ash, vím, že tomu sama nevěříš..." Snažím se usmát a musí na mě být příšerný pohled, protože prakticky zakvílím mezi roztřesenými rty. "...protože ty jsi můj peanut a já tvoje jelly."

Jenže ona se na mě pořád nepodívá a vzduch ztichne. Je tichý odmítnutím. Zavržením. A se mou to dělá ošklivé věci. Trhá mě to a rozdírá. Ztrácím sílu. Ztrácím odhodlání. Ztrácím svou víru v nás. A jakmile ji ztratím, pak my ztratíme sebe. Protože pro jednou je to má rozpadající se víra, co nás drží pohromadě.

Čas ubíhá a jen tak je všemu konec. Já už tohle dál nemůžu. Nemůžu už sedět uvnitř tohohle bolestně tichého auta.

Stejně jsem nikdy nebyla tak silná.

"Jestli tomu vážně věříš..." Můj hlas teď kupodivu zní čistě a tak pevně, jako už chvíli ne, a já se na ni nedívám, nemůžu, nedovolím svým očím zabloudit na její stranu. "...jestli to takhle cítíš, pak mě neznáš, nic o mně nevíš..." Naberu poslední roztřesený nádech, a když otevírám dveře, namáhavě ze sebe vymáčknu poslední slova, "...a já tebe znám ještě míň."

Zavřela jsem dveře a ovinula paže kolem svého rozechvělého těla, ale necítím nic. Odcházím od zvuku bežícího motoru, pláču do studeného prosincového vzduchu, ale neslyším nic. Mířím k domu plnému mé rodiny, plnému jejich nesouhlasných očí, a nevidím nic.

Cítím se ochromená. Jsem mimo. Sleduju celou scénu z odstupu, jako by se odvíjela pode mnou z ptačího pohledu. Vznáším se a svištím noční oblohou, jako bych tady dole nikdy nebyla. Jako by tohle byl život nějaké jiné nešťastné duše.

Až poté, co uslyším Ashleyino auto odlepit se smykem z místa, tak si všimnu mých rodičů stojících v otevřených dveřích. Až když uslyším, jak se Ashleyno auto vzdaluje, tak cítím, jak se moje matka na mě nedokáže podívat.

Až když si plně uvědomím, jak daleko je Ashley ode mě, jak daleko navždycky bude, tak cítím, jak se mé srdce tříští na milion kousíčků.

Protože až teprve tehdy cítím, jak mé polámané tělo přichází k životu.

KAPITOLA 22: Jednání třetí - Ticho po bouři

Vždycky se mluví o klidu před bouří. Jak ji pokaždé nikdo nečekal. Jak lidem bez varování vtrhla do života. Jak ignorovali všechna znamení, protože proč by si jich vlastně měli všimnout? Proč by měli hledat mračna a vyhlížet déšť, když slunce tak jasně svítí?

Když je slunce bezostyšně oslepuje, aby neviděli žádné nebezpečí?

Zajímalo by mě, proč nikdo nezmiňuje klid po bouři. Proč nikdo nemluví o zneklidňujícím tichu následujícím všechny ty napáchané škody. Ten znepokojivý klid. Ohlušující ticho. To, jak život prostě… jde dál. Lopotí se dál přímo vpřed. Všechno se zdá tak nezměněné. Což pak jen zvýrazní ty zoufalé změny ve vás samotných. Protože čas ubíhá dál. A vy musíte poslouchat každé tiknutí těch neúprosných hodin. Každá odlišnost znamenající zátěž do vašeho už tak se potápějícího života. Každá vteřina prosakující do dalších a dalších lomů a trhlin uvnitř vašich kostí. Dokud to není to jediné, co cítíte.

Dokud to není to jediné, co vidíte.

Prach se usadil, mokro po dešti už vyschlo, mraky jsou pryč, slunce svítí. Jenže tentokrát vás to veselé sluníčko neoslepuje. Ne, tentokrát to usměvavé sluníčko zalévá krutým světlem vaše rozbité kousky. Ukazuje všechno, co zbylo z vás i vašeho života. Co jste ztratili. Co bylo jednou vaše. A co jste si jen za vaše vysnili. Co nakonec možná nikdy vaše nebylo.

"V pohodě?"

Madisonin měkký, vstřícný hlas nestačí, aby mé oči odtáhl od okna jejího auta. Protože její hlas zní jako vždycky. Její hlas je to ticho. To slunce.

Madison je právě to samé světlo, které na mě svítilo o několik hodin dříve. Uvnitř tohodle auta. Než propukl můj devastující hurikán.

"Nevím." Cítím se naprosto beznadějně, pokrčím rameny. "...Asi ne." Ta tichá upřímná odpověď vyjde odněkud z úkrytu nitra mého chvějícího se těla. Pravda vyslovená třesoucími se rty, ale nejsem si ani jistá, zda jsem vůbec promluvila nahlas. Zuby mi cvakají, chlad cítím až v morku kostí, ale nemyslím si, že by to bylo zimou.

Jsem si celkem dost jistá, že uvnitř tohodle přetopeného, dusného auta mrznu kvůli vzpomínce na ostrý odjezd Ashleyina auta, rychle se ode mě vzdalujícího. Jsem úplně znecitlivělá z mrazivého pohledu matčiných odcizených očí, které na mě upírala od vstupních dveří svého domu.

Mrznu při vzpomínce na to, jak jsem jako vetřelec stála před domem, který mi byl kdysi domovem. A když jsem se jí pak pokusila očima říct, že jsem pořád ta dcera, kterou vždycky znala, jenom se otočila a odešla.

Nechala mi pouhou vzpomínku na mámu.

"Chceš o tom mluvit?"

Madison se dál snaží, ale tohle ohlušující ticho mě sžírá. Vycucává ze mě hlas jako klíště. Nenechává ve mně žádnou sílu k omílání ubohého příběhu o mně a Ashley. Nemám v sobě nic, co by mi pomohlo si zopakovat každé drsné slovo, co bylo dnes řečeno. Jsem schopná akorát chmurně zavrtět hlavou, přičemž se koušu do rtu, abych se nerozbrečela. I když ono to ani není nutné. Oči už jsem si dávno vyplakala. Nezbyla ve mně jediná slza.

Uvnitř jsem tak ledově studená, že všechny spolykané slzy už ve mně nejspíš stvořily malý minerální pramen.

A tak místo toho jedeme. Dál a dál v hlubokém tichu a já stále s očima přilepenýma na okenní sklo. Dívám se, jak kolem nás prolétají sněhové vločky. Instinktivně těkám očima a sleduju pohyb vloček a ubíhající stromy, zatímco projíždíme těmi důvěrně známými ulicemi.

A ten klid je až moc tichý. Příliš snadný. Až moc podobný tomu životu předtím.

A tak promluvím.

"Chybí mi." Tiše zašeptám, a ačkoliv je to pravda, je to také instinkt. Je to jako reflexivní vykopnutí kolene po ráně do mého srdce. A než může Madison něco říct, tak se ta reakce rozjede naplno.

"Bože, tak moc mi chybí..." Najednou jsem našla hlas, je celý strhaný a semletý, našla jsem své záchvěvy následující každou bouři. "...Věřila bys, že už mi chybí?" Vytřeštím s tou myšlenkou oči a odfrknu nad svou reakcí jak lokomotiva. "...Kolik je to... tak... já nevím..." Otráveně vydechnu, když zkontroluju neexistující hodinky na svém zápěstí. "...Čtvrt hodiny? Vážně, jak ubohý a naprosto zoufalý tohle je?" Obrátím se na Madison, jako kdyby se z ní najednou měl stát aktivní účastník toho, co nejdřív byla jednostranná konverzace, a ona je dál zticha.

A to mě zase vynerví. Protože realita nyní přichází k životu. Mé rozbité kousky se vyplňují. Rozeklané čtverce se pokoušejí vtěsnat do perfektních kruhů, právě teď cítím, co z mého života zbylo. A co cítím, se mi nelíbí.

Ne kvůli tomu, že máma ode mě odešla. Ne kvůli tomu, že táta pro mě neměl jiná slova než: "Mám tě rád, Spencer".

Ne, je to Ashleyino "Možná už pro tebe nejsem ta pravá", co nesedí do mého života.

Je to tahle rozeklaná lež, co nebude fungovat v mé realitě.

"Musím za ní, Madison..." Naléhavě vrtím hlavou. "...Musím za ní hned teď..." Zoufalá modř pronásleduje hnědou, když se k ní prosebně otočím. "...Můžeš mě k ní odvézt? Prosím?"

Madison pomalu otevře a zase zavře pusu, hodnotí situaci, soudí bez nějakého řádného důkazu. Ona neví, co se stalo. Ona neslyšela žádné z těch kousavých a lživých slov. Nikdo to neví.

Nikdo neví ani ň.

Máma se o to postarala. Máma převzala kormidlo. Zahrála si na oslaveneckou hlídku. Dala si záležet, aby nikdo neviděl, kterak se dramaticky odehrává ta příšerná scéna její vlastní rodiny. Ujistila se, aby byli všichni pěkně v klidu, ale spěšně vyprovozeni ke svým autům. S nějakou výmluvou, které nikdo neuvěří.

Ale muselo to být alespoň jakž takž uvěřitelné, protože ve chvíli, kdy jsem se se slzami v očích vracela přes trávník mých rodičů, vnitřně pomlácená a zbitá, nikdo tam nebyl.

Nikdo.

"Spence..." Vzdychne, obláčky vzduchu pomalu víří uvnitř tohohle ztichlého auta, hrající rádio by pro takovou chvíli bylo vyloženě nevhodné. "...jsi si jistá, že je to dobrý nápad? Nebylo by lepší tomu dát chvíli čas? Abyste vychladly? Třeba se na to nejdřív vyspat?"

Povzdechnu si. Pro jednou neříká, co slyšet chci. A ví to.

"Já vím, že je to těžký, Spence, ani si to neumím představit, jak těžký, ale já jenom nechci, abys řekla nebo udělala něco dalšího, čeho bys mohla litovat. Obě jste si toho dneska zažily dost."

Tak jako dosud vždycky, Madison ví všechno, aniž by věděla jedinou věc. Seděla uvnitř svého Audi v naší ulici, celý svět daleko od Ashley a mě, ale nějakým způsobem slyšela všechno. A ne proto, že by nás fyzicky slyšela. Ne proto, že by skutečně slyšela slova, která jsme si rozzuřenými hlasy vyměňovaly.

Ne, Madison vyčetla každé slovo z mých zhrzených očí ve chvíli, kdy jsem do toho samého Audi, zaparkovaného před naším domem, ubrečená nastoupila.

Protože Madison tyhle oči zná, bez ohledu na to, jak moc zničené jsou.

"Madison, já to takhle nemůžu nechat, musím to napravit. Musím to vzít zpátky. Vím -" Dech se mi najednou začne zadrhávat ve snaze ovládnout hurikán, který hrozí propuknout, "...nemůžu, ty nevíš, co jsme... co jsem řekla... Potřebuju..."

"Spence, Spence..." Pevná, uklidňující ruka lehce dosedne na mé rameno, jako by chtěla podpořit její následující slova. "...dýchej, kočko, dýchej..." protože vidí, že se snažím formulovat nemožné, vidí, jak se snažím vtisknout slova svým emocím, které jsou však pro jakékoliv slovo prostě příliš, "...co kdybychom šly domů, jo? Všechno pěkně popořádku, tak začněme tímhle."

Lehce se zasměje, zjevně aby mě rozptýlila, ale to sotva funguje. Tohle jen tak něco nezažene. Nejsem si jistá, jestli by mě dnes vůbec něco dokázalo přimět k tomu, abych nechtěla sprintovat k Ashley.

A jsem si jistá, že mi v tom ani nic nedokáže zabránit.

"Bude to dobrý, Spence, jasný?" Risknu krátký pohled jejím směrem, abych zjistila, jestli to myslí vážně. Dostane se mi důrazného přikývnutí, zatímco s prokřehlýma rukama na desáté a na druhé hodině očima prohlíží silnici před námi, a nejspíš sleduje ty samé vločky, jak dopadají a rozpouštějí se na čelním skle. "...Všechno bude dobrý."

Znovu upřu pohled ze svého okýnka a nervózně se koušu do rtu, nevím, jestli mě to dostatečně uklidnilo. Nejsem si jistá vůbec ničím, zatímco sleduju poklidné vločky bílého sněhu snášejícíh se v ladném tanci k zemi. Připravené roztát v zapomnění.

"Ne..." Z mých rtů vyjde těžká pravda. "...Myslím, že nebude, Maddy."

Tohle je poprvé, co Madison neřekne nic.

A také je to poprvé, co zbytek téhle snadné cesty jedeme v tíživém tichu.

"Domove, sladký domove..." Madison ještě ani nezaparkovala a já už otevírám dveře.

"Jdu tam."

"Spence-"

"Ne, Maddy-" Stojím v té vlezlé zimě, mimo bezpečí jejího vyhřátého auta, a vločky mi padají na řasy. "...Promiň, ale tentokrát musím poslechnout sama sebe. Mám tě ráda a miluju, jak na mě vždycky dáváš pozor, a že máš vždycky pravdu..." Odmlčím se a důrazně se na ni podívám. "...ale tohle musím udělat. Nemůžu to nechat-"

"Spence-"

"Ne, prosím, Maddy-"

"Bože, sklapneš už?"

Vzdychnu. Nemám radost z dalšího zdržování, ani z toho, že si musím vyslechnout další věci, co slyšet nechci. "Co je?"

Dívá se na mě – někdo by mohl říct prohnaně – a přísahám, že vidím, jak se začíná culit, když kývne před sebe.

"Možná by ses měla nejdřív podívat, kdo tě přišel navštívit."

Najednou můžu klidně dýchat. Vidím svůj život, jak by měl být. Bez toho jasného slunce. Bez toho horoucího tepla.

Protože tam, za clonou z mokrého, studeného sněhu, konečně vidím Ashley.

A právě tam, uprostřed mého nervydrásajícího klidu, jsem konečně našla svou uklidňující bouři.

KAPITOLA 23A: Zoufale moc

Madison zahuhlá nějakou nesmyslnou omluvu, proč se musí vytratit, ale já ji neslyším. Nevnímám jediné slovo. Jsem tak mimo, že by mohla být klidně na půli cesty do Kalifornie, a já bych si toho nevšimla. Můj zrak nevnímá nic jiného, než co má před sebou. Mé uši jsou nastražené tamtéž. Všechno ve mně přitahují ty nádherně zničené hnědé oči. Vábí mě ty hřejivé chvějící se rty. Jsem naprosto zahlcená výjevem přede mnou; Ashley, která se zdá být naprosto ztracená. Její mokrá a zarudlá tvář nikdy nevypadala zranitelněji nebo krásnější, a než si to uvědomím, jdu pomalými a nejistými kroky přímo k ní.

Dostat se tam trvá celou věčnost a za tu dobu se sníh změnil v déšť, který nás přikryl svou mokrou, těžkou, studenou dekou. Ale my z nějkého důvodu neutíkáme ani ke dveřím, ani k sobě. Jen obě svorně čekáme, až se mé šouravé kroky zrychlí. Až mé tělo dosáhne jejího. A Ashley zůstává stát na místě před svým SUV a objímá se pažemi. Její tělo jako by se zmenšovalo a třáslo vteřinu od vteřiny víc.

"Jsi tady," vydechnu rozechvěle stále v šoku z její přítomnosti. Z nějakého důvodu pořád nemůžu tak docela uvěřit, že opravdu je tady, zrovna když ji tak zoufale moc potřebuju. Že tu je vždycky. A dnes, v tenhle večer, má poprvé problém se na mě podívat. Těká pohledem z místa na místo. Konečně zvedne přivřené oči od země a podívá se do mých nehybných, nic neříká a je vidět, že se moc snaží už nebrečet.

A to mé sobecké srdce láme víc než cokoliv jiného.

Udělám ty poslední kroky k ní, jako kdyby cestička mezi námi nikdy nezmizela, jako kdybychom my nikdy z té cesty nesešly. Protože já bych ji našla třeba ve spánku. I v té nejčernější tmě bych vždycky věděla, kde je. I kdybych byla slepá.

Když dojdu až k ní, naše břicha do sebe lehce narazí a já jí konečně koukám zblízka do očí, to všechno vyšle do mého těla vlnu vítaného zamrazení. Mrazení, které nemá nic společného s tím kousavě ledovým vzduchem kolem nás, míseným se studeným deštěm. Zavrtí hlavou a kousne se do rtu a já si ani neuvědomím své prsty na její tváři, dokud je tam nevidím. Dokud neucítím, jak mi sama tiskne tvář k dlani, aniž by ze mě spouštěla oči. Propaluje mě.

"Promiň mi to," Vyjde současně z našich úst plných lítosti a já ji nenechám to říct znovu.

"Ne, Ashley..." nakloním se ještě blíž, vezmu ji za studené tváře oběma rukama, aniž by mě napadlo, proč vlastně pořád mrzneme tady venku, místo abychom mrzly uvnitř. Tahle slova totiž nesmí zůstat nevyřčena ani o minutu déle. Dívám se na ni zpříma - prudký déšť jí padá přes řasy do očí - zašeptám tak upřímně a naprosto vážně: "...To já se omlouvám."

A ona vrtí hlavou, nechce to takhle, ale jinak to nepůjde. Tohle není chvíle, kdy ona bude utěšovat MĚ. Jako to dělá vždycky. Ne, tentokrát je to celé o ní, a když se mé rty odvážně vydají na cestu po jejích tvářích, kde něžně slíbávají všechny slzy, a přitom instinktivně rozlišují, která kapka patří jí a ne tmavé obloze, polyká stále častěji. Její slzy nikdy nechutnaly slaněji nebo žalostněji, až se i mé oči zalévají slzami. Je to i tím, jak se její ruce natáhnou za mě a silně sevřou pevný materiál mého zimního kabátu.

