Cesty osudu
Napsala: Heather
„Už jsi to udělala zase!“
„Nevím, o čem mluvíš, nic jsem neudělala.“
„Pokaždý podvádíš, to není fér! To ti nedaruju. Radši zační utíkat, protože tě stihne krutý trest! ”
„Ne...to neuděláš.....“
„Jedna, dva...dva a půl...“
„Nee....Pomoooc....“
„Hej, Lau, jsi v pohodě?“
„Jo, jsem, jen...jen jsem si na něco vzpoměla“ , nervozně se usměju a prohrábnu si svoje neposedné vlasy.
„Určitě jsi v pohodě? Vypadáš nějak bledě. Víš, že mi můžeš říct cokoli, jsme nejlepší kamarádky asi už...sto let?“
„Řekla bych, že asi tak dvěstě padesát“ , řeknu pobaveně a podívám se na dívku přede mnou.
„Mio, vážně jsem v pořádku, jsem jen nervozní z toho zítřejšího pohovoru.“
„Dobrá, tak já ti teda budu věřit ,“ , zkoumavě si mě prohlíží , „ Teď už musím jít, takže kdyby něco,tak mi koukej zavolat, jasný? “
„Rozkaz mami, a teď už běž nebo zase přijděš pozdě.“
Poté, co Mia konečně odejde, rozplácnu se na gauč. Tohle se mi stalo tento týden už třikrát. Vracím se do minulosti a vzpomínám na NÍ. Je to už tak dávno, myslela jsem, že jsem na NÍ zapoměla. Snažím se odvrátit své myšlenky jinam, tak zapnu počítač a jdu si uvařit čaj. Zatímco se vaří voda, rozhlížím se po svém novém bytě. Přestěhovala jsem se sem nedávno, pořád si tady zvykám. Každý den tu najdu něco nového, ať už prasklinku ve zdi nebo rýhu v podlaze. Je to takový můj zabydlovací rituál. Když se voda dovaří, vezmu si čaj a jdu si sednout k počítači. Zkouknu nové maily a znovu si přečtu pozvánku na zítřejší pohovor. Pročítám si detaily setkání, když v tom uslyším zarachotit klíče v zámku.
„Zlato, jsem doma!“
Slyším rychlé odkopnutí bot a následovné rychlé kroky, které jdou směrem ke mně. Musím se usmát. Vstanu a otočím se.
„Nečekala jsem tě tak brzy“ , usměju se na dívku , která natahuje paže, aby mě objala. Když objetí skončí, pobaveně se na mě podívá.
„To je mi teda přivítání. Taky jsi mi chyběla.“
„To víš, že jsi mi chyběla. Jen jsi mě překvapila, čekala jsem tě až tak za dvě hodiny. Nestihla jsem uvařit.“ , hodím po ní psí pohled.
„Tak to je ale katastofa, protože teď umřem hlady. Co budeme dělat?“ , vykulí na mě oči a přidá k tomu vyděšenej pohled.
„Sepíšeme poslední závěť“ , odpovím se smutným výrazem.
Chvíli na sebe koukáme s vážným výrazem a pak vybuchneme smíchy. Od smíchu mi začnou téct slzy a bolí mě břicho. Chvíli nám trvá než se dokážeme uklidnit.
„To je miláčku skvělej nápad. Ale mám lepší. Já si zajdu do sprchy a ty objednáš pizzu.“
„Kotě, ty jsi prostě hlavička. Já to říkám pořád, že máš ty nejlepší nápady na světě. Právě jsi nás zachránila od jisté smrti. Za to dostaneš extra porci sýru.“ , řeknu s úsměvěm a vlepím jí malou pusu.
„Tak to si nechám líbit“ , řekne a začne se svlékat. Když zůstane jen ve spodním prádle, mám problém si vzpomenout, cože to mám vlastně udělat. Koukám na ní a zorničky mám rozšířené. Její krásně opálená pleť v bílém prádle ještě víc vynikne. Přejede si rukama od tmavých,rovných a vždy perfektních vlasů, přes pevná prsa, sametové bříško, až po štíhlé boky. Celou dobu mi kouká do očí a usmívá se. Ví, že jsem nahraná. Pak ke mně přistoupí a nakloní se k mému uchu. Cítím její parfém a s radostí ho nasaju do svých čichových buňek.
„Nezapomeň objednat tu pizzu.“ , pošeptá mi do ucha a ladně odkráčí.
Nezapomenu se podívat na její krásně tvarovaný zadeček. Takže...Pizza. Jasně. Objednám pizzu. V rekordním čase. Slyším téct vodu a začínám závidět kapkám, které se teď dotýkají jejího těla. Tak se svléknu a jdu vstříc tomu zvuku. Vejdu do orosené koupelny a vidím siluetu za dvěřmi sprchového koutu. Neváhám ani minutu.
„Lau...Co tady....“
Dál už neměla šanci cokoli říct, protože jsem jí umlčela svými rty ve vášnivém, spalujícím polibku. Mírně se jí podlomila kolena, tak jsem jí pevně chytila do náruče.
„Přeci sis nemyslela, že to tvoje malé přestaveníčko zůstane bez odezvy. Víš, co to se mnou dělá. Navíc jsem si vzpoměla, že jsem ti nedala ani pořádnou pusu a to už jsi doma půl hodiny. Takže, abych to odčinila...“
Dál už nemůžu mluvit pro změnu já, protože jsem umlčena sametovými rty. Líbá mě vášnivě a přitom mě hladí po celém těle.
„Lau...Chci tě..“ , mumlá mi do kůže na krku, po kterém mi teď přejíždí jazykem.
„Jsem jenom tvoje“
„Lau....“
„Sáro....“
Zrovna, když jsme se oblékaly po našem malém přivítání, zazvonil zvonek. Pizza dorazila. Právě včas. Sedly jsme si na gauč a pustily si k tomu televizi. Během přežvykování chutné pizzy jsem neustále přepínala kanály. V tý televizi už vážně nic nedávaj. Vzdala jsem to a nechala to na nějakých zprávách. Koukla jsem se na Sáru a ta jen v klidu jedla a vypadala spokojeně. Pak se začla usmívat. Když jsem si chtěla vzít další kousek pizzy a koukla se do krabice, tak tam byl poslední kousek. Aha, proto ten úsměv. Podívala jsem se na Sáru a pak na ten poslední kousek. Oči těkaly mezi krabicí a jejíma pobavenýma očima. Čekala jsem na ten správný okamžik, ale věděla jsem, že Sára taky. Najednou mi ruka vystřelila směrem k tomu malému kousku. Pozdě. Sára byla rychlejší.
„Smůla. Jsem rychlejší! Vždycky jsem rychlejší!“ , směje se Sára s plnou pusou.
„Jen se neboj, jednou ten poslední kousek vyhraju, o tom nepochybuj“ , směju se taky a ukousnu nepozorovaně malý kousek.
„Stejně jsem plná, ty si klidně praskni.“
„Jo,jo, já vím, něčím se musíš utěšit. Neboj miláčku, já tě nechám příště vyhrát.“
Takhle je to vždycky. Bojujeme o poslední kousek. Sára většinou vyhraje, ale mě to nevadí. Líbí se mi ten její vítězoslavný úsměv. Když Sára dožvýkala, přitulila jsem se k ní a užívala si teplo jejího těla. Hladila mě po vlasech a jen jsme tak v tichosti odpočívaly. Pak mi zvedla dvěma prsty bradu a podívala se mi do očí.
„Jsem moc štastná, že jsi se ke mně nastěhovala. Pořád nemůžu uvěřit, že tě mám tady u sebe napořád.“
„Taky jsem moc šťastná, líbí se mi tu. Dneska jsem objevila novou prasklinku. Támhle v rohu, podívej.“
„Ta je ale krásná miláčku.“ , říká vážným tonem a cukají jí koutky. Pak se neudrží a začne se smát.
