Odpovědi na otázky, které nemám

Napsala: GraydonGirl, Překlad: Gramud, AJ korekce: Daevin, CZ korekce: Filippa

Kapitola 1: Proč je to tak, jak to je?

Všichni máme svá proč. Proč se to stalo? Proč jsme si to udělali? Proč lidé sledují Superstar? Všichni máme svá proč, ale kdo má odpovědi? Hodně lidí si myslí, že já, ale zas hodně lidí si myslelo, že se 80. léta vrátí. Takže můj příběh začíná mnou a touto holkou. Kdo věděl, že bude mít na můj život tak velký dopad? Já rozhodně ne. Dobře, no, tak to je asi nějak takhle…

Je blondýnka, já bruneta. Má modré oči, já hnědé. Pochází z opravdové rodiny, já z rozvráceného domova. Pálí jí to, já jsem umělkyně. Je oblíbená a já… nejsem. Jsme naprosté protiklady a to je právě to.

Je královnou toho, jak vypadá každý typický středoškolák v televizi. Je krásná, oblíbená, chytrá a vše, co si dokážete představit. Mohla by uspět v čemkoliv, co bude chtít a ještě při tom vypadat dobře. Prostě je taková. Pojďme si ujasnit pár věcí. Jmenuje se Spencer Carlinová, nejoblíbenější holka na King High. Samozřejmě roztleskávačka. Sedí u stolu oblíbených, se všemi kamarádkami roztleskávačkami. Víte, těmi, co vypadají, jako by jim do vlasů neustále vál vítr a vždycky mají v ruce kelímek kafe ze Starbucks. Její nejlepší kamarádka je Madison Duarte. Královna mrcha – chci říct včelí královna na této škole. Hned po Spencer. Madison je spíš pravá ruka, zlý posluhovač, chcete-li. Ale nechápejte mě špatně, Carlinovic holka umí také kousat.

Měla bych to vědět. Nesnáší mě. Přesně tak jako já ji. Ale existuje k tomu jistý důvod. Tak, jako ona stojí jako královna oblíbených, já stojím na druhém konci, jako královna neoblíbených. Problémoví lidé nebo všichni ti vyloučení za to, že neodpovídají typickému standardu o tom, co všichni považují za správné. Myslím, že byste mohli říct, že jsem holka, ke které tito lidé vzhlíží. Stejně tak, jako snobové vzhlíží ke Spencer.

Proto se nesnášíme. Působení ve dvou protikladných týmech prostě moc nevychází. Byly jsme známé tím, že jsme se tu a tam do sebe pustily. Většinou slovně, samozřejmě… většinou je pružné slovo. Ale všichni vědí, že se k sobě nehodíme.

Ale mně je to fuk. Mám svůj život ráda. Mám lidi, kteří ke mně vzhlížejí a následují mě. A samozřejmě mám svou nejlepší kamarádku, co mi kryje záda. Megan. Je téměř v každičkém ohledu přesně jako já. Tmavé vlasy, umělkyně, a škola jí je celkem buřt. A nemluvě o tom, že jsme obě na holky. Ale ne navzájem. To by bylo prostě divný. Ale lhala bych, kdybych řekla, že si lidi nemyslí, že spolu chodíme. Někdy se držíme za ruce v přátelském způsobu. Ale jsme si blízké, jen prostě ne tak blízké.

Je tak trochu jako moje Madison, jen menší mrcha… do té doby, než ji vytočíš. Když to uděláš, jsi na to sám. Ale já jsem člověk, ke kterému si všichni chodí pro rady. Jsem člověk, se kterým lidi dělají důležitá rozhodnutí. Jsem člověk, který z nás ztroskotanců dělá fungující.

Jsem Spencer Carlinová neoblíbených. Jsem Ashley Daviesová.

Ale nikdy bych se nenazvala ‚Spencer Carlinová‘ nahlas. Lidi by se mi smáli a jako vůdce se ode mě očekává, že budu mít dobrou reputaci. To je jediná věc, co máme Spencer a já společnou. Jo a to, že se jí taky líbí holky.

Ale hádám, že to moc lidí neví. Zejména proto, že to přiznala pouze jedné osobě. Svojí přítelkyni… no nyní ex-přítelkyni. Též známé jako moje nejlepší kamarádka: Megan.

Před nějakou dobou spolu pár měsíců chodily. Vždycky to držely pod pokličkou. Chci říct, že hádám, že bych to dokázala pochopit. Proč by Megan chtěla být viděna se Spencer? Tak souhlasily, že to budou držet v tajnosti. Měsíce se plížily kolem a dělaly… cokoliv dělaly. Vážně to nechci vědět. Samozřejmě, pochopitelně, jsem to o jejich vztahu nezjistila, dokud ke mně jednoho dne nepřišla Megan s pláčem. Vyklopila to, ale pověděla mi, ať nikomu jinému o Spencer neříkám. Byla jsem na Megan chvíli pěkně naštvaná. Chci říct, že si kvůli mně prožila pěkně těžký časy, protože jsem nemohla uvěřit, že mi to moje nejlepší kamarádka udělala. Chodila s tou jedinou holkou, kterou jsem nemohla vystát. Teď, přestože bych to mohla použít k vydírání té blondýny, jsem Megan slíbila, že to nepovím. A myslím, že je dobře, že má Meg srdce nebo svědomí, ať je to cokoliv. Takže jsem dlouhou dobu její tajemství udržela. Navíc by nevypadalo moc dobře, když by moje nejlepší kamarádka chodila s mým nepřítelem. Tak jsem to nakonec nechala být, věděla jsem, že se to nikdy nejspíš nedostane ven.

Nikdy jsem se nedozvěděla, co se mezi těma dvěma stalo a proč se rozešly, ale nenaléhala jsem. Místo toho jsem to s důstojností nechala plavat.

Teď se nejspíš právě ptáte ‚proč?‘. ‚Proč mi to říkáš? Proč ti na tom tak moc záleží?‘ No… to je opravdu dobrá otázka. Jen bych si na ni přála mít odpověď.

Tak tady jsem, sedím u jídelního stolu s mými kamarády, na druhé straně nádvoří, než je Spenceřin stůl.

„Ashley?... Země volá Ashley?“ Jé, teď by opravdu byla vhodná doba vrátit se zpátky do reality.

„Co?“ zeptám se a setřásám všechny myšlenky na Spencer.

„Upnuté džíny nebo jen normální?“ zeptá se Stephanie. Další z mých kamarádek. Vždycky se najde někdo, kdo mi pokládá tento druh otázek. Nevím proč. Prostě se ptají.

„Jaký vršek?“ zeptám se a usrknu vody.

„Můj krajkový fialový top.“

„Upnuté džíny,“ odpovím. „Kdybys na sobě měla normální rifle, tak bys seděla támhle se snobama,“ řeknu pokyvujíc k roztleskávačkám, které, jak se zdá, se vždy něčemu smějí.

„Fajn, díky.“ řekne s úsměvem a zvedne se, aby udělala něco jiného.

„Pizza nebo burger?“ zeptá se Megan, rozhodující se, co ze svého tácu sní.

„Pizza.“ odpovím jednoduše.

Je to takhle každý den. A zdá se, že se to nikdy nezmění. Nechápejte mě teď špatně. Jsem ráda vzorem pro lidi, ale myslím, že se to dostává do bodu, kdy lidé zcela přestali sami přemýšlet. Přísahám, že každým dnem očekávám někoho, kdo ke mně přijde a zeptá se ‚kdo jsem?‘. Bude to jen otázka času.

„Dodělala jsi domácí úkol z matiky?“ zeptá se mě Meg.

„Dodělala jsem ho někdy?“

„Dobrá poznámka,“ řekne a dál jí svou pizzu.

„Myslíš, že ho Aiden udělal?“ zeptá se. Je to náš další kamarád. Ale technicky je taky kamarádem skupiny nafrněnců. Je to divné, je jedinou osobou, co zapadá do obou skupin. Je tak trochu neutrálním klukem mezi našima dvěma skupinama. Dneska taky sedí s jejich skupinou.

„Chceš, abych se šla zeptat?“ zeptám se jí, zatímco pokynu k Aidenovi, který sedí u Spenceřina stolu. Pohlédne tam a já vidím, jak se v jejím obličeji objeví znechucení.

„Kašlu na to,“ řekne.

„Zbabělče,“ řeknu a vstávám, abych to pro ni udělala.

„Ale ty mě miluješ,“ zvolá.

„To si piš, že jo,“ zaječím nazpět, když si to šinu k němu. „Čau, Aide, máš úkol z matiky?“ Zeptám se a ignoruji ostatní. Ti se otočí, aby se na mě podívali, jako bych byla vetřelec. „Co je?“ Odseknu. Otočí se zpět, ale Spencer a Madison se na mě stále zlostně dívají.

„Eh, jo, jasně,“ řekne Aiden, natáhne se ke své tašce a prohrabává se změtí papírů.

„Copak? Nejsi dost chytrá, abys to zvládla sama?“ zavrčí na mě Madison. A máme to tu znovu.

„To bys měla vědět,“ odpovím jí, zatímco sleduju Aidena, jak bolestně pomalu hledá. Vsadím se, že to taky dělá naschvál.

„Prostě si opiš domácí úkol a ztrať se,“ řekne mi Spencer.

„Á, hele Maddy, tvoje přítelkyně umí mluvit,“ ušklíbnu se. No tak Aidene, pospěš si.

„Přítelkyně? Myslím, že sis nás spletla s tebou a tvojí lesbickou nejlepší kamarádkou. Proč se prostě nevrátíš ke stolu odpadlíků, kam patříš,“ řekne Madison. A já téhle příležitosti využiju, abych se podívala na Spencer a vidím, že má v očích ten nejjemnější náznak viny. Přesunu zrak zpět k jízlivé nejlepší kamarádce sedící vedle ní a vidím Aidena konečně vytahovat pár papírů ze své tašky. Slíbila jsem Megan, že to nepovím… a taky to neudělám.

„…půjdu“ řeknu tiše beze strachu. Nikdy neukazuj strach. Je to známka slabosti. „Díky, Aide“, řeknu a odejdu. Vrátím se ke svému stolu, k Megan a podávám jí papíry s domácím úkolem.

„Dík, zlato.“ řekne ledabyle.

Ohlédnu se ke stolu oblíbených, abych zjistila, že mě Spencer stále sleduje. Vůbec nevěděla, že o ní vím, ale myslím, že se to teď změnilo. Máme jen jednu společnou věc a je celkem ironické, že tou věcí je věc, kterou chce tajit.

Jsme naprosté protiklady. Má svoje kamarádky, já své. Skrývá to, kým je a já jsem klidně tím, kým jsem kdy chtěla být. Celkový výsledek…

Ona je ona a já jsem já.

Kapitola 2: Proč udržujeme tajemství?

Následující den ve škole jsem zaparkovala svůj kabriolet a ano, řekla jsem kabriolet. Jen proto, že jsem považována za odpadlíka, neznamená, že nemůžu mít luxusní auto. Takže jsem zaparkovala svoje auto a šla ke škole, abych zjistila, že Meg s někým za rohem mluví. Chystala jsem se přistoupit a pozdravit, když jsem si uvědomila, s kým mluví. Je to Spencer. Sleduju je zpoza řady skříněk a nejspíš vypadám jako stalker, ale to je fuk. Vše, co vidím je spousta gest rukou, trocha hněvu, smutku a prostě celou hromadu pocitů. Jo a mimochodem, je to Spencer, která křičí. Proč nejsem překvapená? Zajímalo by mě, o čem se baví.

Dál je sleduju jako stalker, dokud neuvidím, že se Spenceřin zrak střetnul s mým. Rychle ustoupím za nástěnku a modlím se, aby mě nespatřila, ale vím, že spatřila. Pomalu nakouknu za roh, abych zjistila, že Spencer je pryč a Megan právě odchází.

„Bavíš se?“ zeptá se mě hlas za mnou. Otočím se, abych zjistila, že to není nikdo jiný, než blondýna, která se teď zdá být v mé hlavě mnohem víc.

„Nevím, o čem to mluvíš,“ odpovím.

„Viděla jsem, jak zíráš,“ řekne, když se opře a založí si ruce. Och, jak vážná póza. Jak ubohý.

„Ach, prosím, nefandi si. Sledovala jsem Megan.“

„Vy dvě spolu chodíte?“ Má koule se mě na to zeptat.

„Co ti je do toho?“

„Nic. Prostě… nic,“ přeruší sama sebe.

„Ahoj, Ash,“ řekne Stephanie, když ke mně ona a Jason přistoupí zezadu. Zjevně viděli, že mluvím se Spencer a přišli jako záloha.

„Ahoj, Spencer,“ řekne Madison, když k ní ona a další roztleskávačská posluhovačka přijdou. Tři na Tři. Ačkoliv to vůbec není o číslech. S námi je to vždycky o souboji v zírání.

„Ashley,“ uslyším, jak mě někdo volá. Otočím se trochu stranou, abych viděla, že přichází Megan, aby se přidala k záloze. „No tak, pojďme, ani za to nestojí,“ řekne ve snaze odtáhnout mě.

„To je pravda, jen uteč se svou přítelkyní,“ řekne Madison a obě se zastavíme, abychom se otočily. Ani jedné z nás se nelíbí, že nás takhle provokuje a ani jedna z nás se v tuhle chvíli na 100 % nechce vzdát bez boje.

„Víš, Madison, my spolu nechodíme. Každý pitomec si toho všimne,“ oplácím. A teď je na řadě Spencer, aby do toho skočila.

„Proč se prostě neztratíte a nevrátíte se ke svým břídilským kamarádům,“ řekne Spencer.

„No, proč se neztratíte vy a nevrátíte se ke svým blbečkovským kamarádům,“ řeknu nahlas. A můžu vidět, jak se ke každé straně přidává víc a víc lidí. Ona má okolo sedmi lidí a já okolo osmi.

„Proč mě k tomu nepřiměješ?“ řekne a přistoupí o krok blíž.

„Nechceš se dostat se mnou do křížku, zlatíčko,“ řeknu a udělám krok vpřed. „Nebojím se dokopat tvůj krásný zadeček tam, odkud jsi přišla,“ řeknu a snažím se ji přimět uhnout pohledem.

„Co tě přimělo myslet si, že to budeš ty, kdo někomu nakopá zadek?“

„Protože jediná věc, kterou umíš, je nejspíš hodit na mě svoje malý pompony,“ řeknu a cvrnknu do její uniformy roztleskávačky jen proto, abych ji naštvala ještě víc.

„Jo a co bys udělala ty? Hodila po mně černý lak na nehty?“ zeptá se a dívá se mi na ruce.

„Jé, viděla bys černý lak na nehty, kdybych ti dala jednu mezi oči!“ pohrozím jí.

„Tak do toho, mrcho!“ zaječí a já se na ni chystám, když mě Megan zadrží.

„Pan Tran na 11. hodině,“ zamumlá Meg a my se všichni otočíme, abychom zjistili, že nás pan Tran pozorně sleduje. Já od Spencer ustoupím a Meg mě pustí.

„Budu sledovat, co děláš, Carlinová, vím o tobě víc, než si myslíš,“ řeknu, když se otočím k odchodu. Hned jak zahneme za roh a všichni jsou pryč, Meg do mě strčí.

„Co to, k čertu, bylo, Ash? Řekla jsem ti, abys nic neříkala.“

„Nic jsem neřekla!“

„Vím o tobě víc, než si myslíš,“ zopakuje.

„To může znamenat cokoliv.“

„Ale neznamená to cokoliv. Znamená to něco a Spencer to ví!“

„No a? To je její problém.“

„Ne, je to taky můj problém. A tvůj. Jestli se tohle tajemství dostane na povrch, tak je to jako bych randila s tvým nepřítelem.“

„…no, tak trochu randila,“ zašeptám vědoucně.

„A všem ostatním to nebude připadat skvělé,“ má pravdu.

„O čem jsi to s ní před tím mluvila?“ zeptám se jí.

„Cože?“

„Ty a roztleskávačka,“ odpovím. „Viděla jsem vás asi před 10 minutami.“

„O ničem. Nebylo to důležité,“ odpoví bez života.

„Vyhrožovala ti nebo tak? Protože si to rozhodně můžeme rozdat. Čekala jsem na to, až nakopu Madisonin zadek tři roky,“ řeknu ve snaze ji povzbudit.

„Ty jsi to včera téměř o mě a o ní vyzradila?“ zeptá se náhle.

„Ne.“ odpovím jednoduše.

„Předtím kvůli tomu vyváděla.“

„Ach, prosím tě, vše, co jsem udělala, bylo, že jsem ji nazvala Madisoninou přítelkyní. Byl to vtip.“

„Ashley!“

„Co?!“ Není to tak, jako bych tam nakráčela a nazvala ji lesbičkou.

„Slíbila jsi mi to! Slíbila jsi, že nic neřekneš!“

„A neřekla jsem! Není to tak, jako že to někdo pochopil. Ani Madison si toho nevšimla. Ne, že by byla dost chytrá…“

„Jsi si jistá?“

„Ano, jsem si jistá, že je Madison idiot,“ řeknu žertovně, ale ne dopravdy.

„Víš, co mám na mysli…“

„Hele, nikdo nic neví. Nemusíš si dělat starosti,“ ujistím ji.

„Dobře, jen, prosím, už nedělej obdobné vtípky. Nechci riskovat, že se cokoliv dostane ven. A když se s ní budeš hádat, tak to nenadhazuj.“ poví mi Megan.

„Proč ti na tom tolik záleží? Mám na mysli, proč ji chráníš?“

„Protože proto,“ odpoví. A já nesnáším takovou odpověď. ‚Jen tak‘ není skutečná odpověď. Ale proto, že je mojí nejlepší kamarádkou, tak to nechám být. Brzy zazvoní a všichni zamíříme do našich tříd.

„Pojďme,“ vydechnu, když natáhnu ruku, aby mě za ni vzala. Sevře ji a společně kráčíme do třídy. Jsme docela jako pár, mimo líbání, sex, nahotu… jo a romantické city.

- -

Jak šel den, chodila jsem na své hodiny a bylo to v podstatě pořád dokola to samé. Lidi mě žádají, abych za ně rozhodovala, a já to dělám. Myslím, že dneska jsem byla dotázána na to, jaké si vzít sluneční brýle, jaké televizní pořady sledovat, jakou hudbu poslouchat a seznam pokračuje. Jediný rozdíl dneska je, že na mě celou dobu u oběda Spencer zírala a bylo to, jako bych byla jediná, co si toho všimla.

A to nejhorší… poslední hodinu máme společnou.

Tak tu sedíme na hodině dějepisu a ona ze mě nespouští oči. Vidím, jak lidi kolem mě začínají šoupat své lavice a přemisťovat se. Hádám, že budeme pracovat ve skupinách. Otočím svou lavici, abych byla čelem ke svým kamarádům, a každých pár minut vzhlédnu, abych zjistila, že na mě Spencer zírá. Teď to prostě začíná být směšné.

Zatímco všichni ostatní jsou zaneprázdněni povídáním a učitel známkuje práce nebo co, já využiju téhle příležitosti, abych jí oplatila zírání. A ona jen dál zírá. Jednu věc musím téhle holce nechat, je stejně tak nebojácná jako já… kromě toho, když jde o sexualitu.

Všimnu si, že se všichni ve třídě baví, tak vstanu ze svého místa a štráduju si to k ní.

„Udělej si fotku, vydrží déle,“ řeknu.

„Udělala bych, ale pak bych měla fotku, kterou bych nechtěla, tak jaký to má význam?“ odpoví chytře.

„No, jen jsem myslela, že když na mě zíráš celý den, tak by možná bylo jednodušší mít fotku.“

„Vsadím se, že se ti to líbilo, co?“ Ona se mnou flirtuje? Počkat, ne, tohle je jen škádlivé flirtování. Tak falešné.

„Hele, nevím, proč jsi mnou dneska tak posedlá, ale přestaň s tím, začínáš mě děsit,“ řeknu a víte, jakmile použiju slovo ‚děsit‘, tak se něco stane.

Chystá se něco říct, když se teď učitel rozhodne, že je dobrý čas být učitelem.

„Daviesová, posaďte se!“ zaječí na mě a jen na mě. Co to, k sakru? Ve třídě stojí asi 10 dalších děcek a on si vybere mě. Je to jen proto, že ví, že jsem ze ‚zlobivých‘ studentů. Chci říct, že se několikrát dostanete do potíží a je to jako by se to od vás očekávalo každý den.

„Co? Ale no tak, pane Danielsi, všichni ostatní stojí!“ ukážu.

„Ano, ale vy nic neděláte,“ ani nikdo z ostatních.

„Dělám.“

„Ach, vážně? Tak o čem si vy a slečna Carlinová povídáte?“ zeptá se mě nahlas.

„O úkolu,“ řeknu, jak by to bylo zřejmé.

„Ach, vážně?“ zeptá se a já přikývnu. „Je to pravda, slečno Carlinová?“ zeptá se a ona také přikývne. Ví, že kdyby řekla, že ne, tak by byla taky ve sračkách. „Dobrá, tak může mi jedna z vás povědět, co je úkolem?“ A do prdele. Podívám se na Spencer, která je stejně tak ztracená jako já.

„Dějepis?“ hádám. Chci říct, že to musí být správně, když máme hodinu dějepisu.

„Pěkný pokus.“ řekne. „Ale obě jste si právě vysloužily být po škole. Věřím, že kumbál potřebuje trochu vyčistit.“ Je tohle vůbec legální? Přimět dva studenty k manuální práci, která není kvůli výuce? Kruci, jo, napadlo mě, že to bude legální. „Nyní se posaďte, slečno Daviesová.“

- -

Jakmile zazvoní zvonek na konci dne, tak se všichni studenti rychle vyřítí ze třídy a já zůstanu sedět v místnosti s panem Danielsem a Spencer Carlinovou. Tohle není moje představa zábavného odpoledne.

„Dobrá, vy dvě, pojďte,“ řekne, popadne své klíče a vyjde z místnosti. Obě mlčky vstaneme a následujeme ho chodbou do místnosti, která vypadá, jako by nebyla roky používána.

„Co je to? Vězení pro zlobivé děti?“ zamumlám sarkasticky.

„Skoro, ale ne. Je to kumbál, který používá škola, ale nevyužívá ho správně, protože je příliš neuspořádaný.“ Odpoví na můj komentář pan Daniels. Odemkne dveře, aby odkryl malou místnost plnou chuchvalců prachu a nejspíš hromady dalších šuntů, co mi jsou ukradené.

„Děláte si srandu, že jo?“ zeptá se Spencer.

„Možná příště budete v mé hodině pracovat,“ řekne s úšklebkem. „Tady, ujistěte se, že zamknete, až budete hotovy,“ řekne, když podává klíč a nechá nás samotné v kumbálu. Vezmu klíč a strčím si ho pro teď do kapsy, ale místo čištění vytáhnu stoličku a sednu si.

„Dobrá, dej se do práce,“ řeknu.

„Pěkný pokus.“ řekne a podá mi odpadkový koš z rohu místnosti. Hádám, že to znamená, že musím taky pracovat.

- -

Po asi 20 minutách práce toho mám plný zuby. Chci říct, co je to za učitele, který vás nutí uklízet kumbál, když jste po škole?

„Tohle je blbost,“ řeknu a znovu se posadím na stoličku.

„Jo, no, čím rychleji to uklidíš, tím rychleji odsud vypadneme,“ řekne Spencer, když uklízí další polici.

„Proč jsi taková slušňačka?“

„Nejsem slušňačka,“ řekne uražená mojí otázkou.

„Málem jsi mě oblbla.“

„Radši budu slušňačka, než pozérský rebel!“

„Prosím? Nejsem pozér. A rozhodně bych se nikdy nenazvala rebelem.“

„Tak za co se tedy považuješ?“ Jé, škatulky, věc, co všichni nesnáší, protože jsou vždycky označeni za něco, čím nechtějí být.

„Nejsem nic. Já jsem prostě já,“ odpovím.

„Jo, protože tohle je důvod, proč k tobě všechny nuly ve škole vzhlíží. Přiznej si to, jsi nula a stejně tak tví kamarádi,“ ušklíbne se na mě. Co to, k čertu? Proč je tak naštvaná?

„Fajn, tak jestli jsem nula, co to dělá z tebe?“

„Oblíbenou,“ odpoví. Bože, myslím, že ji právě teď nesnáším ještě víc.

„Víš, ty si myslíš, že jsi tak dokonalá se svými blond vlasy, uniformou roztleskávačky a samými jedničkami. A dovol mi, zeptat se tě, jestli jsi tak dokonalá, tak proč tě půlka školy nesnáší?“

„To není pravda, že mě půlka školy nenávidí.“

„Fajn, no, dost velká řada ano. Měla bych to vědět… všichni moji kamarádi tě nesnáší jen proto, kým jsi.“

„Podívejme, kdo je teď domýšlivý. Odkdy jsou tví kamarádi polovina školy?“

„Od doby, kdy si uvědomili, že nezapadají do oblíbeného davu. Já a moji kamarádi nevylučují lidi jen kvůli tomu, jací jsou nebo jak vypadají. Přijímáme všechny.“

„Jo, všechny kromě oblíbených děcek.“ řekne Spencer. „Možná by ses aspoň na chvilku měla přestat povyšovat a soudit lidi. Jsi stejná jako já. Soudíš lidi podle toho, jak vypadají, s kým se baví a podle jejich statusu oblíbenosti.“

„To není pravda.“

„Ale vážně? Co kdyby Madison taky chtěla být tvojí kamarádkou, dovolila bys jí to?“

„Ne.“

„Přesně tak,“ řekne.

„Ach, prosím tě, s Madison bych se nebavila. Je to kráva,“ a ví, že mám pravdu.

„Fajn, a co ostatní roztleskávačky? Co kdyby se rozhodly být tvojí kamarádkou?“

„Nemohla bych jim věřit. Jakmile jsi oblíbený, tak je téměř nemožné stát se neoblíbeným.“

„A jak to víš?“ zeptá se mě Spencer.

„…protože se mi to stalo,“ zavrčím. Myslela jsem, že to ví.

„Cože?“ zeptá se zmateně.

„Jak dlouho chodíš do téhle školy?“ zeptám se zvědavě.

„Od tohoto roku,“ odpoví. Tak proto.

„Dobře, musíš něco pochopit, Carlinová. Nesuď mě jen proto, že si myslíš, že mě znáš, protože o mně nic nevíš,“ řeknu a vstávám ze svého místa.

„A ty si myslíš, že o mně víš všechno?“ zeptá se.

„Všechno ne, ale vím něco, co by tě mohlo dostat z tvého davu oblíbených rychleji, než dokážeš říct ‚Ashley Daviesová’.“ povím jí. A můžu vidět, jak se jí do očí vkrádá strach.

„…a co je to?“ zeptá se plná obav, ale ze všech sil se snaží to neukázat.

„Je to stejná věc, díky které jsem se stala neoblíbenou,“ řeknu. „Víš, jednou jsem byla tebou. Byla jsem oblíbená holka. Byla jsem Madisonina nejlepší kamarádka. Měla jsem všechno, co by mohl člověk chtít. Byla jsem sexy, bohatá, oblíbená, chodila jsem s nejhezčím klukem ze školy… je toho víc.“

„Co se pak stalo?“

„Pak jsem lidem řekla, že se mi líbí holky, ne kluci. Následující den jsem byla venku z davu a bavila se s lidmi, kterým bylo jedno, kdo se mi líbí, dokud jsem se k nim nechovala hnusně,“ tudíž moji současní kamarádi.

„Tohle všechno proto, že se ti líbily holky?“

„Jo, tak si raději dávej bacha, koho naštveš, protože nevíš, co za sračky, na tebe mají.“

Kapitola 3: Proč si tohle navzájem děláme?

„Jo, tak si radši dávej bacha, koho naštveš, protože nevíš, co za sračky, na tebe mají,“ řeknu.

„To má být výhrůžka?“ zeptá se Spencer a v tom mrňavém kumbálu ke mně přistoupí blíž.

„Nenazvala bych to výhrůžkou… spíš varováním.“

„No…“ mohla by být? Je Spencer Carlinová na rozpacích z překročení hranice?

„Bez obav, roztleskávačko.“ odfrknu. „Odpřísáhla jsem mlčenlivost,“ řeknu a znovu si sednu na stoličku.

„Meg,“ vyvozuje a já jí lehce přikývnu. „…děkuju ti,“ řekne trapně.

„Nedělám to kvůli tobě. Dělám to kvůli ní.“ řeknu a vyhýbám se jejím modrým očím.

„…doufám, že ode mě neočekáváš, že na tebe budu milá nebo tak,“ řekne a vrací se ke svému normálnímu jedovatému já.

„Bez obav. Neočekávám od tebe nic,“ řeknu a vysloužím si od ní posměšný úšklebek.

„Víš, být pár sekund milá, tě nezabije?“

„Já nevím, ale vážně nejsem ochotna to vyzkoušet, především ne k tobě.“

- -

Vtipný na lidské přirozenosti v celé historii je, že vždy existovaly války a vždycky budou. Někdy si myslím, že neustálé boje a úsilí o neboje, je to, co lidskou rasu pohání vpřed. Víte, silnější přežije. Nikdo skutečně neví, proč bojujeme. Chci říct, že když se nad tím zamyslíte, tak sami sobě musíte položit pár otázek… proč se pouštíme do bojů? Protože je to lidská přirozenost… proč se uchylujeme k lidské přirozenosti? Protože se rozčílíme… proč se rozčílíme? Protože se dostaneme do boje. Je to opravdu začarovaný kruh. Takže usuzuji, že je teď bezpečné říct, že bojujeme, protože jsme se pro to narodili.

Nic to nezastaví a nezmění.

- -

Asi za hodinu jsme skončily s úklidem kumbálu. No, technicky Spencer toho udělala víc a bez toho aniž by na mě měla nějaké kecy. Hádám, že celá ta věc o tom, že udržuju její tajemství, ji přiměla myslet si, že mi něco dluží.

„Dobrá, pojďme odtud vypadnout,“ řekne a dívá se na hodinky. „Do prdele, je už 16:25,“ zamumlá si pro sebe. „Co?!“ zeptám se a vezmu ji za zápěstí, abych se podívala na její hodinky. Víte… jen pro případ, že neumí čas. Kruci, má pravdu. Právě teď mám pěkný zpoždění.

Rychle vypadneme z kumbálu a já za námi zamknu dveře. Nemám čas jít za panem Danielesem. Místo toho zvednu svůj batoh z venkovní strany dveří a uberu se směrem k parkovišti.

„Tady jsi!“ zaječí Kyla, když se přestane opírat o mé auto a stoupne si rovně.

„Neřeš. Nastup si,“ řeknu a dálkovým ovládáním odemknu auto. Nastoupíme a během několika vteřin je auto nastartováno a zařazena rychlost. Téměř se vyřítím z parkovacího místa, ale právě, když vyjíždím, uvidím, jak Kyla někomu mává. Je to Spencer. Podívám se na ni skrze čelní sklo a nevím, jestli se mi to zdá nebo co, ale myslím, že na mě zírá.

To je jedno. Setřesu ten pocit a řítím se ulicemi kolem několika rohů a dorazím k naší cílové destinaci.

„Kde jsi byla?“ zeptá se Kyla z místa spolujezdce.

„Po škole. Protáhlo se to,“ povím jí, když zajedu na další školní parkovací místo.

„Jé, Mac tě zabije,“ řekne s úšklebkem.

„Sklapni,“ řeknu, když spatřím dospívající dívku stát samotnou venku u dveří do školy. Vylezu z auta a jdu se setkat se svou velmi naštvanou přítelkyní.

„Ahoj beruško, omlouvám se, že jdu pozdě,“ jdu ji políbit na tvář, ale můžu říct, že je naštvaná.

„Kde jsi byla? Měla jsi tu být před půl hodinou!“ zaječí na mě.

„Já vím, omlouvám se, kvůli jedný krávě ze školy jsem byla po škole a ztratila jsem pojem o čase,“ vysvětlím ji.

Dovolte mi seznámit vás, tohle je Mackenzie, moje přítelkyně, také známá jako Mac. Chodí do dívčí školy asi 10 minut cesty od mojí školy a navíc je roztleskávačka. Sexy roztleskávačka, ale ta dost v pohodě. V současné době je taky holkou, kterou miluju. A každý den po škole ji mám vyzvedávat jen proto, že jsem ten typ přítelkyně, jaký jsem.

„Odpustíš mi?“ zeptám se, když zvednu její batoh ze země a dám si ho na rameno.

„Byla ta holka sexy?“ zeptá se.

„V porovnání s tebou, beruško, není nic,“ řeknu s úsměvem a brzy se usměje.

„Dobrá odpověď,“ řekne a nakloní se, aby mi dala rychlou pusu na rty. Kráčíme k autu a já jí otevřu dveře spolujezdce. Kyla už, jako obvykle, přelezla na zadní sedačku. Batoh Mac hodím dozadu na Kylu, aby ho položila vedle sebe, zatímco si Mac sedá do auta. Zavřu jí dveře a obcházím auto ke svému místu.

„Kylo,“ řekne jí Mac.

„Mackenzie,“ řekne stejným tónem Kyla. Fajn, tak moje sestra nemá ráda mou přítelkyni a moje přítelkyně nemá ráda mou sestru. To je fuk. Svoji přítelkyni mám déle, než mám svou sestru. Ukázala se s mou mámou na tátově pohřební hostině, bylo to divné, ale pochopitelné.

„Jak se daří téměř hlavní roztleskávačce?“ Mac škádlí Kylu, která je pořád ve stejnokroji roztleskávačky. Fajn, pamatujete si Aidena? Kluka, který mohl být součástí oblíbené a i neoblíbené skupiny? Jo, no, jeden z důvodů, proč je to umožněno, protože je jedním z mých nejlepších kamarádů a taky přítel mé sestry. Takže proto, že je moje sestra oblíbená a já nejsem, to pro něj funguje.

„Jaký to je, být lesba?“ odsekne Kyla.

„Hej, sklapněte tam,“ řeknu, jelikož jsem technicky taky na holky.

„Se nepo,“ Kyla se naštvaně vzdá. Jedeme k Mac domů a jako obvykle ji vysadím. Kyla po ní, v naději, že se jí zbaví dřív, hodí jejím batohem a Mac obejde auto, aby se se mnou u okýnka rozloučila.

„Zavoláš mi pak?“ zeptám se, když mi věnuje drobný polibek.

„Vlastně jdu s kamarády ze školy do kina, tak ti zavolám zítra?“ zeptá se.

„Tvoje přítelkyně nemůže jít taky?“ zeptám se.

„Ash…“ vidíte, tohle začíná být komplikované. Je moje přítelkyně, já její. Teď spolu chodíme asi rok a ona ještě ani jednomu za svých kamarádů neřekla, že se má ráda holky a ne kluky. A já to vím, je to hloupé, co? Chci říct, že bych mohla mít jakoukoliv holku, kterou chci, ale vybrala jsem si jednu, co to pořád tají. Je to na prd, já vím.

„Zapomeň na to. Musím jít. Zavolej mi, až budeš mít na přítelkyni čas,“ řeknu a pořád jsem naštvaná. A pomyslete, že to ona byla naštvaná, když jsem se ukázala, ale ona nepochybně nebyla naštvaná, když jsem odjela.

„Víš, nevím, proč s ní chodíš. Není tak skvělou přítelkyní,“ řekne mi Kyla pořád sedící na zadním sedadle.

„Zmlkni Kylo, já tvůj milostný život nekomentuju.“

„To je fuk. Tak co jsi dělala, že jsi musela být po škole?“ zeptá se Kyla.

„Spencer Carlinová na mě poslední hodinu civěla a mně se to nelíbilo.“

„Ach ne, jen ne civění!“ řekne sarkasticky Kyla.“

„Postavila jsem se jí a učitel nás přiměl uklidit nějaký stupidní kabinet,“ řeknu.

„Napadlo tě někdy, že mezi tebou a Spencer je nějaké sexuální napětí?“ zeptá se Kyla a strčí hlavu mezi sedačky.

„Cože?! Ne! Zaprvé, Spencer Carlinová je kráva, zadruhé, mám přítelkyni a zatřetí… Spencer Carlinová je kráva!“

„Fajn, uklidni se, tygře, jen jsem si dělala legraci.“

„Víš, ani nevím, proč se s ní kamarádíš.“

„Hej, není tak špatná, jak si myslíš, že je. Jen proto, že jste naprosté protiklady, to neznamená, že se musíte nesnášet.“

„Na střední škole jo, zvlášť, když to ostatní tak vidí.“

„Abych ti řekla pravdu, tak je nejspíš mnohem víc jako ty, než si myslíš…“

„Jo, jasně,“ posmívám se.

„Ne, no přemýšlej o tom. Obě vedete skupinu ve škole, lidi k vám vzhlíží, vím, že vídám lidi, co s ní pořád mluví a obtěžují jí svými vlastními potřebami. Když se nad tím tak zamyslím, tak vy dvě máte víc společného než ty a Mac, až na to být na holky…“ ach, kdyby jen věděla.

Vážně si myslíte, že je hodně jako já? Chci říct, no a co, že jsme obě vůdčí osobností našich skupin? Jsou to dvě hodně odlišné skupiny, dokonce protikladné. Neexistuje šance, že bychom mohly mít něco společného. Je to prostě nemyslitelné…

Že jo?

„Zmlkni, Kylo, už se nechci bavit o Spencer Carlinové,“ každopádně ne s Kylou.

Jakmile dorazíme domů, vykopnu Kylu k hlavním dveřím a zamířím rovnou do svého pokoje. Vydržela jsem to s ní jen proto, že musím, kromě toho, s ní obvykle nemám nic moc společného. Když se dostanu do svého pokoje, tak okamžitě zapnu rádio na nějakou náhodnou stanici, odhodím svou tašku přes rameno s knihami, které jsem si přinesla domů, do rohu a vytáhnu telefon, když sebou plácnu na postel.

Bez váhání jsem využila rychlé volby vytáčení, abych zavolala na číslo jedné holky v mým mobilu… a není to Mac.

„Ahoj, Ash,“ odpoví Meg.

„Ahoj, jak je?“

„Jen poslouchám hudbu. A co ty?“

„Nic. Vadilo by, kdybych ti položila otázku ohledně Spencer Carlinové?“ zeptám se rychle. Nezávazná konverzace nikdy nebyla můj šálek kávy.

„…“

„Meg?“

„…jo, jsem tu. Uh, co chceš vědět?“ zeptá se váhavě.

„Měly jste vy dvě spolu hodně společného, když jste, ty víš, si vyšly?“ zeptám se tiše. Kdo ví, jestli Kyla není na druhé straně dveří?

„Um, jo, jasně, asi jo. Chci říct, že bychom spolu nejspíš nechodily tak dlouho, jak jsme chodily, kdybychom neměly společné věci.“

„Jako co?“

„Proč všechny ty otázky?“ zeptá se ve snaze změnit téma.

„Jen menší vydírání,“ odpovím žertovně.

„Ashley…“

„Dělám si srandu, Meg, jen si uvědomuju, že jsem toho nikdy moc nevěděla o tvém ‚vztahu‘ s ní, jestli bys to tak vůbec mohla nazvat…“ zamumlám poslední část.

„Běž do háje, Ashley. Alespoň nechodím s holkou, co to tají, celý rok,“ zaječí na mě přes telefon Megan.

„No, aspoň jsem nechodila s nejhorším nepřítelem mojí nejlepší kamarádky!“ zaječím nazpět.

„Ach, přenes se přes to, Ashley! Jako bys to předtím nepodělala.“

„To má znamenat co?“

„To znamená, že všichni víme, že jsi měla slušný díl jednorázovek, zatímco jsi chodila s Mac!“

„Hej! Kdykoliv jsem měla sex s jinou holkou, než Mac, když jsme spolu chodily, bylo to jen proto, že jsme se rozešly!“

„Rozešly? Vy jste se nerozcházely na více než 12 hodin a ty to víš!“

„Víš, pro někoho, kdo o tobě zná dost temný tajemství, by sis měla promyslet, aby ses snažila ho nenaštvat.“ zaječím a zavěsím telefon, jen abych ho hodila přes místnost na gauč. Kurva, nesnáším, když se hádám s Meg, vždycky to trvá déle, než jakákoliv hádka, co mám s Mac, to je jisté.

Tak si to znovu projděme, abych se ujistila, že to chápu správně. Jsem naštvaná na mou takzvanou přítelkyni, jsem naštvaná na mou nejlepší kamarádku a mohu vám celkem zaručit, že se právě teď Kyla a Aiden muchlujou. Tak mě to všechno vede k jedné otázce… Na koho se teď mám obrátit?

- -

Probudila jsem se druhý den ráno stále naštvaná na dva pro mne nejdůležitější lidi a nesnáším to. Kurva, Mac mi včera večer ani nezavolala. To je fuk, může si sehnat vlastní odvoz domů.

Po hodině, co se chystám, se rychle nasnídám a čekám na Kylu, abych ji popohnala.

„Ky, pohni zadkem!“ zaječím do domu.

„Chviličku,“ řekne zpět z pokoje. Ze kterého pokoje, si nejsem jistá.

Během několika minut je se mnou u vchodových dveří a nasedáme do mého kabrioletu. Kdybych neřídila tuhle věc, tak se nejspíš veze se svým přítelem. Ale kdykoliv upřednostní kabriolety před motorkami. Je to bezpečnější. Cítila bych to stejně, kdybych byla na jejím místě.

Nyní, místo toho, abych zamířila rovnou do školy, dělám zastávku ve Starbucks a něco vyzvedávám. Myslím, že díky kávě se cítím mnohem klidněji. Nakonec dorazíme do školy s pár minutami k dobru, jestli mohu dodat a zahnu na volné parkovací místo, překvapivě blízko škole, jen abych zjistila, že mi v cestě stojí roztleskávačka, která se baví s dalšími svými kamarádkami roztleskávačkami. Jsem napůl na parkovacím místě a oni přesto neuhnou. Tak, abych je trochu popohnala, zatroubím, aby všichni slyšeli a viděli.

„Nechceš uhnout, Duartová?“ zakřičím. Otočí se, vysměje se mi a odchází se svými kamarádkami, aby se vyhnula přejetí. Otočím se napravo, abych zjistila, jak se Kyla hrbí na sedačce. Její problém, ne můj. Chystám se vystoupit z auta, když spolu znovu uvidím mluvit Spencer a Megan za rohem, kde je nikdo nemůže vidět. Obě vypadají podělaný strachy, no, zajímalo by mě, co to všechno znamená… ne, že bych to už nevěděla.

Nikdy mě nepodceňujte.

Oběma se podaří na mě pohlédnout současně a já využiji příležitosti, abych vystoupila z auta, a chovám se tak, jako že to na mě nemá vliv. Protože nemá. Víte, jak si o mě lidi myslí, že jsem mrcha?

No, částečně proto, že jsem.

Přejdu nádvoří, abych se připojila ke zbytku svých přátel na našem obvyklém místě, všichni mi zamávají nebo co se týče kluků, přikývnou. Sundám si beze slova tašku a sednu si k nim.

„Tak, co je s tebou a Meg?“ zeptá se Steph.

„Nic,“ odpovím bez očního kontaktu.

„Jo, a proto není přilepená po tvém boku,“ prohlásí Charlie.

„Hele, nechci o to mluvit. Včera večer se ke mně začala chovat hnusně a já to zrovna neocenila,“ povím jim a vlastně jim neposkytnu žádné podrobnosti. Fajn, vím, že jsem vyhrožovala, že všem povím o Megiiným tajemství, nebo bych měla říct Spenceřiným tajemství, ale slíbila jsem, že to neudělám. Zas taková mrcha nejsem. Usrknu si ze svého stále horkého kafe a sleduju, jak ke mně přichází Meg a Spencer se už vrátila k roztleskávačkám a oblíbeným.

„Co je?“ vyštěknu na Meg, když ji před sebou vidím netrpělivě stát. Věnuje našim přátelům kývnutí. Víte, to kývnutí říkající ‚zmizte‘. No, všichni se mlčky sbalili a odešli, aby nám umožnili si promluvit. Posadí se vedle mě a já se opřu o stůl a ona udělá totéž.

„Nikdy jsem si nemyslela, že by se mezi nás dostala holka,“ řekne. Vnitřně se usmívám, ale ještě jí to nechci dát najevo.

„Která?“ zeptám se a taky ji přiměji k úsměvu.

„Hele, vím, že ses ptala, co jsme měly společného a pravda je, že jsme toho tak moc společnýho neměly, ale něco ano. Ale prostě nejsem připravená o tom mluvit. A nejsem si jistá, jestli někdy budu.“ vysvětlí mi Meg.

„Jen mi řekni jednu věc…“ začnu a ani nečekám na odpověď. „Když jsi s ní začala chodit, myslela jsi vůbec na mě a co to se mnou a našim přátelstvím udělá?“

„…neustále. Když jsme spolu začaly randit, tak jsem byla tak vystrašená z toho, co si budeš myslet, ale hrozně moc se mi líbila a myslela jsem, že alespoň na sekundu bych možná tuhle holku mohla milovat a možná by to za to stálo. Ale nakonec se ukázalo, že jsme nebyly zamilované a že to za to nestálo. Nemělo cenu ztratit kvůli tomu svoji nejlepší kamarádku.“

„Proč jste se rozešly?“ zeptám se v naději, že od ní získám víc odpovědí. Ale její oči klesly k rukám, co měla v klíně a mohu říct, že víc informací nezískám. „Za včerejší večer se omlouvám. Vůbec nic nevím o tom, co jste spolu měly a neměla jsem říct to, co jsem řekla.“

„Taky se omlouvám, neměla jsem v úmyslu zaútočit na tebe a Mac, byla to ode mě podpásovka.“

„…to je v pořádku, jsme známé jako mrchy, nějak musíme se svou reputací žít,“ řeknu s úsměvem, když ji poplácám po noze.

Vzhlédne ke mně a usměje se, ale pak na okamžik uvidím, jak její oči zalétnou mimo mne. Otočím se, abych zjistila, že na nás nezírá nikdo jiný, než Spencer Carlinová.

„No to si snad ze mě děláš srandu!“ rozhodím ve vzduchu rukama. „Ty jsi to dělala jen kvůli ní? Řekla ti, abys to urovnala, co?!“ zeptám se naštvaně.

„Ne, chtěla jsem to urovnat.“ řekne Megan a snaží se nezvýšit hlas, aby se vyhnula vzniku scény.

„Meg, jen se snaží zachránit si svoji kůži! Řekla bych, nespadni do její pasti, ale vypadá to, že už jsi spadla.

„Tady nejde o ni!“

„To si namlouvej, ale hluboko uvnitř víš, že tě má omotanou kolem malíčku, stejně tak jako všechny její ostatní kamarády. Přestaň myslet na to, co chce a mysli na to, co je lepší pro tebe, protože ona za to nestojí,“ řeknu nahnutá blízko. Popadnu svou tašku a řinu si to jiným směrem a očima šlehám po Spencer, když procházím kolem ní.

Jak jsem řekla, lidská přirozenost je síla, která nás žene do krajností. A já nevím, jak dlouho dokážu vytrvat, dokud se moje lidská přirozenost nezmění v čistý hněv. Ale co vím, je, že to nic nezastaví… a nic to nezmění.

Kapitola 4: Proč zpochybňujeme lásku?

Proč pochybujeme o lásce? Je to proto, že jsme tak překvapeni, že nás někdo na světě může skutečně milovat? Je to proto, že vlastně máme strach přijmout podmínky vztahu? Co je na lásce, že nám připadá, že to prostě nemůže být správné? Někdy si myslím, že je k pochybnostem o lásce důvod, ale pak si prostě sama sobě řeknu, že jestli je někdo ochoten říct, že mě miluje, pak neexistuje důvod to zpochybňovat.

Předposlední hodinu jsem se úspěšně vyhnula Megan i Spencer, ale k mému zděšení byla poslední hodinu blondýna v mé třídě. Byla ta holka někdy za školou? Proč jsem nešla za školu já? To je fuk.

Sedím vzadu ve třídě a jako obvykle nedávám pozor, když ucítím, jak mě něco zasáhne do hlavy. Co to sakra je? Shlédnu na podlahu, abych spatřila zmuchlanou papírovou kouli. Rozhlédnu se, abych zjistila, že Spencer a Madison se obě hihňají mým směrem. Ony za to vůbec nestojí. Koutkem oka vidím, jak Spencer muchlá další kus papíru a hází mi ho na hlavu, když se učitel nedívá.

Teď to začíná být otravné. Ale já potlačím svůj hněv. To a taky jí ukážu vztyčený prostředníček.

Během několika sekund ucítím, jak mě udeří další koule z papíru a to je bod, kdy můj vztek vzplane. Vstanu ze židle a už dělám scénu.

„Co máš sakra za problém?“ Zaječím a vůbec mě nezajímá, jestli jsem ve třídě.

„Ty jsi můj problém,“ řekne Spencer, když vstane ze židle, jen aby se mi postavila. „Krávo,“ dodá.

„Běž do prdele!“ Zaječím nazpět téměř připravená prát se, když jsem zadržena několika kamarády a ona svými.

„Carlinová, Daviesová! Týden po škole,“ zaječí na nás pan Daniels. Ale no tak! „Myslím, že by tyhle tabule na křídy potřebovaly hezky vydrhnout.“ Přísahám, že tohle je dětská práce.

„Cože? Pane! To vůbec není fér! Házela mi na hlavu věci!“ Zaječím na svou obranu.

„Aha a předpokládám, že vás také přiměla nadávat jí?“ Fajn, to byla tak trochu moje vina.

„Fajn,“ zamumlám a posadím se. Vidím Spencer sedat si bez boje a s úšklebkem uspokojení ve tváři. Proč začínám mít pocit, že to plánovala?

- -

Po hodině se všichni zdekovali a nechali mě samotnou se Spencer a panem Danielsem. Rychle jsem dopsala smsku jednomu kamarádovi, než začalo mučení. Vždycky mám záložní plán.

„Dobrá, děvčata, víte, co máte dělat,“ řekne a bere od školníka pár kbelíků vody. „Později se vrátím,“ řekne a vyjde ze dveří s až příliš šťastným úsměvem.

„No, protože jsi nás zase do týhle patálie, tak můžeš všechnu práci udělat sama,“ řeknu a posadím se do křesla pana Danielse dopředu místnosti. Stojí tam se založenýma rukama netrpělivě čekajíc. Na co, si nejsem přesně jistá.

Jé, počkat. „Ach, tohle není kvůli tomu, co se stalo dneska ráno, že ne? Protože mám lepší věci na práci, než sedět s tebou po škole. Prostě sis se mnou mohla promluvit.“

„Na veřejnosti? Jo, jasně,“ vysmívá se.

„No, díky tobě a tvýmu strachu, že tě někdo uvidí, jak se mnou mluvíš, jsi nás dostala na příští týden na poškolu.“

„Jo, to jsem opravdu nečekala, že se stane.“

„Dobrá, no…?“ Zeptám se a ona mi na oplátku věnuje ten CoToKurva obličej. „Budeš se mnou o tom mluvit nebo co? Protože se raději zeptej teď, než vyprší čas,“ řeknu a ukážu na hodiny na zdi, které jsou přímo nad mou hlavou.

„Pravda.“ Konečně se k tomu vrátí. „Hele, nevím, co se mezi tebou a Megan stalo, ale je tvoje nejlepší kamarádka.“

„Seru na to, říkáš to jenom pro to, abych nikomu neřekla tvoje pitomý tajemství,“ jak sobečtí můžete být?

„Hele, nejsem taková mrcha, jak si myslíš a navzdory tomu, co si myslíš, věřím, že přátelství je důležité. Teď, když jsme si to vyříkaly, neřekneš ani hovno o mým tajemství, protože na tebe něco mám.“

„Blafuješ,“ řeknu bez váhání.