Přitahuje si mě k sobě tak pevně, že jsem se nikdy necítila v ní být víc.

A jak ochutnávám její zoufalství, zároveň jsem se nikdy necítila víc mimo.

Přestanu s očistnými polibky, zastavila jsem se přímo s mými rty nad jejími, jako by ty mé dělaly jejím štít. Jako deštník za bouře. Vzápětí spíš cítím, než slyším její tiché naříkání, protože se na mě drobně chvěje. Silně tiskne čelo k mému a cítím, jak moc na mě právě teď spoléhá. A když na ústech cítím, jak je její dýchání trhavé, vím, že je čas se přesunout jinam. Nastal čas, abych ji pevně vzala za ruce, pro jednou ji podržet a zašeptat přímo do jejích úst a doufat, že to dojde až k jejímu srdci.

"Miluju tě, Ashley. Strašně moc tě miluju. Máš mě, dobře? Jsem tvá a vždycky budu."

Stále nic neříká, ale tentokrát je to v pořádku. Tentokrát nenechám žádnou defenzivu nebo slova nejistoty překazit tuhle chvíli. Zlomit mou upřímnost. Ještě víc se do ní položím, ruce obou přitáhnu mezi nás, mezi naše rychle se zdvihající hrudníky. Cítím, jak se do toho sevření rozpadá a pošeptám jí na rty.

"Pojď se mnou dovnitř," zašeptám prosbu o něco, oč jsem nikdy dřív nežádala. Nikdy jsem to nepotřebovala. A ona mi beze slova odpoví.

Stiskne mé ruce až neskutečně silně, jako by to bylo lano, kterého se chytá tonoucí, přikývne a následuje mě dovnitř.

V bytě panuje černočerná tma, která mi připomene prosté chvíle, když jsme tu dnes byly s Madison naposled. Před tou oslavou. Než se to všechno stalo.

Pomalu procházíme obývákem, ani si na cestu nerozsvítíme světlo. Tiše si razíme cestu k pokoji, který býval naší svatyní. Naším nejbezpečnějším útočištěm. Naším malým dokonalým světem stvořeným jen pro nás dvě.

Stíny našich propletených těl stále obtisknutých do prostěradla na mé posteli.

A myslím, že otisky těch dvou postav pomalu mizí. Ztrácejí se. Jako by už je nikdy neměly naplnit stejně teplá a milující se těla.

Posadím promáčenou a třesoucí se Ashley právě do toho světa mé postele a jdu do skříně pro osušku. Když jdu zpátky k ní, tak rozsvítím. Naskytne se mi obrázek Ashley schoulené na okraji mé postele, jako ztracené raněné štěně. Vypadá tak vyděšeně na místě, kde jsem ji zažila vždy tak odvážnou, že mě to až znepokojuje. Mate mě vidět tak silného člověka v tak slabé chvíli.

A je překvapivé, jak se díky tomu naopak ze slabocha stane někdo silný.

Je děsivé a zároveň povznášející, jak to posiluje mě.

Pohybuji se podivně váhavě, s nervozitou, jakou jsem už dávno necítila, kleknu na podlahu. Mé tělo dokonale zapadá mezi její kolena, což mi umožní se k ní těsně přitisknout. Tak blizoučko, že jsme jako přilepené. Jenže ona se na mě ani nepodívá. Drží hlavu svěšenou s očima upřenýma na složené ruce, a to by mi obvykle dělalo starosti ze zcela sobeckých důvodů, ale teď mi to dělá starosti jen a jen kvůli ní. Protože není v pořádku. Protože teď už vím, že je ztracená a ublížená víc než já. A já v životě necítila větší nutkání být nesobecká. Nikdy jsem tolik nechtěla víc upřednostnit někoho jiného přede mnou.

Takže ji stavím daleko před sebe a je mi jedno, jestli ji kvůli tomu ztratím. Dokonce nepřemýšlím ani nad tím, že ji moje činy můžou vyděsit, protože ona mě potřebuje víc. Potřebuje to, co třeba ani nechce, a já jí to dám.

Mé ruce se samy od sebe přiblíží k její tváři a začnou jí osuškou utírat mokrý obličej. Měkká bříška palců hladí každý kousek nově osušené kůže. Křtí ji a žehnají jí. Ukazují mou lásku s každým dalším jemným dotekem.

A ona se na mě stále nedívá.

Odložím ručník vedle ní na postel a s nově nalezeným strachem začnu rozepínat knoflíky jejího kabátu. Ale to ona neví a vědět nebude. Nepozná tu bezmoc zamaskovanou silou mého doteku. Bunda je tak těžká, je jako symbol břemene, které jsme si na sebe vzájemně uvalily během toho nešťastného večera, a když ji odhazuji na zem, tak moc si přeju, abych s tím z Ashley odňala alespoň kus tíhy, co ji drží na dně.

"Spence..."

Ten šepot do vzduchu mě donutí odtrhnout pohled od země a naše uplakané oči se konečně najdou. Díváme se na sebe tak podivným způsobem. Jako bychom nevěřily, že jsme tady skončily. Bez ohledu na to, jak moc jsme se snažily odejít. Bez ohledu na to, jak moc jsme se snažily zůstat naštvané. Dělaly jsme všechno pro to, abychom od toho všeho mohly utéct. Avšak jako tolikrát předtím to dopadlo stejně – utekly jsme k sobě.

A pro jednou si nejsem jistá, zda to některé z nás přináší úlevu.

Díváme se jedna druhé do očí jako dvě ztracené holčičky. Tak nejisté tím, co na nás v tomhle světě čeká. Co nám tenhle svět už dal. Co jsme si s Ashley daly a co jsme si vzájmeně ukradly.

A pak se z ní konečně stane ta Ashley, kterou znám tak dlouho, jak si pamatuji. Omotá mi paže kolem krku, přitiskne mé tělo ke svému a je z ní moje Ashley.

"Je mi to líto, Spence." Šeptá mi do krku, hlas se jí zlomí a zatrhne tak, že cítím, jak se ze mě derou potlačované vzlyky. "...Hrozně líto, promiň."

Dál mě pevně drží u sebe, zahrnuje mě svým dotekem a já jí nedovolím tohle dělat. Odmítám ji nechat se vinit z něčeho, co je moje vina. "...Prosím, nedělej to, Ashley." Můj hlas je hrozně tichý, lapený a zaplavený slzami, jak se je snažím potlačit. "...Prosím, tohle neříkej. Ty se nemáš zač omlouvat."

Cítím, jak na mě zavrtí hlavou, pak se odtáhne, oči má plné slz a já v nich nedokážu číst. Nedokážu rozpoznat její myšlenky v těch zničených očích. Mluví jasně, a přece jsem docela ztracená.

A to je víc než děsivé.

"Ne, Spence, ty to nechápeš-"

Ale nenechám ji to dokončit. Nemůžu jí to nechat říct. Něco na tom 'Ne, Spence' zní děsivěji než ten nejstrašidelnější horor. Protože tohle je skutečné. Protože to není žádná maska, jen pravda. A já vím, prostě vím, že pravda není něco, co chci slyšet.

A tak ji přeruším. Strach přitiskne mé rty na její. Mé rty zakrývají, zahalují její nechtěná slova. Drží je jako rukojmí uvnitř mých úst. Zamykají je, schovávají, jako by jí mohly navěky zabránit je říct. Jako bych je nikdy nemusela slyšet.

Jako bychom pak to všechno mohly zapomenout.

A zdá se, že jí nevadí tohle rozptýlení, přerušení, tenhle laciný fígl odkládání. Můj průhledný plán, jak udržet tvrdá slova nevyřčená. Zoufale hledáme svět, který žije v té posteli za námi. Ze všech sil se pokoušíme vmáčknout tyhle formy zpátky do těch otisků, které se pomalu rozptylují.

Obě se o to pokoušíme, protože obě pokračujeme v líbání. Prohledáváme každý kousek našich klouzajících rtů. Je tak mokrá a studená pod mýma rukama, vůbec ne taková jako obvykle, a všechno je to špatně. Voda odkapává z nás obou a vytváří na koberci louži. Kape na mou bílou přikrývku a mění ji v šedou. Vsakuje se do těch teplých vláken, takže nikdy nezapomenu. Těžká voda navždy žijící pod námi.

Pode mnou.

Odtrhnu od ní vlhké rty a pootevřenými ústy na těch jejích zanechávám nevyrovnané a vyčerpané výdechy. A ani jedna se tentokrát nemůžeme na tu druhou podívat. Tentokrát je to ona, kdo jednoduše stáhne můj kabát a posílá jej k zemi stejným stylem, jako jsem to udělala já s jejím. A já si uvědomím, jak jsem byla bláhová, když jsem si myslela, že vysvléknutí pomůže sejmout jakékoli břímě.

Protože ač jsou teď naše svršky naskládané na podlaze za mnou, nikdy jsem necítila větší tíhu.

"Pojď sem." Vyjde z jejích úst tak hlubokým tónem a tak smutně, cítím, jak mi ta slova přeběhnou po celém těle, a dojde mi, jak špatné tohle je. A že bychom to neměly dělat. Protože vím, že se chystáme mít sex. Vím, že chceme cítit jedna druhou, takže nebudeme muset cítit nic jiného.

Hodláme se svléknout ze všeho a budeme čisté a prosté. Protože jsme obě tak bláhové, abychom uvěřily tomu, že to z nás sejme každé špatné slovo. Každý špatný skutek.

Obě jsme hloupé natolik, abychom věřily v náš svět místo toho skutečného.

A já jsem v ní pořád tak ztracená, že se nezastavím a jdu k ní. Nezabráním našim hladovým a bezduchým rtům, které se okamžitě střetnou. Tiskneme se k sobě tak, že bychom klidně mohly tvořit jedinou lidskou bytost. Ani necítím, jak ztrácím cit v kolenou. Ani si nevšimnu, jak bolestně tvrdá je podlaha, když na ni dopadnu. Cítím pouze její pravdivá slova převalující se po mém jazyku, laskání za laskáním. Cítím pouze její ruce, jak vytahují a stahují mé tričko, nikdy je úplně nevyhrnou. Neustále vystavující mou studenou pokožku studenému vzduchu, zatahání za zataháním. Mučí mě a škádlí, žádá o povolení způsobem, který však není tolik žádostí, jako spíš nabídkou času, abych ji ještě zarazila.

A je to trochu nefér, ale nefér takovým způsobem, že mi to nevadí, protože obě víme, že bych ji nikdy nezastavila.

Protože obě víme, že ona by taky nechtěla, abych ji zastavila.

KAPITOLA 23B: Zoufale moc

Takže ani jednu nepřekvapí, když se odtáhnu. Když ze sebe to tričko sama servu. Nechávám nahá prsa vystavená tomu kousavě studenému vzduchu. Následně jsou přitisknutá na její mokré tričko, když se natáhne za mě a její horečné ruce se znovu rozběhnou po mém těle. Znovu mě k sobě pevně tiskne, teď jenom oddaluje další polibek. Její rty se vznáší nad mou pokožkou, zatímco společně pláčeme. Zatímco společně opomíjíme důvod, proč doopravdy pláčeme.

Plně ignorujeme, jak je to celé srdcervoucí. Jak obě víme, že tohle se nedá vzít zpátky. Obě víme, že bychom se dnes v noci neměly pokoušet žít uvnitř světa mezi prostěradly. Víme, že pokud se tam pokusíme vloupat příliš brzy, můžeme ho zničit už napořád.

Mohly bychom ho rozbít tak moc, že by byl příliš poničený, aby se dal opravit. Jenže když přitisknu své tělo k jejímu neschopná už déle snášet to mučivé čekání, vím, že je mi to jedno.

A vím, že jsem pořád ta stejná pošetilá holka.

A ona také.

Pomalu se společně suneme po posteli zatracení, rukama po sobě nešikovně šátráme jako dvě panny. Dvě chvějící se těla se smýkají a pohybují jako by patřila dvěma cizinkám. A i když by mě tahle skutečnost měla bolet u srdce, není tomu tak.

Ani na okamžik to nezabrání těm cizím tělům v cestě k místu náležejícímu pouze dvěma vzdáleným a ztraceným dívkám.

Když se dostanu na polštář, odkloním se od jejích rtů a podívám se jí do očí. Má pohled tak hladový jaký já v sobě cítím. Už jsme dávno ztacené v našem vzrušení, abychom to vrátily. Už jsme ztracené v pohodlí našeho vzdáleného světa, abychom přestaly. Takže když rukou sjedu k lemu jejího trička, ani nežádám o svolení zbavit jí ho. Protože ona už teď lapá po dechu a žadoní o to svým "prosím" do suchého vzduchu. Protože vteřiny, které mi zabrala odpověď na její žádost, nikdy neutekly tak rychle, a než se naděju, jsme obě od pasu výš nahé. Cítím její prsa na svých, zatímco ji hluboce líbám. Ani nezapojuju jazyk. Nechci. Potřebuju ji cítit takhle nevinně.

Potřebuju prostě cítit tyhle rty uvnitř mých tím nejprostším způsobem.

Potřebuju se vydat po další vyšlapané cestičce od jejích úst po krku dolů. Nasát po cestě každý kousek, který jsem se naučila znát lépe než jakoukoliv jinou věc v mém bláznivém životě. Naučila jsem se všechna její citlivá místa, jako by byla moje vlastní. Jako bych to cítila stejně silně. Čtu její tělo tak neskutečně snadno, lépe a rychleji než tu nejlepší knihu, přesně vím, kam se dát dál.

A stejně tak i ona.

Prsty boří hluboko do mých vlasů, ale nemusí mě navádět. Věří každému pohybu, který dělám, v každém směru, věří každému slůvku, které šeptám do její kůže. Naprosto mi věří.

A je smutné, že díky sexu tak snadno zapomínáme, jak málo jsme si věřily nedlouho předtím.

Ale nemyslíme na to.

Nemyslíme vůbec, když moje rty hledají svět, který nikdy nenajdou, když hladce sjíždějí přímou čarou po jejím těle dolů. Zatímco Ashley vzdychá do vzduchu, opakuje mé jméno s takovým zoufalstvím, že bych nikdy nemohla přestat ve snaze dávat jí vše, co potřebuje.

Dál zcela sobecky věřím, že jí dávám všechno, co potřebuje ona, ne to, co potřebuju já.

Déšť stále stříká na tmavá okna mé ložnice a nějak to není tak uklidňující zvuk jako býval. Naše nahá těla žijí celé světelné roky od sebe na mé posteli, s přikrývkou pod námi. Jako by tahle postel věděla, že tyhle cizinky nemají povolen přístup na místo, kde žily kdysi dvě dívky.

Nebo možná ty dívky, schované někde hluboko v nás, to věděly.

"Spence..."

Nakonec se do ticha zařízne Ashleyin hlas. A ani nemusím slyšet, co chce říct, abych ta slova už cítila. Ležím na zádech, přesný odraz jejího těla, pot se leskne na obou hrudnících. Zašeptám v odpověď.

"To je ono, že jo..." Lehce natočím tvář, mluvím tak tiše, až si říkám, jestli mě vůbec slyší přes ten déšť, co se nám zvenčí vysmívá. "...je to tu."

I přes ten déšť je slyšet, jak má stažené hrdlo, když odpoví hlasem zaplaveným slzami: "Nechci, aby bylo."

Naváže na vzpomínku z hudebního pokoje, kterou jsem svou otázkou přivolala. Z té pošetilé noci, kdy jsme obě věřily tomu, že budeme v pořádku. Kdy jsme si myslely, že když se přiznáme a řekneme pravdu, budeme moct být spolu.

Kdy nás ani nenapadlo pomyslet na to, co nás brzdilo v první řadě.

Kdy jsme obě ignorovaly strach – ne z toho, že nás chytí, ale strach z toho opravdu být spolu.

"Já taky ne," zamumlám. Nemůžu si pomoct, pořád tomu nechci uvěřit. Nevěřím tomu, tečka. Protože upřímně, já už ten strach neignoruju. Upřímně řečeno na něj kašlu. Nezáleží mi na tom tolik, jako na ní. Ne tolik, jak moc potřebuju a chci být s ní.

"Musí to být, Spencer."

Jenže Ashley se pořád bojí. Ashley se pořád bojí tak moc, až mě to nutí přemýšlet, jestli jsem ji kdy vůbec opravdu viděla.

"Ale..." beznadějně koktám, podívám se na strop, oči mi jezdí ze strany na stranu, protože jsou už zase plné tekutiny víc, než na co jsou zvyklé. "...ale proč?"

"Ty víš proč, Spencer."

Vzdychne vedle mě ztrápeně a poprvé od našeho beznadějného milování se k ní otočím čelem.

"Ne. To. Nevím." Procedím skrz zatnuté zuby v zoufalé snaze zadržet pláč a můj hlas se stupňuje s každým dalším slovem. "...Já to prostě nechápu. Ashley. Vím, že mě miluješ. Já miluju tebe. Co máme, je to nejlepší, co mě kdy potkalo. Proč od toho chceš utéct? Proč chceš utéct ode mě?" Koukám jí do očí s takovou urputností, že ani nevím, jak dlouho to vydržím. "...Jak můžeš?"

Zhluboka se nadechne, její oči vypadají, jako by je bolel pouhý pohled na mě, až si říkám, jak dlouho se na ni dokážu dívat.

Přemýšlím, jestli se někdy zotavím z toho, co se dnes nakonec stane.