„Klidně se mi směj, ale já nejsem blázen.“
„To víš, že nejsi, možná jen malinko?“
Chvíli se na ní dívám a taky mi cukají koutky.
„Možná malinko.“ , vyprsknu smíchy.
„To nevadí, stejně tě miluju.“ , usměje se a vtiskne mi malý polibek na rty.
„Taky tě miluju ty moje zlodějko pizzy.“
Pak si mě přitáhla do náruče a jen jsme dál lenošily. Sledovaly jsme televizi. Dávali nějakou romantickou komedii. Klasika. Chlápek, co neví co chce, dokud to neztratí. Zrovna běžela scéna, kdy jsou ti dva v parku a užívají si piknik.
„ Chceš jahodu?“
„Vždycky chci jahodu, ptáš se mě, i když víš odpověď.“ , řeknu nevrle.
„Co je s tebou? Už od příchodu jsi podrážděná.“
„Nic.“
„Fajn, tak nic. Nemůžeme si prostě jen užít tenhle piknik a nehádat se?“ , řekne jemným tonem.
Podívám se na ní a chce se mi brečet. Proč jsem se rozhodla jí to říct právě dnes? Vymyslela piknik, donesla jídlo a vůbec všechno, vzala mě do našeho oblíbeného parku a já to musím zkazit.
„Promiň. Já jen...Ale nic, zapomeň na to. “ , usměju se.
„Tak se mi to líbí. Úsměv ti sluší víc. A teď si dej ty jahody.“
Otevřu pusu a ona mi do ní vloží malou jahodu. Potom se můj pohled stočí na malou rodinku kousek od nás. Žena krájí jablko a podává ho malé dcerce. Muž mezitím krájí chléb a občas pohlédne na ty dvě a usměje se. Vypadají tak šťastně. Tak zamilovaně, tak…úplně.
„Jéé, podívej na tu rodinku. Vypadá, že si to tu užívají. Počkej, až sem jednou přijdem my s rodinkou. Ty budeš mít chlapečka a já holčičku. Obě budeme mít ty nejvíc sexy chlapy, které nám budou všichni závidět.“ , rozplývá se zasněně.
Já nejsem schopná slova. Právě jsem dostala další kudlu přímo do srdce. Podívá se na mě a vidí, jak mi tečou slzy.
„Co se děje? Proč pláčeš? Řekla jsem snad něco špatně?“ , hladí mě po tváři a stírá mi slzy palcem.
Já neodpovídám. Jen na ní hledím. A pláču.
„Lau, řekni mi, co je s tebou. No tak, známe se od školky, jsi moje úplně nejlepší kamarádka. Moje malá sestřička.“
„Nejsem malá, jsi jen o měsíc starší.“ , vzlyknu.
„Vidíš to, že umíš mluvit. A jsi malá, měříš asi metr. Sice nám bude za chvíli 18.-náct, ale ty pořád budeš malá.“ , snaží se mě nějak rozveselit.
„Jsi zlá, víš to?“ , maličko se usměju.
„Ale stejně mě miluješ.“
Jo, miluju. A v tom je ten problém.
„Máš strach z toho zítřejšího pohovoru? “
„Ehm, cože?“ , ptám se zmateně a zamžourám očima. Už zase ty vzpomínky.
„Jo, jasně, to víš, že jsem nervozní. Nová práce, znáš to. Sice mám tu práci asi jistou, je to jen formalita, ale stejně. Člověk nikdy neví.“
„Jsem si jistá, že jim tam všem vytřeš zrak. Nemusíš se bát. Jsi úžasná a oni to poznají hned, co tě uvidí. Stejně jako já.“ , mrkne na mě.
„Děkuju.“ , políbím jí o zvednu se z gauče.
„Já..si půjdu zaběhat, uvolnit stres a tak, nevadí?“ , ptám se z ložnice, kde se převlékám do sportovního.
„Nevadí, když nemusím jít s tebou.“
Dojdu k ní a pohladím a jí po tváři.
„Neboj se, vím, že nesnášíš běhání.“ , usměju se a políbím jí.
„Tak si to užij, odreaguj se a moc to nepřežeň, ať ti zbyde síla na večer.“ , mrkne na mě a vyplázne jazyk.
„Pokusím se.“ , mrknu na ní a beru si sluchátka.
„Budeš tady v pohodě?“
„Jasně, alespoň si udělám práci, kterou bych dělala večer. Ten blbec mi zase dal kupu práce.“ , mračí se.
„Je to vůl. Ale platí tě dobře, a ta práce tě baví,ne?“
„Jo,baví. Sice jsem si nemyslela, že pracovat v reklamní agentuře bude moje vysněná práce,ale cesty osudu jsou nevyzpytatelné. A teď už běž, ať jsi brzo doma.“ , směje se a popohání mě z bytu ven.
„No jo,vždyť už jdu. Pá lásko.“ , vlepím jí poslední polibek a odcházím.
Před vchodem se zastavím a podívám se k nebi. Pocítím teplo ze slunečních paprsků a nasaju vůni blížícího se podzimu. Kouknu se před sebe a uvidím pár popadaných lístů, které leží na ještě zelené trávě. Miluju tenhle přechod, kdy končí léto a začíná podzim. Všechno se pomalinku zbarvuje a ve vzduchu je cítit nasládlá vůně listí. Nasadím si sluchátka, zapnu hudbu a rozběhnu se. Zkusím si protřídit myšlenky.
„Dobrý den, jmenuji se Laura Neumannová , přišla jsem na schůzku s panem Forstem.“ , usměju se na slečnu u recepce.
„Dobrý den, slečno Neumannová, pan Forst váš již očekává. Buďte tak laskavá a následujte mne.“
Procházíme pro mě obrovským vestibulem a jdeme k výtahu. Budova je opravdu impozantní. Na stropě jsou okrasné malby, a celý vestibul působí vznešeným dojmem. Recepce je usazena doprostřed a kolem dokola jsou rozprostřeny pohodlně vypadající pohovky. Musím vypadat hodně unešeně, protože ta recepční si mě zkoumavě prohlíží a pak se usměje.
„Je to tu impozantní, že?“
„To jste vystihla. Asi vypadám jak blázen, že?“
„Nemusíte mít obavy, když jsem sem přišla poprvé já, tak jsem asi 20 minut jen koukala a nebyla schopná zavřít ústa. Takže se dá říct, že jste na tom ještě dobře.“
„Tak to mi spadl kámen ze srdce.“
Nastoupíme do velkého výtahu, ve kterém je podlaha vypodložená kobercem a na zadní straně je přes celý výtah zrcadlo. Zakroutím nevěřícně hlavou a nastoupím. Recepční zmáčkne číslo na stupnici a výtah se rozjede. Podívám se na číselník a vykulím oči.
„To jedeme až nahoru?“
„Ano, pan Forst sídlí v nejvyšším patře. Nějaký problém?“
„Ne, ne, žádný problém. Jen mám trochu fobii z výtahů. Omlouvám se.“
„To mě mrzí, ale nemusíte se bát, výtahy jsou tu opravdu bezpečné. Mimochodem, já jsem Beáta. Ani jsem se vám nepředstavila.“ , usměje se a podá mi ruku.
„Těší mě.“ , přidám pevný stisk.
Cink,Cink.
„Tak jsme tady. Vidíte, bezpečné výtahy. “ , usměje se a vystoupí.
Následuju tu blondýnku před sebou a rozlížím se. Všude je červený koberec, pár kanceláří, a úplně vzadu jsou obrovské dvěře. Beáta je otevře a já uvidím velkou zasedací místnost. Projdeme jí a jdeme ke dveřím, které jsou na konci.
„Počkejte tady prosím.“ , mrkne na mě a se zaklepáním vchází dovnitř.