„Blafuju?“ Zeptá se, když projde kolem a sedne si přede mě rovnou na stůl, ne dál než na 20 cenťáků. „Tak znovu, jak že se to jmenuje tvoje přítelkyně? Mackenzie Kingová?“ Jak to, že o ní ví?

„Ona s tím nemá nic společného,“ prohlásím.

„Hm, no, já myslím, že teď má. Chodí do katolické školy, že?“ No a co? „Nerada bych viděla, co by se jí stalo ve škole plné homofobů, kdyby se někdo, jé, já nevím, omylem prořekl, že je lesba.“

„Drž se od ní kurva dál!“ Vím, že jsem na Mac naštvaná, ale přesto ji miluji a nikdy bych jí nenechala takhle ublížit. Ale víte co? Nesejde na tom. Chcete vědět proč? „Stejně nemáš koule na to, abys něco takového udělala,“ řeknu, vstanu a nakloním se ke Spencer blíž. Dám ruce podél jejích boků na stůl, takže se nakláním blízko.

„Proč to říkáš?“

„Protože ty i já, obě víme, že bys nikdy neriskovala svou reputaci, abys mučila někoho jiného. Obě víme, že ti na sobě záleží víc, než na komkoliv jiném.“ Řeknu tiše a ona ví, že mám pravdu.

„Jsi kvůli tomu ochotna vsadit společenské postavení svojí přítelkyně?“

„To nemusím,“ řeknu s úšklebkem, když se ještě víc přiblížím k jejímu obličeji.

„A to proč?“ Zeptá se zastřeným hlasem. Věřím, že mi nahrává do karet.

„Protože…“ zašeptám těsně předtím, než se nakloním, abych přitiskla rty na její. Jé, zabte mě. Počkám několik vteřin, než uslyším cvaknutí. A jakmile se tak stane, tak se obě odtáhneme a otočíme k osobě ve dveřích. „Jé, ahoj Charie, dokonalý načasování,“ řeknu s úsměvem, když se taky usměje na  svůj mobil s fotkou mě a jí, jak se líbáme. Bylo to tvrdé, ale nakonec to bude fungovat.

„Co to bylo? Dej mi ten telefon!“ Zaječí Spencer, když se pokusí dostat k Charlieho telefonu. Ale je moc malá. Jsem ráda, že má Charlie 186 cm. „Dej mi ten telefon!“ Zaječí ještě hlasitěji, když ho kopne kolenem do slabin. Hodí telefon mně, než padne v bolesti k zemi. Zaklapnu telefon a vložím si ho do kalhot, než se ho vůbec pokusí získat zpátky.

„Pořád ho chceš?“ Zeptám se s úšklebkem.

„Co to kurva bylo?“ Zeptá se nasraně.

„To… by mohla být fotka tebe, jak líbáš holku,“ řeknu s pokrčením ramen. „Nic velkýho. Jé, počkat, já zapomněla, ty ještě nejsi vyoutovaná. Ups!“ Řeknu předstíraně. „Fajn, takže dohoda zní takhle, bloncko, budeš se držet kurva dál od mojí přítelkyně a tahle fotka se nedostane ven. Nevím, jak by to vypadalo, kdyby celá škola zjistila, že jsi políbila Ashley Daviesovou, ale myslím, že ne dobře.“

„Ty jsi mrcha.“

„Děkuju,“ řeknu s uznalým úsměvem. „Zůstala bych, ale musím někam jít, setkat se s někým a nemluvě o fotkách, které musím nahrát,“ řeknu, když vytáhnu telefon z kapsy. „Takže očekávám, že zítra budou tyhle tabule vypucovaný. Jo, a jestli se pan Daniels zeptá, tak mu řekneš, že nastala nouzová situace a já musela jít domů.

„A co když ne?“ Zeptá se.

„No, zkus to a zjistíme to,“ řeknu a odcházím s Charliem pryč. Vím, že se neodváží nic říct, protože ví, že na ni nemám jen jednu věc, ale dvě. Takže je tak trochu zatlačená do koutu. Což není můj problém.

Mezitím hodím Charliemu zpátky mobil a plácnu si s ním. „Pošli mi tu fotku. A díky, Charlie.“

„Žádný problém, Ash, máš štěstí, že jsi mi na konci poslední hodiny napsala. Takže chápu to tak, že ta fotka je k vydírání?“

„Naprosto, ale nikomu to neříkej a tím myslím, nikomu. Především ne Megan. Opravdu nemám v plánu, aby se to dostalo ven. Je to jen k zastrašovacím účelům.“

„Chápu,“ řekne s úsměvem. Vždycky svým stoupencům můžu věřit, především proto, že nemají nikoho jiného, koho by následovali. „…takže bylo to dobré?“

- -

Vyjdu ven na parkoviště za Charliem a rozdělíme se, abych zjistila, že na mě u mého auta znovu čeká Kyla.

„Po škole?“ Zeptá se, když odemykám auto a obě nastupujeme.

„Už ne,“ ušklíbnu se na ni.

„A co to znamená?“

„To znamená, že mě už Spencer Carlinová nebude moc obtěžovat.“

„Ashley, co jsi udělala?!“

„Uklidni se, nevyhrožovala jsem jí nebo tak něco… jen jsem ujistila, že už mě nebude obtěžovat.“

„Přísahám Bohu, že jestli si udělala něco, abys ohrozila můj společenský status s mými přáteli, tak ti ublížím!“

„Uklidni se, tvoje vzácná reputace je v bezpečí,“ ujistím ji.

Jedeme zpátky domů jen kvůli tomu, abych ji vysadila u vchodových dveří.

„Ty nejdeš dovnitř?“

„Neé, musím se jít podívat na jednu svou přítelkyni,“ vidím, jak přede mnou vzdychne, když jí povím o Mac. „No tak, Ky, ty víš, že ji miluji, tak se takhle nechovej.“

„Jak myslíš, Ash, jednoho dne zjistíš, že není pro tebe. Jen počkej a uvidíš.“

„Díky za podporu,“ řeknu sarkasticky a vyjedu na silnici. Místo toho, abych jela k ní do školy, tak jedu k ní domů. Zaparkuji na straně vozovky a běžím přes trávník rovnou ke dveřím. Její rodiče nesnáší, když chodím po trávníku. Nemluvě o tom, že mě moc nemusí.

Zaklepu několikrát na dveře, jen aby mě přivítala máma Mac.

„Zdravím, paní Kingová, je Mackenzie doma?“ Zeptám se. Vidím, jak si mě prohlíží od hlavy k patě, jako obvykle a pak mi věnuje svůj nejlepší falešný úsměv.

„Jistě, je ve svém pokoji,“ řekne a zdráhavě mi dovolí projít okolo ní do jejího domu.

Zamířím nahoru do jejího pokoje, lehce zaklepu a hned poté vstoupím. Vstoupím do místnosti, jen abych ji našla sedět u počítače s nasazenými sluchátky. Neslyší mě. Tiše zavřu dveře a jdu k ní zezadu.

Ach, ty možnosti.

Přistoupím k ní zezadu a lehce ji políbím na šíji. Rychle v šoku z polibku trhne hlavou vzad a hlavou mě udeří přímo do nosu.

„Kurva!“ Zaječím a zoufale si držím nos. Žádná krev, jsem v pohodě. Jen to bolí.

„Do prdele, promiň, Ash,“ řekne, otočí se a sundá si sluchátka. Sednu si na její postel, když přijde ke mně a konejšivě mě hladí po tváři.

„Chybím ti?“ Zeptám se.

„Ty víš, že jo,“ řekne a posadí se na postel vedle mě.

„Omlouvám se za to onehdy,“ omluvím se… i když to vůbec nebyla moje vina.

„To je v pohodě,“ přijme mou omluvu, i když je to její vina. Ale já tu holku miluju, takže to nechám plavat.

„Chceš jít zpátky ke mně, kde budeme mít trochu soukromí?“ Zeptám se a položím jí na nohu ruku.

„Um, vlastně mám nějaké plány… je mi to opravdu líto, ale slíbila jsem několika kamarádům, že s nimi zajdu do nákupního centra,“ pravda, jak jsem mohla zapomenout, kamarádi v tomhle vztahu převládají nad přítelkyní. Alespoň z jejího pohledu.

„Dobře,“ vdychnu. „Hádám, že tě tedy zítra vyzvednu ze školy?“

„Jo, to zní perfektně, díky, Ash!“ Řekne zvesela, jako by se mě nic nedotklo. Mysleli byste si, že po roce je schopna ve mně číst.

„Dobře, no, možná budu mít zpoždění.“

„To je jedno.“

„Dobrá, no, dej mi pusu a uvidíme se zítra…“ řeknu a nakloním se. Dá mi rychlou pusu na rty a vrátí se rovnou k počítači.

„Miluju tě,“ řeknu na cestě ven.

„Taky tě miluju,“ zamumlá ledabyle.

Možná měla Kyla pravdu… možná si nejsme souzené. Ale dokud se to ‚možná‘ nestane absolutním, tak zůstanu se svou přítelkyní, kterou miluji a která mě také miluje.

Ale někdy si myslím, že důvod, proč o lásce pochybuji… je, protože k tomu existuje důvod.

Kapitola 5: Proč je tak návyková?

My všichni slyšíme říkat „jeden člověk může znamenat rozdíl“, ať už je to vaše máma, táta, učitelka, náhodný pobuda na Gerardově ulici… vždycky se najde někdo, kdo má potřebu to říct. Ale já tomu teprve musím uvěřit. Chci říct, že v elektronických volbách našeho příštího prezidenta to jeden hlas nezmění. V rozhodnutí, zda dát nebo nedat bazén na střechu naší školy, to jeden člověk nezmění. V hlasování, o zbavení se žluté žvýkačky v tom velkým sáčku sladkostí, to jeden hlas nezmění. Takže zatím mě nic nevede k tomu věřit, že jeden člověk může změnit něco tak velkého…

Následující den zastavím u školy a cítím se trochu lépe, chci říct, že mám Spencer Carlinovou z krku, mám zpátky svou přítelkyni a věci se zdají být dost v poho. Vystoupím z auta a zatím ještě nevidím Madison. Páni, tenhle den bude mnohem lepší, než jsem si myslela. Ale mám pocit, že něco schází.

„Ashley Daviesová, máš pěkný průser,“ zaslechnu za sebou hlas. Do prdele, zapomněla jsem na Meg. Ačkoliv se na ni pořád zlobím a mohu říct, že ona je naštvaná.

Otočím se obličejem k nikomu jinému, než ke své nejlepší kamarádce.

„Meg,“ řeknu, zatímco jdu dál směrem do své třídy.

„Ashley, můžu s tebou mluvit?“ Zeptá se přísně.

„O čem?“

„Ty-víš-kdo mi pověděl, co jsi včera udělala!“ Aha, víte… opravdu jsem nečekala, že Spencer to poví Megan, to ode mne pravděpodobně byla chyba.

„…nevím, o čem to mluvíš,“ řeknu nevinně. Bez dalšího slova mě vtáhne do prázdné chodby, takže si spolu můžeme promluvit.

„Co to kurva je, Ashey?! Ty ji vydíráš fotkou, kde se vy dvě líbáte? O co se snažíš?“

„Řekla ti taky, že vyhrožovala, že vyoutuje moji přítelkyni po celé její katolické škole?“ Zeptám se a vidím, jak Megan ztuhne. To očividně znamená ne. „Jo, myslela jsem si to. Příště musíš přemýšlet o tom, co ostatní lidé dělají a ne, co dělám já. Ty víš, že si nezačínám. Jsem mrcha, jen když se někdo tak chová ke mně.“

„No, nemusela jsi vytvářet fyzické důkazy!“

„Proč ne? Nemohla jsem využít tvoje malé tajemství ve svůj prospěch, tak jsem si vytvořila vlastní. Teď se nemusíš bát toho, že jsi chodila s nepřítelem svojí nejlepší kamarádky, protože teď to vypadá, že se svým nepřítelem chodím já.“

„Posloucháš se?! Ty víš, že to ublíží tvojí pověsti, stejně tak jako by ublížilo moje tajemství.“

„Naopak, moje drahá Megan, když to správně zaonačím, tak můžu prostě říct, že jsem dokázala oklamat nejoblíbenější holku ve škole, aby mě políbila. To v žádném případně mojí pověsti neublíží,“ řeknu mazaně. Možná jsem mrcha, ale jsem mazaná mrcha. Zakončím to úšklebkem, když se pokusím jít pryč a žít dál svůj život.

„Ashley, nedělej to…“ řekne a sevře mi paži. Otočím se, abych uviděla její nejlepší smutný výraz. Ví, že to na mě pokaždé zabere. Je to tak zatraceně smutné. Povzdechnu si a vrátím se k ní.

„Fajn, hele, neudělám nic, jen mi něco slib…“

„Co?“

„Opusť ji, běž od ní a prostě ji ignoruj. Už nikdy nechci slyšet o ní nebo o tvém vztahu s ní. Pokud jde o nás, tak jsi s ní nikdy nechodila, ani jsi ji neměla ráda. Udělej tohle všechno a já na všechno zapomenu, bude to, jako by se celá ta věc se vztahem nestala… domluveno?“

„…domluveno,“ odpoví tiše.

„Fajn, dobře, po hodině si se Spencer promluvím a povím jí o té dohodě. Pak se konečně můžeme pohnout dál, dobře?“

„Jo…“ odpoví tiše a já ji obdařím úsměvem a natáhnu ruku, aby ji chytla. Vklouzne rukou do mé a kráčíme do třídy.

Teď je vše zpátky v normálu.

- -

Koncem dne jsem měla pocit, že mě někdo sleduje. A sledoval. Během poslední hodiny jsem na sobě mohla celou dobu cítit váhu dvou pronikavých modrých očí. Ale dnes se to zdálo být trochu jiné. Už nezírala, aby škádlila. Nemyslím, že si Madison vůbec uvědomila, že na mě Spencer zírá, ale já ano.

Ke konci hodiny jsem se rozhodla zůstat poblíž kvůli po škole, abych jednou provždy mohla tuhle záležitost vyřešit. Když zazvonil zvonek, tak se všichni studenti vyklidili a Spencer a já jsme byly sbalené, ale neodešly jsme.

„No, dámy, den druhý po škole, co budeme dělat? Jé, já vím! Věřím, že paní Ryersonová řekla, že potřebuje taky umýt tabule,“ řekne s úšklebkem. Až moc si to užívá.

Cestou z místnosti vyzvedneme pár kbelíků a vydáme se do třídy paní Ryersonové. I bez zaklepání nás uvidí a usměje se.

„No, tak vás tady nechám děvčata,“ řekne a odkráčí z místnosti. Nemám ponětí, kam tihle učitelé pořád chodí, ale zdá se, že odchází.

„…no, teď můžeš odejít,“ řekne Spencer, když začne s jednou z tabulí.

„Než to udělám, tak jsem s tebou chtěla o něčem mluvit…“ začnu a odložím kbelík k nohám.

„Co?“

„Hele, mluvila jsem dneska ráno s Megan a dospěly jsme k rozhodnutí. Jsem ochotna nechat všechno být, když ty taky. Tak trochu příměří. Ale háček je, že se budeš chovat, jako že jste ty a Megan spolu vůbec nikdy nechodily, i k samotné Meg. Jsem ochotna zapomenout na vydírání a smazat fotku, když necháš Megan a mou přítelkyni. Dohodneme se?“

„Když se nad tím zamyslím, tak jsem se moc bavila vymýšlením toho, jak ti to vydírání oplatit…“

„To je fuk. Domluvíme se, nebo ne?“

„Já nevím,“ pokrčí rameny, zatímco zůstává soustředěná na tu černou tabuli.

„Co myslíš tím‚ já nevím‘? Dala jsem ti dokonalou příležitost tohle všechno skončit a ty řekneš, že nevíš?“

„No, co když to nechci nechat být?“ Zeptá se, stále umývajíc tabuli. Chová se, jako bychom se bavily o naší oblíbené kapele nebo co. Neuvědomuje si, jaký dopad by pro nás mohla mít tahle konverzace v budoucnu?

„Proč bys to nechtěla?“ Zeptám se, nyní opravdu zaujatá její odezvou. Upustí z výšky pasu houbu do kbelíku a otočí se čelem ke mně. Pomalu ke mně beze slova přistoupí, ale s úsměvem ve tváři.

„Co kdybych ti řekla, že místo toho, abychom na všechno zapomněly, si chci všechno pamatovat?“ Cože?

„Co to znamená?“ Zeptám se s rizikem, že budu znít hloupě.

„Co když jsem ti opravdu chtěla udělat tohle?“ Zeptá se, pomalu se nakloní a přitiskne rty na mé. Tohle jsem nečekala, ale její rty… ach, její rty.

Rychle se odtáhnu, abych upřeně hleděla do těch jejích upřímných modrých očí. Místo toho, abych něco řekla, se nakloním zpátky a začnu jí líbání oplácet. Tohle je tak špatné, nemůžu si pomoc, ale myslím, že je to správné. Na jednu stranu, je mým největším nepřítelem… údajně, měla vztah s mou nejlepší kamarádkou… prý, a já mám přítelkyni, která mě miluje… doufaje. Ale vše, na co můžu myslet, je, jak její dlouhé blond vlasy voní, jak její rty chutnají po jahodovém lesku na rty, jak její tělo voní po drahém parfému, jak se její hebké ruce lehce dotýkají mé tváře a jak dokáže tahle holka být návyková.

Ale možná je tohle její plán. Přimět mě být na ní závislá. K čertu, tohle je nejspíš to, co provedla Meg. Přiměla ji propadnout jí jen jedním polibkem – nebo v mém případě dvěma. Možná je tohle všechno jen plán, aby mě přiměla chtít ji tak moc, že jí nemůžu ublížit. Chtít ji tak moc, že bych pro ni udělala cokoliv, nebo v mém případě, jí nic neudělala.

Ale pořád tu jsou všechna ta další možná.

Ta možná, která říkají, že mě má možná opravdu ráda, možná je tohle moc špatné, ale ona to chtěla celou dobu. Možná měla jen velký strach udělat cokoliv kvůli tomu, kdo je a co udělala.

Možná to opravdu chce tak moc jako já.

Ucítím její ruku opustit mou tvář a obě její ruce mě hladí po vnější straně stehen nahoru a dolů. Možná byla chyba vzít si na sebe sukni, když jsem vyběhla ze dveří do auta. Potřebuji se dostat pryč.

Protože, když se věci začínají zdát skutečné, tak to obvykle znamená, že jsou. A když se věci začínají zdát skutečné se Spencer Carlinovou, mým největším nepřítelem, tak to prostě nedopadne dobře. Tak to prostě je.

- -

Vlezu do auta a jedu přímo do školy Mac. V momentě kdy u ní zastavuji, uvidím, jak zamává svým kamarádům a vydá se ke mně. Kouknu do zpětného zrcátka a nevidím nic, než rozmazaný lesk na rty všude na mojí puse.

„Kurva…“ zamumlám si pro sebe, když se ho rychle snažím setřít, než to může Mac vidět.

„Ahoj, Ash,“ řekne, když nastupuje do auta.

„Ahojky… jak ses dnes měla?“

„Dobře,“ odpoví a čeká, až se rozjedu. No, díky za optání. Čím víc času trávím se svou přítelkyní, tím méně mám pocit, že k sobě patříme.

„Takže… Meg a já už se nehádáme,“ pokusím se začít konverzaci.

„Kdo?“ To je milé. Opravdu. Ani nezná jméno mojí nejlepší kamarádky.

„Megan. Moje nejlepší kamarádka.“

„Jasně. Nemám ji ráda. Odjakživa je do tebe zabouchlá,“ řekne Mac.

„Ne, není,“ odvětím. „Jsme jen dobré kamarádky.“

„Na můj vkus moc blízké.“

„No, neptala jsem se na tvůj názor.“ Řeknu trochu naštvaně. Nic, co by pár minut nemluvení nedokázalo spravit.

Po tiché jízdě domů mi Mac líbne pusu na tvář a nechá mě v autě. Po roce, co jsme spolu, byste si mysleli, že si budeme bližší, chci říct, že Meg a já jsme si pravděpodobně bližší než já a Mac.

No, na chvilku se v mysli vzdálím od své odměřené přítelkyně a znovu se soustředím na něco, na co se už nějakou chvíli snažím zapomenout. Spencer Carlinovou. Nevím, co to s ní je, ale mám spoustu otázek. Problém je, že se nemám koho zeptat. Meg jsem pověděla, že toho chci nechat a rozhodně o tom nechci říct nikomu z mých následovníků, Kyla by mi nevěřila a kdyby ano, tak by tu novinku během několika minut roztroubila, a no… Mac je vyloučena, protože je mojí přítelkyní.

Takže zbývá jen jeden člověk.

- -

Po rychlé zastávce u telefonní budky, kvůli získání adresy, projíždím okolí, dokud konečně nenajdu to místo. Dům Carlinů není tak velký, jak jsem si myslela, že bude. Obvykle jsou všechna oblíbená děcka nesmírně bohatá, podobně jako já, ale Spenceřin dům se zdá být jako průměrný.

Zaparkuji svůj kabriolet na obrubníku a kráčím k domu, klíčky mám v ruce – pro případ, že budu potřebovat rychle utéct a zaklepu na dřevěné dveře. Během několika vteřin se dveře pomalu otevřou a dveře otevírá vysoká blondýna, ale ne Spencer.

„Zdravím, můžu ti pomoci?“ Zeptá se.

„Jo, um, zdravím, je Spencer doma?“ Zeptám se a ona se na mě usměje. Jeden z těch úsměvů, který něco naznačuje, ale já nemám ánung, co.

„Jistě, pojď dál.“ Řekne a pustí mě dveřmi dál. „Spencer!“ Zavolá nahoru. Jak tu v trapném tichu stojíme a čekáme na Spencer, tak mám pocit, že mě její máma sleduje. Ve skutečnosti vidím, jak si mě prohlíží od hlavy k patě. A většina rodičů by si myslela, že jsem nějaký druh špatného vlivu, ale paní Carlinová se na mě jen usměje.

„Mimochodem, jsem Paula Carlinová, Spenceřina máma,“ řekne a natáhne ke mně ruku. Přesunu klíčky do své druhé ruky, takže si s ní mohu potřást.

„Ashley Daviesová, ráda vás poznávám, paní Carlinová,“ řeknu zdvořile. Být neoblíbená neznamená, že nemám vychování.

Když jde Spencer konečně dolů, tak ztuhne, jakmile mě uvidí, pak pomalu sejde zbytek cesty. „Ashley?“ Zeptá se.

„Čau,“ řeknu a vidím, že se Spencer koukne na svoji mámu a pak na mě. Zajímalo by mě, jak dlouho jí bude trvat, než jí to dojde.

„…jé!“ A je to tu. „Dám vám dvěma čas o samotě. Spencer, proč nevezmeš Ashley do svého pokoje a já vám přinesu něco na zub.“

„…dobře,“ odpoví váhavě Spencer.

„Jo a Spencer?“ Řekne Paula, což způsobí, že se zastavíme na schodech. „Nech dveře otevřené,“ zašeptá, ale já to přesto mohu slyšet. Bez dalšího slova pokračujeme po schodech dál do Spenceřina pokoje.

„Co tady děláš, Ashley?“ Zeptá se mě Spencer, když se rozhlížím po jejím pokoji.

„Já, uh… já…“ chystám se to vysvětlit, ale pak mě něco napadne. „Víš, skoro to vypadá, že tvoje máma ví o tvém malém tajemství,“ řeknu a vidím, že se Spencer vyhýbá očnímu kontaktu a hraje si s prsty. Jasná znamení, která ukazují, jak moc mám pravdu. „Panebože! Ví, že jo?!“ Uvědomím si.

„Do toho ti nic není,“ odštěkne Spencer, když si sedne na postel.

„Páni, to je novinka…“

„Co?“

„Poznala jsem holky, co si to přiznaly jen samy sobě, holky, co se přiznaly jen před svými přáteli a holky, co se přiznaly jen před svými přítelkyněmi, ale nikdy jsem nepoznala holku, která se přiznala jen rodině a ne svým kamarádům.“ Povím jí.

„Odvaha být jiná, ne?“ Zeptá se hypoteticky.

„A kdy jsi jí to řekla?“

„Proč jsi tady, Ashley?“ Zopakuje svou otázku a vzhlíží na mě z postele.

„No, myslím, že víš, proč jsem tu. Má to co dočinění se spojením tvých a mých rtů dnes po škole.“

„Nevím, o čem to mluvíš,“ řekne nevinně. Děláte si ze mě prdel?

„Spencer, obě jsme tam byly, nemá smysl lhát o tom, co se stalo. Je velmi malá šance, že mě přesvědčíš, že jsem blázen a že se to vlastně nestalo.“ Povím jí.

„Dobře, no, co ode mě chceš?“ Zeptá se, začíná být frustrovaná a vstane z postele.

„Co od tebe chci? Spencer, chci, aby ses vrátila v čase a nikdy mě nepolíbila, chci, aby ses vrátila a přestala mě mučit. Chci, aby ses vrátila a nikdy nechodila s Meg!“ Řeknu nahlas. Je mi jedno, kdo nás uslyší.

„No, to teď nemůžu udělat, ne?!“ Zeptá se hypoteticky. „Nemůžu se vrátit a něco změnit. A nezáleželo by na tom, kdybych mohla…“ řekne a jde ke mně blíž.

„Pročpak?“ Zeptám se, když se zakloním a založím si ruce.

„Protože…“ začne, ale nedokončí to, když se nakloní a začne mě líbat. Přišpendlí mě ke svému stolu a já můžu znovu na bocích cítit její ruce. Ale teď se mi stane, že jí líbání oplácím. K čertu s ní. Nevím, co to s ní je, ale předtím jsem to řekla a řeknu to znovu. Tahle holka je návyková. Ale něco mě pořád pálí v mysli.

Strčím ji na postel a lehnu si na ni, když se dál líbáme. Ale dál už to prostě nezvládnu. Měli jste někdy pocit, že máte v hlavě myšlenku a tu prostě nemůžete setřást, i když se hrozně moc snažíte? Na okamžik se odtáhnu a teď je přišpendlená ona a nemůže se hýbat.

„Proč jste se ty a Meg rozešly?“ Zeptám se a vidím, jak jí ztuhnou rysy. Její dýchání je nepravidelné a mohu říct, že se ve své hlavě snaží přijít na lež, ale nemůže. Právě, když se chystá odpovědět na mou otázku, tak se ozve rychlé zaklepání na dveře a ty se otevřou. Rychle od sebe odskočíme a postavíme se pár desítek centimetrů od sebe. Jo, takhle to není zjevné. Spenceřina máma stojí ve dveřích s tácem mrkve a dipu.

„Zdravím, děvčata,“ řekne pomalu, vědouc, do čeho vstoupila.

„Zdravím, paní C,“ odpovím s úsměvem, protože se zdálo, že Spencer stále ještě není schopna slova.

„Jen jsem si myslela, že bych vám trochu udělala radost,“ řekne a odloží tác na komodu vedle dveří.

„Děkujeme,“ řeknu a sleduju, jak za sebou zavře dveře, ale ne zcela. Povzdechnu si úlevou a posadím se na její postel. Nakonec se na mě podívá, ale pořád neví, co říct.

„Odpovíš mi na mou otázku, nebo ne?“

„Jsme každá jiná,“ řekne a rychle se mi rozkročmo posadí na nohy a chce na to jít znovu. Bez toho, aniž by mi dala čas se rozzlobit z její hloupé odpovědi, mě začne líbat na krku a zdá se, že jsem ztratila hlas.

„Sp-Spencer,“ podaří se mi říct, přestože mohu cítit, jak mi okusuje ucho.

„Ano?“ Zašeptá mi do ucha, čímž mi způsobí mráz po zádech. Bože, tohle je tak špatné.

„Proč jsi to udělala?“ Zeptám se znovu. Jde od líbání mého ucha znovu k mému krku přes tvář a zpátky ke rtům, kde ji znovu políbím.

„Vážně to chceš vědět?“ Zašeptá sexy hlasem.

„Mhm,“ odpovím, protože nemohu mluvit. Vraťte se později.

„…bylo to kvůli tobě,“ zašeptá a znovu mě líbá.

Jeden člověk to může změnit. Nikdy jsem nevěřila tomu rčení, až doteď.

Kapitola 6: Proč si musím vybrat?

Volby definují naše životy. Každá volba má nějaký dopad. Možná výběr vysoké školy bude mít dopad na to, jakou budete mít budoucnost. Možná výběr, jakou zmrzlinu si dáte po večeři, bude mít dopad na to, co se vám bude zdát. Nebo možná výběr, jakou holku budete milovat, bude mít dopad na vaše duševní zdraví. Volby nás ovlivňují každý den, ať se nám to líbí nebo ne. Některé jsou snadné, jiné… nejsou.

„…bylo to kvůli tobě,“ zašeptá a znovu mě líbá. Počkat, cože? Odtáhnu se od ní a přiměju ji přestat mě líbat.

„Cože?“ Zeptám se a ona ví, že to teď myslím vážně. Sleze ze mě a místo toho, aby se posadila, tak prostě stojí přede mnou.

„Slyšela jsi mě,“ prohlásí a teď je podrážděná, že nic nedostala. No moc-velká-škoda.

„Kdo se s kým rozešel? A proč?“

„Zdá se, že jste si s Meg hodně blízké, tak proč nejdeš a nezeptáš se jí,“ vyštěkne na mě. Fajn, páni. Děsivá blond kočka – tímhle způsobem si vybíjí vztek.

„Hele, všechno co chci, jsou nějaké odpovědi, protože mi nikdy nic neřekla a vše, co vím, je, že jednoho dne ke mně přišla, brečela a pověděla mi, že s tebou chodila.“

„Nic víc neřekla?“ Zeptá se Spencer s trochu jemnějším pohledem.

„Ne.“

„Aha…“

„Tak zasvětíš mě, nebo budu jen tápat?“ Zeptám se.

„Budeš tápat,“ odpoví Spencer. Myslela jsem si to.

Tak po tomhle jsem odešla. Uvědomila jsem si, že jestli mi to teď neřekne, tak bych to z ní mohla dostat jindy. Do té doby ji nenechám využít mě. Tak jsem šla domů a prostě se svalila na svou postel. Myslím, že potřebuji kvalitní čas pro Ashley, abych o tom všem popřemýšlela.

Fajn, takže z mého pohledu, tu máme dvě možnosti. První, Spencer a Meg spolu chodily, Spencer mě milovala, ale z nějakého důvodu chodila s Meg, nakonec se s ní rozešla a teď se mě snaží získat. Nebo druhá, Meg miluje mě, tak jak si myslí Mac a se Spencer se rozešla, když spolu chodily. A teď se jí Spencer za to, že ji odkopla, snaží oplatit tím, že dostane mě.

Tak jako tak jsou obě situace blbý.

A ani v jednom případě nemám tušení, co dělat. V první situaci bych nikdy nemohla chodit se svým největším nepřítelem a nikdy bych nemohla chodit s bývalkou mé nejlepší kamarádky. Že jo? Nemluvě o tom, že už přítelkyni mám. Se kterou jsem mimochodem už věky nemluvila. Nikdy mi nezavolá.

Ve druhé situaci si nemyslím, že bych někdy mohla chodit s Meg, chci říct, že ji nemám ráda tímhle způsobem a ve druhé situaci je Spencer mrcha, což dává větší smysl, protože mě už nějakou dobu nenávidí. Ale ta pusa mi nepřipadala předstíraná, způsob, jakým se mě dotýkala, mi nepřipadal předstíraný. Skutečnost, že to teď udělala dvakrát, mě nutí si myslet, že to není předstírané. Takže jsem dospěla k závěru.

Jsem totálně zmatená.

- -

Následující den ve škole se setkám se svými přáteli na našem obvyklém místě na dvorku a jako obvykle míjím oblíbená děcka. Ale teď si každý den všimnu, že na mě Spencer zírá, když jdu kolem. Zajímalo by mě, jestli to dělávala, zatímco chodila s Meg. Vlastně, když na to tak pomyslím, jsem překvapená, že mi předtím nedošlo, že Meg a Spencer spolu chodí. Meg vždycky byla na oběd někde jinde a vždycky po škole a o víkendech ‚neměla čas‘ a jakmile se rozešly, tak je zase zpátky ve hře.

Každopádně zpátky k mým přátelům. Posadím se vedle Meg a chovám se, jako by se nic nestalo. Právě teď nemám to srdce nebo kuráž, když na to přijde, abych Meg pověděla o mně a Spencer. Ne, že by existovalo ‚já a Spencer‘. Ačkoliv by mi to opravdu nevadilo. Vlastně by mi nevadilo znovu ji líbat. Hodiny. Celý den. Páni, vážně ji teď potřebuji políbit. Ale svůj chtíč a potřeby teď potlačím.

„Ashley, máme pro tebe překvapení!“ Řeknou Charlie a Stephanie s podporou celé skupiny. Je tu s námi dalších 6 lidí, ale ti lidé se každý den mění.

„Překvapení?“ Zeptám se s pozvednutým obočím. Nesnáším překvapení. Ohlédnu se po Megan a ona na mě zavrtí hlavou.

„Nemám s tím nic společného,“ řekne, jako by věděla, co ‚to‘ je. A ‚to‘ je něco, co se mi nebude líbit. Ach Bože, je to tu.

„Co je to?“ Řeknu lehce vyděšená.

„Jen počkej a uvidíš,“ řekne Stephanie a všichni sedíme u stolu a čekáme na to. Rozhlížím se kolem, abych zjistila, jestli je tam něco nebo někdo podezřelý, ale nemám štěstí. Asi po minutě všichni uslyšíme zapnout rozhlasový systém a rozléhat se školou ředitelův hlas.

„Dobré ráno, studenti, než začne školní den, rád bych oznámil seznam kandidátu do letošní studentské rady.“

Ach, prosím, neříkejte, že udělali to, co si myslím, že udělali…

Ředitel začne vyjmenovávat studenty na pokladníka, sekretářku a víceprezidenta. Naštěstí mé jméno ještě nezmínil, ale moc bych nedoufala. „…a nakonec v naší poslední kategorii máme dva kandidáty do voleb. Na školní prezidentku máme Ashley Daviesovou,“ kurva, já to věděla. „…a Spencer Carlinovou,“ no to mě poser. Tohle je naprosto v prdeli. Myslím, že mluvím až zkurveně moc sprostě. A tohle to dokazuje.

Zlostně hledím na své kamarády a pak se otočím čelem k mému současnému soupeři, Spencer Carlinové, která na mě zírá stejně tak. Tohle začne brzy být zajímavé. Mohu to cítit.

„Hej, lidi! Nechci být prezidentkou studentů!“ Zaječím.

„No tak, Ash,“ řekne Aiden, který se blíží k našemu stolu. „Co je na malém přátelské soutěži mezi rivaly?“ Zeptá se škádlivě.

„Sklapni, Aidene. Nesmála bych se, být tebou. Musíš si vybrat mezi volbou mě a volbou Spencer,“ připomenu mu a uvidím, jak mu povadne tvář. Je nahranej.

„Tss, s tím si nedělej starosti. Mezitím se nemůžu dočkat na tvou předvolební kampaň.“

„Velká škoda, že žádnou neuvidíš. Protože do toho nepůjdu. Jde jen o soutěž v popularitě a každý to ví.“

„Ale přemýšlej o tom, Ash, předtím volili jen oblíbený děcka, protože jen oblíbení kandidovali. Pokud budeš kandidovat, pomysli na to, kolik lidí tě bude volit. Loni volila jen polovina školy, protože druhá polovina nikoho volit nechtěla.“ Řekne Charlie.

„Takže?“

„No, volila jsi loni ty?“ Zeptá se.

„Ne.“

„Přesně! Když jeden z nás bude kandidovat, tak ho budeme volit!“ Poví mi.

„Na tom nesejde, nechci být prezidentkou,“ povím jim.

„Dobře, protože bys neměla šanci, i kdybys do toho šla,“ řekne Spencer přicházející ke mně zezadu se svou skvadrou. A ano, právě jsem řekla skvadrou. Zastřelte mě.

Otočím se a mohu říct, že Megan, Charlie a Steph se za mnou také postaví. „Odpal, Carlinová,“ povím jí.

„Máš strach trochu si zasoutěžit, Daviesová?“ Zeptá se Madison.

„Ach, nepochybuji, že bych ti v soutěži zmalovala zadek. Vše, co musím udělat, je vylepit plakát, na kterém bude ‚Volte Ashley Daviesovou… protože není Spencer Carlinová‘. Zvítězit nad tebou je snadné. Jen se mi do toho nechce. Tahle škola je zkorumpovaná.“

„Díky tobě,“ odporuje Madison. „Kdybys nechtěla tak moc tuhle školu rozdělovat, tak by to bylo mnohem lepší.“

„To si klidně namlouvej, Madison.“ Povím jí.

„Dobře, fajn, hele, nekandiduj proti mně. Stejně mi to je jedno,“ řekne Spencer.

„Ash, dovol mi připomenout ti, že jestli se vzdáš kandidování, tak Spencer ovládne školu bez boje,“ připomene mi Megan. Kurva, má pravdu. Bez kandidování jí to v podstatě věnuji. Podívám se zpět na své dychtivé přátelé, kteří čekají na mou odpověď. No, myslím, že zbývá udělat jen jednu věc.

Stoupnu si na lavičku u jídelního stolu, a pak na něj. Většina pohledů visí na mě, jako obvykle, takže tentokrát využiji ten čas, abych předala své poselství.

„Volte Ashley!“ Zaječím a mí kamarádi začnou jásat a tleskat. Shlédnu na Spencer, která má úšklebek na tváři. Jsem si jistá, že tohle celou dobu plánovala.

„Hra začala, Daviesová,“ poví mi.

„Hra začala, Carlinová,“ zopakuji s úsměvem. Vím, že bychom měly být nepřátelé a co se týče všech ostatních, tak jsme, ale mezi námi, hrozně moc ji chci.

- -

Takže během hodiny volna, kterou mám, se obvykle poflakuji s kamarády na dvorku, nebo jdu ven nakupovat, nebo tak podobně. Ale protože jsem dneska zjistila, že budu kandidovat na prezidentku, tak jsem se rozhodla odvést nějakou práci. Tak jsem šla rovnou do zadní části knihovny, abych načrtla nějaké plakáty. Mohu to dát svým kamarádům umělcům, aby udělali konečnou kopii. Chystám odložit své věci na jeden z velkých kulatých stolů, když spatřím tady vzadu další osobu. Obvykle je během hodin volna v knihovně mrtvo, ale teď ne.

Hádám, že se Spencer rozhodla také začít.

„Co tady děláš?“ Zeptám se a položím svou tašku na židli. Konečně vzhlédne a uvědomí si, že je s ní někdo další.

„Hodina volna,“ řekne a vzhlédne od své knihy.

„Nevěděla jsem, že máš teď taky hodinu volna,“ řeknu. „Pročpak tě nikdy nevidím?“

„Zůstávám v knihovně,“ poví mi. Nevím, jestli je to faktem, že je v knihovně, nebo tím, že je sama, ale zdá se teď být jiná. Méně kousavá, mohly byste říct.

„To je dost šprťácký,“ okomentuji to.

„Co tady děláš?“

„No, rozhodla jsem se začít na svých plakátech a drobnostech,“ povím jí. Vidíte, jak jsem říkala dřív, jsem zlá, jen když je někdo zlý na mě. Když jste milí, tak taky budu milá.

„Takže do toho skutečně jdeš?“

„Nemohla bych tě teď nechat jen tak vyhrát, ne?“ Zeptám se s úšklebkem. „I když mi bylo od určité blondýny striktně řečeno, že nemám šanci vyhrát.“

„Říká holka, která řekla svůj slogan, volte mě, protože nejsem Spencer Carlinová.“ Vrátí mi to a já se sama pro sebe usměji. To byla dobrá hláška. „Víš, kdyby nás právě teď někdo viděl, tak by to nejspíš odstartovalo nějaké drby. Chci říct, my dvě zdvořilé a tak…“ řekne Spencer. Teď je to, jako bych došla na rozcestí, mohla bych udělat něco nebezpečného a divokého, nebo bych to prostě mohla nechat být.

Kterou cestu si myslíte, že si vyberu?

„Vím o něčem, co bychom mohly dělat, co by taky odstartovalo drby,“ řeknu šibalsky a přišourám se k ní.

„…a to je co?“ Zeptá se, když hraje naši malou hru.

„Pojď se mnou a já ti to ukážu,“ řeknu, když seberu ze židle svou tašku připravena k odchodu s nebo bez ní.

„Já nevím…“

„Máš strach o své kamarády?“ Zeptám se a už vím odpověď. „Nejsi někdy unavená z utajování toho, kdo jsi i před sebou samou?“

Beze slova vstane, popadne svou knihu a tašku a následuje mě prázdnými chodbami. Přesně vím, kam jít.

„Ashley, kam to jdeme?“ Zašeptá Spencer, když ji vedu další chodbou. Konečně dojdeme k našemu místu určení a já vytáhnu z kapsy klíčky.

„To je ten kabinet, který jsme uklízely?“ Zeptá se mě Spencer. Vzpomínáte, jak mi pan Daniels dal tyhle klíčky? No, než jsem mu je vrátila, tak jsem se ujistila, že mám udělané náhradní. Otevřu dveře a strčím Spencer před sebe. Upustím tašku, zavřu za námi dveře a než vůbec jedna z nás stihne něco říct, tak ji přitlačím k jednomu z regálů a přitisknu rty na její. Tohle jsem chtěla udělat už od rána, kdy jsem ji spatřila. Vím, řekla jsem, že jí nedovolím, využít mě, ale možná já využívám ji.

Tiše zasténá, když rukama najdu lem jejího trička a začnu tam kreslit malé kruhy. Obejme mě nohama kolem pasu, když ji rukama zvednu za stehna. Zády je přitisklá k jednomu z regálů, nejspíš bolestivě, ale nestěžuje si. Rukama mě obejme kolem krku, chytne mě za hlavu a nakloní ji, takže mě může líbat na krku.

„Kurva…“ vydechnu, když ucítím, jak saje na mém citlivém místě. Tahle holka umí líbat. Vrátí se zpátky k líbání mých rtů a mohu cítit její jazyk v puse, jak si hraje s mým. Mé ruce si razí vlastní cestu k jejímu zadečku, zatímco její se mi zamotají do vlasů. Ano, tohle je naprosto špatné, tohle už jsme tu měli, ale je to tak příjemné. Položím ji a nechám ji stát na nohách, když se odtáhnu od jejích úst a začnu ji líbat na krku, zatímco si mé ruce hrají se sponou jejího pásku. Než ho mohu skutečně rozepnout, tak mě začne strkat vzad, dokud mě nestrčí, abych si sedla na židličku v rohu. Rozkročmo si na mě sedne a mé ruce se potulují pod jejím tričkem nahoru po opáleném bříšku, až se dostanou na její prsa.

Vzdychne trochu hlasitěji, nemůže si pomoci. Ušklíbnu se proti její puse, protože vím, že ani já si nemohu pomoci. Chystám se jít pod její podprsenku, když zarachotí klika. Obě se odtáhneme a zíráme na stále zavřené dveře.

„Zamkla jsi dveře?“ Zašeptá Spencer.

„Ne…“ zašeptám nazpět. Rychle se ze mě pokusí seskočit, ale její noha se zachytí o stoličku a obě spadneme na zem, já na ní. Dveře se otevřou a vidíme někoho, koho jsme nečekaly.

„Panebože!“

„Kylo!“ Řekneme obě současně.

„Panebožepanebožepanebože,“ opakuje pořád dokola. Vtáhnu ji k nám do kumbálu, zavřu dveře a tentokrát je skutečně zamknu. Zvednu stoličku a přinutím ji sednout si, ale pořád je jako v transu. „Panebože, prosím, neříkejte, že jsem právě viděla to, co si myslím, že jsem viděla!“

„Fajn, neviděla jsi to, co si myslíš, že jsi viděla,“ řeknu s úsměvem, ale ona na mě jen civí.

„Vy dvě jste… se rty… a rukama,“ snaží se zformulovat větu a naprosto selže. Ale viděla, co se stalo, což by mohl být problém.

„Kylo, poslouchej mě, nesmíš to nikomu říct,“ řeknu a položím jí ruce na ramena, aby se na mě dívala čelem.

„Vy dvě jste…?“

„Ne,“ odvětíme, Spencer a já společně. „My jen… já nevím.“ Snaží se Spencer vysvětlit. Že jí to jde.

„Spencer, nevěděla jsem, že jste…“ Kyla je zděšená.

„A takhle to necháme,“ řekne Spencer vážně a Kyla lehce ve strachu přikývne hlavou.

„Co tu vůbec děláš?“ Zeptám se.

„Paní Robertsová mi řekla, abych odsud vzala pár papírů. Nemůžu uvěřit, že jste vy dvě spolu,“ řekne, zatímco demonstrativně spojí prsty. „Myslím, že se vy dvě nesnášíte, nebo ne? Vím, že je Ashley pořád hnusná a stěžuje si, jak Spencer udělala tohle, Spencer udělala tamto…“

„Zmlkni, Kylo…“ zamumlám. Spencer na mě jen pozvedne obočí.

„A pak Spencer, Bože, Ashley je taková kráva, Ashley je taková coura… je to jako byste vy dvě neustále mluvily o sobě navzájem.“ Pokračuje Kyla a tentokrát se já kouknu po Spencer se zvednutým obočím. Ale co čekáte? Obě jsme známé, že se chováme jako mrchy. „… abych vám řekla pravdu, ani nevím, proč jsem tak překvapená, že jste vy dvě spolu. Nezmiňovala jsem se asi přede dvěma dny, že mezi sebou, holky, máte sexuální napětí?“

„My nejsme spolu,“ řekneme Spencer a já zároveň.

„Když to říkáte,“ řekne Kyla, vstane a vezme z regálu několik papírů. „No, půjdu do třídy. Čauky!“ Řekne a odejde tak, jak přišla.

„To bylo dost těsný,“ řeknu nahlas. Ve skutečnosti se mohl objevit někdo s půlkou mozku.

- -

Po zbytek dne se Spencer a já navzájem ignorujeme, kromě kradmých pohledů během páté hodiny. Protože jsme dnes pátou hodinu měly supl, tak jsme nebyly po škole a to je moc dobře, protože by to mezi mnou a Spencer nejspíš bylo divné. Buď to, nebo bychom se muchlovaly. Vsázím na to druhé. Místo toho, abych si s někým povídala, se vydám k autu, kde vidím, jak na mě už čeká Kyla.

„Máš ty vůbec ještě po škole trénink roztleskávaček?“ Zeptám se.

„Nacvičujeme během oběda od doby, co je Spencer na týden po škole,“ vysvětlí mi, když odemykám auto a nastupujeme.

„Takže příští týden máte trénink?“ Zeptám se, když nastartuji auto.

„Jo.“

„Dobře, pak můžeš jezdit domů s Aidenem, protože jenom na tebe nebudu každý den čekat do 16:30.“

„Necítím se milovaná,“ řekne Kyla sarkasticky. Vyjedu z parkoviště a jedu naší běžnou cestou ke škole Mac. „Kam to jedeme?“

„Kam si myslíš, že jedeme? Jedeme vyzvednout Mac,“ povím jí. Dělám to skoro každý den několik měsíců a ona se to pořád nenaučila. Trochu pomalá?

„Počkat, ty se scházíš se Spencer a Mac zároveň?“ Dobře, dokážu vycítit, kam tahle konverzace vede.

„Nejsem se Spencer,“ povím jí znovu a snažím se změnit téma.

„Ashley! Dneska v kumbále ses s ní chystala vyspat a teď jedeš vyzvednout svou přítelkyni ze školy! Ty nevidíš, co je na tom špatně?!“

„Kylo, nepleť se do mých záležitostí. Navíc ani Mac nemáš ráda!“

„A? To neznamená, že si zaslouží být takhle podváděná! Nemůžeš mít dvě přítelkyně, Ashley!“

„Spencer není moje přítelkyně!“ Zakřičím, když zajedu na parkoviště. U nich ve škole ještě ani neskončili. Vždycky končí asi o deset minut déle než v mé. A protože dneska nejsem po škole, díky které bych měla zdržení, tak jsem tu brzy.

„Ash, ty víš, že to není správné, ať už chodíš se Spencer nebo nechodíš.“

„Hele, já prostě nevím, co mám dělat!“

„No s jednou z nich to skonči!“ Řekne Kyla, jako by to bylo zřejmé.

„…se kterou?“

„Já nevím!“

„Chci říct, že Mac miluji, je moje přítelkyně a jsem s ní věčnost. Ale Spencer, je nová, je jiná, je jako já, jen oblíbená, ale nikdo o ní neví…“

„…a kdo vlastně ví o Mac?“ Zeptá se Kyla a snaží se na něco poukázat.

„Jo, já vím. Proč jdu vždycky po lesbičkách, co to drží v tajnosti?“ Zeptám se hypoteticky.

„Protože se ráda muchluješ v kabinetech…?“ navrhne Kyla žertovně.

„Moc vtipný,“ řeknu sarkasticky.

„Dobře, no, ať uděláš cokoliv, udělej to brzy, čím déle to bude trvat, tím to bude horší.“

- -

Dobře, podívejte se na to takhle, jak moc se mi líbí být mrcha, tak opravdu snadno dokážu cítit vinu. Například teď. Kyliina řeč o 'chození se dvěma holkami je špatné' na mě tak trochu zapůsobila. Ale co si mám kurva počít? Spencer, Mac, Spencer, Mac, Spencer, Mac. Dvě hodně rajcovní holky, jen jedna velmi rajcovní Ashley.

Dojedeme ke škole Mac a já ji vidím stát poblíž a povídat si s jejími přáteli, jen aby zabila nějaký čas.

„Tak se s ní hodláš rozejít teď nebo později?“ Zamumlá Kyla, když sledujeme, jak si Mac dává na čas s loučením se svými kamarády.

„Dej mi jediný důvod, proč bych měla…“

„Tvoje sestra a nejlepší kamarádka ji nemají rády, její kamarádi o tobě ani nevědí a… nepolíbila bys Spencer, kdyby bylo ve tvém vztahu všechno v pořádku.“

„…řekla jsem jeden,“ řeknu naštvaně.

„No tak, Ash, nebuď jednou z těch holek,“ prohlásí Kyla.

„Jednou z jakých holek?“

„Holek, co podvádí svoji přítelkyni, nebo přítele, protože si myslí, že jim to projde.“ Možná má pravdu. Možná má se vším pravdu. Se Spencer, láskou, se vším. Možná je čas to změnit.

Změny jsou těžké, ale to neznamená, že mě to osvobozuje od toho je udělat. Jen je to pro mne prostě mnohem těžší.

Kapitola 7: Proč nefandíme roztleskávačkám?

Co je potřeba ke zlomení něčího srdce? Podvést ho? Lhát mu? …nebo ho odkopnout? No, dovolte mi říct vám, že to poslední bude určitě přidáno do pořadníku dnešního dne. Ale zajímalo by mě, je možné někomu zlomit srdce polibkem? Dotykem? Sexem? Co je vlastně zapotřebí, abyste někomu zlomili srdce?

Potom, co jsem vysadila Kylu doma, jsem se rozhodla vzít Mac do parku. Tohle by mohlo být trochu drsné a hádám, že pokud budeme v parku plném malých dětí, pravděpodobně tu bude méně povyku.

„Tak, o co jde?“ Zeptá se Mac, když vejdeme do parku a posadíme se na lavičku.