"Tvoje rodina-"

"Do prdele s mojí rodinou. Ok?" Mluvím nesmysly, které mému zuboženámu srdci nikdy nedávaly větší smysl, nikdy nic nebylo pravdivější. "...Ty jsi moje rodina, Ashley. Ty jsi moje všechno. Miluju svý rodiče, miluju Claye, i toho Glena snesu..." pokusím se zasmát, ale vyjde z toho jen ubohý štěk v té záplavě pláče malé holky. "...ale oni mě neumí rozesmát jako ty. Oni mi nepomáhají zapomenout, jak těžký život občas je. Oni ne-"

"To je přesně to, o čem mluvím, Spencer." Přeruší mě, načež jenom zaskočeně otevřu pusu a zase ji zavřu. "...jsme na sobě tak neuvěřitelně závislé, až mě to děsí..." Znovu se zhluboka nadechne, oči upírá dolů na peřinu mezi námi, jako kdyby to, co se chystá říct, bylo prostě příliš. "...Já jsem tak strašně závislá na tobě, až mě to děsí..." Dlouze vydechne, tak dlouze, jako by zadržovala dech celé roky, a pak už s očividnou úlevou pokračuje dál: "...A já takhle nemůžu žít. Nemůžu někoho potřebovat tak zoufale moc, že bez něj na blízku ani nevím, jestli se dokážu nadechnout. Jestli bych vůbec věděla jak."

Významná pauza vyplní houstnoucí a zvětšující se mezeru mezi námi, ačkoli se ani jedna z nás nepohnula ani o píď, a já tentokrát mlčím.

"Moc tě miluju, Spencer, hrozně moc..." Konečně se mi zase podívá do očí – pevně – a já přemýšlím, jestli já vím, jak se dýchá "...ale potřebuju tě až moc."

"Já tě taky potřebuju."

Zašeptám zbytečná a marná slova skrze vzlykající rty, a myslím, že ta slova jí zlomila srdce. Myslím, že ta slova asi roztříštila i mé srdce, protože její ruka je okamžitě na mé tváři. Její prsty stírají slzy, které se tam vzápětí znovu objeví, ale na tom nezáleží. Dál je utírá, zatímco líbá mé slané rty.

"Já vím, Jelly." Její roztřesený hlas rozechvívá mé nitro, a já tohle nechci. Chci, aby to zmizelo. Protože mě to jenom víc rozesmutňuje.

Zůstáváme tak; má mokrá a třesoucí se tvář v jejích pevných dlaních. Jenom čekáme na nevyhnutelné. Čekáme na to, co jsme věděly, že přijde dlouho před tím, než jsme si vynutily cestu do téhle zakázané postele.

"Radši půjdu."

Řekla to. Řekla ta slova, kterých se tolik bojím možná celý svůj život. A myslím, že jsem se po nich ještě víc schoulila do sebe a odvrátila se tak od její najednou příliš blízké tváře. Stěží jí na to přikývnu a cítím, jak se uzavírám a zamykám na sto západů.

A ona si toho všimne. Natáhne se pro polibek - obě víme, že poslední – ale pochopí. Zná mě a raději se vydá k mému uchu. Lehce přiloží ty příliš dobré a momentálně nechtěné rty kousek pod něj. Chvíli tak zůstává, přitisknutá k mému neforemnému tělu, tolik se snaží přizpůsobit jeho tvaru, jako by na to snad měla ještě právo.

A já už cítím, jak začínám být zahořklá. Už teď vím, jak budu ztuhlá mrazem, až se ráno probudím.

Bez ní.

"Budeš v pořádku, Spence."

Šeptá mi do ucha, ale já stěží poslouchám. Zůstávám nehnutě ležet vedle ní a ona cítí, jak se duševně odtahuju. Ví, jak moc potřebuju jít tam, kam se stahuju. A já zase vím, jak moc musí bojovat, aby mě tam nechala jít.

"A tohle není sbohem."

Opět říká přesně ty věci, které teď nemůžu poslouchat, tak na to neříkám nic. Okázale ji ignoruju, ačkoli vím, že ji to nejspíš bolí víc, než si uvědomuju. A jak bych to měla vědět? Jak, když si sotva uvědomuju, jak moc ubližuje ona mně? Jak si mám něco uvědomit, když tomu ani nerozumím?

Ale než můžu v mém tolik unaveném mozku rozvinout jakoukoli další úvahu, zvedá své nahé tělo z postele, a já se po ní ani nepodívám. Nemůžu. Bez ohledu na to, jak moc ji chci vidět. Bez ohledu na to, jak moc si přeju, abych si ji mohla v duchu vyfotit.

Prostě nedokážu přimět své slabé oči, aby sledovaly, jak mě opouští.

Za doprovodu nepříjemného a nesnesitelného ticha se obleče, a tou dobou už je mé dýchání tak mělké, že je až nebezpečně blízko k úplnému odeznění. Nějak si všimnu, že se zatím přemístila ke dveřím, a když je otevře, aniž by se otočila, aby se na mě podívala, řekne jasněji, než cokoliv jiného za celý večer.

"Miluju tě, Spencer."

Nestihnu jí říct jediné slovo z těch milionů, které se chtějí vydrat na povrch mého srdce. Nestihnu ze sebe vysoukat jediné slovo, třebaže zoufalé, které by ji přesvědčilo, aby zůstala. Jakékoli upřímné slovo uvnitř mě, které ví, že tohle celé je blbost. Které ví, že tohle by nemělo být loučení.

Které ví, že někoho potřebovat není nikdy důvod, abyste toho druhého opustili.

Je pozdě.

Už je pryč.

Touhle dobou už vstupuje zpátky do bouřky.

Sama.

A já zůstávám uvnitř našeho světa.

Víc sama než kdy jindy.

KAPITOLA 24A: Měsíce předstírání

Je zvláštní, jak se život občas vyvrbí. Nebo spíš většinou. Cesty plné odboček a zákrut, na kterých se ocitnete. Cesty, o jakých se vám nesnilo, vás zavedou na místa, o jejichž existenci jste ani netušili. A ta místa existují, možná jste to vždycky nějak věděli. Nebo jste je vůbec nečekali a možná vás to jednoho dne prostě nabralo na rohy a srazilo vaše zoufalé tělo k zemi.

Nezáleží na tom, jak jste je našli, protože záleží jen na tom, že jednoho dne je najdete. Nehledě na cokoli. A jednoho dne se tato místa stanou vaší vlastní existencí. Zabydlí se ve vás. Pevně a hluboko zapustí kořeny. Ty odbočky a zákruty vás změní. Obklíčí vás ze všech stran a budou vás ohýbat, že možná i zlomí, až z vás vykřesá takového člověka, jakého byste nečekali.

A možná je právě tohle skutečný cíl. Možná nejde o to, jak jste se tam dostali.

Ale o člověku, kterým jste se na té cestě stali.

To jsou věci, které se pomalu učím. V pokrouceném, někdy krutém, ale většinou krásném životě, tohle jsou věci, které jsem poznala. Tohle jsem se naučila a někdy jsem se tomu vzpírala. Někdy ne.

Život není vždycky takový, jak si ho představujete. Není takový, jak si myslíte. Všechno není vždy takové, jak vypadá. Všechno nejde vždycky podle vašich představ. Jak vy chcete. Jak zoufale potřebujete, aby šlo. A možná... jen možná je to požehnání. Možná to dělá život... životem. Ty chvíle, které vás překvapí.

Jednoho rána, kdy se probudíte, a všechno je v pořádku. Kdy věci nejsou tak zlé, jako bývaly.

Jednoho dne, kdy váš nejlepší kamarád řekne něco tak obyčejného a vůbec ne vtipného, a vy se přistihnete, že se najednou smějete. Že se smějete na celé kolo a úplně od srdce. A ten kamarád se na vás podívá s překvapeným úsměvem, a dívá se na vás tak vřele, jako by vás konečně znovu viděl. Konečně po celých letech. Jako by jeho oči vykřikly 'díkybohu, že jsi zpátky.'

A vy cítíte, jaká z něj sálá úleva. Cítíte, že se ve vás rozlévá stejná úleva.

Protože v tu chvíli si uvědomíte, že jste zpátky. Jste konečně doopravdy zpět. A jste za to tak zatraceně vděční. Po měsících spánku jste konečně vzhůru a konečně naživu.

A najednou život už není tak špatný. Najednou je takový jako dřív. Právě takový, jak jste si vždycky mysleli, že by měl být.

Trvalo mi měsíce, než jsem k tomuhle dospěla. O šest měsíců později jsem skončila tady.

Po měsících kroucení a otáčení a ohýbání a občasného lámání - tohle je člověk, kterým jsem se stala...

"Pojď, pojď, pojď! Utíkej, Linds! To dáš!" Vyskočím ze sedačky jako blesk, prudce máchám pěstí do vzduchu a dál křičím jako idiot. Křičím, dokud se mě pevná ruka nepokusí stáhnout zpátky.

"Sedni si, Spence, začínáš mi dělat ostudu..." Aiden se krátce zarazí, aby prozkoumal zbytek tribuny. "...A jim. Dokonce i tamtomu divnýmu čumilovi je to trapný..." Aiden ukáže na nějakého chlápka pod stromem, který vážně vypadá trochu strašidelně "...a celý tvojí rodině. Přísahám, že i sestřenice z třetího kolene už vašim volají a stěžujou si na tebe."

Při pohledu na šklebícího se Aidena se musím začít smát. Zírám na něj s notnou dávkou fascinace. Protože vážně, kdy začal být Aiden tak vtipný?

"Jak chceš, babo, v tobě prostě není ani buňka správnýho fandy," a se svým typicky bezstarostným úsměvem se svalím na sedačku. Vracím pozornost ke hře před námi. Sleduju svoji oblíbenou, jedinečnou neteř, která si podmaňuje hřiště.

"Říkáš to, jako by to bylo něco špatnýho... A myslím, že Kyla se ztratila." Poslouchám Aidenův pobavený hlas, ale očima sleduju, co se odehrává na trávníku. Mnohem víc mě zajímá hra, než to, kde je jeho nová přítelkyně. Nechápejte mě špatně, mám ji ráda. Vlastně se mi líbí moc. Je pro něho dobrá. Dokáže si dupnout.

Jenže někdy, jenom občas mi její hnědé oči a hnědé vlasy připománají jiný život. Jinou hnědou, jejímuž odstínu se ta její nevyrovná.

"Kamže to šla?" zamumlám bezmyšlenkovitě, aniž by mě to nějak zajímalo, a rázem jsem myšlenkami zase zpátky v tomhle životě. Žiju v tomhle světě, kde hnědá není tak jasná. Kde mi tahle barva nic nepřipomíná. A to je v pořádku.

Protože si ji konečně nepamatuju. Každopádně ne tu správnou.

"Pro hotdog." Vidím, jak očima projíždí celou arénu a hledá svou brunetku.

"To myslíš vážně? Ona si fakt šla pro další?" Jelikož tím plně upoutal mou přelétavou pozornost, se smíchem se ma něj otočím a s vykulenýma očima pokračuju v nevěřícném chichotání. "...Přestane ta holka někdy jíst?"

"Nee, a proto ji miluju!" Aiden s úsměvem odpoví tak hrdě, že mám chuť ho obejmout za tuhle roztomilou upřímnost. Za to, že neřekl něco perverzního jako obvykle.

Za tenhle jeho nový život.

"Ahoj, zlatíčko..." najednou mi na rameni spočine tátova ruka, čímž mě odtrhne od Aidena a jeho jídlem posedlé přítelkyně, což mi vůbec nevadí. "...jak to vypadá s výstavou?"

Nesměle se usměju, chviličku se musím nad tou otázkou zamyslet. Zpracovat skutečnost, že mé fotografie opravdu budou vystavené v největší galerii ve městě. A zatímco prakticky šeptám odpověď, můj úsměv se samovolně rozšiřuje.

"Dobře," souhlasně přikývnu, pýcha potlačí nesmělost a konečně najdu hlas. "...Vážně dobře. V podstatě mám všechno připravené. Pořád nemůžu věřit tomu, že skutečně chtěji vystavit mou práci. Tak nějak pořád čekám, že si to rozmyslí."

Podívám se na něj s přimhouřenýma očima, jako by to bylo kvůli slunci, ale on mě zná až moc dobře. A když se nervózně s kapkou nejistoty zasměju, táta se usměje tím stylem, který mě vždycky uklidní. Způsobem, který mi pomáhal po mnoho těžkých měsíců. Který mě dostal přes ty poslední nekonečné měsíce.

"Děláš si srandu, Spence? Mají štěstí, že tě tam mají!" S trvajícím úsměvem se na moment podívá na hřiště, "...A my jsme na tebe moc pyšní, Spence, tvá matka a já, nemůžeme se dočkat, až to uvidíme. Vernisáž je příští týden, že?"

Stejně jako on se dívám na hřiště a na potvrzení pouze přikývnu.

"No, s mámou tam budeme jako první. Už se nemůžeme dočkat. Není to tak, Paulo?"

Okamžitě ztuhnu, jako by mé tělo mělo svůj vlastní mozek. Instinktivně se celé napne a narovná jako pravítko, navzdory mému úsilí zůstat klidná.

Protože její uvolněné tělo sedící přímo přede mnou se ani neotočí. Protože její oči se ani nehnou, aby se setkaly s mými. Protože po jejím rychlém "Jistě, zlato," aniž by se na mě jen podívala, říkám si, jestli vůbec ví, o čem se bavíme. Říkám si, jestli ji zajímám natolik, aby to vůbec věděla. Říkám si, kdy asi přestala poslouchat.

Říkám si, jestli vůbec kdy naslouchala.

A zajímalo by mě, proč to pořád řeším.

Už to jsou měsíce, co na mě máma naposledy pohlédla, a já si na to pořád zvykám. Pořád je před námi dlouhá cesta k uzdravení. Obzvlášť když ani nevím, jestli po té cestě chci pokračovat. Jestli se chci dál plahočit po tom horkém asfaltovém chodníku. Se sluncem v zádech, co nikdy nepoleví. S auty, které kolem mě sviští, aniž by nabídli jakoukoli pomoc.

Protože nevím, jestli je máma naštvaná, že jsem měla vztah s holkou. Nejsem si jistá, jestli je vůbec naštvaná kvůli tomu, co jsem udělala bráchovi.

Ne. Myslím, že mámu štve, co jsem provedla jí osobně. Jejímu perfektnímu životu jachtového klubu. Kvůli té osudové narozeninové oslavě, kterou jsem tak dávno zničila. Přetrvávající ozvuky a důsledky té události ještě pořád provokují nespočet snobských úst k šeptandě za jejími zády. V důsledku čehož ji tihle bezcenní lidé vystřihli ze svých bezvýznamných životů.

A já si myslím, že mou matku zajímají právě jen tihle lidé. Myslím, že si dělá starosti jen o to, co si myslí oni, místo aby se starala o bolest žijící uvnitř zotavujícího se srdce její holčičky. A proto je tak těžké ji přimět k jedinému pohledu do očí.

To je něco, kvůli čemu život není takový jako kdysi.

Protože ta malá holka si musela tu velikou bolest prožít sama. Bez své mámy. Bez ženy, která vždy ošetřila každou ránu a pofoukala každou modřinu. Která odehnala každou bolest.

"Kdy se má vrátit domů Glen?"

S tou otázkou se Clay obrátí na mámu sedící vedle a já se proti své vůli přikrčím. Nedokážu zabránit pocitu, že vzduch, který ještě před chviličkou byl tak lehký, se náhle změnil v tunu cihel uvnitř mé hrudi. Protože po šesti měsících konečně cítím vinu, jakou jsem měla cítit před lety. Protože dnes můj bratr žije v hodiny vzdáleném New York City, kde hraje basket za nový tým, zatímco si také hraje s novou přítelkyní. A ať už je to kvůli mé tvrdohlavosti, nebo té jeho, ještě jsme spoli nemluvili. Neřekli jsme si jediné slovo.

A mně to překvapivě nevadí. Nějak vím, že to vyhovuje nám oběma. Nějak vím, že až se jednou uvidíme, budeme se moct podívat jeden druhému do očí. Podíváme se a neodvrátíme se. A budeme v pořádku.

"Za dva týdny." Matka se na Claye usměje, bezostyšně tak dokazujíc, jak moc se ode mě odtáhla. Dokazuje tím, na čí straně jakože stojí, ale je to jen předstírání, já znám pravdu. Vím, že jediná strana, v jakou věří, je jen a pouze ta její. A je smutné si to uvědomit. Protože mám pocit, že teprve teď ji konečně vidím. Osobu, kterou ve skutečnosti je, namísto matky, kterou bývala.

A je až neskutečné, když vidíte, že vaši rodiče jsou taky jenom lidé. Je osvobozující a zároveň děsivé, když si uvědomíte, že se nikdy nechcete stát jedním z nich.

A možná proto je mi tak nějak jedno, zda mi někdy odpustí nebo ne.

Možná proto nepotřebuju její oči už nikdy vidět.

Šest měsíců, a možná jsem já ta, kdo stále předstírá.

KAPITOLA 24B: Měsíce předstírání

Přátelé mi dělají v obýváku tichou kulisu, zatímco svými klikyháky vyplňuju křížvku v Timesech. Jako to dělávám každou neděli. Vyplňuju prakticky každé okénko, kromě těch z oblasti hudby. Na což nejsem zvyklá. Protože to není tak dávno, co jsem tyhle hádanky luštila s jiným párem tmavých očí. Společně s jinou nádhernou myslí plnou právě hudby.

Ba ne, ono už je to vážně dávno. A dnes, o měsíce později, se ta prázdná okénka už nezdají tak prázdná.

Ukousnu ze sedviče a očima se vrátím k televizní obrazovce. Okamžitě se zasměju něčemu, co řekla Phoebe, protože i když jsem to slyšela už nejmíň tisíckrát, stejně mě to zase rozesměje.

Pomalu přichází večer a už začínám cítit, jak se mi dnešní sluneční paprsky usazují na kůži. Přemýšlím, proč se v parku vždycky spálím.

"Arašídový máslo s džemem, zase? Začínáš mě s tím už docela děsit, Spencer."

Karen mě svým příchodem překvapí, vůbec nevím, že by přišla domů. Plácne sebou na gauč vedle mě a na takovou malou holku při sobě musí nosit pěkných pár kil, protože přísahám, že cítím, jak jsme se i s gaučem pod její vahou propadli o několik centimetrů do podlahy.