Jsem nervozní. Potí se mi ruce a celé tělo se mi trochu třese. Zhluboka se nadechnu a snažím se zklidnit. Nádech, výdech. Nádech, výdech. Tak je to ono. Zrovna, když jsem měla pocit, že už je to lepší, tak se dveře otevřou.
„Slečno Neumannová, pojďte prosím dál.“ , usměje se na mě blondýnka a otevírá dveře dokořán.
Vejdu dovnitř a jako první slovo mě napadá luxus. Místnost je víc než velká a potažená jak jinak než červeným kobercem. Všude jsou takové ty africké sošky, nebo různobarevné vázy, zřejmě ze stejné kultury. Visí tu velké obrazy, na kterých jsou různí černoši s kopím a za zády mají poušť. Rámy jsou zlatavé barvy, dost možná jsou opravdu ze zlata. Pan Forst bude nejpíš blázen do Afriky.
Dojdeme ke stolu, za kterým sedí celkem slušně vypadající chlápek. Má krátké černé vlasy, poslušně učesané dozadu. Má zelené oči a husté obočí. Ostré rysy. Bradu a okolí úst mu zdobí perfektně vypadající strniště. Ani dlouhé, ani krátké. Kdybych byla na chlapy, tak by se mi dost možná líbil. Na sobě má draze vypadající oblek. Vzhlédne od papírů, které má před sebou a podívá se na mě.
„Pane Forste, slečna Laura Neumannová.“ , usměje se na něj Beáta a pak se otočí na mě a mrkne na mě.
„Je mi potěšením vás konečně poznat, slečno Neumannová.“ , vstane, podá mi ruku, usměje se na mě a odhalí tak jeho zářivě bílé zuby.
„Potěšení je mé straně, pane Forste.“ , přemile se usměju a opětuju jeho pevný stisk.
„Ale no tak, žádný pan Forst, pro vás jsem Max.“ , mrkne na mě a pokyne mi, abych se posadila.
„Vidím, že už tady nejsem potřeba, pokud dovolíte, tak bych se vrátila ke své práci pane Forste.“
„Jistě slečno Braunová, my už to tady určitě zvládneme.“ , usměje se na Beátu a ta s kývnutím hlavy odchází. Když prochází kolem mě, tak na mě naposledy mrkne a pak zmízí za dveřmi.
„Takže, slečno Neumannová, kde chcete začít?“ , opět ty zářivě bílé zuby.
„Lauro, prosím. A začít můžeme od mého životopisu?“ , usměju se na něj.
„To zní jako dobrý nápad, Lauro.“ , souhlasně pokývá hlavou a poté zmáčkne tlačítko na svém telefonu a drží ho.
„Rito? Přineste nám prosím dvakrát espreso.“ , řekne pevně a pak se na mě podívá.
„Kávu?“
„Ráda, děkuji.“
Asi po hodině je pohovor u konce. Odpověděla jsem na spoustu otázek a naopak se dozvěděla hodně informací. Moc o tu práci stojím, už když jsem vešla do téhle budovy, tak jsem věděla, že sem patřím.
„Takže, rozumíte všemu Lauro?“
„Myslím si, že ano Maxi.“ , usměju se na něj.
„V tom případě jste přijatá.“
Chvíli na něj jen zírám a když zvedne jedno obočí, tak si uvědomím, že bych měla odpovědět.
„Jsem opravdu potěšena. Vynasnažím se být co nejlepší.“ , rozšířím svoje ústa do obrovského úsměvu.
„To jsem velice rád. Tak tedy, vítejte na lodi.“ , vstane,obejde stůl a znovu mi podá ruku. Zblízka jsou ty jeho zuby ještě zářivější.
„Mockrát vám děkuji.“ , stisk mu opětuji a chystám se k odchodu.
Opět zmáčkne tlačítko na telefonu a přivolá Ritu. Je to starší, podsaditější dáma. Je elegantně oblečená a celkové působí milým dojmem.
„Rito, sepište prosím tady se slečnou Neumannovou všechny potřebné dokumenty pro přijetí. Pak jí ukažte její kancelář a vysvětlete docházku.“
„Zajisté pane Forste. Slečno, můžete jít prosím se mnou? “ , usměje se na mě a pomalu odchází.
„Děkuji Rito.“ ,usměje se na tu milou dámu.
„Ještě jednou vám děkuji Maxi.“
„To já děkuji vám. Věřím v dobrou spolupráci.“ ,naposledy mi ukáže bílé zuby a jde si sednout ke svému stolu.
Já následuju Ritu, která na mě čeká u dveří a opouštím jeho kancelář. Poté podepisuju různé dokumenty, a nakonec mi Rita ukáže moji kancelář. Jsem v úžasu. Není samozřejmě tak obrovská, ale pro mě je to víc než dost. Uprostřed je velký stůl, vedle něj je pohodlně vypadající kancelářské křeslo. Na stole leží notebook. Ten bude nejspíše můj. Vedle notebooku je telefon se spoustou tlačítek. Celou kancelář zdobí obrovské okno, za kterého je nádherný výhled.
„Líbí se vám slečno Neumannová?“ , podívá se na mě Rita.
„Říkejte mi Lauro, prosím. A líbí je asi slabé slovo. Jsem unešena.“
„To jsem ráda Lauro, doufám, že se vám zde bude líbit. Teď pojďme dořešit pár dalších věcí a pak vás propustím.“ , mrkne na mě a vede mě do dalších dvěří.
Po zhruba hodině nastupuju do výtahu a jedu zpět dolů. Bezpečné výtahy. Bezpečné výtahy. Opakuju si to celou cestu dolů. Musím si na ně zvyknout, nemyslím si, že zvládnu 15 pater po schodech. Cink,cink. Hurá. Dnes jsem jízdu přežila.
Dojdu až k recepci, kde zrovna Beáta vysvětluje nějakému muži, kam má jít. Počkám, až s ním skončí a pak jdu přímo za ní.
„Tak vás u nás vítám“ , směje se na mě a já vykulím oči.
„Jak víte, že mě vzal?“
„Už tu nějakou dobu pracuji a poznám, když někoho přijmou.“ , mrkne na mě.
„Mimochodem, teď jste moje nadřízená, takže pokud budete cokoli potřebovat, neváhejte se na mě obrátit.“
„Mockrát děkuji za nabídku, myslím si, že jí určitě využiju.“ , usměju se a s mrknutím odcházím.
Takže..to šlo lépe než jsem čekala. Mám práci. Hurá. Před budovou se zastavím a postavím se k ní čelem. Vzhlédnu nahoru, kde je obrovský nápis Nakladatelství Euphoria. Zhluboka si oddechnu a odcházím.
Zapnu si mobil a zjistím, že mám dvě zmeškaná volání od Sáry. Určitě byla nedočkavá.
„Halo?“ , ozve se na druhé straně.
„Lásko, vždyť víš, kdo volá, proč vždycky řekneš halo?“ , směju se jí.
„Halo,nehalo, jak jsi dopadla? Máš to?“ , ptá se a já cítím z jejího hlasu nervozitu.
Rozhodnu se jí chvíli napínat, tak mlčím.
„Halo, Lau? Jsi tam? Halo?“
Musím se držet, abych se nezačla smát. Nechci jí dál trápit, určitě je jak na trní.
„Jo, jsem tady lásko. Dopadlo to dobře. Mám to.“ , směju se nahlas a uslyším, jak si na druhé straně oddechla.
„Ty mi teda dáváš, to ti povím. Jsem šťastná za tebe miláčku. Gratuluju ti. Večer to oslavíme.“
„Děkuju. To je dobrej nápad. Pozvu Miu, nevadí?“
„Proč by to vadilo? Ale jestli začne zase svádět našeho souseda, tak jí neznám, jasný?“ , směje se a já si vzpomenu, jak se Mia opila a nabízela teď už našemu sousedovi nejdřív svoji podprsenku a pak falešnej snubní prstýnek.