„Co tím myslíš?“

„No, jsme v parku, nic nemáme v plánu, tak je očividné, že chceš o něčem mluvit… tak to vyklop,“ řekne a mne mi uklidňujícím způsobem paži. Tím mi nepomáhá. Nesnáším to, jak si teď vybere být starostlivou přítelkyní. V okamžiku, kdy se jí rozhodnu zlomit srdce, se zázračně stane pozornou. Život je na prd. Nesouhlasíte? Ne, já myslím, že ano.

„…Mac, víš, že tě miluji, že jo?“

„Mhm.“

„No… jenže… myslím si…“ kurva, ani to právě teď nedokážu říct.

„Co?“

„…jen si myslím, že bychom se měly… rozejít,“ řeknu tiše, když se vyhýbám jakékoliv šanci podívat se jí do očí. Přesně jako při strhání si náplasti, chci to mít rychle za sebou.

„…je to kvůli mým kamarádům?“ Zeptá se a já mohu slyšet, jak jí začíná kolísat hlas. Ach Bože, nesnáším, když tohle dělá. Cítím se díky tomu hrozně provinile. „Protože jestli ano, tak tě jim mohu představit…“

„Mackenzie, není to jen kvůli tomu… je to kvůli všemu. Je to skutečnost, že i po roce, když tě políbím zezadu na zátylek, tak mě sejmeš do nosu, nebo jak nezáleží na tom, se kterými kamarády tě seznámím, nemají tě rádi a ty nemáš ráda je… a… je toho prostě spousta…“

„…je …je v tom někdo jiný?“ Zeptá se ve strachu.

„Co? Ne… ne…“ řeknu. No, jo, někdo je, ale nemá smysl takhle jí ublížit. No, nevím, jestli bych Spencer nazvala ‚někým jiným‘. Chci říct, jo, bylo to ve třídě, dvakrát, v její ložnici, v kumbálu. Myslím…

„…kdo to je?“ Zeptá se, protože očividně prokoukla můj poker face.

„…nikdo jiný není. Prostě jsme se potom, co jsme spolu rok, nikam v našem vztahu neposunuly a já takhle prostě dál nemůžu. Není to fér ani k jedné z nás…“

„Ale Ash, to můžeme změnit, můžeme na tom zapracovat… nemůžeme?“ Zeptá se, když je na pokraji pláče.

„…nemyslím si, že můžeme.“ A to je prostě pravda.

- -

Posledních pár dní bylo přinejmenším rušných. Se Spencer jsem vůbec nemluvila a Mac se mnou mluvit nebude. Neviním ji, ale nechtěla jsem, aby to bylo takhle. Naštěstí je tohle období v roce pravděpodobně mým oblíbeným.

„Víš, jaké je období v roce?“ Zeptám se Meg, když se k ní blížím a sedám si vedle ní k našemu stolu.

„Hm, no, hádám, jelikož není prosinec, tak není čas Vánoc,“ řekne žertovně.

„Ne, moje naprosto nejlepší kamarádko na celém širém světě. Tenhle víkend je našim oblíbeným obdobím v roce…“ kromě Vánoc.

„Je…?“ „Ano!“ Řeknu vzrušeně. „Je čas každoroční soutěže v roztleskávání!“ Řeknu a Meg vydá vzrušený výkřik. Takže každý rok se koná několik hodin cesty od naší školy soutěž v roztleskávání. Přivádí týmy roztleskávaček z celé země. Teď se nejspíš ptáte, proč jsem tak natěšená? Nejsem roztleskávačka. Ano, to je pravda, nicméně každý rok do města přijedou nejrajcovnější holky v nejkratších sukních, dělající provaz a vy si myslíte, že bych si to nechala ujít? To si pište, že ne. A protože je Kyla v týmu roztleskávaček, já a Meg máme záminku jet s ní a okukovat sexy holky. Ponižující? Ano. Zklamání? To rozhodně ne.

A jelikož jsme se letos Mac a já rozešly, měly bychom obnovit naši malou hru.

„Tak jsem si myslela, že bychom tenhle rok mohly rozšířit pravidla pro hodnocení,“ povím Meg.

„Ano, rozhodně!“ Řekne natěšeně. „Můžeme si je znovu projít?“

„Ano, musíme. Fajn, takže 50 bodů za políbení holky, 100 bodů za to, dostat se na druhou metu, 500 bodů za vyspání se s ní a 1000 bodů, když je to roztleskávačka z naší školy. Samozřejmě to musí být prokazatelné. Jo a dvojnásob bodů, když je hetero.“ Řeknu. Fajn, tak vím, že 1000 bodů je hodně, ale nikdy jsme nespaly s holkami z naší školy. Už o nás ví a nechtějí riskovat.

„To zní dobře. Kdy odjíždíme?“

„Zítra po škole. Je to celý víkend a vracíme se v neděli odpoledne. Jakmile v neděli udeří poledne, tak hra končí.“

„A co přesně vítěz získá?“ Zeptá se zvědavě.

„No…“ protahuji to. „Nejen vítěz dostane chlubící práva na celý rok, ale taky získá bezplatnou laskavost od druhé holky…“ líčím. Opravdu nejsem tak skvělá v přemýšlení na místě. „Dohodnuto?“

„Dohodnuto.“

„O co jde?“ Zeptá se Kyla, když se k nám ona a Aiden blíží.

„O nic,“ řekneme společně. „Jen se bavíme o soutěži roztleskávaček o tomto víkendu,“ vysvětlím.

„Panebože! Nejste lidi nadšený? Celý víkend na hotelu prakticky bez dohledu.“

„Slyšela jsem,“ řekla jsem. Kyla ví, že Mag a já tam vždycky jedeme. Taky ví, že tam jezdíme a využíváme ji jako záminku, jen abychom očumovaly holky. A já vím, že ví o naší malé hře, ale rozhodla se předstírat, že ne. Taky bych předstírala, kdybych byla na jejím místě. Je to potenciální poznamenání.

„Kylo!“ Zavolá ji někdo. „Pojď, musíme jít na trénink,“ řekne Madison, když přichází ona a Spencer ve svých uniformách. „Ahoj, Aidene,“ pozdraví ho Madison. „Úchylačky,“ pozdraví nás.

„Couro,“ řeknu v odpověď a obdržím nazlobený pohled. „Taky jste holky tak natěšené ze soutěže, jako já?“ Zeptám se s úšklebkem. Madison vždycky nesnáší, že jedu.

„To myslíš vážně? Ani nevím, proč jedeš! Ani nepodporuješ naši školu,“ řekne Madison.

„Počkat, ty jedeš?“ Zeptá se Spencer.

„Jo, jedeme,“ řeknu a poukazujíc na Meg a sebe. „Vždycky se jedeme dívat na soutěž roztleskávaček.“

„Aha,“ řekne Spencer překvapeným tónem.

„Samozřejmě mají postranní úmysly.“ Dodá Aiden.

„Aha…“ řekne Spencer trošku zklamaně.

„Jo, to je fuk, jen se drž dál od našeho týmu,“ řekne Madison.

„Bez obav, tebe nebo tvýho týmu bychom se nedotkly ani metrovým klackem,“ řekne Megan. Místo toho, abych poslouchala jak se Madison a Megan dál hádají, sleduji Spencer. Pořád si nejsem jistá, jak na tom jsme. Nikdy nevíte, ale možná tenhle rok budu mít možnost získat těch 1000 bodů. Vlastně 2000, protože je ‚hetero‘. Ale nemyslím si, že bych mohla… no, mohla, ale pak bych musela mít povinnost dokázat Meg, že jsem s ní spala, pomocí fotek. A Meg ani nic neví… takže hádám, že to prostě nepřipadá v úvahu.

„Krávo!“ Poslouchám, jak Megan ječí na Madison.

„Děvko!“ Zaječí Madison nazpět. Jak to takhle vystupňovalo?

„Dobrá, je čas jít,“ řekne Spencer a táhne s sebou Madison a Kylu pryč.

„Bože!“ Zaječí Meg frustrovaným tónem. „Prostě se mi dostává tak pod kůži! Víš?“ Zeptá se hypoteticky. Vidím, jak Spencer tahá Madison pryč, ale každých několik sekund se jí podaří na mě krátce pohlédnout.

„Jo… já vím.“ Ale znovu, nemyslím si, že mluvíme o stejném člověku.

- -

„Cítíš to?“ Zeptá se Megan, když vstoupíme do vstupní haly našeho pěkného hotelu a sledujeme, jak prochází roztleskávačka za roztleskávačkou.

„Cítím co?“

„Roztleskávačky,“ odpoví.

„Jo ták…“ odpovím a obě sledujeme obzvláště sexy roztleskávačku projít kolem nás. Podíváme se na sebe navzájem a pak opět na ni.

„Čas zaregistrovat se,“ řekneme obě současně. Zamíříme k recepci a stojíme v řadě za skupinou roztleskávaček všech ze stejné školy. Právě, když se chystají otočit k odchodu a my se jdeme registrovat, rozpoznám jednu z nich.

„Mac?“

„Ashley…“ řekne a zastaví se v chůzi. „Co tady děláš?“

„Já… fandím Kyle v soutěži.“ Zalžu. Fandění pro roztleskávačky. Jak je to hloupé?

„Aha…“ já vím, že řekla ‚aha‘, ale taky vím, že mi nevěří. „Musím jít,“ řekne rychle a prostě odejde. Zapomněla jsem, že je roztleskávačka. To je fuk, bylo to dost trapné. Megan mi věnuje pohled, kterým se snaží říct, ‚zapomeň na to‘ a šťouchne do mě a jdeme se zaregistrovat. Vidím za pultem ženu a musí jí být nanejvýš lehce přes dvacet, dlouhé blond vlasy, krásná tvář a dovolte mi říct, cvičení dělá mistra.

„Dobrý den, vítejte v hotelu Royal Suites, jak vám mohu pomoci?“

„Dobrý den, mám dvě rezervace na jméno Daviesová,“ povím jí, ona něco naťuká a čte mou rezervaci.

„Ach ano, tady to je, jeden dvoulůžkový pokoj,“ deklamuje. Počkat, dvě postele?

„Počkat. To musí být nějaká chyba. Zarezervovala jsem dva jednolůžkové pokoje,“ objasňuji a ona znovu kontroluje rezervace.

„Omlouvám se, ale mám vás tu napsanou jako dvoulůžkový pokoj,“ informuje mě. Čas zapnout Daviesovic kouzlo. Ušklíbnu se na Mag a ona to pochopí.

„Hele, omlouvám se za změnu tématu, ale vypadáte tak neuvěřitelně mladě, budete tento víkend v soutěži roztleskávaček?“ Zeptám se ve snaze zapracovat svým kouzlem. A vidím, že funguje, zčervená a já pohlédnu dolů na její jmenovku.

„Já? Ne,“ směje se.

„Cameron? Že? Nemám v úmyslu dělat potíže tak krásné holce, jako vy, ale jsou zde jiné pokoje, se kterými bychom mohly udělat výměnu?“ Zeptám se. Na chvíli se usměje a pak se vrátí do reality a kontroluje svůj počítač.

„Omlouvám se, ale vypadá to, že máme na tento týden plno vzhledem k tomu, že je soutěž a tak…“

„…dobře, myslíte, že byste mohla prohodit pár věcí a dát mě a mou kamarádku do pokojů, o které jsme žádaly? Vím, že toho žádám mnoho, ale jsem si jistá, že to dokážete zařídit. Jsem si jistá, že dokážete hodně věcí…“ řeknu prohnaně a ona nabere barvu rajčete.

„Um… nechte mě zjistit, co mohu udělat,“ řekne tichým hlasem, nechtěly bychom být přistiženy, že? Trochu nervózně se dívá do počítače a já mrknu na Megan, která ví, jak pracuji.

„Tady to máte, slečno.“ Řekne Cameron a strčí mi dva karetní klíče. „Jednolůžko pokoj 317. A další jednolůžko pokoj 318,“ dokonalé. Ale tohle taky znamená, že dva jiní lidé budou vyšplouchlí. Dobře!

„Jé, Cameron, jste zachránkyně životů.“ Řeknu s úsměvem. „Hrozně moc děkuju.“

„Velice rádo se stalo.“

„Nebojte se někdy zastavit. Číslo mého pokoje znáte,“ řeknu s mrknutím a Megan a já odejdeme.

„Tenhle víkend bude zábavný,“ zdůrazní Meg.

- -

Potom, co dáme věci do našich pokojů a trochu se upravíme, zamíříme dolů do konferenčního sálu, abychom udělaly malý brzký průzkum. Sedneme si na pár sedadel vzadu a rozhlížíme se. V sále můžeme vidět stovky roztroušených holek. Pravděpodobně je tu asi 15 týmů a tohle je jen ranní skupina. Naštěstí naše ani Macina škola v téhle skupině nejsou. Myslím, že přijdou na řadu později. Mezitím mám v úmyslu využít každé minuty s těmito nádhernými holkami.

„Hej, jdu-“ otočím se k Meg, ale uvědomím si, že už je pryč a mluví s jinou holkou. Stejný nápad, jaký jsem měla já. Vstanu a razím si cestu k nejbližší holce, která je sama. Vidím malou drobnou blondýnu sedící samotnou s nasazenými sluchátky.

„Nebere tě roztleskávání?“ Zeptám se, sedám si vedle ní a ona se ke mně otočí se zmateným obličejem.

„Cože?“ Zeptá se a sundává si sluchátka.

„Nebere tě roztleskávání?“ Zopakuji.

„Ach, ani ne, jsem v týmu jen kvůli mým kamarádkám,“ řekne a já přikývnu.

„Jsem Ashey.“

„Riley,“ odvětí. „Takže, Ashley, protože tu nejsi v uniformě roztleskávačky, tak hádám, že taky nejsi roztleskávačka, nebo okukuješ další týmy,“ hádá.

„Tak trochu obojí,“ odpovím. Bod za dvojí význam.

„Vážně? Zdá se, že máš ve svých prioritách jasno,“ řekne s úšklebkem. Je lesba.

„Hm, to rozhodně“ řeknu s mrknutím a ona trochu zčervená.

„Co ráda děláš, Riley, kromě roztleskávání,“ zeptám se.

„To bys nechtěla vědět…“ řekne koketně. Trefa do černého.

„Chtěla.“

„No, uh, víš, nejspíš tohle celé ještě tak deset minut nezačne. Možná bych ti mohla ukázat, co dalšího ráda dělám…“

„To mi zní jako plán,“ řeknu a obě vstaneme. Vezme mě za ruku a vede mě dozadu hlediště. Po cestě uličkou mrknu na Meg, která se pořád snaží získat svou holku. Dojdeme dozadu, kde je vchod, ale místo odchodu, mineme dveře a ona mě táhne opačným směrem do potemnělého schodiště. Opře se o zeď, přitáhne si mě k sobě blíž a bez zaváhání se naše rty potkají a narazí do sebe. Trochu si to pozměním a přitáhnu si ji na sebe a opřu se o zeď.

Lehce položím ruce těsně pod její uniformu roztleskávačky a čekám, abych zjistila, jak bude reagovat. Jestli se dotkne mých rukou, tak to znamená, že nechce zajít dál, než je líbání, ale jestli neudělá nic, tak to budu chápat jako příležitost, abych šla dál. Po několika sekundách necítím, že by mě něco zadrželo, tak svou ruku pomalu sunu dál a dál pod její tričko, zatímco mě dál líbá.

Po několikaminutovém muchlování vytáhnu telefon a držím ho a doufám, že si toho nevšimne. Prolíbává si cestičku k mému krku a já udělám fotku. Paráda. To je jistých 100 bodů.

„Riley Carlsonová, dostavte se na jeviště, Riley Carlsonová,“ ozve se z rozhlasového systému hlas. Vytáhnu z pod jejího trička ruce, když se odtáhneme.

„Povinnost volá,“ poví mi, když si upravuje vlasy a make up. Všechny roztleskávačky jsou stejné. Dá mi rychlou pusu a nechá mě u schodů samotnou. Po několika minutách posbírám své myšlenky a jdu zpět do hlediště, kde najdu sedět zpět na svém místě Meg.

„Nic?“ Zašeptám, když sledujeme, jak jedna střední škola dělá svou přípravnou rutinu.

„Hetero,“ zabručí Meg. „Ty?“

„Pár bodů mám…“ řeknu, když pozoruji Rileyinu skupinu, jak na pódiu tancuje či co. „Příště budeš mít víc štěstí.“

- -

Po tom, co první skupina skončí, následujeme nějaké holky ven ze sálu a snažíme se zpracovat nějaká nová děvčata.

Podařilo se mi dostat pár dalších holek, ale nic velkého, jen líbání a druhá meta. Celá ta záležitost se sexem obvykle nejlépe funguje večer, když jsou holky dlouho vzhůru. Viděla jsem, jak Megan dostala pár holek, ale nevím, jak daleko se s nimi dostala. Obvykle si do poslední minuty necháváme body pro sebe. Je to tak lepší.

Takže, večer děláme to, že zamíříme do baru, do kterého večer chodí většina drsných roztleskávaček. Obvykle je snadné dostat do postele ty divoké, protože pijí. Ale takhle strávíme náš páteční a sobotní večer Meg a já. Ukážeme se spolu, ale odcházíme odděleně. Jakmile se dostaneme do klubu, tak objednáme pár drinků a myslím, že už vidím cíl svého večera.

„Zamluvená,“ řeknu Meg, když kývnu směrem k holce.

„Je celá tvoje,“ řekne Meg, když také vidí další holku. Na jeden zátah do sebe klopím panáka a razím si to na taneční parket. Jenže jsem někým zastavená.

„Hey, chceš si zatancovat?“ Zeptá se mě hluboký hlas. Vzhlédnu a vidím, jak do mě dělá nějaký kluk. Pravděpodobně je odsud a ví, že je tu soutěž v roztleskávání. Pravděpodobně dělá totéž co já.

„Nemám zájem,“ řeknu a projdu kolem něj k holce, která se brzy objeví v Girls Gone Wild, jestli ještě bude pít.

„Ahoj, jsem Ashley.“ Zaječím skrze hudbu. Zpomalí v tancování a pohlédne na mě.

„Jennifer,“ zakřičí nazpět.

„Chceš si zatancovat?“ Zakřičím a vidím, jak se ohlédne po kamarádkách, která se začaly hihňat.

„Ne, díky,“ zakřičí a otočí se ke mně zády. Jo, odmítnutí bolí jako svině.

„Myslím, že je na kluky,“ zakřičí někdo za mnou. Otočím se a uvidím nějakou holku, co neznám, ale jestli se mnou mluví, tak mám automaticky šanci.

„Taky si myslím,“ odpovím s úsměvem. „Ashley,“ znovu se představím.

„Jo, slyšela jsem. Jsem Kelly,“ řekne.

„No, protože jsem bez partnerky. Byla by šance, že si chceš zatancovat?“

„Ráda,“ odvětí a pro lepší pocit jde ke mně blíž.

- -

Asi o půl hodiny později jsme Kelly a já protancovaly noc. Jede po mně, což mi vyhovuje. Vidím, jak si dává pár vlasů za ucho a snaží se setřít si pot z čela.

„Hej, chceš se zchladit?“ Zeptám se a ona jen přikývne, ví, že nemá smysl snažit se překřičet hudbu. Vezmu ji za ruku a vytáhnu ji ven z davu, jdeme přes ulici zpátky do mého hotelu.

„Ty jsi ubytovaná tady, že?“ Zeptá se.

„Jo. Rozhodně,“ odpovím.

„Dobře, protože si nemyslím, že se dneska večer chystám plížit do hotelu,“ řekne, dál mě nechává táhnout ji za sebou.

„Tak co máš na dnešní večer v plánu?“ Zeptám se lstivě, když se blížíme ke dveřím a já vytáhnu klíč od svého pokoje.

„Nevím, co kdybys mi to řekla ty…“ řekne s úšklebkem. Projedu svou kartu a otevřu dveře, ale nejsme v mém hotelovém pokoji. Jsme někde jinde. Otevřou se dveře a vstoupíme do velké místnosti a já si všimnu, že jsme tam jediné.

„Co si třeba zaplavat?“ Zeptám se, když jí ukazuji bazén. Voda září a vypadá naprosto lákavě.

„Plavat?“ Zeptá se pochybovačně. Táhnu ji za ruce k bazénu a snažím se ji přimět, aby do toho šla. „Nevzala jsem si plavky.“

„Jé, to je velká škoda…“ řeknu s nestoudným úsměvem. „Ale neboj, já si svoje taky nevzala.“ Řeknu, když pustím její ruce a přetáhnu si tričko přes hlavu. Rozepnu si zip od riflové sukně a pohodím oblečení na podlahu. „Jdeš?“ Zeptám se, když zamířím k odrazovému můstku napůl nahá. Vidím, jak si rychle serve tričko a džíny a jde ke mně blíž. Vyleze na odrazový můstek vedle mě a já se nakloním pro pusu, ale než se do toho příliš zabere, tak se odtáhnu a ponořím se do vody a téměř nezčeřím hladinu.

Jakmile se znovu vynořím, tak uvidím, že se noří do vody hned vedle mě. Plavu stranou, abych mohla stát na trochu hlubším konci mělčího konce s vodou jen těsně pod krkem. Jen co si udělám pohodlí, vidím Kelly plavat přímo před sebou.

„Je ti teď příjemně? Jsi zchlazená?“ Zeptám se tiše, když je jen centimetry od mého obličeje.

„Moc,“ odpoví.

„Dobře, tak se můžeme dostat k tomu, proč jsme sem skutečně přišly.“

„A to je co?“ Zeptá se.

„Tohle,“ řeknu hlubokým hlasem, když přitisknu rty na její a prohodím naše pozice, takže ji mohu přitisknout ke stěně bazénu. Jen co ji mám tam, kde ji chci mít, přesunu ruce dolů přes její prsa rovnou ke kalhotkám, které má stále na sobě. Ponořím ruku dovnitř a bez váhání do ní vniknu dvěma prsty.

„Ashley,“ zasténá mé jméno, když pokračuji ve své rozdělané holce. Ta slovní hříčka nebyla zamýšlená. K čertu, z koho si dělám srandu? Rozhodně byla zamýšlená.

Teď je jen problém, jak získat důkaz téhle celé věci. Mám sex s nějakou holkou v bazénu o půlnoci a můj telefon je na druhé straně místnosti s mým oblečením. Hm, co s tím, co s tím.

Počkat, to je fuk, myslím, že odpověď právě vešla. Přichází Meg za ruku se svou holkou, nejspíš se stejným nápadem, jako já, ale hned jak ona a její malá kamarádka zaslechnou Kelly sténat mé jméno, tak na místě ztuhnou a já se jen rychle podívám na Meg. Kelly taky ztuhne, když si všimne, že teď máme publikum.

„Do prdele,“ zamumlá, když mě odstrčí a plave k žebříku.

„Uh… promiň,“ řekne Megan a táhne svou holku od bazénu. Teď je příliš pozdě, chvíle byla zničena.

„Měla bych jít,“ řekne Kelly a rychle jde k místu, kde jsme upustily své oblečení. Popadne volný ručník a začne se rychle utírat. Vylezu z bazénu, abych udělala totéž a jakmile jdu k ní, tak už je oblečená.

„Za to se omlouvám,“ řeknu jí, když se utírám.

„S tím si nedělej starosti. Možná bychom v tom mohly pokračovat jindy…“ vytáhne ze své kabelky kousek papírku a napíše na něj své číslo. „Zavoláš mi?“

„Jasně,“ řeknu, vezmu si papírek a držím ho mezi prsty, aniž bych se podívala na číslo. Mrkne na mě a vykročí ke dveřím a nejspíš domů. Ihned, co se dveře zavřou, tak zmačkám ten kousek papírku a hodím ho na podlahu. ‚Zavoláš mi později‘ nedělám. Obleču se a vydám se zpět do svého pokoje, nikdo tak nic nepozná. Nejlepší na tomhle celém je, že když mě Meg viděla, tak nepotřebuji důkaz. Vidina vrytá do její hlavy je dost na to, abych dostala body a obě to víme.

Rychle se vydám do svého pokoje a jdu rovnou spát. Potřebuji svou energii, jestli tohle budu zítra opakovat.

Tak co je zapotřebí, abyste někomu zlomili srdce? Je to polibek? Dotek? Rychlovka v bazénu? Odpověď: není to nic z toho… a všechno. Jediný způsob, jak skutečně někomu zlomíte srdce, je, přimět je, aby se cítili osaměle, nepříjemně… a jako by je nikdo nechtěl, ani vy. Takže po konečném odhalení odpovědi na mou dlouho očekávanou otázku, jsem si uvědomila, že jsem lamačka srdcí. Jsem někdo, kdo vás přiměje cítit, jako že vás nikdo nechce a dělám to pořád dokola. Možná se ptáte proč?

…aby ostatní lidé mohli cítit to, co já.

Kapitola 8: Proč nevyužít výhody?

Víte, proč využíváme lidí? …protože můžeme.

Následující den ráno mě probudilo klepání na propojovací dveře mezi Megiiným a mým pokojem. Vzhlédnu na hodiny, které ukazují teprve 7:30 ráno. Je příliš brzy.

„Běž pryč, Meg!“ zakřičím a klepání ustane… ale pak začne znovu. Se zavrčením odhodím deku a vyrazím ke dveřím.

„Co je?“ vyštěknu, když otevřu dveře a tam stojí Meg.

„Taky ti přeji dobré ráno,“ řekne, vkročí do mého pokoje a posadí se na mou postel. „Žádná holka?“

„Postarala jsem se o ni včera večer v bazénu.“ Řeknu, když se svalím do postele. „Mimochodem jsi nás viděla, tak se to počítá jako důkaz.“

„Dobře,“ zamumlá.

„Tak kde je tvoje kočka?“ zeptám se.

„Zmizla potom, co uviděla tebe a tvou holku spolu,“ řekne otráveným tónem a já se tiše zasměji. Ještě lépe pro mě. „To je jedno, dneska to doženu.“

„Uh-huh,“ zamumlám. „Tak mi znovu pověz, proč jsi v 7:30 ráno v mém pokoji.“

„No, přišla jsem tě jen vzbudit… jo a říct ti, že jsem včera večer natrefila na Mac… tak trochu.“

„Co myslíš tím tak trochu?“

„Celý večer se na mě dívala vyzývavě. A tím vyzývavě nemám na mysli sex-v-bazénu. Myslím, že spíš vyzývavě jako spíš na-místě-chcípni.“

„Promiň, myslí si, že jsem ji podváděla, když jsme spolu chodily, hádám, že si myslí, že to bylo s tebou nebo tak.“

„To je fuk.“ Obrátí oči v sloup a vstane z mé postele. „No teď, když jsem tě úspěšně probudila, vstaň z postele a osprchuj se, smrdíš po chlóru,“ řekne, když mě plácne přes zadek a vytratí se z mého pokoje zpět do svého a zavře za sebou dveře.

No, hádám, že bych měla vstávat.

- -

Jakmile jsme dole, tak se Meg a já rozejdeme a vrátíme se do hry…, abych tak řekla. Všechny týmy roztleskávaček, které dnes nesoutěží, jsou ve svých místnostech a cvičí sestavu. Měly nacvičit nějakou novou nebo tak něco. Myslím, že je to součástí soutěže. Takže potom, co mě Meg opustila, jsem si myslela, že se stavím u holek z King High.

Zkontrolovala jsem na recepci rozpis a zjistila jsem, že mají v tanečním sále generální zkoušku. Otevřu tiše dveře a vstoupím, abych zjistila, že jsou uprostřed sestavy. Hudba vyřvává a ani jedna mě ještě neviděla vstoupit do místnosti. Polovina děvčat dělá otočku a jedna z nich je Spencer. Spatří mě, když se otočí, ztuhne, jen aby byla sražena na další holku a zničila celou sestavu.

„Omlouvám se, holky,“ řekne. „Každopádně si pojďme dát pauzu,“ řekne, když svým dálkovým ovladačem vypne hudbu a všechny holky si jdou do svých tašek pro vodu.

„Kylo,“ zvolám a Kyla se otočí, aby mě uviděla.

„Ahoj, Ash,“ řekne a malým ručníkem, který si přinesla, si utírá pot z krku. „Co se děje?“

„Tady, myslela jsem, že by se ti mohlo hodit,“ řeknu a podám jí pár lahví s vodou. Nejsem hrozná sestra.

„Jé, díky,“ řekne opravdově.

„Fůj, co tady děláš?“ zeptá se Madison, když přijde ke mně a zjevně se chce hádat.

„Přišla jsem jen, abych tě okukovala, Maddy,“ řeknu s mrknutím.

„Fůj!“ Řekne znovu.

„Nic si nenalhávej, Madison, nestojíš mi za můj čas. Jsem tu jen proto, abych dala Kyle vodu, tak se uklidni.“

„Raději běž,“ řekne Spencer, která ke mně přistoupí z boku. „Musíme nacvičovat,“ řekne, ale ne tak zle, jak si myslíte, že to řekla. Ve skutečnosti jen zněla tak, že má obavy o svůj tým. Je milé vidět, že má někdo skutečně zápal do něčeho, co je pro něj důležité.

„Jo, honem!“ zaječí Madison ve snaze mě zahnat.

„Vlastně mám dovoleno sednout si na něčí zkoušku.“ Informuji je.

„Pravidla říkají, že nikdo nemůže sledovat naši zkoušku,“ odporuje Spencer.

„Ne… v pravidlech je, že nikdo nemůže sledovat vaši zkoušku – pokud je z jiného týmu.“ Shlédnu na své oblečení a pak vzhlédnu na 3 holky před sebou. „Naposledy, když jsem to kontrolovala, tohle nebyla uniforma roztleskávačky,“ řeknu bystře.

„Nemáš nic jiného na práci?“ zeptá se Kyla.

„Né,“ řeknu s úšklebkem, když kráčím k lavičkám a posadím se. Spenceřiny, Madisoniny a Kalyiny oči mě pořád sledují. Věc se má tak, že když by mi Madison a Spencer neřekly, že mám odejít, tak hnusně, tak bych se jim nejspíš neposmívala z lavičky.

„Fajn,“ řekne Spencer naštvaně. „Zpátky do formace,“ zakřičí a všechny dívky upustí své věci, aby se vrátily k tomu, co nacvičovaly, než jsem se objevila na scéně. Jak si tu sedím před týmem a jen pozoruji, jak se pohybují, tak celou dobu nespouštím oči ze Spencer. Každých pár sekund se podívá zpět na mě a já vidím, jak to znovu a znovu kazí. A pokaždé, když to udělá, tak tým začne od začátku. Je hezké mít takovou moc.

„Spencer, dej se ksakru dohromady!“ zaječí Madison, když se Spencer otočí na špatnou stranu… znovu.

„Omlouvám se! Prostě se… omlouvám,“ zopakuje.

„Jo, to už jsi řekla,“ odsekne Madison.

„Myslím, že jen potřebuji přestávku. Budu zpátky za 10 minut. Mad, můžeš na chvilku pracovat s holkami na druhé choreografii, zatímco budu pryč?“

„Dobře,“ vzdychne a vezme ze Spenceřiny ruky ovladač. Začne hrát skladba a ony čekají, dokud nedostanou povel. Mezitím Spencer míří k zadním dveřím. Hádám, že teď je to moje šance… udělat co? To si nejsem moc jistá.

Také se proplížím zadními dveřmi ven a rozhlédnu se, abych zjistila, že Spencer jde sama chodbou k výtahu. Vezmu to úprkem a podaří se mi vlézt dovnitř těsně před tím, než se dveře zavřou.

„Jedeš nahoru?“ zeptá se, jako pikolík.

„Předpokládám, když jsme v přízemí,“ řeknu žertovně. „Jedeš do svého pokoje?“

„Neé, jen se na pár minut projedu výtahem. Nic ti nepročistí hlavu jako trapné ticho ve výtahu.“

„No, možná bychom mohly trapné ticho ve výtahu změnit na trapnou konverzaci ve výtahu.“ Zeptá se a usměje se, ale ve skutečnosti mi nedá odpověď. „Tak jak se daří v soutěži?“

„V pohodě, týmy stojí docela za prd, takže pravděpodobně skončíme v zítřejším finále.“

„Bezva…“ řeknu a opět nastane ticho.

„Takže si užíváš okukování holek?“ zeptá se s vědomím, že je to jediný důvod, proč jsme sem Meg a já přišly.

„Jo, co mohu říct, mám pro roztleskávačky slabost,“ řeknu s úšklebkem, ale pak si uvědomím, že mluvím s roztleskávačkou. Nechci, aby to vypadalo, že ji balím… nebo chci? Teď akorát matu sama sebe. „Chci říct, že moje ex je roztleskávačka…“ řeknu ve snaze zakrýt své předchozí prohlášení.

„Před Mackenzie?“ zeptá se.

„Ne. Mackenzie.“ informuji ji.

„…aha, nevěděla jsem, že jste se vy dvě…“

„Rozešly? Jo, proč bys to měla vědět?“ vyštěknu na ni. Nejsem si jistá proč, ale prostě to udělám.

„…promiň, nemyslela jsem to-“

„-zapomeň na to.“ Přeruším ji. Proč jsem tak naštvaná? Možná je to proto, že vím, že se mi líbí, ale že je to jako honba za marným snem, nebo falešnou nadějí. I kdyby se mi líbila a já se líbila jí, tak bychom nikdy nemohly být spolu. „Tohle je moje podlaží.“ Řeknu, když se dveře otevřou a vstoupí další holka. Ve skutečnosti to není moje podlaží, ale mám prostě strach zjistit, jak zareaguje.

„Ashley,“ slyším ji zavolat mé jméno, ale já jdu dál a otočím se jen, abych uviděla, že se dveře zavírají a výraz v její tváři. Výraz zoufalství a potřeby… a dokonce i strachu.

Ten výraz moc dobře znám. Především proto, že vím, že mám stejný výraz pokaždé, když se na ni podívám.

- -

Potom, co dojdu do svého pokoje a dám si dlouhého zaslouženého šlofíka, se rozhodnu vrátit se do hry, takříkajíc. Ráno jsem strávila sledováním Kyly a Spencer a jsem si jistá, že Meg dokázala získat pár bodů. Tak jak již bylo řečeno, potřebuji to dohonit.

Podařilo se mi uzmout pár bodů během zkoušek týmů a přestávek, ale nyní byl večer a bylo na čase, abych se vrhla do práce. A prací myslím vrátit se do klubu!

Meg a já zamíříme do klubu trochu později, než obvykle, doufaje, že nějaká děvčata budou možná trochu opilá. Ty bláho, měly jsme pravdu, ihned, co jsme vstoupily do klubu, tak jsme mohly vidět hrstku holek připravených odpadnout.

„Ash, koukni na tu blondýnu, v podstatě tančí na stole,“ Meg nedbale ukáže na holku, která stojí na židlích, obklopená svými kamarádkami, snažícími se ji dostat dolů.

„To není blondýna… to je Spencer,“ povím jí, když vidím, že Kyla je jedna z těch, co se ji snaží dostat dolů ze židle.

„Bezvadný,“ řekne Meg.

„Jo, já vím, jasný?“ Řeknu, když pořád zírám na Spencer.

„Ne… myslím tohle,“ a diskrétně ukáže na Mac, která tančí se svými přáteli.

„Kurva,“ zamumlám si pro sebe.

„…chceš… odsud vypadnout?“ Zeptá se trapně.

„Ne, nehodlám si jimi pokazit zábavu, především ne od Mac,“ povím Meg a z ničeho nic jsme zpátky ve hře. Během několika minut vidím Megan tančit s nějakou holkou na tanečním parketu, zatímco já jsem u baru a pořád se dívám. Rozhlížím se po místnosti, ale můj pohled dopadne rovnou zpět tam, kam se dívat nechci. Na ni. Vidím, že se Kyle podařilo dostat ji ze židle, ale teď nestoudně flirtuje s nějakými kluky, kteří jsou pravděpodobně odsud.

Pozorně se dívám, když vidím, jak se dotkne jeho paže a zamrká na něj řasami. Zjevně ho žádá o něco ne tak nevinného. Zrovna když ho vidím, jak ji začne tahat ke dveřím, tak mi dojde, že toho mám dost. Praštím svým drinkem na stůl a kráčím k nim, než se mohou kamkoliv dostat.

„Spencer, hej! Všude jsem tě hledala, no tak, měly bychom jít do postele před zítřejší soutěží!“ Řeknu nadšeně, jako její kamarádka z týmu nebo tak.

„Ne, to je v pořádku, mám ji,“ řekne kluk, který se očividně snaží využít téhle velmi opilé blondýny.

„Ne, to je v pořádku, proč teď nezmizneš,“ vyštěknu na něj. Pustí Spencer a dá ruce vzhůru, jako bych na něj mířila zbraní. Právě teď bych opravdu dokázala použít zbraň. Spencer mi rychle padne do náruče, když se nedokáže udržet, i kdyby se snažila.

„Madison!“ vykřiknu a vidím, jak uboze flirtuje ne s jedním, ale se dvěma kluky.

„Co je?“ Zeptá se otráveným tónem.

„Uh, tady tvoje nejlepší kamarádka, vypadá, že až moc pila a opravdu by se jí právě teď hodila kamarádka,“ řeknu a Madison na nás konečně pohlédne.

„Když to říkáš, tak ať ji jeden z kluků vezme nahoru do jejího pokoje,“ řekne a odmávne nás. Jo, jasně, jako bych dopustila, aby ji nějaký kluk v podstatě znásilnil. Rozhlédnu se, abych našla Kylu, ale ta už někam zmizela.

„Dobrá, tak jdeme,“ zamumlám na Spencer, když si dám její ruku přes ramena a svou jí dám kolem pasu. „Vezmu tě zpátky na hotel.“

„Ale no ták, já chci tancovat,“ řekne a snaží se mi zapózovat, ale mizerně selže tím, že svou volnou rukou udeří nějakého kluka zezadu do hlavy. Otočím se, abych se tomu klukovi rychle omluvila, ale můj zrak je zachycen někým jiným. Mac mě spatří se Spencer v mém náručí, ale já na tohle nemám čas.

„Jo, myslím, že bych tě teď měla vzít zpátky do tvého pokoje…“ řeknu, když ji prakticky táhnu přes ulici zpět do hotelu. Jakmile vstoupíme do výtahu, tak se zastavím a uvědomím si, že nemám ponětí, který pokoj je její, nebo vůbec na jakém patře.

„Spencer,“ šťouchnu ji. „Jaké je číslo tvého pokoje?“ Zeptám se jí.

„Um… je to, um…“ řekne, ale pak dostane záchvat hihňání. „Já nevím,“ nakonec to vzdá.

„No, máš klíč od svého pokoje?“

„Nedostala jsem ho,“ znovu se směje. „Naše pokoje popletli a já skončila tak, že se dělím s Madison.“ Když nad tím tak uvažuji, abychom já a Meg získaly vlastní oddělené pokoje, tak jsme musely ojebat někoho jiného. Hádám, že jsem zjistila, kdo to byl. Fajn, no, rozhodně se nevrátím zpět přes ulici do klubu, abych našla Madison a získala její klíč.

„Hádám, že tedy půjdeš do mého pokoje…“ řeknu a stisknu tlačítko 4. patra. Mám snad na vybranou?

- -

Když se konečně dostaneme do mého pokoje po mnohačetném zápasení ve dveřích – Spencer si myslela, že by byla sranda vzít mi kartu od pokoje a dát si ji do spodního prádla a zjistit, jak dlouho mi bude trvat, než ji získám zpět – to byla švanda. Něžně Spencer položím na postel a vytáhnu své náhradní pyžamo.

„Na, obleč si to,“ povím jí a hodím jí oblečení, zatímco jí jdu pro sklenku vody. Zatímco vezmu čistou sklenici z tácu ve svém pokoji a naplním ji vodou z kohoutku v koupelně, tak koutkem oka vidím, jak se převléká. A z nějakého důvodu od ní nemohu odtrhnout zrak. Ve chvíli, kdy si sundá tričko a stáhne sukni a obleče si věci, které jsem kdysi nosila, tak si prostě nemohu pomoci. Nakonec se vrátím zpět do reality, jakmile si uvědomím, že voda ze sklenky přetéká.

„Do prdele,“ zamumlám, rychle vypnu kohoutek, a jakmile skončím, tak vzhlédnu, abych zjistila, že je Spencer už konečně oblečená. Zatraceně. „Na,“ řeknu, když jí podám sklenici vody.

„Pojď si lehnout ke mně!“ Řekne vzrušeně, když odloží sklenici vody a stáhne mě k ní do postele. No, nikdy jsem ji neměla za agresivní typ.

„Máš mě ráda nebo co?“ Zeptá se bez okolků.

„Páni… ty jsi opravdu… přesvědčivá… když jsi opilá,“ přesvědčivá opravdu nebylo první slovo, které mi přišlo na jazyk, ale přesto jsem ho řekla.

„Rajcuje tě to?“ zeptá se lstivě, když si hraje s knoflíčky mé košile a rychle zvládne 3 rozepnout. Ta holka má zkušenosti.

„Spencer… jsi opilá,“ povím jí, když jí odstrčím ruku od své hrudi.

„No a… to by toho kluka v klubu od ničeho neodradilo,“ tvrdí, když se dál snaží rozepnout mou košili.

„Jo, no, nejsem taková… ne s tebou,“ tu poslední část zamumlám.

„Ale no tak, flirtuješ se mnou takovou dobu a máš příležitost udělat, cokoliv chceš. Chci říct, že si pravděpodobně ani nebudu ráno tenhle večer pamatovat.“

A to je to, co mě drží zpátky. Nechtěla bych, aby to skončilo takhle. Z nějakého důvodu prostě nemohu. Ne s ní.

„Ne,“ řeknu jí narovinu a znovu odstrčím její ruku. „Proč prostě nejdeš… spát,“ řeknu jí, když nám přetáhnu deku, abychom si pod ni vlezly.

„Teď nemohu, ne se vším tím alkoholem, co v sobě mám!“ zafňuká. „Povídej si se mnou.“

„Cože?“

„Povídej si se mnou… jen dokud neusnu,“ žadoní. Bože, to bude dlouhá noc.

„…no, o čem se chceš bavit?“ Vzdám to.

„Pověz mi něco o tobě. Něco, co nevím.“

„Něco, co nevíš, jo?“ Zeptám se ve snaze něco vymyslet. „Uh, předloni jsem ani nevěděla, že mám sestru.“

„Cože?“ V podstatě zaječí.

„Dobře, mluv potichu,“ snažím se ji utišit.

„Počkat, takže ses o Kyla dozvěděla teprve loni?!“

„Jo, myslím, že specialitou mého otce byla nevěra.“

„Ale zdáte se, že jste si blízké,“ snaží se Spencer.

„Nucená láska,“ pokrčím rameny, když si lehnu zpátky na polštář čelem ke Spencer a Spencer udělá totéž – čelem ke mně.

„Bože, přála bych si mít sestru! Vše co mám, jsou dva starší bráchové.“

„Čéče, přála bych si mít staršího bratra, je to méně dramatické a navíc by neokupoval koupelnu tak moc jako Kyla,“ řeknu ze srandy a podaří se mi přimět ji k smíchu.

„No, možná bychom si to mohly prohodit. Vezmu si Kylu a ty si vezmi moje bratry,“ dělá si legraci.

„Hm, vůbec si toho nevšimnou!“ Prohlásím a obě nás přiměji k smíchu.

„Takže jsi mi vůbec neodpověděla na otázku… jestli mě máš ráda nebo ne,“ řekne s úšklebkem.

„Jo, existuje důvod, proč jsem na tu otázku neodpověděla a vyhýbala se jí,“ řeknu s úsměvem.

„Ale no tak, prostě mi to řekni. Umím udržet tajemství.“

„Spencer, jsi člověk, před kterým chci o tajemství mlčet,“ řeknu, jako by to bylo zjevné.

„Dobře, tak dokážu udržet tajemství sama před sebou!“ Je totálně na šrot.

„Hm, nemyslím si, že to takhle funguje.“

„Dobře, no, uděláme obchod!“ Řekne. „Povím ti tajemství o mně, když ty mi povíš tvoje tajemství,“ to by mi mohlo vyhovovat.

„Dobře, ale musíš začít jako první,“ ušklíbnu se.

„Dobře, uh, někdy si přeju, abych byla kluk.“

„Cože? Proč?“ Zeptám se skrze hihňání.

„Protože kluci ráno prostě můžou vstát, hodit na sebe ošuntělý tričko a nějaké špinavé džíny a procházet chodbami, jako by byli drsní. Nemusí si dělat starosti s tím, jak vypadají, nemusí si dělat starosti s tím, zda jsou zdvořilí nebo mají vychování…“ vyjmenovává. „…a kluci si nemusí dělat starosti s tím, že se jim líbí jiné holky.“

Vidím, jak se její přihlouplý úsměv změní při jejím líčení ve smutný úsměv. Myslím, že kluci to mají někdy snadné. „Fajn, takže jsi na řadě, abys mi řekla svoje tajemství!“ Řekne a zoufale si přeje změnit téma.

„Co? V žádném případě.“

„Cože? Měly jsme dohodu.“

„Ale jdi, nemyslím si, že být kluk je tajemstvím, chci říct, že tajně chtějí všechny holky stejné výhody jako kluk. Pověz mi lepší tajemství,“ řeknu a vidím, jak se jí to honí v hlavě. Nejlepší věc na opilých holkách je…

„Dobře,“ …, že je to s nimi tak snadné. „Um, když jsem byla malá, tak jsem vždycky snila o tom, že jsem Rachel z Přátel, víš z toho televizního seriálu?“ Zeptá se a já přikývnu. „No, vždycky jsem si myslela, že je moc bezvadná a vtipná a že by na konci měla získat vytouženého chlapa. A taky ano, získala Rosse. Vždycky jsem chtěla takový šťastný romantický, komedií naplněný konec.“ Řekne zasněně. „Tak bylo to dost dobré?“ Zeptá se v naději.

„V žádném případě, další tajemství…“ řeknu s úšklebkem. Její opilé já mi říká hodně.

Několik následujících hodin jsme strávily povídáním o Spencer a jejích tajemstvích. Ani mi to nepřišlo jako hodiny, bylo to jen jako chvíle, jako bychom byly v našem vlastním alternativním vesmíru. Jako by mimo tenhle pokoje neexistoval jiný svět… a to je skvělé. Protože uvnitř této místnosti může být Spencer, kým chce a já mohu konečně vidět, kdo doopravdy je.

„…takže, abych to zkrátila, většina lidí zahlédla moje přednosti,“ dokončí Spencer další tajemství a tentokrát je kolem 4. hodiny ranní, což znamená, že je právě teď pravděpodobně dost vystřízlivělá. Ale pořád mi říká svá tajemství. „Tak, teď mi povíš, jestli mě máš ráda, nebo ne?“ Zeptá se s přihlouplým úsměvem, který jsem tento večer viděla nesčetněkrát. Možná bych jí měla dát přestávku.

„…dobře,“ nakonec se podvolím a ona lehce vykvíkne, když se ke mně pod dekou přisune blíž.

„Možná… možná… jsem do tebe trošilinku zakoukaná,“ podaří se mi ze sebe dostat.

„Já to věděla!“ Spencer téměř zakřičí. „Teď konečně znám tvoje tajemství.“

„Jo, to je pravda, ale teď znám asi 100 tvých tajemství,“ řeknu s úšklebkem a jí konečně docvakne, o co jsem se snažila.

„Ty jsi mrcha! Podfoukla jsi mě,“ zaječí a přiměje mě k smíchu.

„Byla jsi opilá! Musela jsem tě nějak zneužít.“

„Cože? Sex ti nestačí? Místo toho musíš znát všechna má tajemství?“ Zeptá se s úsměvem.

„Jak jsem řekla, nejsem druh holky, která využívá opilé holky k sexu,“ každopádně ne tebe.

„No… co kdybych nebyla opilá?“ Zeptá se tiše a já cítím, jak se její nohy pomalu propletou pod dekou s mými. „…co kdybych chtěla využít tebe?“ Zeptá se a přisune se ke mně ještě blíž.

„No, to může být problém, protože nejsem opilá,“ povím jí.

„Dobře, no, možná se tedy můžeme dohodnout…“ nabídne, když se jí podaří ke mně ještě víc přiblížit. Jsem překvapená, že je mezi námi ještě místo.

„Co by ta dohoda zahrnovala?“ Zašeptám.

„Že to, co budeme dělat v průběhu příštích několika hodin… neopustí tuto místnost,“ vyjednává. A já o tom přemýšlím. Možná, že poddat se svádění, není tak špatné.

„Myslím, že s tím bych se mohla vyrovnat,“ řeknu, když se nakloním a konečně mezi námi uzavřu mezeru tím, že přitisknu rty na její v dlouho očekávaném polibku. Cítím, jak mi začíná polibek vracet, a vím, kam to vede. Položím jí ruku na bok a překulím ji, když se nad ní nakláním a naše rty jsou stále spojené. Cítím, jak mi zamotá ruce do vlasů a drží mě blíž, když se to začíná rozvášňovat. Zanedlouho mi přetáhne přes hlavu triko a já jí udělám totéž. Jakmile jsou pryč, tak zatáhnu za provázek od pyžamových kalhot, které má na sobě a které jsou shodou okolností moje. Ona mi rozepne džíny a obě ze sebe strhneme naše kalhoty a vrátíme se okamžitě do postele. Lehnu si na ni a klestím si polibky cestičku k jejímu krku a saji, kdekoliv se mi zamane.

„Ashley,“ vydechne, což mě jen popožene, abych pokračovala dál. Líbám ji na krku směrem dolů k hrudi a cestou dál k jejímu bříšku. Ale než mohu zajít dál, tak se Spencer posadí, vytáhne mě nahoru a dá mi pusu na rty. Natáhne se za mě a podaří se jí rozepnout mi podprsenku v rekordním čase. Jelikož sedí, tak této příležitosti využiji, abych udělala totéž. Odhodíme naše spodní prádlo na podlahu a rychle si lehneme, ale místo toho, abych se vrátila k tomu, co jsem dělala, mě Spencer přetočí a rozkročmo se mi posadí na pas, zatímco se předkloní, aby mě začala líbat. Její polibky se zdají být hladové, jak mě pokaždé líbá drsněji a drsněji a začne se pohybovat dolů po mém těle rychleji a rychleji. Její polibky jsou možná hladové, ale mám pocit, že pokaždé, když mě políbí, tak moje kůže hoří.

Cítím, jak mi zahákne prsty za kalhotky a začne mi je stahovat. Pohlédnu na ni a v příšeří mohu vidět, jak se jí ve tváři rozhostí úšklebek. Zvednu boky, abych jí pomohla sundat mi je a hned, jak jsem naprosto nahá, tak si Spencer dělá cestu zpět nahoru k mé hlavě a opět přitiskne rty na mé. Nyní jsou její rty možná tady nahoře, ale její ruka je rozhodně tam dole. Cítím, jak mi ji tře rychleji a rychleji a silněji a silněji s každým přírazem.

„Mm, Spence,“ podaří se mi zasténat. Cítím, jak se ušklíbne proti mým rtům a vím, že není opilá a za to jsem ráda. Chci, aby si zítra ráno vše pamatovala. Bez varování ucítím, jak do mě Spencer strčí dva prsty a začne s nimi zajíždět dovnitř a ven. Bože, to je tak příjemné. „Ach, Bože,“ vydechnu znovu.

„Můžeš mi říkat Spencer,“ řekne pohotově, jak pokračuje ve svých povinnostech. Během několika minut vyvrcholím a cítím, jak Spencer zpomaluje až přestane. Ale zatímco její ruce skončily, tak její ústa stále pracují na mých rtech. Ale je na čase s tím přestat.

Přetočím nás a malou silou ji zatlačím na záda. Začnu ji líbat na rty a pak ji pomalu a mučivě začnu líbat směrem dolů na zbytku těla. Je na čase jí ukázat, proč nemám problém získat holky.