"Ugh. Přátelé. Tenhle seriál je tak přeceňovanej." Karenin hlas mi pravděpodobně jenom zní pronikavěji, než opravdu je. A když popadne ovladač a začne přepínat kanály, uvědomím si, že to možná nemá co dělat s její neexistující nadváhou nebo jejím perfektním hlasem.

Možná ji jenom nemám ráda.

Možná bych si přála, aby tu pořád se mnou bydlela Madison místo téhle cizí spolubydlící.

"Já se na to dívala, abys věděla," poznamenám zbytečně, protože takhle je to vždycky. Protože život uvnitř tohohle bytu je tak jiný od té doby, co se Madison přestěhovala, což jsem věděla, že jednoho dne udělá. Od té doby, co Madison bohužel opustila náš pohodlný život mezi těmito zdmi, aby sdílela život s Jackem mezi jeho zdmi, můj život mezi mými zdmi už nikdy nebyl tak pohodlný.

"Jo, ale Seinfeld je mnohem lepší," odvětí Karen, aniž by mi doopravdy věnovala pozornost, a teď mi Madison chybí ještě víc. Když začne hrát ta stupidní znělka, už to dál nevydržím a vytrhnu jí ovladač z těch dokonalých nenechavých rukou.

"No, to máš blbý, já tu byla první," řeknu s úsměvem a doufám, že má nelibost vůči ní není moc očividná. Snad to uhraju na hravé pošťuchování.

Jenže když mě Karen s brbláním opustí, uvědomím si, že je mi to vlastně fuk. Protože mám konečně zase obývák jenom pro sebe. Konečně mám zpátky svoji samotu a můžu si v klidu dojíst PB&J a sledovat své seriály bez vyrušování. A když následně beznadějně procházím kanál za kanálem ve snaze najít Přátele, nemůžu si pomoct a hluboce si povzdechnu. Protože já je nikdy nedokážu najít, což se nezměnilo. Protože člověk, který mi s tím vždycky pomáhal, se změnil. Ten člověk je v jiném životě. To se změnilo.

A možná to ani není v Karen, že jsem tak snadno rozladěná.

Možná to není Madison, kdo mi tak chybí.

Možná je to jiný odstín hnědé, který halí můj svět do tmavých barev. Možná že jsou ta prázdná okénka s hudebními otázkami prázdnější, než tuším.

Možná že předstírám víc, než si uvědomuju.

Osuším si umytý obličej a vracím se do svého poklidného pokoje, abych zalezla do postele, v tom však nadskočím dva metry vysoko, když se ozve nepříjemné vyzvánění mého telefonu. Čím déle zvoní, tím jasnější mi je, kdo to volá, a s pobaveným protočením očí to zvednu.

"Dobře, Maddie, vážně už na mě musíš zapomenout, protože to tvoje obsesivní volání se začíná vymykat kontrole..." Lehce smíchy frknu, a s úsměvem pokračuju, "...Jo, jo, tu tvou zprávu jsem dostala. Středa večer ve Water Street zní super, budu tam jaaak na koni..." Dojdu ke komodě a začnu posouvat věci sem tam, nedokážu zůstat v klidu. "...jo, zápas byl fajn. Lindsin tým vyhrál, takže paráda..." Koušu si ret, zatočím s lahvičkou parfému, načež zmateně svraštím obličej. "...Cože? Jak to myslíš, co jsem měla na sobě?" Otevřu šuplík a dál se směju. "...Fakticky ale, proč jsi pořád tak posedlá touhle otázkou? Dostáváš za to zaplaceno nebo co? Hele, jestli tohle bude pokračovat, začnu mít vážný pochybnosti o tvém platonickém zájmu o mou osobu..." Můj srdečný smích utichne, když pomalu stočím pohled do otevřené zásuvky. "...jo jo, poslouchej, budu muset končit. Ranní ptáče dál doskáče, znáš to..." Zatímco mé oči zaostřují a zase se rozostřují, jak se snaží proniknout temnotou v šuplíku, zamumlám do telefonu nějaké rozloučení. Pak nepřítomně telefon zaklapnu, aniž bych věděla, jestli Madison vůbec domluvila.

Protože ač ji mám ráda sebevíc, prostě ji teď nemůžu poslouchat.

Protože už jsem na hony vzdálená tomuhle světu. Zírám dolů do šuplíku, vidím tam to, co každý večer, a ve vzpomínkách putuju zpátky. Řítím se tam. A vyvolává to ve mně stejnou reakci jako vždy. Začne to nabourávat mou realitu jako vždy. Přijdou takové myšlenky, že mě a můj život čeká víc, než jedna dlouhá cesta k uzdravení. A že tahle cesta je mnohem klikatější a temnější, než ta, co nese jméno mé matky.

Tahle ulice nese větší jméno a nese s sebou pocit vzpomínky, kterou nikdy nezapomenu.

Bez ohledu na to, jak moc to předstírám.

Roztřesené prsty proplouvají pod ponožkami a dalšímu věcmi z horního šuplíku. Tak moc se ty prsty bojí najít to, co hledají. Ale zoufale touží, aby opět držely, po čem pátrají. Vzdychnu, jakmile to najdu. V okamžiku, kdy najdu svůj ukrytý černobílý svět. Ten pravý pro mě, žijící mimo barvy tohoto světa. Tenhle svět, tahle cesta, žije uvnitř fotky o velikosti 9x13 cm. Blednoucí a trochu pomačkané fotografie jí.

Mé jasné a zářivé brunetky.

Vzpomínky, která prostě nezmizí.

Ať to chci sebevíc.

No... jen někdy.

Bylo to focené v den Lindsayiných narozenin. Ráno před pohromou. Ráno, které mě vystřelilo do měsíců plných chaosu. Ráno, jež mě přivedlo sem, do života, který zase začíná dávat smysl. Ale nikdy nebude naplněný tak, jako začal toho rána.

Mé prsty přejížději přes jemné žilky až po výrazné praskliny, za které si můžu jen já. Ty trhliny jsou pozůstatkem mě potřeby tu fotku schovat pryč. Jako kdyby mi to snad mohlo zabránit, abych se dívala. Jako bych snad zapomněla, dokud zůstane zahrabaná pod mými podprsenkami a spodním prádlem. Jako by to snad bylo dostatečnou překážkou, která by mě udržela od jediného pojítka s ní. Jenže to spojení nedokázaly přetrhnout tehdy a rozhodně ne dnes. Žádná bariéra není dost silná.

Už mě v očích začíná pálit náznak zapomenutých slz, ale rychle je zaženu. Jako vždy. Strkám obrázek zpátky do temnoty, jako bych nějakým zázrakem pak mohla zapomenout, že tam vůbec někdy byl.

A když pak s těžkými kroky dovláčím své najednou tak strašně unavené tělo k posteli, vplouvám pod tmavě červenou deku, už sahám pro telefon.

Dělám to samé, co každou neděli.

Jako vždycky to zvoní a zvoní a je zvláštní, jak uklidňující je vyzváněcí tón, když víte, že to nikdo nezvedne. Když víte, že se v nadcházející slovní výměně budete spoléhat pouze na sebe. Když si už tolik zvyknete na to, že mluvíte se záznamníkem s jejím hlasem, že někdy, hlavně v noci, jako třeba dnes, skoro zapomenete, že je to váš hlas, co nakonec uslyší.

"Ahoj, Ashley. To jsem já... zase." Vydechnu hlasitěji, než jsem zymýšlela, a už teď lituju, že volám. Stejně jako každou jinou neděli zvažuju, jestli teď hned nezavěsit. A stejně jako každou jinou neděli mluvím dál, protože bych za nic nedokázala s těmihle telefonáty přestat. A alespoň jsem dost chytrá, abych věděla, že v tomhle si nedokážu nic namlouvat.

"...Jenom jsem se chtěla ozvat. Povědět ti, jaký byl týden..." během povídání uhlazuju na posteli nový přehoz a s dalším tématem vytřeštím oči, "...Lindsay dneska vyhrála zápas! Jestli tě to zajímá. Tedy, jestli vůbec tyhle zprávy posloucháš..." Poslední část zašeptám, najednou se cítím jako blázen, ale nestačí to, abych přestala drmolit, protože můj život se sice za ty poslední měsíce nějak posunul, ale tohle se nezměnilo. "...a byla tam i ta Aidenova bezedná holka..." Lehce se tomu zasměju a pak už se mi mluví volněji, tak nějak pohodlněji. "...Popravdě je vážně fajn. Trošku stydlivá, ale líbí se mi. Myslím, že tobě by se taky líbila. Každopádně Aiden ji má asi hodně rád a na tom záleží..."

Očima zalétnu k otevřenému oknu, kterým se dovnitř dostává lehký vánek, jenže s těžkým letním vzduchem ani nehne.

"...Chybíš mi..." vyjde z mých rtů a už mě ani nepřekvapuje, jak snadno se to stává. Jak bezmyšlenkovitě ta slova opouštějí mé neposlušné srdce. Jak snadno tohle srdce promlouvá, aniž by informovalo mou předstírající mysl. "...Chybíš mi a pořád na tebe myslím a řekla bych, že to už se nikdy nezmění. Ale to nevadí, protože už s tím asi začínám umět žít." Zasměju se, ale ten smích nezní ani odlehčeně ani pobaveně. Právě teď jsem hrozně ráda, že tohle je jen vzkaz, přičemž zapomínám na tu drobnost, že je to zpráva, kterou nakonec uslyší.

"…Opravdu nevím, kde je ti konec, co teď děláš. Naposledy jsem slyšela, že jsi v Clevelandu, ale to už je pár týdnů zpátky. A nejsem si jistá důvěryhodností zdroje..." Obrátím oči v sloup při pomyšlení na mou matku, "...ale třeba někdy... já nevím..." kousnu se do rtu a zavřu oči, jako by tím mělo být jednodušší, vyslovit to, na co nemyslím, "...jednou bys mi možná mohla zavolat zpátky, Pea-" zarazím se, možná ne včas, ale právě včas, abych neopakovala vzpomínku, která by opravdu neměla být oživována, alespoň teď ne. "...hm, no tak já už bych měla jít na kutě. Zítra mě čeká velký den..." Dokonce i já vím, jak to zní lacině a uspěchaně v podání mého vyděšeného hlasu, ale je mi to jedno, konečně mi naplno došlo, že jí nechávám hlasovou zprávu, a to by stačilo každému bláznovi jako jsem já, aby vzal nohy na ramena.

"Já, ehm, doufám, že se ti spí dobře. Pokud tedy spíš. A... prosím tě,..." Hlas mi přejde v šepot naplněný veškerou upřímností, kterou jsem v sobě nahromadila za celý uplynulý týden, "...prosím, dávej na sebe pozor, Ashley..." Poslední hluboký nádech. "...dobrou noc."

A zatímco pokládám telefon s nastaveným budíkem na noční stolek, rovnou se přetáčím na záda. Sleduju trhliny na stropě, které tam vytváří měsíc. Dívám se na ně a cítím, jak se moje polámaná realita skládá zpátky dohromady. A cítím, jak pálení zapomenutých slz odeznívá. Zatímco noc tiká dál a dál, posílá minutu za minutou, které mě míjí.

A stejně jako každou neděli se život pomalu vrací k tomu, jaký prostě je, namísto toho, aby se urputně natahoval po něčem, co kdysi bylo. Zavírám oči, spánek už se pomalu vkrádá do mé mysli, a připomínám si, že nejsou žádné prázdná okénka. Žádná hnědá není nevýrazná. Zapomínám všechno, co žije v horních šuplících a v černé a bílé. Zapomínám, že tyhle čtyři stěny už nejsou tak pohodlné, jako bývaly. Zapomínám, že můj život už není tak plný, jako tomu bývalo mezi těmito prostěradly.

Protože jako každou noc se vždycky dostanu zpět na cestu předstírání.

Každou noc je však ta cesta jasnější.

A díky tomu se mi snáz věří.

KAPITOLA 25A: Změny

Život poslední dobou zpomaluje. To vím. To cítím. Každý den o trošku víc. Unavená soukolí se přeřazují na nižší stupeň. Usazují se na snazším rytmu. Do ustálenějšího tempa. S dočasným tempomatem. Jsem připravená na přestávku. Připravená jen tak sedět a vzít všechno, co přijde. Místo abych se snažila vyřešit všechno hned teď. Dřív než je vůbec co řešit.

Protože můj život se roplétá. Uvolňuje ty šíleně zamotané uzly. Zjednodušuje se. Vrací se k tomu, co byl kdysi. Tak dávno. Před těmi dny plnými lítosti a viny. Před těmi dny opomenutí a lehkovážnosti.

Před tím dnem, kdy jsem shodou okolností vstoupila do špatné kavárny.

"Takže..." Aiden se nakloní v našem boxu a pokračuje tichým a upřímným hlasem, "...užíváš si narozky, Spence?"

S křivým úsměvem a očima spíš unavenýma než opilýma ho poslouchám a pak líně zvednu koutky úst ke stropu. "Jo..." Pomalu natočím tělo, abych k němu byla čelem. "...jo, užívám si."

"Dobře." Usměje se tím úsměvem svého patnáctiletého já, který se nikdy nezměnil, a mně to udělá radost jako nikdy. "...to jsem rád."

I já jsem ráda. Protože je to pravda. Tohle vážně byly dobré narozeniny. Všechno na téhle středě bylo vším, co jsem od toho dne chtěla. Začalo to budíčkem v podobě tátova telefonátu ve 4:04. To je jeho oblíbená tradice. A jediný budík, který mi nikdy nevadil. Protože každý rok na mé narozeniny, přesně v čase mého narození mi táta zavolá, aby mi popřál hodně štěstí. Protože můj táta musí být pokaždé první.

Protože on mi to přeje víc než kdokoli jiný.

V práci všechno jako obvykle. Až ny ty úsměvy. Dnes byly větší. Upřímnější. Pozdravy zrovna tak. Vřelejší. Takové přejícnější než obvyklé ‚dobré ráno‘. Opravdu jsem si popovídala i s těmi, kteří po mně většinou jen něco chtějí. Bylo to hezké. Bylo to osvěžující. A na konci dne mi dali dort. Jahodový. Bylo to hezké a pozorné, a i když tohle dělají pro všechny zaměstnance, co mají narozeniny, připadala jsem si tak nějak výjimečně. I když jahodový dort nesnáším, svůj kousek jsem snědla s úsměvem.

Protože si uvědomuju, že jsou to tyhle drobnosti v životě, které s člověkem zůstávají dlouho a dlouho.

Dokonce mi zavolala moje máma. Nestihla jsem to zvednout; příliš zaneprázdněná ujídáním těch malých velkých věcí v životě. Ale když jsem odcházela z kanceláře na večerní pokračování narozeninového slavení, zjistila jsem, že mám od ní vzkaz, což mě překvapilo už jen proto, že se obtěžovala. Prsty se mi třásly, když jsem vytáčela číslo hlasovky. V krku se mi udělal knedlík velikosti Texasu. Připravovala jsem se na to, co by mi tak mohla říct, vzhledem k tomu, že tohle je to nejbližší k dárku, co můžu čekat. Že tohle byl opravdu dárek. Protože v téhle době každé matčino uznání mé existence znamená mnohem víc, než všechny šperky světa. Takže tam na horkém a prázdném parkovišti jsem poslouchala její dárek. Její mizerný ale pro mě neocenitelný náznak kontaktu. Poslouchala jsem její uspěchaný a nervózní hlas. Poslouchala jsem její vzdorující lásku zabalenou do záhadných slov a falešné lhostejnosti.

A skrz její povzdechy jsem ji uslyšela. Poprvé za několik měsíců jsem slyšela svou mámu. Mojí mámu, která mě miluje. Slyšela jsem tu lásku. S úlevou jsem ji poslouchala.

Protože bez ohledu na to, čím jsme si prošly nebo co mi řekla. Nebo co jsem cítila. Nakonec je to právě její uznání a láska, na čem mi záleží mnohem víc, než bych si přála. I když si stále přeju, abych nikdy nebyla jako ona. Pořád ji potřebuju.

A je sranda, že život takhle někdy prostě funguje.

Než jsme se všichni (Madison & Jack, Aiden & Kyla a Clay & Chelsea) sešli ve Water Street na parádní večeři u jednoho společného stolu, už jsem se usmívala tolik, jak si to u mě asi nikdo z těch lidí rovněž se usmívajích vůbec nepamatuje.

Včetně mě.

Protože jsem to viděla na jejich tvářích mezi poblikáváním malých svíček a přes teplou záři tlumených světel. Viděla jsem, jak se na mě dívají. Viděla jsem, jak mě milují. A cítila jsem, jak moc já miluju je. Protože konečně, konečně jsem byla doma, obklopená lidmi, na kterých mi nejvíc záleží.

A konečně jsem se mezi nimi cítila správně. Konečně jsem cítila, že mě berou.

Ale co bylo nejvíc – konečně jsem se přijala já sama.

"Myslím, že je čas na dalšího panáka, co řikáš?" Aidenovy zelené oči by vytopily celý tenhle bar, tak hřejivě se na mě dívá.

Vždycky se na mě tak díval, bez jakéhokoliv souzení. I v době, kdy jsme spolu chodili, při hádce se na mě díval, jako bych už vyhrála. Jako bych předem vyhrála jakýkoliv spor. Dokonce, i když se dověděl o jisté záležitosti s jistou brunetou. Nebo o jiných lidech, kdy jsem byla přesvědčená, že o nich celou dobu ví, abych posléze zjistila, že jsem mu připisovala víc, než opravdu věděl. Předpokládala jsem u Aidena instinkt, kterým nikdy neoplýval. Takže to jeho "Ty a Ashley? To je tak sexy!" bylo tolik roztomilé a uklidňující; víc než bych si dokázala představit.

A teď, když se na mě dívá jako by mě znal odjakživa, s čistou láskou v očích, musám se usmát a přikývnu s hravým: "Mám vůbec na výběr?"