„Ale no tak, Sáro. Vždyť byla opilá. Navíc, Felix nevypadal, že by mu to vadilo.“
„Děláš si srandu? Vždyť je ženatej! “
„Ale chvílema vypadal, že o tom vážně přemýšlí.“ , dusím se smíchem a na druhé straně slyším, jak se Sára dusí taky.
„Tak o tom vážně pochybuju. Ne vážně, Mia je schopná ojet kohokoli, kdo má mezi nohama bouli. Díkybohu, že není na holky.“
„No to sice není, ale musíš uznat, že kdyby byla, tak by byla určitě dost populární. Taková malá Shane. Úplně ji vidím.“
„To máš teda pravdu. Lau, já musím končit, ten blbec se asi jinak zblázní. Zase tady pobíhá jak hysterická ženská.“ , řekne otráveným hlasem.
„Tak se tam drž a uvidíme se večer. Posílám pusu.“ , mlasknu do telefonu a vypínám hovor.
Za půl hodiny jsem doma. S radostí odkopnu boty a s úlevou se rozvalím na gauči. Zapnu televizi a chvíli jen tak koukám do blba. Vstřebávám dnešní zážitky. Najednou mi začne zvonit mobil. O kom se mluvívá..
„Čau Mio“ , řeknu, když hovor přijmu.
„Nazdárek, tak jak jsi dneska dopadla? Doufám, žes jim nakopala zadek!“
„Tak o tom nepochybuj. Mám to.“
Na druhé straně uslyším radostné pištění. Skoro jsem ohluchla.
„No tak, Mio, já mám jen jedny uši.“ , směju se.
„Hele,nepruď. Buď ráda, že mám takovou radost. Jsem totiž skvělá, přející kamarádka, víš?“
„Jo, jasně, já zapomněla. Promiň.“ , naoko se jí omlouvám.
„No proto. Takže večer bude pařba? Musíme to oslavit! Doufám, že neplánujete soukromou oslavu vy dvě hrdličky?“
„Hele, jenom proto, že ty na vztahy nejsi, neznamená, že je na nás něco špatně.“
„No jo, tak se hned neurážej.“
„Já se neurážím. Náhodou jsem tě chtěla pozvat. Takže koukej v osm naklusat.“
„Rozkaz šéfe! V osm jsem tam jako na koni.“ , směje se.
„Jo a Mio?“
„Ano drahá?“
„Zkus nám tentokrát nebalit souseda“
„ Teda, ty..Jak dlouho to budu mít ještě na talíři? Moc vtipný.“
Vybuchnu smíchy. Nemůžu jinak. Za chvíli uslyším, jak se směje i Mia.
„Tak v osm prcku.“ , řeknu mezi smíchem a končím hovor.
Zůstávám v dobré náladě a tentokrát si na gauč lehnu. Jen tak odpočívám. Poté si dám lehký oběd a sedám si k počítači. Tam mě to moc dlouho nebaví, tak se rozhodnu si na chvíli zdřímnout. Do večera mám ještě dost času. Přesunu se opět na gauč. Pohodlně se položím a zavřu oči.
„ Hádej, co se stalo?“ , skočí na mě zezadu, zatímco jdu na hodinu v jiné části školy.
„Vypadáš nadšeně, tak asi něco dobrého?“ , řeknu pobaveně.
„Filip mě pozval do kina! Před chvílí! Zrovna jsem vyšla z učebny a on mě popadl za ruku a zatáhl mě za roh. Byl nervozní a pak se mě zeptal!“ , piští a poskakuje kolem mě.
Já na ní jen zírám a v očím se mi začínají tvořit slzy.
„No řekni, není to úžasný? Hej, Lau, kam běžíš? Počkej!“
Nedohonila mě.
Do školy jsem se ten den už nevrátila.
Prudce otevřu oči a posadím se. Po tváři mi stéká slza, tak jí setřu. Schovám hlavu do dlaní a zhluboka oddychuju.
„Lau, jsem doma!“
„Zlato, co se děje? Ty brečíš?“ , spěchá ke mně a klekne si přede mě.
„Ne..Já…se jen kopla do palce a hrozně to bolí.“ , snažím se znít věrohodně a mnu si palec na noze.
„Pojď ke mně, ty moje malá nešiko.“ , políbí mě a přitáhne si mě do objetí.
„Jsi doma brzy.“ , usměju se na ní.
„Nemohla jsem se tě dočkat. Stýskalo se mi.“ , našpulí rty a udělá psí oči.
„Taky se mi stýskalo.“
Tohle musí skončit. Musím se těch vzpomínek zbavit.
„Takže, Lauro, stalo se za ty 4 týdny něco, co bychom zde měly probrat? “ , zvídavě na mě pohlédne a ukazováčkem si pozvedne svoje velké,černé brýle.
„Myslím, že ano, doktorko Straussová.“ , povzdechnu si a pohlédnu z okna, kde si kapky deště pohrávají s venkovním parapetem.
„Stalo se něco špatného? “
„Popravdě, já ani sama nevím. Je to prostě jen…zvláštní.“ , znova si povzdechnu a uvelebím se pohodlněji na pohovce.
„Když jste tu byla naposledy, tak jste se měla stěhovat, je to tak? “
„ Ano, bydlím teď u Sáry.“
„Takže je nějaký problém mezi vámi dvěma? “
„Ne, to ne. Sára je úžasná,skvělá. Vlastně.., občas mám pocit, že si jí ani nezasloužím.“ , hořce se usměju a zapadnu ještě víc do pohovky.
„Lauro, chodíte ke mně už 5 let. Věřte mi, nemáte jediný důvod si myslet, že jste špatný člověk.“
Vzpomínám si, jak jsem byla před 5 lety na dně. Nikdo nevěděl, co se mnou. Mia mi tenkrát podstrčila vizitku a řekla mi, že mám dvě možnosti. Buď zůstanu tam, kde jsem a už nikdy nebudu žít šťastně a nebo si vezmu tu vizitku a všechno bude zase jako dřív. Nakonec jsem si vizitku vzala, ale hodila jí do šuplíku. Asi po týdnu jsem si na ní vzpomněla a vytáhla jí. Stálo tam Psychoterapeut PhDr. Kamila Straussová a telefonní číslo. Trvalo mi další týden, než jsem se odvážila zavolat a domluvit si schůzku. Dnes vím, že mi zachránila život.
„Snažím se.“ , nakonec se usměju.
„To ráda slyším. Od té doby, co jste se Sárou, na vás vidím, že jste opravdu šťastná. Ta dívka má na vás dobrý vliv.“ , mrkne na mě.
„Jo, no.. přišla řekněme.. v pravý čas. Zachránila mě. Stejně jako vy. “ , mrknu na ní tentokrát já.
„To vy jste zachránila sebe, když jste mi zavolala. Uvědomění si problému je prvním krokem k jeho vyřešení.“
Ano, byla jsem tehdy opravdu na dně. Řešila jsem to alkoholem, práškama, nezávazným sexem. Ztratila jsem všechny přátelé, s rodinou jsem odmítala mluvit. Jediná Mia mi tenkrát zůstala a nakonec mi pomohla. Začala jsem k doktorce docházet 2x v týdnu. Pomalu, ale jistě jsem se z toho dna dostávala. Pak už stačily návštěvy 1x za 14 dní. Když už jsem si myslela, že se začíná karta opravdu obracet, tak mi zemřel otec. Byla jsem zpátky tam, kde jsem byla. Ale pak jsem potkala Sáru. Zamilovala jsem se. A ona vyléčila moje zlomené srdce.