Šinu si to dál a dál a bez zaváhání jí stáhnu kalhotky a zabořím hlavu mezi její nohy a má ústa přijdou do kontaktu s jejím klínem.

„Ashley!“ vykřikne. Jo, jsem tak dobrá. Pokračuji v tom, co dělám a mohu cítit, jak se Spencer pod mým dotykem svíjí. A to zbožňuji. S ničím jiným než stenem, cítím, jak Spencer vyvrcholí a její tělo se uvolní. Políbím ji na stehna a znovu ji líbám po těle vzhůru a lehnu si vedle ní. Věnuje mi drobný úsměv a nakloní se, aby mě znovu políbila na rty, nemyslím si, že se toho dokážu nabažit.

Pohlédnu na hodiny a vypadá to, že je už 4.38 ráno. „Zřejmě bychom se měly trochu vyspat,“ zašeptám jí. Lehce na mě přikývne, přisune se blíže k mému tělu a ovine nás teplou přikrývkou. Vezme mou ruku a přehodí si ji přes tělo a zaboří tvář do ohybu mého krku. Dokonce slyším její dýchání a mohu říct, že už spí.

Ale já nemohla. Nemohla jsem usnout, ne s ní v náručí. Nemohla jsem riskovat, že usnu a vzbudím se, jen abych zjistila, že to byl jen sen. Nemohla jsem to riskovat. Tak jsem neusnula. Strávila jsem následující dvě hodiny s mými pažemi ovinutými kolem krásné blondýny a ani jsem nezamhouřila oko. Vůbec mi to nevadilo.

Víte, proč využíváme lidi? …protože můžeme. Ale zeptali jste se někdy sami sebe, co by se stalo, kdyby vám dovolili je využít? Já to dnes udělala. Uvědomila jsem si, že pokud vám dovolí využít je, ve skutečnosti to není využití.

Je to touha.

Kapitola 9: Proč dopustím, aby se to stalo?

Takže v lidském slovníku existuje slovo, nevím, zda jste o něm slyšeli nebo ne, ale je to něco, co si páry obvykle říkají, když se ve svém vztahu dostanou do bodu, kde se chtějí více než cokoliv jiného. Ano, jsem si jistá, že znáte to slovo, o kterém hovořím. To slovo je pěti písmenné a na jeho počest byly vytvořeny písně. A asi v 99 procentech případů je to skvělé. Vlastně je to lež, asi v 50 procentech případů je to skvělé. Těch dalších 50 – je to to nejbolestnější období vašeho života. Vidíte, tohle jedno slovo dokáže způsobit tolik potíží. Buďto ho říkáte příliš moc, nebo ho neříkáte dostatečně. Tak jako tak s vámi nakonec vyjebe. Chci říct, jen si vezměte například můj život. Tohle slovo není nic jiného než potíž.

…tak jak to, že se ho nemohu nabažit?

Kolem 7:00 ráno jsem se rozhodla, že by bylo nejlepší vstát a vysprchovat se. Tak jsem Spencer neochotně nechala v posteli. Byla pod dekou nahá, ale vypadala nádherně. Takže jsem nedokázala odolat. Vzala jsem svůj telefon a udělala fotku, na které vypadá tak rozkošně, jak tak leží v posteli. Vyzařovala z ní krása a já nehodlala přijít o to, vyfotit si to. Nevím, jestli to byl sex nebo noc plná Spencer, opile žvanící svá tajemství, ale prostě jsem nechtěla, aby to skončilo. Nechci, abych ji musela opustit. Možná až tohle celé skončí, tak nebudu muset.

Co si to nalhávám? Samozřejmě že musím, jen se koukněte na to, kdo jsme a co zastupujeme. Ale možná, jen možná, to cítí stejně jako já. A možná, jen možná, bych ji mohla milovat…

Po tom, co jsem udělala fotku, jsem skočila do sprchy a přemýšlela, jaké to bude, až se probudí.

- -

Z pohledu Spencer

Probudila jsem se v prázdné posteli se zvukem puštěné sprchy. Pohlédla jsem na hodiny a zjistila, že je lehce po 7 ranní. V myšlenkách jsem se vrátila k minulé noci… a nevím, co si mám myslet. Bylo to úžasné a zároveň děsivé, ale minulou noc - tohle ráno, bych za nic na světě nevyměnila.

Vím, že je Ashley ve sprše, tak využiji čas, abych sesbírala oblečení, které mi v noci půjčila a znovu si ho obleču a právě, když si nandavám poslední část oblečení, zaslechnu zaklepání na dveře. Možná je to pokojová služba, nebo tak něco. Ashley se zdá být romantickým typem. A tak otevřu dveře, abych uviděla holku zhruba v mém věku.

„Můžu ti pomoc?“ Zeptám se, když si snažím upravit své šíleně rozcuchané vlasy, které nejspíš mám. Tahle holka rozhodně není pokojská. Zdá se, že přišla o řeč a já slyším vypnout sprchu a rychle otevřít dveře.

„Kdo jsi?“ Zeptá se. Jak tohle popíšu?

„Spencer.“ Povím jí. „Já… chodím s Ashley do školy,“ řeknu jí. To je celkem neškodné, ne?

„Kdo je tam, Spence?“ Zeptá se Ashley, zatímco vyjde jen v ručníku a s vlhkými vlasy a otevře dveře více, aby uviděla, kdo to je. „Mac?“ Zeptá se. Do prdele, Mac? Jako Mackenzie Kingová? Její ex? A do prdele.

„Ahoj Ashley, tohle je tvoje nová přítelkyně?!“ Prakticky zakřičí v 7 hodin ráno. Ashley si stoupne přede mě ve snaze mě trochu zakrýt. Bez výsledku.

„Mac, uklidni se,“ Ashley se snaží všechno zatajit.

„Ne, seru na to!“ Zaječí znovu. „Věděla jsem, že jsi mě podváděla s nějakou holkou! Věděla jsem, že jsi mi lhala!“

„Mac, takhle to není!“ Ashley se jí snaží přesvědčit. „Proč nejdeš dál a nepromluvíme si o tom.“

„Ne,“ řekne bez obalu. „Víš, přišla jsem sem, abych to urovnala, ale ty jsi to zase prostě podělala, Ashley. V tom jsi dobrá. Takže, víš ty co? Můžeš si vzít tu svou záletnou prdel a tu špinavou couru zpátky do postele, já toho mám dost. Skončila jsem s tebou, skončila jsem s ní. A pokud jde o mě, tak tě nikdy nechci znovu vidět,“ řekne naštvaně a odejde.

„Mac!“ Zvolá Ashley, ale ona je pryč. Rychle zabouchne dveře a otočí se, aby se na mě podívala. „Promiň mi to,“ omluví se. „Nechtěla jsem tě do toho zatáhnout.“

„Myslela jsem, že jsi řekla, že jste se vy dvě rozešly,“ řeknu.

„To ano. Ale když jsem se s ní rozcházela, tak si myslela, že to je proto, že jsem s někým jiným – což jsem nebyla, ale myslím, že když uviděla tebe, tak si myslela…“

„…že jsme spolu,“ což nejsme… nemyslím si. Ne, samozřejmě, že nejsme. Musím si přestat mluvit sama pro sebe. „Hele, raději půjdu. Madison bude pěnit vztekem, jestli přijdu pozdě. Oblečení… ti vrátím později,“ řeknu a jdu sbírat zbytek svého oblečení.

„Jo, jasně… žádný spěch,“ řekne. Popadnu své oblečení z předešlého večera a prakticky vyběhnu ze dveří. Ani nevím, jak si přebrat tuhle chvíli, jak si přebrat včerejší večer nebo tohle ráno. Pravděpodobně mě zachránila od znásilnění, dovolila mi zůstat celou noc v jejím pokoji, celou noc jsem se moc bavila tím, že jsem si s ní povídala a tohle ráno, ach, Bože, tohle ráno bylo skvělé, ale když se ukázala Mac, tak šlo všechno do kopru.

Vstoupím do výtahu s oblečením a taškou v ruce stále lehce zmatená. Co chci od Ashley? Líbání? Sex? …vztah? Myslím, že otázka by neměla být ‚co chci od Ashley?‘, ale raději ‚jaký druh vztahu chci mít s Ashley?‘, protože jsem daleka tomu, chtít něco menšího.

- -

Z pohledu Ashley

Jakmile je Spencer pryč, tak se jdu převléknout, ale na půli cesty zaslechnu zaklepání na dveře. Možná si něco zapomněla. Otevřu dveře se svým nejlepším úsměvem, ale ten se vytratí, jakmile uvidím, kdo to skutečně je.

„Ahoj, Meg, pojď dál,“ povím jí, když mé nadšení spadne ze stupně 10 na 1.

„No, to je tedy nadšení,“ řekne dobíravě.

„Promiň… myslela jsem, že jsi… myslela jsem, že jsi někdo jiný,“ zamaskuji to.

„To je fuk, tak jsi připravená na poslední 4 a půl hodiny soutěže? Radši by sis měla obléknout své nejnecudnější šaty Ashley Daviesové, protože to projedeš.

„Megan, zlatíčko, jsem vládnoucím šampionem tři roky v řadě, neexistuje způsob, jakým bys mě porazila.“

„Hej, loni jsi vynechala kvůli svojí přítelkyni, takže se to nepočítá.“ Dohaduje se.

„Jak myslíš, hlavní je, že jsi ani jednou nevyhrála.“

„No, to všechno se za pár hodin změní. Teď pojď, jdeme dolů. Finále brzy začne a já chci získat nějaké body navíc.“ Poví mi. „Jo a oblíkla by sis tričko? Děsíš mě,“ řekne a dívá se na moje oblečení. Uvědomím si, že mám na sobě jen džíny a podprsenku.

„Hej, jen šetřím těm šťastlivkyním trochu času,“ řeknu žertovně.

„Jo, jo,“ řekne a hodí po mně tričko.

- -

Poté, co jsme na poslední chvíli získaly nějaké body, jsme se Meg a já posadily dopředu hlediště. Rozhodovalo se mezi třemi školami. Jedna z nich byla King High. Vůbec jsem se neptala, jaké jsou ty další školy, stejně mě to vůbec nezajímá.

Takže, když se tak zamyslím na tímhle víkendem, tak se mi podařilo získat body od asi 7 různých holek, což vůbec není špatné. Jen doufám, že nic nezjistí. Jakmile bylo hlediště plné, tak začala soutěž.

„Dámy a pánové, vítejte na 17. výroční Losangeleské soutěže v roztleskávání. Dnes nám tu zbývají tři velmi talentované školy. Máme tu King High,“ řekne a my začneme povzbuzovat naši školu. „… Jeffersonovu školu a nakonec katolickou školu St. Joseph,“ řekne. Skvělé, prostě dokonalé, St. Joe je škola Mac. Myslím, že jsem si měla uvědomit, že bude ve finále, když byla vzhůru tak brzy ráno. „Takže bez dalších okolků začněme s vystoupením. První je Jeffersonova škola…“ oznámí a několik dívek vyjde na pódium a skáče a křičí.

Když Jeffersonova předvádí svou sestavu, tak mi oči sjedou do strany, za oponu, kde mohu vidět Spencer, jak sleduje soutěž, ale její pohled se brzy střetne s mým a vidím, jak se na mě drobně usměje. Úsměv jí oplatím, ale ne moc velký, nic patrného, Meg by to určitě zjistila.

Po dokončení sestavy se jim znovu dostane potlesku a vstupu hlasatele.

„Děkujeme, Jeffersonově škole, další tu máme King High, zatleskejme!“ Řekne a odejde z pódia a během několika sekund vidím naše roztleskávačky plné nadšení, skákajíc kolem. Meg a já velmi nahlas povzbuzujeme naši školu, pravděpodobně se ztrapňujeme, ale to je fuk, už nemám v plánu získat víc bodů. Děvčata zaujmou na jevišti své pozice a Spencer se podívá naším směrem a snaží se nebýt moc nápadná, doufejme, že jako na tréninku, to nepokazí tím, že se celou dobu bude koukat na mne.

Začne hudba a děvčata se začnou pohybovat a já ani na chvilku nespustím oči ze Spencer a ona, kdykoliv může, se podívá mým směrem a je to tak… že trefí každý pohyb, jako by ho dělala roky. Hádám, že sex opravdu pomáhá soustředit se.

Na konci sestavy si naklonily dav na svou stranu a určitě porazily Jeffersonovu, ale ještě zbývá škola Mac. Právě když roztleskávačky King High opouští pódium, další skupina přichází, aby se připravila, a já vidím Mac úmyslně vrazit do Spencer a téměř ji srazit na zem.

„Dávej bacha,“ řekne Spencer.

„Proč nedáváš bacha ty,“ řekne kousavě Mac. „Couro,“ dodá.

„Prr, nebudeš moji nejlepší kamarádku nazývat courou!“ Řekne Madison a vstoupí mezi ně.

„Jé, neboj, jsem si jistá, že jsi taky coura,“ řekne Mac Madison. Do háje, tohle opravdu nevypadá dobře.

„Krávo!“ Zaječí Madison, aby to všichni slyšeli. Tento čin je rychle následován tím, že dá Mac Madison facku. A v tu chvíli se Spencer neudrží. Strčí Mac na zem a brzy jsou oba týmy v sobě a perou se.

„Pojď,“ povím Meg, když obě vyskočíme na pódium, abychom rozhodčím pomohly holky odtrhnout.

Právě, když se dostaneme na pódium, tak vidím, jak dá Mac facku Spencer a Spencer se chystá zaútočit, ale Meg a já se do toho rychle vložíme. Podaří se mi zadržet Mac, když Meg zarazí Spencer, aby nikam nešla.

„Přestaň, Mac!“ Zaječím a popadnu ji a držím ji zpátky.

„Pusť mě!“ Zaječí.

„Fajn!“ Zakřičím, když ji táhnu k zadní části pódia a za oponu pryč o všeho dalšího. „Teď přestaň! Nepodělej to!“

„Nepodělej to?“ Směje se naštvaně. „Nepodělej to komu, Ashley? Mně nebo tobě?“

„O čem to mluvíš?“ Zeptám se.

„Ach, prosím, vím, že jsi s tou blonďatou kočkou támhle!“

„Mac, no tak, takhle to není. Nespala jsem s ní, když jsme spolu chodily!“

„…políbila jsi ji?“ Zeptá se. Jak mám na tohle odpovědět? Vlastně nemohu… lhát. Vím, že vidí mé zaváhání a stále čeká odpověď. „Políbila?“ Zeptá se tišeji na pokraji slz.

„Ano,“ odpovím a vidím padat první z mnoha slz.

„Já to věděla. Věděla jsem to!“ Říká čím dál hlasitěji.

„Mac, no tak…“

„Ne! Jak jsi mohla? Podvedla jsi mě a lhala mi? Řekla jsi, že mě miluješ!“

„Jo, ty taky! Řekla jsi, že mě taky miluješ!“ Zakřičím na ni a nechám se ovládnout hněvem. „A co jsem dostala? Dostala jsem utajený vztah se svou přítelkyní, která se moc styděla povědět svým kamarádům, že je do mě zamilovaná! Není divu, že jsem tě podvedla! Nedokážu být tajemstvím, Mackenzie, prostě nedokážu!“

„Tak jsi neměla říkat, že mě miluješ,“ řekne potichu a udělá jedinou věc, co umí. Odejde.

Vidíte, zase to zatracené slovo. To slovo, které mě dostává do tolika potíží. Mac říká, že jsem ho v prvé řadě neměla říkat, protože si myslí, že jsem to nemyslela vážně. Ale myslela. Ale, co když jsem jí to řekla, ale mělo to být pro někoho jiného?

Kapitola 10: Proč se tak bojíme lásky?

Co je na lásce, že nás tak moc děsí? Je to tím, jak lidé kolem nás naši lásku soudí? Nebo je to tak, že je naše láska neustále testována situacemi, které ji obklopují? Možná… jen možná se tak moc bojíme lásky, protože se bojíme skutečnosti, že by nám někdo na tomhle světě skutečně mohl lásku oplácet.

„Dobrá, Daviesová, okamžik pravdy,“ řekne Meg neovlivněná celou tou záležitostí před pár hodinami. Je to, jako by naprosto zapomněla na naše ex na pódiu. Které za to byly, mimochodem, diskvalifikovány. Jeffersonova vyhrála kontumačně. „No tak, vyndej svůj mobil!“ Řekne vzrušeně.

„Fajn, fajn,“ řeknu, když vytáhnu ze své zadní kapsy svůj telefon. Procházíme jednu fotku za druhou a určujeme, kolik dostaneme bodů. Vypadá to, že Meg získala spoustu drobných bodů z líbání, což následně vedlo k tomu, že se o parník dostala do vedení.

„Dobrá, no Ashley, vypadá to, že tvoje nadvláda teroru je u konce! Mám 1750 bodů a ty jen 1250! Ha!“

Kruci, opravdu jsem neměla strávit den civěním na Spencer během jejího tréninku. Opravdu mě to zbrzdilo. „Musí to být nějaká chyba!“ Řeknu, ale obě víme, že teď v žádném případě nemohu vyhrát. Prohlédnu si fotky v telefonu ve snaze zjistit, jestli dokážu usmlouvat nějaké další body. Ale když dojdu k poslední fotografii, tak se zarazím. Je to fotka nahé Spencer v mé posteli. Abych řekla pravdu, tohle by mi mohlo pomoc vyhrát hru a dát mě do vedení na další rok.

Ale to prostě nemohu udělat. Nemohu to udělat Meg, nebo Spencer a ani Mac, prostě nemohu. Zaklapnu svůj telefon a vzhlédnu na Meg. „No, hádám, že máš tenhle rok štěstí…“ řeknu a Meg vyskočí na mou postel a začne poskakovat a prozpěvovat, „vyhrávám“ pořád dokola. Pohodím svůj mobil na postel a vstanu, abych si vzala brufen a vodu, zpátky to bude, s Megiinou škodolibou radostí a vychloubáním, dlouhá cesta.

„Jo hele, dovol mi podívat se na tvůj mobil, myslím, že jsme se možná muchlovaly se stejnou holkou. Některý kočky jsou prostě coury,“ řekne, i když jsme z nich ty největší coury my.

„Jo, jak chceš,“ odmávnu ji, když jí dovolím projít fotky v mém telefonu, ale pak si uvědomím, že je tam fotka mě a Spencer. „Vlastně počkat!“ Zaječím, ale jakmile si uvědomím, co jsem udělala, tak se otočím, abych uviděla Megiin strnulý obličej.

„…je tohle…?“ Kurva, kurva, kurva, kurva, prosím, neříkejte mi, že ji našla. Prosím, nějakým zázrakem ji nechte si myslet, že je to nějaká jiná kočka.

„Megan.“

„Co to kurva je, Ashley?! Je tohle fotka Spencer?!“ Zakřičí zvlášť nahlas. „Děláš si ze mě kurva prdel?! Po tom všem, co jsi řekla, po všem, co jsme udělaly, rovnou jdeš a uděláš tohle? Přeskočilo ti?! Jak jsi něco takového mohla udělat?! Je to moje ex-přítelkyně!“ Zakřičí.

„Meg, není to tak, jak to vypadá!“

„Jo, vážně? Protože to vypadá, že jsi ošukala moji ex-přítelkyni!“ Zakřičí a mrskne po mně můj mobil. Uhnu z cesty jen proto, aby se telefon rozbil o zeď. Nemyslím si, že jsem někdy viděla Meg takhle naštvanou.

„Meg!“ Zakřičím naštvaně.

„Běž do hajzlu, Ashley!“ Zakřičí pronikavě.

„Megan, hele… omlouvám se!“

„Ne, neodvažuj se omlouvat se mi! To nemůžeš. Nemůžeš se omluvit a myslet si, že vše bude v pořádku! Nemůžeš se cítit bez viny! Ne tentokrát.“

„…“ ze strachu, že bych řekla něco špatně, neřeknu nic. Ale v situaci, jako takhle, jsem si uvědomila, že není nic správného, co říct.

„No?“ Zeptá se Megan.

„No co, Meg?“ Zeptám se. „Co chceš, abych řekla? Nechceš, abych se omluvila, nechceš slyšet, jak se cítím… co chceš, abych řekla?“

„Chci, abys řekla, že je tohle celé nějaký druh noční můry, protože vím, že by se moje nejlepší kamarádka neopovážila spát s mou ex-přítelkyní.“

„No, to nemůžu,“ řeknu. „Stejně tak jako ty nemůžeš říct, že jsi nikdy nechodila s mým největším nepřítelem…“ polemizuji.

„Neměň téma! Chodila jsem se Spencer, když jsi ji nesnášela – ano, ale ty… ty jsi s ní spala potom, co jsem s ní chodila, zatímco jsi ji podle všeho nesnášela. Vidíš ten problém?“

„Ano, já vím! Je to na hovno! Chápu to, ale já si nemohla pomoc.“

„Nemohla pomoc?“ Zakřičí. „Poslední rok sis na ni stěžovala každý den a teď se s ní jednou vyspíš a všechno se změní?!“

„Nebylo to jen jednou…“ začnu.

„Ty jsi s ní předtím spala?“ Zeptá se Meg.

„Cože? Ne! Jenže… tahle celá věc… já a Spencer, začala před týdnem nebo dvěma. Před tímhle víkendem.“

„Takže jsi to přede mnou tajila?“

„Stejně tak, jako jsi přede mnou tajila ty svůj vztah?“ Vrátím jí a vím, že bych ji neměla naštvat ještě víc, ale nedokážu si pomoci. Pokud něco, tak si právě kopu větší jámu.

„Proč, Ashley? Proč jsi to začínala, když jsi věděla, že to takhle dopadne? Proč sis pod sebou vědomě řezala větev?“

„Protože… já nevím! Prostě jsem jí pohlcena. Nevím, co udělala, nebo jak to udělala, ale prostě jsem měla pocit, že s ní potřebuji být, chtěla jsem to udělat, chtěla jsem to, i když jsem věděla, jaký to na mě bude mít vliv,“ povím jí. „Meg, proč jste se ty a Spencer rozešly… potřebuju to vědět! Užírá mě to.“

„Chceš vědět, proč jsme se rozešly?“ Zasměje se Megan. „Rozešly jsme se, protože jsem do ní byla zamilovaná… ale ona cítila něco k tobě.“

„Cože? Ani jsem s ní tehdy nemluvila.“

„Já vím! To je to nejhorší. Vždycky jsem mluvila o tobě a jak je naše přátelství důležité a já nevím… myslím, že jsem jí toho řekla moc, protože se do tebe začala zamilovávat. A když jsem jí pověděla, že ji miluji, tak se mi na oplátku dostalo ‚děkuju ti‘. Věděla jsem, že tě miluje, ale prostě jsem tomu nechtěla věřit. Tak jsem to… ukončila.“

„Hele, Meg, omlouvám se, ale nebyla moje vina-“

„-ne, máš pravdu!“ Přeruší mě rozzlobeně. Něco mi říká, že se mi další část nebude líbit. „Byla moje vina, že jsem se zamilovala a byla moje vina, že jsem se skamarádila s někým takovým, jako jsi ty,“ prosím?

„Prr, co to má znamenat?“

„To znamená, že jsem měla vědět, že půjdeš a uděláš něco takového!“

„Udělám něco, jako co?“ Zakřičím a vidím, jak odvrátí zrak a už lituje slov, která jí vylítla z pusy. „No tak, Meg, pověz mi, co jsem udělala?“

„…šla jsi do Spencer, i když jsme souhlasily, že všeho necháme! Souhlasila jsem, že se přes ni konečně zkusím dostat, když ji přestaneš obtěžovat! Hrozně moc jsem se snažila dostat přes člověka, kterého jsem milovala, ale není to tak snadné, když s ní tvoje nejlepší kamarádka začne spát, že?“

„Nevěděla jsem, že jsi do ní zamilovaná! Neřekla jsi mi o tom, co se mezi vámi stalo ani ň, tak jak jsem to měla vědět?!“

„Neřekla jsem ti to, protože jsem si myslela ‚Co když si s ní půjde Ashley promluvit? Co Spencer udělá? Jak rychle se zamilují?‘ a nezáleží na tom, co jsem udělala, protože jste stejně skončily spolu a já to nesnesu! Nesnesu, jak dokonale se k sobě hodíte!“

„O čem to mluvíš?“

„Mluvím o tom, jak je Spencer ty s blond vlasy! Dělá to stejný, co ty, je pro tebe dokonalá a to mě prostě zabíjí…“ řekne a nakonec se zhroutí a pláče.

„Megan…“ snažím se, ale nevím, co potom říct.

„…zapomeň na to. Blahopřeju, Ashley, vyhrála jsi soutěž. Spát se Spencer, za kolik to je? 2000 bodů? No, dobrá práce,“ řekne naštvaně, když vezme z postele svůj telefon a kráčí ke dveřím.

„Kam jdeš? Přijely jsme sem mým autem,“ povím jí.

„Najdu si vlastní odvoz domů. Zapomeň na mě, Ashley. Zapomeň na mě a zamiluj se do Spencer, přesně jak plánoval osud,“ řekne a zabouchne za sebou cestou ven dveře.

- -

Před několika minutami jsem se odhlásila z hotelu a nyní kráčím, se svou taškou přes rameno a nasazenými slunečními brýlemi, ke svému autu. Tenhle víkend byl přinejmenším… posraný. Ale myslím, že to mohlo být horší. Chci říct, že někdo mohl zemřít.

„Aidene, pojď!“ Zaslechnu někoho zakřičet. Otočím se, abych zjistila, že Kyla táhne Aidena od jiné skupiny roztleskávaček. Chudák.

„Aidene,“ zvolám a oba, Kyla a Aiden, si mě všimnou.

„Ahoj, Ash,“ řekne Kyla.

„Ahoj. Aidene, co tady děláš?“ Zeptám se.

„No, jel jsem sem kvůli Kyle, podívat se na finále a nabídl se, že ji svezu domů. Moji rodiče mi dovolili půjčit si Mercedes,“ řekne a zatočí lehce klíčem.

„Moc milé, tak přeji zábavnou jízdu s touhle tou,“ řeknu a žertovně šťouchnu do Kyly.

„Hej!“ Vykřikne a přiměje tím mě i Aidena smát se.

„Dobrá, tak zatím,“ řeknu a mávnu na rozloučenou, když si to míří k autu Aidenových rodičů.

Když se vydám ke svému autu, tak stisknu tlačítko na klíči, abych ho odemkla a pak další tlačítko, abych stáhla střechu auta. Zatímco se střecha stále stahuje, tak si hodím tašku na zadní sedadlo, ale než nastoupím do auta, tak vidím roztleskávačky King High, jak všechny nastupují do autobusu, ale vidím, jak Spencer čeká venku.

Váhavě přistoupím, nejsem si jistá, co si v tu chvíli myslet, nebo co říct. Ale uvidíme.

„Obvykle lidi nastupují do autobusu, aby se dostali domů,“ řeknu dobíravě.

„Jo, no, sezení v tomhle autobuse dalších 10 minut, než vyjede, znamená 10 minut zlých pohledů a šepotu za mými zády,“ řekne, aniž by se ke mně otočila. Alespoň se mnou mluví.

„Něco se stalo?“ Zeptám se.

„Zapomněla jsi na bitku na pódiu?“ Zeptá se, podívá se na mě a pak zpátky na autobus.

„Pravda…“

„Jo, no, tým mě obviňuje, že jsem je diskvalifikovala, jelikož ta holka do mě vrazila a celou tu věc začala.“ Hádám, že to vlastně byla moje chyba. Chci říct, že to byla moje ex přítelkyně a její žárlivost, co celou tuhle věc začala.

„No, hele,… víš… jestli chceš… v autě se mi právě uvolnilo místo… mohla by ses svést se mnou,“ nabídnu a ona se zcela otočí ke mně.

„Jet domů s tebou?“ Zeptá se a není si jistá důsledkem. „Nebudu zanechána na nějakém parkovišti pro kamiony, že?“ Zeptá se ze srandy. „Protože víš, řidiči kamionů zneužívají mladé, nevinné, sexy blond roztleskávačky.“

„Ne, bez obav, žádná parkoviště kamionů, ale možná budeme muset tebe a tvé obří ego dát do kufru auta,“ řeknu žertem, když beru její tašku od jejích nohou a vedu ji směrem k mému autu.

„No, myslím, že kufr auta by byl lepší, než autobus,“ řekne s úsměvem.

„Dobře,“ řeknu, když dojdeme k mému autu a já pohodím její tašku dozadu a nastupuji do auta, když si sedá na místo spolujezdce. „Pojďme odtud vypadnout.

- -

Jsme už nějakou chvíli na cestě, ve skutečnosti nemluvení je základem ke skvělému trapnému tichu. Především, když jste s tímhle člověkem před asi deseti hodinami vyspali. Vidím, jak vytáhne svůj mobil a začne někomu psát smsku. Jako všechna populární děcka je přilepená k telefonu.

Musela vidět výraz v mé tváři nebo mi číst myšlenky, protože vidím, jak ke mně vzhlédne a omluvně se usměje.

„Promiň, jen píšu Madison, abych jí dala vědět, že mě nikdo neunesl nebo tak.“

„Hele, podle všeho, co víš, bych tě mohla unášet,“ řeknu ze srandy.

„Raději ty, než někdo úplně cizí.“

„…tak, co povíš Madison? …že jsi jela taxíkem?“ Zeptám se.

„Um, ne, jen jsem jí řekla, že jsem jela domů s Kylou…“ řekne a zaklapne telefon. „Takže… na to přišla, že?“

„Kdo?“

„Megan,“ řekne, když se opře o sedačku a vypadá unaveně, jako nikdy. Jsem si jistá, že je, v noci spala jen dvě hodiny.

„…jak to víš?“

„Tak nějak mě to napadlo, když jsem si všimla, že není v autě s námi,“ vysvětlí.

„Jo, no, promluvím si s ní, až se vrátíme.“

„Něco mi říká, že to nebude tak jednoduché.“

„Jo, taky mám takový pocit,“ řeknu a soustředím se na silnici. „Celý tohle je mnohem komplikovanější, než jsem si myslela.“

„…což znamená, že ti Megan taky řekla, proč jsme se rozešly,“ řekne Spencer a odvrátí ode mě pohled na silnici.

„Možná to trochu objasnila…“ řeknu a Spencer se ostýchavě dívá stranou. „Takže… uh, kolik si toho z předešlé noci pamatuješ?“

„Všechno,“ řekne bez rozmýšlení.

„Takže si pamatuješ, jak ses opila a já tě nesla zpátky na hotel?“

„Ano.“

„Pamatuješ si, že jsme zůstaly vzhůru do 4:30 a že jsi mi povídala svá nejhlubší tajemství?“ Zeptám se s úšklebkem.

„Bohužel ano,“ odpoví se stejným úšklebkem a myslím, že ví, na co dalšího se chci zeptat.

„Pamatuješ si…“ čas udělat si legraci. „jak jsme šly do stripklubu a ty jsi mi ukázala své schopnosti v tancování u tyče?“

„Cože?! To se rozhodně nikdy nestalo,“ řekne s lehkým smíchem.

„No dobře… pamatuješ si, co jsi dělala… potom, co jsi mi vyklopila svá tajemství?“ Zeptám se a zavrtím jejím směrem obočím.

„Máš na mysli, co jsme dělaly potom, co jsem vyzradila svá tajemství?“ Opraví mě, čímž mi říká, že si to pamatuje.

„Předpokládám.“

„No, ano, ano, pamatuji si.“

„Bylo to dobrý, co?“ Zeptám se škádlivě a ona do mě strčí. „Tvoje mlčení jen potvrzuje mou teorii,“ povím jí a ona mi odpoví odfrknutím. Takže znovu, potvrzuje mou teorii a ví to.

„Fajn, ano, bylo to dobré. To je fuk, všechno se nejspíš změní, až se vrátíme, takže na tom nesejde.“

„Jo, vážně? A jak se to změní? Na dnešní ráno zázračně zapomeneš?“ Zeptám se.

„Tak to není. Chci říct, že bychom – právě teď – mohly mít vášnivý, žhavý, zuby strhávající oblečení, okna zamlžující a s tvými výkřiky z plných plic, sex,“ řekne nejsvůdnějším hlasem, z čehož se mi v hrdle zadrhne dech. „Ale víš, že až se vrátíme do školy, že to bude tak, jako by se nic z toho nestalo.

„Možná pro tebe, ale můj život takhle nefunguje.“

„Takže co? Prostě půjdeš a celé škole vyklopíš, že jsi spala se svým největším nepřítelem?“

„Ne… ale přiznala bych ve škole, že jsem spala se Spencer Carlinovou. Kdo říká, že musíš být mým největším nepřítelem?“

„Um, co třeba zbytek školy?“ Řekne, jako by to bylo zřejmé.

„Myslíš tu školu, kterou ovládáme? Přiznejme si to, Spencer, ty ovládáš polovinu a já ovládám tu druhou.“

„Takhle to nefunguje, Ashley.“

„Říká kdo?“

„Říkám já!“ Zakřičí nyní.

„No, pak jsou to lidé jako ty, kteří drží lidi, jako jsme my, aby nebyli spolu!“

„Být spolu?“ Spencer se zasměje. „Odkdy ty chceš, abychom byly spolu? Myslela jsem, že u tebe jde jen o sex.“

„Něco mi říká, že víš, že u mě nejde jen o sex,“ a ví, že mám pravdu. Vím, že jí Meg o mě pověděla všechno, což znamená, že ví, kdo jsem a proč dělám to, co dělám.

„No, jen říkám, že to, co jsme ráno dělaly, byl jen sex.“

„Sex nikdy není jen sex!“ Zakřičím. „Především dneska ráno. Víš, že to znamená víc, než jen to. Pro tebe a pro mě.“

„Co se mi tím snažíš říct, Ashley?“

„Co se snažím říct, je, že vím, proč jste se ty a Meg rozešly.“

„Fajn, takže?“ Řekne, jako by o nic nešlo. „Takže, co kdyby ti Megan řekla, že jsem do tebe zamilovaná? …byla do tebe zamilovaná… na tom nesejde.“

Řekla právě… zamilovaná?

Co je na lásce, že nás tak moc děsí? Jo, rozhodně je to skutečnost, že se bojíme, že by nám někdo na tomto světě mohl doopravdy lásku oplácet. Ale skutečnost, že by mi někdo mohl lásku oplácet, mě přímo děsí. Protože skutečnost, že jsem použila slovo ‚oplácet‘ znamená, že je láska opětována. Což mě vede jen k jednomu závěru…

Jsem do ní taky zamilovaná. Jednoduché jako facka.

Kapitola 11: Proč jí nemohu odolat?

Víte, jaká je definice slova ‚odolat‘? Odolat – pevně setrvat proti činnosti, účinkům nebo síle. Odolávat, zdržet se podvolení se nebo užívaní si. Mít kontrolu. Což je vše, o co se právě teď snažím, ale moc dobře to nejde.

„Dobře, no a?“ Řekne, jako by o nic nešlo. „Tak, co kdyby ti Megan řekla, že jsem do tebe zamilovaná?… byla do tebe zamilovaná… to je fuk.“

Dobře, tak tuhle část musela Meg vynechat, protože bych si rozhodně pamatovala, kdyby řekla zamilovaná nebo ne. Ale to, jak na to reaguji, mluví za vše. Mohla bych vyšilovat nebo jí říct, že jsem nevěděla, že mě ‚milovala‘, nebo bych to mohla prostě potvrdit a říct, že jsem o tom věděla celou dobu. Ale jde o to, že jestli si vyberu potvrdit to, tak co to pro mě znamená? Znamená to, že ji také miluji? To ne. Chci říct, že jsem ji jen párkrát políbila a jednou s ní spala.

Ale musím si připomenout, že jsem ji jednou políbila kvůli vydírání a pak to znovu zopakovala… protože jsem to chtěla.

„Tak co z toho? Miluješ… nebo milovala?“ Zeptám se a říkám to pomalu, protože to opravdu nechci opakovat.

„Opravdu na tom záleží?“

„Ano!“ Odpovím rychle.

„Proč?“

„Protože to možná určuje to, co k tobě cítím…“ řeknu rozpačitě.

„Dobře… tak co kdybych řekla, že jsem se přes tebe dostala?“ Zeptá se zvědavě.

„Ale ne, ne, ne, ne,“ oponovala jsem jí rychle. „Žádné, co kdyby… nechystám se odpovědět na oba scénáře. Tak, co z toho?“

„Myslím, že obojí,“ odvětí upřímně. Dobře zahráno. „Chci říct, jak se můžeš dostat přes někoho, koho miluješ, když jsi nikdy neměla příležitost ho milovat a být milována?“

„Co to teda říkáš?“ Zeptám se a nečekám odpověď. „Co, kdybych ti dala příležitost, skočila bys po ní?“

„To ne, ne, ne, ne,“ rychle se mi vysměje. „Žádné co kdyby,“ poví mi s drobným úsměvem ve tváři.

„Vtipný,“ odpovím sarkasticky. Přijde mi neuvěřitelné, že Spencer dokáže být ohledně svých citů ke mně tak otevřená a to vše s důvtipem. Moc lidí to neumí. Je to jako kdyby mě s každou uplynulou sekundou stále více ohromovala. To je jeden z důvodů, proč jsem jí řekla: „no, možná k tobě také něco cítím… možná jsem do tebe taky zamilovaná…“

„Možná?“ Zpochybňuje mou volbu slov.

„Možná,“ potvrdím.

„No tak koukni, jsem Spencer Carlinová. Na ‚možná‘ si nehraju.“

„Ech, ale rozhodla jsi být do mě zamilovaná a zároveň se přese mě přenesla?“ Zeptám se vážně.

„Nerozhodnost není totéž jako možná,“ odpoví.

„Na tomto světě je,“ informuji ji.

„No, skutečnost, že mi moje hlava říká ne, ale srdce křičí ano, není ‚možná‘. Znamená to, že chci být hrozně moc s tebou, ale nemůžu! Znamená to, že být do tebe zamilovaná, je naprosto špatně, ale tak zoufale chci, aby to bylo správné. Znamená to-“

„-znamená to spoustu kravin,“ přeruším ji. „Ale nic s tím nenaděláš! Spencer, všechno si nemůžeš promyslet! Pro jednou ve svém životě musíš být impulsivní a následovat své srdce!“

„To jsem následovala! Včera v noci!“ Připomněla mi… hlasitě.

„Jo a bylo k tomu zapotřebí jen několika lahví alkoholu,“ dodám.

„No, co ode mě očekáváš, Ashley? Nemůžu být oblíbenou hlavní roztleskávačkou, která je také lesbička! Prostě nemůžu!“

„Ano, můžeš!“ Zaječím. „Ale musíš to tak zařídit! Musíš pro to něco udělat, nebo se nic nezmění!“

„Tak proč jsi s tím něco neudělala?!“ Zakřičí a já najednou nemohu přemýšlet. „Z toho, co jsi mi řekla a co jsem slyšela, tak jsi před dvěma lety byla mnou! Ale vycouvala jsi!“

„Ne, nevycouvala!“ Zakřičím nazpět.

„To je důvod, proč jsi to vzdala a přidala se k vyděděncům“ poznamená, což mě ještě víc naštve.

„Pro tvou zkurvenou informaci jsem se nevzdala, pověděla jsem všem, kdo jsem a rozhodla se odejít z tzv. oblíbených děcek. Prostě jsem nedokázala pochopit, co představují. A nakonec jsem si jednoho dne uvědomila, že nepředstavují vůbec nic. Vše, co dělali, bylo stát a dobře vypadat. Uvědomila jsem si, že jsem v tolika směrech mnohem lepší, než oni.“

„Tak co? Myslíš si, že jsi lepší než já?“ Zeptá se, uražená vším, co jsem řekla.

„Ne. Myslím, že jsi lepší, než jsi. Myslím, že se schováváš za fasádou předstírajíc někoho, kým nejsi. Chci říct, vem si například svou rodinu! Vědí, že jsi lesba, ale tvý přátelé, ne? Víš, že musí být něco špatně, když to došlo až sem.“

„Moji přátelé a má sexualita, s tím nemají nic společného.“

„Má to s tím všechno společného!“ zvolám. „Kdyby tvoji kamarádi věděli, že jsi lesba, vůbec bys neměla žádný problém s tím říct, že jsi do mě zamilovaná!“

„Ne!“ Vykřikne vážně. „To není pravda!“

„Není?!“

„Moji kamarádi v mém životě nemají takovou pravomoc!“

„Jasně, že nemají,“ odpovím sarkasticky, vím, že je to v tuhle chvíli jako házet hrách na zeď.

„Fajn! Miluju tě! Jsi šťastná? Pořád tě miluju! Milovala jsem tě, než jsem chodila s Meg, milovala jsem tě, zatímco jsem s Meg chodila a pořád tě miluju!“ Řekne úplně sama. A tak rychle, jak skončila s křikem z plných plic, tak rychle nastane v autě ticho. Ticho je téměř ohlušující, protože nastalo tak náhle. Takže mi dává příležitost přemýšlet. Má vše, co si na holce přát. Holka, co se na mě nebojí křičet, co se mi nebojí postavit, holka, co nepotřebuje, abych jí říkala, co si myslet. A já dojdu k závěru, takže prolomím svými slovy ticho.

„… taky tě miluju,“ odpovím tiše.

- -

Poté byla cesta autem relativně tichá. Myslím, že se věci staly moc nepříjemnými a já neměla tušení, kde se nacházíme. Chci říct, že mě miluje a já miluji ji. Takže, co teď? Skutečnost, že byla ta slova vyřčena, nijak nezměnila kruhy, ve kterých se nacházíme. Stejně jako předtím, má pořád svoje kamarády a já mám své. A pořád je jedním ze sedmi smrtelných hříchů mít se rády, natož, abychom se milovaly.

Vezu ji zpět ke škole a vím, že tam vystoupí všechny dívky z autobusu, aby je jejich rodiče mohli vyzvednout. Samozřejmě, protože jsme vyjely dříve než autobus, tak jsme dorazily před autobusem. Zaparkuji na prázdném místě školního parkoviště a obě vystoupíme z auta. Podám Spencer její tašku a opřu se o auto, když Spencer spatří své rodiče a lehce jim zamává, ale ještě neodejde.

„Takže… díky za záchranu před bandou vytočených roztleskávaček,“ řekne a jsou to první slova, která za hodinu vyřkne.

„Kdykoliv…“ odpovím. Chystá se otočit a jít domů, když ji zastavím. „Spencer, co to všechno pro nás znamená?“ Zeptám se. Nikdy nejsem v rozhovorech ta zdrženlivá.

„Já… já nevím…“ zavrtí hlavou. „Co si myslíš, že to pro nás znamená?“

„Ráda bych si myslela, že to pro nás znamená být si blíž,“ odpovím a koutkem oka vidím, jak nás Spenceřina máma sleduje. Rozhodně čeká, až se políbíme. Přísahám, že nejspíš bude jednou z těch matek dohazovaček.

„Také bych si to ráda myslela. Ale není to tak.“

„No, možná je… ale možná by to nikdo z našich přátel nevěděl,“ řeknu, čímž něco naznačuji a myslím, že ona ví co.

„Říkáš, co si myslím, že říkáš?“ Zeptá se s pozvednutým obočím.

„Jak to mám kurva vědět? Nevidím ti do hlavy,“ odpovím žertovně, čímž si od ní vysloužím lehký smích.

„No, mně to zní tak, že chceš, abychom si byly blíž, i když to znamená, že to nikdo jiný neví,“ tipuje.

„Myslím, že tak daleko zajdu kvůli lásce…“ povím jí.

„No, myslím, že tak daleko zajdu kvůli lásce také…“ poví mi.

„Mohu ti zavolat?“ Zeptám se.

„Jasně, ale lepší je otázka ‚zavoláš mi?‘.“ Odvětí s rychlým důvtipem. Řekla jsem vám, jak moc mě její důvtip okouzluje?

„Ještě lépe, proč nepřijdeš na večeři!“ Zakřičí Paula 10 metrů od nás. A obě, Spencer i já, se začneme smát.

„Moje máma má super sluch,“ přizná žertovně. „Tak co říkáš? Máš hlad?“ Zeptá se, zatímco potlačuje stále vkusné zívnutí.

„Co třeba příště. Vypadáš, že se potřebuješ na zítřejší školu trochu vyspat,“ navrhnu.

„Jsi si jistá?“

„Jo,“ odpovím.

„Dobrá,“ řekne s pousmáním. „Zavolej mi,“ řekne s mrknutím.

„Zavolám.“

A s tím se Spencer otočí, aby šla se svou mámou domů, zatímco já šla do svého velkého prázdného domu. Beru to zpátky. Ve chvíli, kdy se vrátím, přijdu včas, abych viděla Aidena, jak přiváží Kylu.“

„Ahoj,“ řeknu.

„Ahoj,“ odpoví, když otevřu dveře a obě vstoupíme. „Tak řekneš mi, co se stalo nebo co?“ Zeptá se.

„O čem to mluvíš?“ Zeptám se a ani kvůli ní nezastavím a prostě pokračuji dál nahoru do svého pokoje.

„Mluvím o tom, jak Meg nejela s tebou domů, ale místo toho se rozhodla jet s námi!“ Hádám, že takhle se dostala domů. Opravdu bych si s ní měla promluvit, ale vážně nechci.

„Eh, jen jsme se pohádaly. Promluvím si s ní pak,“ řeknu, vstoupím do svého pokoje a zavřu za sebou dveře, aby Kyla nemohla dál. Jakmile jsem uvnitř, tak sebou fláknu na postel a vlezu si pod deku. Když jsem byla posledně v posteli, tak jsem se vůbec nespala. Ale zase, posledně, když jsem byla v posteli, jsem měla vedle sebe krásnou holku.

- -

Ach, není nic milejšího, než spát 12 hodin bez přerušení. Kouknu na hodiny a už je skoro 6 ráno, obvykle by to na mě bylo opravdu brzy, ale myslím, že jsem se vyspala dostatečně. Tiše opustím svůj pokoj a vydám se chodbou tam, kde Kyla ještě spí, vstoupím do jejího pokoje a rychle jí ukradnu telefon. Vím, že má telefonní číslo na Spencer.

Jakmile si zkopíruji číslo do svého telefonu, tak pošlu Spencer smsku.

‚Krásné ráno, krásko – Ash‘

Protože jsem si byla jistá, že ještě není vzhůru, tak jsem odložila svůj mobil na stolek a šla si dát sprchu. Když jsem se vrátila, tak jsem uviděla, že mám už novou zprávu. Jé, zajímalo by mě, od koho by mohla být.

‚Nápodobně‘ odpoví mi Spencer.

Místo toho, abych utratila všechny své peníze za psaní smsek, jsem se rozhodla zavolat jí, alespoň vím, že je vzhůru.

„Ahoj,“ odpoví chraplavým brzkým ranním hlasem. Miluji to.

„Ahoj, vyspala ses včera večer dostatečně?“

„Jo, hodně.“ Odpoví. „Ale musím přiznat, že mi chybí noc, kterou jsme strávily spolu.“

„Se vsadím, že jo,“ řeknu potutelně.

„Nejen to,“ řekne, jako by to bylo očividné. „Bavila jsem se, když jsem si tu noc s tebou povídala.“

„Spencer, vše, co jsi udělala, bylo, že jsi mi pověděla svá tajemství a to jen proto, že jsi byla opilá.“

„No, možná bychom spolu mohly strávit další noc a ty bys mi mohla… povědět všechna tvá tajemství,“ navrhne.

„Tajemství? Nemám žádná tajemství,“ zalžu bez mrknutí oka.

„Každý má tajemství,“ řekne.

„Každý má také výčitky, ale nikdo o nich nemluví.“

„Hm, to proto, že mluvit o výčitkách je depresivní,“ oponuje.

„To je naprostá pravda, ale jen jsem tě chtěla rozptýlit od skutečnosti, že ode mě chceš odplatu za to, že znám všechna tvá tajemství,“ řeknu a rozesměji ji trochu.

„No, musím říct, že jsi odvedla skvělou práci. Protože na celých 6 sekund jsem úplně zapomněla na to, že chci znát všechna tvá tajemství.“

„Na 6 sekund? Kruci, potřebuji na svých rozptylovacích schopnostech zapracovat.“

„No, možná si dneska po škole na mě můžeš procvičit své rozptylovací schopnosti.“

„Po škole? Nemáš roztleskávačky?“ Zeptám se.

„Máme týden volno, protože jsme dokončili soutěž. Navíc si pořád myslím, že je na mě několik holek trochu naštvaných.“

„Dobře, tak se po škole můžeme vrátit zpátky ke mně.“

„Kyle to nebude vadit?“

„Bez obav, Kyla je po škole obvykle zaneprázdněná Aidenem.“

„Fajn, to zní dobře. Ale přesto chci slyšet tvá tajemství,“ řekne a chytá se mého hlavního plánu.

„Zatraceně a já si vedla tak dobře. Kolik to bylo? Tak 15 sekund?“

„Něco takového,“ řekne s lehkým uchechtnutím. „Poslyš, raději se začnu připravovat do školy. Musím vypadat co nejlíp, však víš, musím si udržet renomé.“

„…nebo se možná snažíš zapůsobit na jistou sexy brunetu,“ naznačím.

„Ale prosím tě, nikdy jsem takhle na Madison nepomyslela,“ řekne žertovně.

„To je k popukání,“ řeknu sarkasticky.

„Myslela jsem si to,“ řekne se srdečným smíchem.

„Dobrá, tak se pro mě jdi vyfiknout,“ řeknu, aniž bych si uvědomila dvojí význam. „…a pak se připrav do školy.“

„Možná jo,“ řekne laškovně. „Pa, Ash.“

„Pa, Spence,“ řeknu a zavěsím. A možná dodám, že to dělám s úsměvem. Ne proto, že jsem zavěsila já jí, ale protože jsem šťastná. Je to dlouho, co jsem byla šťastná. Vlastně je to hrozně dlouho od doby, co jsem byla takhle šťastná.

- -

Jakmile jsem dorazila do školy a uzmula si místo u svých kamarádů, tak jsem si konečně uvědomila, že mě moje nejlepší kamarádka pořád nenávidí. A ano, je to moje vina, ale nemám tušení, jak to dát do pořádku.

Kurva, vůbec jsem dneska Megan neviděla. „Hej lidi, nevíte kde je Meg?“ Zeptám se skupiny lidí, se kterou sedím. Většina z nich v odpověď zavrtí hlavou… většina z nich.

„Dneska je nemocná,“ odpoví Stephanie. „Nejspíš chytila nějakou pohlavní nemoc od všech těch holek, co jste se s nimi tenhle víkend vyspaly,“ řekne škádlivě.

„Našla jsi někoho, s kým se stojí vyspat vícekrát než jednou?“ Zeptá se Charlie a já dokážu jen pomyslet na dívku, se kterou jsem strávila úžasnou noc.

„Možná jednu holku,“ řeknu a neposkytnu příliš mnoho informací.

„Někoho, koho známe?“ Zeptá se Charlie.

„…neé, chodí do školy někde v zapadákově, ale to je fuk.“

„A Meg?“

„Myslím, že má problémy s bývalkou,“ odpovím.

„S bývalkou?“ Zeptá se Steph.

„Em…“ než to ráno mohu vymyslet další výmluvu, tak zvoní, což signalizuje, že jdou všichni studenti do tříd na prezenčku. Možná bych prostě mohla jít za školu a nejdříve vyřešit to s Meg. Chystám se opustit kampus a vrátit se ke svému autu, když si všimnu, že mě sleduje jistá blondýna.

Vidím, jak se oddělí od svých přátel a já se právě teď zdržím odchodu. Jakmile jsou všichni studenti ve třídě, tak jsme Spencer a já zůstaly samy v prázdné chodbě.