S mrknutím se zvedne a odkvačí svým typickým Aidenovským stylem, přičemž jen zavolá přes rameno "Nope!".

A já si nedovedu představit lepší zakončení dnešní noci. Mých narozenin. Tady a teď u O'Neilla. Protože ve městě plném barů vždycky skončíme v tom jednom. Pokaždé se nakonec usadíme v tomhle. Ať se děje co se děje. A já to miluju.

Zbožňuju to, že ve všední den, uprostřed týdne, kdy všechny čekají pořád ještě rušné dny plné povinností, mí nejlepší přátelé jsou se mnou. Jsou tu se mnou v tomhle baru, objednávají panáky a pozvedají sklenice k přípitkům. Jsou tady se mnou a odhazují zábrany, ačkoliv jsou to oni, kdo ráno musí vstávat. Na rozdíl ode mě je nečeká den volna.

Ale jsou tu se mnou, oslavují – se mnou. A na to nikdy nezapomenu.

"Jak se má moje malá oslavenkyně?"

Madison se vmáčkne vedle mě a můžu říct, že... ta se tedy odvázala jedna báseň. Je cinknutější mnohem víc než já, a to ani nemá narozeniny.

"Teď úplně skvěle, když tu mám svoji malou ožralu." Usměju se na její uvolněnou tvář a hravě ji štípnu do dokonalého líčka, za což si vysloužím nešikovné plácnutí do ruky.

"Spence. Bacha na ksicht. Některý z nás se docela nadřou, aby vypadali takhle náramně..." napomene mě sarkasticky, ale napůl vážně. Rozhlédne se po baru a do toho zašvitoří, "...Ne všichni se narodí s tvojí dokonalou tvářičkou."

Uculím se a cítím lehké červenání. Nemůžu než zavrtět hlavou. "Zklapni."

Zavládne ticho, obě jsme ve vlastním světě. Obě jsme šťastné a spokojené. Madison na mě lehce padá, ale vůbec si to neuvědomuje, a je to v pořádku. Protože má takovou svoji tradici "náklon po pěti vínech" a bez toho by tahle noc nebyla úplná. Oslava mých narozenin by nebyla správná bez připité Madison po mém ne až tak připitém boku.

Protože tak to vždycky je. A já to miluju.

"Zítra máš v obchodě otevřeno?" zeptám se s upřímným zájmem a otočím se k ní, jen abych zjistila, že její pozornost je všude možně, jen ne uvnitř tohodle boxu. Její oči jsou přilepené na jejím příteli, který právě školí nějaké cizí kluky v kulečníku. Její oči k němu vystřelují paprsky lásky. A možná bych na takovou lásku i žárlila, kdybych takovou lásku sama nezažila.

"Jop. Inventura v sedm ráno. Radosti majitelky obchodu."

Vzdychne si, ale když to říká, nedívá se na mě. Vlastně má pohled i hlas natolik vzdálený, až si říkám, jestli vůbec mluví na mě. Ale to je v pořádku, jsme tu, abychom na práci zapomněly, ne o ní mluvily. Jsme tu, abychom zapomněly na realitu.

I kdyby jen na chvíli.

A pak se stane, že realita se sama pozve na mou oslavu. Realita na mě zírá. Cítím to. Něčí pohled je na mně. Oči, které jsem poznala, pochopila a nechtěla. Protože ty oči na mě tlačí příliš, ty oči mě zkoumají příliš, a tomu já nejsem otevřená. Nikdo se na mě nesmí takhle dívat.

Nikdo, jen ona.

"Madison..." zašeptám prudce skrze zatnuté zuby, a přisunu se blíž k jejímu chichotajícímu se tělu, najednou se cítím nepohodlně a zranitelně, "...ona už na mě zase zírá."

"Kdo?..." Madison se naplno rozchechtá a je jasné, že její následující věta bude hláška 'za všechny prachy‘ "...Aiden?"

Ahh, tak ten byl dobrej, Madison.

Ale ani já se nedokážu ubránit smíchu, který se dere z mých moc-se-snažím-tvářit-vážně-rtů. Opravdu mě baví, jak je tím sama pobavená a je vidět, že je na sebe i náležitě pyšná. Mé pokusy o nasupení a vyjádření nespokojenosti vychází úplně naprázdno vzhledem k tomu, jak se v předklonu popadám za břicho.

"Ty víš kdo..."

"Och..." Madison a její mozek se ke mně konečně přidají. Vlastně se konečně připojuje k životu na téhle planetě, místo toho světa, ve kterém žijí s Jackem, ať už je to kdekoliv, a hodí na mě omluvný pohled, který ovšem až tak lítostivý rozhodně není. "...Carmen."

"Ano, Carmen. Vážně jsi ji musela dneska zvát?"

"Jo, promiň. Byla tak sama, když jsme zavíraly obchod, a je ve městě nová a mně to bylo blbý..." Zamžourá směrem k té malé brunetě a hloubavě pokračuje: "...Upřímně jsem si nemyslela, že to pování vezme vážně."

Pěkná. Kravina.

"Pěkná. Kravina. Maddy." Zasměju se, protože do jejích slov vidím jak do sklenice vody. "...tohle je tak popátý, co ti to bylo blbý a co sis nemyslela, že pozvání někam nevezme vážně."

"Oukej, fajn, dostalas mě!" Zvedne ruce v předstírané porážce, očividně ji to ale zas tolik netrápí. "...no tak tě chci možná s někym dát do kupy! Možná tě chci prostě vidět šťastnou! Žaluj mě!" Její zvyšující se hlas najednou zjihne, upřímnost vyplní prostor mezi námi a ona na mě najednou kouká docela střízlivě a bez nejmenší památky smíchu. "...Nevěděla jsem, že je to ode mě taková pitomost, Spence."

Vzdychnu. Hodně vzdychnu. Protože ona jenom dělá, co by dělala každá dobrá kamarádka. Protože se mi snaží někoho dohodit. Protože to není nic špatného. Vůbec není.

"Není to pitomost. Já jenom..."

Nejsem na to připravená. Jsem na hony vzdálená tomu být připravená.

"Nejsi na to připravená, já vím." A ona to fakt ví, lépe než kdo jiný. Lépe než já sama.

"Jo..." zašeptám, zatímco vážně přikývnu, na naši noc okamžitě padá stín. Na moji noc.

"A víš co, ono je to tak vlastně nejlepší. Ty máš totiž na mnohem víc. Což jsme všichni viděli..." Ticho zaplní náš stůl, hutné, zaplavující ticho, protože obě víme naprosto přesně, o kom mluví, a já si moc přeju, aby ta záplava přestala, protože hrozí spustit záplavu z mých slz...

A Madison opět ví. Rychle mé myšlenky přeruší novou dávkou vtípků.

"No vždyť se podívej na tu ofinu!" V předstíraném znechucení udělá z očí dvě škvíry směrem ke Carmen, která se zrovna baví s Kylou. "...to je totální sedmá třída. A je tak malá a vypadá děsně mladě, fakticky se divím, že se sem vůbec dostala. Furt aby ukazovala občanku, když někam přijde. Takže je to laskavost pro nás všechny, když tohle milostné spojení zůstane navěky odpojené."

A jen tak mě Madison zase rozesměje. Madison rozehnala ten mrak nad námi, a jako kdyby to bylo znamení, Aiden opět nachází cestu k našemu stolu.

"Volal někdo Joseho? Páč já mám čirou náhodou nějaký Cuervo!" Obrátím oči v sloup nad pravděpodobně nejtrapnější Aidenovou hláškou ze všech, avšak nedokážu zabránit širokému úsměvu, který mi vyloudila na tváři. Všichni se tomu culíme a Madison ze všech nejvíc.

A když do sebe hodíme panáky tequilly a já cítím pálení v krku, tentokrát jsou to moje oči nacházející Carmen. Teď se dívám já. Protože popravdě, ona je hezká. Upřímně, je milá. A hodná.

A možná by nám to klapalo. Možná bych ji neměla zavrhovat tak rychle.

Možná bych nezavrhovala, kdyby nebylo skutečnosti, že už chci někoho jiného.

Kdyby nebylo jiného páru očí. Očí, které jsou vždycky upřené na mě. Očí, které tu ani nejsou. Které tu nebyly už hodně dlouho.

Ale pořád mě nenechají jít.

Protože ona je stále všude. Ashley je naprosto všude v tomhle městě, které kdysi patřilo mně a jen mně. Žila jsem tu delší dobu sama než s Ashley. Ale na tom nezáleží, protože pravdou je, že opravdu žít jsem začala až v den, kdy jsem omylem vešla do kavárny, která mi navždy změnila život.

A od té doby, ať jdu kamkoli, ona je tam.

Nehledě na to, kolikrát jsem vešla do tohodle baru U O'Neilla, je tu. S ní nebo bez ní, jediné co cítím, je Ashley. Jediné co cítím, je vůně jejího jahodového šamponu smísená s vůní drinků na baru. Jediné co vidím, jsou její oči zírající z každé zdi.

A možná proto jsem tu tak ráda. Zvlášť dnes večer. Během mé noci. Kde můžu žít ve vzpomínce. Kde se můžu utápět v pocitu, jaké to bylo, když se ty oči na mě dívaly. Protože tohle je moje noc a já na to mám právo.

Protože na tuhle party jsem realitu nepozvala.

KAPITOLA 25B: Změny

Nevím, jestli je to kvůli mým myšlenkovým pochodům. Nevím, jestli je to kvůli těm očím, které tady nejsou, nebo jahodovému šamponu, který není nikde k nalezení, ale cítím, jak se Madison přisouvá ke mně. Cítím, že Madison zachytila, že jsem někde jinde.

A když se ke mně nahne a přiopile mi pošeptá do ucha, cítím, jak se malinko hroutím.

"Nezavolala, že ne?"

Protože do mě zasáhne jako blesk vědomí, že jsem si třeba realitu nepozvala, jenže to neznamená, že ona se prostě nepozve sama. Neznamená to, že si prostě jen tak nepřijde, jak to umí. A jediné, na co se zmůžu, je hrozně smutné přikývnutí. Protože ona nezavolala. Protože ani neposlala textovku. Nebo e-mail. Protože jsem si myslela, že možná, jen možná by na moje narozeniny mohla.

Ale neudělala to.

"Já, uh..." A já tady nemůžu být s tímhle vědomím, s očima mých nejbližších přátel, kteří se na mě dívají a přesně vědí, jak se cítím. "...Jenom si dojdu pro pití."

Než mě můžou zastavit s tím, že mi pro něco skočí, jsem z boxu pryč. Jsem na nohou a mířím rovnou k baru. Protože třeba nechci myslet na to všechno, co mi došlo. Třeba nechci myslet na to, co se doopravdy děje.

Možná chci pít, abych zapomněla.

Když se vmáčknu až k tomu zvětralému baru, napadá mě, že možná chci pít, abych vzpomínala.

Slunce dokonale proniká otevřeným oknem dovnitř a vnáší do tohohle vzdušného pokoje jasné paprsky světla s vlnkami jasně fialové. A uprostřed toho stojí ona, plachá a osamělá na sebe kouká do stojacího zrcadla. Vypadá krásnější, než jsem ji kdy viděla. Má závoj a všechno, je dechberoucí. Je to její svatební den a já nikdy nebyla šťastnější, že ji vidím.

Stojím v tichosti mezi dveřmi, nacpaná do vlastních dusivých šatů (a na vině není jen ten materiál), nemůžu si pomoct a dívám se na ni. Vím, že o mně nemá ponětí. Vím, že potřebuju, aby tenhle okamžik trval tak dlouho, jak je to možné. Protože mně se to takhle líbí. Dívat se na ni, aniž by to věděla. Vidět ji takovaou, jaká skutečně je.

"Páni," vyjde z mých ohromených rtů neschopných to už déle zadržovat a ona nadskočí, načež se ke mně rychle otočí s rukou položenou přes srdce.

"Panebože!" úlevně vydechne a pak už se smíchem pokračuje: "Vyděsilas mě."

"Promiň," zašeptám rozpačitě, lehce se stáhnu do sebe se skloněnou hlavou, najednou se cítím trapně, že jsem se dívala.

"Víš, že ty se nikdy nemusíš omlouvat, Spence."

Její přívětivý hlas s jistotou přitáhne mé vyděšené oči zpátky k jejím. Dívá se na mě tak zvláštním pohledem, že to jejím slovům nějak dodává hlubší význam, než jak to na první pohled vypadá. Nutí mě to k zamyšlení, že možná, jen možná věděla, že ji pozoruju.

Možná na sobě cítila můj pohled, aniž by to věděla.

"Vypadáš..." odmlčím se ve snaze najít ta pravá slova, abych popsala obraz před sebou, zatímco mé oči se na ni dívají láskyplněji než bych chtěla, ale už tomu nedokážu bránit.

"Já vím, já vím, je to přehnané."

Jenže ona mě předběhne jako obvykle a otočí se k zrcadlu. Nervózně a možná nejistě si pohrává se závojem, a ačkoli je tohle pro mě šance z toho vyváznout bez upřímnosti, nemůžu ji nechat, aby si to myslela. Nemůžu ji nechat, aby si myslela, že jsem chtěla udělat sarkastickou poznámku, místo upřímného prohlášení od srdce.

A já chtěla mluvit srdečně. Mnohem srdečněji, než co by moje srdce mělo být vůbec schopné. Tohle moje srdce, které se dnes cítí tak ohromně malinké.

"Ne..." pomalu vejdu do pokoje, zastavím se hned za ní a podívám se pevně do zrcadla, které odráží mé oči, a vím, jak intenzivně se mé modré boří do jejích hnědých. "...není to přehnané..." hlas mi poklesne tak nízko, až téměř šeptám, "...jsi nádherná."

Znovu musím oči sklopit, nemůžu se na ni dívat, i kdyby jen přes to sklo, protože tohle je to nejbližší k vyznání lásky, co jsem kdy řekla. A když se po chvilce odvážím do zrcadla opět podívat, zjistím, že je otočená ke mně a dívá se přímo do mého nitra. Dívá se na mě tak dojatě a laskavě, že kdyby tohle byl dokonalý svět, bylo by tohle zase její vyznání lásky.

"Děkuju." Vyzní to chraptivě a zastřené tolika emocemi, s tak výrazným, pod povrchem skrytým významem, že se dokážu v odpověď pouze usmát.

Najednou se mi něco zatřepotá v žaludku. Něco, co by tam nemělo být. Protože tohle je její svatební den. Tohle je svatební den mého bratra. Neměla bych se na ni dívat takovým způsobem. A náhle to třepotání sílí, protože to vypadá, že možná, jen možná by se ona neměla takhle dívat na mě.

A samozřejmě, že mě to změní v koktajícího hlupáka, co hned změní téma.

"Ehm, jo, takže, um, něco jsem ti přinesla."

"Vážně?" Její oči se rozsvítí jako malému děcku o Vánocích. Možná je ráda za to rozptýlení, možná je ráda za to 'něco'. Ať tak, či onak, vzduch je už zase lehčí a já jsem za to vděčná.

"Jo. Teda, já nemám nejmenší zdání, co všechno má hlavní družička dělat…" Nad tím titulem se v duchu zašklebím, i když navenek se usmívám, ale to jen proto, že se směje i ona. "...ale tady..." podávám jí krabičku – nebo ji po ní možná házím, "...tady máš to 'něco novýho'."

"Jéé, Spence." Shlédne na malou krabičku ve svých dlaních, jako by už jen ta krabička samotná byla dárkem. "...děkuju ti..." a mně to až láme srdce, jak moc je teď sladká. Jak je už teď plná vděku, a to ani neviděla, co je uvnitř.

"Uvědomuješ si, že to musíš otevřít, abys zjistila, co je uvnitř, že jo?"

A já z toho prostě musím udělat vtip. Já prostě musím zazdít takovou hezkou chvilku. Protože takhle já se prostě vyrovnávám s touhle svatbou.

"Sklapni!" okřikne mě hravě, znovu se na mě zamyšleně usměje a pak dárek otevře.

A uvidí, jak moc dokážu být citlivá, když se před tím neschovávám.

"Bože můj..." Její oči se rozsvítí, zatímco z krabičky vytahuje malý stříbrný náhrdelník. Když ho přidrží v zářivém slunečním světle, ukáží se drobná jemná písmena připnutá uprostřed. Tolik významná, z celého srdce darovaná psací písmenka 'pb' připnutá k pevnému řetízku.

Zatímco ji pozoruju, jak si prohlíží to, co by rovnou mohlo být mé srdce ve formě šperku, cítím, jak červenám, a přeju si, abych dokázala zalitovat toho, že jsem jí dala něco tak výmluvného. Ale když se na mě podívá s těma třpytivýma očima, s ústy, které se tolik snaží usmát přes emoce, které ji ovládají, tak vím, že bych nikdy nemohla litovat toho, že jsem jí tohle dala.

Nikdy bych nemohla litovat, že jsem jí dala své srdce. A uvnitř této místnosti, kde jsme jen my dvě, zalité v paprscích slunce, vůni šeříku a lítosti, vím, že přesně to jsem jí dala.

"Spence, to je krása." Její oči opět tančí nad těmi písmeny vznášejícími se ve vzduchu. "...taková krása..." zašeptá ze svých sladkých rtů, když se její oči opět přesunou k mým, a ty oči se usmívají tak, jak jsem je ještě nikdy neviděla, načež mě obejme. Obejme mě s takovou silou, až jsem snad v ní a myslím, že bych se v ní mohla ztratit.

A když mi přímo na krku pošeptá: "Děkuji ti, Jelly", projede mnou zachvění a vím, že už je příliš pozdě. Vím, že už jsem se ztratila. Byla jsem v ní ztacená déle, než si pamatuju.

"Nemáš zač, Peanut." Řeknu to tichounce, pouze tak nahlas, aby to jen ona slyšela, ač jsme tu docela samy. Ač jsme k sobě přivinuté tak pevně, že nejspíš slyší každičký můj zajíkavý nádech. Jsem si jistá, že je vnímá, protože já vnímám každý z jejích. Cítím, jak se společně zkracují a vytrácejí.