„To je pravda, ale jen to nestačí.“
„Tak už toho nechme a povězte mi o tom, co vás trápí.“ , znovu si pozvedne brýle pak si vezme do ruky zápisník a tužku a přehodí si nohu přes nohu.
„Vracejí se mi vzpomínky.“
„Lauro, můžete to nějak rozvést? Jaké vzpomínky se vám vrací? “
„Víte, vzpomínky z dětství. Také ze střední školy.“
„A jsou to nějaké konkrétní vzpomínky? Chci říct, týkají se nějaké konkrétní osoby či osob? “
„Ano.“
„Týkají se snad….“
„Ano.“ , řeknu až moc rychle.
„Proč si myslíte, že se vám právě tyhle vzpomínky vrací? “
„To mi řekněte vy.“
Opírám si hlavu o volant. Sedím takhle od té doby, co jsem opustila ordinaci. Což bylo asi před půl hodinou. Nejsem schopná se pohnout. Jsem opravdu frustrovaná. Proč se musím zrovna teď vracet do minulosti? Teď, když jsem konečně šťastná? To není fér. Bouchnu do kousku volantu, který mám po ruce a nechtěně zatroubím. Povyskočím na sedačce asi o půl metru a zmateně tikám očima. Srdce mi asi vyskočí z hrudi. Dívka, která stojí kousek od mého auta se drží za hrudník a kroutí hlavou. Pak se na mě naštvaně podívá, ukáže prostředníček a odchází. Chvíli jen tak zírám a pak se začnu smát jak pominutá. Vážně si myslela, že jsem na ní zatroubila naschvál?
„Jak to šlo u doktorky lásko? “, políbí mě do vlasů Sára, když dorazím domů.
„Jako obvykle.“ , směju se, a jdu ochutnat jídlo, které právě vaří.
„Copak je k smíchu? Zlomila se jí snad tužka uprostřed psaní? “ , ptá se zmateně.
„Jsi blízko.“ , vyprsknu omáčku na špagety, kterou mám zrovna v ústech.
„Mimochodem, ta omáčka je luxusní miláčku.“ , vlepím jí malý polibek a jdu si sednout na gauč.
Sára mě následuje a nechápavě se na mě podívá. Když jí vyprávím, jak jsem se nejdřív málem počůrala leknutím a pak na mě nějaká dívka ukazovala prostředníček, tak chytne záchvat smíchu.
„Takže ona si myslela, že jsi na ní troubila schválně? “
Kývnu hlavou na souhlas a začneme se znovu smát.
„Já to musím dovařit lásko.“ , podívá se na mě omluvně Sára a míří do kuchyně.
„No, to rozhodně musíš. Chceš s něčím pomoct nebo si můžu dát vanu? “ , hodím po ní naprosto nevinnej pohled.
„Jo, mohla by jsi oloupat česnek? “ , řekne naprosto vážně.
Když uvidí můj zklamanej pohled, tak se začne smát.
„Dělám si srandu, jen si běž dát vanu. Stejně by ses mi tady akorát motala.“ , plácne mě přes zadek a vystrčí mě z kuchyně.
Horká voda je ten nejlepší vynález. Vážně. Není nic lepšího než si po těžkým dnu dát horkou koupel. Všechny svaly se vám uvolní a vy najednou nevidíte všechno tak černě. Nebo alespoň já to tak mám. Ležím ponořená ve skoro vařící vodě a jen tak relaxuju. Cítím, jak se každou minutou moje napětí vytrácí. Jelikož máme tenké zdi, tak slyším, jak si Sára zpívá. Má puštěné rádio dost nahlas a přesto jí slyším. Pokaždé, když vaří, tak si ho pouští. Obě víme, že zpěvačka z ní vážně nebude, ale to jí nebrání v tom, aby zpívala. Zrovna hrajou taneční hitovku a já jsem stoprocentně přesvědčená, že si u toho i tančí. Zavřu oči a ponořím hlavu pod vodu. Zvuky z kuchyně tak slyším jakoby tlumeně. Díky tomu vnímám jen sebe a svoje myšlenky. Z kuchyně se najednou ozve pro mě až příliš známá hudba.
„Zbožňuju tenhle song! “
„Jo, já vím, říkáš to pokaždé, když tu píšničku slyšíš.“ , protáhnu obličej, vezmu si pití z baru a jdu si najít místo na sezení.
„Hej, co je zase s tebou? Ještě jsi mi nevysvětlila, proč jsi předtím utekla.“ , chytne mě za paži a zastaví mě.
„Řekla jsem ti, že mi nebylo dobře.“
„Znám tě od školky, poznám ,když lžeš.“ , řekně naštvaně.
„Hele, já si jdu najít nějaký místo na sezení, nehodlám tu vystát důlek. Buď pojď se mnou nebo mě nech jít.“ , řeknu otráveně.
„Musím jít za Filipem.“
„Jak jinak .“ , otočím se a odcházím.
Jakmile jsem v bezpečné vzdálenosti, nechám slzy padat po mé tváři. Kopnu do sebe panáka a snažím se v sobě tu nechutnou tekutinu udržet. Rozhlédnu se. Všude jsou spolužáci a téměř všichni jsou opilí. Hudba hraje dost nahlas a mě začíná bolet hlava. Najednou předemnou přistane další panák. Zvednu hlavu a uvidím spolužáka.
„Dáš si? “
Bez rozmýšlení ho do sebe vyklopím a setřu si slzu, která mě šimrala no nose.
„Díky Tome.“
„Ehm..nemáš zač. Já…Nechtěla bys ještě jednoho? “ , koktá a strká si ruce do kapes.
„Jo, jasně, proč ne. Dneska se potřebuju opít.“
Můj pohled se zastaví na dvojici, která se líbá na parketu. Filip jí drží za zadek a vypadá to, že jí sežere hlavu. Ona se najednou podívá směrem ke mně a vyhledá moje oči. Díváme se na sebe a ona ho přitom nepřestává líbat. Slzy se mi hromadí v očích, ale pohled nepřerušuji.
„Tak, tady to je.“ , Tomáš položí panáky na stůl a sedne si vedle mě.
Na nic nečekám a zmocním se jeho rtů jako smyslů zbavená. Zezačátku byl v šoku, ale pak začal spolupracovat. Otočím nás tak, abych viděla na ní. Líbám ho a dělám, že si to užívám. Přitom necítím vůbec nic. Žádní motýlci, žádná vášeň. Jen jeho alkoholový dech. Vyhledám její oči a vidím, že mě sleduje. Asi se jí nelíbí, co vidí, protože Filipa odstrčí a odchází pryč.
„Tome, já nemůžu, promiň.“ , ukončím náš polibek.
Vypadal dost zmateně. Než stihl cokoli říct, kopla jsem do sebe panáka a utekla jsem.
Hledala jsem jí všude, neúspěšně.
Vynořím hlavu a zakuckám se. Posadím se a lapám po dechu. Oči mám doširoka otevřené.
„Lau, miláčku, jsi v pořádku? “ , slyším za dveřmi.
„Jo, jsem. Už budu hotová. Dej mi chvilku.“
„Dobře, ale pospěš si, ty moje vodnice.“
Slyším, jak se kroky od koupelny vzdalují a já zůstávám zase o samotě. Chvíli jen tak nepřítomně koukám před sebe a pak vylezu z vany.
„Dej se do kupy, holka.“ , řeknu si pro sebe a co nejrychleji se usuším.
Hned co otevřu dveře od koupelny, tak ucítím vůni jídla. Zhluboka jí vdechnu a na tváři se mi objeví úsměv.
„Voní to úžasně.“ , obejmu ji zezadu, zatímco je otočená ke sporáku.
„Ty voníš úžasně.“ , otočí se a prohloubí náš polibek.
„Vstávej miláčku.“ , slyším a něco mě zašimrá na nose.