„Vypadáš rajcovně,“ řeknu a přistoupím k ní blíž.

„Vážně? Myslíš, že se to bude Madison líbit?“ Zeptá se žertovně.

„Hm, nejsem si jistá, ale vím, že téhle sexy brunetě ano,“ odpovím, když udělám další krok blíž a položím jí ruce na pas. Nechá své ruce spočinout na mém pase, když se opře o skříňky za sebou.

„To je dobře, protože jsem se na tebe vlastně právě snažila zapůsobit,“ zašeptá.

„Opravdu?“ Zeptám se předstíraně. „To bych vůbec neřekla.“

„Jo, no, věděla jsem, že nejsi tak chytrá.“

„Hej! Abys věděla, tak jsem za poslední semestr ve výtvarce získala 87.“

„Ashley, drahoušku? To bylo ve výtvarné výchově. Je to jeden z pár předmětů, kde se od tebe nevyžaduje pamatovat si informace.

„Já vím… to proto jsem získala 87,“ řeknu a přiměji nás obě ke smíchu.

„Poslyš, chceš naši hodinu volna strávit společně v knihovně?“

„No, myslela jsem spíš, že vzadu v mém autě, ale knihovna je taky zvrhlá,“ řeknu šibalsky.

„Ne,“ řekne a lehce mě plácne do paže. „Tak nějak jsem s tebou chtěla mluvit o těch volbách.“

A do prdele, volby! Úplně jsem na ně zapomněla. Kruci, pořád musím kvůli nim udělat všechny ty hovadiny. Musím přestat tak nadávat. To je fuk, dala jsem si povolení nadávat v situacích, jako je tato. Možná bych se z té soutěže prostě mohla vykroutit. Stejně je pitomá.

„Země volá Ashley,“ řekne Spencer a mává mi před obličejem rukama.

„Jo, promiň. V hlavě mám hluboké myšlenky.“

„Takže tohle v ní je?“ Zeptá se škádlivě, když popadne mou hlavu a začne s ní otáčet a žertovně na ni klepat.

„Fajn, fajn, moc vtipný,“ řeknu a beru její ruce zpět do svých. „Takže hodina volna? Zadní část knihovny?“

„Uvidíme se tam,“ řekne a narovná se. Chystám se předklonit se a políbit ji – víte, opravdu ji políbit poprvé od doby, co jsme spolu – když zazvoní, což značí konec prezenčky. Rychle se oddělíme, když si masa studentů razí cestu do chodby.

„Ahoj,“ naznačí mi ústy a vydá se chodbou. Vidím, jak se nepatrně otočí těsně předtím, než se setká se svými přáteli a věnuje mi rychlé mrknutí. Co mi to ta holka dělá? Vlastně lepší otázka by byla, co budu dělat, než znovu uvidím Spencer? Tak jo. Pravděpodobně bych se měla dostat do třídy.

- -

O třetí hodině, mé hodině volna, jsem si konečně vzpomněla, co jsem chtěla udělat. Zajít za Megan. Což si myslím, že je dost důležité, nemyslíte? Důležitější, než se právě teď vidět se Spencer. Ale přesto bych jí to měla říct.

Šinu si to do zadní části knihovny, jak bylo plánováno, abych se viděla s blondýnou, na kterou jsem čekala celé ráno.

„Ahoj,“ řeknu a sednu si vedle ní, přímo v rohu knihovny.

„Ahoj,“ odpoví.

„Poslyš, nemyslím si, že můžu zů-“ řeknu, ale jsem přerušena tím, že na svém stehnu ucítím její ruku.

„Promiň, co že jsi to říkala?“ Zeptá se s úšklebkem, když rukou divoce přejíždí po mé noze a její rty mi útočí na krk.

„Spencer, co to děláš? Jsme v knihovně,“ povím jí a snažím se ji odstrčit, ale všimnu si, že mi ruce a paže nefungují. To, co mi tahle holka dělá…

„Jo, já vím,“ řekne, když mě dál opečovává.

„Nemůžeš počkat, než skončí škola?“ Zeptám se.

„Ani ne.“

„No, hele, vlastně jsem… hodlala jít se… na někoho podívat,“ snažím se říct, ale zdá se, že mám právě teď problém s dýcháním.

„Ne, nešla,“ opraví mě. „Hodlala jsi tu zůstat a strávit čas se mnou.“

„Hodlala, že?“

„Myslím, že ano…“ řekne a líbá můj krk hladověji. Ach, Bože…

„Jo… dobře,“ řeknu, když teď začnu líbat krk já jí. Zatraceně, co jsem to předtím dělala? No co.

Prostě téhle holce nedokážu odolat. A nevadí mi to.

Kapitola 12: Proč skrýváme to, kým skutečně jsme?

Už jste někdy byli na jednom z těch maškarních plesů, na kterém mají všichni masky zakrývající jejich tváře a to, kým skutečně jsou? Vždycky jsem měla nutkání jejich masku strhnout a odhalit světu, kdo za tou maskou vlastně je. Kdo se snaží zakrýt a proč. Ale co jsem si uvědomila, je, že na tomhle světě, nepotřebujete masku. Podvod a lži pro každého fungují jako masky. Lidé lžou o tom, kým jsou a v co věří, takže se stávají jen další tváří v davu.

…jen další maskovanou tváří.

Než jsem se nadála, tak byla třetí hodina u konce a byl čas na oběd. Spencer a já jsme se nedostaly dál než k muchlování, ale odvedla zatracený kus práce v odvádění mé pozornosti od toho, co jsem chtěla dělat. Což bylo jít se podívat na Meg.

Takže, když zazvonilo, tak jsem se hnala chodbami přes dvorek a právě, když jsem se chystala jít na parkoviště, abych se dostala do svého auta, tak jsem zaslechla, jak na mě někdo volá zpátky.

„Ashley!“ Otočím se, abych uviděla Steph a pár dalších lidí, jak na mě mávají. Pohlédnu na hodiny na telefonu a myslím, že mám pár minut času. Přijdu k nim, abych zjistila, co chtějí.

„Jo?“ Zeptám se.

„Co se děje?“

„Právě se jdu podívat na Meg.“

„Dobře, no… paní Cho řekla, že během oběda je setkání všech kandidátů voleb.“

„Kurva…“ zamumlám. Hádám, že si pro tohle musím udělat čas. „Dobře, díky.“ Řeknu a vydám se směrem ke třídě paní Cho. Jakmile se tam dostanu, uvidím, jak už tam všichni ostatní jsou a paní Cho o něčem hovoří. Zarazí se, jakmile mě uvidí trapně postávat ve dveřích.

„Jdete pozdě.“

„Promiňte,“ řeknu a rychle se posadím dozadu, kde se také nachází Spencer. Posadím se na stůl vedle ní a předstírám, že poslouchám učitelku. Letmo pohlédnu na Spencer, usměji se na ni a jen co pohlédne směrem ke mně, tak se podívám stranou ve snaze zamaskovat svůj smích. Jestli jste někdy byli znudění, tak tohle je zábava, kterou můžete hrát se svými kamarády. Hned co otočí hlavu zpět k učitelce, tak se na ni znovu s úšklebkem podívám a jakmile se podívá mým směrem, tak se otočím a předstírám, jakože si nejsem absolutně ničeho vědoma. Je dost těžké se nesmát v situacích, jako je tahle. Jen co jí dojde, co skutečně dělám, tak mě rychle plácne po noze a vrátí se k tomu, co paní Cho říká. Vážně, o čem to mluví?

Kouknu zpět na Spencer a zdá se, že ji skutečně zajímá, co učitelka říká. A tak nějak mě to trkne, nikdy jsem vlastně nechodila s nikým, kdo je obecně dobrý student. A to má obvykle důvod, je to proto, že mě nepřitahují takové holky, ale pro jednou mám pocit, že chodím s někým, kdo ví, jaký mám postoj. Ví, jak se cítím, a ví, jak funguji, protože cítí a funguje stejným způsobem jako já.

„…a to je v podstatě vše, takže to vypadá, že vám zbývá pár minut přestávky na oběd, než začne hodina. Se všemi se uvidím příští týden.“ Řekne paní Cho a všichni začnou vstávat.

„Prr, cože?“ Zeptám se nikoho konkrétního a samozřejmě mi nikdo neodpoví, protože jsou to všechno oblíbená děcka, s nimiž nikdy nemluvím.

„Ty prostě… vypneš, když učitelky mluví?“ Zeptá se Spencer afektovaně. Kdokoliv zůstal v místnosti, mi věnuje lehké odfrknutí, než jí mám šanci dloubnutí vrátit.

„Je to trik, který jsem se v průběhu let naučila a teď, kdybych jen mohla vyblokovat tvůj hlas…“ oplatím jí.

„No, hodně štěstí s vyblokováním mého hlasu příští týden během závěrečných řečí,“ naznačí. Tak o tomhle byla celá ta schůzka!

„Nejsem to já, o koho by sis měla dělat starosti. Potom, co škola uslyší můj proslov, tak si tě naprosto přestane vnímat,“ jsem v ráži.

„To uvidíme,“ řekne s úšklebkem, protože ví, že tajně odpověděla na mou otázku.

„Myslím, že uvidíme,“ řeknu, vydám se z místnosti a nechám Spencer s jejími oblíbenými kamarády.

Než jsem opustila třídu, abych šla ke své skříňce, tak už byl čas jít na další hodinu, kterou jsem samozřejmě měla se Spencer. Ale znovu jsem tak neměla čas, abych se viděla s Meg a to mě ubíjelo.

Poslední část hodiny se pan Daniels rozhodl zadat třídě práci, aby dohnal, co potřebuje. A my všichni víme, že to znamená 'jsem moc líný, abych učil, tak mě následující hodinu neobtěžujte‘. Takže pokaždé, když učitel všem zadá práci, tak to skončí tak, že jsou všichni stejně na telefonech. Tak jsem se rozhodla vytáhnout svůj a napsat jisté blondýně.

Pracuješ těžce nebo pracuješ stěží? Pošlu Spencer. Vidím, jak se nad zprávou Spenceřiny oči rozzáří a usměje se. Diskrétně se otočí ke mně a já jí úsměv oplatím.

Vůbec nepracuji. Ty?

Samozřejmě, že tvrdě pracuji. Teď mě přestaň rozptylovat svým sexy tělem a dovol mi vrátit se k práci! Pošlu jí ze srandy.

…a to na sobě dneska ani nemám minisukni.

No, někdy bych ráda tvoji minisukni viděla.

To se vsadím. Možná bychom s tím po škole mohly něco udělat, píše mi Spencer. Do háje, zapomněla jsem, že máme po škole plány. Doufala jsem, že se pak půjdu podívat na Meg. Možná bychom mohly vyřídit Meg jako první.

Vlastně jsem doufala, že bychom to dneska mohly odložit. Hodlala jsem si jít promluvit s Meg.

Aha. Dobře, zavoláš mi pak? Ještě lépe, zastav se potom… dej mojí mámě důvod se usmát.

Budu tam.

Po skončení hodiny jsem ani nečekala, až se rozloučím se Spencer nebo s kýmkoliv. Rychle jsem vzala své učebnice a jela k Meg domů. Nemám ponětí, co řeknu, ale doufám, že až na to dojde, tak to bude dobré.

Kráčím k jejím dveřím a velmi třesoucíma rukama pětkrát zaklepu. Během několika sekund vidím, jak se dveře otevřou a Meg tam stojí v pyžamu. Zajímalo by mě, jestli mě pořád nenávidí.

„Co tady děláš?“ Zeptá se. Jo, pořád mě nenávidí. Ale nemám jí to za zlé.

„Já-já si jen přišla… promluvit. O… věcech.“ Vykoktám.

„Na někoho, kdo si chce promluvit o ‚věcech‘ vypadáš dost nervózně…“

„…jako na jehlách,“ dodám žertovně. Jo, to vyšlo dobře… ne.

„Sbohem, Ashley,“ řekne, když se chystá zabouchnout mi dveře.

„Počkej!“ Zakřičím a ona znovu pomalu otevře dveře. „Prosím, můžeme si o tom jen promluvit? Nesnáším, když se spolu hádáme.“

„No a čí je to vina?“

„Dobře, já vím. Tahle celá situace je trochu… podělaná. Ale můžeme se s tím teď vypořádat.“

„Vypořádat se s tím?“ Zeptá se Meg hypoteticky. „A co navrhuješ, Ashley? Nech mě hádat, chceš… tajně chodit se Spencer, a aby mi to vůbec nevadilo,“ hádá. A ano, technicky to je to, co chci, ale když to říká takhle, tak to zní blbě.

„Vím, že to vypadá špatně, ale Spencer a já…“

„Ach, prosím, nedokončuj větu s‚se milujeme‘. Nemyslím, že bych to zvládla, kdybys to řekla.“

„Dobře… no, něco k sobě cítíme.“

„Ashley, já tě znám. K nikomu nic necítíš,“ dobře, to bolelo. Pohlédnu na Meg a v jejím obličeji vidím, že ví, jak se kvůli tomu cítím a nemá kvůli tomu žádné výčitky.

„Dobře, znáš mě. Takže víš, že jsem nikdy neřekla, že k někomu kromě Mac něco cítím!“

„Když je řeč o Mac, jak jí je? Je v pohodě s tím, že její bývalá přítelkyně se zamilovala do jiné holky, zatímco spolu pořád chodily?“

„Meg, Mac se to netýká…“

„Samozřejmě, že se tohle Mac týká! Týká se to Mac, tebe, mě, Spencer… týká se to nás všech. Ty to nechápeš, co? Tenhle jeden vztah se Spencer… ovlivňuje nás všechny. Skutečně jsi očekávala něco jiného?“

„Ano… ne… já nevím… Co ty? Udělala jsi předtím přesně totéž.“

„A podívej, jak se to otočilo! Skončila jsem se zlomeným srdcem a zničeným přátelstvím!“

„Ale se mnou a Spencer je to jiné,“ snažím se ji přesvědčit.

„To jako vážně? Opravdu si myslíš, že proto, že řekneš, že ji miluješ, tak vše dobře dopadne? Protože, prosím, Ashley, řekni mi to, protože já jí pověděla, že ji miluji, ale nefungovalo to.“

„Myslím, že to dobře dopadne,“ řeknu sebevědomě.

„A to proč?“

„Protože mě také miluje,“ a vím, že je to další věc, kterou mám a Meg ne.

„Jo, no, někdy láska nestačí…“

- -

„Ahoj, cizinko,“ řekne Spencer, když mi otevře vchodové dveře.

„Ahojky,“ řeknu, když vstoupím do jejího domu a obdařím ji pusou na tvář.

„Ahoj, Ashley,“ uslyším zvolat přehnaně nadšený hlas.

„Zdravím, paní C,“ usměju se. Nemyslím si, že jsem někdy měla mámu, co mě má ráda… ani vlastní.

„Myslím, že tě má ráda víc, než mě,“ zamumlá tiše Spencer a já se zasměju. „Jdeme nahoru, mami!“ Řekne Spencer, popadne mě za ruku a táhne mě do svého pokoje. Jakmile vstoupíme do místnosti, tak Spencer zavře dveře, nechá jen škvírku a šine si to ke mně. Strčí mě, abych se posadila na postel a rozkročmo si mi sedne do klína. Bez mrknutí oka dá ruku na můj krk a její rty narazí na mé.

„Hm, no, taky tě zdravím,“ zamumlám proti jejím rtům. Tohle jsem opravdu nečekala.

„Nemáš tušení, jak dlouho jsem čekala na to, až tohle udělám,“ zamumlá.

„No prosím, pokračuj.“

„Spencer!“ Uslyším zakřičet ze zdola hlas a k pokoji rychle cupitají kroky. Spencer ze mě spěšně sleze a posadí se vedle mě na postel.

„Ahoj, Spence!“ Řekne vzrušeně chlapec, když vstoupí do místnosti a rychle je následován dalším.

„Um, jsem trochu zaneprázdněna,“ řekne Spencer a evidentně odkazuje na mě.

„Ach, my víme,“ řekne druhý chlapec. „Proč myslíš, že jsme přišli.“

„Přišli jsme se seznámit s tvojí novou přítelkyní.“

„To ne, my nejsme-“

„Není to tak, že jsme-“ Spencer a já začneme mluvit současně.

„-jsem Glen, tohle je Clay,“ řekne jeden z hochů. „Jsme bratři Spencer,“ řekne ochranářsky.

„Ach…“ přesně to, co jsem chtěla. Další drama.

„Tak jsme si jen mysleli, že zajdeme pozdravit, poznat tě a tak,“ řekne Clay.

„Teď opravdu není vhodný čas,“ snaží se jich Spencer zbavit.

„No, buď teď, nebo u večeře před mámou a tátou,“ poví jí Glen.

„Takže, já jsem Ashley,“ řeknu rychle a uvědomím si, že tenhle rozhovor budu mít raději v soukromí, než před rodiči Spencer. Nechápejte mě špatně, zdají se být jako bezva rodiče, ale velmi snadno to začne být trapné.

„Rád tě poznávám, Ashley… konečně,“ řekne mi Clay. „Takže ty chodíš se Spencer do školy?“

„Jo,“ odpovím stručně.

„Takže, co si všichni tvoji kamarádi myslí o tom, že spolu vy dvě chodíte?“ Zeptá se Glen zvědavě. Um, jak na tohle máme odpovědět? Ví o nás jen asi dva lidi. Jednomu to nevadí a druhý to nesnáší.

„Je to ve skutečnosti 50 ne 50,“ povím jim upřímně. „Některým lidem to nevadí a jiným ano.“

„Podílíš se na nějakých mimoškolních aktivitách?“ Zeptá se chytře Clay.

„Jsi roztleskávačka?“ Zeptá se Glen.

„Jaký je tvůj studijní průměr?“ Zeptá se Clay.

„Máš nějakou ‚blonďatou‘ kamarádku roztleskávačku?“ Dodá Glen.

„Kolikrát jsi musela být po škole?“ Clay položí ještě jednu otázku.

„Máš nějaké nezadané ‚blonďaté‘ kamarádky roztleskávačky?“ Zeptá se Glen a jde víc do hloubky.

„Přestaňte!“ Zakřičí Spencer. Právě teď se cítím trochu přehlcená. „Co to je? 20 otázek? Vypadněte! Ashley a já si musíme promluvit,“ řekne Spencer a naléhá na ně, aby opustili ložnici.

„Pověz svým kamarádkám, ať mi zavolají!“ Zakřičí Glen jako poslední poznámku a Spencer zabouchne dveře. Otočí se a chvíli mlčky stojíme.

„Omlouvám se za ně,“ omluví se Spencer.

„To je v pohodě… jsou to tví bratři, mají právo ochraňovat tě.“

„Pravda… tak zpátky k tomu, o čem jsme si povídaly…“ začne a to jsme si myslela, že zapomněla… spíše doufala, ale co už. „Mluvila jsi s ní?“

„Jo…“ řeknu mrzutě a ona už ví, jak to dopadlo, ale přesto se musí zeptat.

„Co říkala?“

„Chceš nejdříve špatnou zprávu… nebo opravdu špatnou zprávu?“ Zeptám se.

„Řekni mi nejdřív špatnou zprávu.“ Řekne a hraje se mnou.

„No, špatná zpráva je, že vůbec neexistuje dobrá zpráva. Opravdu špatnou zprávou je, že mě nenávidí… a tebe… a myslí si, že náš vztah je obrovská chyba… a že to nikdy nezvládneme, protože zřejmě láska nestačí,“ povím jí jedním dechem.

„Takže je vztah ve slepé uličce…“ uzavře a já jí přikývnu. Posadí se na svou postel vedle mě a chvíli tam jen sedíme. „Je to dost špatný, co?“ Zašeptá.

„Jo… to je,“ zašeptám.

- -

Druhý den ve škole jsem si nebyla jistá, co se bude dít. Chci říct, že jsem znala Spencer a budu se chovat, jako že se nenávidíme přesně jako obvykle, ale nebyla jsem si jistá, co se stane s Meg. Ukáže se ve škole? Bude mě ignorovat? Řekne to o mně a o Spencer, jako jsem tolikrát vyhrožovala, že to udělám s ní a Spencer? Co udělá?

Ukázala jsem se ve škole jako obvykle a zamířila ke stolu, kde jsou jako obvykle moji kamarádi. Vidím je shlukovat se u stolu. Právě, když se ukážu, tak mi ustoupí. Uprostřed všech sedí na stole Meg. Její smích se brzy změní v úsměv a ten se brzy vytratí v zamračení.

„Ahoj,“ řeknu pokorně. Beze slova vstane a odkráčí ode mne. Typické.

„Ahoj, Ash, co je s tebou a Meg?“ Zeptá se Steph, když se jakoby magicky objeví u mě.

„Je to komplikované.“

„Čtyři komplikované dny nebo spíš čtyři komplikované měsíce?“ Požádá o vyjasnění.

„No, mimochodem si myslím, že je to komplikované navždy,“ povím jí a jdu dohonit Meg.

- -

Už je to týden. Meg se mnou pořád nemluví a Spencer a já se stále plížíme kolem. Nechápejte mě špatně, miluji tuhle holku, ale už to prostě není správné. Myslím, že to nebylo správné od začátku.

„Spencer…“ vydechnu, když ucítím Spenceřin obličej zabořený do mého krku a její rty činící se na místech, které mě dráždí uvnitř.

„Hmm,“ zasténá, když dál dělá to, co umí nejlíp.

„Ne, Spence… možná bychom to pro teď měly odložit,“ řeknu a odtáhnu ji stranou.

„Cože? Proč?“

„Já nevím… prostě se mi to nezdá.“

„Je to kvůli Meg?“ Zeptá se. Nevím, jak to dělá, ale zdá se, že ví, co se mi honí hlavou. Mnohem víc, než lidi obyčejně. Možná je jasnovidec. Ach, já chodím s děsivou holkou. To už mám za sebou.

„Ne, ano, já nevím. Myslím, že je to hodně věcí.“

„No tak mi o nich pověz,“ řekne, otočí se tělem, takže leží na boku s rukou podpírající si hlavu. Druhou ruku nechá hrát si s knoflíčky na přední straně mé košile.

„Moje bývalá přítelkyně mě z mnoha důvodů nenávidí, moje nejlepší kamarádka už se mnou nikdy víc nechce mluvit a já světu ani nemůžu ukázat, že mám krásnou přítelkyni!“

„Ty si myslíš, že jsem krásná?“ Zeptá se s pousmáním a já nad její potřeštěností obrátím oči v sloup.

„O to nejde,“ ačkoliv je velmi sexy. „To jen, že můj život je opravdu odlišný od toho, na co jsem byla zvyklá…“

„Chybí ti tvůj starý život?“

„Někdy… chci říct, že mi chybí moje nejlepší kamarádka a zábava s ní a povídaní si s ní o všem a chybí mi Mac, protože jsem ji měla moc ráda, jen jsem do ní nebyla zamilovaná.“

„A co já?“

„Ty? Ty jsi jediná dobrá věc v mém novém životě. Ale nemůžu dál předstírat, že je vše v pořádku. Potřebuji věci zpátky takové, jaké byly,“ řeknu a vidím, jak Spencer pomalu odtáhne ruku od hraní si s knoflíky a místo toho ji dá blíž ke svému tělu. Jejda. „Potřebuji věci zpátky takové, jaké byly, ale potřebuji u toho tebe,“ povím jí, vezmu její ruku a držím ji ve své, když ji dám zpátky na své břicho.

„Dobrá, tak co teď?“

„Já nevím. Poprvé po dlouhé době neznám odpověď.“

- -

„Ashley Daviesová, dostavte se, prosím, do kanceláře,“ zazní skrze rozhlasový systém hlas sekretářky. Je oběd a teď mohu vidět, jak se na mě všichni mí kamarádi dívají, někteří se smějí a zbytek se snaží nesmát.

„Co jsi provedla teď, Ashley?“ Zeptá se Kyla, když projde kolem a sedne si Aidenovi do klína.

„Nic usvědčujícího, ale je to jen oběd,“ řeknu s úšklebkem a odejdu do kanceláře ředitelky. Upřímně nemám ánung, co jsem udělala. Takže jsem přesvědčena, že se nemohu dostat do průšvihu. Právě když se chystám vstoupit do kanceláře, ucítím, jak mě někdo zezadu popadne za paži a táhne mě za roh.

„Spencer?“

„Pššt,“ řekne rychle a táhne mě směrem k našemu kumbálu. Ano, protože jsme ho uklidily, tak mu říkám náš kumbál.

„O co jde?“ Zeptám se a cítím, jak mě natlačí na regály a přitiskne rty na mé.

„Jde o to… že jsem nedokázala čekat, než skončí škola, abych udělala tohle,“ poví mi a vrátí se k líbání mě.

„To ty jsi…?“

„Mám dobrý vztah se sekretářkou,“ vysvětlí. Falešné oznámení, pěkné.

„Doufám, že s ní nemáš vztah jako se mnou…“ dobírám si ji.

„Ani zdaleka,“ řekne a začne obšťastňovat můj krk.

„Spencer, no tak,“ povím jí a lehce ji odstrčím.

„No tak, co, Ashley?“ Stojí, ruce v bok a není šťastná. Do háje.

„Hele, včera jsem ti to řekla, není to správné.“

„Takže co? Nemůžu tě už políbit? Co dalšího chceš? Přestat se mě dotýkat? Přestat se vídat? Protože stačí říct jen slovo a nebudeš se mnou mít nic společného.“

„Ty víš, že jsem to takhle nemyslela.“ Povím jí. „Jen jde o to, že to musím vyřešit.“

„Tak to vyřeš!“ Zakřičí nyní. Proč křičí? Je ječení opravdu nezbytné? „Ashley, chci s tebou být! Chci, ale nemůžu, jestli mě nenecháš!“

„Snažím se!“ Zakřičím. „Ale přijde mi, že každou sekundu jsi všude na mně a snažíš se muchlovat. Je to, jako bych nemohla dýchat. Dusíš mě!“ Dobře a okamžitě lituji slov, které jsem vyřkla. Nikdo nikdy nechce taková slova slyšet určená jemu.

„Já tě dusím? Fajn! No, už si se mnou nedělej starosti! Prostě se vrať, až budeš mít čas!“ Zakřičí sarkasticky. „Běž vyřešit svoje podělaný přátelství a začni si znovu se svou bývalkou. Je mi to fuk!“

„Podělaný přátelství mám jen kvůli tobě! A opovaž se nazývat Mac hloupou! Zamilovala jsem se do tebe, zatímco jsem byla s ní! Víš, jak příšerně jsem se cítila, když se to stalo? Ne, samozřejmě, že nevíš, protože se nemusíš potýkat s tím stejným co já.“

„Já že se nepotýkám s tím stejným co ty?! Opravdu? Protože naposled, co si pamatuji, přátelství s mojí nejlepší kamarádkou stojí za hovno, protože jí o sobě ani nedokážu říct pravdu! Jo a jen tak mimochodem, zamilovala jsem se do tebe, když jsem chodila se svou poslední přítelkyní! Takže ano, ano, potýkám se s těmi stejnými sračkami jako ty! Neopovažuj si myslet ani na sekundu něco jiného!“

Stojím tu bez dechu ze zvednutého hlasu, uhranuta holkou před sebou. Abych byla upřímná, nikdo, kromě Megan, se nikdy se mnou takhle nepohádal. Pohlédnu na Spencer a hněv v jejích očích, ale nemohu si pomoci, cítím, jak to můj hněv ještě přikrmí.

„Víš ty co? Vrať se ke svým podělaným vztahům!“ Zakřičí a prolomí ticho. „Hodně štěstí se snahou vše urovnat,“ vyprskne na mě, vypochoduje z kumbálu a pro efekt třískne dveřmi. O chvíli později, když cítím, že je vzduch čistý, vyjdu ven a rozhlédnu se po chodbách, abych zjistila, že se nikdo nedívá. Ale v dálce vidím skříňky vedle dvorku a Spencer, která jde stále dál. Vidím, jak na cestě pryč Spencer bouchne do jedné ze skříněk a ani jednou se neohlédne zpět.

Jakmile se vrátím na dvorek, tak je zpráva o mém odchodu do kanceláře rychle zapomenuta kvůli scéně, kterou právě Spencer udělala.

„Vole, právě jsi přišla o to, jak se Spencer Carlinová zcvokla a promáčkla skříňku,“ řekne mi Charlie.

„Vážně? Kruci,“ předstírám. Soustředím se zase na svůj oběd, když koutkem oka uvidím, jak na mě civí Kyla. Mohu říct jen podle jejího pohledu, že přišla na základní myšlenku toho, proč Spencer vypěnila. A vím, že se mě na to později zeptá.

„Víš, loni, když ji naštval nějaký prvák, si vzpomínám, jak to ubohý děcko celý týden mučila. Přísahám, že to bylo, jak sledovat reklamu na Kids help phone (pozn. kanadská charitativní organizace poskytující dětem poradenství po internetu nebo telefonu).“ Dala bych tam českou Linku důvěry.

„Zajímalo by mě, kdo ji vytočil,“ řekne Aiden.

„Zajímalo by mě, co se mu chystá udělat,“ řekne Kyla a celou dobu hledí na mě. Jak být nenápadná.

Jakmile byl den u konce, tak jsem odtamtud vystřelila. Ani jsem během poslední hodiny neviděla Spencer, protože tam nebyla. Kdo ví, co to odpoledne dělala. Nechtěla jsem s nikým mluvit. Chtěla jsem se jen na pár hodin zdejchnout. Cítit se jen na chvíli bez viny. Protože právě teď se neblýská na lepší časy. Když zamířím na parkoviště, uvidím o své auto opřenou postavu, ale když se dostanu blíž, tak si uvědomím, že to není Spencer a není to Kyla a rozhodně to není Meg.

„Mackenzie?“ Zvolám a ona se ke mně otočí a poprvé vidím, jak jí po tváři tečou nekontrolovatelně slzy. „Mac, co se děje?“ Zeptám se, když jí přiběhnu na pomoc.

„Nemůžu uvěřit, že jsi…“ řekne nebezpečně hlubokým hlasem.

„Co?“ Zeptám se, když jí položím ruce na paže. Drží si jednou ruku druhou, když ji svěsí. „Co jsem ti udělala?“ Zeptám se a začínám se bát toho, co řekne.

„Ty víš, co jsi udělala!“ Zakřičí. Touhle dobou je většina parkovacích míst prázdná a všechny autobusy jsou pryč.

„Očividně ne.“ Povím jí.

„Všichni to vědí,“ zašeptá příkře.

„Vědí co?“

„O mně! Co si myslíš, Ashley?! Každičký člověk v mojí škole ví, že jsem teplá! Dneska to bylo všude. Nemohla jsem tomu uniknout. Šepot, pohledy, slova! Nemohla jsem tomu uniknout a všechno je to tvoje vina! Proč bys mi to udělala?!“

„Mac, zadrž, nic jsem neudělala! Přísahám, nikdy bych ti to neudělala!“ Povím jí rychle. Opravdu bych to neudělala. Neopovážila bych se někoho takhle vyoutovat. Ale myslím, že vím, kdo by to udělal… a tím, koho myslím, je velmi vytočená blondýna, která je na mě teď momentálně naštvaná. „No tak, pojď zpátky ke mně a můžeme si promluvit.“ Povím jí soucitně.

„Ne! To nemůžu, Ashley! Jak mám zítra všem čelit? Mým kamarádům, mým učitelům, moji rodiče to stejně nejspíš brzy zjistí. Jak se s tím mám vypořádat?“ Zeptá se, když pláče ještě víc a mně láme srdce ji takhle vidět. Možná jsem naše přátelství ukončila, ale ani za milion let jsem tohle nechtěla. Ne ji vidět takhle zlomenou.

Ucítím, jak nakonec spustí obranou hráz a padne mi do náruče, brečící a vzlykající, dokud nic nezbude. Její váha proti mému tělu mě přinutí opřít se o auto a nechat naše těla sklouznout po dveřích, dokud nepadneme na asfalt. Mohu cítit, jak mi její slzy promáčí triko a její tělo se nekontrolovatelně třese vzlyky. Nemohu věřit tomu, co Spencer udělala. Chci říct, že si myslíte, že někoho znáte a zahoříte k němu, jen abyste zjistili, co za člověka dokáže být.

Společnost je maškarní ples, kde každý skrývá svou skutečnou povahu… a odhaluje ji tím, že ji skrývá.

Kapitola 13: Proč se stát společensky přijatelným?

Svou středoškolskou kariéru jsem vybudovala na skutečnosti, že jsem přesný opak vašeho typického středoškolského teenagera. V podstatě protiklad Spencer, což je divné vzhledem k tomu, že jsme tak trochu…, vy víte. K čertu, ani já to nevím. Vše, co vím, je, že rozhodně nejsem společensky přijatelná…, že?

Probudím se následující den ráno, s Mac stále v mé posteli. Nic se mezi námi nestalo, ale nemohla jsem ji takhle pustit domů. Ne, když byla na rozsypání. Tak jsem ji vzala zpátky k sobě, kde mi vysvětlila, co se stalo, plakala, utopila se ve zmrzlině, ještě víc plakala a pak mi usnula v náručí.

Bylo to srdcervoucí. Už jen to, vidět někoho, na kom mi tolik záleželo, projít si takovou bolestí, pro mne bylo dost bolestné. Vstanu z postele a nechám Mac ještě spát. Obleču se a zavolám jejím rodičům. Vím, že Mac včera večer vypnula svůj telefon, nechtěla s nikým mluvit a probírat to, co se stalo. Každopádně jsem jejím rodičům řekla, že je vše v pořádku a že včera večer zůstala u mě a ujistila jsem je, že ji dostanu do školy.

Samozřejmě bych ji nenutila čelit tomu právě teď. Tak jsem ji nechala spát v mé posteli a na nočním stolku jsem zanechala vzkaz. Jen abych jí vysvětlila, že jsem zavolala jejím rodičům a že může sníst, co chce a co najde v ledničce. Taky jsem jí pověděla, že budu ve škole a ať mi zavolá, jestli mě bude potřebovat. Než k tomu dojde, vydala jsem se do školy, vypořádat se s tím ve stylu Ashley Daviesové.

Popadnu svoje věci a zamířím dolů po schodech, abych zjistila, že na mě u dveří už čeká Kyla.

„Pojďme,“ řeknu a neukazuji žádné emoce. Beze slova se obě vydáme k mému autu a nastoupíme. Nastartuji auto a mohu cítit, jak z ní vyzařuje touha. Touha zeptat se mě na mnoho otázek. Jako proč Mac zůstala přes noc? Proč byla včera Spencer naštvaná? A proč nemluvím?

Na všechny tyto otázky umírá touhou se zeptat, ale neudělá to. Ne, že bych na ně stejně odpověděla. O čemž se sama za pár minut přesvědčí. Ve velké rychlosti vjedeme na školní parkoviště a prudce s pištěním brzd zastavíme, což pravděpodobně Kylu k smrti vyděsilo. Ale mám právě úkol a pořád jsem ze včerejška vytočená. Ale teď je to z jiného důvodu.

Zamířím na dvůr, jako to dělám každé ráno a uvidím své přátele, bez Meg, sedět na stole naproti Spencer a jejím kamarádům, kteří všichni sedí u svého vlastního stolu, klábosí a smějí se. Zírám na Spencer a mohu vidět, jak se vedle mě objeví Kyla. Bez váhání si to valím směrem k blondýně.

„Ashley, kam to jdeš?“ zeptá se ze strachu Kyla. „Ashley!“ Zvolá a začne mě pronásledovat. Ale než mě může zastavit, tak už jsem u stolu snobů a stahuji Spencer z desky stolu. Odstrčím ji stranou od stolu a přinutím ji postavit se, což bezděčně způsobí, že spadne.

„Co to kurva je?!“ Zaječí Spencer, když se zvedne ze země a otírá se. Ale jen co vstane, tak ji znovu shodím dolů. Tentokrát vstane a strčí do mě. „Co to s tebou kurva je?!“ zaječí Spencer a já vidím, jak se kolem nás shlukuje dav.

„Co je to kurva se mnou?! Co je to kurva s tebou?!“ Zakřičím na ni.

„Zbláznila ses?“ Zeptá se mě.

„Nemůžu uvěřit tomu, co jsi udělala!“ Řeknu a znovu ji strčím, ale tentokrát ne dost silně, abych jí ušpinila její krásné a neposkvrněné oblečení. „Proč jsi to udělala?“ Napůl zakřičím a napůl brečím.

„Udělala co?“ Zaječí nazpět.

„Ty víš co! Vyoutovala jsi kurva moji přítelkyni před celou katolickou školou! Včera za mnou přišla a brečela! A já si pomyslela, kdo by udělal něco takového? Něco, aby někomu tak moc ublížil, což by nepřímo ublížilo i mně! No, napadla mě jediná osoba!“

„O čem to mluvíš?“

„Mluvím o Mackenzie Kingové! Holce, které jsi pravděpodobně zničila život! Věděla jsi to o ní a věděla jsi o mně! Proč bys to dělala?!“ Zakřičím a znovu a znovu a znovu do ní strkám, dokud nezakopne a nepadne na zem.

„Ashley, jdi od ní pryč!“ Zakřičí Kyla a snaží se mě odtáhnout od Spenceřina těla. Jakmile jsem od Spencer odtažena, tak vstane a rozeběhne se ke mně a srazí mě k zemi. Naštěstí Kyla uhnula svým zadkem z cesty. No, naštěstí pro ni vzhledem k tomu, že jsem byla sražena k zemi. Mohu vidět, jak ze mě Madison odtahuje Spencer a Aiden mě zadržuje. Vidím, jak má rozseknutý ret a cítím, jak mne bodá nos, nespíš proto, že krvácí. Necítila jsem to, ale nebyla bych překvapená, kdyby mě Spencer zvládla sem tam fláknout.

„Běžte od sebe! Běžte od sebe!“ Zaslechnu ředitele zakřičet jeho vážným tónem. Jejda, pořádný poprask. „Obě dvě ihned do ředitelny!“ Zakřičí na nás a já vidím, jak Madison nechá Spencer jít, zatímco já se vykroutím z Aidenova sevření.

„Pusť mě!“ Vyštěknu a vydám se se Spencer směrem k ředitelně a ředitel kráčí mezi námi, aby nás odradil od toho znovu se porvat.

Když se dostaneme do jeho ředitelny, tak je ředitel ihned na chvíli odvolán a navíc si myslím, že nám šel pro nějaký led a tak. Jakmile se posadíme, tak si začnu brát papírové kapesníčky Kleenex z krabičky na jeho stole a použiji je na otření nosu.

„No, hodláš mi vysvětlit, proč jsi mě z ničeho nic začala mlátit, nebo si mám počkat na film?“ Zeptá se z křesla Spencer.

„Proč jsi to udělala? Chci říct, že jsem věděla, že dokážeš být mrcha, ale tím, že jsi to o Mac veřejně vyzradila, ses mi nepomstila!“

„Pomstít se ti? Ashley, vůbec nic jsem neudělala. Tobě, ani Mac. Neudělala bych to. Ani ji neznám!“

„Tak kdo teda? Protože, pokud vím, včera jsi na mě byla pěkně naštvaná! A navztekaně jsi šla dělat bůhví co.“

„Šla jsem upustit trochu páry. Ale Mackenzie jsem nic neudělala.“

„Tak, kdo to udělal?!“ Vykřiknu a doslova plačtivě. Prostě nemůžu dopustit, aby to tomu, kdo to Mac udělal, prošlo. Znamená pro mě víc.

„Já nevím, ale přísahám, že já jsem to nebyla.“ Řekne, když se zvedne ze svého křesla a klekne si přede mě. Nechá svou ruku spočinout na mých kolenou a vzhlédne ke mě. Hádám, že stále krvácím, protože se natáhne pro pár dalších kapesníků, aby mi je držela u nosu. Odstrčím její ruku pryč a podržím si je sama.

„Přísaháš, že jsi to nebyla ty?“

„To ti přísahám,“ zašeptá. Mohu jí skutečně věřit? Chci říct, že to ona v prvé řadě byla ta, co vyhrožovala, že to udělá, když jsme se tehdy údajně nenáviděly. Ale pohlédnu do těch modrých očí a pokaždé, když to udělám, mám pocit, že to ona být nemohla. V mnoha směrech je jako já. A stejně tak jako já, vím, že by tohle Mac neudělala.

„…tak ti věřím,“ zašeptám. Věřím jí. Opravdu věřím. Nevím proč, ale je to tak. „Ale nemohu přijít na to, kdo by to udělal…“

„Víš… tehdy, když jsme se 'nesnášely' mi Madison pověděla o Mackenzie. To ona znala všechny ty informace“, poví mi Spence. „Teď nemůžu zaručit, že to byla ona, ale můžu to zjistit.“

„Dobře,“ zašeptám znovu, trapně ji zvednu a ona mě obejme. „Omlouvám se. Moc, moc se omlouvám,“ řeknu jí jemně do ucha.

„Já vím. Jen doufám, že bys za mě takhle moc bojovala, kdyby se něco stalo nám,“ poví mi.

„Dámy, věřím, že je čas k disk- jé…“ řekne ředitel, když vstoupí.

„Promiňte pane P, už jsme to vyřešily,“ povím mu.

„Vypadá to, že jsme vás předběhly,“ řekne Spencer.

- -

Takže všichni víme, že bitka nemůže nebýt potrestána a bohužel jsme byly obě na tři dny vyloučeny. Máme štěstí, že nás pan P nevyřadil z kandidatury. Jediný důvod, že jsme pořád ve hře, je, že pokud bychom byly vyhozeny, tak by nezbyl nikdo, koho by šlo volit. Ale myslím, že by to mohlo být horší. A víte, co? Vážně o nic nejde. Chci říct, že technicky mi nesejde na tom, jestli jsem v problémech a Spence má dost dobré známky, že to děkana přijímacího oddělení UCLA nezajímá. Mimochodem, tam chce Spencer po škole jít. UCLA. To jsem se o ní dozvěděla. Děláme pokroky.

Takže místo sezení na prdeli další tři dny jsem se rozhodla využít svého času moudře. Mám v plánu pomoct Mac udělat cokoliv, co potřebuje, zjistit, kdo jí to udělal a samozřejmě strávit nějaký čas se Spencer. Nejlepší na těchto malých prázdninách je, že má Spencer prázdniny se mnou.

„Mac? Jsem doma,“ zvolám do svého domu. Upustím tašku u dveří a zamířím nahoru po schodech do pokoje, kde jsem ji naposled spatřila. „Mackie?“ Zapěju. Tuhle přezdívku nesnáší.

„Fuj, neříkej mi tak,“ zasténá ze svého místa na mé posteli. Lehnu si vedle ní a přinutím ji přetočit se, aby se na mě podívala.

„Prosím, neříkej mi, že jsi zůstala v posteli celý den,“ řeknu.

„Ne, samozřejmě, že ne,“ fajn, dobře. „Několikrát jsem vstala, abych šla na záchod,“ to jsem nechtěla vědět. „Co se ti to stalo s obličejem?“ Zeptá se, vezme mě za bradu a nakloní mou hlavu, aby se lépe podívala.

„Dostala jsem se ve škole do bitky.“

„Na dva dny vyloučená?“

„Vlastně na tři. Zdá se, že v mé škole začínají být přísnější a přísnější.

„Co se stalo?“ Měla bych jí říct, že jsem se bila se svou přítelkyní kvůli své bývalé přítelkyni? Nestojí to za zmatky.

„Nic. Všechno je urovnáno. Nedělej si s tím starosti,“ povím jí a než se může znovu zeptat, tak změním téma.

„Jak se dneska máš?“ Zašeptám.

„Já… já nevím. Mám pocit, že pořád vše vstřebávám.“

„Tak mi pověz, co se stalo.“

„Nejsem si moc jistá. Chci říct, že den začal normálně, ale pak na mě začali někteří lidi civět a já doslova mohla vidět, jak si lidé šeptají a přeposílají smsky a než jsem se nadála, tak ke mně přišli studenti a řekli, že to, co dělám, je hřích a takový kecy.“

„Jsi si jistá, že tě nenazvali hříšnicí, protože nadáváš?“ Zeptám se ze srandy, ale ona se nezasměje. Hádám, že na to nemá náladu.

„Ashley, co budu dělat? Co když mě moji kamarádi nenávidí?“

„Hele, nebudu ti lhát, ne všem se to bude líbit, obzvlášť proto, že chodíš do katolické školy. Ale myslím, že jedna věc je pozitivní, že zjistíš, kdo jsou tví opravdoví kamarádi. Ti, kteří při tobě budou stát bez ohledu na to, s kým chceš chodit. Tyhle lidi jsou ti, na kterých by ti mělo nejvíc záležet.

„A co mám dělat se zbytkem školy, co mě nejspíš nenávidí.“

„Prostě to přijmeš. Nic jiného nezmůžeš.“

„…jak se vyrovnáváš se vší tou bolestí?“ Zeptá se.

„Prostě se s tím nepřestávej rvát. Nakonec… bolest zmizí.“

„Jsi si jistá?“

„Ne,“ odpovím prostě. „Ale je to lepší, než věřit, že nezmizí vůbec.“

- -

Potom se Mac rozhodla jít domů. Naučila se, že jestli by za to nezačala bojovat teď, tak by nejspíš nikdy neopustila můj pokoj. Tak jsem se rozhodla zavolat Spencer, ale než jsem mohla, tak jsem si uvědomila, že někdo stojí v mých dveřích.

„Pojď dál, Kylo,“ vzdychnu a o chvíli pozdržím vytočení čísla.

„Takže dneska ses dostala do hnusný bitky,“ řekne Kyla a dívá se na mě. Ještě jsem ani neviděla svůj obličej. Vstanu z postele a pohlédnu do zrcadla. Fůj, můj nos se začíná zbarvovat do modro fialova, nemluvě o malé ráně na mém obočí. Naštěstí to nekrvácí.

„Myslím, že jo,“ odvětím. Lehký make up by to mohl snadno zahladit.

„Kvůli čemu to bylo?“ Zeptá se a rozhlíží se trochu po pokoji. Snaží se být nenucená.

„Do to ho ti nic není,“ odpovím chytře.

„Protože naposledy, co jsem tebe a Spencer načapala v kumbále, jste si byly dost blízké, nemluvě o jízdě tvým autem ze soutěže roztleskávaček,“ řekne Kyla a naprosto mě přehlíží.

„Věci se mění,“ pokrčím rameny. Nemá právo šťourat se mi v životě.

„A co Mac?“

„Měla nějaké problémy a já jí pomáhala,“ odpovím pohotově.

„Mají její problémy co dočinění se Spencer?“

„Ne přímo,“ odpovím. Co je to všechno za otázky? „Kylo, jestli chceš něco vědět, tak se mě prostě zeptej,“ povím jí chladně.

„Jak vážné je to mezi tebou a Spencer?“ Jen kdyby věděla, že je to mezi námi vážné. Natolik vážné, abychom měly sex. Natolik vážné, abychom bojovaly za to, v co věříme, a pak se 10 minut na to muchlovaly, natolik vážné, abychom dokonce řekly ta dvě slůvka. Ale měla bych to Kyle říct?

„…dost vážné,“ prozradím jí jen minimum.

„Jestli je to mezi vámi vážné, tak proč jste neřekly nic o vašem vztahu?“

„Je to komplikované.“

„Vždycky to bude komplikované,“ řekne a pohlédne na mě, aby zjistila mou reakci. Už si ani nejsem jistá, o čem to mluvíme. Přísahám, že je to jako bychom celou dobu mluvily v hádankách. Je to téměř jako by vše, co řekneme, mělo dvojí význam.

„Tak to bude vždycky komplikované,“ povím jí a dávám jí vědět, že mi to nevadí. Jakmile jí to povím, tak si lehnu na postel ve snaze ukázat jí, že jsem s touhle konverzací skončila. Naštěstí jí to s povzdechem dojde a mlčky vyjde z mého pokoje. Jen co je pryč, vytáhnu svůj telefon a vytočím Spenceřino číslo.

„Pizza, pizza. Vyzvednete si ji nebo ji chcete doručit?“ Zeptá se žertovně. Očividně viděla jméno volajícího.

„Doručit. Na svou pizzu bych chtěla paprikáš, sýr, zelenou papriku a houby… jo, a pokud je to možné, mohla by ji doručit sexy blondýna s modrýma očima? Díky,“ řeknu ze srandy.

„No, myslím, že bych mohla zajistit doručovatelku, ale dodání pizzy bude trvat trochu déle.“

„Aha, ale co, tak mi pošlete jen tu holku. Vychutnám si cokoliv… nebo kohokoliv,“ sexuální narážky jsou na vrcholu.

„Ashley!“ vykřikne.

„Jak to, že znáte mé jméno?“ zalapám po dechu a taky se dusím smíchy.

„No, jestli jsi zapomněla na naši poslední noc na soutěži roztleskávaček, tak budu raněná. Věřím, že to bylo mé jméno, co jsi křičela.“

„Spencer Carlinová!“ vykřiknu vyčítavě.

„Jo, vlastně to znělo přesně tak.“

„Dobře, dobře, hra skončila. Mluvila jsi s Madison?“

„Jo, vlastně mluvila. Vadilo by ti, kdybychom si o tom popovídaly osobně? Tak trochu mám pocit, že jsme spolu poslední dobou nestrávily moc času.“

„Jo kromě dnešního boxerského zápasu na nádvoří?“

„Jo, kromě toho,“ odpoví sarkasticky, čímž nás obě rozesměje.

„Jo, dobře. Proč dneska večer nepřijdeš ke mně? Přenocovat…“ navrhnu.

„Jsi si jistá?“

„Musíme zabít tři dny,“ povím jí.

„Připozdívá se…“

„Přijď v pyžamu.“

„Moji rodiče spí.“

„Propliž se.“

„Nehledám noční erotiku,“ poví mi a já bojuji s nutkáním se smát a udržením vážného obličeje.

„…pak to tak nebude,“ povím jí tiše. „Proč se tak moc snažíš vymyslet výmluvu, abys sem nemusela přijít?“

„Proč se tak moc snažíš přimět mě tam přijít?“ kontruje.

„Protože chci být s tebou,“ vyložím. Jako by nic. Prostě po svém.

„Tak tedy přijdu,“ řekne a ve stejný okamžik zavěsí.

- -

Asi o dvacet minut později někdo zaklepe na vchodové dveře. Venku je tma a já jsem si jistá, že Kyla je schoulená na gauči a sleduje telku nebo tak něco. Otevřu dveře, abych zjistila, že je tam Spencer ve volných flanelových kalhotách a pěkně padnoucímu tričku, s taškou se svými věcmi přehozenou přes rameno. Mlčky se usměji a otevřu dveře dokořán tak, aby mohla vstoupit do domu. Vedu ji nahoru po schodech do svého pokoje, takže může své věci odložit, zatímco si sedáme na mou postel.

„Takže, mluvila jsi s Madison?“ zeptám se a prolomím tak ticho.

„Jo. Byl to rozhovor plný nadávání a proklínání, samozřejmě všechno kvůli tobě a já jí pověděla důvod, proč jsi na mě šla jako Rocky Balboa a zeptala jsem se jí a ona řekla, že to neudělala.“

„A ty jí věříš?“

„Je moje nejlepší kamarádka. Nemá důvod mi lhát. Navíc poznám, když lže,“ ušklíbne se. „Její obočí je extrémně vysoko a má rozšířené nosní dírky,“ řekne a já si nemohu pomoci, ale lehce se zasměji.

„Budu na to myslet, až s ní budu příště mluvit.“

„Když ji obviníš, že lže, tak ustoupí,“ odpoví Spencer s úsměvem. Lehne si na mou postel, udělá si pohodlí, protože ví, že bych se ji nikdy neodvážila zastavit.

„Tak pokud to není ona, tak kdo?“ Zeptám se, když si lehám vedle ní.