Cítím, že by se naše dokonale vyžehlené šaty mohly pod tlakem našich těl pěkně pomačkat. Za takových špatných okolností. Protože její ruce už nejsou jen na mně, jsou kolem mě a ve mně, její prsty mi tančí na krku. Její prsty, hladící mě takovým způsobem, ze kterého mám pocity, jaké bych vůbec mít neměla.

Ty prsty by mě především vůbec hladit neměly.

Kvůli těm prstům se začnu odtahovat, potřebuju trochu prostoru, protože si pořád myslím, že jí dokážu uniknout. Protože si pořád myslím, že vzdálenost dokáže zastavit tu bolest v srdci.

Protože jsem pořád stejně bláhová.

Ale ona mě zarazí. Dřív, než se docela vymaním od jejích dokonalých svatebních šatů, které vyplňují nádherně dokonalé tělo i mysl, Ashley vezme mé tváře do dlaní. Ocitáme se pouhé centimetry od sebe, její oči se noří do mých a sem tam pohledem sjede k mým rtům. Sem tam pak můj žaludek udělá kotrmelec pod tím jejím mihotavým pohledem. Protože proč vůbec na mé rty takhle pomrkává? Proč mě pořád drží a takhle blízko? Proč mě topí v těch nejhlubších vodách?

Ve vodách, ze kterých si nikdy nevynořím, protože proč bych chtěla, když se na mě dívá takhle?

"Miluju tě, Spence." Je to tak zlomené a upřímné a přímočaré; a já nedokážu než stejným hlasem odpovědět: "Taky tě miluju, Ash," zatímco tam dál stojíme.

Stále tam stojíme, nehýbeme se, ona dál drží mou tvář ve svých dlaních, jako by to bylo něco nepředstavitelně cenného. Dál takhle stojíme, déle a déle, blíž a blíž, a já si krátce pomyslím, zda se nezastavil čas. Když si opře čelo o mé, obě zavřeme oči, krátce si pomyslím, jestli je tohle vůbec skutečné.

Protože jak tohle může dělat? Jak jí to můžu dovolit? Jak to můžu dovolit sobě?

"PB & J..." pošeptá a já vím, že její oči jsou na mých, vím to, protože je cítím, a tak se na ni podívám, a je to přesně, jak jsem si myslela. "...ty a já, Spence..." Její slova zatančí na mých rtech, vysílajíc do mě vlny příjemného mrazení, zatímco mi její palce přejíždí po tvářích. "...napořád."

Když přikývnu, slzy, o kterých jsem dosud nevěděla, mi stékají po červených tvářích. Zatímco stejným hlasem šeptámpřímo do ní své "napořád", jako to udělala ona. A v tu chvíli nás zasáhne realita a odhodí nás do víru rozpačitosti a neklidu. Protože takhle blízko jsme si nikdy nebyly. A ona mě pořád drží a já ji pořád nechávám a čas je pořád zmrazený, ačkoli kolem nás letí jako o závod.

V reálném světě nám čas dochází, a dochází i chvílím, kdy bychom tohle všechno mohly a měly dělat.

Takže když se na mě znovu podívá, a její tvář je tak blízko mé, že její dvě oči vypadají jako jedno, musím ztěžka polknout. Když si olízne rty, vystraší mě ta dosud naprosto nemyslitelná možnost, co by se mohlo stát, a musím její ruce odtáhnout ze svých tváří.

A když říkám: "Gratuluju, Ash, přeju ti jenom štěstí," sotva ta slova ze sebe vymáčknu, jak mě bolí srdce, protože se musím otočit a odejít od ní.

Protože musím odejít od těch jejích očí, které potřebují, abych zůstala.

Protože musím žít s vlastníma očima, které tomuhle nikdy neuvěří.

"Tak co to bude?"

Několikrát zamrkám, potřebuju chvilku, abych se vrátila do tohohle temného baru. Potřebuju chvilku, abych našla svou realitu. Potřebuju zaměřit pozornost na toho milého barmana, co se ze mě snaží dostat objednávku, které už se nemůžu dočkat.

"Um..." Nakloním se nad pult a nervózně prsty poklepu na tu dřevěnou desku (z důvodu, který jako by vypadl z mých vzpomínek), očima přejíždím vystavené lahve. "Dám si..."

Zaseknutá v nerozhodnosti, ani nevím proč, se dlouze zamyslím nad tím, co chci. Stále žijící ve vzpomínkách na jistou brunetku a noci prožité v tomhle baru, cítím, že potřebuju mnohem víc než drink.

Cítím ty oči, které tu ani nejsou. Cítím je na sobě. Cítím, jak se do mě vpíjejí. Takže není žádným překvapením, když se ještě víc nahnu přes tenhle Ashley-bar a objednám si vzpomínku na Ashley.

"Kettle s ledem, prosím."

Barman stočí koutky úst v uznalém výrazu, a s pokývnutím hlavy prohodí: "Působivé."

Oplatím mu úsměv, připravená odpovědět mu svým vlastním kouskem vzpomínky, i když vím, že jemu zůstane její pravý význam skrytý. Vím, že se hodlám říct repliku, kterou by pochopil jen jeden jediný člověk.

"Možná na někoho dneska chce zapůsobit."

Jenže někdo mě předběhne. Ona mě předběhne. Jako to dělá vždycky. A když se jako ve zpomaleném záběru otočím, najdu ji tam. Přímo přede mnou. Z masa a kostí tu stojí Ashley, tak daleko a tak blízko.

A jako lusknutím prstů se můj život mění a zařazuje na vyšší stupeň.

KAPITOLA 26: Utíkám, abych zůstala

Na malou chvíli jsem jako pod vodou. Přísahla bych, že ano. Všechno uvnitř tohohle baru je najednou ztlumené a zamžené. Včetně jí. Stojící přímo přede mnou. S úsměvem na tváři, který křičí nervozitou. Který mi říká, že je stejně šokovaná jako já. Potřebuju vzduch, potřebuju se nadechnout, protože jsem se zase jednou ocitla uprostřed snu. Snu, který se stal skutečností. Snu, který je život sám.

Najednou její oči zjihnou a udělá malý krůček ke mně. Je to sotva centimetr, ale mně to připadá, jako by přeskočila celé míle. A s tím krůčkem pomalu opět ožije bar kolem nás. Cítím váhu vzduchu pomalu opouštějícího mé plíce.

Neuvolňuje však tu tíhu, která ve mně stále přebývá.

"Ahoj."

Je to tak jemně pronesené šeptem, skoro jako by se bála to říct. Skutečně to vyslovit. Ale já to skutečně slyšela. Slyšela jsem ji říct to jedno slovo hlasem, který říkával mnohem víc. Který sténal, vzdychal a lapal po dechu. Pro mě. Který šeptal tak intimní a upřímná vyznání. Pouze pro mě.

A jsou to tyhle nezapomenutelné vzpomínky, kvůli kterým se mi rozhoří tváře.

Červenám tak moc, že nemůžu najít hlas. Vážně věřím, že jsem o něj asi přišla. Protože horkost v mých tvářích je tak silná, až mám dojem, že jsem přišla o schopnost tvořit slova. O schopnost si vůbec nějaká vybavit. Mé oči nepřestávají přebíhat po rysech její tváře, prostě nedokážou přestat obdivovat pohled, bez kterého byly příliš dlouho. Nedokážu zastavit oči, které teď mají svou vlastní hlavu a jen tancují od každé končetiny až po tu poslední křivku. "Vypadáš..." začnu zmámeně, ale tím jediným slovem se konečně proberu ze snového tranzu a rychle zmlknu; protože tohle není vhodná chvíle na upřímný obdiv. Tohle není čas na to, abych obhlížela holku, která se před celými měsíci vypařila, aniž by se ohlížela na mě.

"... Teda... Já, uh... Co..." Jenže ono nikdy nebylo snadné od ní odtrhnout obdivný pohled, a než se ukoktám do bezvědomí, tak se do naší chvilky vřítí neřízená střela Aiden.

A utne ji dřív, než vůbec začala.

"Ashley!"

Aiden, který nemá ani páru, do čeho vtrhnul, neztrácí čas a pevně Ashley obejme. Tiskne ji tak, jak bych si to přála - a možná měla - udělat já, pokud by nezničil naši rozpačitou chvíli. Opravdu se snažím stočit pohled k podlaze, ale nedokážu to. Nedokážu přestat zírat. Sledovat, jak mu Ashley objetí oplácí. Sledovat, jak při tom nespouští oči z mých. Ani na okamžik. Pažemi svírá Aidena a vypadá, že by takhle raději svírala mě.

A já ucítím ten starý známý pocit v žaludku. Ten hezký. Ten, na který už jsem zapomněla. Ten, který si vybavuju teprve teď, protože jedině ona ho ve mně dokáže vyvolat.

Jedině ona ho ve mně kdy dokázala vyvolat.

"Co tady děláš?"

Konečně je Aiden taky někdy užitečný a pomáhá svým dotazem i mně, navádí konverzaci směrem, kterým potřebuju. Potřebuju to vědět. Strašně moc. A sleduju ji jako ostříž, když se od něj odtáhne a stane se z ní koktající Ashley, jako se to stalo před chvílí mně.

"Já... uhm..." rychlý pohled mým směrem, vypadá, jako by nechápala, jak se do té otázky zamotala. Nechápe, jak mohla sama sebe dostat do takové situace. "...Jenom jsem si potřebovala vyřidit pár věcí."

Vzduch se změní, když se na mě podívá, jako by chtěla, abych věděla, že říká čistou lež. Jako bych měla věřit, že ty "věci" nemají se mnou nic společného, když ve skutečnosti jsem já ta věc. Jsem ta jediná věc.

A my to pořád víme. Obě víme, že tyhle oči vidí všude moje jméno. A jen malinká část ve mně si přeje, aby mi to už nedělalo takovou radost.

Opravdu ale prťavá část.

"Ashley..." Madison protáhne její jméno stejně, jako se plouživě dostává k nám a mně se po tom zvuku zkroutí všechny vnitřnosti ještě víc, než už byly. Protože Madison s sebou přivádí i realitu téhle situace. Madison mi připomene skutečnost, že nejenže se po pár panácích začne nebezpečně naklánět, ale především začne být velmi ochranitelská, co se přátel týče. A abnormálně ochranitelská vůči své nejlepší kamarádce.

Mám štěstí, že mě jistí taková loajalita.

"Dlouho jsme se neviděly."

Říká to chladně, mrazivě a všechny nás za téhle parné letní noci spolehlivě zchladí. Jop, je v plné loajální zbroji, to teda jo. Protože jakkoliv zbožňovala, když jsme byly s Ashley, a třebaže dělala všechno pro to, aby nám pomohla prostě být... tak se jí vůbec nelíbilo, co mi Ashleyino náhlé, třebaže očekávané zmizení udělalo. Nezapomněla na nekonečné proudy slz, co jsem vybrečela. Pamatuje si na krutá slova, která mi ve vypjatých chvílích unikla ze rtů.

"Dlouho." Zašeptá tiše, její oči neopouští Ashleyiny, ale její pohled cítíme všichni. Všichni cítíme její upřímnost.

Obzvlášť já.

Madisonina trpká, leč pravdivá slova mě tvrdě zasáhla. Trefila pravdu uvnitř mého pomláceného a nezkušeného srdce a vyvolala vzpomínky na slzy, které jsem prolila. Vzpomínky na slova, která jsem vyslovila, ale nikdy jim nevěřila. A přesně tohle je pro moje oči jízdenka rovnou k podlaze. Prvotřídní důvod, abych opustila ty temně hnědé oči, co říkají příliš mnoho slov, které - jak pořád věřím - nechci číst.

"Je to dlouho..." Jenže ten její sladký hlas mě znovu navede k ní, tak jako to vždycky dělal, a jsem si jistá, že vždycky bude, a já tak sleduju ty přehnědé oči, jak pomalu najdou mé, a vysílají ke mně významný pohled rezervovaný pouze pro mě, když zašeptá: "...příliš dlouho." vŽivot kolem nás rázem přestává existovat. Jsme tu jen Ashley a já. My, jen my. A něco mi říká, že teď náš okamžik nedokáže nikdo vyrušit. Když zaslechnu Madisonino odkašlání, tak bych řekla, že se o to ani nikdo nebude pokoušet.

"Jasně. No, na rozdíl od někoho..." Madison do mě dloubne loktem, ale já to skoro necítím. "...já musám ráno vstávat, takže to asi zabalím. V pohodě, Spence?"

Ptá se mě, jako by snad má odpověď mohla něco změnit, a já jen přikývnu s tichým: "Jo. V pohodě." Protože obě víme, že na mé odpovědi nikdy nezáleželo. Obě moc dobře víme, že na ničem nezáleží od chvíle, kdy ona prošla dveřmi tohodle baru. Od té vteřiny, kdy možná vešla do nesprávného baru.

Madison ji počastuje rychlým pohledem, a třebaže ho nevidím, vím přesně, co znamená. Vím, že těma zelenýma očima říká Ashley, aby si dala pozor, aby našlapovala hodně zlehka.

A když mě následně sevře v opileckém objetí, věnuje mi další svůj pohled, který jemně doprovodí: "Miluju tě, Spence..." s tvrdou upřímností, "...prosím, buď opatrná, ok?"

A nevím proč, ale po tomhle se mi chce brečet. Protože proč bych se měla mít na pozoru právě před ní?

Než se naděju, všichni jsou z baru pryč. Než se naděju, jsme tu opět jen já s Ashley. Uvnitř našeho okamžiku. Okamžiku, který jsem si přála celou věčnost, a teď když ho mám ve vší napjaté rozpačitosti, říkám si, proč jsem ho probůh vůbec chtěla.

"Tak to byla ta nechvalně proslulá holka, co se pořád něčím cpe, jo?"

Zajímalo by mě, jak je možné, že se pořád chová tak normálně, jako bychom byly nejlepší kámošky nebo co.

"Cože?"

Zajímalo by mě, jak je možné, že má právo dívat se na mě takhle a proč to ve mně pořád vyvolává tyhle pocity.

"Aidenova přítelkyně... Jak se jen jmenuje..." Její oči jsou náhle vyděšené, jako by viděly každou z mých myšlenek plných nejistoty. Jako by viděly hořkost protékající mým zprvu šokovaným, avšak teď už docela uvolněným tělem. "...Kyla?"

A zajímalo by mě, proč si teprve teď vzpomínám na všechny ty beznadějné hlasovky, co jsem jí nechávala.

"Oh, jo, Kyla." Mé vnitřnosti se pomalu utápí v ponížení, protože teprve teď mi dochází, že ona ty mé zoufalé vzkazy poslouchala. Jemný a nesmělý úsměv na její tváři mi říká, že každičké z těch mých nesouvislých a bláhových slov slyšela.

"Ahoj..." Najednou se mi v kříži lehce usadí nezvaná dlaň a do mého ucha se vkrade hlas, který by tady neměl být. "...Kam všichni zmizeli?"

Carmen právě zničila naši chvilku. Víc než by to dokázal kdokoli jiný. A než jí můžu odpovědět, než se jí můžu zbavit, Ashley se okamžitě stahuje.

"Ou, nevěděla jsem..." Ashleyiny ustarané oči rychle těkají z jedné na druhou, jako by si mezi nás dávala velmi děsivé, velmi srdcervoucí rovnítko. "...Tak to já nebudu..." Začne couvat ode mě a celého baru, "...jo, nechám vás a půj-..." a konečně si uvědomím, k jakému závěru došla.

Uvědomím si, jak se zmýlila.

"Hej, ne..." Bezděky se netáhnu pro její ruku stále ležící na baru, z mých upřímných rtů vychází slova čistě na základě instinktu. "...nechoď. Prosím." Držím její třesoucí se ruku ve své a otočím se ke Carmen. "...Myslím, že už všichni odešli. Promiň."

"Och." Carmen vidí mé smrtící sevření Ashleyiny ruky; vím to, protože já zas vidím zklamání zračící se v její tváři. Její vlastní realita (tak jiná a na hony vzdálená té mojí) se konečně ukazuje. "...No, asi taky vyrazím. Měj se, Spence."

Poslední větu zašeptá a já bych se skoro cítila špatně, že jsem ji tak odbyla.

Skoro, kdyby však nebylo Ashleyiny ruky pořád spočívající v mé. Cítím horký dotek od té žhavé holky, která mi tolik chyběla.

"Kdo to byl?"

Ashleyin hlas mě přivede zpět do baru, k její dlani uvnitř mé, ke vzdalující se Carmen.

"Kdo? Carmen?"

"Jo..." Cítím, jak vzdoruje mému doteku, cítím, jak moc se snaží odtáhnout, zároveň stejně tak moc chce zůstat, jak je. "...Ona je tvá, uhm, chci říct, nová kamarádka?"

Pořád věří té špatně interpretované situaci a svému mylnému řešení, a nemůžu říct, že bych se jí divila. Nemůžu říct, že bych sama necítila stejnou nejistotu a nebála se stejného podezření.

"Není to nikdo."

Dívám se jí do očí, nejsem nic než dočista upřímná a pořád nevím, proč vlastně. Pořád nevím, proč tady stojíme a držíme se za ruce, jako kdyby se uplynulého půl roku vůbec nestalo.

A když vidím její vážnou a smutnou tvář, zdá se mi, že myslí na totéž.

"Proč jsi tady?"

Předběhla jsem ji, než mohla sama něco říct. Jdu rovnou k věci. A jdu tam trochu hruběji, než jsem měla v úmyslu.

"Já..." vypadá překvapeně, vyvedená z míry mým příkrým tónem. "...prostě jsem si potřebovala něco vyřídit. Měla jsem nějaké pochůzky."

Lži. To mi můžete věřit. Ona mi něco neříká. Hodně toho neříká, uvážím-li, že mám narozeniny a ona mi ještě ani nepopřála.