Pomalu otevřu oči a uvidím Sáru, jak se sklání a dává mi malý polibek.
„Kolik je hodin?“ , protáhnu se a snažím se udržet svoje oči otevřené.
„Právě akorát na vstávání. Tak šup z postele, dneská máš velkej den a nechceš přeci zaspat.“ , vlepí mi ještě malou pusu, poplácá mě po boku a odchází. U dveří se zastaví a otočí se na mě.
„Ne, že zase usneš.“
„Uhm...“ , převalím se na druhej bok.
„Lauro! Koukej vykopat ten svůj krásnej zadek než na tebe vyleju studenou vodu! Máš 5 minut na to, abys přišla do kuchyně. Jinak uvidíš.“ , směje se a odchází.
Naposledy se protáhnu a donutím se, abych konečně vstala. Nezatěžuju se s upravováním a došourám se do kuchyně ještě v mírném polospánku. To ranní vstávání mě zabije. Když vejdu do kuchyně, tak se zarazím a moje rty se roztáhnou do úsměvu. Na stole je připravená snídaně asi o 5 chodech, cítím vůni kávy a Sára si do toho všeho prozpěvuje. Pomalu dojdu ke stolu a jsem mírně v šoku, v tom příjemném. Sára na mě mrkne a obejme mě.
„Lásko, ty jsi prostě úžasná. V kolik jsi vstávala?“ , říkám ochraptěle a sedám si ke stolu.
„Já vím, že jsem. Asi před hodinou, chtěla jsem ti první den nějak zpříjemnit, vím, že jsi nervozní.“ , pohladí mě po vlasech.
„Já prostě nemám slov. Děkuju ti miláčku.“ , políbím jí.
„Po ránu jsi k sežrání, zbožňuju tvůj ospalej hlas.“ , zavrní a prohloubí náš polibek.
„Hmm...to ty jsi k sežrání.“
„Radši se pusťme do jídla. Nebo se nám to tady zvrhne a všechno nám vystydne.“ , odtáhne se a mrkne na mě.
Neochotně zabručím a zkřízím si nohy.
Snídaně byla výtečná. Pak už jen zbylo vybrat to správné oblečení a připravit se. Snažila jsem se nedělat z toho velkou vědu a nepřipouštět si nějakou nervozitu. Docela se mi to povedlo a to hlavně díky Sáře, která odváděla moje myšlenky úplně do jiných míst. Už teď se těším na večer. Po hodině jsem se s ní nechotně rozloučila a vyrazila do práce.
„ Dobrý den slečno Neumannová, připravená na svůj první den?“ , usměje se na mě blondýnka na recepci.
„Dobrý den Beáto, prosím, říkejte mi Lauro. A ano, myslím, že jsem připravená.“ , zhluboka vydechnu.
„V tom případě, Lauro, vám přeji hodně štěstí. A moje nabídka stále platí.“ , mrkne na mě.
„Děkuji, přeji hezký den.“
„Vám také.“ , naposled se usměje a začne se opět věnovat svojí práci.
Takže, teď přežít cestu výtahem a jdeme na to. Proč to trvá tak dlouho? Nesnášim je.
Cink,cink. Hurá.
Projdu chodbou a jdu do své kanceláře. Do své krásné kanceláře. Jen co dosednu ke stolu, tak se otevřou dveře a vejde Rita.
„Přeji vám dobré ráno drahá.“ , vlídně se na mě usměje.
„Vám také dobré ráno Rito. Tak, kde mám začít?“ , řeknu energicky.
„Pan Forst bude mít dnes ráno menší zpoždení. Mohla byste zatím rozřídit tyhle složky?“ , podává mi stoh různobarevných složek.
„Zajisté. Podle barev?“
„Ano. Červené jsou již připravené ke korektuře, modré jsou ke zvážení a ty zelené jsou nové, které je potřeba přečíst.“
„Hned se do toho pustím.“ , beru si od ní složky.
„Dáte si k tomu kávu drahoušku?“
„To by bylo skvělé, děkuji vám Rito.“ , mile se na ní usměju a Rita pokývne hlavou a odchází.
Strávím asi hodinu přebírám složek. Když mám vše hotové, tak se zvednu a jdu se podívat z okna. Takhle z výšky všechno tam dole vypadá tak malinkaté. Za okny svítí slunce, ale už to není to hřejivé, jako v létě. Stromy se začínají zbarvovat, a kolem nich se začínají tvořit kupičky listí. Chvíli jen tak dumám a přemýšlím, proč lidi venku vypadají tak uspěchaně.
„Nádherný výhled, že?“
Povyškočím leknutím a otočím se.
„To je pravda, opravdu nádherný, Maxi.“
„Líbí se vám kancelář Lauro?“
„To je slabé slovo.“ , usměju se na něj a rozhlédnu se po ní.
„To jsem velice rád. Rita mi říkala, že tady pro mě máte rozříděné složky?“
„Ach, ovšem. Zde jsou.“
„Dobře, ty červené si vezmu a ty zbylé si tady nechte. Vaším úkolem bude si přečíst ty modré, zhodnotit je, a ty které uznáte za vhodné přeřadit do červených složek. Až to budete mít, tak se vrhnete na ty zelené. Buď je dáte do modré složky nebo rovnou do červené a tak to půjde dokola. Rozumíte tomu Lauro?“ , pevně se na mě podívá.
„Zajisté Maxi.“ , usměju se na něj.
„V tom případě se pusťte do práce. A nazapomeňte, že osudy těchto spisovatelů jsou teď ve vašich rukou. Tak s nimi nakládejte s úctou.“
„Slibuji, že budu pečlivá. S každým dílem budu zacházet jako s jedinečným.“
„Tak potom je vše v naprostém pořádku. Už vás nebudu déle zdržovat. Kdyby jste mě potřebovala, vytočte na telefonu číslo jedna. Rita je na čísle tři.“ , vycení na mě své zářivé zuby a odejde.
Když se dveře zavřou, tak si vydechnu. Podívám se na hromadu složek před sebou. Těch zelených je podstatně více než těch modrých. Takže začnu těmi modrými. Posadím se ke stolu, nasadím si brýle a jdu na to.
Ani jsem se nenadála a byl čas oběda. Poznala jsem to, protože přišla Rita a doslova mě vystrkala z kanceláře, ať se koukám jít najíst. Velice rychle jsem pochopopila, že této dámě opravdu nemohu vzdorovat. A popravdě jsem ani nechtěla. Všichni jí tady milovali a já už teď věděla, že jí podlehnu také. Každopádně cestou na oběd jsem se zastavila na recepci za Beátou.
„Jdete na oběd Lauro?“ , ptá se mě a obléká si kabát.
„Už to tak vypadá. Rita mě vystrčila z kanceláře a nekompromisně poslala na oběd.“ , směju se.
„Tak to mě nepřekvapuje, úplně jí vidím. Je úžasná, je to taková babička nás všech. Ačkoli pracuje nahoře, věřte, že má přehled i o nás tady dole.“
Chvíli se jen tak smějeme a než vyjdeme z budovy, tak mě Beáta jemně chytne za paži a zastaví. Otočím se a vidím, jak si kouše ret a chystá se něco říct.
„Já,ehm...doufám, že to nebude moc troufalé, ale nešla byste na ten oběd se mnou?“ , pomalu se na mě podívá a má trochu vyděšený pohled.
„Proč by to bylo troufalé? Moc ráda s vámi půjdu.“ , usměju se na ní a ona si mírně oddechne.
„No, řekněme, že lidi z nejvyššího patra se s námi dole moc nebaví.“ , při slovu dole udělá vzdušné uvozovky.
„Já na tyhle škatulky nikdy nebyla.“ , mrknu na ní a vycházíme z budovy.