„To… je dobrá otázka. Já nevím…, vše co vím, je, že to nebyla Madison a že jsem to nebyla já.“

„No, právě jsi vyloučila dva hlavní podezřelé. Víš, takhle děláš vyšetřování mnohem těžší, než jsem si myslela, že bude.“

„Promiň,“ odpoví upřímně, ale s dobrým srdcem. Než mohu položit další otázku, ucítím, jak si k sobě Spencer přitáhne mou ruku, mlčky mě žádá, abych si lehla vedle ní. Tak ji vyhovím a položím si hlavu na polštář vedle ní a to bez přerušení našeho rozhovoru.

„Tak, jestli to nejsi ty a není to Madison, kdo jiný by to byl?“

„Darebný skřítek, co vyoutovává lesby?“

„Hm, o těch jsem slyšela, ti odporní hajzlové,“ hraju s ní.

„Naprosto,“ souhlasí. „…takže, co tě přimělo chtít se ‚vyoutovat‘? Fůj, nesnáším tohle slovo,“ přizná.

„Já… nechtěla jsem už dál všem lhát, především ne sobě,“ povím jí. „Byla jsem unavená z žití ve lži. Protože všichni lidé, kteří tvrdili, že jsou mí přátelé, byli přátelé s někým, kdo jsem nebyla já. Předstírat něco sociálně přijatelného, není to, co jsem chtěla. Chtěla jsem přestat předstírat, protože jsem měla pocit, že čím víc jsem předstírala, tím víc jsem ztrácela pojem o tom, kým skutečně jsem.“

„A kým?“

„Ashley Daviesovou, lesbou, samotářkou, rockerkou, holkou, co nemá strach dostat se do bitky, mrchou, nic z toho a všechno z toho. Prostě jsem chtěla být někdo, kdo není tím, kým jsem byla,“ povím jí, zatímco očima zírám do stropu. „Prostě se stalo, že člověk, kterým jsem byla, byl sociálně nepřijatelný.“

„To není pravda, víš?“ Řekne Spencer a upřeně hledí do stropu stejně jako já. „Tím, že ses stala tím, kým jsi a máš polovinu školy příznivců, ses stala sociálně přijatelnou.“

„Jo? A jak to?“

„Je to právě společnost ve škole. Společnost, která se tvoří se svou minimální populací, jako miniaturní verze světa, v každé střední škole. Přestože může být nedospělá, tak přesto představuje společnost, kterou tito studenti přinesou do budoucna. Na Kingově střední je každý rozdělen, je to buď jsi s námi, nebo s nimi… bojuješ za nás nebo bojuješ za ně. Ale na konci dne odcházíš s lidmi, kteří ti věří, lidmi, kterým věříš. Tihle lidé jsou ti, kteří tě dělají společensky přijatelnou.“

„Jak jsme se dostaly od mluvení o tom, kdo vyoutoval mou bývalku k definici toho, co je sociálně přijatelné?“ zeptám se.

„Nemám páru, ale nikdy předtím jsem to nedělala.“

„Jo, já taky ne.“

„Řekla bych, že bychom měly zjistit, kdo zabil pana Boddyho, paní Whiteová, zítra.“ Řeknu a odkazuji na celý ten debakl ohledně toho, kdo vyoutoval Mac.

„Vskutku, paní Peacocková. Ale tipuji profesora Pluma s olověnou trubkou v pracovně.“

„Hm, v tom se shodneme,“ souhlasí Spencer žertovně.

„Půjdem si lehnout?“

„Jasně,“ řekne s úsměvem. Zvednu přikrývku a ucítím, jak se ke mně Spencer přitulí blíž. „Víš, za posledních 11 hodin jsem nedostala pusu.“

„Páni… 11 hodin,“ řeknu a obejmu ji paží. „To je dlouhá doba,“ povím jí a předstírám, že jsem se na chvíli odmlčela. „Tak dobrou noc,“ řeknu radostně a udělám si v posteli pohodlí. Pootevřeným okem na ni mžourám a vidím, že je podepřená a šklebí se. Dvakrát si poklepe na rty, abych ji políbila. Měla bych se podvolit? Ach, koho se snažím obalamutit? Nedokážu tomu obličeji odolat.

Nakloním se, přitisknu rty na její a mohu cítit, jak se její přitisknou k mým.

„Podlehnout svádění Spencer Carlinové. Jsem kvůli tomu sociálně přijatelná?“ Zeptám se a pomalu se odtáhnu.

„Věř mi, že podlehnout svádění Spencer Carlinové je něco, co udělá každý. Je to neodvratné.

„…tak mě považuj za sociálně přijatelnou.“

Kapitola 14: Proč se odvážíme jít do zimy?

Už jste se někdy probudili ve své útulné teplé posteli uprostřed chladného zimního rána a pomysleli jste si, jak je vám příjemně? Že by vám nemohlo být příjemněji než teď? No, přesně takhle se cítím právě teď já. Být v posteli s někým, kdo vás chce, je maximálně příjemné. Vlastně být v posteli se Spencer je maximálně příjemné.

Ale všichni víme, že v takový chladný zimní den musíte nakonec opustit pohodlí vaší teplé postele a odvážit se jít do mrazivého studeného vzduchu chodby a vykročit kupředu.

Probudily jsme se následující ráno relativně ve stejné poloze. Má paže byla stále přes její záda a její tělo se opíralo o mé jako o polštář. Fungovalo to dobře. Nemohu si pomoci, ale myslím, že čím víc času se Spencer trávím, tím víc si uvědomuji, že Mac a já jsme neměly vůbec nic. Kdykoliv zůstala přes noc, což bylo mimochodem zřídka, tak jsme společně usnuly, ale někdy uprostřed noci jsme se od sebe odtáhly. Nechápejte mě špatně, mám Mac moc ráda, ale prostě nám nebylo souzeno spolu být.

„Hej, přestaň tak moc přemýšlet, vypadáš, jako by ti měla prasknout žilka,“ řekne mátoživě Spencer, když se jí podaří na mě zamžourat.

„Stejně jako ty v mém nosu, který jsi mi zlomila, což způsobilo tuhle krásnou modřinu,“ řeknu a ukážu na svůj, jak jsem si jistá, černomodrý nos.

„Hm, pokud si dobře pamatuji, tak jsi to byla ty, kdo mě opakovaně srážel k zemi a tak nějak jsi mě obdařila touhle velmi působivou tržnou ránou na rtu.“ Argumentuje.

„Osobně si myslím, že je to sexy. Jsem ráda, že vím, že se moje holka nebojí bojovat… vzhledem k tomu, že to bylo se mnou, ale víš,“ povím jí a vidím, jak se jí ve tváři rozprostře drobný úsměv.

„Takže… teď jsem tvoje holka, co?“

„No, eh… víš… se vším-“

„-dobrý, chci být tvoje holka,“ řekne a položí si hlavu zpátky do ohybu mého krku. „Kolik je hodin?“

„8:34.“

„Hm, víš, docela se mi líbí být vyloučená,“ poznamená.

„Co říkali tví rodiče?“

„Víš… jako obvykle. Jsme zklamaní. Neudělej to znovu, bla bla bla.“

„Bla, bla bla, jo? Jsi si jistá, že si nepleteš svou mámu s učitelkou Charlieho Browna?“ (Pozn. Charlie Brown je hlavní postava komiksu Peanuts.)

„Možná to tak bude. Tak nějak jsem ji po 10 minutách ječení přestala vnímat.“

„Tak co řekne, až zjistí, že ses uprostřed noci vyplížila ven, abys tu přespala?“

„Překvapivě to nejspíš vezme líp než podmínečné vyloučení ze školy. Je celá žhavá do toho, aby mi sehnala přítelkyni a tak.“

„Myslím, že máš tu nejvíc podporující matku, co jsem kdy viděla,“ prohlásím.

„Jo, myslím, že v tomhle mám docela štěstí,“ řekne, když líně táhne prst po mém tričku přes břicho. „Co tvoje máma říkala, když zjistila, že jsi podmínečně vyloučená?“

„Neví to. Zjistí to na konci měsíce, až se vrátí.“

„Odkud?“

„Nemám páru. Často jezdí na dovolenou a vrací se jednou měsíčně, aby mě a kohokoliv dalšího, kdo je doma, mučila.“

„Hm, to zní jako moje menstruace,“ řekne ze srandy.

„Fůj, Bože, vůbec jsem nepotřebovala srovnávat moji matku s tvýma krámama.“

„No, kdybys někdy potřebovala, aby na tebe máma ječela, moje je ti k dispozici,“ řekne Spencer s úsměvem.

„Toho si vážím. Díky,“ řeknu sarkasticky. „Tak co dneska budeme dělat?“

„Nevím. Je mi tu docela příjemně,“ řekne Spencer a jen zaboří své tělo blíže k mému. Chytím ji za ruku a propletu její prsty s mými, zatímco ji strčím na záda, takže jsem napůl na ní a svou tvář mám na úrovni její.

„Musíme zabít tři dny. Mám v plánu využít všechny,“ zašeptám a sehnu se, abych přitiskla rty na její, což s radostí přijímá. „Víš, jak jsi řekla, že nechceš noc erotiky?“ Zeptám se.

„Mhm,“ řekne rychle, zatímco mě stále líbá, je moc talentovaná.

„Ta noc bez erotiky se nevztahuje na dnešek, že?“ Zeptám se a dovolím své ruce sklouznout k dolní části jejího trička a cestou cítím, jak všude naskakuje husí kůže.

„Hm, ještě si nejsem jistá. Ale slibuju ti, že si následující tři dny užiješ,“ řekne drze.

„Slibuješ?“ Zeptám se.

„Slibuji,“ ujistí mě a vtiskne mi na krk několik mlaskavých polibků.

„Dobrá, tak ti věřím,“ řeknu a strhnu ze sebe deku.

„Prr, kam to jdeš?“ Zeptá se z náhlé ztráty mého těla v posteli.

„Dát si sprchu. Dnes máme něco na práci. Mrkni na něco v telce nebo si vezmi dole nějaké jídlo, jestli chceš,“ nabídnu a vytáhnu ze své skříně ručník.

„Dobře…“ řekne a vezme z police dálkový ovladač, aby zapnula televizi. Zatímco je otočená zády, tak pustím sprchu a nechám ji chvíli se zahřát. Přeci jen si myslím, že mám ještě něco na mysli…

Vkradu se zpět do svého pokoje, abych zjistila, že Spencer stojí před televizí a přepíná kanály, no, vlastně se snaží přijít na to, jak kanály přepnout, ale pointa je, že je rozptýlená. Použiji své plížící schopnosti Jamese Bonda a přikradu se za ní. Bez jakéhokoliv zvuku ji rychle obejmu kolem pasu a zezadu ji zvednu. Slyším, jak vydá dívčí zaječení, přesně jak jsem předvídala a táhnu ji pozadu do koupelny.

„Nemyslela sis, že se půjdu sprchovat sama, že ne?“ Zeptám se s úšklebkem, i když ho nemůže vidět.

„Ne, neopovažuj se!“ Zaječí, ačkoliv v jejím hlase mohu slyšet pobavení. Zatáhnu ji do koupelny a obě nás, stále zcela oblečené, strčím pod sprchu. Necháme po nás stékat vodu a nemohu si pomoci, ale směji se Spenceřinýmu domnělému naštvanému obličeji. Ale s mým smíchem si nedokáže pomoci a přidá se.

Kdokoliv jiný by se nejspíš naštval, ale Spencer si prostě nemohla pomoci a poddala se. A to se mi na ní líbí. Vidím její úsměv a ten musí být nakažlivý, protože se také usmívám. Než kdokoliv z nás může cokoliv říct, tak mě obejme kolem krku a já ji obejmu kolem pasu.

„Tohle ti vrátím,“ řekne jen pár centimetrů od mého obličeje.

„…a já se nemůžu dočkat,“ odpovím, když se obě nakloníme pro mokrý polibek.

- -

„Tak kam to jedeme?“ Zeptá se Spencer. Jedeme v mým Porsche po cestě do domu mé bývalé přítelkyně.

„K Mac, myslím, že mám plán,“ povím jí.

„Myslíš, že je dobrý nápad jet k Mac? Chci říct, že posledně, co jsem s ní mluvila, se hodně křičelo.“

„Em, myslím, že jí to nevadí, víš, jen se ničím nechlub, neflirtuj, nesnaž se na mě skočit a mít přímo před ní drsný divoký sex,“ nenuceně vyjmenovávám.

„Jé, budu se snažit ze všech sil zdržet se toho posledního,“ řekne sarkasticky, což mě rozesměje. Je v tom dobrá… v rozesmívání mne.

„Jen si dělám srandu. Ale upřímně nevím, jak na nás pohlíží, jen si myslím, že si dělá větší starosti o své kamarády a tak. Tak nezačínej jakoukoliv bitku nebo tak něco.“

„Já? Začít bitku?“ Zeptá se, jako by byla zcela uražená. Vím, že se nebojí rvát.

„Pokud si vzpomínám, tak ses během posledního týdne zapletla do dvou rvaček,“ prohlásím pohotově.

„Eh, jo, ale jestli si dobře vzpomínáš, tak jsem ani jednu z bitek nezačala já.“

„Taky jsem si všimla, že jsi ani jednu neukončila.“

„No, o to nejde, jde o to…“ naprosto přestala vnímat konverzaci. „Pomož mi,“ poprosí.

„Jde o to, že půjdeme k Mac a všechno bude v pohodě,“ ujistím ji.

„Ano, to jsem chtěla říct,“ řekne Spencer a věnuje mi letmý úšklebek.

- -

Jakmile zastavíme u domu Mac, tak obě vystoupíme a kráčíme ke dveřím se spojenýma rukama. Na příjezdové cestě nejsou auta, což znamená, že jsou rodiče Mac v práci. To je dobře, opravdu se právě teď s nimi nechci muset vypořádávat. Zaklepu na dveře a počkám chvilku, než uslyším její kroky nesoucí se dolů po schodech. Otevřou se dveře a Mac vypadá poměrně šťastně, že jsem tu, ale její radost je brzy naplněna překvapením, když uvidí, kdo je se mnou.

„Ashley… a přítelkyně,“ pozdraví nás Mac.

„Nechodíme-“ začne Spencer.

„-spolu?“ Dokončí Mac. „Vypadá to tak,“ řekne, podívá se dolů na naše spojené ruce a najednou se Spencer i já současně pustíme.

„Chodíme spolu, jen… ještě nejsme tak daleko,“ odpovím. Kurva, tohle je trapné, někdo změňte téma.

„Sprchujete se spolu?“ Zeptá se, protože si všimla, že máme obě vlhké vlasy.

„Ne,“ odpovíme obě rychle. No, to vůbec nebylo podezřelé!

„To je fuk, co chcete?“

„Hej, no tak, nevylévej si na mě všechnu špatnou náladu,“ řeknu sladce, když si vynutím cestu do jejího domu. „Jsem tu, abych ti pomohla, vlastně, abychom ti pomohly,“ řeknu odkazujíc na sebe a Spencer.

„Jo a jak jako?“

„Máš nějakou náhradní školní uniformu?“ Zeptám se s úšklebkem.

- -

„Od předchozí školy jsem nenosila katolickou školní uniformu,“ zakňučí Spencer, když se na sebe dívá do zrcadla. Protože Mac nepůjde do školy, tak jsme se Spencer a já rozhodly jít. No, já se rozhodla, Spencer byla donucena. Jak jsme se právě připravovaly, že zamíříme do její školy a potřebovaly jsme zapadnout, tak jsme si Spencer a já od Mac půjčily za účelem maskování sukně a halenky.

„Nezapomeňte na podkolenky.“ Řekne Mac trochu moc zvesela, jak nám předává pár podkolenek. Překvapivě byla Mac ke Spencer zdvořilá. Samozřejmě nebyli BFF (pozn. nejlepší kamarádky navěky) nebo tak, ale byly… zdvořilé. Zdá se, že je to jediné slovo, které je právě teď vystihuje.

„Co se stalo?“ Zeptám se Spencer.

„Co?“ Zeptá se zmateně, když se opakovaně snaží upravit límeček své halenky, tak aby vypadala reprezentativně.

„Jak to, že jsi nešla do katolické školy, když ses sem přistěhovala?“ Objasním.

„Moje máma si nemyslela, že je správné, abych chodila do katolické školy, když odhalila mé tajemství.“

„Jé, zajímalo by mě, proč…“ zamumlá si Mac mezi vousy. Pošlu jí zlostný pohled a ona to pochopí. Nejprve obrátí oči v sloup, ale pochopí to. „Tak co přesně se chystáte udělat, až dorazíte do mé školy?“ Zeptá se Mac.

„Přimícháme se, poptáme se na tebe, zjistíme, kdo co od koho slyšel a snad identifikujeme zdroj,“ odpovím, když posbírám své věci a naposledy se podívám do zrcadla.

„Dobrá, jen se nenechte chytit. Ani jedna z vás nemá studentský průkaz, tak se nepřibližujte k učitelům,“ pomůže Mac.

„Co když se k vyučujícímu přiblížíme během vyučování?“ Zeptá se Spencer, když si rovná límeček a upravuje ho.

„Pověz jim, že máš hodinu volna. Pokud ne, tak prostě počkej do poledne, až se naplní jídelna, pak se můžeš lidí ptát.“

„Beru na vědomí,“ řeknu. „Nikdo si mě nevšimne, že?“ Zeptám se, jen abych se ujistila.

„Jé, bez obav, neseznámila jsem tě s žádnými mými kamarády, vzpomínáš?“ Řekne afektovaně. Jen to, že jí pomáhám v pokusu se skrze tohle všechno dostat, pořád nesmaže skutečnost, že jsem se zamilovala do někoho jiného, zatímco jsem s ní chodila.

„Pravda, jak jsem mohla zapomenout,“ odpovím rychle. „Každopádně bychom měly jít, vrátíme uniformy do pár hodin a podělíme se o tajemství, které musíme ještě odhalit.“ Informuji Mac, když ohýbám Spenceřin límeček, aby trčel ven. Znovu se zkontroluje v zrcadle a rozhodne se, že je s tím spokojená. „Tak pak,“ řeknu a táhnu Spencer dveřmi.

- -

„Takže jdeme do toho, co?“ Zeptá se Spencer, když ona a já vstoupíme do chodeb Katolické školy svatého Josefa.

„Teď už je moc pozdě na to se otočit.“

„Nevím. Moje nohy říkají něco jiného,“ nejsem si moc jistá, proč je Spencer tak nervózní. Hm, možná je to proto, že jsou v katolické škole dvě teplý holky. Nemyslím si, že nás Bůh potrestá nebo tak. No, nikdy nevíte…

„Pojď, myslím, že jídelna je tudy, oběd začíná asi za 10 minut,“ řeknu, když cestujeme chodbami, pohybujeme se bez povšimnutí mezi ostatními studenty. Dostaneme se do jídelny a vidíme, že už tam sedí několik skupinek studentů. „Fajn, rozdělme se, tak pokryjeme více lidí najednou.“

„Dobře… tak co mám říct?“ Zašeptá Spencer.

„Prostě se zeptej, jestli slyšeli o Mac a jejím tajemství a zjisti, jestli dokážeš přijít na to, kdo jim to pověděl a prostě pokračuj dál. Dobře?“

„Dobře. Buď opatrná,“ varuje mě Spencer a já si nemohu pomoci, ale obrátím na ni oči v sloup.

„Samozřejmě. Ujistím se, abych si dala pozor na ostatní podvodné holky ve škole, které se snaží vyšťourat tajemství na své bývalky. Hodně štěstí Catwoman,“ zašeptám drsně a obdržím na oplátku od Spencer podrážděný pohled. Fajn, jdeme na to. Rozdělíme se, zatímco Spencer jde k jedné skupině, já k další.

„Hej, lidi,“ řeknu a blížím se ke skupině holek sedících náhodně u stolu a hrajících si s balíčkem karet.

„Um, ahoj,“ řekne trapně jedna z nich, jo, nejspíš si myslí, že jsem stalker.

„Hele, vím, že je to trochu nahodilé, ale neslyšely jste o té holce Mackenzie Kingové? Je pravda, co se říká? Je opravdu… lesba?“ Zašeptám ‚lesba‘ pro efekt. A zároveň se ze všech sil snažím zadržet uchechtnutí.

„Jo, rozhodně,“ řekne jedna holka.

„Věděla jsem to celou dobu,“ řekne holka vedle ní. Taková hérečka.

„No, slyšela jsem od Sarah, že je to vlastně lež,“ řeknu a přicházím s tím nejpoužívanějším jménem. Každá škola má Sarah, je to jako pravidlo nebo tak. Právě zazvoní zvonek a já zjistím, že studenti pomalu zaplavují jídelnu a vše je hlasitější a hlasitější.

„Sarah B nebo Sarah R? Protože Sarah R je rozhodně drbna. Mám na mysli, že když se Jennifer během pitvy na biologii pozvracela, tak to Sarah R vykládala po celé škole. Jo, Jennifer musela jít domů dříve jen kvůli ponížení,“ řekne jedna z koček. No, tak to mi spíš řekly historku, ale to je fuk.

„No, samozřejmě to byla Sarah R, Sarah B je moc milá, než aby udělala něco takového.“ Hraji s nimi.

„Máš pravdu, ale každopádně je divné, že by to Sarah R řekla, protože jsem slyšela od Jackie, že je to naprostá pravda,“ Jackie, jo? O krok blíž.

„Nevíte lidi, kde je Jackie?“ Zeptám se a rozhlédnu se pro efekt po jídelně.

„Jo, jasně… támhle je,“ jedna z holek ukáže na druhou stranu jídelny.

„Díky, lidi,“ odvětím snobským způsobem. Páni, tak trochu se cítím jako Spencer.

Asi o 45 minut později se mi podařilo setkat se se Spencer a našly jsme si pěkný koutek, kde jsme se posadily a klábosily o tom, co jsme odhalily.

„Tak zjistila jsi něco?“ Zeptá se nejprve Spencer.

„No, zjistila jsem, že Jackie slyšela od Becky, která se doslechla od Shirley, která to slyšela od Myi, která se to doslechla od Katie, že Mac je lesba, ale nedostala jsem se tak daleko jako Katie. A zřejmě je to Katie L, ne Katie O, nebo Katie A, zřejmě Katie O a A jsou zcela nedůvěryhodné a nikdy nemluví pravdu.“ Řeknu to stejně tak, jako to tu každý kolem říká. Je to hrozné. Alespoň se Spencer dokázala usmát.

„No, myslím, že jsem něco zjistila. Takže jsem mluvila s bandou holek a jméno Lucy bylo řečeno více než jednou. Vlastně bylo řečeno 4krát, tak si začínám myslet, že tohle je ta holka, co šíří to tajemství.“ Poví mi Spencer. Jackpot.

„Tak jo a kde ta Lucy je?“ Zeptám se a Spencer pokrčí rameny. „Víš, nejsi moc nápomocným parťákem ve vyšetřování.“

„Hej, získala jsem její jméno! Navíc v bondovkách v určitou chvíli James potřebuje pomoc Natalyi,“ tvrdí.

„No, James tu holku na konci taky vždycky dostal,“ řeknu s mrknutím.

„Pojďme nejdříve najít Lucy a pak si můžeme popovídat o tom, co dostaneš na konci,“ řekne s úšklebkem.

„Fajn, jak ji najdeme?“ Zeptám se.

„To je snadné, použij svoje drsňácký kecy na jednoho z prváků. Obvykle je ta holka, co roznáší drby celkem známá.“ Zdůrazní Spencer. To mi vyhovuje. Popadnu malou prvandu, která vedle mě mluví, a na chvíli ji stáhnu.

„Hele, kdo je Lucy,“ Zeptám se zastrašujícně a vidím, jak se jí v očích zračí strach. Je beze slov. Dokonalý, vybrala jsem si němého prváka.

„Hej! Položila ti otázku!“ Zakřičí Spencer. Ani jsem nevěděla, že by dokázala být takhle zastrašující. Jsem děsně nažhavená.

„Uh, o-ona je přímo táhle,“ ukáže na dívku sedící v čele stolu na druhé straně místnosti.

„Děkuju ti,“ řekneme Spencer a já současně a odejdeme. „Pěkná práce, Natalyo,“ polichotím jí.

„Vaše též, Bonde.“

Kráčíme k dívce, na kterou ukázala vyděšená prvanda a sedáme si vedle ní na obě strany. Tahle holka vypadá trochu povědomě, možná jsem s ní jednou spala nebo tak. Neříkejte to Spencer.

„Uh, mohu vám pomoc?“ Zeptá se a já jen kývnu na Spencer, abych jí dala vědět, aby dělala to, co já.

„Panebože! Je pravda, že Mackenzie Kingová je vážně… lesba?!“ Zeptám se tak trochu jako holka z Valley (pozn. bohatá nafintěná mladá holka) a vidím, jak se Spencer mému výkonu naproti stolu ušklíbne.

„Uh, jo,“ řekne, jako bych byla blázen.

„To není možné!“ Připojí se Spencer a chová se stejně tak jako já. „Jak to víš… viděla jsi ji muchlovat se nebo tak něco?“

„Prosím? A přinutit mé oči být svědkem něčeho tak nechutného, jo, jasně,“ řekne Lucy před všemi svými kamarády.

„Tak, jak to teda víš?“ Zeptám se.

„Moje sestřenka chodí do školy s její přítelkyní,“ řekne a mně okamžitě spadne čelist. „Hej, neznám tě odněkud?“ Zeptá se mě Lucy a mě to praští. Ona mě zná. A já znám ji. A taky vím jak.

„Né, musíme jít, pojď, Spence,“ řeknu a táhnu ji z její židle směrem ke dveřím jídelny.

„Hrozný, co? Jak prostě dovolí holkám, jako je ona…“ řekne nám Lucy, než můžeme odejít a Spencer a já se obě zastavíme.

„Cože?“ Zeptám se.

„Homoušům. Nepatří sem,“ řekne. Bože, nenávidím homofoby. Vezmu Spenceřinu ruku do své a táhnu ji zpátky ke stolu. Samozřejmě jde dobrovolně, protože je stejně tak vytočená jako já.

„Je to tak?“ Zeptám se, když přivedu Spencer před sebe, zaklínila jsem ji mezi mě a stůl s Lucy stále sedící v jeho čele.

„Jo, je,“ řekne Lucy velmi sebejistě.

„Ach, dobře…“ řeknu ledabyle, když nechám své ruce spočinout na Spenceřině pase. S úšklebkem pohlédnu do jejích očí a myslím, že ví, co nás čeká. Strčím Spencer zpátky na stůl, přímo před Lucy, přitisknu rty na její, jen abych těmhle všem holkám ukázala, o co přichází. Spencer mi zamotá ruce do vlasů, když ji dál líbám před všemi těmi holkami. Jedním svižným pohybem ji vytáhnu nahoru a odtáhnu se s rukama stále na sobě navzájem.

„A pro tvou informaci, tvoje sestřenka je taky lesba,“ povím jí a Spencer a já se vydáme směrem k východu. Z čista jasna vidím, jak na nás začne volat několik učitelů.

„Běž,“ zamumlám a přidám do kroku, abych si pospíšila.

„Ashley, počkej!“ Řekne Spencer, když ji dál táhnu s sebou.

„Honem!“ Zakřičím. Zvládneme to ke dveřím a míříme rovnou k mému autu. „Já… tomu nemohu uvěřit. Právě… no, myslím, že můžu, ale stejně.“

„O co jde? Ty ji znáš?“

„Jo, ačkoliv je to komplikované.“

„No, tak mi to vysvětli,“ řekne a já otevřu svými klíčky auto a obě nasedneme. Vytáhnu mobil a začnu vytáčet číslo Mac a zároveň to dám na hlasitý odposlech.

„No?“ Zeptá se Spencer.

„Pšt!“ Řeknu nahlas a čekám, až to Mac zvedne.

„Jo?“ Odpoví Mac.

„Víme, kdo to je,“ řeknu okamžitě a Spencer na mě zlostně zírá. „No, já vím, kdo to je.“

„Dobrá, tak kdo to je?“ Zeptá se netrpělivě Mackenzie.

„Mělo mi to předtím dojít. Znáš ve škole Lucy?“ Zeptám se.

„Jo, jasně, proč?“

„No, pověděla nám, že tu novinku o tobě má od své sestřenky.“

„Něco mi uniká?“ Zeptá se Mac.

„Řekla, že její sestřenka chodí se mnou do školy. A já věděla, že ji odněkud znám a měla jsem pravdu. Lucy je mladší sestřenka Megan.“

…A mávnutím proutku byl příjemný pocit tepla fuč. Bylo to téměř jako by uvědomění si této informace bylo chladným vzduchem v zimním dni, připomínající mi, že život musí jít dál a vždycky to nebude teplé a příjemné, jako pohodlná postel.

Kapitola 15: Proč snílkové sní?

Víte, co miluji na snění? Po dobu, co sníte, se vše zdá být dokonalé. Meg bývala součástí mých snů. Víte, těch snů, ve kterých by váš život nemohl být lepší? No jo, ona tam byla, stála vedle mne a plnila své povinnosti nejlepší kamarádky a tak. Ale přišla jsem na to, že ten sen vůbec nebyl snem… byla to noční můra, protože vím, že žádná moje nejlepší kamarádka by neudělala to, co mi udělala.

„Říkala jsem ti, že jsem ji nikdy neměla ráda!“ Zakřičí na mě Mac, když se svlékám před ní v jejím pokoji. Spencer se převléká v koupelně.

„Ach, prosím tě, nikdy jsi neměla ráda nikoho z mých přátel!“ Zakřičím na ni, když na ni naštvaně házím zpět její košili.

„Takže teď, když víme, že je to Megan, co budeme dělat?“ Zeptá se Spencer a nyní už oblečená v normálním oblečení vykračuje z koupelny. Á, trochu mi na ní ten vzhled školačky schází.

„My?“ Zeptá se Mac, zatímco vstává ze své postele. „Ne, není žádné my. Megan mě vyoutovala, ne ty. Tohle s tebou nemá nic společného,“ řekne Mac, když vstane ze svého místa na posteli. Ani nevím, proč se snaží, není tak zastrašující.

„Uklidni se, Mackenzie,“ řeknu a strčím ji zpět na postel. „Pomáhá nám.“

„Tak ještě jednou, ptala jsem se, co budeme dělat?“ Zeptá se Spencer a rýpne si do Mac. Pěkný, moc pěkný. Naštvat tuhle naštvanou kočku ještě víc.

„My?“ Zeptám se. „Ne, my nebudeme dělat nic,“ řeknu, když odkazuji na nás tři. „Půjdu Megan nakopat zadek!“ Zakřičím a stáhnu si sukni, takže stojím jen ve své podprsence a kalhotkách. Myslím, že teď je čas, vzít si na sebe nějaké kalhoty.

„Protože víš, že bojování posledně tak dobře zabralo,“ řekne Spencer sarkasticky a odkazuje na ránu na svém obličeji. Mac si nemůže pomoci a lehce se zasměje. Jo, myslím, že je bezpečné říct, že Spencer nemá ráda a možná nikdy mít nebude.

„No, nic proti tvé inteligenci nebo tak…“ začne Mac. „Ale co jiného by mohla udělat? Chci říct, že už mě vyoutovala, kdo zbývá?“

Čéče, to by mě zajímalo. Pohlédnu na Mac a pak kývnu směrem k blondýně stojící vedle mě.

„Aha… jen jsem myslela…“ začne Mac.

„Ne,“ řekne rychle Spencer.

„Mimochodem, co je mezi vámi dvěma?“ Zeptá se Mac, když se opře o lokty, aby si udělala pohodlí.

„Do toho ti nic není,“ povím jí, než kdokoliv z nás může otevřít svou prostořekou pusu a zničit cokoliv, co jsme měly. Víte, takhle to funguje.

„Um, vlastně jste si vy dvě padly do oka, zatímco jsme spolu pořád chodily,“ pře se se mnou Mac. „Takže, si myslím, že si zasloužím alespoň něco.“ Kurva, využívá pocitu viny.

„Je to komplikované,“ zamumlá Spencer.

„To obvykle s Ashley je,“ řekne Mac a mně se podaří jí ukázat prostředníček.

„Tak vážně, o co jde?“ Zeptá se Mac. „Muchlovaly jste se vy dvě spolu ve škole… v kumbálech, v učebnách, v kabinetech?“ No… v kabinetech ne. Ještě ne.

„Jsem tak předvídatelná?“ Zeptám se nahlas. Vážně…

„Někdy,“ odpoví Mac. „Tak, jak jste se vy dvě seznámily?“

„Ashley do mně první školní den vrazila a vyhrožovala mi, že mi nakope zadek,“ řekne Spencer a já si nemohu pomoci a usměji se. Nepamatuji si to, ale zní to jako já.

„Okouzlující, co?“ Řekne žertovně Mac, když po mně hodí moje tričko, které jsem hledala.

„Hej, dostala jsem tu holku, ne?“

„A za jakou cenu?“ Zeptá se hypoteticky Mac. „Vy dvě si užíváte v hotelu na nějaké soutěži roztleskávaček, po škole se muchlujete, ale nemůžete jít na veřejnost, nemůžete se na chodbách držet za ruce. Co můžete dělat kromě čekání, dokud nebudete za zavřenými dveřmi?“

Jak mám na něco takového odpovědět? Vím, že má pravdu a Spencer to ví, ale co s tím zmůžeme?

„Je skoro 14.30,“ podotknu. „Půjdu se podívat, jestli dokážu najít Meg,“ vyhnout se otázce je jediná možnost.

„Půjdu s tebou,“ řekne Spencer.

„Jo, já taky, řekne Mac, když se zvedne ze svého místa na posteli a obě, Spencer i já, ji strčíme zpět dolů.

„To si nemyslím,“ povím jí.

„Cože, proč?“

„Nenechám tě bojovat. Moc mi na tobě záleží.“

„A co Spencer? Miluješ ji.“

„Jo… ale vím, že umí bojovat,“ odpovím.

„Ale no tak! Tohle je ta mrcha, co celé mojí škole řekla, že jsem lesba! Alespoň mě nechte se dívat!“ Má pravdu. Pohlédnu na Spencer a té je to docela fuk.

„Fajn… ale zůstaneš v autě.“

„Jo, jasně!“ Řekne a proběhne kolem nás ven ze dveří.

„Opravdu s ní půjdeme bojovat?“ Zeptá se Spencer.

„Doufám, že ne. Ale občas mám tendenci nechat se přemoci hněvem.“

„Vážně? Nikdy jsem si nevšimla,“ řekne sarkasticky.

„Dobře, dobře, dostaň svůj sarkastický zadek ze dveří.“

- -

Takže, jelikož jsme byly vyloučeny, není nám dovoleno vkročit do školy po dobu tří dnů. A tak čekáme na Megan, až k nám přijde. Jakmile autobusy uvolní cestu, tak vidíme Megan, jak vychází ze školy a chystá se opustit parkoviště.

„Támhle je,“ ukážu. Spencer a Mac, se obě podívají mým směrem a uvidí ji. „Fajn, půjdu si s ní promluvit, vy lidi počkejte tady,“ povím jim.

„Počkat, počkat? A co já? Myslela jsem, že půjdeme spolu,“ namítá Spencer, zatímco si odepíná pás, aby také vystoupila.

„Prostě… teď počkej v autě. Někdo by se mohl dívat nebo tak…“ všichni víme, že se zdá, že se v poslední době zničená pověst šíří jako lesní požár.

„Fajn,“ souhlasí neochotně Spencer. Myslím, že jedna její část prostě nechce zůstat v autě sama s Mac.

„Megan!“ Vykřiknu, když vidím po chodníku kráčet Meg. Vidím, jak zastaví na místě a pomalu se otočí s úšklebkem na tváři.

„No, jestli to není nejnovější vyloučená lesbička z King High,“ řekne s pohledem na mne. „Jé a támhle je druhá,“ řekne a pohlédne za mě, aby uviděla Spencer. „No, soudě podle naštvaného pohledu v tvým obličeji jsi to zjistila…“ řekne a už je jí to jedno. Je prostě zahořklá.

„O co ti kurva jde, Meg? Proč bys takhle šla po Mac?!“

„No, řekněme, že je to varování…“

„Varování?“ Zeptá se Spencer.

„Nezahrávej si se mnou, Meg,“ vyhrožuju jí. „Opravdu jsi Mac ublížila a já si myslela, že to byla Spencer, co to vyžvanila, jen abych přišla na to, že to byla moje nejlepší kamarádka!“

„Jo,“ řekne Meg s uchechtnutím. „Zaslechla jsem, že Spencer dostala pěkný výprask.“

„Měla jsi to být ty!“ Zakřičí zpoza mě Spencer.

„Jo, nejspíš máš pravdu.“ Uzná Meg. „Ale nebyla jsem to já. A ty s tím nic neuděláš.“

„Odkud máš tu jistotu?“ Zeptám se.

„Víš ty, co? Do toho, uhoď mě, ale jako tvoje bejvalka, co právě teď sedí ve tvým autě, ti garantuji, že King High je o dost horší. Nechceme, aby se teď Spenceřino malé tajemství dostalo na světlo světa, že?“

Nevím, jak se to stalo. Nevím, proč se Meg takhle chová. Chci říct, no, jo, chápu tu celou záležitost s chozením nejlepší kamarádky s ex-přítelkyní, ale přesto jsem nebyla takhle zahořklá, když jsem zjistila, že chodila se Spencer.

„Fajn, jsme si kvit, ano?“ Zeptám se vážně.

„Ne, uvidíš, že nejsme,“ řekne Megan, než můžeme odejít.

„Prosím?“ Zeptá se Spencer.

„Pověz mi, co je fér na tom, že jsem měla rozervané a podupané srdce a vy dvě jste z toho vyšly bez újmy?“

„Bez újmy?!“ Zakřičím. „Ztratila jsem svou nejlepší kamarádku, protože jsem se zamilovala! Řekni, je tohle fér?!“

„Aspoň někoho máš. Já ztratila svou přítelkyni a nejlepší kamarádku!“ Zakřičí Meg. „No tak, Ashley, přebij to, zaručuju ti, že můj život je horší.“

„Meg, nechci se o tomhle hádat! Nechci se s tebou vůbec hádat! Proč to prostě nemůžeš nechat být? Já to nechala být, když jsi byla s ní!“

„No, nejsem ty! Bůh ví, že kdybych byla, byla bych tou, co má přítelkyni… ne ty.“

„Fajn, Meg, fajn! Končím, končím s tím vším. Co chceš? Co musím udělat, abych to ukončila?!“ Zeptám se, z toho všeho naprosto unavená.

„Předej mi vedení odmítnutých,“ řekne zřetelně.

„Cože?“ Zeptám se.

„Slyšelas mě. Nech mě převzít vedení a staneš se jen dalším následovníkem.“

„Když to udělám, je konec, nikomu už nebude ublíženo, především ne Mac a Spencer. Necháš toho, jasný?“

„Ashley…“ Spencer se mě snaží zastavit, ale já ji prostě ignoruji. Pokud je tohle jediný způsob.

„Považuj to za ukončené,“ prohlásí Meg.

„Dobře…“ řeknu a udělám k Megan krok blíž, takže nás Spencer nemůže slyšet. „A spolu s naší dohodou, považuj naše přátelství… za ukončené.“

- -

„Takže ji prostě necháš jít? Jen tak?“ Vyjasňuje si Mac.

„Jo,“ řeknu jasně.

„Tak, jaká je ta dohoda, co navrhla?“ Zeptá se Mac.

„Ashley se vzdá postu vůdčí osobnosti poloviny školy a ona nikomu dalšímu neublíží,“ řekne provinile Spencer. Vůbec se mi nelíbilo, jakým způsobem to řekla.

„Ale ty miluješ to, kým jsi a jak k tobě ostatní lidi vzhlíží,“ řekne Mac. Přinejmenším se toho hodně naučila, zatímco se mnou chodila.

„Já vím. Ale bylo to buď tohle, nebo Spencer… a já si zvolila Spencer,“ řeknu a myslím, že Mac docvaklo, jak moc pro mě tahle holka znamená. K čertu, dokonce Spencer docvaklo, jak moc pro mě znamená.

Myslím, že tak strašně, jak to zní, svým způsobem víme, že pro mě Spencer znamená víc než Mac, když jsme spolu chodily. A v tuto chvíli na seznamu lidí, které mám ráda, hodně před Megan.

„Pojď, Spence, raději tě vezmu domů, než tvoji rodiče zavolají poldy,“ povím jí, když vezmu její ruku a položím si ji do své, než opustíme pokoj Mac.

„Čau, lidi, jen jsem vám chtěla poděkovat, než odejdete,“ poví Mac, když vstává ze své postele, aby se formálně rozloučila. „Změnila jsem názor potom… co jsi udělala. A jsem ráda, že když mě Ashley opustila kvůli jiné holce, že to byl někdo tak super jako ty, Spencer.“

„Díky, Mackenzie,“ poví tiše Spencer.

„A tobě,“ řekne Mac dívajíc se na mě. „Ty průšvihářko… díky. Utlumila jsi rány.“

„Vrátíš se zítra do školy?“ Zeptám se.

„Jo… nejspíš, s tím jen musím bojovat, že? Bolest nakonec odezní,“ řekne a opakuje slova, která jsem jí pověděla před pouhým dnem.

„To je pravda,“ zašeptám a zamávám lehce Mac na rozloučenou. Myslím, že jsem možná ztratila nejlepší kamarádku, ale získala jsem někoho jiného, kdo pro mne byl důležitý.

- -

„No, dnes to byla zábava,“ řeknu sarkasticky, když zastavím před Spenceřiným domem a vypnu motor. „Možná bychom si to měly zítra všechno zopáknout.“

„Si nějak moc fandíš, ne?“ Zeptá se s úšklebkem.

„Možná, ale naděje je to, co mě pohání, když teď nemám své stoupence,“ snažím se žertovat, ale vyzní to mnohem smutněji, než jsem zamýšlela. Obzvláště z pohledu Spenceřina obličeje a toho, jak se její úsměv změní ve smutný. Poslední dobou jsem tohle viděla až moc.

„Nemohu uvěřit, že jsi to udělala…“ zašeptá, když si hlavu opře zpět o opěradlo, zatímco na mne dál upřeně hledí.

„O nic nešlo.“

„Ale Mac řekla, že to pro tebe hodně znamená …“

„Znamenalo, ale dokážu bez toho žít. Ale s čím nedokážu žít, je, nechat jen tak někoho ubližovat lidem, na kterých mi záleží,“ řeknu a věnuju jí lehké stisknutí.

„Proč ti na mě tak moc záleží?“ Zeptá se vážně Spencer.

„Prostě záleží…“ odpovím.

„Ale to nemůže,“ snaží se hádat a vrtí na mě hlavou.

„No, záleží. Neumím ti to vysvětlit, neumím ti to ukázat a sama sobě nerozumím, ale záleží. Strašně moc tě miluji a nevím proč, ale to je mi fuk, protože se mi líbí být do tebe zamilovaná.“

S úsměvem na tváři Spencer zvedne svou pravou ruku k mé tváři a já ji tam svou volnou rukou přidržím.

„Chceš znovu přespat?“ Zeptám se rozpačitě.

„…né, myslím, že bych se měla vyspat ve své vlastní posteli,“ řekne k mé nelibosti. „Ale zastavím se ráno, ju?“

„Nechám ti otevřené dveře,“ povím jí.

„Zbývají dva dny, potom zpátky každá po svém,“ řekne. Způsob, jak být škarohlíd.

„Do té doby se chystám strávit všechen svůj čas s tebou.“

„Dobře, protože se mi tak trochu trávení času s tebou líbí.“

„Tak trochu?“ Zopakuji.

„No, možná trochu víc, než ‚tak trochu‘…“ protahuje. „Jsme to ale dvojka, víš? Otřást katolickou školou, muchlovat se přes homofoby, žiješ divokým životem, Ashley Daviesová.“

„Ta mrcha si zasloužila, čeho se jí dostalo,“ řeknu žertovně… tak trochu.

„Jde o to… že si myslím, že to byla švanda. I když to bylo divné, chci říct, jediný způsob, abychom mohly být spolu, jako pár, bylo v jiné škole, a ještě v katolické škole. Jen bych si přála…“

„…aby to mohla být naše škola,“ dokončím za ni. „Já taky,“ zašeptám.

„Pořád nemůžu uvěřit, že ses kvůli mně všeho vzdala.“

„A Mac,“ dodám.

„Ashley, víš, stejně jako já, Megan už toho Mac víc udělat nemohla, já byla jediná, kdo zbyl,“ řekne Spencer. Nemyslela jsem, že jí to dojde.

„No, nemohla jsem to riskovat a navíc je mi jedno, jestli Megan převezme velení. Je to fuk. Díky tomu to bude mezi námi méně komplikované.

„Myslíš?“ Zeptá se Spencer.

„Ne, ale mohu doufat.“

„Zdá se, že hodně doufáš,“ podotkne Spencer.

„No, jednoho dne… se všechny tyto naděje přemění ve sny a některý z těch snů, se možná splní,“ vysvětlím jí.

„Snů? Jako sny, které máš každou noc, když jdeš spát?“ Zeptá se zvědavě s hravým úsměvem na tváři.

„Ne tyhle sny, jsou naplněny tebou, jen s minimem nebo žádným oblečením.“ Řeknu s úšklebkem.

„Jo, aha, takže jsou to sny, které máš během dne?“ Zeptá se a dál hraje se mnou.

„Ne… ne, tyhle sny jsou také plné tebe a máš v nich málo oblečení nebo žádné.“

„Jé, dobře, tak tedy, jaké to jsou sny?“ Zeptá se pro objasnění.

„Tohle jsou sny, které mám každou sekundu dne, sny, které se mnou zůstanou po zbytek mého života, sny, které se možná nikdy nesplní, ale přesto v ně stále věřím.“

„A o čem ty sny přesně jsou?“

„Sny, že jednoho dne Meg a já budeme kamarádky navzdory naší minulosti, přítomnosti a budoucnosti… sny, kdy si Mac najde tu pravou holku a bude přijata… a sny, že se jednoho dne, ty a já, budeme moct držet za ruce a nemuset si dělat obavy z toho, jací kamarádi za námi stojí nebo jaké party s námi souhlasí… sny, které se možná nikdy nesplní.“

Snění není tak snadné, především v mém životě, ale něco jsme se naučila. Sním své sny s otevřenýma očima a ohlížím se zpět se zavřenýma očima, protože vzhledem ke všemu… to je jediný způsob, jak fungovat.

Kapitola 16

Vzpomínám si, když jsem byla malá a táta mi koupil tenhle malý přístroj na výrobu nálepek. Nastavila jsem několik písmen, vytiskla jsem nálepku a nalepila ji na cokoliv, co jsem našla. Dala jsem slovo 'stůl' na stůl, slovo 'dveře' na dveře a dokonce jsem dala slovo 'táta' na svého tátu, jen abych mu připomněla, kdo je. Takže dnes znovu přemýšlím nad nálepkami, ale ne těmi stejnými nálepkami. Chci říct, že ano, stůl je pořád stůl a dveře jsou stále dveře, ale co ostatní věci? Co ostatní lidé?

Jako Spencer.

Předtím bych asi nejspíš označila Mac svou přítelkyní, Megan svou nejlepší kamarádkou a Spencer největším nepřítelem. Ale teď se věci mají jinak. Kdybych teď vytiskla nálepku, tak co by byla Spencer? Byla by mým největším nepřítelem? Mou kamarádkou? Mou přítelkyní? Chci říct, že to není tak, že by pro mě byla jedinou věcí, tak co to z ní dělá?

Tak tu jsem, stále spím a zdají se mi nemravné věci o Spencer, když tu se probudím, abych ucítila, že ke mně do postele někdo leze.

„Vím, že jsi vzhůru,“ zašeptá mi do ucha Spencer svým horkým dechem, ze kterého se chvěju.

„Ne, nejsem,“ zavrčím, což ji trochu rozesměje. Jak to, že mám pocit, jako by bylo brzy ráno? „Radši se modli, aby bylo po půl desáté,“ povím jí.

„No, tak to neotvírej oči,“ řekne. Pootevřu jedno oko, jen jedno, jen abych uviděla červené číslice na mém budíku říkající, že je 7 ráno.

„Neé,“ zavrčím znovu, když si přetáhnu deku přes hlavu.

„Ano,“ řekne a stáhne mi deku dolů. „Teď pojď, řekla jsem Kyle, že ji odvezeme do školy,“ řekne Spencer.

„Proč bys to dělala?“

„…páč jsem na ni cestou narazila a pomyslela si, že by to bylo milé.“

„Jé, to je milé…“ řeknu sladce. „Strašná škoda, že nemám milou náladu, protože je 7 ráno.“

„Když ti dám pusu… tak budeš mít milou náladu?“

„Ne, budu mít nadrženou náladu,“ kontruji s úšklebkem.

„Ach, tak pak hádám, že dnes nebudou žádné pusy,“ dobírá si mě Spencer.

„Ach, tak pak hádám, že nebude žádné svezení Kyly do školy.“

„Ach, Spencer, už ji konečně políbíš? Přijdu pozdě do školy!“ Řekne ode dveří Kyla.

„Kdybych byla tebou, tak bych ji poslechla…“ řeknu Spencer. „Má zvláštní síly,“ zašeptám žertovně.

„Je to tak?“ Zeptá se Spencer, když letmo pohlédne na Kylu a pak zpět na mě. V odpověď jen přikývnu. „Fajn… když je to kvůli Kyle,“ řekne pomalu a skloní se, aby mě políbila.

„Chytrá volba,“ zamumlám, když se odtáhne.

„Jo, jo, teď se obleč!“ Zakřičí Kyla a opustí místnost.

Odhrnu ze svého těla deku a vstanu, abych se oblékla. Spencer dál leží na mé posteli, zatímco si to mířím do šatníku.

„Tak co dneska podnikneme?“ Zeptám se, když vybírám tričko a rifle.

„Nevím, co chceš podniknout?“ Zeptá se. Vyjdu ze šatníku, teď pro prču oblečená jen v podprsence a kalhotkách. Spenceřiny oči padnou na mé tělo a já se ušklíbnu, když oněmí. „Snídaně?“ Zeptám se, vklouznu do riflí, čímž omezím její výhled.

„IHOP (pozn. palačinkárna)?“

„Řídím?“ Zeptám se.

„Líbám?“ Zeptá se, jen aby pokračovala dál v našem směšném kole otázek.

„Super,“ řeknu a natáhnu si tričko.

„Tak. Pojďme.“ Zakřičí naštvaně Kyla. Bože, po ránu je tak rozmrzelá.

- -

„Každopádně proč ten spěch do školy?“ Zeptám se Kyly, která se rychle naučila, že když mám přítelkyni, tak si sedá na zadní sedadlo.

„Jelikož někdo způsobil vyloučení jisté hlavní roztleskávačky, tak jsem byla dočasně jmenována asistentkou kapitánky,“ vysvětlí hrdě Kyla.

„To by se Madison podobalo,“ řekne Spencer.

„Tak co máte dneska děcka v plánu?“ Zeptá se Ky.

„Zastavíme se v palačinkárně a tam to promyslíme,“ vysvětlí Spencer a čudlá s rádiem.

„Vy jedete do IHOPu?“ Zasténá Kyla. „Čéče, přála bych si být vyloučená,“ řekne naštvaně, díky čemuž se Spencer a já smějeme.

„Běž dát facku Madison a můžeš se k nám přidat,“ povím jí.

„Jo, protože by se jí to rozhodně líbilo,“ řekne sarkasticky Kyla. „…tak jsem viděla, že jsi nechala Meg na pár dní ve vedení své malé skupiny.“

Spencer se podívá mým směrem ze sedadla spolujezdce, aby viděla mou reakci. Upřímně, nevím, jak reagovat. Chci říct, že jsem ji v žádném případě, 'nenechala na pár dní ve vedení', ale nevím, jestli jsem opravdu připravená říct Kyle, že jsem byla vydírána, abych se odřízla od svých přátel.