"Oh..." A teď je to můj hlas, který prozrazuje mé zklamání, protože proč nic neřekla? "...to je celý?"

Tentokrát jsem chtěla znít hrubě. Chtěla jsem, aby to znělo tvrdě. Protože proč tady pořád stojíme? Proč pořád kroužíme kolem toho, co opravdu chceme říct?

Cítí to taky. Cítí, že jsem raněná. Cítí bolest, kterou ona způsobila mně. A já nemám ponětí, co teď udělá. Nemám ponětí, co udělám já.

"Omlouvám se, asi jsem neměla..." Cítím, jak mi něco uvízlo v krku, něco tak velkého, že mi to klouže dolů do prsou, protože už zase sleduju, jak začíná couvat. "...Neměla jsem tě obtěžovat, promiň."

A než můžu cokoli říct, než můžu zarazit to couvání, je pryč. Jen tak. Stejně rychle, jako vtrhla do mého večera, tak se rychle vytratila zase pryč.

A já pořád sedím na baru a přemýšlím proč.

Ale dlouho ne, nope. Tentokrát ne. Už ne. Už nebudu vysedávat a nechávat, ať se věci jen tak dějí. Jen tak ji nechat jít.

Těm dnům je konec.

Protože já už jsem venku na ulici. Už ji tahám za ruku, aby se ke mně otočila. Už s pláčem v hlase šeptám: "Vážně... to je celý?"

A ona se na mě nepodívá, protože myslím, že prostě nemůže. Nechává oči zavřené a tvář odvrací ke špinavému chodníku. Vzdychne tak smutně.

"Spence..."

"Ne, opravdu, Ashley. To je všechno? Celé měsíce nic. Nic..." vydechnu to slovo, protože je příliš bolestivé je vyslovit nahlas. "'...a pak přijdeš s tímhle? To jediný od tebe dostanu. Nic víc. Půl roku. Šest podělaných měsíců jsi mě nechala s ničím a pak si sem přijdeš zpátky, jako by se to nikdy nestalo. Jako bys mě nikdy neopustila..." Oči se mi samy zavřou, protože tentokrát jsem to já, koho bolí pouhý pohled na ni. "...vrátila ses, jenom abys mě znovu opustila."

"Omlouvám se. Je mi to tak moc líto." Pořád se na ni nedívám, když šeptá svá slova lítosti upřímněji než cokoli, co jsem kdy slyšela.

"No 'omlouvám se' nestačí. Prostě ne." Odstoupím od ní; konečně vložím mezi naše těla rozpálená horkým létem, mezi naše těla přetékající spalující lítostí, potřebný prostor. "...kam jsi šla, Ashley, kdes byla?" Můj hlas je neskutečně upřímný a nevyslovitelně smutný. "Proč jsi mě opustila?"

Cítí to. Ó, jak ona cítí všechnu mou upřímnost a všechen můj smutek. A jak mě ty její oči plné bolesti bolí – víc než bych si byla přála.

"Ach, Spence..."

"Ani jsi nic neřekla. Nepokusila ses mě ani obejmout. Je to, jako by ses mě bála nebo co. Jako by sis myslela, že uteču, a tak mi nedáš ani šanci dokázat, že se mýlíš..." Tahle slova jsou nečekaná, vycházejí z místa, které myslí nezávsile na mně, ale nechávám je, aby dál vycházela z mých rtů, protože nejsou nic jiného než pravdivá. "...Nezdržela ses ani abys viděla, že já bych od tebe nikdy neutekla, že bych prostě nemohla..." Mé zaplavené oči se podívají do jejích, konečně. "...Nikdy bych od tebe nemohla utéct, ne když běžím pro tebe. Když mi chybíš tak strašně moc, že to sotva zvládám."

Vím, že chce promluvit, vím, že jsou slova, která se zoufale snaží dostat ven. Jenomže nemůže mluvit, jak jí slzy stékají z očí a zaplavují její rty.

"Stýskalo se ti vůbec po mně? Myslelas vůbec na mě? Nechávala jsem ti vzkazy, každou neděli..." Nejsem si jistá, jestli se na ni dokážu dívat, musím odvrátit pohled a zamžourám někam do ulice. "...nikdy jsi mi nezavolala zpátky. Zase jednou jsi nic neudělala. Už jsem začala věřit tomu, že je vůbec neposloucháš."

"Samozřejmě, že jsem poslouchala." Její roztřesený hlas mě přivede zpátky. "Slyšela jsem je všechny."

Její oči vypálí ta slova do mého nitra jako plamen, takže nemůžu jinak, než věřit pouze jí. Nemůžu jinak, než vidět a slyšet pouze ji. A zajímalo by mě, jestli se tohle někdy ztratí. Zajímalo by mě, jestli jsme vždycky byly v téhle naší izolaci, jestli já jsem byla vždycky tak pohlcená Ashley; nebo jestli to někdy bylo i jinak.

Protože někde hluboko v sobě vím, že pro mě byla vždy ona. Vždy to byla jedině ona.

"Proč jsi to nikdy nezvedla?" Slova tiše opouštějí mé rty. Tak smutně, tak zničeně. "...Proč jsi mi prostě nezavolala? Proč jsi mi nedala vědět, že jsi v pořádku, proč jsi..." Potřesu hlavou, unavená vyptáváním se na všechna ta proč, unavená tím, že se sama pouštím po téhle trýznivé cestě, po cestě, na které by mě mohla její odpověď zabít. "...Vědělas vůbec, že dneska mám narozeniny? To už jsi na mě zapomněla až tolik?"

S tou poslední otázkou vzduch ztichne. S mou šeptanou bolestí a křičeným přiznáním strachu.

Je hrozné ticho do chvíle, než ho prolomí.

"Proč myslíš, že jsem tady?'

Její oči se na mě znovu dívají tak tvrdě a tak pronikavě, ale není to pohled spalující. Je to uklidňujícíc pohled, hřejivý. Jako ta nejsilnější deka zabalí mé srdce bez domova do bezpečí svých očí. A mělo by mě znepokojovat, jak "správně" se díky ní cítím.

Jenomže. Když se cítíte takhle dobře, nikdy se nepřestanete bát, že za tím dobrým pocitem stojí špatné důvody.

Jenže možná, možná jsou opravdu správné a nic jiného, a vy to konečně víte.

"Cože?" zeptám se váhavě, pořád ve strachu z jejích ‚proč‘ a z jejích odpovědí.

"No tak, Spence, myslíš si, že jsem se zrovna dneska večer ukázala náhodou? Dneska, na tvé narozeniny?"

"Ale..."

A potom jde ke mně, s každým jejím krokem ztrácím další šanci něco říct, protože už zase cítím ten známý pocit v podbřišku, který se ve mně roztahuje a zase smršťuje. Najednou si vzpomenu, jaké to bylo, když byly její rty na mých, a najednou bych je opravdu chtěla znovu cítit.

"Jak bych mohla zapomenout den, kdy ses narodila?" šeptá, jako by byla přímo na mně, a když k ní ze svého místa vzhlédnu, uvědomím si, že skoro je. Je tady. Přímo tady, přede mnou, tak blízko, že cítím její dech. "...jak bych mohla neposlouchat každý z tvých vzkazů? Každou neděli jsem je poslouchala a přála si být tak silná jako ty. A přála jsem si být tak statečná, abych to jednou zvedla. Protože jsi mi vážně chyběla, Spence. Protože mi pořád chybíš. Tak moc, že vím, že bych to nedokázala vydržet. Nevydržela bych to nikdy a teď už vůbec ne."

Slyším, jak nás lidé míjejí, smějí se a povídají si, žijí své normální životy. Nikdo z nich nemá ani tušení, že právě prochází kolem scény, která je klíčová pro můj život.

"Musela jsem tě vidět. Musela jsem se vrátit, dnes – v tvůj den, protože jsem potřebovala vidět, že jsi v pořádku. Prostě jsem..." Zavrtí hlavou, jako by v ní toho bylo příliš, až to hrozí vybuchnout; jako by hrozilo, že snad vyjeví příliš té ryzí upřímnosti, že toho řekne víc, než si zasloužím, než potřebuju. "...musela jsem ti dát tohle."

Nečekaně mi do ruky vtiskne malou krabičku a mně okamžitě v mysli vytane vzpomínka. Mám v paměti uložený každý moment, který jsme kdy sdílely, a vím, že nikdy na žádnou vzpomínku nebudu schopná zapomenout, i kdybych chtěla.

"Co to-"

"Všechno nejlepší, Spence."

Zašeptá mi to do ucha, když už se odtahuje. Tak daleko, jako by i teď potřebovala mezi námi ten prostor, který jsem nám prve vyhradila já.

Jenže já jsem zcela zabraná do nezabaleného dárku v mé ruce. Plastová audiokazeta se silným řetízkem omotaným okolo. Ani bych se nepotřebovala dívat dál, abych věděla, jaké písmenko bude připnuté uprostřed. Vím, že tam je vsazené nádherné písmenko "j", stejně jako je "pb" na jejím řetízku, který nosí dodnes kolem krku. Po všech těch letech ho pořád nosí.

"Ashley." Jsem tak zaplavená emocemi, že sotva dokážu vyslovit její jméno, natož pak něco dalšího.

"Je to 1981. Rok, kdy ses narodila." Podívám se na ni, ale dívá se výhradně na tu kazetu v mýh rukou. "...Hodně lidí si myslí, že osmdesátky byly jen obří účesy a příšerná móda, což je celkem pravda, ale taky tehdy vzniklo pár vážně skvělých songů. Někdo si ani neuvědomuje, jaké klenoty se v téhle dekádě zrodily, ale naštěstí pro mě..." A pak se její oči střetnou s mými. Ten pohled je tak pevný, jako by její oči vysílaly řetěz, kterým mě táhne k sobě. "...já nejsem jen tak někdo."

Jako lusknutím prstu jsem zase v ní. Jsem jí tak pohlcená, že si nepamatuju na tu bolest. Nepamatuju si šest měsíců ničeho. Pamatuju si tohle. Momenty PB&J. Naše chvilky a všechno mezi námi.

A díky těm vzpomínkám zašeptám své "Děkuju" tak neuvěřitelně jemně.

A díky tomu je její "Nemáš zač" ještě jemnější.

Díky tomu je tenhle tichý okamžik, který sdílíme, nadmíru výjimečný. Až neskutečný. Lepší než jakýkoliv narozeninový dárek.

A my dál jen stojíme, díváme se na sebe, jako bychom si obě říkaly "co teď?" Protože to si právě myslíme. Protože co přesně máme teď dělat, když všechno mezi námi bylo vždycky tak těžké, tak složité, tak moc a tak náročné?

Když tu všechno najednou zmizí a nezůstane nic než jednoduchost. Všechno zmizí a my zapomeneme na všechno, co kdy vstoupilo mezi nás, a vzpomeneme si na každý okamžik, kdy jsme byly spolu. Každou chvíli, kdy jsme se dotkly. Každé slovo, které jsme zašeptaly.

"Na co myslíš?"

Ashleyin jemný, leč nervózní, vážný hlas mě vytrhne z myšlenek. Vytrhne mě z toho vzdáleného světa a postaví zpátky před ni. Vidím, že má strach. Možná se pořád bojí, že bych mohla utéct. Možná se bojí, že jsem pořád naštvaná, přitom není možné, abych snad byla. Když jsem v první řadě ani nikdy nebyla, ne opravdu.

"Myslím..." Zpevním stisk kolem kazety a krátce sklopím pohled, než se znovu pevně podívám do jejích očí. "...že bys měla jít se mnou."

Pomalu natáhnu ruku mezi nás a nakloním se pro tu její nehybnou, protože ona potřebuje vědět, že od ní neuteču.

Ne, když mě následně nejistě vezme za ruku a drží ji volněji, než bych si přála, a musím naše prsty proplést pevněji.

Protože když následně vykročíme do prázdné ulice na tu cestu, která se před námi rozprostírá, potřebuje vědět, že pokud někam uteču, ona poběží se mnou.

KAPITOLA 27: Konečně žít, ne přežívat

Život je řada okamžiků. Mnoha a mnoha vzácných okamžiků. A vy jste viděli moje. Ty, kterých si cením nade vše. Ty, kterých nejvíc lituju. Ukázala jsem vám je všechny; ty dobré i ty zlé. Protože ty jsem si uchovala, ať už jsem chtěla, nebo ne, zůstaly se mnou. Protože jsou to tyhle chvíle, které mě pomohly definovat, měnily mě a vytvarovaly do člověka, jakým jsem dnes. I ty špatné. I ty, které mě málem zabily.

Obzvláště ty.

Protože právě ty mi ukázaly, že je dokážu přežít.

Že mám schopnost přežít.

Že jsem silnější, než jsem si myslela.

A je legrační, že všechny ty okamžiky přežití jsou uložené v další osobě. Není až tak překvapivé, že všechno, co pro mě bylo kdy důležité, je hluboko v ní.

Na druhou stranu hádám, že lidé nás mění právě tak, jako okamžiky, jež s nimi sdílíme.

A pak – jsou to právě lidé, kteří nám pomáhají přežít, na kterých opravdu záleží.

A my jsme přežily spolu. Ashley a já. I když jsme byly každá jinde, všechny cesty nás vedly na jedno místo. Vedly nás k tomu jednomu okamžiku. K tomuhle.

Kde by to všechno mohlo skončit.

Dobré i zlé.

Kde by mohlo všechno začít.

"Spence, počkej." Tlumený, ale pevný hlas prořízne nehybný letní noční vzduch. Můj člověk, můj moment, zpevní stisk kolem mé dlaně. Zastaví nás uprostřed nějaké silnice plné děr a záplat. Silnice, která pravděpodobně viděla nespočet okamžiků, kdy se někomu změnil život. Silnice, kde sídlí mimo jiné i další z našich momentů.

A něco mi říká, že tenhle bude největší.

"Copak je?" zašeptám s upřímným zájmem a nevědomky se k ní nakloním blíž – zjevně vytržená z tohoto momentu. Zjevně zapomínám těch šest měsíců bez ní. Zapomínám všechny ty nezodpovězené telefonáty a dlouhé noci. Zapomínám na ty oči přede mnou, hledící neskutečně smutně. Hrozně nejistě těkají ze strany na stranu, za mě a mimo mě.

Bláhově odmítám, že se nepokrytě snaží schovat.

"Já jenom…" Vzdychne a zhluboka se nadechne, "…co to děláš?"

Je to tak nějak srdcervoucí; způsob, jakým se mě ptá, proč jsem prostě sama sebou. Proč s ní jednoduše chci být. A stačí chvilička, kdy se její ruka vyvlékne z mojí, která mě vrhne zpátky do téhle chvíle. Do téhle noci. K téhle ztracené a vzdálené holce přede mnou. K té samé holce, o níž jsem naivně věřila, že se zrovna před chvilkou našla.

A je smutné, že jsem pořád tak zmatená a ještě víc naivní, když beznadějně pronesu do toho dusného vzduchu: "Co tím myslíš?"

Vidím, že ji můj hlas, v němž jsou slyšet mé polykané slzy, ničí a vnáší slzy do jejího vlastního rozechvělého hlasu. "Myslím tím, proč jsi pořád tady, se mnou?" Vyděšené oči ucuknou mému pohledu, "…proč se nezlobíš?"

Zvláštní, jak dokonale rozumím, co tím myslí, a přece jsem tak ztracená. Možná stejně ztracená jako ona.

"Proč se nezlobím?"

"Jo... Proč se na mě nezlobíš?" Najednou do sebe všechno zapadne, způsobem, jakým nechci, protože se mi nelíbí, jak se ty překrásné oči zavrtávají hluboko do země, tak daleko ode mě. "…Proč jsi pořád tady, Spence?" Kopíruju pohyb jejích oči, které nás vedou k našim propleteným prstům. Ztěžka polkne, než zašeptá: "Jak to, že pořád držíš mou ruku?"

Úplně cítím, jak se mi sevřou vnitřnosti, když to řekne, poznávám význam ukrytý za těmi průzračnými slovy. A najednou je nějak těžké dýchat. Najednou můj hlas nabere takovou měkkost a uklidňující tón, jaký nikdy neměl.

"Ashley-"

Ale ona můj pokus o uklidnění rychle utne.

"Ne, Spencer, nedělej to, prosím. Prosím. Neříkej, že je to dobrý, protože není. Co jsem ti udělala, to není dobrý. Nezasloužím si to. Nezasloužím si..." Projednou se na mě podívá stejně jak odřív, s jistotou a láskou ke mně, kterou v sobě vždycky měla."…tebe. Nezasloužím si tě, Spencer, a nezasluhuju si tvoje odpuštění."

Tak moc ji chci přerušit a zachránit ji. Zachránit tohle. Protože je to celé tak zbytečné. Protože nejsem naštvaná. Protože jsem nikdy nebyla. Za všechny ty roky, co se známe, ať jsem se snažila sebevíc, ať jsem si to namlouvala sebevíc, nikdy jsem se na ni nezlobila.

Ale když znovu vzdychne s tím "Není to v pořádku.", uvědomím si, že není rozčílená tím, jak bych mohla nebo nemusela být já naštvaná.

Ji žere to, že se zlobí sama na sebe.

A já popravdě nevím, co na to říct, a tak ji poslouchám.

"Bože, ty vůbec nevíš, jak se mi po tobě stýskalo, Spencer. K zešílení moc. Vůbec nemáš tušení, jak moc." Její hlas zakolísá na každé slabice a tentokrát neexistuje nic, co by mi zabránilo odpovědět. Nic nezastaví plachý úsměv šířící se mi po tváři.

Protože tentokrát vím přesně, co říct.

"Myslím, že mám tušení."

A vidím, jak těžké je pro ni neusmát se taky.

"Spencer! Nech toho. Vidíš, o tomhle přesně mluvím! Jak to, že jsi takhle v klidu? Jak to, že..." Její ruce divoce gestikulují mezi námi, zatímco hledá odpověď. "...tohle je v pořádku?"