Šly jsme do bistra hned naproti. Pár lidí od nás mělo ten samý nápad. Při výběru jídla jsem se s pár kolegy z mého patra seznámila. Vypadali celkem mile. Alespoň prozatím. Pozvali mě, abych se k nim přidala. S úsměvem jsem odmítla a ukázala na Beátu. Několik z nich se na mě divně podívalo, což jsem nechápala, ale nechala to být. Pomyslela jsem si něco o snobech a šla si sednout k Beátě, která mě celou dobu sledovala.
„Mohla jste se k nim přidat, mě by to nevadilo.“ , tázavě se na mě podívá.
„Přišla jsem s vámi, takže odejdu s vámi.“ , řeknu pevně.
Beáta na mě chvilku kouká, jako kdybych měla tři hlavy a pak na mě vycení svoje bílé zuby.
„Když už jsme u toho, nemohly bychom si tykat?“ , natáhnu k Beátě pravou ruku.
„Moc ráda.“ , potřese mi nabízenou rukou.
„Takže, Beáto, teď mi pověz, jak že to tady vlastně chodí.“ , usměju se na ní a pustím se do jídla.
Po práci jsem se stavila na menší nákup, abych Sáru překvapila a koupila jí něco dobrého. Miluje sladké a já jí chtěla poděkovat za to dnešní ráno. Zastavila jsem se v uličce s čokoládama a sušenkama a vybírala ty od pohledu nejlepší. Vzala jsem do ruky jednu s černohnědým obalem.
„Černou neber, to bude určitě hořká.“
„Je to jen dort, není snad jedno, jaká tam bude čokoláda?“ , protočím oči.
„Ne, to není jedno, chci, aby byl dokonalej a to bude těžko s hořkou čokoládou.“ , řekně vzpruzeně.
„Jak chceš, je to tvůj dort. Ale pochybuju, že Filip pozná rozdíl.“
„Co proti němu pořád máš?“ , otočí se na mě a z očí jí šlehají blesky.
„Vůbec nic. Jen si myslím, že se k tobě nehodí.“ , začínám být taky naštvaná.
„Řekl kdo? Ty?“ , odfrkne si.
Neodpovím jí a jen na ní nevěřícně koukám. Zřejmě si uvědomí, co právě řekla a trochu se zarazí.
„Hele, já ti taky neříkám, s kým se máš líbat. Nevěděla jsem, že se ti líbí Tomáš.“ , řekne místo omluvy.
„Zřejmě toho o mě nevíš víc.“ , vyštěknu na ní a odcházím.
„Lauro, počkej! Fajn, tak si běž!“ , slyším za sebou a neobtěžuju se ani otočit.
Večer ke mně přišla s brekem a omlouvala se. Brečela jsem také, akorát z jiného důvodu. Nakonec jsme usnuly v náručí a ráno se chovaly, jakoby se nic nestalo.
Utřu si slzu a hodím čokoládu do košíku. Nakonec tam naházím ještě tři další a k tomu slušný balík sušenek. Když vycházím z obchodu, tak mi začne zvonit mobil. Usměju se na displey a zvednu hovor.
„Ahoj lásko, už jsi doma?“
„Ahoj lásko, proto ti právě volám. Moc mě to mrzí ,ale musím se tady zdržet. Moc práce.“ , řekně smutně.
„Ach jo. Budeš doma do večeře?“
Na druhé straně slyším, jak na Sáru někdo volá a domáhá se její přítomnosti.
„Co jsi říkala zlato? Promiň, já musím jít. Do večeře budu snad doma. Pa.“ , mlaskne pusou a už slyším jen pípání.
Bez váhání vytočím číslo na svém mobilu a přiložím ho k uchu.
„Mio? Nechceš zajít na kafe?“
„Takže....zase ona?“
„Ehem...“
„Já..já to nechápu...tak dlouho ti trvalo dát se dohromady po tom,co...potom, co ti ta mrcha zlomila srdce. A teď se ti na ní opět vracejí vzpomínky?“ , zhluboka se nadechne a v jejích očích je vidět smutek.
„Není to mrcha.“ , řeknu šeptem.
Mia po mě hodí pohled, který by mohl zabíjet. Povzdechnu si.
„Dobře, tak možná trošku je. Byla. Já nevím....taky jsem se nezachovala zrovna nejlíp.“
„Děláš si srandu? Tohle na mě ani v nejmenším nezkoušej Lauro. Ty si možná nepamatuješ, jak hrozně jsi na tom byla, ale věř nebo ne, já to vidím jako by to bylo včera.“
„Já vím. A budu ti do smrti vděčná, že jsi mě z toho dostala.“ , objemu jí pevně.
„Jsi moje nejlepší kamarádka, udělala bys pro mě to samé. Přísahám bohu, že jestli tu mrchu někdě potkám, tak jí zlámu všechny kosti v těle.“
„O tom nepochybuju.“ , usměju se a pozvednu sklenici k přiťuknutí.
Chvíli sedíme v tichosti, obě pohlcené svými myšlenkami.
„Proč myslíš, že se ti to vrací?“ , prolomí ticho Mia.
„To kdybych věděla. Já nevím...možná teď, když jsem šťastná se Sárou, tak se moje mysl snaží srovnat s minulostí?“
„To ti řekla doktorka?“
„Ne, ta mi toho vlastně moc neřekla. Asi jsou všechny její tabulky na mojí komplikovanou hlavu krátký.“ , odfrknu si.
„To je dost možný.“ , směje se Mia a já jí za to naoko praštím do ramene.
„Ale možná máš pravdu, něco na tý tvojí verzi bude.“
„Taky si myslím. Ale bůh ví.“ , opět si přiťukneme.
„A co Sára? Jak se má? Všechno v pořádku? A co vůbec v práci?“ ,chrlí ze sebe Mia.
„V práci zatím dobrý, po prvním dnu nemůžu soudit. Sára je skvělá jako vždycky. Akorát je teď často v práci dýl. Ten její šéf jí dává pořádně zabrat.“
„Je to ďábel.“ , směje se už lehce ovíněná Mia.
„A co ty? Něco nového? Povídej, přeháněj.“ , chytnu jí za ruku a mávnu na bar pro další rundu.
Jelikož jsem taky pila, tak jsem auto nechala před barem a šla domů pěšky. Naštěsí je kousek od našeho domu, takže ráno nemusím vstávat o tolik dřív, abych si auto vyzvedla. Najednou se zastavím,protože si všimnu, jak Sára vystupuje z nějakého auta. Obejde ho, chvilku se rozlíží a pak se nakloní k okýnku řidiče a něco říká, ale mám zastíněný pohled stromem, takže toho víc nevidím. Po chvíli jde směřem k našemu domu. U dveří se otočí, zamává osobě v autě a ta vzápětí odjíždí. Celá zvědavá přidám do kroku a ženu se domů. Když dorazím, tak najdu Sáru, jak sedí na gauči a kouká do blba. Ani si nevšímla, že jsem přišla.
„Zlato? Jsi v pořádku? S kým jsi to přijela?“ , spěchám k ní a sedám si vedle ní.
Sára sebou škubne a vykulí oči.
„Co jsi říkala?“ , ptá se a očí jí těkají ze strany na stranu.
„Je ti dobře? Jsi nějaká bílá, není ti špatně? Ptala jsem se, s kým jsi to přijela? Viděla jsem tě z dálky, šla jsem zrovna taky domů.“ , pohladím jí po tváři a dám jí ruku na čelo, jestli není horký.
Sára se vzpamatuje a pak se na mě usměje. Políbí mě a pak mě pevně obejme. Chvíli mě drží a pak se odtáhne a už má lepší barvu a vypadá normálně.
„Promiň lásko, měla jsem špatnej den v práci. Už jsem v pohodě.“ , zvedne se z gauče a jde směrem k ložnici a cestou se začně svlékat. Jdu za ní a dělám to samé.