„Jo… jak jí to mimochodem jde?“ Zeptám se a prostě dál hraji. Není potřeba tak brzy vyvolat drama.

„Z toho, co jsem viděla, je tvojí děsivější verzí, ale jinak jako by to byla nová Ashley Daviesová.“

„Bezva,“ odpovím předstíraně. Myslím, že mě tenhle rozhovor čeká jindy. „No, jsme tu. Vystup,“ řeknu jí jasně.

„Cože? Nemůžeš mě vyhodit na parkovišti?“ Zeptá se Kyla, když zjistí, že jsem zaparkovala za rohem naší školy.

„Zaprvé nám není povoleno chodit na školní pozemek a zadruhé nemůžeme být viděny spolu,“ řeknu odkazujíc na sebe a Spencer. „Takže ještě jednou opakuji: vystup.“

„Uf, fajn,“ řekne, přeskočí bok auta a kráčí směrem ke škole.

„Pojďme si dát něco dobrého k jídlu,“ řeknu a jedu do IHOPu.

Jakmile jsme se dostaly do restaurace, tak jsme zabraly box v rohu a chňaply po dvou jídelních lístcích. „Tak co se chystáš udělat s Meg?“ Zeptá se Spencer, která si již očividně vybrala jídlo.

„Um, nevím, přemýšlela jsem, že počkám, dokud se nevrátím do školy, abych to vymyslela,“ řeknu ve snaze vyhnout se tématu obecně.

„Raději to vymysli dřív.“

„No, není toho moc co k řešení. Na chvíli se budu vyhýbat Megan a všem ostatním, dokud lidi nezapomenou, že jsem vůbec byla vůdce. Pak už to nikoho nebude zajímat.“

„…takže máš v plánu stranit se po zbytek střední školy?“

„Ne, no, možná si udělám pár nových přátel nebo tak a navíc je tu pořád Aiden… myslím… jak jsem řekla, nevím.“ Řeknu a zavřu jídelní lístek, konečně rozhodnutá, co si dám.

„Hej, možná, že jestli se budou věci s volbami vyvíjet dobře, tak si nebudeme muset dělat starosti s celou tou záležitostí s rozdělením,“ řekne Spencer.

„Ach, odstupuji,“ informuju ji rychle.

„Počkat, cože?!“

„No, kdo mě bude volit, když nemám přátelé? Znám Meg, nejspíš najde způsob, jak se dostat do nominace a kandidovat sama.“

„Ashley, nemůžeš ji takhle nechat vyhrát!“ Dohaduje se Spencer.

„Co mám dělat, Spencer?“ Vyštěknu na ni. „Ztratila jsem svou nejlepší kamarádku, svou pověst, pověz mi, co mám přesně dělat?!“

„…promiň,“ řekne zkroušeně. Do hajzlu…

„Ne… hele, nechtěla jsem po tobě vyjet, jenže… nevím, jak se s tou situací vypořádat.“

„Jsi Ashley Daviesová, myslela jsem, že se dokážeš vypořádat s čímkoliv,“ řekne s hravým úšklebkem.

„Ale prosím tě… přesně tohle si všichni myslí. Prostě ze mě vypadne první věc, která mi přijde na jazyk a zdá se, že mi všichni věří. Chci říct, že bych jim mohla říct, aby pobíhali kolem nazí a oni by to nejspíš udělali. Je to, jako by neměli svůj vlastní názor…“

„Jo, vím přesně, co máš na mysli.“

„Ale nemám nápad, co si počít, co se týče mých vlastních problémů. Je to tak, že ke mně všichni chodí pro odpovědi na otázky, ale na koho se obrátím já? Nějaká rada, ó nejmoudřejší?“ Zeptám se.

„Opravdu po mně chceš, aby ze mě prostě vypadala první věc, která mi přijde na jazyk?“ Zeptá se.

„Tvoje první myšlenka je stejně tak dobrá jako moje.“

„Hele, víš, že ti neposkytnu odpověď, ale myslím, že by ses prostě měla ujistit, že pro začátek víš, co chceš. Co je právě teď nejdůležitější, co chceš? Je to nejlepší kamarádka? …tvoje reputace?“ Vyjmenovává. „…mrtvá Madison?“ Nadhodí pro pobavení.

„…přítelkyně?“ Také dodám a vidím, jak se odmlčí. „…chci říct, že to jsi, ne?“

„…jo,“ řekne s nesmělým úsměvem. „Samozřejmě, že jsem. Myslím, že nazývat mě přítelem, nepřipadá v úvahu,“ žertuje.

„Neé, myslím, že bys byla roztomilým přítelem,“ povím jí sebevědomě.

„Jé, vážně? Měla bych si nechat vyrašit fousy, když na to přijde?“

„No jasně, totálně mě berou hezouni s drsňáckým zevnějškem.“

„No, tak si myslím, že chodíš se špatnou osobou, promiň,“ řekne a chystá se odejít, ale než vůbec udělá krok, tak ji stáhnu zpátky a stále ji držím za ruku.

„Na druhou stranu, ty mi postačíš,“ zašeptám a dlouze ji políbím.

- -

Po tom, co nám donesli naši dlouho zaslouženou snídani, jsme se já a Spencer daly do řeči.

„Tak co budeme dneska dělat?“ Zeptá se krásná blondýna vedle mě.

„Hm, nevím, co chceš dnes dělat ty?“ Zeptám se, naliji více sirupu na své palačinky a pak podám džbánek Spencer, která si také na svůj talíř nalije víc.

„No, myslela jsem… že bychom se mohly jít opít do baru, omrknout nějaké striptérky, možná se potápět se žraloky, slyšela jsem, že jsou v tomhle ročním období velmi přátelští, jo a mohly bychom-“

„-nevybereš si, že ne?“ Přeruší mě s vážnou tváří.

„Kdepak,“ řeknu s úšklebkem.

„No, co film?“ Navrhnu. Hm, tma, prázdné kino, zadní řada, začíná se mi to líbit.

„Dobře,“ souhlasím rychle.

„Můžeš na sekundu přestat myslet na líbání?“ Zeptá se.

„Kdo říká, že jsem myslela na líbání?“ Zeptám se. Ačkoliv jsem na to myslela.

„Protože ses mě nezeptala, na jaký film se chci dívat,“ odpoví na to.

„Jé, no, na jaký film se chceš dívat?“ Zeptám se s úšklebkem.

„Co na tom záleží, stejně se s tebou budu celou dobu muchlovat,“ řekne taky s uculením.

„Tak je ujednáno, budeme se muchlovat v kině,“ prohlásím.

„Tak dobře!“ Souhlasí bezvýhradně.

- -

„Máš trochu…“ začnu se smát, když zvednu ke Spenceřině obličeji prsty, abych jí utřela ze rtu rozmazaný lesk na rty.

„Ach, Bože,“ zavrčí, když se to také snaží odstranit. „Myslím, že mé rty jsou znecitlivělé,“ ušklíbne se.

„To s člověkem udělají dvě hodiny líbání.“

„Jé, zdá se, že jsi v této oblasti velmi informovaná.“ Podotkne Spencer.

„Jednou nebo dvakrát jsem to dělala.“

„No, doufám, že ne hodněkrát,“ zlobí mě, čímž mě přiměje se usmát. „Takže, oběd?“

„Jasně. Vadilo by, kdybych vyzvedla kamarádku, aby se k nám přidala?“

„Jasně, že ne.

- -

„Prostě se mě nemůžete nabažit, co?“ Zeptá se Mac, když doslova skočí na mou zadní sedačku a hodí si tašku vedle sebe.

„Jé, odhalilas nás,“ řeknu sarkasticky a odjíždím do nejbližší restauraci.

„Takže soudě podle tvého úsměvu a škodolibosti ve tvém hlase, bylo vše v pohodě?“ Zeptá se Spencer.

„Um, ne, ani ne, ale nebyl to konec světa,“ přizná. „Některé holky na mě pořád zírají, jiné se mi vyhýbají, ale některé mě podporují.“

„A učitelé?“ Zeptám se.

„No, dneska jsem přišla na to, kteří učitelé jsou pedofilové, to je jisté,“ řekne Mac, čímž jak mě, tak Spencer přiměje k hlasitému smíchu. „Tak, kam jste si dneska vy dvě zašly?“

„Do kina,“ odpovíme, Spencer a já, současně.

„Aha… tenhle druh filmu,“ zamumlá si Mac pod vousy. „Ashley a já jsme jich pár shlédly.“

„Nevím, o čem to mluvíš,“ řeknu a všimnu si upřeného škádlivého pohledu od Spencer.

„Uh huh. A jaký film jste viděly?“ Zeptá se Mac.

„Uhm…“ do prdele, jak že se jmenoval? Pohlédnu na Spencer a ta má taky temno.

„Přesně to jsem si myslela.“

„Hej, buď milá, konec konců tě bereme na oběd,“ namítám.

„Jen jsem konstatovala pravdu,“ řekne a na obranu zvedne ruce. „Už jste vy dvě slyšely něco o velkolepé mrše ze školy?“ Zeptá se Mac.

„Neé. Několik následujících dnů se snažíme škole vyhnout. Užíváme si tu trochu času, co máme spolu,“ odpoví Spencer za nás obě.

„Myslíš, že Meg dodrží svůj slib?“ Zeptá se Mac.

„Většinou není tímhle typem holky, ale tak znovu, nebyla tím typem holky, co by vyoutovala mou ex přítelkyni, ale myslím, že se věci mění,“ řeknu.

„A co vy dvě? Pořád to ve škole tajíte?“

„Uh, můžeme si o tomhle promluvit později?“ Požádám. „Nemám teď náladu na celou tuhle situaci. Co se mě týče, tak mám dovolenou. A hodlám si ji užít se svým největším nepřítelem, ze kterého se vyklubala přítelkyně a přítelkyní, co se stala ex přítelkyní, co se následně stala kamarádkou,“ konstatuji.

„Jak se ty tituly změnily…“ řekne Mac.

Tituly se možná změnily, ale lidé ne. Myslím, že jsem byla příliš zabraná do toho, jaké jsou ty nálepky, než abych si uvědomila, že lidé, kteří jsou těmito nálepkami označeni, nejsou tím, co my všichni věříme, že jsou. Ve skutečnosti jsou pravým opakem. Je to jako, když můžete zavřít oči před věcmi, které nechcete vidět, ale nedokážete uzavřít své srdce věcem, které nechcete cítit.

Myslím, že bych Mac označila svou kamarádkou, Meg mrchou a Spencer… prostě řekněme, že kdybych měla vytisknout nálepku a označit s ní ji, tak by na ní nestálo nic jiného, než 'LÁSKA', protože tohle jedno slovo, to vše popisuje.

Kapitola 17

(z pohledu Spencer)

Jsou to opravdu velká gesta, co tvoří vztah? Jasně, kupování dárků a pořádání tajných oslav, může vyvolat zdání, že máte dokonalého přítele nebo přítelkyni. Nebo tohle je alespoň to, co si někteří lidé myslí. Já však ne, ne, myslím si, že maličkosti dělají největší rozdíl.

Takže poslední tři dny byly boží. Protože po ty tři dny, jsme si s ničím, já a Ashley, nemusely dělat starosti. Nemusely jsme se chovat tak, jako že se nenávidíme, nemusely jsme se líbat za zavřenými dveřmi, mohly jsme být párem, kterým jsme byly uvnitř i navenek. Ale bohužel všechny dobré věci musí skončit.

(z pohledu Ashley)

Je to první den zpátky. A už stojí za prd. Spencer je zpět se svými kamarády a já… s nikým. Ale hádám, že bych si na to měla zvyknout. Pomalu kráčím nádvořím a snažím se ze všech sil ignorovat zvědavé pohledy. Zpomalím, když uvidím Megan a zbytek lidí, které jsem s hrdostí nazývala kamarády, jak mi oplácí pohled. Mohu vidět Steph, jak se na mě chystá zavolat, ale než to může udělat, prostě pokračuji dál.

Takhle to nejspíš bude vypadat do chvíle, než odmaturuji. Nic moc s tím nezmůžu.

Zamířím ke své skříňce, abych si odložila učebnice a zabila čas, když si všimnu, že dál v chodbě se Spencer baví se svými kamarády. Dlouhé blond vlasy si dá stranou. Ach, co bych udělala, abych s ní právě teď byla. Na chvilku pohlédne mým směrem, než se vrátí ke svým kamarádům.

Myslím, že bych si na tohle taky měla zvyknout. Pochybuji, že se to změní.

Když si odložím své krámy, uvidím Steph, jak ke mně jde z nádvoří, aby si se mnou promluvila. Skvělý, přesně to, co jsem chtěla. Opravdu na tenhle rozhovor nemám náladu.

„Čau, Ash…“ zavolá na mě a já se k ní otočím čelem, ale právě když to udělám, zazvoní, což všem studentům signalizuje, aby dostali své zadky do třídy.

„Musím jít,“ řeknu, zavřu svou skříňku a razím si cestu na první hodinu. Zajímalo by mě, jak dlouho budu schopna dál udržet tohle 'vyhnout se za každou cenu' chování.

- -

V době oběda, se zprávy o mém samotářství rozšířily po celé škole. Ne, že by se to neočekávalo nebo tak, jen říkám… že tihle puberťáci fungují rychle. Tak tu sedím u náhodného stolu na dvorku… sama. Čekali jste něco jiného?

„Ahoj, Ash,“ uslyším pozdravit mě živým hlasem. Jé, Kyla. Jediný člověk, který se mnou ochotně sedí a je čirou náhodou mým příbuzným. To je smutné. Je to jako jít na maturiťák se svým bratrancem.

„Ahoj,“ řekne hlubší hlas. A samozřejmě s mou sestrou přichází její přítel. Oba si se svými zabalenými obědy sednou vedle mě.

„Ahoj,“ zabručím.

„Co ten obličej? Zeptá se Kyla, když uvidí, jak nejsem veselá. Jsem někdy?

„No, tvl, dovol mi zeptat se tady mých kamarádů. Ahoj Meg, Stephanie? Proč jsem tak bez nálady?“ Zeptám se jen tak do vzduchu. Chvíli tu sedíme v tichu kolem nás. „…aha, to je pravda, nemám žádné kamarády,“ ach, sarkasme, jak jsi mi chyběl.

„Myslím, že bychom tě měli dostat k terapeutovi,“ prohlásí Kyla a Aiden si nemůže pomoci, ale přisvědčí své přítelkyni.

„Ne… jen potřebuji kamarády.“

„Tak proč si k nim prostě nejdeš sednout?“ Aiden kývne směrem k Meg a všem.

„Nemůžu,“ prohlásím jednoduše.

„Proč ne?“ Zeptá se Kyla.

„Protože… protože už nejsou moji kamarádi.“

„O čem to mluvíš? Co se ksakru stalo?“ Kyla začne vyšilovat. „Hádáte se ty a Meg znovu?"

„Tak trochu,“ zamumlám a letmo vzhlédnu, abych si znovu všimla Spencer. Nemůžu si pomoci, ale zajímalo by mě, co se jí honí hlavou.

„Je to kvůli…?“ Začne Kyla, ale neodváží se to dokončit, ví, že je Aiden u stolu.

„Hele, opravdu o tom nechci mluvit,“ řeknu.

„Ty a Mac se dáváte dohromady a rozcházíte?“ Zeptá se Aiden, myslí, že jsme mluvily o tomhle.

„Ne, Mac a já jsme se rozešly, já se pohnula dál,“ řeknu a pak si uvědomím, že už jsem poskytla příliš mnoho informací.

„Pohnula dál?“ Zeptá se rychle Aiden. „S kým?!“

„Do toho ti nic není!“ Vyštěknu na něj, jo, myslím, že to nebylo na místě. Na tom nesejde.

„Ash, jen jsem se ptal…“ řekne omluvně.

„No, možná by ses měl naučit nestrkat nos do mých záležitostí!“ Zakřičím. „Oba dva!“ Řeknu a pohlédnu na Kylu.

„Ashley, jen jsme byli milí,“ prohlásí Kyla.

„No, nepotřebuji váš soucit,“ řeknu a odkráčím. Jsem si jistá, že můj bouřlivý odchod sledují více než dva páry očí. Přísahám, že ve škole, jako tahle, není žádné soukromí. Takže jediné místo, které se blíží samotě, jsou dívčí záchodky. Které nikdy nejsou prázdné.

Naštvaně strčím do dveří, abych je otevřela a uvidím pár prvaček, jak si v zrcadle upravují své přehnané líčení. Obě přestanou a skrze zrcadlo se na mě podívají.

„Ven!“ Zakřičím naštvaně a zdá se, že odkvačí zatraceně rychle. Alespoň jsem nevybouchla před svými přáteli. Jakmile se dveře zcela zavřou, tak se zhluboka nadechnu a upustím svou tašku na podlahu. Opřu se o jedno z umyvadel a na chvíli přestanu myslet. Přestanu myslet na to, jak se všechno podělalo. A v tom časovém rozpětí, řekněme 9 sekund, uslyším, jak se dveře od toalet pomalu pootevřou. Aniž bych se obtěžovala vzhlédnout, otevřu pusu.

„Nech mě na pokoji, Kylo,“ řeknu a záměrně s nastraženýma ušima čekám, až se dveře opět otevřou a uslyším ji odejít, ale vše, čeho se mi dostane, je ticho. Pomalu se otočím. „Řekla jsem, nech m-“ zarazím se, když si uvědomím, že to není Kyla.

„Ahoj,“ zakuňká Spencer a já se nepohnu.

„Čau,“ řeknu jednoduše a s koutky mých úst si pohrává úsměv. Zevnitř zavře dveře od toalet a dává si načas s chůzí ke mně, hraje si před sebou s rukama, neví, co říct. „Neřekla jsem to Kyle. Nechtěla jsem to Kyle říct,“ informuju ji.

„Stejně na to nakonec přijde,“ prohlásí Spencer.

„Já vím, myslím… že to prostě jen nechci říct, protože to cítím tak, že pokud to vyslovím, tak to znamená, že je to skutečné. A to si prostě nechci myslet. Nechci se cítit tak, jako že jsem ztratila všechny své kamarády.“ Přiznám se.

„Pojď sem,“ řekne tiše, když mé tělo obejme pažemi a přitáhne si mě k sobě. Obejmu ji rukama kolem krku a přitáhnu si ji tak blízko, jak mohu, takže mám obličej v záhybu jejího krku. A takhle tam stojíme po dobu, co se zdá být, věčností. Nevím proč, ale tohle pomáhá. Koneckonců, po všech těch sračkách, kterými si ve škole musím projít, vědomí, že na konci dne tam Spencer pro mě bude, mě přiměje myslet si, že to bude lepší.

„…miluju tě, víš to, že?“ Zašeptá Spencer. Je to zvláštní, myslím, že je to vlastně poprvé, co jsme spolu, co mi to přímo řekla. Chci říct, že tu byla celá ta záležitost zamilované do sebe, než jsme byly spolu, ale tentokrát je to jiné. Teď to skutečně říká.

„Já vím.“ Řeknu. „…taky tě miluju. Jsi tím, co mě přes to dostává,“ řeknu a zabořím svou tvář ještě více.

- -

(z pohledu Spencer)

Po celé té události na toaletách, si nemohu pomoci, ale cítím se částečně zodpovědná. Fajn, zcela zodpovědná. Takže se pojďme na tu situaci podívat… Ashley byla nejlepší kamarádkou Megan, se kterou jsem chodila, a teď Megan Ashley vydírá, aby se vzdala své oblíbenosti a to vše kvůli mně. Jo, rozhodně je to všechno moje vina. Protože je to moje vina, tak je mou zodpovědností dát to do pořádku. Ale jak?

Chci říct, že nemohu udělat nic, aniž bych neohrozila svou pověst a to je v podstatě to, za co Ashley bojuje. Vím, je úžasná, že? Ale kdyby prostě Ashley mohla mít svou nejlepší kamarádku zpátky, tak by vše bylo v pohodě, ne? Mám na mysli, že jestli by Ashley a Megan pořád byly kamarádkami, tak by Ashley byla šťastná. Takže tohle je to, co musím udělat. Udělat Ashley šťastnou…, ale jak?

Aniž bych ohrozila svou pověst, musím přijít na něco, co pro Megan znamená víc, než být vůdcem odpadlíků. A myslím si, že vím, co to je. Co je přitažlivější, než být vůdcem poloviny King high?

…být vůdcem celé školy.

Jakmile mi vysvitlo, co potřebuji udělat, tak jsem se vydala do třídy paní Cho. Učitelé nemají žádný život, přísahám. Takže když jsem ji uviděla sedět u svého stolu, známkovat práce, tak jsem věděla, že nevyrušuji. Několikrát jsem zaklepala na otevřené dveře a vidím, jak zvedne hlavu.

„Spencer, co pro vás mohu udělat?“ Zeptá se paní Cho.

„Já, uh, chtěla jsem mluvit o studentských volbách.“

„Jistě, pojďte dál,“ řekne a kývne směrem ke stolu před sebou. Posadím se a ona čeká na mou otázku.

„Jen jsem byla zvědavá, jestli by se někdo další mohl přidat jako kandidát na prezidenta takhle pozdě?“

„No, teoreticky v této konkrétní situaci ne, je moc pozdě,“ sakra. „Ovšem je to jen proto, že již máme dvě kandidátky. Kdybyste se vy nebo slečna Daviesová vzdaly kandidatury, tak by škola umožnila přidat se dalšímu studentovi.“

„Opravdu?“ Zeptám se vzrušeně.

„Pokud student získá alespoň 25 podpisů od studentů, tak on nebo ona může být volena. Ale jen jestli jeden ze současných kandidátů vypadne.“

„Proč?“ Zeptám se zvědavě.

„Kdybychom měli jen jednoho kandidujícího studenta, prezidentské volby by byly dané, což znamená, že bychom byli nuceni vybrat toho jednoho studenta. Ale kdyby se někdo rozhodnul na poslední chvíli, že chce kandidovat a sehnal by podpisy, tak bychom upřednostnili to, že škola má možnost vybrat ze dvou nebo více kandidátů při hlasování.“

„Dobrá, to zodpovědělo mou otázku. Děkuji za váš čas.“

„Žádný problém, Spencer,“ usměje se a vrátí se zpět ke své práci, když opouštím třídu. Hádám, že se musím rozhodnout. Školní prezidentka nebo Ashley.

Ale v mé hlavě není žádná pře.

- -

Po škole jsem úzkostlivě čekala v hale u skříňky Meg a dívala se, jestli se zastaví, než odejde. Většinou se zastavila. Když jsme spolu chodily, taky to bylo místo, kde jsme si dávaly sraz. A přesně jako hodinky vidím, jak se zpoza rohu vynoří Meg a začne zadávat svou kombinaci. Než ji mohla otevřít, tak jsem se zjevila odnikud a začala jsem ji strkat směrem ke kumbálu, se kterým jsme Ashley a já dobře obeznámené.

„Co to má sakra bejt?“ Zeptá se Meg, když ji strčím do místnosti a rychle za námi zavřu dveře.

„Už jsi s Ashley nešťastná?“ Zeptá se s ušklíbnutím, všimla si našeho okolí, nejspíš usoudila, že jsem tu kvůli muchlování.

„Vlastně úplně naopak,“ odfrknu si a sleduji, jak jí okamžitě úšklebek opadne.

„Tak kvůli čemu tu jsem?“ Zeptá se teď s rukama v bok.

„Jsem tu, abych uzavřela dohodu s ďáblem…“

„Aha, no, vždycky jsem pro kradení nevinných duší,“ řekne.

„Jo, to je zcela zřejmé. Ukázkový příklad: Mackenzie Kingová,“ obrátím oči v sloup.

„Tak co pro tebe mohu udělat?“

„Jak by se ti líbilo být prezidentkou?“ Zeptám se a vidím, jak se jí lehce zvedne obočí.

- -

Potom, co jsem si promluvila s Meg, jsem rychle opustila kumbál a vydala se na svou pátou hodinu a čekala jsem, že tam bude sedět Ashley sama. To mě prostě ubíjí. Ale než se mohu dostat do třídy, ucítím v ruce vibrace svého telefonu. Shlédnu dolů, abych uviděla smsku od nikoho jiného, než od své přítelkyně.

Jedu domů. Nejdu na hodinu. Promluvíme si pak.

Skvělé, no, tolik k mým plánům promluvit si s ní, vy víte o kom. Myslím, že jí po škole zavolám.

Tak se mi podařilo vydržet utrpení, kterým je poslední hodina a vydala jsem se do tělocvičny, kde máme trénink roztleskávaček. Ihned se připojím k ostatním holkám, které se již rozcvičují a posadím se mezi Madison a Kylu, které se již baví.

„Tak, co se to děje s tvojí sestrou?“ Zeptá se Madison Kyly.

„Nevím. Myslím, že má nějaké trable.“ Řekne Kyla a letmo na mě pohlédne, což samozřejmě proběhne bez povšimnutí Madison.

„To je divné, je to, jako by se vypařila z povrchu zemského a teď to její šílená nejlepší kamarádka převzala. Moc se toho nezměnilo. Stejná vedoucí lesba, jiná holka,“ pokrčí rameny.

„Jo, všimla jsem si, že nebyla na poslední hodině. Musí to být dost špatný,“ řeknu s vážností, abych dala najevo oběma, Kyle a Madison, jak se cítím. Vidím, že si Madison myslí, že mi je to celkem fuk, ale Kyla ví, že to, co jsem řekla, má hlubší podtext.

„Myslím, že jen chce být na chvíli sama,“ naznačí mi. Přikývnu a jen se dál protahuji.

Ale jde o to, že jsem si celý trénink nemohla pomoci a myslela jsem na Ashley. Chci říct, bude všechno na konci v pohodě? Rozhodla jsem se správně? Mohou Ashley a Meg mít přátelství jaké mívaly? Především po tomhle všem?

No, nevím, ale chystám se tomu přijít na kloub.

- -

Po tréninku jsem čekala, až holky odejdou a vytáhla jsem svůj mobil. Okamžitě jsem vytočila Ashleyino číslo, ale po několika vyzvoněních to spadlo rovnou do hlasové schránky. Zavěsila jsem a pak zavolala znovu, přičemž se mi dostalo stejného výsledku. Zavolala jsem ještě jednou a rozhodla se, že zanechám zprávu.

„Ahoj, to jsem já. Zavolej mi, až si to poslechneš, chci s tebou o něčem mluvit. Je to celkem důležité. Čau,“ řeknu a zavěsím. Radši ať mi zavolá. Jakmile jsou všichni ostatní pryč, tak zamířím domů.

O dvě hodiny později se mi Ashley pořád ještě neozvala, což mě začínalo děsit. Pokusila jsem se jí znovu zavolat, ale bez odpovědi. Tak jsem se rozhodla dát jí vědět na pevnou linku.

„Spencer, prosím, teď ne,“ řekne Ashley, aniž by nejprve pozdravila.

„No, mohla bys mi alespoň dát vědět, že jsi skutečně naživu. Ignoruješ všechny mé telefonáty.“

„Řekla jsem ti, že chci být sama.“

„Jo, ale napadlo mě, že bychom mohly být samy spolu,“ doufám.

„To tak trochu popírá smysl toho být sám,“ vzdychne do telefonu. „Hele, co kdybychom spolu trávily čas zítra, dneska si prostě potřebuju… zvyknout.“

Měla bych jí to říct, nebo to nechat jako překvapení?

„Slibuji, že se vše zlepší,“ ujistím ji s maximální jistotou.

„Neslibuj věci, které nemůžeš dodržet, Spencer,“ řekne a zavěsí.

- -

Druhý den ráno dorazím ke škole, stejně jako obvykle a spatřím, jak na nádvoří přichází Ashley. Snažím se získat její pozornost, ale je to k ničemu. Jen zírá přímo před sebe, jako by ji nic netrápilo. Ale je to jen fasáda. Fasáda, kterou většina lidí nedokáže prokouknout. Já nejsem jednou z těch lidí.

Ale možná s tím nemusím nic dělat. Možná, no, doufejme, že Meg dodrží svou část dohody. Sleduji Ashleyinu postavu procházet přes nádvoří od jídelního stolu s mými přáteli a sleduji, jak jde kolem svých starých kamarádů. Chvíle pravdy.

„Ahoj, Ashley,“ uslyším zvolat Meg a vidím, jak se Ashley zastaví v chůzi. Už nemohu slyšet, co si povídají, ale Ashley jde váhavě zpět ke svým bývalým kamarádům a posadí se k nim. A z ničeho nic je znovu přibrána do svého vlastního kruhu.

Jsou to maličkosti, do kterých se lidé zamilují. Schopnost vidět jejich pravé city, schopnost přimět je k úsměvu, aniž byste se vůbec snažili, schopnost udělat správné věci, protože je považujete za nutnost. Ale jsou to také maličkosti, které mohou všechno posrat.

…věci jako uzavření dohody s ďáblem.

Kapitola 18

Loni jsem absolvovala předmět účetnictví… jen abych měla pokoj od rodičů ohledně chození na „důležité“ předměty. Ale díky tomu jsem se z toho předmětu něco naučila. A ne, nemluvím o skutečném obsahu toho předmětu, mluvím spíš o životních lekcích. Takže pravidlo číslo jedna v účetnictví je, že je vše v rovnováze. Pro každou dobrou věc, která existuje, potřebujete špatnou věc, abyste to vyvážila.

U oběda se mi podařilo odlákat Ashley od jejích kamarádů, navzdory skutečnosti, že k nim byla přilepená celé dopoledne. Ale nemůžete jí to mít za zlé. Je to jen holka, které chybí její kamarádi.

„Chci říct, že je to šílené, co? Z ničeho nic je to jako jedna sekunda, kterou jsem prošvihla. Samotářka, pak jsem zpátky, kde jsem začala. Chci říct, že je to skvělé, nechápej mě špatně, ale něco není správné. Nemůže být,“ Ashley blábolí, když se opřu zevnitř o dveře od toalet, zatímco si upravuje make-up u umyvadla. Ještě jsem jí to neřekla. Ale způsob, jakým se usmívá, když mluví o svých kamarádech, stačí, aby mi tálo srdce. Možná bych jí to měla říct teď, než se to zvrtne.

„Hej, Ash?“

„Jo?“ Zeptá se a dívá se na mě skrze zrcadlo.

„Hele, já vím, jak si nadšená ze svých přátel, ale musíš něco vědět…“ a s tím, co bylo řečeno, vidím, jak jí nadšení z tváře opadne. Teď už ví, že s tím mám co dočinění.

„Co?“

„Ohledně Meg a tak, že je všechno v pohodě, není to zrovna… přirozené,“ špatné slovo, špatný čas, ale bylo to zapotřebí.

„No, tak mi to pověz,“ řekne a chce to mít za sebou. Jako strhávání náplasti.

„Včera… potom, co jsi šla domů, jsem tak nějak šla za Meg…“ začnu s vážností.

„Spencer, co přesně jsi udělala?“

„Já… jsem s ní tak trochu uzavřela dohodu.“ A než se může zeptat, jakou dohodu, tak ji přeruším. „Takovou, že když odstoupím z probíhajících prezidentských voleb, ty na oplátku získáš zpět svůj starý život…“

„A…?“ Zeptá se a ví, že je toho víc.

„A… Megan zaujme mé místo.“

„Spencer, …“ zostra si povzdechne. „Proč jsi to udělala?! Nemáš ponětí, co jsi udělala,“ poví mi naštvaně.

„Ashley, máš své kamarády zpátky, jsi šťastná, na tom nesejde.“ Povím jí.

„Ne, ty to nechápeš. Megan se chystá zmanipulovat volby. A navíc, jak si můžeš být jistá, že mě nevyhodí ze skupiny?! Nevíš, čeho je schopná.“

„Nebuď tak dramatická, Ashley. Udělala jsem to pro tebe. Myslela jsem, že budeš šťastná,“ zahráno na pocit viny.

Znovu vzdychne, ale tentokrát ne tak naštvaně. Přistoupí ke mně a spojí obě ruce. „Hele, jsem uchvácená z toho, že jsi pro mě udělala něco takového… jen si přeji, abys to neudělala. Meg není člověk, se kterým by člověk měl spolupracovat. Hraje na sebe, jen tak, aby z toho sama měla prospěch. A nepřestane, dokud nedosáhne vrcholu.“

„Jsi si jistá? Chci říct, že je možné, že by mohla…“

„…jsem si jistá,“ přeruší mě. No to mě poser. To jsem to pěkně podělala. Přesto nejsem tak naštvaná, jak bych nejspíš měla být. „Je moc pozdě na to, aby ses vrátila do voleb?“

„Jo, dneska ráno jsem si to s Meg prohodila. Je to hotové.“

A v tom nás obklopí ticho. Jen my dvě na toaletách, stále se držíc za ruce, nevíme, co dál.

„Nemůžu uvěřit, že jsi s tou mrchou vůbec mluvila,“ zasměje se tiše Ashley, z čehož se směju s ní.

„Do hajzlu, bylo to k smrti děsivé,“ řeknu a přiměju ji ještě víc k smíchu.

„Se vsadím, že bylo,“ usměje se, dá mi rychlou pusu na tvář a pusu nechá přejít do příjemného objetí. „Děkuju ti,“ zašeptá mi do ucha.

„Pro tebe cokoliv,“ řeknu a položím si hlavu na její rameno.

„Když se na to podíváme z té lepší stránky, není toho moc, co bychom v téhle situaci mohly zhoršit,“ odtáhne se a žertovně se na mě usměje.

Ale má pravdu. Co by tuhle situaci mohlo zhoršit? Nechala jsem se zcela vyšoupnout z prezidentských voleb a to následně vedlo k úpadku mojí přítelkyně v jejím sociálním životě. Nakopala bych se právě teď do zadku, kdybych mohla. Ale přesto všechno mám pořád Ashley, víte? To je jedna z věcí, se kterou si opravdu nemusím lámat hlavu.

A to mě osvítí.

Je to něco, s čím si nemusím dělat starosti. Proč? Protože to tak prostě je. Je to jedna z pár jistých věcí v mém životě. Prostě je.

„Nevadí ti to?“ Zeptám se náhodně.

„O čem to mluvíš?“ Zeptá se zmateně.

„Mám na mysli to, že nejsem ke všem upřímná, s naším soukromým vztahem.“

„Jasně,“ řekne, ale já jí nevěřím. Nevěřila jsem jí, ani když to řekla poprvé.

„Pojď se mnou,“ zašeptám, popadnu ji za ruku a táhnu ji ze dveří toalet chodbou dál.

„Spencer, kam mě to bereš?“ Zašeptá nahlas ve snaze ignorovat pohledy, kterých se nám již dostává kvůli tomu, že se držíme za ruce.

„Něco jsem si uvědomila,“ prohlásím jednoduše.

„Nechceš mi říct, co to něco je?“ Zeptá se, jako by to nebylo zřejmé. Dojdeme k nádvoří a já se rozhlédnu po obrovském množství studentů. Otočím se zpět k Ashley, takže jen zírám na ni a do jejích očí.

„Víš, jak mají lidé ve svých životech opravdu obrovský strach, který převládá nad všemi dalšími strachy, které v tu dobu mají… no, já si uvědomila, že můj strach je hloupý. Chci říct, kdo jsem, abych se bála toho, co si Megan myslí, nebo co si myslí Madison…, nebo kdokoliv. Včera jsem se postavila Megan a navzdory všemu, co v minulosti udělala, co dělá v přítomnosti a udělá v budoucnosti, jsem si uvědomila, že to zvládnu. Uvědomila jsem si, že jestli mohu čelit někomu, jako Meg…, dokážu toho pravděpodobně mnohem víc.“

„Co myslíš tím… mnohem víc?“ Zeptá se a již ví, co se chystám říct.

„Víc,“ řeknu s úsměvem a táhnu ji dál na nádvoří, takže jsem u stolu se všemi mými kamarády, který se shodou náhod nachází velmi blízko u stolu Meg. „Holky,“ řeknu, abych získala jejich pozornost. Všechny se otočí, aby uviděly, že vedle mě stojí Ashley a jsou zjevně zmatené, jak hrom.

„Ahoj, Spence, Ash,“ řekne zdvořile Kyla, nejspíš předvídá, co se chystám dál říct.

„Jako moje kamarádky, byste měly něco vědět,“ řeknu hrdě a tajně svírám Ashleyinu ruku pevněji. Nebo ona svírá pevněji mou?

„Ano?“ Zeptá se Madison a dívá se dolů na naše spojené ruce.

„Jsem lesba,“ řeknu bez zaváhání a jen zvednu na důkaz naše spojené ruce. „A chodím s Ashley,“ řeknu přímo holkám, kterým, jak se zdá, spadla čelist až na zem, ale něco dalšího mi říká, že nás právě teď poslouchá polovina školy. Vtipné, já nejsem ta, co ztuhla strachem… to Ashley. Vlastně je to roztomilé. Je to, jako by byla vyděšená za nás obě.

Než některá z holek může něco říct, tak se otočím po pravici, přehlédnu Ashley, abych viděla malý úšklebek, který si pohrává na tváři Meg. „Jo a hej, Meg?“ Zvolám. Tentokrát se ujistím, že poslouchá hodně studentů.

„Jo?“ Zakřičí nazpět.

„Běž do prdele!“ Zakřičím s lehkým smíchem, který k tomu dodám pro zábavu a vrátím se ke svým přátelům, u kterých se stále zdá, že mají pusu dokořán.

„No, je na čase,“ řekne Kyla, když vstane, aby nás obě objala.

Takže, účetnictví, ať už je to možná hloupý předmět, mě naučilo tuto důležitou životní lekci. A dovolte mi říct, že to funguje. Takže, v životě pro vás věci možná nejsou v rovnováze. To proto to beru do vlastních rukou, abych vyrovnala svůj život. S něčím špatným, přichází dobré. Od teď se ujistím, že tak můj život funguje.

Kapitola 19

Taky nesnášíte, jak máte na celém širém světě jednoho kamaráda a myslíte si, že on nebo ona je skvělá, jen abyste zjistili, že vás zradili víc, než by mohl kdokoliv jiný, protože o vás ví víc, než kdokoliv jiný? Zrada je nejhorší pocit ze všech. Je kombinací nenávisti, strachu, smutku, v podstatě všech emocí, bez kterých byste rádi dokázali žít. Dokonce byste mohli říct, že zrada je souhrn veškerého zla.

„Tak jsem přemýšlela… protože jsme spolu veřejně, tak ve skutečnosti nepotřebujeme, abych se zúčastnila prezidentských voleb,“ řeknu, ve snaze vykroutit se z tohohle celého veřejného projevu.

„Ale ne, ne, ne, ne, ne,“ řekne Spencer a sedne si vedle mě. Hodně blízko. „Z toho se tak snadno nevykroutíš. Je to jen jedna krátká řeč,“ řekne a ví, že to je to, čeho se bojím.

„…před 1 000 studenty,“ dodám.

„Fajn, no, pomůžu ti s tvým proslovem, neboj.“ Snaží se mě utěšit. „Navíc, jestli teď vycouváš, tak Megan automaticky zvítězí,“ má pravdu. To je tak nějak poslední věc, kterou chci. Megan mající školu pod kontrolou.

„Ach, Spencer,“ zavrčím. „Ty víš, že pocit viny na mě vždycky funguje.“

„Já vím. Proč si myslíš, že ho používám?“ Ušklíbne se. Dám si hlavu na paže na jídelní stůl a utápím se ve své vlastní mizérii.

„Hej,“ řekne, když si taky dá hlavu na mé ruce vedle mé. „Neboj, jo? Vše, co musíme udělat, je napsat nářezovej proslov a dostat tvou roztomilou tvářičku na několik plakátů po škole.

„Ach jo,“ znovu zasténám. „Spencer, asi si neuvědomuješ, že dvě nejpopulárnější holky na škole už nemají žádné kamarády,“ připomenu jí, když se díváme směrem k prázdnému stolu roztleskávaček. Po tom, co byly karty vyloženy na stůl, to Spenceřini kamarádi nevzali dobře. Jediní lidé, kterým to bylo jedno, byl Aiden a Kyla, kteří se šli někam muchlovat.

„Jo… já vím,“ řekne smutně. „Ale přijdou, neboj. Do té doby si vystačíme samy.“

„Jsi si jistá, že přijdou?“ Zeptám se, ačkoliv to nejspíš vůbec nepomůže.

„Ne, ale je to lepší, než nevěřit vůbec.“

„Máš pravdu,“ souhlasím. „Teď na oslavu všeho toho božího dopuštění kolem si myslím, že bychom měly nejít na poslední hodinu a jít se trochu pobavit. Možná se kouknout na pár starých známých,“ ušklíbnu se.

„Doufala jsem, že něco takového navrhneš,“ řekne Spencer, když vstane od stolu a podá mi ruku. Chytnu se její ruky, rychle políbím její hřbet a vydáme se společně z kampusu.

- -

„Jsme venku,“ řeknu do telefonu a rychle zavěsím. Spencer a já se opřeme o moje auto a čekáme, až se otevřou dveře. Během pouhé minuty nebo dvou, se rozlétnou dvojité dveře a vyjde Mac ve své roztomilé uniformě.

„Užívala jsem si oběd, abyste věděly,“ řekne, dá si ruku v bok a věnuje nám jeden z těch pohledů.

„Aha, to je ale smůla, nás to opravdu nezajímá. Máme novinku,“ poví vzrušeně Spencer.

„Meg srazil náklaďák?“ Zeptá se Mac se zájmem.

„Tak moc dobrou ne,“ řeknu. „Ačkoliv Spencer řekla Megan, aby 'šla do prdele'…“ ušklíbnu se.

„Pěkný,“ souhlasí Mac s pokývnutím hlavy.

„O to nejde.“ Dodá Spencer. „Já, s naprostou důvěrou, se vyoutovala svým přátelům…“ řekne hrdě. Podívejte se na ni.

„S tím, že ji poslouchá celá škola…“ dodám a vidím, jak úsměv na tváři Mac vzroste.

„Dobře pro tebe, Spencer. Blahopřeji. To chce pořádný koule, udělat něco takového.“

„Fůj,“ zamumlá Spencer. Mac a já si obě nemůžeme pomoci, ale obrátíme oči v sloup.

„Tak, jak to lidi ve škole vzali?“ Zeptá se zvědavě.

„Nó, ne moc dobře,“ odpoví Spencer. „Především moji kamarádi… ale vždyť víš, vážně jsem nečekala nic jiného,“ to je lež. Čekala, že tu pro ni její kamarádi budou. Tak nějak jsem jí to musela vynahradit. Ale nevadí mi to. Ona tu byla pro mě. Kdo jsem, abych tu pro ni nebyla?

„A co ty? Jak to všechno jde od doby, co k tomu všemu došlo?“ Zeptám se Mac.

„Vlastně docela dobře. Od chvíle, co se vše událo, jsem ztratila pár přátel, ale získala jsem jich mnohem víc, než ztratila. Zdá se, že v dnešní době být homofobní je vlastně horší, než být homosexuál.“ Řekne s drobným úsměvem. To je moje stará Mac.

„Slyšela jsem,“ řeknu a obejmu pažemi moje dvě oblíbené osoby. „Dobrá, radši se vrať do třídy, maličká,“ povím Mac. „Nechceš zmeškat své vzdělávání.“

„Jsem stejně stará jako ty, víš,“ připomene mi.

„Ale tebe je tak snadné si dobírat,“ zlobím ji.

„Spencer, povíš jí, prosím, že jsem stejně tak zralá jako ona?“ Žadoní Mac.

„Samozřejmě, že jsi, Mackie!“ Zakřičí roztomilým hlasem Spencer, když běžíme zpět k autu.

„Fůj! Lidi, víte, že tuhle přezdívku nesnáším!“ Zakřičí.

„Pa, zlatíčko!“ Zakřičím. „Nezapomeň, věci se budou vždy zlepšovat!“

- -

„Tak, jak to, že jsme tady? Nemyslíš, že se dostaneš do potíží?“ Zeptám se Spencer.

„Ale, prosím tě… mami, jsme doma!“ Zakřičí Spencer do svého domu, když vstoupíme vchodovými dveřmi.

„Spence? Co děláš doma tak brzy?“ Vykřikne Paula z patra. Jakmile sejde dolů a uvidí mě, uvidím, jak se jí tvář rozzáří úsměvem. Je téměř tak nadšená, že mě vidí, jako někdy Spencer. „Ashley!“

„Zdravím, Paulo,“ řeknu s upřímným úsměvem. Z nějakého důvodu se mi zdá, že se na mě její energičnost přenáší.

„Děvčata, nemáte školu?“

„No, dneska se něco stalo a myslela jsem, že bys měla vědět…“ řekne Spencer s drobným opatrným úsměvem na tváři.

„Další rvačka?“ Zeptá se, když vezme Spenceřin obličej do rukou a zkoumá rány, modřiny a tak.

„Ne,“ řekne Spencer a odstrčí matčiny ruce. „Řekla jsem všem…“ řekne a ví, že její matka ze všech lidí bude vědět, o čem to mluví.

„Ty…?“ Zeptá se a oči má rozšířené vzrušením.

„Jo!“ Zakřičí hrdě.

„Ach, zlato!“ Řekne Paula a vtáhne si Spencer do dechberoucího objetí… doslova.

„Jo, tak jsme se jen chtěly zastavit a říct ti to,“ řekne Spencer a snaží se vymanit z objetí.

„No, teď nemůžete odejít! Musíme slavit,“ řekne Paula.

„No, tak trochu jsme…“ řekne Spencer a ukáže na sebe a na mě.

„Aha… aha,“ řekne Paula. Ach Bože, někdy z ní fakt nemůžu. „No, bavte se vy dvě a dávejte pozor!“

„Ano, matko. Sbohem, matko,“ řekne Spencer.

„Zatím, Paulo,“ řeknu a následuji Spencer ze dveří. „Tak kam dál?“ Zeptám se, když míříme k mému autu. „K tvýmu tátovi?“

„Ne,“ odpoví a nastoupí do auta.

„K bráchům? Protože bychom se mohly vrátit zpátky do jejich školy, jestli chceš…?“ Navrhnu.

„Neé, později to všechno zjistí…“ řekne Spencer, když si obě zapínáme pás. „Přemýšlela jsem spíš o tom, že se vrátíme k tobě…“

„Abychom to řekly Kyle? Už to ví a navíc je ještě ve škole,“ povím jí.

„Opravdu jsem nemyslela na Kylu… myslela jsem spíš na tebe a na mě… samy doma… a strávit nějaký čas oslavováním,“ aha, v tom případě.

„Víš… začínám si myslet, že by ses měla vyoutovávat častěji,“ ušklíbnu se a zařadím.

- -

„Hm,“ Spence se hihňala, když jsem ji znovu a znovu líbala na obličej. Obtočila jsem kolem ní ruce, přitáhla si ji k sobě blíž a nechala jsem deky zakrývat naše těla. Nemůže si pomoci, ale znovu se usměje a políbí mě.

„Ty z toho všeho máš opravdu radost, viď?“ Zeptám se.

„Jak bych neměla, víš?“ Řekne s oslepujícím úsměvem. A z toho jsem strašně zmatená, jak šťastná a upřímná dokáže po tom všem být. Chci říct, že není jako já. Byla jsem zdrcená, když jsem se dozvěděla, že se ke mně moje nejlepší kamarádka otočila zády, ale Spencer ne. Ne. Spencer to prostě vzala a přenesla se přes to. Někdy jí prostě nerozumím. Tohle je pro mě poprvé.

„A ty jsi ohledně Madison a všech v pohodě?“ Zeptám se pochybovačně. A mohu jí vidět v očích, jak začíná být z téhle mé otázky unavená.

„Přijdou,“ řekne a snaží se tomu přimět věřit víc, než kdokoliv jiný. Lehne si zády na postel, přetáhne deky ještě výše.

„No, pokud jsem ti to ještě neřekla… tak jsem na tebe moc pyšná,“ zašeptám jí do ucha a poté ji políbím na tvář.

„Mm, děkuju ti. Nyní k volbám. Přemýšlela jsem, že bychom zítra po škole mohly udělat nějaké letáky a pracovat na proslovu. Dokonce bychom mohly zatáhnout Kylu, aby nám pomohla,“ navrhne Spencer.

„Jasně,“ usměji se.

„Dobře, protože jsem si naprosto jistá, že Megan nehodlám nechat vyhrát.“

„Dohodnuto.“

„Můžeme sehnat někoho, kdo pro nás na počítači navrhne plakát a necháme ho vytisknout. Dobře?“

„Cokoliv chceš.“

„Souhlasíš se mnou jen proto, že jsem s tebou spala, nebo se skutečně zajímáš o to, co říkám?“ Zeptá se mě.

„Pardon? Byla jsem rozptýlena tvým nahým tělem,“ žertuji a ucítím, jak do mě hravě strčí. „Dělám si srandu, myslím, že tak trochu obojí.“

„A přesto… si myslím, že mi to nevadí.“

- -

„Tak co? Těšíte se vy dvě na dnešek?“ Zeptá se Kyla, když my tři vystupujeme z auta a míříme ke škole.

„Samozřejmě!“ Odvětí radostí bez sebe. Co je dneska?

„Počkat, cože?“ Zeptám se zmateně, když se zastavím na místě a dumám, o čem to k čertu mluví.

„No tak pojď,“ řekne Spencer, popadne mě za ruku a táhne mě směrem ke škole.

„Co to děláme?“ Zeptám se a pořád trochu nerozumím, co se děje.

„Co myslíš, že děláme? Jdeme do školy,“ prohlásí, jako by to byla ta neočividnější věc na světě. Vážně mi něco uniklo?

„Tak proč ta vážnost?“ Zeptám se.

„Protože…“ začne, ale neobtěžuje se to dokončit. Místo toho jdeme přímo na nádvoří, se spojenýma rukama se všemi stovkami očí tajně na nás. Teď to chápu. Pustím její ruku, obejmu ji kolem pasu a přitáhnu si ji ke svému boku. Myslím, že jsem si nikdy neuvědomila, jak velká věc je pro Spencer tohle udělat. Chci říct, že jsem to měla vědět, ale myslím, že je lepší pozdě, než vůbec. Kráčíme přes nádvoří přímo k její skříňce.

„Um, musím jít zařídit něco do knihovny, ale sejdeme se během hodiny volna?“ Zeptám se.

„Jasně. Půjdu se podívat, jestli mohu prohodit slovo s Madison.“

„Dobrá, pa,“ řeknu, dám jí přeslazenou pusu na tvář a pak laciný úsměv a vyrazím.

- -

V době, kdy nastala hodina volna, jsem opravdu dychtila po tom, abych viděla Spencer. Víte, zjistit, jak to šlo s jejími kamarády… políbit ji… pracovat na kampani… znovu ji políbit… seznam pokračuje dál. Když dorazím do prázdné knihovny, tak se vydám do zadního rohu, kde se obvykle scházíme, ale najdu Spencer mluvit s někým dalším. Je to Madison a jedna z jejích věrných následovnic. Neobtěžovala jsem se naučit se její jméno. Místo, abych vyrušovala, stojím chvíli za regálem a jen poslouchám, o co jde. Opravdu to není snadné, s šeptáním.

„Podstatou věci je, že jsi nám lhala!“ Šeptá pronikavě Madison.

„Měla jsem strach!“ Odvětí Spencer.

„Z čeho?“

„Z tohohle! Měla jsem strach, že přesně takhle budete reagovat. A měla jsem pravdu! Chci říct, podívej se, jak na mě ječíš za říkání pravdy.“

„Ach, ty myslíš pravdy, kterou jsi před námi všemi tajila? Bože a Ashley Daviesová?! Co to všechno znamená?!“ Řekne. Dobře, no tak, nejsem tak špatná.