Ani se nenamáhám hledat další slova. Protože je nepotřebuju... ne teď. Ne, když to jediné, co Ashley potřebuje, je jednoduchost, protože právě taková pravda je - prostá. Nebo by alespoň být měla.

A tak jí to dávám, syrovou upřímnost vtisknutou do prostého pokrčení ramen, jež doprovodí mou jednoduchou odpověď.

"Protože prostě je."

Vypadá tak nevěřícně a doslova se zakoktá. "Ale... Ale jak? Vždyť přece- Copak to nechceš vědět? Nechceš vědět, kde jsem byla?"

Pravdou je, že nechci. Už je mi vážně jedno, kde byla, protože teď je tady. Je právě tady, tak blízko, že se jí můžu dotknout, a nemám v úmyslu nechat ji odejít.

Tentokrát ne.

Nikdy.

Protože tohle je ono.

Tohle je náš moment.

Ale ona pořád mluví a já dál poslouchám.

"Nechceš slyšet o tom, jak blbá jsem byla? Jaká kráva jsem byla, že jsem od tebe utekla? Od někoho, koho miluju a na kom mi záleží ze všech lidí nejvíc. Od té, na kterou jsem myslela každý den a každou noc, a přemýšlela, jestli je v pořádku. Jestli ty jsi v pořádku. Jak jsem si představovala tvůj úsměv a modlila se k bohu, v kterého nevěřím, abys ten úsměv neukazovala někomu jinému. Někomu, kdo je odvážnější než já. Někomu, kdo nemá nutkání opustit tu, kterou potřebuje nejvíc, čistě ze strachu. Opustit ji dřív, než ona bude moct opustit mě." Ashleyin hlas se zachvěje, jak jí všechno dochází zároveň s tím, jak to vyslovuje, a jediné, co chci, je obejmout ji a zarazit ji. Protože tohle vážně nepotřebuju slyšet. Protože to bolí. Protože by na tom nemělo záležet.

Ale když udělá krok dozadu, očima těká po chodníku, uvědomím si, že tohle už ve skutečnosti není o mně. Tady jde o ni. O to, že to potřebuje ze sebe dostat. Že potřebuje, abych to slyšela.

A najednou na ničem nezáleží víc.

"Je mi to tak líto, Spencer. Strašně líto. Tohle já dělám. Až příliš mockrát jsem to udělala. Uteču dřív, než by mě někdo nebo něco mohlo ranit. To samý jsem prakticky udělala, když umřela máma. Od všech jsem utekla. Od každého, koho jsem potřebovala, kdo mě miloval, od všech, co by se o mě mohli postarat a taky by to udělali. Protože jsem to prostě nedokázala snést. Prostě jsem nemohla..." Potřese hlavou, není připravená zacházet až tak hluboko, a to je v pořádku. Je to v pořádku, protože na to všechno bude dost času jindy, na výlety do minulosti budeme mít další večery a noci.

"...Jenomže pak jsem poznala tebe. Zrovny když jsem si myslela, že nikdy nenajdu někoho... někoho, koho bych si mohla pustit k tělu. Někoho, komu bych mohla věřit a s kým bych se mohla cítit v bezpečí. Myslela jsem, že od takových lidí jsem příliš daleko. Vůbec jsem netušila, že jsem utíkala přímo k tomu největšímu z nich. Netušila jsem, že potkám toho nejdůležitějšího, nejvzácnějšího, nejhodnějšího člověka mého života..." Cítím, jak se mi svírá srdce, a i když její slova jsou smutná, je to dobrý pocit, protože vypořádat se s minulostí nabízí naději v budoucnost.

"...A je to zvláštní, když se teď podívám zpátky na to, jak jsem tě tolikrát prosila, abys ke mně byla prostě upřímná. Jak jsem po tobě strašně chtěla, abys uznala to, co mezi námi je. To spojení, o kterém jsem netušila, že se ho vlastně tolik děsím. A možná..." Konečně se podívá zase na mě, tak omluvně. "...možná proto jsem tě vždycky nechala utéct. Možná proto jsem vždycky přišla zpátky. Možná proto jsem sama utekla, jakmile mi to bylo dopřáno." Její oči nikdy nebyly tak vážně upřené do mých. "Právě to je důvod, proč jsem tě opustila, ve chvíli, kdy jsem tě konečně měla... protože jsem nesnesla myšlenku, že bych tě ztratila."

Nadechne se zhluboka jako nikdy. "Takže se ukázalo, že jsem pěkně pošahaná, co. Ukázalo se, že jsem idiotka, co věřila, že někoho potřebovat je důvod, proč ho opustit. A trvalo to šest měsíců, šest nejdelších měsíců mýho života, abych si uvědomila, jak děsně jsem byla stupidní. Jak moc jsem byla v prdeli. Jak šíleně jsi mi chyběla a co bych dala za to, kdybych mohla těch šest měsíců vzít zpátky..." Vydechne velmi tiché, velmi upřímné: "Kdybych jen mohla." A pak vzdychne. Vydechne dlouze a plně a já vím, že už jí nezbývá nic, co by řekla.

Prozatím je to vše, co mi může dát. A je to víc, než jsem kdy potřebovala. Protože jsem věděla dávno před tím, než vtančila zpátky do mého života, než vtrhla do téhle noci, že ji vezmu zpátky okamžitě.

Opravdu jsem měla pocit, že jsem ji ztratila nadobro, a věděla jsem, že to už nikdy nedopustím.

"Já ne." Pronesu tiše, bezmyšlenkovitě, přemýšlím nahlas – a ona se na mě podívá celá zmatená. "...nevzala bych těch šest měsíců zpátky. I kdybych mohla, nevzala bych je zpátky."

Vypadá naprosto ohromeně a to jsem na chviličku i já. Ale jenom na malou, než si uvědomím, že jsem na řadě.

Teď na mě přišla řada, abych si tuhle chvíli vzala. Abych ji udělala naší.

"Protože víš, kde jsem byla posledních šest měsíců já, Ashley?" Nedám jí ani šanci odpovědět, vím, že je to zbytečné, protože je čas na mou zpověď. "...Já přežívala. Přežívala jsem bez tebe. Přicházela jsem na to, že to svedu. Dokážu bez tebe fungovat. I když nejsi nablízku, tak dýchám, chodím a pracuju a spím a koukám na telku a nakupuju."

Zhluboka dýchá a je vidět, že přemýšlí nad tím, jak jí tohle má asi tak pomoct. Vidím na ní, že co slyší, považuje za trest. Vidím na ní, že lituje těch proseb, abych jí neodpouštěla.

A to mi přináší úsměv na rty. Rozpohybuje to mé nohy náhle lehoučké jako pírko k ní, vezmu její dlaně, které jako by byly stvořené právě pro ty mé, a pevně propletu naše prsty. A to přitáhne její oči k mým, teď s mnohem něžnějším pohledem. S výrazem mnohem přístupnějším. K mým očím, které jí ukazují celé mé srdce.

"Jo, můžu bez tebe žít, Ashley..." Na zlomek vteřiny sjedu pohledem k jejím rtům, než se zase zadívám přímo do jejích očí. "...ale zvládám to jen tak-tak. Když nejsi v mém životě, Ashley, tak nežiju naplno. Nesměju se tak nahlas. Neusmívám se tolik. Neprobouzím se tak snadno. Nespím tak tvrdě..." Mé ruce se instinktivně přesunou na její tváře a cítím, jak se mi zachvěje hlas, když mi přes palec přeběhne jedna z jejích slz. "...Bez tebe hudba nezní stejně. Vědělas to? Že bez tebe žádná písnička nezní tak hezky jako dřív? Že nic není ani zdaleka tak plné barev, nic není tak nádherné, nic není tak důležité, když tu nejsi ty?"

Cítím, jak se v mých dlaních třese, těla nás obou jsou v tak horké noci chladná. Rychle se podívám stranou, a když uvidím, pro co jsem sem přišla, nemůžu si pomoct a opřu čelo o její.

"Chceš vědět o mých šesti měsících, Ashley? Chceš vědět, kde jsem byla já?"

A než může něco odpovědět, beru ji za ruku, a odvádím ji tam, kde ji tak strašně potřebuju. Kde jsem ji vždycky potřebovala.

Nezná to tu a tak mě ve tmě slepě následuje, vkládá plnou důvěru do mé ruky, která svírá její dlaň. Vkládá veškerou svou sílu do mé vlastní. A já nemůžu jinak, ale cítím se opravdu hrdá, že konečně tu sílu mám. Že jí mám tolik. Že se konečně cítím statečná.

Že konečně jsem statečná a konečně tomu věřím.

Když šátrám do zadní kapsy pro klíče, cítím, jak moc se chce zeptat, kam to jdeme. Když projdeme zadními dveřmi, cítím, jak zvědavé oči upírá na každou potemnělou stěnu. A když najdu vypínač a osvítím rozlehou uměleckou galerii, cítím její zmatek.

"Tohle je mých šest měsíců, Ashley..." Provádím ji bludištěm umění a vedu ji k mým kouskům. Nebojím se, necítím ani náznak nejistoty, poprvé v životě jsem zcela otevřená a nikdy jsem se necítila ve větším bezpečí. "...tady jsem byla."

Cítím, že pláče dřív, než její slzy vidím, pomalu se otočím od zářivě bílé stěny pokryté její tváří, jejíma očima, její snědou kůží. Pomalu se otočím od své výstavy představující všechny obrázky Ashley, co jsem vyfotila jednoho rána kdysi dávno.

Všechny fotografie z našeho posledního dne spolu.

Všechny fotografie ze dne, který jednou provždy změnil můj život.

Den zachycený v černé a bílé.

"Spence..." je to sotva výdech z jejích ohromených rtů, ale dává mi to ještě větší sílu.

"Možná jsme byly rozdělené, Ashley..." Rozpačitě se podívám na ten černobílý svět, který se teď zdá být jako celý jeden život daleko. "...ale šest měsíců jsi byla se mnou. Vždycky. Možná jsi utekla, ale nikdy jsi mě neopustila. A právě to je ten důvod, proč je to v pořádku. Proto je..." Otočím se zase k ní, pevně a rozhodně, vezmu ji za ruku a stisknu ji pro větší důraz. "...tohle v pořádku."

Ani se na mě nedívá, ale vím, že poslouchá, slyší každé slovo. Vím, že je cítí. Protože to vidím v jejím pohledu. Protože to vidím, jak ji tak pozoruju chycenou uvnitř téhle chvíle. Sleduju, jak očima prohlíží každý kousek, každý okamžik odhalený před námi. Sleduju, jak jí v hrdle uvázne dech, když si přečte název výstavy. Ta čísla vytištěná silným fontem.

120808.

A já je vidím také. Vidím datum, kdy byl tenhle svět zachycen na snímky. Datum, kdy se mi život vymkl z rukou.

Datum, kdy se můj život srovnal.

"To jsou moje čísla, Ashley..." řeknu to tak, aby věděla, co tím myslím. Co tím naznačuju. Aby věděla, že pro mě znamenají tolik, jako čísla na jejím zápěstí. "...Protože to je den, kdy jsem si myslela, že jsem všechno ztratila. V ten den jsem si tím byla jistá. A tohle pro mě bylo těch šest měsíců. Protože ty měsíce mě přiměly uvědomit si, že v ten den jsem ve skutečnosti tolik získala. Je to den, kdy můj život opravdu začal. Den, kdy jsem se přestala bát. Přestala jsem se schovávat před tím, co opravdu chci. I přes to, že jsem to všechno ztratila, nepřestala jsem za to bojovat. A pro to... právě pro to bych ten půlrok neměnila. Nechtěla bych se nikdy vzdát toho, co jsem se naučila. Co jsem si uvědomila. Čím jsem se stala."

Její prsty se pevněji obtočí kolem mých. Jistí naše spojení. Jako bychom se nikdy neměly pustit. "Já taky ne," zašeptá tiše svými sladkými rty, a já se k ní otočím. Ani jsem si neuvědomila, že bych se od ní odvracela.

S třpytivýma a zářícíma očima se konečně podíváme jedna na druhou. Konečně se vidíme, aniž by nás cokoli drželo zpátky. A je tak neuvěřitelně surrealistické, jak skutečně vypadá.

Jak skutečně vypadáme - my. Pro jednou máme pocit šance. Tohle je realita, nasáklá ničím jiným než láskou a čistotou.

A výjimečně mám pocit, jako bych ji viděla poprvé. Úplně jako poprvé.

"Už nechci přežívat, Ashley." Mé přivřené oči odpovídají emoci v lámajícím se hlase, který škrábe a praská těmi upřímnými slovy. S tou panensky čistou realitou. Ryzí upřímností.

"Chci žít..." Výdech plný úlevy opustí mé tělo a vezme s sebou poslední špetky lítosti. "...Bože, já chci žít. A už mě unavuje předstírat, že jsem bez tebe. Unavují mě ty nucené úsměvy. Unavuje mě předstírat, že v noci nebrečím..." Vidím, že se jí v očích shromažďují slzy, a ty už u ní nechci vidět, už ji nechci vidět smutnou.

Tak se usměju. Opravdově se usměju.

"Už mě nebaví hodiny a hodiny hledat Přátele a nakonec stejně skončit se Seinfeldem."

A její hlas nikdy nezněl takhle krásně.

Nikdy nepovznesl mé srdce tak vysoko.

Nikdy nezněl tak moc jako poprvé.

"A už mě unavuje předstírat, že spořádat pět PB&J sendvičů denně je normální." Z jejích rtů unikne smích naplněný takovou úlevou, že přísahám – tím smíchem by se mohla nadnést aspoň špetka tíhy celého světa. "...Už se v nich vážně nechci utápět, Ashley, a myslím, že obě víme, že jen jeden člověk mi s tím může pomoct..."

"Jo..." Nezaváhá ani vteřinu, jako by neexistovaly žádné obavy ze šesti měsíců plných lítosti, předvede dokonale bílý úsměv a s rozhodným přikývnutím nám dá nový začátek. "...Dr. Phil."

A z mých rtů vyjde úplně nový, osvěžující a nezadržitelný smích mého života. Nedokážu zkrotit ten praštěný úsměv, který se mi bez zábran rozlévá v obličeji, až mám pocit, že mi snad prasknou tváře. "Nope. Ani on ne. Ten mě vlastně odmítl. Závislost na PB&J holt není až tak vážný problém."

Náš smích víří kolem nás a harmonicky souzní, a je to tak zvláštní. To, že jsem se nikdy k nikomu jinému necítila blíž než k ní. Že jsem nikdy s nikým jiným nesdílela tolik, co s ní. A zároveň mám pocit, jako bych ji právě potkala. Jako by to bylo poprvé. Jako bych začínala nový život s novým člověkem, který je jediným člověkem, jehož jsem kdy znala.

"Asi ne." Její jemný hlas, lehký a uvolněný, prolétne tichým vzduchem. A z nějakého důvodu mě to k ní přitahuje. Vtahuje mě to do šesti měsíců a dvou let a kaváren, které mi změnily život.

Přitahuje to mé ruce k jejím, a ty zas přitáhnou její tělo k mému. Tváří v tvář se rty vznášejícími tak blízko sebe, že může na svých rtech cítit každé mé upřímné slovo.

"Taková závislost není problém..." Mé prsty najdou cestu k její tváři, zastrčí jí hebké vlasy za ucho. Jsou hebčí, než si vzpomínám. "...ne, tahle závislost je jako požehnání. To největší požehnání."

Poprvé cítím, jak blízko je. Cítím, jak je to dlouho, co mi byla tak blízká jiná lidská bytost. Tak intimně. Od té doby, co se mě naposledy dotkla právě tato lidská bytost, jsem se nikoho jiného takhle nedotýkala.

A myslím, že si toho taky všimla. Myslím, že kvůli tomu si olízla rty. Myslím, že díky tomu mi její ruce proklouzly za záda, a pevně mě drží. Protože jí chybím zrovna tak, jako ona mně.

Protože jí chybíme my.

A když mé rty instinktivně vyhledají ty její, lehce po nich přejíždějí a klouzají jako tolikrát předtím, přece mi to připadá jako poprvé. Nějakým způsobem to působí tak těžce, tak intimně, tak čistě. Tak svěže. Až to smete naši minulost. Smaže ji to.

Dá nám novou.

A ona sténá stejně jako dřív.

Ale já se třesu jako nikdy předtím.

A ona popadne mé tričko, a zkroutí jeho látku mezi prsty stejně známým způsobem.

Ale já cítím, jak mi kolem žaludku poletuje úplně cizí motýl.

A když se ode mě odtáhne, mám stejný pocit jako dřív, jenom lepší. Mít ji takhle v náručí nikdy nebylo lepší. Protože mám konečně pocit, že je moje.

Protože ona je moje.

A je to v pořádku.

Její horký dech se přežene přes mé rty vlhké od ní a mě to vtáhne přímo do téhle chvíle. Táhne mě to tak daleko a tak hluboko, že je to skoro až příliš. Protože tohle je ta chvíle. Okamžik, který jsem vždycky chtěla, který jsem vždycky potřebovala, a teď, když je tady, nemůžu to ani pochopit. Je toho příliš, aby se to dalo ovládat nebo řídit.

"Takže..." Její oči temnější než kdy dřív se dívají do mých. "...co teď?"

A možná o to právě jde. Možná tyhle chvíle nejsou určené k polapení, aby byly někde uložené.

Protože jsou to chvíle jako tyhle, které se mají jednoduše prožívat.

Při pohledu do jejích očí vidím každý její úsměv, slyším každý její smích, cítím chuť každého jejího polibku, a tak dokážu vydechnout jedinou možnou odpověď.

"Budeme žít." Políbím ji každou buňkou, co v sobě mám, a znovu jí vdechnu do úst náš moment, tak daleko a tak hluboko, že nedokáže pobrat nic jiného, "...budeme žít."