„Takže, kdo tě přivezl?“ , házím svršek do koše na prádlo a stále čekám na odpověď.
„Jo tohle. To byla Karin, kolegyně. Nemohla jsem nastartovat, tak se nabídla, že mě odveze.“
„Proč jsi mi nezavolala? Karin? To je někdo novej? Nikdy jsi o ní nemluvila.“ , postavím se před ní a založím ruce v bok. Sára se začne smát a přitáhne si mě k sobě a snaží se mě políbit. Když zjistí, že se jí to nepodaří, tak se zamračí a pustí mě.
„Nechtěla jsem tě otravovat, navíc, ona se nabídla dřív než jsem vůbec stihla přemýšlet, jak se dostanu domů. A určitě jsem ti o ní říkala, je tam už asi 3 měsíce. Jen si to třeba nepamatuješ.“
„Dobrá tedy. Ale příště mi zavolej, jasný?“
„Slibuju.“ , znova si mě k sobě přitáhne a já jí konečně políbím.
„Máš hlad?“ , ptám se mezi polibky.
„Spíš chuť. Na tebe. Tak už přestaň mluvit a líbej mě.“ , tlačí mě směrem k posteli.
Tomu se nedá odporovat.
Nakonec jsme si objednaly čínu a pustily si film. Sáře pořád pípal mobil. Ptala jsem se jí, kdo jí to pořád píše, říkala, že to je pracovní. Workoholik se nezapře. Jelikož jsem byla unavená, tak jsem si šla lehnout, ale Sára ještě musela něco dodělat na počítači, tak jsem šla sama. Myslím, že by opravdu neměla tolik pracovat, přijde mi poslední dobou duchem mimo, má toho opravdu hodně a dává jí to pořádně zabrat. Ne, že by mě zanedbávala, ale prostě mám občas pocit, že je myšlenkama pořád v práci. Snažila jsem se jí to nějak šetrně naznačit, ale prý to potrvá jen pár týdnů a bude zase klidněji. Tak jí nechávám být.
Nakonec jsem si vzala knížku a snažila se ještě chvíli číst. Jenže moje mysl měla na práci úplně jiné věci.
„Nepůjdem na double rande?“ , objeví se předemnou postava a zastíní tak paprsky slunce, které mi ohřívaly tvář.
„Co prosím?“ , zvednu ruku a dám si jí před oči jako štít, abych jí lépe viděla.
„No..když jsi teď s Tomášem, tak bysme mohli jít na rande ve čtyřech.“ , řekne radostně.
„Jak si přišla na to, že jsem s tím blbem?“ , ptám se dotčeně.
„No, líbali jste se. A včera jsem vás viděla, jak se bavíte na chodbě, tak jsem si myslela, že spolu chodíte. Že se mi to jen stydíš říct.“ , sedne si vedle mě a já opět cítím teplo na své tváři.
„Proč bych se ti to jako měla stydět říct?“ , neskrývám otrávení v mém hlase.
„Já nevím. Třeba teď jak je to mezí námi divný, já nevím, poslední dobou tě nepoznávám.“ , povzdechne si. Chvíli nic neříkám a sedíme v tichosti.
„Já....já se taky nepoznávám.“ , sklopím hlavu a dívám se do země.
Zvedne mi prstem hlavu a já se jí podívám do očí. Díváme se jedna na druhou, ona s rukou na mé tváři. Slzy mi začnou stékat po tváři v tu samou chvíli jako jí.
„Co se to s tebou děje? Proč jsi se tak odcizila? Proč mě k sobě nepustíš?“ , pláče a já jí slzy stírám palcem.
„Myslela jsem, že jsme nejlepší kamarádky, že jsme jako sestry, ale ty se mnou nemluvíš. Vidím, že se něco děje a bolí mě, že mi to nechceš říct. Udělala jsem něco špatně?“ , chytí mě za ruce a poklekne si předeme mě.
Já dál neodpovídám, jen na ní zírám a pláču. Teď mi ona stírá slzy a čeká na odpověď. Jenže já jí to nemůžu říct. I když bych strašně chtěla, už jsem z toho unavená. Ale vím, že jí ztratím, pokud jí to řeknu. Vidím na ní, že začíná být frustrovaná a když se zvedne a chystá se odejít, tak jí chytím a přitáhnu si jí do objetí. Chvíli se brání, ale pak se mi zhroutí do naručí.Pláčeme a držíme se pevně, jakoby jsme se už neměly nikdy vidět. Když se odtáhnu, podívám se na ní a dám jí z tváře pramen vlasů.
„Já ti to nemůžu říct. Umřela bych, kdybych o tebe přišla.“
„Já ale nikam nejdu, nikdy bych tě neopustila. Ať se děje cokoli, můžeš mi to říct.“
Pohladím jí po vlasech a zhluboka se nadechnu. Její oči mě povzbuzují. Sklopím zrak na její rty. Pak si mírně olíznu ty svoje. Podívám se jí znova do očí a vidím očekávání. Pomalinku se přiblížím a snažím se vyčíst v jejích očích svolení. Srdce mi bije jako splašené a celá se třesu. Pak se i ona podívá na moje rty. Zbývá už jen kousíček, cítím její dech, dýchá zrychleně a taky se třese. Smaže tu poslení mezeru a políbí mě. Moje srdce tak vynechá pár úderů. Mám pocit, jako bych byla v nebi. Její rty jsou tak sametově hebké, tak sladké. Přesně takové, jaké jsem si je představovala. Jenže když polibek skončí, vidím, jak začíná panikařit a je mi jasné, co bude následovat. Utíká. A já zůstávám.
„Lásko, ty brečíš?“ , sedá si ke mně do postele Sára.
Zamrkám a rozlédnu se okolo. Chvíli mi trvá než se vzpamatuju.
„Jo..to ta knížka. To nic.“ , chabě se usměju.
„Nesmíš bejt taková cíťa.“ , pohladí mě po tváři a pak si lehne vedle mě.
Trvalo mi dlouho než jsem usla.
Týden uběhl rychle a než jsem se otočíla, byl tady pátek. V práci to jde skvěle, tedy alespoň myslím. Zatím jsem nic nepokazila nebo o tom nevím. S Beátou jsem se spřátelily, je to milá holka. A taky je moc hodná, možná až moc. Někdy je to na škodu, ostatní mají pak tendenci vás využívat. Ale to je její věc, ona je takhle šťastná.
Se Sárou jsem se moc neviděly, chodila domů pozdě večer a byla moc unavená. Ale máme před sebou víkend, tak to snad doženeme. Cestou z práce mám proto dobrou náladu. My o vlku...
„Ahoj lásko, už se mě nemůžeš dočkat?“ , směju se do telefonu.
„O tom žádná lásko. Ale proto ti nevolám.“
„Tak o co jde?“
„Přijdu dneska zase trochu dýl, promiň. Slibuju, že už to opravdu nebude trvat dlouho.“
„Ale já myslela, že si už dnes uděláme hezkej večer.“ , řeknu mírně naštvaně.
„Já vím, já vím, taky to chci. Pokusím se být co nejrychlejší, platí?“
„Platí.“
„Jsi nejlepší. Jo a ještě jsme zítra pozvané na večeří k mýmu šéfovi. Myslíš, že bys zašla koupit nějaké drahé víno?“
„Cože? A to musíme?“
„Ale no tak. Víš, že se z toho nemůžu vyvlíknout. Navíc má nějakou novou kočku, se kterou se chce všem pochlubit. Nenecháš mě v tom, že ne?“ , řekně prosebně.
„To budeš mít drahý. Zatraceně drahý miláčku.“
„Jsi ta nejlepší žena pod sluncem. Proto tě taky tak miluju. Musím končít, tak pa večer.“
Tak tolik k úžasnému víkendu. Díkybohu za neděli. Ta bude snad klidná.