„Ale no tak, ty víš, že jediný důvod, proč ji nemáš ráda, je, protože před pár lety udělala totéž co já.“

A podle nedostatku odvetného útoku Madison mohu říct, že neví, co přesně říct. „Hele, jako kámoška jsem žádala jen o upřímnost, a pak jdeš udělat něco takhle hloupého? Vážně jsi to zpackala, Spencer,“ zasyčí Madison a se svou kamarádkou se otočí. Ale když řeknu zasyčí, tak skutečně nemyslím, že syčela jako had… víte. To je fuk. Každopádně, jakmile odejdou pryč, aniž by si mě samozřejmě všimly, zamířím ke Spencer, která si myslí, že jsem právě dorazila a přišla o celou hádku.

„Ahojky,“ řeknu a dám jí pusu na tvář, ale ještě si nesednu.

„Ahoj,“ řekne s předstíraným úsměvem. Víte, tím, který říká 'jsem v pohodě… přinejmenším chci, aby sis to myslela' druhem úsměvu.

„Je všechno v pořádku?“ Zeptám se a vím, že se chystá říct, že všechno je v pohodě.

„Jo, jasně.“ Na chvilku se dívá stranou a zadržuje slzy.

„Spence,“ řeknu tiše a dám jí ruku na tvář. Přesto se na mě nepodívá. Je moc paličatá, aby mi ukázala své slzy. A já to chápu. Cítila bych se stejně. To je důvod, proč nevím, co v těchto druzích situací dělat.

„Um, poslyš, právě teď nemůžu pracovat na volbách. Já… tak trochu potřebuju upustit nějakou tu páru. Nevadí ti to?“ Zeptá se s vodnatýma očima a předstíraným úsměvem.

„Ne, samozřejmě, že ne…“ dokážu pochopit potřebu být sama. Všichni ji občas potřebujeme. Drží nás to při smyslech.

„Dobře, um, ale po škole. Slibuji,“ řekne.

„Co trénink?“ Zeptám se. Trénink roztleskávaček, abych to vysvětlila.

„Něco mi říká, že dnešek není nejlepší den, abych tam šla.“

„Dobře,“ souhlasím. „Sejdeme se u tvé skříňky po škole. Nevykašli se na mě,“ povím jí ze srandy.

„Nikdy,“ zašeptá, dá mi pusu na rty a odkráčí, než může být něco dalšího řečeno. Teď možná nevím, jak se s tím vypořádat a možná nevím, proč se mnou o tom Spencer nemluví.

Ale existuje jedna věc, kterou vím jistě… je to skutečnost, že to musím dát do pořádku.

Co když to nebyla kamarádka, co vás zradil? Chci říct, jo, jednu takovou mám, ale pro Spencer to nikdy nebyla kamarádka, kdo ji zradil. Někdy to tak není. Někdy jste to vy sami, kdo vás zradí. Matoucí – ano. Ve Spenceřině případě to nikdy nebyla kamarádka, co ji zradila. Byly to její oči. Bylo mi řečeno, že oči jsou okno do duše. Ale když se to okno zavře, tak vás odřízne od všech ostatních. Ať chcete nebo ne. Takhle mysl nefunguje. Takhle funguje duše.

…Ale někdy vše, co potřebujete udělat, je, najít způsob, jak to okno znovu otevřít.

Kapitola 20

Je změna opravdu vždycky tak dobrá? Chci říct, že mám ráda věci takové, jaké jsou. Především, pokud pracují v můj prospěch. Ale konec konců, jsem si jistá, že to tak má rád každý. Víte, celé to nespravovat něco, co není rozbité. Ale co když to není rozbité, ale vy to můžete výrazně zlepšit? Nebo co kdyby to bylo rozbité a vy byste to ani nevěděli. Vidíte, změna věci komplikuje.

Vražda? Nelegální. Únos? Nelegální. Cpaní do úklidové komory? Možné napadení. Víte, hledám způsob, abych si promluvila s Madison… nebo se jí jen zbavila. To je fuk. Dobře, no, protože vše výše zmíněné se zdá být 'nemorální' – ať je to k čertu cokoliv – budu se muset spokojit s nějakým druhem bombardování. Poté, co Spencer vylítla z knihovny, se mi podařilo najít Madison, jak se chystá jít do třídy. Pozdě, ale dříve, než to mohla udělat, jsem ji popadla za paži a odtáhla na holčičí záchodky.

„Co to kurva znamená?“ Vykvíkne. Místo odpovědi se otočím, zabouchnu dveře a ujistím se, že jsou dobře zamčené.

„Ach, Bože, právě jsem měla tenhle rozhovor se Spencer,“ odfrkne.

„Sklapni, Madison,“ řeknu klidně.

„Chci říct, že by sis myslela, že, když někdo od někoho odejde, že vám to dojde oběma, ale myslím, že ne.“

„Řekla jsem, sklapni, Madison!“ Zakřičím tentokrát vážně. Okamžitě ztichne a snaží se ze všech sil neukázat strach.

„Fajn… co chceš?“ Zeptá se.

„Ty víš, co chci,“ prohlásím. A ví to. Jak jinak.

„Víš, že tohle je podruhé, co se mi to stalo. Vždyť víš, moje nejlepší kamarádka se přidala k okruhu magorů. Vše, co musím udělat, je, získat novou nejlepší kamarádku.“

„Co jsi? Robot?!“ Zaječím. „Co je to s tebou? Spencer je tvoje nejlepší kamarádka. Jak se k ní takhle můžeš otočit zády?“

„Já? Lhala mi. To ona je ta, co se ke mně otočila zády. Ani se nesnaž říct, že ne.“

„Bála se, Madison!“ Zakřičím. „Ty víš, co je strach… je to emoce. Jsem si jistá, že ty ho moc dobře neznáš, vzhledem k tomu, že nemáš duši, ale snaž se to pochopit.“

„Víš, ani nevím, proč mám tohle zapotřebí, odcházím!“ Vydá se ke dveřím, ale než může, tak se jí postavím do cesty.

„…Počkej. Hele, nepřišla jsem sem, abych na tebe křičela,“ tak trochu. Zastaví se a ustoupí pár kroků. „Poslyš, Spencer moc dobře nezvládá být sama. Možná to nedává najevo, ale je to tak. Takže, jsi její nejlepší kamarádka. Pořád jste spolu trávily čas, byla jsi tu její první kamarádkou, jste spolu vedoucími roztleskávaček. A konečně… jste kamarádky.“

„Takže?“

„Takže?“ Zopakuji. „Takže – jí tohle nedělej. Nezaslouží si to a ty to víš. Spencer k tobě nebyla nic než milá a co jí děláš ty? Otáčíš se zády. Hele, vím, že jsme předtím byly kamarádky a potom, co všechno se událo, jsem očekávala, že odejdeš tak, jak jsi to udělala. A chápu to, že naše přátelství je u konce, nevadí mi to. Ale musíš dospět, Madison. Musíš se změnit. Vím, že jsem tě nazvala mrchou a nevím, čím ještě, ale potřebuji, abys mi dokázala, že se mýlím… Potřebuji, abys mi dokázala, že dokážeš být lepším člověkem. Nepřeměňuj Spencer do něčeho jako já, protože Spencer si zaslouží mnohem víc, než to… a ty to víš.“

Rezonující stěny toalet odráží a nechávají v našich uších nepatrné zvonění, přesně jako ticho. Ani jedna z nás nic neřekne, především proto, že nemám víc co říct a Madison je prostě… hloupá, já nevím. Pomalu projde kolem mě, odemkne dveře a odchází. Nejsem si moc jistá, co to znamená, ale podle ledového pohledu a neexistujícího rozhovoru, mohu říct, že to není konec, v jaký jsem doufala. No, nečekala jsem objetí a znovuvybudované přátelství, ale víte… čekala jsem nějaký druh reakce.

- -

Po škole jsem přišla domů trochu brzy. Spencer mi pověděla, že si ke mně našla odvoz, jakmile za pár minut skončí s tréninkem roztleskávaček. Do té doby jsem jí řekla, že budu pracovat na svém proslovu.

Jo, přesně tak.

Tenhle projev je na prd. Pořád nemám páru, o čem mám ksakru povídat. No, zřejmě, po tom, co jsem se poptala, se ode mě čeká, že budu mluvit o sobě, a proč by mě lidi měli volit. Pro vaši informaci, jestli Meg vyhraje, tak jsem nahraná. Můj život, jak ho znám, se stane živoucím peklem. Svět skončí. Padnu do deprese.

Dobře, to je předramatizované, ale já taková prostě jsem. No, jestli tenhle proslov má být o mně, pak bych měla vytáhnout svou soukromou knihu. Natáhnu se pod svou postel a vytáhnou jakousi koženou knihu – vypadající jako deník. A ano, uvědomuji si, že bych měla přijít asi s kreativnějším názvem namísto „Má soukromá kniha“, ale na tom nesejde, protože o ní nikdo neví. Proto název „Moje soukromá kniha“. Teď vidíte, že je to jakási sbírka předmětů v mém život, které opatruji, na které jsem pyšná, nebo z nějakého důvodu cítím nutkání si je nechat.

Vlastně jsem se na ni nějakou chvíli nedívala. Myslím, že se nestalo nic, co by stálo za to, aby v ní bylo. Dobře, tak hádám, že z téhle knížky dělám velkou věc, není to tak tajuplné. Je to spíše jako fotoalbum, ale s pár věcmi navíc. Jo, mám fotky mě a Meg, když jsme byly malé, fotky mého táty, fotku nebo dvě mě a Ky a pár dalších věcí. Jako náramek přátelství, který mi Meg udělala ve 4. třídě a můj rodný list.

Prošla jsem si fází, kdy jsem si myslela, že jsem adoptovaná a vyžadovala jsem tenhle kus papíru.

Mám lístky na svůj první koncert, kus papíru, který říká, že jsem prošla zkouškami v autoškole, seznam pokračuje dál… Ale ze všeho nejdůležitější na téhle knize je to, že obsahuje věci, které mi plují myslí. Jako myšlenky. Prostě myšlenky nebo otázky, které jsem měla, ale nikdy jsem se s nimi nechtěla zabývat. Tak jsem je dala na kousek papíru a vložila do téhle knihy, takže jsem se s nimi nemusela znovu zabývat.

Obvykle, když se vrátím ke čtení knihy, tak pročistím tyhle otázky a nechám jen ty důležité. Ale vždycky zůstal jeden list papíru, kterého jsem se nedokázala zbavit. Nemám tušení, kdy jsem ho napsala, proč jsem ho napsala, nebo pro koho jsem ho napsala. Ale vždycky tu je. Je to mým písmem, tak usuzuji, že je můj. Myslím, že je tu od doby, co jsem tuhle knihu vytvořila.

Budeš mě držet?

Budeš mě líbat?

Budeš mě milovat?

Kdo ví, proč jsem sakra tyhle otázky napsala. Rozhodně to bylo předtím, než jsem potkala Mac, ale víte, nikdy jsem necítila potřebu se k těmto otázkám vrátit. Myslím, že v koutku duše jsem čekala, že na tyhle otázky někdo odpoví. Buď, nebo jsem čekala, že někomu odpověď na ty otázky řeknu já. Ale nedokázala jsem to. Vůbec jsem to nedokázala. Vůbec jsem na tyhle otázky nedokázala najít odpovědi.

Hádám, že to proto jsou pro mne tak důležité. Vždycky byly a možná vždycky budou, otázky, na které nemám odpověď. Chci říct, že většinou mám odpovědi na všechno, i když jsem kecal. Ani jsem nedokázala přijít s odpověďmi na tyhle. Jak to mám udělat? Chci říct, že jsou zjevně o lásce. Ale podstatou je, že jsem si myslela, že jsem se poprvé zamilovala, ale mýlila jsem se. Když se zjevila Spencer, tak bylo tak snadné do toho spadnout. Takže možná to je ono. Možná jsou pro-

-zazvoní zvonek u dveří a vyruší mě z mých myšlenek. Rychle knihu zavřu, hodím ji někam pod podstel a spěchám k hlavním dveřím.

Vydám se dolů a otevřu dveře, abych tam uviděla stát Spencer, která se snaží vypadat šťastně. Důležité slovo je, snaží se.

„Ahoj,“ řeknu.

„Čau,“ řekne a vkročí do domu.

„Jak to šlo?“ Zeptám se, když zabuchuji dveře.

„Um, nešlo. Zrušili trénink, tak jsem s nikým z nich nemohla mluvit.“ Poví mi.

„Pojď, pusťme se do práce,“ řeknu a snažím se přimět ji myslet na něco jiného.

„Dobře, bezva, vadilo by, kdybych si nejdřív vzala vodu?“

„Dojdu ti pro ni, sejdeme se nahoře,“ řeknu a dám jí pusu na tvář, když jdeme každá po svém.

Právě když se chystám jít nahoru, s pitím v ruce, opět zazvoní zvonek u dveří. Ky, nejspíš si znovu zapomněla klíče. Otevřu dveře, jen abych našla někoho jiného, kdo není Kyla.

„Uh…“ co mám říct?

„Sklapni,“ přeruší mě Madison, když ona a tým vstoupí do mého domu. „Pojďme si ujasnit jednu věc – jsme tu kvůli Spencer a jen kvůli Spencer. A shodou náhod se Spencer snaží pomoc tobě, takže, jestli nějakým způsobem skončíme tak, že pomáháme tobě, tak si pamatuj, že je to jen kvůli Spencer,“ dobře, to bylo hodně matoucí. Ale myslím, že to chápu

„Nahoru,“ je jediná věc, kterou zamumlám, stále překvapená, že jsou všechny tyhle holky v mém domě. Zamíří nahoru, zahnou do mého pokoje a s největší pravděpodobností najdou Spencer.

Když si konečně uvědomím, co se stalo, tak se vydám zpátky nahoru do svého pokoje, abych zjistila, že všechny holky pomáhají s kampaní a Madison je škrcena Spencer. Chci říct objímána.

Jakmile Spencer Madison pustí ze smrtelného sevření, tak radostí bez sebe skočí ke mně a vtáhne mě do dalšího smrtelného sevření.

„Děkuju ti,“ zašeptá.

„Co tě přimělo si myslet, že za čímkoliv z toho stojím já?“ Zeptám se. Ačkoliv jsem stála.

„Protože se poslední dobou zdá, že kdykoliv jsem šťastná, tak zdroj vždycky vede zpátky k tobě,“ řekne a dá mi hlasitou pusu na čelo. Skočí zpět ke svým kamarádkám a začne pomáhat s plakáty na mou kampaň. Myslím, že si nemohu stěžovat.

Před pár týdny, pokud by mi někdo řekl, že celý tým roztleskávaček, včetně jejích obou kapitánek, mi bude v mém pokoji pomáhat s prezidentskou kampaní, tak bych se smíchy potrhala. Ale hádám, že věci se mění. Vidíte, změna věci komplikuje.

…Nebo je to alespoň to, čemu jsem věřila.

Kapitola 21

Měli jste někdy opravdovou smůlu? Začalo se zčistajasna obracet vše k horšímu? Jako byste někam jeli a podařilo se vám cestou narazit na každém semaforu na červenou. Jo, no, přesně takhle vypadá dneska můj den. Ne s tou červenou, ale všude kolem je smůla.

Nezvládnu to. Ne. A nikdo mě nemůže přinutit. Neudělám to. Nemůžu. Tolik věcí je proti mně. Moje řeč je hrozná, mám sucho v puse, vypadám jako blázen a ani nevím, kde je Spencer!

Pro případ, že by vás to zajímalo, tak jsem právě teď v zákulisí s ostatními kandidáty na další pozice v radě, třesoucí se jako pornohvězda v kostele. Mám svoje kartičky s nápovědou, které jsou napůl polité kávou, a já jen stěží dokážu cokoliv přečíst. Jestli v mém životě někdy existoval stěžejní okamžik, kdy mi bylo dovolenou vyšilovat, tak je to teď.

Pokračujeme za 5 minut – před celou školou – abychom přednesli své projevy. Všichni mají dvě minuty, prezidenti dostanou tolik času, kolik potřebují. Což teď pro mě vypadá asi na 30 sekund. Je to 10 sekund trapného zírání do hlediště, 10 sekund zvracení na pódiu, a pak 10 sekund toho, jak se omlouvám za to, že jsem zvracela na pódiu. To zní jako plán.

Kde je k čertu Spencer?! Teď vážně vyšiluji.

Tak mi dovolte převyprávět vám můj dosavadní den. Udělejte si pohodlí, protože to stojí za prd a já mám v plánu fňukat…

- -

V podstatě jsem zůstala celou noc vzhůru a psala tuhle řeč. Myslím, že se mi dostalo asi 45 minut spánku. Ani si nepamatuji, o čem moje řeč je, ale pamatuji si, že jsem byla šťastná kvůli tomu, jak se vyvrbila. Buď to, nebo jsem začala být frustrovaná a vzdala to. Já nevím, jsem moc unavená, abych si to pamatovala.

„Ashley!“ Řekne Kyla a vtrhne do mého pokoje, aniž by se obtěžovala zaklepat. Jako obvykle. „Ashley!“ Řekne znovu vzrušeně, když skočí na mou postel a na mě současně.

„Co?“ Zasténám.

„Nachystej se! Dneska máš projev. A vzhledem k tomu, že budeš na pódiu prezentovat svou rodinu a roztleskávačky, tak musíš vypadat dobře!“ Řekne vesele, když ze mě sleze a běží do šatníku. Nemyslím si, že jí došlo, že se nehýbám.

„Haló?“ Slyšíme hlas zezdola. To je Spencer. Jo, pořád se nehodlám pohnout ze svého místa.

„Nahoře!“ Zaječí Kyla z útrob mého šatníku.

„Kde všichni jste?“ Zeptá se Spencer, když vejde do mého pokoje a očividně si nevšimne, že jsem schovaná pod dekou a Kyla pod mým oblečením.

„Ahoj, Spencer!“ Kyla vyskočí ze šatníku a já mohu bez podívání říct, že Spencer vyděsila.

„Ahoj!“ Zakřičí Spencer nazpět zjevně šokovaná. „Kde je moje přítelkyně?“ Zeptá se. Než Kyla může odpovědět, tak zvednu ruku zpod deky a dovolím ji mě najít. „Jé, počkat, myslím, že vidím její ruku. Našla jsem ji!“ Řekne, když popadne mou ruku, dá mi na ni pusu a vleze si ke mně do postele.

„Skvělý, tak ji možná dokážeš přesvědčit, aby vylezla z postele a nachystala se,“ řekne Kyla. Tiše zasténám, že to může slyšet jen Spencer a myslím, že jí to došlo.

„Dobře, co kdybych se o to postarala, a ty jí nachystáš její kafe.“ Věděla jsem, že mám chytrou přítelkyni.

„Provedu!“ Zakřičí a vyskočí z místnosti. Zcela zjevně je nějakou dobu vzhůru, zatímco co se postarala o pár hrnků kafe sama.

„Děkuju ti,“ řeknu tiše bez toho, abych otevřela oči.

„Jasně, ale koupila jsem ti jen pár minut, než udělá to kafe. Navíc se zdá, že je dneska šestkrát rychlejší. Ty jsi jí něco dala?“ Zeptá se a myslí si, že jsem jí dala nějaké drogy. To není nic pro mě.

„Přála bych si. To by pak vysvětlovalo její nenormálnost.“

„Nenormálnost? Už používáš silná slova? Tak to musíš být plně vzhůru,“ řekne s úšklebkem, zatímco ze mě strhne deku a zamíří do mého šatníku.

„Néééé.“ Znovu zasténám a snažím se najít trochu tepla.

„Ale no tak, děťátko,“ škádlí mě Spencer. Nesnáším, když mě někdo škádlí.

„Nejsem děťátko,“ oplácím a vidím, jak vystrkuje hlavu zpátky z šatníku.

„Samozřejmě, že nejsi,“ znovu si mě dobírá. „Ale abys to dokázala, musíš vstát a dát mi pusu tady…“ řekne. Pro mé polibky by udělala vše. Můžete jí to mít za zlé? S úšklebkem vstanu ze své postele a pochoduji ke své velmi sexy přítelkyni. Právě když se chystám ji políbit, tak mým směrem rychle strčí kupu oblečení, čímž zastaví jakoukoliv pusu, ke které se mělo dojít.

„…ale nejdřív se musíš obléci,“ řekne s úšklebkem a je na odchodu.

„To bylo hnusný,“ řeknu s vážnou tváří a v ruce držím dnešní oblečení.

„Dobrá tedy.“ Zastaví se v chůzi a otočí se zpátky. „Co kdybych ti pomohla obléknout se?“ Navrhne svůdně.

„Je to ten druh oblékání, kdy možná přijdeme pozdě do školy?“ Zeptám se.

„Hm… možná,“ řekne mazaně, položí mi ruce na boky a pomalu mi začne zvedat košili. Pohodí košili na podlahu a pořád nechává ruce na mých bocích. Pomalu se nakloní, aby mě začala líbat na krku, ale než můžeme kamkoliv zajít, tak uslyšíme zezdola ránu připomínající spadnutí mnoha hrnců a možná i skla. Kyla.

„V pohodě!“ Uslyšíme ji zezdola zakřičet. „Jen spadlo pár hrnců… a jen trochu krve.“ Ach, Bože.

Pohlédnu na Spencer, když se odtáhne a obě víme, že cokoliv se mělo stát, je teď u konce. Pitomé sestry.

„Půjdu se o ni postarat. Ty se oblékni,“ řekne Spencer, když se její tělo odtáhne od mého.

„Ale co mé potřeby?“ Zakňučím.

„Když budeš mít štěstí, tak se o tebe postarám později,“ mrkne, vydá se ke dveřím ložnice a zavře je za sebou.

A já opakuji: hloupé sestry.

- -

Teď mám špatnou náladu. Od doby, co se dneska ráno Kyla zranila, se mezi mnou a Spencer nic nestalo… navíc jsem ani nedostala kafe. Kyla řekla něco o hromadě padajících šálků a že se je snažila chytit. V důsledku toho má na ruce nějaký řezný šrám a já žádné kafe. A protože trvalo dlouho ji obvázat, tak jsme neměly čas zastavit se cestou do školy pro kafe. Tak si myslím, že lze s jistotou prohlásit, že mám špatnou náladu. A třešinkou toho všeho je, že dneska je den, kdy máme proslov. Posranej život.

„Hele, neboj, všechno bude v pohodě,“ Spencer se mě snaží z místa spolujezdce utěšit. Jo, Kylu jsem posadila dozadu.

„Říká holka, která už měla svoje ranní kafe a nemusí mít před celou školou projev,“ řeknu jí, když přijíždím na své obvyklé parkovací místo. Vystoupíme z auta a Kyla na rozloučenou zamává, když rychle kráčí k roztleskávačkám. Jo, taky bych utekla, kdybych byla na jejím místě.

„Hej,“ řekne Spencer a snaží se zaujmout mou pozornost. „Hej,“ řekne trochu ostřeji. Nakonec se na ni podívám a její modré oči mi vracejí pohled. Ach, rozhodně jsem to cítila.

Dobře, no, znáte ten pocit, kdy se cítíte být mimo? No, je to jako ten pocit, ale v dobrém smyslu. Vím, že to možná nedává smysl, ale je to jako bych se cítila být tolik mimo sebe, že mám pocit, jak bych byla přesně tam, kam patřím. Vím, že to možná nedává smysl, ale zdá se to být správné.

„Hele, máš svůj projev a já ho četla víc než milionkrát, povedeš si skvěle,“ řekne, když mi podává kousek papíru s mým naškrábaným projevem.

„Já vím, jde jen o to, že je to jako, kdybych dneska prohrála… všechno na čem jsme tvrdě dřely by bylo k ničemu, všechno se bude zdát, jako by to nic neznamenalo…“

„To si myslíš?“ Zeptá se.

„To je fuk,“ nejspíš jsem neměla nic říkat.

„Ne, Ashley,“ řekne a snaží se upoutat mou pozornost, ale já jen popadla svou tašku a chystala se odejít. Pořád jsem ji mohla slyšet, jak mě volá, ale já se nechtěla otáčet. Nechtěla jsem ničemu čelit.

Zahnu za roh, abych se na pár minut dostala pryč a prošla si svůj projev, jen abych zjistila, že se Megan u svého vlastního malého stánku snaží na poslední chvíli získat nějaké hlasy. A ironií je…, že rozdává kávu zdarma. Bože, já tu krávu nenávidím. Vytáhnu své kartičky a pročítám si dokola tytéž řádky, jen abych se mohla cítit příjemně. Moc dobře to nefunguje.

„Volte Meg,“ říká ona a její přisluhovačky. Bývaly to moje přisluhovačky. Bože, kdy jsem jim začala říkat přisluhovačky? To je fuk. Otočím hlavu jiným směrem, když mě zavolá známý hlas.

„Ashley,“ řekne Meg a já se ohlédnu, jen abych ji viděla běžet s kafem v ruce ke mně. Jo, správně.

„Co?“ Zeptám se chladně.

„Jen jsem tě chtěla pozdravit před projevem. Nervózní?“ Zeptá se s úšklebkem. Ví, že tyhle sračky nesnáším.

„Ne-é,“ řeknu klidně. Kupodivu být schopná čelit Meg je jedinou věcí, která mi skutečně dodává sebedůvěru. „A co ty?“

„Prostě super,“ řekne zvesela. Mrcha. „No, jen jsem si myslela, že sem přijdu a nabídnu ti kafe. Dneska ráno vypadáš dost špatně,“ řekne a snaží se, aby to znělo jako vtip.

„Jsem v pohodě,“ povím jí a strčím jí kafe zpátky.

„Ne, trvám na tom,“ řekne a snaží se mi strčit kafe do ruky.

„Ne, opravdu,“ povím jí a odstrčím ho.

„Vem si ho,“ řekne a oběma se nám podaří strčit do něj naráz a samozřejmě se stane, že se vylije a hádejte kterým směrem? Mým. Jen aby byl můj den ještě horší, tak mě celou polije kafem.

„To jsi neudělala!“ Zalapám po dechu a ustoupím od ní.

„Jé, promiň,“ řekne předstíravě s úšklebkem. Ta mrcha.

„Nakopu ti pr-“

„-Ashley!“ Řekne Spencer, když mě ona a další roztleskávačky odtáhnou od toho, abych tu krávu nezmlátila.

„Ach ne, neříkej, že se teď stýkáš s těmi kravkami roztleskávačkami,“ řekne Meg s rostoucím úšklebkem.

„Radši ustup a vrať se ke svému kroužku úchylů,“ vyhrožuje Madison.

„A když ne?“

„No, je to asi 8 roztleskávaček a jedna naštvaná Ashley proti tobě, chceš vyzkoušet své šance?“ Řekne Spencer a stoupne si přede mě, vedle Madison. Meg to zjevně vezme v potaz a ví, že to není dobrý nápad.

„Fajn. Stejně mám posledních pár minut na to dělat na kampani…“ Zbabělec. „Uvidíme se později u projevu Ashley. Snažte se neudusit,“ řekne a odkráčí.

Bože, jen jedna rána. Přísahám, jen jedna rána a všechen můj vztek by byl pryč.

„Hej, jsi v pohodě?“ Zeptá se Spencer, když mě všechny tak nějak obklopí v kruhu.

„Jsem v pohodě, ale ta mrcha mě celou polila kafem!“ Prakticky zakřičím, když odhodím svou tašku na zem. Vážně, chystám se někoho praštit.

„Hele, na chvíli se uklidni. Jestli se právě teď dostaneš do další rvačky, tak tě ředitel vyhodí z voleb.“

„No, na tom v tuhle chvíli nesejde, protože stejně prohraju! Moje oblečení je zničené, moje kartičky jsou polité kafem a teď je ani nemohu přečíst!“ Křičím. Myslím, že budu mít záchvat paniky.

„Dobře, hele, pojďme najít nové oblečení a znovu přepsat tvou řeč. Většina z nich se dá zachránit,“ řekne Kyla, vezme si kartičky z mých rukou a prolistovává jimi.

„Dej mi je.“ Řeknu a vytrhnu je od ní. „Vím, že se o ně pravděpodobně pořežeš nebo tak něco. A na tom stejně nesejde, protože nemám oblečení a nemám čas jít domů se převléknout. Navíc, pokud bych šla v tuhle chvíli domů, tak bych se nejspíš ani nevrátila.“ Rovnou to mohu vzdát.

„Ne, hele, mám něco, co si můžeš na sebe vzít,“ skočí mi Spencer do řeči. „A zatímco se budeš převlékat, znovu přepíšu tvůj projev. V podstatě si to pamatuji od toho, jak jsem ji tolikrát četla.“

„Pak je to plán,“ souhlasí Madison a než se mohu hádat, tak si všichni jdeme po svém a Spencer mě táhne k převlíkárnám. Kruciš.

- -

„Ne,“ řeknu pevně. Ačkoliv bych měla říct 'To ani náhodou', ale snažila jsem se být milá.

„No tak, Ashley, skoro jsem přepsala tvou řeč a ty bys sem radši měla přitáhnout svůj zadek.“ Řekne Spencer. V podstatě se schovávám v kabince a zírám na sebe v zrcadle.

„Změnila jsem názor, raději si vezmu svý kafem politý oblečení, než si vzít tohle,“ dohaduji se.

„Hele, nemám čas se o tomhle hádat. A ne, nevezmeš, znám tě, musíš na sobě mít čisté oblečení.“ Samozřejmě má ohledně mě pravdu. Vždycky má ohledně mě pravdu, ať si myslím, že je to správné nebo ne.

„Ale opravdu to musí být tohle oblečení?“ Zeptám se přes dveře.

„Jsou jediné, které jsem měla. Je to jen uniforma roztleskávačky, Ashley. Nosívala jsi v prváku stejnou,“ dohaduje se.

„Připadám si směšně.“

„Ale jsem si jistá, že vypadáš rajcovně,“ snaží se přimět mě cítit se lépe. „Vyjdeš teď a ukážeš se mi?“

Váhavě odemknu dveře převlékací kabinky a otevřu je. Vystoupím z mrňavé klaustrofobické místnosti a mám na sobě vršek ze spandexu, který sotva zakrývá mou hruď a minisukni v barvách naší školy. Nevím, co jsem si v deváté třídě myslela. Chci říct, jo, vypadám rajcovně, ale připadám si směšně.

„Á, tady je moje sexy roztleskávačská přítelkyně,“ řekne radostí bez sebe Spencer, popadne mě za ruku a táhne mě z místnosti.

„Jdu se převléknout,“ řeknu a vrhám se do převlékací kabinky, ale než se mohu kamkoliv dostat, tak mě Spencer stáhne zpátky, pořád mě drží za ruku, když se na mě díváme v zrcadle.

„Povedeš si skvěle,“ řekne tichým hlasem, když mé tělo obejme zezadu a dá mi letmou pusu na rameno. „Vaše řeč, paní prezidentko,“ řekne, když mi dá něžně kartičky do rukou. Sotva se na ně podívám, místo toho se v zrcadle dál dívám na nás.

„Jsem nervózní,“ řeknu vážně.

„Já vím,“ zašeptá.

„Chce se mi zvracet,“ řeknu.

„Já vím,“ zopakuje tiše.

„…miluju tě,“ řeknu a ujistím se, abych skrze zrcadlo hleděla přímo na ni.

„Já vím,“ řekne a dívá se na mě. „Hele, vím, že se právě teď cítíš, jakoby ses právě teď měla rozpadnout na kusy-“

„-opravdu? Jak jsi na to přišla?“ Zeptám se sarkasticky.

„Vím, že jsi nervózní, ale jestli existuje jedna věc, kterou ti mohu slíbit, tak že z těch voleb vyjdeš vcelku. Ať vyhraješ nebo ne.“

„Jak si můžeš být tak jistá?“ Zeptám se.

„Něco mi říká, že až budeš číst ten projev, tak na to přijdeš…“

…A v tu chvíli mi to přišlo, že všechna ta smůla, která se mě dnes držela, byla nepochybně stoprocentně naprosto… bezvýznamná.

Kapitola 22

Je zvláštní, jak slova mohou říct mnohem víc, než co říkáte. Je zvláštní, jak mohou mít hlubší význam a dávat mnohem větší smysl. Někdy se stávají skvělými věcmi, jako jsou proslovy. Někdy se stávají malými věcmi, jako jsou nejkratší věty. Třeba jen dvě slova. Dvě slova mohou znamenat hodně. Dvě slova mohou říct hodně. Dvě slova mohou dokonce říct vše. Uprostřed vyostřené hádky 'omlouvám se' může změnit vše. Uprostřed vyostřené chvíle mezi milenci 'polib mě' může změnit vše. Někdy vaše dvě slova mohou znít hloupě, ale dávají vám mnohem větší smysl. Jen se podívejte na Paris Hiltonovou. Teď nesnáším termín 'je sexy', ale tohle byla její dvě slova. Takže otázkou je, jaká dvě slova vám změní vše? Jaká dvě slova si budete pamatovat, až bude po všem?

„Radši běž do tělocvičny. Projevy začnou už brzy,“ připomene mi Spencer.

„Jen… jen ještě jedna věc…“ zašeptám, když odložím své kartičky na umyvadlo a vrátím se pohledem ke Spencer.

„Co?“ Zeptá se, právě tak zmatená, jak by měla být.

„Tohle…“ zašeptám, přehodím jí kolem krku paže a přitáhnu si ji pro přetrvávající polibek, po kterém toužíme.

„Za co to bylo?“ Zašeptá Spencer a je u mě tak blízko, že když promluví, tak se její rty téměř otírají o mé.

„Jen jsem potřebovala poslední věc, abych se přes tohle dostala. O to šlo.“

„Tak dobře,“ zašeptá. „Ale teď musíš přednést svůj projev.“ Řekne, otočí mě na místě a pošle mě na cestu s poplácáním po zadku.

Přistoupím ke dveřím a vidím, jak se na mě pořád usmívá a čeká, až odejdu. Nevím, jak se od ní budu ještě někdy schopná odtáhnout.

- -

Tohle bylo ono… tohle byla ta chvíle.

„Děkujeme ti, Megan, za tento… zajímavý projev,“ řekne paní Cho k Meg, která si sedne zpátky na své místo vedle mě. Opravdu jsem jejímu proslovu nevěnovala moc pozornosti. Vše, co jsem slyšela, bylo tleskání a smích a povzbuzování, což mě vůbec nepřimělo cítit se o trochu lépe.

„Další v prezidentských volbách je… Ashley Daviesová.“

Nervózně vstanu, vstoupím na pódium, zhluboka se nadechnu a pokusím se uklidnit. Dobře, tohle zvládnu… tohle zvládnu. Teď vše, co musím udělat, je přečíst svou řeč…

Do prdele.

Nechala jsem svůj projev na toaletách.

Myslím, že omdlím. Rozhlédnu se po publiku, abych zjistila, jestli dokáži najít Spencer, ale blondýnu nikde nevidím. Panebože, fajn, co budu dělat? Dobře, prostě se z toho budu muset vykecat. Ach, Bože, všichni na mě zírají. Dýchání se teď stává problémem.

„Pst.“ Zaslechnu někoho zašeptat. Otočím se vlevo a za oponou vidím Spencer. Ach, díky, Bohu! Rychle mi přijde podat mou řeč a uhání zpět za oponu. Co bych si bez ní počala? Nejspíš bych umřela studem.

Podívám se zpátky do hlediště a uvidím, jak Spencer vyklouzne na stranu. Dobře, tohle zvládnu.

Shlédnu na své kartičky s nápovědou a uvidím Spenceřino dívčí písmo. Tohle zvládnu. Vše, co musím udělat, je číst a usmívat se. Číst… a usmívat se. To nevyjde.

„Takže, co znamená být prezidentkou? Znamená to mít školu pod kontrolou? Znamená to být nejoblíbenější osobou mezi všemi studenty? No, pro mě být prezidentkou znamená-“ protočím na další kartičku, ale zarazím se. A vím, že teď je to ta nejhorší možná chvíle v mém životě zastavit se, ale nemohu si pomoci.

Uprostřed mých kartiček je zastrčený lísteček. Známý lísteček. Vzpomínáte si na mou soukromou knihu? Jo, no, zjevně jsem ji neschovala pod postel moc dobře, protože tady přede mnou je lísteček, který jsem napsala před všemi těmi lety. Víte, no to o tom držení, líbání, milování. Jo, no, je tu.

S odpověďmi.

A zjevně na ně odpověděla Spencer, protože její dívčí písmo se shoduje s tím na mých kartičkách. A nevím, co to v těch jejích odpovědích bylo , ale něco to změnilo. Vlastně to změnilo vše. Na lístečku byly mé otázky a její odpovědi. Na lístečku bylo napsáno…

Budeš mě držet?

Dokud budu cítit své paže.

Budeš mě líbat?

Dokud mé rty neznecitliví.

Budeš mě milovat?

Dokud mé srdce bude tlouci.

Hádám, že je sem strčila schválně, protože, když se na ni v hledišti podívám, tak upřeně hledí na mě a přesně ví, na co se dívám.

„Slečno Daviesová?“ Zeptá se paní Cho. Otočím k ní hlavu a uvědomím si, že jsem teď asi na dvě a půl minuty byla mimo.

„Jasně… promiňte.“ Rychle se omluvím. Myslím, že bych měla pokračovat se svým projevem. Ale je to zvláštní. Najednou jsem dostala ten pocit. Dobrý pocit. Nic sexuálního, ale dobrý pocit. Pocit, kdy se cítím… lépe. A vím, že je to díky ní. Vezmu své kartičky s nápovědou a přímo před diváky je roztrhám. Jediné, co mi v rukách zůstane, je lísteček s mými otázkami a odpověďmi.

„Nemyslím si, že ještě budu potřebovat své kartičky s nápovědou,“ řeknu do mikrofonu a z publika se mi dostane lehkého smíchu. „Takže, jsem si jistá, že moje soupeřka, Megan, měla ve svém projevu několik vynikajících bodů. Ne, že bych poslouchala nebo tak,“ řeknu a dostane se mi z publika dalšího smíchu a zlostného pohledu od Meg. „Ale myslím, že moje řeč bude trochu jiná. Takže, vím, že je tohle prezidentská kampaň, ale pojďme se na chvilku vrátit a… hodnotit. Strávili jsme asi 700 dní na střední škole, asi 20 nebo 30 tisíc v našem životě. A co je na střední škole, že v našem životě tolik znamená? Je to obrovské množství stresu způsobené domácími úkoly? Množství vlasů, které jsme ztratili, když jsme se hádali s učiteli? Nebo jsou to ty trapné chvíle, které si lidi pamatují o deset let později na setkání ze střední školy? No, pravda je, že je to tohle všechno a ještě víc. Trávíme víc času v téhle škole než doma. A pro nás se stává druhým domovem. Naši kamarádi se stávají druhou rodinou a my si to budeme navždy pamatovat. Vzpomínáme na blbé vtipy, které jsme sdíleli s kamarády, nebo neuvěřitelně těžkou písemku z matiky, kterou jsme měli minulý týden. Všechno si to pamatujeme. Ale jde o to, že střední škola není jen o dělání práce nebo o tom být studentským prezidentem. Střední škola je to, kde najdeme sami sebe. Je to tam, kde děláme svá nejtěžší rozhodnutí. A já nevím, proč si dospělí myslí, že sedmnáctiletí mohou dělat rozhodnutí, která ovlivní zbytek jejich života, ale myslí si to. Předpokládají, že přesně víme, co děláme, ale my to nevíme. Jsme prostě stejně tak ztracení, jako každý jiný. A k prvákům tohohle roku, vím, že jste ztraceni, ale tenhle pocit nezmizí. Vždycky tu bude. Ale jak se budete prokousávat čtyřmi lety, tak zjistíte, že někdy to bude snazší a někdy ne. Každé ráno se probouzím a zírám na sebe v zrcadle a ptám se sama sebe… kam přesně… patřím? A končím bez odpovědi… Vy lidi, ke mně a Meg vzhlížíte pro odpovědi. Odpovědi na otázky, které znáte jen vy. A já nemám tušení, kde jste lidi přišli na to, že my známe všechny odpovědi, protože navzdory tomu, co obě říkáme, nemáme páru o tom, co to k čertu děláme. Ale z nějakého důvodu jste si vybrali nás, abyste k nám vzhlíželi. Žádáte mě, abych vám řekla, co dělat? Musíte mě přestat poslouchat. A přestat poslouchat Meg. Přestaňte poslouchat lidi, kteří vám říkají, co máte dělat a kým máte být. Protože my všichni jsme stejně tak ztraceni jako vy. Ani na sekundu si nemyslete, že víme, co děláme. Jsem stejná jako vy. V každém psychologickém ohledu jsem stejná jako vy. Vše, co od střední školy chci, je minimální vzdělání, které mě provede životem. Vše, co chci, je udělat si přátelé, o které se v budoucnu mohu opřít. Vše, co chci, je být schopna držet svou přítelkyni za ruku, když kráčíme chodbou. Mám sny stejně jako zbytek vás. A jsem unavená z toho, že jsou mé sny zadržovány stereotypy střední školy. Proč bych měla někomu jinému dovolit řídit můj život? A dovolte mi, abych vám něco řekla, jakmile někoho jiného necháte, aby rozhodoval za vás, tak odevzdáte veškerou kontrolu, kterou jste kdysi vlastnili. Takže malá rada… nedovolte někomu jinému řídit váš život, protože, když někdo jiný řídí váš život, tak už není váš. Takže příště, až budete přemýšlet o tom, co si dáte k obědu, nebo jaký předmět si příští rok vzít, nebo s kým byste měli chodit, pamatujte, že nikdo jiný na vaše otázky nemůže odpovědět, ani já, ani Meg, nikdo… Vy lidi máte všechny odpovědi.“

A tak jsem ukončila svou řeč. Teď vám přesně nemohu říct, jak reagovalo publikum, hlavně proto, že jsem byla tak mimo z toho, co jsem se právě naučila. Nemohu uvěřit, že mi trvalo tak dlouho si všechno uvědomit. A pravděpodobně bych se s tím nedostala tak daleko, kdyby nebylo Spencer. Po shromáždění, se všichni studenti vrátili zpět do svých tříd, aby hlasovali. Já, protože jsem byla mezi kandidujícími, jsem nemohla volit. Tak jsem místo toho trávila čas na nádvoří, jen já sama a čekala jsem, až Spencer odvolí.

„Nazdar cizinče. Jaký byl projev?“ Zeptá se známý hlas.

„Mac?“ Zeptám se a málem ji nepoznám, když ji uvidím stát v školní uniformě a v mé škole. Obejme mě a posadí se ke kulatému jídelnímu stolu vedle mě. „Co tady děláš?“

„Spencer mi volala a řekla, že máš dneska projev a já si myslela, že se zastavím. Nevadí?“

„Ne, samozřejmě, že ne, jsem ráda, že tu jsi. Jen si přeji, abys tu byla dřív,“ povím jí.

„Aha, ten projev se tak vydařil?“ Zeptá se.

„No, ne, tak trochu, nejsem si jistá. Nejdřív jsem ztratila svoje kartičky s nápovědou, pak se s nimi ukázala Spencer, ale nakonec jsem je nepoužila a improvizovala. Teď čekám na výsledky.“

„Aha, takže to šlo tak dobře?“ Zopakuje s úšklebkem, protože ví, že to šlo o hodně líp, než jsem se ve skutečnosti obávala.

„Jo, šlo,“ řeknu s pousmáním. „Ale jsem ráda, že tu jsi. Víš, trávily jsme spolu tolik času, když jsme spolu chodily, ale myslím, že mi to přišlo nucené. Teď, když jsme kamarádky, mi to připadá jednodušší. Že? Chci říct, že jsme kamarádky?“

„Jo, řekla bych.“ Pokrčí rameny. „Nerada to říkám, ale vím, že jsem tě brala jako samozřejmost, když jsme spolu chodily. A jak jsi řekla, teď není žádný nátlak, takže teď je to jako, jelikož se neustále nemuchlujeme a nespíme spolu, opravdu si povídáme. A při mluvení jsou věci snazší.“

„Co to slyším o sexu?“ Zeptá se Spencer, když se objeví a sedne si naproti mně.

„Jen se bavíme o minulosti,“ řekne s úsměvem Mac. „Neboj, nesnažím se ti ji ukrást… zpátky.“

„Hej, já ti ji neukradla!“ Brání se Spencer. „Když jsem ji políbila, tak jsem nevěděla, že má přítelkyni a vy jste spolu v době, kdy jsem udělala další krok, nebyly.“

„Uh, jo, nebyly jsme spolu, protože jsme se rozešly kvůli tobě,“ řekne Mac, jako by to bylo evidentní.

„No, jde o to… že tě ráda vidím, Mac,“ řekne Spencer s upřímným úsměvem.

„Já tebe taky, Spencer,“ řekne také s úsměvem. Páni, jsem ráda, že jsou kamarádky, nebo by to jinak bylo nejspíš trapné.

„Takže jsi hlasovala pro mě?“ Zeptám se ze srandy Spencer a vím, že musela hlasovat pro svou přítelkyni.

„No, víš, jde o to, že… Meg měla opravdu dobrý proslov,“ snaží se Spencer vyhnout odpovědi. Jo, jasně.

„Aha, dobře,“ hraju s ní. „To je v pohodě, víš, myslím, že prostě budu mít sex s jednou z mých dalších přítelkyň. Pojď, Mac,“ řeknu, popadnu Mac za ruku a chystám se vstát.

„Fajn, fajn, dost žertování,“ řekne Spencer, stáhne nás zpátky a dá mi pusu na tvář, aby to vše potvrdila.

„Tak kdy se děcka dozvíte výsledky voleb?“ Zeptá se Mac, jako by byla starší. Pff.

„Nemělo by to trvat moc dlouho, svůj hlasovací lístek jsem podala asi před 10 minutami, pak je musí všechny spočítat. Přinutila bych Ashley, aby ti znovu odříkala projev, ale ona se rozhodla improvizovat na pódiu,“ žertuje Spencer.

„No, omlouvám se, byla jsem trochu vyvedená z míry lístečkem od někoho,“ naznačím.

„No, technicky vzato, to byl tvůj lísteček. Jen jsem do něho napsala nějaké odpovědi,“ řekne Spencer a upřeně na mě hledí.

„Něco mi uniká?“ Přeruší nás Mac, ale ani jedna z nás nestočíme pohled k ní.

„Ano,“ řekneme, Spencer a já, současně.

„Fajn…“ řekne Mac zmatená situací. „No, půjdu zjistit, jestli dokážu najít Meg a nakopat jí zadek. Za chvíli budu zpátky,“ řekne ze srandy Mac, když vstane a odejde. Alespoň si myslím, že to bylo ze srandy. No, stejně to není tak, že by ji našla, je to dost velká škola. Šance jsou takové, že se ztratí dřív, než dokáže Megan najít. Ale věděla, že Spencer a já potřebujeme nějaký čas o samotě.

„Takže vidím, že jsi čmuchala v mojí soukromé knize…“ naznačím.

„Nečmuchala jsem. Jen jsi svou knihu velmi špatně schovala,“ řekne s malým úšklebkem.

„Soukromá kniha se jí říká z nějakého důvodu.“

„Já vím, promiň. Ale myslela jsem, že když dostaneš nějaké odpovědi na své otázky, tak ti to možná pomůže porozumět, proč tohle všechno děláš…“

„Co tím myslíš?“ Zeptám se.

„No, myslím, že když jsi s tím začala, tak to ani nebyla tvoje volba. Tvoji kamarádi tě prostě přihlásili, protože si mysleli, že bys byla dobrý kandidát. A zdá se, že to byl po hodně dlouhou dobu, jediný důvod, proč si v tom skutečně byla. Ale co jsi nedokázala vidět, je, že bys byla skvělá prezidentka. Víš, že se lidi dokážou za sebe postavit a rozhodovat se sami, připomínáš lidem, že mohou dělat, co chtějí. Naše škola potřebuje prezidentku, jako jsi ty.“

A najednou mě to přímo tam tak nějak osvítilo. Když mi Spencer hleděla do očí a když jsem hleděla já na ni, tak jsem si něco uvědomila. Něco, co jsem věděla celou dobu, ale nikdy jsem si to skutečně neuvědomila. Jestli to vůbec dává nějaký smysl. Ale je to, jako by to tam bylo celou dobu. Já si toho jen nevšimla.

Vždycky to byla Spencer. Ona byla mou odpovědí. Ona byla vždycky mou odpovědí. Vůbec jsem neznala otázku, na kterou jsem se ptala. Ale… na tom nezáleželo, protože ona byla mou odpovědí… a to je vše, co jsem potřebovala vědět.

Jakmile začalo zvonit, tak byla naše pozornost přerušena, když přišli studenti na oběd.

„Miluji tě,“ získám zpět její pozornost.

„Taky tě miluji,“ řekne, líbne mě na rty a stočí pohled ke svým kamarádkám.

„Ne,“ řeknu a znovu si uzmu její pozornost. „Chci říct, že tě opravdu miluji,“ řeknu jasně. „Jsem ráda tím, kým jsem, když jsem s tebou. Jsem ráda tím, kým jsem se díky tobě stala. Líbí se mi, že jsi tam v době, kdy jsem tě potřebovala, pro mě byla, abys mi pomohla. Líbí se mi, že jsi byla ochotna riskovat ztrátu svých přátel, jen abys měla možnost mě políbit na veřejnosti. Líbí se mi, jak mi to, co říkáš, může přinést úžasný projev. Líbí se mi, že když řeknu, že tě miluji, tak mi to také řekneš. Líbí se mi to všechno. Ve skutečnosti to všechno miluji.“

Než kdokoliv jiný mohl něco říct, tak jsem po naší levici zaslechla výkřik bolesti.

„To je za všechno, co jsi udělala!“ Zaječí Mac, když vidíme Megan na zemi s rukama na nose. Kruci. Mac ji uhodila do nosu. „Krávo!“ Dodá pro pobavení a vydá se opačným směrem, než ji může dostat nazpět. Vždycky si s ní mohu promluvit později.

Než může Spencer něco říct o tom, co jsem řekla, ozve se z rozhlasového systému ředitelka, aby oznámila vítěze. Zatraceně, všechno to vyrušování.

„Dámy a pánové, výsledky voleb jsou následující. Vaším školním pokladníkem bude Anna Wilsonová, vaší školní sekretářskou bude…“ ale pak moje mysl provedla tu věc s vytěsněním. Zdá se, že se to poslední dobou stávalo často. Místo poslouchání oznámení se moje mysl a oči přenesly k mé přítelkyni sedící přede mnou, která byla stále ohromená tím, co jsem jí pověděla. Než jsem se nadála, tak byly její rty na mých. A bylo to jako by na ničem jiném nezáleželo. Nezáleželo na tom, že jsem ztratila svou nejlepší kamarádku, nezáleželo na tom, že teď byla moje ex přítelkyně vyoutovaná před celou její školou, ani nezáleželo na tom, že jsem neměla žádné kamarády. Vše, na čem záleželo, byla holka, kterou jsem líbala. Právě, když jsem ji líbala, ucítila jsem, jak se odtáhla a jen hleděla do mých očí. Pořád jsem nevěnovala pozornost oznámení, ale hádám, že to byl důvod, proč se odtáhla.

Cítila jsem na sobě oči všech studentů kolem nás, pohled mezi mnou a Meg, a než jsem se mohla vrátit do reality, tak jsem se podívala na Spencer, jak se na mě usmívá a pusou naznačuje dvě slova. Jen dvě slova.

Vyhrála jsi.

Byla to ta dvě slova. Byla to ta dvě slova, která si budu pamatovat, až bude po všem. Ale důležitější je…, že si budu pamatovat, kdo je řekl.